Krvavé prsty

Krvavé prsty
„Pane bože, co to je?“ užasl doktor Grand, když mu na zelenou rouškou pokrytý stolek vysypal
záchranář kousky květáku a růžičkové kapusty. „Nic jiného zmrzlého jsme nenašli“ odvětil mladík a
v klidu odsunul kousky mrkve. Objevil se sáček, který ukrýval tři zabalené amputované prsty.
„Tady to je!“ zvolal a vítězoslavně pohlédl na doktora. Grand je vybalil a pozorně prohlédl.
„Myslím, že by to mohlo jít našít, aspoň se o to pokusíme. Pacientovi tu ruku nerozbalujte, to
uděláme až nahoře. No, uvidíme se na sále a dojděte se najíst, bude to práce na několik hodin!“
Pohlédl na sestry. Ty jen kývly hlavou a odběhly nachystat operační sál.
Julie zamíchala omáčku a slila špagety. „Pavle, prostři stůl, prosím tě!“ Pavlík poslechl a za pár
okamžiků seděli proti sobě u pro dva moc velkého stolu. „Mami??“ „Ano, broučku?“ „Můžu jít
dnes za Pierrem s tebou? Když je ta neděle?“ Juliina tvář ztuhla „Víš, neděle s tím nemá nic
společného, nevím, jestli je to dobrý nápad... Ale je pravda, že Pierre je v nemocnici už několik
týdnů... No dobrá. Ale je ti jasné, že si s tebou nebude povídat? Vypadá to, jako by spal...“ Musela
otočit hlavu, aby Pavel neviděl slzu, která jí vytryskla.
Za dvě hodiny ale už vypadala naprosto klidně a odhodlaně stiskla kliku pokoje, ve kterém ležel
Pierre. Pavlík se jí držel křečovitě za ruku a koukal na Pierra. „Ahoj, tati! Přišel jsem za tebou...“
Pustil se Julie a přistoupil k lůžku. Pierre tiše oddychoval, v žíle měl zavedenou kanylu a oči
zavřené. Pavel se nerozhodně podíval na Julii „Slyší mě?“ Julie se smutně usmála „Já nevím,
Pavlíku, ale říkají, že je to možné. Můžeš mu něco vyprávět, třeba co nového ve škole, co fotbal a
tak.“ Pavel kývnul, posadil se na okraj postele a začal vyprávět....
Doktor Grand zvedl hlavu od mikroskopu a pohlédl na instrumentářku, které podal miniaturní
nástroj. „Tady, je v něm vlákno. A můžete si nechat podat další prst, tenhle vypadá docela dobře.“
Victoria převzala jehelec, zamžourala na téměř okem neviditelné vlákno a opatrně ho položila na
svůj stolek. „Katrin! Katrin, slyšíš mě?“ Zavolala na kolegyni. Ta se za okamžik objevila ve dveřích
„Co je? Potřebuješ něco?“ Zeptala se znuděně. „Další prst.“ Stručně oznámila Victoria naštvaně,
Katrin jí rozčilovala, jako by nemohla být na sále! Někde se poflakuje a ona, aby jí pořád volala.
Katrin hodila na stolek zabalený amputát a opět se vzdálila. Malá skupinka se opět začala soustředit
na práci. Další prst, další zhruba dvě hodiny titěrné práce.
Pavlík stále ještě vyprávěl, právě o posledním fotbalovém utkání. Julie se posadila z druhé strany a
jen držela Pierra za ruku. Do dveří nakoukl ošetřující lékař. „Paní Lescautová, můžete na
okamžik?“ Julie sebou škubla a zvedla se. „Ano, doktore? Jak to vypadá?“ „Nechci vám nic
nalhávat, nevypadá to dobře. Z umělého spánku jsme ho začali probouzet už v pátek ráno, ale on
nereaguje. Je v kómatu a my netušíme, jestli se z něj někdy probere. Promiňte, ale musel jsem vám
to říct.“ Položil Julii ruku na rameno. Julie kývla hlavou a odvrátila se. Co mu má na tohle říct???
Bude to muset říct Romainovi a nějak to vysvětlit Pavlovi...
„Katrin, slyšíš? Katrin!!“ Volala Victorie, ale kolegyně se neozývala. To snad není pravda! Sundala
si rukavice a sama si vyndala potřebné šití. Ještě si dolila trochu fyziologického roztoku, vzala si
nové sterilní rukavice a znovu si sedla za instrumentační stolek. Po další půl hodině jí to začalo být
divné, jak to, že se Katrin vůbec neukázala? Znovu si musela převléct rukavice, aby podala poslední
prstík. Katrin se neobjevila ani následující dvě hodiny... Doktor Grand založil poslední steh, umyl a
zavázal pacientovi ruku a rozhlédl se po tříčlenné skupince: „Tak vám všem děkuji, snad to bude
fungovat...“ Pomohl přeložit pacienta na JIP a odešel. Viktoria uklízela použité nástroje, když se
objevil sanitář Mark. „Marku, vy jdete jako na zavolanou! Můžete uklidit mikroskop a vytřít sál?
Fajn, moc vám děkuji!“ Sundala si ústenku a operační čepici a vydala se do pohotovostní místnosti.
„Kde jen je ta Katrin?“ Zlobila se. Dveře na pohotovost byly zacvaknuté, tam tedy také není.
Unaveně otočila klíčem v zámku. Dveře se tiše otevřely a Victoria zalapala po dechu. Na zemi tu
ležela Katrin a ze zad jí trčel kuchyňský nůž.
Julie se vrátila s Pavlíkem z nemocnice a uvařila jim čokoládu. Oba potřebovali něco teplého a
sladkého do žaludku. Dopila poslední doušek a chystala se vysvětlit Pavlíkovi, jak na tom Pierre je,
když jí zazvonil telefon. „Ano, Motto? A kde? To snad ne! Před chvílí jsem tam odsud přijela, ano,
už jedu!“ Obrátila se na Pavla. Ten jen kývnul hlavou: „Já vím, musíš do práce. Budu tady hodný,
nebudu podpalovat závěsy, ani rozbíjet okna míčem. To jsi mi chtěla říct?“ Julie se usmála a kývla.
„A ještě zavolám Sáře, aby se na tebe skočila podívat, ano? Tak se tady měj, ty darebáčku!“
Za pár minut znovu vcházela do nemocnice, tentokrát ale do jiného pavilonu, než kde ležel Pierre.
Do traktu operačních sálů plastické chirurgie jí bez problémů dovedly cedule. Před vstupem na ní
čekal věrný Motta. „Zdravím, šéfe, tak tady to je. Zavražděná sestřička během operace. To opravdu
nepamatuju.“ Otevřel dveře a ukázal na dveře naproti. Julie vešla na pohotovost sester. Byla to malá
místnost s křeslem, gaučem a televizí. Jedna skříňka a stolek s varnou konvicí. Televize hrála a na
stolku stály dva hrnečky, ve kterých byla nasypaná káva, kterou už Katrin nezalila. Doktor byl na
místě a dokončoval ohledávání mrtvé. „Zemřela asi před třemi, čtyřmi hodinami. Bodná rána do
zad, nevypadá to, že smrtelná, spíš se mi zdá, že vykrvácela. No víc po pitvě.“ Uzavřel.
„Tak co víme, Motto?“ Obrátila se Julie na svého inspektora. Motta opět nezklamal. „Jmenuje se
Katrin Cabanesová, třicet dva let, svobodná. Měla dneska službu s kolegyní Victorií Tristeovou.
Ještě tady byli dva lékaři, dr Grand a dr Neuf. Kolem jedné hodiny začali operovat, šlo o takzvanou
replantaci, zkrátka našívali uříznuté prsty, je to dlouhá operace, trvala několik hodin. Victoria a ti
lékaři byli celou dobu na sále, Katrin tam jen docházela, jinak byla zřejmě tady. Během druhé půlky
operace se Katrin na sále už neobjevila, Victoria si myslela, že třeba usnula, nemohla se jít po ní
podívat, a když skončili, tak jí tady našla ležet.“ Julie se rozhlédla po malé místnosti. „Chtěla vařit
kávu. Pro kolegyni, nebo pro vraha? Tak si s ní promluvíme. Zavolejte mi jí sem!“ Motta se vzdálil
a za chvilku přišel se sestrou Victorií. Victoria se přes sedativa, která jí naordinovali lékaři, klepala
a neustále plakala. „Kdo to mohl udělat, paní komisařko?“ Upřela na Julii velké hnědé oči. Julie jí
neuměla ještě odpovědět. „To snad zjistíme, slečno Tristeová, ale vyšetřování teprve začíná. Můžete
nám říct, jak to tady chodí během operace?“ Victoria se napila vody a utřela si slzy. „No, o
víkendech tady skoro nikdo není, jen dvě sestry a někdy se tady objeví sanitář, ale ne vždycky, je
tady jeden na celou kliniku, víte? Operuje se vždy tam na tom zadním sále, ale všude kolem se dá
chodit, je to tady trochu nedomyšlené, vlastně kdykoliv sem může někdo přijít. Proto tuhle místnost
zavíráme, když jdeme pryč...“ „A jak to tady vypadalo dneska?“ Přerušila jí Julie. Victoria se
vysmrkala a pokračovala: „Dneska jsme začali operovat v jednu hodinu. Katrin mi pomohla
připravit sál a chvíli tady byla, pak ale odešla a řádově jednou za půl hodiny se na nás přišla
podívat. A pak najednou nepřicházela. Myslela jsem si, že usnula...“ Znovu se rozplakala. Julie
kývla na Mottu – tohle nemá smysl, vyslechnou jí v klidu zítra. Teď si ještě promluví s těmi
doktory. Od dr Granda, ani od dr Neufa se však také nic nedozvěděli, byli na sále, nikdo z nich tří se
nevzdálil, začali asi v jednu, konec byl v šest hodin večer. Ne ne, tudy cesta nepovede, pomyslela si
Julie. „A nikdo jiný tady nahoře nebyl? Nebo nemohl být?“
Dr Grand se zamyslel. „Ano, byl tady ten sanitář Mark. Pomáhal nám s pacientem, když jsme
začínali i na konci. A jinak, upřímně řečeno, paní komisařko, sem mohl během operace přijít
kdokoli, vůbec bychom ho neslyšeli.“ Julie se zadívala na hrnečky s nasypanou kávou. „Tu kávu
vařila pro někoho z vás?“ Rozhlédla se po přítomných. Victoria zavrtěla hlavou. „Pro mě určitě ne,
já kávu nepiju. A pokud vím, dr Grand i dr Neuf pijí pouze rozpustnou a tady je nachystaná
zrnková.“ Oba doktoři kývli hlavou na souhlas. „Tak to čekala, nebo měla nějakou návštěvu.
Nesvěřila se vám o tom?“ Ale Victoria zase jen zavrtěla hlavou. Nebyly s Katrin zrovna velké
kamarádky.
„Takže Motto, chci seznam všech zaměstnanců, kteří tady dnes byli, v celé budově. A já si
promluvím s vrátným, třeba si někoho podezřelého všiml.“ Rozhodla se Julie.
Ve vrátnici seděl starší muž a tvářil se velmi důležitě. „Ano, jsem tady od rána, paní komisařko.
Projde tady spousta lidí, zvlášť takhle o víkendu, jsou návštěvy. Podezřelá osoba... no nikdo
podezřelý mě nenapadá. A někdo, kdo by sem chodil častěji, to máte těžké, spousta lidí sem chodí
opakovaně, někteří pacienti tady leží dlouho, jiní se sem opakovaně vracejí na další zákroky. Asi
vám moc nepomůžu, je mi líto.“ Julie s ním souhlasila, opravdu jí moc nepomohl.
Vytočila číslo „Haló, Motto? Já jsem tady skončila, jedu domů, na zítra mi připravte ten seznam!A
pozvěte mi ty, kteří budou moci na komisařství. Děkuji vám, nashledanou!“ Před vrátnicí se
zarazila. Tady ve vedlejším pavilonu leží Pierre... Nerozmýšlela se a zamířila za ním. Aspoň na
chvilku se u něho zastaví, když už je tady.
Domů dorazila až za tmy, Pavlík seděl na gauči a na klíně měl knížku. „Ahoj, broučku, co to čteš?“
zeptala se Julie zvědavě. Pavlík knížku přivřel a ukázal jí obálku. „To je životopis Zidana, dostal
jsem ho od Pierra, ale pořád se mi nechtělo ho číst, ale teď...“ odmlčel se. Julie si k němu přisedla.
„Víš, Pavle, já vím, že se ti po Pierrovi stýská, mě taky, to je normální a je to tak v pořádku, je
vidět, že ho máš opravdu rád. Teď musíme být silní, já, ty, Romain... My mu můžeme pomoci
akorát tím, že za ním budeme chodit a budeme mu povídat. A třeba jednou, nás překvapí a probudí
se...“ „A bude to brzy?“ přerušil jí Pavlík. Julie se smutně usmála „To já nevím, broučku. To já
nevím... Musíme doufat. Ale víš, musím ti něco říct... Také se může stát, že se Pierre už nikdy
neprobudí. Dnes mi to povídal doktor. Ale my budeme silní a budeme věřit, že se to nestane, ano??“
Pavlík poslouchal a po posledních slovech se schoulil Julii do náruče. „Já jsem strašně silnej, mami,
fakt! Já přečtu tu knížku a budu jí pak Pierrovi vyprávět. Myslíš, že bude rád?“ Julie za jeho zády
stékala po tváři veliká slaná slza. „Určitě bude rád, to víš, že ano...“
V pondělí ráno na Julii čekal v kanceláři seznam zaměstnanců nemocnice, kteří byli v neděli v
práci. Aspoň že všichni, kteří byli včera v nemocnici mají dnes volno a mohou přijít k výslechu!
Pomyslela si Julie. A začala s výslechy. Od doktorů se nedozvěděla nic nového, bylo jasné, že oni a
Victoria jsou mimo podezření. Celou dobu neopustili operační sál. Zato výslech Victorie, která se
od včerejška uklidnila, byl zajímavý. „Víte, ono pracovat s Katrin nebyla zrovna moc výhra. Byla
docela... jak to říct... zkrátka, často práci flákala a zajímalo jí akorát, kdy si bude moct jít zakouřit,
proto mě ani moc nepřekvapilo, když jsem jí včera dlouho neviděla. Rozumíte, myslela jsem, že
usnula, nebo se zakoukala na televizi, ani mě to nepřekvapilo, jen rozzlobilo. Ale jinak byla v
pohodě, sem tam se s někým pohádala, to je v tak velkém kolektivu normální, ale nic vážného...“
Julie si všimla, že se trochu zarazila „Copak, napadlo vás něco? Třeba i maličkost???“ Victoria
pokrčila rameny „Nevím, jestli to je důležité, navíc bych nerada někomu ublížila...“ Julie si k ní
přisedla a položila jí ruku na rameno „Victorie, Katrin někdo zavraždil, proto je pro mě důležité
všechno, co vás napadne, i sebemenší maličkost!“ Victoria se nadechla „Dobře. Tedy Katrin měla
před několika měsíci konflikt s naším sanitářem Marcem, ztratil se jí mobil a ona nařkla jeho, že ho
ukradl. Telefon se nenašel, Marcovi to nikdy nikdo nedokázal, časem se o tom přestalo mluvit. Ale
zrovna před pár dny se o tom Marc zmínil, že už to nechce znovu zažít...“ Julie překvapeně vstala a
vzala do ruky seznam včerejších zaměstnanců „Marc Tisani? Měl včera službu, že?“ Victoria opět
přikývla. „Ano. Byl na oddělení a přišel mi pomoci s úklidem, když jsme končili. Snad si nemyslíte,
že by Marc...?? To není možné!“ Julie se smutně pousmála, ona moc dobře ví, že možné je skoro
všechno.
Marc Tisani byl drobný mladý muž, který se tvářil naprosto nezúčastněně. „Ano, byl jsem včera v
práci. Od sedmi do sedmi. Ano byl jsem i nahoře na sále. Pomohl jsem Victorii s úklidem. Ne,
Katrin jsem vůbec neviděl. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, myslel jsem si, že je někde zašitá,
rozumíte?“ Julie kladla dál otázky a Marc klidně odpovídal. Až když se dotkla tématu ukradeného
mobilu, Marc se rozzlobil. „Já jsem nic neukradl! Už toho mám dost! Co bych s tím Katrininým
krámem dělal? Neuměla nic jiného, než mě urážet, nána nafrněná!“ Julie ho mlčky pozorovala a
pak se znenadání zeptala: „Byl jste včera celé odpoledne na oddělení? Ano? To je zvláštní, sestra,
která tam měla službu, vás prý během odpoledne několikrát hledala! Můžete mi říct, kde jste byl? V
kantýně, aha. A máte na to svědky? A nějaký doklad? Pokladní blok, nebo pokud jste platil kartou...
Jo neplatil jste kartou a nemáte účtenku, to není pro vás dobrá zpráva, pane Tisani. Mimochodem,
jakou pijete kávu?“ Marc udiveně zamrkal „Kávu? No, normální kafe, turka. Proč jako?“ Julie
neodpověděla. Po chvíli mlčení Marc nervózně zakašlal. „Vy si opravdu myslíte, že jsem jí zabil?
Proč bych to dělal? Já mám dvě malé děti, nejsem blázen!“ Julie se na něho zkoumavě dívala. Pak
ho propustila.
„Motto? Já zajedu do nemocnice, abych si vyslechla i ostatní kolegy Katrin. Kdyby něco, jsem na
mobilu!“ Zavolala kolegu, vzala kabát a vyšla z kanceláře.
V nemocnici vyjela výtahem do posledního patra. Dnes to tam žilo. Za zasklenými dveřmi viděla
pobíhat sestry a doktory v operačním obleční. Docela rozdíl s tím včerejškem! Pomyslela si. Usadili
jí do pohotovostní místosti, tu už znala od včerejška a začala s výslechy. Většina sester se shodovala
s Victorií. Katrin nebyla zlá, ale líná. Také si většina pamatovala na ten incident s Marcem. Zoe
Epilletová, zřejmě Katrinina kamarádka trvala na tom, že Marc je všeho schopný, že Katrin
několikrát vyhrožoval. Několik konfliktů Katrin s Marcem pak Julii potvrdilo i několik dalších
zaměstnanců. Cestou za Pierrem o tom ještě přemýšlela. Marc měl motiv, měl příležitost. Pierre
opět vypadal, jako by klidně spal. „Ach Pierre, proč se to muselo stát? Tolik mi chybíš! Já se
snažím, Pavlíkovi jsem to vysvětlila, ale nevím, jestli to pochopil, Pierre, prosím, probuď se!“
Seděla u něho a hladila ho po ruce. Pierre však dál tiše oddychoval. Julie ho políbila na pohublou
tvář a pomalu odešla.
Do kanceláře přijela ještě rozesmutnělá, ale rychle se vzpamatovala. Zavolala si Mottu a seznámila
ho s poznatky z nemocnice. „Ten Marc se mi moc nezdá, vezměte ho do vazby. A co laborka?“
Motta zavrtěl hlavou „Nic. Otisky žádné, pachatel je z nože setřel, nebo ho držel v nějakém hadru.
A v té místnosti byly otisky všech sester, ulízí se tam v pondělí a k vraždě bohužel došlo v neděli,
takže se jich tam během týdne nastřádala pěkná sbírka.“
Marc Tisani se zadržení nebránil, pochopil, že je to zbytečné. Pořád jen kroutil hlavou a opakoval,
že on to nebyl. „Chci mluvit s komisařkou!“ Požádal Herouxe. „Paní komisařka tady teď není, ale
hned, jak se vrátí, jí řeknu, že s ní chcete mluvit!“ ujistil Marca.
Julie se znovu vypravila do nemocnice. Ještě jednou si chtěla promluvit se Zoe a Victorií. Victoria
měla volno, to si Julie uvědomila už cestou. Ale ještě se zapomněla zeptat na něco podstatného.
Pohledem zavadila o automat na kávu. Ta káva, kterou Katin chtěla vařit... Něco se na tom Julii
nezdálo. Všichni se schodují na tom, že se Katrin s Marcem neměli rádi. Proč by mu vařila kávu?
Ne, ne, ta káva byla pro někoho jiného. Ale pro koho?
Zoe se už chystala domů, ale na otázku komisařce odpověděla docela ochotně. „Ano, s někým
chodila, ale s kým, to nevím, zase takové kamarádky jsme nebyly, myslím, že se seznámili tady v
nemocnici. Ale moc to neklapalo. Ne, nebyl to nikdo odsud, jen se tady potkali. Ale opravdu víc
nevím, je mi líto.“ „Myslíte, že si mohla toho přítele pozvat sem, když měla službu?“ Zoe sotva
znatelně přitakala. „No, asi ano. Ona to někdy dělala. Věděla, že by to neměla dělat, ale to jí
nedělalo starosti.“ Julie přikývla. Ještě zjistit, kdo je ten tajemný přítel...
Když procházela vrátnicí, všimla si, že za okýnkem sedí jiný muž než včera. Vypadal daleko
příjemněji než ten včerejší. Na okamžik se u něho zastavila. „Dobrý den, komisařka Lescautová.
Jak dlouho tady pracujete?“ Vrátný se usmál a pozval komisařku do své maličké kukaně a nabídl jí
židli. „Dobrý den! Pracuji tady čtyři roky. Co by jste potřebovala? Něco kvůli Katrin? Chudák
holka!“ Julie se posadila a přikývla. „Vypadá to, že tady odsud máte docela dobrý výhled. Nevíte,
jestli za Katrin někdo nechodil? Myslím nějaký muž...“ „V poslední době sem za ní jezdil jeden
mladík od záchranky, seznámili se tady, nejdřív vždycky když někoho přivezl se mě ptal, jestli tady
je Katrin. Pak už se neptal, už věděl. No a poslední dobou sem za ní chodil i když zrovna nebyl ve
službě. Ale minule se moc pohádali. Nevím proč, ale Katrin na něho křičela, že ho nechce už nikdy
vidět, že ho má dost. Bylo to minulý týden. Ale přeci nebudete podezřívat záchranáře, paní
komisařko! Ten lidem pomáhá, nezabíjí je!“ Julie si ten den znovu pomyslela, že lidé mají zvláštní
představu o tom, kdo může být vrahem. „A nevíte, jak se ten záchranář jmenuje?“ Vrátný se
pousmál: „Nevím, jak se jmenuje, ale můžu vám dát číslo jeho sanitky.“ Chvilku hledal v zásuvce a
napsal na papír několik čísel. Julie se spokojeně usmála. „Moc vám děkuji!“
Na komisařství předala lístek s číslem Mottovi a za okamžik měla na stole dvě jména. „Výborně,
ráno mi je oba předvolejte!“ Pak si znovu vyslechla Marca. Její přesvědčení o tom, že je pachatelem
bylo čím dál tím slabší...
Ráno na komisařku čekali dva muži. Oba vypadali naprosto klidně. Julie si vzala do kanceláře
nejdříve staršího z nich. Pan Bardane na otázku, jestli zná Katrin, zareagoval úsměvem. „Ano,
znám. Tady kolega s ní chodí. Je trochu praštěná, ale docela kus.“ Julie mu poděkovala a pozvala si
druhého muže. Jaqules Rotie po příchodu do Juliiny kanceláře trochu znejistěl. Přiznal, že se s
Katrin zná. Odmítal však, že by ji zabil. A Julie neměla důvod mu nevěřit. Náhle však nahlédl do
dveří Motta. „Můžete na okamžik, šéfe?“ Julie kývla a vyšla na chodbu. „Copak se děje?“ „Právě
jsem na centrále záchrané služby zjistil, že tihle dva měli v neděli službu a přivezli na plastiku toho
člověka s uříznutými prsty. A byl to jejich poslední výjezd, pak se vrátili na základnu a měli volno.“
Julie překvapeně pootevřela ústa. „Díky, Motto!“ Vrátila se zpátky do kanceláře.
„Tak vy jste včera byl v nemocnici, kde pracovala Katrin, že jste se nepochlubil? A nevrátil jste se
tam, náhodou? Co vy na to, pane Rotie?“ Jaqules polkl na prázdno. „Ano... vezli jsme tam
pacienta...“ Julie se na něho chvíli dívala a pak se zeptala zdánlivě nelogicky „Pijete kávu? A
jakou?“ Jaqules překvapeně odpověděl, že ano, pije kávu, turka, silného s cukrem.
„Vy jste se pohádali, že? Minulý týden, že ano?“ Rotie souhlasil. „Ano, máte pravdu. Zjistil jsem,
že to nemá cenu. Katrin měla jiné představy o životě než já. Ale ona se hrozně rozčílila, že jí chci
opustit. Pohádali jsme se. A ona mi pak pořád telefonovala. To je všechno.“ Julie mu moc nevěřila.
Všechno? Najednou zazvonil telefon. „Ano? Opravdu? A co by to znamenalo? Výborně, děkuji!“
Znovu se zadívala na Jaquelse. „Právě jsem se dozvěděla, že jste ženatý. Že vaše paní je z bohaté,
vlastně ne, z hodně bohaté rodiny. A vy jste podepsal předmanželskou smlouvu, v případě rozvodu
by jste nedostal vůbec nic. A myslím si, že Katrin vám vyhrožovala, že všechno poví vaší ženě. Co
po vás chtěla? Lásku? Nebo peníze?“ Rotie se náhle zhroutil. „Obojí. Nejdřív mi tvrdila, že mě
miluje a když jsem jí řekl, že jsem ženatý, začala mě vydírat. Já jí nechtěl zabít. Když jsem v neděli
přijel s pacientem, viděl jsem, že je v práci. A věděl jsem, že se bude dlouho operovat. Zavolal jsem
jí, že se stavím, chtěl jsem se s ní konečně nějak rozumně domluvit. Přijel jsem v civilu, už jsem
měl po práci. Katrin se nabídla, že uvaří kávu. Pak ale zase začala, že budu platit, jinak se všechno
dozví moje žena a já půjdu spát pod most. A najednou jsem držel v ruce ten nůž, a když se otočila
ke konvici, tak jsem bodnul. Ruku jsem měl celou od krve, ležel tam ručník, tak jsem si jí utřel a
pak mě napadlo, že bych měl otřít otisky z nože. Ručník jsem vyhodil až cestou domů. Nevím, jak
se to mohlo stát, nějaký zkrat, nebo co...“ Julie ho nechala odvést do cely. Konečně má pravého
pachatele.
Cestou domů se ještě zastavila u Pierra. Spal, jako obvykle. Julie stála ve dveřích a dívala se na
něho. Snad se stane zázrak a Pierre se probere, zadoufala. Políbila ho a vydala se k domovu. Tam na
ní čeká Pavlík s rozečtenou knihou. O Zidanovi, od Pierra.