NDS136 - Skaut.cz

OBSAH:
* úvaha
* schůzka ODV
* XI. Valný sněm Junáka
* informace
* příběh Olave Baden-Powell
* výročí TGM
* poezie
_______________________________________________________________________________________________________________________________
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci
měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a
vcházení nyní i navěky.
Žalm 121,5-8
Těmito verši skončila ekumenická pobožnost v sobotu na XI. Valném sněmu Junáka, kterou připravil
Odbor duchovní výchovy. Jsou to nejen krásná a slavnostní slova, ale je to především zaslíbení,
požehnání, které je nám předáváno „z hlubiny věků“.
Mne samotného tento verš oslovoval od mého mládí především jako ujištění o ochraně, kterou žádný
člověk nebo přírodní událost na této Zemi nemůže zrušit. Postupně jsem se v Bibli i u básníků jako je
např. Zeyer nebo u spisovatelů jako je Sinkiewicz dozvěděl a následně přijal za své to vysvětlení, že ve
sdělení „Hospodin je ti stínem“ není vůbec nic hrozivého, ale naopak uklidňujícího. Staročesky to zní
„zastínění“. Doplnil jsem si tehdy „troufale“, že se jedná o „chladivý“ stín.
Další slova našeho citátu vysvětlují a ujišťují, že člověka nezasáhnou tajemné vlivy světlé či temné,
které jsou mimo naší moc a vliv. Také běžná zkušenost ukazuje, že tyto „kosmické“ vlivy nejen pomáhají,
ba umožňují na Zemi život, ale že také skutečně mohou uškodit. Cožpak není dost katastrof
způsobených přírodou? Jaká je tedy ta ochrana Hospodinova?
Hospodinova ochrana je silnou ochranou i v bezbrannosti, ve „slabých chvilkách“, v ohrožení.
Jak však může ochrana od všeho zlého, ochrana života, dokonale existovat pro bytost jako je člověk,
která stejně jednou „o život přijde“? Nebo není Hospodinova ochrana dokonalá, ale jen jaksi „částečná“?
Klíčem pro pochopení je konec citátu: „Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení“. Dlouho jsem
si myslel, už jako dítě, které u své babičky vídalo obrázky strážných andělů, že ta záštita je prostě proti
rychlým autům na ulici, proti poťouchlým spolužákům, proti přísnosti při známkování ve škole a proti
nespravedlivým vztazích mezi lidmi vůbec, o počasí ani nemluvě. Myslel jsem si, že se jedná o
vycházení a vcházení z domova.
Teprve později, už jako „mládenec“ jsem se dozvěděl, že toto „vycházení a vcházení“ se týká
opouštění společenství pod Hospodinovým vlivem a zase návratu do tohoto „stáda Hospodinova lidu“,
do „jeho sféry vlivu“. Vysvětlil jsem si to tehdy tak, že pokud chodím pravidelně do kostela, je vše
v pořádku a tohle ujištění pro mě jaksi „automaticky“ platí. S vděčností musím říci, že jsem poznal, že
platí nikoliv automaticky (nechodím celý rok o každé neděli do shromáždění křesťanů a přesto jsem stále
živ), ale skutečně. Vždyť - kolik už se mi toho přihodilo, mojí vinou i v důsledku vlivů vnějších – a
navzdory všem ohrožením mám stále šanci k životu a k dalšímu, hlubšímu prožívání a chápání tohoto
požehnání!
Prožívání a chápání – není to nadnesené? Jistě – ti, kdo zažili osobní nebo dokonce hromadnou
tragedii, určitě ji prožili „hluboce“. Jak však mohu já, který vidím, že jsem dosud určitě nezažil to nejtěžší
– a jsem za to vděčný Hospodinu – jak mohu já pochopit, co znamená stín Hospodinův pro ty, kdo se již
ocitli „na dně“?
Nezbývá mi, než usoudit, že za tímto požehnáním se skrývá ujištění, že Hospodin právě mně přisoudil
nezaslouženou milost, a na ní že bych měl – řečeno slovy patrona roverů sv. Pavla – mít dosti, s tím
bych měl vděčně žít! A nezapomínat, odkud že to vycházím a kampak že se to mám vracet. Vím už
přece, že v takové „společnosti“ také mohu slyšet, co to má znamenat „nyní a na věky“…
Kamzík
_____________________________________________________________________________________
1
V březnu projednal Odbor duchovní výchovy následující témata:
-
ohlasy XI. Valného sněmu Junáka (VSJ)
„Chartu českého skautingu, schválenou XI.
VSJ, a způsob, jak ji v oblasti duchovní
výchovy uvádět do života
-
stav přípravy soutěžních otázek Stezky
písmáků 2005 a jejího letáku
- dojmy ze Dne zamyšlení v Praze
- podíl ODV na vzdělávacích akcích 2005
CHARTA
českého skautingu na počátku 21. století
(text schválený XI. Valným sněmem Junáka v Třebíči)
Je český skauting starý nebo mladý? Když je člověku dvacet, rozpíná křídla své budoucnosti a cítí, co vše
ještě může a chce dokázat. Má málo zkušeností, ale hodně sil a hlavně touhu letět dál a výš. Když je
člověku devadesát, jeho dílo je téměř hotové a stává se odkazem příštím generacím. Českému skautingu
již devadesát bylo. Je tedy starý nebo mladý? Záleží na nás. Můžeme si vybrat jen minulost a být jen
staří, nebo jen budoucnost a být jen mladí. Ale máme i jedinečnou možnost přijmout obojí a být staří svou
zkušeností a oprávněnou hrdostí na to, co už jsme dokázali, a mladí rozepjatými křídly a touhou letět dál
a výš.
Naše zkušenost je v mnoha ohledech jedinečná. Český skauting je vyvzdorovaný a vykoupený. Odvaha,
úsilí i důvtip, s jakým čeští skauti přetrvali léta krajní nepřízně, vytvořily pevný základ, o který se dnes
můžeme opírat při překonávání problémů a překážek. A chceme-li zůstat minulosti věrni, musíme
rozepnout křídla a letět.
Skauting je myšlenkou,
živoucí a burcující. Nenechává lidi tam, kde jsou, ale vede je dál a výš, protože je promyšleným systémem
výchovy a sebevýchovy.
Díky němu vyrůstají z dětí lidé, kteří se stávají pilíři občanské společnosti, jsou ochotní a schopní utvářet
svět kolem sebe k lepšímu.
• Lidé charakterní a zodpovědní, kteří věří, že život je příležitost ke službě.
• Lidé otevření budoucnosti a schopní na sobě stále pracovat.
• Lidé činorodí a rozhodní, nenechající se vláčet okolnostmi, ale aktivně utvářející svůj život.
• Lidé praktičtí a tvořiví, kteří umějí najít řešení a dotáhnout je do konce.
• Lidé samostatní, schopní postarat se o své potřeby a zároveň otevření spolupráci
s druhými.
• Lidé plně zapojení do života v různých společenstvích, snažící se o dlouhodobé rozvíjení vztahů,
vytváření pevných vazeb a sítí vzájemné podpory.
• Lidé, kterým nechybí sebedůvěra a radost.
• Lidé, kteří uznávají duchovní hodnoty přesahující materiální svět a dávající životu smysl a směr.
K výchově takových lidí musí směřovat naše výchovné prostředky. Právě takoví lidé jsou nadějí lidského
společenství bez ohledu na hranice států a rozdíly kultur. Jejich činnost ve prospěch okolního světa je tím,
co dává myšlence skautingu smysl – ať už na prahu dospělosti ze skautské organizace odejdou nebo ne.
Junák je organizací,
která dává skautskému hnutí řád i prostor nezbytný pro co nejlepší využití společných sil.
Junák proto musí být:
• Pevně zakotven v poslání, principech a metodě, které za bezmála jedno století osvědčily svoje kvality a
jsou vyjádřeny jak v ústavách světových skautských hnutí, tak ve Stanovách Junáka.
• Otevřený všemu, co dobře slouží k naplnění poslání a je v souladu s principy a metodou skautingu.
• Současný, posuzující výchovné prostředky nikoliv podle toho, jak sloužily včera, ale jak slouží dnes a
jak mohou sloužit zítra.
2
•
Pestrý a rozmanitý, respektující různost cest vedoucích ke společnému cíli
a v jinakosti nevidět nebezpečí, ale obohacení.
• Přitažlivý pro mladé lidi a uznávající, že skauting patří především jim, má naplňovat jejich potřeby a
touhy.
• Uznávaný společností pro své kvality a výsledky výchovné práce, které dokáže sdělovat
srozumitelným a přesvědčivým způsobem.
• Silný svými možnostmi i rostoucím počtem členů, který je odrazem dlouhodobé kvality programu,
nikoliv laciné nabídky.
Patnáct let po své obnově je Junák – svaz skautů a skautek ČR živou a silnou organizací, ale přesto čelíme
několika výrazným problémům. Ještě šest let zbývá do chvíle, kdy se začne počítat druhé století našeho
trvání.
Chceme, aby Junák byl organizací s pevnými hodnotovými základy na straně jedné, a s moderními,
přitažlivými formami a prostředky na straně druhé.
Chceme, aby rodiče vnímali Junáka jako kompetentní organizaci s jasným výchovným posláním, která jim
nabízí pomoc při výchově jejich dětí a zábavným způsobem připravuje mladé lidi na smysluplné prosazení
ve společnosti.
Chceme, aby děti viděly skauting jako místo, kde budou přijaty skupinou svých vrstevníků, kde najdou
opravdové kamarády, a skauting se pro ně stal přitažlivým dobrodružstvím se špetkou tajemství a
výlučnosti, do něhož se budou chtít zapojit i ho samy aktivně utvářet.
Pokud nám skutečně jde o skauting pro dnešní svět, je třeba:
1) Začít se podstatně více zajímat o problémy společnosti, v níž žijeme, i světa kolem nás a méně o své
problémy vnitřní.
2) S důvěrou se opřít o to, co máme společné: poslání, principy a metodu skautingu.
3) Podporovat oddíly a střediska s kvalitním programem a aktivní komunikací s veřejností, aby byly
inspirací a oporou ostatním.
4) Přijmout skutečnost, že skauting není jedinou z dobrých cest výchovy, a zároveň se smířit s tím, že se
pohybujeme v prostředí, v němž musíme být schopni konkurence ve všem, kde je to třeba.
5) Sdílet radost z dobře vykonané práce, ze společenství, z přátelství, z naplňování myšlenky, která za to
stojí.
Konkrétně to znamená:
6) Inovovat skautský výchovný program (např. stezka, odborky, výchovné projekty) a hledat prostředky
a postupy, které osloví dnešní děti a mládež. Předávané znalosti a dovednosti posuzovat podle jejich
užitečnosti pro svět v jednadvacátém století; odlišit pevné základy od zastaralých prostředků.
7) Přizpůsobit skautské vzdělávání inovovanému skautskému programu.
8) Cíleně oslovovat ty mladé lidi, které zatím oslovit neumíme. Snažit se skauting nabídnout všem, pro
něž může být zajímavý.
Těchto osm bodů je východiskem pro činnost Junáka ve zbývajících šesti letech prvního století českého
skautingu, chceme-li naplnit naše motto „…skauting pro život “ .
XI. VALNÝ SNĚM JUNÁKA
TŘEBÍČ
Rozhodnutí o uspořádání sněmu v Třebíči bylo nesporně správné – místní skautky i skauti, spolu se
skautským okresem Třebíč se jak přípravě tak vlastnímu průběhu věnovali opravdu příkladně.
Uveďme si jen několik důkazů: velkou výhodou bylo, že ubytovaní neměli do místa sněmu daleko a že
stravování perfektně probíhalo ve studentské menze; zázemí ve velké třebíčské konferenční budově bylo
velmi příhodné především proto, že byl k dispozici dostatek velkých prostor; důsledná kontrola delegátů a
dalších oprávněných účastníků byla v takovém množství zúčastněných nanejvýš oprávněná – to jen
několik nejpodstatnějších „technických“ detailů.
3
Bohužel i tento sněm si sám své jednání zpočátku
zbytečně časově omezil zdlouhavým projednáváním
svého programu. Kladem jistě bylo, že sněm přijal
projednávání „Charty českého skautingu na počátku
21. století“ ve skupinách zhruba po 30 členech –
téměř všechny se jejímu návrhu následně pečlivě
věnovaly. Doplatilo na to však projednání návrhů
z krajských a okresních sněmů Junáka – většina
z námětů a návrhů pro jednání sněmu zůstala jen jako
úkoly pro nové náčelnictvo, aniž by je sněm
konkrétně projednal.
Velikost zázemí nicméně kladně přispěla k tomu, že
se „kuloárovým jednáním“ mohl každý delegát i host
věnovat do sytosti – a to jak tématům sněmu tak i
různým „dolaďováním“ probíhajících kursů, lesních
škol apod. Vše mělo velmi pozitivní vliv na přátelskou atmosféru celého „sněmování“.
Samotné volby, které proběhly co do uspokojivého počtu kandidátů ve značné míře hlavně díky pilným
návrhům na sněmu, ukázaly, že sněm využil nejen toho, jak se delegáti sami představili, ale rovněž
posuzoval, jak se svojí vlastní prací ve prospěch Junáka skutečně členové minulého náčelnictva i nově
navržení kandidáti dokázali „zapsat do povědomí“ celého hnutí. Výsledkem (který lze nalézt na
internetových stránkách www.skaut.cz) je po delší době plné obsazení všech klíčových míst
v náčelnictvu, s výjimkou neúplné Ústřední revizní komise.
V bohatém programu, který v doprovodných
bodech obsahoval také kulturní program, poněkud
zapadla duchovní ekumenická chvíle v sobotu po
obědě, naopak nedělní ráno si hodnotně prožili
delegáti sněmu při mši sv. v třebíčské basilice.
Místní organizátoři vybavili delegáty a hosty
několika pěknými dárky, mezi nimiž byl i kalendář
(z něhož je zde obrázek). V zázemí bylo již
tradičně možno nalézt panely s popisem a pěknými
fotografiemi o činnosti oddílů dětských,
roverských i oldskautských.
Rovněž není bez zajímavosti, že měli delegáti
k dispozici také služby informačního centra, které
pracovalo nepřetržitě.
Podle vlastních dojmů i některých reakcí účastníků
zpracoval: Kamzík
Sněmovní homilie
"S královstvím nebeským je to tak, jako
když jeden člověk zasel dobré semeno na svém
poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel,
nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo
stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane,
cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno?
Kde se vzal plevel?'
On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.'
Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?'
On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste
obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale
pšenici shromážděte do mé stodoly.'"
Mt 13,24-30
4
Toto podobenství jsem si vybral pro naše
setkání uprostřed sněmu ze dvou důvodů: Jednak
patří do skupinky podobenství, která mi – na
rozdíl od velké většiny jiných Ježíšových
podobenství - dost dlouhou dobu přišla jako
nějak podivná, odporující tomu, co bych
očekával, že se má dít. A pak je tu druhý důvod:
tohle podobenství skvěle vystihuje naši
současnou situaci coby křesťanů v současné
společnosti – a situaci v našem skautském hnutí
zvlášť.
Myslím, že málo kdo tak spolehlivě
odhaluje všechen ten možný „plevel“ kolem nás,
jako my, křesťané všech denominací. A skauti
v tom křesťanům velmi zadatně konkurují.
Dovedete si představit tu špičkovou schopnost
vidět všechny ty hrůzy, které nás obklopují, když
se v někom spojí křesťanství i skauting. Ještě, že
máme vzor u apoštola Pavla, takže si celkem
nemusíme nic moc vymýšlet. V listě Římanům
popisuje přece naši situaci velice věrně a
plasticky, že?
Nikdo není spravedlivý, - ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se
odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa
jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách;
nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.
Řím 3,10-18
Naši situaci tedy máme „pojmenovánu“
docela dobře. Teď jde ale o to, co s tím.
Přirozené by bylo „vyrvat všechno to zlo i
s kořeny“. A když ne všechno, tak aspoň to, které
máme v dosahu – a hlavně kde můžeme uplatnit
nějakou svou moc nebo vliv. Stačí si přečíst
„návody k nápravě“ skautingu, výzvy k
„vyčištění“ od všeho toho, co kalí „průzračnou
studánku skautingu“, zastřené či otevřené výzvy
těm, kteří „zradili ideály“ a měli by být tak či
onak
vypoklonkováni,
nejlépe
rovnou
exemplárně vyloučeni. Nemyslete si, že takové
nápady nemám občas i já, když vidím, co
všechno působí mezi námi nevěrnost,
nespolehlivost, sobectví ….
Jenomže
právě
před
takovými
„konečnými řešeními“, která by nám měla
„vyčistit“ tu naši zaneřáděnou „zahrádku“, nás
Ježíš docela důrazně varuje: Ne, protože při
trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici!
To, co se na první pohled nabízí jako nejlepší
řešení – 'Máme jít a plevel vytrhat?' – je ve
skutečnosti falešná cesta.
A aby toho ještě nebylo dost, přijde další
rána: ´Nechte, ať spolu roste obojí až do žně…´
Chápete to, co tu Ježíš tak docela klidně říká?
Tenhle stav promíšenosti zlého s dobrem, kdy to
zlé se nedá nějak lehce oddělit, protože by to
znamenalo zničení i toho dobrého, potrvá až do
konce věků. Nejde jen o nějaký dočasný odklad.
Nestačí si „počkat“ pár let a pak to všechno vzít
z jedné vody načisto. Nic takového. Vyrvat zlo i
s kořeny se prostě v tomto našem typu stvoření
nikdy nepodaří. Ba co víc: ten, kdo se o to
pokouší nějakou formou násilí (třeba i
psychického či organizačního), ten zničí i to,
kvůli čemu se tak angažoval proti zlu.
Nevím jak na vás, ale na mě – když jsem
si tohle před nějakými patnácti lety uvědomil (a
mimo jiné i následující vývoj u nás to velmi
drasticky potvrdil) – to zapůsobilo velmi
depresivně. Jak v takovémhle světě vůbec
usilovat o nějaké jasné dobro? Odpověď míří
k samotnému jádru křesťanství: jediným
účinným řešením je k ř í ž .
Velmi přesně to vyjadřuje americký
františkán Richard Rohr v knize „Naděje proti
temnotám“, z níž vám tu aspoň jeden klíčový
odstave odcituji: „Kříž je obraz, kterého se
můžete přidržet a čerpat z něho život. Je
viditelnou metaforou paradoxní povahy všech
věcí. Kříž vyjadřuje, že skutečnost má povahu
kříže. Skutečnost není nesmyslná, ale ani v ní
nezapadá všechno dokonale do sebe. Spíše jako
by skutečnost byla plná protikladů. Ježíš byl
zabit na místě střetu vzájemně se křížících
úmyslů, konfliktních zájmů a polopravd, kterými
život je. Kříž byl cenou, kterou Ježíš zaplatil za
to, že přijal život v „promíšeném“ světě, který je
jak lidský, tak Boží, špatný i dobrý, který je
porušený i naprosto celistvý. Přijal na sebe to, že
ponese tajemství a nebude vyžadovat dokonalost
od Božího stvoření nebo od Božích tvorů. Žil
naplno napětí lidského dilematu a umožnil to i
nám. Ve skutečnosti řekl, že to je ta „jediná“
cesta. Jenom v tom smyslu je křesťanství onou
„jedinou“ cestou ke spáse. Jsme skutečně
spaseni křížem – více, nežli si sami
uvědomujeme.“
Pokud chceme v tomto světě obstát jako
křesťané, pokud chceme našemu skautskému
5
hnutí – tak krásnému i tak nemocnému –
opravdu přinést něco křesťansky originálního,
pak to nemůže být nic menšího, než odvahu žít
přibiti na kříži tohoto světa, dál uchváceni a
taženi krásou dobra a současně přikováni
břevnem slabostí a vin – svých i těch druhých –
k realitě našeho světa. Neznamená to nevidět
„plevel“, ale znamená to čelit mu ze všech sil
tak, že podporujeme „pšenici“. Přemáhat zlo
dobrem – tak zní docela jednoduše ona klasická
rada. Akorát když jí člověk slýchával dřív,
nenapadlo ho, že to znamená viset na kříži. Jinak
to bude jen zbožná fráze.
Kříž ovšem není „cvičné nářadí“ pro
silné. Ani Ježíš si jej sám nevybral. Jenom jako
naplnění poslání, jako uskutečňování Boží vůle
lze vůbec tuhle pozici přijmout. Ta není
důsledkem
nějaké
mimořádné
osobní
dokonalosti. Samozřejmě, že člověk by neměl
být slaboch nebo budižkničemu, ale z vlastních
sil vydržet v pozici „na kříži“ nedokáže nikdo.
Buď se pustí do „trhání plevele“, nebo rezignuje
a ztratí důvěru v dobro. Lidem, kteří zastávají
náročné mravní ideály, ale neopírají se při tom o
hlubší zdroj síly, než jsou oni sami nebo
společenství jim podobných lidí, dříve nebo
později nutně dojde k vyčerpání jejich sil a oni
skončí v jedné z těch dvou krajností: buď jako
fanatičtí dogmatici, nebo jako rezignovaní
relativisté.
Protože jediné schůdné řešení popisuje
apoštol Pavel:
Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem víc rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích a
přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Řím 5,20-21
Myslím, že hlavním úkolem, před nímž
stojí celé západní křesťanství, je nalezení cest
k účinné spolupráci s milostí. To je totiž
revoluční novinka. Celé minulé tisíciletí bylo
neseno ideálem křesťanského života, v němž
hlavní roli hrálo plnění přikázání. Vážným
pokusem, jak tomu čelit, byla reformace, ale
během docela krátké doby se i v prostoru
protestantského křesťanství uplatnily jiné důrazy.
Zejména tam, kde se stalo určujícím
náboženstvím společnosti. Ono se totiž zdá, že
spoléhání na Boží milost je při dosahování
„praktických“ cílů málo spolehlivé. Je na nás – a
skautům - křesťanům v tom připadá zvlášť
důležitá role – ukázat, že navzdory zdání je to
cesta nejúčinnější.
To ostatně věděl už žalmista, jehož modlitbou dnešní setkání končíme (Ž 121,1-8):
Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
Pomoc mi přichází od Hospodina.
Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
Hospodin je Tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i na věky.
Edy
(předneseno na ekumenické pobožnosti uprostřed soboty)
_____________________________________________________________________________________________________
Boží prozřetelnost
a vlny tsunami
Pod spoustami sněhu zůstalo dvacet šest dětí;
za jasného poledne odcházely ze školy a za
několik okamžiků je přepadla v šumavských
horách sněhová bouře. Po dlouhém hledání je
rodiče našli. Byly k sobě přitisknuté, s bledými
obličeji, na kost zmrzlé. Otcové je od sebe
s námahou oddělili, položili na prkna, odnášeli
domů. K pláči a smutku přidali někteří
povzdech: bude jim líp tam nahoře, než tady v
slzavém údolí dole. Tak to líčí Klostermann v
jedné ze svých povídek o Šumavě, kterou si
zamiloval.
Za svítání přišla zkáza s vlnami Tsunami na
břehy několika zemí v jihovýchodní Asii. Také
náhle a bez varování. V každé roční době,
kdekoliv na této zemi, jsme v ohrožení. Neštěstí
chodí po horách, přepadá u moře, v městech, na
silnicích, v příbytcích i na volném prostranství.
Zděšen je člověk bez víry, stejně tak ovšem
křesťané i lidé jiných koncesí: Jak se s takovým
6
"přepadem ze zálohy" vyrovnat? Co mohou říci
ti, kdo přežili těm, kteří oplakávají své mrtvé?
Od děje Klostermannovy povídky nás dělí
nějakých stopadesát let. Změna mentality je
obrovská. Věta: „Hospodin dal, Hospodin vzal,
jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Job 1,21),
nám nejde se rtů. Nebo snad ano? Byly snad i
vlny tsunami dílem Boží prozřetelnosti?
Geologové nás poučí, že takových podzemních
procesů jsou tisíce za rok. Menšího i většího
rozsahu. Země je živá i tam, kde ji vnímáme jako
"neživou" přírodu.
Věž v Siloe, která podle lukášovské verze
Evangelia (L 13,3n) zabila osmnáct lidí, se také
zhroutila v důsledku nějakého nepostřehnu­
telného procesu. Postupně chátrala, až padla.
Ježíšův komentář je vysloven v otázce: myslíte
si, že těch osmnáct, na které věž spadla, byli
větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
V otázce je skryta odpověď: Bůh Otec nesesílá
neštěstí jako trest za viny. Kdyby to neplatilo,
země by byla pro hřích lidí znovu a znovu
podnes nesličná a pustá. Bůh dává svému slunci
svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i
nespravedlivé.
Český filosof Rádl to vyjádřil podobně: Bůh
nesesílá pohromy a neštěstí. Ale volá nás k
soucitu, solidaritě a odpovědnosti. Vábí nás k
naději, že v každé chvíli života se můžeme opřít
o jeho zaslíbení. Rozumíme jim dnes ve srovnání
s lidičkami Klostermannových povídek v
posunu, který se liší v barvách, obrazech, v
metaforice. Ale v hloubce nás s nimi spojuje.
K lidskému údělu, viděno očima víry, patří
unést i neočekávaný zmar, rány "osudu" a
neštěstí. Jsou to zlí poslové. Patří k
neodstranitelnému rubu naší existence. Jim tváří
v tvář však smíme a máme osvědčit odolnost,
která se ani v takové chvíli nevzdává.
Jakub S. Trojan (prof. ETF UK)
převzato z ETKJ č.1/2005
Náboženství dnes
aneb s čím se můžeme setkat v České republice
Začínáme nový seriál článků. Titulek je snad
dostatečně výmluvný, proto jen stručně o
příštích pokračováních.
Budeme se zde postupně podrobněji za­
bývat jednotlivými velkými náboženskými
systémy, které v našich zemích působí. Ně­
kolik samostatných pokračování také věnu­
jeme hlavním křesťanským denominacím.
Základem přitom pro nás bude seznam
státem registrovaných církví a náboženských
společností, ale to neznamená, že se
nebudeme občas věnovat i náboženským
společnostem, které o registraci nejeví zájem.
O náboženstvích v historii našich zemí
Asi nejnázornější je následující graf. Sloupečky představují jednotlivá náboženství. Stupnice po levé
straně udává letopočet. Tmavá barva označuje období, po které dané náboženství působí, či působilo,
na území našich zemí.
Etnická náboženství (Slovanů, Keltů, Gurmánů…) u nás přestala působit v důsledku misijního působení
křesťanství. Nelze stanovit přesné datum, kdy se tak stalo – byl to postupný proces trvající několik
století. Některé rituály však alespoň v náznacích zůstaly zachovány v rámci tzv. lidových zvyků.
V některých regionech se například můžeme setkat s tím, že na velké svátky, např. na Vánoce, lidé nosí
na hroby svých blízkých cukroví. Přitom bojovat proti pohanskému zvyku klást jídlo na hroby ukládala
křesťanským misionářům působícím na slovanských územích již jedna z misijních synod z osmého
století.
V současnosti můžeme pozorovat snahy o oživení etnických náboženství v rámci tzv. novopohanského
hnutí.
Zatímco křesťanství a židovství u nás působily po většinu druhého tisíciletí (tj. vznikaly zde jejich
náboženské obce), islám, hinduismus, buddhismus a další náboženství k nám přicházely až s nástupem
globalizace od konce 19. století.
Můžete namítnout, že islám se k nám dostal již mnohem dříve s arabskými kupci. To je jistě pravda,
ale to byli jednotlivci, kteří zde nezaložili náboženskou obec. Ta vznikla až ve 20. století. V současné
době stát registruje Ústředí muslimských obcí a dvě hinduistické náboženské společnosti (Mezinárodní
společnost pro vědomí Krišny – Hnutí Hare Krišna a Českou hinduistickou náboženskou společnost).
7
Buddhistické náboženské společnosti se zatím neregistrovaly a podobně jako jiné se zatím „skrývají“
pod hlavičkou občanských sdružení.
Slovníček pojmů
Náboženství
Stručně můžeme říci, že je to způsob, jakým se vztahuji k Bohu (Absolutnu). Pod slovem „náboženství“
se však skrývá mnohem více významů. Podívejme se na ně prostřednictvím jeho latinského
ekvivalentu religio. Toto slovo můžeme odvozovat od následujících sloves:
♦ religare (spojit, svázat) odkazuje k náboženství jako nositeli tradice kultury a morálky
♦ re-eligere (znovu zvolit) osobnímu rozhodnutí věřícího
♦ re-legere (opětovně číst, činit smysluplným) odkazuje k náboženství jako k neustálému hledání
Boha, tj. uvádění víry v soulad s požadavky doby1
Náboženská společnost
Slovy zákona o církvích je to dobrovolné společenství věřících daného náboženství s vlastní
organizační strukturou, předpisy, náboženskými obřady a projevy víry (bohoslužby, vyučování,
duchovní služba…)2
Církev
Stručně řečeno náboženská společnost v křesťanství.
Sekta
Negativní označení náboženské společnosti, kterou podezíráme z omezování práv jejích členů,
vytváření nezdravé závislosti a utajování skutečností.
viz http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/teologie/temata/nabozenstvi/nabozenstvi.html
viz Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností č.3/2002 Sb.
2
Marek Bárta
__________________________________ pokračování příště _________________________________
Redakce Na dobré stopě
velice děkuje těm předplatitelům,
kteří posílají předplatné skutečně dopředu,
jak ze samotného názvu příspěvku vyplývá,
a váží si těch, kdo posílají sponzorské vyšší částky
(jedno dvojnásobné dokonce přišlo již na rok 2006).
________________________________________________________________________
8
Kdo si 7. března připomněl 155 výročí narození TGM,
tomu připomene znak Duchovní služby Armády České repub­
liky, že to byl on, kdo na presidentskou standardu nechal vyšít
„Pravda vítězí“.
Odkud však tento politik, rodák z Moravy, kde strávil svoje
dětství v Hodoníně, Čejči, Mutěnicích, Hovoranech,
Kloboukách u Brna a gymnasiální léta v Brně samotném, vzal
tento výrok a vlastně i své přesvědčení?
Možná, že se zárodky hledání Pravdy začaly na gymnasiu,
kdy byl jeho prorektorem katolický kněz P. František Satora.
Není divu, že se obracel k takovým autoritám, protože byl
svojí matkou zbožně, katolicky vychován. Nelze však
pochybovat o tom, že v době studia na Vídeňské universitě, o
kterém se lze leccos dočíst i v Hovorech s TGM od Karla
Čapka, se zúčastňoval různých debat a diskusí na půdě
akademické i v soukromí. Jedním ze silných impulsů tehdy
bylo, že Vatikánský koncil v roce 1870 za papeže Pia IX.
vyhlásil dogma o neomylnosti papežské, které stanoví, že
úřední projevy papežovy jsou pro celou církev závazné.
Jak píše far. Štěpán Šoltézs v Dějinách křesťanské církve
z r. 1948, byl tím završen cíl Tridentského sněmu (zasedal
v létech 1545 – 1563), který byl formulován jako učení, že Boží zjevení „je obsaženo dílem v Písmu
svatém, dílem v ústním podání nebo tradici“ (proto byly do katolické Bible zahrnuty i tzv. apokryfní
knihy). Aby někdo nemohl opírat odchylné názory o Písmo, bylo stanoveno, že jenom církev má právo
Písmo vykládat a že latinský překlad bible, tzv. Vulgáta, je jedině směrodatný pro celou církev. Postupně
tehdy následovalo založení „Seznamu zakázaných knih“, formulováno Tridentské vyznání víry a
opraveny bohoslužebné knihy.
Není pochyb, že u TGM, obdobně jako u řady jiných osobností té doby, byl vnitřní proces zrání
ovlivňován vnějším společenským procesem vzdoru proti „patentu na pravdu“. Samotný TGM se však
s katolickou vírou i církví rozešel až o deset let později, když v r. 1880 vstoupil do Evangelické
reformované církve na Moravě.
Zde teprve se mohl setkat s teologií, která znala pojem „Pravda Páně“. Dnes bychom mohli říci, že
Masarykovy úvahy o náboženství, jak je formuloval ve svých spisech, pocházejí z „moderního přístupu“
k tématu, totiž ne z jednoho, autoritativního podání, ale z kritického srovnávání pomocí rozumové úvahy.
Není to však jen proto, že byl tak široce vzdělaným člověkem, nýbrž také vlivem jeho praxe – např.z
období, kdy byl v Lipsku docentem a později profesorem. Osudové setkání se studentkou této university,
Charlotou Garriguovou, bylo nejen životně významné,
když se stala jeho ženou. Díky ní nahlédl též do života a
vnitřních pohnutek osobnosti, která na rozdíl od něho od
dětství žila protestantskou vírou. Zřejmě také vlivem
zkušeností ze Severní Ameriky si vytýčil své památné
heslo: „Ježíš, ne César“, kterému svým skromným životem
zůstal věrný do smrti.
Bylo by tedy nasnadě, že Masaryk bude stát na straně
těch, kdo chtěli založit budoucí život v Československém
státě na vysloveně křesťanských základech. Mělo to však
jeden „háček“, se kterým se setkal i A. B. Svojsík, a to
nejen odpor národně osvobozeneckého hnutí vůči Vídni,
ale i vůči Římu, vůči „římské církvi“ – jak se tehdy říkalo a
psalo.
Čteme-li nicméně podrobněji spisy TGM, poznáme, že
jemu rovněž vadila veliká roztříštěnost křesťanských církví
9
nejen ve světě, ale i u nás. Nakonec se slovo „Páně“ na standartě presidenta neobjevilo. Tento fakt zůstává
mementem, výzvou, dráždivou skutečností až dodnes.
Duchovní služba Armády České republiky (DS AČR) však již více než osm let toto „úplné“ heslo
nese. Jejím sídelním chrámem je kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Zřizovateli DS jsou
Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference a Ministerstvo obrany ČR, zakladateli této služby
byli v ekumenickém duchu evangelický farář Jaromír Dus a nynější hlavní kaplan AČR P. Tomáš Holub.
Patronem je kardinál Miloslav Vlk a byl jím také dnes již emeritní synodní senior ČCE Pavel Smetana.
V loňském Adventu byla DS AČR slavnostně přijata do „Komunity Kříže z hřebů“, jejímž centrem je
anglická katedrála sv. Michala v Coventry, za 2. světové války rozbořená. Když se v roce 1940 odklízely
trosky katedrály, původně zasvěcené Panně Marii v roce 1043, všiml si
kameník Jock Fores, že dva spadlé ohořelé trámy ze střechy na hromadě
sutin vytvořily kříž; vztyčil je na místě dnešního oltáře, na němž lze číst
slova „Otče, odpusť“.
Místní farář Rev. Arthur Wales dlouho nalézal v troskách velké kované
hřeby ze zničeného krovu a vždy ze tří hřebů vyrobil kříž. Tento kříž se stal
symbolem pro mezinárodní službu smíření – „Komunitu Kříže z hřebů“.
Tato komunita se obrací k Bohu všude stejnými slovy modlitby „Otče odpusť“:
Všichni zhřešili
a odpadli od slávy Boží.
Nenávist, která rozděluje národ od národu,
rasu od rasy, třídu od třídy.
Otče, odpusť.
Chtivou touhu lidí a národů mít co jim nepatří.
Otče, odpusť.
Ziskuchtivost, která využívá práci lidských rukou
a pustoší zemi.
Otče, odpusť.
To, že při pohledu na blaho a štěstí druhých
závidíme.
Otče, odpusť.
Náš nezájem o stav vězněných,
bezdomovců i uprchlíků.
Otče, odpusť.
Žádostivost, která znásilňuje těla mužů,
žen a dětí.
Otče, odpusť.
Pýchu, která nás vede ke spoléhání na sebe
a ne na Boha.
Otče, odpusť.
Buďte jeden vůči druhému laskaví, soucitní,
odpouštějte jedni druhým
jako Bůh v Kristu odpustil vám.
Amen.
Tím se duchovní služba v naší armádě zařadila do společenství více než dvou set center ve světě a tato
modlitba je nyní pravidelnou modlitbou i u DS AČR.
Informace byly čerpány z citované literatury a také z časopisu „Český bratr“ č. 2/2005, vydávaného
Synodní radou ČCE.
S využitím citovaných zdrojů sestavili:
M. Hejl-Rodrigo a V. Jech-Kamzík
10
_____________________________________________________________________________________
Polský svaz skautů a skautek (ZHP) oznamuje s předstihem, že ve dnech 15.-24. července 2006 bude
hostit 16. setkání světového výboru, které bude spojeno se Světovým setkáním ICCG.
Pro účely tohoto setkání, které se bude konat poprvé v těsné blízkosti Varšavy, ZHP připravuje
seznámení se 700-letou historií i se současným životem v hlavním městě Polska. Vlastní místo setkání
– 20 km vzdálený Konstantin – má inspirující duchovní atmosféru.
Kromě samotných jednání se budou konat také kulturní akce a seznámení s hnutí ZHP, které má
v současné době téměř 150 000 členů. K této skautské asociaci patří nejen katolické oddíly, ale mládež
a dospělí skauti a skautky, pro které skauting nosným programem i životní náplní.
Světový výbor ICCG zaslal členským organizacím (Junák je jednou z nich) soubor meditací, se kterými
postupně rovněž v překladu seznámíme čtenáře NDS.
Experimentální tábor na ostrově Brownsea - skautingu bude sto let
V roce 2007 uplyne prvních sto let od chvíle, kdy křesťan a
humanista Robert Baden-Powell, ač původně voják, nabídl světu moderní
výchovu mládeže ve formě skautingu. V roce 1908 vydává knihu „Scouting
for Boys‫״‬, která se stala „biblí‫ ״‬světového skautingu. Skauting ve všech
směrech předstihl svou dobu a stal se moderní a dodnes nepřekonanou
výchovnou metodou, ve které se odrážejí zkušenosti řady světových
osobností spirituality, filozofie a pedagogiky minulých věků, z nich snad
mezi předchůdci a inspirátory Baden-Powella vystupuje nejvýše Jan Amos
Komenský. Není pochyb o tom, že zakladatelé skautingu, Robert BadenPowell a Ernest Thompson Seton, znali dílo Komenského a čerpali z něho.
Nepovažovali však za smysluplné a skautingu v té době prospěšné, aby
tento zdroj informací a inspirací uváděli.
Skauting můžeme považovat za
jeden z velkých darů křesťanství
lidstvu. Plně tuto skutečnost po­
tvrzují základní principy skau­
tingu, a z nich vyplývající zákon
a slib, které jsou v souladu se
zásadami rozšířeného ekumenismu,
jak ho dnes chápe také světové
skautské hnutí a respektují vý­
znamné světové církve a náboženské
společnosti.
Duchovní
podstata
skautingu – skautská spiritualita
– je vnímána jako hlavní a zá­
kladní výchovný princip světového
skautského hnutí.
Je
třeba
připomenout,
že
právě díky bohatství, které má ve
svých duchovních hodnotách, doká­
zalo skautské hnutí překonat vše,
čemu je vystavily totalitární re­
žimy a systémy, a přežít všechna
ta jejich příkoří a zákazy - bylo
vždy
připraveno
nastoupit
ke
službě lidské společnosti, jakmile
to vnější okolnosti dovolovaly. A
tak se také stalo v Československu
i v ostatních bývalých satelitech
Sovětského Svazu koncem dvacátého
století. Spatřujeme v tom ohromnou
11
morální a ideovou sílu skautingu,
jeho význam a poslání pro hledání
smyslu
života
jednotlivců
i
úspěšný rozvoj všeho lidstva.
B-P úspěšně a geniálně im­
plantoval poznatky, získané od
svých předchůdců i zkušenosti Se­
tonovy do svého díla, které se
rozhodl nejprve prakticky vyzkou­
šet a teprve v případě úspěchu
předložit britské veřejnosti a na­
bídnout je v té době existujícím
mládežnickým
organizacím.
V té
chvíli ani sám B-P zřejmě neod­
hadl, co bude následovat.
bor.
Na
tomto
památném
místě
stojí kámen, oznamující návštěv­
níkům toto sdělení:
„This Stone Commemorates the
experimental Camp of 20 boys held
on this site from 1st-9th August
1907 by Robert Baden-Powell, later
Lord
Baden-Powell
of
Gilwell,
Founder of the Scout and Guide
Movements‫״‬.
Experimentální tábor dopadl
více než úspěšně a B-P se pustil
do přepracování své příručky pro
vojenské zvědy do publikace, kte­
rou nazval „Scouting for Boys‫ ״‬a
která vyšla v lednu roku 1908 nej­
prve na pokračování. Pro svůj mi­
mořádný ohlas se krátce poté do­
čkala velkého počtu knižních vy­
dání po celém světě.
Experimentálního
tábora
se
zúčastnilo dvacet chlapců, deset
z nich bylo členy Boys Brigades
z Poole a Charterhouse – šlo o
chlapce „z dělnického prostředí ‫״‬,
ostatní byli získáni mezi syny
přátel B-P a žáky školy, kam kdysi
chodil i B-P. Chlapci byli rozdě­
leni do čtyř družin, v čele každé
stál rádce družiny.
Tábor
vedl
B-P.
a
jeho
spolupracovníci
Major
Kenneth
MacLaren,
Percy
W.
Everett
a
Donald Baden-Powell.
Na ostrově Brownsea pořádá
Bden-Powel svůj experimentální tá­
Připomeňme si jména chlapců,
kteří se tábora zúčastnili:
družina vlků (Wolf patrol)
družina býků (Bull patrol)
Musgrave C. (Bob). Wroughton
- rádce družiny
Cederick I. Curteis
John M. Evans-Lombe
Percy A. Medway
Reginald W. Giles
Thomas B.A. Evans-Lombe
- rádce družiny
Arthur Primmer
B. Blandford
James Rodney
M. Noble
družina kolih (Curlew patrol)
družina havranů (Raven patrol)
George Rodney
- rádce družiny
H. Watts
A. Vivian
T. T. Bonfield
R. Grant
Herbert Emley
- rádce družiny
B. Tarrant
William Rodney
B. Collinghbourne
Humprey Noble
Těchto dvacet chlapců vstoupilo
hnutí a stalo se nesmrtelnými.
12
do historie
světového skautského
Představa B-P, že svým dílem
obohatí v té době ve Velké Britá­
nii existující organizace mládeže
se nestačila naplnit, protože tak
rychle, jak narůstal zájem mládeže
o jeho „Scouting for Boys‫״‬, začaly
ve Velké Britanii a postupně jinde
v Evropě a ve světě vznikat skaut­
ské družiny a skautské oddíly.
V roce 1908 mohl B-P uskuteč­
nit svůj skutečně první skautský
tábor v Park Shields Farm poblíž
vesnice Humshaugh, Northumberland,
kterého se zúčastnili chlapciskauti, kteří již složili skautský
slib. Na místě tohoto tábora je
umístěn kámen se čtyřmi pamětními
deskami, z nichž ta nejdůležitější
oznamuje:
„This memorial indicates the
spot where the first scout camp
was held in 1908 by B-P, later
Lord
Baden-Powell
of
Gilwell,
Chief Scout of the world.‫״‬
Tábora
se
zúčastnilo
36
skautů,které si B-P vybral na zá­
kladě výsledků soutěže, uspořádané
týdeníkem The Scout.
Rozhodujícím pro světový roz­
let skautingu byl tábor na ostrově
Brownsea, který, jak praví histo­
rie, odstartoval světové skautské
hnutí. Chlapci nejprve vybudovali
tábor, postavili vojenské stany,
v nichž byli ubytováni, včetně zá­
sobovacího a kuchyňského zázemí,
aby se pak věnovali skautingu
podle představ B-P, jak je získal
svého času během svého působení v
armádě. Šlo tudíž v podstatě o mí­
rové využití poznatků, zkušeností
a zvyklostí vojenského charakteru,
které B-P považoval za nezbytné
pro zdárný vývoj mladé generace.
Hoši se soustředili na skautskou
táborovou praxi, lesní moudrost,
poznávání přírody, pozorování a
stopování, záchranu života a první
pomoc. Zcela logicky nechyběla ani
témata
věnovaná
výchově
k
čestnosti, rytířství a dobrému
občanství, která podle představ BP tvoří základy skautingu. Každá
družina
měla
svou
družinovou
vlajku. Družiny mezi sebou závo­
dily a formou her a soutěží si
v praxi ověřovaly získané poznatky
a zkušenosti. Večer se pak chlapci
soustředili u táborového ohně, kde
B-P i ostatní vyprávěli své různé
životní
osudy.
Nechyběl
zpěv
písní, z nich mnohé chlapci od B-P
slyšeli poprvé v životě. O pří­
pravu jídla se jim postarali vo­
jenští kuchaři. Účastníci tábora
prožili letní tábor, na který ni­
kdy nezapomněli.
Před budíčkem B-P vyšel ze
svého stanu a zatroubil na roh af­
rického koodoo. Chlapci vyběhli ze
stanů, rychle vypili sklenku mléka
a snědli pár sucharů. Následovala
rozcvička,
která
trvala
půl
hodiny. Potom se chlapci společně
pomodlili a slavnostně vztyčili
vlajku. V osm hodin byla snídaně.
Dopoledne bylo věnováno skautské
praxi, hrám a plavání. Po obědě
pokračovala skautská praxe až do
doby „podávání čaje‫״‬, pro Anglii
typické. I když chlapci byli ob­
vykle již trochu unaveni, věnovali
se dalším skautským hrám a soutě­
žím, a před večeří, která byl
v osm večer, se ještě soustředili
na úklid a vyčištění svého táboro­
vého oblečení. A po večeři se
všichni sešli u táborového ohně,
aby si vyprávěli a zpívali.
Z tohoto krátkého výčtu je
patrné, že program tábora byl
velmi bohatý a pestrý a hochy plně
zaujal. Ohlas tábora byl zcela mi­
mořádný. B-P sám sobě i ostatním
prokázal
smysluplnost
skautingu
pro výchovu mládeže. Základy pro
úspěšný rozvoj světového skaut­
ského hnutí byly položeny a to
více než úspěšně. Experimentální
tábor na ostrově Brownsea, pořá­
daný B-P v roce 1907, vstoupil do
historie jako vznik skautského
hnutí, kterým v prvním století
jeho existence prošly stovky mili­
onů chlapců a děvčat na celém
světě.
V Roudnici n. L., 16. března 2005
Jiří Čejka – Péguy
_____________________________________________________________________________
13
DNE VZPOMÍNÁNÍ 2005,
který se v Praze konal v sobotu dne 26. února na Spořilově
v suterénu katolického kostela sv. Anežky na Roztylském náměstí,
se zúčastnilo celkem 23 skautek a skautů různých generací.
Program pro všechny tvořila duchovní chvíle s úvahou a na ni
navázalo pokračování ve čtení příběhů Olave Baden-Powelové
z knihy „Okno mého srdce″ z 11. kapitoly „Dívčí skauting – léta
1916 – 1918“:
Předpokládám, že pro většinu lidí je mé jméno synonymem pro
dívčí skauting. Musí se proto zdát překvapivé, že jsem ve své
příběhu došla až tak daleko bez zmínky o tomto hnutí.
Skauting podobně jako Topsy „jen tak vyrostl“. (Topsy je
černošská holčička z knížky Harriet Beecher Stoweové „Chaloupka
strýčka Toma“, která na otázku, jak vznikla, řekla, že jen tak
vyrostla). Po přečtení knížky Skauting pro chlapce v roce 1908
tisíce mladých lidí požadovaly organizaci, která by je vedla
praktickou činností a návody. Výsledkem byla Asociace skautů.
Pečlivé čtení Skautingu pro chlapce se ale
neomezovalo výhradně na chlapce. Jejich
sestřičky četly tu knihu se stejnou dychtivostí. A
ona
těmto mladým ženám edvardovského
období (Edvard VII., syn královny Viktorie vládl
1901 –1910) otevřela nové a přitažlivé výhledy,
představy života, v němž by ženy mohly čelit
světu se stejnými vyhlídkami jako muži, kde by
se mohly cvičit a být vybaveny k tomu, aby se
mohly vyrovnat s jakýmikoli naléhavými případy,
které by vyvstaly. Tato myšlenka dokonale
souzněla
se
vzrůstajícími
požadavky
hlasovacího práva pro ženy.
A jak líčení mého vlastního dětství nutně
ukázalo, v edvardovské době nebylo pro dívky
vůbec nic jiného k činění než čekání na vdavky.
Neměly svobodu jednat, žádný výcvik pro život,
měly nepatrné vzdělání ve srovnání s chlapci.
Práce s jehlou, malování, trocha hudby byly
téměř jediné činnosti považované za vhodné pro
mladé dámy. Nyní, po staletích, kdy byly
považovány za druhořadé občany, ženy začínaly
snít o svobodě a rovnosti s muži. Knížka
Skauting pro chlapce změnila tento sen v realitu
pro přinejmenším několik dívek v roce 1908 – i
když já sama jsem byla v naprosté nevědomosti
o tomto trendu, cele ponořená do svých
domácích miláčků, tenisu, lovu a romancí!
Brzy se objevily malé skupinky dívek skautek,
které se bavily takovými nevhodnými názvy
družin jako Divoké kočky nebo Noční jestřábi.
V úsilí napodobit skauty pochodovaly kolem
ověšené lahvemi na vodu a píšťalami,
s chlebníky přetékajícími obvazy, a doufaly, že
najdou nějakou zraněnou osobu, na níž by si
mohly vyzkoušet své nově nabyté znalosti.
Když se uskutečnil první veliký sraz skautů
v Crystal Palace 1909, objevily se dívky skautky
a požadovaly aby můj manžel vykonal jejich
přehlídku. Musil něco s nimi udělat. Nemohl jim
dovolil, aby se staly skauty. To by pohoršilo
jejich rodiče a znechutilo chlapce! Tak se
rozhodl, že je zorganizuje do sesterského hnutí,
které by se nazývalo skautky – Girl Guides – a
požádal svou sestru Agnes, aby je vedla.
Byla to velice nadaná žena a neobyčejně
chytrá, ale v názorech zcela viktoriánská.
Zorganizovala Výbor ze svých postarších
přítelkyň a požádala paní Lumley-Holland, aby
se stala předsedkyní. Tyto dámy se velice
snažily, ale ve skutečnosti nebyly ve styku
s mladší generací, jejich ideje byly založeny na
staromódních ženských organizacích. Agnes
napsala
příručku
přizpůsobenou
podle
Skautingu pro chlapce, která vyšle pod titulkem
Jak dívky mohou pomáhat impériu. Obávám se,
že Robin a já jsme ji nazvaly Malá modrá
Muddla („The Little Blue Muddle“). Ve
skutečnosti udělala tu práci velice dobře,
protože měla na zřeteli přísné konvence té doby.
Před rokem 1914 mrtvá ruka královny Viktorie
stále ještě těžce spočívala na všem, co mělo co
do činění se ženami. Zatímco by dodávala
odvahy mladým dívkám, aby učinily první
zkušební krok k nezávislosti, musila Agnes
současně zmírňovat obavy jejich rodičů, že
skautky by se mohly stát neženskými.
Výsledkem byl nepříliš vzrušující program.Výbor
skautek pracoval v jedné místnosti na velitelství
skautů a byl ponejvíc zaujat vydáváním odznaků
a publikováním Časopisu skautek (The Girl
Guide Gazette). A tak se věcem s touto mladou
organizací moc dobře nevedlo, ač počátek
války dal jejím aktivitám nový směr i potřebu.
Jak válka pokračovala a ženy hrály důležitější
roli v národním úsilí, bylo nevyhnutelné, že
14
skautky pociťovaly potřebu modernějšího
přístupu. A
ještě zde nebyla organizace
v celonárodním měřítku, jen jednotlivý místní
růst. Robin začal dostávat dopisy z celé země,
v nichž byl žádán, aby udělal něco s dívčím
skautingem.
To znamenalo úplně odstranit Výbor a to by
zahrnovalo i paní Lumley-Holland!
Domluvil si s ní schůzku v jejím domě. Zdá se
neuvěřitelné, že muž, který čelil načelníkovi
Dinuzulu nebo králi Prempehovi, který si
vysloužil v kmeni Matabele jméno „Vlk, který
nikdy nespí“, který vydržel sedmiměsíční
obléhání Mafekingu od Burů, by se bál jedné
starší dámy, ale tak to bylo. Ne nadarmo si
vydobyl reputaci používáním lsti ve svých
bojových akcích. Když byl doveden do jejího
přijímacího pokoje, vybral si židli zády ke světlu.
Tak, když paní Lumley-Holland vstoupila do
pokoje, byla obrácena k oknu a on mohl vyčíst
z jejího obličeje, co jí probíhalo v mysli. Ale
nebyl to její obličej, co ji zradilo, - byla to rajka
na jejím čepci. Celá se třásla. Robin si uvědomil,
že ona je ještě nervóznější než byl on. Pak cítil
jistotu, že bude mít rozhovor pod kontrolou, a
ten skončil, jak on doufal rezignací paní LumleyHolland.
Robin se nyní dal do reorganizace hnutí.
Uspěl v tom, že obdržel Chartu přivtělení
(Charter of Incorporation) a ustavil nový výbor
mladších žen, sám se stal předsedou. Agnes se
stala prezidentkou a byla jí až do doby, kdy tuto
funkci převzala Její královská výsost princezna
Mary v roce 1920. Agnes se pak stala
místoprezidentkou a tuto funkci zastávala až do
své smrti v roce 1945.
Nový výbor začal organizovat dívčí skauting
podle
plánu
skautů
a
používal
decentralizovaného schématu, které Robin
shledal jako dobře fungující ve všech
činnostech, ať už ve skautingu, nebo v armádě.
Měla být ustanovena činovnice pro každé
hrabství, která by byla zodpovědná za
organizování dívčího skautingu v oblasti, kde
byla známá a kde ona sama věděla, kterou
ženu vyzvat k pomoci.
Já jsem už dříve, hned v září 1914, nabídla
své služby dívčímu skautingu, ale byla jsem
odmítnuta od Agnes a jejího výboru. Myslím, že
mne považovaly za příliš mladou. Spolkla jsem
své zklamání,že jsem byla odmítnuta a dělala
jsem, co jsem mohla, abych pomáhala Robinovi
s psaním jeho dopisů na stroji. Po reorganizaci
jsem si dodala odvahy nabídnout své služby
znovu. Byla jsem jednoho dne na úřadě skautek
s ním
a
sekretářkou
skautek,
slečnou
Macdonaldovou. Zeptala jsem se váhavě: „Koho
máte pro Sussex? Mohla bych nějak pomoci? “A
málo jsem si uvědomila, co vyplyne z této
náhodné nabídky!
Slečna Macdonaldová mě seznámila se
slečnou Maud a paní Jenningsovou, které
organizovaly dívčí skauting v Crowborough a
v Brightonu. Požádaly mě, abych se poohlédla,
co bych mohla dělal v naší části Sussexu. A tak
bez pověření, s nepatrnou v té době znalostí
dívčího skautingu, ale s obrovským nadšením
jsem se do toho pustila. Uvedla jsem do chodu
Dívčí výbor v celé mé oblasti s takovým
úspěchem, že jsem byla požádána, abych
převzala sekci Rye (Division of Rye). Bylo to
vzrušující. Dívčí skauting se začal uchytávat se
stejným nadšením, které provázelo chlapecký
skauting před několika léty. Dívky v něm viděly
příležitost ke službě své vlasti. Brzy jednotlivé
ženy začaly ustavovat oddíly a organizovat
místní podpůrné výbory. V březnu 1916 jsem
dostala pověření jako činovnice pro celé
hrabství Sussex. Vrhla jsem celou energii svých
dvaceti sedmi let do práce. Nikdy nebyl
nedostatek dívek, problémem byly, jako vždy
v dobrovolné práci, vůdkyně. Z dvaceti dopisů,
které jsem napsala, asi jen jeden se setkal
s odezvou. Musila jsem přesvědčovat, lichotit a
někdy i žebrat o pomoc, podporu, peníze,
předpoklady, které by uspokojily potřeby stále
hladového, rostoucího hnutí.
Poté se oddělil dětský program, zatímco dospělí pokračovali v besedování.
Den vzpomínání organizoval Odbor duchovní výchovy se středisky „Ječná“ a „Lux“ z okresu Praha 2.
_____________________________________________________________________________________
15
jak dlouho, jak dlouho
jsem na tebe čekal!
Jak krátkou se zdá mi
doba, cos tu!
Pozdravit tebe
skoro se stydím –
přece však, přece:
Bratře, buď zdráv!
Návštěva
Půlnoční ticho.
Souseda, přítele nemám –
daleko ve vřesu
chudý sám.
Žluté je listí;
před oknem v dešti
plihnou mé stromy.
Bledý svit lampy
tlí na holé lebi, -
Autor: S´kchung Šu
sbírka básní: „Zpěvy staré Číny“, SNTL 1963
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků *
* Redakce: Vladislav Jech ([email protected]),
Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223,
Jiří Zajíc ([email protected]) a Petr Krampl ([email protected]). *
* Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. *
* Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel:
pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč;
sponzorské předplatné je neomezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
16