právní dějiny

PRÁVNÍ DĚJINY
PhDr. Mgr. Miloslav Kovář
[email protected]
do roku 1848
1. Prameny a literatura k českým právním
dějinám
(pramen = autentické zachycení minulosti)
1.1. Počátky vědeckého zpracování historie u
nás - 17. století
• Do tohoto období patří naši dva evangeličtí
historici:
• Pavel Stránský ze Zap
• Pavel Skála ze Zhoře
• Bohuslav Balbín
1.2. Doba osvícenství
• Toto období klade důraz na úlohu rozumu
(ratio).
• Mikuláš Adaugt Voigt
• Gelasius Dobner
• František Martin Pelcl
1.3. Rozvoj práva u nás v 19. a 20. století
• R. 1861 založen časopis Právník, který vychází dosud.
• R. 1864 vznikl spolek českých právníků - Právnická
jednota - vydával časopis Právník.
• Studenti práv r. 1868 založili spolek nazvaný Všehrd.
1.3.1. Význační právníci i neprávníci 19. století
• Josef Karel Auersperg (1767-1829)
• Hermenegild Jireček
• Hugo Toman
• Karel Jičínský
• Mezi významné neprávníky-historiky patří Josef
Kalousek. Vydal dílo nazvané České státní právo
(1871).
1.3.2. Edice pramenů
• Archiv český
• Codex iuris bohemici
• Codex iuris municipalis (edice městského práva)
-Codex diplomaticus (z počátku 20. století)
• Sněmy české - usnesení českých Zemských
sněmů
• Fontes rerum bohemicarum (19. - 20. století)
• Desky zemské (Pozůstatky desek zemských
království Českého r. 1541 pohořelých)
• Regesta = výňatky.
1.3.3. Významní historici práva 20. století
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Jaromír Čelakovský
Jan Kapras
Zikmund Winter
Karel Kadlec
Václav Vaněček
Richard Horna
prof. Štýbr
Karel Malý
Valentin Urfus
Jiří Kejř
• U nás existuje jediné právně-historické periodikum Právně-historické studie. Vychází od 50. let asi tak jednou
ročně.
2. Periodizace českých dějin
• Je nahlížena různými autory různě.
• První pokusy o periodizaci proběhly v 15. a 16.
století - starověk, středověk (476-1492) a novověk
(dělení podle Gatterera).
• Termín „středověk“ zavedli humanisté v 16. a 17.
století.
• Např. roku 1688 zavádí Christoph Cellarius členění
na starověk (končí rokem 330 - přenesením sídla z
Říma do Byzance), středověk (končí r. 1453 dobytím Konstantinopole Turky) a novověk.
• Radim Palouš zavádí termín světověk (od vstupu
člověka na měsíc 1969)
• Feudalismus (9. století - 1848)
– období ranného feudalismu (9. století - polovina 11. století)
– období rozmachu feudalismu (polovina 11. století - konec
14. století)
– období husitství (počátek 15. století - 1434)
– období stavovské monarchie (1434 - 1618/1620)
– pozdní feudalismus - absolutismus (1620 - 1848)
• Kapitalismus
– kapitalismus volné soutěže (1848 - 1871)
– sílení sociálních a národnostních rozporů (1871 - 1914)
– vznik ČSR, trvání ČSR, 2. republika, protektorát,
Slovenský štát (1939 - 1945)
– poválečný vývoj ČSR 1945 – 1948
• Socialismus (1948 – 1989)
• Současnost (1989 – dosud)
3. Velkomoravská říše
• Byla prvním státním útvarem na našem území.
• Sámova říše z první poloviny 7.století.
• Pojem Velká Morava použil jako první byzantský
panovník Konstantin VII.
• Velkomoravská říše trvala od 9. do počátku 10.
století.
• Současně s ní vzniká i jádro přemyslovského státu.
• Vládla v ní dynastie Mojmírovců. Jejím
zakladatelem byl Mojmír I. Roku 830 vyhnal z
Nitranského knížectví Pribinu a sloučil obě země.
• Po Mojmírovi následovali Rostislav, Svatopluk a
Mojmír II.
• Velká Morava se rozpadla v důsledku nájezdů
Maďarů na počátku 10. století.
3.1. Vláda Rostislava
• Roku 843 se rozpadá tzv. verdunskou
smlouvou Francká říše. Vlády ujímá Ludvík
Němec. Ten dosazuje na Moravě k vládě
Rostislava.
• Kníže se postupně vymaňuje z jeho podřízenosti.
• Roku 863 přišli na Moravu věrozvěstové Cyril
(filosof) a Metoděj (vzdělán v oblasti práva).
• Byla vytvořena řeč (staroslověnština) a písmo
(hlaholice).
• Ohrožen se cítí německý král i papež. To vedlo k
pokusům vojensky zlomit odpor Moravy.
• Věrozvěstové odešli do Říma (867-869).
3.2. Vláda Svatopluka
• Roku 870 byl Rostislav zradou zajat a na trůn
byl dosazen jeho synovec Svatopluk.
• Roku 874 byl uzavřen mír ve Forchheimu, který
stvrzoval povinnost Moravanů platit roční
poplatek.
• Svatopluk získal ochranu papeže.
• Papež Jan VIII. vydává roku 880 bulu zvanou Bulla Industriae Tuae. Tuto bulu potvrdil r. 885
také papež Štěpán VI.
3.3. Stát a jeho orgány
• V čele státu stál kníže (nejvyšší zákonodárce a
velitel vojsk) na základě zásady seniorátu,
později nahrazen primogeniturou.
• Poradním orgánem knížete byla rada.
• Panovníka a stát chránila vojenská družina.
• Úřednický aparát se vytvářel zejména pod
vlivem Východofrancké říše.
• K hlavním úřadům patřil kancléř (měl na
starosti písemnosti) a taverník (správce
financí).
• Poradní a soudní funkci plnil sjezd velmožů.
3.4. Místní správa
• Regionální správu tvořily hradské obvody (župy).
• Nejvyšším úředníkem dosazeným knížetem byl
župan (správce dvora).
• Na hradech sídlily vojenské družiny.
• Postupně se zde vyvíjel aparát, který měl na
starosti správu a soudnictví.
• V rámci hradských obvodů se vytvářela i církevní
správa, která splývala se správou místní.
• Na Velké Moravě bylo vytvořeno arcibiskupství a
v několika diecézích biskupství (uvádí se počet tři
až sedm, pravděpodobně byly tři).
3.5. Právo na Velké Moravě
• Právo obyčejové.
• Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky druhá polovina 9. století). Sestavili jej Cyril a
Metoděj.
• Anonymní homílie (homílie=výklad části
biblického textu). Sestavil ji Metoděj.
• Nomokánon (=sbírka zákonů). Je to Metodějův
překlad
byzantské památky ze 6. století Synagoge od Jana Scholastika.
• Staroslověnský pedestenciál. Sloužil k stanovení
pokání za hříchy. Rozlišuje se v něm vražda a
zabití.
4. Raně feudální přemyslovský stát
(9. století - polovina 11. století)
• Přemyslovský stát vzniká v 10. století.
• Prvním knížetem je Bořivoj (manželka Ludmila).
• Na území Čech nežil pouze rod Přemyslovců.
Byla zde spousta rodů. Nejvýznamnější z nich
byli Slavníkovci, kteří byli roku 995 vyvražděni
na svém sídle Libici.
4.1. Kontinuita českých knížat po
konec 12. století
•
•
•
•
•
•
•
•
Bořivoj (= asi 889)
Spytihněv I. (asi 895-905)
Vratislav I. (905-921)
Václav I. (921-929/935)
Boleslav I. Ukrutný (asi 935-972)
Boleslav II. Pobožný (972-999)
Boleslav III. Ryšavý (999-1002, 1003)
Vladivoj (1002) - nepatří do rodu Přemyslovců.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Boleslav Chrabrý (březen 1003 - září 1004)
Jaromír (1003, 1004-1012, 1033-1034)
Oldřich (1012-1033, 1034)
Břetislav I. (1034-1055) – vyhlásil Dekreta
Břetislavova (1039).
Spytihněv II. (1055-1061)
Vratislav II. (1061-1092) - roku 1085 mu císař
Jindřich IV. udělil královský titul.
Konrád Brněnský (osm měsíců roku 1092)
Břetislav II. (1092-1100)
Bořivoj II. (1101-1107, 1117-1120)
•
•
•
•
Svatopluk (1107-1109)
Vladislav I. (1109-1125)
Soběslav I. (1125-1140)
Vladislav II. (1140-1172) - druhý český král
(1158).
• Bedřich (leden až září 1173, 1178-1189)
• Soběslav II. (1173-1178)
• Konrád II. Ota Znojemský (1189-1191)
• Václav II. (1191)
• Přemysl I. Otakar (1192-1193, 1197-1230)
Syn krále Vladislava I. (knížete II.). Roku 1198
získal dědičný královský titul od císaře Filipa
Švábského. Přemysl postavil za uchazeče o
císařský trůn Fridricha II., který jeho privilegia
rozšířil roku 1212 Zlatou bulou sicilskou.
• Jindřich Břetislav (1193-1197)
• Vladislav III. Jindřich (1197)
4.2. Státní aparát
• V čele státu stál kníže (nebo král). Byl nositelem nejvyšší
zákonodárné a soudní moci, reprezentoval stát navenek.
Kníže Břetislav zakotvil ve svém Stařešinském řádu
(1055) zásadu seniorátu. Později, v 11.-12.století se
prosadila primogenitura.
• Panovníci museli čelit expanzi Římské říše (od r. 962).
Císař prosazoval tzv. lenní teorii - České země jsou
dávány v léno od císaře.
• Dvorské sjezdy shromážděním velmožů. Byl to poradní
orgán. Později se z něho vyvinuly - Zemský sněm,
Zemský soud a Královská rada.
• Vojenská družina měla na starost bezpečnost země a
panovnické dynastie, tvořila jádro armády. Z členů
jmenoval panovník úředníky.
• Za vlády knížete Břetislava se prosadil systém údělů =>
určité autonomní územní jednotky.
• Ve 12. století bylo na Moravě zřízeno markrabství.
Úředníci byli jmenováni podle francouzského
vzoru:
• komorník - „ministr financí“
• maršálek - „ministr dopravy“ (nejvyšší
podkoní)
• palatinus - správce panovnického hradu
• sudí - pomáhal vykonávat královskou soudní
pravomoc
4.3. Místní a církevní správa
• Vytvářejí se teritoriální jednotky okolo hradů ->
hradské obvody. V čele hradské správy stojí
úředník jmenovaný panovníkem => župan,
kastelán, prefekt.
• Církevní správa se fakticky kryje se světskou.
Existují arcipresbyterové (hlavní kněží), kteří
také usedají na hradech a jsou jakýmisi
veřejnými žalobci. Roku 973 bylo v Praze
založeno první biskupství. Prvním biskupem se
stal Sas Dětmar, po něm na biskupský stolec
usedl sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců. Pražská
diecéze patřila pod arcidiecézi v Mohuči.
4.4. Raně feudální právo
•
•
•
•
•
Hlavní bylo právo obyčejové.
Rodinné právo.
Vlastnické právo.
Právo závazkové.
Trestní právo.
4.5. Právní památky
První zpráva o zákonodárné činnosti Přemyslovců
pochází z roku 992 .
Jedná se o výsady, které udělil Boleslav II.
biskupu Vojtěchovi:
• právo rozvádět manželství mezi příbuznými,
které bylo proti církevnímu právu
• právo na vhodných místech stavět kostely
• právo vybírat desátky
4.5.1. Dekreta Břetislavova
• Dekreta Břetislavova z roku 1039. Je to soubor
příkazů a zákazů, které vydal Břetislav.
• Text Dekret je obsažen v latinsky psané Kronice
české kanovníka Kosmase.
• Obsahuje např.:
prvky rodinného práva
ordál - boží soud
nakazuje světit svátky, o nedělích nepracovat a
nepohřbívat mrtvé mimo hřbitov
krčmy jsou zdrojem všeho špatného
4.5.2. Ordál - boží soud (iuditium dei)
V soudní praxi měly ordály funkci iracionálního
důkazního prostředku. Poprvé jsou ordály zakotveny v
Břetislavových dekretech. Je to např.:
• ordál vodou
• ordál soubojem
• ordál přísahou
Jiné ordály se vyskytly u Germánů:
• ordál křížem
• ordál pokrmem
• ordál žhavým železem v kombinaci s vařící vodou
5. Období rozmachu feudalismu
(polovina 11. století - počátek 15. století)
5.1. Státní aparát v Českých zemích
• Do počátku 13. století feudální rozdrobenost.
• Rozvoj obchodu a směny (13. století) feudální
rozdrobenost překonává.
• Převažuje obyčejové právo, objevují se nařízení
panovníka, rozvíjí se také jednotlivé kategorie
práva (zemské, městské).
• Ve 13. a 14. století vzniká státní aparát.
5.1.1. Panovník (kníže -> král)
• Měl nejvyšší zákonodárnou a soudní moc.
Vydával královská nařízení - dekrety, statuta,
privilegia. Vnější funkce: zastupuje stát navenek,
uzavírá mezinárodní smlouvy, vypovídá války,
sjednává mír.
• Je nositelem regálů (iura regalia). To jsou
výsadní práva panovníka, která mu přinášejí zisk
- např. regál horní, mincovní, celní, židovský.
• Od 13. století platí zásada primogenitury a také
princip dědičnosti. Může dojít i k volbě.
Posloupnost dynastie i po přeslici upravily
Ordonance Jana Lucemburského (1341) a
Majestát Karla IV. (1348).
5.1.2. Zemské sněmy
• Vznikly v jednotlivých zemích soustátí. Jednalo se o
jakýsi zákonodárný orgán, který se vyvinul ze starých
Dvorských sjezdů.
5.1.3. Generální sněm
• Byl to společný sněm pro všechny země Koruny
české. Řešil otázky týkající se celého soustátí posloupnost panovníků, válka, mír.
5.1.4. Královská rada
• Plnila poradní funkci.
5.1.5. Zemský soud
• Měl soudní pravomoc - předsedal mu nejvyšší zemský
sudí.
5.1.6. Úřednický aparát
Jednalo se o 4 nejvýše postavení zemští úředníci - čestné
funkce. Tito úředníci také zasedali na Zemském soudu.
• nejvyšší purkrabí - měl výkonnou moc
• nejvyšší komorník - „ministr financí“
• nejvyšší zemský sudí - stál v čele Zemského soudu
• nejvyšší písař - na starosti měl správu Zemských desek
Vytváří se podvojnost úřadů -> vedle zemských existují i
staré dvorské úřady:
• stolníci, číšníci,...... => funkce ceremoniální povahy
• Dvorský sudí - předsedá Dvorskému soudu
Některé dvorské úřady se mění na zemské:
• Maršálek - soudcem pro záležitosti šlechtické cti
• Kancléř - střeží panovnickou pečeť a odpovídá
panovníkovi za obsah všech listin
5.2. Místní správa
• V průběhu 13. a 14. století se stará hradská
správa nahrazuje krajskou správou, nejdříve v
Čechách (12 krajů) a o mnoho později na
Moravě.
• V čele kraje stojí 2 úředníci jmenovaní králem z
místní šlechty. Jedná se o dědičné úřady. Jsou to
poprávci (činili po právu, latinsky - iudices
provinciales - krajští soudci).
• Do jejich kompetence patřila - policejně-trestní
funkce v rámci kraje a také funkce soudní; též
pomáhali při výběru daní.
5.3. Pozemkově-vrchnostenská správa, léno - lenní
teorie
• Střediskem této správy byl velkostatek.
• V čele stojí pozemková vrchnost (místní šlechta).
Ta si vytváří pomocný aparát. Má soudní, správní a
finanční pravomoc - pán vykonává nad poddanými
správu a jurisdikci.
• Poddaní jsou ve stavu nevolnictví - pán má moc nad
jejich životem a smrtí.
• Na základě starého výsluhového systému dostává
pozemek od panovníka za odměnu na doživotí.
• Postupně se tento systém mění na systém lenní ->
pozemek se dědí.
• V léno bylo možné dávat nejenom půdu, ale i právo
a funkce.
5.4. Církevní správa
• Hospodářství a statky patřící k panovníky
založeným zbožným fundacím (kláštery,
kapituly) podléhaly dříve hradské správě.
• Po přeměně na správu krajskou se
osamostatnily na základě imunit (svobody,
libertates, exempce - vynětí). Tvořily pak
samostatnou soudní a správní jednotku.
5.5. Městská správa
• Města jsou zakládána od 13. století. Dělí se podle toho, kdo
je založil - královská, šlechtická (poddanská), církevní.
Město má různá privilegia a výsady. Každé město tvoří
samostatnou právní a správní jednotku.
• Ten, kdo město fakticky zakládá - podnikatel, se nazývá
lokátor.
• V čele města stojí rychtář.
• Městská rada, ve kterém zasedají konšelé (radní). Funkce
předsedy městské rady - purkmistr. První purkmistr v
běžném roce se nazýval primas.
• Privilegovaná jsou královská města. Nad královskými
městy bdí podkomoří. V rámci královských měst
rozlišujeme města věnná (důchody vdovám) - na starosti je
má purkrabí, města horní - spravuje je mincmistr,...
• V rámci měst se vytvářejí cechy řemeslníků.
5.6. Vláda v jednotlivých zemích
Země Koruny české:
• Čechy - sídlem centrální vlády a panovníka byla Praha
• Morava - od konce 12. století se stala markrabstvím. Zástupcem
panovníka je Zemský hejtman.
• Slezsko - vládnou zde knížata
• Horní a Dolní Lužice - výkonnou moc zde mají fojtové
Koruna česká se pro stát užívá od 14. století. Státním znakem byl stříbrný
lev, který ve 13. století nahradil svatováclavskou plamennou orlici.
Ostatní inkorporované (vtělené) články byly:
• Horní a Dolní Lužice
• Slezsko
• Kladsko
• Lucembursko
• Rakouské země
• německá léna - oblast Míšně
• Chebsko
• Braniborsko
5.7. Poměr Českého státu k Římské říši
• Český stát byl specifickou součástí říše.
• Říše se pokusila zasáhnout do dění u nás.
• V průběhu 12. a 13. století se rozvíjí teorie
suverenity - zásada rex est imperator in regno
suo = panovník je vládcem ve své zemi.
• Problematiku poměru zemí Koruny české k
Římsko-německé říši řeší 2 památky:
1. Zlatá bula sicilská (1212)
2. Zlatá bula Karlova - 1. říšská Ústava (platila
v letech 1356 - 1806)
5.7.2. Zlatá bula Karlova (1356)
• Potvrzuje suverenitu Českého státu - v léno
jsou českému králi udělovány dvě funkce kurfiřt, arcičíšník.
• Řeší se v ní dva komplexy otázek:
1. postavení a práva kurfiřtů, způsob volby
římského krále (císaře)
2. postavení Českého státu ve vztahu k říši
– český trůn je dědičný ve vládnoucí dynastii
– přiznána možnost volby krále Zemským sněmem
– právo razit stříbrné a zlaté mince
– nikdo z poddaných krále se nesmí odvolávat k soudu
do ciziny, ani nesmí být nikdo předvolán k soudům
mimo České království
5.8. Právo v českých zemích v období rozkvětu
feudalismu
5.8.1. Statuta Konrádova
• Je to soubor panovnických příkazů a zákazů.
• Základem bylo zákonodárství českého knížete
Konráda II. Oty z konce 12. století.
• Statuta přinášejí určité posílení panovnické
moci, ale i možnost knížat podílet se na ní.
Obsahem statut jsou trestně-právní a procesní
normy:
• lživé obvinění
• ordály - žhavé železo, voda, souboj;
• slubní soud - mimoúřední vyřizování sporů
• je možné zakládat krčmy
• žalobci byl v zástavu brán oděv
• královské kláštery měly imunity (výsady).
• Statuta jsou dokladem přeměny výsluh v léna.
• V průběhu 13. a 14. století se utvářejí kategorie
práva, podle zásady personality práva.
5.8.2. Právo zemské (šlechtické)
• Toto právo je nejdůležitější. Obsahovalo právní
normy pro vztahy mezi šlechtici (páni, rytíři) a
ústavně-právní normy pro celý Český stát.
• Je obsaženo v kodifikacích a právních knihách
(tj. soukromé sepsání práva). Za nejdůležitější se
považuje nezdařený pokus Karla IV. - Codex
Carolinus z r. 1355.
5.8.2.1. Codex Carolinus
Pokus o kodifikaci Českého obyčejového zemského
práva z roku 1355. Šlechta jej odmítla.
Kodex byl odmítnut, protože císař Karel IV.
• prosazoval zásadu princeps legibus solutus
• sepsal právo a omezil tak svobodný výklad práva
• zákaz sdružování šlechty a měst proti pořádku
• od Koruny české se nemají odděloval hrady a města
• prosazoval, aby byl panovník nežalovatelný
• omezoval hazardní hry
• zakazoval soukromé války
• vyslovil se proti dědičnosti úřadů
• možnost žaloby na královské úředníky pro škody
• omezoval moc vrchnosti -> zakazoval mrzačící tresty
• kodex sepsal latinsky, jazykem šlechtě vzdáleným
Z obsahu kodexu, který nevadil:
• vytvoření plzeňské provincie s vlastními úředníky
• k obraně země mělo být zavázáno veškeré
obyvatelstvo,
• zákaz ordálů železem a vodou, omezení ordálu
soubojem,
• potvrzuje existenci Zemských desek,
• mají být chráněny lesy.
Kodex má 109 článků. Zpracování mělo tři stadia:
1) vyhledání materiálů, zpráv, norem,
2) sestavení osnovy, doplňování,
3) dolaďování textu, opatřování částí nadpisy.
5.8.2.2. Právní knihy zemského práva
Z právních knih jsou nejdůležitější dvě spjaté s
Karlovým kodexem:
• Ordo iudicii terrae - latinská verze,
• Řád práva zemského - česká verze.
Další právní knihy:
• Rožmberská právní kniha (ze 14. století) - je
psaná česky.
• Práva zemská česká (kolem r. 1400) - sepsal ji
Ondřej z Dubé.
Na Moravě vznikaly právní knihy až později.
5.8.3. Městské právo
Právo městské vytvářel zakladatel města, městské rady
a Zemský sněm. Existovaly dvě oblasti městského
práva:
1) oblast práva magdeburského (saského)
2) oblast práva norimberského (švábského)
Z toho se pak odvíjelo vrchní právo, které
reprezentovala některá města:
• severní oblast - Litoměřice, Olomouc
• střední a jižní oblast - Staré Město pražské, Brno
Na Moravě vznikla v polovině 14. století brněnská
právní kniha městského práva, tzv. Kniha písaře Jana.
5.8.4. Horní právo - Horní zákoník Václava II.
• Regál - panovník má výsadní právo na nerostné
bohatství. Kodifikací je Horní zákoník (Ius regale
montanorum).
• Byl vytvořen v letech 1300 - 1305 za vlády a
iniciativy Václava II.
• Obsahuje normy technické povahy. Zabraňuje
horníkům sdružovat se. Dělí se na čtyři knihy:
1) O právu všeobecně a o právu osob
2) O věcech a vztazích lidí k nim
3) O právu závazkovém (obligačním)
4) O procesu - je závislá na domácích právních
zdrojích (ovlivněna římským právem)
5.8.5. Církevní právo
• Bylo jednak místní a jednak centrální, tvořené z
Říma (Corpus iuris canonici).
• Roku 1344 bylo v Praze vytvořeno arcibiskupství.
• Ve 14. století dochází k reorganizaci církevní správy
-> jsou zřizovány nové farní obvody, nezávislé na
hradské správě.
5.8.6. Lenní právo
• Svobodnému muži je dáváno v léno - pozemek,
funkce, právo.
• Upravuje vztahy mezi manem a seniorem - senior
slibuje ochranu, vazal plnění povinností. Tento
vztah se zakládá na oboustranné věrnosti (fidelitas).
5.8.7. Právo pozemkově-vrchnostenské
• Uplatňuje se ve vztahu vrchnost <-> poddaní. Je
tvořeno vrchností. Dělené vlastnictví - existuje
vlastnictví přímé a vlastnictví užitkové (odvozené).
• Panská půda se nazývá dominikál, poddanská
rustikál. Každé panství je vlastní správní oblastí.
• Nesvobodná držba nemovitostí = rolníci získali
pozemek buď:
a) do odvolání - za poplatek - nezakoupená držba
b)do dědičného pachtu - zakoupená nesvobodná
držba. Léno bylo možné dávat v dědičné užívání
pouze svobodným.
5.8.8. Staré české trestní právo
Trestní právo je ovládáno svémocí.
V 13. a 14. století se strany obracejí na soud. Žaloba
směřuje na náhradu škody.
Strany se mohly smířit:
• polibek míru
• institut pokory
Právo soukromé války:
• landfrýd
• dohody o mírné cestě mezi znepřátelenými rody.
• Mírový projekt Jiřího z Poděbrad.
• Existovalo i právo viničné, vojenské,...
5.8.9. Počátky Zemských desek
• Jsou spojeny se 13. stoletím. Vytvořila se zásada,
že Zemské desky nemůže nikdo přesvědčit.
Stávají se veřejnými knihami.
• Zapisovalo se na čtyři listy, které se svazovaly
=> vznikaly tzv. quaterny.
• Roku 1541 zachvátil Prahu požár -> na Hradě
shořely i Zemské desky. Musely být obnovovány
-> znovu se intabulovalo (zapisovalo) to, co se
týkalo starší doby, pro kterou desky shořely.
• Vrchní správu nad nimi měl nejvyšší zemský
písař, který odpovídal za správnost zápisů.
Faktickou správu nesl jeho pomocník,
místopísař, který byl výkonným úředníkem.
Členily se na Zemské desky větší a menší.
1) Větší zemské desky se dále dělily na:
• trhové
• zápisné
• památné
2) Menší zemské desky:
• půhoné
• zápisné
• pomocné
Zemské desky se odlišovaly barvami hřbetů (měly
různé odstíny). Od 16. do 18. století se hřbety
zdobily rostlinnými a zvířecími motivy. Od 18.
století se barevnost ztrácí.
5.9. Soudní organizace v době rozkvětu feudalismu
V českém soudnictví rozeznáváme tři vývojová stádia:
• vývoj od soudů všeobecně příslušných k soudům
příslušným podle stavu a statutu žalovaného ->
zásada, že každý musí být souzen soudem svého stavu.
• vývoj od řízení odlišného podle jednotlivých žalob
k řízení jednotnému - převládalo ústní řízení časem se vytváří jednotný proces.
• vývoj od iracionálních důkazních prostředků k
racionálním prostředkům - církev prosazovala
ordály. K iracionálním důkazním prostředkům patří
také tortura (právo útrpné). Uplatňovalo se v
městském soudnictví. Roku 1776 byla tortura zrušena
Marií Terezií.
5.9.1. Typy soudů
5.9.1.1. Zemský soud (iuditium terrae)
V jeho čele stál nejvyšší zemský sudí. Řešil žaloby
podávané na šlechtice. Dělil se dále na:
• Větší zemský soud
• Menší zemský soud
Od 14. století zasedají na Zemském soudu nejvyšší
zemští úředníci a 12 zástupců pánů a 8 rytířů. Větší
zemský soud zasedal obvykle 4 x do roka.
Zemský soud zasedal v Praze na Hradě. Předsedal mu
král, jednání řídil nejvyšší zemský sudí. Pokud nebyl
král přítomen, předsedal mu nejvyšší purkrabí. Blízko
krále stál maršálek. Po levé straně krále seděli nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, kancléř,
dvorský sudí. Po pravé straně pak seděl hofmistr. Po
obou stranách stáli páni (12) a rytíři (8). Na balkóně
byli písaři.
5.9.1.2. Další soudy
• komorní soud
• dvorský soud
• purkrabský soud
• mezní soud
• soud maršálka
• hradské soudy
• městské soudy
• vrchnostenské soudy
• církevní soudy
• univerzitní soud
• slubní soud
6. Husitské období (počátek 15. století - 1434)
6.1. Husitské právní památky
6.1.1. Táborské chiliastické články (1420)
• Vycházejí z myšlenky rovnosti.
• Chiliasté odmítají teorii transsubstiace.
• Brojí proti bohatství a moci církve.
6.1.2. Čtyři artikule pražské (1420)
Je to program umírněných husitů, byl schválen jako
zákon r. 1421 na Čáslavském sněmu.
• svobodné hlásání slova božího
• přijímání pod obojí
• konec světského panování církve
• trestat těžké hříchy
6.1.3. Žižkův vojenský řád (1423)
Žižka se rozešel s táborskými radikály (1420-1421).
Odešel do Hradce Králové, kde založil
Východočeský svaz. Řád upravuje organizaci svazu
a obsahuje bojová pravidla, jeho součástí jsou také
čtyři artikule.
6.1.4. Basilejská kompaktáta (1434)
• Po jednáních mezi umírněnými husity a
církevním koncilem, byla přijata Basilejská
kompaktáta (1434).
• Šlo o kompromis - „trosky“ čtyř pražských
artikulí -> bylo povoleno pouze přijímání pod
obojí. Císař Zikmund je vyhlásil r. 1436 v
Jihlavě -> stala se platným zemským zákonem.
Papež Pius II. je roku 1462 prohlásil za neplatná.
6.1.5. Mír kutnohorský (1485)
• Uzavřeli ho katolíci a kališníci (utrakvisté) vyhlásili vzájemnou toleranci.
6.2. Husitské sněmy
• I. Čáslavský sněm (1421) - nárok Zikmunda
Lucemburského na český trůn byl zamítnut. Byla
ustanovena prozatímní vláda. Byly zde schváleny pražské
artikule.
• II. Čáslavský sněm (1422) - za nejvyššího zemského
správce byl přijat litevský kníže Zikmund Korybutovič
6.3. Husitské obce
• Pojem „obec“ se používal jak pro město, tak i pro český stát
jako celek. Obec je pospolitost daná stejným zaměstnáním
nebo funkcí ve společnosti (např. řemeslníci). Český stát byl
pak souhrnem všech těchto obcí.
6.4. Postoj husitů ke svatokupectví
• Husité bojovali proti obchodování s odpustky. Na tento
nešvar upozorňoval již mistr Jan Hus.
6.5. Právo v 15. století - husitské právo
• Roku 1409 vydal z iniciativy mistra Jana Husa
král Václav IV. Dekret kutnohorský. Šlo o
upravení poměru hlasů na univerzitě ve prospěch
Čechů 3:1.
• Od konce 14. století také probíhala diskuse o
odúmrtích. V případě určitého majetku (nedíl),
mohli jeho vlastníci (nedílníci) časem vymírat.
Mohlo se stát, že poslední z nich, pokud nedostal
mocný list, musel majetek po smrti převést do
majetku panovníka. Nedílníci žili na společném
majetku a měli svého představitele - jím byl otec
rodiny (otcovský nedíl), ale i strýcovský nebo
mateřský nedíl. Roku 1497 omezil odúmrť
Vladislav Jagellonský.
• Po roce 1420 měly tvorbu a aplikaci práva v rukou
sněmy husitů, soudy a úřady husitských měst.
Církevní a vrchnostenské soudy se nekonaly,
Zemské sněmy nezasedaly. Zemské desky nebyly
veřejně přístupné.
• V manželství se prosazovala zásada monogamie a
nerozlučitelnost.
• V Praze se za husitství podařilo zrušit věčné,
komorní platy.
Majitelé peněžní hotovosti
dosahovali stejného cíle, jako kdyby půjčovali na
úrok. Komorní (věčný) plat byl zřízen na
nemovitosti, jejíž vlastník (a zároveň dlužník) musel
platit věčně určitou menší částku. Tato platba trvala
i v době, kdy už byl dluh splacen.
6.5.1. Mírový projekt Jiřího z Poděbrad (1462-1464)
Vytvořit společenství států. Cílem bylo zachovat
věčný mír. V rozhodování by se uplatňovat majorita.
Orgány společenství:
• prezident (francouzský král Ludvík XI.)
• rada panovníků
• congregatio - stálý kongres delegátů
• sekretariát - administrativní orgán
• mezinárodní soudcovský sbor - soudil by spory států
• společná armáda
1464 vyrazilo poselstvo vedené Antoniem Marinim a
Albrechtem Kostkou z Postupic do Francie. Jiří byl
papežem obviněn z kacířství, projekt nebyl dokončen.
6.5.2
Středověk – scholastika a výuka práva
na univerzitách
►Z časového a tematického hlediska se rozlišují
3 období scholastiky:
• scholastika ranná (9. – 12. století)
• scholastika vrcholná (13. století)
• scholastika pozdní (14. a 15. století)
▲Centra vzdělanosti ve středověku:
a) univerzity:
- vznikají od 12. století (Franská říše – Karel Veliký vydal roku
778 zákony o vybudování sítě škol na tradicích římského
imperia);
- základem vzdělání bylo 7 svobodných umění (septem artes
liberales):
trivium:
▪ dialektika (filozofie v užším smyslu)
▪ rétorika (nauka o řečnictví + etika a politika)
▪ gramatika (jazykověda + logika)
Quadrivium:
▪ aritmetika
▪ astronomie (součástí byla i astrologie)
▪ musica (nejen hudba, ale i poetická tvorba)
▪ geometrie
• absolvent těchto 7 nauk (světských věd), které se vyučovaly na artistické
fakultě se mohl zapsat i na další studia – na fakultu teologickou,
lékařskou nebo právnickou;
• první univerzita na světě vznikla v roce 1119 v Bologni (právnická
studia), 1174 Sorbona v Paříži, 1167 Oxfordské vysoké učení, 1209
Cambridge, 1220 Salanca, 1222 Padova, 1224 Neapol, 1229 Toulouse,
1348 Praha, 1365 Vídeň, 1368 Heidelberg, 1388 Kolín n.R., 1389 Erfurt;
b) kláštery:
- mniši a mnišky toužili zasvětit svůj život Ježíši Kristu;
- z mnoha mnišských řádů jsou pro dějiny filozofie významné zejména 2:
Františkáni – založen sv. Františkerm z Assai; stoupenci inklinovali ke
kontemplacím (rozjímání) – platónská filozofie lásky sv. Augustina –
přívrženci: Bonaventura, Roger Bacon atd.
Dominikáni – studijní řád vznikl v letech 1216 – 1220 z popudu
španělského kněze Dominika – šíření křesťanství ve městech, vychází a
aristotelismu; představitel: Tomáš Akvinský;
c) církevní a dvorské školy
- byly dalšími centry vzdělanosti ve středověké Evropě;
7. Období stavovské monarchie (1434 - 1620)
7.1. Postavení stavů
• Rozkvět práva a právní kultury. Stavové se
dělí s panovníkem o moc. Stavy jsou skupiny lidí
s určitými politickými právy. Rozeznáváme stav
panský, rytířský, městský. Církev není
politickým stavem.
• Zájemce o to, stát se šlechticem, mezi sebe
přijímala na Zemském sněmu šlechta. Do
rytířského stavu povyšoval sám král. Šlechtici
mohli vlastnit tzv. deskové statky (osvobozené
od daní).
Na počátku 16. století upírá šlechta městům třetí hlas na
sněmu. V roce 1517 byla přijata Svatováclavská
smlouva - kde byl hlas měšťanům přiznán. Smlouva je
doplňkem Vladislavského zřízení zemského (1500).
Obsahem jsou tři komplexy otázek:
• povoluje podnikat šlechtě
• šlechta přiznala městům právo 3. hlasu na ZS
• řeší příslušnost zemských a městských soudů při
sporu šlechtice s měšťanem.
Končí tak spor o třetí hlas a řeší se i hospodářské otázky.
Roku 1515 byla uzavřena smlouva podobná té
Svatováclavské. Jejím tvůrcem byl Vilém z Pernštejna.
Text smlouvy z roku 1515 byl vložen do Zemských
desek, nebyl ale respektován. Přes odpor měst byl roku
1516 proveden jeho výmaz z desek.
7.2. Státní ústřední orgány České koruny
7.2.1. Hlava státu
Byl jí český král. Jsou uznány dva principy:
• princip přijímání;
• princip volby.
Při přijímání český panovník vyhlašuje tzv.
korunovační reversy.
Při volbě vydává volební kapitulace. Dohromady se
tyto listiny nazývají inaugurační diplomy.
Panovník zastupuje stát navenek, je nositelem nejvyšší
lenní výsosti a nositelem regálů. Měl omezenou
pravomoc soudní a zákonodárnou. Svolával Zemské
sněmy, vypovídal válku, sjednával mír. Byl ochráncem
víry a nositelem odúmrti.
7.2.2. Generální sněm
• Svolával jej panovník. Byl jakýmsi parlamentem pro
všech země soustátí. Sdružoval delegace všech zemí.
Delegace nebo delegáti z okolních zemí přišli na
český Zemský sněm a rozšířili ho na generální.
• Usnesení sněmu bylo závazné jen pro ty země, které
s ním souhlasily. Generální sněm řešil především
otázky vypovězení války a panovnické posloupnosti.
7.2.3. Dvorské úřady
• Dvorské úředníky jmenoval panovník, byly většinou
dědičné v šlechtických rodech. Jedná se např. o
číšníka, dveřníka, mečíře.
7.2.4. Královská rada
• Poradní orgán, měl ale i určité soudní
kompetence. Vytvořena byla z dvorských sjezdů.
• Užší byla tajná rada. Stala se orgánem pro celé
rakouskouherské soustátí. Vytvořil ji Ferdinand I.
Z ní pak vzniklo ministerstvo zahraničí.
Z dvorské vojenské rady vzniklo ministerstvo
války a z dvorské komory ministerstvo financí.
7.2.5. Česká komora
• Byl to finanční orgán - „ministerstvo financí pro
země Koruny české“.
7.2.6. Česká královská kancelář
• V jejím čele stál kancléř. Byl dosazován
panovníkem na návrh Zemského sněmu.
Odpovídal za to, že listina neobsahuje nic, co by
směřovalo proti stavovským právům.
• Byla vytvořena také německá expedice - v čele
stál místokancléř. Sloužila pro německý písemný
styk s Lužicí a Slezskem.
• Za hranice státu doprovázela panovníka
expozitura. V jejím čele stál 2. místokancléř.
Obstarávala písemný styk v cizině.
7.2.7. Hejtmanství německých lén (feuda extra fortem)
• Zřídil jej Jiří z Poděbrad. Mělo jisté správní a soudní
kompetence týkající se lén Českého státu v zahraničí.
7.2.8. Úřad mincmistra
• Dosazoval jej král. Na starosti měl správu horního a
mincovního regálu.
7.2.9. Dvorský soud
• Na starosti měl soudní agendu týkající se královských lén
v rámci Českého státu. V jeho čele stál dvorský sudí.
7.2.10. Komorní soud
• Předsedal mu hofmistr. Konkuroval zemskému soudu. Od
16. století řeší problematiku politických deliktů
nemířených proti českému králi (např. urážka).
7.2.11. Apelační soud
• Je soudem pro celé soustátí. Byl zřízen roku 1548
Ferdinandem I. Stal se trestem pro odbojná města.
V řízení platila zásada apelační, (oproti tomu
stojí kasační zásada).
7.2.12. Inkolát (ius incolatus)
• Inkolát = šlechtické obyvatelské právo, uděloval
Zemský sněm s králem.
• Od 18. století existuje indigenát - značící
příslušnost k určitému stavu určité země.
7.3. Státní aparát jednotlivých zemí Koruny české
7.3.1. Zemský sněm
• Každý šlechtic měl právo účasti. Svolával jej český král.
Byl zákonodárným orgánem, povoloval berně a uděloval
inkolát. Jednal o propozicích krále a o návrzích právních
předpisů, které vzešly z řad účastníků sněmu.
• Hlasování probíhalo v rámci jednotlivých stavů. Platila
zásada jednomyslnosti v rámci stavů jako jednotek. Zákon
pak podepsal panovník.
• Zákony byly vkládány do Zemských desek. Tzv. relátoři
přenášeli usnesení ze sněmu k deskám a stvrzovali
podpisem.
• Uhry a Slovensko. K platnosti zákona bylo třeba, aby se
pro něj vyslovili stavové i panovník, a aby byl veřejně
vyhlášen.
• V 16. století vzniklo Tripartitum. Soubor uherského
obyčejového práva. Byl přijat panovníkem i stavy, ale nebyl
vyhlášen, proto se nestal zákonem. Přesto byl v praxi
používán.
7.3.2. Krajská organizace a krajské sjezdy
• Krajská organizace nahradila během 13. a 14.
století hradskou. V čele krajů stáli poprávci, pak
hejtmani. Pro každý kraj byli dva - jeden z
panstva, jeden rytíř. Kompetence hejtmanů byly
uzákoněny v 16. století.
• Na Moravě vzniká krajská organizace v 16.
století.
• V Uhrách existovala komitátní organizace,
podobná našim krajům.
• V krajských sjezdech zasedala místní šlechta. Ta
pak vysílala své zástupce na Zemský sněm.
7.3.3. Městská správa
• Roku 1547 proběhlo nezdařené 1. stavovské
povstání. Následovaly panovníkovy sankce. Do
krajských měst byli dosazeni královští rychtáři.
7.3.4. Pozemkově-vrchnostenská správa
• Vytvářel se zvláštní aparát - správní a soudní.
Postavení poddaných bylo vymezeno v selských
řádech.
7.3.5. Královská prokuratura
• Je to orgán stavovské monarchie, vytvořený v 15.
století. Hájil zájmy českého krále, zejména
finanční. V 16. a 17. století se královský
prokurátor stává veřejným žalobcem v trestních
7.4. Vysoké úřady v rámci Čech
Roku 1497 byl stanoven klíč pro obsazování
nejvyšších zemských úřadů. Nejvyšší úředníci
měli k ruce sbor menších úředníků, pomocníků.
12 nejvýznamnějších úřadů (8 obsadili páni, 4
rytíři):
1) nejvyšší purkrabí (pán) - v jeho rukou je
soustředěna výkonná moc, je nejvyšším
velitelem ozbrojených sil.
2) nejvyšší hofmistr (pán) - byl předsedou
komorního soudu
3) nejvyšší zemský maršálek (pán) - měl na starosti
rozsuzování věcí týkající se šlechtické cti
4) nejvyšší komorník (pán) - byl „ministrem
financí“
5) nejvyšší zemský sudí (pán) - řídil zasedání
Zemského soudu
6) kancléř (pán) - stojí v čele České kanceláře
7) dvorský sudí (pán) - stojí v čele dvorského
soudu
8) nejvyšší písař (rytíř) - správa Zemských desek
9) podkomoří (rytíř) – ministr pro královská města
10)dva purkrabí Karlštejnští (pán a rytíř) - správci
korunovačních klenotů
11)purkrabí hradeckého kraje (rytíř) - pověřen
správou královských věnných měst.
7.5. Právo v období stavovské monarchie
7.5.1. Právní památky
7.5.1.1. Vladislavské zřízení zemské (1500)
• V období stavovské monarchie - humanismus,
měl vliv na 1. kodifikaci českého zemského
práva - Vladislavské zřízení zemské. Bylo
přijato
Zemských sněmem roku 1500.
Preferovalo šlechtu, upíralo městům 3. hlas.
• Obsahuje normy majetkového, trestního a
procesního práva. Panovník zákon podepsal roku
1502, městský stav až roku 1517, kdy k němu byla
připojena Svatováclavská smlouva.
V následujících letech proběhlo několik novelizaci:
• 1530 - zvýšena moc panovníka
• 1549 - přepracování celého zemského zřízení
• 1564 - objevuje se zde myšlenka zvýšené moci stavů
Vladislavské zřízení má i několik doplňků:
• Svatováclavská smlouva (1517)
• Smlouva o ručnicích (1524)
• Narovnání o hory a kovy (1534,1575) - znamenal
průlom do panovníkova horního regálu ve prospěch
pozemkové vrchnosti -> panovníka má výhradní
právo pouze ke stříbru a zlatu
• O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní (1600) týkal se práva mezního (řízení před mezním soudem)
7.5.1.2. Česká konfederace (1619)
• Jako zákon byla přijata na generálním sněmu
31.7.1619. Je to první moderní ústava zemí Koruny
české. „Konfederace“ je spojení zemí ve federaci
svého druhu, spojení stavů těchto zemí.
• Text vychází ze zásady rovnosti. Při rovnosti
rozhoduje los.
• Je také monarchomachickou.
• Stavové ctili myšlenku legality. Ferdinand II. byl na
tomto základě zbaven trůnu. Na místo něho byl zvolen
Fridrich Falcký. Roku 1619 byla uzavřena obranná
aliance s rakouskými stavy, roku 1620 s uherskými.
• Konfederace vychází z toho, že pro celé soustátí
existují společné orgány.
• Platila do bitvy na Bílé Hoře.
7.5.1.3. Právní knihy zemského práva
• Pokusem o kodifikaci zemského šlechtického
práva je dílo pod názvem
- O práviech, sudiech a dskách země české,
knihy devatery. První vydání je z roku 1499,
druhé je z r. 1507.
• Kniha Tovačovská z konce 15. století. Moravské
zemské právo.
• Na počátku 16. století byla tato kniha přepracována
a vznikla tak Kniha Drnovská.
• Na počátku 17. století vzniklo dílo nazvané
O právu našem.
7.5.1.4. Právní knihy městského práva
• Pocházejí ze 16. století. Jsou to např.:
• Knihy práv městských. Je psaná česky a
dokončena byla roku 1534.
• Práva městská království českého (1579).
Autor se inspiroval především římským a
kanonickým právem. Toto dílo přijal český
Zemský sněm.
7.5.2. Řízení (proces) před Zemským soudem
Důležité jsou tři principy, které proces
ovládají:
• ústnost
• veřejnost
• zásada soukromé žaloby související
se zásadou dispoziční
7.5.2.1. Řízení přípravné
• Ten, kdo chtěl zahájit spor - žalobce (původ), oznámil
úředníkům na soudě obsah žaloby, tzv. půhon.
• Poté ho měli doručit obžalovanému. K tomu byli určeni
komorníci, v jejichž čele stál starosta komorničí. Požadovalo
se trojnásobné seznámení s obsahem žaloby (trojnásobný
půhon).
• Jestliže byl obžalovaným holomek (neženatý šlechtic) -> byl
poháněn tam, kde bydlel jejich otec.
• Komorník se musel prokázat zemskou pečetí, a přednést
předepsanou formuli. Existovala i fikce doručení. K tomu
ještě provolal půhon na trhu. Na trhu byli provolávány i
půhony týkající se tkáčat. Používal se také půhon zvaný
zatkyně.
7.5.2.2. Vlastní jednání na soudě
• Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře. Začínalo
se svědčením půhonů. V nepřítomnosti jedné ze
stran mohl být vydán kontumační rozsudek. V
takovém případě obdržela strana, která se
dostavila, stanné právo. Mohlo dojít k odkladu
řešení sporu před soudem - tzv. hojemství.
• Pak probíhalo důkazní řízení. Průběh sporu se
zapisoval do Zemských desek.
• Případy žen se u soudu řadily na začátek, a to pro
jejich koketní chování.
• Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky.
7.5.2.3. Exekuční řízení - nucené splnění rozsudku
• Jestliže se někdo zdráhal splnit rozsudek, mohl k
tomu být donucen. Po vynesení rozsudku
následovalo toto:
• úmluva
• zvod
• exekuce
• povinná strana musí zaplatit peněžní částku
• odhádání
• přidědění, vdědění
• skutečné panování
7.5.3. Proces před městským soudem
• Je zde možnost odvolat se k apelačnímu soudu,
který byl zřízen roku 1548. Používá se tortura
(průběh výslechu zapisuje krevní písař do smolných
knih), ordály.
7.5.4. Principy procesního práva
V civilním procesu se uplatňují dvě zásady:
• zásada projednací (dispoziční)
• zásada obžalovací
V trestním procesu jsou to tyto dvě zásady:
• oficialita
• zásada vyšetřovací (inkviziční)
7.5.5. Jednotlivé instituty soukromého práva
7.5.5.1. Dědické právo
• Stále existuje instituce nedílu. Ti, co na něm žijí,
společně „chlebí“. Ke konci období se nedíl
oslabuje, rozvíjí se dědické právo. Úzce souvisí s
odúmrtí. Panovník mohl dát právo nedílníkovi
obdařit někoho majetkem (tzv. mocný list - král se
jím vzdává odúmrti).
• Po zrušení odúmrtí se mohlo začít plně rozvíjet
dědické právo, a to jak ze závěti (testament,
kšaft) tak i ze zákona. Na významu pozbyly tzv.
zápisy s místem a zápisy bez místa.
7.5.5.2. Obligační právo (kupní smlouvy)
Ti, co spolu uzavírají kupní smlouvu se nazývají
soukupové. Uzavření smlouvy se zapíjelo, tzv.
lidkup.
• ručení za faktické vady
• ručení za právní vady
• ručení za závazky - toto ručení mělo několik
forem:
– ručení osobní svobodou - tzv. ležení
– ručení ctí
– ručení majetkem (v zemském právu)
– rukojemství - v zástavu se mohla dát také třetí osoba.
7.5.5.3 Manželské a rodinné právo
• Prosazuje se zásada monogamie. Existují
instituty věna, a odvěnění (bylo zapsáno do
desek pro případ smrti manžela).
• V instituci poručnictví nad sirotky dochází k
vývoji od poručníka mocného (nadřazeného) k
poručníku věrnému, který hájí zájmy svého
poručence.
• Pro dospělost byla důležitá fyzická kritéria.
Toto bylo odbouráno v 16. století a byla
určena věková hranice - v zemském právu
muži 20, ženy 20 a v městském právu muži 18
a ženy 15 let.
7.5.6. Trestní právo
• delikty proti státu - byly stíhány ex offo
–
–
–
–
–
urážka panovníka
zrada
nářek
odboj právu
delikt moci
• delikty soukromožalobní (ochrana samotných základů
stavovské společnosti)
–
–
–
–
zprotivení se
pych (polní)
výtržnost
kacířství, čarodějnictví
• delikty pohlavní
– cizoložství
• mord, vražda
• loupež, krádež, hanění na cti, tělesné poškození
7.6 Stavovské povstání a bitva na Bílé hoře (1618 – 1620)
• 1617 porušení Majestátu Rudolfa II. bylo chápáno
nekatolickou šlechtou jako porušení zemských svobod;
v březnu 1618 sjezd nekatolických stavů v Praze stížnost
Matyáši, ale ten nechtěl couvnout a zakázal další sjezd
plánovaný na květen 1618;
• 21. 5. 1618 sjezd nekatolické šlechty se rozhodl vystoupit
rázně proti místodržitelům;
• 23. 5. 1618 delegace stavů vedená Thurnem svrhla
místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu a
písaře Fabricia z oken do hradního příkopu na Pražském
hradu. Tato v pořadí již třetí defenestrace byla zahájením
30-ti leté války.
• 24. 5. 1618 sjezd po svržení královské moci zvolil do čela
země zemskou vládu 30-ti direktorů;
• Matyáš byl zaskočen a r. 1619 umírá; nástupcem má být
Ferdinand II., kterého však stanovené odmítají;
• Matyáš byl zaskočen a r. 1619 umírá; nástupcem má
být Ferdinand II., kterého však stanovené odmítají;
• V červenci 1619 se sešel generální sněm stavů zemí
Koruny české, který vyhlásil konfederaci, jež si volí
krále (dle nizozemského vzoru) – zvolen byl Fridrich
Falcký (1619-1620);
• 8. 11. 1620 poráží cca za 2 hodiny císařské vojsko
(28 tisíc vojáků) stavy (20 000 vojáků) na Bílé hoře;
Fridrich Falcký prchá ze země; stavovský odboj se
postupně rozpadl;
• První fáze 30-ti leté války se nazývá válka českofalcká (1618 – 1623), kdy z Čech se přenesla na
území Říše – Fridrich Falcký ztratil nejen Horní a
Dolní Falci, ale i hodnost kurfiřta;
• 21. 6. 1621 se konala poprava 27 odbojných pánů (3
páni, 7 rytířů, 17 měšťanů) + konfiskace jejich
majetku;
7.7 Třicetiletá válka (1618 – 1648)
• První fáze 30-ti leté války: Válka česko-falcká
(1618 – 1623)
• Druhá fáze 30-ti leté války: Válka dánská
(1625 – 1629)
• Třetí fáze 30-ti leté války: Válka švédská
(1630 – 1635)
• Čtvrtá fáze 30-ti leté války: Válka švédskofrancouzská (1635-1648)
• 24. 10. 1648 byl podepsán Vestfálský mír – úpadek
moci Svaté říše římské národa německého a
Španělska, naopak nástup moci Francie a Švédska;
upevnění moci Habsburků ve střední Evropě;
7.8 Důsledky Třicetileté války
• Nezdar českého stavovského povstání a následné upevnění
moci Habsburků v středoevropském soustátí mělo
katastrofální následky pro český národ a přineslo tyto
změny v pobělohorských českých zemích:
1. V politické oblasti došlo k dalšímu posílení habsburských
centralizačních a absolutistických snah.
2. České země se staly de facto provincií, i když si formálně
udržely samostatnost.
3. Uvnitř stavovské obce se dále upevnila pozice panské
šlechty.
4. V důsledku rozsáhlé konfiskace tři čtvrtiny statků
v Čechách změnily.
5. Důslednou rekatolizací vzrostla pozice katolické církve
v českých zemích.
6. Vydáním tzv. Obnoveného zřízení zemského (nové ústavy)
došlo k definitivnímu skoncování s dualismem panovnické
a stavovské moci.
• Třicetiletá válka (zejména ve své druhé části) nesmírně
zpustošila české země.
• Po třicetileté válce se habsburská monarchie dostala do
mnoha válečných konfliktů. Habsburkům vyrostl mocný
soupeř na Západě - Francie a zároveň z Východu se
objevila další expanze - Osmanská říše. Válečné operace
probíhaly i od prvního desetiletí 18. století; tentokráte se
jednalo o tzv. války o dědictví španělské. Budování
centralistického státu sice dále pokračovalo. Habsburkové
při prosazování pragmatické sankce značně ztratili ze svých
mocenských pozic v Evropě.
• Nedostatek pracovních sil v zemědělství nutil šlechtu
jednak zvyšovat robotní povinnosti a jednak silně
připoutávat rolníky ke svým panstvím. Současně
s vysokými robotami se prosazovaly nejrůznější formy
osobní nesvobody poddaných (někdy hovoříme o tzv.
druhém nevolnictví).
• Produktivita zemědělské práce byla velmi nízká. Poměry
na venkově proto vyvolávaly všeobecnou nespokojenost,
která často přerůstala v otevřená povstání nebo alespoň ve
zbíhání poddaných. Jejich nárůst vedl císařskou vládu, aby
začala v celozemském měřítku zasahovat do poměru mezi
poddanými a feudálními vrchnostmi (vydávání robotních
patentů).
• Třicetiletá válka a její důsledky vážně oslabily postavení
měst. Řemeslná výroba stagnovala. Nejvážnější brzdou
výroby se však stávaly cechy. Habsburská monarchie
hospodářsky zaostávala za nejvyspělejšími zeměmi západní
Evropy. Ze Západu se tehdy šířily moderní ekonomické
teorie, souhrnně označované jako merkantilismus
(základní zdroj bohatství spočívá v obchodní činnosti, stát
má podporovat výrobu zboží a chránit domácí výrobce,
omezovat vývoz surovin a naopak podporovat vývoz
zboží). Aby mohla země vyvážet, bylo povinností státu
podporovat výrobu, mj. i zakládáním státních manufaktur.
• Dopadu bělohorské porážky se neubránila ani
kulturní oblast. Úpadek měst, odklon šlechty
a měšťanstva od české kultury, násilná
rekatolizace a s ní spojená emigrace elity české
kultury a vzdělanosti - to vše způsobilo doslova
katastrofu v duchovním životě tehdejší
společnosti.
• Ruku v ruce s rekatolizací pronikal do českých
zemí nejprve manýrismus (1520 – 1600; byl
typický za Rudolfa II.) a po něm barokní životní
sloh 1600 – 1700) a s ním i barokní kultura (v
podobě českého baroka). Kolébkou baroka byl
Pyrenejský a Apeninský poloostrov.
8. Pozdní feudalismus - absolutismus (1620 - 1848)
Počátek absolutismu znamenal úpadek českého práva. V celé toto období se
vyznačuje refeudalizací, rekatolizací, germanizací a centralizací, která byla
prováděna formou byrokratizace.
Charakteristické rysy feudálního absolutismu:
• vyvíjel se odlišně od ostatních zemí v Evropě
• důvod byl ten, že český absolutismus byl nastolen zvenčí, jako důsledek
prohrané války (x v Evropě to byl důsledek vnitřního, zejména
ekonomického vývoje)
• čeští stavové, kteří prohráli boj s Habsburskou monarchií ztratily svá
práva a napříště budou mít jen ta, která jim panovník jako vítěz ve válce
propůjčí (tento trest postihl celou českou politickou veřejnost
s individuálními milostmi)
• u nás byl nástup absolutismu provázen hlubokým ekonomickým
propadem především jako důsledek 30-tileté války
• dochází k obrovským přeměnám v oblasti přerozdělování půdy → pánové
získávají 60 %, rytíři 10 %, města 13 % a církev 13 % poddanské půdy
• přichází sem početná vrstva cizinců, která získává právo inkolátu
(domicil) → stává se osobně nezávislá na panovníkovi, který ji
obdarovává zkonfiskovanou půdou
• v 19. století se projevu národnostní odcizení šlechty, která si uvědomuje,
že kariéru musí dělat u dvora
• dochází k poklesu národní české kultury, klesá úroveň
jazyka a literatury
• tento proces v rámci germanizace odstartovalo Obnovené
zřízení zemské, které zrovnoprávnilo češtinu s němčinou
s cílem překonání Zákona na ochranu české řeči, který
vytěsňoval němčinu jako úřední jazyk
• nejdříve existovala dualita, ale poté začala jako státní
jazyk němčina získávat převahu
(v němčině byla
vydávána všechna autentická znění zákonů)
• do Josefínské doby je vyučovacím jazykem na
univerzitách latina
• Josefínská doba představuje vrchol → v zájmu sjednocení
vzniká idea jednoho panovníka, náboženství i jazyka →
čeština se stává pouze jazykem užívaným, státním
jazykem je němčina (až do roku 1848)
Periodizace a obecná charakteristika:
první etapa (1620 - 1648) - období 30-tileté války
druhá etapa (1648 - 1680) - druhé nevolnictví
třetí etapa (1680 - 1740) - obnova a rozvoj
ekonomiky zejména na bázi manufakturní
čtvrtá etapa (1740 - 1790) - doba osvícenského
absolutismu
pátá etapa (1790 - 1792) - Leopoldská restaurace
šestá etapa (1792 - 1848) - Metternichovský
policejní absolutismus
Obecné charakteristické rysy feudálního absolutismu
v českém státě:
• refeudalizace
• centralizace ve struktuře a činnosti státního aparátu:
vše se řídí vůlí jednotlivce, panovníka, ostatní mu
byli naprosto podřízeni
• rekatolizace: posilování a upřednostňování katolické
církve; to se promítá i do struktury
a činnosti
sněmů (dříve zasedaly pouze 3 stavy, a to páni, rytíři
a měšťané, ale nyní se jako první stav staví
arcibiskupové, biskupové, preláti atd.)
• germanizace: přichází z Vídně; používání jen
německého jazyka; Obnovené zřízení zemské psané
v němčině, má však i české znění → při rozdílné
výkladu mělo přednost německé znění, na úřadech
se používalo pouze německé znění
8.2. Územní ztráty Českého státu v době
absolutismu
• Roku 1620 bylo provedeno opatření k odloučení
obou Lužic od státu - začínala válka a císař
potřebuje peníze. Půjčil si od saského kurfiřta a
jako zástavu dal Lužici. Smlouvy o půjčce byly
obnovovány v letech 1623 a 1632. Dluh nebyl
nikdy uhrazen, proto jsme ztratili Lužice.
• Za Marie Terezie jsme přišli i o Slezsko. Z toho
nám zůstalo pouze Opavsko, Krnovsko, Těšínsko
a další „mini území“.
8.3. Státní ústřední orgány České koruny
• V době soustředěné moci v rukou panovníka a
eliminace moci stavů se začala prosazovat
pomalu byrokratizace státního aparátu.
Úředníci byli vybíráni podle své kvalifikace,
oddanosti a náboženství (jedině katolíci
• Roku 1625 byl např. zrušen úřad dvou purkrabí
Karlštejnských.
• Od roku 1625 už tedy nebyly korunovační
klenoty uloženy na Karlštejně, ale ve Svatovítské
katedrále. Marie Terezie dala převést klenoty do
Vídně.
8.3.1. Postavení panovníka, okleštění moci stavů
• Za stavovské monarchie měla část moci v rukou
vysoká šlechta. Po bitvě na Bílé Hoře vítězný císař
veškerá stavovská práva ruší. Panovník se chová
absolutisticky, vyměňuje obsazení klíčových
úřadů.
• Ferdinand II. přepracoval pravidla o obsazování
trůnu. Byly zrušeny jak korunovační reversy, tak i
volební kapitulace.
• Roku 1713 bylo rozšířeno trůní právo i pro ženy,
tzv. pragmatickou sankcí. Tím byla naprosto
vyloučena volba panovníka stavy. Tím, kdo zajistil
dědickou následnost rodu i po přeslici byl Karel VI.
V pravomoci stavů zůstalo pouze:
• volba panovníka
• oddělení území
8.3.2.
Zákonodárství,
umenšená
pozice
Zemských sněmů
• Před rokem 1620 měly klíčové postavení
Zemské sněmy. Teď je zákonodárcem
panovník, sněm je zbaven svého hlavního
úkolu. Poslední generální sněm zasedal roku
1619.
• Zemské sněmy jsou k dispozici panovníkovi.
Vrátil se na ně církevní stav - byly tam tedy
stav církevní, panský, rytířský a městský.
• Každý stav vysílal své dva zástupce do
osmičlenného Stavovského zemského výboru.
Když nezasedal sněm, připravoval výbor jeho
jednání.
8.3.3. Dvorské úřady
• Zůstala jejich struktura (číšník, dveřník,...), ale
pomalu odumíraly. Panovník dvorské úřady
uděloval jako vyznamenání, odměnu pro své věrné.
8.3.4. Královská rada
• Poradní orgán panovníka nebyl výslovně zrušen.
Od r. 1624 panovník trvale sídlí ve Vídni.
8.3.5. Česká komora
• Starala se o finanční politiku státu.
8.3.6. Hejtmanství německých lén
• Postupně upadalo. Až bylo roku 1651 zrušeno.
• Kompetentním pro správu zbylých vazalů se stal
po roce 1651 apelační soud.
8.3.7. Česká královská (dvorská) kancelář
• V jejím čele stál kancléř.
• Po roce 1624 se přemístil do Vídně. Kancelář se stala
mezičlánkem mezi panovníkem a Českým státem. V
jejím čele stál nejvyšší kancléř.
• Kancelář prošla výraznou byrokratizací. Byl zaveden
nový úřad - místokancléř a také další početný aparát.
• Roku 1749 byla Česká dvorská kancelář zrušena
Marií Terezií.
• Kompetence kanceláře převzal společný orgán pro
Český stát a Rakousko, tzv. Direktorium (Ředitelství
ve věcech vnitřních). Mělo na starosti veřejnou
správu a finance. Roku 1762 bylo zdokonaleno a
vznikla tak Spojená česko-rakouská kancelář. Byla
dobovou vládou ve státě.
8.4. Místní správa - správa zemí
• Správa území českých krajů, Moravy a zbytku
Slezska. Na úrovni místní správy byla moc stavů
největší. Proto byly po roce 1620 jmenováni nový
místodržitelé, oddaní králi.
• V Čechách to byl sbor místodržících v jejichž čele
stál nejvyšší purkrabí, který zastával také úřad
předsedy Zemského sněmu a Zemského soudu.
• Moravské zemské hejtmanství nahradil roku 1636 tzv.
tribunál, v čele byl moravský zemský hejtman.
• Roku 1748 byl v Čechách i na Moravě zřízen nový
úřad pro správu zemí, který byl nazván královská
deputace. Roku 1763 byl název změněn na Zemské
gubernium.
8.5. Krajské zřízení
• V 17. století byl zachován výběr úředníků i z vůle
stavů. Roku 1751 bylo zrušeno staré pravidlo o
dvou hejtmanech v krajích, kraje byly nově
rozděleny, bylo jich nyní 16. Hejtman měl pevné
sídlo v krajském městě. Měl na starosti
soudnictví, správu všech důležitých věcí. V roce
1862 krajská správa zanikla.
• Kraje jsou specifikem pro České království. Na
Moravě došlo k rozdělení na kraje až roku 1637
(bylo jich 6).
• Po vydání Obnoveného zřízení zemského přestaly
být svolávány krajské sjezdy.
8.6. Vrchnostenská správa
Vrchnost vykonávala veškeré funkce soudnictví
vzhledem k poddaným. Pozemkové vrchnosti a jejich
feudální panství tvoří územně správní celek.
8.7. Městská správa
Jedná se o nejnižší stupeň správy. V čele měst stojí
volení zástupci městského patriciátu.
Roku 1784 došlo k reformě městské správy -> tzv.
regulace magistrátů. Všechna města byla rozdělena
podle hospodářského významu do tří skupin:
• nejmenší města
• středně velká města
• největší města.
8.7 Tereziánské a josefínské reformy v období
osvícenství 18. století
Císařovna Marie Terezie (1717 – 1780) byla
motivována pro reformní kroky kritickou situací státu –
sociální a ekonomická politika osvíceného
absolutismu. Tereziánské reformy:
• daňová reforma (kontribuce) – pro armádu a
splacení státního dluhu;
• 1749 změna státoprávního postavení zemí Koruny
české v rámci habsburské monarchie – zřízeny 2
nové úřední instance;
• 1748 tereziánský katastr – soupis poddanské půdy;
• měnová reforma – základní peněžní jednotkou se
stal 1 zlatý ve stříbře, který měl hodnotu poloviny
tolaru nebo 30 krejcarů;
• zavedení jednotného systému měr a vah;
• 1771 vydán robotní patent pro Slezsko a
v Čechách zahájila práci urbariální komise
pro zmírnění poddanských povinností;
• 1775 vydán robotní patent pro Čechy;
• 1775 jednotný celní řád;
• stavba císařských silnic;
• školská reforma – 1777 čtyřtřídní hlavní
školy a třítřídní městské školy; 1774 triviální
školy – povinná školní docházka;
• reforma armády – povinná 7 letá vojenská
služba;
císař Josef II. (1780-1790) provedl další tzv. josefínské
reformy:
• 1781 patent o zrušení nevolnictví neboli člověčenství –
poddaní se mohli ženit, jít do učení a na studia bez souhlasu
vrchnosti;
• 1781 toleranční patent – náboženská svoboda pro
protestanty;
• 1785 josefínský katastr – evidence veškeré půdy;
• 1789 berní a urbariální patent – převedení roboty na
peněžní plat;
• zrušení klášterů a konfiskace jejich majetku (50%);
• zmírnění trestů;
• omezení cenzury;
Všechny reformy směřovaly k centralizaci absolutistické
moci osvíceného feudalismu a otevřely cestu ke
kapitalismu.
8.8 Organizace soudnictví v letech 1620 - 1848
• Před Bílou horou byla organizace soudnictví přehledná. Až
do Josefínské doby se respektuje princip personality
stavovského práva, který ústí v to, že pro jiné kategorie
obyvatel jsou jiné soudy. Český Zemský soud ztrácí v
Obnoveném zřízení zemském své pravomoci, svrchovanost.
Proti každému jeho rozsudku je možné odvolání
k panovníkovi, tzn. není poslední instancí. Tam, kde uložil
trest smrti, nebo ztráty šlechtické cti, musel nejdříve požádat
panovníka o souhlas. V polovině 18. století byla reorganizace
soudů provedena natolik, že z původních stavovských soudů
zbývalo velmi málo. Obnoveným zřízením zemským byla
zavedena na všech soudech dvojjazyčnost.
• Existuje zde tří-instanční systém:
1. instance: vrchnostenské, městské a zemské soudy,
2. instance: apelační soudy,
3. instance: Nejvyšší soudní úřad.
• Zemský soud byl první instancí pro šlechtice a
původně i pro nešlechtice. Existovala možnost
žalovat i kláštery, kapituly, královská města a
projednávat také spory lenní.
• Městské soudy byly soudy první instance pro
měšťany. Od 18. století byla omezena pravomoc
menších městských soudů. Ztrácí hrdelní
pravomoc, kterou přenáší na větší města, která musí
prokázat, že disponují právnickým aparátem.
• U vrchnostenských soudů se uplatňuje nárok, aby
disponovaly školeným právnickým aparátem, tzn.
aby měly alespoň justiciáře = úředník s právnickým
vzděláním.
Už za stavovské monarchie byl založen Apelační
soud v Praze, který byl složen z kvalifikovaných
osob. Byl odvolacím soudem pro městské soudy.
Později se používal jako všeobecná odvolací
instance pro soudy 1. instance.
Od roku 1753 byl zřízen Apelační soud pro
Moravu a Slezsko v Brně. Směřovala k němu
odvolání od soudů poddanských a městských. Roku
1782 byl změněn Josefínskou soudní reformou,
resp. navázal na bývalý Moravský zemský tribunál
pro Moravu a Slezsko.
Od roku 1853 se z těchto soudů staly zvláštním
nejvyšším rozhodnutím č. 10 vrchní zemské soudy,
tj. 2. obecné instance v hlavních městech
jednotlivých zemí monarchie.
• Jako třetí instance původně fungovala Česká
dvorská královská kancelář, která měla
zvláštní senát pro iudiciale, jímž procházely
všechny žádosti o revizi od 2. instance
k panovníkovi. Roku 1749 byla Česká dvorská
královská kancelář zrušena a byl zřízen Marií
Terezií Nejvyšší soudní úřad ve Vídni.
• Po roce 1848 byl zřízen Nejvyšší soudní dvůr
ve Vídni. Jednalo se o soud zrušovací, který na
základě „zmatečné“ stížnosti mohl změnit,
potvrdit nebo zrušit rozsudek nižší instance.
Vlastní rozsudky vydávat nemohl.
8.8.1 Trestní soudnictví
• Na starosti ho měly hrdelní soudy. Do poloviny
18. století (1766) mělo hrdelní jurisdikci velké
množství soudů (poddanské, městské,...). Celkem
jich bylo 378. Byla provedena redukce - hrdelní
pravomoc byla zrušena u velké většiny soudů.
Zůstala pouze 24 městům (4 města pražská, Cheb,
Plzeň,...).
• Nejvýznamnější z těch 24 bylo 16 krajských měst,
kde zasedaly trestní kriminální soudy. Vedle
školených soudců se jich účastnili i laikové
(přísedící). Ti museli být přítomni i u vyšetřování
a sepisování protokolu.
• V Praze, Brně a Opavě sídlily kriminální soudy pro
privilegované obyvatelstvo. Stály vedle těch 24.
Soud v Praze měl na starosti trestnou činnost šlechty,
vyšších úředníků (od krajských úřadů výše), osob
spadajících do jurisdikce univerzity a osob
obžalovaných z velezrady bez ohledu na jejich stav,
to vše na území Čech.
• Odvolání proti těmto 24 + 3 soudům směřovala k
Apelačnímu soudu. Ten, když přezkoumával jejich
rozsudky, se označoval jako vrchní kriminální
soud. Nad ním stál Nejvyšší soud ve Vídni,
označovaný jako Nejvyšší soudní dvůr. Posuzoval
odvolání proti rozhodnutí Apelačního soudu.
8.8.2 Civilní soudnictví
První instance měla několik podob:
• pro privilegované osoby sloužil jako první instance Zemský soud.
• ve větších městech (Praha, Brno, Opava a další) byly civilní soudy
obsazeny školenými právníky
• v dalších 28 městech se civilní soudy skládaly ze 3 soudců
• v méně významných městech rozhoduje civilní spory syndikus
• vedle toho byly civilní spory projednávány na jednotlivých
vrchnostensko-poddanský panstvích, což vedlo k velké roztříštěnosti
• stále zůstávaly horní soudy v hornických městech (Kutná Hora,
Jáchymov, Příbram)
• od první čtvrtiny 18.století se rozšiřuje agenda mezi obchodníky → v
Praze, Brně a Opavě vznikají merkantilní a směnečné soudy
• dále zůstal i lenní soud (Praha, Brno, Opava) - pro vztahy mezi lenními
pány a vazaly
Druhou instancí byl Apelační soud, složený z prezidenta, zástupce,
soudních radů a pomocného personálu
Třetí instancí byl Nejvyšší soudní dvůr.
Vývoj procesu
• Počátky změn se objevují od vydání Obnoveného
zřízení zemského. Vítězí zásada oficiality. Obnovené
zřízení zemské obsahuje zásadu písemnosti. Do
procesu se dostávají zásady římsko-kanonického
procesu a vytlačuje se princip obžalovací. Postupně se
prosazuje princip inkvizičního (vyhledávacího)
procesu.
• Zásady procesu majetkového se neodlišovaly od
procesu trestního. Platila stejná pravidla, soudili stejní
soudci a soudy. Obnovené zřízení zemské bylo
ovlivněno zásadami soudního procesu rakouských
zemí. Pravidla obsažená v Obnoveném zřízení
zemském byla doplněna deklamatorii a novelami
z roku 1640. V letech 1641 až 1644 byly vydána
písemné zásady pro městské soudy zvané Instrukce.
• Trestní zákoník Constitutio Criminalis Josefina vydaný
v roce 1707 (v češtině pak 1708) platil pro jednotlivé české
země. Sjednotil postup řízení ve všech zemích Koruny
české u všech soudů a zakotvil inkviziční proces.
• Roku 1768 (česky 1769) byl vydán výlučný zákoník
Constitutio Criminalis Tereziana, který rušil všechny
ostatní. Byl platný pro všechny země české a rakouské.
Obsahuje zásadu formální důkazní teorie. Hlavním
důkazním prostředkem se stává tortura. Tíha důkazů je na
obžalovaném. Celý proces je veden tak, aby se získala tzv.
koruna důkazů = přiznání obžalovaného. V případě, že se
nepodařilo vinu prokázat a obžalovaný byl propuštěn, bylo
to jen na „volnou nohu“ a dál se sháněly důkazy k jeho
odsouzení. Obžalovaný byl bezprávný. Nebyl rovnocenná
strana. Nemohl navrhovat důkazy, nemohl mít obhájce,
postrádal základní procesní práva. Vycházelo se z toho, že
má-li pravdu, je jeho nejlepším obhájcem soudce. Soudce
pak měl tři funkce: soudit, obhajovat a žalovat.
• Až do roku 1883 byl aplikován inkviziční proces.
• Roku 1781 byl vydán Obecný soudní řád jako základ
soudního řízení. Zakotvil zásadu dispoziční a zásadu
projednací. Civilní proces vycházel z rovnosti stran před
soudem.
• Změny v trestním procesu byly doprovázeny vydáním
Obecného soudního řádu kriminálního roku 1788.
Odstranil poslední zbytky dřívějších přežitků. Platí
zásada inkvizičního procesu, řízení je písemné a tajné.
Místo tortury se zavádí tresty pro neposlušnost soudů. Jeli to evidentní, soud může uložit tělesné tresty, které se
svojí intenzitou rovnají tortuře. Když byl obžalovaný
usvědčen nepřímými důkazy, nemohl mu být uložen
absolutní trest (jen blízko horní hranici).
• Roku 1803 vychází jako součást Trestního zákoníku o
zločinech a těžkých policejních přestupcích další
soudní řád, který platí až do roku 1848.
8.8.3 Kodifikace občanského práva
• Od první poloviny 18. století se objevuje snaha
upravit majetkové poměry obyvatelstva. Dříve
toto upravoval pro měšťany Koldínův zákoník
městského práva (1579) a pro poddané tuto
funkci plnily dílčí předpisy spadající do oblasti
vrchnostensko-poddanského práva.
• Druhým z pramenů týkající se právní úpravy
majetkových vztahů u nás bylo po Bílé hoře
Obnovené zřízení zemské. Monarchie se snaží o
nastolení rovnosti před zákonem, která by
znamenala oživení obchodu a další jeho rozvoje.
• Teprve v 18. století se objevují snahy dosavadní právo
předbělohorské shrnout. To však nemá podobu nové
kodifikace, ale spíše svodu zákonů (sebrání) = sbírky. Návrh
zákoníku majetkového práva začal být připravován od roku
1753. Řešil otázky vlastnictví, držby, atd. Další odvětví
občanského práva - rodinné a manželské právo - bylo
doménou církve. Později byla utvořena kompilační komise,
která měla vypracovat návrh zákoníku občanského práva.
Zákoník měl tři části: práva osobní, věcná a obligace.
Tento návrh měl více než 5000 paragrafů v 6-ti svazcích
(mnohé platilo jen pro někoho). Byl nepoužitelný pro praxi,
po dvanácti letech práce na něm ustaly.
• Roku 1766 byl ke schválení předložen Maria Theresiana
Codex = Zákoník Marie Terezie pro všechny její dědičné
země, ve kterých je právo soukromé a všeobecné stanoveno.
Byl však velmi nepraktický. Místo úpravy právních vztahů
se jednalo spíše o učebnici či komentář. Byl Marií Terezií
odmítnut.
Všeobecný občanské zákoník 1811
• Na konci vlády Josefa II. byla práce na návrhu
pozdější kodifikace majetkového práva obnovena.
1. 11. 1786 byl vydán 1. díl Všeobecného
občanského zákoníku. Měl 5 částí, z nichž 1. a 2.
část obsahovaly obecná ustanovení a další části
upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení
sirotků,
osob
nemanželských
a
osob
marnotratných. Byly zde zahrnuty i ostatní
předpisy, které v Josefínské době vznikaly. Od
roku 1781 to byly např. omezení fideikomis,
zrušení nevolnictví, vydání tolerančního patentu,
manželský patent, patent o dědické posloupnosti
apod. Poprvé u nás zavádí rovnost občanů před
zákonem.
• Později začaly probíhat další kodifikační práce.
• Jeho koncepce vycházela z římskoprávních základů.
V některých částech čerpal z přirozenoprávní teorie.
Přiznává člověku vrozená, již rozumem poznatelná
práva.
• Základním smyslem zákoníku byla všeobecnost a
výlučnost. Byl všeobecný a výlučně upravoval všechny
právní poměry, kterých se týká. Znamenal definitivní
zrušení Koldína, pokud upravoval občanské právo.
Platil bez výjimky pro všechny obyvatele státu bez
ohledu na jejich společenské postavení. Byl to zákoník
svou povahou již moderní. V základních ustanoveních
majetkových a smluvních zakotvoval již požadavky
nastupující podnikatelské vrstvy. Zákoník řešil otázky
právních vztahů mezi osobami, práva manželského a
rodinného,
věcných
práv
(vlastnictví,
držba),
závazkového práva, dědického práva,... Byly zde četné
vlivy doby feudální i moderní.
Zákoník je poměrně obsáhlý. Má 1502 paragrafů.
Z obsahu Občanského zákoníku 1811:
1. díl: práva osobní včetně manželského a vztahů mezi rodiči a dětmi,
poručnictví a opatrovnictví
• instituce manželství na smluvním základě
• smlouva může mít majetkoprávní aspekt
• možnost ukončení manželství - rozvod, odluka
• dědictví minulosti - rozlišení dětí na manželské a nemanželské → s cílem
chránit majetek před drobením; vztah mezi mužem a ženou → upraven
ve prospěch mužů
2. díl: práva k věcem
• rozlišuje se vrchní vlastnictví (feudální) a užitkové vlastnictví
(poddanské)
3. díl: o společných předpisech práv osobních a věcných
• Podle zákoníku se začaly řídit veškeré soukromoprávní vztahy. Po
zrušení roboty a odstranění feudalismu (1848) byl několikrát
pozměňován, jeho jádro však zůstalo zachováno. Platil až do roku 1918.
Byl převzat do československého právního řádu a platil až do 1. 1. 1951.
8.8.4 Právo rodinné a manželské
• Ustanovení rodinného a manželského práva u nás platila až do roku
1949, kdy zanikly vydání Zákona o rodině (v právní dvouletce).
Manželské právo bylo často měněno.
• Rakouský občanský zákoník vycházel z obecné představy o smluvní
svobodě → manželství může uzavřít každý, nebrání-li mu v tom nějaká
překážka, např. zuřivost, šílenství, nezletilost apod. Takoví lidé nemohli
uzavřít manželskou smlouvu, ale nedostatek věku mohl být odstraněn
souhlasem rodičů, poručníka nebo soudu. Dalšími překážkami uzavření
manželství bylo příbuzenství, švagrovství, existence jiného manželství.
Překážka náboženská spočívala v náležitosti k vyznání (křesťan a
nekřesťan se nemohli brát). Zákaz sňatků kněžích, řeholníků nebo
příslušnic ženského řádu stanovovala překážka přináležitosti k řádu.
• Existovaly také překážky pro Židovské manželství. Od roku 1726 se
však objevovala snaha omezil židovské rodiny a bylo stanoveno, že
sňatek smí mít pouze nejstarší syn (bylo to překračováno). Od roku 1797
mohla být tato překážka odstraněna finančním získání dispense.
• Obecná překážka manželství spočívala v politickém konsensu. Na
požádání byl muži, který se chtěl ženit, vystaven písemný souhlas orgánu
veřejné správy. Předpokladem pro jeho udělení byla schopnost muže
uživit rodinu. Teprve po získání politického konsensu mohl muž požádat
duchovního o uzavření sňatku. Zrušení politických konsensů mělo
proběhnout v roce 1863, ale sněmovna se postavila proti a tak byly
definitivně zrušeny až v roce 1868.
• Nikdo nemohl být bezdomovec. Existovala chudinská péče založená na
domovské příslušnosti. Každý příslušel do nějaké obce, a to buď té, kde se
narodil, nebo získal domovské právo udělením. Rozhodl-li se někdo
toulat, byl poslán zpět do své obce, kde se o něj museli postarat. To
zatěžovalo rozpočty obcí, a proto obce žádaly obnovení konsensů.
• Státní úředníci se mohli ženit až po dosažení určitého stupně v profesním
řebříčku.
• Učitelé se mohli ženit, jen když dostali vlastní školu. Vysokoškolští
asistenti se nesměli ženit vůbec. Tato omezení byla zrušena až v roce
1869. Později byl však zaveden zákaz pro učitelky, neboť vdala-li se,
musela opustit místo, protože byla již zajištěná.
• V Tereziánské době se původně vojáci mohli ženit. Manžel v 1. třídě žil
s rodinou v kasárnách. Manžel ve 2. třídě žil od ženy odděleně. Služba
vojáka byla doživotní. Od roku 1768 byla branným zákonem zavedena
všeobecná vojenská povinnost se snahou, aby vojáci nebyli ženatí. Od
roku 1858 se muž směl ženit, pokud za sebou měl službu nebo byl u
odvodu uznán neschopen vojenské služby. U důstojníků, se do zvláštního
fondu minimální války vkládala tzv. důstojnická kauce.
• Celníci se mohli ženit, ale jen jejich polovina.
• Četníci se ženit nemohli, s výjimkou velitelů četnických stanic.
• Manželství vzniklo souhlasným prohlášením před osobou
duchovní. Sňatek byl církevní a až v 60. letech byl subsidiárně
povolen sňatek civilní, a to jen v případech, kdy církev jeho
uzavření odmítla. Až roku 1949 byl u nás zakotven výlučný
sňatek civilní, který ten církevní vyloučil → byl právně
irelevantní. Důvody neplatnosti manželství byly nedostatek
dobrovolného souhlasu, omyl v osobě ženicha či nevěsty.
• Existovaly dva stupně rozvázání manželství. Rozvod od stolu
a lože, a to na základě žádosti obou nebo jednoho z manželů.
Takové manželství dále trvalo a manželé si byli povinni
manželskou věrností. Kdyby si našli někoho jiného, byli by
stíháni na základě trestního zákoníku a hrozilo by jim vězení až
na 6 měsíců.
• Rozluka znamenala definitivní zánik manželství za života
manželů (dalšími případy definitivního zániku manželství byla
smrt jednoho z manželů nebo prohlášení manželství za
neplatné). Nepřipouštělo se u osob s katolickým vyznáním, což
respektovalo kanonické právo, které zrušení sňatku neuznávalo.
Až novela č. 320 / 1919 povolovala rozluku i u katolíků.
8.8.5 Postavení žen a dětí
• Za výchozí bylo považováno nerovné postavení
ženy a muže. Ženy jsou v moci muže. Zákoník
však zakazoval zlé nakládání s manželkou. Hlavou
rodiny je muž a žena je povinna ho následovat a
poslouchat. Žena nesla jméno manželovo. O
výchově dětí rozhodoval manžel. Muž musel ženě
přiměřeným způsobem přispívat na stravu a
ošacení, ale jiné povinnosti měla jen žena. Při zlém
nakládání muže s ženou jej bylo možné trestat, a to
na základě žaloby. Manželka mu však mohla
prominout. Žena také ztrácela ekonomickou
subjektivitu a literatura 19. století dokazuje, že to
mělo neblahé následky. Rigidními předpisy té doby
mělo dojít k zajištění stability rodiny a manželství.
8.8.6 Dědické právo
• Prvním zásahem do oblasti dědického práva
nalezneme v Obnoveném zřízení zemské (pod
vlivem Koldína).
• Za Josef II. byla převzata posloupnost intestátní
v 6-ti liniích. Prvně dědily děti a ostatní přímí
potomci zůstavitelovy; jako druzí otec a matka
zůstavitele a jeho bratři a sestry, třetí dědové,
báby, ve čtvrté až šestá linii dědili pradědové a
prabáby s těmi, kteří od nich vzešli.
• Tato úprava platila až do roku 1950 - 1951.
8.8.7 Obligační a směnečné právo
V oblasti obligačního práva existovala neomezené smluvní
volnost. Jako nové se objevují smlouvy pojišťovací a pracovní.
Směnečné právo se týkalo bezhotovostních plateb = směnky.
První směnečné předpisy byly vydány ve Vratislavě (Slezsko)
v roce 1651. Od roku 1672 se aplikovaly i v ostatních zemích
Habsburského soustátí.
Roku 1712 byl vydán druhý směnečný patent ve Slezsku, který
se stal základem právní úpravy pro ostatní země. Jeho vliv na
české země byl však znemožněn ztrátou Slezska v roce 1742.
Roku1743 byl vydán Vídeňskou vládou zvláštní směnečný patent,
jíž byly zřizovány směnečné a merkantilní soudy v hlavních
městech zemí monarchie (u nás Praha, Brno a Opava). Jako druhá
instance měly fungovat směnečné a merkantilní apelační soudy a
jako třetí instance Nejvyšší soudní dvůr.
Předpisy upravující obchodní vztahy byly založeny na předpisech
cechovních. Jeho smyslem bylo vyloučit konkurenci zahraničních
kupců (zvláště z Norimberku). Domácí konkurence byla
omezována udělováním státních koncesí. Jednotlivé obchodní
organizace se nazývaly konfraternity a na počátku 19. století byly
slučovány v kupecká grémia.
8.8.8 Pracovní právo
Pracovní poměry v manufakturách původně vůbec
upravena nebyla. Vycházelo se z obecné smluvní
volnosti. Základem pracovních poměrů byli poddaní,
tuláci a bezprizorní děti.
Děti pracující v manufakturách mladší než 12 let
musely mít tříletou školní docházku, starší děti
nemusely. Jednou týdně však musely být česány a myty
a 2x ročně podrobeny lékařské prohlídce.
Délka pracovní doby u dětí od 10-ti do 12-ti let byla 10
hodin denně a u dětí starších 14-ti let 16 hodin denně.
Pracovní poměry dospělých upravoval roku 1837
vydaný První pražský dekret. V případě úrazu či
nemoci museli zaměstnavatelé hradit svým dělníkům
pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů.
Občanský zákoník v
1151 až 1163 upravoval
smlouvy námezdní.
8.8.9 Kodifikace trestního práva
• Podobný trend vytváření univerzálně platných kodexů proběhl i
ve veřejnoprávním úseku, zvláště v trestní oblasti.
Nejvýznamnější jsou tři trestní zákoníky, které postupně
nahradily trestní normy vyplývající pro šlechtu z Obnoveného
zřízení zemského a pro měšťany z Koldínovy kodifikace. Šlo o
snahu sjednotit trestní právo v praxi.
• Trest byl chápán jako pomsta na pachateli, který musí být
adekvátní tomu, co spáchal, ale je také symbolický.
Nerespektovala se úměra mezi deliktem a trestem. Trest
převažoval. Hlavní tresty se udělovaly za delikty proti Bohu,
státu a pak až proti osobním zájmům. Nejtěžším deliktem byla
tedy urážka Bohu, svatých, delikty proti dobrým mravům,
počestnosti, ublížení na těle, jménu, cti a dobré pověsti. Stále je
používáno množství středověkých trestů (mrzačící tresty,
lámání kolem apod.). V Terezianě však nadále byl delikt
čarodějnictví. Ukládal se za něj trest smrti. Za vlády Marie
Terezie jí byly všechny rozsudky nad čarodějnicemi
předkládány k posouzení. Tereziána byla poplatná nejen
čarodějnické tradici, ale i středověkému právu v oblasti
sexuálních deliktů jako cizoložství a sodomie. Byly za ně
ukládány hrdelní tresty, např. upálení.
• Roku 1787 se objevuje nový směr v podobě vydání Trestního
zákoníku Josefa II. = Všeobecný zákoník o zločinech a
trestech na ně. Vycházel z myšlenky zrušit trest smrti. Trest má
směřovat k převýchově, ne pomstě. Byl zaveden trest odnětí
svobody. Byl velmi krutý a v podstatě znamenal trest smrti.
Zákoník zrušil většinu středověkých deliktů. Ponechal jen
cizoložství. Zavedl zásadu nullum crimen et nullea poena sine
lege = není testu není zločinu bez zákona. Nikomu nemohl být
uložen jiný trest, než ten který je stanoven zákoníkem a nemůže
být trestán za čin, který není v zákoníku obsažen. Josef II. tak
chtěl podrobit soudce vůli zákona (panovníka).
• Roku 1795 byl opět zaveden trest smrti, ale jen pro velezradu či
pokus o ni, a to jako reakce na vývoj ve Francii.
• Roku 1796 vznikla zvláštní kodifikační komise, která připravila
nový trestní zákoník a ten byl v tomtéž roce vyhlášen jako
Západohaličský trestní zákoník.
• Od roku 1803 platil pro všechny země české i rakouské
s výjimkou Uher Zákoník o zločinech a těžkých policejních
přestupcích.
8.8.9.1 Trestní zákoník Josefa I. 1707 - „Josefina“
• Řád práva útrpného a hrdelního. Byl první
trestním zákoníkem s univerzální platností, česky
vyšel roku 1708. Byl rozpracován podle vzoru
německých a českých předpisů, zaměřil se především
na proces. Zabýval se vyšetřováním, dokazováním a
v menší míře trestáním trestné činnosti. Má dlouhé
články (23), které se dělí na paragrafy.
• Hlavním vyšetřovacím prostředkem zůstává tortura
(5 stupňů) - mučení, jako způsob získání doznání
(jak postupovat, jak hodnotit výroky mučeného).
Účelem trestu je odplata, pomsta a odstrašení.
• Josefina platila v letech 1707-1768, nebyla
výlučným zákoníkem a platila pouze pro Země
Koruny české.
8.8.9.2 Trestní zákoník Marie Terezie 1768 - „Tereziana“
Hrdelní řád Marie Terezie (Constitutio Criminalis Thereziana).
Roku 1769 byl přeložen a vydán česky. Je stejně zastaralý a
nepřiměřený společenskému vývoji. Má však legislativně zdařilejší
zpracování., Tereziana pro celé habsburské soustátí kromě Uher.
Univerzalita se netýká jen území, ale i obyvatelstva.
Tereziána má dva díly:
- procesní právo - vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti
- hmotné právo
V procesní části najdeme dlouhé kapitoly (články) o tortuře. Je zde
dokonalejší úprava mučení, dokonalejší popis tortury. Předpokládá se
psychický nátlak, pak následuje:
– přiložení technických pomůcek (zhotoveny podle jednotného
předpisu) - např. palečnice
– šněrování - (popsaná délka provazu) → vykloubení
loketních a rameních kloubů
– natažení na žebřík nebo podle Vídeňského typu na skřipec
– horké lámání (znovu použitý skřipec) - když byly vyvráceny
ruce, byl mučený pálen po obou stranách těla (na bocích)
• V Tereziáně jsou zakotveny zásady inkvizičního
řízení - vyšetřovatel je totožný se soudcem.
Podezřelý je zavřen do vězení, nastává snaha o
rychlé usvědčení. Mezi důkazy patří první místo
doznání, které se považuje za „korunu důkazů“.
Doznání nahrazovalo ostatní důkazy, proto se
používalo mučení. Tortura nebyla příliš často v praxi
používána, roku 1775 byla zakázána, ale v zákoníku
zůstala.
• Hmotně-právní část kodexu upravuje, co je trestné, a
jak to má být trestáno. Za trestný čin je zde
považováno i kacířství, rouhání a čarodějnictví
(čarodějnické procesy proběhly např. ve Velkých
Losinách, v Jistebnici).
8.8.9.3 Trestní zákoník Josefa II. 1787
• Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na
ně. Jde o pravý opak Tereziány, převážilo v
něm osvícenské a přirozenoprávní učení.
Zatímco Tereziána vychází z presumpce viny,
opírá se Josefův zákoník o presumpci neviny.
V Tereziáně je možná analogie, ale Josef II.
prosadil myšlenku - není zločin bez zákona.
Nalezneme zde i nové trestné činy, jako např.
zpronevěra.
8.8.9.4 Trestní zákoník Františka II. 1803
• Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. V českém
překladu byl vydán roku 1804. Název policie je použit ve významu
veřejný pořádek. Skládá se ze dvou částí - v prvé se pojednává o
zločinech, ve druhé o přestupcích. Na svou dobu byl velmi dobrý.
Rozvíjí všechny vymoženosti zákoníku Josefa II. Pojednává o procesu, i o
trestech.
• Roku 1852 vychází Trestní zákoník, který je novelou toho z roku 1803.
U nás jeho hlavní zásady platily prakticky až do roku 1949. Byl
přehledný, obsahoval dobré formulace, dostatečná obecnost bránila
kazuističnosti, vymezuje trestní odpovědnost pro trvale či přechodně
nepříčetné pachatele, zavádí hranici trestní odpovědnosti na 14 let.
• Zavádí 3 stupně trestů:
1. žalář: doživotní či dočasný (6 měsíců až 20 let),
2. těžký žalář: vězeň spoután na nohou, bez masa a v izolaci,
3. nejtěžší žalář: vězeň spoután na nohou, ob den teplé jídlo
• Někdy byl trest zostřen nucenými pracemi, vystavením na pranýři,
vyhnanstvím apod. Trest smrti měl za následek ztrátu šlechtických práv a
práv osobních. Za přestupky se uděloval test v podobě ztráty práv, vězení
do 6-ti měsíců, vyhoštění, ztráta majetku apod.
8.8.10 Předpisy manufakturní, cechovní a čelední řády
• Za vlády Marie Terezie a Josefa II. došlo k oživení
hospodářské aktivity. Zjevná je snaha preferovat domácí
výrobky. Na dovoz jsou uvalena větší cla, import
některých výrobků byl úplně zakázán. Kontrolovaný a
znevýhodněný byl zejména dovoz textilního zboží.
Zevrubné a široké řešení nabízel celní tarif (1788).
Osvícenský absolutismus se též snaží usnadnit obchod
uvnitř zemí → zrušena pravomoc vrchností vybírat mýta
a poplatky za transport zboží přes jejich území. Roku
1782 bylo na Moravě zrušeno 360 míst, kde se do té doby
vybíralo clo. Přesto ale zůstala mnohá povinnost poplatků
– mostné, převozné ,...
• Od poloviny 18. století se rozšiřuje silniční doprava →
jsou vydávány první obsáhlejší speciální řády pro dopravu
- např. Silniční řád pro dopravu ve městě Praze Josefa II.
Také se rozšiřuje doprava říční - na Vltavě, Labi a
Dunaji.
• Rozvíjí se manufaktury, počíná průmysl. Jedná se o
celospolečenský jev. Vše vede ke snaze opustit
personalitu práva. Stát provádí reformy shora, což
se odráží v dobovém právním řádu → snaha
reformovat právní úpravy výrobního procesu. Ve
městech stále přežívají cechy. Kdysi byly užitečné a
progresivní, ale v 18. století byly brzdou dalšího
vývoje. Hospodářská situace tedy vyžadovala zrušení
mnohých starofeudálních jevů.
• Po letech váhání bylo zřízeno několik důležitých
ústředních orgánů. Byla to manufakturní komise
(1714), která zkoumala rozvoj manufakturní výroby.
Hospodářství v monarchii dále upadá. Roku 1724
byla komise přetvořena na komerční kolegium,
které již předkládalo návrhy řešení
• Také se začíná zkoumat, jak prospívají cechy. Roku 1731
byl vytvořen úřad generálního cechovního inspektora.
Současně byl vydán i generální cechovní patent. Roku
1739 byly vydány generální cechovní artikuly. Je v nich
podrobně upravena cechovní organizace. Ani toto nařízení
se neodchylovalo od dřívějších zásad.
• Josef II. zavedl zásadní změny v cechovnictví. Část cechů
byla zrušena, zůstaly pouze v technicky náročných
oborech, kde byla třeba kontrola → výrobci střelných
zbraní, hořlavin,... Řada dalších povolání byly vázána
nutností vyžádat si povolení úřadu k zahájení výroby
(tkalci, punčocháři,...). Povolení potřebovali např. i dobový
umělci (malíři,...), ale i lékárníci a šermíři. Přesto však v
18. století hospodářství stagnuje, a to díky malé podpoře
manufakturní výroby → změny za Josefa II. nebyly
důsledné.
• První krok k rozvoji textilního průmyslu byly venkovské
manufaktury. Na řadě panství byli nevolníci soustředěni v
manufakturách. Donucovací pracovny existovaly i ve městech.
Byly do nich umísťováni osoby za drobná porušení veřejného
pořádku. Za svou práci pobírají mzdu. Do dalších podobně
organizovaných dílen byly naháněni tuláci a nedospělci.
• Dětská práce se záhy stala velmi rozšířenou → snazší
disciplinární zvládnutí. V Josefinské době se dětskou prací
zabývá i ústřední zákonodárství. Roku 1782 byl vydán čelední
řád → soubor povinností, které se týkaly pracovníků, jako byli
čeledíni, pacholci, ale i osob zaměstnaných v prvních dílnách.
Řád se též zabýval donucovacími pracovnami ve městech i na
venkově. Roku 1786 přišla novela čeledního řádu, ve které byla
podrobně upraveny dětská práce v manufakturách a dílnách.
Pracovní doba dětí od 8 do 12 let nesměla přesáhnout 10 hodin
denně. Jedenkrát za týden se měly mít a česat, 2x ročně k nim
docházel lékař.
• Poměry v manufakturách se zlepšily ve druhém desetiletí 19.
století. Ve 40. letech mohou pracovat pouze děti starší 9 let,
které za sebou mají alespoň 3 roky školní docházky.
8.8.11 Stavovská dezidéria 1790
• V soustátí se od vydání Obnoveného zřízení zemského nic
nezměnilo na vztahu panovník - stavy. Toto vyhovovalo ve
století 17. ale ne ve století 18. Ze strany šlechticů a špiček
veřejného života zaznívaly kritické názory na fungování
vídeňského vládního centra. Od počátku 18. století
existoval Stavovský zemský výbor, který připravoval
jednání zemského sněmu.
• Josef II. přestal Stavovský zemský výbor svolávat, což bylo
v kontextu dalšího postupu centralizace moci. Přehlížel tak
kategorii šlechty, církevní hodnosti a měšťany z
královských měst. Nespokojenost s tímto stavem se
projevila po smrti Josefa II. Roku 1790 byl poprvé od roku
1620 svolán Zemský sněm bez souhlasu a iniciativy
panovníka. Zde vznikla tzv. stavovská dezidéria, která
byla odeslána panovníkovi Leopoldu II.
Obsahovala náměty na reformy, stížnosti na
provádění berní a urbariální reformy.
Na co si vlastně stavové stěžovali?
• Na daňové zatížení. na silnou centrální vládu.
• Na silnou centrální vládu. Byly zde mocenské a
politické požadavky, které směřovaly k oslabení
absolutismu.
• Objevují se i další rozpory, a to mezi poddanými a
vlastníky půdy, mezi začínajícím obrozeneckým
hnutím Čechů a německým živlem.
8.9 Osvícenství
• U nás bylo spojeno s Marií Terezií (1740) a Josefem II.
(umírá 1790). Myšlenka osvícenského absolutismu
spočívala v reformě středověké feudální společnosti, která
měla být provedena osvíceným panovníkem, který je svým
rozumem předurčen společnost zbavit všech předsudků,
pověr a špatností. Josef II. nezlomně věřil v sílu práva, a to
až fanaticky. Myslel si, že prostřednictvím práva může řídit
lidi a stát - hlavní smysl práva.
• Vznikají sbírky zákonů politických, justičních a
provinčních (zemských). Roku 1787 vychází Trestní
zákoník. Byla vydávána také řada předpisů, patentů,
restrikcí apod. Existovala snaha, řídit člověka od jeho
narození až do smrti.
• Mezi osvícenské reformy patří vydání Patentu o zrušení
nevolnictví roku 1781. Dále probíhaly církevní reformy.
• Roku 1783 byl vydán manželský patent.
8.10 Policejní absolutismus
• Pod tlakem obav z možné revoluční situace ve střední
Evropě byl opět utužen absolutismus. Stavovská dezidéria
zůstala z větší části nesplněna, z menší části je splnil
Leopold II. Nastává etapa policejního absolutismu. Již
roku 1784 bylo v Praze zřízeno policejní ředitelství.
Ministrem policie se stal po nástupu Františka II. hrabě
Pergen. Stát zaměstnával odborníky na sledování politické
situace a aktivit obyvatelstva. Státní aparát byl ještě více
centralizován. Úředník má být sluhou státu.
• V pohraničních oblastech, v Drážďanech a Lipsku, kde
jsou velké tiskárny, se tisknou protistátní a protirakouské
letáky. Mezi obyvateli koloval i selský otčenáš. To vedlo k
tomu, že roku 1795 byl vydán cenzurní zákon o kontrole
knih a jiných tiskovin, které se v zemi objevují. Sama
cenzura má velmi staré kořeny. Ve starší době byla
prováděna církevními orgány. Teď přechází za podpory
odborníků i do státní oblasti.
• Také byl omezován styk s cizinou → snaha bránit
infiltraci „nebezpečnými“ myšlenkami. Proto se
kontrolovali cizinci. Dokonce učitelům na univerzitě
byl zakázán i písemný styk s cizinci. Byl vydáván
seznam zakázaných knih. Pro policii byly vydávány
návody, jak kontrolovat, zda nejsou tajně dováženy
tiskoviny z ciziny. Kontrolováni byly též studenti - o
čem hovoří, kde se schází. Nejtěžším vězením pro
politické provinilce se stal Špilberk.
• Roku 1803 byl vydán nový trestní zákoník.
Obsahoval paragraf 56, který se týkal ochrany státu.
Garantoval beztrestnost členovi tajného spolku,
který podá oznámení v době, kdy je možné
zakročení proti spolku.
Roku 1804 se František II. jako český král a císař římské říše
prohlašuje za císaře rakouského a vydává prohlášení o vzniku
rakouského císařství. Vedly ho k tomu mezinárodně politické, ale
i vnitrostátní důvody. Pod tlakem Velké francouzské revoluce se
schylovalo k rozpadu Svaté říše římské a Habsburkové by tak
přišli o titul císaře. Vznik rakouského císařství se žádným
způsobem nedotýká práv a postavení jednotlivých zemí, které jsou
součástí rakouské říše. Stává se to však dobrým prostředkem
k centralizaci a koncentraci moci. Začíná se používat zkratka c.
k. = císařský a královský.
Roku 1809 se Václav Clement kníže Metternich dostává do čela
císařství a vládne až do roku 1835, kdy na trůn nastupuje František
II. Základem jeho politického vyznání je upevnit monarchii.
K tomu vytváří tzv. Svatou alianci jako spolek evropských států
proti jakékoli revoluci. Roku 1815 vzniká Německý spolek. Má
být náhražkou zaniklé Svaté říše římské. Zaniká až v roce 1866
ve válce Prusko-Rakouské, kdy Německo nastoupilo cestu
k vytvoření německého císařství. Roku 1818 císař přihlásil české
země do německého bundu jako své země německé. Vyvolalo to
odpor v českých zemích. Toto období spěje k roku 1848 a
obnovení české státnosti.
8.11 Státoprávní postavení českých zemí před rokem 1848
• Koruna česká je územně značně omezena. Berlínským
mírem z roku 1743 přišla o podstatnou část Slezska, které
bylo postoupeno Prusku. Zůstalo z něj jen tzv. Rakouské
Slezsko.
• Druhým územním úbytkem je ztráta kontroly nad
zahraničními lény okolo západní hranice. Na základě
Prešpurského míru z roku 1805 a potvrzeno roku 1815
Vídeňským kongresem došlo k tzv. purifikaci lén. České
koruně nepatří ani Dolní Lužice a značná část Horní
Lužice, neboť roku 1815 se František II. vrchního panství
vzdal.
• Zbylo tedy území českého království, markrabství
moravského a Rakouské Slezsko. Až do roku 1806 byla
tato území součástí Svaté říše římské národa německého,
která se 6. srpna pod Napoleonovým tlakem rozpadla. 21.
srpna 1806 František II. jako český panovník vydal dekret,
jímž zrušil arcičíšnictví a úřad volitele českého krále a
vyvázal spojení s říší.
• Svatá říše římská byla nahrazena roku 1815 Německým
spolkem. Byl to mezinárodní svazek knížat a svobodných
měst, ne stát. V roce 1818 do něj František II. jako král
český a císař rakouský přistoupil a přihlásil do něj země
Koruny české. Německý spolek měl v letech 1848 až 1849
tendenci k přeměně na spolkový stát. Tento útvar zanikl
v roce 1866. František II. se prohlásil císařem
rakouským (od vzniku rakouského císařství se označuje
jako I. v pořadí rakouských císařů). 11. srpna 1804
František II. absolutisticky přijímá titul a hodnost
císaře rakouského dědičně. Ve skutečnosti kroky
Františka II. a jeho nástupců vedou k vytvoření jednotné
moci. V roce 1806 se začnou všechny orgány v monarchii
označovat jako c. k., v letech 1812 až 1813 se objeví nový
znak, Vídeň se prohlásí hlavním městem císařství a roku
1822 je zakázán název dědičné země (státy).
• V letech 1848 až 1849 útočí revoluce na panovnický
absolutismus, který u nás právně neexistuje, ale fakticky
zde je.
8.12 Vytváření a aplikace práva
• Existují zde zemské sněmy, které však na vytváření práva
nemají velký vliv. Většina právních předpisů je vydávána
celostátně císařem. Celá aplikace práva je dána centrálně bez
účasti celků.
• V Čechách a na Moravě fungují až do roku 1848 jako vrcholné
centrální orgány královská zemská guvernia.
• Soustava soudů se skládá ze soudů zemských, apelačních,
krajských. Platí Všeobecný občanský zákoník z roku 1811,
civilní soudní řád z roku 1781 a Trestní zákoník o zločinech
a těžkých přestupcích policejních z roku 1803. Neexistujte
souvislost mezi českým zemským sněmem a soustavou soudů.
• Zemské sněmovnictví se začíná uplatňovat až ve 40. letech
jako opozice vládě vedená šlechtou, tzv. předbřeznová
opozice. Zdá se zde hovořit o pojmu novostavovství. Roku
1847 tato opozice zřejmě již s F. Palackým připravila spis
Dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod
stavů českých. Ta žádá korekci při tvorbě, aplikaci a přijímání
práva. Byla připravena na zemském sněmu a adresována císaři,
který na ni neodpověděl.
• Stále dokonalejší bylo odhalování a stíhání protistátních
činů a smýšlení. Počátky tajné státní policie spadají již do
doby Josefa II. Ale na konci vlády Františka II. byl v
monarchii takový stav, kdy nepomůže ani sebedokonalejší
aparát. Byla vybudována síť agentů a důvěrníků, která byla
organizována neuniformovanými policisty. Také byla
kontrolována korespondence diplomatů a cizinců. Státní
dohled byl vykonáván též nad úředníky, důstojníky a
vyšším klérem → čím vyšší funkci měli, tím větší byla
jejich kontrola. Rakouský stát se „rozvíjel“, podporoval
konzervující koncepci, hospodářsky a politicky stagnoval.
• Od roku 1835 vznikají ve větší míře tajné spolky. Za
posledních let panování Františka II. se vytvořila státní
rada (regentská rada od roku 1835), ve které zasedal kníže
Metternich, arcikníže Ludvík a hrabě Kolowrat.
Konzervativci museli ustoupit v roce 1848.