Zobrazit článek ve formátu PDF

focus
Výživa
a farmakonutriční intervence
u nemocných v sepsi
Doc. MUDr. Pavel Těšínský
Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, II. interní klinika
Souhrn
Endokrinní a metabolické změny u nemocných v sepsi, těžké
sepsi a septickém šoku vedou ke zvýšení energetického výdeje
a ke změnám v substrátové utilizaci. Přestože krátká doba bez
nutriční podpory nebo kvantitativně a kvalitativně deficitní výživa
po dobu několika dnů u nemocného vstupně nekatabolického
a v normálním nutričním stavu nepředstavuje významné riziko,
existují důvody k časnému zahájení nutriční intervence především enterální cestou.
Klíčová slova
výživa • sepse • enterální výživa • parenterální výživa •
nutriční intervence
Summary
Těšínský, P. Nutrition and pharmaconutritional intervention in
patients with sepsis
Endocrine and metabolic changes in patients with sepsis, severe sepsis and septic shock lead to an increase in energy expenditure and changes in substrate utilization. Although a short
time without nutrition support or quantitatively and qualitatively
deficient diet for several days does not represent a significant
risk in patients of non-catabolic state and with normal nutritional
status, there are reasons for the early initiation of primarily enteral nutrition intervention.
Keywords
nutrition • sepsis • enteral nutrition • parenteral
nutrition • nutritional intervention
Způsoby výživy u septických nemocných
Enterální způsob aplikace s preferencí postpylorické cesty a doplněním prokinetiky je preferován i v případech omezené motility
trávicího traktu a kontraindikaci k zahájení časné enterální výživy
nepředstavuje ani perioperační stav. Enterální výživa, pokud je
aplikovatelná, je spojena s ochranou střevní sliznice a se zachováním imunitní kondice ze strany imunoglobulinu A (IgA), snížením rizika bakteriální translokace, nižším počtem celkových
1056 ■ www.postgradmed.cz
komplikací a nižšími náklady. Především u septického šoku má
zásadní význam časná enterální výživa. Nedosažení nutričních
cílů enterální cestou pak indikuje použití parenterální výživy.
Modifikace substrátů enterální a parenterální výživy mají u sepse
aditivní význam. Z důvodu podpory proinflamatorních patofyziologických mechanismů se u nemocných v sepsi nedoporučují
přípravky enterální výživy obsahující arginin. Glutamin (Gln) jako
podmíněně esenciální aminokyselina bývá u kriticky nemocných
deficitní a enterální nutrice s adicí glutaminu pozitivně ovlivňuje integritu sliznice trávicího traktu a tím představuje prevenci
rozvoje syndromu multiorgánové dysfunkce. Parenterálně aplikovaný glutamin má farmakologický efekt spočívající v ovlivnění
meziorgánového metabolismu systému glutamin – arginin – citrulin – kysličník dusnatý. Další substance, které u definovaných
skupin nemocných mohou pozitivně ovlivnit vývoj onemocnění,
jsou mastné kyseliny, antioxidanty, prebiotika, probiotika a mikronutrienty. Jejich přesné indikace však vyžadují další evaluaci.
Endokrinní a metabolické změny u kriticky
nemocného
Endokrinní změny u nemocných v sepsi jsou uplatňovány prostřednictvím hormonálních změn ve smyslu pozitivní a negativní
regulace a jejich kofaktory jsou lokální trauma, zánět, stav výživy, stav oběhu, tkáňová oxygenace a další. Změny jsou jak
ve smyslu adaptivním, tak dysfunkčním. Endokrinní dysfunkce
u nemocných s vývojem akutního, resp. protrahovaného septického stavu lze zařadit do okruhů:
■ adrenokortikální dysfunkce,
■ stresová hyperglykémie,
■ tyreoidální dysfunkce,
■ změny v metabolismu růstového hormonu (GH),
■ regulace metabolismu vápníku.
Podle průběhu lze endokrinní a metabolické dysfunkce rozdělit
na akutní a chronické („wasting syndrom“). Klíčové endokrinní
abnormality jsou nejspíše v ose růstový hormon (GH) – insulin-like růstový faktor (IGF-1). Za fyziologického stavu je zachováno diurnální kolísání cirkulujícího GH (nejvyšší v 6 a ve 21 hodin).
V akutní fázi sepse jsou přítomny vyšší hladiny cirkulujícího GH
se ztrátou diurnální variability a současně periferní tkáňová rezistence vůči GH. Při dlouhodobém průběhu jsou přítomny nižší
hladiny cirkulujícího GH se ztrátou diurnální variability a obnovuje se periferní citlivost. Hormonální odpověď na vznik sepse je
Postgraduální medicína, 2010, 12, č. 9
focus
iniciována uěním cytokinů a hormonů: katecholaminy, endorfiny,
adrenokortikotropní hormon (ACTH), glukokortikoidy a glukagon. Výsledkem je hyperdynamická cirkulace, hyperglykémie,
hypermetabolický stav a katabolický stav.(1)
Metabolickou odpověď lze shrnout klasickým schématem tzv.
ebb- a flow-fáze. Ebb-fáze („odlivová“) trvá obvykle 12–24 hodin
a je charakterizována hypometabolismem, poklesem srdečního výdeje, produkcí tepla, snížením spotřeby kyslíku, zvýšením
hladin glukagonu, katecholaminů a volných mastných kyselin.
Flow-fáze („přílivová“) je charakterizována hypermetabolismem
se zvýšenou spotřebou kyslíku, zvýšením klidového metabolismu (o 20 až 100 %), fluxem aminokyselin z periferních tkání,
produkcí tepla, zvýšením kapilární propustnosti, glukoneogenezí, hyperglykémií a inzulinorezistencí, zvýšenou hladinou katecholaminů, kortizolu, glukagonu, inzulínu, tumor nekrotizujícího
faktoru alfa (TNF-alfa), interleukinu 1 (IL-1), interleukinu 6 (IL-6)
a snížením volného trijódtyroninu (fT3).(1, 2)
Energetické zdroje jsou získávány glukoneogenezí (laktát, alanin, glycerol). Oxidací volných mastných kyselin vzniká glycerol (3–20 % novotvořené glukózy), anaerobní glykolýzou vzniká laktát (15–20 % novotvořené glukózy), proteolýzou (alanin
větvené aminokyseliny, glutamin) vzniká 8–20 % novotvořené
glukózy. Na zvýšení energetického výdeje (EE) dále participují
Coriho laktátový cyklus a glutaminová past. Některé nutrienty se
stávají podmíněně esenciální (Gln).(3)
Základní metabolické hormony jsou trijódtyronin (T3), jehož časný pokles je spojený se snížením proteinového obratu, inzulín
(zvýšení proteosyntézy, snížení proteolýzy), glukagon (glykolýza,
proteolýza, lipolýza) a růstový faktor podobný inzulínu (IGF-I).
Deplece proteinu i energie snižuje hladinu a suprimuje efekt GH;
příjem proteinu naopak zvyšuje proteosyntézu a obrat bílkovin.
Na proteinovém katabolismu se podílejí kortikoidy, TNF, IL-1: vedou k uvolnění proteinu z myofibril, redukci proteosyntézy, poklesu transportu aminokyselin do svalu (alanin a glutamin mají
6% obsah aminokyselin – AK – ve svalu, ale 60–80% podíl v AK
uvolněných ze svalu). Intracelulární mechanismus nonlysosomální
proteolýzy po vazbě s ubikvitinem vede k zvýšení nabídky AK pro
proteosyntézu v játrech a tkáních a pro glukoneogenezu. Gln se
stává přímým energetickým zdrojem některých tkání.(3, 4)
Inzulín ovlivňuje pohyb glukózy přes inzulín-dependentní membrány do buněk a vede k oxidaci glukózy a ke glykogenolýze.
Vliv na tuky spočívá v lipogenezi a ukládání tuku; vliv na protein
spočívá v proteosyntéze. Stresová hyperglykémie je charakterizována vysokými hladinami cytokinů, dysfunkcí beta-buněk
pankreatu, oxidačním stresem, inzulinorezistencí, kortizolémií
a genetickou diabetickou predispozicí.(3)
Glukagon způsobuje vyšší disponibilitu energie a vyšší koncentrace glukózy mechanismem glykogenolýzy, glukoneogeneze,
lipolýzy a proteolýzy. Kortizol podobným efektem vede k vyšší
disponibilitě energie vyšší koncentrací glukózy při její snížené utilizaci. Aldosteron prostřednictvím retence vody reguluje objem extracelulární tekutiny (ECT): zvyšuje koncentraci sodíku (Na), zvyšuje ztráty draslíku (K). Sekreci aldosteronu zvyšuje angiotenzin
II (AT II), hypovolémie, hypotenze, hyponatrémie, hyperkalémie
a zvýšení osmolarity.
Tyreoidální dysfunkce (NTI) je klinicky vyjádřena jako „Euthyroid
Sick Syndrome“ (ESS), který je nezávislým rizikovým faktorem morbidity a mortality. Nemocný je klinicky eutyroidní, avšak s nízkým
fT3, normálním nebo nízkým volným tetrajódtyroninem (fT4), zvýšeným neaktivním reverzním trijódtyroninem (rT3) a normálním nebo nižším tyreotropinem (TSH). Příčinou je homeostatická korekce
k snížení biologicky aktivního T3 sníženou deiodizací T4, tj. snížení
Postgraduální medicína, 2010, 12, č. 9
periferní produkce T3 (porucha extratyroidální konverze T4 na T3
(iodo-tyronin-5-deiodidáza v játrech). Nezvyšuje se TSH. Růstový
hormon (GH) vzniká pod kontrolou v předním laloku hypofýzy a má
diurnální a pulsatilní sekreci. Jeho metabolické aktivity zahrnují lipolýzu, transport aminokyselin do svalu, antiinzulínové účinky a mitogenní a anabolické aktivity zvýšením produkce IGF-1. U kriticky
nemocných je akutně zvýšená střední koncentrace GH; rezistence
je způsobena proinflamatorními cytokiny. Pulsatilní sekrece je utlumena v chronické fázi nemoci. Zvýšená hladina u kriticky nemocných je nezávislým faktorem mortality.(3)
Katabolický stav a jeho důsledky u sepse
Metabolické a nutriční změny mají u kriticky nemocného zásadní
dopad na základní životní funkce. Adekvátní metabolická a nutriční intervence tak patří mezi bazální komponenty intenzívní
péče a zahrnuje nejen přiměřený substrátový příjem k zajištění
homeostázy a energetické bilance nemocného, ale i iniciaci rozvoje kompenzačních mechanismů k udržení integrity gastrointestinálního traktu, podpoře anabolických reakcí a strukturální
a funkční reparaci orgánů.(1, 2, 5)
Deficitní externí proteino-kalorický příjem spolu s mediátorovou
a endokrinní stresovou reakcí a patofyziologickými procesy v hepatosplanchnické oblasti jsou typickými metabolickými změnami
u nemocných v kritickém stavu. Důsledkem jsou vystupňované
katabolické reakce, proteolýza s úbytkem svalové hmoty a viscerálních proteinů a porucha imunitních funkcí. V energetickém
metabolismu kriticky nemocných dochází k významným změnám vyvolaným jak základní poruchou, tak reakcemi vedoucími
k její kompenzaci. Energetické zdroje mění své utilizační priority
a některé nutrienty se stávají podmíněně esenciální.
Počáteční odpovědí na hladovění je glykogenolýza jako standardní prostředek k zajištění disponibility glukózy jako energetického substrátu pro životně důležité orgánové funkce, především energetický metabolismus buněk nervové tkáně. Omezené
zásoby glykogenu by byly bez jiných mechanismů vyčerpány
během 1–2 dnů. Glukoneogeneze je alternativní cestou k získání glukózy a je spouštěna při absenci exogenního přívodu energie již současně s glykogenolýzou. Základními prekurzory jsou
laktát dodávající za těchto podmínek 20–70 % glukózy, aminokyseliny (alanin, glutamin a rozvětvené aminokyseliny vznikající
při proteolýze) a glycerol vznikající lipolýzou. Energetická náročnost těchto procesů je kryta beta-oxidací mastných kyselin.
Protrahované hladovění vede k rychlému úbytku svalové hmoty
a s tím spojenému poklesu svalové síly manifestované poruchami funkce kosterních svalů a bránice a poklesu srdečního
výkonu s oběhovou a ventilační kompromitací. Klíčový význam
k udržení energetické a metabolické homeostázy má dostatečná orgánová perfúze. Pokud není zajištěna, dochází spolu se
sníženou tkáňovou oxygenací k postupnému rozvoji orgánové
dysfunkce. Klíčovou úlohu v energetickém metabolismu představují játra, jež jsou i v kritickém stavu majoritním utilizantem
laktátu. Ve stavech snížené oxygenace hepatocytu se však stávají jeho producentem, což je obvykle nezvratný proces vedoucí
k úplné energetické desintegraci a smrti pacienta.(2, 3, 5)
Změny hepatosplanchnické perfúze a střevní
funkce u sepse
Střevo zdaleka není pouhým inertním orgánem absorpce, ale
uplatňuje se jako důležitý orgán metabolické homeostázy. Jeho
energetický metabolismus vykazuje specifické vlastnosti, jejichž
www.postgradmed.cz ■ 1057
focus
poznání dovoluje přiblížit se vhodnou metodou nutriční intervence přirozeným metabolickým pochodům i v abnormálních klinických situacích. Sliznice gastrointestinálního traktu má vysoký
metabolický obrat, který lze charakterizovat jako dynamickou
rovnováhu ve fyziologickém stavu s mohutným potenciálem
kompenzační kapacity. Respektování metabolismu intestinální buňky je tak klíčem k výživě kriticky nemocných. Primárním
energetickým zdrojem enterocytu je glutamin, který je prostřednictvím enzymového systému syntetizován hepatocyty a myocyty, a částečně i adenin vznikající v játrech. Glutamin je v enterocytu metabolizován pomocí enzymu glutaminázy za vzniku
urey a uhlíkaté kostry. Enterocyt je na druhé straně zdrojem
aminokyselin ornitinu a citrulinu. Jejich plazmatické hladiny se
mohou uplatnit jako marker funkční adaptace střeva v různých
klinických stavech. Podobně pro buňky sliznice tlustého střeva,
kolonocyty, existuje specifický energetický substrát, jímž jsou
mastné kyseliny o krátkém řetězci (SCFA), které vznikají fermentací vlákniny za přítomnosti intestinální bakteriální mikroflóry.
V tlustém střevě je dále bakteriální flórou hydrolyzován intraluminální dusík urey: amoniový ion (NH4+) je tak jednak zdrojem
dusíku pro replikaci intraluminálních baktérií, jednak zdrojem recyklace aminoskupin (NH2).
Uvedené metabolické procesy probíhají za podmínek rovnovážného stavu poměru spotřeby a dodávky kyslíku (VO2/DO2). Ve stavu perfúzní poruchy se metabolické procesy hepatosplanchnické
oblasti dramaticky mění.(5) Snížení nabídky kyslíku u nemocných
v kritickém stavu se na střevě promítá ve změně vzájemné vazby
enterocytů a kolonocytů a zpomalení rovnováhy mezi jejich tvorbou a apoptózou. V submukóze tenkého střeva se snižuje tvorba
sekrečního IgA. V játrech se oxygenační kompromitace projevuje na veškerých hepatálních funkcích, především syntetizačních.
Splachnická hypoperfúze se svými důsledky, zvláště endotoxemií
v portálním řečišti, je zahrnuta do patogeneze multiorgánového selhávání nemocných v sepsi. Celulární léze až apoptóza se
ztrátou slizniční integrity je podporována trofickými změnami při
malnutrici, ale také absencí enterální výživy a reperfúzním traumatem následujícím po období hypoperfúze. Porušení integrity sliznice umožňuje translokaci baktérií a endotoxinu portálním řečištěm
do jater, sleziny a mezenterických uzlin. Při překonání kapacity
Kupferových buněk při morfologickém narušení sliznice a jaterní
dysfunkci vázne clearance baktérií a endotoxinu z portální krve
a dochází k vzniku endogenní gramnegativní sepse na podkladě
bakteriální translokace.(5)
Enterální a parenterální výživa
Časná enterální výživa je definována jako zahájení přívodu nutričních substrátů do střeva během 48 hodin po traumatu, resp.
operačním výkonu, a v širším kontextu do 48 hodin po přijetí nemocného k hospitalizaci. V tomto pojetí enterální výživa nepředstavuje kompletní přívod nutričních substrátů za účelem zajištění
potřeb makroorganismu, ale je chápána jako prostředek nutriční
podpory vlastní tkáně gastrointestinálního traktu (GIT). V klinickém pokusu bylo dostatečně prokázáno, že časná enterální nutrice zabraňuje trofickým změnám sliznice GIT a udržuje bariérové
funkce. Zavedení časné enterální výživy má vliv na snížení morbidity, délky pobytu na jednotce intenzívní péče (JIP), počtu dnů na
umělé plicní ventilaci a nákladů na léčbu. Význam časné enterální
výživy tak přesahuje vlastní nutriční hodnotu metody.(6, 7, 8)
Některé substance mohou mít metabolický benefit, který přesahuje jejich nutriční hodnotu. Mezi tyto komponenty patří z aminokyselin především glutamin a arginin, z lipidů ome1058 ■ www.postgradmed.cz
ga-3 mastné kyseliny a dále antioxidanty a vláknina. Glutamin
je podmíněně esenciální aminokyselina u nemocných v kritickém stavu. Enterálně podaný glutamin snižuje translokaci intraluminálních baktérií a zabraňuje trofickým změnám. Glutamin
je prekurzorem glutamátu a gama-aminobutyrátu: ovlivněním
metabolismu glutathionu tak nepřímo zvyšuje ochranu buněk
při ischemicko-reperfúzním traumatu. Arginin, který se uplatňuje
v proteosyntéze, produkci oxidu dusnatého, sekreci GH a inzulínu, je další podmíněně esenciální aminokyselinou. Obě tyto
aminokyseliny byly v uplynulém desetiletí intenzívně testovány
jako složky imunonutrice a aktuálně se studuje jejich význam
u různých podskupin kriticky nemocných se zřetelem na nové informace o účincích argininu u septických pacientů. Tento
efekt souvisí s ovlivněním hladiny indukovatelné NO-syntetázy
(iNOS) a podpory systémové zánětlivé odpovědi. Suplementace
nukleotidů v kritickém stavu zlepšuje bariérové funkce GIT a redukuje počet septických komplikací.(5, 9, 10)
Enterální výživa, a to i v dávce nevykrývající metabolické potřeby makroorganismu (časná enterální výživa), vykazuje v experimentu i klinických studiích stimulační účinky na trávicí trakt
a kardiovaskulární systém. Enterální výživa stimuluje motilitu trávicího traktu, podporuje mitotické procesy enterocytů a vede
k vzestupu tvorby sekrečního IgA v submukóze, a to již v denní
dávce cca 500 ml, jež přibližně odpovídá rychlosti kontinuální intraintestinální aplikace 20 ml za hodinu. Orgánová perfúze
stimulovaná časnou enterální výživou tak u nemocných v sepsi
podmiňuje energetickou a metabolickou homeostázu. Efekt na
kardiovaskulární systém se uplatňuje mechanismem uvolnění
mediátorů, především adenozinu, vazoaktivního intestinálního
polypeptidu (VIP) a kysličníku dusnatého, jež vedou k dilataci
mezenterického řečiště. Tento jev je spojen se zvýšením srdečního výdeje. U nemocných v šokovém stavu však k dilataci mezenterického řečiště nedochází a neuplatňuje se tedy ani efekt
zvýšení srdečního výdeje. Tato skutečnost limituje indikace časné enterální výživy u šokové cirkulace.(11)
U enterální výživy byly prokázány pozitivní účinky na fyziologii
a anatomii GIT. Klasickou indikací enterální výživy jsou příjem
makro- a mikronutrientů, vody, elektrolytů a imunoaktivních látek, případně dalších složek výživy majících přímý nebo nepřímý
farmakologický efekt. Enterální výživa navíc eliminuje negativní účinky podmíněné totální parenterální výživou: snižuje riziko
cholestázy a jaterní steatózy. Enterální výživa rovněž představuje ideální formu adaptace GIT na perorální příjem. Lokální efekty
enterální výživy jsou ovlivnění hemodynamiky zlepšením perfúze
splanchnického řečiště (s výjimkou oběhově nestabilních nemocných v šokovém stavu), zachování integrity střevní sliznice,
prevence atrofie sliznice a submukózy s podporou imunokompetence GIT (sekreční IgA), udržení kompozice intestinální mikroflóry a snížení extraluminální bateriální translokace, zlepšení
motility GIT, stimulace peristaltiky a stabilizace energetického
metabolismu především u diabetiků v kritickém stavu.(1)
Přestože enterální výživa znamená nutriční intervenci přirozenou
cestou, její aplikace je limitovaná a může být zatížena významnými riziky a komplikacemi. Enterální nutrice není bezpečná při
oběhové nestabilitě, splanchnické hypoperfúzi, gastroparéze
(pokud je aplikována intragastricky) a edému střevní sliznice.
Tyto situace u kriticky nemocných představují rozšířené kontraindikace enterální výživy. Klinické studie navíc prokázaly, že
za určitých okolností může být zatížena vyšším výskytem komplikací než parenterální výživa.(12) Úskalí enterální výživy je již ve
vytvoření přístupu do trávicího traktu kriticky nemocného pacienta. Často je obtížná i iniciace enterální výživy a především
Postgraduální medicína, 2010, 12, č. 9
focus
akcelerace k dosažení indikovaného denního množství nutričního substrátu. Podle literárních údajů je nutričních cílů enterální
výživou dosaženo během 72 hodin pouze u 14–56 % kriticky nemocných.(11) Energetická, tekutinová a substrátová deficience při netoleranci enterální výživy je tedy její hlavní limitací.
Typickými komplikacemi enterální výživy je aspirace u ventilovaných nemocných s rozvojem plicního zánětu a sepse, poruchy střevní pasáže ve smyslu průjmu i obstipace a problémy
s udržením pozice sondy. Původně ekonomicky favorizovaná
metoda nutriční intervence tak může díky řešení komplikací dosáhnout i výrazně vysokých nákladů.(7, 12)
Totální parenterální výživa (TPN) je spojená s atrofií sliznice
GIT a s ní spojeném zmnožení intraluminálních baktérií a jejich translokací do portálního řečiště. Tento efekt je způsoben
nikoliv vlastní TPN, ale nepřítomností intraluminálního přívodu
substrátů. Atrofie intestinální mukózy a submukózy je následována poruchou lymfatické tkáně asociované s trávicím traktem
(GALT) se snížením produkce sekrečního IgA. Doplnění časné
enterální výživy tyto negativní změny eliminuje a navíc snižuje
riziko ischémie a reperfúzního traumatu splanchniku. Protektivní
efekt enterální výživy byl v klinických podmínkách navíc prokázán i u cholestázy a jaterní steatózy navozené TPN.(13)
Nejsou-li respektována základní indikační a metodická pravidla,
může být parenterální výživa u kriticky nemocných zatížena významnými komplikacemi. Zatímco rizika, komplikace a limitace
totální parenterální výživy byly dostatečně rozpoznány již v časných 90. letech (jaterní steatóza, cholestáza, hyperglykémie, hypertriglyceridémie, hyperosmolární syndrom, hyperkapnie, atrofie sliznice GIT, retence tekutin, hyperkalcémie, kostní nemoc,
refeeding syndrom, katétrová sepse, katétrová trombóza aj.),
vedlo nekritické indikování enterální výživy k jejímu zatížení riziky,
jež byla v počátcích éry této metody podceňována.(1)
Z metaanalýz klinických studií rovněž vychází rozdílná respondibilita kriticky nemocných na množství nutričního substrátu podávaného enterální cestou: adekvátního příjmu dosahuje 72 hodin po zahájení enterální výživy méně než 60 % pacientů na JIP.
Netolerance s energetickým deficitem je hlavním problémem enterální výživy u kriticky nemocných. Dalšími problematickými oblastmi je aspirace a skrytá aspirace u ventilovaných nemocných,
průjem a kontaminace nutričního substrátu. V podmínkách intenzívní péče lze počítat s komplikacemi vedoucími k ukončení
enterální výživy nebo nemožností zahájit plnou enterální výživu
u 15–20 % pacientů.(7, 13, 14)
Parenterální výživa je indikovaná v případě, že nutričních cílů
nelze dosáhnou enterální cestou. V tomto případě je indikováno
její zahájení co nejdříve. Preferována je aplikace all-in-one ve vaku připraveném pro příslušného pacienta. Standardem je podání do centrální žíly, ale do periferní žíly je možné podání roztoku
o nižší osmolalitě (max. 800 mOsm/l) a krátkodobého trvání.
Osmolalitu výsledného roztoku snižuje tuková emulze. Množství
aplikované energie lze odhadnout podle výpočtu 25 kcal/kg tělesné hmotnosti s úpravou podle stresového faktoru a rozdělením výsledného množství energie podle parity parenterálního
a enterálního přívodu. Minimální přívod sacharidů je 2 g/kg tělesné hmotnosti na den.(6, 15)
Výživa a imunitní funkce u sepse
Imunonutrice u kriticky nemocných má prokázaný benefit u vybraných klinických stavů, zatímco některé její složky u sepse
pravděpodobně podporují rozvoj systémové zánětlivé odpovědi a mohou zhoršovat průběh onemocnění i zvyšovat mortalitu.
Postgraduální medicína, 2010, 12, č. 9
Jako imunitně aktivní se uplatňuje i standardní enterální výživa
u nemocných v malnutrici. Vlastní imunitně aktivní prvky výživy
jsou pak aditiva přidávaná jako komponenty nutričních substrátů: rozvětvené aminokyseliny (valin, leucin, isoleucin), glutamin,
arginin, nukleotidy, omega-3 mastné kyseliny, glycin, antioxidanty, mikronutrienty, mastné kyseliny o krátkém řetězci, polyaminy, vláknina, selen, cholin, probiotika a další.(4, 9, 11, 16) Přestože je
hodnocení klinického efektu obtížné, metaanalýzy četných klinických studií provedených v druhé polovině 90. let prokázaly pozitivní účinky u vybraných klinických stavů, zatímco u některých
skupin nemocných byla imunonutrice zatížena vyšším výskytem
komplikací, včetně zvýšení mortality.(4) Otázka imunonutrice je intenzívně studována a za její indikaci se považuje elektivní chirurgie
hrudníku a břicha, trauma a popáleninové trauma, zatímco u kriticky nemocných v sepsi se nedoporučuje imunonutrici používat.
Hlavní komponentou zodpovědnou za zvýšení systémové zánětlivé odpovědi je pravděpodobně arginin.(11)
Orgánově orientovaná nutriční intervence
Slibným polem pro rozvoj metody enterální výživy a vývoj nových přípravků je orgánově orientovaná nutriční podpora a nutriční farmakoterapie. V posledním desetiletí bylo představeno
několik typů enterální výživy upravené pro specifické klinické
stavy. Jejich složení vychází z racionální představy potřeby suplementace nutričního substrátu, který je v dané situaci deficitní,
nebo který se stává podmíněně esenciální, případně který má
přímý či nepřímý farmakologický účinek.(12) Polymerní enterální
formule vyžadují přítomnost trávicích enzymů a pokrývají běžné
klinické situace malnutričních stavů. Oligomerní výživa již vyhovuje podmínkám časné enterální nutrice a lze ji aplikovat do jejuna. Enterální formule s vyšším obsahem tuku na úkor sacharidů
jsou vhodné pro nemocné s respirační insuficiencí, případně pro
pacienty ve fázi odvykání od ventilátoru. Využívají principu nižší
produkce CO2 při metabolismu tuků. Vyšší energetické denzity
je navíc dosaženo nižším obsahem vody.(7)
Byla prokázána pozitivní úloha enterální výživy jako takové u kriticky nemocných s jaterním selháváním. Pacienti s jaterní encefalopatií navíc profitují z nutriční intervence obohacené rozvětvenými aminokyselinami (valin, leucin, isoleucin) a s redukovaným
obsahem aminokyselin aromatických (fenylalanin, tyrozin) a methioninu. „Jaterní formule“ mají i nižší obsah sodíku a vyšší zastoupení thiaminu.(7)
Nemocní s renální insuficiencí mohou profitovat z výživy obohacené argininem a rozvětvenými aminokyselinami.
Speciální přípravky pro diabetiky jsou spíše produktem tlaku farmaceutického průmyslu a jejich praktické využití je omezené.
Vláknina v enterální výživě snižuje výskyt obstipace a její fermentovatelná složka přináší nutriční substrát pro kolonocyt ve formě
mastných kyselin o krátkém řetězci. Pro proliferaci enterocytů
má význam adice glutaminu, který je navíc substrátem pro jaterní glukoneogenezi, regulátorem proteinové degradace a jaterní
syntézy glykogenu a prekurzorem syntézy nukleotidů.
Imunitně aktivní složky enterální výživy (glutamin, větvené aminokyseliny, arginin, nukleotidy, omega-3 mastné kyseliny a antioxidanty) mají nejednoznačný přínos pro kriticky nemocné.(11)
Zatímco v elektivní chirurgii, traumatologii, neurochirurgii a léčbě popáleninového traumatu je prokázán jejich pozitivní efekt,
u nemocných v sepsi se pravděpodobně uplatňuje negativní vliv
argininu mechanismem zvýšení produkce kysličníku dusnatého (NO) na amplifikaci systémové zánětlivé odpovědi a zvýšení
mortality.(1)
www.postgradmed.cz ■ 1059
focus
Kontrola glykémie u kriticky nemocných
a nemocných v sepsi
Inzulínová rezistence je normálním jevem u nemocných se systémovou zánětlivou odpovědí. K elevaci glykémie přispívá i nutriční suplementace, především formou parenterálního přísunu.
Jsou důkazy pro to, že hyperglykémie u kriticky nemocných
přispívá k výskytu komplikací a zhoršuje průběh onemocnění
včetně zvýšení mortality. Podle prvních studií těsné kontroly
glykémie u kriticky nemocných (cílová hodnota 4,5–6,1 mmol/l)
byl zjištěn nižší výskyt komplikací,(17) avšak v následujících letech provedené prospektivní randomizované studie prokázaly
významně vyšší výskyt hypoglykemických příhod u skupiny nemocných s těsnou kontrolou glykémie a vyšší mortalitu v této
skupině.(18) Tyto nové výsledky vyvolaly diskusi, jež vedla k revizi
doporučených postupů kontroly glykémie u kriticky nemocných.
Dodatečně provedené analýzy prvních studií těsné glykemické
kontroly pak ukázaly, že prevence hyperglykémie byla hlavním
faktorem poklesu morbidity a mortality spíše než vlastní efekt inzulínu. Pozitivní efekt kontroly glykémie je nezávislý na množství
dodávané energie. V současné době se z důvodu minimalizace
rizika hypoglykemických epizod doporučuje liberálnější přístup
ke kontrole glykémie u septických nemocných a dosažení cílových hodnot pod 8 mmol/l.(18, 19, 20)
Směry dalšího vývoje výživy a intenzívní
metabolické péče
Nutriční a metabolická péče má významné perspektivy rozvoje
a široce koncipované klinické studie s jasně definovanými kritérii
jsou nutné pro další výzkum nutriční intervence u kriticky nemocných. Přestože metody nutriční podpory a metabolické péče
doznaly v uplynulých dvou desetiletích pozoruhodného stupně
vývoje a intenzívní metabolická péče se stala významnou mezioborovou specializací, zdaleka není dosaženo finálního stavu
jejího rozvoje. Směry vývoje se řídí především pochopením souvislostí mechanismů orgánové dysfunkce a možných cest jejich
ovlivnění a budou určovány jednak využitím nových materiálů
v aplikačních systémech, jednak farmakologickými vlastnostmi
jednotlivých komponent nutrice. Jako perspektivní směry dalšího vývoje nutriční intervence u kriticky nemocných se jeví:
■ orgánově specifické nutriční substráty a intervenční postupy
u sepse, multiorgánového selhávání, traumatu, elektivní chirurgie, chirurgických komplikací, výživa při orgánové náhradě,
AIDS;(6, 7)
■ studium metabolismu podmíněně esenciálních aminokyselin
v různých klinických stavech (glutamin, arginin, glycin aj.);(4, 11)
■ možnosti ovlivnění splanchnické perfúze v kritickém stavu
(motilita, neuroendokrinní řízení funkcí gastrointestinálního
traktu, časná enterální výživa);(15)
■ růstový hormon a další působky mající vliv na proteosyntézu
a energetický metabolismus (IGF-1, GLP-1 aj.);(16)
■ indikační strategie forem a metod parenterální a enterální výživy
u různých klinických stavů (tzv. nutriční farmakoterapie);(6, 7, 15)
■ testování efektu jednotlivých komponent imunonutrice se zřetelem na základní diagnózu a stav nemocného a jejich vzájemnou interakci;(15)
■ úloha strukturovaných lipidů v parenterální výživě a perspektivně v enterální výživě;(11)
■ otázka optimální glykémie u nemocných v kritickém stavu;(18)
■ metodiky determinace splanchnické perfúze a markery adaptability intestinální funkce;
1060 ■ www.postgradmed.cz
■ vývoj nových materiálů a aplikačních technik (katétry, sondy,
uzavřené systémy, pumpy, víceluminální sondy, metodika zavádění);
■ intestinální adaptabilita a vývoj syntetické náhrady střeva;
■ efektivní prevence a řešení komplikací spojených s metodami
nutriční intervence.(6, 7)
Nutriční farmakoterapie u septických nemocných a intenzívní metabolická péče tak nabízí perspektivní, zajímavou a dynamicky se rozvíjející mezioborovou specializaci slibující široké
pole experimentálního i klinického výzkumu. Rychlá praktická
aplikace výsledků do klinické medicíny významně zvyšuje její
atraktivitu.
Podpořeno VZ MSM 0021620814.
Literatura
1. ZADÁK, Z., HAVEL, E. Intenzivní medicína na principech vnitřního lékařství. Praha
: Grada Publishing, 2007.
2. ZADÁK, Z. Výživa v intenzivní péči. Praha : Grada Publishing, 2009. 3. HOLEČEK, M. Regulace metabolizmu cukrů, tuků, bílkovin a aminokyselin. Praha :
Grada Publishing, 2006.
4. GRIFFITH, RD., JONES, C., PALMER, TEA. Six month outcome of critically ill patiens
given glutamine supplemented parenteral nutrition. Nutrition, 1997, 13, p. 295–302.
5. HOTCHKISS, RS., KARLL, IE. The pathophysiology and treatment of sepsis.
N Engl J Med, 2003, 348, p. 138–150.
6. SINGER, P., et al. ESPEN Guidelines on parenteral nutrition: Intensive care. Clinical
Nutrition, 2009, 28, p. 387–400.
7. KREYMANN, KG., et al. ESPEN Guidelines on enteral nutrition: Intensive care.
Clinical Nutrition, 2006, 25, p. 210–223.
8. BARR, J., HECHT, M., FLAVIN, KE., et al. Outcomes in critically ill patients before
and after the implementation of an evidence-based nutritional management protocol.
Chest, 2004, 125, p. 1446–1457.
9. TAPPY, L., BERGER, MM., SCHWARZ, JM., et al. Metabolic effects of parenteral
nutrition enriched with n-3 polyunsaturated fatty acids in critically ill patients. Clin Nutr,
2006, 25, p. p. 588–595.
10. BERG, A., NORBERG, A., MARLING, CR., et al. Glutamine kinetics during intravenous glutamine supplementation in ICU patients on continuous renal replacement
therapy. Intensive Care Med, 2007, 33, p. 660–666.
11. BERTOLLINI, G., IAPICHINO, G., RADRIZZANI, D., et al. Early enteral immunonutrition in patiens with severe sepsis. Intensive, Care Med, 2003, 29, p. 834–840.
12. HEYLAND, DK., SCHROTER-NOPPE, D., DROVER, JW., et al. Nutrition support in the critical care setting: current practice in Canadian ICUs – opportunities for
improvement? J Parenter Enteral Nutr, 2003, 27, p. 74–83.
13. WILMER, A., Van den BERGHE, G. Parenteral nutrition. In GOLDMAND, L.,
AUSIELLO, D. Cecil textbook of medicine. 23rd ed, PA, USA: Elsevier, 2008.
14. SOBOTKA, L. ESPEN Basics in Clinical Nutrition. 3rd ed, Praha : Galén, 2004.
15. DHALIVWAL, R., JUREWITSCH, B., HARRIETHA, D., et al. Combination enteral
and parenteral nutrition in critically ill patients: harmful or beneficial? A systematic review of the evidence.Intensive Care Med, 2004, 30, No. 8, p. 1666–1671.
16. ANGSTWURM, MW., ENGELMANN, L., ZIMMERMANN, T., et al. Selenium in
Intensive Care (SIC): results of a prospective randomized, placebo-controlled, multiplecenter study in patients with severe systemic inflammatory response syndrome,
sepsis, and septic shock. Crit Care Med, 2007, 35, p. 118–126.
17. Van den BERGHE, G., WOUTERS, PJ., BOUILLON, R., et al. Outcome benefit
of intensve insulin therapy in the critically ill – insulin dose versus glycemic control. Crit
Care Med, 2003, 31, p. 359–366.
18. FINFER, S., CHITTOCK, DR., SU, SY., et al. NICE-SUGAR study investigators,
intensive versus conventional glucose control in critically ill patients. N Engl J Med,
2009, 360, p. 1283–1297.
19. Van den BERGHE, G., WILMER, A., HERMANS, G., et al. Intensive insulin therapy of medical intensive care patients. N Engl J Med, 2006, 354, p. 449–461.
20. BRUNKHORST, FM., ENGEL, C., BLOOS, F., et al. German competence network sepsis (SepNet). Intensive insulin therapy and pentastarch resuscitation in severe
sepsis. N Engl J Med, 2008, 358, p. 125–139.
e-mail: [email protected]
Postgraduální medicína, 2010, 12, č. 9