korunou z nachových růží, a

Březen-Duben 2012 - Číslo 2/50/ - Ročník 7
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE,
ČECHY POD KOSÍŘEM
Ozdobili hlavu Pána - korunou z nachových růží,
a trny sevřela se tvář…
po čele stékaly prameny smutných slzí,
v nich celý svět se utápěl…
do nich se pomalu vtiskla láska…
ozdobili tělo Pána- šatem výsměchu,
rouchem hanby je zahalili…
a On, bez krásy a bez jasu…ač ze všech nejkrásnější,
s pohrdáním kráčel…
a krví spolu se slzami - šat potupný si smáčel…
bez podoby člověka, od lidí opuštěn,
jako ten, před kým si člověk zakryje svou tvář,
nesl naše bolesti… našimi vinami byl ztýrán,
To pro to, aby člověk opravdu člověkem se stal,
a skrytou krásu ve svém Pánu rozpoznal,
krása je jen pomíjivá, uvadne a nevrátí se zpět,
ta skutečná se musí hledat v hlubině srdce…
očím je často ukrytá,
až ji pochopíme, bude pro nás krásou i tvář ranami pokrytá…
ta, která nesla naše slabosti…
tvář- ozdobená korunou z nachových růží…
spadených na zem jen z Boží milosti…
A.K.
Malé křesťanské kalendárium…
Březen
4. 3. 2. neděle postní
11. 3. 3. neděle postní
18. 3. 4. neděle postní
19. 3. Slavnost sv. Josefa
25. 3. 5. neděle postní
26. 3. Slavnost Zvěstování Páně
Duben
1. 4. Květná neděle
5. 4. Zelený čtvrtek Evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a apoštol
Pavel podávají zprávy o tom, co Ježíš při poslední večeři učinil s
chlebem a vínem nového, neslýchaného, vymykajícího se řádu
starozákonní velikonoční večeře i jiných posvátných židovských
hostin. A přikázal: „To čiňte na mou památku“ (památka - v řeckém
původním textu anamnesis). Toto jeho ustanovení platí pro všechny
časy: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha,
zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Je třeba si uvědomit, že
slovo „památka“ může mít různou významovou hloubku. Na
památku můžeme věnovat nějakou věc, např. vázu, knihu. Dar na
památku má osobnější ráz, když jsme ho sami vytvořili, nebo když
věnujeme vlastní podobiznu, fotografii. Památkou může být
ustřižený pramínek vlasů. Syn podobný otci je matce také
zvláštním způsobem památkou na vzdáleného nebo zemřelého otce.
Velikonoční večeře, pesachový seder, znamená pro věřící
židy také hlubokou památku. Památku na vysvobození z Egypta, z
tamní poroby a genocidy. Není to tedy jen vzpomínka na dávnou
minulost a předání tradice mladé generaci, ale spíše zpřítomnění,
aktualizace oné dávné události. Každý účastník - žid - má s
vděčností Bohu vidět sebe sama jako účastníka toho dávného
vysvobození, ale zároveň očekávat dokonalé vysvobození v
budoucnosti: v obřadu jsou totiž obsaženy i motivy očekávání
mesiáše. Při poslední večeři se Ježíš loučil se svými učedníky. Brzy
už nebude přítomen tak jako dosud, jeho dílo vykoupení bude
naplněno smrtí na kříži. Chce dát památku, která by učedníkům
připomínala jak jeho samého, tak jeho vykupitelskou oběť.
2
Uznáváme-li Ježíšovo božství, není těžké přijmout, že svou božskou
mocí a ve své lásce mohl dát nesrovnatelně víc, než můžeme dát
podle svých pouze lidských možností my. Mohl zpřítomnit své dílo
vysvobození ze hříchu a smrti mnohem dokonaleji, než pesach
zpřítomňoval vysvobození z Egypta.
Ze svědectví Písma poznáváme úžasnou pravdu víry, že Ježíš
při poslední večeři dal na památku sama sebe: „Pod posvěcenými
způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený,
opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s
jeho božstvím.“ (Katechismus katolické církve, čl. 1413) Vyplývá to
z textů evangelistů a apoštola Pavla o poslední večeři, z poučení a
napomenutí apoštola Pavla o přijímání Kristova těla a krve, z části
Ježíšovy řeči o chlebu v Janově evangeliu a z následujícího
rozhovoru s učedníky. Potvrzují to i nejstarší mimobiblické doklady
o praxi a chápání Ježíšova ustanovení poslední večeře.
V eucharistii se Kristus dává jako „památka“ svému Otci
tím, že nekrvavě zpřítomňuje svou oběť kříže. Činí to v našem
středu, mezi námi. Dává se nám, aby se stal obětí církve; jen s ním
a skrze něho je naše oběť čistá, svatá a dokonalá. Dává se nám
bohatě ve svatém přijímání jako zdroj posvěcení a síly.
Protože někteří křesťané v pozdějších dějinách církve,
zejména od 11. století, ulpěli a uvízli více či méně jen na povrchu
slova „památka“, a tím svou víru a hlásání velmi ochudili, církevní
magisterium vícekrát potvrdilo pravou víru v eucharistii, hlavně na
sněmu v Tridentu (v letech 1545-63). K tomu, co bylo krátce
shrnuto v předchozích dvou odstavcích, bude třeba se stále vracet.
„To čiňte na mou památku!“ Ježíš chtěl, aby se stůl
večeřadla rozšířil do všech dob, do celého světa. I nám chce v
eucharistii dávat sebe sama.
„Večeřadlo Páně, stole přesvatý, na němž spočívalo Tělo
Páně! Ohnisko božské lásky zanícené Ježíšem na hoře Sionu, hoř,
zvyš svůj plamen a zaněť celý svět.“ (sv. Petr Julián Eymard)
6. 4. Velký pátek V tento den se od pradávna neslaví eucharistie,
nýbrž jen liturgická památka, skládající se ze tří částí: bohoslužby
slova, uctívání kříže a přijímání. Součástí bohoslužby slova jsou
přímluvy, které jsou dnes obsáhlejší než obvykle. Modlíme se za
církev, papeže, služebníky církve a za všechny věřící, za
katechumeny, jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale
nevěří v Krista, za politiky a státníky, za trpící.
3
Někteří lékaři zkoumali podle Turínského plátna i podle
archeologických výzkumů ukřižování. S anatomickými poznatky
popsali, jak velmi tělesně Kristus trpěl, a prohlásili, že smrt
ukřižováním je nejhorším způsobem popravy, jaký kdy člověk
vymyslel.
Nepatrným projevem naší spoluúčasti na Kristově utrpení
za naše hříchy je dnešní půst - od masa a újma v jídle. V tento den
je také začátek novény k Božímu milosrdenství.
7. 4. Bílá sobota
Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu
a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi
mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Bílá sobota je tzv.
aliturgickým dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další
svátosti, kromě pomazání nemocných a případně svátosti smíření.
V noci pak slaví církev Velikonoční vigilii. Od nejstarších
dob je tato noc zasvěcena Pánu (Ex 12,42), aby podle napomenutí
evangelia byli věřící, s hořícími lampami v rukou, podobni lidem,
kteří očekávají Pána, až znovu přijde, aby je nalezl, jak bdí, a
přivedl je ke svému stolu. Po krátké slavnosti velikonoční svíce
uvažujeme o tom, co Pán Bůh od počátku konal pro svůj lid a když
se blíží den vzkříšení, jsme spolu s těmi, kteří se narodili ve křtu,
povoláni k hostině, kterou Pán svou smrtí a zmrtvýchvstáním
připravil svému lidu.
8. 4. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“,
neboli „prvního dne po sobotě“. (Sobota byla podle žid. kalendáře
posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží
stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den
začali pravidelně scházet k eucharistickému „lámání chleba“ a
tento den nazvali „dnem Páně“. Každá neděle je tedy „oslavou
Velikonoc“ - zvláštním zpřítomněním Kristova vykupitelského činu.
Jedině z něho můžeme čerpat posilu pro naši vlastní cestu
zmrtvýchvstání.
10. 4. Úterý velikonoční
Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti
15. 4. 2. neděle velikonoční, Svátek Božího milosrdenství
Volba první neděle po Velikonocích jako svátku
Milosrdenství má svůj hluboký teologický smysl, který vyjadřuje
těsnou souvislost mezi velikonočním tajemstvím vykoupení a
4
tajemstvím Božího milosrdenství. Tuto souvislost ještě zdůrazňuje
novéna (devítidenní modlitba korunky) k Božímu Milosrdenství
před tímto svátkem, která začíná na Velký pátek. Pán Ježíš spojil s
tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni
života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ (Den. 300)
Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V
tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti
vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“
(Den. 699) Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už
není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná
duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“
(Den. 699)
22. 4. 3 neděle velikonoční
23. 4. Svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka
25. 4. Svátek sv. Mareka, evangelisty
29. 4. 4. neděle velikonoční
2. 5. Památka sv. Atanáše, biskupa a učitele Církve
3. 5. Svátek sv. Filipa a Jakuba, apoštolů
6. 5. 5. neděle velikonoční
Velikonoce jsou oslavou přechodu ze smrti do života. Tak
jako Izraelité byli Mojžíšem vyvedeni z Egypta, byli jsme my
vyvedeni Ježíšem ze zajetí hříchu. Ukřižováním a pohřbením
vrcholí Ježíšovo ponížení, které započalo jeho vtělením. Bůh na sebe
vzal lidství se vším všudy, zůstal Bohem, ale zřekl se slávy, ve svém
božství na sebe vzal lidství se vším všudy, zůstal Bohem, ale zřekl
se slávy, ve svém božství se ztotožnil s lidstvím až na nejzazší
hranici naší existence. Celý Ježíšův život byl poukazem na Otce,
milosrdného Boha, který hledá ztracené ovce až na dně propasti.
Svým sebezmařením otevřel Ježíš cestu přes moře beznaděje,
zániku, zmaru. Neutekl před smrtí, ale svobodně ji přijal, a tím ji
zbavil ostnu definitivního konce. V Kristu se sama smrt stala
přechodem, zrozením pro věčnost, pro společenství s Bohem.
Křížová cesta nekončí uzavřením hrobu. Pak by byla jen
zbytečnou připomínkou marnosti všeho snažení. Nekončí v
uzavřené skále, ale v nekonečné otevřenosti Božího království.
Křesťanství zbavené živé víry ve zmrtvýchvstalého Krista je jen
jednou z mnoha ideologií, možná, že propracovanou, hezky do sebe
zapadající, ale nic neřešící. Pramenem našeho snažení, zdrojem
5
účinnosti svátostí, důvodem platnosti našich morálních zásad je
živý Ježíš Kristus. Teprve zmrtvýchvstáním byla definitivně
prokázána platnost Ježíšova vystoupení a kázání. Ježíš přinesl
zvěst o blízkosti dobrého Boha Otce, který je s námi právě v naší
slabosti, pádu, osamocení.
Smrtí Ježíše by vzala za své i tato představa Boha. Právě
vzkříšení je definitivním potvrzením moci této nesmírně něžné
služebné Boží lásky. Ježíš zemřel pro naše hříchy, ale to by samo o
sobě na naší situaci nic nezměnilo. On byl poté vzkříšen pro naše
ospravedlnění. Zemřel - a věčně žije. Základním obsahem našeho
křtu je smrt starého člověka a zrození člověka nového v Kristu. To
není obraz, metafora, to je skutečnost, do které musíme vrůstat
svým myšlením a životem. Nestačí vyznat svými ústy Ježíše jako
Pána, musíme také uvěřit ve svém srdci, že žije, abychom se mohli
opřít
o
skutečnou,
neuvěřitelně
blízkou
přítomnost
Zmrtvýchvstalého. V opačném případě je náš život jen těžkou a
namáhavou cestou předsevzetí, závazků, plněním bobříků
jednotlivých ctností.
Marie byla onoho nedělního rána u hrobu celá utrápená a
uplakaná ne proto, že by potřebovala něco v životě poopravit, ale
protože jí vzali Pána. Jediné jeho slovo ji proměnilo tam, kde byla,
aniž by se něco vnějšího změnilo. Pán nepřišel, aby poopravil náš
život, ale aby si jej vzal. Do bezpečí nekonečné Boží lásky.
Podle Českého misálu, časopisu Amen 04/97, a Petra Beneše
připravil J.B.
Víš, že …
Habemus papam…
Střípky ze života papeže Jana Pavla II.
(11. pokračování)
Nahlédnutím do čtyř sešitů deníku
kardinála Wojtyly, které si vedl od počátku
své kardinálské pastorace až po zvolení
papežem, zjistíme, že jeho první velká cesta
v roce 1969 vedla do Kanady a Spojených
států amerických na pozvání Poláků žijících v exilu. Po přijetí
primasem Kanady kardinálem Mauricem Royem v Quebecu,
6
celebruje mši svatou v hale Colisea v Torontu, v jejímž středu byl
postaven obětní stůl a nad ním obraz Matky Boží Čenstochovské.
Osmi tisícům Poláků připomněl, že prvními Poláky v Kanadě byli
Kašubové z oblasti mezi Východními Pomořany a Gdaňskem. V St.
Catharině se s nimi – Poláky, loučil slovy: „Musím Kanadu opustit,
ale …musím zde zanechat část své duše… abych vás přiblížil vlasti
a vlast přiblížil vám.“ Ve Spojených státech amerických byly
hlavními náměty při setkáních s krajany národ, církev, kultura.
Je podzim 1971. V Římě je blahořečen katolický kněz řádu
minoritů Maxmilián Kolbe. Zemřel v Osvětimi s devíti jinými vězni
smrtí hladem dobrovolně za jiného, místo něhož se přihlásil. 17.
října v 9:30 je bazilika sv. Petra v Římě přeplněna Poláky a Němci.
Mši celebruje sám papež Pavel VI. v koncelebraci s kardinály
Wyszyńskim, Wojtylou, Krolem z Philadelphie, Shirayanagim z
Tokia a s generálním mistrem františkánů Heissem. Polák
Franciszek Gajowniczek, otec čtyř dětí, za něhož šel Kolbe na smrt,
nese obětní dary spolu s Japonkou v kimonu. Blahořečený Kolbe v
Nagasaki nejen žil a pracoval, ale také vydal v japonštině knížku o
mariánské úctě.
V dubnu 1974 přicestoval kardinál Wojtyla s vídeňským
kardinálem Franzem Königem a berlínským Alfredem Bengschem
do Litoměřic na pohřeb kardinála Štěpána Trochty. Ten strávil v
komunistickém vězení 10 let a dalších 8 jako stavební dělník a
údržbář. Tajná policie jim nedovolila na pohřbu sloužit mši za
zemřelého kardinála. Wojtyla usedl do první řady, šel k svatému
přijímání a v závěru bohoslužby pronesl nad rakví řeč, v níž
vyzdvihl
utrpení
Štěpána
Trochty,
který
zemřel
po
mnohahodinovém výslechu.
V roce 1976 se konal ve Spojených státech amerických 41.
eucharistický kongres. V čele osmnáctičlenné polské biskupské
delegace byl kardinál Wojtyla. Předem byly vyprodány haly a
stadiony na dva řečníky – brazilského arcibiskupa Heldera Camara
a Matku Terezu z Kalkaty. Ten první nezklamal a do hlubokého
ticha desetitisíců na téma hladu po spravedlnosti duněla
z reproduktorů slova brazilského přísloví: „Jestliže o něčem sní
jeden jediný člověk, je to jenom sen, když však začnou snít mnozí,
probouzí se nová skutečnost.“ Matka Tereza hovořila jinak, klidně,
tiše, šeptem, ale zrovna tak přesvědčivě o matce s tělesně
postiženým dítětem, jíž nabídla, že vezme dítě k sobě.
7
Ona matka se ale bránila: „Ne. Je to přece dítě, které nejvíc
miluji.“ Na stadionu veteránů ve Philadelphii celebroval kardinál
Wojtyla za účasti několika set kněží mši svatou. Zvláštní obraz:
zelený trávník stadionu působil jako obrovská deska. Uprostřed
obětní stůl. Lidé „našlapáni“ na tribunách jako zápalky. Zdá se
nemožný každý kontakt, ale Karol káže v angličtině a v závěru v
polštině o tom, jak velice hladoví někteří lidé ve světě po svobodě,
zvláště po té náboženské. Je naprosté ticho, které na konci vystřídá
neobvyklý šum. Zajímají se lidé o země, kde svoboda, i ta
náboženská, není? Západoněmecká televize žádá o interview na
jedinou otázku: „Proč jste, pane kardinále, měl právě takové
kázání?“ Wojtyla odpovídá, že polský národ má hluboké cítění pro
svobodu a spravedlnost následkem událostí, které prožil. Řekl, že
už na Kostnickém koncilu vystoupil polský profesor Wlodkowicz
proti řádu německých rytířů s tezí, že není dovoleno nutit nikoho
násilím k přijetí křesťanské víry. A pokračuje: „Dnes by se mohla
tato teze ještě rozšířit a říci, že není dovoleno nutit nikoho ke
křesťanství, ale ani ne k ateizmu, člověk by neměl být nucen kvůli
ničemu ani sdělovacími prostředky.“ V závěru pobytu v USA měl
kardinál Wojtyla dvě přednášky, jednu ve Washingtonu na
Katolické univerzitě a druhou na Harvardu. V novinách prvně
jmenované univerzity se objevil snímek Karola u mikrofonu a pod
tím pozoruhodný text: Dne 29. července 1976 promluvil na
univerzitě kardinál Wojtyla, pravděpodobný nástupce papeže Pavla
VI.
Giovanni Battista Montini, papež Pavel VI., zemřel ve věku
81 let 6. srpna 1978 na srdeční infarkt v papežské rezidenci v
Castel Gandolfo. Ve chvíli smrti se rozezněl jeho budík, který si
dovezl z Polska (Nights of Sorrow, Darys of Joy, str. 36). Kardinál
Villot, kancléř církve, oficiálně potvrdil za přítomnosti tří svědků a
papežského ceremoniáře jeho smrt. Úřední pečetě papeže –
rybářský prsten a olověná pečeť byly zlomeny a papežský příbytek v
Apoštolském paláci byl zapečetěn. Děkan kolegia kardinálů Carlo
Confalonieri povolal kardinály do Říma ke konkláve a uvědomil
hlavy států na celém světě o úmrtí Svatého otce. Pavlovo tělo bylo
převezeno do Říma, do baziliky sv. Jana v Lateráně, katedrály
každého papeže jako římského biskupa, kde se konaly modlitby za
zemřelého. 12. srpna se na náměstí sv. Petra konala pohřební mše,
po níž byly tělesné pozůstatky zemřelého papeže Pavla VI. na
8
vlastní přání pohřbeny do země v kryptě baziliky, blízko Petrovy
hrobky.
Mezi pohřbem a konkláve promluvil kardinál Wojtyla ve
vatikánském rozhlase o svých vzpomínkách na Pavla VI. Konkláve
se zúčastnilo 111 kardinálů. Z 26 Italů byli v tisku skloňováni tři B
– Baggio, Bertoli, Beneli. Je sobota 26. srpna 1978, Svatopetrské
náměstí plné lidí. Je 18 hodin pryč. Konečně, ale starobylý systém
oznámení volby papeže zklamal. Nejprve se objevil černý kouř, pak
šedý, bílý se z komína Sixtinské kaple nevalil vůbec. Přesto se něco
děje. Po několika minutách znovu – šedý. Přesto v 19:17 hodin se ve
světle reflektorů objevuje skupina biskupů a kardinál Felici
oznamuje: „Anutio vobis gaudiam magnum: Habemus papam!
Cardinalem Luciani.“
Kardinál Albino Luciani přijal jako papež jméno Jan Pavel I.
Nový papež byl reformní kněz, jehož kniha o náboženském vzdělání
byla šestkrát vydána, oblíbený biskup, který zrušil nevkusné
procesí gondol a dalších plavidel vysoké benátské společnosti, jíž se
osobně co mohl vyhýbal. Tento muž prostých zvyků, dobrotivý, si
získal za 33 dní svého pontifikátu sympatie veřejnosti. Již při svém
zvolení byl nemocný. Během konkláve a onoho měsíce svého
papežského pontifikátu se neléčil ani nebyl léčen. Ještě den před
smrtí měl několik generálních audiencí, v nichž přijímal biskupy,
večer ještě hovořil s kardinálem státním sekretářem. Když nepřišel
příští ráno 29. září 1978 v 6 hodin do soukromé kaple, aby slavil
mši svatou, šel se po něm podívat irský sekretář John Magee s
jednou z řeholnic a našli ho mrtvého v ložnici, kde ho zastihl infarkt
v noci z 28. na 29. září. Světlo od předchozího večera ještě svítilo. 4.
října se konalo na Svatopetrském náměstí rekviem, pak pohřeb a
desetidenní smutek. 14. října začalo konkláve, druhé v tomto roce.
Kardinál Wojtyla byl krátce po prvním konkláve na
šestidenní dovolené na horské túře a zbytek vesloval v koszalińské
kotlině. Netušil, že už brzy přestoupí z kajaku na Petrovu bárku.
Do 25. září pak byl ve Spolkové republice Německo na návštěvě
polských biskupů ve Fuldě, kde je hrob sv. Bonifáce, apoštola
Němců. Tam je čekalo všech 74 německých biskupů, celá biskupská
konference. V koncentračním táboře Dachau, kde našlo smrt i 858
polských kněží a tisíce jiných, a bohoslužbami v Mnichově a Mohuči
pak delegace svůj pobyt zakončila. Po návratu do Polska byl
kardinál na Kalwarii Zebrzydowské a 28. září, na svátek sv.
9
Václava, oslavil dvacetileté biskupské jubileum. Netušil, že je doma
naposled jako biskup a kardinál.
Znovu do Říma na druhé konkláve v roce 1978. 112
kardinálů mělo právo volit, ale jeden z nich je těžce nemocen.
Povede se zase? Za prvé Ital. Druhý Luciani? Zasvěcení to
považovali za vyloučené. Stavěla se kriteria, nový papež má být
kněz z pastorace, znalý problémů církevní správy a institucí,
fyzicky a psychicky zdatný, silněji orientovaný na ostatní
kontinenty, nejen na Evropu. Takový Ital se nenajde… Tisk dává
naději argentinskému kardinálu Pironiovi a brazilskému
Lorscheiderovi. Sobota, 14. října 1978. Odpoledne odešli
kardinálové do konkláve.
Poodhrňme trošku oponu tohoto konkláve. Na počátku
kardinál Jean Villot, kancléř, připomněl volitelům přísahu mlčení.
Spojení se světem bylo přerušeno až na kouřové znamení černé po
bezvýsledném volebním kole, bílé po zvolení papežem. Wojtyla
obýval v Apoštolském paláci pokoj číslo 91. Sám prozradil, že v
jistém okamžiku k němu přistoupil jeho bývalý rektor z koleje,
kardinál Maxmilián de Fürstenberg a zeptal se: „Bůh je zde a volá
tě?“ Kardinál Franz König přišel na konkláve odhodlán působit ke
zvolení neitalského papeže. V rozhovoru s polským primasem
Wyszyńskim se ho zeptal na jeho kandidáta. Primas odvětil, že
nemá. Na opakovanou otázku odpověděl stejně a dodal: „Kdo by měl
jít do Říma, snad já?“ König odpověděl: „Ne, vy ne, ale je tu někdo
další…“ K tomu primas podotkl: „Ne, ten je příliš mladý, je
neznámý, nikdy se nemůže stát papežem…“ (Interview s
kardinálem Franzem Königem, 11. 12. 1997). Königa ale
nepřesvědčil. Zato Wyszyński se rozhodl naslouchat názoru
kardinálů, hodnotit kriteria pro volbu a nakonec on sám připomněl
mladším kardinálům Kristovu výzvu Petrovi, který opouští Řím
v Sienkiewiczově románu Quo vadis? a řekl prostě Wojtylovi:
„Přijmete to?“ (Interview s kardinálem Casarolim, 14. 2. 1997). 16.
října byla Wojtylova kandidatura po čtvrtém hlasování velmi
přesvědčivá. V jednom okamžiku počítání složil Wojtyla hlavu do
dlaní, byl tak sám, jak jen člověk může být. Zvolení papežem totiž
znamená „být odříznut od bývalého života bez možnosti návratu.“
Snad si vzpomněl na tři poslední záznamy v deníku – sešitech
(které jsou dnes v Arcibiskupském paláci v Krakově v 1. patře
10
opatrovány v trezoru), znějí: 16. 10. konkláve. Den sv. Hedviky. Asi
17:15 hodin – Jan Pavel II.
Kardinál Jean Villot předstoupil před Wojtylův stolek a
zeptal se: „Acceptasme electionem?“ Karol Wojtyla nezaváhal: „V
poslušnosti víry před Kristem a církví, oddávaje se Matce Boží a
církvi, a vědom si velkých potíží, accepto“. Na druhou otázku podle
obřadu pod jakým jménem bude světu znám, odpověděl, že si zvolil
jméno Jan Pavel II. Jeho slova a rozhodnutí provázel dlouhý
potlesk. Pak byl nový papež odveden dolů po schodech do malé
šatny Sixtinské kaple. Té šatně se říká „plačtivý pokoj“, kvůli
pohnutí nově zvolených papežů. V šatně byly připraveny tři kleriky,
velká, střední a malá. Odtud zpět již energicky kráčel Jan Pavel II.
– Karol Wojtyla – právě nově zvolený papež zpět do Sixtinské
kaple, aby přijal hold kardinálů. Ceremoniář jej přivedl k oltáři a
vyzval, aby se posadil na papežský stolec. Jan Pavel II. hned
porušil první precedens. „Budu přijímat své bratry vstoje“, zaznělo
jemně (Szulc, Pope Jonh Paul II. str. 28).
V pondělí 16. 10. 1978 v 18:15 se začal z komína Sixtinské
kaple valit bílý kouř. Z rozhlasu se ozvalo: „Prova, prova“ –
zkouška. Na náměstí sv. Petra se sešlo asi dvě stě tisíc lidí.
Kardinál Felici ohlašuje z lodžie městu a světu: „Habemus papam“
… „Carlum“ místo Carolum, ale už potom „Cardinalem Wojtyla“. V
tom okamžiku se rozhostilo ticho. Po ohlášení jména by měla jako
odpověď přece zaznít bouře potlesku. Teprve po několika
okamžicích, kdy dav pochopil, že je to Polák, se tato zpráva rozšířila
jako blesk. Lidí se zmocnila konečně vlna radosti. Po 455 letech
první neitalský papež, první Slovan. Mezitím se z balkonu rozvinul
obrovský barevný koberec. Pak přichází v čele s křížem, obklopen
kardinály, papež. Stojí tu prostě – Karol Wojtyla. Pozdravná
zvolání utichají. Začíná mluvit čistou italštinou. „Dilettissimi
fratelli e sorelle.“ Náměstí exploduje nadšením. „Povolali mě z
daleké země, daleké, ale přesto blízké společenstvím ve víře… Dnes
se vám představuji, abych tak vyznal… naši důvěru v Matku Krista
a církve, naši víru, abych tak znovu začal na této cestě dějin a
církve s pomocí Boha a lidí!“ Tím papež končí a odchází.
Francouzský novinář André Frossard, když uviděl nového papeže a
ucítil v něm sílu svědectví, napsal: „To není papež z Polska, to je
papež z Galileje.“ Život i činy Jana Pavla II. mu daly za pravdu.
(pokračování příště) připravil R.D.
11
Úvaha k zamyšlení…
Prorok Eliáš - 1.část
Jak jsme již dříve řekli, karmelitáni na
rozdíl od jiných řádů nemají zakladatele, který by
jim zanechal své učení a životní pravidla. Vzorem
a duchovním otcem karmelitánů je prorok Eliáš.
Písmo nás s ním seznamuje v první a druhé knize
královské (1 Kr 17,1 až 2 Kr 2,11). V dnešním pojetí je prorokem
nazýván ten, kdo předpovídá budoucnost. V Písmu je prorok (čili
vidoucí) - Boží prostředník, který zprostředkovává styk mezi lidmi a
Bohem. Historické období, ve kterém prorok Eliáš působí, se vyznačuje
odpadnutím Izraele od pravého Boha.Víra v Baala skoro vytlačila víru
v Jahve. S Eliášem se setkáváme ve chvíli, kdy statečně předstupuje
před krále Achaba, aby ho upozornil, že život který vede, je v rozporu
s Boží vůlí, protože uctívá falešného boha a z toho důvodu nastane
těžké období pro něj i pro jeho království: „ Tišban Eliáš z Tišbe
v Galaadu řekl Achabovi : „ Jako že žije Jahve, Bůh Izraele, jemuž
sloužím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leda na můj příkaz.“
(1.Kr.17,1). Období velkého sucha, které za krále Achaba nastalo (871
– 852 př. Kr.), mělo připomenout izraelskému lidu, že pravý, živý Bůh
je Jahve, který má moc nad celým stvořením. Jen ten, kdo Jemu slouží,
se dočká ochrany.
Také my můžeme podléhat falešným představám. Jsme v
nebezpečí, že svou osobní víru zaměříme špatným směrem. Náš obraz o
Bohu nás odvede od pravého Boha, kterého nemůžeme spatřit a jehož
cesty často nechápeme. Který stále zůstává tajemný a jehož bychom
rádi
připodobnili
svým
zbožným
představám.
Pokušení
modloslužebnictví mívá různou podobu. Některá z nich nám namlouvá,
že je to náš výkon, který donutí Boha dělat, co chceme my. Doufáme,
že jej svým úsilím přimějeme, aby nám sloužil. Věříme, že oběť, kterou
mu dáme, nám zaslouží jeho přízeň.
Když Eliáš upozorňuje Achaba, že Jahve je Bůh živý, tedy
všemohoucí, dotýká se jeho nejcitlivějšího místa - místa osobní víry.
12
Achab reaguje velice podrážděně, jako člověk, podléhající falešným
představám o Bohu. Rozzuří se, zahltí ho hněv, podlehne nečistým
vášním. Eliášova slova vyvolají v Achabovi zuřivou nenávist vůči
osobě proroka. To vše jsou známky přítomnosti zla, které se
rozmnožilo tam, kde měla být služba Bohu. Achab chce proroka zničit.
Bůh odvádí Eliáše do samoty potoka Keritu. Do úkrytu před
rozlíceným Achabem, kde je prorok odkázán pouze na vodu z potoka a
potravu, kterou mu přinášejí havrani. Ale i tento zdroj obživy vyschne a
Bůh odvádí Eliáše do Sarepty k chudé vdově. Její chudoba je tak
veliká, že poslední trocha mouky a oleje ji má posloužit jako pokrm na
cestu smrti. Když ji Eliáš požádá, aby tento pokrm dala nejprve jemu,
Bůh odmění její důvěru. Její poslední trocha jídla se stane pokrmem na
dlouhou dobu pro ni, syna i pro Eliáše. Chudoba, kterou Eliáš žije
v domě vdovy, vyvrcholí smrtí ženina syna. Zoufalá žena obviňuje
nejprve sebe a potom i Eliáše: „Co je mi po tobě, Boží muži? Tak tys ke
mně přišel proto, abys mi připomněl mé viny a usmrtil mého syna!“ (1.
Kr. 17,18).
I my často vnímáme bolestné a tragické události svého života
jako Boží trest. Vyčítáme Bohu, že dopustil, abychom onemocněli my,
nebo někdo, koho milujeme. Vyčítáme mu naše neúspěchy, cesty dětí,
které jsme si představovali jinak. Stavíme se do role, kdy Bohu radíme,
co má dělat, aby se věci děly podle našich představ. Naše „ego“ nás
týrá a Baal se pouští do boje proti Jahve.
Eliáš však trpící ženu neokřikuje, ani nic nevysvětluje.
Jednoduše říká: „Dej mi svého syna“, vzal ji ho z klína, vynesl ho do
horního pokoje, kde bydlel, a položil ho na své lože.“ (1. Kr. 17,19).
Bere ženě mrtvé tělo chlapce a klade jej před Boží tvář, před pravého,
skutečného Boha. A prosí jej o život. Jahve vyslyší Eliášovo volání a
duše se do chlapce vrátí. Boží milosrdenství se projevuje ve skrytosti
před světem. Eliáš vrací syna ženě a ta mu odpoví: „Nyní vím, že jsi
Boží muž a že Jahvovo slovo v tvých ústech je pravda!“ (1. Kr. 17,24).
Vdova obdrží zpět nejen své milované dítě, ale také dar poznání
pravého Boha.
Kéž i my poznáváme Boha, který křísí mrtvé – Otce, který
posílá svého Syna, abychom ho skrze Něho, v Duchu svatém milovali a
nepodléhali nástrahám falešných obrazů.
Olga Wiedermanová
13
Víš, že… ?
Turínské plátno nelze okopírovat
Současná nauka není schopná „znovu vytvořit“ Turínské
plátno. K tomu závěru přišli badatele z italského centra
jaderních výzkumů ENEA ve Frascati pod Římem.
Henrik Przondziono
- Turínské plátno je
hádankou pro vědce
Vědci skrze 5 roků zkoušeli různými způsoby,
s použitím nejmodernější technologie, vytvořit repliku
proslulé relikvie, ve kterou – podle tradice – bylo zabaleno
tělo Krista před zmrtvýchvstáním. Píše o tom "L'Osservatore
Romano".
Vatikánský deník, ve svém vydání z 29. prosince
podává zprávu /ve velkém článku/ o nedávno zveřejněných
výsledcích těchto úsilí a chválí zdrženlivost a diskreci
italských vědců. „Plátno“, konstatuje časopis, „zůstává výzvou
pro lidský rozum“, jako řekl o tom 24. května 1998 Jan Pavel
II., během poslední návštěvy v Turínské katedrále, ve které je
uchováváno.
Kdyby aspoň jedna ze série experimentů, provedených
ve Frascati se zdařila, byla by otevřená cesta k rozmanitým
domněnkám, které by podceňovaly pravost plátna, prohlašuje
"L'Osservatore Romano". Po čem dodává, že k provedení
experimentu na ploše celého plátna (4,36m x 1,10m) byla by
14
potřebná síla 34 biliónů Wattů: je to množství, které podle
vědců ENEA – je dnes nedosažitelné a znemožňuje reprodukci
celého obrazu při použití pouze jednoho laseru, neboť takové
síly nevytváří žádný pramen světla vuv /ultrafialové záření
v vakuum/ z vytvářených dnes (nejsilnější dostupné dnes na
trhu dosahují několik miliard Wattů).
Výsledkům těch zkoumání nedáno sensačního rozměru,
což podle P. Preláta Giuseppe Ghiberti, přidává celé zprávě
patřící ji důstojnost.
Zajisté ne náhodou ve stejném čísle "L'Osservatore
Romano" byl publikován článek, který vyprávěl o válečných
osudech plátna, které v září 1939 roku podle přání jeho
vlastníka, krále Itálie, bylo přeneseno nejprve z Turínské
katedrály do jeho římské rezidence na Kvirinále, a následně
ukryto v klášteře Montevergine u Avellina v Kampani.
Nemalou úlohu odehrál zde tehdejší substitut Sekretariátu
Stanu, prelát Giovanni Battista Montini, pozdější Pavel VI.
Viktor Emanuel III. pořádal o ukrytí relikvie nejprve Vatikán,
který však mínil, že tam by nebyla bezpečná.
Plátno opustilo Turín 7. září, druhého dne už bylo
v Římě a 25. září se dostalo do Montevergine. Tam se
nacházelo nejprve ve výklenku obranné zdi v hloubce 88m,
následně v tunelu vytesaném v jednolité skále, přes 60m níže.
Po obsazení Itálii Němci v září 1943 existovala obava,
že se o relikvii bude zajímat samotný Hitler, který – jak je
známo – hledal mezi jiným svatý Grál. Nikdo z úzkého kruhu
osob, které věděly, kde je přechováváno „Plátno“, neprozradil
toto tajemství, a proto se mohlo po zakončení války vrátit do
Turínu. Událo se to 28. října 1946, tedy už po plebiscitu, ve
kterém většina Italů, se postavila na stranu republiky.
Poslední král Itálie Humbert II., který zemřel na
vyhnanství v Ženevě v březnu 1983, odkázal v závěti Turínské
plátno papežovi Janu Pavlovi II., který rozhodl, že bude dále
uchováváno v Turínské katedrále.
přeložil P. Janusz
15
Co se chystá? …
Postní doba je čas k zamyšlení a reflexí nad svým životem. Mají
tomu napomáhat konané pobožnosti a vyhýbání se všemu, co ruší klid a
nedovoluje ponořit se do sebe, tedy např. plesům, větším oslavám, atp.
Tradičně už budeme chtít, aby neděle se stala dnem, kdy nejen se
setkáme s Pánem na mši svaté, ale budeme mít možnost se zamyslet
nad jeho umučením a naukou. Mají nám v tom napomáhat pobožnost
křížové cesty, která se bude konat každou neděli ve 14.30 hod.
v kostele v Laškově a po ni setkání v klubovně. Doufám, že využijeme
také této možnosti přiblížení se ke Kristu v době, kdy svět se od Něj tak
rychlé vzdaluje.
Proto v postní době nebudou se konat náboženství pro rodiče
děti, které chodí do náboženství, ani náboženství pro mládež a dospělé.
Věřím totiž, že všichni zájemci využijí této nabídky vzdělávání.
Na tento zvláštní čas přejí všem a vyprošuji spoustu Božích
milosti, abychom uměli spolupracovat s Bohem na posvěcení nás,
našich blízkých, farnosti a celého světa. Nezapomínejme, že „co nic
nestojí, za nic nestojí“. Nečekejme tedy, že všechno nám snadno přijde.
Hodnotné věci vyžadují námahu.
P. Janusz
Před námi Paschální Triduum a Velikonoce.
Pobožnosti se budou konat:
Zelený čtvrtek Velký Pátek Bílá Sobota Velik.Neděle Pon.Velikon.
Laškov
19.00
16.15
21.00
9.00
9.00
Přemyslovice
17.45
18.00
-
5.30
7.30
Čechy p.Kos.
16.30
19.30
19.00
10.30
10.30
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika
Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti.
Náklady na 1 ks výtisku: 5,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení.
www.farnost-laskov.cz
email: [email protected]
tel. 739523415
16