SC06/2 - Unitaria.cz

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
1
leden–březen
2006
ročník ii
******************************************
Obsah čísla 2:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 2 ........................... s. 1–2
LOVČÍ, Radovan: Gertrude von Petzoldová. Vzor českých
emancipátorek ............................................................ s. 2–16
LOVČÍ, Radovan: Recenze knihy Světová náboženství .......
................................................................................... s. 16–22
******************************************
Úvodník:
Vážení a milí čtenáři,
ve druhém čísle časopisu Svobodná cesta najdete dva větší příspěvky z mého pera. První, který byl původně plánován k vydání v podobě samostatné brožury, vypráví o životním příběhu dr. Gertrudy von
Petzoldové, která se stala jednou z prvních britských unitářských reverendek. Druhý článek obsahuje recenzi knihy „Světová náboženství“,
jíž v loňském roce vydalo nakladatelství Rebo Productions CZ. Důvodem, proč jsem právě v našem periodiku zveřejnil svůj druhý příspěvek, je snaha o jakési „vybuzení tvůrčích sil“ v řadách členů a příznivců plzeňské Unitarie. Na rozdíl od unit. obcí v Brně či Praze je nás
v Plzni poměrně málo a nedisponujeme proto tak velkým lidským
i publicistickým potenciálem jako výše uvedené sesterské obce. Přesto
si myslím, že je zde stále otevřená možnost k tomu, aby se do tvorby
našeho časopisu zapojovaly též jiné osoby, tedy nikoliv pouze „tradiční
přispěvatelé“ (čili já a Luděk, eventuelně naši hosté a bratři a sestry
z dalších obcí, kteří v minulosti přispěli svými články do Svobodné cesty a Oznamovatele). Vím, že sepsat bez předchozích zkušeností mnohastránkový článek, může být pro leckoho, kdo postrádá předchozí
zkušenost a praxi, věcí nelehkou (byť jistě nikoli nerealizovatelnou).
Na druhé straně nikdo netvrdí, že je nutné na prvý pokus vyprodukovat
velmi obsáhlou stať. Pro unitáře a jejich příznivce je veskrze typické,
že hodně čtou a studují spisy nejrůznějších duchovních škol. Proto mi
napadlo vyzvat všechny naše čtenáře, zda by neměli chuť a zájem pore1
ferovat ostatním alespoň krátce – v několika větách – o zajímavé knize
či publikaci, která se jim v posledku dostala do rukou (bez ohledu na
datum vydání, neboť duchovně hodnotné a moudré knihy nemusejí být
nutně ty nejnovější a čerstvě vydané). Není skutečně nutné sepisovat
obsáhlý elaborát, ale v několika řádcích jasně a výstižně říci, o čem
kniha pojednává a čím může dnešního člověka zaujmout a oslovit. Šlo
by tedy o tzv. anotaci (zprávu o knize), která by si nekladla za cíl kriticky a fundovaně hodnotit obsah knihy. Kdo se naopak cítí po religionistické stránce dostatečně znalý a „silný v kramflecích“, může se
pokusit o podrobnější, kritické a případně i polemické zhodnocení konkrétní publikace, jíž věnoval svoji pozornost (potom již ovšem nehovoříme o anotaci, nýbrž recenzi). Byl bych samozřejmě rád, kdybychom
eventuální příspěvky od našich čtenářů dostali v nějaké standartní formě (tedy sepsané na počítači v programu Word, přičemž na velikosti
a typu písma nikterak nezáleží), ale v krajním případě je možné kratší
článek přijmout i v čitelné ručně psané podobě a jeho přepsání by následně zajistila naše tajemnice. Nechám se proto překvapit, kolik příspěvků se nám sejde do dalšího čísla (či až toho zimního, neboť třetí
číslo plánujeme vydat poměrně brzy po tomto), a všem novým publicistům upřímně přeji mnohý zdar v jejich snažení.
Radovan Lovčí
_________________________________________________________
Gertrude von Petzoldová.
Vzor českých emancipátorek.
Radovan Lovčí
***
Aristokraticky znějící jméno „Gertrude von Petzoldová“ je zajímavým způsobem spojeno rovněž s českými dějinami, ačkoliv mnoho
dnešních Čechů o této skutečnosti vůbec nic netuší. Důvod Gertrudiny
nepřímé vazby k Českým zemím přitom nedílně souvisí s problematikou na veřejnosti kdysi velmi diskutovaného „ženského kněžství“.
2
Druhá půle devatenáctého století byla, a nejen v Čechách, poznamenána jak silným probuzeneckým duchem v oblasti národní, tak postupně
sílícím ženským emancipačním hnutím. Mnoho žen odmítalo nadále
přijímat svou omezenou roli v domácnosti a usilovalo o rovnoprávné
postavení na poli profesní kvalifikace. Některé ženy a dívky počínaly
zvolna pronikat (byť nikoliv bez obtíží a restrikcí ze strany konzervativní většiny společnosti) jako studentky do nejrůznějších škol a posléze nacházely uplatnění na mnoha doposud čistě mužských postech – ať
již na pozici lékařek, učitelek či úřednic. Asi s největšími komplikacemi se přitom setkávaly v oblasti církevní, neboť mnohé církve odmítaly svým ženským příslušnicím přiznávat právo na výkon duchovenské
služby.
Tento problém se úžeji dotýkal též českého ženského hnutí. Jeho čelné představitelky by rády viděly i v Čechách či na Moravě prvou
ženu-duchovní, a to alespoň v řadách evangelických církví, od nichž se
dal očekávat liberálnější přístup než od katolíků. Nicméně tato touha se
plně nekryla s panující realitou. Násilná rekatolizace, nadržování státu
římsko-katolické církvi a nedostatek prostoru pro rovnocenné veřejné
působení evangelických uskupení od doby vydání Tolerančního patentu1 výše udělaly své. České evangelické církve nejenže přináležely
do okruhu poměrně konzervativních křesťanských sdružení (což trvá
v podstatě dodnes), ale především postrádaly ve svých nepočetných řadách razantní hlasatele zásadní podpory ženské duchovenské činnosti.
1
Toleranční patent císaře Josefa II. z 13. 10. 1781 umožňoval náboženské působení
příslušníkům helvétské, augšpurské a pravoslavné konfese. Činnost těchto konfesních skupin však provázely poměrně zásadní restrikce, kvůli nimž neměly evangelické církve i evangelíci vůbec v Rakousku na růžích ustláno. (Méně tradiční konfese
nebyly například do procesu částečné legalizace zahrnuty). Poměrně dominantní postavení katolické církve bylo z části otřeseno až v druhé půli 60. let 19. století, kdy se
v Rakousku konečně výrazněji prosadil parlamentarismus a monarchie nastoupila
cestu k demokratičtějšímu způsobu vládnutí. Tehdy se také počaly utvářet předpoklady k větší náboženské pluralitě ve středoevropském soustátí, nazývaném nově Rakouskem-Uherskem. Faktická hegemonie katolíků, protěžovaných habsburským rodem, byla silně narušena teprve v okamžiku rozpadu středoevropské monarchie. Československo, které se stalo jedním z nástupnických států po zaniklém RakouskuUhersku, nepřiznalo římsko-katolické církvi privilegované postavení a nastolilo mnohem lepší podmínky pro vzájemnou koexistenci různých věr a vyznání.
3
České feministky, které často se znechucením hodnotily daný
stav věcí, proto upíraly svoje zraky alespoň do blízkého zahraničí. Pozornost mnoha tuzemských a vůbec evropských emancipátorek upoutal
na přelomu 19. a 20. století zvláště případ pruské Němky Gertrude von
Petzoldové.2 Tato žena totiž zcela otevřeně deklarovala jako svůj životní cíl vstup na duchovenskou dráhu a s nemalou germánskou sveřepostí směřovala po řadu let k vytčené metě. Protože šlo o úkol vskutku
nelehký, Gertrudino snažení se v dobrém i ve zlém stalo předmětem
zájmu mnoha evropských či speciálně českých periodik, jež o jeho průběhu přinášely tu kratší, tu delší zprávy.
Na úvod mého příspěvku by ale bylo vhodné věnovat se detailněji životním osudům samotné G. Petzoldové a říci o nich čtenářům
něco bližšího. Gertrude (respektive Gertruda, jak byla běžně nazývána
českými novinářkami) se narodila roku 1876 v Thonlu poblíž města
Štětína ve Východním Prusku v rodině aristokrata a starosvětsky smýšlejícího důstojníka pruské armády. V dětství prošla poměrně konzervativní luteránskou výchovou a po určitý čas byla vzdělávána též v ortodoxně vedeném klášteře v Thornayi. Snad právě bezprostřední a velmi úzký kontakt s náboženským prostředím vzbudil v Gertrudě touhu
po duchovenské dráze. Mladá Němka, jíž se příčil luteránský dogmatismus, studovala teologii tajně po večerech, neboť v přísně vedeném rodinném prostředí by nemohla byť jen naznačit, jaký životní úkol si před sebe postavila. Jen s velkými těžkostmi si vybojovala
na rodičích možnost nabýt alespoň dílčí vzdělání a složit učitelskou
zkoušku.
Nicméně skončit jako učitelka Gertruda rozhodně nemínila.
S velkými nadějemi se obracela především k Anglii, jejíž kulturní
2
Ačkoliv byla Gertrude von Petzoldová Němkou, českým feministkám to nijak zásadně nevadilo. Tento přístup exemplárně bourá tradovaný mýtus o převážně negativních vztazích mezi Čechy a Němci v době existence habsburského soustátí. Oba
národy spolu v minulosti nejen soupeřily, ale rovněž úzce spolupracovaly v mnohých oblastech. Bohužel rozpad Rakouska-Uherska a jednostranná negace českoněmeckých vztahů i dlouhého vzájemného soužití, umocněná později ještě léty brutální nacistické okupace a poválečným odsunem Němců z ČSR, stále způsobují, že
v mentalitě českých občanů převládá poněkud negativní pohled na česko-německé
vztahy v minulosti a kladné momenty symbiózy obou národů jsou jakoby zcela vytěsněny na okraj či nejsou brány v potaz.
4
a politické klima se jí jevilo jako mnohem otevřenější než to německé.
Ve svých necelých dvaceti letech proto opustila rodné Německo a vydala se na cestu na Britské ostrovy, kde měla několik dobrých přátel a podpůrců. Na anglickém území se připravila k maturitě a po jejím složení nastoupila roku 1895 na nevelkou univerzitu ve skotském
St.Andrews, kde – s ohledem na dosavadní neúspěšné úsilí o přijetí ke
studiu teologie na některé z britských univerzit – začala studovat alespoň medicínu. O dva roky později přestoupila mladá Němka na prestižnější edinburghskou univerzitu. Medicínské studium v Edinburgu
však nedokončila, neboť roku 1901 se jí konečně podařilo získat kýžené svolení k nástupu na teologická univerzitní studia. Školou, která se
uvolila ke Gertrudině přijetí, se stala oxfordská Manchester College.
Zde se Gertruda počala připravovat na duchovenské povolání.
Třebaže musela neustále bojovat se skepticismem svých kolegů i širokého okolí, jež nepokládalo ordinaci žen za příliš reálnou, cítila se
prý velmi optimisticky. Například ve Spojených státech amerických již
několik desítek let působily ženy v duchovenských funkcích a rovněž
Británie už v uplynulých staletích poznala první kazatelky.3
Méně optimismu nabízelo německé prostředí, které citlivá Gertruda vnímala ve srovnání s Británií a Spojenými státy jako v řadě
ohledů zpátečnické. Absolvovala sice dva semestry jako stážistka na
univerzitě v Berlíně, kde navštěvovala mimo jiné přednášky profesorů
Harnacka a Pfeiderera, ovšem pobyt na domácí půdě ji utvrdil v dosavadním úsudku, že snaha získat v rodné zemi místo farářky jakékoliv
církve by zřejmě neskončila úspěchem.
Ani návrat zpět do Británie ale nepostrádal nečekané komplikace. Gertruda, která chtěla skládat v Oxfordu absolventskou univerzitní zkoušku, se svou žádostí neuspěla. Dostala jasně na vědomí,
že jako žena nemůže být připuštěna ke zkouškám a stejnou odpověď jí
3
Jednou z prvních kazatelek byla údajně Grace Hallová (1676–1762), jež nalezla
profesní uplatnění ve Společnosti přátel neboli „kvakerů“. Ti se v anglosaských zemích tradičně drželi na špici v kategorii křesťanských uskupení povolujících ordinaci žen. Unitáři a univerzalisté bohužel kvakerům v otázce ženské duchovenské služby
sekundovali se zpožděním mnoha desítek let! Viz. Women's Work. A celebration
marking the 100 anniversary of the induction of Britain's first woman minister on 29
September 1904, in: http://www.hibbert-assembly.org.uk/womenswork/.
5
přetlumočili dokonce představitelé proslulé univerzity v Cambridge.
Jen s velkými obtížemi dosáhla mladá Němka možnosti jít ke zkoušce
alespoň ve vzdáleném Edinburghu, kde již dříve studijně působila
a kde také nakonec obhájila hodnost magistry filozofie.
Po absolutoriu stál před Gertrudou, jíž vyjadřovaly svou podporu feministky z celé Západní Evropy, úkol nejtěžší – získat místo
řádné duchovní. Čerstvá absolventka univerzitních studií se postavila
k vytčenému úkolu poměrně vehementně a počala se hlásit na všechna
volná duchovenská místa u britských církví a náboženských asociací.
Po mnoha neúspěšných pokusech se na ní nakonec usmálo štěstí v unitářském sboru v Leicesteru. Třebaže musela oponovat konkurenci sedmi mužských kandidátů na tentýž post, ve srovnání se všemi konkurenty si získala nejvíce sympatií a její zkušební kazatelská činnost dopadla
na výbornou. Po několika málo kázáních členové sboru rozhodli o Gertrudině přijetí do funkce řádné unitářské reverendky.4 (Zpráva o tomto úspěchu se s jistým zpožděním dostala také do Čech a vzbudila
upřímné nadšení u mnoha českých feministek doufajících, že své
vlastní „kněžky“ se jednou dočká i česká půda).
Gertruda von Petzoldová se do dějin leicesterské obce zapsala
jako velice úspěšná duchovní. Během čtyř let aktivní duchovenské
služby výrazně znásobila počet členů a příznivců obce, a to i díky tomu, že netradiční příklad ženy na duchovenském postu přitahoval
mnoho zvědavců a poutal značnou pozornost tisku. Reverendka prý
měla tak přeplněný kostel, že musela kázat několikrát denně. Ráno prý
řečnila na podkladě Bible, odpoledne potom o volných tématech.
Okolo své osoby postupně soustředila řadu žen nakloněných
myšlenkám feminismu. Nejednalo se přitom o vzdělané ženy z bohatších kruhů, jak bychom se mohli domnívat, nýbrž často o tovární dělnice či služky. Většinu členů a sympatizantů leicesterské obce ostatně
tvořili příslušníci nižších tříd, což poněkud nabourává mýtus o tom, že
mezi unitáři se vždy vyskytovali především „bílé límečky“, tedy vzdělanější lidé ze středních a vyšších vrstev.
4
Gertrudino jmenování výrazně podpořil mimo jiné známý řečník, sociální aktivista
a čelný britský unitář George Dawson (1821–1876). Viz Famous Unitarians of the
18thCentury. In: http://www.midlandunion.org.uk/history.html.
6
Gertrudě se mimo to podařilo získat na svou stranu sympatie
několika předních britských politiků, kteří se účastnili jejích kázání
a občas přednášeli přímo v leicesterském kostele. Skrovná literatura
o unitářské duchovní německého původu sice nezmiňuje, o jaké konkrétní osobnosti se jednalo, nicméně je jisté, že britší unitáři měli mezi
svými členy skutečně politiky na postech nejčelnějších. (Namátkou
můžeme uvést například trojici státníků z rodiny Chamberlainů – Josepha, Josepha Austena a Nevilla, z nichž poslední bohužel sehrál tragickou a smutnou úlohu v české historii konce třicátých let jako spolusignátor Mnichovské dohody). 5
Gertruda měla ve zvyku veřejně se vyjadřovat k řadě vážných
sociálních otázek nedílně spojených s politickou oblastí. Pochopitelně
nikoli pokaždé byl podobný přístup bezproblémový. Leicesterská duchovní však naštěstí, jak už bylo jednou zmíněno, nepostrádala významné politické zastánce. Je totiž třeba říci, že ne vždycky se snažení
církví a náboženských asociací kritizujících společenské neduhy na půdě Británie setkávalo s pochopením státních úředníků. Vzpomínám si
v té souvislosti na obsáhlou pražskou přednášku Rev. Davida Ushera
z roku 2001, který upozornil na to, s jakými obtížemi se může setkat ve
Velké Británii duchovní či celá církev, pokud začne vzbuzovat dojem,
že zasahuje do politické sféry. Britští unitáři se prý například často dostávali do konfliktu se státní byrokracií jen kvůli svému heslu: „Chceme udělat tento svět lepším“, jež bylo údajně pokládáno za politicky
motivované a nikoliv náboženské.
Snaha státu omezit zasahování zvláště velkých a dominatních
církví do politiky je vzhledem k evropským dějinám, do nichž církve
význačně zasahovaly a osobovaly si přitom nemalé mocenské nároky,
vcelku pochopitelná. Některé evropské a zvláště skandinávské země
přímo zapovídají duchovním vyjadřovat se na kazatelně k politickým
otázkám, ovšem podobný přístup často poněkud „zavání“ nesvobodou
slova a jistou absurditou. Je veřejné vyjádření křesťanského či zcela
jiného duchovního k problematice interrupcí, euthanasie nebo všeobec5
Ta připravila Československou republiku o české pohraničí a kromě tří milionů
Němců „darovala“ Německu několik set tisíc Čechů5, všechny strategické pevnosti,
množství zbraní a cenné průmyslové oblasti, jež později sehrály významnou úlohu
v německé zbrojní výrobě za druhé světové války.
7
né korupce aktem politického či náboženského dosahu? Dané otázky
jsou pochopitelně nedílně spojeny jak s politickým životem (a tedy
i s tvorbou světské legislativy), tak s náboženskou etikou, přičemž mezi oběma sférami nelze občas vést jasnou dělící čáru. (V té souvislosti
je nemožné nevzpomenout slova prvého českého prezidenta a filozofa,
profesora Tomáše Garrigua Masaryka, pro něhož politika, vzdor všem
svým chybám a neduhům, byla vždy oblastí, kde se měly náboženské
zásady aplikovat v praxi.)
Nyní se ale vraťme zpět k příběhu Gertrudy von Petzoldové,
jejíž pozdější osud byl úžeji spojen nejenom s Britskými ostrovy, ale
taktéž se Spojenými státy americkými. Roku 1908 ukončila tato žena
svou činnost v Leicesteru a na dobu dvou let odešla působit do Spojených států amerických, kde zastávala post unitářské duchovní
a účastnila se práce radikálně a feministicky zaměřených žen.
Rovněž v USA vynikla jako kazatelka. Americkými pamětníky
byla líčena jako mladá štíhlá aristokratická dáma s nemalým kouzlem
osobnosti. Pro Gertrudu bylo prý přitom typické, že jako žena odmítala
puritánský estetický redukcionismus a ve všech kostelech, kde působila, se snažila vylepšovat vzhled interiérových prostor přinejmenším
květinami a výšivkami. Stejně jako většina dnešních unitářů se držela
jakési střední cesty a zastávala názor, že tradiční puritánská strohost je
nezdravým extrémem a výzdoba církevních prostor nikdy není na závadu6, pakliže se ovšem nestane předmětem modloslužby (tzn. pokud
6
Vztah českých unitářů k náboženské výzdobě a významu barev a estetiky zevního
prostředí výstižně popsal zakladatel NSUČS Dr. Norbert Čapek následujícími slovy:
„Barvy ovlivňují nálady, povzbuzují chuť k práci, uklidňují anebo zesilují podrážděnost a mrzutost, vždy dle toho, jak harmonují s povahou a povoláním… Barvy nemáme vnášet do svých příbytků bez výběru, ale máme je přizpůsobovat svým životním potřebám a charakteru… Každá barva má svůj zvláštní význam… možno říci,
že každá barva, která působí dobře na náladu, působí také všeobecně dobře na zdraví… Barvy mají také hluboký náboženský význam. Myslím, že katolická církev, na
rozdíl od všech ostatních u nás známých církví, nejvíce pochopila a zužitkovala vliv
barev na náladu. Katolický kostel svým zášeřím a tlumeným účinkem barev napomáhá k vytvoření těch citů, sugescí a rytmických chvění, jaké ona považuje u věřícího za žádoucí… Probuďme smysl pro krásné barvy a nebojme se kritiky oněch blazeovaných s duší bezbarvou a s myslí plochou. Prohloubíme jimi svoji zbožnost, která je snahou po vyjádření a prociťování všeho, čím Bůh v člověku žije a čím se
8
nedojde ke zbožnění věcných ozdob, jež potom sehrají úlohu biblického zlatého telete7 uctívaného namísto jediného Boha).
Po návratu z USA v roce 1910 nastoupila Gertruda na místo
unitářské reverendky v Birminghamu, odkud se příležitostně uvolňovala k výjezdům za rodinou a přáteli do Německa. Své návštěvy ve
vlasti se pokoušela spojit s přednáškovým úsilím a snahou prosazovat
mezi Němkami ženskou emancipaci a myšlenky rovnoprávného přístupu obou pohlaví k duchovenské profesi. Podle dobového tisku dokonce přímo usilovala o zisk postu reverendky v některé jí osobně blízké
německé evangelické církvi, nicméně v dané záležitosti neuspěla.
K úspěšné realizaci uvedeného plánu paradoxně přispěla jiná
událost, která zásadním způsobem ovlivnila život desítek milionů Evropanů. Tou se stalo vypuknutí prvé světové války, jež od svého počátku značně narušila vzájemný vztah německého a anglického národa.
Gertruda, postrádající britské občanství a nesplňující podmínky k jeho
nabytí (důvodem byl údajně dvouletý pobyt této ženy v Americe), musela nedobrovolně opustit Spojené království a vrátit se do Německa.
Její životní peripetie v daném období nebyly bohužel dosud blíže popsány, třebaže by si právem zasluhovaly pozornost některého
z německých historiků. Je známo, že Gertruda až do konce svého života těžce nesla rozpor mezi Němci a Angličany a snažila se ze všech sil
přispět ke sblížení obou národů, byť to byl úkol ve své době dosti nelehký, ba takřka nemožný. Po návratu do Německa působila jako lektorka angličtiny na frankfurtské univerzitě, kde se jí podařilo obhájit doktorát z filozofie (Ph.D.). Roku 1917 nastoupila dráhu řádné duchovní dvou kongregací německých Svobodných evangelíků. Jako
osoba úzce spojená po část svého života s Anglií se setkávala s nepopularitou a jeden z jejích kostelů se dokonce stal předmětem žhářského
útoku.8
v něm projevuje. (ČAPEK, Norbert Fabián: Myšlenky. Miloš Mikota (ed.). Praha:
Unitaria, 1993, s. 89–91.)
7
SZ, Druhá kniha Mojžíšova, 32–33.
8
Viz GILLEY, Keith: Von Petzold, Gertrude (1876–1952), strojopis biogramu
G. von Petzoldové, 2 strany anglicky psaného textu určeného pro publikaci v „The
New Dictionary of National Biography“ v nakl. „Oxford University Press“. 8
9
V německém jazykovém prostředí působila Gertruda na postu
duchovní i během následujících více jak dvou desetiletí, jakož i v průběhu obtížných čtyřicátých let, které nedílně poznamenala druhá světová válka. Ani ta pochopitelně nepřispěla ke sblížení Německa a Británie, ba ani události po válce bezprostředně následující. Ty se významně dotkly zvláště Východního Pruska, jež si mezi sebe se souhlasem
západních velmocí (USA, Francie a Spojeného království) rozdělily
Polsko a Sovětský svaz. Ačkoliv původně šlo o slovanské území, osídlené západoslovanským národem Prusů9, během středověku a novověku bylo postupně germanizováno, až nakonec v Prusku převládl německý jazykový živel. Východní Prusko s hlavním městem Königsbergem10 se později stalo jádrem německého Pruska, které ve druhé
polovině devatenáctého století sehrálo rozhodující úlohu v procesu německého územního sjednocování.11 Po roce 1945 bylo však východopruské území rozděleno a připojeno k Polsku a Rusku a získalo opět
slovanský ráz, byť za cenu nedobrovolného odsunu téměř všech jeho
německých obyvatel, jež nahradili převážně novousedlíci z řad Rusů
a Poláků. 12
9
Pruský jazyk byl údajně velmi blízký polštině. V době reformace se počal zdárně
rozvíjet a pruská literatura zaznamenala na svém kontě dokonce vlastní překlad
Bible.
10
Zakladatelem tohoto města se stal roku 1255 český král Přemysl Otakar II., který
byl tehdy se svým vojskem na křížovém tažení proti „pohanským“ Prusům. Českojazyčný ekvivalent německého jména Königsberg zní „Královec“. Dnes patří město
i s okolím Rusku a jeho nynější a dosud stále nezměněný název je Kaliningrad.
Michail Ivanovič Kalinin /19.11.1875–3.6.1946/ byl čelný sovětský komunistický
politik. Skutečnost, že někdejší Königsberg stále nese Kalininovo jméno, je bohužel
pouze smutným důkazem podivného vztahu dnešní ruské vládnoucí garnitury na čele
s bývalým důstojníkem KGB Vladimírem Putinem ke komunistické minulosti a Sovětskému svazu.
11
Východopruské území sehrálo neoddiskutovatelnou roli rovněž na intelektuálním
poli. V Königsbergu sídlila renomovaná německá univerzita a jedním z nejslavnějších obyvatel města byl mimo jiné známý filozof a etický a politický myslitel Immanuel Kant.
12
Celé východopruské území mělo původně připadnout Polsku. V úvahu padala rovněž Sověty ovládaná Litva. Stalin nicméně nakonec Polákům předal pouze část jmenované oblasti a její zbytek z mocenských a strategických důvodů připojil přímo
k Ruské Sovětské Federativní Socialistické Republice, čímž na mapě vytvořil zcela
anomální geografickou enklávu, která je po znovuosamostatnění pobaltských států
10
Gertruda hluboce litovala nelehkého osudu svých soukmenovců
z Východního Pruska. Jejich situace vůbec nebyla růžová. Svůj původní domov museli opustit jen s několikakilogramovým balíčkem základních osobních potřeb a do své „nové vlasti“ tak dorazili prakticky v pozici nemajetných bezdomovců. V úplně novém prostředí začínali znovu zcela od nuly.
Gertruda se jim jejich situaci snažila všemožně ulehčit. Spolu
s desítkami dalších osob se angažovala na poli humanitárně-sociálních
aktivit, které byly zacíleny ve prospěch vyhnanců. Této činnosti také
zasvětila zbylá léta svého pozemského působení.
Až do posledku maximálně aktivní a obětavá Gertruda zesnula
na území Západního Německa v obci Bad Homberg dne 14. března
1952, čímž se uzavřel její zajímavý život naplněný řadou nečekaných
osudových zvratů.
*
Je určitým paradoxem, že na rozdíl od unitářů v Německu věnují větší pozornost životnímu odkazu uvedené ženy unitáři britští, kteří si např. v předloňském roce slavnostně připomněli Gertrudinu ordinaci z roku 1904. Ta byla dlouho pokládána za zásadní historický průlom, který byl spojen s počátkem oficiálního působení první unitářské
reverendky na půdě Spojeného království.
Dnes už ovšem dávno víme, že zmiňované prvenství patří někomu zcela jinému. Gertrudin případ ve skutečnosti silně připomíná
v 90. letech dvacátého století vzdálena stovky kilometrů od vlastního ruského území.
Příčinou německé ztráty Východního Pruska nebyla jenom snaha vítězných mocností
druhé světové války potrestat nenasytné Německo a zeslabit jeho územní potenciál,
nýbrž hlavně úsilí odškodnit Poláky, kteří v roce 1939 pozbyli velké části své země
na úkor Sovětského svazu. (Šlo o národnostně smíšené regiony, na nichž žilo polské,
ukrajinské, litevské a běloruské obyvatelstvo. Tyto oblasti byly zabrány v době německo-polského válečného konfliktu a jejich anexe v září roku 1939 Sovětský svaz
fakticky postavila do role druhého agresora, jenž stál u zahájení druhé světové války. Stalin se po skončení válečné konflagrace, v níž nakonec Německo a SSSR stanuly proti sobě jako nepřátelé, zabraných polských krajů odmítl vzdát. Proto bylo
Polsko odškodněno na úkor Německa a polská západní hranice byla posunuta až na
linii řek Visly a Odry. Původně slovanská území, jež byla v průběhu středověku a novověku germanizována, tak nečekaně došla nové slavizace. )
11
osudy univerzalistek Lydie Ann Jenkinsové a Olympie Brownové13.
Podrobný historický výzkum totiž prokázal, že prvou unitářskou
ženou-duchovní na území Velké Británie byla nejspíše americká
reverendka a navíc úspěšná literátka Caroline Souleová.14 Ta v roce
1880 zahájila duchovenskou činnost v univerzalistické obci ve skotském Glasgow15, založené díky misijnímu úsilí severoamerických univerzalistů. Caroline udržovala čilé styky taktéž s britskými unitáři a po
určitý čas dokonce zastávala post zastupující duchovní v unitářské
kongregaci v Dundee.16 Stejně jako v případě Lydie Jenkinsové ovšem
Carolinino působení neprovázela žádná výrazná publicita či dostatečně
velký zájem veřejnosti, a tak byla po dlouhá desetiletí mylně označována za prvou unitářskou reverendku (ale i celkově prvou reverendku)
v Británii dr. Gertruda von Petzoldová.
To ale samozřejmě nic nemění na tom, že právě jmenovaná duchovní dokázala být vzorem pro mnoho svých následnic na cestě k duchovenské službě a že veřejná publicita spojená s Gertrudiným snažením působila na tyto ženy jako významná psychická vzpruha a posílení. Za svůj osobně odvážný a pionýrský přístup si východopruská
rodačka zasluhuje naši upřímnou úctu, kterou jí tímto vzdáváme.
Informační zdroje:
1. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Podle ekumenického vydání
z r. 1985. Praha: Česká biblická společnost, 1990
2. BREMMER, C. S: Women and the ministry: Miss H. Baker as a pastor at
Horsted Keynes. In: http://www.horstedkeynes.com/martindalearticle.html
13
O. Brownová byla dlouho pokládána za prvou univerzalistickou duchovní. Teprve
výzkum historiků prokázal, že prvou univ. reverendkou se ve skutečnosti stala několik let před Olympiinou ordinací Lydia Ann Jenkinsová. Blíže: LOVČÍ, Radovan:
Rev. Lydia Ann Jenkinsová, M.D. Propagátorka univerzalismu a homeopatie. In:
Oznamovatel Obce unitářů v Plzni, únor 2004, č. 2, s. 2–4
14
Viz SEABURG, Allan: Caroline Soule (Dictionary of Famous Unitarians and Universalists). In: http://www.uua.org/uuhs/duub/articles/carolinesoule.html.
15
Tato náboženská obec nyní působí pod hlavičkou unitářů.
Viz KERR, Celia: Women in the Unitarian movement
//www.theopenmind.org.uk/about/leaflets/women.html.
16
In:
http:
12
3. ČAPEK, Norbert Fabián: Myšlenky. Miloš Mikota (ed.).
Praha:Unitaria, 1993
4. DAGGERS, Jenny: The Victorian Female Civilising Mission and
Women´s Aspirations Towards Priesthood in the Church of England.
In: Women´s History Review, 2001, roč. 10, č. 4, s. 651–670
5. EDINGTON, Steve; SIAS, John: 100 otázek, které nečlenové nejčastěji
kladou unitářským univerzalistům v USA.
Plzeň: Obec unitářů v Plzni, 2003
6. Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti.
Praha: Nakladatelský dům OP, 1993
7. Famous Unitarians of the 18th Century.
In: http://www.midlandunion.org.uk/ history.html
8. FILIPPI-CODACCIONI, A.; M., FRAGONARD, M.; GAUTHIER, Y.;
MIGNAVAL, P.; ROUGES, P. A.: Dějiny 20. století. Encyklopedie
politického, ekonomického a kulturního dění. Praha: Mladá fronta, 1994
9. GILLEY, Keith: Von Petzold, Gertrude (1876–1952), strojopis biogramu
G. von Petzoldové, 2 strany anglicky psaného textu určeného pro publikaci
v „The New Dictionary of National Biography“
v nakl. „Oxford University Press“ 17
10. CHALUPA, Aleš; KVAČEK, Robert; TOMÁŠEK, Dušan:
Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988
11. KERR, Celia: Women in the Unitarian movement.
In: http://www.theopenmind.org.uk/about/leaflets/women.html
12. KIRK, Margaret: Some reflections on a being a woman minister.
In: http://www.hibbert-assembly.org.uk/womenswork/kirk.htm
17
Rád bych vyjádřil svůj dík Rev. Keith Gilleyové, jež mi laskavě poskytla svůj anglicky psaný životopis G. von Petzoldové, který byl určen k pozdější publikaci. Musím přiznat, že vzhledem k nedostatku informací o Gertrudině životě po roce 1914 mi
příspěvek K. Gilleyové velmi pomohl. (Němečtí unitáři bohužel nenalezli ani jediné
německo-jazyčné životopisné pojednání o své slavné rodačce!) Údobí let 1876–1914
bylo naproti tomu popsáno též jinými autory a bylo snáze postihnutelné. Zda se v budoucnu najde na území Spolkové republiky Německo historik, jenž by se odhodlal
podrobněji zmapovat Gertrudiny nikoli nezajímavé osudy v letech 1914–52, zůstává
zatím otevřenou otázkou.
13
13. LENDEROVÁ, Milena: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století.
Praha: Mladá fronta, 1999 18
14. LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové.
Praha: Libri, 1999
15. LOVČÍ, Radovan: Antoinetta Brownová-Blackwellová. Průkopnice na
poli ženské duchovenské práce. Plzeň: Obec unitářů v Plzni, 2004
16. LOVČÍ, Radovan: Celia Burleighová. Feministka, novinářka,
první unitářská duchovní a zastánkyně práva na manželský rozvod.
In: Oznamovatel Obce unitářů v Plzni,
červenec 2004, č. 7–8, s. 2–7
17. LOVČÍ, Radovan: Malé zamyšlení nad nejnovější knihou o první české
unitářce. In: Oznamovatel Obce unitářů v Plzni, listopad 2001,
č. 9, s. 1–8
18. LOVČÍ, Radovan: Rev. David Usher v Praze. In: Unitářské listy,
červen 2001, č. 9, s. 13–14
19. LOVČÍ, Radovan: Rev. Lydia Ann Jenkinsová, M.D. Propagátorka
univerzalismu a homeopatie. In: Oznamovatel Obce unitářů v Plzni,
únor 2004, č. 2, s. 2–4
20. MAGENSCHAB, Hans: Josef II. Revolucionář z Boží milosti.
Praha: Nakladatelství Brána & Knižní klub, 1999
21. MORGAN, Kenneth O. a kol: Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2002
22. NEUDORFLOVÁ, Marie L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny,
úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha:Ianua,1999
23. Reverend Gertruda z Petzoldů. In: Ženské listy, 1908, roč. 26,
č. 1, s.12
24. SEABURG, Allan: Caroline Soule (Dictionary of Famous Unitarians and
Universalists). In: http://www.uua.org/uuhs/duub/articles/carolinesoule.html
25. TEED, Peter: Moderní Oxfordský slovník 20. století.
Praha: Iris & Knižní klub, 1994
18
Bohužel ani toto kompendium, ba ani jinak vynikající kniha dr. Neudorflové případ Rev. Petzoldové nezmiňují. Na zevrubně pojatou publikaci věnovanou boji českých žen za možnost ordinace zatím marně čekáme.
14
Gertrude von Petzoldová
****************************************************
15
26. The Middland Union of Unitarian & Free Christian Churches. Famous
Unitarians of the 19thCentury.
In: http://www.midlandunion.org.uk/history.html
27. Women's Work. A celebration marking the 100 anniversary of the
induction of Britain's first woman minister on 29 September 1904.
In: http://www.hibbert-assembly.org.uk/womenswork/
28. Women & History/Religion, Clergy. In:
http://www.womenshistory.about.com/library/etext/bl1911_womenn.htm
****************************
Recenze
MCLOUGHLIN, Sean a kolektiv: Světová náboženství.
Dobřejovice: Rebo Productions CZ, 2005, 320 s.
****************************
Knihu „Světová náboženství“ vydalo poměrně ambiciózní nakladatelství „Rebo Productions“ se sídlem v Dobřejovicích. Nejedná se
o titul ojedinělý. Český knižní trh již naštěstí zaznamenal vícero podobně zaměřených publikací, jejichž cílem bylo podat čtenářům základní přehled o jednotlivých náboženských naukách ve světě. Bohužel nezřídka se publikace tohoto typu věnují toliko náboženským směrům nejmasovějším, tedy křesťanství, islámu, židovství, buddhismu
a hinduismu, v lepším případě také konfucianismu, taoismu, sikkhismu
a šintoismu, a za optimální konstelace též indiánské spiritualitě.
Tematické rozpětí výše recenzované knihy je naproti tomu
mnohem širší. Nejenže se seznámíme se všemi citovanými naukami,
nýbrž i s náboženskými směry již dávno zaniklými či zcela minoritními (např. s religiozitou starých Egypťanů či australských domorodců). Podobný výběr se ovšem snadno může stát i kamenem úrazu. Editor totiž musí dobře zvážit, který směr se již do knihy nedostane a kte16
rý by v ní naopak zásadně neměl chybět. A pokud se tento úkol zcela
nezdaří, padá pochopitelně odpovědnost na editorovu hlavu.
Úkolem editora, jímž byl v tomto případě Sean McLoughlin,
renomovaný pedagog z University of Leeds, má být dále výběr dostatečně kvalifikovaných odborných publicistů. Pokud je to nutné, musí
editor po odborné stránce usměrňovat jejich práci a eventuelně je včas
vyzvat, aby revidovali své závěry, jež by se mohly jevit kontroverzně.
Daný úkol se pedagogu leedské univerzity zcela naplnit nepodařilo
a úroveň jednotlivých kapitol, na jejichž tvorbě se kromě univerzitních
učitelů podíleli rovněž nereligionisté (např. sociální pracovníci, zkušení publicisté či přímo představitelé konkrétních náboženských proudů), je bohužel různorodá – někdy přínosná a lehce novátorská, jindy
konvenční či poněkud jednostranná.
Taktéž překlad lze označit za poměrně kvalitní, nikoliv ovšem
bezchybný. Obsahuje jen velmi málo nesrozumitelných sentencí, zcela
prost jich ale nezůstal. Jde o klasický neduh mnohých českých nakladatelství, která občas vrhnou čerstvě přeložený knižní text na trh bez
provedení odborné jazykové korektury. Že pak doslovný překlad místy
nedává smysl (neboť každý jazyk obsahuje ustálené slohové vazby
a idiomy, které nelze vždy doslovně (!) převádět do jazyka jiného), už
nakladatel neřeší a často se snaží možné obsahové chyby maskovat líbivou grafikou. Ta je ostatně v recenzované knize na vysoké úrovni,
byť, jak už jednou zaznělo, jazykových „úletů“ obsahuje právě uvedený titul naštěstí pouze nemnoho.
Celá kniha je strukturována dle geografických oblastí. Tvoří ji
oddíly: Asie, Afrika, Amerika, Blízký východ, Evropa a Oceánie/Pacifik. Je přitom zajímavé, že v každé vyjmenované geografické
oblasti bychom kdysi nalezli některou z britských kolonií (v Evropě je
to dodnes Gibraltar). Výsledkem britského pronikání do různých světových regionů a zabírání tamních území se stal nejen příchod bílých
osadníků do mimoevropských oblastí, ale došlo i ke zcela protichůdnému procesu, tedy migraci obyvatel kolonií na Britské ostrovy.
Lze proto říci, že autoři v knize „Světová náboženství“ nezkoumají
toliko náboženské systémy Británii místně velmi vzdálené; naopak.
Téměř každá významnější, byť geograficky sebevzdálenější religiózní
nauka (namátkou uveďme sikkhismus) má obvykle své zastoupení i na
17
Britských ostrovech. A tak bylo například možné využít při hledání
autorů či konzultantů jednotlivých knižních kapitol přímo představitele východních náboženství, kteří aktivně působí na území Spojeného
království.
Pro názornost se pokusím stručně vytknout některé zajímavé
teze obsažené v textu či klíčové postřehy k dílčím částem knihy. V kapitole o hinduismu neopomněli autoři při popisu kastovního zřízení
zdůraznit skutečnost, že indické kasty byly původně prostupné. Člověk
se do kasty nerodil, nýbrž byl zařazen do jedné ze společenských tříd
„podle své role ve společnosti, kterou byl schopen nejlépe vykonávat“19. Teprve postupem času se kasty uzavřely a nastoupil nerozumný
princip dědičnosti. Zrušení kastovního systému, jež prosadil v Indii mimo jiné Móhandás Karamčand Gándhí (byť reálně funguje v Indii kastovnictví podnes!), tak mělo obnovit stav, který panoval již v dávné indické historii.
Sporně a velmi subjektivně ovšem vyznívá výčet nejpřednějších hinduistických světců, mezi nimiž například vůbec nenajdeme Šrí
Šankaru, Paramahansu Jóganandu či Šrí Ramanu Maharšho. Naproti
tomu nechybí zmínka o zakladateli hnutí Haré Kršna svámí Prabhupadovi, který ve svých pracích nepřímo kritizoval pojetí uvedených mystiků jako příliš abstraktní a nábožensky scestné.
Kladným prvkem publikace je nepochybně fakt, že není psána
z jednoho úhlu pohledu, tedy z pozice přesvědčeného křesťana, jak
občas pozorujeme u jiných děl na evropském knižním trhu. Díky tomu
se v knize nesetkáme se snahou nepřímo představit nekřesťanská náboženství jako méně myšlenkově vyspělá, nežli je křesťanství (např. vyzdvihováním monoteismu nad polyteistickými představami, hmotné
zaostalosti zemí téměř nezasažených křesťanstvím či vrstvením negativních a přehlížením pozitivních informací o jednotlivých naukách).
Nejsme konfrontováni ani s nepravdivým stanoviskem, které zřejmě
z neznalosti a možná občas i úmyslně šíří někteří křesťané, podle nichž
je křesťanství unikátním náboženstvím lásky a odpuštění. V kapitolách
o čínských náboženských a filozofických proudech či hinduismu naopak nacházíme zmínky o religiózních školách, kde byla láska k bliž19
Světová náboženství, s. 31.
18
nímu i k Bohu obsažena jako klíčový prvek ještě před vznikem Ježíšova učení či nezávisle na něm.
Jako přínosný vnímám též akcent kladený na rozdílné vnímání
karmy a principu vyvázání se z kola pozemských inkarnací u jednotlivých asijských nauk – džinismu, hinduismu a nejznámějších buddhistických škol. Jde o věc, která je v publikacích podobného typu obvykle opomíjena a příliš zjednodušována. V knize nechybí ani zmínka
o vnitřním dělení džinismu na jednotlivé sekty. Tento nepříliš známý
údaj v jiných přehledech světových náboženství zpravidla vůbec nenacházíme. Řadu pozoruhodných zajímavostí najdeme také v pasážích
pojednávajících o konfucianismu, sikkhismu, taoismu a šintoismu.
Nový pohled přináší kniha na egyptské náboženství – konkrétně na faraona Achnatona a kult boha slunce Atona. Toho se pokusil prosadit jako jediného a nejvyššího boha právě faraon Achnaton
(asi 1352–1336 př. n. l.), který současně nařídil ničit zobrazení jiných
bohů. Kvůli tomu se dostal do sporu s vlivným kněžstvem uctívajícím
zbylá božstva, především pak boha Amona. Achnaton byl dříve některými historiky představován jako jeden z historicky prvních stoupenců
monoteismu, osvícený reformátor a pokrokový náboženský myslitel.
Mnozí egyptologové se však v současnosti kloní spíše k závěru, že
Achnaton byl mocichtivým despotou, který se pokusil zlomit vliv
egyptského kněžstva, obnovit prastarý kult slunečního boha Atona
a stát se jediným prostředníkem „mezi boží a lidskou doménou“20
Část knihy věnovaná Africe zmiňuje na několika stranách rovněž africká kmenová náboženství. Při té příležitosti se nelze ubránit
otázce, zda pohled Evropanů na tuto problematiku není přece jen příliš
zúžený a zjednodušený a nepřipomíná nám trochu optiku řadového
Američana, který umísťuje České země kamsi na Balkán a o evropské
historii a geografických reáliích má jen povrchní povědomí. (Vzhledem k značné kmenové, etnické, nacionální i religiózní různorodosti
tak ohromného kontinentu, jakým je Afrika, nelze beztak snadno a bez
obtíží provést jakoukoli zjednodušující generalizaci.) Osobně se obávám, že výše nastíněný neduh se bohužel nevyhnul ani recenzované
publikaci a že zhodnocení afrických kultů v ní je nevhodně zploštělé
20
Světová náboženství, s. 107.
19
a ve výsledku spíše parciální.21 Totéž lze ostatně vytknout i popisu
amerických náboženských soustav, v jejichž rámci kupodivu nejsou
zmíněny například religiózní představy Toltéků, třebaže jinak v knize
najdeme samostatné kapitoly věnované Mayům, Aztékům, Amazoňanům či Huicholům.
Zvláštní kapitola se zabývá taktéž rastafarianismem, jenž vznikl v černošském prostředí na Jamajce a v podstatě ho můžeme označit za náboženství negroidních obyvatel (a nejenom těch jamajských).
Počet stoupenců tohoto směru se pohybuje okolo 130 000 osob. Závažné problémy může rastafariánům přinášet jejich kolektivní forma
meditace, která je nedílně spojena s rituálním kouřením marihuany.
V západních zemích, kde se jako povolené drogy tolerují a často i veřejně propagují formou reklam pouze alkohol a nikotin, jsou konzumace i prodej marihuany zpravidla ilegální. Zatímco tradiční křesťan,
pokud přijímá pod obojí způsobou, má právo během bohoslužby požít
víno, rastafarián se při své meditaci snadno může stát terčem policejního stíhání. (Podobnou svízel musejí řešit také stoupenci různých přírodních náboženství, mimo jiné někteří indiáni Severní či Jižní Ameriky, kteří sice nejsou narkomany, z náboženských důvodů, např. za účelem vyvolání mystické vize či navázání kontaktu s bytostmi či duchovními rádci „z onoho světa“, však během svých svátků a rituálů požijí v západním („bílém“) kulturním okruhu zakázanou psychotropní
látku.)
Judaismus představují autoři v širších souvislostech, tedy jako
jednu z náboženských soustav, jež se vyskytovaly ve starověku v oblasti Blízkého východu. Slabou kapitolou celé knihy naproti tomu
představuje text věnovaný křesťanství. Je psán z pohledu konzervativního křesťana, který jednoznačně hájí dogmata velkých církví a za
základní pilíř křesťanské nauky pokládá též svatou Trojici. Zcela stranou jsou přitom ponechána křesťanská uskupení, jež dogma o sv. Trojici vnímají jako nebiblické a pro Ježíšovy následníky naprosto nepodstatné. Je smutné, že jde o práci britského autora. V té souvislosti si
vzpomínám na loňskou návštěvu anglického unitářského duchovního
Rev. Ashleyho Hillse v Plzni, jenž upozornil na fakt, že polovina brit21
A to ponechávám stranou v knize zcela opomenutá synkretická africká náboženství, v nichž se mísí prvky křesťanství a původních domorodých kultů.
20
ských křesťanských církví odmítá trojiční dogma, byť jde pochopitelně
o církve – ve srovnání např. s církví anglikánskou – počtem svých
stoupenců nevelké a s menším společenským vlivem.
Také islám je v knize popisován převážně z hlediska svých
majoritních směrů, nikoli však výlučně. Dostatek prostoru věnovali
autoři kapitoly o muslimské víře taktéž minoritnímu súfismu. Negativa, jež by bylo možné vytknout konzervativně pojímanému islámu
dnešní doby (namátkou si vezměme vztah k ženám či nemožnost volně
šířit v islámských státech jiné náboženské nauky mimo samotného islámu), ale v knize zmíněna nenajdeme.
Za chvályhodný je třeba označit fakt, že v publikaci nebyl
opomenut z islámského prostředí vzešlý bahá´ismus. Ignorována však
zůstala skutečnost, že bahá´ismus není reprezentován pouze jedinou
organizací, jak by se mohlo mylně zdát. Také tento směr byl ve své
historii poznamenán několika rozkoly a náboženských organizací hlásících se k odkazu Bába a Bahá´ulláha dnes tudíž existuje vícero a netoliko jediná.22
V rámci kapitol hodnotících evropskou religiozitu najdeme řadu zajímavých informací o náboženství starých Germánů, Baltů, Slovanů i Keltů. Nedozvíme se ale na druhé straně nic bližšího o určité
keltské renesanci, jíž jsme svědky v posledních desetiletích v Evropě
a po roce 1989 také v Českých zemích. Lidé navazující individuálně či
v rámci organizovaných skupin na keltskou spiritualitu budou tedy
pravděpodobně zklamáni.
Dalším kladem publikace je samostatný oddíl věnovaný religiozitě původních obyvatel Oceánie a Pacifiku. Ve zhuštěné podobě se tak
dozvíme například bližší údaje o víře starých Austrálců či Maorů. Duchovní klenoty některých přírodních národů v této oblasti zůstávaly
dlouho západním lidem skryty, neboť zájem západních lidí a často
i kulturních badatelů byl příliš zacílen do materiální či materiálněkulturní sféry. Teprve poslední léta a desetiletí vynesla zásluhou etnologů, antropologů či duchovních hledačů na světlo překvapivou
myšlenkovou hloubku náboženských soustav některých tzv. primitiv22
BARRETT, David: Sekty, kulty, alternativní náboženství. Praha: Ivo Železný,
1998, s. 37.
21
ních národů a kultur, a to paradoxně v době, kdy už z těchto národů
i kultur téměř nic nezbývalo.
Záporem publikace je naopak fakt, že v ní prakticky nenajdeme
jedinou informaci o fenoménu new-age či ezoterních náboženských
tradicích, např. rosenkruciánství, theosofii, anthroposofii apod. Také
závěrečný přehled počtu stoupenců jednotlivých náboženských nauk
vyznívá pro českého čtenáře poněkud zmatečně a měl být raději nahrazen nově vyhotovenou přehledovou tabulkou z pera českého religionisty. Bez bližšího vysvětlení najdeme v přehledu na straně 298 údaj
o 146 milionech ateistů a 766 milionech osob bez vyznání v dnešním
světě. V knize přitom nenajdeme objasnění rozdílu mezi oběma skupinami, přičemž není zcela zřejmé, zda osobami bez vyznání jsou míněni
materialisté, nebo osoby s individualistickým přístupem k náboženství
a duchovnímu životu (na to je ale číslo příliš vysoké). Nejinak u pojmu
ateista není jasné, zda jsou míněni materialisté, či lidé, jejichž religiózní pojetí se obejde bez Boha či Stvořitele.
Podle všeho se zdá, že v druhé skupině jsou pospolu zahrnuti
materialisté i náboženští individualisté a stoupenci Nového věku, v prvé se pak vyskytují pouze ateisté v britském chápání významu tohoto
slova, tj. = pouze aktivní odpůrci náboženství a Boha, nikoliv osoby
k náboženství lhostejné a zaujímající k němu neutrální stanoviska (tedy
lidé bez vyznání). I přesto vyznívá výsledné číslo operující se 146 miliony ateistů ve světě poněkud sporně. Chybí vysvětlení, proč autoři
došli k právě uvedenému počtu, případně z jakého zdroje svá čísla vůbec převzali.
Přestože nemohu být plně spokojen s úrovní recenzovaného
textu, představuje jmenovaná kniha zajímavý příspěvek do řady kompendií o světových náboženských naukách a s určitými výhradami,
které byly zmíněny v předchozím textu, ji lze čtenářům schopných kritického čtení – a těch jistě v Unitarii nebude málo! – doporučit.
Radovan Lovčí
****************************
Errata z čísla 1: s. 20, řádka 3 a 4 – při přepisu textu do počítačové podoby vypadla
ze souvětí dvě slova, původně mělo být: ...dílčí čísla Oznamovatele již přestala mít
charakter letáku, nýbrž získala spíše podobu časopisu.
22
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: Luděk Pivoňka
redakční rada: Radovan Lovčí, Jaroslav Krpejš
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz