David Růžička_Hory na hurá

hory na hurá / textové partitury
david růžička
část první
2
tv čermák
AťChcaNechcaKdoVěděl
ČermákVtisknutVMantinel
Ú áČermákZádaHekOkamžik
SeNeprořekPískAFujAHvízdat
HvízdKdopakNámToLedOblíz
KehAdázKámrečÁúNaDvoj
ceOPompidou u u u u
u
u
u
u
u
3
v hnípotu zázemí zip.
4
tyjá(tr)
za pískem očí
sní tvář, co se netváří.
sem tam pramení.
t
t
t
chováme v mysli
útulno čtyřnásobné:
můj-mnou, mi, mně, mne.
r
r
r
. .
r
5
nivea love
jednou tu je
jindy zas mění
svou přítomnost
za vymizení (Nivea
jednou tu spí
za nehty špínu
voní
když přivoním
olíznu
splynu
jindy tu není
leč v jejím jménu
svědectví prstů
zn. krému
t o s o u h l a s í.
psáno na zrcadle
krémem den po dni
zas a zase
jednou tu je
jindy se mění
proč sama sní si
zpřítomnění?
)
.
.
.
nIvea
.
.
niVea
.
.
nivEa
.
.
niveA
6
čas nimralův
jsem nimral řekl bych
nimrám se
nimrám
vidíte strom
jeho kmen
větve
listí
barvu
a vidíte nemám čas
celý den
se nimrám
nimrám v kůře
vidíte kůra
a žilkoví listů co
proč mhouříte oči
áá světlo
no to mě unimrá
a potom všem nimrání
se pronimrám až sem
k vám
a tomu vašemu unimranému
vy
ni
mrá
vání že
jste tu byli
že jsem tu byl
když vy tu byli
kde ale já skutečně byl
a jak byste to mohli vědět co
a teď tu sedím s nimráním
vláček si píská kampak si jedeš
kdy vystoupíš
kudy se vydáš až se vydáš
protože to rozhodně nebude jen tak
takové vydání
vydání se z nimrání panebože co mě to napadlo a
to hučení
musel jsem něco provést
někoho zabít
okrást
opomenout
souseda ženu sebe psa
hučí mi v uších žalobné obhájné
ó na to neplatí nějaké vaše nimrání
žalujme odpusťme
7
a kohos okrad kdo jsi byl
a když bys byl
čím budeš příště promiňte
všechny mé vzpomínky prorostly rajčaty
kedlubnou
mrkví a žížalou
a v kůlně mám
považte
stojan a barvy
zkrátka
myslím si
že jsem se jednoho dne
prostě rozhlédl kolem záhonků
a od té doby
to tu poznávám
8
přímý přenos
slaboch jsem a
slabým budu,
co slaboch
zrozen na ovál.
vzdát se? nesmíš!
chceš žít v sudu,
nahý běhat
opodál?
divák, co si
prsty vráží
od hořčice
k buřtům úst,
píská, kucká,
málo platné,
spravedlivý
na to šup.
to je drzost!
on si kráčí.
trenky svléká
na tartan,
všimněte si,
vždyť tam kadí ze závodu
vykázán.
9
tv embolie
obecenstvo
jako jeden,
jako jedna
žena, muž:
„přes hory
a přes doly
v cévách bublá,
hlaholí!
holt tu budu
šukat v bludu,
než síť ve švech
povolí.“
pak ticho
jako když
urve.
10
reportér
vše je nalézáním klíče je
vše nalézáním klíče
nerozumím
vše je... vše poslyšte kam
jdete? nimral bezradně
s mikrofonem v dešti
s rukou přidržující si
nad hlavou deštník
kapky
mlask pádící do minulosti
ze záběru
pryč
mlask
co mi jen
kapky a louže
pět šest sedm kaluží
smutných po soli
mlask uvažuje
jako
jako bych slzou
jako bych kapkou
mlask a v mokru
kol dokol
zrcadla štábu a kolemjdoucích
mlask
a v jedné z kaluží v nejbližší
„jako bych slzou jako bych kapkou
a v rytmu kapek
jako bych jazykem a tváří
tou tváří jako by vmyslet se v opak
náhody víte já“ jak si nasadím brýle
okolnost světa barevných skvrn
se pro mne tak nějak
zostří
11
mikrofon
spím.
to, že spím,
vím...
pak do snu
drc!
a brzdy kvík!
výskok z vozu,
pádím vstříc
plamenům,
co do polí
vešly s vodou
zápolit.
a ejhle je tu
prvý štyk!
váhá,
váhá,
nešťastník.
zčistajasna v hlavě
blik!
režim zmáčknut
natolik, že neříci teď
ahoj snům,
byl bych
zvratné
mé
di
um
12
sv. klika
(e. jandlovi)
j
ak
se tu
jednoho dne
z molekul atomů
z atomů subčástic z této bílé
prázdné mlhy vynoří zívající vřískající
napuštěné vypuštěné fascinované JÁ jak se tu
jiného dne technologií (anti)kliky cháp
e mačkající procházející oh
lížející se rukou
rozevlávaje
za sebou
pyt
le
m
a
ne
dveřmi
ve svém celku.
13
dědek sloup
(z ústavní filmotéky)
osoby: dědek, mladá ergo-terapeutka, vlasta, čtyři babičky, kolečkové křeslo, návštěva, děcko.
co hlavu sloupu mysleme míč. chodbou se kutálí. blíží se, směje se. „kuš!“
bačkora ozve se kopancem do tváře. míč se tu vznáší, a míč tu
poletuje od stěny ke stěně, když tu jej uzmou dvě ladné ruce. „zase vás
rušíme. rušíme,
viďte? proč vlastně nejdete víc mezi nás? ta
vaše televize. sedíte. spíte.“ za barvu tváří
vezmeme růž. dědkova růžová zvážní a ztemní.
„jen si tam pinkejte beze mne dál. zítra si
malujte, pak to tu vylepíme. kdybyste je radši
smířili s kraťasem. takhle to naopak kroutíte k
dětství. z dědků tam ale nesedá nikdo. z těch, co
jsou při smyslech. něco vám povím, holčičko.
dřív byla vlasta na všechno sama. báby k ní
samy chodily péct, víme? to byly buchty,
bramborák, koláče!“ co ženu vlastu mysleme tělo.
robustní tělo, padesát let. s úsměvem promlouvá
s babičkami. „kdákaly, to se ví. když měly o
čem. chodili za ní. a dobrovolně. vy pořád zvete,
nutíte, přemlouváte. já mám svůj klid a chvíli s
přepínačem.“ hořce míč uražen tiskne se k boku
a k dívčímu klínu. „teď tu holt máme nutriční
dekrety, guláš a mlíko, kyšku a sekrety!“
přejděme trocha té básnické neřesti. mysleme dál.
nu, stařec už sípá, vzteká se, vydechuje. „bude
vás tu jako hasačertů! a děvek k hovnům pro
změnu nepřibylo. o tom se najednou prý nesmí
mluvit. řekla to vrchní, říkal to audit. no to je
důvtip, díky za audienci!“ co patu sloupu
vyšleme míč……..
hop! chodbou se kutálí.
blíží se, mračí se. prstíky dítěte jej lapí ve vzduchu. stisknou ho,
pozvednou, přivedou k životu. „jů, můžu si, maminko, s tou paní hrát?“
děvče se roztiká a pomalu zjihne. tady show končí, v hodinách kukne.
○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○○
₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪₪
14
trollí porno vagňa
esta vesta!
stojíl o to hek madam
proniknót vpér vaginam
stojíl hento ještě více
nechca tam jen z polovice
tuhle v bocích perfidní
s vlastním áchjo kolik dní?
stojíl za to takže proto
stojíl tento prosím pronto
stále mýlíš po čem pískám?
nejde o to kóknót jen...
vlézti dovnitř vylézt ven
to je vagňa naše stáj
stojíl stojůl stojalaj
vaginám vpér vaginam
15
komiks / voice band
()
první řekla:
buď
mi
bráškou!
jen
nepodlehnout,
á! je to tady:
jsem bráška!
no tak si
pročisti
plech!
bude znít hudba!
druhá řekla:
jsi tou nejlepší(sic!)
verzí, totiž
bráškou.
hm,
jen
nepodlehnout
pokušení,
víš, že ses tomu
chtěl
vyhnout...
víš?
nesměj se!
jsi snad šášou,
či jsi
bráška?
elis a herm, herm
a elis,
slova spíš
z komiksu, hle!
pleju slechu!
plechu play...
()
(h. pascoalovi)
přednést kvadrofonně
protisměrně
najednou.
16
nimral, nůž a kus kůry
h
o
upe
se, vlní,
vlní, houpe,
co plachta s vět
rem v ráhnoví, o boku
ladném tady sborem hádáte,
že vám napovím? špulí se, rostou,
chvíli půlí, doutníky vašich retro rtů, se
stopou rumu připění se, vydechnou, vdechnou,
dů
da
dů.
„okamžik plave, v mžiku se topí, tvé něžné íá plné strachu,
budeš mou pláží, nočním molem, má vlastní možnost,
ráhno krachu!“ houpou se, vlní, vlní, houpou, co
plachty s větrem v ráhnoví, to ony vdané
rády vedou pod mořem kabel zás
loví...
17
schodištěm si přát prefabrikát
zítra si s dobou
zítra se společností
item tvým životem
jakož i s tebou
zítraužpozítří!
tou dobou
společného
života
láskou
včera si s dobou
včera se společností
item tvým životem
jakož i s tebou
včeraužpředvčírem ou!
tou dobou
společného
života
láskou
dneska si s dobou
teď!
právě teď si s dobou
18
pinie zrzky!
hle, po pihatém stěžni
stéká v kapkách pot.
pinie zrzky?
těm pod pihatou hrudí
pochoduje mlok.
pinie zrzky
pinie zrzky!
kdo tu prská medovník,
bude leptán, co?
nevzbudí se lvi?
malý salamandr spí,
hájenky, borky.
19
noc
na nebi hvězdy,
z nebe šňůrka. výše, výš!
kladkou hni, pane!
ne, spáče nech vlát.
z nebe šňůrka, šňůry, drát!
amore, klapka!
20
studio M

.
.
.
.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
21
v zázemí hnípotu vtip.
22
výlet
všil prý jistý
h
ň
í
p
pod kabát jedový šíp! řekne a zívne:
za hajzlíkem klid,
v hnípotu zázemí zip.
drezína v kůlně.
(za hajzlíkem klid,
v zázemí hnípotu vtip!)
tvářím se líně.
23
kynutá cesta
vinouce se k nám stráněmi těsta,
vrátka viz ústa, jazyk je cesta.
vrátka jsou ústy, jazykem cesta,
vinoucí se k nám stráněmi těsta.
jde po ní ptáček, v hlavě má háček.
poskočí, vznese se, v letu svém přednese
talk-show sedmipáskům/páskám,
cvrli cvrli, odpískávám:
dávno tomu, žralok chcíp!
bledý rytíř, milost! píp.
jistá selka snědla muže!
jeden v druhém našli nože!
kdopak by se tady bál?
příště jiný vše udal:
vrátka prý ústy, jazyk je? inu,
málo ti kynu, splasknu a zhynu.
24
nimralovo ct
(f.koukolíkovi)
když chodník co chodník je branka
když cesta co cesta je les
omámeni sluncem
jako ve snách
kráčejí si v ústrety
vrznou vrátka
úsměvy se obejmou svými ústy
dlaně se políbí kolem ramen
dechy proudí
to jsem rád...
promiňte,
myslel jsem.
ano?
já...
a omámeni sluncem
odvracejíce se
přece se na vteřinu jisker milují
výboji svých indukčních
proudů
nic víc?
jako ve snách vrznou vrátka
když chodník co chodník je branka
jak rozlišujeme předměty od tváří,
jak poznáváme barvy a zvuky, jak rozlišíme
když cesta co cesta je les
hudbu od kapajícího kohoutku, co se
když štěstí co štěstí je slánka
děje, když mluvíme a když chápeme,
když chodník co branka
je pes
co nám kdo povídá, když
čteme
25
tůň zmatení
na konci vody,
takto zvaném,
k místu zvoucí
zvonec doby:
ano zaplať,
zaplať ne!
je, co bude,
pomine!
spustíme tvář.
spusť, loutko!
svlékneme tvář.
svlékni, hade!
setřeme tvář.
setři, lháři!
smyjeme tvář.
smyj mě, vodo!
(polkni se)
v po .
hle
du
. .
tom
kdy
.
bych
ži

lo,
vzpla
neš
ze
vnitř,
co
by
by
lo?
(polkni se!)
kdo mě čeká
v tůni na dně?
na dně tůně
špunt a sáně!
setři, lháři!
zkrať to, tmáři!
vpij se, vodo!
vdechni tvář!
spusťme tvář!
na konci vody,
takto zvaném,
k místu zvoucí
zvonec cody:
ano zaplať,
zaplať ne!
je, co bude,
pomine!
26
rvárna
(l. smočkovi)
rváči vroucně
rvou si z hrdel
cáry písmen,
kusy slov.
ejhle, zuby,
rty a ústa.
uši, pozor,
drzý most:
nos a čelo,
- tváře žerem!
vlasy, chlupy,
ocas, chvost,
rvoucí se dík
rvárně urvou
drátům, šňůrám
pro radost.
rvát se s cizím!
rvou se s řevem.
neprorvou se:
kost je kost.
uřvat řevem
cosi ryzí,
nedořvat se:
hostím zlost.
(došli mlčky až na roh, kde byla rvárna.
vycházeli odtud dva výrostci
se zle pohmožděnými obličeji.
profesor se zastavil: „mládí života,
života mládí! drobty to věčné radosti!“
pokyvuje hlavou, usmívá se.
mladší se nesměle zeptá:
„nezajdeme na chvíli?“
profesor mávne rukou. vejdou dovnitř.
„nu, tak se do toho dáme, což?“
„ale až po vás, pane profesore,“
řekne mladší s uzarděním.
„jak myslíte, chlapče,“
povzdechne profesor
a ohlédne se ke dveřím.
pak náhle udeří mladíka do obličeje,
aby se vzápětí vrhl na jeho hrdlo.
mladík ho však sráží k zemi,
profesor jej kousne a vstávaje,
zmocní se nohy mladšího.
ten poskakuje, zatímco profesor
jej kope s vítěznou rozkoší.
facky, kopance, hrozen těl v šeru,
hmota hnětená v bubnu,
hustá pěna bublinek, zvolna ubývající,
pukající bubliny pěny: ticho.
„dneska je doba rozmazlená,
a někteří lidé neznají míru,“
řekne profesor s utrženým límcem.
„ale jak říkám, jsou tu vzpomínky, které hřejí.“)
27
12 řádků
(emily dickinsonové)
že je to krásné doslova
býti dnes slovem za vola
čísti a plakat zároveň
jeden, byť poslán z kola ven
cítí se knihou osloven
oslí to řeči! - úroveň
zdá se být laťkou skokana
co tyčí si jen pomáhá
vpravdě však trpká oslava
zváti se volem od slova
jeví se lázní očistnou
nocí, jež skrytá za jiskrou
28
pane,
ty, jenž jsi druhým,
x-tým,
ty, jenž jsi v mé hlavě, ty,
jenž jsi mnou
a ty,
jenž jsi j á,
pane,
nimral se zarazil a zvedl oči.
29
manuál
kde končím já, abych tě zapsal
kde končí ty, abych já zapsal
kde končíš já, abych j á zapsal
etc.
30
(případně)
á
á á á j á á á
á
jy
dý jódle
svým jódlejy
kážet t v é m u snu
z horského velikánu: nepře
31
směrovka
(podle terapeutických not)
tajemství
života? dobré.
tajemství rovnováhy?
dobré zvyky. tajemství
cesty k cíli? mít dobré zvyky.
kdybych věděl ... (kdybych byla
věděla, kdybych
kdybychom
i cos ušil!)
bylo tušilo, ech,
byli, býval tušil, co ušijeme
je to pořád dokola: kdo
nevolá! kdo myslí moc...
života! dobré zvyky jsou
mít dobré zvyky vedoucí
nemyslí,
odvolá. (dobré je tajemství
tajemstvím rovnováhy! ano,
nás tajemstvím cestou k cíli.)
32
kytarko, hrej!
„toliko ke
snům. věci, jež
se asi nikdy nezrealizují: v prvé řadě organické
propojení slova a hudby nikoliv podrobnou kompozicí
ale spíše danými domluvenými jádry plus následnou
improvizací. a zadruhé (ač si tyto myšlenky dobře
uvědomují, že nevznikly teď a nevznikly tady)
fotografické
znázornění textů
případně celých sbírek ve větších formátech
zavěšených na zdech, s přiloženými zrcátky, jež by procházejícím
umožňovaly rozluštit chaos převráceného zrcadlového tisku jednotlivých
básní. takto zaktivováni stávali by
se postávající spolutvůrci světa knihy
právě pro ono nutné zřetelné zpom alení čtenářova myšlení ne nepodobné
skutečnému psaní básní - a lépe - jej ich faktickému ‘zapisování’...“ řekne
a odkládajíc potištěný arch papíru vzhlédne a zívne: „a můžeš, nimrálku,
vůbec hrát, když už ti zbyly jen ty dvě struny?“ „neslyšíš, jak sexty
znějí? do prstů krásně jdou. přišlé už odcházejí.“
33
případně bota
temnou chodbou, ztichlým domem,
k dveřím potmě nahlížím.
kliku svírám, kuchyň holá
s louží v okně za mříží.
„však tě cítím. vidíš? koukám,
trochu se ti zavlním.
řekni, ploutev v dáli zívá,
kytovců zpěv rozezním.“
„slyšíš...?



protáhnuv se, zmámen slovem,
v pyžamu se vydám s ní.
to je letos první píseň
v téhle louži posledních.“




34
přeměřuje farská
láska, uvažuje farská,
je vždy tím, co skutečně
vnímáme jako lásku,
nehledě na to,
zda jsme zacílili správně
či - byť i zcela - mylně
a vykládáme pak, že šlo jen
o dočasné pomatení smyslů.
pravděpodobnost, že trefíme
ideální terč, je však poměrně
nízká, neboť člověk po většinu
svého odvěkého putování
nerozumí sám sobě, což je a není
obdoba onoho nevědět, co chci.
je to nakonec spíše v jeho protipólu,
totiž: vím, že nechci nic,
přeměřuje farská.
35
sugar lílá
stáhněte rolety zavřete krám!
veliké zpívá se dalaj-lá-lam!
dále než dál prý počalo cosi
co zrodil třesk čáp nebo kosi
co pokud domýšlím k prvnímu ránu
aspoň jak vzpomínám nebylo v plánu
zkrátka ať tvrdí to lhář nebo přítel
já jsem to doposud nepromýšlel
šeptá se leccos pravda kdoví
tohleto vědomí k bezvědomí
může si kliďánko pomyslet v trávě
může vás obmýšlet vrávoravě
že jsem se stáhlo do bodu v bod
že mi pak přišlo malinko vhod
vytáhnout špunt propustit energii
že budu sám sobě blasfémií
trojdomý pán tvářit se nesmlouvavě
že budu podmínka co bolí v hlavě
že jednou budete moci mi říci
‘překročme hozenou rukavici’
‘hmota a život? zváženo krizí
může být v iluzi desiluzí?’
dále než dál prý počalo cosi
co zrodil křach šváb nebo vosy
co pokud domýšlím v kouli či rámu
aspoň jak vzpomínám nebylo v plánu
stáhněte rolety zavřete krám!
veliké zpívá se dalaj-lá-lam!
36
z nimralova snu
.
.
děkuji, pane, že jsem se dožil těchto dnů, .............................................
děkuji, pane,  že jsi mne zachoval v životě. ................................
dej, pane, abych se zdráv dočkal ještě mnoha dnů, ....................
dbej, pane, o všecky ostatní mé blízké. .....................
modlím se, pane. .......................................
..
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
37
snad. mysl
nemám. drátky? padá. naopak?
a dráty PÁD LOUTKY z příběhů,
mně známých, jiným nadělení.
nevím. jestli...
38
část druhá
39
si, si, douděra, legranda ola bét! zvláštní že se lidi tolik bojí.
smrti? ne, sebe, že se neustojí.
(ze skupinového sezení phdr. konráda kapitoly)
40
...červený svetr?
(tamtéž)
41
preludium
osoby:
rozhlasový redaktor
básník
posluchač
děje se kdesi v rozhlasovém studiu. pomalu doznívá hudba...
ještě než jsme zapnuli mikrofon, mluvil jste o
červeném svetru, vzpomínáte?
...svetr. poprve jsem jej spatřil na palackého mostě.
blížil se ke mně přes řeku od železničního mostu
pod vyšehradem. od té doby jsem ho již nikdy
‚skutečně‘ nespatřil. je to velice specifický svetr.
jiný než ostatní. vídám jej ale často. kdesi.
snad za očima. rozumějte. červených svetrů
je kolem nás přece spousta...
rozumím.
jelikož se mi tedy stále vrací v myšlenkách,
pak o něm musíte uvažovat. musíte jej
chtě nechtě vzít v potaz.
ano.
v mém tichu mi však stále uniká.
myšlenky po něm pátrají všemi směry.
bezvýsledně. co je zač tenhle červený svetr?
a proč zrovna červený? nosil jsem snad někdy,
třeba v dětství, také takový? měl jej snad na sobě
nějaký pro mne zajímavý člověk?
nějaká dívka?
promiňte, ale sám tu sedíte v červeném svetru.
to přišlo potom. nosím ho ode dne, kdy jsem pochopil,
že o něm nikdy víc nevyzvím. už si ani nemyslím, že bych o
něm mohl cokoliv zvědět. je to snad znamení? stav čísi (mojí?)
mysli? jakási zóna, napadlo mne mnohokrát, ale čeho?
myšlenky se kolem něho točí, víří, ale když jím proniknou,
umlkají... proto jsem si ho začal oblékat. rozumíte?
alespoň do něj vniknout, vstoupit do zóny a... mlčet.
dnes o něm ale mluvím, což dost dobře nechápu,
čemuž nerozumím.
pak je tedy tento záverečný rozhovor o básních,
které nám uniknou, které jsou nezaznamenatelné...
dá se to tak říct.
...promiňte, ale přece jen tu máme ještě jeden dotaz.
dobrý večer.
...haló?
ano? můžete mluvit.
dobrý večer. já mám takovej, tady na pana dotaz...
jistě.
...hm, zřetelné nadechnutí, ty... ty zrůdo!
ty hajzle svinskej! chcípáku, ty lůzo,
42
básník:
a jejej!
posluchač:
ty hnido ubohá, ty...ty.................
hudba kanálů se rozezní studiem v mohutné kadenci. redaktor
povytáhne obočí a roztáhne ústa do pobaveného úsměvu.
básník po chvilce:
promiňte, ale nemohli bychom to už utnout?
redaktor, do posluchačova nekončícího emočního arcivýlevu:
... víte, já jsem tu dneska poslední den a... nezlobte se,
ale nenapadá vás, že by tito lidé, ukáže prstem kamsi vzhůru
a ústa se mu zkřiví vzmáhajícím se vztekem, mohli mít také svou,
byť specifickou, ale přece pravdu?
děláte si legraci?
ani v nejmenším...
co... co to děláte? zbláznil jste se? okamžitě mě pusťte nebo...
dvacet let poslouchám takový nuly jako seš..., ozve se šílený,
stěží ovladatelný sykot, ty... hajzle sviňskej! ty chcípáku... ty...
vrzání, skřípání, funění, břinkot, tupé mlasknutí, atd. nakonec básníkův
zdivočelý řev. mezi sotva artikulovanými slovy zaslechneme cosi jako
kydy, prase, zabiju, ty vyschlá... setmí se a znovu se ozývá hudba.
43
dada song
psát nebezpečně.
ifan wernisch
kdo z vas,
mivánci,
pójde k snídanci
prcdel omyť?
ech, vy grantovníci!
koklik zapltím za anténku,
za myšvénku, přkoklik
za obraz před ni?
pro mivánka kunderánka
poetie nič. že hó próza,
žádné lyrik, tak dloho to čist,
jak bé slovo řeklo něk rty
o tém svěntě vic.
keho to zajíma...
ech, mivánci!
huma kavula.
44
ochcáno ze zdi
co je to za poeticus!
„hanba až banální...“
45
limbo kalimbo
lízat lízino malé pjú.
míříš k západu, nebo k mú?
46
upír douděra
být bratrem být
ač ne po krvi
snít krví snít
tak blíže líže sestře:
jsem rád v zelené době být šťastná že žít v čase kdy poslouchat tótó!
jsem rád v zelené době být šťastná že žít v čase kdy poslouchat tótó!
ten hoch rozumí ženské duši pak tedy nechápu
že by dnes ženy neměly
duše?
taky chtít...
být bratrem být
ač ne po krvi
snít krví snít
tak blíže líže sestře.
47
cvičná patrola
co složité se neví
co prosté je
se pojí
mluvívávéme-li o světě
mluvívávéme o národě
poluci modu sázce zradě pí
tonalitě a co takový obyčejný zázrak hý?
chrodit v něm a lumírat
mžít jím, výt a smilovat
dracovat a lhávat se
želkovat a drandit se
týmat se či ďýrat bez
sválčit jím a zprazlit mez
kšeptat v něm a všetrat z něho
jméně zin čil stohem édo!
mluvívávéme-li o světě
mluvíme jak o tetě
já víc já míň
48
knižní svět
.
.
.
.
.
.
.
rozumíš dobře co připouštím ta ti však dovolí u
samé hranice a někdy se mění kniha vcelku není
pokud je jak je od začátku () konce snad získá v
případě vrátí znovu a znovu může ji v mysli jak
se mu zlíbí účinek zkrátka k ‘atomismu’ básní
rekonstrukci skladby je tak napínána kontinuum
nevysloveno problém v jistém ohledu tu zůstává
viset ivana zda autor básně či zda básně jeho
rozumíš dobře tomu co říkáš .
.
.
.
blafblaf
49
tv
.................................
..........................................
.......toto.není.skutečný.film.......
.......................................................
.............může.však.přebývat............
........................v.tvé......................
................................................
.................hlavě..............
50
pak možná
domluvit
se, ne s
někým
nebo s
něčím,
ale
dopovídat
se k
někomu
či k
něčemu,
tedy
domyslet
až
k tobě
čili k
s o b ě,
být
intuitivně
oním,
být
intuicí,
s e b o u:
ze stromu padá
jablko. ze stromu
padám já. jablko
padá ze mne. sám sebe
upouštím, sám sobě
padám. sám sobě
rostu, sám sobě
kvetu. sám sobě
zraji, sám sobě
plodím. sám sobě
umřu, ze stromu
padám já.
fuj.
51
saxofonistova pozice
(marcelu bártovi)
zpátky do stromů,
jako když spadne slunce,
zvedá se listí.
52
opičí variace
zpátky do stromů,
jako když spadne slunce.
zvedá se listí.
53
já, písnička
že uložit mám můru takovou
k ledu vzpomínek a tát?
s příchodem jara
vlhne zem po dešti.
há-jé! há-jé!
zas větrem osychá,
a opět vlhne.
há-jé! há-jé!
tak jako můra má
když lehám a vstávám.
há-jé! há-jé!
do ejchuchu pelechu
a z pelechu ven.
há-jé! há-jé!
s příchodem léta
ticho své obydlím.
há-jé! há-jé!
na chajdě pod stromem
prospávám večery.
há-jé! há-jé!
podzimních příchodů
na skobu věším klíč.
há-jé! há-jé!
paměť má zámek svůj,
však zimu nepřespí.
há-jé! há-jé!
54
ve věci úlú
tak včera večer přijde douděra,
postaví se před můj/tvůj kalendář
a řekne:
„jé, co ty to tady máš za malýho
špunta?“
„to je grétka,“ řeknu já.
„ale ne, tady ti leze ňáký
mimino.“
„tak to bude natál z lípy,“ řeknu
a přijdu blíž...
„ty vole, dyť to je mikeš! to je
tvoje dítě, douděro, víš?!“
douděra zakroutí černou dírou místo
hlavy a odtuší:
„já jsem ňákej hrozně unavenej.“
píše farská.
55
next wave
(jance)
vysílám zrnky, rozhlasem
písku,
pro vhodnou vlnu,
relaci uší...
ty víš, o čem mluvím,
nelekej se.
jsi tak krásná, děkuju ti,
žes mne proměnila.
jsem jak motýl, noční,
možná.
teď jsem krásný, nelekej
se.
ty víš,
o čem mluvím.
56
anima
zdála ses mi, nahá bylas,
jen jsem vnikl, promluvilas:
„je-li večer, či snad ráno,
křičím do tě: neslýcháno!
jsem-li báseň, předčas mívám,
ze sna často dechnu živá.“
oči mrtvé na mne mrknou,
odpovím hrou nepolknutou:
„anima jsi, ráno, večer.
sedám do tě, bych ti klečel.
jsi-li živá z druhé strany,
nahmatám tě na dně vany?“
zdáváš se mi, nahý býváš,
jen mnou vnikneš, už mi zpíváš:
„je-li večer, či snad ráno,
křičím do tě: neslýcháno!
jsi-li slovem, předčas míváš,
z bdění často mlčíš živá.“
57
písečná
a kdyby sis sedla zapomínajíc proč to,
totiž slovo sedět a smysl sezení,
a kdyby ono sedět co tvé zívání
propadlo se k řádu zírání,
bez tebe,
bez sebe,
samosebou,
mlčky,
stalo by se smyslem,
jenž věcí není,
vtipem bez pohrdání,
v porodnicích hvězd,
v nitru tvé úsoby,
při velkém třesku cosi o tom ví,
ti, kteří nás sní,
my,
kteří sníme je,
i kdyby sis lehla,
nepochopíme
hvězdy vztahující se k člověku,
lid vzdalující se hvězdám,
jen kdyby si sedl,
zapomeneme
58
napajedlo
(etuda)
snad abych utáhl na závit
prázdno, ten svůj čas,
dávám se na cestu smutnou,
přišel mě k ránu pozdravit
samotář slon krajinou pustou.
přišel a stanul v napajedle,
dokola kolem on a já,
řekl mi krátce, neměl sil,
jak šakal teskně žadonil,
sedni si ke mně tady vedle.
býval jsem mladý, je to let,
kdybych tak dohléd‘ nakonec,
potkal jsem tehdy člověka,
tančil a zpíval, plakal hned,
že radost k smutku utíká.
chtěl bych být také jako ty,
jdou z toho na mne mrákoty,
troubím mu, dupu ve křoví,
veselý, smutný a kdoví,
jednou, jen počkej, nahatý.
příště však za mnou přišel sám,
ve tváři bolest, uzlík ran,
byl velmi slabý, zestárnul,
pach smrti si mě ovanul
a zůstal u mne napořád.
než zemřu, musíš pochopit
prázdno, ten svůj čas,
vydal ses na cestu smutnou,
jsi jenom šlehem, výboj rejnoka,
víčko nad prázdným důlkem bez oka.
59
interludium
(douděrův oblíbený kus)
bylo, přebilo; autentická stařenka, případně asi 90 letá
odvážná herečka, přechází zvolna, velmi zvolna, a přesto
rychlými kmitavými krůčky, jako kýmsi tu zapomenutá gejša,
jeviště; z pod erárního andělu jí při pohybu nohou tu a tam
vykoukne zadek a vagína; jde zleva doprava a mizí do
portálu; autentický stařík, případně asi 80 letý odvážný
herec, přechází zvolna, velmi zvolna, šouravou mechanickou
chůzí jeviště; z pod erárního andělu mu při pohybu nohou tu
a tam vykouknou pleny zn. semi; jde zprava doleva a mírně
šikmo; když dojde k posteli v levém rohu jeviště, zastaví se,
obrátí čelem vzad a míří zpět, opět se zastaví a v protilehlém
rohu na několik minut ustrne pohledem kamsi; na již zmíněné
ústavní posteli leží autentická, případně asi 90 letá méně
odvážná herečka; občas ucucne čaje z kojenecké lahve; akce
všech těchto tří postav se víceméně opakují a prolínají; po
chvílí se z portálu vpravo vyřítí pojízdné koupací křeslo,
tlačené sanitářem; zmizí vlevo a kdesi za scénou se ozve první
stoletý výkřik: „jiříčkůů!“ minuty plynou; 80 letý stařík se
právě zastavil nad ústavní postelí, odkudsi se vynořivší 90
letá gejša vcupitala poněkolikáté do našeho pohledu a zase
zmizela; po chvilce se zleva vyřítí koupací křeslo s vyděšenou
tváří 70 letého autentického staříka (případně viz výše) a za
scénou se ozve další stoletý výkřik: „jirko! jirko!“ stařenka
ležící na posteli se podívá na vypnutého, nebezpečně
naklánějícího se staříka, napije se z kojenecké lahve a zcela
nečekaně jí mrští do publika: „to-je-bl-bec!“ v hledišti to
zašumí; vše si i nadále udržuje řád; pak odněkud z portálu
vyleze autor a hlesne do publika: „chtěl jsem se zeptat,
nechce se někdo na něco zeptat?“ diváci začínají být
nespokojení, ozývá se první hlasité reptání; autor: „klidně si
zapněte mobilní telefony,“ řekne a zmizí do portálu; několik
diváků tak provokativně učiní; vypnutý stařík se uvede do
pohotovostního režimu a odkráčí pryč; „já se ti na velký kozy
vyseru, těch jsem si užila! jirko!“ ozve se za scénou a komusi
v hledišti zapípá telefon; muž přijme hovor a počne si
nepokrytě domlouvat jakési zítřejší jednání; to vyzve gejšu
k opuštění jeviště; sestoupí po schůdcích a zastaví se před
naším znervóznělým bankéřem; zdrží se dlouho; „jirko!“ po
třetí, možná po čtvrté, přefičí jevištěm koupací křeslo; za ním
se přišourá znovu nalezený mechanický stařík; dojde
k posteli, a vypne; ležící kojenec cosi kutí pod peřinou;
vzhlédne k vypnutému nebožákovi: „m-m-m-m... ty-si-bl-bejty-kur-vo-jed-na...
m-m-mm...“„jííířřřííííččččkkkůůůůůůůů!!!!“ sanitář za scénou:
„mařeno, drž už zobák, doprdele!“ gejša se probere z transu
60
a kolem uvaděček vychází ze sálu; z portálu vykoukne hlava
autora; aniž by zopakovala svou předešlou otázku, povytáhne
obočí a zeptá se rovnou: „...ne?“ stařík se naposledy uvede
do pohotovostního stavu a opouští jeviště; stařenka-kojenec
hněte a hněte; nakonec se otočí zády k publiku, mohutně se
uprdne a mrští za sebe čerstvě uhněteným smradlavým
knedlíkem; to je příliš: diváci vyjeknou a houfně opouštějí
sedadla; muzikanti, popíjející za scénou, na nic nečekají a
vcházejí na forbínu; kutálka vyhrává a gejša se přece jen
přichází rozloučit se svými věrnými...
61
velkyj ekologij
byl, zbil.
bil mužik,
bil.
byl, zbil.
byl mužik,
zbyl.
když ubíl,
když ubíl.
sám
62
vernisáž
zadní operní pěvec předstoupí a spustí: „ty seš
prostě takový moje silný emoční jádro; no, spíš
stovky emočních a v posledních tejdnech spíš
atom-jader! prostě si tě uvědomím, nebo tě v sobě
oslovím, jádra se rozevřou a energie obsažená v
tvým obrazu se uvolní, vytvoří představu, co byla
kdysi tebou a v jistým smyslu znova je.“
(zástupci médií: „nijak si tě nepřikrášluju!“)
„a tak ti vyprávím, hodiny, dny, roky. ty o mně
na týhle úrovni vlastně víš strašně moc věcí. a
přece seš to ty! chápeš? neustále ze sebe
vyzařujeme informaci, představu, a tu můžou
druhý v sobě ukládat a zase rozvíjet, rozvíjet do
nekonečna, i když s tím už nemusíme mít moc
společnýho. já si vážně myslím, že jsme součástí
celku, ne jeho vyňatý pozorovatelé. jsem v lidech
a oni jsou ve mně, a chci, abys ty, ta skutečná,
byla svobodná. ale proč bys měla bejt svobodná
zrovna se mnou? chci, abys byla šťastná právě
proto, že tě mám tak rád. asi to zní
nepravděpodobně, ale je to tak. tak mě klidně
pohlaď nebo si mě omazli...“
(zástupci médií: „pohlaď nebo omazli?“)
„op se řítí dál po svých naznačených kolejích:
ahój!... nebój!... a!... napíš!... a už dost. už
nebudu.“
přední operní pěvec se ukloní a laskavě odejde.
vernisáž může začít.
63
pisálkova dobrodružství
nebesa mlčí,
soudružky učí.
ivánku, díky,
děkuji, úči!
sedaje, když sedím,
zmlknuv, když mlčím,
rozcházeje se, když jdu
po celou dobu zamrzlý v ledu,
odněkud někam se nesa,
padám si vzhůru na nebesa.
slovo se kradmo přikrade,
stávajíc se tak překradem,
odněkud někam se nesouce,
nesem své nůše tichounce,
nebesa trčí... ivane, díky,
děkuji, úči!
sedaje, když sedím,
zmlknuv, když mlčím,
rozcházeje se, když jdu
po celou dobu zamrzlý v ledu,
odněkud někam se nesa,
padám si vzhůru na nebesa,
víc nic. míň...
64
dvojí život
už několik let vím
o jistém mladém muži
stejného jména
stejného příjmení
jen o málo starším
žijícím
studujícím v plzni
jako kdysi já
a pozor
teď to přijde
píšícím básně
možná
nabízející se záměna
skrývá ještě půvabnější
otázku původnosti mých
i jeho básní
korespondující
s mým často vracejícím se pocitem
nejsme-li někde jinde
nejsme-li někým
něčím jiným
a jsme-li
pak čím
kým
a nejsme-li
zdalipak jsme vůbec
můj milý příteli
nechci být osobní
ale možná by ses mohl také
trochu zamyslet
štípnout
a dát mi vědět
kdybys snad
kdybych
ech!
v obou případech nám
zbývá úskok zděšení
nelekej se
ještě jsem tu já
65
večírek na skle
(šestero dýchnutí)
myslíš si že existuje
slovo jež by nebylo veršem
ať už píšeš báseň
text
ahoj
výčet
nálezů a ztrát
co na tom jsi-li básník
jsou-li toto verše
cvičení či
prostná kontemplační
šach či mat
bude to někoho zajímat
ptáš se
co na tom
lásko
nebavím se
pojďme dom
66
červený svetr
ještě než jsme zapnuli mikrofon,
mluvil jste o červeném svetru, v
zpomínáte? ...svetr. poprve js
em jej spatřil na palackého mostě. blížil se ke mne přes řeku od železničního mostu
pod vyšehradem. od té doby jsem ho již nikdy ‚skutečně‘ nespatřil. je to velice spec
ifický svetr. jiný než ostatní. vídám jej ale často. kdesi. snad za očima. rozumějte. č
ervených svetrů je kolem nás přece spousta... rozumím. jelikož se mi tedy stále vrací
v myšlenkách, pak o něm musíte uvažovat. musíte jej chtě nechtě vzít v potaz. ano. v
mém tichu mi však stále uniká. myšlenky po něm pátrají všemi směry. bezvýsled
ně. co je zač t enhle červený svetr? a proč zrovna červený? nos il jsem snad někd
y, třeba v děts tví, také takový? měl jej snad na sobě nějaký pro mne zajímavý člo
věk? nějaká d ívka? promiňte, ale sám tu sedíte v červeném sve tru. to přišlo poto
m. nosím ho ode dne, kdy jsem pochopil, že o něm nikdy víc nevyzvím. už si a
ni nemyslím, že bych o něm mohl cokoliv zvědět. je to snad zn amení? stav čísi
(mojí?) mysli ? jakási zóna, napadlo mne mnohokrát, ale čeho? myšlenky se kole
m něho točí, víří, ale když jím proniknou, umlkají... proto jse m si ho začal oblé
kat. rozumíte ? alespoň do něj vniknout, vstoupit do zóny a... m lčet. dnes o něm a
le mluvím, co ž dost dobře nechápu, čemuž nerozumím. pak je t edy tento závereč
ný rozhovor o básních, které nám uniknou, které jsou nezaznam enatelné... dá se t
o tak říct. ...p romiňte, ale přece jen tu máme ještě jeden dotaz. dobrý večer. ano,
můžete mluvi t. ..............................jistě. ................................... ........kdo prosím?
67
ve věci úlů
zvětšíme-li poloměr nukleonu na jeden cm,
takhle nějak to bylo, píše farská, pak elektron i kvark
musí mít poloměr menší tloušťky lidského vlasu
a poloměr celého atomu bude srovnatelný s deseti fotbalovými
hřišti na délku!
je tedy správné říci, že je svět v oné úrovni průhledný,
takřka prázdný?
(průhlední lidé, průhlední... v průvanu, prázdnu, poledni...
kde jen jsem ten verš četla?)
pak se rozletí dveře a do místnosti vlétne vyděšený douděra:
„v televizi dávaj dva dny po sobě stejnej hokejovej zápas!
kurva co se děje! nebo jsem se zbláznil?“
zvětšíme-li jádro problému hlava-úl/hlava-úl!
oběhneme kolem něho v desetpůl?
píše farská
68
o úchylech douděra
pravda, slova jako stalker,
stalking dnes nabývají poněkud jiného
– i když také velmi zajímavého –
významu,
leč chuděry holky, neboť
(a vaše starší posluchačky prominou)
nějak si neumím představit pronásledovanou
dámu v letech prchající před neodbytným,
nárůživým mladým mužem, a případně
chudáci kluci, neboť
(a vaše starší posluchačky prominou)
nějak si neumím představit prchajícího staršího muže
pronásledovaného mladou úchylnou šťabajznou.
69
klobouk a dýmka
je ale pravda co tvrdí enzensberger:
vezměme člověka a vylouhujme z něho
těch několik málo procent vyjímečnosti
- či lépe řečeno jeho touhy po vyjímečnosti a zbyde nám zdrcující převaha normálnosti,
............. obyčejnosti, tedy toho, co je v pravém smyslu ..................
na člověku svaté...
۞
۞
ale, promiňte, neodporujete si teď tak trochu?
možná, ale odporovat si, dohadovat se,
hádat se se sebou samým, mluvit proti sobě
patří přece k výbavě každého zoufalce, který si,
{
}
byť jen na vteřinu, připadal někdy vyjímečný,
\.
/
jedinečný. o co pravdivější mi potom připadá ten druhý,
\. /
obyčejný, když
na slova jako světlé zítřky, apokalypsa, ......................
progres, na věčné časy s tím a oním, jen pokrčí rameny
a řekne: nevím, asi máte pravdu, ale, propánakrále!
už musím běžet vyzvednout ze školky malou Esterku...
a jak mám potom všem rozumět vámi zmiňovanému piňďovství?
tak i tak.
aha.
70
dumka
zasněženým stopám přání
lépe padne, co je k mání:
místo semen ptáčkům lůj,
na červenou radši stůj.
ehm!
pa-t-cs-pá
pa-t-cs-pá
ehm!
pa-t-cs-pá
pa-t-cs-pá
ehm!
pa-t-cs-pá
pa-t-cs-pá
ehm!
pa-t-cs-pá
pa-t-cs-pá
71
douděrova sms
(fade out)
proč sms-dramata? protože si myslím, že právě podobné
nakládání s jazykem je vhodné pro tento druh pokleslé
literatury. je možné vydat je tiskem nebo po domluvě
s operátorem mobilního telefonu jako součást rozšířené
nabídky služeb. neboť mě od dětství těšilo spíše než
sledování filmů jejich vyprávění. často pak bylo toto
vyprávění větším zážitkem než jejich následné shlédnutí.
nemám ambice psát rozhlasový či filmový scénář nebo
divadelní dramata. tyto texty psané dramatickou řečí,
případně uvažované jako sms-příběhy, jsou integrální
součástí
té
které
knihy.
nic
víc,
nic
Ө
..
Ө
míň
72
psychoventilace č.17
(podle phdr. konráda kapitoly)
73
čelem švejkem
(na koulelo se koulelo)
už mi z toho c. und k.,
cáky cáky na maják!
do blesků i do hromů,
čelně švejkem vstříc tomu!
už mi z toho cáky cák, o kom o čem že mluvím?
nervů attack na maják.
švejk jen závoj, fóru stín?
vám (kdož vědí): „jdou domů!“ burn out nervní, standard? snad.
eu z hlavy vyženu.
sanitář jsem, kodiak!
kdo rozumí, pochopí.
čelně se tu lopotit!
jak jsem řekl: „jdou domů,
sic je básní proženu!“
74
postludium
děje se kdesi ve studiu.
u všelijak zohýbaného mikrofonu sedí zjevně neupravený muž.
na stole před ním a všude kolem jsou známky šíleného zápasu.
dole pod stolem leží zbité (zraněné? mrtvé?) tělo.
studiem zní mužův vtíravě vlezlý hlas a všudypřítomný průvan.
...a víte, co mám rád, když tak sedávám
nad nočním computerem?
jak se ta mašina přepne do úsporného režimu
a já letím mezi hvězdami.
pryč odsud, pryč od vás.
a pak mě napadá, jak by to asi vypadalo v opačném gardu.
chápejte, obrácený let.
ten nekonečný zoom na cíl jménem atom.
nebo rovnou elektron a kvark?
připomíná mi to... podívá se pod stůl.
na ten kravál před chvílí prostě zapomeňte.
je to jen součást dnešního programu.
takové překvápko.
zkrátka co vydržíte, no.
takže... já jen že mi to připomíná
meditaci na kdo jsem/co jsem já.
ten pád. ta propast. jo.
a kvark?
ten by mě zřejmě vůbec nevnímal.
vůbec. to je na tom asi to nejlepší.
možná jenom jako mlžnou čáru.
jako galaxii?
hm...
teď si dopiju kávu,
co mi zalil tadyhle redaktůrek.
usrkává.
napadlo vás někdy,
jak by vypadal prázdný svět
tohodle pana kvarka?
měl by snad nějakou barvu?
jak vlastně vypadá prázdnota?
temně?
tma je jen nedostatek světla.
jenže
světlo a tma
uvažované bez pozorovatele,
bez jeho zraku, mozku,
orgánu jeho oka jaksi...
orgánu!
zamyslí se.
o tom jsem přece mluvit vůbec nechtěl!
a po chvilce:
75
chtěl jsem jen říct,
ještě než si pro mě přijdou,
a to voni přijdou,
na to vemte jed,
že už mám titul nový knihy.
jenom titul, ale to stačí.
no právě, hory na hurá!
slyšíš to, vojto? hory na hurá!
taková blbost, co? no dyť!
myslíme si, kdovíjak řídíme svůj život,
uchechtne se.
ne!
jsme jenom řidiči leasingových vozů
bez znalosti směru natožpak svýho cíle!
jezdíváme dle satelitních navigací,
a v tom je právě ten háček!
hlasy, které k nám promlouvají,
k nám patří stejně jako jiné
entity v našich tělesných vozech.
lhostejno zda v podobě manželky,
milenky,
dětí – coby bláznů, klaunů v nás –
anebo snad našich kočiček a psů, redaktore?
kristepane!
už budu končit,
abych... no,
prudce vstane a překročí redaktorovo bezvládné tělo.
... takovej svinčík!
zaslechneme kroky,
šramot,
několikeré křupnutí střepů na podlaze
a nakonec cvaknutí přivíraných dveří.
pak ticho a všudypřítomný průvan.
76
paní björk a našim trollům
77
78