Prijimaci zkousky

Písemná zkouška z eské literatury (A/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: surrealismus: Vít zslav Nezval, Karel Teige, Konstantin
Biebl, Jind ich Štýrský, Toyen,
II. Kam odcházejí maminky
asov lze tuto báse za adit do moderní poezie, o tom sv d í nejen tematicky-významová,
ale i formální rovina básn . Báse je psána volným veršem, zvláštní je i strofické len ní básn –
strofy jsou tvo eny lichým po tem verš , n které verše stojí zcela samostatn – to jim p ikládá (a
jist to bylo zám rem autora) zvláštní významovost. tená básn o ekává osovou soum rnost
verš básn (za pomyslnou osu by bylo možné považovat verš „Troši ku chr mají jako poran ní
ptáci“), jeho o ekávání je zklamáno, osová soum rnost strofické výstavby básn je autorem
zám rn narušena – jedná se o další významov nosný prvek. Lyrický subjekt p echází z úvodní
ich-formy („A já vím, kam odcházejí maminky“) do 1. osoby množného ísla (nap . ve verši:
„jednoho dne musíme jít maminku hledat...“), básník chce ve tená i vyvolat pocit, že se
p edkládaná životní situace týká i jeho, že tuto situaci m že zažít každý lov k (obecn lidské
téma).
Hlavním motivem básn je maminka, její život a její vnit ní sv t (vzpomínky, d tství, apod.)
a její stárnutí. Usuzovat, že básník si zvolil za úst ední téma básn stárnutí maminky se dá z t chto
indicií v básni: ervenec - letní m síc – v kolob hu lidského života p edstavuje léto vrchol života
(40 let) - obrací se ast ji do svého nitra, sní za dne („maminky se nám za nou toulat“), jejich úniky
z „všedního života“ jsou ím dál ast jší, vzpomínají ast ji na d tství, žijí ve vzpomínkách
(„potom jsou dlouho, dlouho z domu“), návraty do d tství jsou charakteristické pro staré lidi
(„jednoho dne musíme jít maminku hledat do no ní trávy“, „potkáme d v átko“), slábne jejich
t lesná schránka, stávají se zraniteln jšími – („troši ku chr mají - ná e ní výraz – emocionáln zabarvený - jako poran ní ptáci“). ¨
Zárove objev pro dít (p ipomenutí pro tená e), že maminka taky byla malá, že má své
vzpomínky a sv j vnit ní sv t, kam za ní nem žeme („cht l bych se zeptat, ale nesmím“), že maminka možná v život také chybovala, že ud lala n co špatn („a že každý jednou hodil kamenem“
- verš odkazující k Bibli). Báse je rámcována motivem tajemství – v úvodu se lyrický subjekt
chlubí, že ví n co, co ostatní nev dí („ a já vím, kam odcházejí maminky“), na konci básn autor
nechává na tená i, aby si domyslel, na co a koho se cht l lyrický subjekt zeptat („cht l bych se
zeptat, ale nesmím“).
Z básnických prost edk se v básni objevují nap .: básnický p ívlastek (no ní tráva, plamének plotní), p irovnání (chr mají jako poran ní ptáci), zosobn ní (d tství se pne), emocionáln zabarvené výrazy vyjad ující niterný vztah k mamince, které zárove p sobí i zvukomalebn
(malounko, chr mají, d v átko, plamének plotní, apod.). Ze syntaktických prost edk básní užívá
opakování: „jen malounko a jen tak mezi dnem …“, „potom jsou dlouho, dlouho z domu…“.
III. Zamyšlení: Které eské i sv tové dílo z 18. i 19 století má velkou výpov dní hodnotu pro
tená e i dnes?
Dobrodružství Toma Sawyera
D tské knihy nepodléhají spole enským zm nám tolik, jako ostatní beletristická literatura. S technickým pokrokem a dobou se snad m ní d tské zájmy, ale nikoliv d tská touha po dobrodružství,
po nevšedních zážitcích. Dobrodružství Toma Sawyera je p esn tou knihou, která d tskému (a
nejen jemu) tená i nabízí lehce dramatické dobrodružství, ztotožn ní se s hlavním hrdinou, krásné
p írodní scenérie (Mississippi, zapomenuté í ní ostrovy, jeskyn ) a zejména hledání pokladu - tedy
sm s, která fantazii d tského tená e musí zaujmout. Kniha oslovila ve své dob (poslední tvrtina
19. století) a své tená e nalézá i nadále. Byla p edlohou pro poetický film Páni kluci odehrávající
se na za átku 20. století v echách. Známe ji i jako rozhlasovou hru. Ve Spojených státech byla
zfilmována v desítkách verzích a domnívám se, že je schopna získat si i dnešního tená e.
Písemná zkouška z eské literatury (B/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: impresionismus: Antonín Sova, Frá a Šrámek, Ji í Mahen,
Rudolf T snohlídek
II.
Noc s v stonickou Venuší
Formální výstavba básn napovídá, že jde o báse moderní (volný verš, nepravidelná strofická
výstavba, r zný po et verš ve strof ). Tato báse je protknuta, oko en na n kolika erotickými náznaky odkazujícími k ženskému t lu („ adro skryté v jablku“, motiv ženského podpaží – „usnula
studna s mechem v podpaží“, „Venuše vyšla po špi kách“).
tená m že báse prostorov za adit pomocí n kolika indicií: Venuše je již od po átku lidstva
(od prav ku) symbolem plodnosti, mate ství, ženství. V jihomoravské vesnici Horní V stonice
byla nalezena hlin ná soška p edstavující Venuši, její kopii nalezneme v místním muzeu. Víno, které se p stuje nejen v Horních V stonicích, ale po celé jižní Morav . P i ece Dyji žijí v p írodní rezervaci kormoráni. I ná e ní výraz „d dina“ p ispívá k vytvo ení p edstavy o prost edí básn . Lze
usuzovat, že z hlediska asového spadá v básni ztvárn ná situace do raného podzimu (mladé letošní
víno ješt není v sudech – „p edlo ské víno v sudech odpo ívá“).
tená e jist p i tení básn napadne, pro autor užívá 1. osoby množného ísla (nap . „my
rozbíjíme“), kdo se skrývá za zájmenem my? Lyrický subjekt a oživlá Venuše? Nebo muži
popíjející ve vinném sklípku víno a myslící na ženy (motiv vína jit ícího lidskou mysl by
vysv tloval erotický nádech n kterých motiv )? Nebo autorovi zájmeno my slouží jako prost edek
k tomu, aby se tená lépe identifikoval s lyrickou situací? Obrazný básnický jazyk autorovi
umož uje zachytit náladu jedné noci babího léta:„studna s mechem v podpaží“, „závity r že“,
„p edlo ské slunce v tmách odpo ívá“, „d dina usnula“, „v rybníce se utopila hv zda“, „naše
stíny zaklán jí hlavy“, „sestupuje noc“, „sklepy jak p epln ná b icha“, apod.
Rámec básn je vystav n na protikladu pohybu, asov je ohrani en nocí: „m síc se vyno il a
vyplul“ x „ noc sestupuje“.
D ležitou roli hraje v básni i motiv hv zdy („hv zda se utopila“, „po hv zdách se nám stýská“,
Venuše jako nebeské t leso). Venuši si lidé spojují nejen s vesmírem, ale i s božstvím. Motiv
Venuše lze chápat jako symbol touhy po lásce, po vzdálených sv tech, po poznání, apod.
III.
Zamyšlení: Které literární dílo (který autor) zm nilo (zm nil) Váš vztah k literatu e a pro .
Pohádky po telefonu
Je možná zvláštní, že si vybírám jako st žejní dílo svého tená ského života pohádkovou knihu, ale
myslím si, že práv tato kniha m jako malého i velkého tená e ovlivnila nejvíce. Pohádky po
telefonu sepsal Gianni Rodari, autor snad znám jší d tské knihy - Cibulkova dobrodružství.
Pohádky za ínají vysv tlením, že jde o soupis telefonát tatínka jeho dcerce, p i emž tatínek je na
dlouhé služební cest , p ed níž slíbil, že každý den, který nebude doma, poví po telefonu své
hol i ce jednu pohádku. N které pohádky jsou delší, n které velmi krátké, to podle aktuálního
obsahu mincí v tatínkov pen žence (volal z telefonních automat ). Pohádky jsou to moderní,
odehrávají se v Itálii nebo na r zných planetách, co jich kolem Itálie je. Rodari v nich používá
jemnou ironii, náznaky spole enské kritiky, rozvíjí d tskou fantazii sm rem, kam ji d ti cht jí
rozvíjet (pohádka o bonbónovém dešti nebo o výukových sirupech na jedné vzdálené planet – žáci
sami chodí mlsat do spíže biologii). Umn si d lá legraci z dosp lých, z jejich stereotyp , hlouposti,
ale také z neschopnosti porozum t d tskému sv tu. To, pro jsem si tyto pohádky vybral jako
literární dílo, které m nejvíce ovlivnilo, je v nich obsažený neuv iteln bohatý sv t fantazie.
V krátkých textech Rodari jen tak nastíní principy nového sv ta, aby k n mu vymyslel
pochopitelný, jednoduchý p íb h, který d tem p ijde úsm vný, zajímavý. Konce pohádek nejsou
všechny pohádkové, ale asto zkrátka reálné. Byl a už není. Pohádky po telefonu je jist nevšední
dílo d tské literatury a snad i proto zamrzí, že p edlouhou dobu nov nevyšlo.
Písemná zkouška z eské literatury (C/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: civilismus: Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jind ich
Ho ejší
II.
Bílý obraz
Báse Bílý obraz v sob ukrývá niternou výpov lyrického subjektu. Lyrický subjekt si klade
otázky, které se týkají podstaty lidské existence. Objevují se v ní motiv smrti („Tu havran
zakroužil, ach Bože, co ten chce tu a odkud p ilétá?“), motiv posmrtného života („až rozplynu se
v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které žen a v kterých záv jích?“), motivy pomíjivosti („Ta
strašná bezmocnost zastavit prchající!“) a smyslu lidského života („a je jak bílý sníh, jenž neví ani,
pro padat má!“).
Zajímavé je, že lyrický subjekt je stylizován do role um lce – malí e. Um lec/malí
nejp irozen ji vyjad uje své názory a intimní pocity skrze své dílo/obraz, a proto tená e básn
nep ekvapí, že autor básni pomocí obsahov významové, ale i formální složky vtiskl podobu
obrazu, jak to ostatn napovídá již samotný název básn .
P edstavu obrazu básník podtrhuje „rámem“ básn tvo eným dv ma identickými
ty veršovými strofami, které jist mají funkci grada ní a p ispívají ke zd razn ní naléhavosti
výpov di lyrického subjektu. Báse je tvo ena sedmi ty veršovými strofami, prost ední – tvrtá
strofa básn , jako by v sob nesla centrální – nejnaléhav jší sd lení básn (ptá se po smyslu), okolo
kterého se to í všechna další.
Básník využívá ke zd razn ní, zvýšení naléhavosti syntaktické prost edky opakování („ó
v né prom ny, taje vše utajené,ó v né prom ny, až rozplynu se v sníh, – zárove básnické
oslovení - kde bude duše má, kde bude, v které žen a v kterých záv jích?On nev d l, on
maloval.“). Básník nejprve užívá 3.osoby jednotného ísla a pak p echází do 2. osoby jednotného
ísla – chce apelovat na tená e, na jeho pocity.
Báse je koncipována jako „obraz v obraze“, první obraz vyvstává p ed o ima tená e
básn , tak jak mu ho pomocí obraznosti básnického jazyka vykresluje básník, druhý obraz tvo í lyrický subjekt – malí v básni. Na druhém obraze malí vypodob uje zimní, št drove erní krajinu.
Zimní krajina/ zima je zosobn na jako žena – obnažená modelka. Krásy zimní krajiny jsou s lehce
erotickým nádechem lí eny jako kypré tvary a k ivky ženského t la.
Lyrický subjekt je zajímavý svou neur eností a neur itostí („na zasn žené plán s paletou kdos
stál…“ - básník ukazuje, že to m že být kdokoliv, tím potvrzuje, že báse eší problémy obecn
lidské), ale i svým naprostým propadnutím tv r í innosti („On nev d l, on maloval“).
Báse p sobí melancholicky, pochmurn , chvílemi beznad jn . Ve tená ov mysli jist
vyvstanou otázky jako: Co p edstavuje havran za nebezpe í? Pro byla planeta prázdná? Byl malí
sám? Básník ukazuje, že se lov k bojí vyslovit otázky týkající se smrti. Sníh zosob uje lov ka
(„až rozplynu se v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které žen a v kterých záv jích?“).
Zamyšlení: Kdo je ve sv tové literatu e prozaik s velkým P a pro .
Mika Waltari
William Shakespeare. A Mika Waltari. Pro mnohé bude Mika Waltari spisovatelem historických
román , které do krásné literatury, podle n kterých, nepat í. V poslední dob vyšlé knihy Cizinec
p ichází, Dohra a zejména povídka Už nikdy nebude zítra však bezpe n takový názor u v tšiny
tená zm ní. Waltari je spisovatelem mnoha žánr . Snad nebude tolik opovážlivé srovnání s Karlem apkem, protože stejn jako on i Waltari psal pohádky, cestopisy, romány, povídky. apek si
pohrával s fantazií v R.U.R., Válce s mloky nebo v Továrn na absolutno, Waltari d lal totéž v historickém románu Tajemný Etrusk, když hlavní postavou je polob h. Ostatn se domnívám, že práv
tato kniha je jednou z Waltariho nej tiv jších. Na druhou stranu bych rád vyzdvihl jeho povídku Už
nikdy nebude zítra, kde p esným, možná až akurátním jazykem vypráví p íb h, kdy náhodná tragická událost poznamená osudy hlavního hrdiny, který po dlouhé kruté válce hledá sám sebe. To jakým jednoduchým zp sobem Waltari k tématu p istupuje, jak hledá pro hlavního hrdinu možnost
úniku z pocit prázdna a zbyte nosti, aby jej nakonec našel v tená em t žko akceptovatelném ešení, je skv lým p íkladem jeho spisovatelského umu.
Písemná zkouška z eské literatury (D/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: poetismus: Vít zslav Nezval, Karel Teige, Konstantin
Biebl, Jaroslav Seifert
II.
Pozdrav rodnému kraji
Jedná se o báse anarchistickou (z této skute nosti lze usoudit, že báse byla napsána na
za átku dvacátého století), která brojí pro malom š áckosti, proti omezenosti spo ívající v soust ed ní se na t lesné („samec se svou tlustou samicí“ – degraduje m š áky na zví ata, volbou obhroublých slov a prost edky sarkasmu a ironie) a materiální pot eby, dále zesm š uje malom š ácké
životní hodnoty („m š ák s nadu elým b ichem“, „n kolik byt zalidnili“, „a žili v tupém št stím
svém“).
Báse je vystav na na kontrastu: idylické lí ení krás rodného kraje je p erušeno
veršem „….vzpomínat hnusno. Dob e je snad, že k mému srdci nep irost.“ , následují nelichotivé,
n kdy až nechutné obrazy ze života m š ák . Básník zám rn využívá kontrastu, chce šokovat,
provokovat, zám rn nenaplnit tená ovo o ekávání idyly z rodného kraje (jak to evokuje název
básn ). Vysmívá se malom š áctví: p íchod m š áka a jeho družky narušuje letní idylu, v poslední
strof ukazuje nicotnost jejich životního snažení na pozadí lidské smrtelnosti:
„A až kdys naplní svá léta
pak spát zde budou v pokoji
a ješt vd n ten kout sv ta
svou vlastní mrchou pohnojí.
Forma básn (pravidelný verš, st ídavý rým) stojí v protikladu k úsilí o rozbití
spole enských konvencí. Titul básn vyzní po jejím p e tení jako ironie, lyrický mluv í se stylizuje
do pozice turisty, dává najevo, že se stydí za m š áky, a tudíž i za rodný kraj, ve kterém žijí.
Zpochyb uje tak hodnotu, kterou básníci p edchozích generací nanejvýš ctili a op vovali.
III.
Zamyšlení: Které literární dílo sou asné eské i sv tové literatury budou íst lidé i za
padesát i sto let a pro ?
Sto rok samoty
Nejoblíben jší knihou 20. století se stala Tolkienova sága Pán prsten . P íb h plný mravní síly
v tak ka pohádkovém prost edí. Výsledky výzkumu se však svezly na vzr stající oblib filmového
zpracování p íb hu. Je velmi t žké a domnívám se, že i velmi hloupé vybrat jednu knihu, tu nejlepší. Avšak m l-li bych obhájit opravdu jen jednu jedinou, vybral bych si tu Márquezovu – Sto
rok samoty. Márquez v této knize spojil nevšední popisnost, poetická místa, filosofii bytí a nebytí,
lehkonohou ironii, lásku a její kouzla a také další tisíce v cí, aby tak dal vzniknout textu, který baví,
p edkládá témata k zamyšlení a v samotném záv ru tená e svírá, aby ho pak p inutil íst poslední
stránky znovu a znovu. Magický realismus, poetika všedních situací za ú asti kouzel uchvacuje
v každé dob . Uchvátí stejn tak toho, kdo o st edu Latinské Ameriky nikdy neslyšel, jako toho,
kdo Macondo navštívil. Je mnoho knih, které se tou jedním dechem, ale málokterá Vám ten jeden
dech na konci sebere. Sto rok samoty mezi takové knihy pat í.
Písemná zkouška z eské literatury (E/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: anarchismus: Frá a Šrámek, František Gellner, Karel Toman, Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Hašek, Ji í Mahen
II.
Já se tam vrátím
Báse „Já se tam vrátím“ upoutá tená e svou neobvyklou formou. Jedná se totiž o báse
v próze. Tato básnická forma je p ízna ná pro moderní literaturu. Básník se tu ústy lyrického
subjektu vyznává z niterného vztahu k rodnému kraji, op vuje jeho p vaby v jarním období. Autor
využívá etných básnických oslovení („Ty m j kraji, ty mé bezpe í, ty má zatvrzelosti, ty má
v nosti.“), hovo í s rodným krajem jako s n kým blízkým, ukazuje, jak je s ním bytostn spjat
(„Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno poh bených tkalcovských d d a báb
a je p ísadou mé krve.“).
O niternosti vztahu básníka k rodnému kraji vypovídá nejen užití velmi bohaté škály expresivních a
obrazných
básnických prost edk , ale i vymýšlení n kterých básnických neologism
(„rozmilovanost v tvoví, bodli í“) i upravování tvar slov již v jazyce existujících („malení, míse ky“). Rodný kraj, jaro, pole, zem a další sou ásti krajiny jsou zosobn ny (nap .:„...pole skládají
slib chudoby. Potulné jaro kli kuje dlouho rozestlanou ornicí, sn hy i dešti a ospalé barvy se
vy kávav protahují. Zem koktá a kucká…“). Neot ele p sobí i tato obrazná vyjád ení:„žabí
korálky (pomn nky), první houby = kolínko usínající Zimuly, šedivé hrudky (ptáci), ocilky jarni ek,
k titelni ky jmen, v ji ky slov, jarní bída (chudobka) sedmikrásky“, atd. a básnické p ívlastky:
„rozestlaná ornice, potulné jaro, zubaté slunce, žabí korálky.“ Básník si pohrává i se jmény rostlin
(„Chlebí ek, Podve írka, T eslice“). Verš „jedno jméno pro radost, druhé pro sv t“ poukazuje na
intimitu vztahu krajina – lov k (tím, že lov k pojmenuje v ci/ místa/ rostliny okolo sebe, získává
k nim vztah, stávají se pro n j výjime nými).
Básník se snaží zap sobit i na smysly tená e – p edevším na jeho sluch – a to nejen obrazností básnických prost edk („Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ješt n co! Klubání ku átek je slyšet až
sem, až sem do té hromady kamení. Tráva plá e, tráva n kde u nás plá e za pozdvihování rána.“),
ale i zvukomalebností slov nashromážd ných v jedné v t („Zatím vábím a chytám na v ji ky slov
p knost toho všeho tam u nás, a se chytí, co se chytí.“ – nap . v této v t p sobí eufonicky
samohlásky á, í a , „Míse ky ví ek, zneklidn lé tíhou sv tla, rozkmitá pomrkávání d tí do zubatého
slunce…“ – zde p sobí na tená v sluch p íjemn souhlásky l, t, d, ve spojení se samohláskami,
souhlásky r, z, m naopak tená v sluch dráždí).
III.
Zamyšlení: Kdo je podle Vás v eské literatu e básník s velkým B a pro .
Jan Skácel
V eské literatu e nalezneme jist vícero básnických osobností, které bychom mohli ozna it titulem
pan Básník. Já osobn tento titul p ipisuji jihomoravskému rodákovi Janu Skácelovi. Jan Skácel
psal básn nejen pro dosp lé, ale i pro d ti. P sobil jako redaktor v brn nském asopise Host do
domu. Knižn vyšly jeho krátké prózy (ve sbírkách Jedenáctý bílý k a T ináctý erný k ), které
n kte í ozna ují jako fejetony a které nezap ou básníka a místy svou poeti ností p ipomínají básn
v próze. Ze Skácelových básní je cítit, jak rád má jihomoravský kraj i lidi, kte í ho obývají, jak
neokázale ctí jejich jazyk (ná e í), tradice a zvyky. Zárove píše o oby ejných životních situacích
lov ích, o v cech, které každý tená zná. To ovšem neznamená, že by psal líbiv a sklouzával
jen po povrchu význam . Jeho básn vypadají na první pohled nevinn , n kdy až doslovn
srozumiteln , ale když báse tete vícekrát, když proniknete pod prvotní významy slov, když
zaregistrujete, jak mnoho z stává zám rn nevysloveno, nedopov zeno, jak jsou tajemství tená i
básn pouze poodhalena, ale nikdy zcela odkryta, uv domíte si, jak se t lý, p emýšlivý a hluboký
lov k a básník byl Jan Skácel.
Písemná zkouška z eské literatury (F/2007): návrh ešení
I.
Sm r a jeho p edstavitelé: naturalismus: Karel Mat j
har, Vilém Mrštík, Anna Marie Tilschová
apek-Chod, Josef Karel Šlej-
II.
Býti básníkem
Báse Býti básníkem p edstavuje reflexi lyrického subjektu – básníka o „básnickém
emesle“ na sklonku života („Byl to m j vlastní osud. Za ním jsem klopýtal bez dechu celý život.“).
Báse náleží do moderní poezie, o tom sv d í nepravidelná strofická stavba, r zný po et verš ve
strofách (5/5/3/3/4/6/3).
Lyrický subjekt - básník se snaží postihnout, co pro n j znamenala poezie, vrací se ke
svým básnickým po átk m, kdy m l o poezii zkreslené, naivn romantické p edstavy. Myslel si, že
psaní básní se lze nau it z knih („ Ve staré chrestomatii, vydané ješt c.k. knihoskladem, v roce, kdy
zem el Vrchlický, vyhledal jsem pojednání o poetice a básnických ozdobách.“, „Ale ani
Puchmajer v Rýmovník nebyl mi nic platný.“), že inspiraci lze „p ilákat“ navozením ur ité
romantické atmosféry („ Pak jsem si dal do sklenky r ži ku, rozžal sví ku a po al psát své první
verše.“), že úporným soust ed ním se dostaví originální tv r í nápady („Marn jsem sbíral
myšlenky a k e ovit zav el o i, abych zaslechl zázra ný první verš“).
Jeho názor na poezii se vyvíjel – na konci básn zd raz uje p irozenost/lehkost/
nepolapitelnost básnického tvo ení, odhaluje, že skute nými múzami jeho d l byly ženy („Ve tm
však místo slov zahlédl jsem ženský úsm v a ve v tru rozevláté ženské vlasy.“)
Báse je rámcována motivem lásky, nejprve lásky k um ní (poezii a hudb : „Život už m
dávno nau il, že hudba a poezie jsou na sv t to nejkrásn jší, co nám život m že dát.“), nad kterou
je hned vzáp tí vyzdvižena láska k lidem („Krom lásky ovšem“ – jedná se o vyt ený v tný len,
tato v tná zvláštnost má p isp t ke zd razn ní významu tohoto verše). Poslední dv strofy potvrzují
myšlenky úvodních strof, vracejí se k nim, láska k lidem se zde zužuje na lásku k ženám, které
lyrický subjekt považuje za sv j celoživotní zdroj inspirace.
V básni se objevují historismy, výrazy ozna ující dobové reálie („Puchmajer v Rýmovník,
chrestomatie vydaná c.k. knihoskladem v roce, kdy zem el Vrchlický“). Zmínka o smrti
Vrchlického, velmi tv r ího básníka, který psal nejen básn (využíval p i tom nejr zn jších
básnických forem asto i cizích literatur – nap . rondel, rondó apod.), ale i dramata, která p ekládal
z n kolika cizích jazyk , nazna uje, že lyrický subjekt – básník bral Vrchlického jako sv j básnický
vzor. Odborné výrazy související s literární teorií (chrestomatie, pojednání o poetice, básnické
ozdoby, metafora, verš) p ispívají k dotvo ení atmosféry básn . Z dalších básnických prost edk
zaujme patetická apostrofická metafora: „vyšlehni, plameni slov, a ho “ i užití knižních výraz
po al, rozžal, které korespondují s dobou, ve které lyrický subjekt-básník za al tvo it.
III.
Zamyšlení: Kdo je podle Vás v eské literatu e prozaik s velkým P a pro .
Ota Pavel
Prozaik s velkým P je pro m Ota Pavel. Proslul jako povídká a sportovní noviná . Snad každý
ech ví, že pocházel z židovské rodiny, m l povedeného tatínka, moudrou maminku a dva bratry,
byl vášnivý rybá a ke konci života trp l duševní chorobou. Všechny tyto skute nosti se významn
odrazily v Pavlových dílech, která hltají tená i všech generací i obou pohlaví dodnes. Pro je tento
autor mezi tená i stále oblíben? Ota Pavel psal o své rodin , o kamarádech, o p írod , o ekách, o
rybách a rybá ích, o sportovcích, jejich cestách k vít zství i o jejich neúsp ších. Psal o nich o všech
jednoduchým, irým, naprosto výstižným stylem plným vnit ního zaujetí a pochopení, navíc si
dokázal z nich i sám ze sebe ud lat legraci. Hrdinové jeho knih p sobí živoucn a p esv d iv ,
tená se s nimi m že snadno ztotožnit. Ota Pavel vložil do svých knížek nad ji a víru v život,
objevíme je i povídkách, jejichž témata jsou neveselá (jako Smrt krásných srnc nebo Kap i pro
wehrmacht). Jeho chu žít a užívat krásy oby ejného života se p elévají i do tená ova srdce a
pomáhají mu být lepším lov kem.