nezabiješ!!!

15. po Trojici, 8. 9. 2013, Blahoslavův dům – bohoslužby pro děti i rodiče, sh
„NEZABIJEŠ!!!“
čtení Písma sv.: Gn 27, 30-45
písně: 219, 638, 688, 631, 649
text kázání: Mt 5, 21-26
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám
pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra,
bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj
dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem
a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se
svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce
žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš
do posledního haléře.
Sestry a bratří, mladší i věkovitější, malá nedělka odešla a vy už jste na barevné postavičky (i na
jednoduché dotazy) trochu velcí. (Nebo spíš hodně velcí, jak kteří, řada z vás mě přes prázdniny
dorostla nebo přerostla.) Ale nechme ty papírové hrdiny tam, kde jsou, Ezaua i Jákoba, teď už
smířené a kráčející jedním směrem. Myslím, že stojí za to mít ten příběh o na smrt rozhádaných
dvojčatech v hlavě ještě chvíli. Je v něm hněv a chuť pomstít se a zároveň taky kus odpuštění a
smíření. A to všechno hraje i v Ježíšových slovech, která jsme slyšeli jako 2. čtení. Tak na ty dva,
prosím, vydržte ještě chvíli koukat.
Ježíš říká lidem kolem sebe zvláštní věc: v Desateru stojí „nezabiješ!“, ale já k tomu říkám, že již ten,
kdo se hněvá na svého bratra, bude za to popotahován. No, to je teda rána! Jak to mám jako
udělat? S bráchou se teď sice moc často nevídám, ale stejně se nedá úplně vyloučit, že mě ještě
někdy nenaštve. Že se na něj nebudu hněvat. To abych ho snad raději nevídala, ne? Moment, a co
když mě naštve po telefonu nebo třeba na facebooku? Tak já ho teda asi smažu z přátel, ne? Co
říkáte?! To bude lepší. (…)
Jejda, stojí tam „bratr“, to ale pro Ježíše asi nebude jen můj brácha! Ono to asi spíš znamená
„někdo z mého okolí, někdo, s kým se v životě potkávám“. Tak to abych se snad raději
zabarikádovala doma a nikam nechodila, vypnula telefon i počítač a přede všemi utekla! Jestli mám
mít v patách soudy kvůli sebemenšímu rozčílení, to se fakt budu muset někde velmi důkladně
schovat. Protože to přece není možný, nikdy se na nikoho nenaštvat!!! (…)
Ne, není. Ani Ježíš to tak úplně nezvládl, jak se můžeme (ostatně) v evangeliu dočíst. Jednou ho
namíchli lidé, kteří k němu nechtěli pouštět děti, jindy zase farizeové, kteří po něm žádali zázraky, a
nejvíc asi obchodníci, co si rozložili krámky přímo na nádvoří Chrámu v Jeruzalémě. Tak jak to teda
je? Že by nám Ježíš zakazoval něco, co by sám porušoval? To je docela divné. Nebo že by jeho hněv
měl dobrý důvod, kdežto naše vztekání by bylo v jeho očích malicherné a zbytečné? Ale jak by se to
pak poznalo? Jak by se rozlišilo, kdy se hněvat můžu, protože k tomu mám správný důvod, a kdy se
hněvat nesmím, protože důvodem je prkotina a za moje rozčilování mě čeká horoucí peklo?
A kdo to bude vlastně posuzovat, jestli jsem se hněvala nebo ne? Když si v duchu pomyslím, že je
někdo blbec a že mě štve, ale nebudu mu navenek ubližovat, tak to přece nikdo nepozná, ne?
Copak existuje nějaký detektor hněvu? A jestli ano, třeba má nějaký Pán Bůh, jak se, u všech všudy,
můžu hněvu bránit? Copak lze člověka soudit za pouhou myšlenku? To jsem teda asi pěkně v háji...
Myslím, že Ježíš zkrátka provokuje. Když o jeho slovech přemýšlím, napadají mě hlavně věci,
kterými podle mě ta slova nejsou:
1) myslím, že to není nějaké zpřísnění Desatera ve smyslu: doteď stačilo nezabíjet, ale teď je
nutné ani se nenaštvávat. Není to přísnější pravidlo, nějaký křesťanský vyšší level a silnější
hůl do ruky těch, kdo posuzují, zda ten či onen patří mezi tzv. slušné lidi nebo ne.
Nemusíme všechno samozřejmě a bez námitek přijímat. Je to Ježíšův komentář k příkazu
nezabíjet. Je to jeho výklad, něco jako: tolik svědectví Písma a já k tomu mám tohle... Ježíš
si nejen Desatera, ale i ostatních židovských příkazů moc vážil.
2) Ani nejde o návrh, co udělat, když se někdo hněvem proviní. Není to katalog trestů za určitá
provinění. Právě proto, že není možné, abychom udrželi na uzdě myšlenky, právě proto, že,
s katolíky řečeno, hřešíme myšlením, slovy i skutky. Je to nadsázka.
3) Ježíš nezve k jakési všeobecné lásce k lidem. Já mám lidi rád... Eventuálně: já mám lidi rád,
ale jen ty slušné... Ježíš sám nedělal výjimky a měl často rád i ty, kdo pro jeho okolí slušní
nebyli. Ale ono právě nejde o to mít rád jenom některé lidi nebo lidi tak nějak obecně.
Nejde jen o to nenechat se nenávistí dohnat až k vraždě nebo mít lidi tak nějak neurčitě rád.
Jde o to mít rád lidi, se kterými se potkávám ve škole, v práci, v kroužcích, na ulici... Tedy
právě ty, kteří mě pravidelně štvou, ty, kteří mě vytáčejí tím, jak se chovají, ty, kteří jsou
podle mě trapní...
A teď, co to tedy je...Myslím, že výzva. Že nás Ježíš chce postrčit, abychom začali uvažovat jinak,
abychom si přestali říkat: jó, dobrý, neudělala jsem nic závažného, tak jsem docela v pohodě, v
kostele jsem byla, tak mám splněno, salár jsem zaplatila, sečteno, podtrženo, jsem slušný člověk.
Ježíš chce, abychom přemýšleli jinak. Neměl moc rád zákazy, spíš často pobízel k činu. Ne něco
neudělat, protože to nesmím, ale naopak, jít a něco udělat, protože můžu. Ne se spolu se
zákoníkem ptát, kdo ještě je a kdo už není můj bližní, ale být jako milosrdný Samařan, který kašle na
to, jestli je mu zbitý ubožák u cesty bližním a pomůže mu. A vlastně se mu tak bližním stane. Tedy
nepřemýšlet o tom, že jsem nikoho nezabila, tak jsem čistá, ale jít a dát dál kus odpuštění, které
jsem sama od Pána Boha dostala. Třeba taky proto, že jít si to do kostela srovnat s Bohem, když
vím, že s bráchou nebo spolužákem to srovnané nemám, je vlastně trochu podivné. Nebo proto, že
když místo hněvu odpustím, zažijeme oba, já i můj soupeř, kus toho, čemu se jindy v Bibli říká Boží
království.
Slyšeli jsme dnes příběh o velikém hněvu, který málem skončil vraždou a slova, která před takovým
hněvem, dokonce i před hněvem mnohem menším, varují. Ježíš nás zve, abychom se na svět koukli
jinak, jakoby přes sluneční brýle z Božího království, abychom usilovali o smíření mezi sebou a
přemáhali v sobě hněv, protože nejde jen o to nezabíjet. Nejde jen o to nesáhnout někomu na
život. Jde o to nezabíjet ani duši, neubíjet někoho hněvem, výsměchem nebo lhostejností. To
abychom nekončili jako papíroví panáčci, co si jdou každý po svém a na svého bráchu kašlou.
Protože to je, opakuji, moc smutné. Amen.