Petr Miškovský - Na hrubý pytel

Na hrubý pytel
Petr Miškovský
Vysvitlo slunce. Jako oranžový pomeranč schovaný za listem se posunovalo výše a výše
k nebi, zkracuje stíny na zemi. Obloha byla u východu nažloutlá, pozvolna přecházející
v jasnou, hlubokou modř. Na planině pofukoval studený vánek a v korunách osamocených
stromů začali prozpěvovat ranní ptáci. Pod obrovským dubem se protáhly dvě mladistvé
ruce.
Zpod nastlaných pokrývek vykoukla blonďatá rozcuchaná hlava mladého elfa. Přivíral
modré oči před paprsky slunce a na jeho poněkud zakaboněné tváři bylo vidět, že opravdu
nerad vstává.
Vyhrabal se z dek a zatřásl se zimou. Byl střední, poněkud ohnuté postavy. Bleskově se
navlékl do tuniky, ležící vedle něj. Promnul si oči a hlasitě zívl, čímž odhalil své pravidelné,
bílé zuby. Aniž by prozkoumal terén kolem sebe, pustil se do balení. Zasunul své přikrývky
bez ladu a skladu do koženého cestovního vaku a volným, bezstarostným krokem se pustil
směrem k vycházejícímu slunci.
Když se znovu utábořil, jeho postava nevrhala sebemenší stín. Poobědval sušené maso,
napil se z čutory a opět se vydal na cestu. K večeru narazil na obrovský osamocený
statek, obehnaný dřevěným plotem. Je čas se vyspat v posteli, řekl si pro sebe a bez
zaváhání plot přeskočil. Bezstarostným krokem kráčel ke stavení, které se velikostí
podobalo malému zámku. Jeho součást bylo několik stodol, chlívy, kurníky a samozřejmě
honosný dům majitele.
„Stát!“ ozvalo se výhružně za jeho zády, když zvedal ruku, aby zaklepal na domovní
dveře. Nechal svézt svůj cestovní vak na zem, zdvihl obě ruce nad hlavu a zvolna se
otočil. Deset kroků od něj stál asi padesátiletý, vousatý muž, výhružně na něj pohlížel a
jeho pravý ukazováček tkvěl na spoušti válečného samostřílu. Elfovi se samovolně
zachvěla brada. Oněměl.
„Co tu chceš?“ zeptal se muž výhružně a jeho ruka na spoušti byla až děsivě klidná.
Stačil nepatrný, sebejistý pohyb a elf by skonal šipkou v krku.
„Jen…hledal jsem nocleh,“ pronesl elf rozechvěle a zacvakal zuby. Mužův výraz se
změnil na zkoumavý. Elf mu hleděl do očí a ani na vteřinu neuhnul. Slyšel už něco o tom,
že se hůře zabíjí, když se oběti hledí do očí. Ta chvíle mu však připadala jako věčnost.
Kdyby se tolik nebál, již by muže vybídl k nějaké reakci, ovšem na to mu příliš mnoho
vyschlo v ústech.
„Tak dobrá,“ promluvil konečně muž, avšak samostříl nesklonil. „Jak se jmenuješ?“řekl
dále, prohlížeje si ho od hlavy k patě.
„Rumba, pane.“
„Tak jdi dovnitř.“ I když se elf bál k muži otočit zády, sehnul se pro svůj kožený vak a
strčil do dveří. Stále cítil samostříl v zádech…
Ocitl se v široké předsíni. Podlaha byla z masivního dřeva a stěny podle všeho cihlové,
s bílou omítkou. Vše na elfa působilo poklidně a útulně. Zavřely se vchodové dveře a
vousatý muž ho dohnal.
„Rovně,“ řekl bezbarvým tónem. Vešli do obrovského obývacího pokoje, který byl spojen
s kuchyní. Naproti nim hořelo dřevo v masivním krbu a dodávalo to místnosti teplejší
výraz. Rumba pohlédl na vedle něj stojícího muže a uvědomil si, že již samostříl v ruce
nesvírá. V duchu si oddechl.
V místnosti bylo pět osob. Všichni na něj hleděli spíše zvědavě, nežli nevraživě, jako by
snad již prošel kontrolou.
1
„Tohle je Rumba,“ představil ho vousatý muž všem o poznání přívětivěji. „Já jsem Rudo,
tohle je má žena Nancy. Potom můj bratr Fill a můj syn Gerry. Tihle dva pánové zde
pracují, Harry a Cestman.“ Byli to asi čtyřicetiletí muži s přímým pohledem a
vypracovanými svaly. Rumba se u každého z nich pokusil o úsměv, ale jediný, kdo to
opětoval, byla Rudova manželka Nancy, boubelatá dáma s roztomilým obličejem a
kyprými ňadry. „Vítej u nás,“ řekla jemným, ženským hlasem.
Povečeřeli pečené, vepřové maso s brambory a Rumba musel zkonstatovat, že se
opravdu dlouho takhle dobře nenajedl. Brzy šel spát na slamník do pokoje ve druhém
patře, který měl celý sám pro sebe.
V noci ho vzbudil křik. Všude vládla tma. Odkryl se, oblékl si tuniku a šmátravým krokem
se vydal ke dveřím. Slyšel směsici výhružných slov a křiku. V jednom z nich poznal hlas
buclaté Nancy. Zachvěl se strachy. Klel za to, že nikdy neměl zbraň a že žádnou dokonce
ani nedržel v ruce. Přesto se odvážil dveře otevřít. Vydali jen nepatrný skřípot.
Ocitl se na chodbě. Od bílých stěn se odráželo světlo z obývajícího pokoje, ve kterém
viditelně stále hořelo v krbu. Odplížil se až k okraji schodiště, když hlasitě bouchly hlavní
dveře a v místnosti se rozhostilo ticho. Nakoukl přes roh pod sebe do místnosti a spatřil
šest osob. Všechny je již znal. Rudo měl obličej rozbitý a od krve. Nancy tiše vzlykala a
ostatní mlčeli, hledíce střídavě na Ruda a Nancy. Rumba se odvážil sejít dolů a upozornit
tak hlukem na svoji přítomnost.
„Mohu se zeptat, co se stalo? Slyšel jsem křik a výhružky…“ zeptal se nesměle. Harryho
výraz mu naznačil, že bude lépe, když ztichne a tak se zařídil podle příkladu ostatních a
jen mlčky přihlížel…Rudo si mlčky osahával rány od pěstí, které měl na obličeji. Dlouho
bylo ticho a místností se rozléhalo jen tiché vzlykání Nancy.
„Co s tím budem dělat, otče?“ zeptal se po hodné chvíli Gerry opatrně. Pravděpodobně
byl jediný, kdo se Ruda v tu chvíli odvážil na cokoliv zeptat.
„No…co. Počkáme do zítřka,“ odvětil Rudo poněkud rozechvěle.
„A na co čekat?“ vyštěkla na něj náhle jeho žena. Byla bílá jako křída a po boubelatých
tvářích jí stékaly slzy. „Na smrt? Na to až tě znovu zmlátí nebo dokonce ublíží někomu
z nás ostatních? Na co chceš čekat?“ Rudo viditelně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl
pobledlý a tvářil se zaraženě. Protřel si monokl pravého oka, zatnul zuby bolestí, ale
neříkal nic.
„Je čas jít, otče a ty to víš,“ pronesl zvolna Gerry, očekávajíce příval nelibosti a zloby.
„Blázníte? Mám nechat statek, který staletí budovali naši předci, napospas takové tlupě
grázlů?“
„Chceš nás tedy všechny zabít? Stejně jim nikdy nemůžeme dát to, co oni chtějí…“ řekla
Nancy trochu mírněji.
„Musíme se jim vzepřít,“ pronesl Rudo úplně jiným tónem, nebojácným a sebevědomým,
jako by to snad neměl být žádný problém. Sám v to však nevěřil.
„Když dovolíte, pane. Je nás na to příliš málo. Mají alespoň trojnásobnou přesilu,“
pronesl dosud mlčící Cestman a v jeho hlase Rumba našel obavy před smrtí. Ovšem ani
trochu se mu nedivil. Sám si v duchu řekl, že na nějaký útok rozhodně čekat nebude.
Rudo si moc dobře uvědomoval, že proti té obrovité tlupě hrdlořezů nemají žádnou
šanci. Cítil však, že to on jako hlava rodiny musí rozhodnout o jejich osudu. Strach o blízké
zvítězil před hrdostí.
„Dobře tedy. Připravte se na cestu. Během deseti minut odcházíme a ty s námi,
Rumbo…“ Elf se tomu nebránil. Přeci jen se ve společnosti pěti ozbrojených mužů cítil
bezpečněji než sám, obzvlášť když si uvědomoval, že mu ta podivná tlupa může jít po krku
jen proto, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Vyběhl nahoru do svého pokoje, sebral cestovní vak a sešel dolů. Všech pět mužů bylo
ozbrojeno. Rudo vypadal obzvlášť bojovně. Na zádech mu visel samostříl a u pasu měl
dva dobře broušené, jednoruční meče. Hruď měl obepnutou koženým brněním, pod nímž
chřestila kroužková zbroj a na hlavě stříbrnou helmu.
2
Ostatní se také nenechali zahanbit. Gerry se pyšnil dlouhým, obouručním mečem,
Cestman hrozivým palcátem, Harry dvěmi zahnutými dýkami a Rudův bratr Fill obrovitou,
obouruční sekyrou. Rumbův strach při pohledu na vybavení poněkud ustoupil…
„Tumáš,“ promluvil na něj Harry, podávajíce mu cosi kovového v pouzdře. „Může se stát,
že ho budeš potřebovat.“ Elf nemotorně uchopil rukojeť a vytáhl z pouzdra jednoruční
zdobený meč lehký jako pírko. „Vyrobili ho elfové a slouží dobře,“ dodal ještě Harry, aby
snad Rumbu povzbudil. Elf vrátil meč zpátky do pouzdra a zasunul si ho za opasek u
tuniky. Jako by se rázem cítil o něco bezpečněji.
S cestovními vaky, naditými jídlem a pokrývkami se vydali na cestu. Vyšli zadním
vchodem, ale neodvážili rozsvítit jakékoli světlo, kdyby byli náhodou hlídáni. Plížili se tiše
směrem na jihovýchod jako zloději. První byl Rudo a poslední jeho bratr Fill. Rumba byl
opravdu rád, že kráčí uprostřed…
Nad hlavou jim svítil měsíc. Plul noční oblohou jako koráb po klidném moři a svou
svítivostí zatemňoval hvězdy. Tichem se neslo slabé cvrkání cvrčků a cikád a jemný,
studený vánek všem ovíval rozčilením rozpálenou tvář.
Rumba již nebyl s to určit, jak dlouho cestují. Jediné, čeho si všiml, byla dráha, kterou
měsíc za tu dobu urazil. Nebyla zanedbatelná. Pomalu ho začal bolet stehna a lýtka, poté i
záda a postupně mu docházel dech. Nebyl zvyklý na takovou fyzickou námahu. Ovšem
nebyl jediný. Nancy svou cestu také doprovázela přerývavým dechem, ještě o něco
sípavějším, než byl dech elfa.
K ránu, když je osvítily první paprsky slunce, se utábořili u malého lesa. Rumba
zaznamenal, že je všude mrtvo. Ptáci nezpívali, vítr nefoukal ani v podobě toho
nejslabšího vánku a vše jako by nasvědčovalo tomu, že brzy přijde nějaká katastrofa. Elf
to pokládal za špatné znamení.
Rudo je nechal vyspat asi hodinu a půl a znovu se museli vydat na cestu, tentokrát skrz
stromy. Les se ukázal jako daleko větší, než se prve zdálo. Houstl s každým jejich
unaveným krokem.
Najednou Rudo zastavil a zaposlouchal se. Bylo zřejmé, že mu něco smrdí. Opatrně si
sundal ze zad kuši, neslyšně zasadil šipku a natáhl tětivu. Zacílil mezi stromy, ovšem
nevystřelil. V jejich zorném poli se objevil vysoký, světlovlasý elf velitelského vzhledu.
„Stát,“ rozkázal výhružně Rudo tónem, jaký již Rumba znal. Elf nevypadal ani trochu
překvapeně, ale rozkazu uposlechl a zastavil se. Klidně přelétl strohým pohledem celou
jejich výpravu a nakonec jeho blankytné oči utkvěly na Rudovi. Vzápětí se ve křoví za
neznámým elfem ozval šustot četných nohou. Muž s kuší však stále zpříma hleděl na elfa,
aniž by na sobě dal cokoliv znát.
Kolem celé výpravy se začal ozývat šustot. Fill si bleskově sejmul ze zad sekyru a
ostatní se zařídili podle jeho příkladu. Utvořili kruh, v jehož středu stála Nancy. Jediná byla
beze zbraně.
Rumbovi se ruka, ve které svíral meč, bláznivě třásla. Hluboce se za to styděl, avšak
nebyl schopen to žádnou dostupnou metodou nemohl zastavit, leda by si ji usekl.
Postupně se strachy roztřásl úplně celý. Šustot ustal a strnule stojící elf konečně promluvil.
„Máš na výběr, dobrý muži. Buď mě zastřelíš a ty a tvoji druhové zemřou, nebo skloníš
svou zbraň a tvoji přátelé též a nikomu z vás se nic nestane. Výběr je na tobě…“ řekl to
uhlazeným hlasem úplně beze strachu.
„Kdybych chtěl bojovat, již bych vystřelil,“ řekl klidně Rudo.
„To já vím.“ Elf se na něj zvolna usmál a zatímco Rudo skláněl zbraň, podával mu ruku.
„Evril.“
„Rudo.“ Ostatní zatím vrátili zbraně na svá místa a kolem nich se objevilo tak na dvacet
ozbrojených elfů. Rumba se zvolna přestával klepat…
„Jsme na lovu,“ pronesl elf velitelského vzhledu a na vysvětlenou ukázal na hnědé pytle,
smrdící zvěřinou.
3
„Je Vás víc?“ Všem bylo jasné, že mluvit bude za všechny Rudo, ostatní jen mlčky
přihlíželi.
„Ano. Jsme vysláni do boje, na pomoc trpaslíkům. Bojují na severu o své doly
s nájezdníky, kteří touží po drahých kovech.“ Chvíli bylo ticho. Rudo svraštil čelo
v přemýšlivé grimase. Poté promluvil: „Potřebovali bychom od Vás pomoct. Náš obrovský
statek vydírá asi dvacetičlenná tlupa grázlů. Již jsem jim dal vše, co jsem mohl, abych
ochránil svoji rodinu, ale nestačí to. Dnes v noci jsme utekli, protože jejich požadavky byli
až příliš veliké. S Vaší pomocí, ctění elfové, bychom je mohli přemoci…“ Elf na něj
zamyšleně pohlédl.
„Myslím, že je správné, abychom Vám pomohli. Jestli je vše tak, jak říkáš. Nuže, na nic
nečekejme. Máme své povinnosti ve válce…“
Vydali se na cestu. Z Rumby opadl veškerý strach a už se dokonce i usmíval. Cítil se
v bezpečí a uvědomoval si, že rozhodně prožívá nevšední příběh.
Brzy se znovu objevili na planině, kde se sem tam nacházel osamocený strom a
pokračovali dál, zpátky po svých stopách.
„Podívejte,“ pronesl najednou do mlčenlivé atmosféry Harry. Ukazoval před sebe prstem.
V dáli se pohybovalo několik postav. Po chvíli bylo zřejmé, že se postavy otočily a vrací se
nazpět. Rumba byl přesvědčen, že se jedná o onu vyděračskou tlupu…
Putovali přes půl dne, když v dáli spatřili obrysy stavení. Rumba opět cítil obrovskou
únavu a znovu ho obklopil strach z nadcházejícího boje. Nasucho polkl a rozhlédl se
kolem sebe. Všichni vypadali až děsivě klidní. Když byli od stavení tak sto metrů, zastavili.
Slova se ujal Evril:
„Je potřeba celý dům obklíčit. Každý otvor, ať okno nebo dveře bude krýt jeden lučištník
a ostatní se pohrnou vpřed. Máme výhodu, protože naše luky mají jistě větší dostřel, než
ty jejich, pokud ovšem vůbec nějaké mají.“ Začal udílet rozkazy svým bojovníků a po chvíli
se znovu otočil na Ruda: „Vás pět by mělo jít nějakou tajnou cestou a podniknout tichou
akci, zatímco ostatní odlákají jejich pozornost. Já půjdu s Vámi.“
„Dobře,“ souhlasil Rudo. „Nejlépe je jít přes stodoly.Vede tudy tajný vchod do spižírny.
Nancy, počkáš zde na nás?“ Buclatá dáma se pokusila o úsměv a pokývla. „Ale musíš se
mu vrátit!“
„Slibuju,“ prohlásil Rudo a políbil svou ženu vroucným polibkem. „Tak jdeme na to!“
Rozdělili se na tři skupiny a vydali se ke stavení. Deset elfů širokým obloukem, ostatní
přímo. Rumbovi se rozbušilo srdce jako o závod. Polykal nasucho, ale slin se nedovolal.
Po čele mu stékaly krůpěje studeného potu.
Za první stodolu se dostali bez problémů, aniž by na kohokoli z nepřátel spatřili. Rumba
se beze studu držel v zadních pozicích. Ruce se mu opět klepaly. Každý z nich čekal na
znamení boje…
Brzy přišel. Ozval se ostrý řev, následován několika dalšími. Rumba doufal, že to značí
přesnou mušku elfů. Evril mávl rukou a pustil se tichým během podél zdi stodoly. V ruce
třímal ostrý, poměrně dlouhý jednoruční meč. Ostatní se vydali za ním.
Proběhli kolem dalších dvou stodol, když Rudo zavelel, aby zahnuli doprava. Tahle
stodola byla obzvlášť rozlehlá. Zela prázdnotou. Vedení se chopil Rudo, svírající jeden ze
svým mečů.
Skočil mezi dva stohy slámy a kdesi vzadu u stěny ohmatával zdivo. Poté cosi tiše
klaplo a ve zdi se otevřela malá, dřevěná dvířka. Když v nich Rumba jako předposlední
před Cestmanem mizel, hluk bitvy ještě o něco zesílil. Když vešel utichl.
Všichni byli namačkaní na mizivě malém prostoru. Rudo byl první a šmátral před sebou.
Po chvíli znovu cosi cvaklo a malý prostor ozářily obrysy denního světla kolem zavřených
dveří. Ocitli se ve spižírně, kam se všichni pohodlně vešli. Chvíli bylo hrobové ticho,
rušeno jen tlukotem srdce ve spáncích.
4
Bouchly dveře a Rumba byl náhle oslepen přívalem světla. Brzy se rozkoukal a hrdinně
vyběhl ze spižírny. Meč stále svíral zpocenou rukou. Ve velké místnosti obýváku zuřil boj,
ale Rumba se snažil soustředit jen na nejbližší protivníky. Jeden se potýkal s Gerrym.
Elf k němu z boku roztřeseně přiskočil, přivřel obě oči, rozmáchl se a ťal. Ke konci své
dráhy se meč setkal s odporem. Protivník zařval a skácel se. Když Rumba rozevřel oči,
zjistil, že poprvé ve svém životě zabil a že má meč potřísněný krví. Zatočila se mu z toho
hlava, ovšem další nebezpečí mu nedovolilo začít přemýšlet.
Rozhlédl se kolem sebe a spatřil rozzuřeně vzhlížejícího chlapíka se zakrváceným
mečem, jak se na něj řítí. Sevřel meč do obou rukou a zoufale se bránil výpadu. Neměl
sílu a tak ostří jeho meče útok pouze zpomalil. Ucítil řezavou bolest na levé ruce. Z úst se
mu vydral bolestný tón, když nastavil meč proti dalšímu výpadu. Tentokrát věděl, co ho
čeká a tak se nepřítelův meč s jeho tělem nesetkal. Rumba však nebyl s to sám zaútočil.
Najednou se nepřítel skácel. Za ním stál Rudo. Ústa měl od krve, ovšem na tváři mu
pohrával vítězoslavný úšklebek. Ani se na elfa nepodíval a otočil se. Bleskově se hnal do
schodů, odkud se ozýval ryk bitvy.
V přízemí se již nebojovalo. Rumba se rozhlédl kolem sebe. Stál zde Harry, Evril, Gerry
a šest elfů a…tam…na zemi někdo ležel.
Rumba se tam bez vyřčeného slova vydal. Muž ležel tváří k zemi, ale přesto elf věděl, že
ho zná. Otočil ho na záda a pohlédl mu do obličeje. Byl to Fill, Rudův bratr. Rumba
nechápal, proč má otevřené oči a přitom se nehýbe. Poté si všiml stružky krve u jeho
vousatých úst. To přeci stále nebyl důvod…Prohlédl si ho celého. Na břiše se nacházela
jako malinový koláč rudě červená skvrna…
Rudo sešel dolů s oběma meči od krve. Tvářil se poněkud vítězoslavně a rozhlížel se
kolem. Když spatřil na zemi ležícího Filla, přiskočil k němu. Pohlédl mu do prázdných očí a
poté se hlasitě rozvzlykal. Rumba na jeho tesklivý pláč nezapomněl po celý svůj život…
5