Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Transkript
Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org) Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení Čtvrtý týden velikonoční Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení Jan 20,1-9 + Mk 10,35-45 Touha po potěšení je Bohem darovaná tvůrčí energie, která buď může ústit do nestřídmosti, pokud je vyjadřována na cestě izolace, nebo do rozvoje účinných struktur podporujících zdravý životní styl a schopnost potěšení, pokud je vztažena k cestě společenství. Je příznačné, že ačkoli slovo „hřích“ je dnes většinou v běžné řeči téměř nepřítomné, mluví-li se o přejídání se, často se toto slovo používá i dnes („Zahřešila jsem si“ a dala jsem si zákusek). V očích mnoha lidí se dnes „kardinálním“ hříchem stala právě nadváha. Jde o mnohem více, než o přejídání se Pokud by ovšem byla přemíra tuku v těle tím hlavním problémem nestřídmosti (obžerství), pak by řešení bylo jednoduché – dieta. Pokud by byly věci takto jednoduché, pak by stačilo odkázat na množství kvalitních knih o zdravém způsobu stravování a mohli bychom tuto kapitolu o nestřídmosti uzavřít. Bohužel – nebo snad bohudík? – věci takto jednoduché nejsou. Nestřídmost má mnohem méně co do činění s nadváhou, než se můžeme domnívat. Ne každý, kdo má problémy s tělesnou váhou, trpí nestřídmostí. A existuje spousta štíhlých lidí, kteří jsou nestřídmí. Nestřídmost se tolik netýká našeho způsobu jezení a pití, jako našeho způsobu myšlení. Může být nápomocné připomenout si, v jakém kontextu vznikl původní seznam hlavních hříchů – tehdy se jim říkalo „nečisté myšlenky“: vznikl v rámci asketického života mnichů žijících v egyptské poušti (viz První týden postní, str. 1). Původně nestřídmost (obžerství) neměla nic společného s nezřízením užíváním jídla či pití, protože to bylo samo o sobě v poušti docela obtížné. Pouštní otec Evagrius chápal nestřídmost jako stav, kdy se člověk přehnaně stará o své zdraví – kdy má strach, že přísná disciplína postění se ublíží jeho tělu. Nestřídmost v tomto kontextu nespočívala v bezmyšlenkovitém nacpávání se spoustou jídla, ale v neustálé pozornosti naší mysli přitahované vnitřními obrazy kousku ovoce nebo sklenice vody uprostřed postu. Já zde nechci tvrdit, že Evagriova definice nestřídmosti je tím, co by nám právě dnes mělo nějak zvlášť pomoci. Mnozí z nás žijeme ve zcela jiných podmínkách, než žili mniši Evagriovy doby. Avšak minimálně jeden prvek, který Evagrius identifikoval, je stejně platný dnes, jako byl ve čtvrtém století v Egyptě: Nestřídmost je hlavně a především záležitost naší mysli. Je to nepřiměřená pozornost věnovaná jídlu. Různé formy nestřídmosti Nestřídmost tedy až tolik nesouvisí s vlastním aktem jezení, jako spíše s touhou v pozadí. Jakmile porozumíme, že to jsou naše myšlenky, které definují tento hřích, a ne kila na stupnici naší osobní váhy, budeme schopni rozpoznat nestřídmost v množství různých (a pro některé překvapivých) variantách: Jsou mezi námi lidé, kteří jsou závislí na rychlém občerstvení, kteří se obvykle důsledně vyhýbají přemýšlení o důsledcích svého životního stylu. A přeci jejich každodennímu životu dominují myšlenky na jídlo – to musí být vždy rychlé a pohodlné. A musí jej být hodně. Jsou mezi námi gurmáni, pro které jenom se dotknout nějakého hamburgeru nebo cheesburgeru se blíží neodpustitelnému hříchu. Chtějí pouze to nejlepší z nejlepšího, což je v některých případech dohnáno ad absurdum, a jejich myšlenky jsou posedlé tím, aby se jim dostalo právě a pouze takovéhoto jídla. Jsou mezi námi lidé extrémně dbající na zdravé stravování, kteří počítají i tu nejposlednější kalorii nebo miligram uhlovodanů, které pozřou, a nejsou schopni přestat přemýšlet o původu i té nejnepatrnější ingredience jídla, které je jim předloženo. Zdravé jídlo se stalo středem jejich vesmíru. 1 Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org) Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení Důsledky pro náš duchovní život Nyní je snad již jasné, že pouhý pohled na stupnici osobní váhy není příliš spolehlivým měřítkem nestřídmosti. Mnohem užitečnější je pečlivá analýza různých hlasů, které slyšíte ve svém nitru, když myslíte na jídlo. Pro pouštní otce byla právě tato introspekce vlastních myšlenek klíčovým bodem. Oni si nedělali starost o svůj vnější vzhled. Touhu po štíhlém těle by pravděpodobně považovali – coby snahu udělat dojem na druhé – za důsledek pýchy, závisti a smilstva. To, co jim výlučně leželo na srdci, byl vliv nestřídmosti na duchovní život mnichů, na jejich vztah k Bohu. Proto jejich hlavní otázkou nebylo ani tak co a kolik toho sníme, ale spíše proč jíme? Co nás dělá tak posedlými jídlem? Nemohlo by to být tak, že jídlo se pro nás stává jakousi náhražkou za něco, čeho se nám nedostává? Nemohlo by to být tak, že se takto snažíme vyplnit své duchovní vakuum nějakou hmotnou náhražkou? Nemohlo by to být tak, že na nás v těchto případech dokonce platí Pavlův verdikt, že zde ve skutečnosti nesloužíme Ježíši Kristu, ale svému vlastnímu břichu (Řím 16,18)? Tento poslední výrok může znít tvrdě, avšak právě on naznačuje, proč nestřídmost je počítána mezi sedm hlavních hříchů, a to právem. V posledku všechny z těchto hříchů, přinejmenším když se stanou jakoby naší druhou přirozeností, nás oddělují od Boha. Zatímco v Mt 4,4 je nám připomínáno, že člověk nežije pouhým chlebem, život v nestřídmosti je pokusem právě o toto: „žít pouhým chlebem“ – tím, že učiním jídlo středem svého vlastního vesmíru. Jídlo již není pouze dobré, ono se pro nás stalo nejvyšším Dobrem, božskou modlou. Důsledky pro společenství Protože spiritualita je neoddělitelně propojena se svým společenským vyjádřením, nepřekvapí nás, že nestřídmost má negativní dopad na lidské společenství. Člověk trpící nestřídmostí je od ostatních lidí izolovaný jedlík, a to dokonce i tehdy, když se stravuje uprostřed ostatních. Zcela jistě to není žádná zábava jíst ve společnosti člověka trpícího nestřídmostí, protože takový člověk je více soustředěný na své vlastní potěšení, než na potřeby druhých. Nestřídmost má tendenci zastřít vaše vnímání potřeb druhých lidí. Příběh O boháči a Lazarovi je příběhem o člověku, který „den co den skvěle hodoval“ (Lk 16,19). Tento příběh nám připomíná, že nestřídmost je něčím závažnějším, než pouhé individualistické přehnané požitkářství. Výsledkem nestřídmosti je slepota vůči druhým. Stejně jako nestřídmost ignoruje potřeby Lazara (symbolu chudých tohoto světa), může také ignorovat potřebu zachování Božího stvoření. Je výhradně zaměřena na krátkodobé naplnění svých vlastních potřeb. Nestřídmost touží po potěšení – což není samo o sobě problémem. Problémem nestřídmosti je to, že vyhledává nadměrné potěšení, okamžité potěšení a, konečně, pouze své vlastní potěšení. Energie skrytá pod nestřídmostí: potěšení Skutečnost, že potěšení vám v testu vyšlo jako energie s nejvyšším skórem, ještě neznamená, že trpíte nestřídmostí. Je velmi dobře možné, že zvládáte vyjadřovat svoji touhu po potěšení či slasti vyrovnaným způsobem. Je velkým požehnáním, jestliže máte vysokou energii v oblasti potěšení, protože to je Bohem darovaná energie. Jídlo (a v posledku vše stvořené) je zamýšleno tak, že má přinášet potěšení, a jestliže se záměrně z tohoto potěšení radujete, dále tuto svoji schopnost rozvíjíte a sdílíte tyto své zkušenosti s druhými, máte účast na božském poslání. Souvislost mezi jídlem (všemi stvořenými dobry) a potěšením či slastí byla vytvořena samotným Stvořitelem. Pokus prohlásit potěšení za něco podřadného a prezentovat abstinenci od všech stvořených dober (nebo alespoň konzumaci jídla bez prožívání potěšení) jako ideál by neměl být považován za něco křesťanského. Bohužel některé proudy křesťanství dělaly právě toto. K tomu, aby bojovaly s nestřídmostí, si zvolily nepřiměřené prostředky. Neschopnost ocenit dar potěšení či slasti pak byla příčinou toho, že praktické návody k životu uvnitř těchto proudů vedly ke stejné životní nevyrovnanosti. 2 Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org) Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení Lék: účinné podpůrné struktury Na první pohled to může vypadat ne příliš jasné, jak spolu souvisejí „potěšení“ a „účinné podpůrné struktury“. Je třeba si ovšem uvědomit, že v této souvislosti zde pod pojmem „struktury“ nemáme na mysli organizační dimenzi církve, ale struktury v životě každého individuálního věřícího. Co je organizačním principem řídícím celý váš život? Co určuje vaše rozhodování? Jak spolu souvisejí různé oblasti vašeho života? Pozn.: Lidé, kteří jsou díky svému racionálnímu přístupu velmi schopní rozvíjet a řídit struktury na rovině nějaké organizace, mohou na druhé straně mít velké problémy v rozvoji podpůrných struktur svého vlastního života. Bez struktur tohoto typu nemůže být energie plynoucí z touhy po potěšení adekvátně vyjádřena. Účelem takovýchto životních struktur je uschopnit člověka k vyváženosti založené na dlouhodobé perspektivě, spíše než aby pouze reagoval na okamžité podněty. Pokud toto vztáhneme k energii plynoucí z touhy po potěšení, cílem účinných podpůrných struktur je umožnit a podporovat zdravý rytmus mezi postěním se a slavením („fasting and feasting“). A to pak nevede k menšímu, ale naopak k většímu potěšení, slasti a radosti. Klíčovým bodem je zde, že nedovolíme naší touze po potěšení, aby nás ovládla (srov. 1 Kor 6,12). Jak je vidět na levém obrázku, jestliže naše přirozená touha po potěšení není přesměrována, téměř nevyhnutelně se v nás bude rozvíjet nestřídmost, která se bude projevovat v neschopnosti starat se o druhé a jen velmi málo bude přispívat k rozvoji účinných podpůrných struktur. Pravý obrázek naopak vyjadřuje situaci, kdy tato energie touhy po potěšení není potlačována, stále může proudit, avšak její proud je transformován a přesměrováván „parabolou“ spočívající v životě ve svobodné vyváženosti a zdravém rytmu, takže tato naše energie je pak plně využita k rozvoji „účinných podpůrných struktur“. Potěšení není naším nepřítelem, tím je pouze jeho nevyvážené vyjadřování. Často krátkodobé potěšení ústí do dlouhodobého zármutku. A naopak, krátkodobá abstinence, krátkodobé zřeknutí se něčeho dobrého, může vyústit v rostoucí dlouhodobé potěšení. Dlouhodobé potěšení může být nalezeno jen tehdy, jestliže je náš život utvářen vyváženě. Rytmus postění se a slavení („fasting and feasting“) znamená, že dovolíte, aby se kyvadlo pohybovalo mezi oběma póly – někdy jedním směrem, pak zas směrem opačným. Neznamená to tedy nějakou statickou střední pozici – ani skutečné slavení, ani pořádný půst. Slavení – které může zahrnovat hojné užívání si jídla – poskytuje základní prostor pro vyjádření vaší tvůrčí energie vyplývající z touhy po potěšení a slasti. Postění se vám, na druhé straně, pomáhá v tom, abyste vaší touhou po potěšení nebyli ovládáni. Půst má mít pod kontrolou věci, které v sobě mají potenciál, že budou mít pod kontrolou vás. Tím, že porostete v disciplíně postění se, poroste také vaše svoboda. Jestliže oba tyto póly – postění se a slavení – jsou ve vzájemné vyváženosti, máte dobrý důvod k tomu, abyste se domnívali, že „účinné podpůrné struktury“ byly ve vašem osobním životním stylu úspěšně implementovány. 3 Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org) Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení Vděčnost jako klíčový postoj Jídlo (a všechna stvořená dobra) je Božím darem a dokonce i jeho vztah k potěšení je vytvořen Bohem. Bůh nezamýšlel jídlo jako něco, co má být realizováno jako čistě technický akt naplnění těla výživami, podobně jako čerpáme pohonné hmoty do auta. Jestliže se netěšíme z toho, co nám daroval Bůh, pak je v tom zahrnuta kritika samotného Stvořitele a jeho stvoření. Není náhodné, že Písmo mluví o společných jídlech právě na tolika klíčových místech. Vidíme to už od nejprvnějších biblických knih, kdy je smlouva mezi Bohem a jeho lidem slavena při společné hostině (srov. Ex 24,11). A takto to pokračuje až k závěrečným stránkám knihy Zjevení, které mluví o „svatební hostině Beránkově“ (Zj 19,9). Je jistě dobrou praxí, jestliže společné jídlo tvoří součást setkání vaší malé skupiny. Společné jídlo a pití vytváří komunitu a prohlubuje citová pouta. Je to zároveň skvělá příležitost představit jídlo v té nejsprávnější perspektivě – jako dar Boží, který může být slaven ve společenství s druhými. Jídlo, o které se dělíme v křesťanském společenství, by mělo být zdravé (Bůh chce, abychom byli zdraví), chutné (Bůh chce, abychom prožívali potěšení) a sociálně i ekologicky zodpovědné (Bůh pečuje o chudého Lazara i o celé stvoření). Klíčem ke konzumaci jídla je vděčnost. „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním,“ píše Pavel (1 Tim 4,4). Když říká všechno, skutečně také myslí „všechno“. Tato biblická svoboda je ovšem podmíněna právě kritériem vděčnosti. Podněty k biblické reflexi Žalm týdne: Žalm 23 Tento týden se v osobní modlitbě nechej doprovázet především následujícími třemi texty: Ž 23 + Jan 10,1-18.27-30: Dobrý Pastýř pevně vede k bohatému potěšení Obraz Boha jako pastýře (Ž 23,1) může být pro nás tento týden pozváním k cestě na „travnaté pastviny“ a „klidná místa u vod“, kde „nebudu mít nedostatek“ potěšení (Ž 23,1-2), protože mi tam Bůh „prostírá stůl“, „maže hlavu olejem“ a „kalich po okraj plní“ (Ž 23,5). Mohu si ale tuto slast tváří v tvář své nemocné duši (viz „rokle šeré smrti“, Ž 23,4) vrchovatě užívat proto, že mě Bůh do mého života vkládá „podpůrné struktury“: „berlu“ a „hůl“, které teprve dávají mému životu řád a bezpečí, a tak umožňují „potěšení“ či „útěchu“ (Ž 23,4). Podobně i v evangeliu (Jan 10) Ježíš přichází jako „dobrý pastýř“ (v. 11), aby ovce „nalezly pastvu“ (v. 9), „měly život a měly ho v hojnosti“ (v. 10), a to skrze vzájemné poznání (v. 11), přináležitost k „jednomu stádu“ (v. 16) a dar „věčného života“ (v. 28). To vše je však opět tváří v tvář naší nemocné duši (cizím, zlodějům, lupičům a vlkům) vydobyto „podpůrnými strukturami“: ohradou, dveřmi, vrátným, hlasem pastýře (v. 1-6) a především pak darem života pastýře (v. 11.14.17.18 – kříž jako základní struktura!) a bezpečnou Otcovou náručí (v. 28-29). 1 Kor 10,23-33 Svoboda věřícího: Co prospívá? Kontextem Pavlových reflexí na téma svoboda věřícího je otázka konzumace masa obětovaného pohanským modlám. Pavlovi leží na srdci, že bychom v tomto směru neměli být příliš skrupulózní. Všechno, včetně jídla a pití, je třeba dělat v postoji „děkování“ (v. 30) a tak, aby skrze to vyzařovala „Boží sláva“ (v. 31). Klíčové věty tohoto textu najdeme ve verši 23: „Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá (řec. sympherei). Všechno je dovoleno, ale ne všechno buduje (řec. oikodomei).“ Není náhodné, že tento verš je zformulován analogicky k hebrejské literární figuře zvané paralelismus membrorum, která je charakteristická tím, že dva paralelní výrazy, v našem případě sympherei a oikodomei, se v ní vzájemně osvětlují: Ty věci jsou považovány za prospěšné (sympherei), které slouží k budování (oikodomei) církve. Věřící jsou svobodní k tomu, aby si opatřili jakékoli maso, aniž by pátrali po jeho původu. Avšak pokud někdo jiný upozorní na to, že toto maso pochází z pohanského chrámu, křesťané se pak mají jeho požívání raději zdržet. Stejná argumentační struktura je použita i v 1 Kor 6,12: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno je prospěšné (sympherei). Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám ovládnout.“ Fyzické potěšení není zavrženo, ale je svázáno se třemi měřítky: (1) Nestaň se závislým. (2) Nebuď kamenem úrazu pro druhé. (3) Dělej to s díkůvzdáním. 4