Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Přežívá vakovlk?, Hlavní téma: Tajemství Měsíční
šachty, Reportáž: Festival Fantazie 2009, Slovo šéfredaktora: První rok s Camelotem,
Recenze: Stíny ledu; Země přízraků; Stín černého hvozdu; The Hunt For Gollum;
Never winter nights II, Fantastika: WarCraft; Povídky: Prenasledovaný; Ragnarök,
Magic: the Gathering: Magic 2010, Deskové hry: Snow Tails, Záhady: Pyramida ve
Waldviertelu; Strašidelné vozy, Historie: Zaniklá vesnice Maloniny; Třicetiletá válka,
Historie na vlastní kůži: Úlomky z let 1945 - 1989, Mytologie: Úvod do severské
mytologie; Keltští bohové – Část první, Rozhovor: Rozhovor s Walterem Pavlišem
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Přežívá vakovlk?…...………………………..3
Hlavní téma – Tajemství Měsíční šachty..............................4
Reportáž – Festival Fantazie 2009….……...........................6
Slovo šéfredaktora – První rok s Camelotem.......................8
Literatura – Stíny ledu, Země přízr., Stín černého hvozdu...9
Fantastika – WarCraft.........................................................10
Film – The Hunt For Gollum........................................…..11
Hra – Never Winter Nights II.............................................12
Povídková část:
Prenasledovaný (Rastislav Kučírek)...................................13
Ragnarök (Jakub Cepník).............................……………..14
Milí čtenáři!
Nemohu tomu uvěřit, ale je to tak. Brzy
uplyne rok od doby, kdy vyšlo první číslo
Camelotu!
Byl to rok, který sice uplynul neuvěřitelně
rychle, pro mě byl ale velmi významný.
Malé ohlédnutí zpět najdete na straně 8 v
článku První rok s Camelotem.
12. číslo je zaměřeno na slovenskou
Měsíční šachtu. Nejspíš se ptáte: Co že to ta
Měsíční šachta je? Odpověď najdete v článku
Tajemství Měsíční šachty a pokud vás toto
téma zaujme, nepřehlédněte ani tematický
rozhovor s Walterem Pavlišem na straně 28.
Na své si přijdou také fanoušci fenoménu
WarCraft, protože knižní sérií z tohoto světa se
zabýváme v rubrice Fantastika.
A všechny zájemce o mytologii odkážu na
stranu 26, kde najdete první část seriálu o
severských mýtech.
Na závěr tohoto úvodníku bych chtěl
popřát hodně štěstí badateli Ivanu Mackerlemu,
čtenářům jistě známému, který se v září
vypraví do jihoamerického Matto Grosso pátrat
po stopách plukovníka Percyho Harrisona
Fawcetta. Více se o tom dočtete na
www.mackerle.cz.
Pěkné čtení Vám přeje
Jakub „Gandalf“ Cepník
Magic: the Gathering – Magic 2010....……………….......16
Deskové hry – Snow Tails................….……………….....17
Záhada – Pyramida ve Waldviertelu...................................18
Záhada – Strašidelné vozy..................................................20
Historie – Zaniklá vesnice Maloniny..................................21
Historie – Třicetiletá válka......……...................................22
Historie na vlastní kůži – Úlomky z let 1945 - 1989..........23
Mytologie – Úvod do severské mytologie…..…................26
Mytologie – Keltští bohové – Část první............................27
Rozhovor – Rozhovor s Walterem Pavlišem......................28
Výzva – Camelot brzy oslaví první narozeniny! Napište na
fórum, co si o našem magazínu myslíte, co se vám na něm
líbí, co byste si přáli zlepšit.
Pro zdokonalování Camelotu je zpětná vazba čtenářů
maximálně důležitá!
Přijmeme do redakce redaktora, ilustrátora a vlastně i
kohokoli jiného, kdo by nám chtěl nějak pomoct.
Chtěli byste se na tvorbě Camelotu také podílet? Pošlete do
redakce na ukázku nějaké své dílo (článek, povídku,
kresbu...) a v případě, že se nám bude líbit, můžete se stát
redaktorem!
Předem upozorňujeme, že členové redakce nemají nárok na
finanční ohodnocení.
Camelot má svoji skupinu na Facebooku - nezapomeňte se
do ní také připojit! Název skupiny je "E-magazín Camelot"
a lze ji snadno najít ve vyhledávání.
Příští číslo vychází v pondělí 5. října 2009.
Stonehenge, zřejmě nejkrásnější kamenný kruh ve Velké Británii
Přežívá vakovlk?
Anna C.
Na rozdíl od příšer, o nichž byla řeč v minulých „zajímavostech“ a jejichž existence je poněkud pochybná, vypadá existence vakovlka daleko
reálnější.
Vakovlk je prý podobný velkému psu, kterého Australané nazývají „tasmánský tygr“. Má být velký asi jako vlk, žlutohnědě nebo šedě
zbarvený, s tmavými svislými pruhy na zadní části těla. A má jít o vačnatce! Ještě před 100 lety se vyskytoval v Tasmánii, ale byl vybíjen jako
škodná, protože zabíjel zvířata, např. dobytek, nežral z nich maso, ale vnitřnosti a vysával z nich krev. Nebyl znám případ, že by zabil člověka.
Poslední exemplář měl být chycen do pasti v roce 1933. Byl dán do zoo, ale žil tam jen tři roky.
O vyhubení vakovlka v Austrálii se zasloužil hlavně pes dingo, protože jeho smečky vychytaly samotářskému vakovlkovi kořist.
Běloši, kteří přišli do Austrálie v 18. století, nikdy vakovlka neulovili, přesto se neustále objevují zprávy o občasném pozorování tohoto
zvířete.
V roce 1966 byl nalezen v šachtě opuštěného zlatokopeckého městečka dost zachovalý mrtvý vakovlk. Nález vyvolal velký zájem, ale
zoologové se neshodli na odhadu stáří zvířecí mrtvoly.
Výprava Ivana Mackerleho, která se v roce 2000 vypravila pátrat po záhadných tvorech Austrálie, uviděla cestou z Národního parku Iron
Range jakéhosi psa běžícího přímo proti nim. Jeden z cestovatelů ho nafilmoval, ale „pes“ bleskurychle zmizel v lese a přátelé se nikdy
nedohodli, jestli měl pruhy, nebo ne. Ze záběru to nebylo patrné. Nejznámější anglický kryptozoolog Shuker po zhlédnutí zaslaných snímků
pořízených z videokamery popřel, že by mohlo jít o vakovlka.
Zdroj: Cesty za příšerami a dobrodružstvím, Motto 2005, autor: Ivan Mackerle
Tajemství Měsíční šachty
Stanislav Cepník st.
Je to záhada, která zaměstnává nejednu
generaci. Je šachta skutečná, nebo je to
výplod bujné fantazie jednoho člověka?
Pokud je vymyšlená, těžko lze pochopit
autorovu motivaci. Rozhodně se nechtěl
nějak zvlášť zviditelnit. To, co o sobě
uvedl, je plné rozporů, údaje neodpovídají
skutečnosti. Ti, co šli po jeho stopě, zjistili,
že záměrně mlží. Téměř všechno je jinak –
jeho účast ve Slovenském národním
povstání ve funkci kapitána slovenské
armády, místo, kam situoval svůj záhadný
objev. Neodpovídají ani údaje o lidech,
kteří mu pomáhali, když se skrýval se
svými dvěma druhy v horách před Němci.
Tím se v této práci zabývat nebudeme.
Uveďmě ale to, co říká kapitán Horák ve
svém deníku o náhodném objevu:
„Připomínalo to obrovské černé silo, stěnu
očividně lidského původu, hladkou jako
sklo. Dalo se předpokládat, že jde o
ohromný válec o průměru nejméně 25
metrů, zaražený do okolní skály. Celá
modročerná stěna byla z materiálu, který
spojoval
vlastnosti
oceli,
kryptokrystalického křemene a kaučuku.
Krumpáč na ní nezanechal stopy a
energicky odskakoval.“
Dále kapitán uvádí, že trhlinou ve válcovité
stěně bylo možno proniknout dál do kolmé
šachty ve tvaru půlměsíce, která vedla do
neznáma. Vnitřní povrch šachty byl rovněž
pokryt
oním
neuvěřitelně
tvrdým
materiálem. Kapitán několikrát vystřelil z
pušky do stěn, ale kulky na nich
nezanechaly ani stopu. Vyvolaly jenom
ohromné modrozelené jiskry a štiplavý
zápach.
Pohled shora na Měsíční šachtu
Horáka ve své „Knize nevysvětlitelného“
(v roce 1995 vyšla v češtině). Přiklání se k
domněnce, že Měsíční šachta je dílo dávné
nebo mimozemské civilizace, a jako bývalý
chemik a atomový fyzik si myslí, že by
mohlo jít o nový neznámý materiál, který
vznikl miliony let trvajícím radioaktivním
ostřelováním z okolních hornin bohatých
na uran a radium. Sám šachtu považuje za
„Jsem střízlivě uvažující člověk s jednu z nejpozoruhodnějších záhad naší
univerzitním vzděláním,“ uvádí kapitán planety.
Horák, „ale musím přiznat, že se mne mezi
těmito vysokými kolmými a saténově Udivující je i dokonalý tvar šachty.
lesklými
stěnami
s
matematickým Rumunští vědci Ing. Constantinescu a Ing.
zakřivením zmocňuje pocit, že jsem se Timosenko předložili roku 1983 na
střetl s velmi podivnou a hrozivě vypadající konferenci o výzkumu psychotroniky
domněnku, že šachta (podobně jako jiné
mocností.“
známé záhadné jevy) sloužila jako jakýsi
Do jeskyně se vrátil ještě několikrát. Snažil rezonátor nebo čočka pro zesilování nám
neznámé
vesmírné
energie.
se dosvítit na její konec, kopal v jejím dně a dosud
na její stěně objevil jakési rýhování. Zdálo Obrovský válec by však mohl být také
se mu, že rýhovaná část stěny je teplejší trupem havarované rakety nebo sondy
než hladká plocha. K dalšímu průzkumu se mimozemšťanů, která se zapíchla do země
už nedostal a nepodařilo se mu ani v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě
měkký.
odštípnout vzorek záhadného materiálu.
podzemní říši Aghartě, že by to mohla být
zavalená šachta do této říše a že o této
šachtě věděl už v roce 1939 německý
speciální oddíl Ahnenerbe, který se
Aghartou zabýval.
Něco podobného si myslí i polský ufolog
Leśniakiewicz, který ji navíc ztotožňuje se
záhadným skleněným tunelem v nedaleké
Babí hoře. Podle něho je to podzemní
tunelová komunikace skryté neznámé
civilizace.
Na Bergierovu knihu upozornil Ivana
Mackerleho v roce 1978 krátce před svou
smrtí dr. Ludvík Souček, který se v
několika knihách sám zabýval řadou záhad.
Ivan Mackerle s Michalem Brumlíkem
(svým někdejším spolupracovníkem) se
pustili do hledání. Vycházeli z deníku
kapitána Horáka, který popisuje boje i
místo, kde jeskyni objevili. (Při svém
odchodu vstup do ní zakryli.) Všechno ale
bylo ve skutečnosti jinak. Uváděné boje v
tom místě neproběhly, Němci tehdy
Francouzský spisovatel a milovník záhad Americký spisovatel Alec Maclellan uvádí používali jiné zbraně, než uvádí deník,
Jacques Bergier uveřejnil deník kapitána v roce 1982 ve své knize o ztracené popisovaná místa v dané lokalitě ►
neexistovala, jiná byla i rodina pastevce,
který kapitána a jeho druhy ukrývající se
před Němci údajně podporoval.
Pátrání se obrátilo na osobu kapitána
Horáka a na osoby, s nimiž měl být ve
styku. Potvrdilo se, že údaje v deníku
neodpovídají skutečnosti.
Pátračů a hledačů přibývalo. Horákova
cesta vedla do USA. Tam v Pueblu vlastnil
restauraci a tam také v roce 1976 zemřel.
Horákův deník byl uveřejněn roku 1965 ve
speleologickém časopisu NSS News, odkud
ho převzal francouzský spisovatel Bergier.
Americký geolog, který napsal úvod k
článku, přiznal, že si zeměpisné souřadnice
vymyslel, aby se američtí čtenáři mohli
aspoň přibližně zorientovat. Jeskyně tedy
mohla být jinde. Sám Horák uvádí jenom
jediný konkrétní údaj: „...na těchto příkrých
svazích Tater mohly přístup do jeskyně
zavalit sesuvy kamení...“
Měsíční šachta (Wall) s prasklinou (Crack)
nikdy neexistoval, že všechno bylo dopsáno
Není vůbec jasné, zda šlo o Vysoké, Nízké až v roce 1965 na základě vzpomínek. O
nebo Belanské Tatry (těm by snad existenci
šachty
však
Mackerle
popisovaná krajina odpovídala nejlépe).
nepochyboval, už proto, že sám Horák
nevěděl, jak záhadu vysvětlit. Svůj objev
Už se zdálo, že jsou hledači na správné pouze
popisoval.
S
úvahami
o
stopě, ale ta byla falešná.
mimozemšťanech přišel až mnohem
později Bergier.
Zcela pochopitelně se vyskytly domněnky,
že si kapitán Horák vše vymyslel, protože v V roce 1985 nabídl Meckerlovi spolupráci
příběhu je hodně faktických chyb a slovenský speleolog a milovník záhad Eda
nesrovnalostí. To vedlo Ivana Mackerleho Piovarči. Protože byl zároveň vyznavačem
k přesvědčení, že deník ve skutečnosti
duchovních věd a alternativních metod
pátrání, napadlo ho zapojit do hledání
známého sensibila Ing. Rumlera. Ten se
prostřednictvím svého média dověděl, že v
Měsíční šachtě je zbytek přístroje
mimozemšťanů. Celé zařízení pracuje na
Měsíci. Jeho výrobce prý pochází ze
souhvězdí Labutě, kde vedle sebe údajně
existují dvě civilizace (v jedné z nich jsou i
potomci Atlanťanů). Navzájem se znají a
obě dodnes Zemi sledují a navštěvují.
Médium nakreslilo dva obrázky, pak je
roztrhlo – a jasnovidní stav skončil. Ing.
Rumler pak pomocí pendlu zjistil, že
hledaná lokalita je někde v Belanských
Tatrách.
Hledání pokračovalo i po roce 1990,
objevily se také domněnky o účasti UFO.
Šachta vzbudila zájem rovněž v zahraničí,
uvažovalo se dokonce i o zájmu tajných
služeb atd.
Kolem záhadné šachty se za léta
neúspěšného, ale napínavého hledání
plného překvapivých obratů vytvořil
mýtus, ale zda jde o skutečný jev, to
dodnes nevíme. ■
Obrázky: www.moonshaft.net
Více si o Měsíční šachtě můžete přečíst
na stránkách www.moonshaft.net
Nepřehlédněte také tematický rozhovor
s Walterem Pavlišem na straně 28.
Vertikální řez Měsíční šachtou a jeskyní k ní vedoucí
Web:
•
•
Knihy:
www.moonshaft.net
www.mackerle.cz/slovenska-republika/
• Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J.
Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Festival Fantazie 2009
Jakub Cepník
Stalo se tak jednoho krásného dne, že se
na mě nečekaně usmálo štěstí a povedlo
se mi vyhrát v Pevnosti dva pětidenní
volňásky na největší český con - Festival
Fantazie. Vzhledem k tomu, že jsem měl
na začátku prázdnin dost práce s
Camelotem, naplánoval jsem si, že se
zúčastním až druhé poloviny festivalu od pondělí 6. do soboty 11. července.
V pondělí odpoledne jsme tedy společně s
bratrem Honzou (redaktorem naší filmové
rubriky) na poslední chvíli nastoupili do
autobusu Praha - Chotěboř. O dvě hodiny
později jsme se již bezradně rozhlíželi po
chotěbořském náměstí T. G. M. a
přemýšleli, co dál. Naštěstí se kolem
potloukalo plno "zvláštních lidí" v
různých kostýmech: Vydali jsme se za
nimi a brzy jsme se ocitli před místním
kinem, kde byla umístěna registrační
místnost FF.
Registrace byla sice zdlouhavá, proběhla
ale bez problémů. Postavili jsme si stan v
rozlehlé sportovní hale a protože už bylo
pozdě, vykašlali jsme se ten den na
přednášky a šli se vyspat.
Na začátek menší výlet
Ráno jsme si po probuzení prohlédli
program a shodli jsme se na tom, že se
dopoledne nic moc zajímavého nebude dít,
že nás zajímá až přednáška o
Nostradamovi, která začíná ve dvanáct
hodin. To znamená, že nám zbývalo přes
dvě hodiny volna. Co s ním?
„Několik kilometrů od Chotěboře stojí dva
novodobé menhiry. Pojďme se na ně
podívat,“ navrhl jsem. Honza si to pečlivě
promyslel a nakonec souhlasil. Na mapě
jsme spočítali, že od vesnic Jilém a
Sedletín, kde mají menhiry stát, nás dělí
asi čtyři kilometry. Tam a zpátky to tedy
bude kilometrů osm, to za dvě hodiny bez
problémů zvládneme. Náš optimismus nás
po půlhodině chůze po místní asfaltce
začal opouštět. Sice jsme nasadili velmi
vysoké tempo, přesto cesta ubíhala strašně
pomalu. Uplynula další půlhodina a další...
Nakonec nám cesta k prvnímu kameni
trvala skoro dvě hodiny a byla dlouhá asi
sedm kilometrů. Na přednášku o
Nostradamovi
jsme
tedy
mohli
zapomenout. Alespoň se nám podařilo
objevit jeden z hledaných menhirů. Stál
na malém vršku uprostřed pole, takže
jsme se museli prodírat vysokým obilím,
abychom se k němu dostali. Nafotili jsme
ho, vrátili se obilím zpátky a vydali se dál,
do Sedletína, kde by měl být druhý
menhir. Začali jsme mít hlad a žízeň.
„Proč jsme si s sebou nevzali svačinu?“
nadávali jsme. Když jsme před sebou
spatřili samoobsluhu, zaradovali jsme se.
Dali jsme se do běhu a... bylo zavřeno.
Navíc jsme zjistili, že nám museli doslova
zabouchnout před nosem. Podle hodin za
výlohou bylo 11:57, přitom měli mít
otevřeno až do dvanácti. Nálada se nám
zlepšila až ve chvíli, když jsme ve
výhledu mezi dvěma domy spatřili vysoký
kámen. Došli jsme tedy oklikou na ono
místo a přišli na to, že to není žádný
menhir, nýbrž jen jakýsi sloupek
uprostřed něčí zahrady. Otrávilo nás to
natolik, že jsme vzdali další hledání a
vypravili se po rozpálené asfaltce zpět do
Chotěboře. ►
Slunko pálilo, my jsme pochopitelně
neměli opalovací krém a v následujících
dnech jsme na to řádně doplatili. Do
Chotěboře jsme nakonec dorazili až
odpoledne, celkem jsme ušli asi patnáct
kilometrů. Ihned jsme zamířili do
místního supermarketu a pořádně se
najedli a napili...
Jak to na FF chodí
Především je nutné říct, že byl festival
skvěle zorganizovaný, a pokud vím, vše
fungovalo tak, jak mělo. Co jste mohli na
FF dělat? V první řadě se tam odehrálo
množství zajímavých přednášek, o tom
ale budu mluvit až později.
Byl zde obrovský sál, ve kterém jste si
mohli zdarma půjčit jakoukoliv deskovou
hru a společně s přáteli si ji u některého
stolku zahrát. Vyzkoušet jste si mohli i
videohry na různých konzolích, z nichž
nejzábavnější mi přišlo Nintendo Wii, na
kterém jsem drtil redakční kolegy v tenisu
(kromě mě a mého bratra přijeli na FF
ještě redaktoři Rasťo Kučírek a Honza
Holan). :-)
Nesmíme zapomenout na filmovou
projekci! Pokud jste si předem zakoupili za
nízkou cenu místenky, mohli jste v
místním kině zhlédnout nějaký film - já
jsem byl jen na jednom, a to na Jménu
krále.
Kromě toho bylo pro návštěvníky
připraveno několik speciálních akcí, jako
např. vodní bitva či lety sportovním
letadlem.
Nejlepší přednášky
Není samozřejmě možné napsat sem o
všech přednáškách, které jsem navštívil bylo jich plno. Zmíním se alespoň o těch,
které byly podle mého názoru nejzdařilejší
a utkvěly mi v paměti.
Na nejvyšší příčce se v mém osobním
žebříčku umístily hned dvě. První z nich
nesla název Věda v nacistickém Německu a
byla součástí linie MaelstöM. Přednášející,
Jan "Jerson" Průcha, mluvil o úrovni vědy
v nacistickém Německu a Třetí říši.
Zajímavým způsobem popisoval, čím se
tehdejší vědci zabývali, a zmiňoval se i o
scestných nacistických myšlenkách, jako je
např. teorie duté Země.
Druhou "top přednáškou" byl Vývoj zbraní
Orků (v programu nesprávně nazvaný
Mytologie Orků) od Kryštofa Sladkého. V
této přednášce se mluvilo o jihoamerickém
kmeni Šetá, jehož příslušníkům se říká
"Orkové". Pan Sladký popisoval vývoj
zbraní v tomto kmeni. Nejzajímavější pak
byla druhá část přednášky, která proběhla
o několik hodin později venku, a to
praktická ukázka. Mohli jste si vyzkoušet
např. házení oštěpem, střílení z luku či
troubení na orkský roh.
Zaujala mě i přednáška Lidské oběti Mýty a skutečnost od Anny "Noiry"
Dostálové. Noira se v ní snažila vysvětlit
skutečný význam lidských obětí, které
dnes chápeme jako vrchol barbarismu.
Doopravdy to tak ale nemuselo být.
Zajímaví mi také přišli Keltové od Hany
Vittkové, několik přednášek s vojenskou
tématikou od Jana Procházky a beseda
Mystici a mágové od Darth Ziry.
Závěrem můžu říci, že se Festival
Fantazie zdařil, dokonce předčil má
očekávání. Je mi sice trochu líto, že mi
unikla hlavní programová linie - Avalcon,
na které se vystřídalo velké množství
známých osobností, ale s tím už nic
nenadělám. :-) ■
Fotografie: Rastislav
Cepník, Jakub Cepník
Kučírek,
Jan
První rok s Camelotem
Jakub Cepník
Už je to tak. I když se to zdá neuvěřitelné,
v říjnu uplyne rok od doby, kdy vyšlo
první číslo Camelotu.
Psaní Camelotu není jednoduché. Věnuji
mu většinu volného času. Zanedbávám
školu a další povinnosti. Sedím celé dny
(a někdy i noci) u počítače a pak se
ploužím jako zombie s kruhy pod očima...
Camelot je totiž magazín, kterému jsem
společně s dalšími lidmi vdechl život,
mám ho rád a jsem ochoten mu mnohé
obětovat.
Krátké ohlédnutí zpět
Na konci letních prázdnin 2008 jsme
dostali já a můj kamarád Honza Holan
nezávisle na sobě nápad, že začneme
vytvářet vlastní časopis. Původně jsme ho
chtěli prodávat ve škole, ale zanedlouho
se z něj vyklubal internetový magazín.
Pojmenoval jsem ho Camelot.
Přibrali jsme do party spolužáka Vláďu
Záveského a společnými silami vytvořili
první číslo. Založili jsme webové stránky
www.camelot.own.cz, avšak vzápětí jsme
je kvůli technickým problémům přesunuli
na adresu www.camelot.czweb.org.
První číslo vyšlo 2. října 2008. Dostali
jsme několik vesměs pochvalných emailů, což nám dodalo na optimismu a
popohnalo do tvorby dalších čísel.
Dva týdny poté, co vyšlo první číslo, nás
kontaktoval Jan "Pechy" Pechanec,
šéfredaktor Sardenu (www.sarden.cz).
Nabídl nám spolupráci v podobě
propagace - zveřejnil na Sardenu skvělý
článek o Camelotu a v následujících
měsících tam umisťoval (a stále umisťuje)
i upoutávky na další čísla. Nebýt Pechyho,
Camelot by dnes nejspíše byl na horší
úrovni a měl méně čtenářů.
V 2. čísle nám přibyl další redaktor - můj
děda Stanislav Cepník st. -, a naopak
odpadl Vláďa Záveský. Také jsme
navázali spolupráci s Jakubem Dobalem,
který
na
svém
blogu
www.deskovehry.blogspot.com píše o
deskových hrách.
Požádali
jsme
Tomáše
Němce,
šéfredaktora magazínu Pevnost, zda by
nemohl publikovat krátkou upoutávku na
Camelot. Ta se nakonec objevila v
Pevnosti 12/2008. Měli jsme z ní
obrovskou radost.
V prosinci jsme spustili nový web a s ním
i nové fórum.
Se čtvrtým číslem přišla změna designu.
Ten původní totiž mnoho lidí kritizovalo,
že je příliš dětský, křiklavě barevný. Přišli
jsme tedy s temnějším vzhledem a ten zatím
používáme dodnes.
Grafik Petr Šimčík pro nás vytvořil nový,
pěkný design webu, který funguje od dubna.
Domluvili jsme spolupráci s Jiřím Šikou,
autorem webu www.tajemstvi.webnode.cz.
V červnu jsme pak přibrali nového
redaktora, Rasťo Kučírka ze Slovenska.
Camelot má tedy od té doby mezinárodní
redakci. :-)
A to už se pomalu dostáváme do
současnosti...
Co chystáme dále?
Pojďme se podívat, co chystáme v dalším
ročníku (kromě toho, že se pokusíme
zvednout kvalitu jednotlivých článků a
zlepšit celkovou úroveň magazínu).
Fantastika - v oblasti fantastiky budeme
víceméně pokračovat v již vyjetých kolejích
- těšte se na další recenze, reportáže,
rozhovory i teoretické články. Konkrétně se
chceme v říjnu podívat na zoubek slavnému
britskému sitcomu Červený trpaslík, též
chystáme číslo zaměřené na trilogii Goblin
od Jima C. Hinese. Co bude dál, je zatím ve
hvězdách.
Historie - jak se ukázalo v anketě na našem
webu, články o historii máte docela rádi.
Proto jich chceme přinášet větší množství
než dosud a zabývat se jednotlivými
historickými obdobími alespoň trochu
systematicky.
Mytologie - ze všeho nejraději máte ale
mytologii. V prvním ročníku jsme
probírali mýty Keltů, Slovanů a
Egypťanů, ve druhém se vrhneme na
Seveřany a Germány (první část seriálu
Severská mytologie můžete najít už v
tomto čísle). Rád bych se také zaměřil na
indiánský folklór. Mohu prozradit, že
chystám seriál zabývající se strašidly,
přízraky a jinými obludami z prostředí
české kotliny.
Záhady - prozradím, že se v blízké
budoucnosti
chceme
zaměřit
na
zakázanou archeologii a na zmizelé
světadíly.
Pomozte nám!
Co s tím můžete dělat vy? Nejvíc nám
pomůžete, když budete hlasovat v
anketách, psát na fórum, posílat nám
maily nebo se připojíte do naší skupiny na
Facebooku. Musíme totiž vědět, co čtenáři
vyžadují, a zpětná odezva je pro nás velmi
důležitá.
Pokud byste se chtěli na časopisu přímo
podílet, máme pro vás dobrou zprávu sháníme redaktory, ilustrátory a vlastně i
kohokoli jiného, kdo by nám chtěl s
tvorbou Camelotu nějak pomoct. Předem
upozorňuji, že zatím pouze bez nároku na
finanční odměnu. ■
Literatura
WarCraft: Stíny ledu
Richard A. Knaak, Jae-Hwan
Kim
WarCraft: Stíny ledu je druhá kniha z
komiksové série Warcraft – Sluneční
studna. Tato série sleduje osud modrého
draka Kalecgose, který byl svým pánem
vyslán, aby prozkoumal podivný nárůst
magické síly.
Druhý díl pokračuje tam, kde skončil
první.
Sluneční
studna
byla
zničena
elfem
Dar´Khanem,
Arthasovým
služebníkem
a
rozvalinami Quel
Thalasu
se
prochází pěšáci
Pohromy.
Kalecgos cestuje
spolu s lidskou
dívkou Anveeou a
dračicí Tyrygosou do hor v naději, že
najdou trpaslíka Loggiho Grymstona,
který by možná dokázal sejmout jejich
kouzelné obojky, jimiž je spoutal
Dar´Khan.
Zatímco se naše trojice vydává do hor,
nemrtvé pohromě se dostala do držení
vzácná koule z Ner'Zhulu, díky které byl
nejspíše probuzen mrazivý wyrm, který
řádí v horách. Pohroma sílí a nikdo se jí
nemůže postavit...
Příběh je pozoruhodný a celá kniha je
zajímavě pojata, ať už stylem kresby, či
způsobem vyprávění příběhu. Jedná se o
paperback a kresby jsou černobílé, avšak
velmi precizní, jednoduše skvělé, vtáhnou
vás do děje a zaujmou dokonce i hráče
WarCraftu, kteří jsou zvyklí na třetí
rozměr.
Plusem je také cena knihy – pohybuje se
okolo 150 korun.
Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr)
Stručné info: Autoři: Richard A. Knaak,
Jae-Hwan Kim, Překlad: Ondřej Duha,
Obálka: Jae-Hwan Kim, Nakladatelství:
Alpress, Rok vydání: 2007
Jan Holan
WarCraft: Země přízraků
Richard A. Knaak, Jae-Hwan
Kim
WarCraft: Země přízraků je třetím a tudíž
závěrečným dílem série WarCraft:
Sluneční studna. Drak Kalesgos s dračicí
Tyrigou a Jaradem Macem, který přísahal
věrnost Arthasovi, pronásledují elfa
Dar'Khana, Arthasova služebíka, který kdysi
zavinil zánik Sluneční studny a nyní se ji
chystá obnovit a využít už podruhé ve svůj
prospěch. A aby toho nebylo málo, unesl
lidskou dívku Anveeu, o které si myslí, že je
samotnou energií Sluneční studny. A není
zas tak moc daleko od pravdy.
Svůj zlotřilý plán hodlá uskutečnit na místě,
kde původně stála
Sluneční studna, tedy
v samotném srdci
města vysokých elfů,
v
Quel'Thalasu.
Avšak v rozvalinách
Quel'Thalasu,
na
místě
obsazeném
Pohromou,
pořád
přežívá
skupinka
elfských hraničářů,
kteří měli před lety
za úkol Sluneční studnu chránit. A nikdy
nezapomenou na toho, kdo zavinil jejich
pád.
Kniha se nese ve stejném duchu jako její
předchozí díl. Černobílé kresby jsou pořád
umně vyvedené a pojetí příběhu taky tak.
Kniha nadále zůstává paperbackem, díky
čemuž si udržela nízkou cenu.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autoři: Richard A. Knaak,
Jae-Hwan Kim, Překlad: Ondřej Duha,
Obálka: Jae-Hwan Kim, Nakladatelství:
Alpress, Rok vydání: 2008
Jan Holan
hvozdu. Odehrává se ve světě, který se v
mnohém podobá našemu středověku
(autor studoval dějiny na Karlově
univerzitě), a tudíž se jedná o tzv.
pseuohistorickou fantasy.
Příběh začíná velmi optimisticky, a to
hrozivým masakrem, při kterém je zabit
hejtman z Kozího hrádku, jeho syn a plno
dalších lidí. Hlavní hrdina, Richard z
Nemanic, se společně s dalšími muži
vydává vypátrat, kdo má onu ohavnost na
svědomí. Stopy jej nečekaně dovedou do
země Černobor, kde právě usedl na trůn
uzurpátor kníže Zikmund. A válka je již
na spadnutí...
Kniha je velmi čtivá a není jednoduché se
od ní odtrhnout. Našli byste v ní některé
typické rysy moderní fantasy literatury,
jako například neustálé střídání dějových
linií, které mě sice občas poněkud vytáčí,
ale asi se budu muset smířit s tím, že k
fantastice zkrátka patří.
Za silný klad považuji živé, uvěřitelné a
sympatické postavy, které si prostě
oblíbíte, ať už je to keljklíř Žibřid se
svými
milostnými
dobrodružstvími,
dobrosrdečný
rytíř
Sovička
nebo
například kníže Zikmund, hlavní záporáknezáporák.
Autor postupně odhaluje minulost
některých hrdinů, až nakonec dospěje k
závěrečné pointě, která sice není příliš
ohromující (podobná se dala očekávat),
nicméně pointa to je - a to je hlavní. Po
dočtení knihy pak není úplně jasné, jestli
to skončilo dobře, nebo špatně. Pravda je
nejspíše někde uprostřed.
Prostředí, ve kterém se příběh odehrává,
je
zajímavé a českým čtenářům se bude
Stín černého hvozdu
líbit. A kniha se mi ani nezdá taková
Míla Linc
temná, jak se někde píše, spíše je to celé
bráno s lehkým nadhledem.
Začínající spisovatel (a čtenář Camelotu) Za zmínku také stojí pěkná obálka od Jany
Míla "Roggy" Linc má již na kontě velké Šouflové a skvělé vnitřní ilustrace, které
množství
fantasy
jsou sice jen velmi jednoduché a
povídek, zároveň je
černobílé, nicméně k atmosféře knihy
autorem
příručky
skvěle ladí a působí dobově.
Středověký svět a
Celkově mám z knihy kladný dojem a
jejího
pokračování
nelituji, že jsem si ji koupil. Roggymu
Středověký svět 2. Má
blahopřeji, románový debut se mu zdařil a
tedy dost zkušeností
zajímalo by mně, jak se bude jeho kariéra
na to, aby se mohl
dále vyvíjet.
vrhnout na psaní
Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr)
románu, a on tak
Stručné info: Autor: Míla Linc, Obálka:
nedávno učinil.
Jana Šouflová, Vnitřní ilustrace: Ondřej
Jeho románový debut,
Janovský, Nakladatelství: Straky na vrbě,
který se na pultech
Datum vydání: 3. 6. 2009
knihkupectví objevil začátkem června a je
Jakub Cepník ■
stou knihou vydanou nakladatelstvím Straky
na vrbě, nese hrdý název Stín černého
WarCraft
Jan Holan
Svět Warcraftu je obsáhlý a vybojoval si své místo v nejednom srdci. Hlavním tahákem tohoto
světa je bezpochyby různorodost, velké množství ras, bohatá historie a hlavně jeho
propracovanost.
Svět Warcraftu se dělí na čtyři části –
Kalimdor,
Azeroth,
Northrend
a
Lordaeron. Dále je rozdělen na sedm
autonomních národů, ve kterých je
nespočet měst, vesnic a hradů. Zkrátka a
dobře, svět Warcraftu drží maximum, co
se obsáhlosti týče.
Zmíněné země obývají stvoření všeho
druhu – špičatouší elfové, houževnatí
trpaslíci, krvežízniví orci, gnómové se
svými ultra-hyper-bezpečnými vynálezy,
býkům podobní taurenové a mimo jiné i
pán zvířat – člověk. Historie každé z
těchto ras by vydala alespoň na menší
knížku. I každé město má svou historii –
pevnost Stormwind i město orků
Orgimmar. Ta historie sahá až k počátkům
věků a snad ještě dál.
V tomto oboru WarCraft tedy jasně
boduje. Kdyby se Blizzard ze začátku
nezaměřil na počítače, ale na literaturu, už
by mohlo pár desítek knih z tohoto světa
vyjít. Takhle jich je zatím pouze několik.
A jak to vlastně začalo?
Svět Warcraftu vytvořila společnost
Blizzard Entertainment, která byla
založena v roce 1991. Zakládající členové
byli Mike Morhaime, Allen Adham a
Frank Pearce.
Po úspěšnosti prvního WarCraftu v roce
1994 vsadil Blizzard na tento svět a
vytvořil další dva díly. V roce 2004 pak
zprovoznil dodnes nejhranější MMO hru,
jakou kdy svět viděl – World of WarCraft
(WoW). Ta se takřka přes noc stala
nejúspěšnější hrou vůbec.
V poslední době se ale Blizzard odklonil
od počítačů a zaměřuje se další na různé
věci s tematikou WarCraftu. Vynechám
oblečení a podobné věci, které považuji za
samozřejmost,
a
přejdu
k
tomu
najhlavnějšímu – Blizzard došel k názoru,
že by se hodilo nějak zvěčnit historii jeho
světa, a tak si pozval spisovatele Richarda
A.
Knaaka
(známého
ze
sérií
DragonLance,
DragonRealm
a
mimochodem i z Diabla), aby jim napsal
knihu ze světa WarCraftu. Tak tedy vznikl
Den Draka, jehož úspěšnost překonala
všechna očekávání. Dále pak vyšly knihy
Vládce klanů a Poslední strážce, největší
úspěšnost ale zaznamenal právě Den
Draka. Proto Knaak začal pracovat na
nové trilogii – Válka Prastarých. Vznikla
také kniha ze světa WoW – Kruh nenávisti.
Nedávno napsal Knaak také příběh ke
komiksové trilogii WarCraft – Sluneční
studna (viz. knižní recenze).
V současnosti vyšel jak klasický WarCraft,
tak i WoW v podobě stolní hry a s WoW se
můžete setkat i v karetní podobě.
Několik důležitých dat v historii
WarCraftu
Zrodil se Vesmír. Jak ubíhaly tisíce let,
začali Titáni formovat světy z Velké
Temnoty. Titán Sargeras kvůli zaslepení
své mysli uvěřil, že vše, co dělal doposud,
bylo špatně. A spolu s démony se vydal
ničit světy, které s ostatními Titány pracně
vytvořil.
invazi do Azerothu. Elfové spolu s draky
nakonec hrozbu odvrátili. Poté přísahali, že
už nikdy nepoužijí strašlivou moc Studny.
-2,015 Díky používání magie neopatrnými
lidmi se o Azeroth znovu začíná zajímat
Plamenná legie. Je proto založen řád
Strážců Tirisfalu, který vede vlastní
soukromou válku s Plamennou legií, aniž
by o tom kdokoliv cokoliv věděl.
540 Kil'jaeden, jeden z velitelů Plamenné
legie, uzavírá smlouvu s orčím šamanem
Ner'zhulem.. Na oplátku za pomoc legii
získávají orkové přístup do jiných světů.
581 Dohoda mezi Medivhem a Gul'danem.
Medivh otevře portál. Horda přemůže lidi
a zlikviduje Medivhovy nepřátele.
583 Portál je otevřen Medivhem a orci
začínají svoji invazi.
-15,000 Rasa Nočních elfů vybudovala říši 594 Mág Khadgar je vyslán do Medivhovy
uprostřed Kalimdoru. Začali používat věže jako jeho učeň, zároveň ale i jako
primitivní magii Studny věčnosti a špion.
způsobili pád světa.
598 Medivh je zabit Khadgarem a Lordem
-9,415 Plamenná legie, přilákána energií Lotharem.
studny, kterou uvolnili Noční elfové
během svých pokusů, začala obrovskou Obrázek: www.blizzard.com ■
Zdroje: www.gamepark.cz, www.warcraftportal.ro, www.wikipedia.cz, www.worldofwarcraft-wow-svetwarcraft.estranky.cz
The Hunt For Gollum
Jan Cepník
V této recenzi vám chci přiblížit krátký (38 min.) neziskový film, který natočili fanoušci „Pána
prstenů“ pro ostatní fanoušky této ságy.
Hon na Gluma (jak by se dal název filmu
přeložit) je umístěn na internetových
stránkách
www.thehuntforgollum.com,
kde ho může každý zájemce zdarma
zhlédnout. Vznikl ve Velké Británii, a
mluví se v něm tedy anglicky. Přímo na
zmíněných stránkách jsou k dispozici i
titulky v několika dalších jazycích, čeština
však mezi nimi není. (České titulky se prý
kdesi na internetu také nachází, já jsem se
nicméně spokojil s těmi anglickými.)
Děj filmu se odehrává v době, kdy se
„Jeden prsten“ nacházel u Bilba Pytlíka
(tedy po skončení „Hobita“, ale ještě před
začátkem „Pána prstenů“). Sauron tehdy
zajal Gluma, aby se od něj dozvěděl, kde
se prsten právě nachází. Nakonec usoudil,
že bude nejlepší Gluma pustit a sledovat
ho. Sauron totiž správně předpokládal, že
Glum se pokusí prsten znovu získat pro
sebe. Glum byl však potom chycen
Aragornem a ten Gluma odvedl do
elfského zajetí do Temného hvozdu. O
těchto událostech J.R.R.Tolkien jednak
píše v knize Nedokončené příběhy a
jednak se o nich zpětně zmiňuje v
úvodním dílu trilogie Pán prstenů:
Společenstvo prstenu. Zde se také
dozvídáme, že se Glumovi po nějaké době
podařilo ze zajetí v Temném hvozdu utéct.
Hon na Gluma zobrazuje pouze chycení
Gluma Aragornem a společnou cestu těchto
dvou postav do Temného hvozdu. Ani v
jedné z výše zmíněných knih se o této
epizodě mnoho nedočtete, tvůrci filmu tedy
částečně popustili uzdu své fantazii a
dějovou linku trochu rozvinuli. Scénář není
silnou stránkou snímku, hlavním cílem
tvůrců však bylo spíš přiblížit se co nejvíc
známému filmovému zpracování „Pána
prstenů“ (režiséra Petera Jacksona) po
audiovizuální stránce. A to se jim opravdu
povedlo. Krásné záběry, kostýmy (včetně
skřetích masek), hudba (inspirovaná hudbou
z „Pána prstenů“), počítačová grafika (v
některých momentech slabší, ale celkově
velmi dobrá), obstojné herecké výkony...
Nutno však říct, že Hon na Gluma není
zcela amatérským filmem v běžně
používaném slova smyslu. Někteří z
tvůrců (např. maskér či počítačoví grafici)
se
zřejmě
tvorbě
filmů
věnují
profesionálně, a měli tedy k dispozici
prostředky, které jsou pro skutečné
„amatéry“ nedostupné. Všichni, kteří se
na filmu podíleli, však pracovali zadarmo,
dokonce film sami (bez přispění
sponzorů) financovali. To, jak Hon na
Gluma vznikal, můžete zhlédnout v
jakémsi „filmu o filmu“ Behind The
Scenes, který je též umístěn na stránkách
www.thehuntforgollum.com.
O kvalitách Honu na Gluma jsem se již
zmínil, zbývá ještě něco málo kritiky.
Musím říct, že mi vadila celková temná
atmosféra filmu, srovnatelná s pasážemi z
Pána prstenů, v nichž se vyskytuje Glum
(a které zrovna nemusím). Tuto atmosféru
ještě umocňovaly místy nepříjemně rychlé
střihy. Scény se skřety mi na náladě také
nepřidaly... Dlouho jsem váhal, kolika
procenty mám Hon na Gluma ohodnotit.
Na jednu stranu má nesporné kvality, na
druhou stranu mi však sledování tohoto
snímku nebylo příliš příjemné...
Hodnocení: 50% (průměr) ■
Fotografie: www.thehuntforgollum.com
20. srpna vyšlo první číslo spřáteleného magazínu Reload, který se zabývá počítačovými hrami.
Najdete v něm novinky, preview a samozřejmě plno recenzí – například na hry Modern Warfare II, Assasin’s
Creed II, Gothic III, Guitar Hero: Metallica a mnohé další.
Můžete si ho stáhnout na adrese www.reload.7u.cz. Doporučujeme!
Never Winter Nights II
Jan Holan
Svět nikdy nepotřeboval hrdinu tak moc,
jako teď. Uplynuly roku od války
Letohradu s Luskanem. Válečně šrámy se
zahojily a byl čas nahradit staré zbraně
novými.
Mečové pobřeží je na úzkém prahu války a
je už pomalu jasné, na kterou stranu se
převáží. Mezitím v končinách, které nejsou
Severním lidem známy, se v Říši mrtvého
muže shromažďuje veškeré zlo pod jeden
prapor a každou chvíli může temné vojsko
vyrazit na děsivou a krvavou výpravu, při
níž nezůstane v Letohradě a na Mečovém
pobřeží živá duše.
Po instalaci a následném zapnutí hry
stanete před volbou vytvoření postavy.
Takže nejprve rasa. Najdete zde
samozřejmě lidi, elfy, trpaslíky, hobity a
gnómy. Příjemným bonusem jsou ale
například půlelfové, půlorci a planetélové.
Rozeberu pouze pár z nich. Já jsem hned
napoprvé kliknul na rasu elfů. A světe div
se, otevřelo se mi další menu, ve kterém
bylo na výběr: Lesní, Sluneční, Měsíční a
Drow (Temný elf). U každé z podras byl
docela obsáhlý popis, takže jsem pouhým
výběrem strávil dlouhou dobu. Plusem je
velká různorodost – např. Temný elf má
postih při výskytu na světle, ale zase má
zvětšené charisma, vidí ve tmě a je imunní
vůči spánku. Další pro mě zajímavou rasou
byli planetálové, kteří se dělí na Aasimary
a Tieflingy. Těm prvním koluje v žilách
božská krev, zatímco ti druzí mají v
rodokmenu ďábla.
Po výběru rasy následuje všelijaká
kosmetická úprava charakteru, která ale
nemá na pozdější děj hry vliv. Důležitější
je volba povolání. Vyjmenuji pouze ty
neobvyklé, s nimiž se většinou nesetkáte.
V první řadě je to Bard, který svými
písničkami povzbuzuje morálku družiny
nebo otupuje mysl nepřítele (nebo že by
naopak?). Druhý je Druid, jenž se díky
souznění s lesem může proměňovat ve
zvířata, při větším levelu i na elementály.
Dále je zde Mnich, ten se specializuje na
meditaci a na boj holýma rukama. A
poslední, Zaklínač, vesele metá ohnivé
koule na všechny strany.
Jako by to ale autorům nestačilo. Celkem
můžete být mixem až čtyř povolání a navíc
ještě
můžete
dosáhnout
povolání
prestižních (Božský hrdina, Zuřivý
berserk, Učedník červeného draka, Stínový
tanečník atd.), která si nemůžete vybrat od
začátku, ale musíte nejprve splnit určené
podmínky. Tím to všechno ještě zdaleka
nekončí. Nyní si musíte vybrat z
obrovského množství jednoho boha,
kterého budete uctívat. Pokud jste nějaké
kouzelnické povolání, můžete si vybrat
společníka – je libo vlk, nebo radši dvou
metrový pavouk? Rozhodnutí je jen a jen
na vás. Úplně posledním krokem je výběr
jména, životopisu, hlasu a pozadí (tj. jaký
byl váš příběh: opuštěné dítě, vypravěč
příběhů atd.).
Teď, když jste se prokousali tvorbou
charakteru, se podíváme tam, kde začíná
váš příběh – do malé vesničky West
Harbor.
Vesnice vedla vždy poklidný život, tedy až
do doby války s Luskanem. Rozhodující
bitva této války se totiž odehrála nedaleko
vesnice, která byla v té době napadena.
Bitva skončila a život ve vesničce jde dál.
Každý rok tam byl vyhlašován Pohár Žní –
soutěž, které se účastnili dospívající
chlapci a dívky a dokazovali, co se v nich
skrývá. Zároveň je Pohár připomínkou oné
tragické události, kdy byla vesnice
napadena. A zde začíná tvůj příběh.
Spolu s kamarády Bevilem a Amie se jako
každý rok zúčastníš Poháru. Ještě nikdy
jste nevyhráli a tento rok je poslední, kdy
se můžete zúčastnit.
Jedná se v podstatě o takový tutorial, ve
kterém se naučíte vše potřebné. Dělí se na
čtyři soutěže: zápas, střelba (vede ji tvůj
adoptivní otec elf Daeghun), kouzlení a
zlodějská soutěž. Po úspěšném zdolání
všech soutěží se ocitáš ná pódiu, kde ti má
být předán pohár. Lidé se veselí a
medovina teče proudem. Najednou se ale
setmí a do vesnice vtrhne tlupa temných
trpaslíků a čepelnatců. Domy jsou
okamžitě v plamenech a starosta George
organizuje domobranu. Mezitím skoro do
středu vesnice pronikne divný tvor,
očividně zručný v používání destruktivní
magie. Vesnický mág Tarmas se ho
pokouší zastavit, ale očividně se mu to
nedaří. Amie (Tamasova žákyně) mu i přes
jeho protesty přijde na pomoc a skončí
sežehnutá na popel. Útok přečkáte díky
Daeghunovi, který přivede pomoc. Ovšem
vyskytuje se teorie, že ty stvůry něco
hledaly a že to nenašly, takže se pro to
vrátí a vesnice další útok nepřežije...
Hře se nedá skoro nic vytknout, má
skvělý příběh, vysokou variabilitu, velkou
znovuhratelnost, skvělou grafika, výborné
zvuky a v neposlední řadě i možnost
stáhnutí češtiny. Jediným mínusem jsou
trochu větší hardwarové nároky.
Hodnocení: 95 % (téměř dokonalé) ■
Obrázky: www.atari.com/nwn2/
Prenasledovaný
Splnené sny – Část druhá
Rastislav Kučírek
Sedel som dole v krčme na drevenej
stoličke a zmätene sa obzeral. Mal som
pocit akoby všetci poznali moje činy
a predsa sa k nim stavali kladne.
Elf sedel vzpriamene a do hrdla si lial
pivo. Drevený zvuk dopadnutia krígľa
o stôl ma vytiahol z dumaní:
„Kto je Garwell?“
Hlavu za doprovodu hlasného
povzdychu si zaboril do dlaní. Sledoval
som, ako mu tmavé ruky prechádzajú po
tvári. So stále sklonenou hlavou uprel na
mňa zrak:
„Na hľadanie nového života si si
nevybral dobré miesto.“
„Nech je hocijaký, ja chcem iný.
Nemusí byť nový.“
„Odišiel si odtiaľ príliš skoro.“
„Ja som si nechcel na ten svet
zvyknúť. Nepáčil sa mi a jeho dobré
charaktery boli pre mňa príliš málo.“
„Nevieš, o čo sa ukracuješ. Toľko krás
sa tam dá nájsť...“
„Ilúzie... Je to tam strašne choré, chcel
som to zmeniť, nedalo sa...“
„A mal si nejaké riešenie?“
„Bičom vycvičiť. Ako Napoleon.“
„Tým by si nič nevyriešil. Sám pred
sebou nikam neujdeš. Všetko závisí len od
toho, ako sa k tomu budeš stavať a vyberať
si to svoje.“
„Vyháňate ma odtiaľto? A odkiaľ
vlastne poznáte tamojší svet?“
„Garwell je človek, ktorý tam bol.
A to sme obaja.“
„Takže máme niečo spoločné...“
Zachveli sa mu pery, ako keď sa chce
človek pousmiať. Zvážnel. Na čelo sa
vzniesli vrásky, ktoré po chvíli zmizli.
Naklonil sa ku mne a šepol:
„Ideme do izby hore.“
Vstal a ja som ho mlčky nasledoval.
Tma v predsieni mi rozžmurkala oči.
„Švihaj!“ ozval sa pridusene a začal
skákať hore schodmi. Stuhol som
a vybehol chytro za ním. Čo sa deje?
Hľadel som na neho nechápavo, keď
odomykal dvere. Vleteli sme dovnútra a on
okamžite začal barikádovať dvere.
Zhrozil som sa. Ide ma
napadnúť?
„Čo sa stalo!? Okamžite mi
odpovedz!“ siahol som po dýke, ktorá
spolu s inými nástrojmi stále ležala na
posteli. Zazrel na mňa a usiloval sa ďalej.
Nechápal som. Vôbec som ničomu
nerozumel. Elf, ktorý bol v našej zemi ma
najprv napadol, potom sa spriatelil
a nakoniec ma barikáduje vo svojej izbe.
„Neskôr ti všetko vysvetlím.“ odpovedal akoby vedel, na čo myslím.
Zaprel sa do komody a tlačil ju
k dverám. Ozval sa tlmený zvuk a dvere
boli kompletne zaistené.
„Okamžite si zober všetky veci,“
zavelil a ja som poslúchol.
Prekladal som si luk cez hruď
a sledoval ho:
„Keď sme tam sedeli, zbadal som za
tvojím chrbtom jedného muž...“ –
nedopovedal, pretože mu do chrbta silno
vrazila komoda, vzopretá proti dverám. Od
tupej bolesti, čo mu vrazila do chrbta, sa
začal zvíjať na zemi. Niekto z vonku sa
dobíjal dnu.
Rýchlo som sa spamätal. Všetky veci
som mal už pri sebe a tlačil spolu s elfom
barikádu späť do dverí. Ozval sa druhý
úder obrovskej sily a oboch nás odhodilo
dozadu.
„Už je neskoro,“ zasyčal elf a prudko
sa otočil späť k dverám. Vydržia
maximálne ešte dva údery.
Pozrel som na okno. Bolo príliš malé
a nebolo možnosti úniku. Celý napätý som
behal zrakom od dverí ku oknu
a uvedomoval si, že sme v prekliatej pasci.
Začal som tlačiť do dverí spolu s ním.
Tretí úder nás opäť odhodil. Pristáli sme
tesne vedľa seba. Mihol som ho pohľadom.
Tentokrát som miesto neho sústredil
pozornosť na dvere ja. Boli rozpráskané
a miestami boli až také veľké diery, že som
videl von. Nikoho som však v tom prítmí
nemohol spatriť.
Z krátkych postrehov ma zrazu vyrušil
zvuk plameňa. Na stenu, v ktorej bolo
okno, smerovala malá ohnivá guľa.
Zanechávala za sebou stopu, ktorá
smerovala z pravej ruky elfa. Bol
v bojovom
postoji
a zahĺbený
pri
sústredení na zaklínadlo.
Dvere sa celkom vyvalili a protivníci
vleteli dovnútra. Všetko sa zrazu akoby
spomalilo.
Pomaly
som
otáčal
hlavu k nepriateľom a zrazu ma ohlušila
nepredstaviteľná rana. Ohnivá guľa,
pristála na stene a rozhadzovala vôkol seba
ťažké drevené trámce. Počul som rev
a kvílenie smrti a všetko sa mi to zrazu
zdalo ako sen. Drevené triesky lietali okolo
môjho obranného panciera. Ani jedna sa
ma nedotkla a za mnou vraždili. Otáčal
som hlavu za obeťami. Pomaly, všetko
bolo spomalené.
Zrazu ma zdrapli za ramená čiesi ruky.
Strhli ma a bežali so mnou smerom
k bývalej stene, ktorá bola teraz
v plameňoch. Striaslo ma, prebral som sa
a začal bojovať o vlastný život.
Na tvári som pocítil závan vetra.
Snažil som sa okolie identifikovať očami,
ale nič som nevidel. Uvedomil som si, že
sme vo vzduchu.
Zacítil som tupý úder na nohy.
Konečne som sa ocitol v reálnom čase.
Ruky, ktoré ma stále zvierali, teraz jemne
povolili. Zistil som, že som práve s niekým
vyskočil von z tej horľavej izby.
Oči začínali spoznávať obrysy
stromov a za chrbtom hostinec. Postavil
som sa na nohy. Z diery, odkiaľ sme
vyleteli, stále šľahali plamene. Silno som
žmurkal a snažil sa spraviť prvé kroky.
Stisk ramien zosilnel. Trhol som sa
a pokúšal sa vymaniť.
„Prestaň,“ ozval sa známy hlas.
„Ty? Čo si to spravil?! Horí celá
budova! Zabil si toľko ľudí...“
„Tí ľudia by inak zabili nás. A mnoho
z nich to prežilo, tí čo zostali dole.
Nesmieme strácať čas!“
„Tí ľudia hore sú mŕtvi! Zabil si ich!“
Jeho pohľad jasne naznačoval, že teraz
na to nie je čas.
Do očí sa mi tisli slzy.
Za chrbtom som začul nenávistné
bojové pokriky a škrtnutie šable o pošvu.
Stiahli sa mi všetky svaly a začal som
bežať o život.
Vybehol
som
z okolia
krčmy
a šprintoval cez lúku. Elf bežal kúsok za
mnou. Bola už noc a mesiac svietil na
cestu. Tráva šušťala, ako som ju pretínal,
a v hore, ku ktorej som sa blížil, zavíjali
vlci. Dychčal som a na zmätené myšlienky
som už nemal čas.
Začal sa boj o život a ja som bol
korisť.
●●●
Okraj lesa bol odo mňa vzdialený už
asi len kilometer. Viditeľnosť sa výrazne
zhoršila, pretože mesiac zakryl nejaký
oblak.
Nekonečnej energie zrazu akoby
ubúdalo.
Konečne som našiel čas na to, aby
som sa obzrel za seba. Nikoho nebolo
vidno. Uvedomil som si, že hlasy vojakov
ani dychčanie elfa už za sebou dlhšie ►
nepočujem. Pozrel som späť na les.
Zavíjanie vlkov bolo oveľa silnejšie.
Zmocnil sa ma pocit väčšieho strachu
z lesa. Ešte raz som sa pozrel smerom
k hostincu. Už som nevidel ani plamene.
Zrazu som dačo začul. Svišťanie,
akoby sa niekto pomaly zaháňal s mečom,
ale meč to nebol. Toto bolo o mnoho
hlasitejšie a blížilo sa to oveľa rýchlo.
Napätie sa vo mne stupňovalo.
Až keď som začul švihnutie pár
metrov odo mňa, hodil som sa k zemi.
Zaľahol som trávu a chrbtom sa mi
predrala štipľavá bolesť. Zdvihol som zrak.
Mrak práve odkryl mesiac, ktorý vzápätí
všetko osvetlil.
Nado mnou krúžil drak. Obrovské
krídla pretínali vzduch a hlava hľadala
moje telo na zemi. Na gigantickej postave
draka som však uzrel niečo viac. Zbadal
som obrysy ľudskej siluety.
Dlho som neotáľal. V momente som
vstal a so všetkou zvyšnou silou som bežal
smerom do lesa. Hora sa mi zrazu zdala
byť neuveriteľne ďaleko, keď som za
sebou počul švihanie krídel. Energia, ktorá
sa zdala byť už vyčerpaná, bola zrazu opäť
naplnená. Nohy sa mi prepletali a jediné,
po čom som túžil, bol život. Hocijaký.
Konečne som dobehol k okraju lesa.
Drak sa ma viackrát pokúšal chytiť, ale
vždy som sa prikrčil. Teraz ma chcel
stihnúť zdrapnúť ešte pred lesom. Vletel
som do čiernoty a v momente zostal stáť
ako prikovaný. Nevidel som absolútne nič.
Zaznel tvrdý úder a praskanie dreva.
Drak si ku mne prebojovával cestu.
Pomaly som sa rozbiehal s rukami pred
sebou. Nahmatal som zopár stromov
a pridával na tempe.
Vtom som zacítil po celom tele chlad.
Postupoval od nôh až po hruď. Bežať ďalej
sa nedalo, bol som po krk vo vode. Nával
vody sunúci sa do mojich úst ma vďaka
mojim plaveckým schopnostiam neutopil.
Začal som hľadať breh, ale kvôli
dezorientácii tmou to bolo takmer
nemožné. Šlapal som vodu a snažil sa
nešpliechať, aby som neupútal pozornosť
nepriateľa.
Drak sa však bezpochybne blížil.
Zvuk praskajúceho dreva bol určite aspoň
desať metrov blízko.
Rozhodol som sa potopiť. Nevedel
som, či je to len lesná bystrina alebo
jazero, nevedel som a nevidel som vôbec
nič. Pri dne ma udržiavala záťaž výbavy,
ktorú som nosil.
Vo vode to strašne zadunelo. Dračia
noha vstúpila do vody.
Začal
som
pociťovať
kritický
nedostatok kyslíka.
Druhá rana.
Dusil som sa. Hlava ma preukrutne
bolela a videl som červeno aj keď som mal
zavreté oči.
Brucho mi sťahovalo, pohyby tela som
prestal ovládať.
Z celej sily som sa snažil rukami
a nohami vyplávať späť k hladine.
Počul som tlkot srdca. Spomaľoval.
Hladina už neexituje. Stratila sa.
Vznášal som sa. Všade bolo veľa svetla,
zelený pahorok...
●●●
„...Nechajte ma, nechajte maaa... čo je,
kto je?...moja hlava....aaaa....“
„To bude dobré, všetko bude dobré,
len kľud, všetko je v poriadku...“
„Kde som?“
„V raji, všetko bude dobré...“
„Ten vzduch.... vznášame sa?“
„Lietaš, chlapče, lietaš...“
Otvoril som oči a zbadal hviezdnaté
nebo.
Uvoľnil som hlavu a zaspal... ■
Obrázek: www.pictures.com
Ragnarök
Šestá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
„To jsou oni,“ řekl Kasowski a ukázal
na pět postav, které se pohybovaly po
zasněžené pláni několik kilometrů před
námi. Konečně, po několika dnech
plahočení hlubokými závějemi, jsme
zpozorovali své nepřátele.
„Vypadá to, že o nás zatím nevědí,“
obrátil se k nám profesor, „a budeme se
snažit, aby to tak zůstalo. Rozbijeme tábor
za tamtím torosem,“ ukázal na vysokou
hromadu ledu, „a v cestě budeme
pokračovat, až bude úplná tma.“
Kasowski přikývl a začal vytahovat stan
ze zavazadla, které táhl při jízdě na lyžích
za sebou. Ostatní učinili po jeho vzoru.
Když byly stany postaveny, zalezli
jsme dovnitř a čekali. V myšlenkách jsem
se vracel k nedávným událostem.
Poté, co jsme opustili Longyearbyen
a vydali se společně s doktorkou
Tobiasovou na polární stanici Barneo,
Kasowski získal další zprávy o počínání
členů Bratrstva. Ti blázni se vypravili
směrem k severnímu pólu. Zrovna teď,
během polární noci, v největší zimě! Co
nám zbývalo? Museli jsme je následovat.
Nakoupili jsme v Barneu nutnou výbavu,
včetně důležitých polárních lyží s tulením
pásem a pušek medvědobijek. Přidali se k
nám další dva muži, Andrew a Gregory,
Kasowskiho přátelé. A pak už jsme se
vydali vstříc věčnému ledu a mrazu...
Převaloval jsem se ve stanu a byl
jsem nervózní. Za pár hodin se setkáme s
nepřítelem. Co se bude dít potom? To
nejspíš zatím nevěděl ani Kasowski.
„Měli bychom se vydat dál,“ upozornil
profesor, „než sbalíme stany, bude tma.“
O hodinu později jsme tedy opět
projížděli na lyžích tuleňkách hlubokými
závějemi. Stopy členů Brarstva stačily
během těch několika hodin úplně zapadat.
Vyjeli jsme na nízký zasněžený vršek
a před námi se rozprostřel pohled na
obrovskou průrvu v nekonečném ledu.
Byla plná vody a ve tmě se nedalo poznat,
jak je široká. „Co teď?“ zamračil jsem se.
„Nezoufejte,“ odpověděl profesor, „do
zítřka to zřejmě znovu zamrzne. A vsadil
bych se, že tu naši kolegové někde budou
čekat - obcházet to kolem by bylo velmi
zdlouhavé.“ „Mají náskok několik hodin.
Možná už jsou dávno na druhé straně,“
odpověděl Kasowski. Vtom ho Andrew
chytil za rameno a ukázal kamsi nalevo.
Ve sněhu tam byl jakýsi podivný kopeček,
geometricky přesná vypouklina o průměru
asi dvaceti metrů.
„K zemi,“ zavelel profesor, „nesmí
nás vidět.“ Schovali jsme se za blízkou
hromadou ledu. „To bude nějaká budova,“
zašeptal profesor, „možná bunkr.“ „Já to
prohlédnout,“ navrhl lámanou češtinou
Gregory. Kasowski přikývl a Gregory
vzápětí zmizel kdesi za torosem. Za chvíli
byl zpět. „Z druhé strana vchod,“ řekl,
„půjdeme?“
"Co nám zbývá?" ozvala se doktorka
Tobiasová, která od začátku výpravy téměř
nepromluvila. „Jdeme,“ souhlasil Kasowski.
Zavazadla jsme nechali za torosem a s
naprostou tichostí se proplížili k podivnému
kopečku. Teprve teď jsem si ho mohl
pořádně prohlédnout. Ano, říkal jsem si,
profesor měl pravdu. To skutečně musí být
nějaký zasypaný bunkr. Když jsme ho
obešli, spatřili jsme ve sněhu kruhový otvor,
který před chvílí někdo odkryl. Dveře!
Profesor z nich opatrně smetl sníh a ukázalo
se, že jsou kovové. Uprostřed měly jakýsi
úchyt určený k otevírání. „Uhněte stranou,“
rozkázal Kasowski, uchopil do jedné ruky
pistoli a druhou rukou za dveře zabral. Byly
odemčené! Pomalu se otevřely a odhalily
nám vstup do jakési osvětlené chodby, která
se po několika metrech rozbíhala do třech
různých směrů. Kasowski nám naznačil, ať
čekáme a s připravenou pistolí vešel dovnitř.
Na křižovatce odbočil doprava. Zanedlouho
se vrátil a mával na nás, že ho máme
následovat.
Jako první vešla dovnitř doktorka
Tobiasová, za ní já, profesor a skupinu
uzavírali hromotluci Andrew s Gregorym.
Došli jsme na místo, kde se chodba větvila
do třech různých směrů. Dva z nich byly
ukončené železnými dveřmi, zato napravo
jsem uviděl točité schodiště, které vedlo
kamsi dolů. Tam také zamířil Kasowski. U
schodiště nás zastavil a přimhouřil oči.
Zezdola k nám dolehl tlumený zvuk hovoru:
„...a přinášeli jsme ti mnohé oběti. Ano,
mocný Wotane, poznali jsme, že se blíží
Ragnarök, že starý svět zanikne. Třikrát za
sebou nastala krutá zima, jak říkala věštba.
Svět je sužován neklidem a válkou. Navíc i
jiní lidé předpověděli na dnešní den
apokalypsu. Byli to staří Mayové, jejichž
letopočet končí právě na zimní slunovrat
letošního roku. Ano, Wotane, víme, že
věštba mluví o prohře starých bohů a zkáze
celého světa. Věštkyně ovšem nepočítala s
tím, že se objeví tvůj nejmocnější služebník.
Wotane, vyslyš nás! Žádáme tě o to, abys
nám propůjčil svého nejstrašnějšího
služebníka. Změníme osud ve prospěch
bohů!“
Chvíli bylo ticho. „Šílenci,“ zašeptal
Kasowski. Pak se však ozvala hlasitá rána a
bunkrem se prohnala mohutná tlaková
vlna. V první chvíli jsem si myslel, že
dole něco explodovalo a že jsou naši
nepřátelé mrtví, pak se ale ozval nelidský
hlas a mně se sevřelo hrdlo hrůzou.
„Wotan vyslyšel vaši prosbu! Vidíte? To
já jsem ten, kterého jste chtěli vidět. A
dobře mě poslouchejte: do vašeho doupěte
vnikli nepřátelé! Schovávají se tu a
poslouchají vás! Ztrestejte je za to!“
Pak se ozval dupot a mně došlo, že
nahoru vybíhá několik lidí. „Kurva!“
zaklel Kasowski a namířil pistoli ke
schodišti. „Ne, Arture, musíme odtud
pryč,“ okřikl ho Pittner a vyběhl ven z
bunkru. Chvíli jsem váhal, ale když za
profesorem běžela i doktorka, následoval
jsem ho taky. Za zády se mi ozval výstřel.
Ohlédl jsem se a uviděl jsem, jak
Kasowski s Andrewem a Gregorym také
utíkají. Venku mě přivítala vánice, jakou
jsem ještě v životě neviděl. Z nebe padalo
tolik sněhu, že mi závěje téměř narůstaly
před očima. „Rychle za mnou!“ řval
profesor a snažil se vyhrabat ze sněhu
naše zavazadla. Já s doktorkou jsme ho v
zápětí dostihli a pomohli jsme mu. Nazuli
jsme si lyže a to už se k nám blížili i
Andrew, Gregory a jako poslední
Kasowski. „Jednoho jsem zranil,“ volal
vítězoslavně, „budeme mít slušný
náskok.“ V tu chvíli se z bunkru vyřítilo
několik postav. Znovu se ozvala rána z
pistole, střelec však naštěstí minul.
Kasowski odpověděl dalším výstřelem a
my jsme zatím vyhrabali ze sněhu zbylá
zavazadla. „Berte jen to nejdůležitější,
zbytek tu musíme nechat!“ halekal
profesor. Kasowski si jako poslední nazul
lyže a rychle jsme vyjeli pryč. Nepřátelé
za námi stále stříleli, ale my už jsme byli
daleko a oni se nemohli trefit. Pokoušeli
se nás sice dostihnout, bez lyží se ale
bořili do sněhu a my jsme se od nich stále
vzdalovali. Než bunkr zmizel za
vysokými torosy, ještě jednou jsem se
ohlédl. U bunkru stála známá postava s
chapadly.
„Stalo se něco divného,“ vyprávěl
nám o tři dny později ruský polárník Oleg
na stanici Barneo. „Celou oblohu ozářila
zelená záře, najednou vypadl signál a
úplně jsme ztratili spojení s celým světem.
Nikdo nám neřekl, co se děje. Včera jsme
vyslali dva piloty na výzvědy a zatím se
nevrátili.“ „Tak to vypadá, že se na
výzvědy vypravíme i my,“ řekl zasmušile
Kasowski. „Nepůjčili byste nám nějakou
loď?“ ■
Magic 2010
Adam „iLegolas“ Cepník
Ve světě Magic: the Gahtering se nedávno
objevila edice s názvem „Magic 2010“.
„Co to je?“ řekne si každý. Je to vlastně
základní edice. Přesto je zde hodně
novinek. A to nejenom v kartách.
Například zde už nenajdete žádné „in
play“, ale jen „battlefield“. Někdo
dokonce tvrdí, že je v této edici zrušen
mana burn! Jsou zde zachovány jen
nějaké karty z předchozích edic.
libovolnou a jednu černou manu. Sílu má
dva a obranu jedna. A k tomu má ještě
schopnost lifelink (tzn., že dostanete tolik
životů, kolik tato kreatura udělí zranění).
4. Glacial Fortress
je land. Vstupuje do hry tapnutý, pokud
nemáte vyložený nějaký Island nebo Plains.
Za tapnutí vám vyprodukuje buď jednu
bílou nebo modrou manu. Jsou ještě čtyři
takové karty, pouze s jinou kombinací barev.
8. Platinum Angel
je nejspíš všem známá karta. Stojí sedm
libovolných man. Útok i obranu má 4. Po
dobu, kdy je tento anděl vyložen,
nemůžete prohrát a soupeř nemůže vyhrát.
Zajímavé, že?
9. Whispersilk Cloak
je velice povedený equipment. Stojí jen tři
libovolné many a equip stojí dvě
libovolné many. Equipnutá kreatura je
neblokovatelná a nezacílitelná!
Nyní vám (jako obvykle) doporučím
nějaké povedené karty.
5. Ligntning Bolt
je vlastně vylepšený Volcanic Hammer. 10. Elvish Archdruid
Udělí tři damage do cílové bytosti nebo stojí dvě zelené a jednu libovolnou manu.
1. Ant Queen
je 5/5 insect za tři libovolné a dvě zelené. hráče. Stojí jen jednu červenou manu! To je Sílu i obranu má dva. Přidá všem vašim
Je to sice poměrně vysoká mana cost, ale však znát na ceně v korunách českých – stojí ostatním elfům +1/+1 a za tapnutí vám
když se vám tuto potvůrku podaří vyložit, 50,- Kč.
vyprodukuje tolik zelených man, kolik
můžete se radovat. Může totiž za jednu
máte vyložených elfů!
zelenou manu a jednu libovolnou manu 6. Angel's Mercy
vyložit zeleného 1/1 tokena insect do hry si nepleťte se známým „Angel of Mercy“. Zhodnocení - Podle mě se edice Magic
(„onto the battlefield“).
Tato karta je instant a stojí dvě libovolné a 2010 velice povedla a rozhodně stojí za to
dvě bílé many. Přidá vám 7 životů!
ji vyzkoušet nebo si ji alespoň
prohlédnout na internetu. Pořád se zvyšuje
2. Vampire Nocturnus
je zajímavá mythic rare karta. Stojí tři 7. Elite Vanguard
i kvalita ilustrací. Doufejme, že to takhle
černé a jednu libovolnou manu. Útok i je human soldier, který stojí jen jedinou vydrží už navždycky... ■
obranu má tři. Od chvíle vyložení hrajete bílou manu. Útok má 2 a obranu 1.
s otočenou vrchní kartou vaší knihovny. A
Obrázky: www.magiccards.info
pokud je ta vrchní karta černé barvy,
Nové slovní obraty v edici Magic 2010:
všichni vaši vampíři mají po tu dobu
+2/+1 a flying.
1. „battlefield“ = „in play“
2. „cast“ = „play“ (ne play jako hra, ale play jako hrát)
3. Child of Night
3. „exile“ = „remove from the game“
je sice obyčejná common karta, ale do
4. „activated“ = „played“ (u aktivovaných schopností)
černého balíku by se hodila. Stojí jednu
Snow Tails
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2–5
Doporučený věk: od 10 let
Délka hry: 45 minut
Autor: Fraser a Gordon Lemontovi
Rok vydání: 2008
Výrobce: Fragor Games, Asmodée
Editions
Obvyklá cena: cca 950 Kč
Herní systém: závodní hra, k pohybu
slouží karty
Čeština: hra není lokalizovaná do češtiny,
herní materiál neobsahuje cizojazyčné
texty, pravidla jsou k dispozici v
angličtině a němčině, v češtině ke stažení
Snow Tails je další z originálních
deskových her bratrské dvojice Frasera a
Gordona Lemontových. Jsou autory
například her Haste Bock?, Antler Island,
Hameln. Tentokrát připravili závodní hru.
Úspěšnou premiéru měla hra v Essenu
2008. Toto první vydání je beznadějně
rozebrané. Díky Asmodée Editions je od
dubna k dispozici v reedici (vydavatel
uvažoval o změně názvu, ale díky tlaku
hráčů a fanoušků hry si to rozmyslel).
během hry pět karet, z nichž vybírají. Hráč
může ve svém tahu zahrát jednu až tři karty
(stejné hodnoty) – "položí" je na psy či
brzdu. Aktuální rychlost (o kolik polí se
sáně pohnou kupředu) zjistíme tak, že
sečteme hodnotu síly obou psů a od ní
odečteme hodnotu brzdy. Sáně pak zatáčejí
směrem, kde táhne silnější pes. Počet drah,
Hra představuje originální závod psích které přejede, určí rozdíl síly psů.
spřežení. Každý hráč vede své saně
Tah hráče se skládá ze tří kroků: 1. zahrání
tažené dvěma psy klikatící se zasněženou
1–3 karet stejné hodnoty, 2. pohyb saní, 3.
tratí, která skrývá řadu záludných zúžení a
dolíznutí karet z balíčku do pěti. Každý hráč
překážek. Jen ten nejšikovnější "mucher"
má vlastní balíček karet. Hráči vždy hrají v
dorazí do cíle bez jediné nehody. Zvítězí
pořadí podle pozice v závodu. V případě, že
přirozeně ten nejrychlejší.
jsou sáně vedle sebe, hraje dříve ten, kdo
Hra přináší jedinečný mechanismus stojí na vnitřní straně zatáčky.
pohybu. Každé sáně mají brzdu a táhnou
Pokud se sáněmi vyjedete z trati, narazíte do
je dva psi. K určení pohybu se používají
soupeře či projedete "kontrolní" body příliš
karty v hodnotách 1–5. Hráči mají v ruce
rychle, dostanete "crash" kartu, která vám
pak zabírá místo v ruce. S rostoucím
počtem poškození se zhoršuje váš výběr
karet pro další manévry.
Závodní trať je variabilní, navíc skrývá
různá nebezpečí pro náročnější hráče
(stromy, soutěsky), takže žádný závod
nebude stejný. Podle zkušenosti hráčů
můžete připravit odpovídající tratě. Hra je
rychlá a svižná. Můžete vyzkoušet sérii
závodů s různě dlouhými a obtížnými
tratěmi.
Hra má celkem jednoduchou, účelnou a
příjemnou grafiku. Tratě a psí spřežení
jsou z pevného kartonu, sáně a stromečky
jsou dřevěné. Spřežení z prvního vydání
obsahuje kolečko, které hráči umožňuje
jeho natáčení podle situace na trati (abyste
měli stále přehled o tom, kde je vnitřní a
vnější strana tratě).
Pravidla hry nejsou složitá. Rychle s
nimi seznámíte i mladší či méně zkušené
hráče. Proto se dobře hodí pro rodinné
hraní. Hra je určena dvěma až pěti
hráčům. Ve větším počtu hráčů je hra
zábavnější. Častěji dochází k nečekaným
situacím a kolizím. Náhoda je ve hře
zastoupena kartami, které máte v ruce.
Nemáte proto vždy k dispozici ty karty,
které by vám umožnily nejoptimálnější
pohyb. Navíc musíte plánovat několik
tahů dopředu, jinak byste své sáně rozbili
hned v první zatáčce.
Snow Tails je pěkná hra, která osloví i ty,
kdo jinak závodní hry moc nevyhledávají.
Je jednoduchá, rychlá a přitom s
neotřelým řešením pohybu spřežení.
Doporučuji. ■
Pyramida ve Waldviertelu
Jakub Cepník
Mysleli jste si, že pyramidy najdete pouze v Egyptě a ve střední Americe? Omyl! Jedna se totiž
nachází i nedaleko českých hranic, v rakouském kraji Waldviertelu (to v překladu znamená
"lesní čtvrť).
Jedná se o přibližně sedm metrů vysokou
a sedmnáct metrů širokou stupňovitou
pyramidu z kamení. Kdo a kdy ji
postavil? K čemu měla sloužit? A co má
znamenat runový nápis, který se nachází
na nedalekém kameni? Pokusím se na tyto
otázky nabídnout možné odpovědi.
Kdybyste se na zalesněný vršek, kde
pyramida stojí, vypravili před deseti lety,
našli byste tam pouze haldu kamení. Až v
roce 2000 byla pyramida kompletně
zrekonstruována.
Já jsem se k ní vypravil s rodinou v první
polovině prázdnin. V té době jsme totiž
byli ubytováni nedaleko města Dačice a
odtud to už do Rakouska není daleko.
Najít pyramidu bylo docela jednoduché musíte jet po silnici č. 38 ze Zwettlu do
Gross Gerungs. Za městem Ober Neustift
nesmíte přehlédnout ukazatel, který vás
nasměruje doprava na "steinpyramide"
(kamennou pyramidu). Pak už není
problém dojet po směrovkách až na pěkné
parkoviště s informačními tabulemi a
mapkou, od kterého vede značená stezka
až k cíli.
Cesta nebyla příliš dlouhá, tipoval bych to
na jeden či dva kilometry. Našli jsme
hodně hřibů žlutomasých ("babek") -
Rakušáci totiž houby nesbírají. Hlavně
jsme ale u cesty narazili na velký kámen s
jakýmsi runovým nápisem (nepřehlédnete
ho). Když jsem se ho později pokoušel
rozluštit, přišel jsem na to, že je psaný v
germánských runách - futharku (přesněji v
dánském futharku). Zřejmě se jedná o dvě
slova - HAIL BISMIR (poslední znak
chybí - ten se mi nepovedlo rozluštit). Co
to znamená? "Hail" je možná obmněnou
nacistického pozdravu "heil". Tento
pozdrav, jenž může v překladu znamenat
"sláva!", užívají i někteří neopohani, z
čehož usuzuji, že má možná kořeny ve
starogermánském folklóru. Nápis tedy
možná znamená "Sláva Bismirovi". Kdo
je ale Bismir? Zjistil jsem pouze, že žije
několik lidí s takovým příjmením například ve Francii.
Šli jsme dál a brzy jsme mezi stromy
konečně spatřili kamennou pyramidu.
Vypadala sice krásně, ale trochu nás
zklamalo, že je z jedné strany pobořená
(bylo u ní napsáno, že ji v roce 2006
poničily přírodní živly). Sám jsem si
ověřil, jak jsou v ní kameny lehce
zasazené a jdou bez problémů vyvrátit. Na
druhou stranu je pravda, že se o ni místní
občané dobře starají - je obehnána plotem
a především jsou vedle ní postaveny dva
dřevěné "posedy", ze kterých si můžete
pyramidu prohlédnout. Nechybí ani tabule
s důležitými informacemi - pochopitelně v
němčině ►
(moc jsem si tedy nepočetl). Někdo také
vytvořil v blízkosti pyramidy "labyrint" z
kamínků.
prostředku nejvyššího stupně. Jeden z
dvou "posedů" byl na linii záměrně
postaven.
Původ
Nad původem pyramidy si lámou
odborníci hlavu a nejsou schopni říct, kdo
ji vlastně postavil. Hodně se proto začalo
mluvit o jejím údajném pravěkém původu.
Objevila se dokonce informace, že je
pyramida stará 2000 let. Nevím sice,
odkud tato zpráva pochází, jsem nicméně
přesvědčen, že je to pouhá fáma. O žádné
podobné stavbě ve střední Evropě se neví a
navíc v okolí pyramidy není doloženo
pravěké osídlení. Někteří vědci se proto
přiklání k názoru, že ji postavili svobodní
zednáři (na německé Wikipedii se píše, že
to může souviset se založením svobodných
zednářů na nedalekém zámku Rosenau v
roce 1747. Jinde jsem sice četl, že byl řád
svobodných zednářů založen roku 1717 v
Anglii, pravdou nicméně zůstává, že se na
zámku Rosenau nacházejí zednářské lóže a
můžete tam navštívit výstavu zaměřenou
právě na zednářství).
To je velmi zajímavá a podstatná
informace! Je příznačné, že toto záhadné
společenství opředené mnoha legendami,
je spojené zrovna s tajemnou kamennou
pyramidou...
Co si o tom myslet?
Jak už jsem zmínil, pochybuji o tom, že je
pyramida pravěká. Sice by se mi to tak
líbilo víc, nejsou pro to ale žádné důkazy.
Teorie se svobodnými zednáři se jeví jako
mnohem pravděpodobnější a nutno
podotknout, že na stavbě záhadnosti
vůbec
neubírá.
Stále
zůstává
nezodpovězeno mnoho otázek. K čemu
měla pyramida sloužit? Když vezmeme v
úvahu, že se její stavitelé vláčeli s dvěma
tisíci tunami kamení, musela mít pro ně
velký význam. Napadá mě, že se v jejím
nitru může skrývat nějaký důležitý
předmět, ale to je jen spekulace.
Každopádně si myslím, že abychom mohli
tuto záhadu aslespoň zčásti rozluštit, byl
by zapotřebí důkladný archeologický
průzkum.
A vám mohu jen doporučit, abyste se také
zajeli na Waldviertelskou pyramidu
podívat, je to pěkný výlet. ■
Znak svobodných zednářů
pyramidy přišli s poměrně zajímavou, i
když
podle
mého
názoru
nepravděpodobnou teorií - pyramida prý
sloužila při kmenových setkáních jako
"stupnice", která ukazovala postavení
jednotlivých mužů ve kmeni (náčelník byl
nejvýše atd.). Zastánci této teorie se opírají
mimo jiné o tvrzení, že dřív na pyramidě
existovaly jakési dřevěné mezistupně,
které mohly usnadňovat výstup nahoru.
Pozoruhodné
jsou
též
výsledky
psychotronického výzkumu, provedeného
panem Aloisem Melberem. Pyramidu
podle něj protínají dvě energetické linie
Účel
(jedna se táhne od jihovýchodu, druhá od
Zastánci tvrzení o pravěkém původu severozápadu), které se střetávají přímo v
Web:
•
•
www.kpufo.cz (Klub psychotroniky a UFO)
http://de.wikipedia.org
Fotografie:
Adam
Cepník,
www.wikipedia.cz (fotografie mayské
pyramidy)
Obrázek (znak Svobodných zednářů):
www.wikipedia.cz
Strašidelné vozy
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Ne všichni duchové přicházejí v lidské nebo živočišné podobě. K nejbizarnějším patří oživlé
předměty!
Jedním z nejpříšernějších zjevení tohoto
druhu je dozajista vůz smrti lady Mary
Howardové, o němž se říká, že jezdí po
staré King's Way, cestě vedoucí bažinami
devonského hrabství mezi Tavistockém a
Okehamptonem. Ve voze je uvězněn silný
přízrak lady Howardové, dcery statkáře ze
17. století Sira Johna Fitze z Fitzfordu, a
samotný kočár je sestaven z kostí a lebek
jejích čtyř manželů, které prý všechny
zavraždila. Před kočárem dokonce běží
kostra psa.
Večer 28. června 1944 asi ve tři čtvrtě na
deset se David Hanchet vracel na kole
domů severním londýnským předměstím
Enfield Old Town. Když se chystal na
křižovatce přejet ulici Bell Lane, spatřil, že
přímo skrz živý plot, který vlevo
ohraničoval jakýsi pozemek, náhle projel
vysoký černý kočár s vozkou na kozlíku
tažený spřežením černých koní. Zcela tiše
a zářící namodralým světlem přejel podél
živého plotu, jeho kola se vznášela asi
třicet centimetrů nad zemí a pak zmizel ve
vratech jakési staré garáže. Kočí měl na
sobě vysoký černý klobouk, po boku
dlouhý bič, v kočáře sedělo několik
pasažérů. Chlapec na kole, který ten
neuvěřitelný zjev také viděl, ve strachu
ujel. Tak se odehrálo jen jedno z mnoha
setkání s tajuplným děsivým kočárem,
který jezdí po Bell Lane, a podle legendy
neblaze proslulým „soudce katem“
Georgem Jeffreysem, který za vlády
Jamese 2. poslal mnoho lidí na šibenici.
Během roku 1936 si lidé vyprávěli o
modernějším
strašidelném
voze
–
nejednalo se skutečně o nic jiného než o
klasický dvoupatrový autobus č.7 ! Vůz
jasně červené barvy uvnitř osvětlený a s
rozsvícenými reflektory několikrát projel
kolem půlnoci ulicí Sv. Marka v
Kensingtonu, ale v autobuse nikdo neviděl
žádné cestující ani řidiče. Míjelo ho mnoho
aut a v panice prudce uhýbalo, aby se mu
vyhnulo, ale záhadná novinka v
nadpřirozeném světě, zakletý dvoupatrový
autobus, náhle zmizel, když jeden řidič,
znervoznělý nepochopitelným zjevením,
naboural do zdi a zahynul. Nedlouho poté
byla zedˇ zbořena a vozovka kvůli
bezpečnější jízdě rozšířena - a fantom
autobusu se už neukázal.
V novější době se také objevily zvěsti o
přízračném Spitfiru, který svědkové viděli
a slyšeli blízko letiště Biggin Hill na
jižním okraji Londýna, a o zjevení
bombardéru Wellington v Dyfedu, který
přeletěl nad údolím Towy mezi Landeilem
a Landovery v místech, kde tyto letouny za
druhé světové války prováděly cvičné lety.
Ale nejstrašnější musí být přeludné silniční
nehody, při nichž je dopravní prostředek
skutečný, ale z obětí se stane duch.
Andrew Cutajar jel za deštivého večera 2.
listopadu 1981 po silnici A 12 směrem na
Great Yarmouth a blízko Hoptonu uviděl
uprostřed vozovky šedivý opar. Když přijel
blíž, mlha získala podobu vysokého muže
s dlouhými vlasy oblečeného v dlouhém
kabátě
či
plášti
a
staromódních
šněrovacích botách. Postava se nijak
nesnažila uhnout z cesty, a tak Cutajar
zabrzdil, aby se jí vyhnul. Jeho vůz však
dostal smyk na mokré vozovce, řítil se na
muže stojícího na silnici - a projel skrz
něj! Neznámý nebyl hmatatelnější než
mlha a jen se rozplynul. Cutajarův vůz
vylétl ze silnice na trávník, ale řidič se
naštěstí nezranil. Pokud šlo o oběť,
ukázalo se, že na tomto místě se odehrálo
několik podobných incidentů, a jak se
zdá, strašil zde duch z dávného století,
kdy lidé neměli o moderní dopravě ani
zdání! ■
Fotografie: www.tajemstvi.webnode.cz,
www.wikipedia.cz
Zaniklá vesnice Maloniny
Adam „iLegolas“ Cepník
Na konci letošního července jsme
s rodinou
jako
obvykle
jeli
na
Prachaticko, do vesnice Frantoly. Je zde
nádherná a divoká příroda a skoro
liduprázdno. Asi dva kilometry od Frantol
leží bývalá vesnice Maloniny. Už minulý
rok jsme procházeli kolem pomníku s
nápisem „PLESCHEN – MALONINY“,
ale nevěděli jsme, že v křoví za
pomníkem se skrývají hmatatelné
pozůstatky vesnice zničené v roce 1957.
Letos jsme na radu místních obyvatel šli
dále za pomník a octli jsme se tak
uprostřed návsi bývalé obce. Vedla tam
zarostlá cesta. Po stranách bylo křoví a
mýtinky s vysokou trávou. Napravo od
cesty bylo vidět bývalý rybníček. Dříve
byl v podstatě centrem obce, dnes jen
smutnou památkou někdejšího osídlení.
Byl zarostlý rákosím, ale nebyla v něm
skoro žádná voda. Asi deset metrů vedle
něj byla pod trnitým keřem odklopená
betonová studna, byla však zasypaná.
Když jsme se vydali po cestě dále do
kopce, po levé straně jsem spatřil
vylomený rozcestník (nikoliv turistický).
Byl opřený o nízký strom. Nápisy na něm
se však nedochovaly. Pokud je ale ještě z
doby, kdy zde byla vesnice, je
obdivuhodné, že se za tu dobu nerozložil a
nezmizel.
Hned poté jsme vešli do listnatého lesa. Na
cestě tu rostly kopřivy (naštěstí jsme měli
holinky) a jiné lesní rostliny. Napravo od
cesty byla zborcená zídka zarostlá
mechem. Podle historické mapky zde však
žádný dům nestával. Asi o 15 metrů dále
jsme
po
pravé
straně
uviděli
nejzachovalejší památku na obec – bývalý
kamenolom. Byla to obrovská půlkruhová
hromada velkých balvanů. Střed lomu byl
podle očekávání zatopený. Rostlo zde
rákosí a jiné vodní rostliny – i cestička
která do lomu vedla byla bahnitá a
zarostlá. Vyšplhali jsme tedy alespoň na
kamenou haldu (byla vysoká asi pět metrů,
široká deset metrů a dlouhá alespoň sto
metrů, ale raději se těmito údaji moc
neřiďte – nemám dobrý odhad) a rozhlédli
jsme se po okolí. Nic kromě stromů a
kamení jsme ale neviděli. Slezli jsme tedy
dolů a vydali jsme se zpět – dále už nic
nebylo. Znovu jsme si prohlédlyi náves,
ale jedinými pozůstatky domů byly
hromádky kamení nebo zbytky zdí, kterých
bych si nejpíše obyčejný kolemjdoucí ani
nevšiml. Ještě jsme hledali sklepní okýnko,
které by mělo být podle místních u cesty,
ale marně.
Jak to zde ale vypadalo dříve?
Obec byla založena už v roce 1349.
Existovala ohromných 608 let a byla
zničena v roce 1957. Kolem ní byly dříve
rozlehlé ovocné sady (údajně se dochoval
jen jediný ovocný strom, já jsem si ale
žádného nevšiml). Ve vsi se nacházel
statek Toischn – Hof, před kterým stála
zvonička (viz. obrázek). Více jsem bohužel
nezjistil.
Maloniny jsou jen vzorkem z rozsáhlé sítě
zaniklých vesnic v okolí. Bydlelo zde totiž
hodně Němců, a proto byly vesnice a
samoty zničeny. Jmenujme například
Ostrou horu, Lažišťklo (neboli Šlok, z
německého Shlag), Ovesné, Koller,
Doubrava aj. ■
Fotografie
a
obrázky:
www.maps.google.com (úprava – Adam
Cepník),
www.zanikleobce.cz,
www.mapy.cz
Třicetiletá válka
Anna C.
Války bohužel provázejí lidstvo po celou
dobu jeho existence. Jejich příčiny mohou
být nejrůznější, od těch malicherných až
po velmi závažné, i jejich délka může být
různá.
Třicetiletá válka je pojem označující
evropskou válku v 1. polovině 17. století.
Svým třicetiletým trváním představovala
zřejmě nejdelší válku v dějinách hned po
tzv. stoleté válce mezi Anglií a Francií ve
14. století, ta však nezasáhla tak rozsáhlá
území.
Třicetiletá válka byla první moderní
válkou
v dějinách.
Začala
jako
náboženský konflikt mezi katolíky a
protestanty a skončila jako boj o moc
mezi významnými evropskými státy. Její
příčiny byly tak složité, že se historikové
stěží shodnou na jednotném výkladu. I její
průběh na různých evropských válečných
polích byl složitý, proto se v něm
neškolený historik orientuje těžko. Jak už
bylo
řečeno,
počáteční
charakter
náboženské války byl postupně setřen
rozpory mocenskými, válka přerostla v
boj o územní, mocenské, politické zisky
mezi evropskými feudálními státy.
Fáze třicetileté války:
1. Tzv. česká válka v letech 1618 – 1620
začala českým stavovským povstáním a
skončila porážkou na Bílé hoře.
2. Války o Horní a Dolní Falc, tedy o
území patřící původně „zimnímu králi“
Fridrichu Falckému. Horní Falc sousedila
s naším Českým lesem. Dolní s hlavním
městem Heidelbergem se rozkládala mezi
Rýnem a Moselou. V této etapě se
vytvořila
protihabsburská
koalice
(Nizozemsko, Dánsko, Anglie). Poražený
Fridrich o obě Falce přišel.
3. Třetí fáze je nazývána válkou dánskou.
Vojenskou koalici vedl dánský král
Kristian IV. Tato fáze byla vrcholnou
etapou ve vojenských úspěších Albrechta
z Valdštejna, když zmařil plány koalice
dobýt severoněmecká přímořská území.
4. Čtvrtá fáze nastává v roce 1630, kdy do
války vstupuje švédský protestantský král
Gustav II. Adolf. Vybojoval zpět severní
Německo a tvrdě porazil katolíky v
bitvách u Breitenfeldu a Lützenu.
Hovoříme
o
válce
švédské,
charakterizované střídavými úspěchy
obou válčících stran. Konflikt nabyl
obrovských rozměrů, zasáhl většinu
evropských civilizovaných zemí, vyžádal
si nesmírné oběti. Šlo o válku všech proti
všem, která v podstatě nepřinesla řešení
žádného klíčového problému
Za poslední etapu třicetileté války lze
považovat mírová jednání od poloviny 40.
let zakončená tzv. vestfálským mírem v
roce 1648.
Česká válka začala českým stavovským
povstáním roku 1618. Do té doby byly u
nás v oblasti víry poměrně demokratické
poměry dané Rudolfovým majestátem z r.
1609, který zaručoval každému jedinci
svobodu svědomí. To nemělo v okolní
křesťanské Evropě obdobu. Tam platilo
heslo „koho vláda, toho víra“. Postupně
však i u nás docházelo katolickými
Habsburky k omezování těchto svobod.
Císař Matyáš, který sídlil na rozdíl od
svého předchůdce Rudolfa II. trvale ve
Vídni, svěřil vládu svým zástupcům –
místodržitelům,
vesměs
katolickým
šlechticům. Česká nekatolická šlechta
(Čechy byly v té době převážně
protestantské)
projevila
svou
nespokojenost se svévolným rušením
zákonů a svobod.
Vytváří se stavovská opozice. Její protesty
vyvrcholily druhou pražskou defenestrací
(první byla v počátcích husitství).
Zástupci českých stavů se sešli na sněmu.
Když přítomní místodržitelé nebyli
ochotni vyhovět jejich požadavkům, byli
dva z nich, Martinic a Slavata, a jejich
sekretář Fabricius vyhozeni z vysoko
položených oken dvorské kanceláře do
hradního příkopu. Jen velké štěstí jim
zachránilo život. Tato událost byla
signálem k zahájení dobrodružného
povstání, které mělo pro naši zemi (ale i
pro další země) nedozírné následky.
V roce 1619 sesadily české stavy
Ferdinanda II., Matyášova následníka,
který
byl
zapřísáhlým
odpůrcem
nekatolíků, a zvolili si za krále Fridricha
Falckého.
Roztržka vyvrcholila 8. listopadu 1620
bitvou na Bílé hoře, na výšině u
letohrádku Hvězda. Bitva proslula jako
rozhodující mezník. Jí končí česká fáze
třicetileté války. Končí vítězstvím
císařské armády spojené s vojsky
katolické Ligy. Bitva (spíše šarvátka)
trvala půl druhé hodiny a představovala
krach pro české vojsko, jehož vrchním
velitelem byl Kristian z Anhaltu.
Fridrich Falcký (tzv. zimní král) prchá ze
země.
Příčin bylo mnoho: unáhlenost a
nepřipravenost, složení vojska (mnoho
cizích žoldnéřů), úpadek morálky, špatné
vybavení, navíc chyběly velké osobnosti...
Ani s pověstnou statečností Moravanů (ve
skutečnosti hlavně cizích žoldnéřů) to
nebylo tak slavné, jak se tradičně uvádí.
Následky: Ferdinand II. se krutě mstil.
Připomeňme si 27 hrdelních rozsudků nad
předáky povstání, obrovský rozsah
konfiskací majetku, počátek násilné
rekatolizace s následným odchodem asi
185 šlechtických rodin a možná 30 tisíc
nešlechtických (nebyly statistiky) do
exilu. Tak odešlo nejméně 100 tisíc lidí
(také např. Jan Amos Komeský).
Od roku 1627 bylo katolické náboženství
uzákoněno jako jediné povolené, stalo se
státním náboženstvím. Habsburkové byli
ustanoveni za dědičnou dynastii.
K negativním důsledkům pro české země
je třeba připočíst i ztrátu dvou
historických korunních zemí – Dolní a
Horní Lužice. Staly se kořistí saského
kurfiřta, který byl sice luterán, ale pak se
přidal na habsburskou stranu. To byla
jeho pomsta za to, že byl českým králem
zvolen jeho protikandidát Fridrich Falcký.
Obě ztracené země se staly součástí
Německa už natrvalo. ■
Obrázek: www.wikipedia.cz
Zdroje budou uvedeny u poslední části
Úlomky z let 1945 - 1989
Stanislav Cepník st.
6. května 1945 jsme netrpělivě čekali na
příchod Američanů do Tlučné (v Plzni už
byli, ta už byla osvobozena). Stáli jsme na
ulici, kde byl amplion. V tom se spustil
takový zvláštní tichý déšť. Slunce svítilo,
přitom pršelo, ale divně a vysloveně
smutně. Dodnes to mám v živé paměti.
Maminka říkala, že v tak radostný den je
to nespravedlivé, ale ona to byla zřejmě
předzvěst toho příštího zlého, co přišlo po
únoru 1948.
18. června navštívil Plzeň prezident
Beneš. Do města se sjeli lidé z širokého
okolí, všichni ho chtěli vidět, všichni ho
chtěli přivítat. Díky tomu se nám ho
podařilo zahlédnout jen letmo, když
projížděl k náměstí. Tam jsme se
nedostali, bylo přeplněné. Byly proneseny
slavnostní
projevy,
pan
prezident
vyznamenal
několik
amerických
důstojníků. Za zvuků hudby 9. americké
pěší divize a hudby československé
obrněné brigády z Anglie pak proběhla
přehlídka americké armády.
●●●
Komunisté byli na tuto situaci velice dobře
připraveni. Měli k dispozici své ozbrojené
Lidové milice a v záloze Sovětský svaz.
Připravovali si půdu tak, že brzy po válce
zahájili protiamerickou kampaň. Strašili lidi
tím, že Spojené státy připravují další
světovou válku – a to u některých lidí tehdy
zabíralo.
Volby v roce 1946 vyhráli komunisté.
Proto měli nejpočetnější zastoupení ve
vládě (tam byly poměrně zastoupeny
všechny čtyři tehdy existující strany) a
jednali tak, že někteří nekomunističtí
ministři podali v únoru 1948 demisi
(bohužel ne všichni ve stejný den).
Prezident Beneš nakonec pod tvrdým Po válce jsme jako země postižená válkou
přijali
významnou,
zejména
nátlakem komunistů v čele s ministerským sice
potravinovou, pomoc UNRRY, ale na nátlak
předsedou Gottwaldem demisi přijal.
Sovětského svazu už jsme museli odmítnout
Marshallův plán hospodářské pomoci.
●●●
Dále už jen telegraficky:
●●●
Dochází k emigraci řady významných
osobností, pokračuje znárodňování, jsou
zadrátovány západní hranice, je prováděna
kolektivizace zemědělství. Následují
politické procesy a vraždy (Dr. Milada
Horáková a další), pak přicházejí na řadu
paradoxně i procesy s některými
komunisty, kteří se aktivně podíleli na
politických procesech s nekomunisty, a
popravy některých (Rudolf Slánský a
další).
Po únoru začali komunisté zavírat své
odpůrce. Někteří významnější z nich údajně
vyskočili z okna, těm šťastnějším se
podařilo odejít včas do emigrace.
Byla zavedena tzv. jednotná škola (to
znamenalo pokles úrovně školství),
jednotná tělovýchova, byl rozpuštěn
Junák, Skaut DTJ a další, vznikl Pionýr.
10. března 1948 byl zavražděn ministr Jan
Masaryk. Jeho smrt byla prezentována jako
sebevražda, a to třeba i jeho tajemníkem
Sumem, ale z některých pozdějších šetření
je stále více zřejmé, že o sebevraždu (skok z
okna) nemohlo jít. Policejní šetření z roku
2004 dospělo k závěru, že šlo skutečně o
vraždu.
Začaly politické prověrky, persekuce
nepohodlných (věznice Jáchymov, Mírov,
Bory aj.), došlo k omezování církve,
zejména katolické, k vykonstruovaným
procesům s katolickými spisovateli – a
velmi tvrdé tresty.
●●●
V květnu nemocný a psychicky zlomený V roce 1953 zemřel Stalin, krátce po něm
prezident Beneš abdikoval a 3. září 1948 ve i Gottwald. To byla nesmírná úleva a
své vile v Sezimově Ústí zemřel.
začátek mírného uvolňování ►
politických poměrů. To se rozvíjelo, i
když pomalu, slibně dál, a když už se
zdálo, že se alespoň zčásti vrací
demokracie, došlo 21. srpna 1968 k
přepadení
naší
republiky
našimi
„spojenci“ z Varšavské smlouvy – a bylo
po všem.
– pak nás nadšení rychle opustí.
rváči, proto jednomu z nich obec nakonec
zabavený statek prodala za 15 000,- Kč.
Starý Franc se za několik let, když dosáhl
penzijního věku, mohl do obce vrátit (to
už byly volnější poměry). Koupil si malou
chalupu a pracoval v lese.
Dnes, kdy jsme si zlikvidovali většinu svého
průmyslu (zavřeli nebo prodali cizincům),
prodáváme ve velkém pozemky, zejména v
západním
pohraničí,
Němcům
a
Holanďanům. Vidina peněz vede některé z
nás k tomu, co už se nedá nikdy napravit.
●●●
Opět následovaly politické čistky, další
vlna emigrace, vyřazování „závadných“ ●●●
autorů z knihoven (mohlo jít třeba i o čistě
odbornou nepolitickou literaturu), tedy 2. Zmínil jsem se, že se komunisté velmi
tzv. normalizace se vším všudy.
cílevědomě připravovali na poválečné
převzetí moci. Kdo z vás četl Krabici živých
V 80. letech došlo k několika střetnutím od Norberta Frýda, jistě si vzpomene, že
nebojácnějších s politickou mocí, sice vězňové, kteří v koncentračních táborech
potlačených, ale systém už byl vážně pracovali v kartotéce, zachraňovali vězně
narušen – až došlo k událostem 17. předurčené k smrti tím, že jejich kartu
listopadu 1989.
zaměnili za kartu zemřelého vězně. Tím jim
dali jiné jméno a většinou je zachránili.
Jak to bylo skutečně, do jaké míry šlo o Nebo naopak se komunisté z kartotéky
předchozí dohody, o v hrubých rysech zbavovali podobných způsobem svých
předem určený scénář, jak uvádějí někteří možných poválečných protivníků (o tom
odborníci prý na základě nově objevených Frýd pochopitelně nepíše). Vzpomínám si na
materiálů, to necháme na prostudování a novinový článek, v němž bývalý vězeň
posouzení budoucím historikům.
uvádí, že takto komunisté poslali na smrt
uvězněného synovce prezidenta Beneše.
●●●
(Článek jsem bohužel někam založil či
ztratil, takže neznám ani jméno autora, a
Přílohy:
tudíž lze těžko dokázat pravdivost tohoto
údaje.)
1. O prozíravosti prezidenta Beneše
svědčí to, co říká o svých dekretech 14. ●●●
12. 1945.
Dnes si potomci nacistů osobují právo na 3. Brzy po únoru 1948 začala kolektivizace
vrácení právem vyvlastněných majetků s zemědělství. Agitátoři obcházeli nejen
tím, že jejich předkové prý nebyli nacisté, zemědělce, ale i občany, kteří měli jen
přestože jim to bylo v roce 1945 několik arů polí, na nichž pěstovali krmení
prokázáno, Někteří naši současní advokáti pro domácí zvířectvo. S jejich „svolením“
jim jdou (jistě nezištně) na ruku.
mohlo JZD jejich pozemek bezplatně
používat.
Prezident Beneš tehdy řekl: „Přijde chvíle,
kdy tito viníci se budou před sebou Většina sedláků do družstva vstoupila –
samými a před světem očišťovat z toho, viděli, že jim celkem nic jiného nezbývá. V
co v těchto letech napáchali. A budou naší obci tam nevstoupili dva sedláci. Jejich
tomu sami věřit, až tyto své nové lži úrodné pozemky jim byly (údajně kvůli
budou přednášet. Říkal jsem při jiných scelování lánů) vyměněny za ty nejhorší a
příležitostech,
že
máme
všechno nejvzdálenější. K tomu jim byly předepsány
zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve takové dodávky, že je nemohli splnit. Jeden
svých
vězeních
a
koncentračních z těch „rebelů“ snad později rezignoval,
táborech. Ne snad jen proto, abyste nám druhý, Josef Franc, nepovolil. Navíc vlastnil
všem řekli o svém trápení, ale proto, velký pískový lom. Z toho si obec začala
abyste se znovu mohli bránit, až oni brát písek. France si zavolali a nabídli mu za
začnou s tou svou „očišťovací“ kampaní... kubický metr kvalitního písku 15,- Kčs staré
Že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
měny (tj. 3,- Kčs nové). Odmítl. Dali mu
A konečně přijdou opět, aby od očištění podepsat prohlášení, že tuto cenu odmítá.
přešli k útoku. Bude to nová reakce, která Když podepsal, poděkovali mu, že jim tedy
opět spojí útok na pokrok sociální s dává písek dobrovolně zdarma – a brali si ho
útokem na naši svobodu národní a dál. Protože nedokázal plnit dodávky a
lidskou.“
nemlčel, zabavili mu statek a jeho i s
(Český Krumlov – dvorana hotelu Růže – manželkou a nejmladším synem vystěhovali
u busty prezidenta Beneše)
jako zemědělské dělníky na státní statek na
Pardubicko.
My jsme zvláštní národ. V nebezpečí se
dokážeme semknout, ale jenom na chvilku Dva jejich starší synové byli řezníci a prý i
4. Bývalý vedoucí tlučenského Junáka,
Karel Bek, utekl za hranice a po čase se
tajně
vrátil
jako
agent.
Napsal
neprozřetelně své ženě dopis, že se s ní
chce sejít. Na poště pracoval člověk, který
dopisy podezřelých osob otvíral, a tak šel
Karel Bek do Jáchymova (odsoudili ho na
25 let). Manželka se s ním pochopitelně
rozvedla. Když byl propuštěn, nevím za
jak dlouho, zašel za svou bývalou
manželkou (bydlela blízko nás). Ti, co ho
viděli, říkali, že byl šedivý a bezzubý, i
když ještě nebyl starý. Z obce se
odstěhoval.
●●●
5. Další specialitou komunistického
režimu bylo kádrování. Kdo se
soudruhům nelíbil, nedostal své děti do
školy na studie ani na slušnější řemeslo.
Ani on sám nemohl mít nějaké lepší
pracovní zařazení. O tom bych mohl
napsat poměrně dost, ale ty vzpomínky by
byly nekonečné.
●●●
6. Zejména v 50. letech pak byli občané
vyzýváni, aby se zúčastňovali „národních
směn“ a různých brigád (bezplatně).
●●●
Závěrem:
Komunistický režim byl zrůdný, stejně
jako všechny totalitní režimy. Nutil lidi,
aby se přetvařovali (dělali to kvůli dětem).
Pro ty obyčejné řadové občany, kteří
neprotestovali
proti
režimu,
byly
vytvořeny celkem přijatelné sociální
podmínky, rebelové byli trestáni a jejich
rodiny měly životní podmínky velmi
ztížené.
Komunisté a jejich rodiny měli
samozřejmě výsadní postavení ve všem. ■
Fotografie:
www.wikimediafoundation.org,
www.jaromir-jermar.cz (foto – Josef
Ehm), kniha Vrací se hospodář (Václav
Kačín, Tiskové a propagační oddělení
ONV, Plzenň 1945)
Fotografie z návštěvy prezidenta Beneše v Plzni 18. 6. 1945:
(Fotografie: Pražský, Vaneš, Kubín, Křen, Reichl)
Úvod do severské mytologie
Stanislav Cepník st.
Poznámka k následujícímu textu: V tomto
stručném přehledu jsem se snažil vybrat
jen nejpodstatnější věci. Omezil jsem na
nejmenší možnou míru jména, pominul
jsem možné současné výklady některých
jevů, jsou poměrně rozdílné. I jméno se v
jednotlivých
(přeložených)
mýtech
nepatrně liší: Asirové – Ásové, Vanirové
– Vanové, Ymi – Ymir, Vél – Vé, Buri –
Búr atd.
Severská mytologie (popř. její části) byla
zpracována různými českými autory,
zájemci se s nimi mohou seznámit v
knihovnách, některé si mohou i koupit.
Úvod
Germánské kmeny se objevily v severní
Evropě v rané době železné (před rokem
500 př. n. l.). Jejich původ není dodnes
jednoznačně určený, ale když se v
posledních stoletích před n. l. dostaly do
styku kmeny s Římskou říší, byly už mezi
nimi výrazně vymezené kmeny. K nim
patřili na severu Anglové, Sasové, Jutové,
Dánové a Švédové, na severozápadě
Frankové, na jihozápadě Suebové, na
severovýchodě Vandalové, na východě
Gótové.
Hovořili různými jazyky a každý kmen se
mohl skládat z menších kmenů.
Během prvního tisíciletí n. l. osídlily tyto
kmeny velké části Evropy. Prakticky byly
usídleny od Islandu a Británie až po
Španělsko, na východě se dostaly až k
Černému moři.
O jejich náboženství víme poměrně málo.
Byly to pohané uctívající mnoho bohů,
jejich náboženství podle místních poměrů
i cizích vlivů (pohanských římských,
křesťanských, ale i slovanských a
keltských). Proto neexistuje žádná
jednotná germánská mytologie.
Na naše území přicházejí v prvním
tisíciletí př. n. l. a střídají osídlení Keltů.
Většinu území ovládli Markomani, do
severních Čech zasahovalo území
Hermundurů, Moravu osídlili Kvádové. V
5.století pak splývají Germáni na našem
území se Slovany.
Nejstarším zdrojem germánské mytologie
je sluneční vůz z Trundholmu. Je to 57 cm
dlouhý vůz z doby bronzové potažený
zlatem, který byl nalezen v močále v
Seelandu v Dánsku. Představuje sluneční
kotouč tažený koněm. Domníváme se, že
byl vláčen po poli, aby zajistil dobrou
úrodu.
Pokud jde o autentické germánské
informace, až na runové zápisy a obrazy
na kamenech nemáme zaznamenány
historické události. Mýty byly předávány
ústním podáním, to dělali hlavně básníci a
pěvci (ve skandinávských zemích tzv.
skaldové), a tak známe germánskou
mytologii často ze záznamů příslušníků
jiných národů.
Důležitými prameny jsou zprávy Řeků a
Římanů (Caesar – Zápisky o válce galské –
58 – 51 př. n. l., Tacitus – Germania – 98
n.l.). Jsou aplikovány na římské poměry.
Podstatné
informace
přinášejí
také
křesťanské výnosy proti pohanské víře a
pohanským obyčejům, stejně jako misijní
zprávy.
Křesťanství pronikalo ke germánským
kmenům v různých dobách – od 4. století
(Gótové) až po 10. a 11.století
(Skandinávci).
Nejbohatší zdroje tradic se dochovaly proto
na severu především v islandských Eddách z
13. století (starší je básnická, mladší
prozaická). Tento severský komplex mýtů je
jednotnější a rozsáhlejší než soubory ze
středního a východního Německa.
Germánské kmeny uctívaly původně různé
bohy a bohyně, sice pod různými jmény, ale
totožné. Nejznámějšími severskými božstvy
byli Odin, Thór, Freyr, Freya a Niord, ale
nevíme dost dobře, jak byli uctíváni. Ani
archeologické
nálezy
nám
v
tom
nepomohou.
Obě Eddy z 13. století nám sice pohanskou
činnost přibližují, ale nejsou zcela
spolehlivé, jsou vyprávěny až křesťanskými
autory.
Severská mytologie
Obsahuje pověsti, legendy a představy o
hrdinech, bozích a o světě (o jeho vzniku,
účelu a konci). Pochází od germánských
kmenů
obývajících
Skandidávský
poloostrov. Jsou to např. Norové, Švédové a
Dánové, které spojuje vikinská minulost.
Staré náboženské představy v ní zachycené
jsou společné všem germánským kmenům,
například i Anglům a Sasům, ale ti přijali
křesťanství mnohem dříve než Seveřané.
K severské mytologii je někdy řazena i
mytologie finská.
Pro poznání severské mytologie máme jen
malé množství přesných zdrojů. Jak už je v
úvodu připomenuto, patří k nejznámějším
zřejmě sbírka mytologických a hrdinským
básní, veršovaná Edda, sestavená z různých
pramenů naznámými autory pravděpodobně
v raném 13. století. Nedlouho po ní napsal
islandský politik Snorri Sturluson (1179 –
1241) prozaickou Eddu, další významný
zdroj. Má čtyři části. Nejvýznamnějším
zdrojem poznání severské mytologie je
vyprávění o bozích čerpané v některých
případech z veršované Eddy.
Občas se dovídáme něco o germánských
mýtech i mimo Skandinávii, ale to bylo
sepsáno buď římskými autory málo
znalými germánských poměrů, nebo
germánskými autory, kteří už přijali
křesťanství.
Jednu z nejstarších zmínek o germánských
mýtech přináší už v úvodu zmíněný
římský historik Tacitus v díle Germania.
Někdy jde o informace zavádějící, přesto
však cenné.
Severský panteon
tvoří dvě skupiny bohů: válečničtí Ásové
a Vanové spojovaní s plodností. Za
nejvyššího boha je považován zřejmě
Ódin, jeden ze tří prvotních bohů a patron
magie a run (o runách bude pojednáno
později), následuje Thór, bůh války, a
Frey, bůh plodnosti.
Kromě bohů existují zlí obři, světlí elfové
a černí álfové (trpaslíci).
V severské mytologii existuje (poměrně
nejasný) systém devíti světů spojených
světovým jasanem Yggdrasillem. V nich
sídlí už zmiňovaná stvoření, lidé a duše
mrtvých. ■
Obrázek: www.wikipedia.cz
Zdroje budou uvedeny u poslední části
Keltští bohové – Část první
Jan Holan
Cernunn(os)
Bůh-jelen,
někdy
také
nazývaný
Kernonnos. Je to bůh plodnosti, divokých
zvířat, života i podsvětí a také bůh astrální
roviny. Byl symbolem ročního koloběhu –
vlastně představoval jakýsi kalendář:
Narodil se o zimním slunovratu, oženil se
o svátku Beltine (1. květen) a zemřel o
letním
slunovratu.
Tím
Keltům
nahrazoval Měsíční bohyni (podle
legendy je ostatně Cernunnos potomkem
Velké bohyně).
Měsíční bohyni nahrazuje a pokračuje v
cyklu smrti, znovuzrození a vtělení.
Bývá vyobrazován různě, i když jeho
nejčastější podoba je podoba muže s
jeleními parohy, které mívá zdobené
zářivými prsteny. Někdy bývá taky líčen s
taškou peněz, či ve společnosti hada s
beraní hlavou. Římany býval někdy
popisován s třemi jeřáby, kteří mu létali
nad hlavou.
Ve Francii byly nalezeny paleolitické
malby, které zachycují zpříma stojícího
kolouška, či muže oblečeného v kostýmu
jelena. Cerununnosův původ se tedy
datuje právě do tohoto období. Byl znám
po celé Galii a jeho kult se rozšířil
dokonce i do Británie. Tento kult byl
jedním z mála, které vydržely a přenesly
se s pár změnami i do křesťanství. Tam se
Cernunn uchytil jednak jako ďábel – to
kvůli svým parohům a silnému vlivu na
pohany –, ale také jako docela dobře
známý Svatý Hubert, patron lesa a lovu.
Pouze málokterý z bohů tak dlouho
přetrval.
Nejznámějším z Cernunnových potomků
v lidové démonologii je britský Herne
Lovec, který po Cernunnovi přejal úlohu
pána zvěře s parohy na hlavě. Znám je po
celé Anglii a jeho nejznámějším bydlištěm
je okolí blízko starého dubu ve
windsorském lese v Berkshire. Díky tomu
se dokonce dostal i do Shakespearova díla
Veselé paničky windsorské. V této době už
Cernunna poznala celá raně křesťanská
západní Evropa.
Dnes si jej také přisvojují milovníci
přírody a ekologové.
další antické mytologii. Spojení berana a
hada je velice zajímavé. Beran byl
považován za ochránce před uřknutím a
proto bývala v domech často pověšena jeho
hlava se stočenými rohy. Had zase
představuje dobré zvíře. Spojení těchto dvou
zvířat zůstává pro odborníky záhadou.
kousek dál. Lovci ho dostihli, ale on zase
utekl. Tak to šlo dál a muže to uzačínalo
dopalovat. Už nejméně dvacetkrát byli na
délku kopí od jelena, ale on vždy utekl.
Nakonec se skupince podařilo obklíčit ho
ve skalnaté rokli. Házeli po něm oštěpy,
ale ty vždycky narazily jen do holé skály.
Jelen zatím odběhl do malé skalní průrvy.
Galové ho následovali. Má to ještě cenu?
Co když je to doupě nějakého strašlivého
podzemního boha? Avšak lovci byli
zaslepeni hněvem, a proto vstoupili do
jeskyně. Jakmile vyšli, vykřikli a padli
tváří k zemi. Naproti nim totiž seděla
divná postava, muž s parožím ověšeným
zářivými prsteny. Cernunnos! Bůh jelen!
Cernunnos rozvázal vak, který držel na
kolenou. Vypadly z něj zlaté mince a
některé se dokutálely až k lovcům. Ti se
ale nemohli pohnout. Nohy zkameněly,
víčka ztěžkla. Nedokázali vzdorovat a za
chvíli upadli do hlubokého spánku. Když
se probudili, les už byl pod nadvládou
noci. Sami sebe se ptali, zdali se jim to
nezdálo, avšak jeden z nich o něco
zavadil. Byl to kožený vak plný mincí.
Štědrý Cernunnos, bůh hojnosti, zmizel,
ale zanechal jim poklad. ■
Cernunnův poklad
Jednou, když byla skupinka mužů na lovu,
přihodila se jim zvláštní věc. Na jedné
mýtince natrefili na mohutného jelena s
nádherným parožím. „Pán lesa,“ šeptali
lovci. Byl u Galů obecně znám jako
překrásný silný jelen se světle zbarvenou
skvrnou uprostřed čela, která utvářela tvar
měsíce. O tomto jelenovi
stařešinové
mluvili na konci oslav, když už jim
chmelovina rozvázala jazyk a oni
vzpomínali a přeháněli.
Galové se vzpamatovali z nečekaného
střetnutí, otočili se a běželi do vesnice
chlubit se neobyčejným setkáním. Zastavil
je až poměrně hlasitý zvuk. To znamenalo,
že jelen nemohl být tak daleko! Jaké by bylo
překvapení, kdyby se vrátili do vesnice s
chyceným Pánem lesa! Tolik slávy nikdo z
nich ještě nezažil. Vydali se tedy po
Had s beraní hlavou
jelenových stopách. Našli ho nedaleko. Měl
Had s beraní hlavou je jedním z zdviženou hlavu a okusoval listí z Fotografie: www.wikipedia.cz
nejvzácnějších zvířat, která se zachovala z nedalekého stromu. Najednou se ohlédl a
galského folklóru. Nevyskytuje se v žádné jeho oči na ně upřeně hleděly. Poté odběhl o
Knihy:
•
Mýty a Legendy: Egypt, Řecko, Galie, Gemini 1991,
autor: A. Quesnel
Web:
•
•
•
www.fext.cz
www.keltove.wbs.cz
pantheon.org/areas/mythology/europe/celtic/articles.html
Rozhovor s Walterem Pavlišem
Jakub Cepník
Walter Pavliš je neúnavným hledačem slovenské Měsíční šachty (o které jste si mohli přečíst na
straně 4).
zapletl do spolupráce s německou válečnou
mašinérií a pak musel emigrovat. V USA
vystupoval
jako
báňský
inženýr
z Jáchymova a účastník Slovenského
národního povstání a také odbojové
organizace v Čechách. Podle údajů, které
však poskytl a které jsme prověřovali, to
však vypadá na snůšku výmyslů. Například
koncentrační tábor, o kterém vyprávěl, že
z něj utekl za pomoci české odbojové
organizace, byl založen až dva roky poté, co
měl údajně utéci. Navíc šlo sice o pracovní
tábor, ale nebyl nijak hlídaný. Stejně
dopadlo ověřování škol, o kterých uvedl, že
tam studoval. Ani v jednom případě jsme
nemohli potvrdit, že by tam byl veden jako
student. Opět se opakuje až podivuhodně
nesmyslná situace, kdy Horák ve svém
životopise uvede, že vystudoval školu, která
v uvedeném roce již neexistuje! Životopis je
Pokročilo nějak pátrání od poslední tedy zjevně vymyšlen, ale až s překvapivě
průhlednými chybami. Byl takový ignorant?
aktualizace webu www.moonshaft.net?
Pátrání pokračuje v několika směrech, Nebo byl v časovém tlaku a neuvědomil si
přičemž hlavním směrem je zjišťování takovéto chyby? To zatím nevíme.
pravé identity autora příběhu v čase druhé
světové války nebo před ní. Antonín Myslíte, že se vám někdy povede Měsíční
Horák při své emigraci totiž poskytl šachtu najít?
americkým úřadům některé údaje o svém Kupodivu se čas od času objeví další nová
životě. Především svůj životopis, ale i stopa, která nám dává naději, že se nám
historky, které mají za úkol přesvědčit podaří celý příběh rozluštit. To mi dodává
orgány USA o tom, že za války stál na vždy novou energii do hledání. Navíc se o
správné straně. Hledáním v archívech, příběh zajímá větší skupina lidí, kteří jsou
matrikách i v záznamech imigračních ochotni takřka detektivními metodami pátrat
úřadů jsme zjistili, že Horák uvedl údaje po dalších stopách vedoucích k objasnění
falešné, někdy dokonce nesmyslné. této záhady.
Z tohoto důvodu se domnívám, že Horák
měl důvod svou minulost tajit. S největší Jaký je podle vás původ Měsíční šachty?
pravděpodobností se nějakým způsobem
Věříte, že Měsíční šachta existuje?
Ano věřím, i když občas pochybuji o tom,
zda hledaným objektem je skutečně to, co
autor příběhu Antonín Horák popisuje.
Spíše se mi po těch letech hledání zdá
pravděpodobnější, že Antonín Horák
využil příběh k tomu, aby nalezl
v tehdejším
Československu
spolupracovníky, kteří byli schopni se
pohybovat v jeskyních, a s jejich pomocí
vyzvednout, nebo znovu objevit něco
jiného, než je popisovaná Měsíční šachta.
K tomuto závěru mě vede to, že jsme
pečlivým rozborem příběhu prakticky
dokázali nesmyslnost válečné historky,
která celý příběh uvádí. Ta situace prostě
nemohla vypadat tak, jak ji autor popisuje.
Přesto si myslím, že měl Horák nějaký
důvod, proč napsal ten příběh právě takto.
Na to opravdu neumím odpovědět. Rád
bych, kdyby se potvrdila slova Antonína
Horáka, který v příběhu naznačuje
možnost pozůstatku po starodávné
civilizaci, ale jak jsem již napsal,
hledaným objektem může být i nějaká
záležitost spojená s válečnými událostmi.
A přičteme-li k tomu snahu Antonína
Horáka o změnu své minulosti, pak
hledání dostává poněkud jiný rozměr.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně
úspěchů při dalším pátrání! ■
Fotografie:
Walter
Pavliš
–
www.picasaweb.google.cz/walter.pavlis
Camelot – září 2009 vychází 31. 8. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!