VY_32_INOVACE_Inf.Hl.17

Základní škola a Mateřská škola Dolní Hbity,
okres Příbram
Microsoft Word
(opakování formátování textu)
Mgr. Radka Hlaváčová
VY_32_INOVACE_Inf.Hl.17
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-1-
Předmět: Informatika
Stupeň vzdělávání: druhý stupeň / 6.roč./
Téma: Základní funkce textového editoru M. Word – formátování textu
Očekávaný výstup :
 pracuje s textem a obrázkem v textovém editoru
 uplatňuje základní estetická a typografická pravidla pro práci s textem a
obrázkem
Druh učebního materiálu : úprava textu v programu M. Word
Anotace:
 Opakovací cvičení
Využití v hodině:
 cvičení pro opakování a ověření znalostí práce s nástroji textového
programu M. Word – formátování textu
Zdroje:
www.maturita.cz/referaty/kulturabaroka, září 2011
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-2-
Vlastní práce:
Opakování – Microsoft Word
1. Zkopírujte si z disku K na svůj disk do složky Dokumenty soubor s názvem – Kultura
baroka
2. Upravte soubor podle následujících instrukcí:
 Odstavec – „termín baroko….“- vel.18, Arial, barva červená,1,5 řádkování, tučná
kurzíva
 Odstavec – „baroko vzniká….“- vel.15,Times New Roman, barva červená, pozadí
žluté, kurzíva, přeškrtnutá jednou čarou
 Odstavec- „“z uvedeného dění…“.- vel.13, Bookman Old style, podtržené, modrá
barva písma, stínované, zarovnat na střed, z textových efektů – neony v Las Vegas
 Odstavce – „mluvit o baroku…“.- vel.17, Arial Black, tučné,dvakrát přeškrtnuté,
barva písma zelená
 Odstavec – „Barokní literatura…“ – vel.19, Impact, barva levandulová, podtržené
– dvojitá vlnkovaná čára – zelená
 Odstavec – „barokní hudba…“ – vel.21, Lucida sans unicode, barva tyrkysová,
reliéf, podtržená čárkovanou čarou – černou, jiskřící text – z textových efektů
 Odstavec – „Výtvarné umění v baroku…“ – vel.26, Comic sans MS, barva failová,
pozadí žluté,všechna velká, kurzíva
 Odstavce – „Barokní architektura…“ – vel.23, tučné,Centura gothic, barva písma oranžová, podtržení zelenou barvou – tečkovaná čára
 Za odstavec – „Barokní architektura“ vložte vhodný obrázek z Klipartu – text
nechte obtékat za textem
 Za celý text vložte pomocí automatických tvarů – „smajlíka“ – vybarvěte ho žlutě
 Smajlíkovi vložte popisky – dle vlastní volby – a dovnitř mi napište jakýkoli vzkaz
 Nad celý text vložte pomocí WordArtu nadpis – „Kultura baroka“ – formát
Wordartu je libovolný, ale musí být čitelný!
 Vše uložte na svůj disk a pošlete jako přílohu na mou adresu
 HODNĚ ŠTĚSTÍ 
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-3-
Výsledky :
Neupravený text:
Termínem baroko se označuje kulturní a umělecká epocha asi od druhé poloviny 16.
století místy až do poloviny 18. století. Původ pojmenování bývá odvozován od
portugalského slova barroco –tj. nepravidelná perla, ale někteří uměnovědci je odvozují i
z řeckého baros = tíha, hojnost. Tento pejorativní název dali slohu teoretikové
klasicismu, kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem
renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí
ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do
obrazové kompozice nezvyklý pohyb, ruch a napětí, používá silných dramatických efektů
světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím.Tyto výklady sice nemusí být jediné
možné, vystihují však vhodně chápání baroka jako nové vývojové etapy ve významu
něčeho zvláštního, umělého a odlišujícího se od předchozího stavu.
Baroko vzniká jako reakce na renesanční optimismus, na jeho racionalismus a důvěru v
neomezené možnosti člověka. Rozvoj vědy a poznávání nových neznámých krajin vedly
ve svých důsledcích k závěru, jak málo člověk o světě ví a jak málo v něm znamená.
Takové pocity nabyly intenzivní podoby poté, co lidé zažívali tíži sociálních bouří a krutost
dlouhotrvajících válek. Konkrétní historickou situaci určovala tvrdá ofenzíva katolicismu
proti výsledku reformačního úsilí, zahájená tridentským koncilem a realizovaná
především působením jezuitského řádu. Tak se vytvořil prostor pro nástup evropské
protireformace 16. – 18. století. Náboženské konflikty byly i jednou z příčin třicetileté
války, jejíž evropský rozsah ovlivnily mocenské ambice jednotlivých zemí.
Z uvedeného dění se zrodily typické barokní motivy nicoty, skepse k pozemskému životu
a intenzivního návratu k Bohu. Barokní chápání života a světa přitom nebylo pouhým
opakováním středověku, či úplným popřením renesance – její podněty jsou vstřebávány,
přetvářeny a spojovány s novými postupy. Na rozdíl od středověku baroko ve vztahu k
duchovnu zvýrazňuje smyslovost jako dědictví renesance: Kristus bývá – v návaznosti na
teologický výklad biblické tzv. Šalamounovy písně – zživotňován jako milenec lidské duše
toužící po splynutí s ním. Takový význam je obsažen v termínu barokní mystická erotika.
Vypjatá smyslovost, konkretizovaná např. motivem lidské duše toužící dostat se ke
svému milenci – Kristu – co nejdříve, se projevuje v tvorbě Terezie z Avily.
Rozporuplnost, životní tragika a zvýraznění tématu smrti, označované někdy jako barokní
znaky na rozdíl od harmonického a optimistického vidění světa spojovaného s renesancí,
se objevovaly již v renesační literatuře, např. u Villona a Michelangela. Od motivů tohoto
druhu je však třeba termín baroko odlišit jako historicky vymezenou epochu.
Mluvit o barokní společnosti jako o homogenním, jednolitém a jednoústrojném celku by
bylo nepochybně pošetilé. V čem spočívají znaky, které tomu vtiskují sociální zvláštnost?
Tyto znaky již mají původ z velkých zámořských objevů Kolumba, jeho současníků a jeho
následovníků. Tyto objevy přinesly nepochybně silný vzrůst hospodářské moci
španělských králů a otevřely cestu k utváření nového typu státu a státní společnosti,
který byl vybudován ve vertikálním směru a vrcholil v panovníkovi, závislém daleko
méně než předtím na ochotě poddaných podepírat jeho moc, a naopak uváděl svým
bohatstvím stále ve stále větší závislost na sobě jak šlechtu, tak nepoddajné městské
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-4-
stavy. Z tohoto panovníka, rozhodujícího prostě z titulu své dědičné moci, se pak
postupem času vyvinul monarcha jedinovládce, jehož profil vystihoval známý výrok
Ludvíka XIV. : L´état c´est moi! – Stát jsem já! Monarcha, charakteristický pro
evropskou barokní společnost. Tak by asi bylo možné v hrubých rysech nastínit výklad o
vzniku barokní evropské společnosti v XVI. století a jejím dalším vývoji.
Pro představu panovníka v baroku je příznačná její tuhá vázanost s představou
ceremoniálu. Ceremoniál se ovšem uplatňoval už dávno v tzv. středověku, ale nikdy
nedosáhl takového rozkvětu, jak tomu bylo právě v období baroka. Působení ceremoniálu
zasáhlo zejména osobu panovníka. Vstává –li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří
ho podle přesně určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém
ceremoniálním rituálu upravuje jeho vzezření; zasedá –li ke stolu, aby posnídal, je jeho
snídaně opět určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ceremoniál se
dokonce uplatňoval i v mluveném projevu a je dochováno mnoho historických zápisů, že
právě ceremoniál a jeho uplatňování vedl mnohdy k docela vážným konfliktům.
Baroko zasahovalo i do takových odvětví lidské činnosti, jakou byla a je politika. Barokní
politika se snaží podrobit vedení církve svému vlivu, a to jak v samotném církevním
ústředí, tak uvnitř svých vlastních státních hranic, kde se obsazování jednotlivých
biskupství stává věcí jejího rozhodování. Zesiluje se suverenita státní moci – panovník se
dostává v blízkost Boha.
Barokní literatura
Hlavním principem barokní literatury se stává kontrast (antiteze) světa pozemského
(lidského) a světa duchovního – božího (nadzemského, tj. transcendentálního).
Kontrastem souvisejí další základní prostředky uměleckého vyjádření. Často se vyskytuje
hyperbola a symbol. Frekventovaným tématem je smrt, líčená na jedné straně a
naturalistickými detaily jako hrůzný zánik tělesného života, na druhé straně jako
vytoužený cíl duše na její cestě k bohu. Existuje dlouhá řada obecných definic „podstaty
baroka“: „antitecký životní pocit“ (Arthur Hubscher), „přiblížení se Bohu skrze tento svět“
(Zdeněk Kalista), „krize pocitu životní jistoty“ (Václav Černý) aj. Tyto výroky jsou samy o
sobě pravdivé, neboť postihují rysy, jimiž se evropské literatury 17. století skutečně
vyznačují.
Mění se i postavení hrdiny. Jak se vlastně utvářel hrdina v baroku? Navazoval
nepochybně na renesanční koncepci tohoto pojmu. Barokní hrdina však nebojuje ve světě
jako jeho renesanční předchůdce, nýbrž se světem, jehož životní prostor není daný a
nehybný. V tom smyslu jistě zůstane typem barokního hrdiny Cervantesův tragikomický
Don Quijote.
Duchovní tematika je pro baroko určující. Obohatila především rozvoj poezie. Barokní
tvorba je rozrůzněna z hlediska autorské pozice: v katolických zemích podporovala do
značné míry protireformační tendence a v opozici proti nim se vytvářela literatura
neoficiální. Baroko se však uplatňuje také v zemích protestantských.
První náznaky barokního slohu se objevují v české literatuře už před Bílou horou,
především v raných dílech Komenského. Realitou českých literárních dějin 17. století je
literární činnost evangelické emigrace, jejíž tvořivé síly ochabují po prvním půlstoletí, a
domácí katolická barokní literatura, která má i době svého největšího rozkvětu typické
rysy nerozvinutosti, dobře patrné, srovnáme –li ji se sousední literaturou německou a s
barokní literaturou v jiných evropských zemích. Převážnou část české barokní poezie
tvoří kancionály, tj. soubory duchovních písní určené především pro zpěv v kostele,
převážnou část české barokní prózy tvoří postily, tj. soubory kázání, převážnou část
domácí dramatické produkce tvoří latinské školní hry. Chybí reflexivní, příležitostná
poezie, román, v dramatické produkci tragédie a tragikomedie.
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-5-
Barokní hudba
Hudba, která je převážně smyslovou záležitostí, našla v baroku nejširší uplatnění.
Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou texturou v porovnání se svými předchůdci. Na
počátku baroka se vyvinula nová hudební forma – opera. Tato forma kombinuje poezii,
divadelní hru, výtvarné umění a hudbu. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a zobrazit
přírodní fenomény byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho soubor koncertů Čtvero
ročních dob je toho nejznámějším příkladem. Ačkoli imitační polyfonie zůstává velmi
podstatná, homofonie se stává stále více a více důležitá. Homofonická hudba předkládá
jasný rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí.
Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z doprovodu operní a
vokální hudby. Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo „concerto“, ve kterém hrál
sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) „proti“ orchestru, čímž vznikají
zajímavé kontrasty v dynamice a melodii.
Výtvarné umění v baroku
Baroko se vlastně dělí na tři slohové proudy a to na barokní realismus, barokní
klasicismus a radikální barok. Vedle patrných rozdílů mají tyto proudy i společné znaky.
Jedním z nejdůležitějších je iluze, která prostřednictvím divadelních efektů útočí na
smysly, city i rozum diváka.
Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví
renesance, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Rozvoj
barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním katolictvím a
posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl uplatnění především v
Itálii, Španělsku, Portugalsku a ve střední Evropě v Rakousku a českých zemích a v
Novém světě.
Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů,
oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů, či v sugestivním zobrazování
ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou
zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, typický je sklon k nadsázce a přepínání,
k divadelní efektnosti.
Vznikala díla plná dramatičnosti, v nichž přímou linii nahradila křivka, v níž se bohatě
uplatňoval prostor a účinky světla. V Itálii se poprvé objevil i jiný přízračný rys barokního
umění, a to nový, bezprostřední vztah ke smyslové skutečnosti a reálnému světu, vztah,
který výrazně poznamenal tvorbu s tradiční náboženskou a mytologickou tématikou, a
který sehrál prvořadou úlohu v malbě podobizen, krajin, zátiší a výjevů z každodenního
života. Kostely přestaly sloužit meditaci, začaly se budovat prostorné síně nebo sloupoví,
dobře rozvržené, vhodné pro kázání a společné modlitby.
V obrazech se využívá temnosvit, tj. hlavní postava obrazu je osvětlena jasným světlem
a okolí mizí ve stínu.
Jedním z charakteristických znaků je dokonalý až matematický přísný řád. Ten dal
vzniknout tzv. ideální krajině, což je spojení reálné krajiny s vymyšlenými útvary
sestavených do kompozičního řádu.
Barokní architektura
Evropské stavitelství ovládalo baroko skoro 200 let. Zatímco renesance upřednostňovala
přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-6-
a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly
a přestavovaly se nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice
a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy.
Důležitým znakem bylo, že místo kruhového půdorysu se využívá půdorys elipsovitý.
Baroko rozvíjí prostor do hloubky, klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a
zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary.
Jedním z hlavním znaků je dynamika.
Nábytek se vyznačoval esovitými nohami, šroubovitě stočenými sloupky, bohatstvím
dekoru a všelijakými technikami zdobení (intarzií = vykládání dřevem, marketérií =
vykládání mosazí, slonovinou atd.) Typická byla komoda, barokní sekretář se spoustou
zásuvek, dále rozšířil sedací nábytek s luxusním čalouněním a repertoár stolů od
jídelních, přes čajové, až po noční stolky.
Pro módu bylo charakteristické, že jak k pánskému, tak k dámskému oblečení náležela
paruka.
Upravený text podle zadání:
Termínem baroko se označuje kulturní a umělecká
epocha asi od druhé poloviny 16. století místy až do
poloviny 18. století. Původ pojmenování bývá
odvozován od portugalského slova barroco –tj.
nepravidelná perla, ale někteří uměnovědci je
odvozují i z řeckého baros = tíha, hojnost. Tento
pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu,
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-7-
kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu.
Baroko je totiž opakem renesanční touhy po
uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a
jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu,
porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy,
vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb, ruch
a napětí, používá silných dramatických efektů
světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím.Tyto
výklady sice nemusí být jediné možné, vystihují však
vhodně chápání baroka jako nové vývojové etapy ve
významu něčeho zvláštního, umělého a odlišujícího
se od předchozího stavu.
Baroko vzniká jako reakce na renesanční optimismus, na jeho racionalismus a důvěru v neomezené možnosti
člověka. Rozvoj vědy a poznávání nových neznámých krajin vedly ve svých důsledcích k závěru, jak málo člověk
o světě ví a jak málo v něm znamená. Takové pocity nabyly intenzivní podoby poté, co lidé zažívali tíži sociálních
bouří a krutost dlouhotrvajících válek. Konkrétní historickou situaci určovala tvrdá ofenzíva katolicismu proti
výsledku reformačního úsilí, zahájená tridentským koncilem a realizovaná především působením jezuitského
řádu. Tak se vytvořil prostor pro nástup evropské protireformace 16. – 18. století. Náboženské konflikty byly i
jednou z příčin třicetileté války, jejíž evropský rozsah ovlivnily mocenské ambice jednotlivých zemí.
Z uvedeného dění se zrodily typické barokní motivy nicoty, skepse k
pozemskému životu a intenzivního návratu k Bohu. Barokní chápání
života a světa přitom nebylo pouhým opakováním středověku, či
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-8-
úplným popřením renesance – její podněty jsou vstřebávány,
přetvářeny a spojovány s novými postupy. Na rozdíl od středověku
baroko ve vztahu k duchovnu zvýrazňuje smyslovost jako dědictví
renesance: Kristus bývá – v návaznosti na teologický výklad biblické
tzv. Šalamounovy písně – zživotňován jako milenec lidské duše toužící
po splynutí s ním. Takový význam je obsažen v termínu barokní
mystická erotika. Vypjatá smyslovost, konkretizovaná např. motivem
lidské duše toužící dostat se ke svému milenci – Kristu – co nejdříve,
se projevuje v tvorbě Terezie z Avily.
Rozporuplnost, životní tragika a zvýraznění tématu smrti, označované
někdy jako barokní znaky na rozdíl od harmonického a optimistického
vidění světa spojovaného s renesancí, se objevovaly již v renesační
literatuře, např. u Villona a Michelangela. Od motivů tohoto druhu je
však třeba termín baroko odlišit jako historicky vymezenou epochu.
Mluvit o barokní společnosti jako o
homogenním, jednolitém a jednoústrojném celku
by bylo nepochybně pošetilé. V čem spočívají
znaky, které tomu vtiskují sociální zvláštnost?
Tyto znaky již mají původ z velkých zámořských
objevů Kolumba, jeho současníků a jeho
následovníků. Tyto objevy přinesly nepochybně
silný vzrůst hospodářské moci španělských
králů a otevřely cestu k utváření nového typu
státu a státní společnosti, který byl vybudován
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
-9-
ve vertikálním směru a vrcholil v panovníkovi,
závislém daleko méně než předtím na ochotě
poddaných podepírat jeho moc, a naopak uváděl
svým bohatstvím stále ve stále větší závislost
na sobě jak šlechtu, tak nepoddajné městské
stavy. Z tohoto panovníka, rozhodujícího prostě
z titulu své dědičné moci, se pak postupem času
vyvinul monarcha jedinovládce, jehož profil
vystihoval známý výrok Ludvíka XIV. : L´état
c´est moi! – Stát jsem já! Monarcha,
charakteristický pro evropskou barokní
společnost. Tak by asi bylo možné v hrubých
rysech nastínit výklad o vzniku barokní
evropské společnosti v XVI. století a jejím
dalším vývoji.
Pro představu panovníka v baroku je příznačná
její tuhá vázanost s představou ceremoniálu.
Ceremoniál se ovšem uplatňoval už dávno v tzv.
středověku, ale nikdy nedosáhl takového
rozkvětu, jak tomu bylo právě v období baroka.
Působení ceremoniálu zasáhlo zejména osobu
panovníka. Vstává –li ráno, je obklopen
okamžitě řadou lidí, kteří ho podle přesně
určeného řádu oblékají, přichází jeho holič,
kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním
rituálu upravuje jeho vzezření; zasedá –li ke
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 10 -
stolu, aby posnídal, je jeho snídaně opět
určována pevným výběrem obsluhujících osob a
jejich úkolů. Ceremoniál se dokonce uplatňoval i
v mluveném projevu a je dochováno mnoho
historických zápisů, že právě ceremoniál a jeho
uplatňování vedl mnohdy k docela vážným
konfliktům.
Baroko zasahovalo i do takových odvětví lidské
činnosti, jakou byla a je politika. Barokní
politika se snaží podrobit vedení církve svému
vlivu, a to jak v samotném církevním ústředí,
tak uvnitř svých vlastních státních hranic, kde
se obsazování jednotlivých biskupství stává věcí
jejího rozhodování. Zesiluje se suverenita státní
moci – panovník se dostává v blízkost Boha.
Barokní literatura
Hlavním principem barokní literatury se stává kontrast
(antiteze) světa pozemského (lidského) a světa
duchovního – božího (nadzemského, tj.
transcendentálního). Kontrastem souvisejí další základní
prostředky uměleckého vyjádření. Často se vyskytuje
hyperbola a symbol. Frekventovaným tématem je smrt,
líčená na jedné straně a naturalistickými detaily jako
hrůzný zánik tělesného života, na druhé straně jako
vytoužený cíl duše na její cestě k bohu. Existuje dlouhá
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 11 -
řada obecných definic „podstaty baroka“: „antitecký
životní pocit“ (Arthur Hubscher), „přiblížení se Bohu skrze
tento svět“ (Zdeněk Kalista), „krize pocitu životní jistoty“
(Václav Černý) aj. Tyto výroky jsou samy o sobě pravdivé,
neboť postihují rysy, jimiž se evropské literatury 17. století
skutečně vyznačují.
Mění se i postavení hrdiny. Jak se vlastně utvářel hrdina v
baroku? Navazoval nepochybně na renesanční koncepci
tohoto pojmu. Barokní hrdina však nebojuje ve světě jako
jeho renesanční předchůdce, nýbrž se světem, jehož
životní prostor není daný a nehybný. V tom smyslu jistě
zůstane typem barokního hrdiny Cervantesův
tragikomický Don Quijote.
Duchovní tematika je pro baroko určující. Obohatila
především rozvoj poezie. Barokní tvorba je rozrůzněna z
hlediska autorské pozice: v katolických zemích
podporovala do značné míry protireformační tendence a v
opozici proti nim se vytvářela literatura neoficiální.
Baroko se však uplatňuje také v zemích protestantských.
První náznaky barokního slohu se objevují v české
literatuře už před Bílou horou, především v raných dílech
Komenského. Realitou českých literárních dějin 17. století
je literární činnost evangelické emigrace, jejíž tvořivé síly
ochabují po prvním půlstoletí, a domácí katolická barokní
literatura, která má i době svého největšího rozkvětu
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 12 -
typické rysy nerozvinutosti, dobře patrné, srovnáme –li ji
se sousední literaturou německou a s barokní literaturou
v jiných evropských zemích. Převážnou část české barokní
poezie tvoří kancionály, tj. soubory duchovních písní
určené především pro zpěv v kostele, převážnou část
české barokní prózy tvoří postily, tj. soubory kázání,
převážnou část domácí dramatické produkce tvoří
latinské školní hry. Chybí reflexivní, příležitostná poezie,
román, v dramatické produkci tragédie a tragikomedie.
Barokní hudba
Hudba, která je převážně smyslovou
záležitostí, našla v baroku nejširší
uplatnění. Barokní hudba je hodně zdobná s
bohatou texturou v porovnání se svými
předchůdci. Na počátku baroka se vyvinula
nová hudební forma – opera. Tato forma
kombinuje poezii, divadelní hru, výtvarné
umění a hudbu. Schopnost hudby vyjádřit
lidské emoce a zobrazit přírodní fenomény
byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 13 -
soubor koncertů Čtvero ročních dob je toho
nejznámějším příkladem. Ačkoli imitační
polyfonie zůstává velmi podstatná,
homofonie se stává stále více a více
důležitá. Homofonická hudba předkládá
jasný rozdíl mezi melodickou linkou a
podružnou doprovodnou částí.
Na počátku barokní éry vznikl také orchestr,
který se vyvinul z doprovodu operní a
vokální hudby. Nejoblíbenější barokní
hudební formou bylo „concerto“, ve kterém
hrál sólový instrumentalista (nebo malá
skupina sólistů) „proti“ orchestru, čímž
vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a
melodii.
VÝTVARNÉ UMĚNÍ V BAROKU
BAROKO SE VLASTNĚ DĚLÍ NA
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 14 -
TŘI SLOHOVÉ PROUDY A TO NA
BAROKNÍ REALISMUS, BAROKNÍ
KLASICISMUS A RADIKÁLNÍ
BAROK. VEDLE PATRNÝCH
ROZDÍLŮ MAJÍ TYTO PROUDY I
SPOLEČNÉ ZNAKY. JEDNÍM Z
NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH JE ILUZE,
KTERÁ PROSTŘEDNICTVÍM
DIVADELNÍCH EFEKTŮ ÚTOČÍ NA
SMYSLY, CITY I ROZUM DIVÁKA.
BAROKNÍ MALÍŘSTVÍ
POKRAČOVALO PO STRÁNCE
NÁMĚTOVÉ, TECHNICKÉ I
FORMÁLNÍ V DĚDICTVÍ
RENESANCE, PŘETVOŘILO VŠAK
TUTO TRADICI VE SMYSLU SVÝCH
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 15 -
SLOHOVÝCH VLASTNOSTÍ.
ROZVOJ BAROKNÍHO UMĚNÍ
SOUVISEL IDEOLOGICKY A
SPOLEČENSKY S
PROTIREFORMAČNÍM
KATOLICTVÍM A POSÍLENÍM
VLIVU A MOCI FEUDÁLNÍ
ŠLECHTY, PROTO BAROKNÍ SLOH
NALEZL UPLATNĚNÍ PŘEDEVŠÍM V
ITÁLII, ŠPANĚLSKU,
PORTUGALSKU A VE STŘEDNÍ
EVROPĚ V RAKOUSKU A ČESKÝCH
ZEMÍCH A V NOVÉM SVĚTĚ.
BAROKNÍ MALÍŘSTVÍ SI
LIBOVALO V LÍČENÍ VELKOLEPÝCH
MYTOLOGICKÝCH A
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 16 -
ALEGORICKÝCH VÝJEVŮ,
OSLAVUJÍCÍCH V PODOBĚ
ANTICKÝCH BOHŮ NEBO HRDINŮ,
ČI V SUGESTIVNÍM
ZOBRAZOVÁNÍ UKRUTNÝCH SCÉN
MUČENÍ KŘESŤANSKÝCH SVĚTCŮ.
V NICH MOHL BAROKNÍ MALÍŘ
ROZVINOUT SVOU ZÁLIBU PRO
VYJADŘOVÁNÍ MOCNÝCH
DUŠEVNÍCH HNUTÍ, TYPICKÝ JE
SKLON K NADSÁZCE A
PŘEPÍNÁNÍ, K DIVADELNÍ
EFEKTNOSTI.
VZNIKALA DÍLA PLNÁ
DRAMATIČNOSTI, V NICHŽ
PŘÍMOU LINII NAHRADILA
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 17 -
KŘIVKA, V NÍŽ SE BOHATĚ
UPLATŇOVAL PROSTOR A ÚČINKY
SVĚTLA. V ITÁLII SE POPRVÉ
OBJEVIL I JINÝ PŘÍZRAČNÝ RYS
BAROKNÍHO UMĚNÍ, A TO NOVÝ,
BEZPROSTŘEDNÍ VZTAH KE
SMYSLOVÉ SKUTEČNOSTI A
REÁLNÉMU SVĚTU, VZTAH, KTERÝ
VÝRAZNĚ POZNAMENAL TVORBU
S TRADIČNÍ NÁBOŽENSKOU A
MYTOLOGICKOU TÉMATIKOU, A
KTERÝ SEHRÁL PRVOŘADOU
ÚLOHU V MALBĚ PODOBIZEN,
KRAJIN, ZÁTIŠÍ A VÝJEVŮ Z
KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA.
KOSTELY PŘESTALY SLOUŽIT
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 18 -
MEDITACI, ZAČALY SE BUDOVAT
PROSTORNÉ SÍNĚ NEBO
SLOUPOVÍ, DOBŘE ROZVRŽENÉ,
VHODNÉ PRO KÁZÁNÍ A
SPOLEČNÉ MODLITBY.
V OBRAZECH SE VYUŽÍVÁ
TEMNOSVIT, TJ. HLAVNÍ
POSTAVA OBRAZU JE OSVĚTLENA
JASNÝM SVĚTLEM A OKOLÍ MIZÍ
VE STÍNU.
JEDNÍM Z CHARAKTERISTICKÝCH
ZNAKŮ JE DOKONALÝ AŽ
MATEMATICKÝ PŘÍSNÝ ŘÁD. TEN
DAL VZNIKNOUT TZV. IDEÁLNÍ
KRAJINĚ, COŽ JE SPOJENÍ
REÁLNÉ KRAJINY S
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 19 -
VYMYŠLENÝMI ÚTVARY
SESTAVENÝCH DO
KOMPOZIČNÍHO ŘÁDU.
Barokní architektura
Evropské stavitelství ovládalo baroko
skoro 200 let. Zatímco renesance
upřednostňovala přímé linie a hleděla,
aby stavba ladila jako celek a byla
uměřená, barokní obrazy, sochy a
honosné stavby měly ohromovat prostý
lid nádherou, přepychem a okázalostí.
Stavěly a přestavovaly se nákladné
kostely, zámky a paláce, ale také
měšťanské domy a radnice a v
neposlední řadě venkovská stavení s
bohatými štíty a vjezdy.
Důležitým znakem bylo, že místo
kruhového půdorysu se využívá půdorys
elipsovitý.
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 20 -
Baroko rozvíjí prostor do hloubky, klade
důraz hlavně na bohatou výzdobu,
šikmé a zakřivené linie, pokroucené
plochy, nápadné a vlnité křivky,
dynamické a kypré tvary. Jedním z
hlavním znaků je dynamika.
Nábytek se vyznačoval esovitými
nohami, šroubovitě stočenými sloupky,
bohatstvím dekoru a všelijakými
technikami zdobení (intarzií = vykládání
dřevem, marketérií = vykládání mosazí,
slonovinou atd.) Typická byla komoda,
barokní sekretář se spoustou zásuvek,
dále rozšířil sedací nábytek s luxusním
čalouněním a repertoár stolů od
jídelních, přes čajové, až po noční stolky.
Pro módu bylo charakteristické, že jak k
pánskému, tak k dámskému oblečení
náležela paruka.
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 21 -
Hodně štěstí
,,Škola nás baví“
CZ. 1.07/1.4.00/21.1342
- 22 -