PDF A5 - Luko Karavan

Tuto knihu napsal Luko Karavan v roce 2016.
Výsledná verze vznikla za vydatné pomoci paní Jiřiny
Horáčkové, jíž tímto děkuji.
Šiřte ji (bez úprav), jak uznáte za vhodné, nejlépe však
prostřednictvím odkazu na můj web:
lukokaravan.cz
// Jo, a je to samozřejmě všechno fikce, veškerá
podobnost čistě náhodná, znáte to. //
I. Zvětralý kafe
1. Ghetto
Jedno vedlo k druhému a já jsem přežil.
Vyšel jsem z nemocnice a jen tak mátožně postával pod
schodištěm. Někde za mnou zůstal doktor Stein,
sestřička i překřikování ostatních pacientů.
Co mi taky zbývalo jiného než přežít, když se o mě celé
tři měsíce tak hezky starali.
Žmoulal jsem v ruce igelitku a nejistě se rozhlížel. Teď
teprve musím vypadat jako šílenec. Svou malátnost
neomluvím zdrogováním; beru skoro nejnižší možnou
dávku léků. Spíš mě trochu ochromila znovuzískaná
svoboda.
// Protože co jinýho je svoboda, než opustit společný
sprchy? //
Jestli mi to ztracené čtvrtletí něco dalo, bylo to
pojmenování mého stavu. Z trvale nepříjemného pocitu,
z toho důvěrně známého "něco je špatně" se stala přesná
diagnóza – deprese.
// Dobrý vědět. "Hele, co je s tebou?" - "Mam depresi.
Najdi si to na wiki a nech mě v klidu zdechnout." //
V tašce jsem měl kromě kupy posmrkaných kapesníků
jen pár telefonních čísel, jinak vůbec nic. Odcházel jsem,
jak mě přivezli. Neměl jsem u sebe ani klíče od našeho
bytu uprostřed Ghetta; nezbylo mi než se spolehnout, že
Vonny bude doma.
Byl ze mě nový Keo s jasně definovanou diagnózou a
vhodně zvolenou medikací. V tomhle stavu jsem byl tedy
uznán schopným návratu do normálního života.
// A zpátky do roku 2010, aspoň pokud šlo o ty sprchy. //
Navíc jsem měl naposlouchané desítky hodin vyprávění
o různých potížích, fóbiích, závislostech, úzkostech a
rozřezaných žilách. Srovnání s horšími případy bylo
takovým bonusem na cestu.
// Podívej se na sebe, ani tu nemoc nemůžeš mít
pořádnou. //
Naposled jsem se ohlédl po známých oknech. Zkusil
jsem sám sobě namluvit, že jednou stačilo a zevnitř už je
neuvidím. Nečekaně mě to povzbudilo, lehce jsem
vyběhl schody, přeskočil zábradlí a zamířil k silnici,
abych počkal na nejbližší tramvaj.
Pak jsem si všiml, navzdory dosud ostrému podzimnímu
slunci v očích, že z protějšího chodníku na mě mává
Vonnyho sestra, opřená o auto.
Nečekaný odvoz mě tak potěšil, že jsem se rozhodl
Hanu raději neprovokovat otázkou, jak dlouho už má
řidičák.
Popravdě jsem ani nevěděl, že už jí bylo osmnáct pořád jsem ji bral jako Vonnyho malou pubertální
sestřičku, která se občas zjevila v našem brlohu, trochu
tam vyvětrala a zase někam odběhla.
// Nejspíš experimentovat s drogama a pohlavníma
orgánama svejch spolužáků a fotit se při tom mobilem,
nebo čím se bavěj dnešní teenageři. //
Přešel jsem nervózně silnici.
"Koukám, že tě pustili mezi normální lidi, blázne,"
zašklebila se Hana, "na jak dlouho?"
"Oficiální plán je navždycky."
Zarazil jsem se dva kroky od ní. Nebyl jsem si jistý, co
přesně bych měl udělat. Poděkovat jí, že pro mě přijela?
Zběžně ji obejmout? Vytáhnout cigáro a s tvrďáckou
grimasou zachraptět "konečně venku"?
Ano, je mi jednadvacet a lidé jen o pár let mladší jsou
pro mě jakási vzdálená společnost s neznámým životním
stylem. Ale to jsou vlastně všichni lidé. A obávám se, že
každodenní skupinová psychoterapie na tom nic
nezměnila.
// Slovo, který hledam, zní "beznadějnej asociál". //
Hana moje rozpaky vyřešila tím, že mě na uvítanou
praštila do ramene a se slovy "však ty se sem brzo
vrátíš" nasedla do auta. Poslušně jsem se vmáčknul na
místo spolujezdce.
Soustředil jsem se, jestli při vyjíždění z areálu ucítím
nějakou nostalgii. Ani ťuk. Opouštím to místo s klidným
srdcem. Možná později.
"Tak jaký to bylo?"
Díval jsem se z okénka na ubíhající betonovou zeď.
"Ty se ptáš," začal jsem pomalu, "jako bych se vracel
z výletu."
// Sám sobě znim dost retardovaně. Snad mam na to při
odjezdu z blázince právo, ne? //
Koutkem oka jsem zahlédl její pobavený úsměv.
"A on to nebyl výlet? Poznávací zájezd za hranice Keovy
všednosti?"
// To si piš. Má všednost donedávna neobsahovala
pohled na důchodkyni vytahující vlastní výkaly
z kabelky. //
"Neřek’ bych. Spíš prohlídka muzea... kde exponáty
jsou nekonečný rozbory duševních pochodů lidí, co už
nikdy neuvidim."
"To pro tebe musela bejt vzrušující novinka, mluvit o
svých pocitech."
"Simtě, mě vychovala televizní tvorba z devadesátek.
Mluvil jsem o svých pocitech dřív, než jsem nějaký měl."
Popravdě jsem většinou spíš poslouchal ostatní, což
nemusím ani zmiňovat. Na to mě Hana zná dostatečně
dobře.
Zastavili jsme na první velké křižovatce. Odsud už
pojedeme krokem, budeme se prodírat Centrem
pomaleji než chodci.
"Otázka je, jestli o nich mluvíš otevřeně. Udělal bys líp,
kdyby sis místo cizích lidí pokecal s partou kámošů."
"Zdá se ti snad, že nějaký mám? V podstatě jedinej muj
kámoš je tvuj brácha. Proč pro mě vlastně nepřijel on?"
"To ti pěkně děkuju. Bratříček má čtvrteční povinnosti."
Byl jsem vážně moc dlouho mimo. Musel jsem chvíli
přemýšlet, co má Vonny asi tak na práci.
"Aha. Dneska jsou premiéry," došlo mi.
Čtvrtek znamenal, že Vonny stráví celé odpoledne
v kině, a do školy si odskočí jenom na životně důležité
přednášky. Tedy zpravidla žádné.
Trochu se mě to dotklo. Ještě ráno jsem počítal, že se
dopravím domů sám. Ale vidět, že dal přednost nové
smrtonosné akci nebo dokonce nějakému animáku... no
nic. Asi jsem po těch třech měsících přecitlivělý.
Nakonec to byl on, kdo mě vůbec donutil nechat se
odvézt do nemocnice. Lhostejnost mu těžko můžu
vyčítat; tím spíš, že za sebe poslal náhradu.
Projeli jsme pár dalších semaforů mlčky. Pokukoval
jsem po Haně a uvažoval, jestli u ní vážně přes léto
proběhly tak výrazné změny, nebo jsem jen byl příliš
dlouho zavřený a s omezeným výběrem.
// Slovo, který hledam, zní "efekt bezpečnostního
pásu". //
Pak mi Hana s nevinným výrazem položila zákeřnou
otázku: jestli se těším na návrat do pozice asistenta
v Epsilonu. Řekl jsem, že se tam nevrátím. Nemohl bych
se začlenit zpátky do toho kancelářského cvrkotu v obří
korporaci, kde výměna náplní v tiskárně patřila k těm
zajímavějším z mých pracovních povinností.
"Na Epsilon kašlu, stejně by mě asi brzo vykopli. Jeden
chlápek z nemocnice mi dal číslo na svýho šéfa v HTMartu, mělo by tam bejt volný místo skladníka. V HT-
Martu je vždycky volný místo skladníka."
"Působivej kariérní posun."
"Doplňovat zboží do regálů se mi zdá pořád
smysluplnější, než přenášet formulář třicetjednadé
z jednoho patra do druhýho. A budu mít aspoň nějakej
pohyb."
// A teď se tvař, že tomu sám věříš. //
"No, kdybys měl zájem o práci, kde nemusíš mít na
sobě červený montérky, mohla bych tě doporučit
kamarádovi, co má kavárnu kousek od náměstí. Jen
takovej návrh."
Nic pro mě. Ze zdvořilosti jsem zabručel, že si to
nechám projít hlavou, a už jsme vjížděli do Ghetta.
Ghetto je ideální místo k bydlení pro někoho, kdo si
libuje v naoko syrovém prostředí a zároveň nemá dost
odvahy na skutečně drsnou čtvrť. Člověka tady obklopila
oprýskaná chudoba a špinavý pot dětských gangů na
kolech, ale policejní hlídky se sem nebály jezdit. Pokud
měly vážný důvod.
Přistěhoval jsem se do Ghetta před třemi lety, tehdy
čerstvě plnoletý, a vrátit se sem pro mě znamenalo
silnější závan domova než návštěva vlastních rodičů
v nemocnici.
Dokonce i Hana zpozorněla a projížděla ulicemi
s nejvyšší opatrností. Zpoza každé popelnice mohlo
vyběhnout dítě střílející kusem klacku, takže jsme se
šinuli pomaleji než před chvílí v Centru, a z oken k nám
doléhala směs hip-hopu a rodinných hádek. Prolínal se
tady ukrajinský přízvuk s romským, ale hudební styl a
témata sporů byly jistotou.
Zpětně jsem docenil, že mě rodiče za dobu mé
hospitalizace navštívili jen jednou. Nepotřeboval jsem
snášet víc takových tíživých setkání, kdy se mnou
mluvila pouze matka, zatímco otcův výraz v pozadí dával
jasně najevo "radši bych měl za syna buznu, než
psychicky labilní sračku". Od té doby jsem byl s matkou
v kontaktu pouze telefonicky a úplně to stačilo.
// "Telefonický kontakt s matkou." Slovo, který hledam,
zní očividně "skutečně vřelý vztahy". //
Zastavili jsme před domem a chvíli seděli v trapném
tichu. I když trapně bylo asi jen mně; Hana si spíš
vychutnávala mou konverzační bezradnost. Nakonec mě
z ní zase vytáhla tím, že mi předala mé vlastní klíče a
posunkem mě vyzvala, abych laskavě opustil její auto.
Znovu jsem ji poslechl a vystoupil. Zatímco jsem zápasil
s věčně zaseklým zámkem vchodových dveří a pomalu se
připravoval na možné rozpačité setkání s některým
z ostatních nájemníků, Hana mi za hlasitého žvýkání
oznámila, že jde se mnou nahoru, protože "něco nutně
potřebuje".
// Slovo, který hledam, zní "proč ne". //
Říjen měl svým opožděným žárem ještě blíž k létu než
k podzimu. Zběžný pohled na její černé tílko a
kostkovanou sukni mě přiměl k ochotě pro jednou
zapomenout, že se jedná o sestru mého nejlepšího
přítele.
"Na to nezkoušej ani pomyslet," řekla a strčila mě do
dveří, za kterými visela ve vzduchu stejná zatuchlina
jako při mém odchodu. Jen plíseň na zdech se trochu
rozrostla, pokud jsem to mohl v šeru chodby posoudit.
Zajímalo by mě, jestli si někdy budu moci dovolit bydlet
v domě, který nepamatuje obě světové války.
// Když nad tim tak uvažuju, jaký historický události
jsem vlastně zažil já? //
Na schodišti jsem se zeptal, pro co k nám tedy jde.
Pořád ve mně zbýval kousek naděje, že jako čerstvě
propuštěný z psychárny bych mohl být pro Hanu
nějakým podivným způsobem atraktivní. Vždyť ženy mají
různé nevysvětlitelné choutky.
"Pomůžeš mi na půdě najít plynovou masku."
// Jasně. Co jinýho. //
Když jsem se zastavil u dveří do bytu, chytila mě Hana
za ruku a odmítavě zavrtěla hlavou.
"Nene, napřed vyřídíme to moje. Potom se můžeš
dojemně shledat s tou vaší hnijící žumpou."
// Pád komunismu se nepočítá, to jsem se sotva narodil.
Co dalšího se stalo během mýho krátkýho života? //
S povzdechem jsem dál šlapal nahoru. Pomalu jsem si
zvykal, že se ze mě stala loutka v Haniných rukách, a
vlastně mi to ani nevadilo. Asi jsem se odnaučil
rozhodovat sám za sebe. Ostatně, má dřívější rozhodnutí
vedla k rozpadu mojí psychiky, tak proč nezkusit dát na
někoho jiného.
"Vážně to tam vypadá tak hrozně? Nenapadlo ho třeba
uklidit?"
"Nechals ho tam samotnýho, tak se nediv, blázne."
"Je snad dospělej, ne?"
"Určitě. Proto teď žvejká popkorn a sleduje, jak na
plátně poskakuje nějakej kašpar v plechovce."
"Zhroutit se a zmizet nebylo moje dobrovolný
rozhodnutí."
"Možná kdybys trochu poslouchal, co jsme se ti snažili
říct..."
Byli jsme v posledním patře.
"Nemusíš si hrát na terapeutku, jednu už mi
doporučili," upozornil jsem Hanu a opřel jsem se do
chatrných dveří bez kliky.
Vstoupili jsme a zahalila nás směs pavučin a prachu.
"Radši mi vysvětli, proč sem lezeme."
Zatímco já jsem se nervózně rozhlížel, Hana se
pohybovala ve zlověstné temnotě jako doma.
"Jednou jsem si to tady byla prohlídnout a viděla jsem
takovou pěknou masku. Asi v jedný z těch skříní,"
ukázala pod trouchnivý trám nalevo.
"Souhlas, budeme hledat tady. Tam vzadu totiž právě
něco proběhlo."
"Neboj, já tě před těma krvelačnýma krysama
ochráním."
"Jenom je nepodceňuj."
Povedlo se mi otevřít první skříň. Sotva jsem stihnul
uskočit, když se vyvalilo patnáct tisíc dílků staré
stavebnice. Nechal jsem všechno ležet, stejně sem nikdo
nechodí.
"S tou maskou hodláš něco podnikat, nebo ji chceš
nosit jen tak pro radost?"
Hana mě vystřídala u další skříně, na jejíž otevření
jsem neměl dost síly.
"Jdeme se s pár lidma podívat do starý továrny za
městem, než se úplně rozpadne nebo jí zbourají."
Hana škubla a zůstala jí v ruce koule.
"Tady to asi nebylo... Tu masku vlastně ani nepotřebuju
kvůli dejchání, ale budou s ní lepší fotky."
Sám si neumím představit, co by mě přimělo lézt do
opuštěné budovy plné ostrých a rezavých předmětů, kde
se nedá dovolat pomoci.
"Aha," hlesl jsem, "to zní jako zábava. Hlavně si tam
neubliž."
Otočila se na mě. Nepoznal jsem v šeru, jak se tváří,
ale její "děkuju, budu dávat pozor" znělo celkem
neironicky potěšeně.
Do třetí skříně jsem nahlédl bez otvírání, protože byla
prokopnutá. Pokusil jsem se před Hanou nedat najevo
svou arachnofobii a sáhnul dovnitř. Chvilka zhnuseného
šátrání přinesla výsledek.
"Hm, zachovalá," podal jsem úlovek Haně a oklepal si
z ruky vagón prachu, "nebudeš si ji v tomhle stavu
nasazovat, že ne?"
Hana pokrčila rameny.
"Samotnou by mě to nenapadlo..."
Strčila hlavu do té chobotnaté zrůdnosti a půdou se
rozlehl zesílený zvuk jejího dechu.
"Jak vypadám?"
Znělo to, jako by mluvila zevnitř pračky.
"Utekl bych," přiznal jsem, "hlavně potkat tě v takový
tmě."
Hana se pomalu přesouvala podél jednoho
z vodorovných trámů pod střešní okno, kterým dovnitř
dopadal obdélník světla plný poletujícího prachu. Opřela
se a pod náporem slunečních paprsků jí na zápěstích
okamžitě vyskočilo pár kapiček potu. Podívala se na mě
velkýma prázdnýma očima z plastu.
"A teď?"
Prohlížel jsem si ji, jak se tam protahovala v letním
oblečení kontrastujícím s obludnou cizí hlavou.
// Fajn, takže nezbejvá než se ovládnout. //
"Mám ještě jedno číslo. Na doktorku, ke který budu
chodit na kontrolu. Možná bych tě měl vzít s sebou."
Stáhla si zpátky tílko, které se jí v záklonu vyhrnulo
nad břicho.
"Čeká tě hodně telefonování."
"Asi bych měl konečně zapadnout domů a začít. Můžeš
si se mnou dát kafe, jestli se tady nechceš dál opalovat."
Zavrtěla chobotem.
"Shledání se svou norou budeš muset odložit. Máme asi
pětadvacet minut na to, abych tě odvezla na druhej
konec Města."
Zeptal jsem se proč. Vysoukala hlavu z masky a
odpověděla normálním hlasem.
"Jinak bráška bude muset vyhodit tvůj lístek na další
dnešní veledílo."
// Genocida ve Rwandě? O tý jsem se dozvěděl taky až
pozdějc, ve čtyřech letech jsem jí nevnímal. Děje se
vůbec v posledních letech něco zajímavýho? //
2. Vonny
Na plátně se míhaly obrazy, které jsem skoro nezvládal
sledovat. Filmový maniak Vonny se rozhodl mě přivítat
stylově.
Ačkoli sedět přímo v kině pro něj nebyla ta netypičtější
divácká pozice - mnohem víc filmů sledoval doma, a to
opravdu neuvěřitelné množství a téměř nepřetržitě.
Vlastně jsem nechápal, že se při tom všem zírání do
obrazovky dokázal dosud udržet na vysoké škole.
// Válka v Kosovu? Tu už jsem vnímal, ale řek’ bych, že
mi trochu splývala s nekonečnýma válečnýma
dokumentama na veřejnoprávní televizi. //
V měkké sedačce jsem pomalu usínal. Koneckonců to
byl můj první den mimo ústav. Všechen ten čerstvý
vzduch mě vyčerpával. Navíc mě cestou unavilo Hanino
naléhání, abych neodkládal návštěvu terapeutky Tamary,
poctivě k ní docházel a co nejdříve se zbavil těch
hnusných antidepresiv.
Pokud si Vonny zrovna nepouštěl nějaký film v televizi,
tahal s sebou aspoň notebook. Nejednou jsem ho přistihl
na záchodě, kde vzhlédnul od displeje s vysvětlením
"nemohl jsem se odtrhnout".
Být jeho spolubydlícím znamenalo zvyknout si na
neustálý proud konverzace, výbuchů a filmové hudby.
Částečně tak vynahrazoval svou nemluvnost, která mi
ale vyhovovala; také nepotřebuji neustále žvanit.
// Spíš to neumim. Přítomnost jinejch lidí mě vytrhuje
z pohodlnýho brouzdání po vlastní hlavě. //
Já jsem navzdory mnohým Vonnyho doporučením i
nadále spíše seriálový divák. Nechci se pokaždé vrhnout
do nového cizího světa a je pro mě dost neuspokojivé
nevědět, co bylo dál. Raději sleduji známé tváře, u
kterých znám po pěti sériích podrobně jejich minulost a
nesetkávám se s nimi jen ve dvouhodinovém výseku
uprostřed prázdna.
Na moje připomínky, jestli náhodou neutíká do
filmového světa před tím skutečným, Vonny odpovídal,
že dostatečnou zkušenost s realitou mu zprostředkovává
jeho studium sociologie. Když jsem namítl, že by možná
neškodilo občas taky přijít mezi živé lidi, připomněl mi,
že živí lidé zdaleka nebývají tak dobře nasvícení a navíc
člověk musí od nich kromě hodnotných informací
vyslechnout i všechen ten balast okolo, který rozumný
scenárista vypustí.
// Brutální tsunami z roku 2004? Jako dobrý,
katastrofička pěkná, ale nepovažuju jí za něco
dějinotvornýho. //
Což byla pravda. Pravda taky je, že zrovna já můžu
těžko někomu vyčítat samotářství a uzavřenost. Kromě
nutných interakcí s nadřízenými a dodavatelem
kancelářských potřeb byly vrcholem mého
společenského života nepravidelné schůzky se slečnou
z recepce. Neočekávám, že bychom na ně snad teď
navázali. Až příliš dobře si pamatuji, jak jí má narůstající
podrážděnost v období před zhroucením několikrát
zkazila den.
// Škoda, prožili jsme spolu pár působivejch rozervání
knoflíků od košile. //
Pokud je mi známo, Vonny se neobtěžoval s nějakými
pokusy uspět na seznamovacím trhu. Aspoň ne za tu
dobu, co jsme spolu bydleli, a neumím si představit, že
by to v minulosti bylo jinak.
Jeho praktická asexualita se zdála být pro něj
přirozená, nanejvýš snad výsledkem rozumné úvahy, ale
rozhodně nebyla způsobena žádnou trpkou zkušeností.
Protože Vonny nepotřeboval získávat vlastní trpké
zkušenosti. Stačilo mu být divákem.
Přiznávám, že při pohledu na kolem zuřící párovací
propletenec, do úmoru střídající plané naděje a
zklamání, jsem jeho postojům přicházel na chuť.
Jenže jedna věc byla obdivovat Vonnyho chladnou
lhostejnost a o něco obtížnější bylo sám ji udržet čelem
k náhlé příležitosti, jako když jsem v nemocnici potkal
zranitelné a po útěše volající děvče. Kdo by jednorázově
nevyhověl? Zatímco já jsem tedy s trochou dobré vůle
spadal do kategorie single, Vonny byl spíše mnichem.
// Slovo, který hledam, zní "panic". //
Rozhodně jsem však měl už dávno jasno o jeho
orientaci. Když jsme se před třemi lety domlouvali na
společném bydlení, považoval jsem ho za tichého
introvertního gaye z Venkova. Ihned po nastěhování
jsem mu tedy zamával před očima svými spodkami a
důrazně ho upozornil, že se do nich nikdy nedostane. Na
to mi beze slova ukázal svoji sbírku pornografie, která
jasně dokazovala jeho heterosexualitu, a dál jsme se o
tom nebavili.
Popravdě, časem jsem dospěl k názoru, že jeho zásoby
offline porna slouží právě jenom k těmto
demonstrativním účelům. Pokud se totiž jednalo o
sledování dokonalých filmových žen, Vonny tyto potřeby
uspokojoval spíše romantickými komediemi, jelikož jeho
divácký záběr se zdaleka neomezoval na "chlapské"
žánry.
// Smrt princezny Diany! Tý se věnovalo docela dost
pozornosti, ale upřímně… kdo si na ní dneska
vzpomene? //
Skorto jsem o něj občas měl obavy - co když jednoho
dne nějakým zázrakem spadne do vztahu, aniž by se
vymanil ze svých hollywoodských představ? I když,
nakonec by to nemuselo být na škodu. Chlapík pečlivě
dodržující romantická žánrová pravidla by mohl být pro
každou holku splněným snem. Aspoň zpočátku.
A zase, jako divák preferující seriály se cítím být ve
výhodě. Podle mých zkušeností seriály mnohem víc
odpovídají realitě, a to zejména tím, že v nich nic není
trvalé.
Nakonec každý vztah skončí, nebo je aspoň trvale
poškozen nějakou krizí. Nakonec se každý slib poruší.
Nakonec se každé tajemství prozradí. Nakonec člověka
podrží ten, od koho to nejmíň čekal. A nakonec ho
možná ten samý podrazí, když se člověk rozhodne mu
věřit.
Film si tohle v takové míře nemůže dovolit. Ve filmu
zkrátka není prostor pro takový románový rozmach. Film
skončí dřív, než stihne ukázat nevyhnutelné selhání
kladného hrdiny.
// Slovo, který hledam, zní "černobílý". //
Skončil i film, na kterém jsem byl s Vonnym a který
jsem ve své rozespalosti pořádně nesledoval.
V rozsvěcujícím se sále ubíhaly titulky a my jsme se
pomalu zvedali a mířili k východu. Trochu mě pálila
hlava jako po příliš dlouhém spánku.
Procházeli jsme chodbou mezi sálem a pokladnami.
S lehkou provinilostí pozvaného jsem se zastyděl, že
pořádně nevím, na co jsme se to dívali.
Chystal jsem se využít toho, že Vonny si nepotrpěl na
dlouhé rozbory zhlédnutých děl; naopak přílišným
okecáváním pohrdal. Když se mu film líbil, byl tiše
nadšený. Když nebyl spokojen, prostě šel dál. V životě
jsem ho neslyšel vyžívat se v nějaké agresivní kritice.
Stačilo tedy počkat, až dá Vonny stručně najevo svůj
dojem a bez většího rozpatlávání souhlasit. Nemusel
jsem předstírat, že vím, o co tam šlo.
Sjeli jsme eskalátorem do přízemí.
"Nejsem úplně vodvařenej," zahlásil konečně Vonny,
když jsme vyšli na denní světlo.
Zamručel jsem na souhlas a rozhlédl se po prázdném
parkovišti. Už zeslábl žár, který mi vypálil do sítnice
obraz letně oblečené Hany, mezi auty se občas prohnalo
první šlehnutí větru. Chystal se příchod toho druhého
podzimu, deštivého, obnažujícího nitra psychicky méně
odolných jedinců, jako jsem já.
"Moc jsi tam vevnitř nevnímal."
// Jo, tak on si toho všiml. //
Podíval jsem se na Vonnyho, který můj pohled
neopětoval, protože se přehraboval v batohu. Pak vytáhl
dvě plechovky.
"Dáš si pivko?"
To byla další věc, na kterou jsem si snadno zvykal, když
se v uplynulých letech stával z mého nového
spolubydlícího mým novým nejlepším přítelem. Dát si
pivo s Vonnym znamenalo pěkně v klidu usrkávat doma nebo nanejvýš někde na lavičce.
Jednou jedinkrát se mi podařilo ho dotáhnout do
hospody. Tam se tak rozkašlal z cigaretového kouře, že
jsem si musel vyčistit brýle, a víckrát jsem ho do ničeho
nenutil.
Sedli jsme si na obrubník na kraji parkoviště.
"Teplý pivo, ideální do takovýho počasí," zhodnotil jsem
a napil se.
Můj první pokus s alkoholem při antidepresivech. Tohle
zanedbatelné množství by snad mělo být neškodné.
"Takže.... to máš za sebou," řekl Vonny.
Znělo to, jako by si tu otázku připravoval po celý můj
pobyt ve stacíku, aby ji pronesl správně ledabyle.
// Nebudem se poplácávat po zádech nebo tak něco. //
"Jo," utrousil jsem se stejnou předstíranou lehkostí.
Dopadlo na nás pár prvních chladivých kapiček deště.
Pozoroval jsem, jak se mi vpíjejí do mikiny, zatímco na
vršku plechovky zůstaly nehybné, dokud jsem ji znovu
nenaklonil.
"A je to lepší, ne?"
Chvilku jsem uvažoval, co to znamená.
"Asi jo."
Usoudil jsem, že takhle jsme si hezky chlapsky pokecali
o nemocnici a nemá cenu ji dál rozebírat.
"Ještě lepší to bude, až nastoupím v HT-Martu a začnu
něco dělat."
"HT-Mart? S tim jsem počítal já, až mě vyhodí ze školy."
Aspoň v něčem byl Vonny typickým studentem - věčně
se viděl vyhozený, u zkoušek neměl šanci a jeho
profesoři byli idioti, kteří mu nevycházeli vstříc.
Nicméně prolézal. Negativní prognózy zkrátka patřily
k folklóru.
"Budu ti tam držet místo."
"A co tvoje stará práce? Voni tě tam nechtějí?"
"Já tam nechci. Člověka, kterej přišel z psychárny,
budou všichni akorát považovat za vraždícího
psychopata. Nemam chuť jim vykládat, jaký mam ve
skutečnosti problémy."
"Já taky pořád nevim, co máš za problém."
// To je nás víc. //
Jeho nevyřčenou otázku jsem ignoroval.
"Krám je kousek od Ghetta a vydělám si tam skoro
stejně jako v Epsilonu. Takže můžu zůstat v našem bytě,
jestli sis nenašel náhradu."
Vonny jenom pokrčil rameny.
Pravda, neuměl jsem si představit, že by se zkoušel
domluvit s někým novým. To nebyl jeho styl.
Zatím jsem nedodával, že budu potřeboval půjčit
minimálně na nájem za první měsíc. Škemrat o peníze
doma na Maloměstě nepřicházelo v úvahu, radši jsem do
telefonu zahlásil, že mám něco našetřeno a smířil se
s rizikem, že skončím na ulici. Což nebylo riziko zrovna
reálné - věděl jsem, že Vonny mě v tom nenechá. Stačilo
ho požádat, jenže mně se do toho nechtělo zrovna teď,
když mi zaplatil kino, jako už tolikrát.
Vonny neměl kromě návštěv kina skoro žádné výdaje,
takže se mu peníze přicházející z domova vlastně tak
trochu hromadily. Jeho matka vydělávala (nebo dokázala
ušetřit) dost provozem květinářství na Venkově, které
převzala po manželovi.
V tom, že ji Vonny neupozornil na zbytečně velké
kapesné, nebyl žádný zlý úmysl, žádná vychytralost - byl
to spíš projev jeho flegmatismu. Peníze na účtě mu
nepřekážely, takže se nevzrušoval. A nakonec jsem
z toho měl prospěch já, kdykoli na mě přišla bída, což se
stávalo pravidelně ke konci každého měsíce.
Zeptal jsem se, jak to vypadá se školou.
"Vzdávám se všech nadějí," prohlásil, "ani nevím, jestli
to letos dotáhnu aspoň na toho bakaláře."
"Stálo by to za zkoušku, ne? Když už tam jsi."
"Hm..."
"Nemůže to bejt tak těžký. Není spíš problém, že tě ten
obor nebaví?"
Vonny zmuchlal prázdnou plechovku, netrefil se do
koše a musel se s heknutím natáhnout, aby ji sebral.
"Já ani nevim, co by mě vlastně bavilo."
Jeho obyčejné, chladné přiznání se mi zdálo být tím
nejosobnějším, co mi kdy řekl. Vážně jsme se dlouho
neviděli - odcizení mezi nás vneslo takovou tu otevřenost
typickou pro první rande, kdy člověk ještě není zcela
rozhodnutý, co přesně chce před tím druhým skrývat.
// Hm, měl bych bejt psycholog, nebo tak něco. //
A možná se mi to zase jenom zdá. Zvykl jsem si
v nemocnici za každou větou slyšet víc, než zaznělo
nahlas, což je disciplína, ve které člověk snadno přecení
svoje schopnosti.
"Vydrž pár tejdnů a já ti pomůžu na to přijít," říkám
Vonnymu, "já teď budu strašnej expert na rozebírání
lidský duše. Základ mam ze stacíku a od příštího tejdne
začnu chodit na individuální terapii k nějaký ženský, co
mi dohodil doktor."
"Hlavně aby ti to pomohlo," řekl Vonny.
Díval se skrze mě, jako bych měl nějakou smrtelnou
chorobu. Což deprese v podstatě je, ale nebylo mi
zrovna příjemné zůstávat v pozici bezradného chudáka.
"Hele, já od toho moc nečekam. Nemam co rozebírat,
nemam se v čem šťourat. Prostě si tam párkrát zajdu,
aby se neřeklo-"
"-nechceš bojkotovat léčbu jako kretén?"
"- a to hlavní bude brát prášky. Já mam zkrátka čistě
technickej problém, muj mozek neumí produkovat
serotonin, a proto je mi nanic a nemám chuť vůbec vstát
z postele, to je celý. Teď si pomalu zvyšuju hladinu všech
těch chybějících látek a začíná mi bejt fajn."
"Jestli je to tak jednoduchý..."
"Jediná podstatná věc teď bude pěkně vyzvedávat
recepty u doktorky Přehnalový - a bude to dobrý.
V rámci možností."
"Doktorky? Tě posílaj za samýma ženskýma."
"Respektovali moje přání. Navíc doktor viděl, s kym se
mi líp mluví."
Zamyslel jsem se.
"Každej by se snad bavil o svých náladách na umření
radši se ženskou než s chlapem, ne?"
"Já si neumim představit ani jedno."
Dopil jsem a zopakoval Vonnyho pokus o umístění
plechovky. Měl jsem štěstí.
"Občas zapomínám, jakej seš beznadějnej případ,
pokud jde o opačný pohlaví. Tak," zvednul jsem se, "a
teď si můžeme jít připomenout, jakej seš beznadějnej
případ, pokud jde o úklid. Mam se připravovat na běžnej
bordel nebo extrémní spoušť?"
Chvilku na mě nechápavě zíral.
"Co, jako tys ještě nebyl doma?"
"Ne, tvoje sestra mě nechala akorát hodit tašku do
předsíně a jeli jsme za tebou."
"Moje sestra... tak to tě čeká překvapení. Moje sestra
se tam totiž předevčírem objevila s deseti flaškama
čistidel, všechno vydrhla a skoro mi zakázala šlapat na
podlahu, asi aby ses nelekl nějakýho smetí."
Ta informace mě trošku zaskočila.
// Zároveň celkem předvídatelným způsobem nakopla
mou fantazii. Dávam nový významy spojení "hadr na
holi". //
"Co jí to napadlo?"
Vonny pokrčil rameny. Tenhle zvyk ho evidentně zatím
neopustil.
"No nic," uzavřel jsem to prozatím, "čím jedeme?"
"Počkej, ale já ještě nejedu domů."
"Aha. Další projekce?"
"Jo, ale ne tady. Jdu na jeden starej film do Géčka."
"Do Géčka? Ty jdeš dobrovolně do kina, ve kterým se
neprodává popkorn? Co se to s tebou děje?"
"Asi jsem se ho přežral," pokrčil naposled rameny a
mávnul rukou, že musí běžet.
"Vaše rodina se dneska rozhodla mě v jednom kuse
šokovat," utrousil jsem spíš pro sebe a vydal se pěšky
k domovu.
Dorazil jsem ještě rozespalejší. Těžko říct, proč jsem
vlastně zvolil tu zdlouhavější variantu a šel po svých.
Dneska jsem prostě mimo.
// Lžu. Každá ušetřená koruna na kartě se mi bude
hodit. //
Doma jsem sebral svou nemocniční igelitku z podlahy.
Teď, když jsem byl na to připravený, se mi zdála opravdu
nezvykle čistá.
Uvažuji, proč jsem před Vonnym řekl, že mi terapie
začíná příští týden - a přitom ještě nemám první schůzku
vůbec domluvenou. Snad abych tak sám sebe donutil
zavolat co nejdřív.
V kuchyni mě nejdřív ze všeho oslnila záře vycíděného
dřezu. Na podlaze nebylo ani smítko a oknem se dalo
podívat ven. Neuvěřitelné. Takhle to tady nevypadalo,
ani když jsme se nastěhovali.
Měl bych si připomenout všechna ta dobře míněná
slova svých kolegů bláznů a nic neodkládat. Ty tři
životně důležité hovory mi zaberou sotva pět minut.
Tak proč nezvednu telefon a nevytočím ta čísla? Proč
jsem si je ještě ani neuložil do paměti mobilu z těch
papírků, na které jsem si je načmáral?
// Slovo, který hledam, zní "věčný odkládání". //
Odvážil jsem se vstoupit do svého pokoje. Po třech
měsících budu usínat bez toho, abych poslouchal
chroptění, sestřiččin hlas z chodby a tlumené přistávání
vrtulníku. Posadil jsem se.
Hana tu musela být víckrát, než si Vonny myslel,
protože i povlečení jsem měl vyprané. Lampička na
psacím stole prodělala výměnu žárovky. Knihy na poličce
byly srovnané podle velikosti.
// To už si dělá srandu. //
Pokud jde o domluvu s těmi dvěma ženami, které mě
mají doprovodit k lepšímu životu, asi mi brání jen můj
odvěký odpor k telefonování. Volat někomu cizímu je pro
mě něco jako přednáška před plným sálem.
S prací je to složitější. Můžu říkat nahlas, že mi
manuální práce prospěje a že by to mohlo být nakonec i
zábavnější, než se otáčet na židli ve špatně větrané
kanceláři. Ale o to nejde.
// Finační krize, co začala dva roky zpátky? Ale ne, bez
tý mediální hysterie by si jí nikdo ani nevšim. Teda
kromě pár milionů lidí, co přišli o barák. //
Nechce se mi tam. Nechce se mi zvykat na nový
kolektiv, ve kterém se stejně s nikým nespřátelím,
protože to neumím.
Na úplném počátku zamlklého člověka všichni považují
za idiota, zvlášť když má výraz úchyla z parku jako já.
S tím bych se nějak srovnal.
Později, když je nějaký průšvih, spolehlivě padne
podezření na toho divného, co nemluví. Takhle už jsem
byl obviněn z rozbití klimatizace, zfalšování smluv a
spotřebování všech kapslí do přístroje na kávu. Až na ty
kapsle jsem v tom byl samozřejmě nevinně.
Ale tahle neprokazatelná nařčení mě vlastně taky tolik
netrápí.
Nakonec totiž dojde k tomu, že tichý introvert působí
arogantně. Ostatní ho považují za namyšleného a
povýšeného.
Těžko by se jim dalo vysvětlit, proč toho moc
nenamluvím. Že mi všichni kolem přijdou o tolik
vzdělanější, zábavnější a vůbec sociálně obratnější.
Nechce se mi tam. Jenže mi nic jiného nezbývá, protože
Vonny mi pomůže, ale nebude mě živit.
Padám do vyvoněné postele a slibuju si, že to vyřídím
hned zítra.
3. Madison
"...ale přátelé mi říkají Keo," představil jsem se a
nahodil pokus o výraz člověka, jehož seznam přátel dá
dohromady aspoň dvojciferné číslo.
// Víckrát to zkoušet nebudu. //
Majitel kavárny Madison mi podal ruku a představil se
jako Robert. Bylo před otvíračkou a měli jsme celý
podnik pro sebe, jen za velkými okny se v nárazech
větru nehlučně míhali první ranní chodci, vzdorující
dešti a virům chřipky.
"Hana se zmínila, že na nic jiného neslyšíte. V pořádku,
je to krátké, to se do provozu hodí."
Samozřejmě, že jsem si dal načas a nikam "hned zítra"
nevolal. Tři týdny jsem se rozkoukával, ležel zavřený
doma s Vonnyho filmotékou a ven vycházel nanejvýš na
krátkou zdravotní procházku kolem bloku, jako
důchodce. Nakonec jsem si přiznal, že sám se k žádné
aktivitě nepřiměju, a šel za Hanou, jak je to s tou
kavárnou v Centru.
"Přiznám se, že jsem čekal něco trochu jiného."
"Víc na úrovni?" zeptal se Robert. Byl pečlivě oholený a
pod lesklou košilí se dalo poznat, že v posilovně i soláriu
tráví přesně tolik času, aby nepřekročil míru dobrého
vkusu.
// Měl bych si rozmyslet, jestli se Hany ptát, odkud se
znají. //
"Ale ne... Myslel jsem, že když sem chodí Hana, bude to
spíš nějaká stereotypní zahulená čajovna, víte. Že se
tady budou povalovat intoxikovaní puberťáci."
"Můžu vás uklidnit. Při našich cenách se sem takové
existence nehrnou."
// Zjevně nepočítá zbytky kokainu na kreditkách bílých
límečků. //
"To oceňuju."
Robert mi podal čerstvé presso a sám se posadil
naproti ke své sklenici ledového čaje.
"Možná máte o Haně trochu nepřesný úsudek, Keo."
"Začínám si toho všímat."
Robertův úsměv mě definitivně přesvědčil, že nechci
vědět, co spolu mají nebo měli.
"Co říkáte na naši kávu?"
"Nejlepší za dlouhou dobu, děkuju," vzpomněl jsem si
na nemocniční automat chrlící světlou břečku s vůní
gumových podrážek.
"To mě těší. Víte, já těm přístrojům vůbec nerozumím.
Upřímně, nerozumím ani kávě."
Odmlčel se.
"Teď bych se měl asi zeptat, proč máte v tom případě
kavárnu."
Robert přepnul hlas do polohy, ve které člověk říká
stokrát opakovaná prohlášení. I tak jsem mu věřil každé
slovo.
"Chtěl jsem vytvořit místo, kam bych sám rád chodil,"
předčítal z neviditelné nápovědy, "kde je vkusné
zařízení, hraje nevtíravý jazz a podávají se nápoje, které
stojí za těch pár korun navíc. Myslím, že se mi to docela
povedlo."
Sebevědomá skromnost někoho, kdo našel svoje místo.
Co bych za to dal, abych někdy v budoucnu takhle
působil na svoje okolí.
// Na mě spíš každej kouká, jako bych právě vypadnul z
blázince. A teď je to konečně pravda. //
"Nicméně, pořád jsem podnikatel a ne barista. Nemám
rád elitářství kávových znalců. U nás se neošklíbáme
nad hosty, kteří chtějí cukr a mléko. Proto mě nezajímá,
jestli jste někdy pracoval v restauraci nebo přicházíte ze
stavby. Vše potřebné vás naučí Blanka s Veronikou. Váš
jediný úkol je být milý na hosty a vyhovět jejich přáním.
Zvládnete to?"
Zarazil jsem se, abych neplácnul něco příšerně
trapného, jako "nezklamu vás". Vykašlal jsem se na HTMart, protože jsem nevěřil, že přežiju v kolektivu, kde je
nutné udržovat dobré vztahy. Tohle je něco jiného.
S lidmi, které uvidím jednou nebo občas, určitě nebudu
mít problém vycházet.
Pomalu jsem přikývl.
"V tomhle prostředí bych se musel stydět, kdybych to
nezvládnul."
// Oukej, to nebylo úplně nejhorší. //
Robert vypadal spokojeně. Zadním vchodem přišly dvě
servírky na ranní směnu. Robert mě představil a vyzval,
abych s ním šel do kanceláře, kde vyřídíme nutné
papírování a podpisy.
Vyšel jsem z Madisonu na deštěm spláchnutou ulici.
Mít za sebou první bod z mého denního programu byl
úplně jiný pocit, než ve mně rozvíjelo zevlování
posledních tří týdnů. Netvrdím, že jsem ze zvládnutí
takhle nicotného úkolu měl vyloženě radost, ale
rozhodně mi bylo ze mě samotného o dost méně na
zvracení.
// Lžu, jasně že mám radost. //
Vážně jsem se celých jednadvacet dní od mého
propuštění válel jako zdechlina. Velice rychle se ukázalo,
že Vonnyho přítomnost pro mě není dostatečnou
motivací, abych se sebou něco udělal.
Nic mě nenutilo snažit se před ním zachovat si nějakou
důstojnost; snad jsem cítil, že před ním už dávno žádnou
nemám. Byl to člověk, který mě viděl na dně. Tak proč
bych se vůbec snažil před ním vypadat jako něco víc než
úplná nula?
Ve vzácnějších chvílích sebereflexe jsem dodával, že i
když mě viděl na dně, nezlomil nade mnou hůl. Možná
bych se mu aspoň za to mohl odvděčit a neriskovat, že
ho zase přinutím dívat se na můj pád někam pod úroveň
snesitelných nálad.
// Slovo, který hledam, zní "do sraček". //
Co se to se mnou vlastně dělo? Upadal jsem tak rychle
zpátky do deprese?
Ne, aspoň zatím ne. Potýkal jsem se s leností,
odkládáním, s nespavostí a únavou, ale samotná reálná
deprese byla zatím někde schovaná.
Ani jednou jsem nepocítil známé záchvaty beznaděje,
doposud mě nepostihlo to falešně racionální
přesvědčení, že "nic nemá cenu", a jestliže se nade
mnou vznášela pachuť onoho starého známého "něco je
špatně", zatím jsem ji dokázal ignorovat.
// Globální oteplování! Ale ne, to se nedá brát jako
událost. To je prostě životní styl. //
Vlastně to byla právě absence jakýchkoli depresivních
epizod, co mě zneklinilo. Jsem zkrátka ten typ, kterého
vykolejí, když něco vypadá podezřele dobře.
// Bezcílně polehávat se mi zdá jako příliš dobrý. Asi
mam k vyléčení dál, než jsem si myslel. //
Vzpomněl jsem si na jednoho buddhistu z nemocnice,
který mi vysvětloval, že těžké chvíle během léčby jsou
vlastně vítané. Že prý, když obludy odcházejí, vidíme
jejich zadky, a proto se zdají být ještě odpornější.
Jenže já jsem se cítil převážně neutrálně. Znamená
snad nepřítomnost odcházejících oblud, že se nic
nezlepšuje? Tak k čemu do sebe dvakrát denně sypu
šedesát miligramů dobré nálady?
A vůbec, brát vážně rady od lidí, kteří jsou na tom
stejně nebo dokonce hůř než já, se mi zdálo čím dál víc
jako dost pochybná strategie, byť by byli ve svých
amatérských snahách o pomoc moderováni sebelepším
doktorem.
Dost lidí se tam uvnitř oddalo lákavému přesvědčení,
že jejich jediná životní chyba byla přílišná
dobrosrdečnost, která je přivedla na mizinu duševní,
společenskou i ekonomickou. Tomu se mi nechtělo věřit.
Všichni bez výjimky pak dříve nebo později přijali za
svou oblíbenou pózu "vždyť my jsme vlastně normální,
skuteční blázni jsou tam venku". Z toho už mi vzteky
slézaly nehty a čekal jsem, kdy jim doktor Stein ty řeči
omlátí o hlavu. Jenže on měl větší trpělivost než já.
Přesto mi chyběli. Ani ne konkrétní lidi, jako to
prostředí - ne, nemyslím tu budovu nebo řeči na kuřárně
nebo rozdávání léků při každém jídle. Myslím tu
atmoféru, která každého přiměla k upřímnosti.
Snad to bylo silou doktorovy osobnosti, která
vzbuzovala důvěru a pocit bezpečí; možná jsme byli
všichni trochu omámení, nevím, ale doposud jsem se v
životě nesetkal s tím, že by někdo tak snadno říkal
nahlas, co si myslí, co cítí.
Především, co cítí. Samozřejmě nešlo o upřímnost
faktickou - i tady si každý upravil vlastní historii tak, aby
z ní vyšel co nejlépe. Ale rozhodně to byla upřímnost
emocionální.
Viděl jsem stokilového chlapa brečet a odhalovat svůj
strach. Slyšel jsem drobnou ženu zasněně vyprávět o
tom, jaké druhy bolesti ji nejvíce vzrušují. Potkal jsem
holku s postavou supermodelky, která měla sociální fobii
a hladověla nikoli kvůli anorexii, ale protože se celé
týdny neodvážila jít si koupit jídlo.
Nebylo lehké poslouchat o cizích trápeních a jen velmi
nerad bych se do toho vrátil zpátky. Ale chyběla mi ta
pravdivost jejich výlevů, snad protože se sám neumím
přetvařovat.
Samozřejmě, umím lhát - jenom neovládám to umění
říkat lidem, co chtějí slyšet, odkývat jim ze zdvořilosti
každý nesmysl, snažit se zalíbit, předstírat zájem. To
neumím.
Ostatně si dobře pamatuji, jak se mě jedna hysterická
střední manažerka v bývalé práci zeptala, proč ji nikdo
nemá rád, a jak ji vyvedla z míry moje ochota odpovědět
narovinu.
"Jasně, už přestaň, pochopila jsem," štěkla po mně,
když jsem po jednom vyjmenovával neduhy její povahy.
Zbytek dne strávila zamčená na toaletě, odkud se
střídavě ozývalo štkaní a zuřivé mručení.
// A přiznávam, že mě těšilo, do jakýho stavu jsem ji
dostal. //
Lež je něco jiného než moje chybějící dovednost
společenské přetvářky; lhát umím bez problémů.
S jedinou výjimkou, kterou jsem nedávno objevil - a tou
byla Hana.
Zjistil jsem to právě, když jsem od ní byl vyzvědět, jestli
ještě platí nabídka dohození místa v Madisou. Zeptala se
mě, jak jsem na tom. Odpověděl jsem automaticky
vyhýbavě, že v pohodě, a ona se na mě tak dlouho beze
slova dívala, až jsem svoji odpověď musel upřesnit.
"Nevim. Trochu se bojim. Nejsem si jistej, jestli se
znovu vyhrabu, pokud uklouznu."
"A protentokrát ses už jako vyhrabal, jo?"
"Nezavíram se v pokoji a nevážu si kolem krku kabel od
televize. Řek’ bych, že je mi líp než předtim."
// Vážně? //
"Už ses byl podívat doma, blázne?"
"Myslíš na Maloměstě?"
"Máš snad jinej domov?"
"Nemam ani tenhle," řekl jsem a Hana obrátila oči
v sloup skoro jako její bratr, "a nebyl jsem tam."
"Proč? Neměl jsi čas?"
Po mých dalších několika vyhýbavých odpovědích
s povzdechem ukončila výslech a nasměrovala mě do
Madisonu - pod jednou záludnou podmínkou. Musel jsem
slíbit, že se už bez odkladu dokopu do ordinace doktorky
Přehnalové.
Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu mi
nebylo úplně příjemné, že Hana svou péči o Vonnyho
rozšířila i na mě. Ale zároveň mi to lichotilo.
// A trochu v tom vidim určitej tělesnej potenciál do
budoucna. //
Kdyby mě považovala za ztracený případ, určitě by pro
ni nebyl problém dohodit Vonnymu normálnějšího
parťáka a mě ponechat mému hnilobnému osudu.
Z nějakých záhadných důvodů mě nezatratila a já jsem
jí proto nejen slíbil, co chtěla, ale dokonce jsem to splnil.
A tak jsem teď, rovnou po úspěšném pohovoru v
Madisou, dorazil do čekárny.
Potěšilo mě, že v ní nikdo nesedí. Zase bych byl nesvůj
a nevěděl kam s očima, kdybych tady na někoho narazil.
Posadil jsem se a hodiny na protější zdi tikaly.
Z ordinace se ozývaly tlumené hlasy, místy dokonce
smích.
Ani nevím, jaké typy lidí se tady dají potkat. Chodí sem
normální lidé, které jenom postihly nějaké životní
události jako třeba ztráta manželky? Převážně takové
jsem znal z toho oddělení, kam umístili mě. Nebo tady
potkám opravdové blázny, kteří tlučou hlavou do zdi,
komunikují s vesmírnými lidmi a věří v účinky
homeopatie?
// Slovo, který hledam, zní "mašíbl". //
Na stolku vedle mě leželo pár letáků. "Vyhledejte
pomoc včas", "Nejste v tom sami", "Když smutek bolí".
Napadly by mě lákavější nadpisy, třeba "Co se to sakra
děje a jak z toho co nejrychleji ven".
Pořád ještě hrozilo, že ke mně přibyde další čekající.
Uvažoval jsem, jak dát najevo svou příčetnost, aby se
nebál, že třeba začnu kokrhat. Měl jsem si vzít s sebou
nějakou knihu o kvantové mechanice a hodně okatě s ní
mávat.
Zrovna jsem si cvičil výraz, jakým bych před
hypotetickým spolusedícím demonstroval plné
pochopení textu, který tady vlastně ani nebyl, když se
otevřela ordinace a kolem mě se stydlivým
"nashledanou" proklouzl chlapík s očima vraha.
Přepnul jsem rychle na svůj neutrální obličej a ve
dveřích se objevila paní doktorka. S pozdravem jsem se
postavil.
"Dobrý den," odpověděla mi, na můj vkus až příliš
bujaře, "vy budete pan..."
"Fibich."
Zamrkala.
"Tak jste se uráčil dorazit. Neměl jste tady být už
minulý měsíc?"
"Mně to trochu trvá."
"Vy jste pytlík," zahlaholila a uvolnila mi cestu, "pojďte
dál."
Vstoupil jsem. Zdálo se, že netrpí nějakou přehnanou
citlivostí k pacientům. Rozhodl jsem se, že mi to bude
sympatické.
// Popravdě by se musela hodně snažit, abych začal
pochybovat o Steinově doporučení. //
Na její výzvu jsem se usadil do křesla a žmoulal ucho
batohu, zatímco se dívala do monitoru a sem tam něco
zmáčkla na klávesnici. Potom se podívala jedním okem
na mě a přečetla nahlas moje celé jméno, věk a trvalé
bydliště.
"Budete dojíždět z Maloměsta?"
"Bydlím tady ve Městě s kamarádem," řekl jsem.
Slovo kamarád mi znělo cize. Nebyl jsem zvyklý ho
používat; pod "kamarády" jsem si představil skupinu lidí,
se kterými se chodí za zábavou, neřeší se nic vážného a
jsou snadno zaměnitelní.
Označit takhle Vonnyho se mi zdálo podivně málo;
jenže nevím, jak přesněji bych ho takhle narychlo nazval
jedním slovem.
"Dobře. Co mi o sobě povíte?"
Zahleděla se na mě a opřela se na židli, jako by čekala
nějaké dlouhé vyprávění.
// Přelom milénia. Nakonec možná nejzásadnější
historickou událostí mýho života byla změna čísla
v kalendáři. Ani to blbý Y2K se nekonalo. //
"Já myslel," začal jsem rozvlekle po zaskočené odmlce,
"že máte všechno napsané ve zprávě z nemocnice."
"Zprávu jsem četla. Teď bych ráda slyšela vaše podání."
"Aha. No, stejně, já čekal, že mi prostě dáte do ruky
recept a zase půjdu."
Okamžitě mě zachvátila panika, že s ní mluvím příliš
vzdorovitě a rádoby drsně, i když to tak vůbec nemyslím.
"Spletl jste se."
Prohlížela si mě. Ne zle, ne přísně, spíš.... zvědavě. Asi.
"Pane Fibichu, ve zprávě se píše o dysthymii,
dekompenzaci osobnosti, popírání sebevražedných
sklonů a uzavírání se do sebe. Z těch slov si můžu
utvořit obrázek podle vlastní nálady. Možná jste
rozmazlený fracek, možná máte vážný problém. Nechtěl
byste mi vyjít trochu vstříc?"
Nemusel jsem o tom dlouze přemýšlet; už jsem věděl,
že chci. Jenom jsem váhal, jak to říct.
"M-hm," vytlačil jsem ze sebe.
"Tak spusťte," vyzvala mě, "co vás ke mně přivádí?"
// Hana. //
Musel jsem si odbýt ještě chvilku bloudění očima po
místnosti, než jsem začal.
"V osmnácti jsem odmaturoval na gymplu na
Maloměstě. Přestěhoval jsem se do Města."
Doktorka se na nic neptala.
"Chtěl jsem hlavně vypadnout z domova a žít ve Městě.
Domluvil jsem si bydlení s Vonnym a vzal první práci,
která se mi s mým nesmyslným vzděláním naskytla."
"Litoval jste někdy od té doby, že jste nešel na
vysokou?"
"Ne."
Nechal jsem tu odpověď chviličku uležet.
"Napadlo mě párkrát, že bych mohl zkusit nějakej obor,
třeba dálkově... ale myslím, že už je pozdě."
Nadzvedla levé obočí, až jí trochu načechralo ofinku,
ale neřekla nic.
"Vám je dvacet jedna, že?"
"Jo."
"Tak pokračujte."
"Začal jsem pracovat jako asistent v Epsilonu. Třídit
dokumenty, přepisovat starý smlouvy do počítače, vařit
kafe a točit se na židli."
"Bavilo vás to?"
// Měl jsem chuť to tam podpálit. //
Zamyšlení. Jak to vypadá, když člověka baví práce?
"Nepředřel jsem se. Pracoval jsem od osmi a chodil
v kvádru, to bylo fajn."
"Takže nebavilo."
"Jak se to vezme. Bavilo mě třeba souložit se slečnou
z recepce. Mimo pracovní dobu. Teda, jednou..."
"Ušetřete mě těch podrobností."
Nadechl jsem se.
"Štvalo mě to tam čím dál víc. Lidi, papíry, všechno.
Hlavně lidi."
"Co jste s tím dělal?"
"Nic. Asi před rokem mi řekli, že musí šetřit. Začal
jsem pracovat tři dny v týdnu jako brigádník. Najednou
jsem měl skoro poloviční výplatu a spoustu volnýho
času."
"Ten mohl být příjemný, ne?"
"Ne, když nevíte, co s ním. Prostě jsem se flákal doma,
po výplatě se dvakrát nebo třikrát tiše opil a zbytek
měsíce neměl skoro na jídlo. Všechno bylo na nic."
"Nemáte nějaký koníček, něco, čemu jste se mohl
věnovat?"
"V dětství jsem hodně četl... pak na střední mě to
přešlo."
"Napadlo vás někdy, že byste to ukončil?"
Další hluboký nádech.
// Vzpomínam si, že možná někdy jako úplně malej jsem
zažil pár dnů, kdy mě to nenapadlo. //
"To máte těžký. Vim, že bych to nikdy neudělal. Ale
jasně, napadlo mě to jako jedno logický východisko. To
přece musí napadnout každýho."
"Každého ne, pane Fibichu."
A je to tady. Zase nepoznám, kdy se vyplatí zalhat. Teď
se mnou bude zacházet jako s rizikovým případem.
"No, prostě bych to neudělal a nezkoušel jsem to.
Jenom mi bylo pořád hůř a hůř."
"Jak jste se dostal do nemocnice?"
"Byl jsem tam dovlečenej, když se už se mnou nedalo
vydržet."
"Proč jste nešel sám? Nepoznal jste, že potřebujete
pomoc?"
"Jo, ale bál jsem se."
"Že vás budou mít za blázna?"
// Na to jsem zvyklej, kotě. //
"Ne, to ne. Spíš jsem se styděl. Že mi vlastně nic není,
nikdo mi neublížil, nemám žádnou skutečnou nemoc,
neexistuje důvod, aby mi bylo zle."
"Co je podle vás skutečná nemoc?"
"Nemocnej člověk trpí, ne? Já netrpim... jsem prostě
unavenej a smutnej. Je mi zima, i v létě. Nic si
nepamatuju. Bolí mě klouby. Nemůžu spát, nebo spim
hrozně dlouho. Mám průjem. Nemůžu se na nic
soustředit. Bojim se mezi lidi a zároveň mě děsí bejt
sám. Bojim se, že to tak bude navždycky."
Doktorka se na mě bez hnutí upřeně dívala.
"Tohle mi zní jako utrpení," oznámila stručně.
"Asi jo. Mně vlastně taky."
"Všiml jste si, že svůj stav popisujete v přítomném
čase?"
"Hm. Ještě to úplně nepřešlo."
"Samo to nepřejde. Kdo vás dotáhl do té nemocnice?"
"Vonny. Já nakonec brečel už i před nim a tak..."
"Nikdy dřív na vás nenaléhal, abyste někam zašel?"
"Ne, on... je v některých věcech trochu jako já."
"Neříkejte."
Chvíli něco ťukala do počítače. Uvažoval jsem, jestli je
dobře, že jsem to ustál a potlačil první příval slz v téhle
ordinaci. Stejně je musela zaznamenat. Při otázce, co je
to vlastně utrpení, jsem ji viděl jako v akváriu.
"Co vaše rodina na Maloměstě, nepřipadalo jim na vás
něco divného?"
"My se moc nevídáme."
"Nevycházíte spolu?"
// Ne. //
"Tak bych to neřekl."
"Jak byste to řekl?"
Nevěděl jsem.
"Matka... je prostě moje matka. Brácha je o něco starší,
staví dům s přítelkyní... S otcem je to těžký."
"Jaký je?"
// Slovo, který hledam, nemusim hledat ani vteřinu. //
"Můj otec je asi to, čemu se říká slušnej člověk.
Nekrade, nechlastá, nepodvádí manželku. Pracuje ve svý
autodílně, řádně platí daně, a kdyby to tady bylo
zvykem, chodil by každou neděli do kostela."
"Ale?"
"Ale zároveň je to omezenej tlustej kretén."
// Fajn, už si na Přehnalovou zvykam. //
"Mluvil jste o něm v nemocnici?"
"Já tam o ničem moc nemluvil. Když jsem konečně
sebral odvahu promluvit, spíš jsem jenom tak vtipkoval,
nebo se vyjadřoval k ostatním. Ale... zmínil jsem ho, to je
fakt."
"A?"
"Dostal jsem přednášku o tom, jak je důležitý mít
nějakej vzor, I kdyby to měl bejt někdo jinej než tahle...
biologická příčina."
"Co jste na to řekl?"
"Že je podle mě trochu pozdě na to, abych si
v jednadvaceti hledal taťku."
"Pan doktor Stein vám jistě vysvětlil, že on ho hledá i
ve svých pětačtyřiceti."
"Došlo mi, že se asi dobře znáte."
"Tak dobře, jak jen člověk může znát bývalého
manžela."
// Ha! Proto se její "pan doktor Stein" tak rozvlnilo
ironií. //
Že se znají až takhle dobře, to mě nenapadlo. Pokusil
jsem se v rychlosti vzpomenout, jestli doktor někdy
utrousil něco osobního o bývalé ženě. Nic jsem si
nevybavil. Stejně, i kdybych něco vyštrachal, jednalo by
se o stejnou účelovou smyšlenku jako s tím hledáním
otce.
Překvapivě jsem se doktorčiným odhalením
spřízněnosti s doktorem Steinem necítil podvedený; spíš
jako by mi tím porušením spousty lékařských zásad dala
najevo, že mě bere jako rovnocenného partnera.
// Slovo, který hledam, zní "nepodložená fabulace dost
na hraně". //
"Pane Fibichu, budeme muset končit. Předpokládám, že
u psycholožky, kam vás Karel poslal, jste nebyl."
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Doktorka pleskla razítko na
čerstvě vytištěný kus papíru a podala mi ho.
"Dostanete o něco silnější léky. Budete je brát podle
instrukcí a hlavně, hlavně začnete chodit k paní Tamaře,
kde se můžete rozhovořit do hloubky. Jinak se nehnete z
místa."
"Já vim. Hana mě tam taky pořád honí."
Doktorka mrkla na hodinky.
"Kdo je Hana?"
"Vonnyho mladší sestra."
"Ta s vámi taky bydlí?"
"Ne, ale párkrát jsme se potkali, co jsem doma."
"Jste si blízcí?"
"Záleží, čemu říkáte blízcí. Kromě Vonnyho je jediná,
s kým si můžu popovídat."
"Možná dokonce víc, než s Vonnym."
"V něčem určitě."
// Slovo, který hledam, zní "erekce". //
"Může z toho být něco víc?"
Zbytečně dlouho jsem čekal s odpovědí. Proto jsem ji
pak vyslovil až přehnaně důrazně.
"Ne.”
Doktorka mlaskla.
// Líbí se mi její styl. //
"Nad tím," vrátil jsem se do normální hlasitosti, "nad
tím teď nepřemýšlím."
Vrhla na mě pohled "dělej si srandu z někoho jinýho".
"Vy nad tím dokážete nepřemýšlet, jo?"
"Prostě to nepřichází v úvahu."
// Tak. Teď jsem jí to nandal. //
"Proč? A jestli zase řeknete, že je pozdě, předepíšu vám
místo antidepresiv elektrošoky."
"Nemám na ní. Nestála by o to. Pro ní jsem jenom
jedna postavička v panoptiku bláznů, který zná. Má
kolem sebe určitě spoustu zajímavějších chlapíků, ze
kterých si může vybírat."
Paní doktorka Přehnalová mě nechala chvilku koupat
v mém sebelítostivém zdůvodnění.
"A navíc myslím, že někoho má," snažil jsem se to
zachránit.
"Pane Fibichu, ženská duše není rovná jako dálnice."
Její poslední věta pro mě mohla být námětem
k zamyšlení pro celou cestu domů. Kdybych tak
sebestředně neuvažoval jen nad tím, o čem asi svědčí
nasazení silnějších medikamentů.
4. Březnice
Spadané listí na lesní cestě ztratilo poslední zbytky
živých barev. Umírající slunce pronikalo holými větvemi
a já jsem se s Hanou brodil hnijící břečkou a bylo mi
fajn.
"Už to nemůže bejt daleko," ujistila mě asi podvacáté.
"Jasně, jestli jdeme správným směrem," zabrblal jsem
jen tak pro formu; ve skutečnosti mi bylo jedno, jak
dlouho budeme bloudit.
"Nestěžuj si, servírko."
Tak mi teď říkala - servírko. Přesněji, říkala mi tak
dneska. Viděli jsme se poprvé od doby, co jsem začal
pracovat v Madisonu, a to už bylo pár týdnů. Dokud se
sama neozvala, nevyhledával jsem ji.
// Slovo, který hledam, zní "ostych". //
Promítnul jsem si v hlavě svoje dosavadní snažení mezi
kavárenskými stolky. První rozbité nádobí. První hádka
s hostem kvůli špatně vyřízené objednávce. První
pozvání na rande od flanelové intelektuálky, jíž se líbila
má číšnická přezíravost, protože jí připomněla oblíbenou
postavu z románu. První pozdní příchod do práce. První
výplata, z níž větší část padla na první splátku Vonnymu.
// Což neznamenalo, že bych se snad přiblížil splacení
větší části toho, co všechno mu dlužim. //
"Nezeptáš se třeba, jak se mi líbí v nový práci?"
nevydržel jsem, když na dalším rozcestí zakroužila rukou
ve vzduchu, pak namátkou zamířila doleva - a šli jsme
tedy doleva.
"Já vim, že seš tam spokojenej."
"Aha, mluvilas s Robertem?"
"Ještě ses na to nevykašlal. Tak poznam, že seš tam
spokojenej," usmála se, "a taky jsem mluvila s Robertem.
Je rád, že tě tam má. Ale nic jsem ti neřekla, jasný."
Zaváhal jsem. Dosud mě nenapadlo, jak jí poděkovat.
Něco jí koupit se mi zdálo trapné, říct jenom "děkuju"
bylo zoufale málo...
"No, hele, já... si toho moc vážim. Nebejt tebe, skončil
bych v HT-Martu, skládal palety a z nudy randil
s unavenou pokladní ve středním věku, která neví kudy
ven z nešťastnýho manželství."
Koutkem oka jsem zachytil, jak obrací oči v sloup, ale
nahlas řekla, ať se tam tedy snažím vydržet.
// Bylo by hrozně jednoduchý plácnout něco o tom, že
Hana byla prostě Vonny s prsama. Ale těch rozdílů fakt
bylo víc. Vonny by například nevydržel v lese, daleko od
nejbližší obrazovky, dýl než pět minut. //
"Budu. Vlastně bych nejradši navštívil Steina
z nemocnice a povyprávěl mu, jak se mi teď daří."
"Tak za ním zajdi."
"Když já nevim, nechce se mi ho otravovat," kopnul
jsem do kamínku.
"On tě rád uvidí. Koukej s nim jít pokecat,"
přesvědčovala mě.
// Takhle. Kdyby mi Hana řekla, ať skočim pod vlak,
prostě bych se šel podívat do jízdního řádu. //
"Takže jsem ji poslechl a tady mě máte," řekl jsem
druhý den doktorovi, když jsem seděl v jeho kamrlíku.
Musel jsem se o Haně zmínit; když už mám k někomu
důvěru, očividně mu vyklopím všechno.
"Snad vám to nevadí, když už nejsem váš pacient."
Doktor seděl v křesle se zavřenýma očima a zakloněnou
hlavou, kterou zavrtěl.
"To bych vám rovnou řekl, že nemám čas."
Mluvil stejně rozvážně a pomalu, jak jsem si ho
pamatoval z doby mého pobytu tady. Zdálo se to dávno.
"Zažil jsem bývalého pacienta, který sem na mě vlítl
s pistolí. Přijít se mi pochlubit, že se máte dobře, je ještě
v normě."
// Slovo, který hledam, určitě není "dobře". Ale
pamatuju si, s čim srovnává. Mimochodem, masakr na
Columbine? Jako symbolickej počátek něčeho většího dobrý, ale furt to není událost válečnýho rozsahu.
Nevim. //
Vyšli jsme z lesa a před námi se rozprostřela dlouhá
svažitá louka. Kdesi v dolíku za ní jsme viděli pár
červených střech, kostelní věž a ještě o kus dál, na
protějším svahu, hřbitov.
"Aha," pronesla Hana a začala se šťourat v mobilní
mapě. Před mým pokusem o nakouknutí ucukla. Kochal
jsem se tedy zatím výhledem na nikdy nenavštívenou
pohraniční krajinu.
"Podle mapy je ta vesnice dole Bufkov," oznámila mi
výsledek, "což znamená, že jdeme špatným směrem asi
tak půl hodiny."
Tvářila se spíš vyzývavě, než omluvně. Jako by čekala,
že si budu stěžovat.
"V pohodě," řekl jsem a vydali jsme se zpátky mezi
stromy.
// Nemoc šílených krav? Ne, ne, ne. A proč mě vlastně
při hledání zásadní události mýho života napadají samý
katastrofy? //
Byl to samozřejmě její nápad. Hana při říjnové výpravě
do ocelárny propadla kouzlu prolézání opuštěných
objektů se skupinou kamarádů. Nicméně po několika
dalších průzkumech jim došly vhodné stavby, kterých ani
v průmyslovém Městě nebylo neomezené množství.
Hana si tedy vymyslela náhradu - stačilo dojet pár
desítek kilometrů vlakem do Pohraničí, kde se to
hemžilo zaniklými obcemi. Jenže to zase nebyly
dostatečně vzrušující výpravy pro její původní
společníky, čímž vznikl prostor pro mě.
// Já totiž pokládam za dobrodružství i přecházení
silnice. //
Nenapadl mě lepší důvod, proč s sebou vzala zrovna
mě. Zkrátka momentální nedostatek něčeho lepšího.
I když jsem se pomalu sbíral ze svých nejtěžších stavů,
pořád jsem nebyl zrovna zábavným společníkem. Takže
jsem se stejně nakonec zeptal, proč mě vytáhla. Hana se
místo odpovědi jenom zasmála.
// Hana se směje dost často; a dost často mně. Ve svý
pozici zoufalce jsem smířenej s tim, že mi to nevadí. //
"Hrozně rád bych věděl, čím ji spolehlivě rozesmát,"
říkal jsem doktorovi, "jasně, ono to každýmu víc sluší,
když se směje. Ale když se směje ona, mam chuť se
jenom navždycky dívat a byl bych šťastnej."
"Dívat? Vy jste přece spíš ochmatávací typ, Keo."
Říkal mi tak, jak jsem si přál. Dodnes jsem mu byl
vděčný, že s tím začal okamžitě po mém nástupu; ostatní
následovali jeho autoritu a nemusel jsem tak poslouchat
jméno, které mám v občance.
"V tomhle případě ne."
"Co vás brzdí?"
// Strach. //
Narovnal jsem se na židli, abych přestal kopírovat
Steinovu relaxovanou polohu v křesle.
"Někoho má, asi. A vůbec, bylo by to ode mě
nezodpovědný, něco si s ní začínat, když jsem takhle....
nestabilní. Teď je mi dobře, ale netušim, co bude za pár
tejdnů. Nemůžu jí tahat do svých problémů."
// Slovo, který hledam, zní "komiksovej hrdina
z výprodeje". //
"Pokud si dobře vzpomínám, nezodpovědnost vás
netrápila, když jste klátil Ivetu tady na oddělení."
// A že jsem se jí něco naklátil. //
Jistě. Bylo hloupé si namlouvat, že tahle epizoda unikla
doktorově pozornosti. I když tehdy nic neřekl.
"S Ivetou jsem nepředpokládal, že by z toho mohlo být
něco vážnějšího."
"Spletl jste se," řekl doktor přímo.
Podle mě jsem se nespletl - jednoduše jsem o tom
vůbec nepřemýšlel. Nenapadlo mě, že by náš společný
úlet mohl pro ni mít větší význam než pro mě.
"Teď je pozdě to řešit," zadoufal jsem, že se mi nebude
šťourat ve svědomí. Koneckonců, nejsem tady jako
pacient, ale jako... bývalý pacient na přátelské návštěvě.
Asi.
"A co když se vám Hana nelíbí?" otočil doktor.
Nechápal jsem.
"Co když vás Hana jako žena nepřitahuje? Možná jen
z vděčnosti za její zájem o vás máte pocit, že jí dlužíte
náklonnost, řekněme, romantického charakteru - ale ve
skutečnosti je vám lhostejná?"
"Ne, o to nejde," rozhodně jsem ten návrh odmítnul,
"buďte si jistej, že v její přítomnosti pozoruju častý
příznaky, že mě přitahuje až moc."
"V pořádku. Jen taková konstrukce."
// Steinovým labužnicky budovaným konstrukcím jsem
vždycky rád naslouchal, ale v tomhle případě byl vedle.
//
"Další věc je, že ta představa se mi zdá opravdu divná.
Je to Vonnyho sestra. A Vonny je..."
"-jako váš bratr," dokončil za mě.
"Nechtěl jem to slovo použít. Ale je."
"Čím to, že jste si tak blízcí?"
Přemýšlel jsem. Opravdu jsme si blízcí?
"Po třech letech vzájemnýho vybírání vlasů ze sprchy...
je to asi zvyk."
Doktor přikyvoval, stále se zavřenýma očima.
"Ve vašem věku jsou tři roky kus života."
// A teď si představ člověka, kterýho znam pět let. //
"To si děláš srandu," smál jsem se, když mi Hana nalila
kafe z termosky, kterou nečekaně vytáhla s poznámkou,
že už ji nebude dál vláčet sama.
Seděli jsme na turistické lavičce pod ukazatelem
"Březnice 2,5 km"; už tedy bylo jisté, že jdeme správně a
mohli jsme si trochu odpočinout.
"Takže na jaře maturuješ. To už se asi... hodně... učíš,
co?", pokusil jsem se zapříst hovor jako normální člověk.
"Tak trochu."
Jakmile nás přestala zahřívat chůze, silněji jsme pocítili
narůstající chlad. Dělili jsme se o jeden kouřící hrnek a
já se snažil pít zásadně z protějšího okraje než Hana.
Oznámila mi, že má v plánu zbývajících pár měsíců
před maturitou bydlet ve Městě. Nechce ztrácet tolik
času dojížděním; stejně pořád sedí v knihovně a domů
jezdí jenom přespat.
"Nevěděl jsem, že seš tak vzorná studentka."
"Ty nevíš věcí, blázne."
Těžko jsem mohl odporovat.
"A navíc to bydlení stejně budu potřebovat, jestli mě
vezmou na vejšku," dodala.
Podivil jsem se, že chce studovat ve Městě, místo aby
se vydala někam do světa. Hana mě ujistila, že Město je
pro ni světové až dost a že se jí v něm líbí a má v něm
přátele.
// Jo, já taky. Všechny. //
"A mluvilas o tom s bráchou? U nás by se našlo místo
pro snaživou knihomolku," navrhl jsem.
Hana po mně vrhla pohled, jako bych se definitivně
zbláznil, a pořád při tom zvládla vypadat roztomile.
"Vážně? Hele, mně je jasný, kam touhle nabídkou
směřuješ. My dva v jednom bytě... Pokaždý, když tě tohle
napadne, zavři se na chvíli sám v pokoji a nech si to
rozležet."
// Jak to myslí? //
"Moment, bejt zavřenej sám v pokoji a nechat si to
rozležet je moje nejoblíbenější činnost i bez tvých
doporučení."
"Teď nevim, jestli je to víc nechutný, nebo smutný."
"Někdy si to nechám rozležet i dvakrát po sobě."
"Zdechni," okřikla mě, "radši mi řekni, jaký je to kafe,
když jsi teď odborník."
Vybryndal jsem z termosky poslední dávku.
"Moc jako odborník se necejtim. Nevšim jsem si, že by
mě ta práce nějak kultivovala - doma pořád piju laciný
kafe z kilovýho pytle, který chvíli po otevření zvětrá do
chuti silnějšího čaje. A v nápojích se orientuju spíš podle
čísel než podle názvů."
"Vážně tě to tam baví?" ujistila se znovu Hana.
"Docela dost," potvrdil jsem a snažil se to prohlášení
doprovodit odpovídajícím pozitivním výrazem. Pořád mi
moc nešlo smazat z obličeje naučenou zasmušilost.
// Ale fakt. Nebejt v Madisonu zaměstnanej, stejně bych
tam seděl od rána do večera. Pozoroval Veroniku a tak. //
"Věřím, že vás ta práce baví, je to vidět," poznamenal
doktor, třebaže měl zase zavřené oči, "ale naplňuje vás?"
Nervózně jsem poposedl.
"Nikdy jsem úplně nepochopil význam toho slova. Co
znamená naplňovat, pracovně?"
Doktor svraštil obočí, abych i bez očního kontaktu
pochopil, že usilovně přemýšlí. Jako by teď pro změnu
kopíroval on mě s mým věčným váháním nad volbou
těch správných slov.
// Jo. Doktor Stein, ve srovnání se mnou mentální titán,
se nechá ovlivnit modelovým ztroskotancem. //
"Vracíte se domů spokojený s tím, co jste ten den
udělal? Umíte si představit, že to děláte podstatnou část
svého života? Je pro vás ta práce něčím, co za vás nikdo
jiný neudělá?"
"Jasně že ne. Roznášim teplou vodu. Mohlo by mě
nahradit autíčko na dálkový ovládání."
"A to vám stačí?"
"Nemůžu si moc vybírat," řekl jsem velice pomalu a dal
si záležet, abych nepoužil slovo "pozdě".
"Můžete ji dělat tak, jak by stroj neuměl. Anebo můžete
zaměřit pozornost na svůj potenciál."
"Když bude každej naplno rozvíjet svuj potenciál, kdo
bude opravovat kanály?"
// Tohle není ze mě. Mluvěj ze mě stokrát slyšený
žvásty. //
"Myslím, že není zapotřebí bát se příliš dokonalého
světa. S tím si poradí… co já vím, trh. Nejsem ekonom."
"A co bych asi tak já mohl nabídnout na trhu?"
"Vy jste přece měl něco, co se blížilo té mojí narychlo
spíchnuté definici naplňujícího zaměstnání. Vaše brigáda
při střední škole, o které jste mluvil jako o posledním
období, kdy vás bavilo být naživu."
"To už se nemůže vrátit. Je pozdě," uklouzlo mi.
"Je pozdě," přisvědčil doktor, "skončila mi pauza na
oběd. Promluvte si o tom s terapeutkou."
Tímhle doktor uzavřel a já byl rád, že se nezeptal, jak
moje terapie probíhá. Na rozdíl od Hany bych mu byl
schopen lhát, a to i do otevřených očí. Měl bych pak
výčitky, že jsem mu zatajil rozhodnutí učiněné
předchozího dne v Březnici.
// Jestlipak s Tamarou taky něco měl? //
Došli jsme na okraj někdejší vesnice. Zaskočilo mě, jak
zachovale zdejších pár budov působí. Hana mě tedy
poučila, že Březnice zanikla hned dvakrát. Poprvé po
válce, kdy byli původní obyvatelé vyhnáni a vesnice pro
jistotu srovnána se zemí. Na jejím místě vznikla malá
vojenská základna a když odtáhli Rusové, došlo
k druhému zániku, či spíše ponechání napospas přírodě.
Hana se rozběhla k velkému plechovému hangáru a jak
rumplovala rezavým zámkem, pomalu jsem přestával
věřit jejímu ujišťování, že si chce budovy prohlédnout
jenom zvenčí. Rozvážně jsem došel za ní; to už
nakukovala dovnitř škvírou a nepříliš účinně si svítila
telefonem.
"Ani tady nezapomněli žádnej tank," povzdechla si
zklamaně.
Byl jsem hned klidnější. Zbavila mě tak děsivé
představy, že by ho zprovoznila a se šíleným smíchem v
něm rejdila po okolních lesích.
Počkal jsem, než vzdala druhý pokus o odstranění
zámku. Bez hrubého násilí a náčiní nebylo možné
podívat se dovnitř. Šli jsme tedy dál.
"Nechceš mi konečně říct, jak to probíhalo u Tamary?"
Už věděla, že jsem zatím terapeutku navštívil pouze
jednou.
Zatímco seznamovací půlhodinka u doktorky
Přehnalové měla pro mě srozumitelný průběh,
provoněná návštěva paní Tamary mi zůstala ve
vzpomínkách jako zamlžené nahlédnutí do jiného světa.
"Bylo to zajímavý," řekl jsem vyhýbavě.
"To nic neznamená," upozornila mě Hana, že si je
vědoma prázdnoty mojí odpovědi.
Další barák byl ještě daleko. Šli jsme po štěrkové cestě
a já nevěděl, jak tu zkušenost uchopit.
"Prostě jsem seděl na gauči, ona se tvářila vlídně,
kolem samá pozitivní výzdoba, ale něco bylo špatně."
"...pořád na tý straně," zamumlala nezřetelně.
"Cože?"
"Ale nic. Nesedli jste si. Může bejt," řekla zamyšleně a
mě napadlo, kolik toho asi o podobných sezeních ví.
"Vlastně mi tam bylo dobře, ale vůbec jsem neměl ten
dojem jako u doktora Steina, nebo u mojí současný
doktorky - že jim můžu říct všechno. Mnohem radši jsem
poslouchal, když něco povídala ona."
"Keo a ženy," zasmála se Hana, "podívej. Něco tady
zůstalo."
Zastavili jsme se u ruiny kamenné zdi, vykukující
z hlíny. Možná jediný pozůstatek původní Březnice.
"Dost malej... zbytek," pravil jsem nápaditě, sklonil se a
píchal prstem do mechu na kameni.
"Tak pojď," volala na mě za běhu k další stavbě, která
už byla normálně zděná a měla na jedné straně velké
vymlácené okno.
"Je to zevnitř zabarikádovaný," oznámila mi, když jsem
ji zase dohnal.
"Nevadí," ukázal jsem na pavučinu kolem spadlého
trámu, "pavouci mě znervózňujou."
"Já vim, to už jsi mi říkal," upozornila mě a já si nebyl
jistý, jestli je víc otrávená z mé ustrašenosti, nebo z toho,
že se opakuju.
"Kdy? To si vůbec nepamatuju."
"No jasně, že si to nepamatuješ," řekla bez dalšího
vysvětlování.
"To je příznak. K depresi patří potíže s pamětí."
"Promiň, já zapomněla, že seš nemocnej člověk."
Ironie z ní crčela proudem. Potom si povzdechla, ať už
jako výraz smíření, nebo jako konstatování, že to se
mnou prostě nemá cenu.
"Kdy jdeš na další seanci, depresante?"
// Nikdy. //
Šoural jsem se vedle ní a váhal s odpovědí. Zbytečně;
stejně jsem jí musel říct pravdu.
"Asi už k ní nepůjdu."
Čekal jsem, že mě seřve. Že mi bude vyčítat nedostatek
odvahy postavit se výzvě. Popravdě jsem připouštěl i
možnost, že mě praští. Ale zase mě překvapila.
"Možná máš pravdu."
"Co? Ty na mě nebudeš tlačit?"
"Netlačím na nikoho," řekla a bodavě mi tak
připomněla, jaká jsem nicotná částečka všech jejích
přátel, "je toho teď na tebe hodně. Máš asi dost o čem
přemejšlet i bez toho, aby se ti někdo vrtal v hlavě."
// Jo, protože ty nic takovýho rozhodně vůbec
neděláš. //
Přisvědčil jsem, že by se mi líbilo nejdřív ze všeho začít
nějakým základním způsobem fungovat. Nemuset si
půjčovat od Vonnyho a podobně. Později možná budu mít
i sílu a odvahu pustit se do zkoumání těch narušených
částí mojí chatrné psychiky.
"Prostě se zatim vyhejbej dalším zmatkům," doporučila
mi, "ale tomuhle se už nevyhneš."
Chytila mě za rameno a dívala se mi přímo do očí. Se
suchým polknutím jsem čekal na její další pohyb. Pomalu
mě natočila doprava.
Stáli jsme před největší březnickou budovou. Její dveře
byly rozražené dokořán. Už jsem neměl na co se
vymlouvat.
// Slovo, který hledam, zní "zvadlej". //
"Fajn," přešel jsem po zarostlém chodníčku a vstoupil;
Hana těsně za mnou.
Zatím sem dopadalo zvenku dost světla. Opadaná
omítka a plísňové mapy působily spíš dojmem
uměleckého záměru, než jako něco strašidelného. V
místnosti nalevo propadlý strop zahrazoval průchod dál,
napravo jsme nahlédli do opuštěné kuchyně. Jediná
možná cesta vedla po schodišti. Patro nebo sklep.
"Nahoru nebo dolů?"
"Rozhodni se sám. Bojíš se tmy?"
"Myslíš? Tos neviděla vnitřek mojí hlavy."
"Umím si to představit."
"Neumíš. Ale stejně jdeme radši nahoru," zavelel jsem
a při stoupání do schodů mi to nedalo, "vážně myslíš, že
bych k Tamaře už neměl chodit?"
V patře jsme procházeli dlouhou chodbou a nahlíželi do
jednotlivých malých místností. Kromě tuny prachu a
střepů v nich nebylo nic zajímavého.
"Jestli cítíš, že je to tak lepší... Bereš ty malý
pomocníčky?"
Řekl jsem, že ano, a podivil se, jestli už to podle ní
nejsou hnusné nepřirozené jedy, které do těla nepatří.
"Jsou. Ale asi je teď potřebuješ. Tak je ber, i když bych
tě radši viděla bez nich. Terapiema strávíš ještě spoustu
času," odhadla.
// Nikdy. //
"To ti pěkně děkuju."
Uprostřed chodby trčely ze zdi kovové výstupky
vedoucí na půdu.
"Vylez první a pomoz mi nahoru," vybídla mě, "buď
silnej chlap."
// Hehe. Slovo, který hledam, zní "chcípáček". //
Zabrblal jsem, že se to lehko řekne, ale stejně už jsem
lezl. Haně se nedalo odporovat, zejména když tak
ohleduplně ignorovala fakt, že má určitě větší sílu než
já.
Shora jsem jí podal ruku a vytáhnul ji za sebou.
Rozhlédli jsme se. Vyhaslé ohniště a povalující se lahve
nám prozradily, že nejsme zdaleka první návštěvníci.
I tak jsem našlapoval opatrně a kousek po kousku.
Nehodlal jsem se zúčastnit dalšího provalení stropu.
Zato Hana si pobíhala okolo bez obav. Zarazila se až ve
chvíli, kdy se půdou začalo rozléhat zlověstné šumění.
"Připrav se, že cestou zpátky pořádně zvlhneš," hlásil
jsem od mezery mezi střešními taškami.
Od lesa se hrnula černá mračna.
// Záplav, zemětřesení, hurikánů a podobně jsem
potkával ve zprávách spousty. Ale furt to nebylo nic, co
by se mělo dostat do učebnic. //
"Tohle nebude žádná dešťová rychlovka."
Nebyla. Promokli jsme vydatně, zmrzlí čekali na vlak a
zatímco Hana ve Městě jenom přestoupila a pokračovala
na Venkov, já schytal další sprchu cestou do Ghetta.
Druhý den jsem ještě po práci zvládl onu návštěvu u
doktora a další ráno už jsem se probudil s klasickou
vražednou rýmičkou.
Dutiny zavalené galony hlenu, bolest v kloubech a
celková slabost mě přinutily oznámit v Madisonu
nejméně dvoudenní nepřítomnost. Robert mi bez výčitek
popřál brzké uzdravení, ale stejně jsem byl sám ze sebe
trochu zklamaný - nevydržím ani dva měsíce chodit do
práce bez problémů.
S vidinou dvou proflákaných dnů jsem se usadil v
křesle, přisunul si stolek s notebookem a nezaheslovaná
wifi od sousedů mi umožnila nechat se okamžitě zavalit
neomezenou internetovou zábavou až do úplného
unudění.
Do toho se doma nečekaně objevil Vonny, který
odcházel do školy dřív než já a neznal tak můj dnešní
stav. Vysvětlil jsem mu, jak mi je, a on mi na oplátku
oznámil, že zbytek dnešních přednášek může v klidu
proběhnout bez jeho přítomnosti.
Přišlo mi, že se nerozhodl vynechat školu poprvé
v poslední době; očividně ho má přítomnost zaskočila.
Ale já jsem ten poslední, kdo by mohl někoho napomínat
za nezodpovědný přístup k povinnostem.
"Dáš si teda se mnou chleby?" zvedl pak vítězoslavně
igelitku, když vstřebal překvapení.
Bez váhání jsem souhlasil - nejen, že mi přišlo vhod
něco sníst, ale hlavně to bylo poprvé od mého návratu,
co došlo na naši kuchyňskou tradici.
U nás se totiž nevařilo. Vonny se zpravidla najedl v
menze a po zbytek dne si vystačil s energetickými nápoji
a čokoládovými tyčinkami. Pro mě zas bylo nejčastějším
kuchyňským úkonem vkládání mražených polotovarů do
mikrovlnky a léčení následných popálenin.
Jediné, co se podobalo vaření, bylo právě smažení tři
dny starého obaleného chleba. Nejčastěji jsme používali
mnou dovezená domácí vejce z Maloměsta. Proto mi
Vonnyho ujištění "vejce jsem koupil" znovu připomnělo,
že jsem se stále neodhodlal rodinné ohniště navštívit a
s matkou jsem dál mluvil jen telefonem. Myslím, že
posledně už mě ani nezkoušela zvát.
Součástí tradice bylo neustálé obměňování
dochucovadel. Kromě obligátního kečupu a hořčice jsme
se propracovali přes cherry rajčátka, kyselé okurky,
smaženou cibulku, papričky jalapeño, olivy, fazolovou
pomazánku, hummus po tzatziky a spoustu dalšího.
Skutečně královským pokrmem se pak naše chleby staly
podávané s hranolkami, plátkem rozteklého sýra a
salátem Ceasar, přenášeným celý den v mém batohu.
Nešlo jen o jídlo - byla to celkově naše jediná společná
činnost. Jinak veškerá naše konverzace probíhala tak, že
jsme na sebe pokřikovali každý od toho svého. Věděli
jsme o sobě, reagovali na sebe a přitom se navzájem
nerušili ve svých dost podobných způsobech trávení
volného času.
V mém případě volný čas znamenal každé odpoledne (a
v závěrečném období v Epsilonu hned ráno) vytuhnout u
počítače a sjíždět videa koček padajících ze stromu,
prokládaná nekonečnými vlákny stále vulgárnějších a
osobnějších diskuzí o ničem a sem tam četbou nějakého
toho hodnotnějšího článku, ze kterého jsem si stejně nic
nepamatoval, protože bylo zapotřebí už už stahovat další
díl sitkomu o lidech, kteří prožívají stejně zbytečné
životy jako já, ale z nějakého důvodu při tom zvládnou
být ještě vtipní.
Vonny měl svůj čas o něco strukturovanější. Jako
Otvírák si naložil hlasitý blockbuster plný výbuchů,
digitálních robotů a základních nekomplikovaných
emocí. Pokračoval Filmem, což byla nějaká oscarová
hodnota, nebo stále častěji nějaká festivalová událost ze
zemí třetího světa, východních států narudlých
velmocenským bratrem, nebo podobných obskurních
regionů. A pro klidný spánek se Vonny dorazil buď
romantickou komedií nebo animákem. O víkendech pak
vybíral ze Zlatého fondu, tedy databáze již zhlédnutých,
osvědčených titulů.
Trmáceli jsme se věčností všedních dní podobně, jen
výsledky byly odlišné. Zatímco mě ta nekonečná
prázdnota nedávno utloukla k nevyhnutelné potřebě
institucionální péče, Vonny byl spokojený.
Tedy, nemůžu tvrdit, že by spokojeně vypadal - on
prostě emoce nedával najevo. Spíš jsem za ty roky už
cítil, že mu jeho pohodlné ukotvení u obrazovky,
zpestřované čtvrtečními návštěvami multiplexu,
vyhovuje.
Vlastně jsem si z jeho kamenné tváře občas utahoval a
říkal jsem, že to v něm jednou praskne a vystřílí
obchoďák. Ale ve skutečnosti jsem věděl, že v něm nic
nebublá, že je prostě od přírody mírný a klidný.
Jako potvrzení mi sloužila i jeho reakce na moje
provokace po tom, co se u nás jednou stavila jeho matka.
Překvapen jejím mladistvým vzhledem jsem mu pak
naznačoval, co všechno by se s ní dalo dělat, až se Vonny
namíchl a popadl nejbližší hrnek s výhrůžkou, že ho po
mně hodí. Poté velice rozvážně došel až ke mně a v
podstatě mi ho položil na rameno, odkud se skutálel a
roztříštil se na zemi.
"A máš to," uzavřel Vonny.
To byl vrchol jeho vzteku, po kterém si musel
naordinovat dvojitou dávku animovaných zvířátek, aby
se vzpamatoval.
A tak jsem ho teď pozoroval, jak s tichým
pobrukováním smaží chleby ve vejci, a byl jsem vděčný,
že se aspoň na něco můžu v životě spolehnout.
Nicméně, u ostatních lidí jsem tak spolehlivě neodhadl,
co se odehrává v jejich nitru. Vzpomněl jsem si na
včerejší návštěvu u doktora. Nakonec jsem nevydržel a
zkusil vyzvědět, co bylo dál s Ivetou.
"Asi mi nemůžete prozradit, jak na tom dneska je, co?"
"V žádném případě," odpověděl doktor, "naštěstí máte
dostatečnou představivost, abyste si domyslel, jak
zareagovala na příchod dalšího chlapce, který o ni
projevil vážnější zájem než vy."
"Tak to by se mi mohlo ulevit."
"Pokud vám k úlevě stačí představa Ivety ve vztahu
s věčným sebevrahem."
Polkl jsem.
"Jak to můžete dělat?" položil jsem otázku, která mě
trápila od našeho prvního setkání, "jak můžete nechat
lidi dělat rozhodnutí, kterých budou litovat?"
"Nemůžu rozhodovat za ně."
"Můžete je varovat, poradit jim-"
"Já nevím, co je pro koho dobré. Můžu si s nimi povídat
a pokládat jim otázky a doufat, že zvládnou sami sobě na
ně odpovědět co možná nejsprávněji. A to dělám."
"Ale jak se na to můžete dívat?"
Doktor mě se zavřenýma očima nechal čekat na
odpověď.
"Spotřebuji na to značnou část svého cynismu. Už bych
se například nedokázal dívat na večerní zprávy."
5. Maloměsto
Nedalo se nic dělat, nakonec jsem dojel do Maloměsta.
Oklepal jsem se z virózy z minulého týdne a šel z práce
pěšky, abych si vychutnal jeden z posledních zmoklých
dní před nástupem zimy.
Tehdy mi došlo, že nemá cenu návštěvu Maloměsta
odkládat, protože jsem ho vlastně stejně nikdy neopustil.
Coural jsem se blok za blokem se zadumaným postjazzem v uších a ocelová obloha s vlhkým chodníkem se
spojovaly v úrovni očí do podoby bezbarvých obličejů.
// Jak v tom všichni můžete žít a nebejt stejně
promořený depresí jako já? //
Deštěm vylidněné Ghetto mi odhalilo, že se vlastně od
mého rodiště vůbec neliší. Stejné hranaté budovy bez
výrazu, stejné neopravené obrubníky, stejný pach
kanálů, na který už si nikdo ani nestěžuje.
Neměl jsem to štěstí být klukem z vesnice s vřelým
vztahem k přírodě; nebyl jsem ani z velkoměsta, abych
se uměl prosadit. Jsem z městečka mezi velkým a malým
světem, kudy projíždějí kamiony a nemají důvod zastavit,
kde se v barácích mísí čerstvě zapojený vysokorychlostní
internet s kouřem z kotle na uhlí.
// Nojo vlastně, zažil jsem událost kosmickýho
významu: Pluto bylo připravený o status planety. Fakt už
jsou to čtyři roky? //
Pocházím ze země středu; snad proto dává smysl, že
jsem došel na půl cesty, a I když žiju ve Městě, jsem
daleko od Centra a všeho zajímavého, potácím se
Ghettem a dýchám ten samý vlhký vzduch od nedaleké
řeky, jaký mi plnil plíce odjakživa.
Jsem na půl cesty ode všeho a ke všemu. Měl bych toho
využít a vzít si od každého to nejlepší, ale to neumím. A
tak se dál plahočím touhle asfaltovou pustinou se
skloněnou hlavou.
V takovém rozpoložení jsem napsal matce zprávu, že
přijedu v neděli na oběd. Vzápětí jsem toho zalitoval a o
další chvíli později si uvědomil, že je mi to vlastně jedno,
že mě nadcházející návštěva ani netěší, ani neděsí.
// Divný, jak mi může bejt tolik věcí jedno a zároveň je
mi prostě zle. //
Zapil jsem svou denní porci léků a našel v kalendáři,
kdy mě čeká další kontrola u doktorky Přehnalové.
Nezbývalo mi, než před ní předstírat, že docházím na
terapii k Tamaře - lhal jsem jí nerad, ale jinak by nedala
pokoj a já nestál o komplikace.
V neděli dopoledne bylo na autobusovém nádraží skoro
liduprázdno. Aspoň mě nikdo neobtěžoval, nepočítám-li
zápach přepáleného tuku z nedalekého stánku s rychlým
občerstvením.
Zauvažoval jsem, že si dám hamburger; jen tak, na
ukrácení dlouhé chvíle. Hned jsem si to rozmyslel doma mě pravděpodobně čeká porce, kterou se budu
prokousávat po zbytek dne.
V autobuse jsem si sedl k oknu a místo abych znuděně
pozoroval kapky stékající po skle, vytáhl jsem knížku
"Poperte se o svůj kus koláče", kterou mi půjčila Blanka
z práce.
Předem jsem pochyboval, že by mě nejprodávanější
motivační příručka posledních dvou týdnů mohla
zaujmout, a skutečně, stačilo pár stránek, a měl jsem
chuť narvat autorovi ten jeho koláč do míst, kde mu to
bude ne zcela příjemné.
Štval mě jeho tón, jeho líbivé krasopravdaření, jeho
povýšený předpoklad, že si každý představuje šťastný
život stejně. A přiznávám, znepokojil mě připomenutím,
že já vlastně žádnou představu šťastného života nemám
a jestli jsem ji někdy měl, byly to naivní pubertální sny.
Teď je mi skoro dvaadvacet, už je zapotřebí realisticky
naložit s tím, co život přinese, i kdyby nepřinesl
dohromady nic.
// Ne, vážně, jak to dělaj ostatní lidi, že maj' sílu bejt
naživu? //
A možná mě ta pozitivním myšlením a vesmírnými
silami prolezlá břečka štvala prostě proto, jak nesnadné
pro mě bylo číst cokoli. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem
v sobě naposled našel dostatek soustředění, abych
přečetl celou knížku od začátku do konce.
Jako by se moje někdejší dětské čtenářství někam
vytratilo a vzalo s sebou i podstatnou část mojí
inteligence. Musel jsem některé věty číst třikrát, abych
je vůbec pochopil, a do další stránky se mi stejně
vykouřily z hlavy - pravda, zrovna v tomhle případě to
nebyla dvakrát velká škoda.
Slova mě míjela a já se pořád víc obával toho, co jsem
na sobě pozoroval už delší dobu - že mi to prostě
nemyslí.
Vzpomněl jsem si na jeden z těch momentů, kdy se
Vonny rozpovídal víc, než aby mi jen oznámil pár
filmových novinek. Tehdy prohlásil, že si mezi svými
vrstevníky připadá jako šimpanz, který zpočátku taky
vykazuje vyšší inteligenci než stejně staré lidské mládě,
než ho člověk (ve většině případů) nezadržitelně
předběhne.
Stejně tak Vonny býval prý nadějným chytrým dítětem,
než ho všichni ostatní nechali daleko za sebou. Cítil jsem
se podobně, ačkoli si nevzpomínám, že by do mě kdy
někdo vkládal nějaké naděje.
A byl tu ještě jeden zásadní rozdíl: Vonny i navzdory
svému laxnímu přístupu nadále studoval a měl tak před
sebou víceméně světlou budoucnost, zatímco já se stal
vyvrhelem rodiny, zvláště ve srovnání se svým
spořádaným bratrem.
Je čas aspoň trochu napravit dojem, řekl jsem si při
vystupování v Maloměstě. Pokud je to vůbec možné.
// Slovo, který hledam, zní "domov". //
Šoural jsem se od zastávky záměrně pomalu, abych měl
jistotu, že přijdu na oběd pozdě. Chtěl jsem se za každou
cenu vyhnout tradičnímu zahájení, kdy otec důležitě
zasedne ke stolu, nechá si nabrat polévku a okamžitě do
ní začne mrskat přesolené dochucovadlo, aniž by ji
vůbec ochutnal.
// Čurák. Slovo, který jsem našel dost snadno. //
Zabočil jsem do naší ulice a v jejím středu na mě
vykoukl dům, který navzdory otcovým nekončícím
opravám a vylepšením vypadal posledních padesát let
stejně nevzhledně.
Na plotě pořád visela cedule s jeho telefonním číslem a
nápisem "Autoservis Fibich" - jako by touhle ulicí chodil
někdo, kdo ho nezná a nemá ve zvyku jezdit do jeho
dílny na druhém konci Maloměsta s každou sebemenší
závadou, protože on je přece tak šikovnej a se vším si
poradí a ještě skoro zadarmo.
Prastaré jabloně, toho času holé, byly taky na místě.
Prošel jsem pod nimi ve svém posledním pokušení otočit
se a zmizet - a vešel dovnitř.
Daní za záměrný pozdní příchod byl otcův tradičně
nepříjemný výraz, který na mě vrhnul od stolu hned, jak
mě uviděl stát ve dveřích. Matka mu právě rovnala na
talíř knedlíky, jako by to byla nejdůležitější práce na
světě, takže si mě ani nevšimla.
"Čau, autobus měl zpoždění," zalhal jsem a rozepl si
mikinu. Bylo tady horko; matka očividně upekla
k dušenému zelí půlku prasečáku a na štrúdl padla jedna
celá jabloň.
"Nazdar."
// Nemam tě rád. //
"To jsou k nám hosti!" spráskla ruce a já v tu chvíli
nevěřil, že jí je teprve pětačtyřicet.
Po očku kontrolovala otce, aby mě náhodou k jeho
nelibosti nevítala příliš srdečně. Rychle mě objala a
hned se vrátila k otcově talíři - doaranžovat na něj
zbytek hlavního chodu.
"Marku, polívka je ještě teplá, dáš si?" otočila se na mě,
když na stůl postavila svůj malý pomníček.
"To je dobrý, vezmu si rovnou zelí," odpověděl jsem a
vysunul svoji židli.
"Snad si umeješ ruce?"
// Slovo, který hledam, zní "brokovnice". //
Podíval jsem se na něj. Uhnul jsem a vysvětlil, že si chci
jenom přehodit mikinu přes opěradlo.
// Stačilo by lehce naříznout žílu na jeho čele. Pulzuje
v ní tolik krve, že by vykrvácel do dvou vteřin. //
Odložil jsem nadbytečné svršky, opláchl se a vzal matce
z ruky talíř.
"Zvládnu si nabrat," poslal jsem ji, ať si sedne.
Matka poslechla a já se radši neotáčel, abych neviděl,
jak drobně vedle něj vypadá.
"Polej si pořádně zelí tim sosem," ozvala se.
Vybavil se mi smrad hamburgerů na autobusáku.
Chuťově se bezpochyby nedaly s obědem mojí matky
srovnat, ale v čem byl vlastně rozdíl? Osolený tuk.
Mouka. Energetická hodnota vyšší, než člověk
spotřebuje za týden.
// Hm. //
Konečně jsem se k nim u stolu přidal a popřál jim
dobrou chuť.
"To sis moc nevzal," poznamenala nespokojeně matka.
"Mně to stačí. Miky neměl čas?" ukázal jsem na
prázdnou židli.
"Nešermuj tou vidličkou."
// Jestli jí chceš mít zaraženou do voka, pokračuj. //
"Michal má spoustu práce na stavbě. S Evičkou jsou
tam skoro pořád, pospíchají, než přijde mráz. A kdypak
ty si přivedeš nějakou nevěstu, Marečku?"
// Proboha, mluvíš, jako by ti bylo šedesát. Hrůza, jak
manželství se starším člověkem ženu poznamená. //
"Já nemám na holky čas. Učim se co a jak v kavárně,
celej den běham a pak jsem rád, že si odpočinu," řekl
jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo, a vzápětí mi
došlo, že je to vlastně pravda.
Konverzace mezi mnou a matkou, přerušovaná
občasným jednovětým zahučením otce, se přesunula od
mého neexistujícího partnerského života k faktu, že
mám aspoň práci, a to je přece hlavní. I když na otci bylo
zřetelně poznat, že jakékoli zaměstnání, při kterém
člověk nemanipuluje s kovovými součástkami, mazivy a
palivy, ve skutečnosti žádná pořádná práce není.
Obsluhování v kavárně mě v jeho očích posunulo ještě
hlouběji do pozice zženštilého chudáka, který se na nic
pořádného nehodí. Ještě že jsem se neživil hlavou, to už
bych to vážně schytal. Musel bych zase poslouchat jeho
žvásty o kancelářských nemakačenkách a jak by všechny
manažery nahnal do uhelného dolu.
// Sám nikdy takhle těžkou práci nedělal, ale není
chytrý mu to připomínat. //
Matka se potom jakoby mimochodem zmínila o jednom
známém z Maloměsta, o kterém se vědělo, že je
schizofrenik. Myslela to dobře, chtěla dát mně i otci
najevo, že nejsem jediný člověk s psychickými problémy.
Ale zřejmě jí nedošlo, že je trošku rozdíl mezi trvale
špatnou náladou a životem v halucinacích. Blázen jako
blázen, asi.
Mírně jsem matku upozornil, že deprese není hraniční
porucha osobnosti, že si nepovídám s duchy ani
nehledám v lampičkách štěnice.
Kývala, jako že rozumí, ale já za tím cítil stejný
povzdech, jaký vyslovil Vonny - "pořád nevim, co ti
vlastně je". Ono se to taky těžko vysvětluje, když zrovna
teď jsem celkem v pohodě. A když jsem v pohodě nebyl,
neměl jsem ani sílu mluvit.
// Nebo jíst. Nebo udržet otevřený oči. Nebo si vůbec
uvědomovat uplývající čekání na smrt. //
Pokusil jsem se tedy odlehčit situaci nedávno
zachycenou předpovědí Světové zdravotnické
organizace, že do roku 2030 bude deprese nejčastější
lidskou chorobou v rozvinutých zemích. Bude to vlastně
norma.
"Škoda že nejsem umělec, nebo tak něco. Byl bych
takovej ten génius, co předběhl svoji dobu,"
okomentoval jsem tu informaci.
Nikdo se nesmál.
// Jo, když jsem u těch předpovědí, v roce 2012 má bejt
konec světa. Tak možná teprve budu svědkem něčeho
dějinotvornýho… nebo teda dějinodestruktivního. //
Otec s posledním soustem prohlásil, že musí jít do
garáže opravit gril, což byl jeho způsob, jak mi říct, že
nesnese moji přítomnost - všichni jsme věděli, že po
nedělním obědě si zásadně vždycky zdřímne, než
navlékne svoje olejem nasáklé montérky.
Sledoval jsem jeho odchod s úlevou, ačkoli zůstat sám
s matkou ve mně probouzelo ještě silnější lítost.
Matka mi nabídla kafe a štrúdl a já, navzdory plnému
žaludku, neměl sílu odmítnout. Odvykl jsem těžké
domácí stravě. Však na to taky hned poukázala.
"Jsi strašně hubenej, jíš pořádně?"
Spolkl jsem poznámku o tom, že každej nemusí mít
pupek jako její manžel, a vymluvil se na rychlý
metabolismus. Koneckonců jsem ho měl po ní. Přisunula
mi blíž talířek s moučníkem.
Pravda byla, že jsem hubnul. V létě jsem úbytek váhy
přisuzoval nemocniční stravě - jako všichni. Ale to už
bylo půl roku a já hubnul dál.
Nesnídal jsem, v práci byl permanentně ve stresu a
odpoledne jsem vždycky něco jen tak bez větší
pozornosti přikusoval ke svému bloudění virtuálními
světy v monitoru. Těžko říct, čím se vlastně můj
současný životní styl lišil od posledních kritických
měsíců v Epsilonu - kromě toho, že teď jsem bral léky a
nebyl bezdůvodně protivný na lidi.
// Většinou. //
Bylo mi jasné, že se matka v otcově nepřítomnosti vrátí
k otázce mé psychické rovnováhy. Zeptala se naléhavě,
jak mi je, a položila mi dlaň na hřbet ruky.
"Jsem v pohodě. Chodim si popovídat s terapeutkou..."
zalhal jsem.
Ze své jediné návštěvy jsem si pamatoval barvu stolu,
každý šev na křesle, každý obrázek na stěně. To všechno
bylo zajímavější, než náš rozhovor.
Měl bych se poradit s mým exmanželským duem
doktorů, jestli by mi nedoporučili někoho, s kým bych si
víc sedl. Ale obávám se, že by mi řekli něco ve smyslu,
že se právě jedná o výzvu, kterou musím překonat. Tak
radši zůstávám u samotných léků a terapií jsou mi jen
vzácná setkání s Hanou.
"Já jsem o tom zrovna nedávno četla, kolik lidí chodí
k psychologovi," řekla matka, "to je přece hrozný."
"Jak se to vezme. Mně by přišlo víc hrozný, kdyby
k němu nechodili."
Matka kroutila hlavou.
"Dřív lidi takový problémy neměli."
// Ne. Dřív lidi nosili svoje problémy tak dlouho
udušený uvnitř, dokud nezabili manželku nebo nezemřeli
v padesáti jako předčasně zestárlý, zmučený trosky.
Musel to bejt nádhernej svět. //
Všiml jsem si, že je matka nesvá, jako by se zdráhala
něco říct. Asi má obavy, že mě to táhne někam pod vlak.
Pokusil jsem se jí uklidnit.
"Hele, já žádný problémy nemam. Prostě mi chybí
v mozku nějaký látky, tak si je doplňuju tabletama a jsem
v pohodě."
"Ničí mě, že jsme něco udělali špatně," vzlykla matka a
já si přál být někde daleko pryč. "Marku, kde se stala
chyba?"
// No jasně. Co jinýho by mohlo vést ke vzniku člověka,
jako jsem já, než nějaká strašlivá chyba? //
"Nikde, mami. Má to biologickou příčinu. Někdo nosí
brejle, já beru antidepresiva."
Pravda, neslyšel jsem, že by krátkozrací lidé zírali celé
hodiny do stropu a přemítali, jak pokud možno
bezbolestně vzdát tuhle hru, ve které se jich nikdo
neptal, jestli souhlasí s pravidly. Prostě se vypnout
s tichým "už nechci".
Musel jsem matku ještě několikrát ujistit, že ze mě
neudělala duševního invalidu její výchova a péče.
Nakonec z ní vypadlo, že bych měl ještě zajít za otcem,
protože "on má o tebe taky starost, i když to nedává
najevo."
Věděl jsem, že to není pravda. Ale pro ni jsem byl
ochoten zase jednou chvíli něco předstírat.
Odebral jsem se tedy do garáže. Našel jsem otce, jak
jinak - do půl těla pod autem. Pořád ta stará otlučená
rachotina. Kdo by utrácel za nové auto, když si umí
všechno opravit?
Nových aut si otec dosyta užil v práci. Kam moje paměť
sahá, celý týden se otec vrtal v drahých zahraničních
vozech, často patřících poměrně zámožnějším lidem (na
poměry Maloměsta), kterými otec tak pohrdal. Jejich
peněz a hlavně aut se však neštítil.
O víkendu mě pak otec občas bral s sebou na "kontrolní
jízdu", jak tomu říkal. Jejím pravým účelem bylo aspoň
jednou týdně se pořádně rozjet po dálnici.
Bývaly to hezké vzpomínky, než se mi znechutily
poznáním, jak je to trapné, takhle si dopřávat chvilkový
pocit bohatství a štěstí. Styděl jsem se za něj. Bylo mi ho
trochu líto, ale hlavně jsem se styděl.
"Něco potřebuješ?" ozval se otec zpod auta. Musel mě
slyšet přešlapovat.
"Už pojedu. Říkal jsem si, že se přijdu rozloučit."
Otec mlčel. Je tak zabraný do toho, co právě dělá, nebo
neví, co říct? Nebo mu za odpověď ani nestojím.
"Měl bys přijet častějc," začal a já nevěřil vlastním
uším, "máma je nějaká smutná."
Nadechl jsem se.
// Máma je smutná, co já ji pamatuju. Jenom ty sis toho
neráčil všimnout, ty zbytečnej sráči. //
"Občas se zastavím," řekl jsem a věděl, že lžu. Ale sobě
jsem slíbil, že mámě budu aspoň častěji volat.
Nechtěl jsem ho v nejbližší době znovu vidět. Musel
bych se zase dusit vztekem a krotit před ním, abych
neublížil matce.
Vzpomínám si, jak jsem mu jednou řekl na rovinu, co si
myslím. Byl jsem potrestán dostatečně - nestál jsem mu
v žádném případě za ránu, jen doma nastalo dusno
ozvučené matčinými povzdechy.
Vydržel jsem v té parodii na domov ještě pár měsíců, do
konce školy - zase jsem v sobě neměl tolik hrdosti a
odvahy, abych se vykašlal na rozdělané gymnázium.
Sotva mi pak dali vydřený papír, sebral jsem se a odešel
do Města.
Nechal jsem otce ležet pod tou jedinou věcí, ke které
dokázal něco cítit, a šel zpátky za matkou.
Podle očekávání už měla na stole naskládané tuny
zabaleného jídla. Vyjmenovala mi, co všechno v těch
balíčcích je, a já děkoval a skládal si je do batohu a
igelitky, i když mi hlavou blesklo, že je snad nebudu
moct ani otevřít, protože by mi ta vůně sádla, cukru,
masa a zelí okamžitě připomněla žalostný zámek hrůzy,
do nějž jsem se dnes vrátil.
Řekl jsem, že musím pospíchat na autobus, i když jsem
neměl ani potuchy, kdy opravdu jede.
"Zase brzy přijeď!" volala za mnou matka k vrátkům a
já se neotočil, vyšel jsem na ulici a chtělo se mi brečet.
S vypětím všech sil jsem se ovládl a došel i se svým
nákladem na zastávku. Ukázalo se, že jeden spoj mi
právě ujel a další jede až za tři hodiny.
// Slovo, který hledám, zní "Maloměsto". //
Co se třemi hodinami? Neměl jsem na Maloměstě koho
navštívit. Ani za Mikym jsem nemohl jít, zmínil by se
jistě matce a ta by měla těžkou hlavu, co měl můj
zbytečně brzký odchod znamenat.
Bezmyšlenkovitě jsem pomalu došlapal ke kraji
zástavby, až mě vlastní kroky spolehlivě dovedly ke
stoupající polní cestě. Věděl jsem, co je za obzorem, a
věděl jsem, že se tam chci podívat. Odložil jsem svých
patnáct kilo jídla do křoviska a vydal se po rozbahněné
cestě.
Tam za obzorem, dolíkem a dalším vrškem stál dvojitý
strom s rovným kamenem mezi svými dvěma kmeny;
aspoň jsem doufal, že ještě stojí.
Ten strom býval cílem mých útěků, když se už doma
nedalo vydržet... co vlastně? Ticho. Nakvašené pohledy.
Každá další němá výčitka, že nejsem jako Miky, že radši
sedávám v knihovně, než bych běhal po hřišti, že nejsem
jako otec, že ani nevím, na jakou stranu se povoluje
šroub.
Přiznávám, že ve svých představách jsem se nejednou
na tom stromě houpal a kolem kroužili traktoristi
kukuřicí, než si mě konečně všimli - už doběla
ohlodaného.
Jak pokaždé opakuji, nešlo u mě o vážně míněné úvahy
o sebevraždě. Jen jsem se pateticky pubertálně ukájel
myšlenkou o vlastní dobrovolné smrti, která by snad
posloužila konečně jako dost důrazné upozornění, že
něco je špatně.
Nechtěl jsem se nikdy opravdu zabít, stejně jako jsem
nikdy doma nezažil opravdové týrání. I v tomle jsem byl
nudně mimo jakýkoli extrém, i v tomhle jsem byl
uprostřed - jako ve všem.
Stál tam, už jsem šel přímo k němu a nestaral se o stále
těžší nánosy bláta na botách. Právě o tu chůzi tady
vždycky šlo, ta mě uklidňovala a její cíl už býval jenom
náhodně zvolenou značkou, odkud se vrátit zpátky.
Usedl jsem na lehce vlhký kámen a myslel na to, že
jsem se vždycky vrátil domů. Nikdy jsem nepokračoval
dál ve skutečném útěku, nikdy jsem tady ani nepřespal. I
ve svých útěcích jsem zůstával zoufale na půl cesty.
Sedím mezi dvěma kmeny a říkám si: tohle jsem já.
Hledač středních cest. Nudný týpek, který jestli se kdy
pro něco nadchl, už to stejně dávno zapomněl, protože
to stejně nebylo nic extra.
Přemítám, jestli tahle vyváženost znamená postupné
unudění v šedi nezajímavosti, anebo by se dala brát jako
neomezený potenciál, čistá tabule, která může být
popsána čímkoli, jak se snaží dychtivým čtenářům
namluvit všechny motivační příručky světa.
Docházím k závěru, že jestli někdo dokáže přetavit
průměrnost v něco smysluplného, vzepřít se a postavit
na nohy, já to asi nebudu.
Vstávám a nechávám místo svých osamělých meditací
za sebou. Cesta zpátky se zdá delší, jako pokaždé, a já
ztěžka zvedám nohy s hliněným závažím a nemám si
s kým povídat.
Jen jednou jsem u toho stromu nebyl sám. Tehdy jsme
přišli na počátku noci a byla to noc, kterou jsem ve své
paměti schoval hluboko pod vrsty studu, viny a
ztracených iluzí o sobě samém.
Byla to noc, kdy jsem naposled řekl nahlas a upřímně,
kým se cítím být, a řekl jsem to jen proto, abych si tu
znalost odložil a sám na ni zapomněl na celé roky.
6. Domov
Týdny mizely jeden za druhým a přišel mírný leden.
Bylo mi dobře; aspoň mi to tak připadalo.
Uběhlý čas mi umožnil podívat se trochu s odstupem na
první období po opuštění nemocnice. Nemohl jsem
uvěřit, že jsem si na podzim připadal v pohodě - z
dnešního pohledu jsem ty první měsíce žil pořád jako ta
samá troska.
// Slovo, který hledam, zní "sebelítost". //
V práci jsem získával jisté sebevědomí, tančil jsem se
stále větší jistotou mezi stolky a sem tam prohodil pár
nezávazných slov s hosty, aniž bych si okamžitě připadal
jako idiot, který mele absolutní nesmysly.
Těžko říct, jestli po čase uvidím současné období taky
jako temnější, než se mi zdá dnes. Možná ano, možná
budu zase o kus pozitivnější ... Jestli se budu pořád
takhle rozjasňovat, jednou ze mě bude dalajláma.
A nakonec k tomu nepotřebuju ani "Urvěte si svůj kus
koláče", ani další ezotericko-motivační bulšit, který mi
pravidelně vnucuje Blanka z práce. Tohle jsem se zatím
nenaučil: jak někoho slušně a zároveň jasně odmítnout.
Ani k paní Tamaře jsem nepotřeboval chodit; moje
jediná návštěva zůstala pomníkem našeho klientskoterapeutského vztahu. A třebaže pro ni jsem zřejmě
zůstal jedním z mnoha tragédů, kteří to rychle zabalili,
přiznávám, že já jsem se k té společné hodince občas ve
vzpomínkách vracel, i když většinou jen proto, abych se
pokusil odhalit, co přesně se mi tam tehdy nezdálo, co
bylo špatně.
// Na Blízkým východě se pořád něco děje. Ale nic
převratnýho; žádný příměří nevydrží a jede se dál ve
stejným rytmu. //
Na kontrolách u doktorky Přehnalové jsem samozřejmě
lhal, že terapie zdárně probíhá. Ale jinak jsem s ní jednal
na rovinu a vlastně jsem se k ní těšil a mrzelo mě, že ji
vídám jen jednou měsíčně.
Byla mi zkrátka sympatická a jako dealerka se taky
osvědčila - jí zvolené léky byly pro mě očividně to pravé.
Ani mě nenapadlo uvažovat nad tím, za jak dlouho budu
moct zkusit žít bez nich, tedy dokud Hana nezačala
semtam naznačovat, že je čas udělat "další krok".
Hana už svůj další krok udělala, protože byla narozdíl
ode mne žena činu. Nedlouho po výpravě do Březnice si
skutečně pronajala s kamarádkou byt ve Městě za
účelem kvalitnějšího soustředění na studium.
// Ačkoli já odmítam připustit, že by se v jejich obydlí
mohlo odehrávat něco jinýho než nepřetržitý lesbický
radovánky. //
Sedávali jsme mezi pilíři železničního mostu, dva metry
pod námi projížděla auta a nad hlavou nám občas
zaduněl vlak. Scházeli jsme se takhle několikrát do
týdne. Hana údajně, aby se po celodenním učení trochu
zrelaxovala, a já, protože jsem neměl nic lepšího na
práci a stejně jsem nemohl usnout.
Spánek zůstával jedním z mých nevyřešených
problémů: zvykl jsem si v poslední době na spoustu
rituálů, ale umění večer si lehnout a spát k nim
nepatřilo. Místo toho jsem se chodil nadýchat čerstvého
nikotinu s Hanou, zapřísáhlou nekuřačkou.
Naše večery většinou pozůstávaly z mého monologu o
tom, co nudného se přihodilo v práci, nebo jaký film
jsem zkoukl s Vonnym. Hana poslouchala a občas
poznamenala něco o dalším kroku nebo o tom, že je
důležité nezůstat na místě, a já se ostýchal zeptat, jak to
myslí. Tak jsem neříkal nic a ona neříkala nic a jenom
vzácně z jejího světa prosákla nějaká soukromá
drobnost, třeba že její podzimní nabíječ se ukázal jako
nevhodný kandidát.
// Přiznávam, nechutným způsobem mě to potěšilo. //
Ráno jsem býval nevyspalý a otrávený, ale to už jsem
znal z dřívějšího zaměstnání i ze školy; byl jsem zkrátka
spíš noční typ a fungovat od devíti ráno nebylo nic pro
mě. Naštěstí jsem většinou během přípravy na otevření,
s vydatnou porcí čerstvé extra silné kávy, stihl zahnat
svou nevrlost a k hostům jsem se pak choval - na svoje
poměry - celkem mile.
Na Hanu ještě asi dolehl nedávný rozchod a ptala se
mě, proč chlapi musí okamžitě sklátit každou sukni.
Necítil jsem se způsobilý vysvětlovat, jak se většina
z nás úplně nejdřív o ženách dozví, že je možné do nich
zasouvat předměty, a tato schopnost nás natolik
fascinuje, že se ani nenamáháme naučit s nimi dělat
něco dalšího.
Tak jsem radši Hanu nepřesvědčivě ujistil, že si určitě
najde někoho, kdo jí bude věrný, a ona mi samozřejmě
nemohla něco takového věřit, ale asi ocenila moji
trapnou snahu o podporu a neposlala mě s tak vágním
prohlášením do háje, což bylo od ní milé.
Hana mě obecně nepřestávala udivovat svým střídáním
vlídných slov a ostrých okřiknutí. Nedělalo jí problém
poslouchat o mých snahách o kvalitnější život,
povzbuzovat mě a vzápětí mě bez okolků zpražit za
nějakou moji bolestínskou hlášku nebo názor, se kterým
nesouhlasila.
// Slovo, který hledam, zní "prostě má furt větší koule
než já". //
Nebylo to tím, že by byla náladová, aspoň myslím věřím tomu, že se mnou prostě jednala na rovinu a
chovala se tak, jak to zrovna cítila, namísto nějakých póz
a přetvářek.
Připomněla mi tím vzdáleně lidi z nemocnice, jen se
dvěma důležitými rozdíly: zaprvé - Hana byla naprosto
zdravá a zadruhé - nebyl tady žádný doktor, jehož vliv
by ji k takovému jednání vedl. Ne, byl jsem jenom já a já
sám jsem jí za tu otevřenost stál.
Otázka je, jestli jsem stejně otevřeně jednal já s Hanou.
Obávám se, že ne. Riziko odmítnutí a odeslání do
patřičných mezí mi bránilo dát najevo, jak moc si přeju,
aby i ona se mnou více sdílela své soukromí, aby nebyla
jen věrnou posluchačkou mých sebezpytných výkladů o
zahánění temných nálad a postupném přijímání faktu, že
život může být celkem fajn.
Deptalo mě, že ji neumím vyzvat k hovoru o ní, že ji
neumím povzbudit, aby mi taky řekla, co cítí, co prožívá.
Snad tušila, že bych poslouchal stejně jenom na půl
mozku a vše stočil zpátky k sobě.
Místo toho jsem tedy dál žvanil jen o sobě a o tom, jak
se učím pracovní i volnočasovou rutinou dosáhnout toho
vysněného statusu člověka, který "normálně funguje".
Pořád to bylo o mně a připadal jsem si pak hrozně
sebestředný a nudný, ale Hana nevypadala, že by se
chystala cokoli změnit na poměru našich rolí a dál
zmiňovala jen učení a já v sobě dusil touhu slyšet víc.
// Takhle, musel jsem se stát expertem na dušení všeho
možnýho. //
Nejednal jsem s ní na rovinu ani pokud šlo o ten slavný
další krok; nepřiznal jsem, jak moc se obávám, co se
mnou udělá vysazení prášků – i když Hana samozřejmě
musela mít můj strach dobře prokouknutý, protože na
mně poznala všechno.
Další věcí, kterou na mně jistě poznala, i když jsem o ní
nemluvil, bylo mé roztrpčení z návštěvy Maloměsta.
Od návratu jsem nebyl ve své kůži (kdo ví, jestli jsem
v ní byl vůbec někdy). Musel jsem pozvolna
přehodnocovat jedno ze svých základních přesvědčení, a
sice že dospělý člověk je za svůj stav zodpovědný sám a
na svoje dětské bolístky měl dost času, tak ať s nimi
neotravuje do padesáti.
Setkání s otcem mě donutilo přiznat, že lidské nitro je
poměrně rozlehlý prostor a kromě vlastních smutků,
omylů a provinění se do něj vejdou i následky jednání
jiných lidí.
Začínal jsem připouštět, že původcem onoho "něco je
špatně" nejsem ani já, ani žádné tajemné, neuchopitelné
zlo z hlubin, ale že může mít celkem jasnou příčinu.
Alespoň zčásti.
Stále jsem však odmítal přistoupit na takhle
jednoduché vysvětlení zcela. Zdálo se mi to jako
alibismus.
// Případy Josef Fritzl a Natascha Kampusch taky na
dost dlouho zásobovaly média hustejma titulkama, ale
ne, za historický události se nedaj považovat. //
Odmítal jsem ukázat na někoho prstem a přiklepnout
mu vinu, stejně jako jsem nadále odmítal brát depresi
jako nějakého démona, který si na člověka sedne a ten
s ním musí bojovat. Nechtěl jsem takhle mytologizovat
svoje potýkání s tíhou světa, nechtěl jsem oddělovat
svou nemoc od toho, kým jsem; zdálo se mi to jako
laciné odhazování zodpovědnosti ( jako bych se zrovna já
někdy choval zodpovědně).
A možná tady o žádnou zodpovědnost nejde. Možná
prostě o definitivní odstranění deprese ze svého života
nestojím, protože si nejsem jistý, co by pak ze mě zbylo.
Protože, jak mi připomnělo Maloměsto a po letech
zopakovaný útěk ke stromu, já jsem žil s depresí coby
svojí součástí dávno předtím, než jsem jí tak začal říkat.
Neměl jsem šanci poznat sám sebe bez deprese jako
zdravého člověka. Nevím, kým jsem bez ní a jestli vůbec
někým.
Když pak odcházím sám z nočního setkání s Hanou,
cítím se vevnitř zesláblý chladem a mám strach, že ve
mně vlastně není koho léčit.
"Nestíháš," šťouchla do mě s rozverným úsměvem
Blanka, když si všimla, že jsem opět zazmatkoval při
vracení drobných.
Dneska na mě vyšla řada za kasou, kde jsem zároveň
měl na starosti vitrínu se zákusky a kávou s sebou,
zatímco na place se vlnily mezi stolky Veronika
s Blankou. Ta na mě ještě zamávala z protějšího konce
místnosti.
Pořád jsem nevěděl, jestli mě zásobuje meditačními
manuály a duchovními spisy ve všeobecné snaze přivést
zbloudilce na správnou cestu, nebo má o mě nějaký
osobní zájem s tělesným potenciálem.
// Jednou jsem se s ní ze slušnosti vyspal, ale popravdě
jsem doufal, že o pokračování nestojí, protože mě
nelákalo začínat si něco s holkou, která nevyjde z baráku
bez patnácti pozdravů Slunci a sestavuje si vlastní
horoskop. //
Stát za kasou mi vyhovovalo; tolik jsem se nenaběhal,
měl jsem odsud pěkný přehled po celé kavárně a
nemusel jsem se přikrádat k sedícím hostům s otázkou,
jestli si ještě něco přejí.
Tady za pultem toho nebylo tolik, co bych mohl zkazit.
I když Blanka měla pravdu, že dneska jsem opět nebyl
zcela duchem přítomen - ještě jsem se úplně neprobudil,
v hlavě mi zněla Hanina noční slova o nutnosti posunout
se zase o kus dál a ze všeho nejradši bych to dneska
zabalil, šel domů a nedělal nic, nanejvýš si trochu
zasouložil.
// Ale proboha, už ne s Blankou. Fakt, za ty řeči to
nestojí. //
Jestliže Blanka vypadala celkem k světu, pak na
Veroniku musel Robert uspořádat konkurz. Byla štíhlejší
a málomluvnější, měla rovné černé vlasy - vlastně celá
byla tvořena hladkými černými liniemi, od očních linek
přes decentní, ale srozumitelný výstřih, až po dokonale
přiléhavé kalhoty zakončené párem balerín. Zkrátka, jak
dokazoval i rozdíl jejích dýšek oproti kolegyni, Veronika
vypadala jako stvořená pro Madison.
Kavárna Madison, to bylo tmavé dřevo, matný kov a
sklo. Každé ráno, když jsem tady rozsvítil, to byl pro mě
přesun do jiného světa. Na devět hodin jsem mohl
zapomenout na kapající kohoutek a dupání sousedů
v Ghettu.
Pustil jsem vždy náhodný výběr ze smooth-jazzové
kolekce (samozřejmě v Robertem pečlivě vyladěné
nerušící hlasitosti), opřel se u prskajícího přístroje na
espresso, a ta první káva, která to tady provoněla, byla
moje.
Mrkl jsem na prázdný hrnek, který jsem ani po dvou
hodinách nestihl uklidit. Dneska vážně nejsem dvakrát
pečlivý. Pomalu jsem dospíval k rozhodnutí, že až přijdu
domů, rovnou si na chvilku zdřímnu - probdělé noci se
už asi nastřádaly a bylo zapotřebí trochu dohnat
odpočinek.
A pak se mezi tou anonymní vyšší střední třídou, která
sem chodila posedět, objevila jedna známá tvář - můj
starší bratr Miky.
"Čau, brácha," zastavil se přímo přede mnou.
Vždycky mi takhle říkal. Asi se tím ležérním oslovením
snažil zastínit skutečnost, že nejsem zrovna bratr, o
jakého by stál. Nikdy jsem nebyl a můj odchod do města
na tom nic nezlepšil.
Zdál se mi o trochu starší; možná proto, jak byl
zadýchaný. Rychle jsem zhodnotil situaci; na nějaký
extra nával to nevypadalo, a tak jsem s klidem požádal
Blanku, aby to na chvíli za mě vzala. Říct o pomoc
Veronice jsem se neodvážil, na to působila až moc
tajemně.
Připravil jsem dvě kávy a vyzval Mikyho, aby se se
mnou usadil u stolku pro dva.
"Hele, brácha, promiň. Dřív mi to prostě nevyšlo. Ten
barák... vlastně i dneska jsem tady kvůli nějakýmu
zařizování na katastru."
Přisunul si hrnek blíž k sobě a díval se do něj.
// Vážně je můj velkej brácha ze mě nervózní, nebo je
jenom tak unavenej? //
"V pohodě. Já jsem se za tebou taky nedostal."
"Nojo, ale ty jsi byl to..."
// Aha, já nikomu nedlužim návštěvu. Já jsem ten, kdo
potřebuje bejt navštívenej. //
"Už nejsem."
"Určitě?"
"Držim se."
Miky chvíli mlčí. Taky mlčím. Prostě nevím, co říct.
Nevadí mi, že je tady - jenom mě zaskočil
nepřipraveného.
"Máma měla radost, že ses objevil," plácne najednou
nesouvisle.
Zmínka o radosti mojí matky je pro mě nějakým
záhadným způsobem to nejsmutnější, co jsem dneska
slyšel.
"Jo, asi jo. Zato on nevypadal nadšeně."
Miky se zavrtí na židli.
"Nevim, co říkal on. Od léta jsem s nim nepromluvil."
Koukám se na něj, nechápu, netuším o co jde, ale
stejně se nemůžu ubránit lehkému závanu radosti.
"Proč?" musím se zeptat.
"Vždyť ho znáš," řekne Miky, který byl s otcem vždy
zadobře, "vlastně ho znáš líp než já."
Nejsem si jistý, jestli chci tímhle směrem pokračovat.
Cítím, že by pro mě bylo vysilující rozebírat minulost,
naše společné a zároveň oddělené dětství, naši
rozdílnost a to, jak mi navzdory té rozdílnosti tolikrát
projevil pochopení a zastal se mě.
// Muj velkej brácha, kterýho vlastně neznam.
Románovej materiál. //
Mám obavu, matka musí být z jejich neshod zničená
(ostatně, ani se o nich nezmínila, když jsem byl v
Maloměstě). Jako by nestačilo, že jejího manžela nesnáší
jeden syn, ten méně kvalitní.
Na to mi Miky prozrazuje, že matka se chystá opět
pracovat v knihovně. Chodí kvůli tomu na počítačový
kurz, protože dneska už se ani evidence výpůjček
neobejde bez elektroniky.
"Nebylo to při tý stavbě jednoduchý, ale ušetřil jsem
pár stovek a dal jsem jí ten kurz jako dárek."
Nemyslel to tak, ale zase se cítím provinile - já jsem
bez závazků, vydělávám si tady sám pro sebe a co mi
zbyde, to o víkendech propiju a prokouřím.
"Ale máte už dostavěno, ne?" ptám se, abych trochu
projevil zájem. Ne že bych ho předstíral, mě to
zajímá - jenom prostě moc uvažuju nad tím, co říct.
"Střechu nad hlavou máme," řekne Miky a vlastně se
poprvé usměje, "teď doděláváme všechno uvnitř."
"Takže ještě spousta práce," poznamenávám znalecky.
// Předpokládam, že normální lidi se hned dokážou
bavit vo dlaždicích a tak, protože tomu strašně rozumí. //
"Jo, ale základní vybavení je hotový. Hele, byli bysme
s Evou moc rádi, kdybys někdy přijel. A máma by se taky
ukázala, bejvá teď u nás docela často. Bez něj."
Tím se vyhlídky na případnou další návštěvu
Maloměsta staly o dost lákavějšími.
Slibuju, že se pokusím, a myslím to vážně.
A pak už se Miky omlouvá, že musí vyrazit, a já si
beztak všimnu Blanky, jak netrpělivě poklepává prsty o
dřevo (kde je její zenová vyrovnanost a trpělivost?),
vracím se na místo a Miky je pryč.
Po zbytek pracovní doby jsem byl ještě víc mimo než
doposud. Nedokázal jsem rozluštit, co přesně ve mně
Mikyho zjevení probudilo. Bylo to, jako bych se svým
bratrem mluvil poprvé v životě.
// Válka v Iráku by se dala brát jako docela zásadní věc,
kdyby tam Amíci nebyli už podruhý. Takhle je to
rutina. //
A do toho se mi mísila představa jeho domu, který jsem
dosud neviděl ani na fotce, a přesto jsem následkem
onoho pozvání po neskutečně dlouhé době cítil cosi jako
existenci nějakého domova, byť vzdáleného a
neznámého.
Nějak jsem to ve svém povzneseném rozpoložení
doklepal do odpoledne a mohl jsem vyrazit domů (další
výhoda u kasy byla, že jsem místo úklidu jenom
přepočítal peníze a vypadl).
Došel jsem z Centra do Ghetta v jakémsi polosnu, kdy
ve mně dozníval ne zcela jasný, ale příjemný pocit z
bratrovy návštěvy a zároveň mi pořád hlasitěji bušilo v
hlavě, že asi už opravdu není na co čekat: hned na první
další kontrole u doktorky navrhnu, že bych si přál zkusit
pokračovat bez antidepresiv.
// Lžu, chci nejvíc ze všeho zapůsobit na Hanu. //
"Zlato, jsem doma," zahalekal jsem z předsíně a
v rychlosti se rozmýšlel, jestli říct Vonnymu o svém
čerstvém rozhodnutí.
Otevřely se dveře a proti mně stála cizí holka. Kudrnatá
rusovláska asi v našem věku. Usmívala se, částečně asi
nad mým šokem.
"Ahoj, já jsem Zuzana," podává mi ruku.
Něco zablekotám a nechápu. Že by měl Vonny tajnou
sestřenici? Mozek mi nespíná tu možnost, která by se u
kohokoli jiného nabízela jako první.
To už se za ní vynoří Vonny, učesaný a něčím
nastříkaný. Koukám jako blázen.
"Zdar, hele já už dneska nepřijdu," hlásí a pak oba mizí
a hihňají se dolů po schodech a mně to dochází. To je
Zuzana z klubového kina Géčko, o které Vonny mluvil a
já si z něj utahoval a říkal jsem "jdi do ní" a podobně,
protože to byla úplně absurdní představa, že by se na
něco zmohl.
Rozvalil jsem se na gauči. Jak to, že mi nic neřekl?
Nebo je to úplně čerstvá záležitost? Dokonce ani Hana
nic nenaznačila...
To bude ono. Hana je ta, s kterou trávím noci, s kým si
povídám a komu se svěřuju a od koho čekám, že se svěří
mně.
Vonny? S tím jenom bydlím. Celý půlrok ho beru jako
samozřejmost, jako jistotu, jako kus nábytku (a nebylo to
tak vždycky, i před mojí dovolenou v nemocnici?). Vonny
tady prostě je, přisátý k televizi, a když chci, můžu si ho
kousek nabrat - zanadávat si na práci, udělat starý dobrý
chleby, dokonce s ním i probrat něco z toho, co studuje ale jenom, když já mám náladu.
// Na mou omluvu: dostat z Vonnyho informaci je
nadlidskej úkol. Když před časem poznamenal "tyve,
matka zrušila květinářství a chce s tim svým prodávat
ňáký bioprodukty nebo co", byl to vrchol jeho
ukecanosti. //
A teď se ukazuje, že kdybych na tu kamennou tvář
zaklepal, asi by někdo byl doma.
Vstávám a přecházím nervózně po pokoji.
Připadá mi, jako bych ve všem selhával. Neumím být
bratrem, synem, ani přítelem, neodvážím se oslovit
Veroniku a někam ji pozvat, nezvládám vlastně ani to
vysněné "základní fungování", srovnat si životosprávu,
trochu sportovat, trávit čas zajímavěji než zevlováním u
internetu.
Kroužím zamyšleně po koberci a všechno vidím černě,
ale - zvláštní věc - nepropadám beznaději. Naopak,
zachvacuje mě příval energie, cítím jakýsi pozitivní
vztek, mám chuť něco okamžitě udělat, hned teď.
Nebudu čekat s vysazením prášků až do příští kontroly.
Ne, rozhoduju se, zvládnu to sám a o to bude můj pokrok
cennější. Aspoň nějaký samostatný úspěch v mém životě.
Nehodlám do sebe dál něco sypat jako nemocný člověk.
Vždyť mi vlastně nic není, stačí zdravě se naštvat a
poslat negativní myšlenky do háje. Zadupat je do země a
myslet trochu na svoje vlastní dobro.
// Slovo, který hledam, zní "euforie". //
Nestačí léky prostě přestat brát, uvědomuju si.
Potřebuju nějaký symbol, předěl, gesto - jdu a vysypu je
do záchodu. Jeden po druhém vymačkávám z plata a
nakonec spláchnu. Zůstávají tam. Znovu. Házím na ně
papír. Konečně mizí.
Pozoruju poslední bílou pilulku na hladině. Neskutečně
pomalu se přesouvá od středu ke stěně.
Vyčerpaně klesnu na podlahu a sedím opřený o zeď,
s jednou rukou kolem mísy, jako bych se právě vyzvracel.
Je to pořád málo. Fyzická likvidace prášků není tím
gestem, kterým bych se posunul do další fáze svého
života.
Napadá mě zavolat Haně. Oznámit jí, že její
povzbuzování přineslo výsledek. Udělat jí radost, snad.
Okamžitě tu možnost zavrhuji - ne, lepší bude nic
neříkat a prozradit jí to, až ze mě úplně vyprchají účinky
dodnes polykaných léků, až budu moct prohlásit "vidíš,
jsem v pohodě i bez nich".
To je můj klasický vnitřní spor: chci Hanu něčím
ohromit, ale nevydržím a svěřím se jí už ve fázi plánu chci začít běhat, chci Robetovi navrhnout nějaké
provozní vylepšení, chci jít do knihovny a půjčit si nějaké
knihy o psychologii, abych lépe chápal, co se děje.
A když to na Hanu vychrlím, přejde mě nadšení - jako
bych prostě už nemusel přenášet ty věci do skutečnosti,
opravdu je dělat - protože tím, že o nich ví ona, už jsou
vlastně skutečné.
// Protože kdo jinej by měl bejt arbitrem hodnoty našich
životů než ženy? //
Ne, tentokrát to vydržím a nic Haně zatím neřeknu.
Zvedám se z podlahy a už vím, co udělám - prostě se
trochu opiju. Moje malá, soukromá oslava.
Běžím hned do večerky za rohem; prodavač, Vietnamec
uprostřed našeho multikulturního Ghetta, mi markuje
lahev ginu a mrká na mě, "v úterý!", protože dobře ví, že
obvykle popíjím o víkendu.
Zpátky v bytě si pouštím nějakou komedii z Vonnyho
databáze, plním velkou sklenici čistým ginem a pomalu
upíjím.
Trávím takhle většinu víkendů, když Vonny odjede na
Venkov a já zůstanu sám. Dneska mi svým odchodem
připravil takový malý víkend.
Ležím na gauči před televizí, postupně se směju i těm
nejtrapnějším vtipům a v polovině lahve dostávám ten
nejgeniálnější nápad dnešního dne: bez rozmyslu
vytočím Veroničino číslo.
Zvedne to se zaskočeným "no?".
Něco nesrozumitelného blekotám.
Chvíle ticha z její strany.
"To nepřichází v úvahu," řekne pak.
Zavěsí.
A mně je jasné, že i kdybych si z dneška nepamatoval
nic, její odpověď se mi v mozku tisíckrát zmnoží a
pokaždé na mě vyběhne nová a nová kopie se stejnou
silou, s jakou zazněl originál.
To nepřichází v úvahu.
Válím se na zemi se zbytkem v lahvi a najednou si
vzpomínám, že to mělo být dneska: dneska jsem měl, po
zhlédnutí všech těch instruktážních videí, jít do parku a
běžet aspoň půl kilometru.
Nevadí. Jsem na začátku.
Pořád mám před sebou každý další den.
// Nic víc. //
7. Útěk
Šlo to rychle.
// A já byl zvyklej, že mojí hlavní vlastností je
rozvleklost. //
Propad nálady jsem zaznamenal tak brzo, že ho vlastně
ani nemohlo mít na svědomí samotné vysazení prášků;
hladina látek v nich obsažených klesá v organismu
pomalu. Bylo mi jasné, že jsem si jen něco vsugeroval, že
se jedná o jakýsi anti-placebo efekt - prostě se cítím
špatně, protože předpokládám, že bych se měl cítit
špatně.
K mému roztrpčení přispíval i Vonny, byť neúmyslně.
Pokoušel jsem se dohnat dluh hromaděný od mého
návratu až dodnes, chtěl jsem s ním víc mluvit a dát mu
víc najevo, že pro mě není jen prostředkem k ušetření
poloviny nájmu.
Na mé dotazy ohledně Zuzany však odpovídal pouhým
mávnutím rukou, nanejvýš mi sdělil, že jsou "jenom
kamarádi". Navzdory tomu tvrzení však stále častěji
mizel a bylo evidentní, že jde za ní.
A já jsem stále častěji zůstával sám doma. Chodil jsem
kolem nových nepoužitých bot na běhání. Nutnost
vyrovnat se s odložením medikace se mi stala výbornou
výmluvou, proč zatím neodstartovat svou kariéru
rekreačního běžce. Místo toho jsem měl víc času na
ochutnávky z Vonnyho filmotéky.
Všiml jsem si, že nejen chování - i jeho vkus se měnil.
Do jeho diváckého repertoáru přibývalo stále větší
množství tichého artu, syrových sociálních dramat a
vůbec snímků, které přímo křičely "na co by nám byli
diváci, máme patnáct cen z filmového festivalu někde
v lese".
Vonny se zřejmě pod Zuzaniným vlivem stával artovým
divákem, na čemž mi nepřišlo nic špatného, jen jsem si
nebyl úplně jistý jeho motivací.
Už jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho přímo, jestli to
"jenom kamarádství" se Zuzanou je z jeho strany
dobrovolné, jestli náhodou nedoufá, že se z toho něco
vyklube. Na to mi neochotně potvrdil moji domněnku, že
skutečně v souladu se Zuzaniným přáním setrvával
v "přátelské zóně". Měl jsem vztek.
"Friendzone je mýtus," poučil jsem ho, "nic takovýho
neexistuje. Když tě tam holka posílá, buď nemá vůbec
zájem, nebo tě chce využívat."
Vonny trochu nevrle opáčil: "k čemu by mě asi tak
chtěla využívat?" a já nevěděl kudy kam.
S Hanou jsem se poradit nemohl. Věnovala už učení
tolik času, že jsme se setkali sotva jednou za týden a
tehdy jsem byl po celou dobu nervózní. Stále jsem před
ní tajil odložení chemických berlí, a když se zadívala
mlčky do prázdna, nebyl jsem si jistý, jestli mě podezírá,
nebo je myšlenkami někde úplně jinde.
Chtěl jsem jí tu novinu sdělit po návštěvě u doktorky
Přehnalové - abych mohl rovnou zdůraznit, že už to mám
schválené - že nevyvádím žádnou neuváženost, jenže
s tím se pojila další komplikace. V den lednové kontroly
jsem totiž zaspal, posléze jsem neměl odvahu se omluvit
a postupně se mi čím dál méně chtělo doktorku
otravovat, abych se přeobjednal.
// Takhle, myslim že bych svou neochotu k telefonování
na nějakou lehčí sociální fobii uhrál. //
A tak jsem prostě čekal, jak se to vyvine, jestli třeba
náhodou nezavolá ona mně. Když se doktorka neozývala,
vytvořil jsem si takovou velice chatrnou konstrukci říkal jsem si "vždyť mohla v posledních měsících vidět,
že se zlepšuju a že tedy není důvod plašit a shánět mě
jako nějakého rizikového sebevraha". V podstatě jsem
tedy pozvolna začínal počítat s tím, že doktorku už
neuvidím a nějak se sám protluču vším, co mě čeká.
Mezery mezi řídnoucími schůzkami s Hanou jsem
vyplňoval tak, že jsem chodil na ta naše místa sám.
Železniční most, zábradlí za benzínkou, parkoviště
v opuštěných papírnách. Tam všude jsem se po nocích
procházel, posedával, přemýšlel a kouřil - a bylo vlastně
docela hezky smutno; žádné drásavé emoce, jen taková
příjemná melancholie, kdy jsem mohl věřit, že v té
estetice nočního osvětlení působím docela oduševněle a
tajemně.
// Slovo, který hledam, zní "romantik". //
Jak jsem pokračoval sám v naší společné tradici,
vlastně mi došlo až se zpožděním, jak už je to dlouho, co
mi Hana naposledy dělala společnost. Vytratila se mi ze
života a moje jediná reakce byla, že se s tím zkrátka
musím smířit, protože se přece nebudu nikomu
vnucovat.
V soukromí se mi vytratila Hana a v práci zase Robert nebo mi to tak přišlo, jak jsem se snažil v životě vidět
nějaký řád a podobnosti. Rozhodně objektivně přibývalo
dní, kdy se Robert v Madisonu ani neukázal.
Podle letmo zachycených útržků se věnoval svému
dalšímu podnikání, snad dokonce uvažoval o otevření
další kavárny - ani jsem nevěděl, jestli má být taky ve
Městě, nebo někde jinde.
Snad se Robert odvážil ponechat Madison bez dozoru,
protože považoval naši zdejší trojici za sehranou a
spolehlivou. A skutečně, ještě začátkem roku zajišťoval
tým Keo-Blanka-Veronika docela hladký, bezproblémový
provoz. Jenže od té doby se ledacos změnilo.
Byla to částečně moje vina. Po mém opilém návrhu se
mnou Veronika komunikovala ještě méně než ze začátku,
promluvi- la na mě jen v nejnutnějších případech. A já,
místo abych se jí omluvil, jednoduše to nechal plavat. V
sobě jsem nechával bobtnat frustraci z jejího "to
nepřichází v úvahu" - a byl jsem stále nevrlejší na hosty.
Každý den jsem si sliboval, že budu v pohodě. Zdálo se
to z domova tak jednoduché, že jsem se vlastně do práce
těšil.
Jenže pak, sotva jsme vpluli do dalšího dne, jakoby se
ve mně něco přepnulo. Najednou jsem říkal nahlas věci,
za které bych si kdekoli jinde nafackoval, cítil jsem se
být v právu i při jednoznačných pochybeních z mojí
strany a postupně se mou nejtypičtější činností stalo
zírání na hodiny a počítání, za jak dlouho odsud konečně
vypadnu.
// Ono to v sitkomu může vypadat vtipně, že jo. No jo,
může. //
Nejvíce nepříjemností jsem však nezažíval s hosty nebo
s mlčící Veronikou, ale s Blankou. Blanka samozřejmě
věděla o mém alkoholovém extempore a začala po něm
z nějakých nevysvětlitelných důvodů žárlit. Zejména mi
zcela nesouvisle omlacovala o hlavu onen jediný případ,
kdy jsme se spolu vyspali. Jako by ta trapná
pětiminutovka v její kuchyni vůbec stála za připomínání.
Postupně jsme se s Blankou hádali zcela otevřeně před
hosty, zatímco Veronika stála opodál a měla pro nás jen
opovržlivé pohledy.
Dnešní první přestřelka mě obzvlášť vysílila. Stalo se
mi totiž už poněkolikáté, že jsem přišel do práce nikoli
nevyspalý, ale úplně beze spánku. Prostě jsem to táhnul
od včerejšího rána.
Mé obvyklé potíže s usínáním ještě zesílila krátká,
trochu vypjatější výměna názorů s Vonnym. Oznámil mi
totiž, že na jarní prázdniny odjíždí na Venkov k matce, a
já jsem si neodpustil rýpanec a vyptával se, jestli s ním
náhodou nepojede taky Zuzana. Se sobě vlastním klidem
mě odpálkoval, ale já nedal pokoj, dokud jsem ho
nevyprovokoval k tomu, že nakonec odjel bez pozdravu,
což u něj byla v podstatě známka zuřivosti.
Sám jsem byl pochopitelně namísto uspokojení spíše
naštvaný, celou noc jsem strávil s cigaretou u okna a
najednou už nemělo cenu snažit se usnout.
Jeden výsledek ta noc přinesla: po měsících hloubání
mi konečně došlo, jakou zásadní historickou událost
jsem zažil. Ať si o tom myslí kdo chce cokoli, bylo to
jedenácté září.
Během týdnů a měsíců po útocích na Dvojčata se
všechna média nechala strhnout k šílenému přehánění, k
apokalyptickým zvěstováním konce civilizace - a bylo
pak snadné si z nich utahovat, zlehčovat onu tragédii
společně s jejím mediálním obrazem.
Pro mě zůstala i navzdory tomu rozpliznutí hrozivě
skutečná a zásadní. Tohle byl ten vzácný moment
propojení světové události a osobního života.
Ne, neznal jsem nikoho z obětí a prožil jsem to drama
v bezpečí domova. Ale právě v tom částečně spočívala
jeho síla: odehrávalo se na druhém konci světa, a přesto
jsem byl při tom, při samotném průběhu. Zkrátka si
pamatuju chvíli, kdy to letadlo tam bylo jenom jedno.
Nevím už, jak moc jsem věřil okamžitým prognózám o
počátku třetí světové války a podobně, ale každopádně
ten moment byl intenzivní.
Najednou se takové věci neděly jenom ve filmu, a co
víc, stalo se to ve Spojených státech. V zemi
superhrdinů. V zemi bezstarostných buranů, kterým se
posmíváme, ale zároveň tak nějak předpokládáme, že žijí
lepší a bezstarostnější život.
Důsledky v podobě vtrhnutí do Afghánistánu a posléze
Iráku přinesly mnohem víc mrtvých, mnohem víc
špatných rozhodnutí, která ještě nebyla zcela splacena.
Ale symbolem změny zůstávají letadla zapíchnutá do
věží a historie je složená jenom ze symbolů.
Zdá se tedy, že asi nejzásadnějším symbolem doby, ve
které trávím svůj život, je brutální teroristický útok.
Ne, prostě jsem už neusnul.
Takže jsem vyrazil do práce už předem podrážděný a
po pár minutách jsme na sebe s Blankou štěkali kvůli
nevynesenému koši pod kasou, který jsem tam včera
zapomněl a odmítal jsem ho vyprázdnit dodatečně.
I když Blanka vzdala pokus přimět mě křikem k plnění
mých povinností, tušil jsem, že nebude klid nadlouho.
Nebyl.
// Není nikdy. //
"A kdy vlastně hodláš rozdělit spropitný za včerejšek?"
zavolala na mě, když otevřela pokladnu.
"Udělám to v pátek, za celej tejden."
Tak jsme to vždycky dělávali a nebyl s tím problém.
Kapesné na víkend se hodilo a člověk nemusel přes
týden rozdělovat malé každodenní částky.
"To teda neuděláš. Teď to děláme každej den, tak si
koukej vzít kalkulačku a naval."
"Šiš, co sis to zase vymyslela za kravinu. Když
potřebuješ peníze, tak si prostě něco vem a pak to
odečteme."
"Co JÁ jsem si vymyslela?"
Už zvyšovala hlas. Modlil jsem se, aby přišli nějací lidé.
Poslední dobou bývala dopoledne slabší.
Radši jsem na Blanku nereagoval.
"Já jsem si nic nevymyslela, to chtěl Robert, aby v tom
byl pořádek. Jenom se ho zeptej!"
To její věčné odvolávání se na Roberta. Zřejmě už jí ty
její jogínské bláboly tak odpoutaly od ega, že nedokázala
jednat sama za sebe.
// Nebo co já vim, jakou duchovní školu zrovna teď
vyznává. //
"Mně je jedno, kdo s tim přišel. Vždycky jsme to
počítali v pátek."
"Jo, to kdyby ti řekla Verunka, tak se s těma prachama
přetrhneš a ještě jí vyšoustáš!" zahulákala.
Už to tady bylo zas. Blanka žila v utkvělé představě, že
jsem do Veroniky celý pryč. Stačilo, abych se rozhlédl po
kavárně a už měla řeči, jak tu druhou nadrženě
pozoruju.
Ne že by snad na Veroniku nebyl pořád - i po jejím
rezolutním odmítnutí - příjemný pohled. Ale jestli tou
holkou byl někdo posedlý, byla to Blanka.
// Oukej, je to složitější. Nebo jednodušší. Jak se to
vezme. //
Nejradši bych jí jasně a důrazně vysvětlil, že by se měla
naučit kontrolovat svoje skryté lesbické touhy, nebo co
to bylo, a neotravovat mě s nimi. Jenže po probdělé noci
jsem byl opravdu unavený. Naštvaný, ale hlavně unavený.
"Jdi někam," řekl jsem jenom.
Pak jsem ale neodolal a dodal: "Stejně furt vyhrožuješ,
že dáš výpověd. Tak se tady na to vykašli."
"Jo, to by se ti líbilo mě vykopnout. Abys tady zůstal
sám s tou nádherou. Já ti na to seru, peníze potřebuju.
Když nezvládneš bejt se mnou v jedný místnosti, tak se
sbal a vypadni ty."
"Těžko můžu vypadnout," nechal jsem se vyprovokovat,
"aspoň někdo tady musí něco dělat."
Blanka se zasmála.
"Ty tak něco děláš, ty zrovna. Nestojíš za nic. Už i
Robert si toho všiml."
// Slovo, který hledam, zní "citlivý místo". //
"A kdypak asi, když tady vůbec není," opáčil jsem, ale
sám jsem věděl, že má pravdu.
Jenom jsem odmítal připustit nahlas, že se ze mě stal
člověk, který všechno dělá ledabyle, věčně se jenom
ulejvá na cigáro a celkově jenom šíří špatnou náladu.
Blanka zase něco říkala, ale já už jsem ji nevnímal.
Všiml jsem si totiž, že se Veronika na druhém konci
Madisonu s někým domlouvá po telefonu.
Veronika nikdy netelefonovala v pracovní době.
Okamžitě mi bylo jasné, že mluví s Robertem.
A pak mi došlo, že už na to nemám.
Nechci, aby mě vyhodil. Netrápila by mě ztráta
zaměstnání, ale pocit, že jsem zase něco nezvládl.
Nechci se obhajovat, nechci nikomu nic slibovat, nechci
se už snažit bez šance na kloudný výsledek.
Nechci, aby na mě někdo řval.
Prostě už na to nemám.
Pomalu jsem prošel kolem Blanky, která se zasekla
uprostřed řevu, když viděla můj skelný pohled.
Vzal jsem si vzadu svoje klíče a vracel se k východu.
"Co blbneš?" slyšel jsem Blanku, ale nereagoval.
Pár lidí sedělo u okna a čekalo, až si budou moct
objednat. Zapomněl jsem pustit hudbu. Od jednoho stolu
se zvedl mladík a znechuceně odešel.
"Co říkal Robert?" zeptal jsem se Veroniky, když jsem ji
míjel.
Zírala na mě.
"Cože? Já objednávala croissanty."
Stál jsem tam a cítil, jak mi po tváři tečou slzy.
"Aha. No, to už je jedno."
Bylo pozdě.
Otevřel jsem dveře.
"Počkej, Keo, kam jdeš!" zněla zdálky Blanka.
Vyšel jsem jen tak, v pracovní košili a černé zástěře.
Bylo to zvláštně klidné, procházet Centrem
s ubrečenýma očima. Bylo to tak samozřejmé. Jako by se
nikdo nedivil.
Došel jsem domů, hned za dveřmi se zhroutil na
podlahu a zůstal tak několik hodin.
Pak jsem se přesunul do postele a tam zůstal několik
dní. Nikdo mi v tom nebránil - Vonny byl celý týden na
Venkově (a stejně - co by udělal?).
Skoro jsem nejedl, rozhodně jsem se nemyl a celkově
jsem se nevěnoval ničemu jinému než zírání do stropu.
Nedokázal jsem ani myslet. Prostě jsem vegetoval
přesvědčen, že "tohle je konec" - aniž bych nějak blíže
tušil, co takový konec znamená.
Postupně jsem neopouštěl postel nejen z nedostatku sil,
ale i ze strachu. Co když mě tady uslyší šlapat sousedi?
Zachvátil mě iracionální strach ze sousedů. Neotvíral
jsem okno. Bál jsem se spláchnout a vlastně vůbec projít
po bytě, takže jsem začal skladovat moč v petkách.
Nebylo jich zapotřebí mnoho - skoro jsem ani nepil.
Uběhlo šest dní a já si připadal jak po šesti letech.
Samozřejmě mi bylo jasné, že se něco musí stát.
Odvedou mě odsud. Stane se ze mě vygumovaná troska,
a tentokrát ne na oddělení lehkých psychických poruch,
ale v regulérním blázinci. Pokud budu mít štěstí, brzy
mě udusí nějaký pomatený dobrák.
Když bytem zadrnčel zvuk zvonku, málem mi to leknutí
utrhlo srdce.
Přitáhl jsem si deku a snažil se ani nedýchat. Nevím
kdo jste, ale jděte pryč.
Bušení na dveře.
Pomalu jsem mátožně prošel kuchyní. Bosý, nechutně
zpocený a vystrašený k smrti.
Někdo pořád tloukl do dveří.
Na chvíli přestal.
"Brácha, jsi tam?"
Miky. Kde se tady vzal?
Došel jsem do předsíně.
"Co chceš?"
"Máro, pusť mě dovnitř."
"Co chceš?"
Hlas jsem použil poprvé za celý týden a zněl příšerně.
"Brácha, ty vole, takhle to dál nejde."
Kdyby řval, kdyby se vztekal - asi bych neudělal nic;
čekal bych, až vyrazí dveře.
Jenže já byl ještě natolik při smyslech, že jsem v jeho
hlase rozpoznal obavy, smutek, bezradnost.
Pomalu jsem otočil klíčem a šel jsem si sednout na židli
do kuchyně. Miky stál za chvíli u mě.
"Co blbneš, Marku?"
Zíral jsem někam mimo.
"Já nevim."
Naposled jsem před Michalem brečel, když jsem jako
malý spadl z kola. Právě teď jsem se cítil úplně stejně.
Michal tam prostě stál a nevěděl, co se mnou. Pak
položil na stůl můj mobil.
"Volala mi nějaká Veronika od tebe z práce, žes ho tam
nechal."
// Co kdybych na něj nezapomněl? //
"Hele, jsem tady autem. Pojeď se mnou do nemocnice."
"Ne."
Miky těžce vydechl.
"Proč ne? Co chceš asi tak dělat?"
"Nic. Nemá to cenu."
"Ty vole, Marku, takhle přijdeš o práci, o bydlení, o-"
"-já nemam žádnou práci."
"Ale máš, to se nějak srovná."
"Já nechci nic srovnávat."
"Neser mě. Co si myslíš, že to udělá s mámou?"
"Já do nemocnice nemůžu. Mě by to zničilo."
"A co Přehnalová? Můžeme zajet k ní."
"Tam se musí objednat."
"Vona tě vezme. To si piš, že jí tam udělam takovej
virvál, že jí nic jinýho nezbyde."
Miky má vztek na doktorku Přehnalovou. Asi si myslí,
že to je její chyba. Nemůžu dovolit, aby ji takhle
obviňoval.
Pak už jsem vůbec nerozhodoval o tom, co se děje.
Nechal jsem se unášet.
Vysprchoval jsem se. Nechal jsem se odvézt.
Když vyšla ze dveří a spráskla nade mnou ruce, mluvil
s ní Miky.
Pak mě usadila v ordinaci. Chvíli poslouchala moje
plácání o posledním týdnu, o situaci v Madisonu, o tom,
jak jsem bez jejího vědomí vysadil prášky.
"Vy jste prostě pytlík," kroutila hlavou, "a navíc zralej
na invalidní důchod."
Neříkal jsem nic.
"Jak se vám jeví hospitalizace?"
"To bych nezvládnul. Mně by tam bylo jenom hůř."
"Hůř než teď?"
"Já se bojim i sousedů za zdí. Bejt mezi neznámýma
lidma..."
"Je mi to jasný."
Odmítnutí nemocnice byl můj jediný odpor, na který
jsem se zmohl. Potom už jsem zase jenom pozoroval, co
se děje.
Dala mi recept na moje staré léky a přidala k nim ještě
nějaké silnější. Přikázala mi, abych bezpodmínečně
chodil na terapii. Přiklepla mi neschopenku, takže
Madison zatím nemusím řešit. Na kontrolu přijdu za tři
týdny.
Odevzdal jsem recept Michalovi, aby mi prášky vyzvedl
v lékárně.
Pak jsem se nechal odvézt domů.
Chvíli jsem poslouchal Mikyho povzbudivá slova.
Pak jsem se díval, jak odjíždí.
Seděl jsem opět v prázdném bytě. Co to vlastně
znamená? Další nový začátek?
Dal bych si kafe.
Zalil jsem v hrnku dvě lžičky zvětralé robusty. Do
luxusních modelů z mého napůl bývalého zaměstnání to
má daleko.
Ta laciná břečka se ke mně ale hodí.
Jsem bez energie, bez cílů, bez chuti.
Sám jsem jenom pasivní zvětralé kafe. Vůbec neuvažuju
o tom, co budu dál dělat, ale co mě čeká.
Co budu muset snést.
II. Další rok bez léta
8. Zvyk
Stáli jsme u oprýskané zdi a pozorovali, jak se dlouhou
ulicí neskutečně pomalu přibližuje starší muž na kole.
S každým jeho došlápnutím Hana netrpělivě vzdychla.
Nechystali jsme se provést nic extra nebezpečného, ani
žádnou výtržnost, ale i tak bylo důležité nenechat se
zbytečně přistihnout.
"Tak šlapej, dědo," procedila Hana.
Byla ještě znatelně podrážděná z rozhovoru, který jsme
vedli cestou sem.
"Dalším krokem jsem myslela, že začneš konečně
chodit na terapii, ne že vysadíš léky jako idiot," křičela
na mě před chvílí po mém vysvětlení, jak jsem si vyložil
její náznaky.
"Člověk aby vám všechno říkal jak malým dětem, fakt,"
dodala.
// Byla drsná. Po tejdnu na neschopence mě nemohla
vytáhnout z letargie líp. //
Teď jsme postávali u hranic areálu bývalého pivovaru
v jedné ze zapomenutých okrajových částí Města. Bylo
tady obvyklé liduprázdno - až na onoho funícího seniora
s igelitkou pověšenou přes řídítka.
"Kdyby tady nebyl dědek svědek, zabila bych tě za to,
jak ses zřídil."
"To je hezký, že ti na mně záleží," zašklebil jsem se.
"Asi zvyk," prohodila.
Cyklista nás minul tak těsně a pomalu, že jsme mu
mohli pohodlně spočítat chlupy v uších.
Hana vykročila ke zdi.
"Počkej," ukázal jsem na vzdalující se postavičku.
"Prosím tě, ten se neohlídne, upadla by mu hlava,"
odfrkla si Hana, ale zůstala stát.
"Dal bych si cigáro," řekl jsem, protože mě čekání taky
nebavilo.
Hana se neptala, proč si nezapálím. Bylo jí jasné, jaké
nesnáze mi přinesla nutnost vycházet s nemocenskou.
// Slovo, který hledam, je "nula". //
Na úvod svého prvního nepracovního týdne jsem
absolvoval tichou půlhodinku s Vonnym, který se vrátil z
Venkova.
Když jsem viděl, jak mu moje shrnutí posledních
událostí zkazilo provzdušněnou prázdninovou náladu,
litoval jsem, že vůbec bylo nutné ho tím zatěžovat. Ale
jinak to nešlo; těžko jsem mohl předstírat, že je všechno
na svém místě.
Seděli jsme u čaje a na Vonnym bylo znát, že se v jeho
záhadné hlavě cosi odehrává a že si s tím neví moc rady.
A já neměl dost přímou povahu na to, abych řekl
"nemohl jsi tomu zabránit" nebo tak něco.
Tak jsme si spolu chvilku pomlčeli a rozešli se každý ke
svému.
To "moje" teď znamenalo, že jsem se pokoušel konečně
trochu přivzdělat v psychologii. Nicméně, průkazka do
knihovny byla v mém čerstvém ekonomickém nepohodlí
stejným luxusem jako kuřivo. Pustil jsem se tedy do
internetového samostudia.
Doktorka Přehnalová by mě asi za takový postup
nepochválila, ale já jsem se snažil vybírat důvěryhodné
zdroje, nenechat se od seriózní psychologie svést na
šikmou plochu různých léčitelů a ezoteriků a zdálo se
mi, že některé věci do sebe začínají zapadat.
Haně jsem však o svojí nové zálibě neříkal. Vlastně mi
docela vyhovovalo tvářit se jako beznadějný případ bez
chuti k čemukoli, jako chudáček, který si zaslouží její
lítost.
A možná si ji zasloužím. Došlo mi, že při tom
přemýšlení, jaké historické milníky poznamenaly můj
život, mě napadaly samé katastrofy a neštěstí. Vůbec
jsem nebral v potaz pozitivní zprávy z posledních dvou
dekád. Vědecké úspěchy a podobně. Pořád jsem moc
soustředěný na to špatné.
"Tak šplhej, blázne," vyzvala mě, když nejpomalejší
cyklista na světě konečně zahnul za roh.
Nahoru to šlo, s využitím děr po vypadlých cihlách,
překvapivě snadno. Usadil jsem se na zdi a zíral do
dvoumetrové prázdnoty pode mnou.
Hana se vyhoupla vedle mě.
"Na co čekáme?"
"Na žebřík?" zkusil jsem to.
Hana obrátila oči v sloup, bleskově se pověsila za ruce
a seskočila na zem.
Nezbylo mi, než ji následovat.
// Ta holka ze mě snad ještě udělá člověka, kterej
zvládá svoje strachy nebo co. //
"A dál? Jakým způsobem hodláš využít ten čas, co
budeš marodit?" zeptala se rychle, když viděla, jak se mi
křiví obličej v přípravě na stížnosti ohledně bolesti
z dopadu.
"Nevim. Prostě budu asi jen tak sedět doma a koukat
do zdi."
Šli jsme po pivovarském dvoře a cestou přeskakovali
zbytky rozmlácených palet a beden a jiný nepořádek.
"To zní skvěle. A nechtěl bys třeba někam vyrazit,
aspoň na dva dny, podívat se na svuj tragickej život
trochu s odstupem?"
"Rád bych. Ale v nejbližší době budu mít sotva na rejži,
těžko si můžu dovolit jezdit někde po vejletech."
"Peníze," řekla zamyšleně Hana, "věčnej problém, co?"
Bylo mi jasné, že pro ni by nebyl problém i s prázdnou
kapsou se sebrat, odjet stopem dvě stě kilometrů, na
místě se náhodně spřátelit a zajistit si tak nocleh. Ale já
takový zkrátka nejsem.
// A nechci bejt, jasný? Z představy, že kolem sebe
nemam svoje známý věci, mě mrazí. //
"Prostě teď strávím nějakou dobu s tvým bráchou a
panem Internetem."
"Tam si taky nenajdeš moc nových kamarádů."
Měla pravdu. Vzpomněl jsem si na své brouzdání
diskuzními fóry zaměřenými na psychologické problémy,
zejména samozřejmě depresi. Byl jsem pasivním
účastníkem, pouhým čtenářem.
Znám ta klišé o nesmělých lidech, kteří v anonymní
svobodě odhazují stud a najednou jsou z nich hrdinové.
Nejsem ten případ. I ve virtuálním světě radši jenom
poslouchám. Jako to bylo v nemocnici.
Občas, když čtu nějakou osobní zpověď, rád bych tomu
člověku položil pár otázek - ale má nesmělost převáží a
já si je nechám pro sebe. Někdy je za mě položí někdo
jiný; většinou však zůstanou v mé hlavě.
// Takže dobrý zprávy? V devadesátým čtvrtým se
Mandela stal prezidentem. Nějak extra mě to
nevzrušilo. //
"Nenajdu. Ale víš, co. Tvuj brácha je pro mě víc než
dost."
Blížili jsme se k hlavní budově.
"Vonny je víc než dost sám pro sebe."
Zdálo se, že Hana zaváhala - což pro ni nebylo úplně
typické.
"Brzy tě možná bude potřebovat víc, než ty jeho," řekla
nakonec.
"Myslíš kvůli Zuzaně?"
"Nejen kvůli ní."
Uvnitř, ve velké hale, nebylo nic kromě prachu.
Hodil jsem po Haně tázavým pohledem, aby mi
vysvětlila poznámku o Vonnym.
"Než to tady zavřeli, vybavení se odvezlo do novýho
pivovaru o deset kiláků vedle."
"Takže když lidi přestanou pít pivo, který nestojí za nic,
řešení je dělat ho stejně někde jinde."
"Centrální plánování ve vrcholný formě."
"A tady to chátrá bez zájmu majitele i dvacet let po
revoluci."
"Tržní ekonomika v nejlepší formě."
"Aha. A Vonny mě bude potřebovat, protože?"
Opustili jsme hlavní halu a vešli do jedné z chodeb.
"Nevšiml sis jeho sklonů k melancholii?"
"Všiml jsem si, že je mu všechno jedno."
"Možná by ses měl pořádně dívat," sdělila mi Hana,
když jsem se na ni otočil s obličejem pokrytým
pavučinou.
"To je hnus," procedil jsem mezi sevřenými rty, aby mi
to nevlezlo do pusy.
Hana ze své metalové kabely vytáhla papírový
kapesníček a otřela mi obličej. Skoro jsem se divil, že ho
nenaslinila a nedopla mi pak ještě poslední knoflík.
"Tak, to by bylo," zhodnotila výsledek svých očistných
prací, "co ty by sis beze mě počal?"
"Bez tebe bych tady vůbec nebyl," upozornil jsem ji.
"No jo, poděkuješ mi pozdějc," strčila do mě a šli jsme
dál.
Nápisy nasprejované na zdech prozrazovaly, že sem
spíše než urbexeři, dbající zásady "nechat vše v
původním stavu", přichází znuděná mládež na doučování
z chemie.
"A jak to vlastně, že máš najednou čas? Nemáš se
náhodou učit?"
"Vonny o tobě mluvil, jako bys byl na pokraji smrti. Tak
jsem byla zvědavá, jak je to s tebou doopravdy, i když asi
nestojíš o moji společnost."
// A takhle si můžem všichni navzájem suplovat rodiče
furt dokola. //
"Jak jsi na to přišla? Proč bych o ni nestál?"
"Dlouho ses neozval. Myslela jsem, že už tě nebavím."
"Neozval? No, neozval... Chodil jsem skoro každou noc
ven a doufal, že se objevíš."
"Aha. A třeba dát mi vědět tě nenapadlo."
Mlčel jsem.
Hana se zasmála a zase do mě praštila.
"Ty seš ještě blbější než já. Fakt."
// Jak jako, než ty? //
"A přesto jsme tady."
"Asi zvyk," řekla Hana podruhé.
Nevěděl jsem, co na to říct, a navíc se mi zdálo, že má
Hana něco na srdci, tak jsem mlčel a vyčkával.
"Nicméně, svoje maturitní přípravy jsem přeladila do
trochu únosnějšího režimu. Nechci se v těch učebnicích
utopit. Měla jsem takovou chvilku - dohnala jsem sama
sebe. Taky bys to měl udělat."
"Dohnat sám sebe. Asi mi nevysvětlíš, jak to mám
chápat, co?"
"Na to musíš přijít sám."
No jistě. Občas jsem Hanu podezíral, že přesně
nerozumí tomu, co říká. Ale jak bych své pochyby mohl
vyslovit nahlas? Snížit se k otírání o ženskou důstojnost
je samo o sobě prohrou.
"Na to musíš přijít sám," zopakovala, "ale tenhle sklep
s tebou ještě absolvuju."
Poslušně jsem se zastavil a nechal ji, aby mě
nasměrovala doprava.
"Trochu jsem doufal, že si těch dveří nevšimneš."
Vyprskla.
"No dovol? Já že bych přehlídla dveře do podzemí?"
Hana mi musela půjčit svůj smartphone, abych mohl jít
první a svítit na cestu. S mým prehistorickým telefonem
bych daleko nedohlédl. Ignoroval jsem Hanino "hlavně
ho neupusť" a zkoumal jsem, co nás dole obklopilo.
"Moment, oni tady nechali sudy."
Rozkoukávali jsme se a já bloudil okolo slabým kuželem
světla.
"Nejspíš je tady zapomněli. Podle toho, co vim o
Rudých, bych se ani nedivila."
"Já taky ne. Ale asi budou prázdný, co?"
"Máš chuť na třicetiletý pivo?"
"Bez toho se obejdu."
// Navíc ho ani moc nepiju. Když už to na mě přijde,
zbořím se ginem nebo vodkou. Je to rychlejší a v součtu i
levnější. //
Prošli jsme kolem řady sudů a ocitli se u dalšího
schodiště.
"To je všechno?" podivil jsem se.
"Malej pivovar."
"Moc dlouho jsme dole nepobyli."
"Někdy to stačí na chvilku," řekla Hana a vyrazili jsme
vzhůru.
// Taky jsem byl "u toho", když naklonovali prvního
savce. Jako úspěch zásadní, ale kdo si v tý pozdější
záplavě fosforeskujících prasat bude pamatovat nějakou
Dolly? //
Zpátky na povrchu, hned vedle východu, byl na zdi
žebřík směřující na střechu. Už jsem nepochyboval o
Haniných záměrech. Počítala s tím a beze slova se na mě
zazubila.
"Hele, tys tady už byla, nebo ti tohle místo náhodou
hraje do karet?"
"Až po tobě."
Zaklonil jsem hlavu a podíval se přímo vzhůru.
"Technicky by bylo bezpečnější-"
"Šplhej. Jestli se to má s někym utrhnout..."
"Začínam tě nenávidět," zavrčel jsem, už s rukama
kolem kovových tyčí.
Lézt po žebříku se mi zdálo v pohodě, dokud jsem
nemyslel na to, že se stejnou cestou budu muset dostat
dolů.
Střecha byla i v chladném dni překvapivě vyhřátá
sluncem; když za mnou dorazila Hana, seděl jsem na
plechu a pozoroval čápa, který kroužil nad komínem na
protější budově.
Hana se posadila vedle mě, o poznání méně zadýchaná.
"Kouřil bych," posteskl jsem si.
"Sklapni, závisláku," okřikla mě a podala mi z kabely
pomačkaný váleček.
Zíral jsem na ni.
"To jsem vysockovala od spolubydlící. Sdílí tvůj debilní
návyk."
Přijal jsem cigaretu od nejzapřísáhlejší nekuřačky a za
chvíli se nad námi vznášel obláček toho nejchutnějšího
dýmu, jaký jsem kdy prohnal plícemi.
"Doufám, že po mně za to nebudeš chtít, abych šplhal
ještě tam nahoru," ukázal jsem na komín s čápem.
Hana si lehla na teplou střechu a zavřela oči.
"Na ten tě nepoženu. Ale neškodilo by ti zamířit občas
trochu vejš."
9. Hory
Běžel jsem po trávě do kopce a nemohl uvěřit, co se to
děje. Vítr mi svištěl v uších; duben tady v Horách
zůstával chladnější než ve Městě.
Zadýchaně jsem střídal běh s chůzí, jakoukoli
otrávenost z nedostatku výdrže však přehlušila čistá
radost, že jsem tady, že se hýbu, že dýchám, že je mi
zima a cítím ji - kdy naposled jsem se rozběhl prostě
jenom proto, že můžu?
// Slovo, který hledam, je "svoboda". //
K neuvěření bylo už to, že jsem odjel do Hor. Ale když
mě doktorka Přehnalová nechala marodit další měsíc,
věděl jsem, že doma nevydržím. Ukázalo se, že mám
jisté rezervy - jestliže přestanu kouřit, můžu si aspoň
tenhle jeden dvoudenní výlet dovolit. Samozřejmě jsem
si musel něco půjčit od Vonnyho a neměl jsem z toho
radost - ale už se stalo a teď jsem tady a v kapse mám
poslední krabičku.
Vesnice už je daleko pode mnou, všímám si, když se
ohlédnu. Pokud šlo o získání nadhledu, nemohl jsem si
vybrat lépe - jsem (oproti obvyklému přízemnímu
plahočení) tak vysoko, až se mi motá hlava. Taky
z nezvyklého přísunu kyslíku, samozřejmě.
Na vrcholu se zklidňuju a pomalu procházím kolem
turistického přístřešku; nechce se mi sedat na studenou
lavici. Místo toho se rozhlížím po okolních kopcích, nad
kterými visí stejně šedá obloha jako ve Městě - jen o
něco blíž.
Vonny na mé pozvání odpověděl, že neví, co by tady
dělal, a beztak už má nějaké plány se Zuzanou.
Nepřemlouval jsem ho.
Nejradši bych tady samozřejmě byl s Hanou, která mi
ostatně tenhle nápad nasadila do hlavy, kde ležel pár
týdnů, než jsem ho realizoval. Moje klasické tempo.
Jenže Haně už šlo do tuhého - maturovala za dva týdny a
dokonce i jejím "dokonale-nadvěcí postojem"
prosakovala nervozita.
// Já nevim - co dělají normální lidi, aby podpořili
kamarádku před maturitou? //
Dosud mi ani neprozradila, jakou školou hodlá
pokračovat. Věděl jsem jenom, že zůstane ve Městě, což
mě těšilo. Nepochyboval jsem, že si zvolila nějaký
humanitní obor, ale jakkoli blíže jsem se neodvážil
tipovat.
// Před deseti lety vznikla Wikipedie. Ta přinesla víc
změn, než se kdekdo odváží přiznat, ale stejně to asi
nebude největší radostná událost za dobu, co jsem
naživu. //
Zbývalo pár okamžiků, než se začne stmívat. Je čas
pomalu sejít zpátky do vesnice, rozhodl jsem se. Pak
jsem zůstal chvíli zírat na strom, o který byla opřená
stříška nad lavicí - měl totiž dva kmeny, a i když mezi
nimi chyběl kámen, ta podoba s mým únikovým stromem
z Maloměsta mě vyvedla z míry.
Došlo mi, jak by vlastně bylo zbytečné mít tady Hanu
s sebou. Vždyť bych stejně neuměl napravit mnoho let
staré události (aspoň mně těch pět let přišlo jako mnoho;
nedávno jsem bez většího zájmu prožil své dvaadvacáté
narozeniny), související s tím dvojitým stromem a kdo ví,
jestli to vůbec kdy umět budu. Jestli je to vůbec možné.
Šlapu dolů po svahu a skutečně už ubývá světla.
Asi bych to měl nechat tak, jak to je. Ne že bych tedy
měl sám úplně jasno, jak a co se přesně tehdy odehrálo.
Mnohé zůstalo v mlze mojí nedokonalé paměti. Ale bylo
by nefér, bylo by ode mě sobecké vytahovat staré
události jen proto, abych si v nich udělal pořádek, abych
se omlouval či dokonce žádal jakési rozhřešení.
Mám to štěstí, že v současnosti můžu Hanu považovat
za svoji kamarádku. Tak proč to komplikovat, proč řešit,
co bylo - když ona se přes to evidentně dokázala přenést.
Dostávám zase chuť běžet. Takový příval energie si
vážně nepamatuju - rozhodně mě ani jednou nepotkal
v poslední době, kdy jsem se donekonečna chystal, že
začnu pravidelně běhat.
// Jo, já vim, že je to strašná móda a všichni pobíhaj
s mobilama přilepenýma ke svejm roztřesenejm
ručičkám. Ale já prostě na jinej sport nemam prachy ani
vybavení. //
Připravoval jsem se teoreticky, každý den si sliboval, že
už zítra... a pak byl vždycky po ruce dobrý důvod, proč
počkat ještě den.
Nakonec se tím nejlepším důvodem pro odklad stalo
mé zhroucení v Madisonu. Teď je přece zapotřebí nejdřív
si zase dát dohromady hlavu.
Asi jsem si z toho běhání vytvořil ve své představě
povinnost, něco, co prostě dělají všichni superúspěšní a
superzdraví lidičkové, a tím se mi postupně zprotivilo.
Jak by mě mohlo bavit něco, co nedělám ze své vnitřní
potřeby, ale ve snaze naplnit nějaký odcizený vyvoněný
ideál?
// Tohle vysvětlení beru. Lepší než si myslet, že jsem
prostě línej. //
Tady a dnes to bylo úplně jiné. A zřejmě taky
jednorázové, pomyslel jsem si. Těžko si představit, že by
mě ve Městě zachvátila podobná vlna nadšení z pohybu,
jako tady v tom horském ovzduší.
Sestoupil jsem mezi baráčky. Vesnice byla větší, než se
zdálo z kopců; ostatně už ráno po příjezdu mi chvíli
trvalo, než jsem našel náměstí a v jednom z jeho rohů
svůj laciný penzion. Tam jsem jenom předem zaplatil
jednu noc a vyrazil na průzkum okolních Hor, který
právě skončil.
Blížil jsem se uličkami k předpokládanému středu a
uvědomil si, že ještě nechci tenhle den zakončit pádem
do postele ve svém pokoji. Hned ráno mi jede autobus,
takže mám poslední šanci něco tady z toho vytřískat. Ale
co podniknout sám uprostřed Hor?
Nakonec mě nalákala nesoudnost majitelů restaurace
pod kostelem. Název "Tahiti" byl tady něco tak
absurdního, že jsem prostě musel jít dovnitř.
Před roztopeným krbem ležel obrovský černý pes. Muž
a žena ve středním věku na mě z druhého konce mávli,
že se nemám čeho bát. Nepomohlo to, ale posadil jsem
se skoro k němu a zíral do plamenů.
Až tady mi došlo, jak jsem zvenku promrzlý. Teď jsem
pomalu roztával a byl jsem takovým skoro neznámým
způsobem příjemně unavený.
Z mého zaujetí pro neslyšně praskající polena mě
vytrhla servírka dotazem, jestli mám v plánu něco jíst.
Řekl jsem, že ano, a pustil se do hledání nejlevnější
položky v jídelním lístku. Navzdory ujetému názvu to
v Tahiti vypadalo přesně tak, jak se dá v Horách
očekávat. Bylo tam teplo, útulno a klid.
Klid přerušil až příchod skupiny žen, které se usadily
kus ode mě a evidentně něco slavily. Zatímco jsem
žvýkal Horalovu zhoubu s ananasem (a říkal si, že šéfa
tohoto podniku bych vážně rád potkal), k jejich stolu se
hrnuly panáky sladkého holčičího chlastu a jejich
bujarost narůstala.
Nedělá mi nějak extra dobře být mezi cizími lidmi,
navíc hlučnými. Ale pořád se mi nechtělo odejít, a tak
jsem si po jídle dal pivo, protože mě nenapadlo, s čím
jiným bych tady seděl.
Přitáhl jsem si popelník, jednou rukou drbal psa na
hlavě, kterou mi s líným povzdechem položil na nohu, a
snažil jsem se tvářit, že neposlouchám historky od
ženského stolu (ačkoli se nezdálo, že by se mé
pozornosti vůbec mohly všimnout, nebo že by jim snad
vadila).
Jak jsem pochopil, ženy byly kolegyně z práce a slavily
tady narozeniny jedné z nich. Všechny byly usměvavé
sympaťačky, se kterými musela být zábava i ve všední
den, nejen v pátek večer. Působily zkrátka jako fajn
ženské do nepohody, až na jednu zamlklejší blondýnu,
která většinou jen poslouchala ostatní a smála se
unaveněji a se zpožděním, jakoby ze zdvořilosti.
Všiml jsem si, že několikrát těkla očima směrem ke
mně. Těžko soudit, zda to bylo kvůli tomu, jak jsem byl
zaměřený já na ni. Každopádně jsem se chystal raději
vypadnout.
Nestihl jsem to.
// Nechtěl jsem to stihnout. //
Blondýna něco utrousila ke svým soudružkám, které ji
stejně nevnímaly, a šla ke mně.
"Ahoj," naklonila se nade mnou, "prosím tě, neměl bys
cigaretu?"
Sáhl jsem do kapsy pro svou definitivně nejposlednější
krabičku ze všech.
"Jsem skoro nasuchu, ale... jo."
// Úplně dementně zbytečná poznámka. Proč jí cpu, že
mi dochází cigára?? //
"Díky," řekla a rovnou si posloužila mým masivním
zapalovačem.
Pomalu se zavřenýma očima vyfoukla kouř. Otočila se
s rukou opřenou o hranu stolu ke své původní
společnosti, ale nevykročila zpět. Podívala se zase na
mě. Vysunul jsem vedlejší židli.
Sesunula se na ni a podala mi ruku.
"Monika."
"Keo."
Zdála se být pořád stejně unavená, nebo jenom hodně
uvolněná, ale něco se jí zalesklo v očích.
"Co to znamená?"
Mohl jsem odpovědět, že nic, že se mi prostě jenom
líbí, jak to zní. Jenže přirozenější bylo říct pravdu.
"Je to zkratka. Název jednoho vesmírnýho programu
z devětadevadesátýho roku. Chtěli poslat do vesmíru
časovou kapsli, která se vrátí na Zemi za padesát tisíc
let se vzkazem pro budoucí lidstvo," vykládal jsem a
nebyl si jistý, co znamená její výraz, a tak jsem trochu
omluvně dodal : "Já v dětství hodně četl sci-fi, tak se mi
to líbilo."
Monika neodpověděla hned. To se mi taky líbilo.
"Jak daleko už doletěla?"
"Nedoletěla. Tak kapsle je pořád na Zemi. Oni měli
málo peněz, a tak každý dva roky odkládají start."
"Aha," pronesla ještě zamyšleněji Monika, "chudáci lidi
v roce 52010. Budou si říkat 'doháje, už to tady mohlo
bejt před deseti lety...' A my to tady v klidu zpožďujeme."
Zasmál jsem se.
"Třeba nakonec poletí o to rychlejc. Jestli vůbec to naše
poselství z minulosti bude někoho zajímat."
"Určitě bude. Mě by to zajímalo. Ale nebojíš se spíš,
jestli ještě bude nějaký lidstvo?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Lidstvo tady bude. Já," snažil jsem se mluvit rozvážně,
jakože si to teprve na místě vymýšlím, "jsem
melancholickej optimista. I v životě. Věřim, že všechno
dobře dopadne, ale já už se toho nedožiju."
"To zní smutně od mladýho kluka. Co bych měla říkat
já?"
"Ty jsi přece taky mladá."
"Je mi třicet. Ve městě dobrý, tady na vesnici... už jsem
tak trochu odepsaná."
"Tak proč se nepřesuneš třeba do Města? Myslim to
s velkým em."
Monika se zasmála, trochu jinak, zdálo se mi, než u
svého původního stolu.
"Manžel by asi neměl radost," řekla a pak ukázala na
moji náprsní kapsu, "neměl bys ještě?"
"Popravdě jsem ti dal poslední. Dají se tady na konci
světa někde sehnat cigára?"
"Jedině v nonstopu."
"Vy tady máte nonstop?"
"Jo. Jmenuje se Pekelná díra a název odpovídá. Chce se
ti tam?"
"Zní to skvěle. Co tvoje kámošky," pohodil jsem hlavou
směrem za ni, "nebudou tě postrádat?"
"Já rozhodně nebudu postrádat jejich vyzvídání, co
jsem tady s tebou tak dlouho řešila. Nevšim sis, jak po
nás pomrkávají a hihňají se jak nepříčetný?"
"Nevšim," plácl jsem jen tak, "mam oči jen pro svoji
pohlednou společnost."
Monika se zasmála. Zase trochu jinak a bez komentáře.
// Na co si to tady hraju? Že umím sbalit i holku, která
si na mě nezvykala dlouhý měsíce ve společným
kanclu? //
A tak jsme se přesunuli do Pekelné díry, kde kromě
pidlikání hracích automatů z vedlejší místnosti byl
celkem klid a prázdno.
Popíjeli jsme a Monika vyprávěla, jak chodí s ostatními
ženskými pracovat do lesa, aby ve své zlaté kleci
neumřela nudou. Já jsem jenom poslouchal a zase mě
v mé posluchačské roli ovanula atmosféra nemocnice.
// Nakonec to bude jediný, co umim fakt dobře. Sedět a
poslouchat ostatní lidi. //
"Dlouho jsem si takhle nepokecala," uzavřela Monika
mohutný proud informací o přistěhování do domku
v Horách, o věčně nepřítomném manželovi, o opuštěné
kariéře ponechané ve Městě.
"Já taky ne," řekl jsem a všiml si, že se usmívám. Jistě,
mohl za to částečně alkohol. Ale ne zcela.
"A co ty vlastně děláš?"
"Pracuju v kavárně."
Monika trochu přehnaně vytřeštila oči.
"Jo? Na to vůbec nevypadáš."
"A na co vypadám?"
"Nevím," mnula si zamyšleně prstýnek mezi
jednotlivými potahy, "ale nelákalo by tě něco jinýho?"
Pokrčil jsem rameny.
"Nic mě nenapadá. To se pak těžko něco hledá," řekl
jsem a přitom dobře věděl, že mě hledání čeká. I kdyby
mě nakrásně Robert chtěl vzít zpátky, já tam prostě už
nemůžu.
// "Blanko, tady jsi špatně připravila-" "-ale ale,
nezapomněl sis vzít prášky?" //
"A kdyby sis mohl vybrat? Co by tě bavilo?"
"Co by mě bavilo? Pracovat v cukrárně," vyhrkl jsem
bez přemýšlení a sám trochu užasl, na co jsem si to
vzpomněl.
"To není zas tak odlišná práce," poznamenala Monika.
"Ne, já nemyslim obsluhovat. Myslim vyrábět zákusky chodil jsem ještě při škole na brigádu do výrobny
zákusků u nás na Maloměstě. To mě bavilo."
// Zato mě nebavilo poslouchat otcovy hlášky typu
"kdybys aspoň pekl chleba jako chlap". //
"A proč to nezkusíš? Ve Městě musí bejt spousta
cukráren."
"Nemá to cenu. Nejsem vyučenej a tak... neznam žádný
lidi, nevim jak na to."
Monika do mě pak trošku hučela, že bych se neměl
"vzdávat svých snů". Silná slova. Snad to bylo jen tak ze
zdvořilosti, nevím, rozhodně nemohla tušit, že jsem
skutečně měl jeden velký sen: ještě v Epsilonu.
Když jsem nastoupil v kanceláři, velice rychle mě práce
začala ubíjet a já si usmyslel, že potřebuju dělat něco
hmatatelnějšího, kde uvidím výsledky.
Logicky jsem se ve svých představách vrátil k onomu
"poslednímu období, kdy jsem byl šťastný", k době, kdy
jsem po vyučování chodil do ráje těst a náplní. Byl jsem
tam mezi samými ženami a o to víc mě rozmazlovaly a já
si užíval každý povedený větrník a peníze už byly vlastně
jenom takový bonus.
Když jsem tedy uvažoval, kam uniknout z Epsilonu,
zatoužil jsem po možnosti vrátit se k cukrařině. Jenže,
jak jsem o mnoho let později vysvětloval v Horách
Monice, chyběla mi nějaká oficiální znalost oboru a
především potřebná průbojnost, abych někde sliboval
"dejte mi šanci a uvidíte, že jsem celkem šikovnej".
A tehdy mě napadlo, že nejlepší bude něco si našetřit a
založit si cukrárnu vlastní. Samozřejmě cukrárnu docela
maličkou, zaměřenou na několik základních zákusků,
spíše dortíků, provozovanou nejlépe ve dvou až třech
lidech...
// "Vole, nechtěl by sis něco přivydělat stříkáním
šlehačky?" "Ale tak, proč ne?" Jako potvrzení Vonnyho
účasti dobrý dost. //
Strávil jsem mnoho epsilonských měsíců ve svých
představách a plánech, neustále jsem si něco kreslil a
propočítával, rozebíral jsem možnosti podnikatelských
úvěrů a maloval si svou vizi malé " jakožedomácí"
cukrárny, nebo spíše kapkejkárny, kam každý ze
sousedství chodí s úsměvem a odchází s ještě širším.
// Fakt. Mně to prostě přišlo jako super nápad. //
Jenže má neprůbojnost (a řekněme nesoustředěnost)
mě provázela i sem a celá cukrářská vize postupně
matněla, až úplně vyšuměla. A nakonec, když jsem se v
létě sesypal a skončil v nemocnici, ztratily se mi ty plány
z hlavy nadobro.
Možná je to můj osobní problém, možná má deprese
opravdu obecně takový vliv na lidskou paměť každopádně jsem si od minulého léta na svou vysněnou
provozovnu nevzpomněl.
Až dnes.
Bylo už víc než pozdě, a tak jsme s Monikou (oba
v mírně podroušeném stavu, ale nikoli úplně na kaši)
opustili Pekelnou díru. Prošli jsme kolem mého
penzionu, kam jsem se ji neodvážil pozvat, a doprovázel
jsem ji na kraj vesnice.
Šli jsme beze slova; přinejmenším z mojí strany proto,
že mi bylo líto, že tahle noc už končí.
Zastavili jsme před posledním a zároveň jediným
novějším domem. Monika vytáhla ruku z mojí kapsy, kde
si ji zahřívala.
"Tak," řekla.
"Tak," řekl jsem a v touze nepromarnit jedinečnou
příležitost jsem se vzepjal k otázce "manžel je doma,
nebo mě pozveš dál?"
Monika se zasmála, pak ztichla a já neviděl, jak se
tváří.
"Myslíš, že to u mě takhle funguje?"
"Zkusit jsem to musel," pokrčil jsem rameny.
Naklonila se blíž a já tak rozeznal v tmavých obrysech
její provokativní úsměv.
"Zkoušíš to málo."
// Slovo, který hledam, zní "omítka za límcem". //
Za pár hodin jsem pak odcházel mrazivým ránem a
broukal si. Svůj výkon jsem zhodnotil zhruba tak, že po
více než půlroční abstinenci to celkem ušlo.
// Třívteřinovka s Blankou byla rozhodně mimo
soutěž. //
Naposled jsem spal s Ivetou, na kterou jsem si čas od
času vzpomněl s výčitkami.
Jenže tohle bylo něco jiného. Tady se sešli dva dospělí
lidé, kteří věděli, co chtějí – z toho nemůže vzejít nic
špatného.
Měl jsem zkrátka z té noci dobrý pocit.
Ale ze všeho nejvíc mě nabíjelo energií moje
rozpomenutí na někdejší podnikatelskou vizi. Jako bych
objevil něco, o čem jsem ani nevěděl, že hledám. Jako by
to spadlo z nebe dávno poté, co jsem zapomněl, že jsem
to někdy vystřelil do kosmu.
V tom návalu radosti jsem se v mezeře mezi dvěma
domy zadíval k Horám a zařval "I'm back, baby!"
Pak jsem šel dál, na zprvu přehlédnutého chodce se
tvářil jakoby nic, a dusil v sobě smích.
Možná není zapotřebí složitě vymýšlet, co se životem.
Možná se stačí vrátit o kousek zpátky.
Možná jsem vážně dohnal sám sebe.
10. Studna
// Ze všech mých nápadů z poslední doby tenhle byl
nejdementnější. //
Ležím na dně prázdné studny a kdybych se nesvíjel
bolestí, cloumal by mnou vztek.
Uvažuji, jestli taková bolest v noze může znamenat, že
je zlomená. Nikdy jsem nic zlomeného neměl, a není
divu - dávám si na sebe pozor.
Docela rád bych připsal vinu za svoji situaci Haně.
Když jsem cestou z pivovaru poznamenal, že se nám
vlastně ani na jedné z našich výprav nestalo nic
nebezpečného, vysmála se mi.
"S tebou můžu chodit jenom na bezpečný místa," řekla.
// Já vim, že jsem vyplašenej, všeho se bojim a tak. Ale
je nutný mi to takhle dávat najevo? //
Takže to ve mně chvilku uzrávalo, jako všechno, až
jsem se vydal k ruinám Černého kostela pár kilometrů za
Městem.
Černý kostel rozhodně nebyl sám o sobě dobrodružným
cílem; šlo spíše o to, abych taky jednou někam vyrazil
bez doprovodu, když už mě tak pěkně napumpovala
cesta do Hor.
Dojel jsem autobusem na kraj Města, vydal se do lesa a
nějak se mi v těch kopcích podařilo přelstít můj obvykle
dost pomatený orientační smysl a celkem brzy jsem stál
před tím, co zbylo z někdejšího poutního místa.
// Viděl jsem skoro v přímým přenosu Husseinovu
popravu. Vlastně nevim, jestli je to dobrá zpráva.
Každopádně není dostatečně zásadní, abych na ni
vzpomínal po zbytek svejch dnů. //
Trosky už pochopitelně neměly žádné dveře, takže jsem
si mohl bez potíží prohlédnout vnitřek a zase v klidu a
míru odejít. Jenže, než jsem vůbec vstoupil do
samotného kostela, všiml jsem si nedaleké studny.
Protože hydrologii rozumím asi tolik jako ostatním
vědám, zdálo se mi nepravděpodobné, že by v takhle
vysoce položené studni mohla být voda. Šel jsem ji tedy
prozkoumat.
Obě poloviny dřevěného poklopu byly uprostřed
zatíženy jedním velkým kamenem; vyskočil jsem tedy
nahoru, abych ho odvalil k jedné straně a podíval se
dovnitř.
Nestihl jsem se ani leknout, když pode mnou cosi
křuplo a já propadl přímo do díry, zatímco kámen
ohleduplně minul moji hlavu a zaduněl hned vedle.
// Čistě muj styl. U přechodu se třikrát rozhlídnu, ale
na procházce po třech centimetrech shnilýho dřeva mi
nepřijde nic divnýho. //
Když jsem se rozkoukal z prvotního šoku po nárazu,
přišel čas věnovat se poměrně zásadní otázce - jak se
odsud dostanu?
Skoro nic nevidím, ležím v blátě a v noze mi škube jako
by mě do ní někdo mlátil sekyrou. Nehrozí, že bych se
tady udusil - to je plus. Na druhou stranu, batoh jsem si
odložil do mechu vedle studny, takže pomoc si
nezavolám.
A to je průšvih, protože mě tady nikdo nebude hledat.
Je to sotva pár dnů, co jsem se odstěhoval od Vonnyho
do garsonky o pár ulic vedle.
Tomu rozhodnutí se nedalo vyhnout. Když jsem s novou
energií v žilách přestal marodit a vzal práci v HT-Martu,
abych se tam pomalu připravil na realizaci svého
znovunalezeného projektu "Kapkejkárna", potřeboval
jsem se odstřihnout i od závislosti na Vonnym.
Nebylo to snadné. I když jsem byl připraven mu
vysvětlit, že jde tady hlavně o něj, abych si už od něj
nemusel půjčovat, a proto jdu na místo, kde budu bydlet
za polovinu. Bohužel už jsem dokázal trochu odhadnout,
že tu zprávu nepřijme zcela bez emocí. Nezvládl jsem se
na něj dívat moc dlouho.
A tak jsem tam Vonnyho nechal s tím, že si určitě brzo
najde nového spolubydlícího. Dokonce jsem ani
nenavrhnul, aby se zkusil domluvit se Zuzanou; nechtěl
jsem tu situaci dělat ještě nepříjemnější.
Snad moje oči více přivykly tmě, nebo se slunce
posunulo tak, že svítí pod výhodnějším úhlem,
každopádně už kolem sebe vidím trochu lépe. Nemám
z toho radost.
Pár pavouků, jeden chlupatější než druhý. Oslizlá
kamenná stěna okolo. A někde daleko nade mnou
půlkruh světla, ke kterému se můžu dostat asi tak
snadno jako na Mars.
// Opportunity! Ale ne, úspěchy dálkově ovládanýho
roveru budou zastíněný, až na Marsu přistanou lidi. Tak
nic. //
V HT-Martu se nebudou divit. Musí být zvyklí na
spoustu týpků, kteří se po první zkušební směně už
neobjeví. Ačkoli, asi málokdy se tam uchází o místo
někdo, kdo dá přednost před jimi nabízenou prací
pomalé smrti hladem v bahnité díře.
A přitom se mi v obchodě docela líbilo, pokud mám
soudit podle těch prvních několika hodin. Doplňovat
zboží, uklízet obaly, jezdit si s paleťákem a to vše bez
rizika, že by mi hrozila práce na kase… co víc si přát,
když už člověk skončí v supermarketu?
Snad i můj vedoucí to se mnou viděl nadějně; za celý
den jsem rozbil jednu jedinou sklenici čalamády značky
Šnek.
// Získat to místo bylo snadný. V HT-Martu vemou
každýho, kdo se umí tvářit, že nebude z dlouhý chvíle
ejakulovat do vlašáku. //
Pomalu zkouším pohybovat chodidlem a už je mi jasné,
že s úvahami o zlomenině jsem trošku přestřelil.
Rozčvachtané dno mě zachránilo. Jenže co je mi to
platné, když tady stejně ztvrdnu.
Hulákat nemá smysl. A nic jiného mě nenapadá.
V kapse mám zapalovač; ten je dobrý leda k tomu, aby
mi připomněl, že cigára leží nahože v batohu.
// Takže teď mam ještě chuť kouřit. Děkuju pěkně. //
Fakt mě to tady nebaví. A nebaví mě ani moje
bezradnost. Přiznávám, jsem zhýčkaný městský člověk,
ale ať mi nikdo netvrdí, že zkušení drsní muži mají pro
takovou situaci v hlavě desatero zásad, s jejichž pomocí
se bez problémů osvobodí.
Doktorka Přehnalová mi ukončila neschopenku hned na
první kontrole po mém návratu z Hor. Muselo být na
mně vidět, že jsem v podstatně lepším stavu, i když jsem
jí o své cukrářské vizi neříkal. Zatím to i mně
samotnému znělo příliš šíleně.
Jenom jsem na ni vychrlil, že po prášcích je mi lépe
(což byla asi pravda), že na terapii u Tamary zažívám
neuvěřitelně objevné a osvobozující náhledy do vlastního
nitra (což byla samozřejmě lež) a že pravidelně a klidně
spím (nedodával jsem, že většinou přes den, protože mi
vyhovuje být vzhůru v noci, procházet se prázdným
městem a tak), zkrátka že už nehodlám být zavřený
doma a potřebuju se do něčeho pustit.
Tím něčím jsem samozřejmě myslel svoje podnikatelské
plány, které ale byly pořád ještě poněkud vzdálené, a
v první řadě bylo zapotřebí ledacos uspořádat.
Hned cestou od doktorky Přehnalové jsem zašel za
Robertem. Moji výpověď přijal, zdálo se, v klidu - vlastně
až moc v klidu, skoro apaticky. Díval se mimo, měl
trochu kruhy pod očima a ani nebyl tak hladce oholen,
jak jsem si ho pamatoval. Asi mu rozšiřování jeho
kavárenského impéria dávalo zabrat.
Neptal jsem se, jak vyřešil situaci po mém zmizení
z Madisonu. Nemohl jsem se totiž rozhodnout, jestli je
větší nezdvořilost ho otravovat zbytečnými řečmi, nebo
předstírat nezájem - a tak jsem radši mlčel. Odcházel
jsem odhodlaný co nejrychleji na to setkání zapomenout.
// Esence mých sociálních interakcí. //
Další týden mi zabralo stěhování mých dvou igelitek do
nového obydlí. Pak už jsem se konečně dokopal do HTMartu, pohovořil s vedoucím prodejny, za pár dní si
vyzkoušel páteční odpolední směnu a od prvního
pracovního týdne mě dělil jenom víkend.
Víkend začal sobotou, která se měla stát datem mojí
smrti, jak to odsud zdola vypadá.
Co mě vlastně vyhnalo z Města kromě Hanina
posměchu nad mou zbabělostí? Řekl bych, že samota
v uzavřeném prostoru. I za těch pár dní sólo bydlení
jsem pochopil, jaký je rozdíl žít s někým, kdo toho moc
nenamluví, a zůstat úplně sám.
Ale rozhodně si na samotu nehodlám stěžovat. Byla
totiž zanedbatelným nepohodlím ve srovnání s tím, že
jsem teď měl v životě něco, co mi tak dávno chybělo jasný cíl.
// Klídek. Ve dvaadvaceti mam nárok na trochu toho
patosu a velkejch slov. //
A i když k jeho dosažení bylo zapotřebí překonat
měsíce, možná roky v HT-Martu, moje touha provozovat
ujetou malou cukrárničku mi pomáhala věřit, že to
zvládnu. Po dlouhých letech jsem totiž měl jasno, co si
přeju. Ne co musím dělat, abych se uživil, ale kým chci
být.
Můj cíl byl daleko, ale konečně dost důležitý na to,
abych k němu začal směřovat a vydržel pro něj
skladnickou rutinu a nezbláznil se z ní, i když to bude
nudné, ubíjející, depresivní.
// Supr. Nejšílenější "tanec na hraně" mýho života bude
mít podobu stálýho zaměstnání. //
Jak pořád zírám přímo nahoru do toho světla, uniklo
mi, co osvětlilo tady dole. Protahující se kopečky stínů
odhalují různé výčnělky a boule na protější stěně, která
vůbec není tak hladká, jak se mi zprvu zdálo.
Nemůžu se rozhodnout, jestli má cenu to zkoušet.
Pořád mě dost bolí noha, ty nerovnosti budou rozhodně
klouzat a možná budou někde nahoře příliš daleko od
sebe - co když zůstanu viset dva metry pod okrajem a
budu muset zpátky dolů?
Napadají mě všelijaké šílené způsoby, jak vyšplhat. Co
kdybych se třeba položil, vzadu se zapřel nohama,
natáhl ruce a pomalu se, dlaň po dlani, posouval vzhůru?
To by asi nedopadlo dobře.
Nejen, že se pořád opájím tím, že už zase vím, "co od
života chci" - myslím taky na to, kdo mi ten nápad
ztracený kdesi v epsilonských časech připomněl.
Monice z Hor budu navždy vděčný, že mě přiměla
k tomu nahlédnutí do vlastní paměti. A u vděku na dálku
už nejspíš zůstane. Těžko bych se jí odsud z Města mohl
plést do života a navazovat na tu jednu náhodou noc,
nebo dokonce nějak komentovat její evidentně ne zcela
uspokojivý vztah s manželem.
I když by bylo fajn umět taky někoho povzbudit, aby tak
trochu našel cestu sám k sobě, pošťouchnout někoho
k zamyšlení, pomoci mu nikoli radou, ale právě tím, co
pro mě (snad intuitivně, bez konkrétního záměru)
udělala Monika.
Asi to nikdy umět nebudu. Naštěstí v mé samotářské
bublině asi nepotkám nikoho, kdo by takovou pomoc
potřeboval. Mám jenom Vonnyho a Hanu a řekl bych, že
oba tak nějak lépe prospívají beze mě.
Dotýkám se dvěma prsty vlhké škvíry ve zdi a znovu
myslím na Moniku. Setkání s ní mě povzbudilo ještě
k něčemu - zrcadlo v její ložnici totiž dalo nemilosrdně
vyniknout mé titěrnosti. A tak jsem od návratu každý
den dělal nehorázné porce kliků.
// Za nehoráznou porci považuju cokoli od čísla pět
nahoru, jasný. //
Během tak krátké doby jsem samozřejmě neměl šanci
nějak viditelně zesílit, ale přinejmenším jsem tak získal
sebevědomí, abych vůbec zkusil vlastními silami vylézt
nahoru. Takže to zkouším. Odlepuju se od země a
natahuju ruku k prvnímu úchytu.
Samozřejmě jsem všechno o Kapkejkárně musel
vyblekotat Haně.
// Teda, vynechal jsem popis pozic, do jakých se Monika
dokázala zkroutit. Vlastně jsem vynechal Moniku úplně
celou. //
Seděli jsme na matraci v mém prázdném novém obydlí,
popíjeli čaj z jednoho hrnku a já jí zmateně líčil, jak si u
mě budou podávat dveře celé rodiny s hipstery, a jak
navíc u mě všechno bude zdravé, bio a fair-trade.
Hana poslouchala a jak se jí postupně rozšiřoval úsměv,
očekával jsem každou chvíli propuknutí v ďábelský
smích a smetení mojí vize kupou racionálních námitek.
Jenže místo toho, když jsem se nadechl a konečně na
chvíli zmlknul, Hana řekla třetí nejdůležitější větu, jakou
jsem od ní kdy slyšel.
"To zní jako dobrej nápad."
A já, abych zakryl dojetí, jsem dál vykládal o dětech
dávících se cukrem a o tom, jak budu ten nejsoučasnější
cukrář a na všech sociálních sítích vlídně zodpovím
každou otázku a veškerou kritiku přetavím v dobrou
reklamu svým pozitivním přístupem a všechno bude
super, protože jinak to už nemůže být.
Hana, až na pár poznámek, dál jenom poslouchala. Byl
jsem jí vděčný nejen za to, že nezavrhla můj nápad. Snad
ještě víc se mi ulevilo, že mě neseřvala za odstěhování
od Vonnyho.
Když na něj konečně přišla řeč, prohlásila, že podle ní
Vonnymu jenom prospěje, když se bude muset obejít
beze mě. Což jsem úplně nechápal, protože podle všech
mých dosavadních zkušeností jsem to byl já, kdo by byl
bez toho druhého dávno ztracený.
Na to mi Hana odpověděla, že ono rozdělení prospěje
nám oběma, protože díky němu spolu budeme víc
mluvit - a dál nic nevysvětlovala.
Znělo asi celkem logicky, že když se teď uvidíme, bude
to setkání o něco intenzivnější, než předchozí měsíce
zevlování v sousedních pokojích. Jenže jsem se octl
v zapeklité situaci - jakým způsobem se s Vonnym vídat?
// Slovo, který hledam, zní "bromance". //
Zdráhal jsem se u něj jen tak objevit. Zvát ho někam na
pivo by bylo zvláštní, ani jeden z nás se tímhle způsobem
s lidmi nestýkal. Napadlo mě, že bych mu měl zajít vrátit
klíče od bytu, ale ani k tomu jsem se zatím nedostal.
Působilo to na mě až příliš jako rozchod. Nevěděl jsem,
co dál.
Jedním jsem si ale jistý a čím dál jistější, jak se blížím
nahoru: musím Vonnyho ve svém životě udržet.
// Slovo, který hledam, zní "bromance", nikoli "gay". //
I když neumím sám sobě vysvětlit proč, potřebuju ho. A
podle toho, co naznačuje Hana, i on potřebuje mě, což je
ještě nevysvětlitelnější - ale budiž.
Otvorem nad hlavou už vidím kus zdi kostela, jsem
skoro nahoře. Nevím, jestli se zvládnu vytáhnout, ale
když už jsem tak vysoko, nic jiného mi nezbývá.
Chňapám po okraji, trošku se drolí.
Zaberu a klouže mi ruka. Řítím se dolů.
Tak znovu.
// Kurva. //
11. HT-Mart
"To si děláš srandu!" zařval jsem na Vonnyho.
Právě mi oznámil, že se vykašlal na školu a hodlá si
místo studia sociologie najít práci. Pro začátek nejlépe
v HT-Martu, jelikož dva dokončené ročníky mu sotva
pomohou k nějakému kvalifikovanějšímu zaměstnání.
Ode mě chtěl, abych ho představil a doporučil, má-li tam
moje slovo nějakou váhu.
// To si piš. Muj vedoucí nadšeně přijme každýho, na
koho ukážu prstem. Jsem totiž na krámě dost velký
zvíře. //
Tvářil se smrtelně vážně. Jako vždycky.
"Už nemělo cenu to prodlužovat. Pomůžeš mi, nebo
ne?"
Než přišel, čekal jsem na něj v našem donedávna
společném bytě asi hodinu. Jenom jsem seděl mezi těmi
šedočervenými zdmi a uvažoval, proč mě dnes pozval.
Zrovna ve čtvrtek, den narvaný premiérami. Kdyby mě
chtěl s sebou na nějaký film, sešli bychom se snad
rovnou u kina.
Sem, na tohle místo jsem se mohl vracet z HT-Martu,
do toho známého pokoje, ke známému Vonnymu, ke
známému výhledu na protější barák, ještě oprýskanější
než ten náš.
Místo toho jsem každý den po práci přicházel do bílé
prázdnoty s jediným oknem, napůl zastíněným reklamou
na levné půjčky. Snad kvůli nevlídnosti mého obydlí jsem
pracoval šest dní v týdnu, i když vědomě jsem své
nasazení vysvětloval jako snahu co nejrychleji mít peníze
na start cukrárny.
// Zas tak naivní nejsem, abych čekal, že si našetřim ze
skladnický mzdy. Spíš šlo o vytvoření nějaký ucházející
historie na účtě, aby mi pak banka byla ochotna půjčit.
K těm navoněnejm lichvářům, co pučej každýmu, bych
nikdy nešel. //
Zatímco tady jsem měl ve zvyku usadit se ve svém
pohodlném křesle a přitáhnout si stolek s notebookem a
jídlem, jaksi se znehybnit a přisát k síti za displejem,
v mém novém sídle mi zbyl jenom ten notebook.
// Jo vlastně, zažil jsem nástup sociálních sítí. Ale
vzhledem k rychlosti vývoje v týhle oblasti bych je
nepřeceňoval. //
Ležel jsem s ním na matraci, vyhledával informace o
cenách surovin, studoval obchodní zákoník a prohlížel si
ty nejmenší pece na trhu, dostačující k pečení dortíků.
Okolo mě se pak namísto nábytku vrstvily štosy papírů
s nákresy, tabulkami, výpočty a návrhy loga.
// Neexistuje způsob, jak elegantně nakreslit nápis
"Kapkejkárna". Ani minimalistická verze "KKK" se
neosvědčila. //
"Nebudu ti v tomhle pomáhat. Já tě v HT-Martu
nechci."
Utrhl jsem se na Vonnyho dost hnusně, ale on jenom
potřásl hlavou, jako by s tím počítal.
"Fajn. Tak si budu muset zkusit něco najít na Venkově."
"Co je zase tohle za kecy? Chceš dojíždět z Města na
Venkov jako vocas?"
"Ne, já tam chci jako vocas bydlet. U mámy," vysvětlil.
Zíral jsem na něj v šoku.
"Ty vole, co máš asi tak za budoucnost v tý díře?"
// Ještě bych na něj měl zařvat "máš navíc" a "podívej
se, jakej život vedeš!", a můžu si rovnou zažádat vo
rodičovskej příspěvek. //
"Ježiš, budoucnost. Jakou mam tady?" rozhodil kolem
sebe rukama.
Možná jsem nebyl jediný, koho zaskočila samota.
Kolikrát mě ještě překvapí, že Vonny není příslušenství,
ale člověk? Neměl jsem odcházet bez varování, nebo
aspoň - dokud jsem neměl jistotu, že přijde někdo místo
mě.
"A co Zuzana? Co ti na to řekla?"
"Tý se ptát nebudu. Prostě se vrátim na Venkov."
Dokonce i Vonny už odpovídal ne zcela klidným hlasem.
Chtěl jsem se mu vysmát. Předhodit mu jeho zbabělý
návrat do bezpečí rodinného domu, kde o něj bude
pečovat maminka, uklízet po něm a krmit ho. Jenže to
nešlo. Jednak mě zarazila jeho podrážděnost, a pak...
Byl jsem to já, ten nesamostatný. Byl jsem to já, kdo
využíval společnou lednici a odnášel z ní věci, aniž by
něčím přispěl, protože nedokázal nikdy vyjít s výplatou
bez ohledu na její výši. Zejména jsem si zvykl s Vonnyho
tichým souhlasem počítat od doby, co jsem přestal jezdit
na Maloměsto a vozit si zásoby.
Teď mi doma zlověstně vrčela prázdná malá lednička,
do které jsem občas šlehl kus salátu, nechal ho pěkně
nahnít a po pár dnech ho přenesl do koše.
A jídlem to nekončilo.
Zase to byl Vonny, kdo si poradil s výměnou skla ve
sprcháči po mém uklouznutí, kdo namazal dveře nebo
prošťouchl a znovu sestavil odtok pod dřezem. A i když
jsem se tehdy dobře pobavil jeho neortodoxním
přístupem k sifonu, byl jsem dnes bez něj velice rád, že
se mi zatím doma nic nerozbilo.
Sám bych u sebe nespravil nic. Spíše jsem si o to více
zvykl uklízet, třebaže skoro nebylo co. Téměř denně
jsem až obsedantně drhnul záchod, umýval svých pár
kousků nádobí, rozprašoval jsem savo po všech koutech,
kde hrozila plíseň, a žil jsem tak ve skoro sterilním
prostředí.
// Ani mikrobi nesměj narušovat mou samotu. //
Sledoval jsem, jak se Vonny nehtem rýpe v narušené
hraně stolu. Najednou mi došlo, že od chvíle, co přišel a
sedl si na židli, já chodím nervózně po místnosti a
pokřikuju na něj, zatímco on tam jen sedí a dívá se
někam mimo.
Možná právě teď je ta chvíle, ta poslední možnost něco
říct, než nás okolnosti definitivně rozdělí.
Vydechl jsem, sáhl do lednice pro dvě plechovky piva,
které jsem tam uložil při svém příchodu, a posadil jsem
se naproti Vonnymu.
"Tak jak to s ní je?"
Vonny se pořád díval do prázdna, ale z toho, jak na
chvíli přestal žmoulat mezi prsty odlupované kousky,
jsem odhadl, že si přál tu otázku slyšet.
// Je to směšný. Nejsme ani vzdáleně ty klasický macho
borci, co nemluvěj o svejch pocitech, protože jsou na to
moc drsný. A stejně, když přijde na věc, trvá nám strašně
dlouho, než začneme mluvit na rovinu. //
"Je pryč."
Nechal jsem to chvíli viset ve vzduchu. Hlavně proto,
že mě nenapadlo, co k tomu říct.
"Jako že už se nevídáte ani jako kamarádi?"
"Úplně pryč. Odjela s nějakým začínajícím režisérem."
"Ty bláho."
"Jo."
Vlastně není problém odhadnout, co říct. Prostě je
zapotřebí chvíli neříkat nic, zdá se.
A v tom tichu, jak tam sedíme, to najednou všechno je
vysvětleno. Už chápu, proč chce zmizet z prostředí,
které má s ní spojené. Nemůžu se mu divit. Zrovna já.
"Tak ať ta děvka shoří v pekle," pozvedl jsem plechovku
a dopil ji.
// Něco takovýho můžu říct jenom před Vonnym,
protože on chápe, že to nemyslim vážně. Že si tak jenom
dělam srandu z lidí, co takhle mluvěj. //
Ale stejně mě štve jeho rozhodnutí opustit školu. To je
prostě tak hloupé, tak strašně hloupé. Od Vonnyho bych
nečekal tak impulzivní jednání.
Přišlo mi to najednou zvláštní. Při nástupu do HT-Martu
jsem čekal, že v tom převážně ženském kolektivu bude
samé drama, že se tam budou s neúnosnou intenzitou
řešit vztahy, osudy a podobně.
Ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Poměrně
nepřipraven jsem se setkal s ženami, které ze všeho
nejvíc byly unavené - bez ohledu na věk a pracovní
pozici. Nebo odevzdané. Spíš.
Vykládaly si spolu něco sice téměř neustále (včetně
pokřikování mezi jednotlivými pokladnami), ale pokud
šlo o prožitky, partnerské záležitosti a vnitřní život
vůbec, jako by tyhle věci prožívaly pouze externě: kdo se
s kým vyspal v jakém seriálu, co vařili ve včerejším díle
kuchařské reality show a kde byla moderátorka na
dovolené, že je tak opálená.
Sem tam možná utrousily pár drbů o společném
známém, který se rozvádí, ale hned se vrátily do bezpečí
fiktivních televizních vztahů. Pokud už došlo na opravdu
osobní rovinu, mluvily nanejvýš o svých dětech. A pak
taky o nábytku. Ale na nějaké vlastní štěstí, zdá se, už ve
svých očích neměly nárok.
Nakonec tedy moje první setkání s reálnými emocemi
po dlouhé době představoval Vonny - ten Vonny, kterému
jsem se vždycky vysmíval, že nedokáže prožít nic
skutečnějšího, než filmový romantický kýč, kterého jsem
považoval svým způsobem za automat. Protože to bylo o
dost pohodlnější, jak dnes vidím.
I když to není tak docela pravda. Měl jsem už dříve
prostředky, jak poznat Vonnyho aktuální rozpoložení.
Nálady, které neprozrazoval přímo, se daly odhadnout
třeba ze způsobu, jak pečlivě, anebo naopak ledabyle
vracel filmové disky do polic. Stačilo si jen všimnout.
Taky po návratu z Venkova míval chvilky hovornosti,
když si jeho matka před časem našla nového přítele snad nějakých patnáct let po smrti Vonnyho otce. Vonny
vyjadřoval své pochybnosti o správnosti její volby. Vůbec
se mu ten člověk nezamlouval. Ale časem o něm mluvit
přestal.
Snad si na něj zvykl. Nebo tolik neřešil matčin vztah,
když sám měl co dělat, aby ustál svoje pobláznění
Zuzanou.
Anebo prostě už nechtěl mluvit do zdi.
Protože mou jedinou reakcí bylo doporučení, ať se o to
proboha nestará. Ne že by snad kvalitnější přítel byl sto
poskytnout mu nějakou radu, ale jestliže se staral, bylo
zapotřebí ho vyslechnout.
Teď to vím - a je pozdě.
"Sedíte tady jako dvě trosky, vy dvě trosky!"
Hana vtrhla dovnitř s tak širokým úsměvem, že málem
vybourala futra, a odhodila na podlahu velkou cestovní
tašku.
"Tak, to je první várka."
"Zdar, ségra."
"Kde se tady bereš?"
Kdy naposled jsem ty dva viděl pohromadě? Když jsem
ještě pracoval v Epsilonu – v době, kdy jsem pomalu spěl
ke svému letnímu zhroucení. Zvláštní, jak se ty časy teď
zdají o tolik šťastnější, než jsem je prožíval tehdy.
Všechno bylo nanic, ale na svém místě.
// Slovo, který hledam, by mohlo bejt "rodina". //
Hana si přitáhla třetí židli. Podle zadýchanosti buď
běžela, nebo v té tašce nesla morbidně obézní mrtvolu.
"Tys mu nic neřek'."
"Co mi měl říct?"
"Jsme se k tomu nedostali."
"Ježiš, a co tady děláte?"
"Já vůbec nechápu, o co tady jde!"
Hana cvrnkla do mojí prázdné plechovky a naklonila se
přes stůl, takže mi skoro dýchala do obličeje.
"Snad sis nemyslel, že když bráška odejde, tak tenhle
krásnej brloh někomu necháme."
"Jo takhle."
"Hana mě tady vystřídá, protože ten byt s Luckou měla
jenom do maturity, a stejně..."
"Už to chápu, Vojtěchu."
"-vona stejně hledala-"
"Děkuju, už se orientuju. Vaše rodina mě vždycky
překvapí."
"V tom jsme dobrý. Hlavně já."
"Je fakt, že mi přišlo trochu smutný, aby tady najednou
bydlel někdo cizí. Že bych nemoh' přijít jen tak na kus
řeči."
// Na kus řeči? To jsem jako vážně vyslovil? //
Hana se zahihňala.
"A kdo tě sem zval? Tady budou teď denně brutální
orgiastický satanistický párty."
"Jdu do kina," oznámil Vonny se zacpanýma ušima, "a
vůbec nebudu doporučovat mámě, aby tě tady bez
varování kontrolovala."
"Hmmm, jsi zlatíčko, brácha. Přines mi popkorn."
Vonny se zastavil, už zase se svým klasicky betonovým
výrazem.
"Mam ti ho vážně přinést?"
"Ne, prosím tě. Jdi. Jdi a bav se, ty nešťastná duše."
Nesměle jsem pokynul Vonnymu na pozdrav a cítil se,
jako by mě nechal v kleci s rozchechtanou hyenou.
Nastala pro mě typická situce: něco jsem prošvihl a
nevěděl, jestli je možné to nějak smysluplně dohnat.
Mám Haně s dvoutýdenním zpožděním gratulovat
k úspěšně složené maturitě?
A na co se vymluvím, proč jsem dodnes aspoň nezvedl
telefon? Moje vysvětlení "chtěl jsem to zmínit, až se
uvidíme osobně, je to důležitá věc" by asi znělo dost
chabě. Bude lepší o tom vůbec nemluvit.
// Jako, věřim že existujou další podobně komunikačně
neobratný lidi jako jsem já. Ale ze zjevných důvodů
nemáme šanci se někdy poznat. //
"Tak co na to říkáš?" zeptala se Hana a já z jejího tónu
poznal, že nemyslí svoje stěhování, ale Vonnyho
vykročení mimo akademickou půdu.
Nenapadlo mě jiné slovo, jak ten její tón a výraz
označit, než "dospělý". Vlastně jsem ji takhle vnímal asi
už dávno: jako o tolik dospělejší, než jsem já. Dávno
nebylo možné ji brát jen jako Vonnyho malou sestru.
Nakonec - bylo od začátku pomýlené chápat věc tak, že
znám Vonnyho a jako takový bonus Hanu. Bylo to spíš
naopak, Hanu jsem znal o pár let déle, a teprve, když mi
dohodila bydlení s Vonnym, postupně jsem ho zařadil na
první místo v mém seznamu přátel.
// Seznam nedělá počet odrážek, ne? //
"Je to kretén," řekl jsem.
Hana pomalu přikývla.
"Čekala jsem, že se ti to nebude líbit."
"Moh' bejt aspoň bakalář, když už by nepokračoval dál.
A von to zahodí."
"Já z něj taky nejsem nadšená. Ale ty úplně zuříš."
Pokusil jsem se trochu uvolnit.
"Prostě je to škoda, takhle promarnit... nevim co. Je to
dementní."
"A nemluvíš teď o sobě?"
"Cože?"
"Vždyť víš. Nemáš vztek na sebe, žes po gymplu
nepokračoval?"
"Je tak těžký uvěřit, že mi leží na srdci Vonnyho
budoucnost, aniž bych si od něj něco projektoval?"
"Jenom se ptám."
"Ptáš se zbytečně. Já vysokou nepotřebuju."
"Neměl bys pak trochu jednodušší život?"
"Rozjezd Kapkejkárny by mi titul nijak neusnadnil."
"Tos tenkrát nemoh' vědět."
"K zákuskům mě to táhlo od čtrnácti. Od prvního dne
v cukrárně na Maloměstě. Jenom se mi trošku zamlžilo,
kam mě to táhne."
"Zamlženo máš docela dost. Tak snad chápeš, že bys
neměl bránit Vonnymu, aby šel, kam to táhne jeho."
"Jenže on směřuje do hajzlu."
"A ty víš líp než on, co je pro něj dobrý?"
Nadechl jsem se. Zase už jsem byl zbytečně
vynervovaný.
"Já mu v ničem nebránim. Ale nemůžu to podporovat."
"Měl bys."
"Těžko."
"Taky jsem za tebou stála, když jsi chtěl pracovat
v Madisonu."
"Cože? Tam jsi mě přece poslala ty!"
"Protože v tu chvíli ti nic jinýho nezbylo. Potřebovals to.
Ale věř tomu nebo ne, vidim v tobě víc, než roznašeče
kafíček."
// Je zapotřebí zeptat se konečně přímo. //
"A co ve mně vidíš?"
// Víceméně přímo. //
Hana se podívala do stropu.
"Na to ti neumim odpovědět."
Vstal jsem a nechal ji u stolu samotnou.
"Víš co, hezky se tady zabydli. Já jdu domů... nebo
kamkoli."
"Zkus se brzy vrátit," zavolala na mě přes rameno,
"Vonny tě potřebuje."
Zabouchl jsem za sebou dveře se zamručením "jo, ale
ty ne".
12. Katka
"Jsi v pohodě?"
Hana upřeným pohledem vyžadovala odpověď, a já
hned nevěděl, co říct. Probíral jsem se totiž v duchu
minulými týdny od našeho posledního setkání - ostatně,
rýpání se v minulosti volně přecházející v přítomnost je
moje nejtypičtější duševní činnost.
// Nejsem zas takovej egomaniak. Prostě se rád nípu ve
věcech do zblbnutí a moje vlastní osoba je většinou první
námět po ruce. //
"Jak jako, v pohodě? Proč bych nebyl?" odrazil jsem se
zády ode zdi, o kterou jsme byli oba opřeni a čekali, až
přijde Hanin známý, aby nám otevřel a ukázal prostory,
kde by mohla fungovat Kapkejkárna.
"Myslim celkově. Jak zvládáš svoje depresivní
trmácení."
"Jo tohle."
// Rychle odškrtávam krátkej seznam: k doktorce
chodim, prášky beru, na Tamaru furt kašlu,
samostudium vázne. //
"Řekněme, že mam nějaký trable, ale ne depresi. Což je
posun."
"Trable s čím?"
"Tak starosti. Ty má každej, ne?"
Hana nic neříká, zase do mě jenom vypaluje díru
očima.
"...třeba s Vonnym, když to musíš slyšet. Co jsem ho
přivedl do HT-Martu, zdá se mi takovej... stejnej jako
vždycky. Znáš ho."
"Znám ho docela dobře. Proto bych řekla, že zrovna teď
o něj nemusíš mít starost."
Možná. Ale jsou tady další lidi.
// Díkybohu, že jsem takovej asociál. Kdybych měl
normální počet známých a prožíval všechny tak silně,
jako těch pár lidí, co jsem potkal, hroutil bych se třikrát
denně. //
Zrovna dneska jsem musel potkat Ivetu, moje černé
svědomí z nemocnice.
// Říkam zrovna dneska, jako by mi to nějakej jinej den
bylo příjemnější. //
Vlastně vypadala docela k světu. Říkala, že se má fajn,
že jejímu příteli se daří zvládat svoje běsy, že ona sama
se cítí celkem dobře od doby, co vypadla z ústavu.
Jenže mně přišlo, jako by říkala "od doby, co jsem ji
přestal na psychárně využívat ke snadno dosažitelnýmu
sexu".
Prostě jsem se cítil provinile a nepomohlo ani to, že se
nakonec jaksi neurčitě zmínila o tom, že jsem jí tehdy
pomohl, že potřebovala, aby někdo projevil trošku
zájmu. Objala mě na rozloučenou a vypadalo to jako
odpuštění nebo tak něco.
Ale stejně mi z toho setkání bylo nanic.
// Slovo, který hledam, radši nenacházim. //
Celé dopoledne jsem se pak ujišťoval, jak je dobře, že
jsem si v HT-Martu začal se ženou, která je vdaná a o
dost starší. U ní nehrozí, že bych jí nějak ublížil, je
zkrátka o dost dál a ve svém věku musí mít jasno, co
chce.
"Prostě je toho v poslední době moc. Všechno to
stěhování, Vonnyho dementní odchod ze školy, moje
velký plány a tak."
Hana nedala pokoj.
"Ještě nějaká změna?"
Samozřejmě poznala, že něco zamlčuju, když jsem
uvažoval o Ivetě. A já se o ní nehodlal zmiňovat,
nemocnice byla už skoro rok vzdálená minulost. Hana by
určitě koulela očima a říkala, abych se v tom nepatlal.
Ale co Katka? Měl bych prozradit, že jsem se stal
"milencem vdané ženy" a že si ten titul docela užívám?
"Vlastně..."
"Čau, sorry, měl jsem kvanta mraky zařizování,"
přerušil mě Hanin známý, když se přiřítil.
"To je dobrý."
"Jo, já jsem Pavel," podal mi rychle ruku a už odemykal
dveře, "tak to rychle zfouknem."
Vešli jsme za ním dovnitř a nad námi se rozblikala
zářivka.
"Toho bordelu si nevšímejte, všechno bude do září
pryč."
Kolem nás stálo několik masivních reproduktorů a
dobrou polovinu místnosti zabírala bicí souprava. Zdi
byly odizolovány kobercem a místy platy od vajec. Celá
místnost čpěla nevětraným kouřem s příměsí čehosi ne
zcela legálního.
"Dekadentní," zhodnotil jsem.
Hana se posadila na baskytarové kombo, vzala do ruky
jedinou kytaru a bez zapojení si něco brnkala.
"Jak říkam, kluci se od podzimu rozjedou na školy,
takže to tady bude prázdný. Já tady necham na svoje
náklady vymalovat, a pak si s tim můžeš dělat, co
chceš."
Asi se čeká, že bych měl pokládat nějaké otázky. Já ale
nevím, co říct, a tak jenom pokyvuju hlavou a dělám "mhm, m-hm". Nepronajímám si prostory k podnikání
každý den.
"Elektrika utáhla i tyhle krávy," ukazuje na aparaturu
okolo, "takže není problém. Voda v pohodě. Potřebuješ
plyn?"
Zamyšleně zírám.
"-ne," trhnu sebou, "to by byla elektrická... pícka. Ehm,
a za kolik by to teda bylo?"
Pavel vysloví částku.
"To zní zajímavě," přiznávám a před očima se mi míhají
čísla.
"Záleží na spotřebě, to je jasný. A jinak, můžeme se
domluvit pro začátek na nějaký slevě, než se tady
rozjedeš."
Kývám hlavou.
// Wow. Tolik vstřícnosti najednou. //
"Takže bych měl bejt připravenej za tři měsíce," říkám
jen tak, protože mě opravdu nic jiného nenapadá.
"Září, jo."
"Spousta času," ozve se Hana a já vím, že se jí na názor
ptát nemusím.
Nevodila by mě sem, kdyby se jí to tady nezamlouvalo.
A mně se to taky líbí.
"Čas, ten já právě nemám," říká Pavel a pokládá klíče
na polici, "tak se rozhlídni, pak tady zamkněte. Hana ti
když tak dá na mě číslo, kdyby ses chtěl na něco zeptat."
Děkuju mu a Pavel odchází. Zůstáváme sami. Hana
přestává brnkat, sedáme si do dvou flekatých a
propálených křesel.
"No?"
Zavírám oči a pomalu se zhluboka nadechuju. Už jsem
si skoro zvykl na ten zápach.
"Přemejšlim, jak ti to vrátit. Sám bych takhle úžasný
místo nenašel."
Hana se směje.
"Stačí zákusky zadarmo, celoživotně. Nebo dokud mi to
obvod pasu dovolí."
Nechám si ujít možnost okomentovat všechny její
obvody, které se mi zdají v pořádku.
// Slovo, který hledam, zní "tvary". //
"Je to směšný, víš. Začínat něco v září. Jako by se muj
život pořád řídil školním rokem. Čtyři roky ze školy... a
jako bych se nedokázal nikam posunout."
"To nemusí bejt úplně špatně. Můžeš si dělat třeba letní
prázdniny."
"Já nevim, jestli jsem vůbec někdy nějaký měl. Možná
sis všimla, že nejsem zrovna typ na letní kratochvíle.
Sotva jsem se někdy během léta trochu opálil. A letos ho
celý strávim zavřenej v krámě. Další rok bez léta."
"Pomůžu ti."
Přes moje poslední slova ke mně pomalu dolehlo, co
řekla Hana.
"Cože?"
Hana rozhodí rukama kolem.
"Pomůžu ti tady s tím."
// Jo, tim se dost napraví muj pocit, že jsem ztvrdnul ve
školním oddobí. Pojďme se všichni starat o Kea jako o
malýho kluka. //
"Dík. Ale myslim, že bych to měl zvládnout sám."
Zachechtá se.
"Jakos byl sám u Černýho kostela?"
Šklebím se, ale vlastně mám radost z jejího zájmu.
"Tys koukala na moje fotky?"
"Jo. Cos tam našel?"
// Jak se teď snažim přijít na to, k jaký zásadní pozitivní
události došlo během mýho života, většina těch věcí
souvisí s internetem. Asi mam moc málo zájmu o
jakejkoli jinej obor. //
Jestli Haně odmítám něco poskytnout, je to možnost
bavit se představou, jak se směšně soukám ze studny, do
které jsem vlastní hloupostí spadl.
"Nic moc. Na wiki se dozvíš víc než na samotným
místě."
Hana odhazuje tenkou jarní mikinu a sedá si za bicí.
Místností zaduní její údery do kopáku.
"Na bicí mi to nikdy nešlo," upozorní mě a začne třískat
paličkami všude, kam dosáhne.
Protože jsem v zásadě dost jednoduchý člověk, přijde
mi podezřelé, že Hana pro dnešek zvolila až tak těsné
tričko. Je zapotřebí udělat si v něčem jasno.
Když přestane týrat blány a popadá dech, mám zhruba
připravenou formulaci.
"Ptala ses, jestli je ještě nějaká změna," říkám
nepřirozeně, "zdá se, že jsem se octl v něčem jako vztah
s jednou paní z práce."
Hana má opřené ruce o rytmičák a dech se jí vrací do
normálu.
"Paní?" zvedne obočí.
"No, ona je trošku starší."
"Aha. Tak, to je jedno. Jestli... to je jedno. Dobře pro
tebe."
Zvedá se a já jsem trošku zaražený, že si ze mě
neutahuje. Nejsem si úplně jistý, jaká situace tady právě
nastala.
"Pojď ještě ven," ukazuje na zadní dveře.
"Říkal jsem si, co tam asi je."
Vyjdeme na dvorek a posadíme se na betonový
obrubník kolem zapleveleného trávníku.
"Jak se jmenuje ta tvoje paní?"
Skoro lituju, že jsem něco říkal. Působí to divně.
"Katka. A není to žádná 'moje paní'... Nejde o nic
vážnýho."
"Hm."
Hana vytahuje z kabely balíček.
"Něco jsem ti přinesla."
Udiveně zírám na bagetu, kterou mi podává.
"Za to, žes Vonnymu pomohl s prací. Nakonec."
"Aha. Tak... děkuju."
Nezdálo se mi, že by mi za dohození místa v HT-Martu
měl být kdokoli vděčný. Byla to v podstatě
konečná - tedy pro normálního člověka. Já jsem tam
samozřejmě byl jen z momentální nutnosti, než mě uživí
Kapkejkárna.
Příležitost mít pronajaté prostory už od září mě trochu
zaskočila. Pochopitelně jsem se obával takového kroku
do neznáma, a pak - docela rychle jsem si v HT-Martu
zvykl.
Důležitý poznatek pro mě byl, že vlastně nejsem líný
člověk. Pro někoho, kdo celý život poslouchá, že nic
neumí a není k ničemu užitečný, a navíc posledních pár
let sám ví, že je to pravda, takové zjištění představuje
dost příjemný šok. Nejsem líný, jde jenom o to, že mě
něco musí bavit. A rovnat zboží do regálů mě svým
způsobem bavilo.
// Jo, tohle je jeden z těch momentů, kdy se dojímám
sám nad sebou a brečim ve vaně a tak. //
Ale hlavně jsem si, řekl bych, zvykl na to pohodlí.
Nemuset přemýšlet. Dělat, co se po mně chce. Stačilo
těch pár týdnů a HT-Mart pro mě byl absolutní životní
jistota, něčím, co pevně stojí, a co mě kolébá k jisté
příjemné pasivitě. Protože když je každý den stejný, není
kam spěchat. Taková malá nesmrtelnost.
A tak není divu, že jsem začal randit se ženou z práce kde jinde bych taky někoho potkal.
První, čeho jsem si na Katce všiml, samozřejmě bylo,
jak neobyčejně vkusně na zdejší poměry vypadá. Katka
si uměla i při markování udržet jistou vznešenost, ale
teprve při chůzi volným prostorem vynikla mimořádná
kvalita jejích genů. Když vstala od kasy a procházela
obchodem, společně s mužskými zákazníky jsem zíral
jako u vytržení.
// Narozdíl od taťků za nákupníma vozíkama do mě ale
nešťouchaly nakvašený manželky se zadkem u kolen. //
Snad mě zaujalo právě to, že s její blížící se čtyřicítkou
už nemohla být dokonalá pouze od přírody - evidentně
na sobě pracovala a její péče o zevnějšek nekončila
návštěvou kadeřníka a nanesením chemikálií na obličej
(což samozřejmě v jejím případě bylo taky dotaženo k
dokonalosti, v kontrastu s ostatními kolegyněmi, které
v tom samém zářivě červeném stejnokroji vypadaly jako
zástupkyně jiného živočišného druhu).
Proto mě napřed ani nenapadlo, že by se někdy mohlo
mezi námi něco odehrát - na mě byla až příliš na úrovni,
zdálo se. Občas jsem zaslechl cosi o věčně nepřítomném
manželovi, řidiči kamionu, sem tam jsme prohodili pár
slov, když jsem u její kasy platil svačinu (byla to čirá
náhoda, že jsem si většinou kupoval jídlo, když její fronta
byla nejkratší), ale ostych mi bránil vystoupit aspoň na
krůček ze svých fantazií blíže ke skutečnosti.
Pak jsem si jednou šel zapálit na nakládací rampu,
neboť se mi podle očekávání nedařilo moji závislost ani
v nejmenším omezit, natož se jí zbavit. Tam mi vyskočilo
srdce do krku leknutím, když jsem málem zakopnul o
Katku, sedící s cigárem u mříže a zírající do deště na
parkovišti.
"Promiň," vstala rychle s omluvou, jako by mohla za
moji nepozornost - a já v tu chvíli pocítil dosud
nejsilnější vjem, který mě kdy v souvislosti s Katkou
zasáhl: bylo mi jí líto.
Nevěděl jsem, co se děje, ale vypadala nešťastně. I ta
cigareta napovídala, že má nějaký problém, protože
dosud jsem Katku kouřit neviděl.
Něco jsem plácl, nervózní z její blízkosti, a najednou
jsme tam stáli v objetí a líbali se a když jsme se konečně
odtrhli, rychle jsme se domluvili, že po práci na sebe
počkáme a já netušil, co se z toho vyvine, ale byl jsem
velice příjemně vzrušený a s dokonalou bezstarostností
jsem při první příležitosti oznámil Vonnymu, že dneska
může jít rovnou na vlak, protože naše tradiční kafe po
práci vynecháme, jelikož jest mi zapotřebí divoce
souložit.
Vonny pokrčil rameny, lhostejně mě nazval kokotem a
dál sešlapával krabice.
Když jsme se pak skutečně s Katkou sešli a zamířili
vedlejšími uličkami k ní domů, došla moje mysl
zatemněná libidem k přesvědčení, že nejde o nic
vážného, že nám jde zcela přirozeně o nezávazný sex
dvou dospělých lidí, a jestliže je nutné k jeho realizaci
přečkat chvíli svěřování o samotě, manželovi na cestách
i dceři, která si už zařídila vlastní život, pak tuto
společensky očekávanou proceduru s chutí snesu.
// Ono se říká, že sex bejvá lepší s ne úplně hezkejma
holkama, protože se víc snažej. Tak, jestli někoho baví
šířit bludy… //
Leželi jsme v její posteli a těžko říct, co se honilo
hlavou Katce, ale já samozřejmě rekapituloval svůj
výkon a musel jsem si přiznat, že jej hodnotím jako dost
zdařilý. Takže jsem bez váhání nakousl otázku, kdy se
uvidíme příště.
Na to mě Katka zasáhla víc, než si vůbec mohla
uvědomit, když s odevzdaným smířením prohlásila, že to
nejde, protože je stará. Řekla to tak lehce, jako by byla
dávno zvyklá to poslouchat a věřit tomu.
// A v tomhle já žiju. Ve společnosti, kde ženská
v nejlepším možným věku, kdy už se nemusí starat o děti
a zároveň má nějaký zkušenosti a mohla by konečně
trochu žít, si připadá stará. Jsme tak zvyklí oceňovat
akorát bezduchý mládí, hodnotit ženský jenom podle
sjízdnosti, že nám ani nedochází, jak zkurvenej svět jsme
si tím vytvořili. Jo, vim že se toho taky účastnim, ale
stejně je mi z toho zle. //
Co jsem si měl počít jiného, než se zbláznit do bytosti,
jíž se nedostává sebevědomí, jaké by měla mít?
Přesto, když jsem odcházel, ještě jsem věřil, že to
nebude nic vážného.
"Já ti rozumím," řekla Hana, zatímco jsem žvýkal
svačinu od ní a nevycházel z údivu, kolik toho do ní
dokázala narvat - jako by uvnitř byla ještě jedna bageta,
mnohem větší.
"Jo? A v čem jako?" zeptal jsem se pořád ještě s plnou
pusou.
"Tebe nepřitahuje proto, že je starší. Timhle směrem
ujetej nejsi."
"Dík."
"Ty hledáš dámu v nesnázích."
"Jaks přišla na to, že je Katka v nesnázích?"
"Jestli si začla s tebou, tak musí na tom bejt hodně zle."
"Dík."
"Ta holka v Horách asi taky měla nějakej problém, ne?"
Zaskočilo mi sousto a pět minut jsem se slzami v očích
kašlal, zatímco Hana se dobře bavila.
"Jak o ní víš?"
"Měl ses podívat do zrcadla. Zářils stejně jako teď, když
jsi přijel z Hor. Je hrozný, co s váma chlapama udělá
jeden zásun."
"Kdo říká, že byl jeden? Je mi dvaadvacet, já můžu-"
"Mlč, prosím tě."
Pokusil jsem se zaměřit na své mimické svaly.
"Takže teď jsem rozzářenej, jo?"
Hana zamyšleně rochala klacíkem ve škvíře mezi
obrubníky.
"Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží."
Od Hany bylo zvláštní přiznání, že nezná budoucnost.
Když se smíříme s tím, že před námi ženy mají tajemství
a že ví spoustu věcí, o kterých nemáme ani tušení,
zvykneme si předpokládat, že znají odpověď na všechno.
Bývá zklamání pro obě strany, když to tak nakonec není.
"A co Vonny? Jak dlouho mu vydrží, než se v HT-Martu
propadne do blízkosti mojí kámošky deprese?"
"Jak jsem řekla, o něj se teď bát nemusíš. Ale drž se ho,
prosím."
"Jo, budu," zahodil jsem zmuchlaný ubrousek,
"koneckonců, pořád ještě je jako můj bratr."
13. Manželství
Matka nedorazila a nikomu z nás se moc nechtělo to
komentovat.
"No, to je její věc," promluvil jsem jako první, protože
mi přišlo, že se to tak nějak ode mě očekává. Měla
koneckonců přijít proto, že jsem tady.
Seděli jsme s Mikym a jeho přítelkyní Evou kolem stolu
v jejich novém domě. Všichni tři jsme se raději vyhnuli
dalšímu hodnocení matčiny změny plánu poté, co měla
prý nějakou roztržku s otcem a rozhodla se zůstat s ním
doma.
// Slovo, který hledam, zní "slaboch". //
Miky se pokusil vstát a odnést hrnky od kávy a Eva ho
jemně, ale s nenápadným důrazem odstrčila a udělala to
sama. Pak se vrátila zpátky k nám.
"Tak co práce?"
Viděli jsme se s Evou podruhé v životě. Asi díky tomu jí
nedělalo problémy tu otázku položit - cizí lidé se zkrátka
míň obávají zasažení citlivých témat, nebo spíš nevědí,
která témata jsou citlivá.
"Jde to, zvykám si," řekl jsem.
Byl jsem tady ve společnosti zdravotní sestry a
nejlepšího truhláře na Maloměstě, majitelem malé
úspěšné firmičky s pěti zaměstnanci. Co bych jim asi tak
mohl vyprávět o svojí práci.
Jenže Eva se nenechala odbýt, a tak jsem musel
vyjmenovat, jakou mám pracovní dobu, jestli se
s vedením "dá mluvit", a přímý dotaz na můj plat Eva
obratně nahradila zjištěním, jaký platím ve své garsonce
nájem.
Skoro by měl člověk dojem, že jí moje zaměstnání
nepřijde tak nudné a zoufalé jako mně. Možná bych si
měl taky zvyknout, že jsem prostě skladník
v supermarketu, bez předsudků, bez emocí, tečka.
"A co plánuješ dál?" vypadlo z ní nakonec.
// Přesně. Muj život není nic jinýho, než sny, plány a
sliby. //
Přistihl jsem se, že Evě bych klidně odpověděl na
rovinu. Ale před bratrem se mi nechtělo.
"Nic v plánu nemam. Napřed musim pořešit svuj stav."
Evu to zase neodradilo.
"A ten je jakej?"
Musel jsem se v rozpacích zamyslet. Jak mi vlastně je,
v poslední době? Občas dost nanic. Ale pomalu mi
dochází, že to je asi normální.
Zřejmě jsem očekával, že opakem těžké deprese bude
trvalá euforie - a on tak přesný opak nenastal a mě teď
občas zaskočily mírné propady nálady a přikládal jsem
jim větší význam, než měly. Asi bych měl dospět a
akceptovat, že lidská psychika nejede v jedné přesně
načrtnuté linii, a naučit se s tím vyrovnávat.
"Vlastně v pohodě," začal jsem pomalu, "já ti nevim. Ze
zvyku o sobě mluvim jako o trosce."
"Hm... Aha."
"Brácha je takovej svuj," vložil se do toho Miky.
Připadal mi mírně nervózní. Neřekl bych, že se za mě
přímo stydí, ale pořád pokukoval po hodinách a zdálo se,
že se nemůže dočkat, až vypadnu.
"Jo, všimla jsem si tý podoby."
"To ani náhodou," řekli jsme s bráchou zároveň a Eva
se nám vysmála.
Potom zkontrolovala čas a oznámila, že musí do
ordinace na odpolední směnu. Chvilku se dohadovala
s Mikym, který trval na tom, že ji odveze svým autem.
Eva se bránila a upozornila ho, že by pak pro ni musel
zase jet, až skončí, a Miky tvrdil, že to přece nevadí.
Nakonec mu vzala obličej do dlaní a nekompromisně
přikázala:
"Věnuj se bratrovi!"
Pak se rozloučila se mnou a zmizela.
S Mikym jsme se na sebe podívali.
"Chceš se projít se psem?"
Nezbylo mi, než souhlasit.
// Muj vztah ke zvířatům je jinak úplně stejnej jako
k lidem. Přeju jim šťastnej a spokojenej život někde
jinde, než jsem já. //
Na asfaltovou silnici před Mikyho domem hned za
rohem navazovala štěrková cesta a po pár metrech už
jsme byli na louce. Nezdálo se, že by na Maloměstě měla
v nejbližší době nějak bujet výstavba, takže bráchovi
s Evou tenhle rychlý přístup do přírody zřejmě ještě
nějaký čas vydrží.
Bylo studené, mokré léto. Čvachtali jsme trávou, kolem
nás obíhal Mikyho vlčák a já musel bráchu okřiknout,
aby se mi pořád neomlouval za bahnité šlápoty, které mi
to jeho zvíře dělá na nohavicích.
"Tady jsem se učil jezdit na motorce," rozhodil rukama
a pak se zase ponořil do mlčenlivé chůze, protože mu asi
došlo, že já jsem to taky jednou zkoušel. Víckrát se se
mnou otec nerozčiloval.
"Hele, Máro, nemáš holku?" ozval se zas po chvíli.
// Jako, beru, že do mě vidí Hana. Ale vážně to na mně
pozná i Miky? //
"Nikoho nemam," odpovídám po rychlém vyhodnocení.
Matka by zešílela, kdyby před ní Mikymu ujelo, že jsem
si začal se ženou takřka v jejím věku. Ostatně, Katka
opravdu nebyla "moje holka", spíše šlo z mojí strany o
přátelsko-mileneckou výpomoc.
// Jasně, já z toho taky něco měl; hlavně zkušenosti.
Třeba jsem se dozvěděl, že čtyřicetiletá žena reaguje na
oslovení "ty vulvičko šťavnatá" lehce rozpačitě. //
"Proč se ptáš?" zjišťuju, když Miky nepokračuje.
"Ale, jenom mě to tak napadlo."
Zdá se mi, že ho to rozhodně nenapadlo "jen tak".
Neptám se.
Miky na konci louky zastavuje, vytahuje něco z kapsy a
žmoulá to v ruce.
"Chtěl jsem ti něco ukázat."
Otevírá černou krabičku a v ní prsten s tak
monstrózním kamenem, že by v kině prorazil plátno.
"Ježiš, ty seš teda klasik," vyjede ze mě.
Bratr s napřaženou rukou přešlapuje.
"Je to blbý? Já ho ještě nikomu neukázal, nemam moc
komu-"
"-ne, dobrý, dobrý, je to super. Takže ty si ji hodláš vzít,
když už s tebou postavila barák."
Na křižovatce dvou pěšin nasměruju Mikyho tak,
abychom se vyhnuli místu, odkud je výhled na můj starý
dobrý dvojstrom. Obloukem se vracíme domů.
"Popravdě, pořád si nejsem jistej," vysouká ze sebe.
"Jako že bys našel lepší? Ta holka s tebou míchala
beton."
"Ne, jasně že lepší není. Jenom se bojim - víš jak
dopadli naši."
// Jo takhle. Proto ho Eva musí odstrkovat, aby jí se
všim nepomáhal. Brácha je snaživka. To může bejt
únavný. //
"Jak to myslíš, jako naši?" ptám se pro jistotu.
"Vždyť víš, jakej je táta. Dneska jsme to zase viděli."
Připouštím v duchu, že mezi nimi jistá podobnost je.
Navzdory jejich rozporům z poslední doby - zkrátka jsou
ze stejného těsta, oba jsou takoví ti "správní chlapi".
// Zasadit strom, nebrečet, neumět se pořádně voblíct a
tak. //
"A proč byste měli s Evou končit stejně, když si to
nepřeješ?"
Miky si nešťastně povzdychl.
"Nevim... bojim se, že to prostě přijde. Že si zvyknu na
pohodlí, že třeba nepoznam, jestli už ji taky neberu jako
služku-"
"-Eva nevypadá jako ten typ-"
"-že taky nepoznám, kdy a proč je smutná..."
"To nepozná nikdo u žádný ženský."
"Víš jak to myslim."
"Jo, jasně. Hele, já se v tom nevyznam, ale to, že
nechceš bejt jako náš otec bych bral jako první důkaz, že
takovej nejseš."
"Asi jo," odpověděl zadumaně Miky a zbytek cesty
domů nepromluvil.
Těžko říct, co se honilo hlavou jemu, ale já nemyslel na
nic jiného, než že tuhle konverzaci jsem pekelně
nezvládl a už v životě nechci, aby se mnou někdo
probíral svoje osobní záležitosti.
Dorazili jsme zpátky k Mikyho rodinnému sídlu a když
otvíral vrátka, otočil se na mě.
"Hele, já si ji asi fakt vezmu," oznámil.
"Tak to už seš velkej kluk."
Bez dalšího vysvětlování šel psovi naplnit misku a pak
se mě zeptal, jak jsem na tom s časem.
"Bus mi jede asi za čtyřicet minut."
Usoudili jsme, že se ještě stihnu zahřát hrnkem čaje - k
lehkému poprchávání se během naší procházky přidal i
vítr a oba jsme měli červené uši, jako by přišel trochu
předčasný podzim.
// I to stupidní počasí se přizpůsobuje mý náladě. Tak
jsem důležitej. //
"Co ty vlastně děláš, když nejsi zrovna v práci?" zeptal
se Miky nad hrnkem kouřícího Rooibosu. Bylo vidět, že
díky Evě poznal aspoň něco jiného, než čaj značky čaj.
"Nic moc."
"No tak nemakáš furt, ne."
// Ne. Dost času taky ležim, zíram do stropu a počítam,
kolik dortíků musim prodat, abych neskončil na ulici
nebo na černý listině dlužníků. //
"Prostě odpočívam. Občas jdu prozkoumat nějakej
opuštěnej barák za Městem. Teda, nic nebezpečnýho,"
dodám rychle, když si znovu uvědomím, že by Miky mohl
zbytečně vyplašit matku.
"Zajímavý. A co v nich hledáš?"
"Nic zvláštního. Prostě se rozhlížim, jak zarůstají
plevelem, jak všechno reziví a rozpadá se na prach.
Takovej malej stroj času."
"Nevěděl jsem, že tě zajímá historie."
"Já nemyslim stroj času do minulosti - myslim do
budoucnosti. Jako by to naznačovalo, co jednou zbyde po
nás. Jenom stíny v prachu."
"Není to trošku smutný?" zeptal se mě můj bratr
truhlář, tvůrce věcí, které mají vydržet, a v nejbližší době
pravděpodobně i rodič.
"Mně to nepřijde smutný. Naopak. Je to výprava do
takový budoucnosti, kde aspoň někoho zajímá, že jsme
žili."
// Měl bych si tyhle zásadní životní postoje ujasnit
předem, abych pak nemusel před lidma improvizovat. //
"Teda jestli z tohodle nemáš depresi, tak podle mě už
seš celkem zdravej."
Zasmál jsem se.
"Dík. A dík za čaj, musím běžet."
"Nechceš hodit-"
"To je dobrý. A jeden tip: nevnucuj Evě pomoc za
každou cenu. Postavila barák s chlapem, ne s poslušným
medvídkem."
Miky přikývl.
"Budu se snažit."
// No právě. //
V rychlosti jsem se oblékl a ještě mezi dveřmi na mě
zavolal.
"Hele brácha, dík za ten pokec venku. Pomohlo mi to."
"V pohodě," utrousím a vyrazím.
Mám to jen tak tak; snažím se běžet. Moc mi to nejde.
S tou mojí kondicí bych měl vážně něco dělat, nebo se ve
čtyřiceti rozpadnu.
// Spousta novinek v medicíně je tak přelomová, že
prosáknou i ke mně. Ale stejně nevim, jestli zrovna
transplantaci obličeje nebo tak něco považovat za
největší úspěch týhle epochy. //
Zpomalím, abych popadl dech. Všímám si, že
procházím křižovatkou, kde bych mohl odbočit a dojít
poměrně krátkou cestou ke svému uklidňovacímu
dvojstromu. Nakonec, tohle není poslední autobus.
Neprospěla by mi ta chvilka samoty někde jinde než
v mém prázdném minibytě?
Někdy jindy.
Zase přidám do kroku a o dvě ulice dál přibíhám
k zavírajícím se dveřím autobusu.
// Ještě před rokem bych na rohu zpomalil, kdybych
viděl, že se chystá odjet, aby řidič nepoznal, že jsem ho
chtěl stihnout. Aby náhodou kvůli mně neměl
zpoždění. //
Nastupuju a děkuju řidiči, že mi znovu otevřel dveře.
Dosedám celý zpocený, a jak se mi zpomaluje dech i
tep, mozek přebírá iniciativu a připomíná mi, že bych si
měl rozmyslet, jestli mám odvahu přijmout Pavlovu
nabídku na pronájem.
Rozpomínám se na všechny ty listy popsané čísly. Na
samotný nájem mi asi každý měsíc zbyde, pokud budu
jíst rýži a zapíjet ji vodou. Ale na všechno ostatní,
potřebné pro start, si budu muset půjčit.
Netuším, jestli se mi podaří se žádostí o půjčku uspět.
Nicméně, okamžitě zavrhuji možnost zkusit se zeptat
Mikyho - i kdyby nebyli s Evou těsně po dokončení
stavby, nemohl bych mu říct o pomoc.
I když Miky moc dobře ví, jak na tom jsem, nemohl
bych takovou žádostí potvrdit svou pozici chlapečka,
který si sám neporadí.
Musím se o sebe postarat a musím Kapkejkárnu rozjet
vlastními silami.
Najednou mě opaří myšlenka, která na mě číhala
posledních několik hodin nebo let - neměla by mě trápit
stejná obava jako Mikyho? Neměl bych se taky hrozit
podobnosti s naším otcem?
Vlastními silami. Sám. Bez pomoci všechno zvládnout.
Hrnout všechen čas do svého podnikání a o nic jiného se
v životě nestarat, snad kromě primitivního nadávání na
politiky a "flákače z kaváren".
Nejradši bych na nejbližší zastávce vystoupil, abych to
rozdýchal. Měl jsem se projít k tomu stromu.
Pak si vybavím rozhovor s Mikym. Zajímalo by snad
otce, co trápí druhého člověka? Vyslechl by ho? Měl by
vůbec tu trpělivost, když už ne zájem?
Uklidňuju se tím samým, co jsem navrhl Mikymu - brát
to tak, že se od něj odlišuju už svým přáním nebýt jako
on. Nestačí to, ale snad je to jediný možný začátek.
Dochází mi, že jsem vlastně ani Mikymu nijak neradil,
kromě toho upozornění, aby ve vztahu nezměknul někam
pod míru mužnosti. Jako bych mu spíš jenom naslouchal
a trochu, lehce, okomentoval, co říká. Jako bych se bavil
s cizím člověkem.
Je to zvláštní. Dokud s námi byla Eva, vnímal jsem
Mikyho ve srovnání s ní jako blízkého člověka, jako
někoho, s kým má vztah příliš zatížený historií na to,
abychom se bavili svobodně a otevřeně.
Jakmile jsem osaměli, vlastně se projevilo, že ve
skutečnosti se posledních pár let moc neznáme - jestli
vůbec někdy. Možná jsem si dokonce podvědomě
propojil, že jsme skoro cizí zvláště ve srovnání
s Vonnym, který je mi mnohem bližší, a možná proto
s ním nikdy zcela svobodně nepromluvím. Už není s kým
ho srovnat, aby ze srovnání vyšel trochu vzdálen; nikoho
bližšího nemám.
// Ty vole. Doktor Stein by byl na mě za tuhle
konstrukci buď extrémně pyšnej, anebo by výjimečně
otevřel oči. //
Jak mám obličej přilepený na skle autobusu, všímám si
kdesi v dáli osamělého stromu v polích.
Měl jsem jít k tomu svému.
Ale kdybych nechal volně vyplouvat na povrch
vzpomínky, které to místo vyvolává, jak bych se mohl
Haně podívat do očí?
14. Pozdě
Už je to tady zase.
Vystrčím hlavu zpod deky, zamžourám na telefon - a
mým úplně prvním pocitem po probuzení je
znechucenost. Zase jsem zaspal. Sice jen o pár minut,
takže do práce přijdu včas, ale i tak mám zkažený den.
Především to znamená, že musím vynechat několik
rituálů, což je nepříjemné. Můj životní rytmus na
rituálech závisí, v podstatě se skládá jenom z nich.
Vždycky jsem se nejvíc ze všeho obával stereotypu, ale
den přece musí nějak začít a nějak skončit.
HT-Mart byl vynikající příležitost, jak se naučit
pravidelnosti. Příjem zboží, nákupní špička, střídání
směn, výplata, cigára na rampě - všechno probíhalo
v pravidelných měsíčních, týdenních, denních a
hodinových intervalech.
// Slovo, který za mě vymyslel někdo jinej, zní "robot".
A když už je řeč o robotech… ale ne, pořád v těch
mašinkách nemáme skutečnou umělou inteligenci.
Musim přijít na něco jinýho. //
Když je každý den stejný, život se stává zdánlivě
nekonečný, a pak nemá smysl někam spěchat. Mít dost
času pro mě byla příjemná změna po odvěké hrůze
z toho, že jsem něco prošvihl.
Ale pro mě to pořád bylo dočasné - měl jsem před
sebou Kapkejkárnu. Naproti tomu Vonny, kterému tento
neměnný rytmus vyhovoval snad ještě víc než mně, se
podle všeho nechystal na něm v nejbližší době něco
měnit.
Nevěděl jsem, co si o tom myslet, a radši jsem na to
nemyslel vůbec.
Ležím dál v posteli a počítám ubíhající minuty. Právě
teď bych měl zapíjet ranní porci antidepresiv svojí první
kávou - vlastně bych to stihl podle plánu, ale když jsem
prošvihl přesně vypočítaný čas určený k rozcvičce
odkoukané od online videotrenéra a následné sprše, už
se mi nechtělo dodržovat ani ty ostatní zvyky.
Takhle to prostě mám. Když se nezdaří začátek, jako by
pro mě nemělo cenu snažit se nějak kvalitně naplnit ani
zbytek.
// Dne. Života. "Už to nějak doklepu"- si říkám čím dál
častěji. Je mi dvaadvacet. To si taky musim připomínat. //
Chystám se, že už konečně vstanu. Zatím si přehrávám
zbytek dne, který mě čeká.
Půjdu do práce přesně tou samou trasou, jako každý
den. Zastavím se v trafice pro cigára, jako každé ráno.
// Místo skoncování s kouřením jsem se ustálil na
krabičce denně. S mým sklonem k závislostem je asi fakt
dobře, že jsem nezkusil kokain. //
První ranní cigaretu hodím do koše před HT-Martem.
Mávnu rukou, jako bych ovládal dveře silou vůle. Vejdu.
Projdu kolem pokladen. Cestou pozdravím kolegyně,
které přišly dříve než já. Když budu mít štěstí, Katku
potkám mimo dohled ostatních a budu ji moct pozdravit
o něco vlhčeji.
Pak si na šatně odemknu skříňku. Pověsím na ramínko
oblečení, do kterého jsem se soukal kvůli desetiminutové
cestě. Navleču si červené montérky. Do kapsy si napůl
zastrčím rukavice. Stejně je dvakrát během dne ztratím.
Do druhé kapsy vložím vysunovací nůž.
Potom popadnu skener čárových kódů se svojí ručně
psanou jmenovkou a konečně vyjdu na plac, kde zkušeně
zhodnotím, čím je dnes potřeba začít. Které palety
rozebrat jako první. Nebo jestli se napřed vrhnout na
štosy beden s prázdnými lahvemi. Případně se nejdřív ze
všeho věnovat úkolům na nástěnce, budou-li tam nějaké.
Jak tam budu stát a plánovat svůj další postup, projde
okolo Vonny. Jako dojíždějící má dovoleno přicházet
později, aby nejezdil zbytečně brzkým vlakem - náš
vedoucí je totiž vstřícný člověk. (Možná je to tím, že je
Ukrajinec. Před patnácti lety se přistěhoval a narozdíl od
spousty dalších přistěhovalců neskončil v Ghettu, ale
vlastně se vyšvihnul výš než leckterý starousedlík.)
Svých deset pracovních hodin si pak budu ukrajovat
pauzami na cigáro, jednou velkou svačinou, která bude
zároveň snídaní, a odbíháním k sešitu ve skříňce, do
kterého si zapisuji další a další nápady ohledně
Kapkejkárny.
// Většinu z nich pak doma zmuchlám a vyhodím do
koše. Ale pomáhá mi to přežít a myslet při práci na něco
jinýho. //
Prvek chaosu pak do mého programu budou vnášet
poruchy automatu na výkup lahví. Budu donucen
věnovat se zákazníkům a přebírat od nich bedny a tašky
ručně.
Tenhle osobní kontakt s nakupujícími patří k situacím,
které mě dost nebaví. Ani práce v Madisonu, ani nynější
pohyb po HT-Martu ze mě neudělaly společenského
tvora. Zdravit cizí lidi a předstírat, že mi nevadí
vytahovat nevypláchnuté lahve z jejich plesnivějících
igelitek je pro mě vlastně namáhavější, než tlačit palety
z místa na místo.
Nakonec stejně stresující pro mě bylo zúčastnit se
oslavy narozenin jedné kolegyně. Vlastně i při
představování nově přijaté pokladní jsem se zapotil.
Všechny tyhle situace, pro ostatní zcela přirozené, pro
mě stále byly něčím z nutnosti přetrpěným, plným
pochyb, zda jsem se zachoval správně, jestli jsem
neplácal zbytečně hloupě, a vůbec - nepříjemného
napětí.
// Popravdě je možný, že moje soukromý rituály, jako
počítání kroků při přecházení ulice, nějakým způsobem
nahrazujou ty rituály společenský. Jo, pořád ještě si
občas listuju učebnicema psychologie. //
S tím, jak se blíží rozjezd Kapkejkárny, bych se možná
měl zúčastnit nějakého kurzu komunikace - budu to
potřebovat. Ale uklidňuju se tím, že v Kapkejkárně to
bude něco jiného, budu tam v klidu, "ve svém", prostě
obsluhovat lidi, kteří přišli za mnou, vědí, co chtějí, a já
jim to poskytnu.
Když říkám, že se Kapkejkárna blíží, začíná jít opravdu
do tuhého. Dneska odpoledne se mám sejít s Pavlem,
abych definitivně potvrdil, že mám zájem pronajmout si
onu někdejší zkušebnu, a zároveň s ním doladit
podrobnosti.
Takže pozor, už opravdu vstávám a rychle se oblékám.
Jak jsem se zasnil, už ani nestíhám polknout prášky nevadí, antidepresiva tvoří dlouhodobou hladinu; když
jednou vynechám, nic se nestane.
// Jo, možná už se mi to dvakrát nebo třikrát povedlo.
Tenhle tejden. //
Cestou si uvědomuji, že jsem zapomněl svůj sešit. Taky
nevadí. Kdyby mě v práci něco osvítilo, kus papíru tam
najdu.
// Ale není to správně. Já chci svuj sešit! //
Jdu tak rychle, že před HT-Martem odhazuji skoro
půlku cigarety. Probíhám prodejnou, Katka stojí u
mražených výrobků a nevšímá si mě.
// V pohodě, před lidma máme bejt nenápadný. Ale
tohle skoro vypadalo, jako by dělala, že mě nevidí. //
Pravda je, že jsem si zvykl. Nemít nějaký normální
vztah, který by s sebou nesl odpovědnost a tak vůbec, a
místo toho si jenom občas zajít ke Katce domů, mi
vyhovovalo. Navíc, její manžel byl s kamionem pořád
pryč, takže jsem se tam mohl objevit, kdykoli mě
napadlo.
Dneska k ní ale nemůžu, čeká mě setkání s Pavlem.
Trochu mě štve, že nemám odpoledne čas, protože mi
přijde, že i po zbytek dne se mi Katka vyhýbá, jako by se
něco stalo.
Zrovna když se chystám ji odchytit cestou na záchod, a
v rychlosti s ní prohodit pár slov, zavolá na mě vedoucí,
abych za ním přišel. Katka projde beze slova okolo.
Jdu velice pomalu do kanceláře. I když samozřejmě
vedoucímu do našich soukromých záležitostí nic není,
dost nepříjemně se mi svírá žaludek. Co když mě kvůli
Katce seřve? On je sice kliďas, ale o to větší hrůzu mám
z toho, že by se naštval.
Cestou mě ještě napadá, jestli náhodou nejde o můj
zdravotní stav. Opět, nic mu do toho není, ale lhal jsem
mu. Za dobu, co tady pracuju, jsem byl dvakrát u
doktorky Přehnalové a v obou případech jsem se
vymluvil, že si chci vybrat volno za přesčasy.
Vejdu do kanceláře. Vedoucí sedí u svého stolu a
naproti němu Vonny. Co to má znamenat?
Ptám se, co se děje. Vedoucí se srdečně usměje a
oznámí nám, že je s námi oběma spokojený a v mírném
rozporu s obvyklou praxí nám chce už teď nabídnout
pracovní poměr na dobu neurčitou místo našich ročních
smluv.
Oba mu děkujeme, jako by to pro nás něco
znamenalo - a svým způsobem znamená. Aspoň pro mě,
protože takové uznání je velice vzácným potvrzením, že
nejsem zas úplně k ničemu.
Měl bych tedy mít radost, ale naopak se cítím provinile,
že vedoucí netuší o mém záměru za necelé dva měsíce
tohle místo opustit.
Za neustávajícího pípání skeneru pak váhám, jestli
bych neměl lehce poupravit plán a pojmout to celé
trochu zodpovědněji. Co kdybych v září zůstal v HTMartu a Kapkejkárnu rozjel ve volném čase?
Mám se svému byznysu věnovat naplno, nebo
rozumně?
Měl bych snad využít svobody dané tím, že nikoho
neživím. Jediný závislý na mém příjmu jsem já sám.
Stojím si za to, abych neriskoval?
Po zbytek dne si ani nevšímám, jestli se mi Katka dál
vyhýbá. Pracuju pomalu, bloumám po skladu i po
prodejně, občas skoro vrazím do protijdoucího
zákazníka.
Už abych byl doma, říkám si v jednom kuse. Ale stejně
se tam neohřeju - musím to dneska vyřídit s tím Pavlem.
Nejradši bych celou věc odložil. Ale k čemu by to bylo?
A proč se mi tam vlastně tak moc nechce?
Protože mám strach.
Jsou snad mé obavy dobrým znamením? Znamená to,
že procházím nějakou změnou k lepšímu, že zvládnutí
téhle výzvy mě posune někam směrem k lepšímu životu?
Pořád odevšad slyším, že je zapotřebí vystoupit ze své
komfortní zóny, aby se věci hnuly. Jenže mě napadá, že
bych možná napřed musel nějakou mít. Nezdá se mi, že
bych se v ní nacházel.
Ano, víceméně mě baví, co dělám. Není mi vysloveně
zle. Dokonce mám pravidelný sex. Ale rozhodně,
rozhodně se v tom všem necítím pohodlně.
Přijdu domů a chci si aspoň na chvíli oddechnout, než
zase vyrazím mezi lidi, na kraj Centra. Mám doma kus
masa a nějakou zeleninu ze včerejška, kdy jsem byl příliš
ospalý na přípravu večeře. Stihnu si ještě uvařit, soudím.
Do toho zadrnčí zvonek. Zvuk, který skoro neznám.
Vykouknu a tam daleko dole stojí moje matka.
Nezbývá mi, než jí otevřít a pozvat dál. Její "ahoj,
Marku" nezní zrovna radostně, ale to mě nemůže
rozhodit; nevzpomínám si totiž, že by kdy měla veselejší
tón.
Matka se diví, proč mám takhle brzo odpoledne
rozsvíceno; vysvětluji, že reklamní plachta na fasádě mi
tady způsobuje šero. Pak ji uvedu do situace: můžeme si
spolu uvařit a najíst se, ale já potom musím běžet za
kamarádem. Matka říká, že dobře, že tedy pak půjde
zase na vlak, jenom mi chtěla vynahradit tu
neuskutečněnou návštěvu na Maloměstě.
// Zatajím Kapkejkárnu a zároveň budu předstírat, že
mám přátele. Matka si zaslouží tu iluzi, že její syn není
úplná troska. //
Takže něco krájím a házím na pánev a ona se nejvíc ze
všeho snaží mi v mé minikuchyňce nepřekážet.
Pak jí začne zvonit telefon a ona se na něj podívá a
poplašeně ho vrátí do kabelky.
Ptám se, proč to nezvedne.
"To byl táta," vysvětluje, "on neví, že jsem tady."
Dostávám vztek. Mělo mě to napadnout.
"Ty za mnou nemůžeš přijet bez dovolení, nebo co?"
"Marečku, nekřič. Víš jak je to s tátou... složitý."
Mám chuť opravdu zařvat a vyjmenovat jí, co přesně
v otcově případě znamená "složitý". Ale nemůžu si na ní
vylévat vztek.
Místo toho ještě chvíli mlčky obracím maso na pánvi,
pak ho rozdělím na své jediné dva talíře, nakrájím
chleba, a když se posadíme ke stolu, kde poprvé nebudu
jíst sám, matčin telefon se ozve podruhé.
"Dej to sem."
Matka bolestně snadno poslechne a podá mi kabelku.
"Co chceš?" říkám do sluchátka.
Chvíli je ticho.
"Dej mi mámu, Marku."
"Ne. Řekni mi, co jí chceš."
"Do toho ti nic není."
"Tobě není nic do toho, kam jezdí, fotře."
Zase je ticho, trochu delší.
"Ode dneška jsem pro tebe pan Fibich."
"Tos byl vždycky."
Ukončuju hovor a všímám si času na displeji. V tom
dnešním zmatku jsem se spletl o hodinu - asi za patnáct
minut mám být na místě schůzky.
Aniž bych se na matku podíval, mrsknu mobilem na stůl
a oznámím, že musím běžet. Matčiných skoro neslyšných
námitek si nevšímám, rychle popadnu klíče a zavřu za
sebou.
Přes dveře slyším cvaknout vypínač. Moje šetřivá
matka tam s tím vychládajícím gastroklenotem zůstává
sama a skoro potmě.
Nemám sílu ani čas se vracet a dělat jí přednášku o
spotřebě žárovek.
Rozbíhám se po chodníku a záhy to vzdávám a
zpomalím. Nejspíš už je stejně pozdě.
Za rohem zkouším chvíli čekat na tramvaj. Nejede.
Jakmile se naštvu a rozběhnu, slyším ji za sebou cinkat.
Vracím se a nastupuju. Šine se zoufale pomalu. Když
stojí na křižovatce, mám chuť proskočit oknem.
O tři zastávky dál vyběhnu a řítím se ulicí; zbývají dva
bloky.
Pak se zastavím na místě. Nemám ponětí, kolik je
hodin.
Zírám před sebe a ani se nenamáhám uvažovat, jestli
už je pozdě. Jediná myšlenka, kterou dokážu formulovat,
zní "nemá to cenu".
Nemá to cenu.
Pocítím úlevu, když si to přiznám. Hned zmizí.
Projdu kolem živého plotu a sednu si na lavičku pod
kostelem.
Sedím tam dlouho.
Ještě delší dobu pak chodím po Městě. Ulicemi, které
ani neznám. Jenom tak, abych se nemusel vracet domů.
Nakonec je taková tma, že mi nic jiného nezbyde.
Pomalu si odeknu a vejdu. Na stole leží papír se
vzkazem od matky, který bez čtení vyhodím do koše.
Pak mi přijde zpráva od Hany. Zjevně jsem ji svou
spolehlivostí potěšil.
Lehám si oblečený do postele.
Dochází mi, že už jsem dlouho neusínal takhle pozdě.
Chodím teď spát hodně brzo a přitom bych neřekl, že
jsem z práce nějak extra unavený.
Dokonce se mi nedávno stalo, že jsem se odpoledne
zaradoval při pohledu na hodiny, když mě napadlo "jé, to
je fajn, za chvíli půjdu spát".
// Slovo, který… ne, já nemam sílu přemejšlet. //
Proč bych se měl těšit, až skončí den? Zprvu jsem
neznal odpověď.
Teď ji tuším.
Jak se zdá, spánek je jediný způsob, jak nebýt ve své
vlastní přítomnosti.
15. Matka
Mám takové sklony vnímat krajinu pravoúhle, jako by
seděla na pravidelné mřížce. Takže mě vždycky trochu
zaskočí, že vlak směřující na Venkov opouští Město
úplně jiným směrem, než autobus do Maloměsta.
Až o kus dál se ty trasy přiblíží, i když se nikdy
nepotkají. Dosud nikdo nepřišel na ekonomicky
snesitelný způsob, jak vést silnici přes Vrchy, nebo to
spíš nikomu nestálo za přemýšlení.
Tahle celkem úzká, ale výrazná překážka, jeden
z mnoha výběžků pohraničních Hor, tak navždy
oddělovala Venkov od Maloměsta a pokud člověk nebyl
ochoten překročit hranice, nejkratší cesta z jednoho
místa na druhé vedla těsně kolem Města.
Seděl jsem ve vlaku s Vonnym a nebyl si jistý, co mě
čeká. Nikoho jsem na Venkově neznal, a když Vonny
zopakoval svou každoroční nabídku, abych s ním jel na
Slavnost založení, nejvíc jsem byl svým souhlasem
zaskočen já sám.
// Slovo, který hledam, zní "revolta". //
Mohl jsem pak ještě vycouvat a stáhnout se zpátky do
své bezpečné izolace, ale vlastně mě lákalo na chvíli
vypadnout z každodenní otrávenosti a výčitek
hromaděných po promarněné šanci na pronájem u Pavla.
Zatím jsem se nijak nerozhodl, co bude s projektem
Kapkejkárna dál, a tak jsem přivítal tenhle únik, spojený
navíc s příležitostí poznat Vonnyho matku.
Navzdory Vonnyho obavám z rodičovského ztrapnění,
skrytým za upozorněním "hlavně ji neber vážně", jsem se
na ni těšil. Žena, která dokázala porodit Vonnyho a
Hanu, roky vést sama květinářsví a posléze ho s novým
přítelem zrušit a místo něj rozjet obchod se zdravou
výživou "Vegeteta", se nepotkává každý den.
"Hana tam vážně nebude?" zeptal jsem se naoko
lhostejně, ale počet opakování toho dotazu musel
Vonnymu prozradit, že odpověď je pro mě o dost
důležitější, než jak se tvářím.
Neviděl jsem Hanu od zmeškané schůzky s Pavlem a i
toho dne byla naším jediným kontaktem zklamaná
zpráva od ní, na kterou jsem se nenamáhal odpovědět.
"Ne, ona nemá Slavnost založení ráda," zopakoval
Vonny, "u nás bude jenom máma a Luděk."
Všiml jsem si už dřív, že matčině příteli začal říkat
jménem, a nenazýval ho "ten její" a podobně, jako ze
začátku. Z řídkých zmínek prohozených v práci se zdálo,
že se celkem spřátelili, Vonny mu dokonce pomáhal
s nějakými stavebními úpravami prodejny Vegetety.
Před časem jsem si představoval, že takhle bude Vonny
spolupracovat se mnou v Kapkejkárně, a vlastně jsem s
tím jeho stručným "proč ne" pořád počítal, nicméně jsem
byl vděčný, že z jeho strany nehrozí dotaz "kde to
vázne?".
Vystoupili jsme na zastávce s nápisem Venkov, která se
ale nacházela dva kilometry od vesnice - Venkov nikomu
nestál za další zkroucení železnice. Octli jsme se tak
sami dva na kusu betonu, jen tak volně plesknutém do
krajiny.
"To chodíš tuhle trasu každej den?" zeptal jsem se, když
jsme se vydali prašnou cestou lemovanou z jedné strany
topoly, na druhé straně otevřenou do pole bez konce.
"Luděk mě sem občas hodí," řekl Vonny a mně přišlo,
že najednou zní úplně jinak, než jak ho znám z Města jako by tady byl mnohem uvolněnější.
// Luděk byl podle toho, co Vonny občas utrousil, docela
levičák - ale takovej ten snesitelnější, idealistickej typ,
zaměřenej spíš na ekologii, než podřezávání bankéřů.
Proti korporacím stavěl vlastní malé podnikání místo
podpalování obchoďáků. //
Pak se okolo nás začaly objevovat první domky a já si
připadal jako v jiném světě. Čekal jsem něco jako byly
vesnice v okolí Maloměsta - pár ospalých, rozpadlých
baráků, sem tam nějaký dávno nevyužívaný zemědělský
objekt, hospodu otevřenou dvakrát do týdne.
Místo toho jsme procházeli mezi vesměs novými
stavbami, ty staré byly opravené a dlážděná silnice pod
našima nohama se zdála být položená včera. Bylo to tady
nejen upravenější, než na Maloměstě - dokonce ani
většina čtvrtí Města se nezmohla na takhle moderní a
udržovaný vzhled.
"Nemá ta vaše vesnička nějak podezřele vysokej
rozpočet?"
Vonny pokrčil rameny.
"No jo. Němci si všimli, že odsud vypadli komouši. Dole
u řeky se postavilo pár montážních hal a Venkov dostává
kravskej nájem. Hodně lidí tam pracuje. A skoro všichni
ostatní dojíždějí přímo do Německa."
Takže všechny ty vyvoněné zahrádky tady mají díky
dobře placené práci, kterou nikdo v Německu moc
nechce dělat. Ponižující - trochu. Ale stejně. Co kdyby
Maloměsto nebylo odříznuto z jedné strany Vrchy a z
druhé širokým pásem Pohraničí, kde nevedla žádná
pořádná silnice? Vypadalo by to tam takhle? A jak by to
ovlivnilo mě?
Dům, kde žil Vonny, patřil k těm původním a
opraveným, i když ne tak okázale, jako ostatní. Přece
jenom ho přes deset let měla na starost Vonnyho matka
sama a dvě děti znamenaly důležitější výdaje, než
cingrlátka na fasádě a automatická sekačka. Nicméně i
tady už byla plastová okna a solární panel přes půl
střechy.
Prošli jsme kolem domu, abychom pozdravili Vonnyho
matku, která klečela uprostřed své bylinkové zahrady a
v rukavicích cosi oždibovala kleštičkami.
"Ahoj, Vonny," vstala, když nás uviděla, a já jsem se
z toho oslovení trochu zakuckal.
// Neumim si představit, že by mi moje matka řekla
"Keo". To prostě nejde. //
Vonny mě představil.
"My jsme se už viděli, že? Ale stejně - těší mě, Devátá,"
sundala si jednu rukavici a potřásla mi rukou.
"Jo, jednou na bytě..." zablekotal jsem.
Tehdy jsem si, pravda, nestihl všimnout té velké podoby
s Hanou.
"Kluci, nemáte v tom vedru žízeň? Luděk chladí čaj,
jestli chcete. Já to tady došmikám a půjdu se taky
schovat do stínu."
// "Jestli chcete"? Ještě řekni, že mi tady nikdo nebude
opakovaně nabízet něco k jídlu. Kam jsem se to dostal?
Mezi rozumný lidi? //
Šli jsme dovnitř a sotva jsem se rozkoukal z dalšího
seznámení, Luděk požádal Vonnyho, aby s ním jel
vyzvednout zásilku zboží pro Vegetetu.
"Za chvíli jsme zpátky a můžete jít na Založení,"
sliboval, ale Vonnyho nebylo zapotřebí vůbec
přesvědčovat. Evidentně by s Luďkem šel třeba pěšky.
"Jedeš s náma?" otočil se na mě.
"Ale nikam ho netahejte, my už se nějak zabavíme,"
prohlásila paní Devátá, která se za námi tiše objevila, a v
hlase jí zazněla Hanina rozhodnost.
Vlastně celkově připomínala takovou vyzrálejší a
zároveň subtilnější verzi Hany. A i když na setkání se
skutečnou Hanou jsem se v nejbližší době rozhodně
necítil, společnost paní Deváté mě lákala víc než cesta
dodávkou osazenou Vonnym a jeho novým vzorem.
Když se domluvili, co mají při převezetí zásilky
objednat na příště, a zmizeli z dohledu, paní Devátá se
na mě nad sklenkou čaje upřeně zadívala.
"Takže zaprvé, říkej mi Jitko," spustila rázně, a
spiklenecky dodala "před Vonnym nikomu tykání
nenabízím, on pak hrozně koulí očima. A za druhé...
vypadáš o dost líp, než tenkrát v Ghettu."
"Ehm, děkuju?"
"Ještě bysme si k tomu tykání mohli připít, třeba..."
rychle vstala a nakoukla do lednice, "co takhle trochu
bílého?"
"No jasně," řekl jsem jenom a ani mě nenapadlo
zmiňovat, že bych na prášky neměl pít.
Jitka naplnila dvě sklenice a já doufal, že se ti dva vrátí,
než se tady úplně znemožním.
"Tenkrát jsi to asi neměl úplně lehký, co?"
poznamenala, když se usadila zpátky naproti mně.
"Bylo to takový... náročnější období."
"Obě moje děti o tebe měly strach, jestli ti nevadí, že to
řeknu takhle na rovinu. A všichni jsme rádi, že už je ti
líp."
"Já taky."
Nemohl bych tak docela tvrdit, že jsem na tom
v poslední době úplně dobře, ale právě teď bylo docela
snadné tomu věřit. A taky věřit, že ony komplikace
s Kapkejkárnou či s telefonátem otci, jsou prostě běžné
nepříjemnosti, které má v životě každý, a ne nutně
příznaky nějakého zásadního zhoršení mého stavu.
Jitka na mě působila uklidňujícím dojmem. Přece jenom
jsem se ale nechtěl dopodrobna rozpovídávat o svých
depresích, a tak jsem se zeptal, jak dokázala s Luďkem
tak rychle vytvořit úspěšnou prodejnu na vesnici s pár
stovkami obyvatel.
"Jednoduše," řekla, jako by o nic nešlo, "lidi mě tady
znají jako květinářku a celkem rychle pochopili, proč
chci místo vadnoucích kytek prodávat bylinky, ze kterých
je užitek. No a Luděk má na starosti sortiment, který
nevypěstujeme sami."
Když jsem po večerech sledoval na internetu přednášky
úspěšných podnikatelů ze všech možných oborů, znělo
to podobně jednoduše. Zdálo se, že když člověk ví, co
chce, opravdu to přes veškerou náročnost je jednoduché
- ale nepřenosné. Je asi k ničemu, aby mi někdo
opakoval, na co musím přijít sám.
"Myslíš, že Vonny převezme Vegetetu? Teda jako někdy,
jednou... ne že bys už-" vzdal jsem marnou snahu
zachránit situaci.
Jitka se zasmála.
"Ne, ještě se do důchodu nechystám. A ne, od Vonnyho
nečekám, že to po nás převezme. Myslím, že by mu
prospělo mít něco vlastního. Věřím, že to jednou
dokáže."
// Moje matka vždycky říkala "to bych ti přála".
Neslyšel jsem od ní, že mi "věří". //
"Jo, to bych taky rád. Něco vlastního."
"A co ti brání? Nevíš co, nebo nevíš jak?"
"Vím co a vím skoro jak. Ale asi... nemám zatím
odvahu."
"Tu tady má málokdo."
"Taky ti to tak přijde? Že tady hrozně málo lidí zkouší
něco vytvořit, podnikat?"
"Ano. Výzva pro odvážný, ne?"
"Já nevím. Vždycky jsem si připadal, že jsem na nic, ale
když se koukám okolo... nezdá se mi, že by na tom lidi
byli o moc líp. Jako bych byl slepej mezi jednookýma. Je
tady strašně málo lidí, jako jsi ty a Luděk."
"Zas tak inspirativní dvojka snad nejsme. Ale jo, když to
zvládneme my, proč ne ty?"
"Nerad bych se na něco vymlouval, víš. Ale asi mě
částečně dusí, co vidim kolem sebe. Tu smířenost. Víš, já
se dost dívam na videa, kde lidi vyprávějí o svých
projektech. Všichni jsou to cizinci. V Česku moc nefrčí
snaha se prosadit. Čim to je, že máme takovou povahu?
Nebo se mi to zdá?"
Jitka se zhluboka napila vína. Moje sklenička už byla
prázdná a ona obě dolila. Právě teď jsem do takové míry
rozpovídaný, abych se pak za sebe nemusel stydět. Ale
těžko se bránit další sklence.
"Luděk žil dlouhou dobu v Německu. A mezitím
procestoval velkej kus světa. Podle něj je jeden
z českých problémů, že nemáme moře."
"V čem je to problém? Jakože ryby jsou zdravější než
vepřový?"
"Nejde jenom o stravu. Říká se, že vnitrozemský národy
jsou uzavřený, neinvenční. Když se v nich objeví
odvážnější člověk, je to zázrak. Musí mít v sobě vzdor.
Lidi v přímořských státech byli odjakživa zvyklí, že
přijela loď s něčím úplně novým. A tak se nebojí
neznámýho, jsou otevřený, tolerantní, podnikaví... Dívají
se do světa, nejen do vlastního talíře."
"Jo, moře bylo internet středověku. Tak proč to tady
dneska vypadá pořád stejně, když už máme ten...
skutečnej internet? Máme otevřený hranice, přístup
k informacím..."
"Jde to pomalu. Asi má na lidi pořád větší vliv to, co vidí
na vlastní oči, než skrze obrazovku. Ale možná," usmála
se, "možná to moře jednou taky budeme mít."
Zdálo se, že poslední poznámku jen tak plácla - ale
zároveň se tvářila polotajemně, jako by věděla něco, o
čem ostatní nemají tušení. Znovu mi tím připomněla
svoji dceru.
"Jsi hrozně podobná Haně. Nebo spíš ona tobě. Mám to
brát tak, že Vonny je spíš po otci? Nebo jakej byl?"
Jitka zvážněla, i když se nezdálo, že by jí zmínka o
mrtvém manželovi byla úplně nepříjemná.
"Ne, ne. Vojta byl spíš... jako ty."
// Proto asi říká Vonnymu přezdívkou. Vojta je jenom
jeden. //
"Promiň, tohle asi musim zvednout."
Čekal jsem, že jestli se ozve někdo z Maloměsta, bude
to Miky. Poodešel jsem k oknu.
"Jo?"
"Nevim, cos řekl mámě a tátovi, ale zabralo to," ozvalo
se bez úvodu ze sluchátka.
Polkl jsem.
"Cože?"
"Máma se s nim chce rozvést."
// Ha! //
"Ježiš, to je- to je mi-" nedokážu říct, že je mi to líto.
Protože není.
Nadechnu se.
"To je průser, ne?"
"Ty to nechápeš, brácha," říká Miky a jeho sebejistota
je pryč, "já ti děkuju."
Mám co dělat, abych se udržel na nohou.
// Fakt, ten nízkej tlak, nebo co to je, by vážně
vyžadoval začít se trochu hejbat. //
Tupě jsem prohodil ještě pár slov s Mikym a mezitím se
vrátil Vonny s Luďkem.
Vydali jsme se tedy na druhý konec vesnice na Slavnost
založení, zatímco Jitka a Luděk zůstali doma, protože
"na to moc nejsou". Nepřekvapivě.
Vonny se mě cestou dvakrát zeptal, jestli jsem v pohodě
(Vonny, ten, co kdysi celé odpoledne nepostřehl, že si ve
vedlejší místnosti uvazuju smyčku okolo krku), takže
jsem musel vypadat dost mimo.
Na místě jsem pochopil, proč je celý Venkov tak
vylidněný. Všichni byli shromážděni na louce. Děti hrály
fotbal, starosta s dalšími představiteli obce měli projevy
a vyhlašovali vítěze soutěže o nejlepší koláč, ženy
střídavě pokřikovaly na děti a na muže, kteří podle míry
opojení buď zkoušeli s dětmi pobíhat za míčem, anebo už
jenom postávali okolo improvizovaného výčepu a
rotujícího prasete.
Usadili jsme se na jednu z mála volných lavic a Vonny
oznámil, že dojde pro pivo. Odmítl jsem s tím, že bych
neměl míchat alkohol s antidepresivy. I když - spíš jsem
se cítil nesvůj mezi tolika lidmi a prostě se mi pít
nechtělo.
Popravdě jsem byl už dost dní po sobě bez prášků.
Pořád jsem na ně zapomínal, až mi došlo, že je vlastně
vůbec neberu, a rozhodl jsem se to tak nechat.
Netočil jsem se v kruhu. Zatímco na jaře jsem je
vysadil, protože se mi zdálo, že je nepotřebuju, tentokrát
jsem prostě dospěl k názoru, že to "stejně nemá cenu".
Bylo prostě jedno, jestli je beru, nebo ne. Nemá cenu
snažit se být šťastný, když štěstí nestačí. Šťastný život
bez jakéhokoli dalšího smyslu je jen bezduchým
opakováním, které může být příjemné, ale nikam
nevede.
Zaskočilo mě, jak Vonny ožil, jak se tady stal
komunikativním. Nikdy jsem ho neslyšel tolik mluvit
s Frantou, Láďou a kupou dalších strejců... To bylo
zajímavé: nebavil se s vrstevníky, natož s nějakou zdejší
slečnou, ale se staršími muži z Venkova.
Měl si s nimi co říct, zatímco já jen civěl do prázdna a
nakonec osaměle upíjel z kelímku, který se přede mnou
bez požádání objevil.
Ospale vnímám, jak se Vonny účastní toho ruchu okolo,
a dochází mi, co řekla Jitka. Že musí mít něco vlastního.
To ano, ale nemusí na to být sám. Prostě tu Kapkejkárnu
rozjedeme v každém případě spolu.
Pletl jsem se, když jsem chtěl odstartovat podnik a
posléze přizvat Vonnyho jako pomocníka. Musíme do
toho jít spolu od začátku, aby to byl náš společný
projekt. Najednou je to tak jasné a samozřejmé.
Teď ale není ta pravá chvíle mu to vysvětlovat. Pozoruju
jeho nevídanou společenskost a krásně to do sebe
zapadá. Vonny nebude mít vůbec problém komunikovat
se zákazníky. Vlastně bychom mohli časem vyrůst do
takové výroby, že bychom vozili zákusky i na Venkov - a
prodávali je třeba ve Vegetetě. Nechávám fantazii
ujíždět daleko nad původní koncept.
Ta představa je čím dál dokonalejší, ale zároveň jsem
otrávený, že ji hned nemůžu sdílet. Nakonec, když se
setmí, mi Vonny zmizí z dohledu a já se zvednu a
zamířím k lesu.
Směs hudby a hlasů za mnou pomalu slábne a zároveň
ubývá světla, ale nepochybuju, že jdu správně. Pěšina,
která se klikatí ve tmě přede mnou, je nenápadnou
zkratkou přes Vrchy.
Autem by člověk musel jet okolo, ale pěšky je to tudy
deset kilometrů lesem do Maloměsta. Dá se tudy projít.
Vím to, protože mi to řekla.
Matka teď bydlí u Mikyho s Evou, ale za nimi nejdu.
Nejdu domů, jdu pryč z Venkova.
Tenkrát se taky slavilo Založení, samozřejmě. Jak
osamělý musí člověk být, aby sám odešel z Venkova v
den Slavnosti založení?
I přes svou nechuť jsem toho docela dost vypil, takže
mi cesta ubíhá rychle. Nevšímám si, jak jsem zadýchaný.
Ani strašidelných zvuků mezi stromy.
Konečně přicházím na to, co bylo dosud nejzásadnějším
vědeckým úspěchem za posledních dvaadvacet, a
vlastně mnohem víc, let.
14. dubna 2003 bylo oznámeno rozluštění lidského
genomu. To je ono. Nejde o nějaký jednotlivý objev, tahle
věc otevírá celé nové obory na léta dopředu. A jestli o
naší době bude něco v učebnicích, tohle datum nesmí
chybět.
Drželo mě to kolik měsíců, to hloubání, co zásadního se
stalo během mého života. Jako bych teď konečně měl v
hlavě místo i na něco jiného.
O pár myšlenek pod měsícem později pěšina začíná
klesat, až se vyloupnu u televizního vysílače. A pak už
zbývá poslední zatáčka a proti obloze nahnědlé světly
Maloměsta se objeví obrys houpačky na samém kraji
dlouhého srázu.
Přijdu až k ní, posadím se a zírám daleko pod sebe,
lampy hlavních ulic mi pomáhají se zorientovat, je to,
jako bych měl pod sebou mapu.
Sleduju tiše spící Maloměsto. Pak se odrazím nohama,
opatrně se zhoupnu a nad hlavou mi to zavrže.
Za celých pět let ji nikdo nenamazal.
16. Zranění
// Pokud bych se moh' každý ráno probudit v takovým
stavu, ani bych si nestěžoval, že den neprobíhá podle
plánu. //
Ležím v posteli a dominantní okolo mě je bílá barva.
Peřiny, strop, slunce za oknem - bílé sobotní ráno
s Katkou.
Katka spí vedle mě a tiše vydechuje do polštáře. Jsem
rád, že jsem se probudil dřív než ona. A že nemusím
nikam spěchat.
Její manžel je pryč pár dní v kuse, a tak jsem tady mohl
strávit noc bez obvyklého spěchu. Byl jsem zrovna včera
odpoledne trochu rozladěný ze zmeškání další schůzky
s doktorkou Přehnalovou, a tak jsem zkusil zavolat Katce
a doufal, že nebude mít zrovna jednu ze svých
nemluvných nálad.
Neměla. Řekla, že můžu přijít k ní - a já se zaradoval,
ale zároveň mě cestou napadlo, proč se tedy neozvala
sama. Nebýt mého telefonátu, strávila by nejspíš páteční
večer sama. Netvrdím, že jsem nějak extra zábavná
společnost, ale stejně - přišlo mi to trochu smutné.
Snad se nechtěla sama dožadovat pozornosti. Nebo
měla obavy z rizika příliš silného citového zapojení,
koneckonců - tohle byl vztah bez budoucnosti.
Teď je začátek září; jak dlouho to ještě bude trvat? Přes
zimu, nebo pár let? Tak jako tak, nakonec se vypařím a
Katka zůstane s manželem, jako to bylo dřív.
Je to trošku můj zvyk, vypařit se. Vonny se mě v práci
ptal, kam jsem zmizel ze Slavnosti založení, a já
odpověděl, že jsem se v noci byl trošku projít a ráno jel
prvním spojem do Města, což byla pravda. Jenom jsem
neupřesnil, že moje procházka vedla až do Maloměsta,
kde jsem v brzkých ranních hodinách bloumal ulicemi a
udržoval se při životě redbullem a cigaretami z benzínky.
K Mikyho domu jsem se ani nepřiblížil; vyhnul jsem se
setkání s vlastní rodinou stejně, jako zatím
nevyhledávám setkání s Hanou. Pokud šlo o ni, uvítal
jsem, že se dosud neozvala, i když mi to bylo trošku líto,
ale prostě jsem nevěděl, co bych jí řekl.
S Katkou člověk nemusel moc řešit, co říct. Někdy
nemluvila vůbec, v práci jsme si většinou jeden druhého
nevšímali a při schůzkách u ní doma většinu konverzace
obstarala moje spolehlivá erekce; jak jsem se někdy
střízlivě hodnotil, byla tím hlavním, co mě odlišovalo od
jejího manžela.
I když jsem se samozřejmě nevyptával, předpokládal
jsem vzhledem k jeho věku a povolání jisté výpadky.
Oproti tomu já byl připraven k akci nejen kdykoli, ale
navíc jakkoli dlouho, což byl jeden ze známých
vedlejších účinků antidepresiv.
S jejich klesající hladinou v mém oběhu se moje
nadlidská výdrž poněkud zkracovala, ale to se dalo
snadno vyřešit lahví vína, které mě dostatečně
znecitlivělo a zároveň vyvolalo dojem, že jsem
nepodcenil přípravu.
Zkrátka se mi zdálo, že všechno probíhá tak nějak
v pohodě.
"To bude průšvih," povzdechla si Katka, když se otočila
čelem ke mně a viděla, že jsem vzhůru.
"Ale prosím tě," zpochybnil jsem její obavy a sevřel
v ruce dlaň, kterou na mě položila.
Takhle jsme zůstali ležet beze slova pár dlouhých
minut, až mě z pozvolného opětovného usínání vytrhlo
Katčino "mám žízeň", kterému jsem se po včerejším
hromadění korkových zátek vůbec nedivil.
// Ukázalo se, že na mnou donesenou láhev se dá skvěle
navázat zdejšíma zásobama. //
Přivítal jsem možnost jednou za plného světla ocenit
výsledky Katčiných věkuvzdorných aktivit. Chystal jsem
se při pohledu na její vzdalující se nahou siluetu nějak
rozverně zeptat, kolik dřepů denně dělá, ale pak jsem se
zarazil, když mi došlo, co vidím.
"Co to má znamenat?"
V Katce hrklo a zastavila se ve dveřích.
Došlo jí, že neměla opouštět postel jenom v kalhotkách.
"Nic," zamumlala a zmizela.
Zatmělo se mi před očima.
Posadil jsem se a dával si do spojitosti právě spatřené
modřiny s dřívějšími známkami násilí, které jsem
považoval za hru stínů či otlačeniny z práce.
// Slovo, který hledám, zní "idiot". //
Vstanu a přiženu se do vedlejší místnosti. Katka sedí na
kuchyňské židli s kolenama skrčenýma pod bradou.
"Můžeš mi to vysvětlit?"
"Nic ti vysvětlovat nebudu."
Zírám na ni.
"Tohle ti nemůže dělat!"
"Na tos měl myslet, než jsi mě začal klátit."
Ani nezní vztekle. Říká to docela normálně, jako by
přirozenou reakcí manžela na její nevěru mohlo být
třískání.
"Takže za to můžu já? Já můžu za to, že tvuj manžel je
násilník?"
Teď už se Katka rozčilila.
"Není žádnej násilník," vstává a vztekle sbírá oblečení
z podlahy, "prostě mě párkrát praštil."
Mám v hlavě úplně prázdno. Katka se obléká a
nevěnuje mi pozornost. Bezmocně odejdu zpátky do
ložnice a taky se obleču. Mezitím se snažím vymyslet, co
říct. Nic mě nenapadá.
"Musíš od něj odejít," vypadne ze mě, když se znovu
sejdeme v kuchyni.
Katka se zasměje.
"Ty jsi blázen."
"Takhle přece nemůžeš žít!"
"Tobě se to říká, ty vezmeš batoh a jdeš," rozhodí
rukama, "já nemam kam jít. Dům je jeho. Auto je jeho.
Malá se na mě vykašle úplně, když zjistí, že jsem ho
podváděla."
"To snad není možný."
"Koukáš, co? Nenapadlo tě, že nemůžeš jenom tak
chrápat s vdanou ženskou, co?"
// Klátit & chrápat. Takhle ji neznám. Vlastně ji vůbec
neznám. Ne že bych se snažil ji poznat. //
"Bejt vdaná snad znamená tohle? Že s nim budeš dál,
protože tě živí?"
// Pořád ještě jsem trochu při smyslech, a tak si necham
pro sebe dodatek "říká se tomu prostituce". //
"Prostě za mnou přestaneš chodit a všechno bude jako
dřív."
"Jako že slíbíš, že budeš hodná, a on tě přestane mlátit?
Takovej to je dobrák?"
"O našem manželství nic nevíš," okřikne mě, "jdi radši
pryč. Jdi pryč."
"Nemůžu jít pryč. Mě se to týká, rozumíš? Tohle
nemůžu nechat jen tak."
"A co uděláš, chytráku?"
Zírám jí do očí.
Co udělám. Proti její vůli ji dotáhnu k právníkovi, aby
se rozvedla? Nemůžu pomoct někomu, kdo o to nestojí.
"Víš co," začnu potichu, "máš pravdu. Prostě k tobě
přestanu chodit."
Zvednu batoh a pomalu kolem ní projdu. Katka nařekne
ani slovo. Pomalu zavřu za sebou dveře.
Co se to děje?
Hned za prvním rohem mám na sebe vztek. Měl jsem
tam zůstat, ne, měl jsem od začátku reagovat úplně
jinak: mluvit s ní. Vyslechnout ji.
Teď už je pozdě.
V jednom kuse nejsem tam, kde bych měl být. Dvakrát
jsem prošvihl doktorku Přehnalovou. K Tamaře od
začátku vůbec nechodím. Nechal jsem doma matku
samotnou a ani po Mikyho telefonátu jsem s ní nemluvil.
Hanu jsem neviděl bůhvíkolik týdnů. Vonnymu jsem
pořád neřekl, jaké s ním mám plány.
A pořád nemám ani peníze, abych se do těch plánů
pustil. Nebo abych pomohl Katce, kdyby se třeba někdy
vážně rozhodla, že s takovým člověkem nebude.
Procházím Ghettem a blížím se ke svému bytu.
Něco se musí stát. Hned teď - nebo nejpozději zítra.
Něco se musí změnit.
Nemůžu být dál Keo, který má svých problémů dost.
Musím být Keo, na kterého se dá obrátit o pomoc.
Spolehnout se na něj. Musím být v pohodě, mít sílu a
budit důvěru. Jak jinak, než prostřednictvím svého
úspěšného podnikání bych na to mohl získat sebevědomí
a prostředky?
Stojím pod svým bytem a dívám se na reklamu na levné
půčky.
Zítra bude všechno jinak. Za každou cenu.
III. Něco je špatně
17. Terapie
Celou neděli jsem plánoval průběh dnešního dne do
takových podrobností, že si tři čtvrtiny z nich ani
nepamatuju. Vůbec mě nepřekvapuje, že se probouzím
polomrtvý. Byl jsem tak rozrušený, že jsem usnul sotva
před hodinou.
Přehrával jsem si rozhovor s Vonnym, jako by bylo
možné ho naplánovat. V práci ho upozorním, že s ním
chci odpoledne mluvit. S Katkou nebudu vůbec nic řešit,
protože je dospělá a musí se rozhodnout sama, jak si
chce zařídit život. Odpoledne bleskově zaběhnu do
úvěrové společnosti, která má reklamu na zdi mého
domu.
Potom se sejdu s Vonnym, převyprávím mu ze svých
poznámek a výpočtů celou představu Kapkejkárny a jako
přesvědčivý bonus vytáhnu celý ten vypůjčený balík, aby
viděl, že to myslím vážně a že se můžeme vrhnout na
vlastní projekt dřív, než nám HT-Mart vygumuje zbytky
mozku.
Co by se mohlo pokazit?
I když jsem prakticky v bezvědomí, daří se mi vstát
včas. Pondělní ráno, nejlepší chvíle pro začátek.
Vycházím z domu.
// Slovo, které hledám, zní "adrenalin". //
Na konci ulice stojí zarostlý týpek v mikině. Nevšímám
si ho, ale jak se přibližuju, nevyhnu se jeho pohledu.
Dívá se přímo na mě, jako by na mě čekal. Chci ho
obejít.
"Marku?"
// Že by zdejší bezdomovci zvolili osobnější taktiku? //
Moje jméno mě zaskočí, zastavím a podívám se na něj
pořádně.
"Roberte?" vypadne ze mě a nedodám "jak to proboha
vypadáš?" - místo toho se ptám, co se děje.
"Máš chvilku čas? Čekám tady... doufal jsem, že tě
potkám."
Váhám. Nemůžu ho tady jen tak nechat stát. Mrknu na
hodiny nad lékárnou. Drobné zpoždění mě nezabije. U
Roberta si nejsem tak jistý.
Znovu se ptám, co se děje.
Robert vypadá, jako by se mu ulevilo, a zároveň se
zdráhá odpovědět.
Zdá se mi, že tady musel čekat hrozně dlouho. A že to
není poprvé.
"Mar-Keo, já jsem úplně v háji."
Očividně. Ale možná jsem úplně první, komu to říká
nahlas. Ztěžka dýchá a málem se rozbrečí, když sám
sebe slyší.
// Kde je ten nažehlenej sebevědomej třicátník
z Madisonu? //
Nechce se mi potřetí opakovat "co se děje", a tak jenom
mlčím a sedám si vedle něj na lavičku, na kterou se
složil.
"Všechno se mi zhroutilo, Keo."
// Jo, to trochu znam. //
"Jak to?"
Robert se vysmrká.
"Nemám na nic sílu. Nemůžu spát. Je toho na mě moc.
Ty to musíš znát... Myslíš," podívá se na mě, "že by mi
pomohlo jít k doktoru? Má to cenu?"
// Já? Já bych měl rozhodovat, jestli někdo potřebuje jít
do nemocnice? //
"Jestli to sám nezvládáš, tak rozhodně jo."
"Co tam se mnou budou dělat?"
Ta panická hrůza normálního člověka, že ho "zavřou do
blázince". Kolika lidem tohle stigma brání řešit svoje
problémy?
"Nejdřív ze všeho s tebou budou mluvit."
"Dají mi léky, jako..." vynechá "tobě".
"Možná. Až se uvidí, co s tebou je. Co máš přesně za
problém."
"Všechno. Všechno je problém."
// Navštívils vnitřek mojí hlavy? //
"Možná by ti pomohlo napřed vidět psychologa. Ten by
ti řek', co dál. Jestli je to na léky, nebo stačí terapie,
prostě povídání."
"Znáš nějakýho?"
Najednou mi to dojde.
"Vydrž," říkám a hledám v telefonu číslo na Tamaru.
Vytrhnu list ze sešitu a opíšu mu ho.
"Tahle psycholožka je... dobrá. Zkus se k ní objednat."
Robert žmoulá papírek a strčí si ho do kapsy. Odkašle
si.
"Ehm, děkuju, Keo. Já nevím... děkuju."
Já taky nevím. Podivná situace.
"Roberte, musím běžet do práce. Jsi v pohodě?"
// A máme vítěze v kategorii nesmyslných otázek. //
"Já tě zdržuju. Promiň."
"To je dobrý. Ale už musím jít."
"Jasně, jasně. Hlavně tam vydrž do konce," pokusí se
zoufale zavtipkovat.
"Budu se snažit."
Vstávám z lavičky a váhám, jestli mu podat ruku, nebo
jak to ukončit.
"Tak, ehm - se měj. Hodně štěstí."
Robert se na mě jenom dívá. Zajímalo by mě, jestli
v poslední době potkal Hanu.
Vyrazím a slyším za sebou ještě jedno "děkuju". Otočím
se s pokusem o úsměv a pak přidám do kroku. Stejně jdu
pozdě.
Najednou ze mě něco strašného spadne. Celý rok mě
tlačí vzadu v hlavě výčitky, že nechodím k Tamaře, a
zároveň vím, že se mi prostě nechce u ní vysedávat, že
chci na všechno přijít sám. Teď jako by Tamařin přízrak
dostal smysl.
Nevěřím na osud nebo podobné věci. Věřím, že jedno
vede k druhému. A právě jsem pro Tamaru našel místo. I
když ji sám nepotřebuju, doporučit ji Robertovi bylo
nejlepší, co jsem za dlouhou dobu udělal.
Jak s tou šancí naloží, to už je jeho starost. Chci říct, ne
že by mi na tom nezáleželo, ale je to jeho zodpovědnost.
Já jsem udělal, co bylo v mých silách.
Přibíhám do HT-Martu deset minut po celé. Snad se
tolik nestalo.
První prodavačka, kterou potkám, mi oznámí, že se
mám okamžitě dostavit za panem vedoucím. Tak možná
se stalo. Zamířím ke kanceláři, před dveřmi se zhluboka
nadechnu a zaklepu. Vstoupím.
"Hrm, dobré ráno. Já se moc-"
"-sedněte si, Marku."
Posadil jsem se naproti vedoucímu, zatímco on ještě
listoval nějakými papíry a sem tam do nich cosi
poznamenal. Pak je odsunul stranou, narovnal si brýle a
zadíval se na mě.
"Marku, jestlipak víte, že v tomhle obchodě jsem sedm
dní v týdnu?"
// Dobře, nebylo to poprvý, co jsem se opozdil. //
"Jo, vim o tom."
"A víte proč?"
Mlčím a dívám se do stolu.
"Mám rodinu, Marku. Moje paní neumí tak dobře česky.
Když jsme se přistěhovali, byla doma s dětmi a teď jí to
chybí. Pravuje jako uklízečka, protože má hrdost a
nechce být v domácnosti, když už jsou děti velké. A
protože mi chce pomoct, abych nevydělával peníze
jenom já."
"Ehm, jo, já vim, že uživit rodinu-"
"Já nechci, abyste mě litoval, Marku. Mám dobré
zaměstnání. Žiju mnohem lepší život, než jsem doufal,
když jsme jako mladí manželé odešli z Ukrajiny."
"Mohl byste ji zaměstnat tady."
"Ne, Marku. To neudělám. Víte proč? Protože bych si
nedovolil přinášet svoje osobní záležitosti do
zaměstnání."
Odmlčí se. Moji omluvu nechtěl slyšet, tak co mám
říct?
Podívá se na štůsek papírů na stole.
"Slyšel jste o včerejším incidentu, ke kterému tady
došlo?"
"Ne," řeknu trochu zmateně.
"Přiběhl sem pan Korec, Katčin manžel."
Polknu. To jsem nečekal.
"Udělal tady, jak se říká, virvál, a hledal - teď se
omlouvám za přesnou citaci - toho malýho zmrda, kterej
mu hobluje starou."
"Ehm-"
"O půl hodiny později mi přišla esemeska od Katky, že
tady dál nemůže pracovat, abych jí připravil výpověď."
"Takže jí zakázal práci, aby byla pěkně pod dohledem."
"Marku, o jejich manželství si můžeme oba udělat
obrázek, jaký chceme. Jestliže se paní Katka rozhodla ho
zachránit tím, že poslechne svého muže, těžko jí to
můžeme rozmluvit. Respektoval jsem její přání a
výpověď čeká na její podpis," poklepal dvěma prsty na
odložené papíry.
"Počítám s tím, že máte jednu připravenou i pro mě."
Vedoucí si zase narovná brýle. Cítím se jako malý kluk,
který by radši dostal pár facek, než viděl to obrovské
zklamání v jeho očích.
"Právě jsem přišel o jednoho spolehlivého zaměstnance
a mám propustit dalšího?"
// Slovo, který hledám, rozhodně není "spolehlivej". Ale
je fakt, že v porovnání s historkama o svých
předchůdcích jsem tady aspoň něco platnej. //
"Marku, do vašeho osobního života mi nic není, ale
jenom dokud nenarušuje provoz tohoto obchodu.
Dvoumetrový řidič kamionu, který převrací regály s
konzervami, je podle mě narušením. Mám očekávat, že
se to bude opakovat?"
"Já - s Katkou to už skončilo."
"Dáte mi svoje slovo?"
"Jo, jasně. Eh-"
Ozve se zaťukání na dveře a bez vyzvání se otevřou.
"Pane vedoucí, máme zase problém," vyhrkne jedna
z prodavaček a zpraží mě pohledem.
// Ten násilnickej dement mě přišel zabít. //
"Co se děje?"
"U salátů stojí nějakej pán a obtěžuje lidi. Vnucuje jim
letáky Strany opomíjených, že bude nějaká
demonstrace."
"Aha, Strana opomíjených. Pán jistě ocení, až ho
vyprovodím se svým přízvukem," vstává vedoucí a
prochází kolem mě, "takže my dva jsme domluveni,
ano?"
Ani se nenamáhám odpovědět; není to zapotřebí.
Jdu velice pomalu do šatny a cestou zaslechnu pana
vedoucího, jak velice důrazně vyzývá toho pomatence
z Opomíjených, aby "nakoupil, nebo odešel". A na mě ani
nezvýšil hlas.
Vedle své skříňky najdu Vonnyho, který dorazil se svým
obvyklým dovoleným zpožděním.
"Co je to tady za cirkus?"
"Ani se neptej. Dneska bude dlouhej den."
Pokrčí rameny.
"Taky si říkam."
Začnu se převlékat, a když Vonny odejde, musím se na
chvíli posadit. Celá věc v kanceláří dopadla, jak nejlépe
mohla, ale stejně jsem z toho celý rozklepaný.
Něco je špatně. Pálí mě z toho mozek a nejradši bych
se sebral a vypadl.
Jenže to neudělám. Naopak, teď se musím hodně snažit
naplnit svůj osobní závazek vůči vedoucímu. Zajímalo by
mě, jestli s tím počítal, když mě nevyhodil.
Nezbývá mi, než se zvednout a pustit do práce. Třídím
zboží a doufám, že ve svém roztřeseném stavu neudělám
nějakou strašnou botu. Nejde mi to zrovna od ruky,
všechno musím dvakrát kontrolovat a stejně si nejsem
jistý, jestli jsem něco neopomněl.
I tak prvních pár hodin uteče a přijde čas pauzy na
svačinu. Nedokázal bych do sebe narvat ani kus rohlíku,
takže jdu rovnou s cigárem na rampu, kde se sejdu
s Vonnym.
Potřebuju se s ním domluvit na odpoledne, ale mám
napřed na srdci něco důležitějšího.
"Sem ti ráno potkal Roberta, bejvalýho šéfa. Vypadal
úplně na umření, ten se musel dostat do stokrát horších
depresí než já. Tak jsem mu doporučil terapeutku."
Vonny zakroutí hlavou.
"Prosim tě, vždyť ten je za vodou."
"To snad neznamená, že nemůže mít problémy."
"Nojo, problém. Aspoň není v tomhle koncentráku, na
co si může stěžovat?"
Už mě s těmi poznámkami v poslední době začíná štvát.
Stačily sotva tři měsíce, aby se Vonny adaptoval na roli
ubohého dělníka, kterému strašně ubližují ti, kdo se mají
vlastní zásluhou líp než on.
Tahle jeho proměna byla jedním z důvodů, proč jsem
chtěl pospíchat s Kapkejkárnou - pustit se do toho
s Vonnym dřív, než ho naslouchání podobným názorům,
které začal přebírat, úplně utluče. Nebo hůř, než skončí
jako já.
Potřeboval bych to probrat s Hanou.
"Nikdo tě tady nenutil začínat, ne? Mohl sis klidně
dodělat školu."
"To jo. To bych nedal. A stejně bych skončil tady,
možná."
"Mně jsi na to přišel chytrej dost. I na to, aby sis moh'
vybírat, co budeš dělat."
"Ježiš, chytrej dost. Tak si to zkus, celej život
poslouchat, jak seš chytrej, a pak se dostat mezi lidi, co
se uměj prosadit."
// A ty si zkus to samý, ale bez tý první části. //
"Ty vole, promiň. Já zapomněl, ty seš další chudák,
kterýmu ublížilo příliš mnoho podpory."
"To jsou kecy."
"Pro tebe už jsou všechno kecy."
"Jo, lidi moc kecaj."
// Co se to s ním děje, a jak jsem si toho moh'
nevšimnout dřív? //
Můj vztek se, dneska už poněkolikáté, střídá s únavou.
Ta hodina spánku mi vážně neprospěla.
"Tys to prostě přehnal s těma artovejma sociálníma
dramatama," snažím se, aby to znělo odlehčeně.
Vonny pokrčí rameny a típne cigaretu.
"Když myslíš."
Vypaří se a já jdu chvíli po něm a zamířím na záchod.
Opírám se o umyvadlo a zírám na sebe do zrcadla. Čím
víc se to snažím potlačit, tím silněji se mi do stále
krvavějších očí derou slzy. Pálí mě mozek.
Nedá se nic dělat, nemůžu se tady schovávat věčně.
Otevřu dveře a za nimi stojí pan vedoucí.
Čekám, že tentokrát už na mě bude řvát.
Místo toho mi velice vlídně sdělí, že vypadám strašně a
že mám jít na zbytek dne domů, abych se vzpamatoval.
Je mu prý jasné, že celá věc s Katkou pro mě není
jednoduchá.
Nechávám si pro sebe, že toho je víc. Nepřítomně mu
poděkuju a jdu se převlíct.
Cestou se pak zastavím u Vonnyho a bez vysvětlování
se zeptám, kdy bude odpoledne na nádraží. Řekne, že
v pět, a já cítím, jak se za mnou dívá, když vycházím ven.
Omráčený nečekanými událostmi dojdu rychle domů,
zavřu za sebou, posadím se a zírám do zdi.
Od rána se pokazilo, co mohlo. Říkám si, že by mě to
mohlo uklidnit. Nic horšího už přijít nemůže.
// Slovo, které hledám, nemůžu najít. //
Nenechám se odradit. Získal jsem čas navíc. Chce se
mi spát, ale musím vydržet a jít si zařídit tu zatracenou
půjčku, než bude pozdě.
Chci si dát rychlou sprchu. Místo toho zůstanu pod
proudem horké vody asi hodinu.
Potom si vezmu čisté tričko a buší mi srdce, když
sbírám odvahu zase opustit byt. Zvoní mi v uších.
Natahuju ruku po klice a do toho zadrnčí zvonek.
Vyhlédnu z okna. Dole stojí můj bratr.
Hodím mu klíče - celý svazek, včetně klíčů od skříňky
v práci a od bytu o dvě ulice vedle, který jsem dosud
nevrátil ani nepoužil.
Kdo ví, jestli se do našeho starého bytu ještě někdy
podívám, když je to teď s Hanou tak, jak to je.
Miky vtrhne dovnitř se slovy "je to v pytli, brácha".
"Co přesně?" ptám se.
Vůbec nechápu, co tady dělá. Musí se něco dít, když za
mnou přišel a nenapadlo ho, že mám být v práci.
"Máma."
"Co?"
"Ona se chce k němu vrátit," procedí a přechází po
pokoji.
// Dneska se všichni zbláznili. Ale tohle jsem mohl
čekat. //
"Chystali jsme se dneska sem do Města k právníkovi a
ona se rozbrečela a řekla, že se s ním nemůže rozvést, a
utekla domů."
Znovu na mě padá vyčerpání.
"Co budeme dělat?" zeptám se tupě.
Miky rozhodí rukama.
"Vůbec nevím. Hučeli jsme do ní s Evou... Mohl bys s ní
promluvit?"
"Myslíš, že na mě dá?"
Miky zoufale praští rukou do stolu.
"Já nevim; prostě zkus to."
"Ne."
"Cože?"
"Nebudu nic zkoušet. Je to její věc."
"Její věc? Udělala toho pro tebe málo?"
Nevím, co na to říct.
"Brácha, pojeď se mnou na Maloměsto," zkouší mě
přesvědčit normálním hlasem, "zkus s ní promluvit. No
tak."
"Dneska," začnu velice pomalu, "se mi to vůbec
nehodí."
Miky na mě zírá. Dlouho nic neříká.
"Máš ji vůbec rád?" zeptá se pak a mně ta otázka zní
v uších ještě dlouho potom, co mě nechá samotného v
mém prázdném bytě.
Jasně že mám.
Proto je to tak těžké.
Nevím, jak pomoci těm, na kterých mi záleží. Neumím
to. Příliš mě trápí, co s nimi bude.
Vede to k tomu, že nedělám nic. Stejně jako s Katkou.
Zbláznil bych se, kdybych jí přitížil.
Chtěl bych, aby to se všemi bylo tak snadné jako
s Robertem. Abych mohl udělat správnou věc bez tak
strašně silného osobního zainteresování.
Jako to umí doktor Stein. A svým způsobem i Hana.
Mám chuť jí zavolat. Smazat ty týdny, kdy jsme spolu
nemluvili, a všechno jí říct. Jako dřív.
Nejde to.
Navíc je pozdě. V tuhle dobu bych normálně končil
v práci. Musím se sebrat a jít vyžebrat tu půjčku, abych
stihl Vonnyho, než odjede na Venkov.
Vyrážím.
Cestou myslím na to, co mi řekl Vonny. Jak ho asi trápí,
že nenaplnil očekávání. Reagoval jsem vztekle a snažil
se ho zesměšnit. A přitom bych ho měl chápat.
Nedávno jsem narazil na jeden článek o evoluční
biologii člověka. O tom, jak jsme začali chodit po dvou a
musela se nám víc sevřít pánev, aby udržela vnitřní
orgány na místě i ve vzpřímené poloze.
O nějaké dva miliony let později se našemu druhu
zvětšil podstatným způsobem mozek. V kombinaci
s méně průchodnou pánví to má za následek zdaleka
nejbolestivější porody mezi savci. Aby porod vůbec mohl
proběhnout, lidé rodí mnohem dříve, než by měli, dokud
dětská lebka vůbec může projít.
Rodíme se napůl jako embrya, nehotoví. Proto ve všech
testech zpočátku vítězí mláďata šimpanzů, dokud je
lidské děti nedoženou. Rodíme se nejen v bolestech, ale
navíc předčasně, a nedokážeme se sami o sebe postarat.
Chtěl bych to nějak přetlumočit Vonnymu, kterého snad
trápí, že si v životě nepočíná tak obratně, jako - zdá se všichni okolo.
Chtěl bych mu říct, že se za to nemusí stydět. Že nikdo
z nás nedostal k životu návod.
Neumím to. Znám ho příliš dobře, příliš předpokládám,
co by na to řekl. Vím příliš jistě, že by to podle něj byly
kecy.
Jsem si příliš jistý, že by mi neodpustil takovou míru
patosu, jakou snáší na filmovém plátně.
Snad není nutné to říkat. Snad bude lepší nechat to
přirozeně vyplynout, až rozjedeme společný byznys a
bude se nám dařit.
Musí se nám dařit, když si na to půjčím tak nehoráznou
sumu.
Vejdu do budovy na kraji Centra, kde v jedné
z kanceláří sídlí úvěrová společnost, s jejíž reklamou už
tolik měsíců bydlím.
Něco je špatně, ale jsem si jistý, že jednám jediným
možným způsobem, jak to změnit.
Před dveřmi si pečlivě utřu zpocené dlaně, vejdu
dovnitř a za dvě minuty jsem venku.
Shrnutí? V podstatě jsem se jenom představil, řekl
částku a dozvěděl se, jaké dokumenty potřebuju
k vyřízení žádosti. Dva doklady totožnosti, výpis
z rejstříku trestů, potvrzení o příjmu. Nashle za týden.
Kde jsem vzal tu představu, že rovnou odejdu s kufrem
plným peněz? I tihle lichváři dodržují nějaká základní
pravidla, aby si mohli došlápnout na neplatiče.
To je jedno. Už vím, že nebude problém peníze příští
týden získat. Teď musím dojít na nádraží za Vonnym a
říct mu o celém plánu. Aspoň v téhle jedné věci za celý
den mi nic nezabrání.
V hlavě mi tluče krev a z rukou zase kape pot.
Na nádraží se dostanu nejrychleji přímo po Hlavní
třídě. Jak se k ní přibližuju vedlejší ulicí, k bušení ve
spáncích se přidává podivný rachot a troubení.
Vyjdu zpoza rohu a otevře se přede mnou Hlavní třída
plná skandujících lidí s transparenty. Demonstrace
Strany opomíjených.
// Dohajzlu, nemůžete si ty svoje ublížený bláboly
nechat na jindy? //
V posledních letech se vyrojila spousta podobných
podezřelých partají. Strana opomíjených mezi nimi
vyniká tím, že se jejím představitelům podařilo chytlavě
pospojovat ty nejlacinější motivy z obou zdánlivě
protichůdných totalitárních ideologií dvacátého století.
Nejlacinější populismus pravicového a levicového
extremismu zároveň zabral spolehlivě a SO sbírá body.
Zdá se, že pomalu proniká z příšeří sociálních sítí na
denní světlo.
// Mám vztek. Je rok 2011 a tahle banda pomatenců
sem musela připlout odněkud z minulosti. Není možný,
aby se ještě dneska nechali lidi takhle zblbnout. //
Je pozdě na to, abych šel jinudy. Musím se prodrat
tisícovým davem. Na téhle straně postávají policisté
řídce, největší shluk jich je uprostřed Hlavní třídy, kde
na křižovatce oddělují masu Opomíjených od
protidemonstrace.
Vmísím se mezi protestující a snažím se co nejrychleji
postupovat tak, aby mě někdo z těch rozvášněnějších
nezasáhl pěstí nebo cedulí. Kolem mě se začínají množit
nápisy typu "vláda ven", "Stop ekonomické migraci" a
různé stereotypní karikatury zlých kapitalistů,
samozřejmě s židovskými rysy.
// Jo, za všechny vaše problémy můžou politici, cizinci a
bohatý lidi. Chodí k vám domů a nutí vás utrácet za
nesmysly a vůbec plejtvat svým životem místo něčeho
smysluplnýho. //
Vlastně z té masy nijak nevyčnívám. Všichni okolo jsou
vzteklí, zpocení a nejvíc ze všeho je z nich cítit strach.
Shlukují se s těkajícíma očima do ostrůvků, aby náhodou
nezůstali sami, dodávají si odvahu hlasitým
pokřikováním a tleskají několika náhodně rozprostřeným
řečníkům s megafony, kterým není rozumět. Hluše hrozí
pěstmi, až jim z plechovek v druhé ruce stříká pivo.
// Hele, já jsem dost velkej zoufalec. Ale fakt mě těší, že
si svoji frustraci nechávám pro sebe a nemam potřebu
strhnout s sebou zbytek světa. //
Přibližuji se ke křižovatce uprostřed a srocení houstne.
Už je mi jasné, že by bylo mnohem rychlejší celé to
obejít. Na to je ale pozdě, a tak si dál klestím cestu a
z celého toho neuspořádaného rachotu začíná
vystupovat opakovaný pokřik "pusťte ho, pusťte ho!"
Nějaký magor se pokusil přes policejní hráz zaútočit na
protidemonstranty, pár těžkooděnců se na něj vrhlo a
postupně se do šarvátky zapojuje víc nejbližších
Opomíjených.
// Nerad bych do toho tahal eugeniku nebo tak něco,
ale při pohledu na ty vzteklý prasečí ksichty chápu, proč
se jim říká zkráceně "opičáci". //
K zuřící bitce se musí přesunout víc policistů, a tak
vzniká asi dvoumetrová průrva, kde opačným táborům
nic nebrání se do sebe pustit. Místo toho ale obě strany
couvnou a s výhružnými gesty na sebe pokřikují přes
pruh prázdného rozpáleného asfaltu.
Využiju šance vymotat se ze strkanice a přebíhám do
vedlejší ulice mezi protivníky Opomíjených. Prvních pár
demonstrantů mě podezřívavě pozoruje, ale protože na
sobě nemám žádné známky příslušnosti k okupantům
Hlavní třídy, brzy s nimi splynu a nikdo si mě nevšímá.
Zato já si všímám, že kus ode mě stojí s květinovou
čelenkou Luděk - možná se mi to zdá. Mít víc času, rád
bych mu doporučil promluvit si s Vonnym, než skončí na
té druhé straně.
Vzdaluju se od křižovatky a dochází mi, co se změnilo odpůrců Opomíjených je nejen míň, ale hlavně je mezi
nimi úplně opačná nálada. Zdá se, že se celou věcí spíš
baví. Mnozí z nich verbálně i písemně vyzývají
Opomíjené k používání roumu, což je tak absurdní
požadavek, že z toho mají spíš legraci.
Ve vzduchu je cítit marihuana. Zatímco Hlavní třída
hostí víceméně jednolitou společnost, tady rozeznávám,
že se sešli zástupci různorodých skupin. Svoji politickou
či náboženskou polívčičku si tu přihřívají lidé, kteří by za
normálních okolností stáli proti sobě, nebo by sebou
navzájem pohrdali. Snad je svedlo přesvědčení, že jsou
tu za správnou věc, i když mnozí se jistě jen chytli
příležitosti vymezit se proti jasně identifikovatelnému
nebezpečí.
Najednou se zastavím, když se přede mnou objeví
černé dívčí tričko. Vzhlédnu a poznám Veroniku
z Madisonu. Neskanduje, nenese transparent a na rozdíl
od mnohých jiných se ani neusmívá. Prostě tady stojí,
s tou svojí samozřejmostí.
Všimne si mě a otočí hlavu. Trochu očekávám, že mě
buď nepozná, nebo to bude předstírat.
"Nečekaní spojenci, co?" nakloní se mi k uchu, abych ji
slyšel.
// Wow. Tak teď jsou z nás spojenci. Proč ne. //
"Když se všichni okolo zbláznili..."
Poprvé jsem svědkem, jak Veroničin povznesený
lhostejný výraz vystřídá lehký úsměv.
"Stav se někdy v eMku. Bez tebe to tam není ono."
"Jasně," slibuju a pokračuju dál, než se mi povede
rozmělnit to setkání nějakou trapnou hláškou.
Když zahýbám do ještě zapadlejší uličky, ohlédnu se po
Veronice.
// Jasně. //
Mezi vysoké řady stejných domů jen vzdáleně doléhá
kravál obou sešlostí. Kontroluju čas a všímám si
nepřijatého hovoru od Hany. Neměl jsem šanci ho slyšet.
// Teď ne, teď opravdu ne. //
O dva rohy dál se vracím na Hlavní třídu, v části před
nádražím postávají jen řídké hloučky Opomíjených o
ostatní lidé mezi nimi bez zájmu procházejí.
Vcházím do nádraží haly. Vonny stojí uprostřed a
pozoruje tabuli s odjezdy; vlak na Venkov tu bude za půl
hodiny.
"Tak jsem tady," vydechnu a sám se tomu divím.
Vonny se otočí ke mně. Chvíli se na něj zmateně dívám,
než mi docvakne, co je na něm jiného. Má na sobě
připnutou červenou placku SO.
"Ses někde votřel o vopičáka?" zapíchnu do ní prst.
"Mají pravdu, ne?" řekne Vonny tak lehce, až se mi
zatočí hlava.
"Ani bych neřek'."
I kdybych uměl zformulovat přednášku na téma "proč
je kapitalismus milionkrát výhodnější pro všechny než
rovnostářská utopie", není na to čas.
// A v tomhle stavu mu mám vykládat o společném
podnikání? //
"Tak cos mi chtěl?" zeptá se Vonny, jako bych se neměl
vůbec pozastavovat nad jeho politickým zatměním
mozku.
// Trikový velkofilmy o vítězstvích novodobých Robinů
Hoodů, postupně nahrazený citově vyděračskýma
socdramatama. Jak to, že mi nic nedošlo? //
"Chtěl jsem se zeptat, jestli ti neprasklo pérko
v mozku," obořím se na něj nečekaně hystericky a znovu
zamířím prstem na placku se zkratkou SO s dvěma
překříženými kosami.
"To je tvuj názor. Muj je, že vláda si dělá, co chce a
pracháčům všechno projde. To slyšíš ze všech hospod."
"Jasně, hlas vožralejch strejců, hlas boží. Co to meleš?
To tě žere závist? Chtěl bys bejt zavřenej v HT-Martu
sedm dní v tejdnu jako náš vedoucí? Nikdo nemá nic
zadarmo."
"Vedoucí je jenom kolečko v soukolí."
// Bodejť. Jak de vo světlý zejtřky, jedinec neznamená
nic. Empatie je sprostý slovo. //
"Trochu se snažit, aby ses měl dobře jako on, tě
nenapadlo?"
"Prosim tě, snažit. Nejlíp se maj ty, co dou přes
mrtvoly."
"Mrtvoly zásadně vyrábějí ty tvý Opomíjený.
Uvědomuješ si vůbec, že jsou placený Rudejma? Nevšim
sis, že ty jejich pokusy o světovládu nakonec vždycky
skončí v krvi?"
"Jo, možná by nám to prospělo. Válka nebo tak něco.
Tady máš bouchačku a di. Abysme nebyli takový
třasořitky."
"Ty vole, to máš od těch dědků z Venkova? Já s
dovolením radši umřu nudou, než se nechat zabít
nějakým kreténem na pokyn ještě většího kreténa."
"Tak se nediv, že nic nevydržíš, když neznáš strach o
život."
Lapám po dechu.
"Tohle si vážně myslíš?"
// Strach o život. Celý dětství jsem nepoznal nic jinýho.
Každej hlasitě projíždějící náklaďák za zdí moh' bejt
atomovka. Dlouhý minuty jsem se díval do slunce, jestli
se nezvětšuje, aby nás sežehlo. Někdy jsem celý
odpoledne jenom seděl a kontroloval, jestli mi tluče
srdce. Jak bys to moh' pochopit? Moje děsy neměly
reálnou příčinu; můj strach byl skutečnej až moc. //
Vonny pokrčí rameny. Je vidět, že mu není příjemné, co
říká. Ale z nějakého důvodu to říká.
"Budu muset jít," oznamuje mi.
Tupě zkontroluju tabuli.
"Nejede to na Venkov za dvacet minut?"
"Já čekal na jinej vlak," odpovíd Vonny a dívá se za mě.
Otočím se.
Přichází Zuzana, samozřejmě s plackou SO.
"Čau. Jdem, ať něco stihnem," zavelí.
Vonny se po mně jenom ohlédne a šlape za ní.
Zůstávám stát sám uprostřed haly. Vonny se zmínil, že
si se Zuzanou začali psát krátce po jejím odjezdu.
Nepřikládal jsem tomu význam. Bral jsem to tak, že se jí
v zahraničí nedaří podle očekávání a Vonny je jí dost
dobrý na vyslechnutí stížností.
// Jak sem si moh' nevšimnout, co se děje? //
Jdu pomalu domů. Mám toho dost. Něco je špatně a už
je celkem jasné, co.
Pálí mě hlava. Potřebuju spát.
Potřebuju mluvit s Hanou, ale nemám na to sílu.
Blížím se k okraji Centra. Skoro mi unikne, že
procházím okolo Madisonu. Zastavím se na chodníku a
pozoruju okna kavárny na protější straně ulice.
Zničehonic kolem mě proletí zbloudilý opičák
s červeným šátkem přes obličej, přeběhne silnici a mrští
dlažební kostku do výlohy. Bleskově u něj zastaví
policejní vůz, vyskočí dva policisté a přitlačí ho ke zdi.
Něco mu řeknou a nechají ho běžet.
// Všichni víme, s kým strážci zákona sympatizujou. Na
Hlavní třídě musí zatím hrát divadlo pro televizi; tady
soudruha jenom poučí, aby si dával pozor. //
Jeden muž v uniformě si všimne, že tu scénu sleduju.
Cítím jeho výhružný pohled, skrytý za černými brýlemi.
Okamžitě nasazuju výraz "nic jsem neviděl" a mizím
rychlým krokem pryč. Je mi ze sebe na zvracení.
Když dojdu do Ghetta, vím, že nemám na vybranou.
Minu svoje bydliště a pokračuju k našemu starému bytu.
Musím mluvit s Hanou. Něco je špatně.
// Jestli zjistím, že jí taky vytekl mozek na podlahu a
nastěhovala se místo něj rudá propaganda, asi někoho
zabiju. //
Zvoním a nic se neděje. Ještě je světlo, nepoznám podle
oken, jestli je doma. Pak mi dojde, že mám pořád klíče.
Prostě půjdu dovnitř a počkám na ni, je mi všechno
jedno. Vyběhnu po schodech nahoru.
Pak otevřu dveře a všechny moje problémy zmizí, když
vidím Hanu uprostřed kaluže krve, vytékající z jejích
zápěstí.
// Slovo, který hledam, zní "rozřezaná na hadry". //
IV. Keo
18. Sám
Všechno do sebe zapadlo.
Je noc. Stojím na mostě, pode mnou široká řada kolejí
sbíhajících se k blízkému nádraží. Mám výhled na
polovinu Města - na tu moji polovinu, kde je Ghetto,
Centrum a další podobné čtvrti. V Horním Městě jsem se
nikdy moc nepohyboval, na mě je tam moc draho.
Všechno směřovalo sem.
Popíjím ledovou colu z plechovky a kouřím jednu za
druhou. Tenhle týden jsem nespal ani jednu noc.
Doháním to přes den díky vstřícnosti pana vedoucího,
který mně a Vonnymu vzhledem k nedávné události dal
dovolenou.
Všechno se děje ne proto, že by to mělo důvod, ale
příčinu.
Moje snahy zařídit si život v podstatě tak, jak se ode
mě čeká - být samostatný, mít práci, porazit svoji
depresi. Zkoušet se přiblížit reklamě na šťastný život. To
je pryč.
Dost dlouho jsem byl přesvědčen, že kdybych zemřel,
vlastně by se nic tak hrozného nestalo.
Pak jsem si nějakou dobu myslel, že náhlá smrt by mě
docela naštvala, když se mi postupně začíná dařit být
relativně v pohodě a mít nějaké plány.
Dnes to už vidím tak, že smrt může uškodit lidem
v mém okolí, ale nikdy mi nevezme to, jak dobře a bděle
se cítím právě teď.
Budoucnost je jenom bonus. Jediné, na čem záleží, je
stihout poznat sám sebe, kým jsem - a to se mi povedlo.
Nejsem šťastný. Ale to nevadí.
Problém je právě to, že jsem šťastný už byl. Párkrát
během uplynulých měsíců; a předtím taky. Když se mi
podařilo mít dobrou náladu, vycházet s lidmi bez sporů,
dobře se najíst, něco nového se dozvědět nebo naučit.
Prožít dobrý den, ze kterého nebylo nutné utíkat před
vlastní společností. Jenže ono to nestačí.
K čemu je spokojeně si žít, když chybí větší smysl. To
může dělat každý. Když odejdu z HT-Martu, do týdne tam
bude někdo, kdo bude moji práci dělat stejně, nebo spíš
lépe. Když nezaložím cukrárnu, najde se někdo jiný a
nabídne lidem, co chtějí - třeba něco úplně jiného.
Vždycky mě někdo nahradí.
Já potřebuju dělat něco, co za mě nikdo neudělá.
Už vím, co to je.
Nezajímá mě, co bych měl. Chci se řídit tím, co je
nutné, bez čeho si neumím život představit, co jsem
chtěl dávno před odchodem do Města.
"Měl bys za ní zajít," řekl mi několikrát Vonny, když za
mnou včera večer přijel.
Nebavili jsme se o demonstraci, ani o jeho vztahu se
Zuzanou. Nebylo to důležité.
Půjdu za ní. Ne proto, že bych měl, ale protože to jinak
nejde.
Když jsem zůstal sám v našem starém bytě a slyšel
zvenku odjíždějící sanitku, teprve mi to začalo docházet.
Pomalu. Nezastihlo mě žádné okamžité osvícení.
V první řadě jsem zjistil, že je možné zvracet strachy.
A pak jsem si musel ujasnit ještě pár věcí.
--Bylo mi sedmnáct.
Spěšně jsem se pozdním večerem vzdaloval od našeho
domu.
Zuřil jsem.
Dneska to otec přehnal a já se musel ozvat.
Moje odvěká averze vůči němu vyvrcholila, když mi
matka oznámila, že na otcovo naléhání skončí
v Plastoxu, kde pracovala od doby, co musela odejít
z knihovny.
Maloměsto tehdy šetřilo a zbavilo se matky, která si
neuměla poradit s nově zavedenou elektronickou
evidencí výpůjček tak obratně jako její mladší kolegyně.
Našla si místo v Plastoxu, poměrně pod její kvalifikací,
ale byla ráda, že nemusí sedět doma. Něco vydělala,
měla tam známé a i když jí noční směny dávaly zabrat,
působila mnohem veseleji než dřív - tedy na její poměry
veseleji.
A do toho otec prohlásil, že se jeho žena nebude dřít,
když ji může uživit. Ona samozřejmě poslechla. Jako
vždycky.
"Jde ti jenom o to, abys ji měl pod kontrolou, abys byl
pan důležitej," vyplivl jsem na něj.
Zeptal se "cože?", a pak už jsme na sebe jenom řvali.
Otec nakonec vytáhl to jediné, co uměl. Upozornil mě,
že si mám dávat pozor na jazyk, pokud chci ve Městě
studovat za jeho peníze - a ještě tak přiblblej obor.
"Od tebe už žádný prachy nechci, to radši budu bydlet
pod mostem, ty kriple," zařval jsem na něj a práskl
dveřmi.
Přicházela noc. Stál jsem na křižovatce na kraji
Maloměsta. Když půjdu doprava, dojdu přes pole ke
svému stromu.
Jenže já už nemůžu. Nechci zase na to samé místo, kam
utíkám pokaždé, když v sobě dusím vztek. Dneska jsem
ho neudusil.
Potřebuju, aby se něco změnilo. Hodně změnilo.
Místo osvědčené trasy jsem se vydal rovnou nahoru
nad Maloměsto, k vysílači na kraji Vrchů.
Zadýchaně jsem se sápal do kopce.
Ještě rok. Ještě rok do maturity - a budu moct
vypadnout!
Vysílač byl blízko, ale výdrž mě opustila, sotva jsem se
vydrápal k houpačce nad okrajem srázu. Ztěžka jsem na
ni dosedl a chvíli popadal dech.
Pak jsem se odrazil nohama a s vrzáním nad mou
hlavou se houpačka dala do pohybu, celé noční
Maloměsto pode mnou.
Ovíval mě chladnoucí vzduch letní noci.
Nevěděl jsem, co dál.
"Potřeboval bys to namazat, blázne."
Leknutím jsem z houpačky spadl. Za mnou se ozval
smích.
Postavil jsem se a zadíval do tmy.
Rozeznal jsem proti lesu siluety neznámé s lahví v ruce.
Pak vykročila ke mně.
19. Ráno
Konečně mě napadlo zamknout dveře. Pomalu se
otočím a nervózním šepotem Haně vysvětluju, že
musíme velice potichu počkat, než otec odejde do práce.
Hana sedí na mojí posteli a tváří se provinile. Ne
uraženě, jak by měla, ale provinile. Ten výjev by mi rval
srdce, kdybych nebyl sedmnáctiletý idiot.
A kdyby se mnou necloumaly obavy, že otec po mém
včerejším výstupu vtrhne do mého pokoje a seřve mě.
Doufal jsem, že jeho přirozenou reakcí bude ignorace.
Prostě se naláduje snídaní, kterou mu matka připravila
před odchodem na jednu z posledních nočních směn - a
vypadne.
Doufám v to vší silou. Poslední, co potřebuju, je, aby
mě tady přistihl se dvěma lahvemi od vína a dosud
polonahou Hanou.
Vplížili jsme se do mého pokoje před východem slunce,
a já pochopitelně spatřoval jediné vyústění našeho
celonočního rozhovoru v tom, že se na ni začnu sápat.
Její upozornění "uvědomuješ si, že jsem panna?" na mě
neudělalo žádný dojem.
Zato při povzdechu: "nečekala jsem, že o to přijdu ve
čtrnácti," jsem okamžitě vystřízlivěl.
Nevšímám si jí. S uchem přilepeným ke dveřím čekám,
kdy se ozvou otcovy kroky.
Hana za mnou něco zamumlá.
"Co?" syknu, aniž bych se na ni podíval.
"Promiň."
--Nakláním se přes zábradlí a ve tmě rozeznávám
kolejnice, pražce a výhybky.
Ne, ani v těch nejzoufalejších chvílích jsem neplánoval
stát se skokanem. Žádné krvavé skvrny.
Já byl vždycky spíš typ na předávkování, možná
oběšení, nebo nejlépe ze všeho pomalá smrt hladem.
Prostě se potichu vytratit.
Samozřejmě, že jsem to věděl. Ať jsem se snažil na to
nemyslet sebevíc, celou dobu jsem věděl, co se stalo, co
bylo špatně. Byl jsem si vědom absurdní grotesknosti,
kdy na rozdíl od mnoha jiných podobných případů jsem
Haně ublížil právě tím, že jsem ji odmítl.
A jako by to nebyla dostatečná ironie, musela se mi
omluvit.
K šílenství mě přivádí, že ona s tím celou tu dobu taky
žila. A místo zavržení mi byla nejlepším přítelem,
zatímco svoje vlastní trápení si nechávala pro sebe, až
vyvrcholilo tím pevně sevřeným nožem, který jsem jí
musel před týdnem vyrvat z ruky.
Vždycky byla silnější než já.
Nepřisuzuju si v Hanině životě takový význam, abych
se snad domníval, že ji do hlubin depresí skrývaných za
úšklebky uvrhlo dávné setkání s mým mladším, naprosto
necitlivým já.
Nevím, co Hanu tak trápilo, nevím, jestli mi to někdy
řekne.
Ale já sám už mám jasno.
Třebaže jsem byl dávno před tím sám od sebe
zádumčivým, v tragických náladách se utápějícím
teenagerem, moje skutečná temná noc začala onoho
rána, Haninou omluvou.
--Přesunul jsem se ode dveří k oknu a škvírou mezi
závěsy sledoval, jak otec odjíždí.
Zdálo se, že všechno dobře dopadlo.
S úlevou jsem se obrátil na Hanu.
"Tak, a teď si můžeme dát kafe. Máme asi hodinu, než
přijde matka."
"Fajn."
Odemkl jsem a odvedl Hanu do kuchyně.
Připravil jsem dva hrnky a pokusil se s falešnou
bezstarostností zavtipkovat. Něco o tom, že je dobré mít
tady pro jednou milejší společnost, než při rodinných
obědech.
Hana řekla, že bude muset jít domů zase lesem přes
Vrchy. Navrhl jsem, že ji doprovodím, i když se mi vůbec
nechtělo, což bylo na mně znát.
Pak jsem si odskočil. Když jsem se vrátil, Hana byla
pryč.
Sedl jsem si ke kávě. Hana se té své ani nedotkla.
Dlouze jsem se na ni díval, zamyšleně, ale bez
pochopení.
Byla studená, když jsem ji vylil.
20. Dva
Seděli jsme spolu na houpačce a ještě se trochu
pochechtávali tomu, jak jsem se zapotil při snaze otevřít
láhev vína pomocí boty. Nakonec se to povedlo, i když
mě to stálo víc námahy než chlapíka ve videu kolujícím
internetem.
Zatím jsem znal jen její jméno. Ve tmě jsem nedokázal
odhadnout její věk; zdála se mi stará asi jako já.
"Na Venkově jsou všichni odvázaný ze Slavnosti
založení, ale mě to moc nebere," vysvětlila svůj příchod,
"tak jsem se šla projít."
"Dobrá procházka, přejít celý Vrchy."
"Deset kiláků. Proč myslíš, že si celou dobu nadávam.
Měla jsem si tu flašku otevřít doma. Pak se mi nechtělo
vracet."
"Aspoň máme co pít spolu."
"A ty se tu bereš kde, blázne?"
"Já se taky procházim."
Hádka s otcem se mi zdá být dávno. Byl jsem najednou
někde v úplně jiném světě. Vzpomněl jsem si na svoje
rozhodnutí nevydat se tentokrát ke známému stromu
v polích.
"Hele pojď, ukážu ti jedno místo," vstal jsem prudce
v náhlém popudu.
"Jestli mě chceš někde za smrčkem znásilnit, tak tou
flaškou dostaneš po hlavě."
"Je mi jasný, že bys toho byla schopná."
Místo plýtvání drahocenným nápojem jsme se vydali
rovnou dolů k Městu.
Ještě jsme neměli nic v hlavě, ale i tak se to neobešlo
bez mého občasného kutálení ze svahu. Hana byla
obratnější, navzdory tmě plavně seskakovala z plošiny
na plošinu a vysmívala se mým pádům.
Na kraji Maloměsta svítila benzínka; Hana do ní
zaběhla pro další víno do zásoby, aby nám cestou
nevyschlo.
Snad mizející obsah první lahve, snad dávno
potlačovaná potřeba se svěřit mi rozvázala jazyk - a já se
cestou po poli té neznámé dívce vyzpovídal, proč jsem
tak chvatně opustil dům.
Pak jsem pokračoval a blábolil o všem. Se svým
sedmnáctiletým zanícením jsem do ní ládoval řeči o tom,
že doma se nedá dýchat, že si chci žít po svém, že je mi
Maloměsto malé, že všechno bude lepší, až za rok
odejdu studovat do Města.
Hana poslouchala a jen občas můj překotný tok řeči
přerušila poznámkou. Že se taky chystá z Venkova do
Města, ale ještě dřív tam odejde její bratr. Taky studovat,
a sice sociologii.
"To je přesně pro něj. On pozoruje lidi, jako by to byly
postavy z filmu. Podezírám ho, že je robot."
"S tím mě musíš seznámit. Napíšu o něm diplomku. Na
mým bratrovi nic zajímavýho není, ten moula se do
třiceti ožení a založí rodinu."
Jak jsme se přibližovali k mému dvojstromu, začínal
jsem se cítit trochu nejistě. Proč jsem ji sem vlastně
tahal? Jak bych jí mohl sdělit, čím je pro mě to místo
důležité?
Hana moje obavy rozptýlila, když se najednou zastavila
a zírala na dvě propletené koruny, rýsující se proti letní
noční obloze.
"To je kouzelný," vydechla.
Není zas taková drsňačka, napadlo mě. Ale ne dost
nahlas, abych na to nezapomínal.
Rozběhla se ke stromu, a když jsem došel za ní, dřepěla
u kamene mezi dvěma kmeny.
"Nevim, proč to sem flákli."
"Podle mě tady ležel dřív. Ten strom obrostl kolem něj.
Proto je rozdvojenej."
"Hm, to mě nenapadlo. Nejsem botanik."
Hana se postavila.
"Ne, ale bude z tebe skvělej psycholog. Až se naučíš
poslouchat."
To byla druhá nejdůležitější věta, kterou jsem od Hany
slyšel.
--Na mém mostě fouká studený vítr, přesto dál popíjím
ledově vychlazenou colu. Budu tady stát a rozhlížet se
po nočním Městě, dokud si nezvykne, že ho nepozoruje
ani cukrář, ani skladník, dokonce ani student
psychologie.
Dívá se na něj psycholog Keo, kterým se konečně zase
cítím být, i když mám celé studium před sebou.
Někam se to vytratilo, během posledního roku na
Maloměstě. Udusil jsem ho v sobě. A když jsem po
maturitě trval na svém prohlášení, že o otcovu podporu
nestojím, musel jsem nastoupit v Epsilonu.
Nemám potřebu se ujišťovat, že tentokrát je všechno
jinak. Prostě to vím.
Tu půjčku jsem si vzal, ale místo průvanu v cukrařině ji
využiju k dálkovému studiu během práce v HT-Martu.
Protože to je jediné, co dává smysl. Protože psycholog
Keo je jediná identita, se kterou se dokážu ztotožnit, i
když ještě nic neumím.
I když to nebude snadné. Vůbec. I když budu muset
strávit hodiny a hodiny v pozici zpovídaného při
psychoterapii.
Nedokázal jsem chodit k Tamaře, neunesl jsem ten
pocit, že je něco špatně, že sedím na špatné straně.
Teď jsem smířený s tím, že je to nutná součást
nejdůležitějšího procesu v mém životě, proto to zvládnu.
Zvládnu všechno. Dokonce i navštívit zítra Hanu v
nemocnici.
21. Teď
Čekal jsem, že přijdu do nemocnice, a pokud mě za
Hanou vůbec pustí, bezradně si sednu na kraj její
postele a budu cosi blekotat.
Úvodní přehlídce frází jsem se sice nevyhnul, ale
namísto sterilního pokoje měla Hana dovoleno se se
mnou projít areálem nemocnice.
Usadili jsme se na lavičce pod stromy, ze kterých na
trávník před námi popadalo pár prvních obětí letošního
podzimu.
"Tak," nadechl jsem se, "jak jsi na tom?"
Hana zavrtěla hlavou.
"Dej pokoj, zachránče. O sobě teď mluvim celej tejden
v kuse. A ještě nejmíň měsíc budu, říkal pan doktor."
"Stein?"
"Kdo jinej."
"Ten je nejlepší."
"Když nespí. Radši mi řekni, cos dělal ty."
Samozřejmě. Jak mě mohlo napadnout, že by se mezi
námi cokoli změnilo.
"No, já taky mluvil celej tejden o sobě. Sám se sebou,
teda. Trošku jsem sám sebe dohnal."
"Že by, konečně?"
A tak jsem po pěti letech zase Haně všechno řekl. Chtěl
bych věřit, že o pět let poučenější.
Řekl jsem jí, že se chci začít připravovat, abych si na
jaře podal přihlášku na univerzitu. Že se chci stát
psychologem, přesněji psychoterapeutem. Že moje
mladší já vědělo nejlépe, kým chci být. A pak se to
ztratilo. Že jsem svou touhu pomáhat lidem schovával
pod nesmyslnými pokusy rozhodovat o tom, co je
nejlepší pro mé blízké, jako bych to věděl lépe než oni.
Že v případě těch, na kterých mi záleží, jsem příliš
zaslepený a nedokážu si udržet odstup. Ale že jako
profesionál, s cizími lidmi, to zvládnu. Vím, že i s cizími
lidmi to budu hodně prožívat, ale troufám si to brát jako
svoje plus.
Mluvil jsem pořád dál, až jsem si všiml, jak se Hana
usmívá.
"Mluvíš jinak než dřív."
"I když říkam to samý, co před pěti lety?"
"Neříkáš."
"Hm... Jako první mě napadlo, že na návrat do školy je
pozdě, ale pak mi došlo..."
"Že pozdě je vždycky."
"Tak proč nezačít teď?"
"Konečně, blázne."
"Zní to hrozně."
"Ale je to pravda."
"Já vim."
"Bude to těžký," řekla Hana mnohem vážněji.
"Já vim."
"Budeš to chtít vzdát."
"Já vim."
"Bude se ti... přestaň se šklebit!" praštila mě do
ramene.
"Promiň."
"Neomlouvej se."
Povzdechl jsem si.
"Já prostě musim. Vim, že toho mam ještě spoustu co
řešit. Že mě čeká moje vlastní terapie. Že pracovat a
studovat zároveň-"
"Nejsi na to sám."
"Myslíš?"
"Máš mě. Stačí ti to?"
"Nebyl jsem si jistej. Hlavně poslední tejden."
"To ti pěkně děkuju."
Musel jsem to zkusit rozseknout. Získat odpověď na to,
co jsem nechápal.
"Hano, proč se o mě staráš? Proč se vždycky vracíš, i
když se na tebe vykašlu? Proč jsi mi dohodila práci, proč
jsi mě seznámila s Vonnym, proč se se mnou vůbec
bavíš, po tom, jak jsem tě to první ráno nechal odejít?"
"Ty si to pamatuješ?"
"Jak bych si to moh' nepamatovat?"
"Netvářil ses tak."
"Asi jsem se trošku styděl, nezdá se ti?"
"Máš za co."
"Proto nechápu-"
"Já ti neumím odpovědět."
Vzdávám se. Prostě musím žít s tím, že Haně
nerozumím.
"Tak mi aspoň řekni, jak to tady zvládáš."
"Není to špatný. Holka, co je se mnou na pokoji, mi
pořád krade noťas a pouští si romantický komedie..."
"Romantika - nic pro tebe."
"A víš, že možná jo? Jeden kluk tady má kytaru..."
"Fajn."
"Víš, jak to vevnitř chodí."
"Až moc dobře. Dej si pozor..."
"Neboj se o mě. Už nemusíš."
"V tom mi těžko zabráníš. Ale mělas pravdu, že já tam
strávim ještě spoustu času. Pokud všechno půjde podle
plánu."
"Nic nejde podle plánu. To je právě krásný."
"Taky bereš lentilky, co?"
"Jo. A už mam zpoždění na odpolední příděl. Měla bych
jít, než mě začne sestra nahánět se sítí."
Zvedli jsme se a šli zpátky k budově, od které mě Hana
před rokem odvezla.
Cestou jsem Hanu ujišťoval, že jí bude lépe. Že na to
taky není sama. Že mi může kdykoli zavolat. Že klidně o
půlnoci přiběhnu. Přeháněl jsem s velkými gesty, aby to
neznělo jako povinné falešné sliby.
Ve dveřích už stála sestra. Poťukala si na hodinky a
odběhla.
Hana mě rychle objala a šťouchla do mě.
"Padej do knihovny, blázne."
Díval jsem se, jak jde ke dveřím.
"Hano, já to dam. Jenom potřebuju, aby mi někdo
věřil," zavolal jsem na ni.
Hana se zavěsila jednou rukou za dveře a otočila se na
mě. Než se zhoupnutím zmizela uvnitř, poslala mi
poslední úsměv.
"Věřím ti všechno."
A takhle to končí.
lukokaravan.cz