gloriapolo

GLORIE POLO VYPRÁVÍ O ONOM ŽIVOTĚ
OBSAH
1 Úvod
2 Svědectví paní dr. Glorie Polo
3 Zásah bleskem
4 Zázrak, který na mne Bůh vykonal
5 Druhá strana dění
6 První návrat
7 Marnivost
8 V nemocnici
9 Ďábel skutečně existuje
10 Svátost manželství
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
11 Zákeřnost čerta
12 Ubohé duše
13 Viděla jsem svého otce a svou matku
14 Euthanasie a pomoc při umírání
15 Zkouška
16 Budeš svého Boha milovat nade všechno…
17 Esoterika – reinkarnace
18 Já a můj bližní
19 Já a moje rodina
20 Nezneuctíš Jméno Boží
21 Budeš světit den Páně
22 Kněžské svěcení
23 Hodina naší smrti je poslední hodina
24 Budeš ctít otce a matku
25 Nezabiješ –Umělý potrat
26 Abortus mé kamarádky Estely
27 Ve svých šestnácti letech jsem ztratila své panenství
28 Abortus je nejtěžší hřích, který je větší než ostatní
29 Nebudeš provozovat necudnost
30 Nebudeš krást
31 Nebudeš vydávat křivé svědectví
32 Nebudeš bažit po majetku svého bližního
33 „Kniha života“
34 Závěrečná otázka
35 BOŽÍ LÁSKA – záchrana duší
35a Moje fyzické uzdravení
36 DODATEK - Postumus (posmrtné ocenění, chvála) mého manžela a otce
mých dětí – Don Luis Fernando Rico Ramiz
Osobní svědectví paní dr. Glorie Polo – příběh ženy, která byla zasažena bleskem
a zázrakem sevrátila do normálního života
Tento text je překlad částí původních přednášek, které přednášela Dr. Gloria Polo Oitz,
zubní lékařka z Kolumbie (na pozvání farností a různých společenství, v náboženských
pořadech v rádiu či televizi v různých interview španělsky), která dnes žije v Bogotě, a na
svůj chléb si vydělává jako zubařka.
Paní Dr. Polo se narodila 30.11.1958 a v roce, kdy byla zasažena bleskem, jí bylo 36
roků (5.5.1995).
Paní Dr. Polo si dává velkou váhu na to, aby šíření, psané dokazování, DVD, CD, a jiné
věci šly do oběhu bez zisku. Na sebe si vydělává ze zubařských příjmů. Za svoje
přednášky neprosí a nepřijímá žádné honoráře. Kněží Římskokatolické církve ji zvou na
mnohá místa jak doma, tak i v cizině. Má svého důchovního vůdce, který je zároveň jejím
zpovědníkem. Je to Důstojný otec Wilson Alexander Mora Gonzales, kněz na Faře
Svatého Kříže v Bogotě (Parroquia „La Santa Cruz“).
Díky zážitkům před soudem na onom světě, se rozhodla angažovat v zájmu záchrany
duší, kde dostala takový úkol, aby své svědectví nepřednášela jen 1000x, ale
1000x1000x. Tato zkušenost jí přispěla k tomu, aby od základů si změnila svůj život, s
nasazením plných sil, dle svých možností zachraňovala duše, bojovala z Novou
Evangelizaci, kterou podporoval i papež Jan Pavel II.
V její misijní činnosti měla velkou podporu u svého manžela Luis Fernando Rico
Ramirez (nar. 25.5.1957 a zemřel 7.11.2006 náhle na srdeční infarkt. (Gloria o tom v
doslovu vypráví.)
Neuvěřitelný příběh Dr. Gloria Polo, zubařky, která stála u brány nebe a pekla
Toto svědectví bylo přeloženo do němčiny ze španělského originálu. Může být volně
rozšiřováno, kopírováno a užíváno, jestliže budou splněny následující podmínky:
• zde předložený text nesmí být zkracován ani měněn – nesmějí být vytrhávány věty ze
svého kontextu
• tyto stránky a jejich kopie resp. jejich přetisk smějí být používány a rozšiřovány
pouze zdarma a bez komerčního účelu.
Dále, původ textu je třeba jasně uvést i s adresou internetovou:
www.gloriapolo.net nebo Apostolat ANE, Postfach 102, AT_1011Wien_Austria
1 Úvod
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
Jestliže někdo z Vás pochybuje nebo si myslí, že Bůh neexistuje a že onen svět je
záležitostí pro autory filmů, nebo jestliže si někdo z Vás myslí, že smrtí všechno končí, ať
si prosím přečte tuto knížečku. Ale čtěte ji úplně celou od začátku až do konce. Jistě se
pak Vaše mínění změní, ať je jakkoli skeptické.
Jedná se zde o skutečnost, událost, která je dobře zdokumentovaná a stala se v roce
1995. Paní dr. Gloria Polo je žena z Kolumbie, zubní lékařka, která „zemřela“ při jednom
úrazu, tzn. byla tak těžce zraněna, že ležela několik dní v komatu a byla udržována při
životě jen pomocí nemocničních přístrojů. Kdyby byly přístroje vypnuty, okamžitě by
zemřela. Ošetřující lékaři se již zcela vzdali a také už chtěli přístroje odpojit. Pouze její
sestra, která je také lékařkou, trvala na tom, aby přístroje nechali ještě dále v provozu.
Během komatu stanula na druhé straně skutečnosti, na onom světě a směla se opět
vrátit, aby vydala svědectví těm, kteří nemohou věřit. Přinesla nám odtamtud tedy důležité
svědectví.
Ale čtěte je na následujících stranách raději sami přímo z jejích úst…
Paní Gloria směla v dnešní době prožít mystický zážitek. Velmi jasně popisuje, jak
mohla nahlédnout do své „knihy života“. A tento zážitek jí velice otřásl, a z příkazu Pána
stala hlasem volajícím na „poušti víry“ dnešní moderní doby. Přitom podstata jejího
poselství a její samotný zážitek není nic jiného než pohled na nesmírnou lásku Boží k nám
lidem a na Jeho veliké Milosrdenství. Hovoří přitom na stejné téma jako náš současný
papež Benedikt XVI. ve své první encyklice „DEUS CARITAS EST“ (Bůh je láska).
Vždyť Bůh nám dává stále znovu důkazy, ale my přesto popíráme JEHO existenci.
2 Svědectví paní dr. Glorie Polo
3 Zásah bleskem
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
100 Dobré ráno, vítám vás Pánu Bohu, milí bratři a sestry!
101 Mám velkou radost z toho, že zde smím být, abych se s Vámi podělila o tento
veliký dar, který mi prokázal Bůh.
102 To, co Vám budu vyprávět, se stalo 5. května 1995 u Národní university v Bogotě,
hlavním městě Kolumbie, tak kolem půl páté odpoledne.
103 Jsem zubní lékařkou. Já a můj třiadvacetiletý synovec, který je rovněž povoláním
dentista, jsme právě pracovali na naší disertaci. V tento den, byl to deštivý pátek, jsme šli
spolu s mým mužem směrem k fakultě zubního lékařství, abychom si přinesli pár knih,
které jsme potřebovali.
104 Šli jsme se synovcem společně pod malým deštníkem. Můj muž měl nepromokavý
plášť a šel těsně podél zdi hlavní knihovny, aby se chránil před deštěm. Zatímco jsme oba
neustále měnili strany, abychom se vyhýbali loužím
105 Tak jsme se přiblížili, aniž jsme to zpozorovali, k aleji stromů, a když jsme skákali
přes jednu větší louži, z výše nás zasáhl blesk, který byl tak silný, že jsme zuhelnatěli. Můj
synovec byl okamžitě mrtev a zemřel na místě.
106 Blesk ho zasáhl zezadu a spálil celý jeho vnitřek. Navenek zůstal neporušen.
Ačkoliv byl tak mladý, byl to člověk zcela oddaný Bohu. Zvláště uctíval Jezulátko. Nosil
Jeho medaili na krku v krystalu křemene. Odborníci ze soudního lékařství říkali, že to byl
právě křemen, který přitáhl blesk.
107 Blesk mu pronikl přímo do srdce. Okamžitě nastala zástava srdce. Shořely všechny
vnitřní orgány a silný proud blesku potom opustil jeho tělo přes nohy. Oživovací pokusy
byly zbytečné.
Ale čistě navenek neměl žádné popáleniny.
108 Co se týče mne, tak blesk vnikl přes moji paži a spálil celé mé tělo strašným
způsobem, zevnitř i zvenku. Za toto moje uzdravené tělo, které teď před sebou vidíte,
musím děkovat jen Božímu Milosrdenství. Je to výraz milosrdenství tohoto našeho
dobrotivého a nás nade vše milujícího Boha.
109 Celé mé tělo bylo tímto mohutným zásahem blesku zuhelnatělé. Prsa byla pryč,
zvláště na levé straně, kde byl můj prs, byla velká díra. Nebylo na mně už žádné svalstvo,
moje žebra, břicho, podbřišek, jakož i mé nohy a játra byly úplně zuhelnatělé.
110 Blesk opustil moje tělo pravou nohou. Ledviny utrpěly silné popáleniny, rovněž
plíce a jeden z vaječníků.
111 Používala jsem jako antikoncepci nitroděložní tělísko, které je z mědi, a měď je
opravdu dobrý vodič elektřiny. Proto snad i vaječníky byly tak silně spáleny. Byly tak malé
jako dvě kuličky hroznového vína.
112 Utrpěla jsem zástavu srdce a byla jsem prakticky bez života. Mé tělo se škubalo a
chvělo kvůli elektrickým šokům, které blesk způsobil. Sama mokrá země byla ještě pod
elektrickým napětím. V prvním okamžiku mi proto nikdo nemohl pomoci, protože delší
dobu nebylo možné, aby mě někdo uchopil.
4 Zázrak, který na mne Bůh vykonal
113 A u této nehody, popálení, zástavy srdce, když mi nemohli přijít na pomoc, okusil
jsem velkou dobrotu, milost. Náš Pán Bůh nás sevřel do svého srdce, a každého z nás
znovu a znovu volá, abychom se vrátili k němu
114 Ráda bych se zmínila o třech faktech, které potvrzuje mé tělo. Zástava srdce –
mozek se nedostane ke kyslíku a tím trpí trvalými následky.
115 (Lékařské komentování zástavy srdce: Pouze okamžitým oživováním lze zachránit
život, ovšem zástava srdce na 3 minuty, tím pádem z nedostatku kyslíku mozek utrpí
nenapravitelné škody.)
116 Přesto, že delší čas mi nepracovalo srdce, ležela jsme v komatu připojená na
stroje, neutrpěla jsem poškození mozku, jak i vy můžete pozorovat.
117 Mnoho lékarů v nemocnici v Bogotě potvrzovalo mé sestře, která sama byla také
lékařkou, že bych měla být odpojená od strojů, protože, je úplně beznadějný stav, nemá to
cenu. Nicméně, má sestra byla neodbytná a využivala svůj vliv v nemocnici, dosáhla toho,
že mě neodpojili. Jaký zázrak, na který není lékařské vysvětlení.
118 Stejný zázrak je i to, že mé zuhelnatělé ledviny a plíce začaly pracovat. Lékaři
neprovedli čištění krve (dialízu), kvůli nedostatečné funkci ledvin to nepovažovali za
důležité, protože si mysleli, že nemám žádnou šanci na přežití. Natruc názoru lékařů, moje
ledviny začaly pracovat.
119 Stejný zázrak je, že má pleť se začala regenerovat. Celé mé tělo, když mi stáhli
spálenou kůži, bylo jedna otevřená rána. Bylo vidět syrové maso a měla jsem
nepředstavitelné bolesti. Všechno mi hořelo, jako bych byla v ohni, venku i uvnitř při
každém nadechnutí.
120 Pouze nohy jsem necítila. Když mi čistili otevřené rány, vůbec jsem necítila svoje
nohy, jinde jsem měla nepopsatelné bolesti. Nohy se podobaly zuhelnatělým polenům,
byly celé černé.
121 Za měsíc mi řekli lékaři: „Je neuvěřitelný obrovský zázrak, který Bůh vykonal na
tobě. Tvá pleť se spravila zázrakem. Na některých místech se vytvořila tenká blána, ale
jsou tam ještě otevřené části. Ovšem ta místa, která jsou již pokrytá tenkou pletí, dávají
naději, že celé tělo se pokryje novou pletí. S nohama máme starost, nemůžeme již nic pro
věc udělat, budeme muset amputovat.
122 Kdysi dávno jsem hodně sportovala, aerobik-fan. Když mi řekli, že mi musí
amputovat nohy, myslela jsem na to, že musím zmizet z nemocnice jak rychle jen budu
moci. Musím odtud pryč, abych si zachránila nohy. Když lékaři opustili místnost, zvedla
jsem se ze svého nemocničního lůžka, abych utekla, ovšem nedokázala jsem udělat ani
první krok, padla jsem na břicho jak nějaká žaba, která poprve zkouší skočit.
123 Museli mě zvednout z podlahy a z pátého patra mě odnesli do sedmého patra. A
víte koho jsem tam potkala? Ženu, která měla amputovanou nohu od kolenou dolů a
čekala, až jí budou amputovat i horní část nohy. Když jsem viděla tuto ženu, myslela jsem
si, kolik peněz by bylo zapotřepí ke koupi nové nohy.
124 Ovšem ani za zlato celého světa nelze koupit nohu. Jaký zázrak, že mám nohy.
Když mi je chtěli amputovat, jen tehdy mě napadlo, že jsem nikdy neděkoval Bohu za to,
že mám nohy. Naopak, trápil jsem své nohy a sebe kvůli sklonu k otylosti, abych neměla
nadbytek váhy.
125 Měla jsem hlad, a tak jsem bláznila, že oběma rukama jsem rozhazovala peníze na
diety a kůry, abych byla štíhlá. Veškerý svůj majetek jsem utrácela na to.
126 A najednou vidím, že na mých nohou nejsou svaly, jsou jak nítě, černé a v nich
plno děr. A nyní děkuji Bohu za znetvořené nohy. Najednou mi jsou drahé. Ne kvůli jejich
tvaru, ale kvůli jejich funkci jsou mi drahé. Prostě to, že jsou, to je mi nejdůležitější. To
jsem děkovala Bohu, a řekla jsem: „Pane, děkuji ti za tu druhou šanci, kterou jsi mi dal.
Moc děkuji za šanci, kterou si nezasloužím. Prosim Tě pouze o maličkost, o úplnou
maličkost. Nech mi tyto znetvořené nohy. Abych s nimi mohla hýbat jen tolik, že se na ně
mohu napůl postavit. Nech mi je alespoň takové, jaké jsou nyní a budu ti velice vděčná.“
127 Najednou jsem začala cítit svoje nohy. Byl pátek. Od pátku do pondělka, tyto černé
syrky bez života, které vypadaly jako vzduchové bubliny v nějaké tmavé limonádě, začaly
nabíhat do červena a být světlejší.
Začala jsem pociťovat, že v mých zuhelnatělých nožičkách začíná kolovat krev.
128 Když se dostavili lékaři k pondělní vizitě, aby provedli poslední vyšetření před
amputací, divili se, když jsem vstala z postele, postavila se na své nohy a udržely mě ty
nohy, nespadla jsem. Vyšetřovali mě, víckrát mě chytli za nohy, nevěřili svým očím,
nechtěli tomu věřit.
129 Ukázala jsem jim, jak mohu s nimi hýbat. Přitom jsem cítila hrozné bolesti. Myslím
si, že v životě jsem neměla z ničeho tak velikou radost, jak z bolestí, které jsem měla
právě v těchto minutách. Mé nohy se vrátily k mému tělu. To je z lékařského hlediska
nevysvětlitelné, a nestačili se divit ani doktoři.
130 Primář sedmého patra mi řekl: „Víte, Gloria, během své 38 leté praxe jsem nikdy
neviděl takový zázrak, jaký se stal s vašima nohama.“
131 Dívejte se milí bratři v Kristu, zde jsou mé nohy v pořádku. Nedělám to z
domýšlivosti či ješitnosti, nýbrž chválím to pro slávu Boží. Ukazuji to proto, abych
potvrzovala nesmírnou lásku a moc našeho Pána, živého Boha. (Komentář: Gloria
přechází na stupínku sem a tam a sklízí potlesk při pohledu na zázrak Boží.)
132 Druhý velký zázrak, který mi udělal Bůh, je následující: Neměla jsem již prsa.
Představte si, byla jsem pyšná a domýšlivá žena. Moje motto bylo, že „žena musí předvést
své vnady, a musí využít to, co dostala od přírody.“
133 Řekla jsem si pro sebe, protože mám krásná prsa, nohy, a všeobecně postavu,
musím se předvádět svůdně, co se tyče mých vnad. Svým oděvem jsem nápadně
vyzdvihovala svoje linie, nakrucovala jsem se. Kvůli tomu jsem vždy budila pozornost.
Nosila jsem šaty s výstřihy, abych zdůrazňovala krásu svých ňader. I své nohy jsem
považovala za hezké.
134 A dívejte se, bratří v Kristu, tyto části mé pýchy shořely nejvíc. Tyto části
zuhelnatěly nejvíc, nebo až zmizely.
135 Dívejme se dál na zázraky Boží. Chodila jsem k lékaři kvůli svým sportovním
aktivitám a v touze zvyšovat své výkony. Představte si lékaře, který si zvykl na to, že vidí
sebevědomou, pyšnou ženu, která jak pomatená hltá jak nějaká odpadová jáma léky a
drogy, - tento lékař najednou vidí mé aktivity spálené na uhel, zcela zničené. Nechtěl věřit
sým očím. Provedl všechna dostupná vyšetření, nasadil dokonce i nukleární lékařské
zařízení.
136 Později mi řekl: „Víte, Gloria, s tím malým zbytkem játra můžete přežít. Ovšem váš
vaječník se úplně scvrkl, zuhelnatěl, proschl, a podobá se seschlému hroznu, proto již
nebudete moci mít dítě.
137 Myslela jsem si pro sebe, díky Bože, osvobodil jsi mě jedné starosti. Tedy jsem
gravidní. Vděčnost a úcta má ti patří, že mám o starost méně.
138 Po roce a půl jsem cítila svědivost tam, kde jsem měla prsa, má žebra byla pokryta
několika vrstvami pleti, pleť se začala vzdouvat. Cítila jsem bolest a najednou jsem měla
viditelná prsa. Začaly růst. Pro mne to bylo divné a nevysvětlitelné, že opět mám prsa.
139 A víte proč? Zjistila jsem, že jsem v jiném stavu. V jiném stavu, ačkoliv jsem měla
scvrklý vaječník. Bůh mi tak vrátil prsa. Taková prsa již mohla sloužit k tomu, abych mohla
kojit svou nádhernou, zdravou dcerušku mateřským mlékem.
140 Má nejmladší dcera se jmenuje Maria José. Menstruace se upravila, ženské
hormony se normalizovaly. Můj vaječník opět produkoval vajíčka.
141 To jsou ty zázraky, které Bůh na mne a na mém těle vykonal, protože dávám
svědectví.
5 Druhá strana dění
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
142 A teď dobře poslouchejte! To byla tělesná, materiální, fyzická část mého úrazu. Ale
druhá část tohoto dění byla mnohem krásnější, byl to nepředstavitelný, překrásný zážitek.
143 Neboť zatímco mé tělo tu leželo zuhelnatělé, nacházela jsem se (má duše) v
nádherném bílém tunelu.
Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový pokoj, takové
štěstí. Pocity, které prostě lidskými slovy nelze popsat. Jednoduše řečeno – neexistují
pozemská slova, která by popsala velikost tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní
extáze, nepopsatelný vrchol.
144 V tomto světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná radosti,
nic mě v tomto tunelu netížilo. Když jsem pohlédla vzhůru, uviděla jsem na konci tohoto
tunelu něco jako slunce, bílé světlo. Říkám „bílé“, jenom abych pojmenovala nějakou
barvu, neboť barva tohoto světla a jeho jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím,
co existuje ohledně barev na tomto světě. To světlo bylo prostě překrásné. Toto světlo
bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohto pokoje ve mně a okolo mě.
Nepopsatelná láska a pokoj, který jsem ze světa neznala…
145 Zatímco jsem se pohybovala tunelem dopředu, řekla jsem si sama pro sebe: „U sta
hromů! Vždyť já jsem umřela..“ A v tomto okamžiku jsem myslela na své děti a naříkala:
„Můj Bože, moje dětičky! Co tomu asi řeknou moje děti?“
146 Byla jsem matkou, stále zaměstnanou a ve stresu, která na ně nikdy neměla čas.
Odcházela jsem z domu časně zrána, abych dobývala svět, a vracela jsem se domů
teprve pozdě večer. A přitom jsem byla neschopná, abych se správně postarala o rodinu a
o děti. A tu jsem teď viděla celou bídu svého vlastního života v celé pravdě a bez příkras,
a přepadl mě velký smutek.
147 V tomto okamžiku vnitřní prázdnoty kvůli nepřítomnosti svých dětí jsem nevnímala
ani své tělo ani dimensi času a prostoru. Pohlédla jsem opět vzhůru a viděla jsem něco
velmi krásného. Viděla jsem všechny lidi svého života v jednom jediném okamžiku a
současně, skutečně v jednom jediném okamžiku, a sice žijící i zemřelé. Objala jsem své
praprarodiče, prarodiče, své rodiče, kteří už zemřeli, prostě všechny! Byl to takový
okamžik plnosti, bylo to nádherné.
148 Pochopila jsem nyní, že jsem byla obelhávána pohádkami o reinkarnaci. Prakticky
jsem si vstřelila „vlastní branku“, protože jsem reinkarnaci vždy fanaticky a vehementně
obhajovala. Bylo mi řečeno, že se moje babička vtělila v někoho jiného, ale už mi neřekli v
koho, a protože věštění bylo pro mne příliš drahé, než abych to zjišťovala, nechala jsem
věcem volný průběh a dále jsem nepátrala, v koho se vtělila.
149 Potkávala jsem lidi, o kterých jsem se domnívala, že se do nich vtělil můj
pradědeček a dědeček. A nyní jsem směla obejmout jak svého dědečka tak i pradědečka.
Objali jsme se zcela opravdu a skutečně a setkala jsem se všemi v jednom jediném
okamžiku; a to se událo se všemi lidmi, které jsem kdy znala a ze všech krajin, kde jsem
někdy byla a sice s živými i zemřelými – a to všechno v jednom okamžiku.
150 Jen moje dcera reagovala zděšeně, když jsem ji objala. Bylo jí tenkrát právě devět
roků a moje objetí pociťovala v témže okamžiku ve svém skutečném životě na tomto
světě. Pociťovala tedy moje objetí v těch hodinách, když se ona a celá rodina strachovala
o můj život, poněvadž jsem – moje tělo – přece ještě ležela v komatu v nemocnici.
151 Normálně takové objetí z onoho světa nepociťujeme. V tomto podivuhodném stavu
se čas zastavil, bylo to prostě tak nádherné, bez přítěže tělesnosti, bez těla.
152 Nyní již jsem se dívala na lidi jinak než dřív. Předtím jsem hleděla jen na to, zda je
někdo tlustý, tenký, ošklivý, jestli má tmavou kůži nebo jestli je dobře oblečený nebo ne...
Podle toho jsem rozdělovala lidi, a proto jsem byla plná předsudků a cynické kritiky. Vždy,
když jsem hovořila o druhých, kritizovala jsem. Teď, tady tomu bylo úplně jinak.
153 Zde bylo všechno bez hmotného těla. Nyní jsem také viděla nitro lidí, a jak bylo
krásné vidět nitro lidí, jejich myšlenky a pocity, zatímco jsem je objímala. A zatímco jsem
tak všechny brala do náručí, současně jsem se pohybovala stále více vzhůru.
154 Tímto způsobem jsem se dostávala dále, plná pokoje a šťastná. Čím výš jsem
vystupovala, tím víc jsem si uvědomovala, že se mi dostalo nádherného vidění. Na konci
této cesty jsem viděla jezero, překrásné jezero obklopené překrásnými stromy, tak
krásnými, až tak krásnými, že už neexistuje další stupňování slova krásný.
155 Stejně tak zde byly květiny ve všech barvách, s vůní, která člověku působila blaho:
Všechno bylo jiné, nadmíru krásné v této podivuhodné zahradě, na tomto nádherném
místě. Neexistují slova, která by to popsala, to všechno byla láska.
156 Byly zde dva stromy, které něco uzavíraly. Zdálo se, že je to vstupní brána.
Všechno je úplně jiné, než my známe. Ani barvy nejsou podobné těm našim. Tam je
všechno tak nevýslovně krásné.
157 V tomto okamžiku vidím svého synovce, který se mnou utrpěl neštěstí, jak vešel do
této nádherné zahrady. A já jsem věděla, cítila, že tam nesmím vstoupit a ani ještě
nemohu. Měla jsem velkou touhu tam vejít.
6 První návrat
158 V tom okamžiku jsem uslyšela hlas svého muže. Křičí, pláče se zlomeným srdcem
a volá z hloubi duše: „Glorie!!! Co se stalo! Glorie! Prosím nenechávej mě samotného.
Podívej, tvé děti tě potřebují. Glorie, vrať se zpátky! Nebuď zbabělec a nenechávej nás
tady samotné!“ V tomto okamžiku jsem viděla všechno – jako jedním pohledem jsem měla
přehled o všem – a neviděla jsem jen jeho, jak tak bolestně plakal.
Byl celý od krve. Sice nedostal zásah bleskem, ale obrovské energické vlny elektrických
nábojů ho házely sem a tam. Jak s gumovým míčem, hrály s našimi těly. Tehdy se zranil
můj manžel a od toho měl krvavé rány.
160 V tomto okamžiku mi Pán dopřál návrat. Ale já jsem nechtěla zpátky. Tento pokoj,
tato radost, tato slast, do které jsem tady byla zahalena, mě fascinovala. Ale postupně a
stále více jsem se začala pohybovat dolů směrem k mému tělu, které jsem shledávala bez
života.
161 Všichni – vyjma těch, kteří provedli sebevraždu – okusí otcovské obejmutí Boha,
proto vidí toto světlo, a cítí tu nezměrnou lásku, která zaplaví každého. Bůh Otec každého
z nás obejme, protože On zcela mimořádným způsobem nás miluje.
162 Tak nám dává najevo, jak velkou lásku k nám chová. Ovšem Bůh nikoho nenutí.
Na zemi se stává často, že ze své vlastní vůle žijeme bez Boha. Sami si zvolíme otce.
Jestli si zvolíme Boha za svého Otce, řídíme se podle něho, dodržujeme přikázání
lásky, anebo se rozhodneme pro Satana, který je „otcem lži“, od kterého pochází hřích a
nepravosti, který nezná nic jiného než nenávist a pohrdání, a totéž šíří po celém světě.
163 Po tomto otcovském obejmutí nás odevzdá tomu otci, kterého si zvolil člověk za
svého života na zemi. Jestli jsme se rozhodli žít bez Boha, nenutí nás, abychom s ním
zůstali navěky.
164 Viděla jsem, že mé tělo bez života leželo na nosítkách na jednom oddělení
universitní nemocnice v Bogotě. Viděla jsem lékaře, jak se kolem mě namáhají a jak mi
dávají přístrojem elektrické šoky, aby obnovili činnost mého srdce.
165 Předtím jsme se synovcem leželi více než dvě hodiny na zemi, protože nás nikdo
nemohl uchopit kvůli elektrickým výbojům, které vycházely z našich těl nabitých proudem z
blesku. Teprve nyní se o nás mohli starat a teprve nyní začalo úsilí o moje oživení.
166 A podívejte se sem. Já (moje duše) přicházím ke svému tělu a dotýkám se
nohama své duše tohoto místa mé hlavy (Paní Gloria ukazuje přitom na místo své
hlavy). Duše má podobu lidského těla v jiné formě.
167 A v tom okamžiku na mne přeskočila jiskra s velkou silou. A tak se opět
vměstnávám do svého těla. Zdálo se mi, jakoby mě mé tělo do sebe nasávalo. Tento
vstup do těla mi působil nekonečnou bolest, neboť mé tělo ze všech stran sršelo jiskrami.
Vnímala jsem to, jako bych byla presována do něčeho velmi malého a úzkého.
168 To ale bylo moje tělo. Bylo to, jako bych se svou normální postavou byla natlačena
do dětského oblečení, které se mi zdálo, že je z drátu. Byla to příšerná bolest. A od této
chvíle jsem začala pociťovat také bolesti mého totálně spáleného těla. Toto spálené tělo
nezměrně bolelo. Všechno jakoby hrozně hořelo, odevšad vycházel kouř a pára.
169 Slyšela jsem, jak lékaři volají: Přišla k sobě! Ona přišla k sobě!
170 Byli radostí bez sebe, ale moje bolesti byly nepopsatelné. Moje nohy byly úplně
černé a zuhelnatělé, mé tělo byla jedna otevřená rána, jestli vůbec na něm ještě nějaké
svalstvo zůstalo.
7 Marnivost
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
171 Tou největší a nejnesnesitelnější bolestí byla ale moje marnivost. Byl to ve mně jiný
druh bolesti, byla to marnivost světské ženy, emancipované ženy světa, samostatné,
sebevědomé výkonné odbornice, profesionálky, akademičky, intelektuálky, studované
ženy, ženy ekonomky, stvoření, které chtělo hrát ve společnosti nějakou roli.
172 Současně jsem ale byla otrokyní svého těla, otrokyní krásy, módy. Denně jsem
strávila čtyři hodiny aerobikem, masážemi, dietami a injekcemi a vším, co si v tomto
směru jen dokážete představit.
173 To nejdůležitější, moje modla, byla krása mého těla. A kvůli tomu jsem
podstupovala mnoho obětí. To byl můj život, jen modloslužba mé vnější kráse.
174 Říkávala jsem, že krásná prsa jsou na to, aby se ukazovala. Proč bych je měla
skrývat? Totéž jsem říkala o svých nohou, neboť jsem věděla, že mám vyjímečně pěkné
nohy na podívanou a vůbec velmi hezkou postavu.
175 Najednou s hrůzou jsem zjistila, že celý svůj život jsem věnovala jen péči svého
těla. Středem mého života byla láska ke svému tělu.
176 A nyní jsem už neměla žádné tělo. Tam, kde byla prsa, byly jen díry, které působily
hrozným dojmem, zvláště na levé straně bylo všechno pryč. Moje nohy vypadaly příšerně,
spíše jen holé pahýly, zuhelnatělé, úplně černé jako spálené grilované kotlety.
Ano, všechna místa mého těla, která jsem nejvíce hýčkala a opečovávala, byla
zuhelnatělá a zničená.
8 V nemocnici
177 Následně jsem byla převezena do nemocnice sociálního zabezpečení. Tam mě
začali rychle operovat a seškrabávat spálená místa tkání.
178 Během narkózy jsem opustila své tělo podruhé a přihlížela, co se mnou lékaři
dělají, a velmi jsem se obávala o svůj život,
179 Nejvíc jsem se bála o své nohy. Stále ve mne zůstala pýcha, že tyto nohy a toto
tělo jsou moje, a věřila jsem že bych si našla v sobě sílu vypracovat se sportem a
cvičeními, aby je všichni obdivovali. Tehdy se stala taková hrozná věc...
180 Než bych ale pokračovala, milé sestry a bratři v Pánu, musím se vám přiznat, jak
jsem vypadala se svým náboženstvím. I ve věcech náboženskýchí jsem byla – ostatně
jako i v celém svém životě – na „dietě“. Stala jsem se tedy ve vztahu k Pánu Bohu také
jednou „z katoliček, které v (životě) víry jsou na dietě“. Je důležité, abyste věděli: Byla
jsem špatnou katoličkou.
181 Můj celý vztah k Bohu spočíval v tom, že jsem navštěvovala nedělní bohoslužbu,
která trvala pouze 25 minut. Vyhledávala jsem vždy takové mše svaté, kde kněz mluvil co
nejméně, protože mě jeho řečnění nudilo. Jakým utrpením byli pro mě kněží, kteří měli
dlouhá kázání.
182 To byl můj vztah k Bohu. Něco nuceného, ubohého. Proto měly nade mnou
takovou moc všechny světské proudy a módní novinky. Byla jsem opravdovou větrnou
korouhví. Co právě platilo za nejnovější, nejmodernější v racionalismu nebo
volnomyšlenkářství, za tím jsem letěla, tomu jsem byla nakloněna.
183 Chyběla mi ochrana modlitby, chyběla mi víra. Chyběla mi také víra v sílu milosti, v
sílu oběti mše svaté. A právě, když jsem se dále vzdělávala a specializovala pro své
povolání, přinesla moje přelétavost ty nejhorší plody.
184 V té době jsem na universitě jednoho dne slyšela, jak jeden katolický kněz říká, že
„neexistuje žádný ďábel a ani peklo“.
To bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet! Hned jsem si u sebe pomyslela: Když tedy
neexistuje ďábel a peklo, pak přijdeme všichni do nebe. Není se čeho bát, všichni si
můžeme dělat co se nám zachce.
185 Z čeho jsem ještě teď velmi smutná, co Vám mohu přiznat jen s velkou hanbou, že
víra v peklo, byla posledním poutem, která mě přitahovala k Církvi. Strach z ďábla, mi
velel, abych si udržovala styk s církevním společenstvím.
186 Když mi tedy řekli, že on a peklo opravdu vůbec neexistují, hned jsem si řekla:
„Proč se tu mám ještě namáhat a bojovat za život podle pravidel ,staré Církve‘. Tedy
dobře, potom přijdeme všichni do nebe, je tedy úplně jedno, čím jsme a co
konáme.“
187 Takové zdůvodnění mi pomohlo k tomu, abych se definitivně vzdálila od Pána.
Vzdálila jsem se od Církve a začala jsem na ni láteřit a nazývala jsem ji hloupou a
zaostalou, atd.
188 Neměla jsem již strach z hříchu a postupně jsem rušila svůj vztah k Bohu. Hřích
nezůstal jenom ve mne, v mém nitru, nýbrž tento hřích se začal mým prostřednictvím šířit
navenek a vyvolávat nákazu u druhých.
189 Stala jsem se aktivní v negativním smyslu. Ano, dokonce jsem nyní začala sama
všem vyprávět, že ďábel vůbec neexistuje, že je to vynález duchovenstva – a někdy jsem i
svým kolegům na universitě začala říkat, že ani Bůh neexistuje a že jsme produktem
evoluce atd. atd.
190 Podařilo se mi ovlivnit mnoho lidí. To jsem musela předeslat, abyste mohli lépe
chápat následující.
9 Ďábel skutečně existuje
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
191 Teď poslouchejte, co se stalo: Když jsem se nacházela v této strašné situaci v
nemocnici, jaký to děsný úlek! Neboť najednou jsem viděla, že démoni skutečně existují; a
nyní přišli, aby mě odnesli.
192 Viděla jsem tyto démony před sebou v celé jejich příšernosti a žádné ze
zpodobnění, která jsem na zemi dosud viděla, se nemohou ani v nejmenším podobat
tomu, jak příšerně vypadají tito ďáblové ve skutečnosti.
193 A tak vidím, jak najednou ze stěn operačního sálu vystupuje mnoho temných
postav. Zdají se být zcela normálními a obyčejnými lidmi, ale všichni mají tento příšerný,
hrůzostrašný pohled.
194 Nenávist jim přímo kouká z očí. A najednou chápu, že jim něco dlužím. Přišli, aby
mě zkasírovali, protože jsem přijala jejich nabídky k hříchu a nyní jsem za to musela
zaplatit, a tou cenou jsem byla já sama.
195 Vždyť moje hříchy měly důsledky. Hříchy patří satanovi, nedává je jako nabídku
zdarma, musí se za ně platit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy tak říkajíc nakupujeme
v jeho krámě, budeme muset za to zboží zaplatit. To by nám mělo být známo.
196 Najednou oživly všechny hříchy, kterými jsem hřešila od mé poslední svaté zpověti.
197 Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme vnitřním pokojem,
platíme svým zdravím…
198 A jestliže jsme velmi věrnými stálými zákazníky satanova supermarketu a
nakupujeme stále jen v jeho krámu, nakonec nás zkasíruje sám.
Největší pomluvou a hlavní lží, velikým trikem ďábla je, že rozšiřuje pohádku o
tom, že on vůbec neexistuje.
199 A tyto strašlivé, temné postavy krouží kolem mne a je jasné, že přišly jenom s
jedním cílem, aby mě vzaly s sebou.
200 Těžko si dovedete představit tu hrůzu a strašný strach. V této situaci mi nebyl
vůbec nic platný celý můj intelekt, moje duchaplnost, moje vědeckost, mé akademické
tituly a moje ukončené odborné vzdělání. Byly úplně bezcenné.
201 Hříchy nás tedy táhnou do hlubiny, dolů, k „otci lži“. Jestliže ale svá
politováníhodná selhání a hříchy (které musíme zaplatit) předneseme Bohu ve svátosti
pokání, pak Bůh platí tu cenu.
202 ON ji zaplatil svou vlastní Krví a smrtí na kříži. A ON platí pokaždé, když hřešíme,
znovu. ON za nás vytrpěl pekelná muka, která jsme si měli sami odpykat a která nás
zavázala majiteli hříchů (satanovi).
203 Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na JEHO Království, na
JEHO život, neboť ON nás učinil „dětmi Božími“.
204 A tu nyní přišli oni, tito temní čertovští chlapíci, aby zkasírovali své jmění – MNE…
205 Viděla jsem je nyní vystupovat ze stěny a vstupovat do operačního sálu. Byla jich
spousta, které mě náhle obklopili.
206 Navenek vypadali nejprve normálně, ale pohled každého z nich byl plný nenávisti,
plný ďábelské nenávisti. Byli tak bezduší, jakoby uvnitř vyhořelí. Moje duše se vzpírala a
třásla a já jsem okamžitě pochopila, že to byli démoni.
207 Pochopila jsem, že zde byli kvůli mně, protože jsem jim něco dlužila, protože hřích
není zadarmo. To je opravdu největší ďáblova podlost a lež, že dělá, aby lidé věřili, že
vůbec neexistuje. To je jeho strategie, potom s námi může dělat vše co se mu zachce,
tento lhář.
208 A nyní jsem se zděšením viděla: Ó, ano, oni existují a už začali kolem mě kroužit,
chtěli mě odnést. Dokážete si představit mé zděšení? Můj strach, tu hrůzu?! Byl to hotový
terror!
209 Celá moje věda, chytrost a společenské postavení mi teď nebyly vůbec k ničemu.
Začala jsem se válet po zemi a vrhat se na své tělo, protože jsem chtěla uprchnout do
svého těla, ale mé tělo mě už nepřijalo; a toho jsem se strašně lekla.
210 Začala jsem utíkat a prchat. Nevím jak, ale pronikla jsem stěnou operačního sálu.
Nechtěla jsem nic jiného než pryč, ale když jsem pronikla stěnou – ejhle – udělala jsem
skok do ničeho. Byla jsem poslána do jednoho z těchto tunelů, které tu najednou byly a
vedly dolů.
211 Na začátku zde bylo ještě trochu světla a byla to světla jako včelí plástve. A také se
to zde hemžilo jako v úlu, bylo tu tolik lidí. Dospělí, staří, muži, ženy a s hlasitým křikem,
štětinatí a s divokou hřívou skřípali zuby.
212 A byla jsem tažena stále hlouběji do země a pohybovala jsem se nepřetržitě dolů,
ačkoliv jsem se stále snažila dostat se odtud ven.
Světla stále ubývalo a bylo stále temněji, a já jsem klouzala v tomto tunelu dál, až
nastala mimořádná tma. Zcela bezmocná jsem se ponořila do takové tmy, jaká na zemi
neexistuje a slovy nelze vyjádřit.
213 Nahoře bylo plné světlo, níž stále větší tma. Dovedete si představit, jako radost
jsem měla, když ve světle jsem uviděla svou matku. Ona byla zcela světlá. Zemřela již
před lety.
214 Pochopila jsem, že ta bílá roucha, do kterých byla oblečena jako slunce, byly mše,
na kterých se zůčastnila za svůj život.
215 Neměla jsem možnost jít k mé matce a zůstat u ní.
216 Bezbranně jsem se ponořila do této temnoty, pro kterou prostě neexistuje
přirovnání. Ta nejtemnější temnota na této zemi je proti tomu ještě jasné poledne. Ale tam
tato temnota působí strašné bolesti, hrůzu a hanbu a – příšerně páchne. Mohla jsem vidět
stále víc takových strašlivých postav tak znetvořené, až nepředstavitelné.
217 Hříchy, milé sestry a bratři v Pánu, zanechají stopy v naší duši. Tyto stopy značkují
naše tělo, buď jako rány, puchýře od spálení a neforemné díry.
218 Nejhorší objev pro mne byl, když jsem zjistila, že ten hrozný pach jde ze mne. Kolik
peněz jsem vyhodila za voňavky, za spreje na osvěžení vzduchu, protože jsem nenáviděla
nepříjemný pach. Zjistila jsem, že moje otřesné hříchy jsem neměla mimo svou duši, ale v
sobě, uvnitř v duši a odtud vycházel ten nesnesitelný smrad.
219 Hned jsem viděla démona, škaredou bestii, který měl na sobě značky mých hříchů.
Tak jak moje matka byla oblečena do zářivých rouch, tato bestie, sám čert mě oblékl do
černého pytle na odpad.
220 V takovém stavu jsem se dostala do močálovité krajiny, kde mnozí až po krk se
nořili do močálu a hekali. Viděla jsem, že tento močál byl tvořen spermiemi ze
semenotoku, při sexuálních stycích hříšných, perverzních lidí, za co neseme
zodpovědnost my žijící zde na zemi. Miliony spermií proudí při každém semenotoku.
221 Pohlavní styk, který se děje ve svátostném manželství, je žehnám Bohem. U tohoto
aktu, v tomto svazku na celý život, je přítomen sám Bůh, jako třetí. To je ta láska, kterou je
pohlavní akt zušlechťován a žehnán.
222 Bez svátostního základu sexualita je pouhou zábavou, uspokojení, egoizmus.
Proto trpí tito lidé v tom močálu, který si vytvořili sami na tomto světě svou bezuzdnou,
nekonečnou hříšnou vášní. Každý, kdo koná takový bez svátostní sexuální styk, dostane
se do tohoto nesmírně smradlavého močálu, a nepředstavitelně trpí. Stydí se za své činy.
223 Najednou jsem objevila svého otce v tomto močálu, a seděl až po krk ponořen do
této tekutiny, měla jsem bolest a vykřikla jsem nahlas: „Taťku, co tu děláš? Dcerko moje,
ach dcerko, nevěra, cizoložství.“
224 Až jednou totéž prožijete, možná si vzpomenete na tato slova. Mohu vám říci,
nejbolestnější je vidět milujícího Boha, který stojí při nás celým naším životem a neustále
hledá. Jak trpí tento milující Bůh kvůli našim hříchům.
225 Tam mi ukázali, jak mnoho lidí se modlilo za mne, kolik kněží, kolik jeptišek
vynakládalo úsilí, abych šla správnou cestou. Jak já pohrdala s těmi lidmi! Ordinérními,
hrubými poznámkami jsem častovala tyto lidí svatého života. Na jeptišky jsem použila asi
takové výrazy: „svaté slepice“, „staré neuspokojené semetriky“, svatost předstírající ženy v
klimaxu, které olizují prsty na nohou Boha, a nemají ani ponětí o problémech lidí“, berte je
jako výběr mých nejnevinnějších poznámek.
226 Víte, tam nahoře vidíme celý svůj život jako otevřenou knihu, do které zaznamenali
každý moment. Ne jenom slova, ale i to co si přitom myslíme, můžeme otevřeně vidět.
Často budí hrůzu rozdílnost našich slov a myšlenek.
227 Námi spáchané hříchy mají následky nejen na nás, ale i na naše okolí. Jsou to
zkažené ovoce, které ve svém okolí kazí všechny zdravé ovoce, a způsobují nástup jejich
zkaženosti. Na onom světě přináší bolest, když vidíme, že naše hříchy neškodily jen nám,
ale bourají i naše široké okolí, a všechno otráví.
228 Když tedy šířím hříchy, co se stane? Kdo je k nám nejblíž? Naše děti. Bohužel,
komu nejdříve škodíme, jsou naše děti, naše rodina.
229 Nyní poslouchejte, nepouštějte to mimo uši: Když člověk hřeší těžkým hříchem,
dostane se do spárů čerta, který ho nutí jak nějaký výběrčí peněz, aby podepsal směnku,
která bude ihned jeho.
230 Nejsmutnější je, že první objednávka, kterou od něho dostaneme, zní takto: „Nyní
jdi, a přines mi každého, koho máš kolem sebe, a všechny, se kterými máš nějaký
kontakt!“
231 Matka, která někoho nenávidí a šíří všelijaké věci o svých bližních, nebo otec, který
je násilník či alkoholik, chodí často domů ožralý, či mu není zatěžko, aby si přivlastníl cizí
věc, ničí tak svou bezprostřední blízkost, svoje děti.
232 Je to zneužívání rodičovské autority, když rodiče, kteří vychovávají svoje děti, tímto
svým postojem dávají špatný příklad svým dětem.
233 Pouze pomocí svátostí získaných v kostele lze zdrtit tento čertovský kruh, který
spojuje generace. Pouze milosti získané svátostmi a silou modliteb lze se vyhnout těmto
hříchům.
234 Byla to skutečná tma. Všechno žilo a hýbalo se. Když jsem bezmocně vyklouzla z
tunelu, náhle jsem se ocitla na otevřeném prostranství. Zhrozila jsem se a zkoušela jsem
se dostat odtud svou železnou vůlí.
235 Byla to tatáž vůle jako dříve, abych v životě něčeho dosáhla, což mi teď a tady
nebylo vůbec k ničemu – neboť jsem byla zde a nebyla jsem schopná se osvobodit. Z
velkých představ a snů z dřívějška nezbylo už nic. Stala jsem se najednou jen úplně
malou, úplně nepatrnou.
236 A potom jsem najednou uviděla, jak se otevřela země. Vypadalo to jako obrovská
ústa, jako příšerně velká tlama, jako chřtán. Ta země žila, ona se chvěla!!!
237 Cítila jsem se strašně prázdná a pode mnou tato skličující, strašná propast, kterou
lidskými slovy ani nelze popsat.
Nejstrašnější bylo, že zde už člověk necítil absolutně nic z přítomnosti a lásky Boží. Zde
už nebylo nic, ani kapička naděje.
238Tato díra v sobě měla něco, co mě nasávalo dolů, aniž jsem se mohla postavit na
odpor. Křičela jsem jako pominutá. Vyděsila jsem se k smrti, když jsem zpozorovala, že
jsem tomuto pádu nemohla zabránit, nýbrž jsem byla nepřetržitě tažena dolů.
239 Instinktivně jsem věděla, že když klesnu níž, už nedostanu zpátky. Budu padat bez
konce stále hlouběji a hlouběji. To byla smrt mé duše, duchovní smrt mé duše, byla
bych neodvolatelně navždy ztracena.
240 Ale během této strašné hrůzy, na pokraji té propasti, jsem náhle ucítila, jak mě
svatý archanděl Michael pevně drží za nohy. Mé tělo padalo do této díry, ale byla jsem
pevně držena za nohy.
241 Byl to okamžik děsivé bolesti a také příšerného strachu. Ale když jsem tak visela
nad propastí, démony dráždila ta troška světla, kterou jsem ještě měla v duši, a tak se
všechny tyto nestvůry na mě vrhly.
242 Ty strašné kreatury byly jako larvy, jako upíři, aby toto světlo ve mně s konečnou
platností zhasily. Představte si můj odpor a hrůzu, když jsem se viděla pokryta těmito
odpornými zrůdami.
243 Křičela jsem, křičela jsem jako pominutá. Tyto netvory mě pálily. Ó, moje sestry a
bratři, jedná se o živoucí temnotu, je to nenávist, která tak pálí, která se na nás svíjí, která
nás vykořisťuje a vysává. Nelz líčit slovy tuto hrůzu.
10 Svátost manželství
244 Ráda bych se zmínila o svátosti manželství. Vyprávím o velké milosti svátosti
manželství. Jestli někdo má sňatek v kostele a řekne své ano, zavazuje se, že zůstane
věrný v dobrém i zlém, tak to vlastně slibuje samotnému Bohu. On je jediný svědek, když
dáme slib.
245 Když umřeme, najdeme to v knize našeho života. Viděla jsem jak je mladý pár
obklopen zlatou mlhou. Nebeský Otec to píše zlatými písmeny do knihy našeho života.
246 Jestli přijímáme Tělo a Krev Pána, vstupujeme do svazku s Bohem a s tou osobou,
kterou jsme si vybrali k tomu, abychom s ní sdíleli svůj život až do konce. Když vyřkneme
svou vůli, to platí ne jenom našemu partnerovi ale i Trojici Svaté.
247 Pán dovolil, abych se podívala na den našeho sňatku. Když já a můj manžel jsme
byli tehdy u svatého přjímání, nebyli jsme tam jen my dva. Byli jsme tam my dva a Ježíš.
248 Při svatém přijímání se s námi Pán sjednotí, jako kdybychom byli jedno. Odnáší
nás do svého srdce a v jeho srdci se sjednocujeme. Spolu s Ježíšem tvoříme Svatou
Trojici. Tedy člověk nemůže rozdělit to, co Bůh spojil. Pak se ptám: já mohu? Nikdy.
Nikdy, moji milovaní v Kristu, nikdy nemůžeme zrušit toto sjednocení. To nikdo nemůže
udělat, když už tomu dal Pán své požehnání. Když dva mladí vstupují do manželství, och,
jak veliké požehnání dostane tento manželský pár!
249 Viděl jsem sňatek mých rodičů: Když můj otec navlékl prsten na matčin prst, a kněz
je uznal za manžele, Pán dal mému otci pastýřskou hůl. Vypadalo to jako nahoře zahlá
světelná hůl, a to byla ta milost, kterou Pán dává manželovi.
250 Je to dar otcovské autority od Boha, čím manžel bude moci pást své malé rodinné
stádce, to jsou děti, které dostává darem, a aby mohl chránit manželství, aby chránil děti
od toho, co by jim mohlo škodit a od různých nebezpečí, které na ně číhají.
251 Má matka dostala něco jako ohnivou kouli, kterou jí vsadil do jejího srdce. To značí
přítomnost Ducha svatého: Viděla jsem, že moja matka měla velice čistou duši a Bůh měl
radost.
252 Nedovedete si představit, kolik nečistých duchů zkoušelo strhnou sebou mého
otce. Vypadaly jako larvy, či krvežíznivé vši.
253 Je třeba si uvědomit, že když někdo provádí pohlavní styk mimomanželský, tyto
špinavé duše se na něho okamžitě zavěsí, začnou s pohlavními orgány, zmocní se masa,
hormonů. Usadí se v mozku, obsadí hypofýzu (tj. žláza s vnitřní sekrecí uložená na
spodině mozku a vytvířející hormony, které řídí činnost dalších žláz s vnitřní sekrecí),
sliznici, a každý nerv v člověku a produkují velké množství hormonů, aby probouzely nižší
pudy.
254 Z Božích dětí udělají otroky pudů sexuální touhy. Promění nás v takového člověka,
o kerém se říká, že: si užívá života.
255 Někteří lehkomyslně řeknou, jedna příležitost, žádná příležitost. Ovšem i jedna
příležitost má pak takové hořké následky.
256 Jestli dvojice je panensky čistá, Bůh ji mimořádně velebí, Bůh s nimi vstoupí ve
spojenectví a žehná jejich sexualitě. (Toto požehnání dostane i taková osoba, která není
panensky čistá, když vstupuje v sňatek.) Sexualita není hřích. Bůh jí dal své požehnání.
Kde se uzavřelo manželství před Bohem, tam Bůh je přítomen i v manželské posteli.
257 Ve svátostném manželství manželé vzájemně darují milost Boží intimním spojením,
v nesvátostném vzájemně se nakazují hříchy.
258 Bůh má radost, že je může doprovázet jejich životem. Bůh a tato dvojice tvoří
jednotu. Škoda, že si to mnoho manželských pářů neuvědomuje, a nemyslí na to. Jestli se
berou v kostele pouze z tradice, nevěří v sílu Božího požehnání, žehnání se nekoná.
259 Mnozí si v duchu říkají aby už končil obřad, protože pak se mohou bavit, jíst, pít.
Zapomenou na Pána, jak se to stalo tehdy i u mne, nechají ho na ulici.
260 Ani mi nenapadlo pozvat Pána do mého domova, do mého života. Je rád, když ho
zveme, aby byl s námi všude. Chce, abychom cítili jeho přítomnost. On, Pán, navzdory
svátosti oddavku, je sám a chce, abychom ho prosili a zvali ze své svobodné vůle.
261 Ani já jsem ho nezvala po sňatku do mého domova. Nechala jsem ho v kostele,
bylo mi dobře na svatební cestě, více jsem nemyslela na něho, vrátila jsem se do svého
domova, jeho jsem nechala na ulici, nikdy mě nenapadlo, abych ho zvala k sobě.
262 Bylo by dobré, kdyby ostatní dvojice si to uvědomili, a neprovedli tu chybu, kterou
jsem provedla já kdysi. U sňatku mých rodičů bylo hezké i to, že vrátil Bůh mému otci tu
milost, kterou ztratil díky svému lehkovážnému životu. Bůh to učinil z lásky k mé matce,
kvůli své nastávající manželce, protože moje matka se vdávala jako panna.
263 Bůh vyléčil zašpiněnou sexualitu mého otce, a s tím spojenou hormonální
abnormalitu. On byl ale velice „chlapácký“, takový mačo (záletník), a jeho přátelé ho začali
opět lákat tím, aby nebyl domácí papuč.
(mačo = jihoamerický výraz pro kozla, záletníka a domácího tyrana a podobně.)
Podařilo se jim ho přesvědčit, aby pokračoval v kolejích dřívějšího života.
264 Již 14 dnů po svatbě podvedl mou matku, šel do bordelu, aby dokázal svým
přátelům, že se z něho nestal papuč.
265 A víte co se stalo s tou pastýřskou holí, kterou mu dal Pán? Ďábel mu ji sebral. Ty
zlé duchy se vrátily a přisály se na něho. Můj otec přešel od ovcí rodiny k vlkům. Již
nebránil svou rodinu, ale rozevřel svou bránu démonům a stal se postrachem domu.
266 Tam, nahoře řekl v slzách: „Díky mé obdivuhodné manželce, tvé matce, která se
modlila 38 roků za mne a za mé obrácení. Byla příkladná, obětavá matka, ona mě
zachránila před peklem.“
267 Moje matka se modlila 38 roků za mého otce, kterého můj děda, který žil cizoložný
život, bral jako dvanáctiletého do bordelu, aby se z něho stal chlap.
268 Víte jak se modlila má matka před Nejsvětějším? Řekla: „Pane, vím Pane, a
doufám v to, že mě nenecháš umřít dřív, pokud neuvidím obrácení mého manžela.
Neprosím jen za mého muže, ale za každou takovou ženu, která se nachází v podobné
situaci jako já. Zvláště tě prosím za ty ženy, které vyhledávají věštby, čarodějnice, a
prostředky démonů, jako je magie a podobně. Za ty, kteří takovým způsobem prodají svou
duši a své děti démonům, misto toho aby šli za tebou a modlili se. Stůj při nich a osvoboď
je od spoutanosti zlým!“
269 Tak se modlila má matka. A víte, proč jsem měla ráda svého otce tak moc, a proč
k němu tak vzhlížím i nyní? Protože moje matka byla moc hodná žena, nikdy nás
nenaváděla, abychom někoho nenáviděli, nejméně našeho otce, i když by k tomu měla
důvody.
270 Matka někdy jakoby vtipkovala, že dostala takové zjevení, a proto ví, že po každém
těžkém hříchu se otevře země a zhltne dotyčného. Dobře jsem se pobavila díky těmto
řečem mé matky, a proto jsem ji považovala za naivní, hloupou. Často jsem jí říkala: „Víš,
Bůh mi ukázal, že se otevřela země a zhltla mého otce.“ Tím jsem se trefovala na její řeči
o těžkém hříchu.
271 Ale na onom světě jsem se dozvěděla, že moje matka měla mystickou vizi. Tak mi
odpověděla: „Ano, dcerko moje, viděla jsem tvého otce, jak ho svazuje čert do řetězů, a
chtěl ho vláčet do propasti, ale já jsem na to položila svůj růženec a vláčila jsem ho do
kostela před Nejsvětějšího. Byl to nepřetržitý boj. Satan zas a zas chtěl ho tahat do
propasti a já zas ho smýkala zpátky s růžencem. Když jsem ho konečně vzala do kostela,
řekla jsem Pánovi: „Přinesla jsem ti ho, svěřuji ti ho, zachraň ho.“
272 Osm roků před svou smrtí můj otec se obrátil. Hluboce litoval svých hříchů a prosil
Boha o odpuštění. Milosrdný Bůh mu odpustil. Ovšem za staré hříchy nepykal. Sice je
litoval, vyzpovídal se, dostal rozhřešení. Již se mu ale nedostalo příležitosti, aby konal
pokání. Proto byl v očistci až po krk v páchnoucím močálu.
273 Často zapomínáme na pokání za spáchané hříchy, čili na nápravu. Málokdy na to
myslíme. Často je to tak, že je ani moc neumíme napravit.
274 Ovšem Ježíš ve svátostech nám dává milost, abychom mohli konat pokání. Jestli
navštěvujeme Svátost oltářní a prosíme, dá nám milost, abychom vykonali nápravu.
275 Na onom světě nám Bůh ukáže, že hříchy naše mají vliv i na jiné, a škodí často víc
než samotný hřích. Tyto důsledky jsou zejména útoky proti lásce, a Bůh je láska.
276 Svátost oltářní a uctívání Svátosti je jediná cesta, která vede bezprostředně do
nebe. Dobře si to zapamatujte, to je pro nás velice důležité.
277 Když někdo zahýbá, podvede svou manželku nebo manžela, podvede Boha.
Nedodrží přísahu, kterou složil svému partnerovi a Bohu v den svého sňatku. Kdo si myslí,
že nedokáže dodržet, raději ať nevstupuje do manželství. Pán řekl: „Jestli jsi nevěrný, na
sebe bereš kletbu. Jestli nejsi věrný, nevstupuj do manželství.“
278 Pán řekl: „Děti moje, proste mě, abyste mohli být věrní v manželství, abyste mohli
být věrní k Bohu.“
279 Kolik problémů a bolestí vznikají z nevěry! Například když muž půjde do bordelu,
nebo když souloží se svou sekretářkou, s ochranným prostředkem získá virus. Umývání
nepomůže. Tento virus neumře a později, když půjde ke své manželce, přenese ho. Virus
se zahnízní ve vagině nebo v děloze a způsobuje rakovinu. Ano, rakovinu!
280 Kdo chce ještě tvrdit, že manželská nevěra nezabíjí? Mnoho žen, aby nevyšla
nevěra najevo, nechá zabít zárodek, děťátko. Zabíjí nevinného člověka, který nedokáže
ani mluvit, ani se bránit. Takové následky může mít krátký požitek.
281 Manželská nevěra zabíjí mnoha způsoby. Dokážeme vést drzou při vůči Bohu,
svádíme to na tíseň našeho života, na školu, jestli se neděje něco podle našeho přání,
nebo když máme problémy, či jsme nemocní.
282 My za to můžeme. Za hříchy se skrývá nepřítel. Když těžce hřešíme, vždy mu
otevíráme dveře. A pak když se stane něco nemilého, může za to vždy Bůh.
283 Běda tomu, kdo chce zničit manželství. Kdo chce zničit manželství, narazí na
skálu, a ta skála je Ježíš. Bůh chrání manželství, buďte si jistí.
284 I to bych vám ráda řekla, že tchyně mají být opatrné, aby se nevměšovaly do
manželství dětí, a aby ho nezničily tím, že narušují vzájemný vztah manželů vzbuzováním
nedůvěry.
285 Jestli nemají rády snachu nebo zeť, je lhostejno, jestli právem či bez, nevměšujte
se do jejich vztahu. Raději se modlete za jejich manželství. Jen jednou se mohou brát,
proto není co řešit.
286 Jediné, co mohou dělat je, modlit se za ně. Ať se modlí za jejich manželství a ať
mlčí. Své mlčení, i když je pro ně těžké, ať odevzdávají Pánu. Mnoho žen došlo k
zatracení proto, že se vmíchaly do manželství svých dětí. To je velice těžký hřích. Jestli
vidí, že něco není v pořádku, že jeden z nich nedodržuje slib, ať jsou potichu a ať se
modlí.
287 Proste za ně Boha, proste jeho pomoc. Můžete s nimi mluvit, můžete je prosit, aby
zachránili své manželství, aby měli ohled na děti, že manželství je k tomu, aby se
vzájemně milovali, aby se vzájemně darovali a vždy odpouštěli. Za manželství je třeba
bojovat, ale nikdy se nesmí do toho vměšovat, a ještě méně stát při některém z nich.
11 Zákeřnost čerta
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
288 Kdo viděl film s názvem Pašije, může si pamatovat, že když bičovali našeho Pána,
Satan byl mimino, díval se na Ježíše a usmál se na něho.
289 Víte, satan již není mimino, on je obr, ztělesnění a producer všeho špatného, je
hnusná, perverzní postava, která zotročuje lidi bludnými učeními, různými piklemi z nich
dělá otroky svého těla, svých vášní, například tak, že nechá uvěřit že neexistuje.
290 Představte si, jak je vychytralý, že sebe zapře. Předstírá, jakoby neexistoval a tak
může konat s námi klidně co se mu zlíbí.
291 I věřící podvede takovým způsobem. Tisíce způsobů použije k podvodům a u
každého člověka zná jeho největší slabinu. Proto je to, že i katolíci, kteří chodí do kostela,
půjdou k věštkyni.
292 Protože zlý je přesvědčí, že v tom nic zlého není, i tak se dostanou do nebe,
protože tím nikomu neškodíme. Démon je vede, využívá, řídí je mazaně, s jemně
vymyšlenou zákeřností, nástrahou.
293 Ovšem řeknu vám, jestli půjdete k věštkyni, je lhostejné co tam budete dělat. Ta
bestie vám každopádně dá svou pečeť, jestli se obracíte k čarodějnictví, vyhledáte
kartářku, nebo někdo přísahá na duchy, nechají tančit stůl, zabývají se spiritualismem
nebo astrologií. Kvůli těmto zálibám, které jsou dnes velice v módě, zlý vám dá svou
pečeť.
294 Byla jsem jednou se svou kamarádkou u jedné věštkyně, abych znala budoucnost.
Ta bestie mi dala svou pečeť. Od té chvíle zlý ve mne začal způsobit vnitřní neklid,
popletenost, pocit obtěžovanosti, noční můry, strach, trápení, vystrašenost.
295 I to mě napadlo, že se pokusím o sebevraždu. Plakala jsem, cítila jsem se
nešťastná, nenacházela jsem svůj mír. Modlila jsem se, ale Pána jsem cítila velice
vzdáleného ode mne. Již jsem nepociťovala blízkost Pána tak, jak v době mého dětství.
Stále hůře se mi modlilo. Otevřela jsem dveře zlému.
12 Ubohé duše
296 Vraťme se k tomu hroznému místu, k tomu pekelnému chřtánu, kde jsem byla. Je
třeba, abyste věděli, že jsem byla bezbožnice, prakticky ateistka. Už jsem nevěřila v
existenci ďábla a potom už ani v existenci Boha.
297Ale zde - za těchto okolností - jsem začala křičet:
„Vy ubohé duše v očistci, prosím Vás, vezměte mě odtud pryč, pomozte mi ven.
Prosím, pomozte mi!“
298 Když jsem tak křičela, naplnila mě sžíravá bolest. Tu jsem si všimla, jak milióny a
milióny lidí plakali a sténali. Najednou jsem viděla, jaké zde bylo nesčetné množství lidí.
Především mladí lidé, všichni v nevýslovných bolestech. Pochopila jsem, že na tomto
strašném místě, v této žumpě a bahně naplněném nenávistí a bolestí, skřípají zuby a
vyráží z nich kvílení a bolestné výkřiky, které mě roztřásly, a na které už nikdy
nezapomenu.
299 Chápete to? To je odloučenost Boží, to jsou následky hříchů. Chápete co je hřích?
Hříchy jsou v úplném rozporu s Bohem, který je nekonečná láska.
300 Něco tak strašného je hřích, že má takové šílené důsledky. A my si z toho děláme
vtipy. Vtipy o hříchu, o pekle a o démonech. Přitom bohužel nevíme, co činíme.
301 Od té doby, co jsem to zažila, uplynuly roky, ale vždy, když na to myslím, musím
plakat nad bolestmi těchto mnoha, mnoha lidí.
302 Byli to sebevrazi, kteří se zabili v okamžiku zoufalství a nyní byli v těchto mukách, v
této bídě, v tomto trýznění; obklopeni těmito příšernými věcmi, obkrouženi démony, kteří
je trápili. Ale to nejstrašnější na celém tom mučení bylo: nepřítomnost Boha, úplná
nepřítomnost Boha, neboť tam člověk Boha nepociťuje.
303 A pochopila jsem, že ti, kteří si berou život, tam musejí zůstat tak dlouho, tolik roků,
kolik by bývali ještě měli žít na zemi. Neboť sebevraždou vypadli z řádu Božího, proto k
nim měli přístup démoni.
304 V očistci jsou „ubohé duše“ jinak uchráněny před každým zlým vlivem, jsou již
Božími svatými a s démony už nemají nic společného. Můj Bože, tolik ubohých lidí,
většinou mladých, tolik, tolik, plačících, trpících, nevypověditelně trpících.
305 Kdyby věděli, co je po sebevraždě čeká, jistě by se raději smířili s vězením atd.,
než něco takového. Víte co ještě musejí snášet?
306 Musejí vidět, jak jejich rodiče nebo blízcí příbuzní, kteří ještě žijí, kvůli nim trpí,
snášejí hanbu, mají výčitky svědomí.
308 Kdybych ho byl jen vychovával přísněji, kdybych ho jen potrestal, nebo: Kdybych
ho nebyl trestal…kdybych mu byl býval řekl…kdybych učinil/neučinil to nebo ono… Tyto
výčitky svědomí jsou velmi velké a tíživé, jsou peklem na zemi.
309 To, že jsou nuceni přihlížet tomuto utrpení svých příbuzných, jim působí nejvíce
bolesti. To je pro ně největší trápení a démoni se z toho radují a ukazují jim všechny tyto
scény: Podívej se, jak Tvoje matka pláče.
Podívej, jak Tvůj otec trpí, jak jsou zoufalí, plni strachu, jak se obviňují, jak diskutují a
vzájemně se obžalovávají. Podívej se na to utrpení, které jsi jim způsobil. Podívej se, jak
teď rebelují proti Bohu. Podívej se na svoji rodinu – to všechno je Tvá vina!
310 Tyto ubohé duše potřebují především, aby pozůstalí začali lepší život, aby svůj
život změnili, aby konali skutky lásky, aby navštěvovali nemocné. Také aby nechali sloužit
mše svaté za zemřelé a sami se těchto mší účastnili.
311 Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho dobra a útěchy. Duše, které jsou v
očistci, nemohou samy pro sebe učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh může něco činit pro
nezměrné milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat. Také jako
dar prostřednictvím Bohorodičky Panny Marie můžeme odevzdat Nebeskému Otci.
312 Já, plná strachu, jsem nyní také pochopila, že mi tyto duše nemohly pomoci. A v
tomto strachu a příšerné panice jsem začala znova křičet: „Kdo se zde zmýlil? To musí
být omyl! Vždyť se na mne přece podívejte, já jsem svatá, všichni mě v mém životě
svatou nazývali. Nikdy jsem nekradla a nikdy jsem nevraždila. Nikomu jsem nezpůsobila
utrpení. Dříve, než jsem byla finančně zruinovaná, jsem ošetřovala zuby zdarma a často
jsem nepožadovala žádné peníze, když nemohli zaplatit. Nakupovala jsem pro chudé…
Co zde jenom dělám?
313 Odvolávala jsem se na své ‘právo‘! Já, která jsem přece byla tak dobrá a měla
jsem jít rovnýma nohama do nebe. Co zde dělám? Každou neděli jsem chodila na mši
svatou, ačkoliv jsem se vydávala za ateistku a nic jsem nedbala na to, co pan farář říkal.
Nikdy jsem nezmeškala oběť mše svaté. Jestli jsem za celý svůj život zameškala mši
svatou pětkrát, tak je to hodně. Co tedy dělám zde? Pusťte mě odtud! Vezměte mě odtud
pryč!“
314 Pokračovala jsem v křiku a řevu, pokryta těmito odpornými stvořeními, které na
mně byly nalepeny.
„Jsem římskokatolička, jsem praktikující katolička, prosím vysvoboďte mne odtud!“
13 Viděla jsem svého otce a svou matku
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
315 Když leželo moje tělo na zemi v hlubokém komatu, když jsem tak křičela, že jsem
katolička, vidím malé světlo – a vězte, že pouhé malé světélko je v této neproniknutelné
temnotě něčím převelikým, jestliže jste zažili tuto absolutní, nepopsatelnou temnotu.
316 To je to nejlepší, co se Vám v této situaci může stát, je to ten největší dar, o kterém
člověk jenom sní a ve který se neodvažuje ani doufat, že ho také skutečně dostane.
317 Vidím nad touto příšernou tmavou dírou několik stupňů a dívám se nahoru a
pozoruji, jak nad touto děsivou propastí stojí můj otec. Tehdy zemřel před pěti lety. Stál
téměř na okraji této díry. Měl o trošku více světla než já tady dole
318 a o čtyři stupně výše jsem viděla svoji matku s mnohem, mnohem větším světlem.
Byla jakoby pohroužena do modlitby, rovněž v postoji klanění. Když jsem je oba uviděla,
naplnila mě tak veliká radost, tak veliká radost, že jsem celá bez sebe začala volat: „Tati!
Mami! Jaká to velká radost, že Vás
vidím. Prosím, vezměte mě odtud ven! Prosím Vás z celého srdce, vezměte mě
odtud pryč!
Vezměte mě odtud ven!“
319 A když pak zamířili svůj pohled na mě sem dolů a můj otec mě uviděl v tak žalostné
situaci, měli byste vidět tu převelikou bolest, která se dala číst z jejich obličeje.
320 A na druhé straně to vidí člověk opravdu automaticky, protože tam člověk poznává
každého až do nejvnitřnějšího nitra. A tak jsem na ně pohlédla a okamžitě jsem pocítila
ten nesmírný smutek a bolest, kterou moji rodiče trpěli, když mě tak viděli.
321 Můj tatínek začal hořce plakat, držel si ruce před obličejem a naříkal s chvějícím se
hlasem: „Ó, moje dcero! Ó, ty moje dceruško!“
322 A moje matka se modlila dále, a tak jsem usoudila, že mě moji rodiče odtud
nemohli vzít. Bylo to přitom pro mě ještě další velké utrpení, že jsem svou situací jen ještě
přispěla k tomu, že také oni tam, kde byli, museli navíc snášet ještě moji bolest a mé
utrpení.
323 Cítila jsem se ještě hůř, protože tím, že měli soucit se mnou zvětšovala jsem jejich
utrpení. Pochopila jsem, byli zde proto, že museli skládat účty z toho, jak mě vychovávali.
324 Oni byli strážci mých vlohů, které jsem dostala od Boha. Svým životem a příkladem
mě měli chránit před útoky Satana. Každý rodič je strážcem od Boha darovaného talentu
pro jeho dítě. Když jsem viděla utrpení svých rodičů, zvláště otce, opět jsem začala
zoufale křičet.: „Vemte mě odtud, vemte mě odtud!“
14 Euthanasie a pomoc při umírání
325 Znovu jsem tedy začala vší silou křičet: „Vezměte mě odtud ven. To všechno musí
být nějaký omyl. Kdo je zodpovědný za tento omyl! Vezměte mě přece ven!“
326 V tomto okamžiku, když jsem tak křičela, bylo moje tělo na zemi v hlubokém
komatu. Byla jsem napojena na mnoho přístrojů. Byla jsem v agónii. Umírala jsem. Žádný
vzduch mi už nenaplňoval plíce, ledviny už nefungovaly, „žila“ jsem už jen proto, že jsem
byla napojena na přístroje a protože moje sestra, která je také lékařkou, trvala na tom, aby
mě nechali napojenou.
327 Řekla ošetřujícím lékařům a zdravotním sestrám: „Vy nejste Bohové!“
328 Neboť lékaři se domnívali, že se už nevyplatí, aby pokračovali v mém intensivním
ošetřování. Mluvili už s mými rodinnými příslušníky a připravovali je na to, že asi zemřu a
že by mě měli nechat v klidu zemřít, neboť jsem byla v opravdu hluboké agónii.
329 Ale moje sestra nepovolila. Pozorujete ten protiklad? Já jsem ve svém životě
euthanasii vždy obhajovala, takzvané právo „důstojně zemřít“.
330 Moje sestra mohla být u mne jen proto, že sama byla lékařkou. Po celou dobu
zůstala na mé straně.
331 A představte si. V okamžiku, když moje duše byla na druhém břehu a já jsem
viděla své rodiče a ze všech sil jsem na ně volala, slyšela moje sestra na tomto světě, ve
své skutečnosti tehdejšího okamžiku, zcela zřetelně, jak jsem na své – naše rodiče volala,
plna radosti z toho, že mě přišli vyzvednout…
332 Ale moje sestra nepochopila toto volání. Tak se lekla, že málem umřela, když
zaregistrovala má slova, která u mého lůžka zřetelně slyšela. Pro ni to mělo znamenat, že
s konečnou platností opouštím tento svět. Zmínku o mých rodičích chápala, že přišli pro
mne, aby mě vzali sebou do věčnosti. Ona také začala křičet: „Moje sestra nyní opravdu
zemřela! Prohrála boj. Otec a matka ji vzali sebou. Tati, mami pryč odtud, zmizte odtud!
Neberte jí pryč. Má ještě malé děti. Neberte ji od nás. Mou sestru Glorii neberte. Nechte ji
tady!“
333 Lékaři ji museli odvést, protože si mysleli, že je v šoku. Nebylo by čemu se divit,
vždyť prožila toho hodně, smrt mého bratrance, kterého musela přivézt z krematoria, stav
a smrt jejího brata, který nezemřel, ale konce dne se nedožije, jak říkali lékaři. Tak to šlo
již třetí den a navíc ani nespala. Není divu, že lékaři si mysleli, že jí už nervy nevydržely.
15 Zkouška
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
334 A znovu jsem začala křičet: „Copak nerozumíte! Vezměte mě přece odtud pryč,
neboť jsem katolička! To všechno musí být nějaké nedorozumění, omyl! Kdopak se
tu zmýlil?
Prosím, vezměte mě přece odtud ven!“
335 A když nanovo tak zoufalá křičím, najednou slyším nějaký hlas, je to tak sladký a
milý hlas, je to nebeský hlas. A když ho slyším, celá má duše se otřese radostným
vzrušením.
336 Moje duše se plní hlubokým pokojem a nepředstavitelným pocitem lásky. A
všechny tyto temné postavy a tato odporná havěť, která byla kolem mě, prchá spěšně a
zděšeně zpět, protože nemohla odporovat této lásce. Nesnesou tento mír. Vysíleni padli
na zem, a zůstali tam, jakoby se modlili k Pánu. Tato událost na mne působila
neuvěřitelným dojmem.
337 Kolem mně se tedy rozhostí tento nepopsatelný pokoj a vnímám, jak mi tento
půvabný hlas říká: „Nuže dobře, když jsi skutečně katolička, dovedeš mi jistě říci, jak
zní Desatero Božích přikázání!“
338 Jaká to pro mě neblahá výzva. Teď jsem se měla ztrapnit. Sama jsem si vytvořila
léčku svým výkřikem a vyznáním. Celý svět měl teď mít možnost slyšet věrolomnost mého
slova, mé falešné vyznání. Strašná představa pro mne.
339 Dokážete si to představit? Ztěží jsem znala alespoň tolik, že existuje deset
přikázání. Ale to bylo už také všechno. Potom „tabula rasa“. U sta hromů, jak se z toho
dostanu? Co jen mám dělat? Jen se nevzdávat, nějak to už půjde!
16 Budeš svého Boha milovat nade všechno…
340 Moje matka přece vždycky mluvila o prvním přikázání lásky. Konečně mají její
výroky pro mne také praktickou cenu. Její trvalá nabádání a poučování přece jenom
nebyla nadarmo. Nyní přišla ta hodina, abych dokázala, že jsem hodná, poslušná
dceruška.
341 Moje maminka bude mít z toho radost. Podívejme se, jestli projdu s těmito
minimálními znalostmi, aniž by se ukázala zbývající nevědomost.
342 Myslela jsem, že to už nějak dám dohromady, jak jsem na to už byla vždycky
zvyklá ze svého dosavadního života.
343 Vždycky jsem měla ty nejlepší výmluvy a dovedla jsem ze všeho vykličkovat.
Vždycky jsem se tímto způsobem tak ospravedlnila a obhájila, že si nikdo nevšiml, co
všechno nevím a neumím. A tak si to představuji i teď a začínám říkat: „První přikázání
zní: „Budeš svého Boha milovat nade všechno a svého bližního jako sám sebe…!“
344 A už slyším odpověď: „Velmi dobře!“ Ale hned nato ten milý hlas říká: „A TY?
Milovala jsi své bližní?“ Hned nato odpovídám: „Ano, ano, milovala jsem je; ano
skutečně jsem je milovala, ano, ano, milovala jsem je!“ A z druhé strany vnímám:
„NE!“ Krátké, průzračně jasné NE!
345 A nyní mě prosím dobře poslouchejte! Když jsem uslyšela toto NE, tu mě to
zasáhlo jako blesk. Teprve teď jsem opravdu správně vnímala zásah blesku. Bylo to jako
šok, byla jsem jako ochromená. Do háje.
346 A tento hlas pokračoval dále: „Ne, nemilovala jsi svého Pána Boha nade
všechno! A ještě mnohem méně jsi milovala svého bližního jako sebe samu! Sama
sis utvořila svého PÁNABOHA, upravila sis svého BOHA, jak se Ti právě hodilo.
Popřála jsi PÁNU BOHU prostor jen v okamžicích svého života, když jsi byla v
největší nouzi. Byl takříkajíc Tvou NOUZOVKOU! Vrhala ses před NÍM na zem, když
jsi byla ještě chudá, když Tvoje rodina žila v úplně prostých poměrech a Ty jsi
chtěla mít bezpodmínečně dobré odborné vzdělání a postavení ve společnosti. Ano,
tehdy ses modlila každý den a trávila jsi tím mnoho času. Mnoho hodin jsi dokázala
úpěnlivě se obracet k PÁNU, prosila jsi HO a plazila se před NÍM na kolenou.
Nepřetržitě ses za to modlila a vysílala prosby vzhůru, aby Tě ráčil vysvobodit z Tvé
bídy, aby Ti umožnil úctyhodné odborné vzdělání a dal Ti stát se jednou z
uznávaných osobností ve společnosti. Když jsi byla v nouzi, chtěla jsi jen peníze.
,Teď hned jeden růženec, PANE, ale prosím pak mi nezapomeň také hned nechat
poslat peníze!‘ Takových a podobných tvých modliteb bylo mnoho! A to byl celý tvůj
vztah k BOHU! Tak jsi se stýkala se svým PÁNEM BOHEM a podle svých představ jsi
Jemu přidělovala libovolné místo ve svém životě!“
347 A bylo tomu skutečně tak, jednala jsem tak s Pánem Bohem ve svém životě. Je to
smutná pravda, kterou nemohu ani přikrášlit ani popřít.
348 Mohu k tomu jen říci, že Bůh byl pro mne druhem „bankomatu“. Vhodila jsem
„jeden růženec“ a pak se musel snést resp. vypadnout peněžní obnos, bankovky. To byl
můj vztah k Pánu Bohu.
349 A bylo mi to ukázáno a bylo to i mně samotné zcela jasné. Jakmile Pán dovolil, že
jsem ukončila své dobré odborné vzdělání, jakmile ON připustil, že jsem měla „ve
společnosti jméno“, že jsem byla „někým“; jakmile on dovolil, abych se dostala k penězům
a mohla si mnoho dovolit, Pán Bůh najednou přestal být pro mne důležitý. – ON se stal
vedlejší věcí v mém životě.
350 Začala jsem si sama o sobě hodně domýšlet – DOMÝŠLIVOST je velmi
nebezpečný úsek života!
351 Mé EGO rostlo do gigantických rozměrů! Nebyla jsem schopna ani nejmenšího
gesta lásky, a už vůbec ne vděčnosti vůči PÁNU! Být vděčný! Nikdy a jaktěživa ne!
Pročpak také! Vždyť jsem všechno dokázala sama!
352 Učinila jsem se „NĚKÝM“. JÁ sama jsem dosáhla všeho, o čem jsem snila. Byla
jsem totálně slepá, už jsem si nedokázala vzpomenout na své úpěni! Nebylo pro mě
možné říci: „Pane, děkuji za tento další den, který mi dáváš! Děkuji TI za své zdraví!
Děkuji TI za život a zdraví mých dětí; děkuji TI, že máme střechu nad hlavou; pomoz
přece i chudákům, kteří jsou bez přístřeší a nevědí, čím se dnes budou živit!
Dej jim přece alespoň něco k jídlu; nenechávej je samotné; stůj při nich!“ NIC z
toho všeho jsem nedokázala říci.
353 Nebyla jsem toho schopná. Ani jsem na to nepomyslela. Byla jsem zcela ponořena
do svého JÁ. A JÁ mně samotné stačilo.
354 A tak jsem byla tím nejnevděčnějším stvořením, jaké si lze představit. A ještě k
tomu, že jsem nebyla schopná žádné vděčnosti, dokonce jsem Pánem Bohem pohrdala a
vydávala jsem Ho na pospas zesměšňování.
17 Esoterika – reinkarnace
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
355 Mnohem více než v NĚHO jsem věřila v Merkura, Venuši a v souhvězdí. Talismany
byly pro mě důležitější než PÁN.
356 Byla jsem oslněna astrologií a hvězdopravectvím a všude kolem jsem vyprávěla,
jak hvězdy můj život ovlivňují a pozitivně utvářejí. Astrologie je jednou z těchto malých
trhlin v životě naší duše, které nepřikládáme žádným význam. A když pak zpozorujeme,
jak jsme zapleteni do těchto triků, které také mají démonický původ, potom už bývá
většinou příliš pozdě, abychom se z toho dokázali vyprostit.
357 Začala jsem pak běhat za každým módním proudem ducha doby. Všechny nauky –
i když pramenily z jakkoli nemocných mozků – byly pro mě zajímavější než radostná zvěst
PÁNA. Všechno bylo „IN“ více než Písmo svaté a staletí stará nauka katolické Církve.
358 Začala jsem proto také věřit na to, že když člověk umře, potom zase nanovo začne
mít další život. Znovuzrození, re-inkarnace, byla pro mne vítanou naukou, abych vyplnila
svůj nevěrecký a bezduchý život. Vděčnost vůči mému STVOŘITELI mi byla cizí. Vůbec
nikdy jsem na to nemyslela.
359 MILOST byla něčím, co jsem ze svého slovníku vyškrtla – stala se pro mne CIZÍM
slovem, jehož význam jsem úplně zapomněla a pro svůj životní postoj už ani
nepotřebovala.
360 Už jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že PÁN zaplatil i za mne vysokou cenu, že
jsem i já byla Jím vykoupena za cenu Jeho Nejdražší Krve.
361 Toto všechno mi přicházelo na mysl při této zkoušce z DESATERA prostřednictvím
slov a otázek toho nebeského hlasu. Nyní jsem to všechno viděla úplně průzračně.
Slepota jakoby byla smazána. Zkoušejí mě a chtějí vědět, co vím o DESATERU
PŘIKÁZÁNÍ. A vytýkají mi, že jsem předstírala, že jsem si namýšlela, že Boha uctívám; že
Pána miluji.
362 Tloukli mě mými vlastními slovy. A co to mělo nyní znamenat… měla jsem být
prostě odkomandována k ďáblu, do pekla?
363 Když ke mně do ordinace jednou přišla jedna milá paní, aby mé místnosti vykouřila
svou směsí bylin a vykropila esencemi štěstí a aby uspořádala ceremonii vyhánění
neštěstí, řekla jsem jí: „Já na takový humbuk nevěřím, ale jen to udělejte, člověk
nikdy neví. Když to neuškodí, může to být ještě k něčemu dobré!“
364 A tak ty místnosti zamlžila svými zaklínadly a pokropila svými vodičkami, aby do
mých místností pomohla proniknout štěstí a pohodě.
365 Tak jsem připustila, aby samotné toto primitivní kouzelnictví a tato pověra
odporující mé vědeckosti měla v mém životě už větší význam a vliv než PÁN a JEHO
RADOSTNÁ ZVĚST.
366 Měla jsem v ordinačních místnostech schovaný v jednom koutě, kde to nikdo
nemohl vidět a kde si toho nemohli všimnout ani pacienti – masitý list rostliny „Aloe vera“
(španělsky: „Penca de sáliba“), o které mi vyprávěli, že jí jsou vyháněny špatné energie z
místností.
367 Posuďte nyní sami, na jakých scestích a bludných cestách jsem se nacházela!
Dozvídáte se všechno, jaká PRÁZDNOTA naplňovala můj život místo PRAVÉ NAUKY. Je
mi to hanba a dnes se za to stydím. Ale to bohužel byl skutečně můj tehdejší život!
368 A tak pokračovali, aby analyzovali můj život na základě deseti Božích přikázání.
Přitom také zcela přesně poukazovali na to, jak jsem se chovala vůči svému bližnímu.
369 Jak často jsem přece volala k PÁNU, že HO miluji a mám ráda, než jsem se od
NĚHO, svého PÁNA BOHA, odvrátila. Než jsem začala bloudit po mylných cestách
ateismu a následovat falešné nauky, často jsem PÁNU říkala: „Můj PANE a můj BOŽE,
miluji TĚ!“
18 Já a můj bližní
370 Ale týmž jazykem, kterým jsem PÁNA tak chválila a velebila, tímto stejným jazykem
a týmiž ústy jsem celému lidstvu házela klacky pod nohy a nazývala ho zpropadeným.
371 Všechno a každého jsem jenom kritizovala. Nic mi nebylo vhod. Na celý svět jsem
ukazovala prstem a přikládala mu vinu, pouze na sebe jsem neukazovala. Já jsem byla ze
svých obviňování vyňata!
Vždyť já jsem byla ta „svatá Glorie“, ta „dobrá“, ta „milá“ a ta „krásná“.
372 A jak jsem se přitom ještě vychloubala, když jsem říkala, že miluji BOHA; a přitom
jsem byla závistivá, nesnesitelná a nikterak vděčná!
373 V žádném okamžiku jsem neprojevovala uznání a vděčnost svým rodičům a své
rodině za všechnu námahu, oběti a lásku, kterou všichni vynaložili proto, aby mi umožnili
dobré odborné vzdělání, aby mě viděli společensky postupovat, aby mě podporovali.
374 Ale k tomu připadá ještě to, že jakmile jsem dokončila své vzdělání, jakmile jsem
se vyšplhala na svůj žebříček kariéry, tu už moji rodiče a má rodina nebyli pro mě důležití.
375 Dokonce se ti, kteří mě všemi možnými prostředky podporovali, stali vedlejší věcí,
která nestojí za zmínku.
376 Ano, došlo to dokonce tak daleko, že jsem se styděla za svou matku. Styděla jsem
se za ni, protože byla z tak prostých poměrů a živořila za tak žalostných okolností.
19 Já a moje rodina
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
377 A po tomto shrnutí mého egoistického životního stylu mi při této zkoušce z
Desatera Božích přikázání ještě ukázali, jak jsem selhala i jako manželka jsem projevila
naprostý úpadek. Byla jsem daleko vzdálená od toho, co Bůh od křesťanského
manželského páru očekává.
378 Co jsem byla za MANŽELKU? Jaká jsem byla? Celý den jsem reptala už od
okamžiku, kdy jsem vstala z postele. Můj milý muž mě přátelsky pozdravil slovy: „Dobré
ráno!“
379 A co jsem na to řekla já: „Jak to má být dobré ráno? Podívej se přece z okna!
Vždyť už zase prší!“
380 Uměla jsem vždycky něco vytknout a kritizovat, neustále jsem měla špatnou
náladu. Nikdo mi nemohl nic udělat po chuti. Proti všemu jsem měla námitek, pak jsem se
začala rozčilovat.
381 Nejen vůči svému muži, ale i vůči dětem jsem se chovala týmž nesnesitelným a
také nespravedlivým způsobem.
382 V této zkoušce na druhém břehu mi také ukázali, že jsem nikdy, neměla
upřímný cit lásky nebo pravého soucitu vůči lidem kolem, vůči svým bratrům a sestrám
ale ani mimo rodinu.
PÁN mi řekl: „Ty jsi na ně nikdy nemyslela!“ A uviděla jsem velké množsví
nemochých, osamělých a začala jsem naříkat:
„Ó, Pane, jak jsou ubozí, jak jsou opuštění tito nemocní lidé. Nikdo se o ně
nestará! Dopřej mi tu milost, abych k nim mohla jít, navštívit je, abych je potěšila
a zahnala jejich samotu, tím že bych u nich zůstala. Také spousta dětí, které zůstaly
bez matky, tak maličké a již sirotci, ó, PANE, kolik utrpení musejí snášet již v tak
útlém věku.“
383 A čím více jsem toho viděla, čím déle trvala tato zkouška, tím zřetelněji jsem viděla
před sebou, jak zkamenělé jsem měla své srdce. Až nyní jsem poznala, že mé zkamenělé
srdce se podobalo obludě.
384 Bylo to tak jasné a jednoznačné, že jsem se nemohla (jak jsem jinak bývala jindy
vždycky zvyklá) dostat z této šlamastyky. Stručně řečeno a shrnuto:
385 Ve zkoušce z desatera Božích příkázání jsem totálně propadla. Na základě svého
dosavadního života jsem neměla šanci obstát.
386 Těžko líčit, jak to bylo špatné. Můj dosavadní život byl jeden chaos. Scházel ten
řád daný stvořením. Bylo málo platné, že jsem nikoho nezabila, že jsem nevraždila.
Řeknu vám jeden příklad:
387 Často jsem darovávala nuzným různé zboží, potraviny, ošacení a mnoho jiného.
Ale nikdy jsem jim to nedávala z nezištné lásky, ale většinou abych získala uznání, abych
ukázala, jak jsem dobrá, abych na ně zapůsobila vylhaným dojmem a abych v naší
pokrytecky uhlazené společnosti vybudovala o sobě hezký obrázek.
388 Protože jsem byla velmi bohatá, chtěla jsem lidem ukázat, jak jsem dobrotivá a
velkodušná. Aby se mluvilo o mé velkorysosti, a také proto, aby mě obdivovali a záviděli.
Ve svém bohatství s různými dary a velkodušností jsem chtěla manipulovat lidi žijící v
chudobě, v nouzy, abych vše obracela ve svůj prospěch.
389 Řekla jsem například: „Podívej, tuhle Ti dávám to a ono (podle toho, co mi právě
přišlo pod ruce nebo co mi zbylo), ale prosím Tě, buď tak laskav a jdi místo mne na
rodičovské sdružení do školy mých dětí a zastup mě tam, neboť bohužel nemám
čas, abych chodila na rodičovská sdružení, kde se vždycky kontroluje osobní
účast.“
390 Takovým způsobem jsem rozdávala úkoly ve svém okolí, každý dar byl podmíněn
nějakým požadavkem, prosbou.
391 Tímto způsobem jsem je měla na svém vodítku. Manipulovala jsem s nimi a byli na
mne závislí. Moc se mi líbilo, když jsem zpozorovala, že v mých patách se hrne houf lidí, a
baví se o tom, jak mám velké srdce a jak jsem svatá.
392 Ve společnosti jsem budovala co nejlepší obraz o sobě. Nikdo nevěděl, že je to
klamný obraz, strojené chování, které neodpovídá skutečnosti.
393 A nyní to bylo zjevné. Při této mé zkoušce vyšlo všechno najevo. Řekli mi:
„Jediným BOHEM, kterého jsi uctívala, byly peníze. Zbožňováním peněz jsi brala
kletbu na sebe. Peníze a zbožňování zlata tě dostaly do zatracení. Stále více jsi se
vzdalovala od Boha.“
394 To souhlasilo, po nějakou dobu jsme měli velmi mnoho peněz, ale potom jsme
zbankrotovali. Dluhy nám přerůstaly přes hlavu, měli jsme mnoho dluhů. Peníze nám
úplně došly, už jsme nic neměli…
395 Když mi vyčítali peníze, vykřikla jsem:„Ale o jakých penězích Vy tu mluvíte;
zanechala jsem na zemi celou spoustu problémů a dluhů“… a více už jsem říci nemohla…
2. DÍL
20 Nezneuctíš Jméno Boží
396 Když mi pak činili výčitky ohledně druhého přikázání, jasně jsem viděla, jak jsem se
ještě jako dítě politováníhodným způsobem jsem chápala, že lži jsou výborným
prostředkem, abych unikla trestům své matky, které byly někdy i velmi přísné a tvrdé.
397 A tak jsem začalachodit do společnosti otce všech lží, satana. Stal se tak mým
společníkem na cestě. Stala jsem se velkou lhářkou. A v tomto „umění lži“ jsem se
zdokonalovala. Stávala jsem se stále více perfektní. A v té míře, jak se mé hříchy stávaly
stále většími a nechutnějšími, stupňovaly se i mé lži a stávaly se stále většími a
nestydatějšími.
398 Chtěla jsem dokázat sama sobě, na jak mistrovské úrovni umím provozovat
disciplinu zvaného lhářského umění. Lži se stávaly stále mocnějšími a přerostly mi přes
hlavu – zároveň i mé hříchy byly stále větší.
399 Vrcholu lhaní jsem dosáhla, když se jednalo o toho Nejvyššího o samotného Boha.
400 Všimla jsem si, že maminka shlíží na Pána s velkou pokorou. Pozorovala jsem, že
moje maminka měla velkou bázeň před Pánem Bohem. Když jsem o tom přemýšlela,
řekla jsem si, že to bude pro mne nejlepší zbraní. Budu ji muset tímto držet v hrsti.
401 Abych potvrdila mé lži, začala jse přísahat při každé maličkosti na Boha.
402 Lehkomyslně a bez důvodu jsem začala brávat jméno Boží, čili nadarmo. Řekla
jsem své matce například: „Mami, při našem milém Kristu Ti přísahám…“; nebo
„Mami, při Jménu Boha Otce Ti přísahám, ujišťuji Tě atd. Atd...“ a se zdánlivě
pravdivými lží jsem se vyhla trestům.
403 Dovedete si představit, jak špatně jsem se cítila pro tyto moje lži, pro své
prasečárny, že jsem zneužila nejsvětější jméno Páně, čímž jsem i Jeho vtáhla do bahna
mých hříchů.
404 A teď se podívejte, moje milé sestry a bratři. Díky svému osudu a této zkušenosti
smrti, o které zde právě podávám zprávu, jsem na vlastní kůži poznala, zakusila, že slova
a věty, které opouštějí naše ústa a které z nás vycházejí často tak lehkomyslně a
neuváženě, nejsou odváty větrem a nerozplynou se.
405 Ne, vyřčená slova neuletí, nýbrž nás dohoní a zůstávají jako živá skutečnost. Pak
se k nám najenou vrátí jako nějaký bumerang a trefí nás mnohem silněji.
406 Možná že vám přeběhne mráz po zádech, když Vám povím následující. Ne jednou,
ale velmi často, když byla moje matka opravdu vzpurná a nechtěla mi věřit, řekla jsem jí:
„Mami, ať do mě uhodí blesk, jestli lžu. Říkám Ti jen čistou pravdu!“
407 Takové věci jsem řekla v minulosti a pak ani jsem si nevzpomněla na ně.
408 Hleďte na mne, stojím před vámi čistě z Božího milosrdenství, neboť mě skutečně
zasáhl blesk, projel mým tělem, rozpůlil mě na dvě části a úplně mě spálil.
409 Tak mi tedy na onom světě ukázali, jak já, která jsem se považovala za katoličku,
nikdy jsem nedržela slovo, vždycky jsem byla jen věrolomná a vždycky jsem Nejsvětější
Jméno Našeho PÁNA a BOHA jen zneužívala a stavěla před své nečestnosti.
410 Zapůsobilo na mě, jak PÁN snášel všechny tyto ohavné a odporné případy a jak
současně všichni tvorové před NÍM padají na tvář na znamení dojemného klanění a úcty.
411 Viděla jsem nejblahoslavenější Pannu Marii, Matku Boží, u nohou PÁNA ve velké
úctě a adoraci. Modlila se za mě a úpěnlivě HO prosila. A já, velká a hanebná hříšnice,
jsem si z mého bahna s PÁNEM tykala.
412 Já, která jsem byla přece údajně tak dobrá a měla jsem tak dobrou pověst, kterou
jsem si ovšem koupila svými manipulacemi.
413 Viděla jsem se, jak často jsem se bouřila proti PÁNU, jak jsem byla na NĚHO
naštvaná, jak jsem na NĚHO nadávala a také HO proklínala.
414 Bylo pro mě nejen zahanbující, nýbrž nesnesitelné a bolestné, když jsem si byla
vědoma této minulosti a měla jasné vidění.
21 Budeš světit den Páně
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
415 Když při mé zkoušce podle Desatera došlo na přikázání o svěcení dne PÁNĚ a
svátečních dnů, byl to hrozný okamžik.
416 Přepadla mě těžce snesitelná bolest. Ten hlas mi řekl zcela jasně a suše, že jsem
byla denně čtyři i pět hodin zaměstnaná svým tělem, svým zevnějškem, svou domnělou
krásou. Ani jedenkrát jsem nevěnovala ani 10 minut tomu, abych Pánu projevila svoji
náklonnost a vděčnost nebo abych k NĚMU hovořila v modlitbě.
417 Ano, často se stávalo, že když jsem MU slíbila růženec, oddrmolila jsem ho
většinou ve spěchu a stresu. Stalo se i to, že jsem si řekla: „Bude stačit i takto. K modlitbě
svatého růžence budou stačit i přestávky věnované reklamě, kterými přerušují moje
oblíbené televizí seriály.“
418 A tak mi na onom světě ukázali, jak jsem byla vůči svému PÁNU BOHU nevděčná.
Nikdy mi nepřišlo na mysl, abych JEMU, svému Stvořiteli a VYKUPITELI, poděkovala.
419 A také mi jasně postavili před oči, jaké výmluvy jsem zplodila, když šlo o to, že
jsem nechtěla jít na mši svatou z pouhé lenosti.
„Ale mami, jestliže je Bůh všude a všudypřítomný, proč bych HO měla
vyhledávat v kostele.“
420 Je jasné, že pro mě bylo nejjednodušší a pohodlné pronášet takové výroky a tak
mluvit. A ten hlas znovu opakoval výtku, že jsem PÁNA BOHA nechala na sebe čekat
každý den 24 hodin a celý čas jsem si na NĚHO nevzpomněla.
421 Nemodlila jsem se k NĚMU a ani v neděli jsem k NĚMU nešla, abych Mu děkovala,
abych MU projevila svou vděčnost a ukázala MU svou lásku alespoň v den PÁNĚ. To na
mě bylo prostě příliš. Byla jsem příliš pyšná a navíc nafoukaná.
422 Ale nejhorší pro mne bylo na tom to, že návštěva kostela je jako jídelna pro duši.
Bez chození do kostela moje duše zakrňovala, lépe řečeno zemřela hlady,protože
nedostávala žádnou potravu.
423 Ale věnovala jsem se jen svému pomíjivému tělu, svému tělu jsem věnovala
všechen čas na světě. Stala jsem se otrokyní svého těla. A přitom jsem zcela přehlížela
jeden malý, ale podstatný detail.
424 Měla jsem i duši, o kterou jsem se jednoduše nestarala. Má duše byla „úplným
sirotkem“.
Nikdy jsem ji neživila SLOVEM Božím. Neboť i na to jsem měla ve svém repertoáru
lehčí průpovídku, která zněla takto: kdo pravidelně čte bibli, ten se dříve nebo později
zblázní.
425 A svátosti jsem neměla v lásce. Jak bych jen mohla vyznávat své hříchy jednomu z
těch „starých, zkostnatělých ubožáků“, kteří sami byli horší a hříšnější než já.
426 To se mi hodilo, abych nemusela ke zpovědi. Ten velký lhář a rozvraceč (vždyť to
je doslovný význam slova „diabolos“), totiž satan, mě držel daleko od zpovědi a svátostí.
Podařilo se mu zabránit mému uzdravení a očistě mé duše. To je totiž totiž tak, že
démon pokaždé, když jsem se dopustila hříchu, otiskl na bílý šat mé duše své razítko,
černé znamení své říše temnoty.
427 Moje hříchy tedy nebyly bez následků. Nebyly zadarmo. Měly neblahé
důsledky pro zdraví mé duše.
428 Nikdy – kromě Prvního svatého přijímání – jsem nevykonala dobrou svatou
zpověď. A od té doby jsem už nikdy ke zpovědi nešla. A nezřídka jsem se setkala s
knězem, který takzvaně šel s dobou a dával zapravdu mému postoji k individuální zpovědi
- a tuto svátost označoval, jako že už neodpovídá naší moderní době, už není pro
moderního člověka žádoucí. A tak také docházelo k tomu, že pokaždé, když jsem šla ke
svatému přijímání, přijímala jsem PÁNA JEŽÍŠE KRISTA v Nejsvětější Svátosti oltářní
nehodně.
429 A mé rouhání šlo dokonce tak daleko, že jsem pyšně a vševědoucně všude
hlásala:
„Co to má znamenat, že ta Nejsvětější? Jak je možné, že sám všemohoucí Živý
Bůh je přítomen v kousíčku chleba, v hostii? Tito kněží by přece měli raději k hostii
přidat trochu karamelové polevy, aby alespoň chutnala dobře a ne tak mdle.“
430 Od té doby můj život se stal nevypočitatelným. Opustila jsem řád stvoření, a
vytrubovala jsem taková rouhání. Dosáhla jsem nejhlubšího bodu, úplné odbourání a
ničení svého vztahu k BOHU, k svému Stvořiteli.
431 Nikdy jsem nedopřála své duši něco co by ji stmelilo místo bouralo, něco
výživného.
432 Otcové i matky mají velkou zodpovědnost, jestli si nedají pokřtít své děti. Svátost
křtu je „mateřské mléko“ pro duši. Dnes často slýcháme: „Ať se rozhodne dítě sám, až
jednou vyroste, zda chce být pokřtěn či nikoliv.“
433 Dá se to vysvětlit tak, že mimino, které není pokřtěno, je jakoby nedostalo jíst a pít.
„Ať se rozhodne sám, někdy časem, jestli chce jíst či pít“.
434 Máme zodpovědnost před Bohem my, abychom dali duši dítěte pokrm. Bez
svátostí ani naše duše nedostává pokrm. Bez svátostí naše duše umře.
22 Kněžské svěcení
435 A abych tomu nasadila korunu, neměla jsem nic jiného na práci, než kritizovat
kněze a zle jsem o nich mluvila. Měli jste to prožít, jaký byl tento bod na zkoušce na onom
světě.
436 Na tyto hříchy se díval Pán jako na velmi těžké. V naší rodině bývalo zvykem, že
když jsme klevetili, přivolávali jsme veškerou havěť na kněze. Kam až sahá má paměť, již
od malička si pamatuji, že o kněžích jsme mluvili jen to špatné.
437 Od mého otce počínaje jednoduše všichni říkali, že lítají za sukněmi, honí baby, a
mají hodně peněz, mají rozhodně víc peněz než obyčejní lidé.
438 Od malička jsme opakovávali taková nařčení. Na to Pán mi řekl smutným, ale
přísným tónem: „Co jsi myslela, kdo jsi ty, že jsi dělala jakobys byla Pánbůh, že můžeš
soudit mé zasvěcené, nařkla jsi je a nadáváš na ně?
439 Pokračoval: „Jsou to lidé masa a kosti. A to, že v jaké svatosti žije nějaký kněz,
záleží především od společenství věřících, od lidí v místní církvi. Společenství mu pomáhá
svými modlitbami, úctou, poskytováním uznání, vážnosti, má k němu úctu, ujišťuje ho že
dostane náležitou podporu. Jestli nějaký kněz hřeší, nehledejte důvody jen na něm, ne jen
jemu dávejte vinu, nýbrž hledejte chybu onoho společenství, která k němu neměla úctu,
nevážila si ho, málo se modlilo, poskytli malou podporu.“
440 Pán mi ukázal, že když jsem kritizovala nějakého kněze, démoni se vrhli na mne a
přitulili se ke mne.
441 Viděla jsem, jakou škodu jsem nadělala, když jednoho Božího pomazaného jsem
nařkla z homosexuality. Tato novinka se šířila jak oheň mezi věřícími. Dovedete si
představit jakou škodu jsem tím zavinila.
442 Víte, bratři a sestry v Pánu, když kněz hřeší, před Bohem je zodpovědné celé
společenství. Čert nenávidí katolíky, a kněze ještě víc. Nenávidí naši církev, protože
pokud existují kněží, do té doby bude proměňování.
443 Musíme vědět, že ruce kněze se dotýkají Boha, dostal plnou moc k tomu, aby
přivolal Boha z nebes, jeho slovem se uskuteční proměňování v kousku obyčejného
chleba. Chleba a víno se stanou Tělem a Krví Pána. Kněz je posvěcený Páně, kterého
Pán uznává.
444 Vite, když kněz zvedne hostii, je cítit přítomnost Páně, a každý padá na kolena,
včetně démonů. A já když jsem byla na mši svaté, ani známku pokory jsem neprojevila,
vůbec jsem nedávala pozor, žvíkala jsem žvíkačku, někdy jsem usnula, rozhlížela se,
myslela jsem na kdejaké banality, a hlavně ne na ohromný zázrak ve Svátosti oltářní,
která se dotýká všech a všeho na zemi.
445 No a nelenila jsem ani pyšně žalovat, když mě Bůh nevyslechl když jsem ho o něco
prosila.
446 Hluboký dojem ve mne zanechalo, když jsem viděl, že každý tvor se kloní v
modlitbě, kudy projde Pán. Vidím svatou Pannu s pokorou se modlit před Pánem, jak má
své čelo položené na nohou Páně, za mne tam odnáší všechny modlitby, které se poslaly
do nebe.
447 A já hříšnice svou bezcitností, a tvrdým, studeným srdcem, která jsem byla imunní
vůči všemu dobrému, měla jsem asi takový vztak k Pánu, jako: ty tam, já tady. Pak jsem
zjistila, že jsem hodná a svatá. Byla jsem troska, tím jsem byla, ničim jiným, nábožeský
vzdušný zámek postavený na písku a močálu! Odmrštila jsem a tupila jsem Pána, který
měl pro mne vždy velkou lásku a obavy kvůli mne. Představte si takovou hříšnici. I démoni
musí padat pokorou na zem, když příchází Pán.
23 Hodina naší smrti je naše poslední hodina.
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
447 Jak nenávidí posvěcené ruce kněze démon! Nepřetržitě a umocněně tyto ruce,
které jsou z nebe vybaveny plnou mocí. Proto nás křesťany nenávidí čert tak zuřivě, že
máme Svátost oltářní, protože Svátost oltářní jsou otevřené brány do nebe a to je jediná
brána. „Kdo jí moje tělo a pije mou krev, ten má věčný život!“ Bez Svátosti oltářní, čili bez
přijímání svatého Těla a drahé Krve Páně, se nikdo nemůže dostat do nebe.
448 Pán se dostaví ke každému umírajícímu, je jedno jakou má víru či je nevěřící, ke
každému přijde Pán v poslední hodině, a odkryje, zjeví sebe, a s láskou a milosrdenstvím
mu řekne: „Já jsem TVŮJ PÁN!“
449 Jestli člověk přijme Pána, a prosí o prominutí svých hříchů, stane se nevídaná věc,
kterou těžko lze vysvětlit: Pán tu duši vezme sebou na takové místo, kde právě probíhá
mše a tento člověk přijme Svátost oltářní, co nutně potřebuje na cestu.
450 Toto je mystické svaté přijímání. Jen ten, kdo přijal Tělo a Krev Páně, se může
dostat do nebe. To je tajná milost, kterou Bůh dal naší církvi, a je tak mnoho lidí, kteří haní
církev. Pouze v katolické církvi dostaneme spásu.
451 Tento umírající může dostat spásu, pravda, dostane se do očistce, ale zachrání se
před peklem. V očistci se dostane dál díky milosti z Eucharistie. Proto tak nenávidí čert
kněze. Pokud budou kněží, bude kdo proměňuje chléb a víno.
452 Proto je naší povinností modlit se za kněze, ovšem démon bez přestání bojuje proti
nim. Pán mi to všechno ukázal.
453 Pouze pomocí kněží můžeme vykonat například svátost pokání, které přináší
spoustu milostí. Jedině pomocí kněží můžeme získat odpuštění svých hříchů.
454 Vite co je zpovědnice? Očistný bazén, koupaliště pro duše. Koupání nikoliv
mýdlem a vodou, nýbrž krví Ježíše Krista.
455 Jestli duše člověka zčerná, pošpiní se od hříchů, ve svaté zpovědi ji může umýt,
očistit krví Kristovou. Tím se zpřetrhávají řetězy, kterými se přivázal k Satanovi.
456 Proto je logické, že Satan chová největší nenávist ke kněžím, a je nejvíc pokouší. I
ten kněz, který je sám hříšný, je oprávněný dávat rozhřešení a udělovat svátosti. Pán mi
ukázal, jak se to děje.
457 To probíhá v ranách jeho Srdce. Jsou věci, které stojí mimo lidské chápání, ovšem
v duchovní oblasti jsou skutečnosti. Skrze rány Pána duše se zvedá do božských dimenzí,
zvedá se k milosrdenství Boží, do bran Božího milosrdenství; zvedá se, a v Srdci Věčného
nejvyššího pastýře, kde stojí krvácející kříž, krev svatého Kříže ho obmyje od všech
nečistot.
458 Viděla jsem, jak se stala má duše čistou když jsem konala pokání. Od všech
hříchů, které jsem vyznala a litovala, Pán rozvázal to co mě svazovalo, to co mě svázalo k
Satanovi.
459 Jaká škoda, že jsem nekonávala svátost pokání, držela jsem se stranou. To je
možné pouze pomocí kněží. A ostatní svátosti mohou vysluhovat, udělovat také pouze
kněží. Proto jsme povinni modlit se za kněze, aby je Bůh chránil, dával jim své světlo, vedl
je.
460 Je pochopitelné, že čert nenávidí církev a kněze, protože kněz žijící ve svatosti má
moc, aby zachraňoval duše před Satanem, odtrhával je od něho.
24 Budeš ctít otce a matku
461 Nyní jsme došli ke čtvrtému přikázání: Budeš ctít otce a matku!
A PÁN mi i v této oblasti postavil před oči, jak jsem během svého života byla nevděčná
vůči rodičům. Jak často a jak zle jsem proti nim nadávala a je proklínala.
462 Předhazovala jsem jim, že mi nemohli poskytnout všechno to, co už dostaly mé
přítelkyně. A bylo mi jasné, že jsem byla dcera, která nic neuměla ocenit a pro kterou
všechno, co rodiče za cenu velkých obětí a námah poskytli, bylo bezcenné.
463 Ano, ve svém hněvu vůči rodičům jsem zašla dokonce mnohem dál, tvrdila jsem,
že tato paní vůbec nemůže být mou matkou, protože mi připadala tak primitivní a
považovala jsem ji za méně, než aby mohla být mou matkou.
464 To, jak o mne soudili, mě naplnilo hrůzou. Soud zněl tak, že jsem byla žena
neznaboh, ničila a negativně ovlivňovala všechno, co jen přišlo do mé blízkosti.
Nejhroznější na tom bylo, že jsem si přitom ještě namýšlela, že jsem mimořádně dobrá
svatá.
465 Pán Bůh mi také objasnil, proč jsem si jen mohla namýšlet, že při tomto čtvrtém
přikázání nemám čeho se obávat. Proto jsem si byla tak jistá, že v posledních letech jejich
života jsem financovala lékaře a léky, které moji rodiče potřebovali, když byli nemocní.
466 Proto jsem si myslela, že jsem dodržela čtvrté přikázání. Zapadalo to do mé
životní filosofie, podle které všechny skutky je třeba podřídit principu peněz, financí.
467 A právě tak tomu bylo i s mými rodiči. S penězi jsem je činila poddajnými,
manipulovala jsem s nimi kvůli mých zájmů a cílů.
468 Moje bohatství z obyčejného vztahu mě vyvýšilo na jakousi úroveň božstva v jejich
očích, a zaslepeni mými penězi si mysleli, že je to tak správné a úctyhodné. Já jsem byla
„ta jediná a to všechno“.
469 A tato situace, vytvořená mamonem, mi také dovolovala, abych po svých rodičích v
drzé svévoli šlapala. Nedokážete si představit, jakou bolest mi působily a až do morku
kostí bolely tyto jasné poznatky o mém dřívějším životě, které jsem směla mít díky milosti
Boží.
470 Musela jsem přihlížet, jak můj otec naplněn velkým smutkem plakal a vzlykal nade
mnou a nad mým chováním; neboť přes všechny své slabosti byl dobrým otcem.
471 Učil mě, abych byla pracovitá a snažinlivá a vedla počestný život. Neboť jen ten,
kdo koná dobrou práci a osvědčí se ve svém povolání, bude činit pokroky a někam to
dotáhne.
472 Ale bohužel, při všech jeho námahách, aby mě dobře vychoval, mu unikl jeden
malý detail, který je ale něčím zcela podstatným, totiž že jsem měla také duši, která pak
umřela hlady; a měl mít také jednu důležitou misi pro svou dceru, totiž aby mi byl vzorem v
tom, že mi měl přiblížit svým příkladným životem i radostnou zvěst a víru.
473 V této oblasti selhal a vůbec nepostřehl, jak se celý můj život na základě pochybení
v tomto malém detailu potápěl, a jak jsem stále hlouběji vězela v bahně neřestí.
474 Bolelo mě, když jsem viděla, jaký byl můj otec záletník. Cítil se šťastně a velmi
blaze, když mohl mé matce a všem lidem vyprávět a chlubit se tím, jaký byl „máčo“ (máčo
= jihoamerický výraz pro kozla, záletníka a domácího tyrana a podobně), protože měl
současně mnoho žen (jeho řečí: mnoho bab) a byl schopen je všechny udržet a uspokojit.
475 Kromě toho můj otec nadmíru pil a kouřil. Na všechny tyto neřesti a špatné zvyky
byl můj otec nyní ještě i pyšný a hodně si na tom zakládal; neboť byl mylného názoru, že
to nebyly žádné neřesti, nýbrž ctnosti, které ho činily něčím zvláštním.
476 Již jako mladá jsem vnímala, jak moje matka často seděla doma uplakaná, když se
můj otec opětovně vychloubal svými dalšími ženami a dobrodružstvími, které s nimi měl.
477 Čím častěji jsem to zažívala, tím více ve mne rostl vztek, hněv, nesmiřitelnost a
odpor. Viděla jsem průběh svého dřívějšího života a pochopila jsem jak mě tyto
neovládané pocity a odpor pomalu hnaly do „duchovní smrti“, přiváděly mou duši k
zahynutí. Přepadl mě mohutný hněv, když jsem se musela dívat, jak můj táta nejhrubším
způsobem ponižoval moji mamku před očima celého světa.
478 Začala jsem se tomu bránit tak, že jsem proti tomu reptala, domlouvala své matce
a pokoušela se ji ovlivnit. Mluvila jsem k ní například takhle: „Nikdy nebudu jako Ty,
nikdy si od žádného muže nenechám takové věci líbit. My ženy právě nemáme v naší
společnosti žádnou cenu a jsme proto tak pokořovány, protože existují ženy, které
jsou jako Ty a nechají si všechno líbit. Ženy, které se bezvládně podrobují svévoli
„máčů“, které už nemají žádnou důstojnost a hrdost, jsou spíše jen zlomenými
osobnostmi. Právě ženy, které dovolí domýšlivým mužským, aby po nich šlapali a
jednali s nimi jako s nejposlednějším výkalem.“
479 A když jsem byla už trochu starší, řekla jsem svému otci: „Nikdy, věř mi a zapiš si
to za uši, tati, nikdy nedopustím, aby se mnou nějaký mužský jednal a pokořoval mě
tak, jak to stále znovu děláš s mou mamkou. Když to dojde tak daleko, že mi bude
muž nevěrný a bude mě podvádět, pomstím se mu a zašlapu ho do kanálu. Se mnou
ne, můj milý táto!“
480 Nato mě můj otec zmlátil jako žito a křičel na mě: „Co si to jen dovoluješ? Co se
to opovažuješ? Co myslíš, že jsi, abys se mnou tak mluvila?“
481 Vůbec si nedokážete představit, jaký zlý „máčo“ byl můj otec. A já jsem nedovedla
držet pusu a odpověděla jsem: „I když mě zmlátíš a dokonce zabiješ, přísahám Ti, že
něco takového si nenechám líbit. V případě, že to někdy dojde tak daleko, že se
vdám a pak se dozvím, že můj manžel mi je nevěrný, pak se na něm strašným
způsobem pomstím, abyste vy mužští konečně pochopili, co zakouší žena, když s ní
muž jedná jako s nejposlednějším výkalem, ponižuje ji a šlape po ní jako po
špinavém hadru“.
482 A tímto způsobem jsem se celou dobu užírala vším tímto odporem, tímto hněvem a
tímto vztekem a zasypávala jsem tím své myšlenky a mozek. Já sama jsem otravovala
svého ducha a svůj charakter.
483 Když jsem pak byla už samostatná a dospělá - a přirozeně jsem už měla také
dostatek peněz - začala jsem svoji matku stále znovu ovlivňovat tím, že jsem jí říkala: „Víš
co, mami? Rozejdi se s tátou, rozveď se s ním!“
484 A tak jsem se chovala, ačkoliv jsem svého otce velmi ctila a také měla ráda. Přesto
jsem vždy znovu nanovo své matce domlouvala a říkala jsem jí:
„To přece nemůže být, abys prostě tak snášela takového chlapa jako je můj otec!
Buď si přece vědoma své důstojnosti ženy! Vydobuď si zpět svou čest a ukaž mu
přece, že jsi něčím cenným, zvláštním, a ne kusem zabláceného hadru, o který se
může otřít!“
485 Tyto a podobné fráze jsem před svou matkou stále znovu opakovala. Dokážete si
to představit? Vsadila jsem všechno na to, abych své rodiče od sebe rozdělila, abych je
pohnula k rozvodu jejich manželství. Ale většinou mi pak moje mamka řekla: „Ne, moje
milá dcero, nenechám se rozvést. Nemysli si, že toto chování Tvého otce pro mě
není velmi ponižující a bolestné. Trpím tím hodně – jak si jistě dovedeš představit.
Ale přináším tuto oběť a vydržím, protože jste tady přece Vy – mých sedm dětí.
Vás je sedm dětí a já jsem jen sama. Tak je přece lepší, aby tím měl trpět pouze
jeden, a ne sedm lidí aby pak muselo snášet tu bolest. A koneckonců Tvůj otec je
přece i dobrým taťkou a já prostě nepřenesu přes srdce, abych jednoduše utekla a
nechala Vás vyrůstat bez otce.
Ještě se Tě zeptám: Když se s taťkou rozejdu, kdo se pak ještě bude modlit za to,
aby se obrátil a byla tak zachráněna jeho duše. Bolest a ponižování, které mi působí
Tvůj taťka, spojuji s nevýslovnými bolestmi našeho PÁNA JEŽÍŠE KRISTA na kříži.
Každý den říkám našemu PÁNU BOHU: ‚To, co zde musím trpět a snášet, není přece
vůbec ničím ve srovnání s bolestmi, které jsi za nás vytrpěl na kříži. Aby mé útrapy
získaly hodnotu, prosím dovol, abych je spojila a sjednotila s Tvým utrpením, aby
tak i mé malé útrapy získaly sílu, abych od Tebe obdržela milost, aby se můj muž a
mé děti obrátily a tak byly zachráněny před věčným zavržením!“
486 Mně to všechno bylo nepochopitelné a tehdy jsem nad takovou hloupostí jen
potřásala hlavou. Bylo to na mě prostě příliš. To byly myšlenky, které mně byly úplně cizí a
diametrálně protichůdné mému způsobu žití a myšlení, a proto jsem ani neměla
pochopení pro taková prohlášení mojí matky.
487 A abyste věděli. Nejen že jsem je nedokázala pochopit, ale tyto matčiny výroky mě
jen ještě víc dráždily a popouzely můj hněv.
488 Vedlo to k tomu, že se změnil celý můj život, neboť jsem opravdu začala rebelovat.
Tato rebelie se ukazovala především v tom, že jsem se zasazovala o ženská práva a
emancipaci – a to nejen jako normální přívrženec – ne, v boji za práva žen jsem byla v
první linii.
489 Začala jsem obhajovat potrat, právo ženy, aby sama rozhodovala o svém břichu;
nezávislost a právo žít jako „single“ nebo ve volném partnerství - organizovat život s tak
zvanými „partnery pro určitý úsek života“; začala jsem propagovat rozvod jako vítané
řešení manželských problémů.
490 Zvláště jsem také obhajovala „zákon odplaty“ (Ley de Talion = právnická zásada
“odplatit stejné stejným” – „oko za oko‚ zub za zub“).
491 To znamená: Dávala jsem ženám vždy dobrou radu, aby prostě oplácely stejné
stejným a rovněž se každému muži, který je nevěrný, mstily také nevěrou - pokud možno s
jeho nejlepším přítelem.
492 Svému manželovi nikdy v životě jsem nebyla tělesně nevěrná, ale svými
zhoubnými radami u velmi mnoha lidí jsem způsobila velmi veliké škody. Bohužel!
25 Nezabiješ –Umělý potrat
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
493 Když jsme v mé „Knize života“ došli k pátému Božímu přikázání – „Nezabiješ“,
pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a
žádného člověka jsem nepřipravila o život.
494 A k mému velkému zděšení Pán Bůh mě hodnotil zcela jinak. Ukázal mi jasně, že
jsem byla nemilosrdnou vražedkyní. Zločiny, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo
jiné do třídy „zločiny zabíjením“, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu,
totiž „umělé potraty nenarozených dětí“. Abortus!
495 Jednoho dne mi moje kamarádka Estela řekla: „Poslyš! Ty máš teď 13 roků a ještě
ti nevzali panenství? Vyjeveně jsem hleděla na ni. Co s tím chtěla říci?
496 Moje matka mi vždy vyprávěla o důležitosti panenství. Řekla, to je dar nevěsty pro
Pána. Ale moje kamarádka nabubřele a povýšeně mi řekla: „Když jsem měla první
menstruaci, matka mě vzala na gynekologii. Od té doby beru antikoncepční pilulky.“
497 Tehdy jsem ještě vůbec nevěděla, co to je. Vysvětlila mi, že to jsou antikoncepční
pilulky, kterými lze předejít tomu, aby někdo se dostal do jiného stavu. Povykládala mi,
jakými chlapy spala. Byla to hotová řada kluků a mladých mužů. Vyprávěla, že to je velice
příjemné. Řekla mi: „Vidím, že o tom nemáš ani ponětí.“ Dala jsem ji za pravdu, a na to
řekla, že mne vezme na takové místo, kde se mohu něčemu naučit.
498 Měla jsem obavy a bála jsem se, protože co já vím, kam mne chce zatáhnout.
Otevřel se přede mnou nový svět, úplně neznámý nový svět. Vzaly mě do centra města,
abychom se podívaly na pornofilm. Dovedete si představit, jak jsem se lekla? Holku, která
má právě 13 roků!
499 Tehdy jsme ještě neměli ani televizor. Dovedete si představit takový film? Byla
jsem na mrtvici od leknutí a od hnusu. Měla jsem pocit, jako bych byla v pekle. Chtěla
jsem utéct, ale kamarádky mě zadržely. Nic jiného jsem si nepřála, než se dostat odtud co
nejdál, velice to otřáslo se mnou.
500 V ten den jsem šla na mši svatou s mou matkou. Protože jsem se cítila velice
špatně, šla jsem ke zpovědi. Matka klečela před oltářem a modlila se.
501 Ve zpovědi jsem odříkávala co obyčejně vždycky, že jsem neudělala svoje úkoly,
podváděla při písemce, byla jsem neposlušná – to byly víceméně mé hříchy. Vždy jsem
chodívala ke stejnému knězi, a ten určitě věděl zpaměti co budu říkat.
502 Ovšem dnes jsem řekla i to, že jsem utekla z domu, abych mohla do kina. Kněz se
zarazil, a téměř řval: „Kdo utekl z domu? Kdo kam šel?“
503 Hrozně jsem se lekla kvůli takové reakci, a polekaně jsem se dívala na matku, zda
něco nezaslechla, ale ona klidně klečela a modlila se.
504 V duchu jsem si řekla, díky Bohu, že nic neslyšela. Bylo by pro mne nesnesitelné,
kdyby to slyšela. Postavila jsem se ve zpovědnici a byla jsem vzteklá na kněze.
Samozřejmě, neřekla jsem mu o jaký film se jednal. Jestli z toho udělal tak velkou
záležitost, že jsem prozradila, že šla do kina, jak by vyváděl, kdyby všechno věděl. Možná,
že by mi i jednu vlepil.
505 Od této chvíle ve mne začal působit Satan, protože jsem již přestala být upřímná
při zpovědi. Vybírala jsem, z čeho se vyzpovídat a z čeho nikoliv. Tehdy začínaly mé
svatokrádežné zpovědi, a já šla ke svatému přijímání, přičemž jsem věděla, že jsem
neměla upřímnou zpověď.
506 Byla to svatokrádež, když jsem vzala Pána k sobě. A Pán mi ukázal, jak jsem
začala klesat svým životem, a smrt mé duše pokračovala stále rychlejším tempem. Ten
pád vrcholil až k takovým výšinám, že jsem přestala věřit v čerta, ba v nic jsem nevěřila.
Navíc, své hříchy jsem považovala za dobrodiní.
507 Ukázal mi, jak jsem šla jako dítě a držela Boha za ruku, v jak velkém vnitřním
spojení jsem byla s ním, ale moje hříchy mě stále víc oddělovaly od rukou Božích. Pán mi
řekl, že kdo přjímá Tělo a Krev Pána, bere na sebe kletbu. Jedla a pila kletbu. Viděla jsem
v Knize života, jak byl čert zklamaný, když jako dvanáctiletá jsem ještě věřila v Boha a
chodila jsem s mou matkou se modlit. Čert byl kvůli tomu vzteklý.
508 Jak začal můj hříšný život, Pán mi nechal pociťovat, jak vyprchával mír z mého
srdce. Začal ve mne velký boj svědomí, a co na to řekly moje kamarádky? Řekly: „Cože?
Jít ke svaté zpovědi? Jsi blázen, to je dávno z módy. A k tomu ještě u kněze, který je
mohem větší hříšník než my!“
509 Ani jedna z nich již nechodila ke svatému přijímání, já jsem byla jediná. Začal
vnitřní boj ve mne mezi tím, co řekly kamarádky a mezi tím, co řekla moje matka, a
matčiny rady byly blíž k mému svědomí. Čas od času ta váha se ale pohla a kamarádky
zvítězily. Takže jsem se rozhodla, že již víckrát nepůjdu ke zpovědi. Nechtěla jsem se
zpovídat u toho starého kněze, který nenáviděl ženy a ještě míň u takového, který tropil
posměch, když jsem šla do kina.
510 Zde můžete vidět jak je Satan rafinovaný. Vzdálil mě od svátosti pokání již mých 13
letech. Byl velice podlý. Víte, vsugeruje klamné představy. Gloria Polo ve svých 13 letech
byla mrtvola, co se tyče její duše. Pro mne nejdůležitější bylo, a byla jsem pyšná na to, že
mohu patřit k té malé skupině mých kamarádek, k jemným, moudrým holkám, které si o
sobě myslely, že toho znají víc, nej jejich rodiče dohromady.
511 Když je nám 13, myslíme si o sobě, že již všechno víme, a byly jsme toho názoru,
že kdo mluví o Bohu, je zaostalý a blbec. Moderní je to, co je užitečný a nabízí prožitky. V
módě byly užitek a prožitky.
512 Ještě jsem vám neřekla, že tehdy, když jsem stála u chřtánu pekla, a náhle jsem
mohla slyšet Pánův hlas, všechny démony utekli. Zmizli všichni, zůstal tam jen jeden.
Tomu Pán dovolil, aby tam zůstal. Tento obrovský démon hrozným hlasem řval: „Ona je
moje! Ona je moje! Ona je moje! Navěky moje!“
513 Tento démon tam mohl zůstat proto, že byl šéfem té tlupy démonů, které se ve
mne zahnízdili, a všechno zmanipulovali v mém životě, abych hřešila. Velice mazaně
využili moje slabosti. Tento démon mě vzdálil od zpovědi. Proto mu dovolil Pán, aby tam
zůstal. A ten řval tak zuřivě proto, že měl obavy, že jeho oběť mu může na poslední chvíli
vyklouznout z rukou.
514 Hrůzostrašně řval a nadával na mne. Mohl zůstat, protože já jsem zemřela ve
smrtelném hříchu. Protože od svých třinácti roků jsem se zpovídala špatně, a dříve také
sem-tam byla má zpověď neplatná.
515 Tedy patřila jsem tomuto démonovi, proto mohl zůstat u mé zkoušky. Dovedete si
představit, když mi ukázali všechny mé hříchy, bylo jich velice moc. A ty škodolibé
posměšné výčitky. Sotva se dalo vydržet, když ječel, znovu a znovu, že jsem jeho.
Jednoduše, byl nepopsatelně hrozný.
516 Zlý mě vzdálil od svátosti pokání a tím mi nedal příležitost, aby se má duše
uzdravila a očistila skrze Ježíše. Protože ani jeden můj prohřešek nebyl zadarmo. Hřích je
majetek čerta a musíme za to platit. Čert moje hříchy vpálil do mé duše. Má původně
obdivuhodná, světlem prosáknutá duše, jak jsem ji viděl ve stavu mého početí, byla stále
tmavší, černá, bez lesku, a pak v samou tmu se proměnila.
517 Každé mé svaté přijímání bylo svatokrádežné, sotva jsem konala upřímnou
zpověď, pokud jsem ještě vůbec chodila.
518 Než půjdeme ke svaté zpovědi, musíme prosit Ducha svatého a strážného anděla,
aby ukázali a osvětlili tmavé body na naší duši. Mezi oblíbené podrazy čerta je, že začerní
naši duši, díky tomu si myslíme, že to či ono není hřích, vše je v pořádku, není třeba se
zpovídat, ostatně kněz má víc hříchů, a zpověď je zaostalá věc. Pro mne bylo jasné, že
bylo lépe, když jsem nešla.
26 Abortus mé kamarádky Estely
519 Když mi bylo třináct roků, moje kamarádka Estela se dostala do jiného stavu. Když
mi to řekla, zeptala jsem se jí: „Vždyť ty bereš tabletky!“ Ona řekla: „Ano, ale nepomohly.“
Zeptala jsem se ji: „A co teď? Co uděláš? Kdo je otec?“ Řekla, že neví, buď se to stalo na
jedné procházce, nebo na jedné zábavě, nebo od ženicha. Řekla mi: „Jednoduše řeknu,
že je od ženicha.“
520 V červenci moje kamarádka a celá jejich rodina odcestovali. Byla již v pátém
měsíci. Když se vrátila, byla jsem překvapená. Nesvědčila ani stopa o tom, že by byla v
jiném stavu. Neměla velké břicho, ale vypadala jak mrtvola. Byla vybledlá, a z extrovertní
holky plné životní radosti, která tak ráda se bavila, nezůstalo nic, jednoduše: již nebyla
ona.
521 Víte, z nás nikdo nechodil rád na mše svaté. Ovšem v řádové škole, kam jsme
chodili, se chodilo povinně. S jeptiškami jsme museli chodit na mši. Kněz byl již trochu
starší a mše se protáhly. Tyto mše svou délkou mi připomínaly věčnost. Hrály jsme si,
vtipkovaliy smály se a ani v nejmenším jsme nedávaly pozor na to, co se dělo u oltáře.
Jednou ale přišel mladý kněž, který dobře vypadal.
522 Myslely jsme si, že škoda takového mladého člověka. Lámaly jsme si hlavu, kdo by
mohl tak fešného kněze svést. Představte si, jaká abnormalita čerta v tom vězí, že dokáže
nakazit tak mladé lidi.
523 Ve škole chodily k svatému přijímání nejdřív sestřičky. Pak jsme následovaly my, i
když jsme nebyly u zpovědi. Sázely jsme, komu se podaří ho svést.
524 Rozhodly jsme se, že když půjdeme ke svatému přijímání, rozepneme si blůzy, a u
koho se mu budou třást ruce, když podává hostii, ta má největší prsa, a ta strhne na sebe
největší pozornost kněze. Jaké čertovské myšlenky, a jaká blouznění našeptává zlý duch.
My ve své naivitě jsme si myslely, že to je pouze taková veselá hra. Jak hluboko jsme
klesly.
525 Tedy Estela se vrátila z dovlené ale již nebyla ta hravá, veselá holka, která se kdysi
i ráda bavila. Měla zamžený, zastřený pohled. Nechtěla se mnou mluvit o tom, co se stalo.
Ovšem jednou, když jsem byla u nich, ukázala mi jizvu po operaci. Vyprávěla, že: „Když
matka zjistila, že jsem v jiném stavu, zdivočela, chňapla mě za ruku, nutila mě nastoupit
do auta a odvezla mě k ženskému lékaři. Řekla mu: „Je v jiném stavu. Žádejte si co
chcete, ale rychle operujte mou dceru, odstraňte tento problém.“ (Problém jako věc.)
526 Když mi to tak povyprávěla moje kamarádka, otevřela skříň a ukázala lahev, kde v
lihu plavalo embrio. To bylo její dítě.
527 Bylo zcela vyvinuté a v té lahvi bylo zakonzervované. Nikdy nezapomenu na ten
pohled. Její matka lpěla na tom, aby Estela měla před očima následky jejího činu. Na
uzávěru té lahve byly antikoncepční pilulky, aby je nikdy neopoměla brát. Tohle si
představte!
528 Vidíte, jak hříchy způsobují nemoc. A jaká je ta matka, která bere své dítě k lékaři,
aby likvidoval nežádoucí plod jejího těla.
529 Pak ten absurdní nápad s tím konzervovaným embriem, aby denně viděla, a
nezapomněla brát pilulky. Kolikrát otevřela skříň, aby viděla své dítě, které mělo
připomínat použití pilulek.
530 To je opravdu chorobné až démonické. Takové věci koná čert, když mu někdo
svým hříchem otevře dveře, a nelikviduje to zlo ve svátosti pokání, co může poskytnout
jedině katolický kněz. Když jsem se zeptala kamarádky, jestli cítila tělesnou či duševní
bolest, řekla: Ále, z čeho bych měla být smutná? Je menší zlo snést takovou bolest, než
se trápit s tímto dítětem celý život! Tento problém byl tak jednoduše vyřešen.“
531 Ovšem to byla od ní lež, protože již nebyla taková jako dříve. Zanedlouho dostala
těžkou depresi. Začala brát LSD. Protože jsem byla její nejlepší kamarádka, nabízela i
mne, abych to vyzkoušela. Já jsem se ale zalekla. Jedno bych bývala ráda zkusila,
protože řekla, že droga způsobuje příjemný pocit. Člověk má pocit jakoby se povznášel,
jakoby byl v mracích - a rozplývala i o podobných věcech.
532 Ráda bych bývala vyzkoušela, ale nedokázala jsem to. Bála jsem se a řekla jsem
jí, že je cítit ten pach, a když to má matka pocítí, zabije mě. Má tak dobrý čich, že mě zbije
když to zjistí. Pravda je ale, že jtento omamný jed jsem nevyzkoušela proto, že mě chránil
můj strážný anděl a moje matka.
533 Pán mi ukázal v Knize života, že to není tím, že jsem to nevyzkoušela kvůli strachu
z matky, ale proto, že mi dal tu milost, abych to neprovedla, protože mám takovou matku,
která se modlila. A že růženec mě zachránil, abych nepadla do propasti. Moje kamarádky
nebyly spokojené se mnou, protože měly připomínky, řvaly a považovaly mě za nudnou,
protože jsem neměla patřičnou svornost s nimi. Nedokázala jsem, jednoduše jsem to
nedokázala. Tato milost byla jedna z mnoha milostí, které jsem dostávala proto, že moje
matka byla bohabojná a modlila se. Takovou důležitost má modlitba.
27 Ve svých šestnácti letech jsem ztratila své panenství
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
534 K mému neštěstí, ve svých šestnácti letech jsem poznala svého prvního ženicha.
Tehdy zase mě začaly dobýrat kamarádky. Já jsem byla mezi nimi černá ovce, protože
jsem byla ještě panna. Nyní, že jsem měla ženicha, zase mě začaly otravovat. Slíbila jsem
jim, že to udělám, až budu mít ženicha, dřív ne. Nyní jsem neměla výmluvu.
535 Estele jsem řekla: „A když se dostanu do jiného stavu jak ty? Řekla: „Ne, ne to se
nestane, protože již jsou i jiné způsoby ochrany, a to je prezervativ.“
536 V její době byly jen pilulky, ale nyní již není problém. Řekla mi, že mi dá 5 pilulek,
že mám vzít všech pět. Mimo to mám použít prezervativ a uvidím, že se nic nestane.
537 Cítila jsem se velice špatně, že jsem musela dodržet tento hloupý slib, ale bála
jsem se, že utrpí naše přátelství. A když se to stalo, všimla jsem si, že má matka měla
pravdu, jestli některá holka ztratí nevinu, nechává sebe vyhasnout. Cítila jsem, jakoby ve
mne něco vyhaslo, jakobych ztratila něco nenávratně, co se nedá nikdy napravit.
Kamarádky mluvily o senzačních pocitech, ale ve mne zůstala jen zaraženost, lítost, a
mimořádný smutek.
538 Nevím, proč říkaly, že sex je tak dobrý. Nevím, proč říkají, že mladí to mají moc
rádi. Já se na to dívám tak, že to tak není dobré. V mé vlasti, v Kolumbii vychvalují
bezpečnost prezervativů, a sexualitu lidé mají na získání radosti, k uspokojování svého
egoizmu, k získávání moci, a proti nudě. Jsem smutná když vidím něco takového. Kdyby
lidé věděli, že tyto povrchní pocity duši, člověka jen oblbují, aby již nemysleli na přikázání!
Je zajímavé, že jsou lidé, kteří za mlada byli následovníci hnutí 68, a pak v dospělosti
sami uznali, že chodili po špatných cestách, a že nadělali velké škody jiným lidem, a také
potomkům.
539 Co se mě týká, po ztrátě svého panenství nejenom že jsem byla nesmírně smutná,
ale bála jsem se jít domů, protože jsem si myslela, že matka něco postřehne.
540 Po tomto zážitku jsem se nemohla podívat do očí mé matky, protože jsem se bála,
že z mých očí vyčte, co jsem provedla.
541 Zlobila jsem se na mou kamarádku, na sebe jsem se zlobila také, že jsem byla tak
blbá, že jsem se nechala přemluvit, abych konala to, co jsem nechtěla, a to vše ze strachu
z mých kamarádek.
542 Natruc radám Estely a přese všechna ochranná opatření jsem se dostala do jiného
stavu po prvním styku.
543 Dovedete si představit strach šestnáctileté – je v jiném stavu! (Po této větě se jí
zlomil hlas, a plače! - pak takto pokračuje Dr. Gloria Polo.)
544 Všimla jsem si mnoho změn na svém těle. Navzdory všemu strachu, chovala jsem
v sobě něžné pocity vůči miminu, které ve mne rostlo a sílilo.
545 Hovořila jsem o tom se svým tehdejším ženichem a povykládala jsem mu všechno.
Byl překvapen a lekl se. Jaksi jsem čekala, aby řekl: „Tak se vezměme.“ Já 16, on 17. Ale
řekl, že jsme mladí a je škoda ničit naše životy kvůli tomu a že bude lépe nechat vzít dítě.
546 A takto to pokračovalo, jak ubitá pln starostí, smutně, ano nekonečně smutně.
Zlobila jsem se na Estelu, která mi slíbila, že se nic nemůže stát.
547 Ohledně potratu mi řekla Estela: „Nevěš hlavu, nic to není. Nezapomeň, že já jsem
musela několikrát projít tímto. Nejdřív jsem byla trochu smutná, podruhé to bylo lehčí,
potřetí jsem již nic necítila.
548 Na to jsem jí řekla: „Ani si nedovedeš představit, co se stane, až půjdu domů a
matka jednou zahlédne jizvu. Ta bolest, kterou jí tímto způsobím, ji zabije.“
549 Uklidnila mě a řekla: „Již nedělají tak velký řez. To co jsi viděla, bylo tak velké
proto, že mimino bylo velké. Byla jsem v pátém měsíci. Tvoje je ještě drobounké. Tvoje
matka to vůbec nepostřehne.“
550 Och, moji milí v Pánu, jak je to smutné! Jaká bolest. Satan nám takovou situaci
bagatelizuje, jako by to bylo něco bezvýznamného, nic důležitého.
551 Jako kdyby abortus s absolutní samozřejmostí patřil k tomuto bezbožnému světu.
Když taková bláhová osoba, takový bezcita, jak jsem byla já, se cítí špatně po tomto, jak
to může drtit nezkaženého mladého člověka!
552 Zlý ukolébává mládež tím, že sex je na to, aby si užili, proto není třeba z toho dělat
problém svědomí, mít pocit viny. Vite proč to dělá Satan? Víte proč navádí lidi, aby konali
něco takového? Mimo jiné, proto, že potřebuje lidské oběti, protože po kažém abortusu
mu roste moc na Zemi.
553 Nikdo si nedovede představit, jaký strach jsem měla a jaké pocity viny, když jsem
šla do nemocnice, daleko od svého domova, abych nechala na sobě provést potrat.
554 Uspali mě, ovšem když jsem se probudila, již jsem byla někdo jiná než předtím.
Zabili mimino a já jsem s tím miminem umřela také. (Přeruší přednášku a opět začíná
plakat.)
555 Víte, Pán mi dovolil vidět v Knize života to, co my s pozemskýma očima nemůžeme
vidět. Viděla jsem, co se děje, když lékař vykonává abortus.
556 Viděla jsem lékaře, u kterého bylo něco jako kleště, chytl mimino a rozdrtil ho na
kousky. Toto mimono z plých sil křičí. Každé dítě již při početí dostane duši, úplně
dokonalou, vyvinutou duši. Tato duše je úplně celá, zralá. Duše neroste jako tělo. Bůh
duši stvoří jako úplně hotovou.
557 Jak se sjednotí spermie a vaječná buňka, vytvoří se nekonečně krásný světelný
paprsek. Toto světlo je jako slunce, pramení z tpytu nekonečné lásky Boží.
558 V této chvíli Bohem stvořená duše je již zralá a dospělá, je to malá podobizna
podobající se na Boha. Tato mladá duše se noří do Ducha svatého, který pramení z
Božího Srdce.
559 Lůno oplozené ženy je naplněno touto září, s třpytem Pána a s ním sjednocené
nově stvořené duše. A jestli oni (vraždící žena a lékař vykonávající abortus) chytnou
takové děťátko, a rozdrtí ho, och, jak bojuje tento droboučký tvor, aby zachránil svůj život!
560 Viděla jsem, jak sebou otřásl a se zamrazil Pán, když mu vytrhli z jeho rukou tuto
duši. Když se zabije takové mimino, vydává tak hořký pláč, že se z toho třese a duní celé
nebe. V mém případě, když jsem nechala zabít svoje děťátko, slyšela jsem srdcervoucí
křik, silný, hlasitý.
561 Viděla jsem, jak Ježíš sténal na kříži, a viděla jsem jeho bolest kvůli této duši, a
kvůli každé duši, kterou vyhnali, a nedali mu právo na život. Pohled Ježíše na kříži byl pln
bolesti, nepopsatelně trpěl. Kdo by tohle viděl, určitě by si nenechal dělat abortus.
(Přerušuje přednášku a opět začíná plakat.)
562 Ptám se vás, kolik potratů se dělá denně na tomto světě? Za jeden den? Za jeden
měsíc? Dokážete změřit hroznou míru našich hříchů? Míru hromadné vraždy, tu bolest a
utrpení, které způsobujeme Bohu, tomu, který je k nám tak milosrdný, miluje nás, a my
jako obludy stále jen hřešíme.
563 A veškeré zlo, které způsobujeme i sobě, a zlo našeho života, které i nás drží ve
své moci.
28 Abortus je nejtěžší hřích, který je větší než ostatní
564 Při každé příležitosti, když poteče krev lidského zárodku, nevinného děťátka,
obětujeme zápalnou oběť Satanovi, jehož moc stále roste na Zemi. Tato dušička volá o
pomoc celá vystrašená, ovšem nikdo memůže či nechce slyšet! Ještě jednou vám opakuji:
toto je zralá, dospělá duše, i když nemá vyvinuté tělo, ale již má každou částečku. Jako v
jadýrku jablka, je v něm všechno, jen aby z něho vyrostl košatý strom.
565 Tělo musí projít vývojem, musí růst, ale duše je již hotová. Tento výkřik, který se
dere z mladého života, otřásá nebem. V pekle se rozvlní obrovský řev slávy, tak jak to
znáte z futbalového zápasu, když se střelí gól. Peklo je jak stadion, na obrovské ploše,
kde je vidět velice daleko, je velký dav démonů a poddémonů, kteří řvou opojené
vítězstvím.
566 Démoni vylili na mne krev těch dětí, které jsem chovala ve svém svědomí, a krev
těch, které jsem naváděla, aby si nechaly vzít své dítě. Tak se moje světlá duše proměnila
v neprůhlednou tmu. Když jsem nechala vzít své dítě, stala jsem se necitlivou vůči
hříchům, skutečně jsem si myslela, že nemám hříchy.
567 Ovšem Pán mi ukázal víc věcí, jak se stupňují hříchy, potraty při takzvaném
plánování rodiny. Vsunula jsem si měděnou spirálu, aby omezila další početí.
568 Od svých šestnácti let používám tento prostředek na omezování početí. Nosila
jsem ho až do dne, kdy do mne šlehl blesk. Kdybych chtěla mít dítě, bývala bych ho
nechala odstranit.
569 Ráda bych řekla každé ženě, že spirála zapříčiňuje abortus. Oplozená vaječná
buňka nedokáže se zapustit, uložit a odumře. Vím, že hodně žen, když má menstruaci,
všimne si, že v krvi má hrubou krevní sraženinu, a má větší bolesti, než obyčejně, tak
tehdy se jedná právě o ten případ. Půjde k lékaři, ten ale nepřisuzuje tomu zvláštní
důležitost, napíše něco na ztišení bolesti, a jestli ta bolest je větší, dá injekci.
570 Víte co to je? To je mikro-abortus. Ano, spirála způsobuje mikroabortus. Když je
oplozená vaječná buňka, chce se zapustit do dělohy, ale kvůli spirále to nedokáže, jak
jsem již řekla. Oplozené vaječné buňky jsou již lidé, mají dokonalou duši, a není jim
dovoleno aby žili. Je hrozné vidět, když oplozená vaječná buňka, životaschopného
člověka takovým způsobem likvidují. Tyto dny, tyto „Božské jiskry“ nechají vyhasnout,
zavraždí a výkřik těchto zárodků otřásá nebem.
571 Pro mne bylo nejhorší to, že jsem nemohla říci, že o tom jsem nevěděla. Protože
jeden kněz se o tom zmiňoval ve svém kázání a já to nechtěla slyšet.
572 Když jsem bývala na mši, obyčejně jsem nedávala pozor o čem kněz mluvil. Nikdy
jsem nedávala pozor. Kdyby se mě někdo zeptal o čem četli, když četli evangelium,
nedokázala bych to říci. Víte démoni jsou i v kostele a brání nám v tom, abychom něco
slyšeli, upoutají naši pozornost, starají se o to, abychom usnuli. Na jedné mši, kdy jsem
byla přítomna jen tělem, anděl můj drcl do mne, otevřel mi uši, abych slyšela, o čem mluví
právě farář.
573 Přesně toto jsem slyšela tehdy, neboli, že spirála způsobuje abortus, a taková
žena, která ho používá, nesmí ke svatému přijímání. Když jsem to zaslechla, rozhněvala
jsem se na kněze.
574 Co si takoví kněží myslí? Proč se do toho pletou, jakým právem? Jasné, proto jsou
prázdné kostely, že církev nejde s dobou, kněží se nezajímají o vývoj, o vědu. Co si takoví
kněží o sobě myslí? Snad oni budou krmit ty děti, které se pak narodí?
575 Odcházela jsem z kostela vztekle, nadávaje. Při Boží zkoušce jsem nemohla říci,
že jsem o tom nevěděla. I když jsem slyšela toto vysvětlení, nezajímalo mě, i nadále jsem
nosila spirálu až do doby když do mne uhodil blesk.
576 Kolik zárodků jsem zabila takovým způsobem? Proto jsem byla tak bez nálady, že
moje děloha, pramen života se proměnila v hřbitov, zvrhla se v popraviště.
577 Představte si, sama matka zavraždí své dítě, matka, která dostala od Boha tu
milost, aby předávala život dál, aby chránila dítě od všech problémů, a pak matka, tato
matka zavraždí svého vlastního potomka.
578 Démon svou strategií navádí celé lidstvo, aby své děti, a tím i budoucnost
likvidovalo, zničilo již v zárodku.
579 Začala jsem chápat, proč jsem měla v sobě takovou hořkost, proč jsem byla taková
mrzutá, bez nálady, nezpůsobná, brblala nad vším. Protože, aniž bych si to všimla, stal se
ze mne vraždící stroj. A to mě táhlo stále níže, až ke kraji pekla.
580 Záměrně prováděný abortus je největší hřích, protože bezbranné dítě, nevinného
tvora zabít v děloze matky znamená, že řízení života svěříme Satanovi, prodáme mu svoji
duši. Démon nás zatáhne do propasti, protože jsme prolili nevinnou krev.
581 Děťátko, jako ovečka, „nevinný beránek“ podobá se Ježíši, „na Beránka Božího“
který nám dal svůj život za nás. Tento hřích znamená hluboké spojení s tmou, protože
vlastní matka zavraždila svého syna. To je důvod toho, že stále víc démonů vychází z
hlubin pekla a zalidňují zemi, aby likvidovali celé lidstvo. Všem je jasné kolik prostoru
získal satanizmus.
582 Otevírají se dosud zapečetěné brány, které rozmístnil Bůh, aby zlý nás nezaplavil.
Tyto pečetě stále více praskají kvůli vraždám dětí. Z bran pekel více a více přicházejí
démoni, takové jako larvy, tyto zamořují Zemi, lidstvo, přivěsí se, následují nás, a z nás
všech udělají otroky prožitků našeho těla, hříchu, a zapříčiní sklon ke zlu.
583 Sami můžeme sledovat jak se šíří zlo. Je to jako že jsme my dali kliče do rukou
démonů, aby mohli přicházet. A oni stále více přicházejí, je jich stále víc, démoni
prostituce, pochybné sexuality, satanizmu, ateizmu, sebevražd, bezcitnosti a jiných neduh,
protivenství, které denně vidíme.
584 Země bude každým dnem horší. Ta spousta zavražděných dětí, které denně
zabíjíme, značí triumf, vítězství pekla.
585 Dávejte pozor, my hřešíme, aniž o tom víme, a proto nevíme, že potlačujeme své
svědomí. Náš život směřuje stále více k peklu, jsme plni problémů, nemocí a různých
neduh, což je vliv démonů mezi námi, kultura smrti.
586 Jsme to my a jenom my, kteří otevíráme brány čertům, že nelitujeme svých hříchů,
že se nevyzpovídáme. Svými životy dáváme čertu volnost, povolení, aby zacházel s
našimi životy jak se mu zachce.
587 To je tak, sice necháme provést abortus, což je největší hřích, ale zároveň i v
jiných oblastech se stáváme otupělými, ztrácime vědomí hříchu, a pak jsme až tak
nestydatí, že viníme Boha když nás potká nemoc, bolest a podobné nepříjemnosti.
588 Ovšem náš milujcí Bůh díky svému nekonečnému milosrdenství nám dává svátost
pokání, a možnost abychom litovali svých hříchů a ve svátosti pokání očistili svou duši,
odtrhli se od sebránky satana, a jednou provždy znemožnili jeho vliv. Tak můžeme očistit
svou duši. Ovšem já to neprovedla.
589 Nezabíjíme jen tehdy, jestli někomu bereme život, také oklikou lze hřešit.
590 Tak poslyšte! Vlivem, který jsem nabyla a mými penězy jsem se dostala až tam, že
jsem kryla výdaje ne na jeden ale na mnoho potratů. Tyto potraty se mohly konat díky
mým penězům, protože jsem říkávala, že : „Žena má právo se rozhodnout, kdy chce a kdy
nechce zůstat v jiném stavu. Břicho je pouze její!“
591 V „Knize mého života“ bylo černé na bílém, a to vidět a pochopit bylo pro mne
velice bolestivé, jak velké zločiny jsem páchala svými penězy.
592 Stálo to nevymazatelně v mé knize. Přesvědčila jsem čtvrnáctiletou holku, aby si
nechala provést abortus. Byla jsem její profesorkou. Kdo má v sobě jed, tomu nezůstane
ani jeho okolí zdravé.
593 Dostanou-li se do blízkosti takového člověka, bude mít na ně negativní vliv,
dostanou se do styku s jedem a sami budou také otrávené. Pak šli na potrat další tři holky,
tři sestřenice moje, a nevěsta mého bratrance.
594 Jejich rodiče je pouštěli klidně ke mne, protože já se spoustou svých peněz jsem
dokázala všechno zařídit a byla jsem tak „dobrosrdečná“. Já jsem byla ta hodná teta, která
vždy každého pozvala, hodná teta, která jim vyprávěla o módních novinkách velkého
světa, a často jim také koupila tu nejnovější módu.
595 Já jsem byla ta, která mladé tvory učila, jak mají být přitažlivé, jak mohou zdůraznit
svou sexuální přitažlivost a být ještě víc atraktivní.
596 Představte si, můj bratr s důvěrou posílal své děti za mnou. Kazila jsem je,
prostituovala jsem je. Taková mladá stvoření, tyto napůl děti jsem kazila, a uváděla jsem
je do prostituce. Byla to další, do nebe volající, lotrovina a hrozný hřích. Podle Pána, na
řebříčku hříchů tohle stojí na druhém místě po abortusu. Říkávala jsem těmto mladým
holkám: „Milé holky, nebuďte hloupé! To, že vaše maminky tolik mluví o hodnotě
panenství, zdrženlivosti, čistoty je tím, že žijí ještě v minulosti. Jejich svět není dnešní svět.
“Jsou zajatkyně včerejška a zameškaly žít svobodným, moderním životem. To musíte
zohlednit. Vy se ale připojte k modernímu světu, prožívejte ženami vydobytou svobodu,
seberealizujte se; tedy poslouchejte je, buďte k nim shovívavé, protože ony již nedokáží
jinak žít, ale své mládí si nenechte zničit. Vaše rodiče s vámi mluví o bibli, která je 2000
roků stará. Dnes již není aktuální. Kněží také raději odmrští modernu, nejdou s dobou.
Kážou to, co říká papež, ale papež není dobový, není v módě. Každý moderní člověk dělá
chybu když ho poslechne, je hloupý, a je sám sobě vinen, jestli nedokáže život prožívat.“
597 Vidíte ten jed, který jsem zasadila do srdcí těchto nevinných mladých holek.
Jednoduše hrůza! Položila jsem základy, abych se vydaly svým životem směrem k peklu.
598 I to jsem je naučila, jak nejlépe mohou prožívat sex. Upozorňovala jsem je na
důležitost ochrany. Všechny možnosti, které jsem znala, jsem jim řekla.
599 Mluvila jsem k nim o veškerém riziku pohlavního styku a o ochraně. Co se tyče
dokonalé samostatné ženy, dostaly ode mne o všem možném přesné informace.
600 A jeden den přišla tato holka, zasnoubená s mým bratrancem – měla právě 14 roků
– do mé ordinace. (To, co vám řeknu nyní, osobně jsem viděla uvedené v Knize života) –
Tedy přichází do ordinace a v slzách mi vypráví: „Gloria, já jsem ještě tak mladá, sama
jsem ještě dítě a přece jsem v jiném stavu.“
601 Na to jsem řekla: „Hlupáku, neřekla jsem ti, jak se máš bránit?!“
602 Ještě stále v slzách mi řekla: „Ano, ale jednoduše to nevyšlo.“
603 A viděla jsem v Knize života, že Pán toto mladé stvoření poslal za mnou proto,
abych ho chránila před hloupostí. Chtěl, abych ji pomohla nesklouznout do propasti,
abych ji vysvětlila, ať si nenechá vzít své děťátko.
604 Abortus je tak těžký řetěz na krku, který nás táhne úplně dolů, který se těžko vláčí.
Způsobuje bolest, která nikdy v životě nezmizí. To je ta nezměrná jistota, spáchala jsem
vraždu, jsem vrah.
605 Nejhorší na tom je to, že ne někoho jiného, ale svoje vlastní dítě jsem zavraždila.
606 Nejhorší bylo v případu této holky to, že místo toho, abych s ní mluvila o Bohu, dala
jsem jí svazek peněz, aby šla na abortus.
607 Abych měla klid na svědomí, (nevím, jestli se tomu dá říci svědomí, co jsem tehdy
měla,) dala jsem jí takovou hromadu peněz, aby mohla jít na nejlepší kliniku, aby byla bez
komplikací. A mimo to jsem sponzorovala víc, ba řekla bych moc osob.
608 Hrůza, když na to dnes pomyslím. Každá příležitost, když poteče krev nějakého
lidského zárodku, je zápalná oběť Satanovi, svátek pro čerty. Mne si ruce, štěstím
poskakuje.
609 Našemu Pánu, Ježíši Kristu to bolí stejně jako při ukřižování, a trhne sebou bolestí
a pokaždé trpí, když nějaké ještě nenarozené dítě je utrápeno k smrti.
610 Totiž, měla jsem příležitost vidět v Knize života, jak vzniká život. Viděla jsem, že
život vzniká v té chvíli, když spermie narazí do vaječné buňky.
611 Tehdy vypukne obdivuhodná jiskřička, která vydává světlo, které pramení ze
slunečního svitu Boha Otce. Dělohu nastávající maminky rozzáří světelné paprsky nové
dušičky tam, kde se vaječná buňka oplodní.
612 Když se koná abortus, tato dušička moc plače a sténá od bolesti i v případě, že
ještě nemá očička ani žádné údy se ještě nevyvinuly. Celé společenství svatých, celý
onen svět vnímá tento pláč a sténání, když se vraždí další Bohem stvořená duše.
613 Celé nebe trhne sebou na tento výkřik, který je slyšet od jednoho konce až na
druhý, jasný a hlasitý zvuk, jako ozvěna v horách.
614 I v pekle je slyšet hlasitý výkřik, ovšem tam právě mají z toho svátek, a tančí se
radostí.
615 Vzápětí praskne několik pečetí v pekle. Hrůzostrašná strašidla vycházejí na zem,
protože jsou uvolněny, aby zkoušely svádět lidi na scestí znovu a znovu.
616 Důsledek je, že Satan stále více zotročuje lidi, stále více lidí se stanou otroky svých
vášní a libostí, vznikají nové závislosti na vášních, páchají se všelijaké přečiny a zla, které
denně vidíme a slyšíme ve zprávách, a o kterých si vždy myslíme, že už to horší nemůže
být, a pak každým dnem jsou překonávány, stupňují se.
617 Máme vůbec ponětí, kolik zárodků lidských je zabitých děnně po celém světě?
Nelze si ani představit v jak velikém množství se páchá tento hřích. Šlapeme v krvi
nevinných děti, aniž bychom to zpozorovali.
618 Pro nás je to již samozřejmé, patří k našim všedním dnům. Kdo mluví proti potratu,
ten je fanatik, konzervativec, zaostalý a tak trochu ho považují za blázna.
619 Patří to mezi největší vítězství prince pekel, Satana. Jaký bude osud světa, protože
cena za krev každého nenarozeného, je puštění dalšího démona mezi nás. Zanedlouho
země bude tmavá od vysvobozených démonů.
620 Viděla jsem, jak se ponořím do krve nevinných dětí, a umyvám se v ní. Oproti
pozemskému umývání moje bílá duše se stala tmavší, stále tmavší, nakonec úplně
černou.
621 Po mých potratech jsem ztratila cit pro hříchy. Pro mne již neexistoval hřích.
622 Všechno se smělo, byla jsem spokojená se svým chováním, vždyť jsem pomáhala
lidem. Nebylo mi jasné, že těmto lidem jsem pomáhala do pekla.
623 Vysvitla další věc, kterou jsem ani nezpozorovala, že jsem byla na výplatní listině
čerta.
624 Ukázali mi mimina, která jsem sama zavraždila, které jsem sama vypudila,
abortovala. A tak, jak i vy, v první chvíli jsem ani nevěděla jak, kde, kdy.
625 Hned mi to ukázali a bylo mi jasné. Již na začátku jsem řekla, že pro plánování
rodiny, jako ochranný způsob, jsem si vybrala spirálu.
626 S hrůzou jsem sledovala svoji dělohu, kolik vaječných buňek se oplodnilo, a chtělo
být miminkem. Viděla jsem ta světla, která blikla při vzniku nového života, nové dušičky.
Slyšela jsem křik těchto dušiček, jak byly vytrženy z rukou Pána Boha.
627 Najednou jsem pochopila, proč jsem měla mrzutou náladu, zahořklá, nabručená.
Měla jsem špatný humor, nemohli mě oslovit, ztrácela jsem vládu nad sebou, a byla
jsem náladová vůči lidem, vůči své rodině.
628 Celý den jsem byla frustrovaná, nebyla jsem ničím spokojená. Měla jsem časté
deprese. S mých očí spadl závoj. „Jak prosté, jednoduché, a jasné – stala jsem se strojem
na zabíjení zárodků lidských!“
629 To vše mě tlačilo stále níže do močálu. Jak jsem jen mohla myslet, když jsem si
probírala svůj život, byla jsem navíc pyšná, že jsem nikoho nikdy nezabila.
630 Jak jsem mohla pohradat každým člověkem jen proto, že jsem je považovala za
tlusté, nebo jsem je nepovažovala za sympatické. Mluvila jsem s nimi nenávistně, a byla
jsem jednoduše odmítavá. Jak vysoko jsem nosívala nos, a přitom jsem byla obyčejný
vrah.
631 I to mi ukázali, že člověka lze zabít i jinak než revolverem. Často stačí, když vůči
němu projevují hlubokou nenávist, když mu přejí nebo vyvedou špatné věci, když člověka
hlodá závist. Člověka lze zničit i tak. Jmenuje se: nařčení, pomluva.
632 Vražda v rodině, v obci začíná těmito věcmi, které my sami, i když jsou zlomyslné,
nepovažujeme za nebezpečné.
29 Nebudeš provozovat necudnost
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
633 Nyní u šestého přikázání - „Nebudeš provozovat necudnost“ - jsem si řekla: „No
konečně - aspoň u tohoto přikázání mi nemohou vyčítat žádné přestupky. Nebudou
mi moci předhazovat žádného milence, protože jsem po celý svůj život byla intimně
jen s jedním mužem - a to byl můj první a poslední, totiž můj manžel.“
634 Najednou mi bylo ukázáno, že pokaždé, když jsem ukazovala odhalená prsa a
vystavovala na odiv své tělo v sexy bikinách, sváděla jsem cizí muže k tomu, aby na mě
civěli, měli přitom špatné představy a tím byli svedeni ke hříchu. A tímto zcela
jednoduchým způsobem jsem - tak tu a tam – také sklouzla do manželské nevěry.
635 Ale také jsem měla ve zvyku stále znovu radit jiným ženám, že mají být svým
manželům nevěrné, přičemž jsem říkala: „Nebuďte přece pitomé, oplaťte jim to, jen jim
to nepromíjejte, nýbrž se rozejděte a raději se dejte rychle rozvést!“
636 Žvaněním a těmito špatnými radami jsem se podílela na jednom opovrženíhodném
cizoložství.
637 A tak při tomto přehledu svého života jsem i jasně poznala, že takzvané hříchy
„žádostivosti těla“ jsou ohavné. Vedou přímo do zavržení a je třeba je zcela striktně
odmítnout, i když to už dnes mnoho lidí považuje za normální a říkají, že jim to vonělo a že
to bylo úplně skvělé; že člověk tu a onu zkušenost jednou musel sám učinit; že to člověk
musí zkusit, aby se dozvěděl, zda se přitom pociťuje rozkoš nebo zda dochází ke zcela
zvláštnímu vrcholu.
638 Mnozí se vůbec neštítí, aby si jako argument na své počínání vztáhli dokonce
srovnání se zvířaty, a říkají: „Ať nás to prohání tak divoce jako divoká zvířata!“
639 A také pro homosexualitu je často předkládán argument, že je zcela přirozená a
chtěná Bohem, protože je už také přece dokázáno, že i v říši zvířat existují homosexuální
páření.
640 Ano, copak nepozorujeme, že si tím bereme za vzor zvířata?
641 A to má stejný význam, jako když se odhazuje duše. To, čím se vyznačujeme jako
BOŽÍ obraz - totiž JÍM stvořenou nesmrtelnou duší v každém člověku - tu tím házíme
psům.
642 Bohužel, během svého života jsem se vytrhla z Boží ruky. Musela jsem se
smutkem zjistit, že hřích není pouze provedený skutek, nýbrž že mohu těžce hřešit i v
nejskrytějších myšlenkách a ve své duši. (Vždyť to také stojí ve vyznání hříchů:
„myšlením, slovy a skutky“.)
643 Bylo pro mě také velmi bolestné, když jsem musela poznat, jak všechny tyto
spáchané hříchy mají důsledky a dlouhou dobu působí dál. Hřích cizoložství - lépe řečeno
hříchy cizoložství - mého otce také přivodily velkou škodu jeho dětem a zadusily jejich
duši.
644 Tak jsem začala opovrhovat všemi muži a moji bratři se stali pravými odlitky,
věrnými kopiemi svého otce, kteří se všude vychloubají tím, že jsou ještě pravými máči,
opravdovými záletníky a velkými pijany. A ještě si na tom také hodně zakládají. Pyšně to
vytrubují do celého světa. Vůbec si nedělají hlavu, jak velmi tím zase škodí vlastním
dětem.
645 A proto jsem svého otce na onom světě viděla tak hořce plakat. Teprve tam
pochopil a viděl, jak velkým dědictvím svými hříchy zatížil své syny i dceru. A pochopil,
jakou škodu tím způsobil v řádu Božím a ve stvoření BOHA OTCE.
30 Nebudeš krást
646 V sedmém přikázání - nebudeš krást - jsem si byla svou věcí zase zcela jistá,
považovala jsem se za velmi čestnou a neměla jsem si co vyčítat!
647 Ale Pán Bůh mi drastickým způsobem ukázal, že u mě doma začalo hnít a
plesnivět mnoho zbylých potravin, protože jsem při nakupování prostě měla příliš velké oči
a nemohli jsme všechno sníst; tedy zatímco jsem nechávala zkazit potraviny, bylo na
celém světě tolik hladu, a když mi to ON postavil před oči, řekl k tomu jen:
„JÁ jsem měl hlad a podívej se, co Ty jsi udělala s tím, co jsem Ti dal - nevážila jsi
toho a nechala jsi to zkazit; bylo MI zima a podívej, jak jsi se nechala zotročit
módními trendy a vnějším vzhledem. Jaké jmění jsi zaplatila za injekce, abys byla
štíhlejší. Učinila ses také otrokyní svého vlastního těla. Zkrátka, povýšila jsi své tělo
na božstvo, učinila jsi ho modlou.“
648 A tak mi náš PÁN postavil před oči, že jsem se tím stala také spoluvinnou na velké
bídě v naší zemi a že rovněž i v tomto Božím přikázání jsem na sebe uvalila vinu.
649 Dále mě také upozornil na to, že pokaždé, když jsem o někom mluvila špatně,
kradla jsem mu jeho čest. A něco takového zase napravit, zase to vrátit do původního
stavu je téměř nemožné.
650 Bylo by mnohem snazší, kdybych někomu ukradla bankovku, neboť pak bych mu
mohla peněžní obnos zkrátka vrátit, abych své provinění znovu napravila. Proto je také
loupež „dobré pověsti“ nějakého člověka mnohem závažnější než prostá krádež věcí nebo
peněz.
651 I své děti jsem okradla, když jsem jim odepřela být dobrou ženou v domácnosti a
matkou, matkou něžnou, která o děti pečuje, která je tu stále pro ně a je jim praktickým
vzorem nezištné a obětavé lásky.
652 A ne matkou, která se sama potuluje jen na ulici a děti nechá doma samotné v
opatrování televizoru jako náhradního taťky a počítače jako náhradní mamky a v
kruhu mnoha videoher jako náhradních sourozenců.
653 A abych upokojia své svědomí, kupovala jsem jim za drahé peníze stále jen
nejlepší značkové hadry, aby alespoň ve škole a u svých přátel udělaly dojem a mohly
vyvolávat závist.
654 Ještě více jsem se zděsila, když jsem viděla, jak si moje matka činila výčitky a ptala
se, zda vůbec byla dobrou matkou. A to, ačkoliv moje maminka byla velmi zbožná a dobrá
žena, žena v domácnosti a matka rodiny, která nás vždy znovu napomínala, milovala a
ukazovala, jak velmi má starost o nás a o naše potřeby.
655 Přesně tak svým způsobem i můj otec stále znovu ukazoval, jak nás má rád a že
jsme tím nejdůležitějším v jeho životě. A jak jsem tak byla ponořena do těchto myšlenek,
řekla jsem si sama pro sebe:
„Co se asi stane se mnou, která jsem svým dětem ani nic nedala; snad vůbec
nezpozorují, že teď už tu nebudu; pravděpodobně jim vůbec nescházím!“
656 Při těchto slovech mi přeběhl mráz po zádech, doprovázený bolestí, která mnou
projela jako meč - středem srdce.
657 Styděla jsem se za všechna svá selhání po celé čáře. Je třeba, abyste věděli, že
člověk může v „knize života“ vidět všechno tak jako ve filmu. A tak jsem tam také zrovna
viděla, jak se mé děti při jedné příležitosti navzájem bavily a řekly následující:
„Doufejme, že moje matka bude potřebovat ještě delší dobu, než přijde domů;
doufejme, že uvízla někde v zácpě, neboť moje mamka je velmi nudná a celou dobu
dokáže jen reptat a kritizovat…“
658 Jak otřesné ale bylo, když jsem slyšela tříleté dítě a o něco starší dceru, jak takhle
mluvilí o své krkavčí matce.
659 A znovu jsem si uvědomila, že jsem je oloupila o opravdovou matku. Neposkytla
jsem jim žádný pokojný domov. Zabránila jsem, aby v dětských letech mohly prostřednictvím mého vzoru - poznat Boha.
660 A nenaučila jsem je, jak se miluje bližní. Neboť je to přece tak prosté: Jestliže
nemiluji svého bližního, nebudu mít také nic do činění s naším PÁNEM BOHEM; a jestliže
sama nemám žádný soucit a milosrdenství a neuskutečňuji je v praxi, potom ani nemohu
být s Bohem; a tak ani nikoho nemohu přivést blíže k Bohu nebo předávat víru. Neboť
Bůh je LÁSKA…
31 Nebudeš vydávat křivé svědectví
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
661 No dobře, teď Vám chci ještě krátce něco vyprávět na téma: - Nevydávat křivé
svědectví proti bližnímu a nelhat. A přitom jsem to skutečně dotáhla na přebornici.
Slyšeli to také všichni?!?
662 Neboť mým otcem se učinil ďábel. Neboť každý z nás má svého OTCE, buď BOHA
OTCE, nebo je to právě satan, který MU upírá, zpochybňuje otcovství.
663 Jestliže Bůh je LÁSKA, a já jsem ale plná hněvu, kdo je pak mým otcem? To
přece není těžko zodpovědět a je snadné to pochopit.
664 Bůh stále znovu káže smíření a odpuštění, jestliže mě ON vyzývá k tomu, abych
milovala své nepřátele a ty, kteří mi škodí - já ale mám v hlavě jen pomstu a myslím na
heslo: „zub za zub“. A tehdy to byl skutečně můj svět a mé představy.
665 Dobře, kdo pak tedy byl mým otcem? A k tomu ještě: ON, náš Pán Bůh, je
PRAVDA sama a satan je kníže lží. Kdo byl tedy potom mým otcem? Už vidíte. Mohu to
otáčet a převracet, jak chci. Výsledek je stále: To já sama jsem si ve svém životě zvolila
ďábla za otce.
666 A říkám Vám. Neexistuje žádné rozdělování lží do kategorií. Neexistují lži ani
růžové ani tmavě žluté nebo brčálově zelené.
667 Každá lež je zrovna lží. A přesně tak, jako neexistují tyto zmíněné zabarvené lži,
neexistuje ani „lež z nouze“ nebo „laskavá lež“ nebo „milosrdná nebo soucitná lež“ a ještě
tak mnoho jiných druhů, které vynalezli lstiví lidé podle démonického návodu, aby měli
výmluvu. Každá lež je zrovna LŽÍ. A ďábel je otec veškeré lži, lhář od počátku.
668 Lži, kterých jsem se svým jazykem dopustila, byly tak, tak příšerné, prostě strašné.
Mohla jsem vidět, že jsem tím házela samé šestky.
669 A je lež jakákoliv, zůstává vždy lež. Nejhorší je, když člověk tak vykrucuje lži, že
nakonec svoje lži považuje za pravdy.
670 Největší lež je, když někdo pokládá sebe za svatého. Řekne, nekradl jsem. Nikoho
jsem nezabil. Není Bůh. Ovšem jestli je Bůh, tak já se dostanu do nebe, protože jsem tak
hodný, zbožný a dobrácký. Kam jinam bych se dostal ve své falešné dobrotě? To jsou
takzvané životní lži.
671 Při každé příležitosti jako například při pomluvách, které jsem pouštěla do světa,
když jsem si z druhých dělala legraci, nebo když jsem lehkomyslně vymýšlela pro druhé
lidi zlé přezdívky a pak je vyprávěla celému světu a pokaždé jsem se ještě při tom
škodolibě bavila.
672 Jak velice a jak mnoho lidí jsem tím zranila, urazila, vydala na posměch a
pomluvila. A to všechno jsem činila svým bližním.
673 Nedovedete si vůbec představit, jak taková přezdívka dokáže člověka zranit. Může
tím získat komplexy méněcennosti, které ho provázejí celý život a vždy znovu mu
připravují bolesti.
674 Například jednu kamarádku, která byla trochu baculatější, jsem postě nazývala jen
tou „tlustou“ nebo „sádelnatou koulí“. Už nikdy se tohoto označení nezbavila a zůstala
vždy jen „sádelnatou koulí“. Velmi ji to přisadilo. Tato frustrace z ní učinila frustrovaného
jedlíka, což zase mělo přirozeně dopad na obvod jejího těla. Často ji proto s sebou nebrali
nebo nezvali.
675 A tak vidíte, jak slova mohou mít za následek i odpovídající skutky – a nakonec z
toho vznikne celá spousta zla. To vše jsou jedovaté plody jednoho lehkomyslně
vypuštěného slova.
32 Nebudeš bažit po majetku svého bližního
676 Když přezkoušeli můj život na základě Desatera Božích přikázání, vyšlo jasně
najevo, že všechno mé zlo, hříchy a zloba měly svůj původ v chamtivosti.
677 Toto pošetilé přání, tato dychtivost všechno vlastnit a o všem rozhodovat. MUSÍM
MÍT místo MUSÍM BÝT.
678 Vždycky jsem si myslela, že budu šťastná, až když budu vlastnit všechny peníze
světa a budu velmi bohatá a toto přání, abych měla peníze, se u mě brzy zvrhlo v
posedlost. Peníze se mi staly mamonem, bohem. Opravdu, mé největší přání bylo, abych
měla hodně peněz. Protože v době mého mládí jsem nikdy neměla peníze, přála jsem si,
aby mé děti žily v hojnosti. Žila jsem v mylné představě, že člověk je šťastný, když má
prostpěch, když má hodnotné věci.
679 Byla to velká škoda a pro mě velká tragédie. Když jsem totiž vlastnila skutečně
hodně, hodně peněz a mohla jsem si téměř všechno dovolit, prožívala jsem nejhorší a
nejnešťastnější období svého života.
680 Moje duše se dostala na dno, dokonce chtěla jsem si vzít život. S tolika penězi a
bohatstvím, a přesto sama a vnitřně prázdná, osamělá a opuštěná.
681 Prožila jsem co znamená: LÁSKA, PŔÁTELSTVÍ, NÁKLONNOST se nedá penězi
koupit.
682 I při pokusu koupit za všechny peníze světa lásku se dostane většinou jen
licoměrnost, faleš, lichotky a předstíraná poníženost.
683 Byla jsem tedy hluboce zklamaná, zahořklá ve slepé uličce svého života, kterou
jsem si sama zvolila. Dosáhla jsem vrcholu frustrace a tam vál mrazivý vítr, který mi jen
vnášel do mysli otázku, proč jsi vystoupila do těchto výšin?
684 Hrabivost, jakož i každá jiná žádostivost, tedy tato dychtivost po penězích a
bohatství; závist toho druhu, co už má jiný; „to musím mít také“; - se do mne zavěsilo a
ruku v ruce mě přivedlo na scestí.
685 Tato chamtivost mě vedla přímým směrem do pekla, pryč od mého Stvořitele
BOHA, z jehož ruky jsem s tou mou touhou vlastnit „chtít mít“ vytrhla.
686 Mou touhou po penězích, stálým natahováním se po „Mamonu“ jsem pustila ruku
Boží, odtrhla jsem se od něho, vzálila jsem se od něho. Touha, žádostivost vždy nás
vzdaluje od Boha. Vodí opačným směrem, utíká za čertem. Čím víc se vzdalujeme od
Boha, tím míň cítíme jeho přítomnost, klesá účinnst ochrany Boží.
687 Abych vám ukázala, jak obdivuhodným způsobem zacházel se mnou Bůh, chci
vám povykládat následovné. Po mém úrazu odvezli mě sanitkou do veřejné nemocnice,
než mě pak dali na Kliniku sociálního zabezpečení.
688 Víte jak to vypadalo v této nemocnici? Přivezli tak velké množství nemocných a
úrazů, že jednoduše nezbylo místo. I nemocniční chodby byly plné postelí a nosítek.
Nebylo k dispozici ani jedno nosítko, kam by mě uložili.
689 Bůh dovolil, abych tak pocítila úplnou opuštěnost lidskou. Tito chudí lékaři byli
zcela vyčerpáni. Nevěděli kde jim hlava stojí. Sanitkáři, kteří mě přinášeli na nosítkách,
víckrát se ptali, „kam ji máme položit?“ Jedinou odpověď, kterou pak dostali, bylo „dejte ji
do rohu“, nebo „dejte ji támhle na zem!“.
690 Ovšem nechtěli mě dát jen tak ležet na podlahu chodby, protože věděli, že díky
mým popáleninám bych mohla dostat smrtelnou infekci nebo sepsi. A v těchto hodinách,
když jsem tam ležela, a ani jeden lékař se mi nemohl věnovat, protože měli důležitější
případy, u kterých viděli více naděje na úspěch léčby, tehdy jsem prožila tu totální
opuštěnost, od lidí na stejné chodbě, kteří kolem mne jenom hekali.
691 Když lékaři hodili na mne pokled, jak jsem tam ležela, jak nějaké zuhelnatělé
grilované maso, mysleli si jistě pro sebe, ošetření by bylo stejné pozdě, život se beztak
nedá zachránit. Nelíbila se mi situace, že mi nepomáhají, že žádný z nich se o mne
nestará.
692 Uprostřed této opuštěnosti a zloby najednou jsem viděla našeho Pána Ježíše
Krista, jak se ke mne sklonil, něžně položil svou ruku na mou hlavu, aby mi dal útěchu.
Zavřela jsem svoje oči, protože jsem si myslela, že mám halucinace, ale když jsem je opět
otevřela, stále jsem viděla Pána nade mnou nakloněného, a slyšela jsem jeho hlas: „Hleď,
maličká, ty nyní zemřeš. Ukaž, že po tom toužíš a pros o mé milosrdenství.“
693 Představte si, když jsem to slyšela, myslela jsem si, „Co je to milosrdenství, co
znamená prosit o milosrdenství? Co zlého jsem vyvedla? Proč bych já potřebovala
milosrdenství? Nepochopila jsem podstatu této nabídky a smysl. Neměla jsem již
svědomí. Úplně jsem ho ztratila. Byla jsem zcela bez svědomí. “
694 Co jsem jasně cítila, bylo to, že umřu. Přišla má poslední hodina. Jediná myšlenka
mi proběhla hlavou. Co bude s mými diamantovými prsteny, které jsem měla na prstech.
695 Vryly se totálně do mých ohořelých, opuchlých prstů. Měla jsem starost, že by se
poškodily, kdyby je trhali či řezali z mých prstů. A v takových myšlenkách jsem zkoušela je
stáhnout s prstů.
696 Víte, nepředstavitelná bolest je shořelá kůže a shořelá končetina. Nedovedete si
představit, jakou bolest jsem sobě způsobila tím, že jsem je chtěla dostat s prstů. Maso
slezlo s prstů.
697 Přesto jsem si fanaticky myslela, že je nemožné abych je nedokázala dostat dolů.
V mém životě jsem nikdy něměla tak těžký úkol, tak vysoký cíl. Co jsem si namyslela,
všechno jsem docílila. A nyní jsem měla i v tom případě stejný přístup, přesněji řečeno
tuto posedlost.
698 Myslela jsem si, to by mohl být vrchol před mou smrtí, kdybych dokázala je
stáhnout z mých prstů!“
699 Sotva se mi to podařilo, napadly mi další tmavé pochybnosti: „Bože, za chvíli
zemřu. Pak přijdou sestřičky a okamžitě je ukradnou a schovají moje diamantové prsteny.
700 Vtom náhle přišel švagr, a s úlevou jsem si myslela: „Chvála Bohu, alespoň
diamantové prsteny jsou v bezpečí.“ Předala jsem mu prsteny, a řekla mu, aby se
postarali o moje děti, protože chudé dětičky budou muset se protloukat bez matky. Musím
říci, odejdu z tohoto života. Umřu.“ Teda mohla jsem klidně zemřít. Tak mlhavo bylo v mé
duši v poslední hodině, že světlo, které On nabízel, jsem neviděla.
701 A víte co byla má poslední myšlenka: „Bože, kde budou brát peníze na můj pohřeb,
kdy je tak velká zátěž na mém účtu?“
702 Vidíte to je příběh takového člověka, který ztratil svědomí. Který i své poslední
myšlenky plýtvá na nicoty tohoto světa, a svou zdánlivou dobrotou ne na věčnost, na
budoucnost své duše, na nabídku Pána. Jestli někdo považuje sebe za svatého, lehce
uklouzne do zatracení, nebo příliš vysokým hodnocením sebe přispěje k vlastnímu
zatracení.
33 „Kniha života“
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
703 A po tomto rozboru mého života na základě Desatera Božích přikázání mi bylo
dovoleno nahlédnout mé „knihy života“. Byl to nádherný okamžik. Nedostává se mi slov,
abych mohla přiměřeně popsat tuto „KNIHU ŽIVOTA“.
704 Začala mým početím. Jakmile se spojily buňky mých rodičů, PROBLESKLA jiskra.
Malá, překrásná světelná exploze a z ní se vytvořila duše, moje vlastní duše, zcela
chráněna v rukou BOHA OTCE – a v BOHU OTCI jsem viděla tak láskyplného a něžného
Tatínka.
705 Byl se mnou 24 hodin denně, vedl mě za ruku, chránil mě, stále měl o mě starost a
byl stále za mnou. Nikdy mě nespustil z očí a nenechal mě samotnou.
706 A všechno, co mi v prvním okamžiku připadalo jako trest nebo velké neštěstí,
nebylo ničím jiným než výrazem JEHO LÁSKY a JEHO starostlivosti o mě.
707 Protože On se na mě nedíval zvenku a nehleděl na mé dobře formované tělo. NE,
ON se díval do mého nitra, ON zkoumal moji duši a přitom viděl, jak jsem pomalu ale jistě
scházela z JEHO CESTY a jak jsem odmítala JEHO záchranu a spásu.
A tak jsem mnoho situací svého uplynulého života při pohledu do své „knihy života“
zažila v jejich souvislostech a viděla jsem současné důsledky svého jednání a rozhodnutí
své svobodné vůle. Pro lepší pochopení Vám chci proto vyprávět jeden příklad, který
ukazuje, jak nádherná je taková „kniha života“.
708 Za svého života jsem byla velmi falešná a pokrytecká. Tak jsem často svým
známým - nebo i přítelkyním – říkala lichotivým hlasem:
„Podívejme se, jak Ti to dnes sluší. Tyhle Tvé šaty jsou opravdu skvělé a tak Ti
padnou! Jak v nich vypadáš krásně!“
709 Ale v „knize života“ člověk dokonce vidí i to, co si přitom myslí a co se odehrává v
jeho nitru. A tu jsem vnímala, že jsem si přitom v srdci říkala:
„Fuj! Jak hrozně vypadá! A přitom si ještě i myslí, že je snad královnou krásy!“
710 Vidíte, byly tam i mé myšlenky, vše, co jsem tajně skrývala ve svém nitru.
V této „knize života“ člověk vidí a slyší tyto události jako ve filmu a tak jsem také
všechno viděla a slyšela přesně tak, jak jsem to tehdy za svého života také slyšitelně
řekla, jak se vše odehrávalo; s tím rozdílem, že jsem také mohla vidět a vnímat své
myšlenky.
711 Bylo to jako dvoukanálové zvukové zfilmování v různých jazycích nebo jako film s
titulky. Jeden zvukový kanál přenášel přesně to, co jsem ze sebe vydávala svým jazykem
a s licoměrností, a druhý kanál mi dával slyšet a číst myšlenky, které jsem přitom měla, a
mohla jsem zároveň vidět stav své duše, své nitro.
712 Jistě byste pomysleli na technický zázrak, kdybyste něco takového zažili o svých
výrocích nebo situacích svého vlastního života. Je to vskutku velkolepé!
713 Tak jsem viděla vnitřní skutečnost svého života. Všechna má lhaní tu ležela zcela
odhalena, vřela jako v hrnci bez poklice, nahé a bez příkras, každý je mohl vnímat.
714 Celý svět je mohl vidět. Byly živoucí a odkrývaly naše vlastní ostudné činy. Svou
matku, jak často jsem ji vodila za nos a sprostě podváděla. Často mi totiž právem
nedovolila, abych šla ven a stýkala se se svými „špatnými“ kamarády.
715 Ale s poznámkou: „Mami, mám teď ještě skupinovou práci ve školní
knihovně!“ jsem už byla v mžiku pryč. A moje matka to spolkla i s navijákem a uvěřila mé
pohotové lži.
716 Jak často jsem si takovými nalhávačkami kradla pro sebe čas, abych mohla z
domu, šla na pornografické filmy nebo do baru, abych se svými „kamarádkami“ popíjela
pivo.
717 A nyní to všechno viděla také moje matka v mé „knize života“, která zde byla pro
všechny otevřená. Nemohla uniknout před tím.
718 Ještě další příklad toho, co jsem viděla ve své „knize života“. Moji rodiče mi dávali
na svačinu do školy banány.
719 V té době jsme žili opravdu ve velmi nuzných poměrech, takže moje svačina se
většinou skládala právě jen z banánů, tu a tam z housky a mléka. Často jsem jedla
banány už cestou do školy a slupky jsem odhazovala všude, kudy jsem právě šla, a to bez
dalšího přemýšlení.
720 Nikdy mi nepřišlo na mysl, nikdy jsem si nelámala hlavu nad tím, co všechno se
může přihodit kvůli takové kluzké, nepozorně odhozené banánové slupce, jaké škody
může něco takového způsobit jinému člověku. Všude se povalovaly slupky banánů, které
jsem odhazovala.
721 Překvapující a působivé bylo, jak mi Pán Bůh ukázal, co některé - samozřejmě ne
všechny – z těchto povalujících se slupek způsobily. Viděla jsem osoby, které kvůli těmto
slupkám od banánů upadly a v některých případech tyto pády by bývaly mohly kvůli
hustému provozu dokonce dopadnout i smrtelně, a já bych tím byla bývala ještě vinna,
kdyby vyhasl nějaký lidský život.
722 Všechno pouze z bezmyšlenkovitosti, z chybějícího pocitu zodpovědnosti a
chybějícího milosrdenství vůči mým bližním.
723 Tak tomu bylo také v jiném případě, když mi jedna pokladní v supermarketu
omylem sama od sebe vrátila o celých 4.500 peso navíc. V této souvislosti jsem pak šla
také ke zpovědi, kde jsem skutečně pociťovala upřímnou, hlubokou lítost a velkou bolest
nad mým hříšným počínáním.
724 Můj otec nás děti vždycky nabádal k tomu, abychom byly ve svém životě čestné a
navzdory chudobě považovaly čest osoby za velké dobro - především svou čest.
725 Neměli jsme nikdy sáhnout na peníze druhého, ani když se jednalo pouze o několik
centů. Když se tedy stala tato událost s vrácením peněz, zpozorovala jsem omyl teprve v
autě, když už jsem zase byla na zpáteční cestě do své ordinace. A řekla jsem si sama pro
sebe: „Ach, tahle pitomá stará kráva, to hloupé hovado, vrátila mi o 4.500 peso víc a
na mně je teď zase, abych k ní jela nazpátek a ty peníze jí vrátila!“
726 Byla jsem už zase na cestě k supermarketu, když jsem se dostala do obrovského
dopravního kolapsu. V autorádiu jsem slyšela, že kolem je všechno uzavřené.
727 A znovu jsem hlasitě přemýšlela a řekla jsem si:
„Ach! To je opravdu vrchol. Teď mám ještě i ztrácet hodiny svého drahocenného
času jen proto, že ta hloupá kráva byla tak blbá, než aby správně počítala. Vždyť jí
nikdo neporučil, aby byla hloupá jako husa a přepočítala se! Teď jedu raději domů a
za takových okolností jí ty peníze už vůbec nevrátím! Ne, v žádném případě, vždyť si
to zavinila sama.“
728 Ale přesto jsem měla kvůli tomu výčitky svědomí. A protože taťka tak často a tak
zřetelně zdůrazňoval právě základ počestnosti a tím ho také upevnil v mém charakteru,
šla jsem tedy následující neděli ke svaté zpovědi a řekla jsem knězi, který seděl ve
zpovědnici: „Důstojný Otče, zhřešila jsem, protože jsem si přivlastnila 4.500 peso tím,
že jsem už nevrátila tento obnos jedné paní, které ty peníze vlastně patřily.“
729 Potom jsem už vůbec nedávala pozor, co mi zpovědník k tomu říkal nebo jak mě o
tom poučoval.
730 A když jsem pak viděla tuto scénu v „knize života“, je třeba abyste věděli, že ten
Zlý, ďábel, mi skutečně tento hřích už nemohl připisovat a označovat mě za zlodějku,
neboť jsem se z něho opravdu vyzpovídala. Ale nyní Vám budu vyprávět, co mi o tom řekl
Pán Bůh: „Tato chybějící láska k bližnímu, kterou jsi zde dala najevo, když jsi
nevykonala žádné zadostiučinění za svůj hřích, také není v pořádku. Těch 4.500
peso byly pro Tebe sice maličkostí - neboť jsi takové obnosy denně vyhazovala z
okna za hlouposti, které jsi chtěla mít - ale pro tuto chudou ženu s minimální mzdou,
která musela ještě půl dne pracovat a zanechat své děti samotné, aby vůbec nějak
vyšli, - pro ni bylo těchto 4.500 peso živobytí na celé tři dny, její kapitál na jídlo a pití
pro celou rodinu na tyto tři dny.“
731 A víte, co při tom bylo nejhorší a nejdojemnější, jak mě PÁN nechal vidět tuto
scénu:
732 Mohla jsem totiž na vlastní oči vidět, jak tím tato žena se svými dětmi
skutečně musela trpět a jak tato rodina několik dní musela snášet opravdový hlad.
733 Všechno pouze mou vinou, jako důsledky mého hříchu. Tato žena toto všechno
snášela se svými malými dětmi a k tomu ještě musela mít strach, že ztratí své místo na
pokladně supermarketu.
734 Tak poukazuje náš PÁN BŮH v „knize života“ na naše chování. Ukazuje nám, kdy
jsme něco učinili, kdo pod tímto naším činem musel trpět, kdo musel nést důsledky, ke
kterým špatným skutkům tím byl podnícen bližní, když byl jat soucitem, a jak se potom
choval nebo co pak konal.
34 Závěrečná otázka
735 Nakonec se mě Pán Bůh zeptal: „Jaké duchovní poklady mi přinášíš?“
736 Přemýšlela jsem: „Co asi myslí těmi duchovními poklady?“ Stála jsem před NÍM s
prázdnýma rukama, visely prázdné kolem mého těla jen tak, aniž by něco držely. A v té
chvíli promluvil:
„Co Ti je platné, žemáš dva byty, že jsi vlastnila několik domů, že jsi dokonce
měla k dispozici dvě ordinace? Co Ti je nyní platné, že jsi považovala sebe za
vysoce vzdělanou odbornou zubní lékařku, která byla velmi úspěšná? Mohla jsi sem
přinést byť jen jedno zrnko prachu z jedné cihly Tvých budov? Máš zde sebou snad
svoji naditou peněženku nebo tlustou šekovou knížku?“
737 A pak se mě ještě zeptal: „Jak jsi naložila s talenty, které jsem Ti dal?“,
pomyslela jsem si: „Co asi myslí za talenty? Co mi tím chce říci?“ A najednou mi svitlo.
Uvědomila jsem si to. Ano, bylo mi svěřeno bránit a šířit „království LÁSKY“, „Království
BOŽÍ“.
738 Úplně jsem zapomněla, že mám také duši, a ještě mnohem méně jsem si
pamatovala, že jsem také dostala talenty.
739 A neuvědomovala jsem si ani to, že jedním z těchto talentů byla schopnost, abych
byla nástrojem Božského Milosrdenství, abych působila jako JEHO milosrdná ruka.
Nedělala jsem si ani starosti se skládáním účtů, že všechno dobro, které jsem
opomněla nebo nevykonala, způsobilo Pánu Bohu velké bolesti a mnoho zármutku.
740 Ukázal mi mnoho rozdílností v mém životě:
741 Kolik dobra jsi mohla způsobit se svými penězy, které jsi rozházela na zkrášlování
svého těla. Co ti pomohly diety, které jsi dodržovala, čímž jsi trápila své tělo, a vedlo to k
nechutenství a k chorobné chuti k jídlu?
742 Sebe, své tělo jsi zbožňovala, jak nějaké „zlaté tele“. K čemu je to dobrý nyní a
zde? Mnoho jsi toho rozdávala, to je pravda, ale dělala jsi to kvůli tomu, aby ti děkovali a
považovali tě za hodnou.
743 Všechny jsi manipulovala se svými penězy aby si dokazovala, že jsi dobrosrdečná.
Řekni, co přinášíš nyní na věčnost? Když jsem tě nechal zkrachovat, nemínil jsem to jako
trest, tak jak jsi to chápala ty, ne, byla to milost, abys byla osvobozena od zbožňování
sebe, a od zlatého telete, kterému jsi sloužila. Zkrach tě musí vést zpět ke mne.
744 Ovšem, ty jsi začala bouřit, postavila se na odpor, a nechtěla se vzdát své dobré
sociální situace, klesnout, nadávala jsi, láteřila jsi, zuřila jsi, ty, otrokyně peněz a mamonu.
745 Myslela jsi, že jsi všeho schopná, že jsi všechno konala díky své píle, námaze a
úsilí. Že jsi všechno uměla lépe, než jiní. Ale ne! Sleduj, jaká spousta učených lkidí a
akademiků je, kteří pracovali stejně jako ty, ba i víc a usilovněji, přesto nedosáhli toho co
ty. Ty jsi toho dostala hodně a proto také hodně je od tebe očekáváno.
746 Musíte vědět, že z každého promrhaného rýžového zrna musím skládat účet u
Boha. O každém jídle, které jsem hodila do odpadu.
747 V „Knize života“ jsem viděla i to, že jednou jako dítě jsem vyhodila fazole, které
jsem dostala k obědu, protože jsem je neměla ráda. Tehdy jsme třeli velkou chudobu.
Když matka uviděla prázdný talíř, myslela si, že jsem to snědla tak rychle proto, že jsem
měla velký hlad.
748 Zřekla se svého oběda a dala mi ještě jednou, ona zůstala hladem, protože si
myslela, že jsem byla hladová. Často nejedla, protože dala každému chudákovi, kdo
klepal na dveře. Nikdy si toho nevšimli, nikdy se netvářil bolestivě, naopak, vždy se
usmívala.
749 Pán mi ukázal, že později, když jsem měla hodně peněz, uspořádávala jsem velké
hostiny s množstvím jídla, z čeho půlka letěla do odpadu. Přestože v mém okolí řádila
chudoba a hlad, své svědomí jsem tímto nenechala rušit.
750 Pán se ozval a vykřikl: „Měl jsem hlad!!!“
751 Pán nechal pociťovat svou bolest kvůli problémům svých dětí, a kvůli netečnosti
těch, kteří jim mohli pomoci, ale neudělali to.
752 Pak mi Pán dal pociťovat co všechno jsem měla ve svém domově, jemné věci,
drahé, kvalitní zboží, nejlepší šaty, elegantní bělizeň, ze všeho to nejlepší.
753 Pán mi řekl: „Byl jsem nahý mezi tvými bližními“, tvoje šatníky byly naplněné, měla
jsi toho takové hromady, že jsi mnoho věcí ani nenosila.
754 Vždycky, když jsem viděla u některého známého, že má to či ono, a já to ještě
neměla, nebo měl někdo něco lepšího než já, začala jsem žárlit, a koupila jsem si ještě
lepší. Vždy já chtěla to nejlepší, protože jsem byla nepřejícná.
755 Prohlížení přes sousedův plot – porovnávání vede k závisti. Ovšem i to je hřích,
když vyprovokuješ u někoho závist, nebo mít radost z toho, že kvůli našemu chování
někdo nám závidí.
756 Pán mi řekl: „Byla jsi pyšná, porovnávala jsi sebe vždy těmi, kteří byli v lepší situaci
než ty. Nikdy jsi neměla zájem o ty, kteří žili v horších materiálních poměrech.“ Když jsi
byla chudá, chodila jsi po dobré cestě, protože jsi dávala ze srdce, dokázala jsi kdeco
sobě odříct.“ Pán ukázal, že se mu to líbilo.
757 To bylo tehdy, když jsem darovala své nové tenisky jednomu klukovi v naší ulici,
který neměl boty. Otec ty boty koupil s velkým odříkáním. Velice nadával. Moc se zlobil.
Sotva jsme měli peníze k obživě a já jdu, a dám své nové boty nějakému klukovi.
Pochopitelné....
758 Ovšem z hlediska Pána to bylo v pořádku. Přesto, že jsme měli v naší rodině
těžkou (složitou) situaci, Bůh nám dával mnoho milostí. Pán mi ukázal kolik milostí by mi
býval dal, kdybych bývala chodila po jeho cestách, a pomáhala mnohým.
759 Řekl mi: „Já bych tě býval osvítil a ukázal ti, jak bys mohla jim pomoci. Nemuseli by
mít tolik problémů, které pak měli další následky.“ Bůh nás bere velice vážně.
760 Pak mi ukázal: „Nebo hleď na toho mladého člověka, neprovedl by sebevraždu,
kdyby tě napadlo modlit se za něho, a ani ostatní lidi by nezemřeli opuštěností, kdybys jim
věnovala modlitby, aby se před nimi otevřela nějaká cesta.“
761 Nikdy jsem nedovolila, aby se mě dotkl Duch svatý. Nikdy jsem nechápal problémy
druhých, netýkaly se mne. Měla jsem srdce z kamene. Nikdy jsem se nechtěla otevřít
Pánu, aby vylil své milosrdenství. Je to velice důležitý první krok, jestli někdo se chce vrátit
do Otcova domu. Změkčit srdce, otevřít srdce pro milosti, Pánovi.
762 Pán mi řekl: „Dívej se na utrpení mého lidu, dívej se, jak by tě potřebovali, ve tvé
rodině byla rakovina, abyses naučila soucitu. Jen tehdy jsi dokázala mít soucit se zajatci,
když zajali tvého manžela.“
763 Pán téměř řval: „Jsi z kamene, jsi neschopná milovat!!!“
764 Povyprávím vám, jaký výrůstek jsem byla. Byla jsem velice neslušná a nepřívětivá.
Svému otci jsem dala jméno „Pedro Křemínek“, tím jsem chtěla vyjádřit, že žije ještě v
době kamenné – napadlo mi to na základě kresleného filmu „Flinstones“, který dávali v
televizi.
765 Matce jsem řekla, ať přestane být zaostalá, ať není antikvární postava či v
podobném stylu. Zašla jsem až tak daleko, že jsem zapřela svou matku, protože nepatřila
do lepší společnosti. Představte si to! Vy již víte, jak o mne pečovala a modlila se za mne.
766 Ale těžko si dovedete představit, kolik milostí jsem dostala díky své matce, a ne jen
já, nýbrž celý svět. Měla jsem takovou matku, která chodila do kostela a své bolesti
skládala před Ježíšem. Strávil hodně času v modlitbách před svátost oltářní. Tak se stala
prostřednicí mnoha milostí.
767 Pán řekl: „Nikdy nikdo něměl tě tak rád, jak tvoje matka tě milovala a ani nikdy
nebude. Nikdy, nikdy tě nebude nikdo tak něžně milovat jako ona.“
35 BOŽÍ LÁSKA – záchrana duší
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35
768 Je třeba, abyste věděli, na co se mě PÁN stále znovu a znovu vyptával! Znovu a
znovu mě oslovoval kvůli LÁSCE, kvůli nezištné, bezpodmínečné lásce. A proto vždy
znovu vycházel najevo nedostatek této LÁSKY, této „CARITAS“, této dobročinnosti, tohoto
širokého spektra křesťanské lásky k bližnímu.
769 Pro jeho Božskou lásku dal všem nadání a pověření. Prošli všemi událostmi mého
života, dali je na váhu, krátce shrnuli, a výsledek je odloučení.
770 A pak mi vysvětlil: „Víš kdy začala tvá duchovní smrt…“
771 A nyní jsem viděla zcela zřetelně: Byla jsem sice ještě naživu, ještě jsem dýchala,
ale byla jsem vlastně už mrtvá; moje duše už zemřela; zadusila se.
772 Kdybyste jen viděli, co je ta „duchovní smrt“. Co znamená, že duše odumře,
zadusí se.
773 Měli byste vidět, jak vypadá duše, která pociťuje jen NENÁVIST. Jaká hrůza a děs
vychází z takové duše, která je už jen zahořklá, na obtíž a nesnesitelná.
774 Celou dobu myslí jen na to, jak by mohla celému světu způsobit další zlo. Pak si
vybere duši, která je zatěžkána těžkými hříchy. Moje duše je toho příkladem.
775Navenek jsem příjemně voněla a byla jsem ověšená drahými šaty, ale moje duše
zde uvnitř odporně zapáchala a potulovala se jen v propastech lidské a ďábelské zloby.
776 Je zcela pochopitelné a oprávněné, že jsem měla deprese a zmocňovala se mě
zahořklost. A ON mi vysvětlil následující:
„Tvá duchovní smrt začala už tím, jak Ti byli úplně lhostejní Tvoji bližní a jejich
utrpení. Ztratila jsi cit vůči nim. Dostala jsi napomenutí od MNE a mělo Ti být
varovným signálem, když jsem Ti stavěl před oči utrpení Tvých bližních pří mnoha
příležitostech a ve všech částech světa. Nebo když jsi mohla vidět v televizi nebo v
jiných sdělovacích prostředcích, jak byli lidé unášeni, zabíjeni, roztrháni bombami a
vyháněni, měla jsi na jazyku často jen povrchni komentář jako: ‚Ó! Ti ubozí lidé!
Jakého hříchu se na nich dopouštějí!‘ Ale utrpení Tvých bližních se Tě vůbec
nedotýkalo, neproniklo do Tvého zkamenělého srdce, jejich osud se Tebe nedotkl.
Nic jsi necítila ve svém srdci. Tvé srdce bylo tvrdé jako kámen, ledová skála. Tvoje
hříchy proměnily Tvé srdce v kámen, učinily je tvrdou a chladnou!“
777 A když se nyní moje „kniha života“ zavřela, dokážete si jistě představit, jaká hanba
a smutek mě přepadl.
778 K Tomu se ještě přidalo, - a tato bolest byla o to větší, ještě nesnesitelnější, že jsem pociťovala největší lítost nad tím, jak špatně a nevděčně jsem se zachovala ve
svém životě vůči svému Stvořiteli, BOHU OTCI.
779 Neboť přes všechny mé těžké hříchy, navzdory mému zcela nečistému duchu a mé
velké lhostejnosti, navzdory mé vlažnosti a všem mým odporně strašným pocitům vůči
mým bližním mě Pán Bůh vždy a dokonce až do posledního okamžiku hledal, šel za mnou
a čekal alespoň na nejdrobnější znamení mé vůle k obrácení a návratu.
780 Opětovně mi posílal lidí, kteří křižovali moji životní cestu a byli jeho nástroji, aby
mnou pohnuli, abych přemýšlela a vrátila se k NĚMU. Takovým způsobem promlouval ke
mne, strhával na sebe mou pozornost a tím hlasitě volal.
781 Také mi vzal mnoho věcí, aby mě pohnul k přemýšlení. Poslal mi zkoušky a těžké
časy. Zklamání a podrazy. To všechno průběžně činil, jen aby mě opět získal zpět, aby
mě přivedl na správnou cestu do Otcova domu.
782 Až do posledního okamžiku zkoušel skutečně všechno a čekal na znamení ode
mě. ON ale nikdy nelámal moji svobodnou vůli. Měla jsem rozeznat JEHO volání a
čekání a pak učinit správné rozhodnutí ze své svobodné vůle.
Víte, kdo a jaký je Bůh, OTEC nás všech?
783 Stojí jako žebrák na okraji naši životní cesty. A jako žebrák nás rovněž stále
znovu snažně prosí, běží za námi, je často také na obtíž; ON pláče a pokouší se obměkčit
naše zkamenělé srdce a je smutný až do hloubi SVÉHO Nejsvětějšího Srdce, když musí
tak často prožívat, jak se k NĚMU chladně obracíme zády a nebereme ho na zřetel nebo
také předstíráme, že jsme si ho nevšimli.
784 Často se ponižuje tak, jak se ponížil na kříži - jenom aby dosáhl toho, že se
obrátíme a změníme svůj život, že se vrátíme k NĚMU do Otcova domu.
785 Tehdy jsem mu řekla: „Poslyš, můj PANE, Ty jsi mě zatratil!“ - jsem si už zase
uvědomila, jaká to ode mě byla drzost. Samozřejmě to zase jednou nebyla pravda,
protože ne ON mě zavrhl, nýbrž už já sama jsem si to všechno zapříčinila.
786 Bylo mi jasné, že sami rozhodujem podle své chuti a nálady – protože Bůh vždy
respektuje svobodu člověka. Sama jsem si zvolila svého otce.
787 A otec, kterého jsem pro sebe vyvolila, nebyl Bůh OTEC, ale byl to Satan, ďábla
jsem si zvolila za vůdce svého života. Dle jeho vůle a jeho lží jsem vedla svůj život. On
a jeho klam byly smyslem mého ubohého života.
788 A jak se nyní moje „kniha života“ zavřela, v duchu zjišťuji, že stále ještě visím
hlavou dolů na okraji hrozivého, temného chřtánu. V mysli jsem nabyla jistoty, že aniž
bych se mohla bránit, budu neodvolatelně padat do této tmavé díry, kde si na konci
představuji bránu, kterou pak už vstoupím do „věčné temnoty“ na nikdy neshledanou.
789 Začala jsem zoufale vší silou křičet a volat. Volala jsem všechny svaté, aby mě
ráčili zachránit. To byste neřekli, kolik jmen svatých mi najednou napadlo. Vůbec jsem
nevěděla, že znám tolik svatých a jejich jména. Vždyť jsem byla tak vlažnou, skutečně
špatnou katoličkou.
790 Ale v tomto okamžiku mi jen projelo hlavou, abych byla zachráněna. A bylo mi
úplně jedno, jestli mě zachrání svatý Josef Dělník nebo svatý František z Assisi nebo jiný
vzývaný světec.
Hlavně abych byla zachráněna. Pak mi nenapadlo koho mám ještě vzývat. Opět se
rozhostilo hrobové ticho.
791 Toto ticho mi způsobilo nepopsatelné bolesti. Vnímala jsem prázdnotu, která byla
bezútěšná. Cítila jsem se osamělá a úplně opuštěná. Dokázala jsem myslet jen na to, že
na zemi na mě jistě všichni lidé myslí a přitom mají v hlavě jen „moji pověst té dobré,
krásné a svaté“. Vždyť jsem si tuto pověst záměrně vybudovala svým zdánlivým světem,
který jsem si sama vytvořila.
792 Všichni pro mě truchlili, hovořili o mé „svatosti“, čekali na mou smrt, aby svoji
„svatou“, kterou přece osobně znali ve skutečném životě, pak vzývali a prosili o ten nebo
onen „zázrak“.
793 A jen se podívejte, v jaké nepříjemné situaci jsem byla. Nikdo z těchto truchlících
lidí na zemi, kteří čekali na mou smrt - ani moji nejhorší nepřátelé - by si nedokázali
představit, v jaké beznadějné situaci jsem se nacházela - totiž zcela krátce před věčným
zavržením, před odpochodováním do pekla, v jehož existenci většina těchto truchlících lidí
popravdě už vůbec nevěřila.
794 A jak mi tak tyto myšlenky procházely hlavou a k tomu jsem stále jen nesouhlasně
potřásala hlavou - na znamení nepochopení tohoto nesouladu mezi mou situací a
smutečními myšlenkami pozůstalých, tu zdvihám své oči vzhůru, vidím oči své matky a
naše pohledy se setkávají. Díváme se na sebe, hledíme si přímo do očí.
795 A za velkých bolestí volám ke své matce:
„Mami! Jaká hanba. Oni mě zavrhují. Tam, kam teď musím jít, odtud se už nikdy
nevrátím a už se nikdy neuvidíme.“
796 A v tomto okamžiku je mé matce dopřána velká, podivuhodná milost. Vždyť byla
celou dobu zcela nehybná a strnulá. A najednou je jí dovoleno zvednout vzhůru dva prsty
a dává mi jimi znamení, abych se také podívala nahoru. A ve stejném okamžiku mi padají
z očí dvě velké šupiny, které mi připravily nepředstavitelné bolesti a které byly důvodem
mé duchovní slepoty. Padají mi tedy z očí a náhle vidím něco nepopsatelně krásného, a
uprostřed toho krásného našeho PÁNA JEŽÍŠE KRISTA.
797 Současně mi přichází na mysl, co mi jednou řekla jedna z mých pacientek:
„Podívejte se, paní doktorko, a zapište si to za uši. Jste zaměřena velmi
materialisticky, ale jednoho dne si vzpomenete a budete myslet na to, co Vám teď
řeknu.
Ano, bude Vám toho dokonce hořce zapotřebí. Až budete v největším nebezpečí,
kterému nebudete moci uniknout. Vůbec při tom není důležité, jakého druhu to
nebezpečí bude. Až tedy budete v této situaci, pak jen vzývejte našeho PÁNA
JEŽÍŠE KRISTA a proste HO, aby Vás ráčil přikrýt a chránit SVOU Drahocennou
Svatou Krví. Takto Vás nikdy neopustí nebo nezanechá vás samotnou. Neboť ON
SVOU Drahocennou Svatou Krví zaplatil výkupné i za Vás a za spásu Vaší duše!“
798 A v největší lítosti a zahanbení, s velkými bolestmi v srdci jsem začala křičet z
plných plic:
„PANE JEŽÍŠI KRISTE, měj se mnou soucit! Odpusť mi! PANE, dej mi přece ještě
druhou příležitost!“
799 A v tom prožívám nejkrásnější okamžik celého děje. Slovy se nedá vyjádřit tento
okamžik. ON, náš PÁN JEŽÍŠ KRISTUS, sestupuje a vyvádí mě z toho černého,
hrozivého chřtánu, z této díry nahánějící strach.
800 Vzal mě, chytl mě za ruku, a v tom okamžiku odpadla z mého těla všechna ta
havěť, ta slizká hnusná hovada a tyto hořící skvrny, které jsem předtím cítila, a celá zem
pode mnou byla plná tohto odpadu, sviňstva.
801 Zdvihá mě tedy vzhůru a přivádí mě k tomu rovnému místu, na tu plochu, kterou
jsem už předtím popsala. A s nezměrnou, lidskými slovy nevyjádřitelnou láskou mi říká:
„Vrátíš se na zemi, dostaneš svou druhou šanci…“ - ale přitom také velmi vážně
říká: „Ale tuto milost návratu dostáváš nikoliv pro množství modliteb Tvých přátel a
rodinných příslušníků. Neboť přece se dá očekávat a je zcela normální, že Tvoje
vlastní rodina a lidé, kteří si Tě váží, se za Tebe modlí a úpěnlivě MĚ kvůli Tobě
prosí. Nýbrž se můžeš vrátit díky modlitbám tak mnoha lidí, kteří nejsou Tvé krve a
kteří se nepočítají k Tvé rodině. Tolik úplně cizích lidí hořce plakalo, modlili se ke
MNĚ se zlomeným srdcem a z hloubi duše a pozvedali ke MNĚ svá srdce s citem
největší lásky a náklonností vůči Tobě.“
(Srovnej: Mše svatá „Vzhůru srdce“ – „Máme je u PÁNA“)
802 A v tomto okamžiku vidím, jak začíná svítit bezpočet světel, malých bílých
plaménků, které jsou plny nezištné, čisté lásky. A náhle vidím všechny osoby, které se za
mě modlily.
803 Tak se demonstrovala moc prostřednické modlitby. Tato světla, byly tisíce lidí, kteří
v novinách, v rádiu, v televizi slyšeli o mé nehodě, o zásahu blesku. Lidé otřeseni touto
zprávou, kteří plakali, kteří prosili za mne v modlitbách u našeho Pána a tak projevili
opravdovou soustrast. Mnozí z nich nabízeli mnoho věcí, a obětovali za mou záchranu.
Musíte vědět, že největší dobro, co pro někoho můžete dělat, je oběť mše svaté.Potože
Svátost oltářní není dílo lidské, nýbrž vstup Boha do tohoto světa.
804 Ale jeden z těchto plamenů byl obzvlášť velký, vynikal a svítil mezi všemi ostatními,
vyzařoval více světla než všichni ostatní. Byl to plamen osoby, která do své modlitby
vložila nejvíce nezištné, pravé lásky k bližnímu.
805 Zajímala jsem se tedy, abych viděla, kdo byl tento člověk, který, přestože mě vůbec
neznal, pro mě vynaložil tolik lásky. A tu mi PÁN řekl:
„Tento člověk, kterého vidíš tamhle, je osoba, která, ačkoliv jste si navzájem
úplně neznámí a cizí, k tobě pociťovala tak vroucí a velkou náklonnost a něžnou
lásku, jakou si člověk sotva dovede představit.“
806 A PÁN mi ukázal, jak se to všechno stalo. Tento chudý muž indiánského původu žil
na venkově na úpatí „Sierra Nevada de Santa Marta“. Byl to chudý a velmi prostý
venkovský rolník.
Jeho rodina sotva měla co jíst. V tomto roce úroda shořela v plamenech ohně. Většinu
jeho zbylých slepic odnesla liška. Aby toho neštěstí nebylo máli, Guerilleros mu vzalo
jednoho syna, aby jako dětského vojáka využilo ke svým záměrům.
Šel dolů na mši svatou, a byl přítomen na mši svaté s takovou vroucností, jaká se vidí
docela vzácně. Pán mi ukázal, s jakou oddaností se modlil. Řekl: „Můj Pane, můj Bože,
děkuji ti za svůj život, za moji rodinu, a za mé děti!“
807 Celá modlitba byla chvála a díkuvzdání. Měl u sebe dvě bankovky, jedna 10 000 a
druhá 5000 pesos.
808 Dovedete se představit, že při sbírce v kostele vzdor své chudobě dal 10000 a ne
5000?
809 Víte kdy jsem dala takovou sumu v kostele při vybírání? Když mi někdo podstrčil
falešnou bankovku.
810 A po mši svaté si za zbylé peníze ještě koupil trochu chleba a sůl. Tyto potraviny
mu zabalili - jak je na venkově běžné - do starého novinového papíru z předešlého dne
(bylo to vydání kolumbijského deníku „El Espectador“).
811 Když teď cestou domů chtěl z toho něco pojíst a rozbalil si chleba, uviděl na titulní
straně tohoto vydání „Espectadora“ z předešlého dne fotografii mého zuhelnatělého těla,
jak tak leželo na ulici na nosítkách blízko sanitky.
812 Když ten prostý muž uviděl tuto fotografii, jejíž popis a příslušný článek si ani
nemohl přečíst, honem padl na kolena a začal hořce a srdceryvně plakat.
813 Učinil to s tak velkou, vroucí, nezištnou a dětinnou láskou a náklonností a přitom
plačtivým hlasem pronášel následující modlitbu:
„OTČE na nebesích, můj PANE a BOŽE, měj přece slitování s mou sestřičkou.
PANE, zachraň ji, PANE, pomoz jí, PANE, nenech ji zahynout, PANE, milostivě
shlédni a ujmi se jí. Jestli moji sestřičku zachráníš, slibuji Ti, že budu putovat pěšky
do svatyně Buga (Mariánské poutní místo na jihozápadě Kolumbie) a docela jistě tento
slib splním, ale Ty přijď na pomoc mé sestřičce a zachraň ji!“
814 Představte si! Jeden zcela prostý a chudý rolník, který Bohu nelál a neklel, protože
jeho rodina musela snášet hlad.
815 A který měl nepředstavitelnou vnímavost pro opravdovou, nezištnou, ryzí lásku,
nabízí PÁNU, že procestuje naši velkou zemi, aby vykonal slíbenou pouť za někoho, koho
vůbec nezná a navíc nikdy v životě nepotkal. Tomu venkovanovi mohu děkovat, že nyní
stojím před vámi.
816 A PÁN mi vysvětluje: „Teď vidíš! Tomu říkám láska k bližnímu!“
817 (…) a hned nato mi říká následující:
„Půjdeš zpátky na zemi. Ale nebudeš tento prožitek vyprávět pouze tisíckrát, ale
tisíctisíckrát. A přitom budou existovat lidé, kteří se nezmění, ačkoliv uslyší Tvůj
příběh. A takové osoby budou pak ale souzeny podle ještě přísnějších měřítek. Tak
jako i u Tebe, až příjdeš příště, budou pro Tvůj soud platit přísnější měřítka.“
A také pomazaní, to jsou Bohu zasvěcení kněží PÁNĚ, budou posuzováni podle
přísnějšího soudu.
A každý z těch, kdo obdrží zprávu o zázracích, které Pán působí tomuto světu, a proto
o tom věděl, zakusí přísnější míru. Neboť neexistuje horší hluchoněmý než ten, který
nechce slyšet. A neexistuje horší slepota než toho, kdo nechce vidět.
818 A všechno, co jsem Vám teď dnes tady vyprávěla, moje milé sestry a bratři v Pánu,
není žádnou hrozbou nebo pohrůžkou ani vydíráním, neboť náš Pán Bůh nemá zapotřebí,
aby nám vyhrožoval nebo nás vydíral.
819 To, co se dnes zde dostalo k Vašemu sluchu nebo co jste právě četli, je Vaší
druhou šancí, Vaší příležitostí, za kterou my všichni, Vy i já, musíme děkovat pouze
nezměrné dobrotě našeho Boha.
820 Využijte této nabídky. Vždyť je to navíc možná i Vaše poslední příležitost. A díky
tomuto našemu dobrotivému Bohu jsem vyvázla ze všeho, tedy přežila to, co jsem zažila.
A tak Vám milostí Boží mohu o tom podat zprávu.
821 Neboť až se Vám otevře „kniha života“, každému z Vás jednotlivě, totiž až každý z
Vás přejde na věčnost, až umře, onehdy my všichni prožijeme tenhle úplně stejný proces
a všichni se budeme vidět tak, jak skutečně jsme, bez příkras, s jediným rozdílem, že v
Boží přítomnosti budeme vzájemně vidět a poznávat své nejhlubší myšlenky a nejtajnější
pocity.
822 Všechno bude zřejmé a nic nezůstane utajené nebo zametené pod kobercem. A
nejkrásnější přitom bude, že každý z nás bude stát přímo před PÁNEM a budeme - a to
každý jednotlivě z nás všech zde – budeme před NÍM stát tváří v tvář.
823 A ON nás bude stále znovu a znovu „prosit jako žebrák“, abychom se obrátili,
abychom se vrátili do Otcova domu, abychom přišli k NĚMU domů, abychom začali znovu
a abychom se s NÍM a skrze NĚHO stávali novým stvořením, neboť bez JEHO POMOCI
to pro nás jednoduše vůbec není možné.
sestra Gloria POLO
35a MOJE FYZICKÉ UZDRAVENÍ
(Pozn.: Podobá se to bodu č.4 Zázrak, který na mne Bůh vykonal)
Vrátila jsem se tedy zpět. Ležela jsem na smrtelné posteli, moje ledviny ani plíce
nefungovaly. A když mi Pán v jediném okamžiku uzdravil ledviny i plíce, byli lékaři
úžasem bez sebe.
Neudělali mi ani dialýzu, protože to všechno už bylo zbytečné. Nyní začalo moje srdce
prudce bít a já už jsem nepotřebovala žádné přístroje.
Začalo moje opětovné uzdravování. Od pasu dolů jsem nic necítila. Po měsíci mi lékaři
řekli: Glorie, Pán na vás způsobil zázrak, protože na všech vašich spáleninách se
vytvořila nová kůže. Ale s vašima nohama nemůžeme nic dělat. Budeme je muset
amputovat. Opravdu jsem se na nohy nemohla postavit, prostě jsem ihned padala. Jako
všestranná sportovkyně jsem mnoho cvičila, denně jsem dělala aerobik, a k čemu mi to
nyní všechno bylo? Kvůli další operaci jsem byla přeložena ze 4. na 7. poschodí. Tam
jsem poznala jednu ženu, které amputovali obě nohy, ale museli ji znovu operovat a
odejmout jí další kus končetin. Když mi to vyprávěla, byla jsem z toho velice smutná, že
všechny peníze světa nestačí na to, aby si mohla koupit nové nohy. Nikdy předtím jsem
Bohu neděkovala za své nohy, naopak! A nyní vidím tyto nohy spálené na uhel, bez
masa, bez krevního oběhu, ale poprvé jsem Bohu děkovala, že je vůbec ještě mám.
Pane, děkuji ti za mé nohy a prosím tě, abys mi dovolil ještě chodit. Pane, nechej mi
moje nohy! A v tom okamžiku jsem je opět začala cítit. Když pak lékaři přišli připravovat
operaci, byli udiveni, protože moje nohy nabyly opět normální barvy, znovu začal
krevní oběh. Lékaři ohmatávali mé nohy a nechtěli věřit tomu, co vidí. Řekla jsem: Pane
doktore, ty nohy mě strašně bolí, ale já myslím, že nikdo, koho bolí nohy, nebyl tak
šťastný, jako já v tomto okamžiku. Primář řekl: Za 38 let své lékařské služby jsem nic
podobného nezažil.
Po nějaké době způsobil Pán další zázrak: Byla to moje ňadra a moje vaječníky.
Doktor mi řekl, že už nikdy neotěhotním, a já jsem s tímto řešením byla takřka
spokojena.
Ale po roce a půl se moje ňadra znovu zformovala. Byla jsem velice překvapena, když
mi lékař řekl: Jste v jiném stavu! A tímto ňadrem jsem pak své dítě kojila.
Ať vás všechny Pán náš Bůh bohatě zahrne svým požehnáním a svými milostmi.
SLÁVA buď BOHU OTCI, který nás stvořil a miluje nás s velkou něžností;
SLÁVA buď BOHU SYNU, našemu Pánu Ježíši Kristu, který nás svým utrpením na
kříži vykoupil ze všeho provinění hříchů a obmyl a vykoupil nás od každé poskvrny
hříchů svou Drahocennou Svatou Krví; A SLÁVA buď DUCHU SVATÉMU, který nás
posvěcuje, který nás posiluje mocí
SVÝCH darů, který nás utěšuje a zastává se nás, až opět přijdeš TY, ó, PANE, jak
jsi nám slíbil – PŘIJĎ PANE, dej ať nastane HODINA, která všechno obnoví a zřídí
TVÉ KRÁLOVSTVÍ. Obnov všechno a zřiď SVÉ K RÁLOVSTVÍ LÁSKY A POKOJE.
Amen.
Sestra Gloria Polo
Dr. Gloria Polo žije v Kolumbii a jako před dramatickou událostí pracuje i dále jako
zubní lékařka. Jizvy po spáleninách, které tvořily 70 %‚ jsou více než výmluvným
svědectvím, jak velký zázrak milosrdenství s ní Bůh vykonal a jaký způsobí i s námi, když
odpovíme na jeho volání.
36 DODATEK - Postumus (posmrtné ocenění, chvála) mého manžela a otce
mých dětí – Don Luis Fernando Rico Ramiz
6. října 2006 můj manžel s těžkým srdcem odcestoval do jiné části Kolumbie. Do
Quindio. Navštívil svého bratrance, kterého si velice vážil, aby byl přítomen u prvního
svatého přijímání jeho dcerky. Můj můž byl kmotrem této holčičky. Byl velice dbalý svých
kmotrovských povinností a tento náboženský post bral velice vážně. To bylo příčinou, že
vzdor všem překážkám využil příležitost a odcestoval, aby byl u prvního svatého přijímání
své kmotřenky.
V tento den, 7. října jsem šla do radia, abych dala své svědectví pro natáčení vysílání s
názvem „MINUTY S BOHEM“.
Byly 2 hodiny odpoledne, když manžel mi zavolal, a řekl: „Zlatičko moje, byl jsem u
prvního svatého přijímání mé kmotřenky, na této mši jsem byl také u svatého přijímání, a
pak s Jorgem (Jorg je ten zmíněný bratranec) jsme odjeli na jeho venkovský statek.“
Přerušila jsem jeho řeč a řekla jsem mu: „Zlatičko mám tě moc ráda, ale teď nemohu
mluvit, protože právě vcházím do studia rozhlasu, protože jsem dosta čas na natáčení.
Zavolej mě tak kolem šesté!“ Krátce odpověděl: „Já tě mám také moc rád – určitě ti budu
volat!“
V 17,30 jsem byla zrovna na nákupu v jednom supermarketu s našimi dětmi – starší
syn 17 roků, na kterého byl manžel velice hrdý, který mému muži všechno hlásil, a s
mladší dcerkou, Maria José. Náhle jsem dostala závrať, a udělalo se mi velice špatně,
jakoby se pod mýma nohama pohla země. Dcerka mi řekla. „Zřejmě se ti udělalo špatně
proto, že tento obchod dekorovali čarodějnicemi a čarodějnickými věcmi.
Krátce po šesté hodině jsem měla pocit, jakobych se vznášela, a jakoby mě něco táhlo.
Nejdřív v ramenou jsem to cítila, pak dolů celým tělem až k nohou. Přitom jsem měla
pocit, že tehdy umírám.
Syn podepíral a přitom se ptal. „Mamko, co je s tebou? Mamko, co ti je?“ Ve svém srdci
jsem cítila velkou bolest, jakoby se má duše dusila. Jeli jsme domů autem a v tom jsem
dostala zprávu mobulem, že manžela ranila mrtvice. Krátce potom se ozval telefon opět a
sdělili, že manžel nežije. Já zrovna řídila a děti nahlas řvaly bolestí, jak uslyšly tu
nečekanou zprávu.
Tehdy ve své modlitbě jsem řekla: „Můj Bože, mám Tě ráda, dávám do Tvých
milosrdných rukou mého manžela, obětuji ti svou obrovskou duševní bolest, která proniká
v této chvíli celou mou rodinou, a takto se sjednocuje s tebou na kříži, abys Ty, veliký
Bože zachránil mnoho duší.“
Ve svém smutku jsem plakala a uvnitř ve mne byl pocit radosti a spokojenosti, protože
jsem věděla, že můj manžel byl u našeho Pána Boha, a mohl poznat radost a štěstí
neviditelné lásky Boží.
Stalo se totiž, když mi telefonovali poprve, že manžel dostal infarkt, ve skutečnosti byl
již mrtev. Telefonující chtěl takto nás připravit na zprávu o úmrtí. Ani ne po minutě volal,
že manžel je mrtvý.
Co se vlastně stalo? Manžel šel do svého pokoje, aby se osvěžil sprchou. Když
bratranec si všiml, že Fernando je nějak dlouho pryč, šel ho vyhledat, a zaklepal na dveře
jeho pokoje. Fernano se neozýval i když bratranec nahlas bušil na dveře. Dlouho trvalo,
než mohli otevřít dveře, nemohli najít náhradní klíče a klíč byl zevnitř v zamknutých
dveřích. Až se jim konečně podařilo, manžel již ležel na zemi mrtvý.
Manžel po sprše šel k židli a tam se složil, tak umřel, tak ho našli na zemi. Dostal infarkt
a ihned umřel. To bylo právě v té chvíli, kdy jsem pocítila až tak silné obětí v ramenou, že
jsem sotva lapala po vzduchu, pak jsem cítila, že tyto paže tam nemohou zůstat, sklouzly
na zem, a jakoby mě chtěly tahat na zem. Tehdy jsem se cítila velice špatně, téměř jsem
omdlela, takové závratě jsem měla, že můj syn mě sotva dokázal držet.
Mrtvolu přivezli do Bogoty, a tři dny po smrti jsme pohřbili Fernanda, poněvadž jsme
museli čekat na mou nejstarší dceru, která je řeholnice a zrovna byla v Římě na
kongregaci.
Víte co mi řekla nejmladší dcera Maria José? Říkala v slzách, mamko, jestli je Bůh tak
dobrý, proč nám bere tatínka, a protože všechno ví, měl by vědět, že děti ho potřebují,
zvláště já, nejmenší?
Řekla jsem jí. „Vidíš, právě proto, že tvůj otec byl tak dobrý člověk, vyznamenal ho, a
dal mu ten největší možný dar, NEBE.“ A my, kteří ho tak máme rádi, neplačeme kvůli
němu, a nevoláme ho zpět odtud, kde ho tak vyznamenali. V našem smutku mějme radost
z toho, že je v Srdci Ježíše Krista a tam si může odpočinout.
V úterý, když jsme byli na pohřbu, zavolali mě z Peru, že na dohodnuté svědectví, bude
sál zcela naplněný účastníky. Řekla jsem: „Nyní je to nemožné, protože musím pohřbít
manžela“. Nancy Freud je ohromný apoštol v Peru, žena, která obětovala celý svůj
majetek na organizování nové evangelizace, a snažně mě prosila, abych přeci jenom
přišla v sobotu, protože zbývá tak málo času, že je nemožné odříct tuto akci. Mimo to mi
doporučila, abych brala sebou i moje děti na cestu, aby v takové situaci děti nezůstaly
samy.
Víte, tak jsem jednoduše řekli mému Ježíši: „Jestli chceš, abych jela do Peru, dej mi
milost a sílu, abych se mohla vydat na cestu i s dětmi.“
Jela jsem tedy i s dětmi. Obdivuhodě se povedlo celé svědectví, celou dobu jsem cítila
intenzivně, že mě vede Duch svatý, a stále mi vnukla ta správná slova a věty.
Můj zemřelý muž dostal mimořádně velký dar, když při příležitosti takového velkolepého
setkání jeden biskup a 12 kněží celebrovali mši svatou za mého manžela. Jak drahý dar
pro mého milého Fernandona. Takové případy a nečekané události potvrzovaly
nekokečnou lásku Boží...
Pak se množily další akce...
Pak časem můj zpovědník a duchovní vůdce, Pater Wilson, kněz farnosti „Svatého
Kříže“ (SANTA CRUZ) mě vyzval, abych odřekla naplánovaní přednášky moje. Své
povolení dal pouze pro svědectví v Evropě a v Kalifornii. Ostatní přednášky jsem musela
odříct. Moc mi to bolelo a styděla jsem se že jsem pro poslušnost vůči svému
zpovědníkovi nemohla uskutečnit další svědectví, například v Mexiku, kde již vše bylo
zorganizované, sály byly najaté, i místní biskupové dali svůj souhlas. Protože Pater
Wilson, který je můj duchovní vůdce, argumentoval následovně: „Dříve jsi mohla cestovat
bez problémů“ a klidně na všechny končiny světa, protože tvůj manžel zůstával s dětmi,
ovšem nyní že máš všechny rodičovské povinnosti na sobě, to není možné, je to
nezodpovědné. Tvé děti jednoduše nemůžeš nechat o samotě.
Věřte a můžete si představit jakou bolest jsem cítila v srdci, otřáslo to mou duší, ale
byla jsem poslušná svému duchovnímu vůdci, který má právo jako kněz Boží, a pádný
důvod, aby dal tuto přísnou podmínku a zákaz.
Můj muž byl ohromný člověk. Bez jeho nekompromisní ochoty obětovat bych bývala
nemohla jezdit do takové spousty zemí, abych mohla splnit úkol, který mi svěřil Bůh.
Prosím vás všechny, jestli mi chcete poskytnout nějaký dar, modlete se za mou rodinu,
za moje děti, za zesnulé naší rodiny a především za mého manžela a za mého bratrance,
kterého smrtelně zasáhl blesk, a nakonec za mne. Svými modlitbami mi dáte nejcennější,
nejhezčí dar. Pán Bůh zaplať a díky za všechno, zvláště za mého zemřelého manžela
jménem Luis Fernando RICO RAMINEZ, který se narodil 25.5. 1957 a zemřel 7. října
2006.