1. Světové a české románské umění

Transkript

1.
Světové a české románské umění
Modul M3
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Výuka bude probíhat v multimediální učebně za pomoci počítače a dataprojektoru. Používat se
budou také knihy pojednávající o příslušných, právě probíraných tématech. K výuce budou sloužit
i předem připravené prezentace. V modulu jsou užity volné reprodukce z www.wikipedia.com
Pravidla a konvence
1.10.2009
Strana 2/105
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. Světové a české románské umění
4
3.2 Historický úvod, vznik a funkce románského slohu
4
3.3 Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
11
3.4 Románská architektura v Čechách a na Moravě
31
3.5 Románské sochařství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
50
3.6 Románské sochařství v Čechách a na Moravě
64
3.7 Románské malířství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
71
3.8 Románské malířství v Čechách a na Moravě
84
3.9 Románské užité umění
4. Rejstřík
1.10.2009
101
106
Strana 3/105
3 Světové a české románské umění
3.1 Historický úvod, vznik a funkce románského slohu
ÚVOD
Období evropských dějin 11.-14. st. se označuje pojmem vrcholný středověk. V našich zemích se
s tímto pojem setkáváme až v počátku 13. století, tedy o dvě století později než v západní Evropě.
Jeho hlavním rysem je rozsáhlejší diferenciace společnosti (Její příčinou byla větší dělba práce,
která umožnila vyšší produktivitu zemědělství. Úhorovou soustavu vystřídalo vyspělejší a
efektivnější trojstranné hospodářství, které zajistilo vyšší výnosy díky dokonalejším pracovním
prostředkům). Příčinou této diferenciace byla větší dělba práce umožněná vyšší produktivitou
zemědělství. Následný rozvoj zemědělské výroby a dopravy podmínil odpoutání se řemesel od
zemědělství a vznik řemeslných a tržních osad, z nichž se v období vrcholného středověku
vyvinula města. Ta vznikala nejdříve na území bývalé římské říše (Jednalo se především o Itálii,
Francii, Španělsko a Porýní), kde mohla navázat na stará římská města a římské vojenské tábory,
později byla zakládána i na území ostatní Evropy.
Pohled na francouzské středověké město Carcassone
Diferenciace šlechty
Rozvoj obchodu a městské řemeslné výroby spolu se zvýšeným oběhem peněz způsobily, že
feudální renta naturální a v pracovních úkonech (robota) se proměnila v rentu peněžní. Peněžní
hospodářství prohloubilo majetkové rozdíly v celé společnosti a přispělo k její diferenciaci, která
se projevila i ve třídě feudálů. Světští aristokrati se rozdělili na vyšší šlechtu - pány a šlechtu nižší
- zemany. Dalším odstupňováním hodností (baron, kníže, vévoda.) vznikl vzestupný žabříček
feudálních závislostí vrcholící v osobě krále. Země se proměnila v mozaiku větších a menších
dědičných a samostatných panství spjatých lenními závazky, do jejichž vnitřních poměrů panovník
zasahoval jen výjimečně.
Rytířství
Od 11. století se začalo mezi feudály žijícími ve stálých drobných válkách šířit rytířství,
jehož clílem bylo zušlechtit mravy šlechty. Rytířem se mohl stát pouze bojovník, který prokázal
statečnost, křesťanského ducha a podrobil se určitým řádům. První zmínky o rytířském stavu se
1.10.2009
Strana 4/105
objevují kolem roku 1000, kdy se v latinských písemných pramenech začíná používat výraz miles
peditesque, což byl bojovník na koni, kterého povolával vládce určitého území v případě války do
boje. Kolem roku 1030 už výraz miles peditesque označoval příslušníka určité elitní společenské
vrstvy, která se označuje jako ordo equestris nebo ordo militaris. Ve Francii, kolébce rytířstva, se
jí říká chevalerie a ve Svaté říši římské ritterstand, rytířstvo. V počátcích historie rytířstva
nebylo označení rytíř šlechtickým titulem. Rytíř byl elitní bojovník, většinou neurozeného
původu. Rodokmen nehrál žádnou roli, důležitá byla osobní odvaha a způsobilost k boji. Rytíř
však většinou pocházel z bohaté rodiny nebo musel mít alespoň bohaté a štědré příbuzné nebo
rodinné přátele, jelikož bitevní kůň, který byl rytířovým nejcennějším majetkem a zbroj stála
nemalé jmění. Označení rytíř, jako šlechtický titul, se začíná používat až ve 12. století, kdy se
ale řada urozenců pyšní tímto titulem, aniž by si ho dle skutečných rytířských zásad zasloužili.
Pasování na rytíře byl slavnostní obřad, který měl probíhat v kostele. Většinou se však odehrával
přímo na bojišti před zahájením bitvy či po ní. Rytíře pasoval panovník nebo jeho zástupce (V
českých zemích řytíře pasoval vždy jen král.). V raném středověku ale mohl rytíře pasovat
kterýkoliv jiný rytíř (Příkladem je třeba rytíř Vilém le Maréchal, který pasoval na rytíře svého
pána a následníka anglického trůnu mladého Jindřicha Mladíka.). Mladý bojovník před tím, kdo
ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil plochou stranou
meče na obě ramena a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství
(odtud pochází výraz pasování). Rytířská privilegia jsou např. vlastnictví dědičných pozemků,
účastnili se volby panovníka, byli oslovování statečný rytíři atd..
Středověké dělení společnosti na tři obce: duchovní, rytíře a dělníky
Církev
V období vrcholného středověku usilovala církev o trvalé zajištění nedotknutelnosti a
nedělitelnosti svého pozemkového vlastnictví, jež získala v celé Evropě již během raného
středověku. Ustavila se ve zvláštní stav, řídící se vlastními řády, podléhající kanonickému
právu (Kanonické právo je právo katolických, pravoslavných a anglikánských církví, které jsou
jeho tvůrkyněmi. Tvoří podmnožinu církevního práva. Zásadním předpokladem tohoto práva je,
že nesmí nijak narušovat božské právo, které je častěji a přesněji označováno latinsky jako ‘‘ius
divinum‘‘. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel (kánonů) platných v určité
křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi. Toto právo má za sebou velmi dlouhou
1.10.2009
Strana 5/105
historii, za jejíž počátek lze označit vznik křesťanství. Během této historie došlo k několika
církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto
právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých „státních“ práv k tomuto celku.
Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s něčím nemoderním a s něčím, co je již
překonané a často bývá dáváno do souvislostí s mučením resp. torturou, atp.. Tato kritika však
bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i
ostatních právních systémů. Právě z tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později
pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových
stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva, je silně patrné ovlivnění římským
právem. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a teologickými potřebami.)
a nepřipouštějící zásahy světské moci. Vznikla tak mezinárodně oraganizovaná a
odstupňovaná soustava hodností v čele s papežem(Tato soustava se nazývá církevní
hierarchie). Zavedením celibátu(Celibát je dobrovolné rozhodnutí žít svobodně, bez manželství
a bez pohlavních styků. V západní církvi se tento požadavek začal výrazně prosazovat pod vlivem
mnichů a mnišství nakloněných biskupů a papežů až na přelomu 3. a 4. století a definitivně se
tato podmínka prosadila až ve 12. století. I poté však byla myšlenka celibátu na mnoha místech
jen velmi těžce uváděna do praxe, zejména na venkově, kde se ji podařilo prosadit vlastně až po
reformaci. Myšlenka povinného celibátu pro kněží představovala zásadní bod sporu jak mezi
křesťanským východem a západem (a to již před velkým schismatem) i mezi katolickou církví a
protestanty.) se zamezilo dělení církevního majetku dědickými odkazy.
Církev, v této době nejlépe organizovaná instituce nadnárodního charakteru rozšiřovala svůj vliv
na veškerý život věřících, v čemž jí pomáhaly nové řeholní řády především premostrátský
(Název premonstráti vznikl podle jejich mateřského kláštera ve francouzském Prémontré, který
založil v lesním údolí poblíž burgundského Laonu roku 1121 Norbert z Xantenu, jenž působil
nejprve jako kanovník, později jako putující kazatel. Jako samostatný řád potvrdil premonstráty
roku 1126 papež Honorius II.. Mezi jejich hlavní zásady, řídící se řeholí sv. Augustina, patřil
asketický život (ovšem ne tak přísný jako u cisterciáků), konání kněžských povinností mezi
věřícími (kázání, zpovídání), charita, rozvíjení vzdělání a vědy. Roku 1126 se Norbert z Xantenu
stal arcibiskupem v Magdeburku, který byl misijním arcibiskupstvím pro východní Evropu.
Premonstráti poté působili jako misionáři mezi Polabskými Slovany, Prusy a Litevci. Určitou
roli hráli také při kolonizaci. První premonstrátský klášter v Čechách byl založen roku 1142 na
Strahově olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, který premonstráty přivedl do našich zemí.
Hlavním centrem premonstrátů v Čechách je dosud Strahovský klášter. Pod jeho pravomoc
spadá klášter Milevsko. Dále jsou v České republice premonstrátské kláštery Teplá, Nová Říše a
Želiv. Premonstráti působí ve farnostech po celé České republice, strahovští například na
Svatém Kopečku u Olomouce, v Praze, Jihlavě, Bechyni, Holíči, Louce u Znojma, Říčanech,
nebo v Doksanech, kde je také klášter sester premonstrátek.) a cisterciácký (Cisterciácký řád
založil roku 1098 Robert, opat benediktinského kláštera Molesme, nespokojený s tamními
pořádky, s 22 dalšími mnichy klášter ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium - podle
milníku staré římské cesty). V novém klášteře, který původně stál v neobydlené krajině věnované
příbuznými opata Roberta, chtěli žít podle nezmírněných, přísně asketických regulí sv. Benedikta
z Nursie. Tento klášter se stal centrem reformního hnutí v benediktinském řádu, které se
distancovalo od přepychu a okázalosti a soustředilo se na prostotu a odříkání podle hesla sv.
Benedikta „Ora et labora!“ (česky Modli se a pracuj), které benediktini postupně opustili. Po
vynuceném odchodu opata Roberta zpět do kláštera v Molesme se novým představeným v
1.10.2009
Strana 6/105
Citeaux stal Alberich. Za jeho působení se mniši tohoto kláštera roku 1100 s povolením papeže
Paschalise II. osamostatnili a přijali název podle svého působiště - cisterciáci. Nový řád byl
podřízen přímo Svatému stolci. Opat Alberich vypracoval základní regule řádu Instituta
monochorum Cisterciensum de Molismo venientium. Řádu bylo zakázáno přijímat jakékoliv
církevní poplatky a stanovena povinnost manuální práce jak pro laické bratry (konvrše), tak pro
samotné mnichy. Alberich zavedl také nový řádový oděv, bílý hábit s černým škapulířem.Na
formování řádu se významně podílel i třetí opat Angličan Stephan Harding, který doplnil řádové
regule o tzv. Chartu caritatis. Definitivní uznání řádu proběhlo v roce 1119.Roku 1112/13
vstoupil do kláštera v Citeaux jako novic mladý Bernard, který se již roku 1115 jako 25letý stal
opatem nově založeného kláštera v Clairvaux. Postupně se stal vůdčí duchovní osobností své
doby a významně se zasloužil o rozšiřování řádu zakládáním nových klášterů. Když roku 1153
umíral, existovalo v Evropě kolem 300 (možná i 350) cisterciáckých klášterů, z toho 68 bylo
založeno z Clairvaux. Cisterciáci brzy zatlačili do pozadí clunyjské mnichy. V roce 1145 byl
zvolen někdejší mnich z Citeaux papežem a přijal jméno Eugenius III.. Cisterciácké kláštery se
budovaly převážně v odlehlých končinách a nehostinných krajích, aby mniši nepřicházeli do
kontaktu s laiky a snáze mohli dodržovat přísnou řeholní kázeň. Kolem těchto objektů se většinou
nacházel vodní tok a mnoho dosud neobdělané půdy, kterou začali postupně kultivovat. Na
polích i zahradách pracovali cisterciáci osobně. Jejich zásluhou tak byly kolonizovány mnohé do
té doby pusté oblasti západní a střední Evropy. Zároveň šířili pokročilejší způsoby zemědělského
hospodaření, které byly běžné ve Francii.. Cisterciácké kláštery se staly významnými
hospodářskými středisky a brzy přilákaly pozornost světské společnosti. Panovníci, šlechta i
církevní hodnostáři je začali zahrnovat bohatými pozemkovými dary, takže se majetek klášterů
rozrostl o nové vesnice a stovky poddaných. V důsledku toho se cisterciáci postupně vzdalovali
původním ideálům. Ve 14.století se řád dostal na ústup, zatímco na popularitě nabývali žebraví
mniši. V českých zemích vzniklo velké množství cisterciáckých klášterů, z nichž nejvýznamnější
jsou následující: Sedlec, Plasy, Osek, Velehrad, Porta Coeli, Vizovice a Zlatá Koruna). Rostoucí
náboženská vroucnost se projevovala štědrými dary církvi, jež se stávala vlastníkem ohromných
statků. Duchovenstvo (světské i řeholní) si podrželo rozhodůjící vliv na veškerý duchovní
život ve vrcholně středověké společnosti. V jeho rukou spočívalo všechno písemnictví,
úřednická agenda panovníků, školství, věda a v neposlední řadě také výtvarné
umění.
Spor o ivestituru
Hlavní náplní evropských dějin vrcholného středověku ve 11. – 13. století byl zápas mezi
papežstvím a císařstvím o hegemonii v křesťanském světě a křížové výpravy proti
nevěřícím. Vypukl v 70. letech 11. st. sporem o investituru (Tento spor probíhal mezi papežem
Řehořem VII. a císařem Svaté říše římské Jindřichem IV., jeho počátky je však třeba hledat v tzv.
clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II.
postavili proti laické investituře tj. proti dosazování církevních hodnostářů světskou mocí. Za
tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž
spatřovali simonii (tj. svatokupectví). Naopak panovníci v západní Evropě se snažili udržet
systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění. Tato situace nutně musela vést ke sporu
mezi církví a jednotlivými panovníky. Je třeba si uvědomovat, že jednotlivé strany byly natolik
provázané (a tedy nutně i nejednotné), že je nelze jednoznačně vymezit. Spor o investituru byl
1.10.2009
Strana 7/105
nejprve vyřešen ve Francii, následně v Anglii. Definitivního vyřešení se spor dočkal za papeže
Kalixta II., z jehož podnětu byl přijat konkordát wormský.), který byl dočasně ukončen
konkordátem wormským v roce 1122. Císař se v něm zřekl investitury a souhlasil s kanonickou
volbou biskupů a opatů. Papež na oplátku souhlasil s císařovou přítomností u voleb a s právem
císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo
(Žezlo tzv. temporalia bylo chápáno jako znak světské moci) a papež prsten a berlu (Tyto atributy
byly chápány jako znak církevní moci, tzv. spiritualia.). To prakticky znamenalo, že došlo
(alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněží jen do
jejich světského úřadu). Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický
rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka
byla oboustraně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory.
Papež žehná rytířům před odchodem na křížovou výpravu
Křížové výpravy
Křížové výpravy podnítila okupace Jeruzaléma sedlužickými Turky v roce 1077. Po této
události papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na církevním sněmu v Clermontu svatou válku za
osvobození Svaté země z rukou nevěřících. O rok později byla vyslána první křížová výprava
do Svaté země. Za tři roky dobyla Jeruzalém a založila království jeruzalémské (Zakladatelem
království jeruzalémského byl Gottfried z Bouillonu.) a několik křižáckých knížectví. K obraně
proti muslimským obyvatelům Palestiny vznikly rytířské řády johanitů a templářů. Ohrožená
křesťanská panství měla upevnit druhá křížová výprava vyslaná roku 1047, pro kterou agitoval
Bernard z Clairvaux a jíž se účastnili císař Konrád III., francouzský král Ludvík VII. a český kníže
Vladislav II.. Když Jeruzalém dobyl roku 1187 egyptský sultán Saladin, byla podniknuta třetí
křížová výprava, která získala pouze sultánovo povolení křesťanským poutníkům, k návštěvě
Božího hrobu a dala podnět k založení řádu německých rytířů (Třetí křížové výpravy se zůčastnili
císař Friedrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví
srdce.). Poslední křížová výprava proběhla v roce 1271 a podnikl ji francouzský král Ludvík IX.
do severoafrického Tunisu, kde zemřel na mor. Ještě v témže roce padl Akkon, poslední
křesťanská bašta v Palestině do rukou egyptských Mameluků. I v důsledku této události přesídlily
rytířské řády Templářů na Kypr a Johanitů na Rhodos. I když výpravy, kterých proběhlo celkem
devět, nesplnily svůj záměr, měly velký vliv na západoevropskou společnost. Právě díky nim se
obyvatelstvo západní Evropy seznámilo s vyspělejší východní kulturou a následně od ní přebralo
její technické i kulturní výdobytky (Západoevropští dobyvatelé převzali například dokonalejší
fortifikaci staveb, po vzoru východní kultury našli zalíbení v přepychových oděvech a v
1.10.2009
Strana 8/105
zemědělství se seznámili s novými plodinami například s rýží či citrony.). Šlechta začala zavádět
erby, které původně sloužily k rozeznání obrněných rytířů a zdokonalovala též svoji bojovou
výzbroj a výstroj. Zjemnilo se také její chování, počala se rozvíjet dvornost, stoupala úcta k
ženě a vznikala první národní poezie (Začínalo se rodit národní vědomí. První básně psané v
národních jazycích jsou toho dokladem. První literární díla byli lyrická i epická. Ve Francii se
jedná o text zvaný Chanson de Roland, v Německu pak o Der Nibelunge Nôt.). Díky křížovým
výpravám zbohatl zejména papežský dvůr a italská přístavní města Benátky a Janov, jež
obstarávala přepravu rytířů a obchodovala s Východem.
Křižácký rytíř v boji
VZNIK ROMÁNSKÉHO SLOHU
Románské období je první jednotnou západoevropskou uměleckou epochou po antice. Časové
vymezení románského slohu se v jednotlivých zemích různí. Zhruba lze mluvit o období 11. a
12. století. V českých zemích se románský sloh poprvé objevuje v počátku 12. století a
rozvíjí se do poloviny 13. století, kdy jej pozvolna nahrazuje raná gotika. Románské
malířství však na našem území přežívalo ještě déle. Samotný charakter slohu se podobně jako
jeho časové vymezení v jednotlivých oblastech různí. Tato diferenciace je způsobena feudální
rozdrobeností a nerovnoměrným vývojem feudalismu v jednotlivých evropských zemích.
(Například v Německu přežívá otónský sloh ještě v 1. třetině 11. století a románský sloh zde
ovládá architekturu ještě v 1. pol. 13. století, zatímco v severní Francii vznikla již před pol. 12.
století gotika.).
Pojem románský sloh vznikl v 1. třetině 19. století a nahradil starší termín byzantinský
sloh. Vztahoval se především na architekturu 11. a 12. století, když bylo rozpoznáno, že se
značně podobá antickým stavbám říše římské, a měl svou analogii v pojmu románských jazyků.
Románské umění mělo vystřídat antické umění podobně jako románské jazyky latinu. Termín
dobře postihuje společnou základnu slohu - provinční římské umění, méně již přínos nových
národů, které vznikly na bývalém uzemí římské říše splýváním starého obyvatelstva s
germánskými kmeny.
Na rozdíl od jiných slohů (gotický, renesanční, barokní) se románský sloh nezrodil na jednom
místě, nýbrž přibližně ve stejné době v různých zemích, které patřily římské říši. Protože pozdně
římské umění nebylo ve všech částech římské říše na stejné vývojové úrovni, liší se i románské
podle jednotlivých oblastí.
1.10.2009
Strana 9/105
FUNKCE ROMÁNSKÉHO UMĚNÍ
Románské umění sloužilo především římské církvi k propagaci náboženské ideologie, jež
zároveň upevňovala feudální zřízení. Existovalo sice také umění světského charakteru, ale sakrální
(církevní) umění mělo, zvláště na počátku, vedoucí postavení. Hlavním objednavatelem a
odběratelem románských uměleckých děl tak byla přirozeně církev, která zároveň působila
i jako jeho hlavní výrobce. Klášterní hutě stavěly a zdobily kostely, v klášterních a kapitulních
skriptoriích se psaly a iluminovaly rukopisné knihy.
Církev předepisovala jak obsah a náměty románského umění, tak i jeho formu. Umění
podobně jako filosofie sloužilo teologii. Z toho vyplýval transcendentální (přesahující hranice
smyslové zkušenosti) ráz románského umění, jeho zaměření k oslavě zjevení, posmrtného
života a vyjádření základních myšlenek křesťanské víry. Proto v románském umění převažuje
pojmová stránka zobrazení, umění používá symboly a z formálního hlediska tíhne k
abstrakci. V románském umění se necenila tvůrčí originalita v pojetí námětu a jeho výtvarném
zpracování. Pracovalo se podle zavedených předloh, přejímaly se hotové vzory a hlavní
snahou umělců bylo tyto vzory co nejvěrněji napodobit. Teprve na konci románského období
se v nejpokročilejších zemích setkáváme se jmény prvních sebevědomých umělců.
V průběhu vrcholného středověku se výrazně rozvinulo poskytování donací církvi, které mělo
často podobu přímého převedení vlastnictví. V pozemských záležitostech dotyčné náboženské
instituce, obyčejně kláštery, ponechávali donátoru, jímž byl zpravidla král či vysoký šlechtic
vliv, který neměl daleko od úplného řízení instituce. Kostel se stal mauzoleem rodu a za duši
zakladatele se sloužily mimořádné mše. Donátor navazoval zvláštní vztah se světcem, kterému
věnoval svou donaci a jehož přítomnost zastupovaly relikvie na oltáři. Od světce se na oplátku
očekávalo, že bude hájit zájmy svého smrtelného klienta na onom světě a při Posledním soudu (V
důsledku této formy závislosti církve na šlechtě vznikají reformní hnutí přímo v samotné církvi.
Nejvýznamnějším je tzv. Clunyjská reforma, která se snažila o obrození katolické církve a
vymanění se z moci feudality. Boj za osamostatnění církve pomáhal také papeži v boji o
investituru v 10. a 11. století. Zmíněné hnutí vzniklo ve Francii a postupně se šířilo dál do
Evropy, například do Svaté říše římské. Pojmenování „Clunyjská reforma“ je odvozeno od
jména bohatého benediktinského kláštera v Burgundském městě Cluny. Základní body
"Clunyjské reformy" byly následující: podpora celibátu a zpřísnění způsobu života v klášterech,
podřízenost církve pouze papeži a samostatnost klášterů.).
1.10.2009
Strana 10/105
Románské umění ve Francii - kostel Sainte-Madelaine ve Vézelay (12. století)
3.2 Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
První projevy románského umění, které v 11. století ohlašují nové slohové období se neobjevují
náhle. Pro nejstarší románské památky v oblasti Středozemního moře je charakteristické
zdivo z drobných, hrubě přitesaných kamenů a soustavné užívání slepých arkád a plochých
lisén tzv. lombardských pásů. Tento způsob dekoru se uplatňoval na apsidách, bočních
obvodových zdích a i na průčelí. Baziliky s tímto novým výzdobným systémem byly dosud
překryty dřevěným stropem. Později se objevila kupole a zároveň s ní klenba nad lodí. Novou
architekturu si přivlastnila jižní a severní Itálie, Katalánie, dolní Languedoc, Provence,
kraje při Rhôně a Saôně a v neposlední řadě též Porýní až do Holandska a Švýcarska.
Koncem středověku se románská architektura objevila i na byzantském území. Románské umění
se rozvíjelo zejména v oblastech, které byly nejvíc vzdáleny byzantskému vlivu: ve Francii,
Španělsku a Anglii. V Itálii pro ně bylo přijato označení "novolatinské" umění, zvláště tam, kde
nepůsobil francouzský vliv. Průkopnickými kraji v románské architektuře byly Katalánsko,
Burgundsko, Normandie a oblast střední Loiry.Hlavními druhy románské monumentální
1.10.2009
Strana 11/105
architektury jsou kostel a klášter v sakrálním stavitelství a hrad, městský palác, měšťanský
dům a kamenný most v stavitelství světské.
Světská architektura v Německu - císařská falc ve Wartburgu
Vedoucím druhem sakrální architektury byl kostel, který k sobě vázal i románské
sochařství, malířství a umělecké řemeslo (Na románských kostelech se lze setkat s kamenickou
výzdobou průčelí, portálů, ostění, sloupů a hlavic. Spatřit lze také bronzová vrata, nástěnné
malby, malby na skle atd.).
Sakrální architektura ve Francii - provensálská škola, kostel Saint-Gilles-du-Gard ( kol. 1135)
Typy kostelů
Typy románských kostelů se dělí na podélné (Jednolodí s apsidou, eventuálně s věží, bazilika,
stejnolodí neboli síň.)a centrální (Rotundy, pětikupolový chrám, půdorys oktogonu, čtverce,
nebo řeckého kříže.).
1.10.2009
Strana 12/105
Podélný románský kostel ve Francii - bazilika Sainte-Madelaine ve Vézelay (kol. 1120)
Centrální románské kostely v Německu - palácová kaple v Cáchách a rotunda v Drűgette
Románská bazilika
Nejrozšířenějším typem chrámu se v románském slohu stala bazilika, která převzala z
karolinského období půdorys latinského kříže s příčnou lodí - tzv. transeptem a chórem kněžištěm s půlkruhovou apsidou. Někde přistupoval k závěru ještě ochoz s věncem
paprskovitě rozložených kaplí. Proti dřívější době byl zvětšen a prodloužen chór a rozmnožen
počet apsid, které byly stavěny u bočních lodí a ramen příčné lodi kostela. Díky těmto inovacím
bylo možno sloužit mši zároveň na různých místech kostela. Západní průčelí, kde se zpravidla
nalézal hlavní vchod do chrámu zdobený výtvarně pojednaným portálem, někdy svíraly dvě věže,
další věž se vypínala nad křížením hlavní lodi a transeptu. Hlavní loď byla v raných fázích
slohu kryta dřevěným stropem, boční lodi byly klenuty. Proto se hlavní zájem románských
architektů soustředil na zaklenutí hlavní lodi, jímž byl vnitřní prostor baziliky umělecky
dotvořen a zároveň stavba zabezpečena před požárem.
1.10.2009
Strana 13/105
Románská bazilika ve Francii - Saint-Nectaire (kol.1080)
Křížová klenba
Ze tří klenebních (Jednalo se o kupoli, valenou klenbu podélnou nebo příčnou a křížovou
klenbu.) možností zaklenutí hlavní lodi baziliky byla nejvhodnější klenba křížová, protože
sváděla tlak do čtyř hlavních bodů a dovolovala odlehčení zdiva. Veliký tlak kleneb vyžadoval
tlusté zdi, které dávají románské architektuře charakteristické rysy hmotnosti, masivnosti,
blokovitosti a převládající horizontálnosti. Tyto rysy ještě umocňuje spíše šířkový než
výškový vývin stavby, mohutnost stavebních článků a malá střílnovitá okna.
Vázaný půdorys a vertikální členění stěn
Hlavním přínosem románské baziliky je pevný a jasný geometrický řád, který vymezuje
proporce stavby a jehož základ tvoří vázaný půdorys. Měřítkem tohoto stavebního principu je
čtverec křížení. Na jedno klenební pole hlavní lodi tzv. travé připadají dvě pole lodí vedlejších a
výška hlavní lodi se v něm rovná její dvojnásobné šířce.
Stavitelé románských bazilik také vypracovali nový systém členění hlavní lodi do výšky. Hlavní
loď bývá zpravidla členěna na arkády, tribuny, triforium a okna. Ačkoliv stavitelé románských
bazilik převzali všechny hlavní stavební prvky z architektury pozdně římské a raně křesťanské,
vytvořili z těchto prvků nový architektonický celek, jenž byl protikladem raně křesťanské snahy
po jednotné a celistvé architektonické formě.
Aditivnost
Vlastní podoba románské baziliky vznikla adicí, skládáním jednotlivých architektonických
prvků v co největší, nejsložitější a nejbohatší soubor, aniž by tyto prvky ztratily svou
osobitou platnost. Podle názorů některých badatelů lze v této aditivnosti spatřovat jistou analogii
k feudálnímu zřízení, založenému na složitě odstupňovaném poměru osobní závislosti,
nadřízenosti a podřízenosti, v němž si však různí držitelé moci uhájili své individuální postavení.
1.10.2009
Strana 14/105
Snaha po rozmanitosti se projevila v samotném způsobu zdění. Zdi románské architektury
vystavěné nejčastěji z kamene, nebo z cihel nebyly omítány jako architektura římská. Stavitelé
ponechali záměrně působit režné zdivo tvořící vždy originální struktury. (Při této metodě výstavby
se zvláště uplatnilo kvádříkové zdivo složené z pečlivě přitesávaných pravidelných kvádříků
spojených maltou a následně vyspárovaných.).
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VE FRANCII
K neobyčejnému rozmachu stavební činnosti došlo v průběhu 11. až 13. století ve Francii.
Podnítila jej hospodářská prosperita země po skončení normanských nájezdů, vzrůst populace,
potřeba nových chrámů, rostoucí počet klášterů a řeholníků. rozvoj clunyského hnutí a ve 12.
století šíření nového cisterciáckého řádu a v neposlední řadě také rozmáhající se kult ostatků
svatých a pelerináží (Pelerináž je označení pro zbožné poutě.).
Sakrální stavby
Architektonické školy
Odlišné hospodářské, politické, etnické církevní i kulturní podmínky v různých částech Francie
vedly k vytvoření sedmi archtektonických škol (Některá literatura hovoří dokonce o devíti
architektonických školách). K níže uvedeným sedmi přidává ještě školu poitouskou, pro kterou je
typické západní průčelí chrámu rozčleněné arkádami a bohatě zdobené sochami a dekorativními
prvky (například kostel Notre-Dame-la-Grande v Poitiers vystavěný kolem roku 1143) a školu
languedockou, jejímž příkladem může být chrám Saint-Sernin v Toulouse (po roce 1080)
postavený jako pětilodní stupňovitý emporový halový kostel s trojlodním transeptem s kaplemi a
chórovým ochozem s věncem kaplí.). První chrámové lodi, zaklenuté valenými klenbami na pasech
se ve Francii objevují v 2. polovině 11. století. Nejstarším zcela zaklenutým kostelem ve všech
částech je klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers, který je typem velmi rozšířeného
poutního kostela. Loď klášterního kostela ve Vézelay byla zaklenuta roku 1140 křížovou
klenbou s mohutnými příčnými pasy, jež spolu s důmyslnou sestavou pilířů zajišťují stabilitu
stavby.
1.10.2009
Strana 15/105
Bazilika Sainte-Madeleine ve Vézelay (hlavní loď kostela byla zaklenuta roku 1140)
Severofrancouzská škola vznikla na území královské domény Ile-de-France, kde vládli
Kapetovci. Formálně navázala na karolínskou architekturu. Po formální stránce se v
severofrancouzské škole rozvíjela bazilika s transeptem a chórovým ochozem s věncem kaplí.
Vývojově patří tato architektonická škola k nejdynamičtějším. Románský sloh zde přerůstal v
gotiku, která se projevovala vertikálními tendencemi a snahou o odstranění tektonického významu
zdí spojenou se zaváděním opěrných pilířů a se zvětšením okenních ploch. Nejvýznamnějšími
stavbami jsou kostel Saint-Denis u Paříže a započetí stavby katedrály v Chartres dokončené v
gotice.
Severofrancouzská škola - kostel (katedrála) Saint Denis u Paříže (kol. 1144)
1.10.2009
Strana 16/105
Normandská škola se rozvíjela v prostředí severozápadní Francie. Tato škola je charakteristická
používáním hrotitého lomeného oblouku a žebrovou klenbou. Rozvíjen zde byl kostel vystavěný
jako emporová bazilika, jejíž interiér byl prosvětlen poměrně velkými okny a zdoben
dekorativními prvky geometrické povahy. Normandská škola měla vliv na ostrovní anglickou
architekturu (Napříkad na katedrály v Durhamu, Westminstru atd.) Nejvýznamnějšími stavbami
školy jsou kostel Saint-Etienne v Caen, tzv. Mužský klášter postavený kolem roku 1062 a
kostel La Trinité v Caen, tzv. Ženský klášter pocházející z 2. pol. 11. století a z počátku 12.
století (Kolem roku 1120 byla vystavěna šestidílná žebrová klenba hlavní lodi kostela.). V duchu
normandské architektonické školy byly vystaveny též kláštery založené Vilémem Dobyvatelem a
jeho manželkou jako pokání za to, že uzavřeli sňatek, přestože byli bratranec a sestřenice.
Normadská škola - pohled do interiéru hlavní lodi kostela Saint-Etienne v Caen (kol. 1062)
Burgundské románské umění se rozšířilo po všech oblastech, kam sahal vliv clunyského řádu.
Právě v centru řádu, městě Cluny, byla již v 10. století započata stavba místního kostela, který je
nejvýznamnější památkou burgundské školy. Kostel v Cluny byl stavěn v letech 1088-1131.
Zbořen byl na počátku 19. století (Přesnou představu o celkovém vzhledu klášterního kostela v
Cluny dává chrám Notre-Dame v Paray-le-Monial, jenž je miniaturní verzí Cluny III.. Klášter v
Paray-le-Monial byl založen roku 973, roku 999 přešel pod vládu Cluny a opat Odilo zde 1004
vysvětil malý chrám, asi stejného typu jako Cluny II.. V roce 1090 byla zahájena stavba dodnes
zachovaného trojlodí, inspirovaného Cluny III., i když byla dokončena podstatně dříve.). Do
dnešní doby se dochoval objekt, jenž je fragmentem křížení třetí vývojové fáze stavby. Původně
byl chrám v Cluny jako pětilodní bazilika s nartexem (délka 130m), dvěma transepty a chórem s
ochozem a věncem kaplí. Hlavní loď byla zaklenuta lomenou valenou klenbou, v lodích vedlejších
byla staviteli použita křížová klenba s lomeným obloukem v arkádách. Nad nimi se nacházelo
triforium a vysoká okna. Ve vrcholné fázi své výstavby byl kostel v Cluny největším kostelem
křesťanského světa před přestavbou chrámu sv. Petra a hlavním svatostánkem clunyské
kongragace, k níž patřilo přes 300 dceřiných klášterů po celé Evropě. Významnou stavbou
burgundské školy je také klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers (1083-1097) nejstarší zcela zaklenutý románský kostel (V hlavní lodi kostela se nacházela valená klenba s
1.10.2009
Strana 17/105
pasy, na tribunách nad vedlejšími loďmi byla staviteli použita čtvrtkruhová klenba s vnějšími
opěráky – formálně se jedná o velmi rozšířený typ poutního kostela.). Do burgundské školy patří
také katedrála v Autun pocházející z 2. čtvrtiny 12. století a klášterní kostel Sainte-Madeleine
ve Vézelay (Kostel byl založen kolem roku 1120. Hlavní loď roku 1140 zaklenuta křížovou
klenbou s mohutnými příčnými pasy. Klenbu zvenčí podepírala soustava opěrných pilířů - tento
princip byl rozvinut v gotické architektuře.) vystavěný z velké části v 2. čtvrtině 12.
století.
Burgundská škola - klášterní kostel Cluny III., mědiritina z poč. 16. století
Auvergnská škola je typická použítím valené klenby v hlavní lodi, čtvrtkruhové klenby ve
vysokých tribunách nad bočními loďmi a kupolí s polygonální věží nad křížením hlavní lodi a
transeptu. Příkladem stavby auvergnské školy je kostel Notre-Dame v Clermont Ferrand
(Kostel pochází z 12. století. Vystavěn byl jako emporový (stupňovitý) halový kostel. Nad střední
lodí byla valená klenba, nad emporami čtvrtkruhová valená klenba. Boční lodi byly sklenuty
křížovou klenbou, dále byl v kostele chórový ochoz s kaplemi a stupňovitá příčná loď se
vzpěrnou funkcí – „querriegel“.).
Akvitánská škola rozvíjela stavby založené jako síňový prostor bez tribun, kdy boční lodě byly
téměř stejně vysoké jako loď hlavní. Nejčastěji stavitelé sklenuli prostor valenou, nebo křížovou
klenbou.
Perigodská škola pracovala s podněty pocházejícími z byzantské architektury. Kostely
perigodské školy byly stavěny jako jednolodí nebo centrála s kupolemi umístěnými na mohutných
pilířích. Jako příklad lze uvést s katedrálu Saint-Front v Périgueux (1120-1173), která byla
vystavěna jako kupolový kostel, zřejmě podle vzoru kostela sv. Apoštolů v Konstantinopolu a
chrámu sv. Marka v Benátkách. Jednalo se o centrální stavbu na půdorysu řeckého kříže s pěti
kupolemi na pendentivech.
1.10.2009
Strana 18/105
Perigodská škola - katedrála Saint-Front v Périgueux (1120-1173)
V provensálské škole lez sledovat doznívání tradic antického stavitelství. Kostely byly nejčastěji
stavěny jako tmavé jednolodní a nepravé baziliky bez ochozu, transeptu, tribun a triforia s úzkými
postranními loděmi. Na východě byly uzavřeny prostými apsidami. V hlavní lodi byly sklenuty
valenou klenbou, ve vedlejších lodích se nejčastěji nacházela klenba čtyřkruhová. Stavby
provensálské školy jsou typické použití antikizujících stavebních článků a bohatou sochařskou
výzdobou. Za příklad staveb z jižní části Francie lze označit kostel Saint-Gilles-du-Gard
postavený kolem roku 1135 (Jedná se o kostel s třemi portály s bohatou figurální výzdobou
reflektující pozdně římské vzory – například triumfální oblouky), nebo kostel Saint-Trophine v
Arles pocházející z 12. století (Kostel byl postaven jako trojlodní bazilika s hrotitou valenou
klenbou ve střední lodi, čtvrtkruhovou valenou klenbou v úzkých bočních lodích. Nacházel se zde
portál a křížová chodba (Z a J křídlo gotické) s bohatou figurální výzdobou.).
Provensálská škola - kostel Saint-Trophine v Arles (12. století)
Kláštery
V stavbách klášterů byly nejvíce umělecky pojednány ambit (Ambit, neboli kvadratura či křížová
1.10.2009
Strana 19/105
chodba je uzavřená klenutá klášterní, kostelní či kapitulní chodba čtvercového půdorysu okolo
rajského dvora, která měla fungovat jako místo odpočinku. Přiléhaly k němu ostatní důležité
prostory jako kapitulní síň, kostel, refektář, dormitář. Charakteristické je otevření křížové
chodby do prostoru dvora arkádami či okny, jejichž vzhled byl poplatný době svého vzniku.) se
zdobenými hlavicemi sloupů a kapitulní síň (Kapitulní síň je shromažďovací prostor (ke
společnému čtení - proto v něm stává kamenný pulpit - nebo poradám) řeholníků v klášteře nebo
kanovníků v sídle kapituly. Bývá připojena k ambitům a architekturou (často dvoulodí) i
výmalbou patří k nejcennějším prostorám románského i gotického kláštera.). Mezi nejkrásnější
románské realizace patří křížová chodba kláštera Saint-Pierre v Moissacu pocházející z
počátku 12. století a kapitulní síň v Tulle ze stejné doby.
Klášterní kostel Saint-Pierre v Moissacu (12. století)
Světské stavby
Ze světské architektury se ve Francii dochovaly hrady s věží tzv. donjonem (Donjon je věž
převážně čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Výjimečně se může objevit i donjon
půdorysu kruhového, jako například na Křivoklátě. Šlo většinou o věže obytné, v případě potřeby
mohly sloužit i jako věže útočištné. Donjony se na našem území objevovaly od počátku hradního
stavitelství. Mohly se vyskytnout i jako součást tvrzí. Typickými ukázkami hradů donjonové
dispozice jsou v našem prostředí Kost nebo Karlštejn.), které sloužily za obydlí a poslední
útočiště majitelů a obránců hradu při obléhání. Dále radnice v La Rèole (Gironde), několik
městských domů v Cluny s arkádami v přízemí a obytnými místnostmi v patrech, kamenný
most v Avignonu z konce 12. století a opevnění města Carcassone. Toto opevnění však bylo v
rámci puristických úprav 19. století podobně jako celé město Carcassone "rekonstruováno"
francouzským architektem Eugènem Emmanuelem Violletem-le-Ducem.
1.10.2009
Strana 20/105
Románský most v Avignonu (konec 12. století)
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V NĚMECKU
Sakrální stavby
V 11. století za vlády císařů sálské (francké) dynastie (1024-1125) hrálo Německo v oblasti
románské architektury jednu z vůdčích rolí. Ve své tvorbě navázali němečtí stavitelé na
otónskou dvouchórovou baziliku. Za vlády výše zmíněné sálské dynastie se těžiště stavební
činnosti přesunolo ze Saska do Porýní, které se stalo centrem stavitelské školy, mezi jejíž největší
výtvory patřily monumentální císařské dómy ve Špýru (Ve Špýrské katedrále ubíhaly pilíře až
pod rovný trámový strop, který byl kolem roku 1080 nahrazen jednou z nejranějších valených
kleneb v Evropě.), Mohuči (Dóm v Mohuči byl založen v 10. století. Vybudovat jej nechal biskup
Willigis. V den svěcení roku 1009 se však dóm stal obětí požáru a rekontrukce proběhla až v 1.
pol. 11. století z popudu biskupa Barda a dokončena byla v polovině 12. století. Dispozičně se
jednalo o typickou baziliku s dvěma protilehlými apsidami a vysokou osmibokou věží nad
křížením. Další čtyři věže se nacházely na koncích obou příčných lodí.), Trevíru (Trevírská
katedrála vznikala v letech 1017 až 1047 z iniciativy biskupa Poppa přestavbou staršího kostela
a do dnešní doby se zachovala téměř nezměněna. Poskytuje jediný příklad časného saského
průčelí, jehož arkádové galerie, lisény a obloučkové vlysy byly převzaty z Lombardie.) a
Wormsu (Dóm ve Wormsu byl budován v letech 1170 až 1230 opět jako bazilika s dvěma
apsidami. Nad obojím křížením se vypínají dvě velké osmiboké lucerny a na obou koncích čtyři
kruhové věže. Vysvěcení dómu se konalo patrně až v roce 1181). Pevnostní charakter jim
dodávalo zejména pět nebo šest mohutných věží. Významným vývojovým prvkem německé
románské architektury byl dvojí chór - východní a západní. Nejstarším dokladem
dvojchórové dispozice je patrně klášterní kostel sv. Cyriaka v Gernrode vybudovaný v
letech 958-1050 a v kostele sv. Michala v Hildesheimu z let 1001-1033 (Trojlodní kostel byl
postaven na půdoryse se dvěma příčnými loděmi a dvěma protilehlými apsidami. Připomíná
stavby z doby Karla Velikého. V interiéru kostela se pravidelně střídají pilíře a dva sloupy s
krychlovými hlavicemi.), jehož vnější uspořádání i členění vnitřního prostoru znamenají
důležité stádium v rozvoji románské architektury.
1.10.2009
Strana 21/105
Architektura v Německu - kostel sv. Michala v Hildesheimu (1001-1033)
I v průběhu 12. století bylo hlavním centrem německého románského stavitelství Porýní. (Téměř
všechny stavby byly zbudovány v poměrně malé oblasti na dolním Rýnu.). Nejvýraznějším rysem
vnějšku staveb byl obrys s citlivým uspořádáním dvou párů věží v obou závěrech a dvojí křížení s
osmidílnou kupolí nebo Lucernou na trompech. Uvnitř klenby byla jednotlivá pole křížové klenby.
Příkladem tohoto typu stavby je chrám opatství v Maria Laach v Eifelu(Stavba chrámu byla
zahájena roku 1093 a vysvěcena roku 1156. Svými rozměry je kostel mnohem menší než císařské
dómy, ale má rovněž šest věží. Před průčelím bylo postaveno jakési atrium, do něhož vyčnívá
apsida.). Výzdoba vnějšku se většinou omezovala na arkádové galerie na obvodu apsid, na lizény
a obloučkový vlys. Vnitřní prostor byl prostý a strohý. Zvláště mohutně působí vnitřní členění ve
třech monumentálních císařských dómech ve Špýru, Wormsu a Mohuči, které byly i během 12.
století stále budovány. V arkádách hlavní lodi se střídaly velké a malé pilíře, oproti francouzským
stavbám však chybí triforium. Snaha po vertikalitě se projevuje i tím, že vnitřní části pilířů
pokračují v plné výšce zdi, i když zaklenutí zde nebylo zamýšleno. V Kolíně nad Rýnem, značně
poškozeném v druhé světové válce, bylo několik kostelů, jejichž stavitelé se pokoušeli o syntézu
bazilikálního a centrálního půdorysu pomocí trojapsidálního chóru. Dokladem této snahy jsou
kostely Sv. Marie na Kapitolu, Sv. Martina a kostel sv. Apoštolů (Původně kostel přestavěný
roku 1192. Použitím trojlistého závěru vznikla originální skladba z oblých hmot. Kostel je
charakteristický značně vysunutými úměrně vyčnívajícími hlavními apsidami a rovněž
vyčnívajícími apsidami na obou koncích transeptu. Na kostele sv. Apoštolů věže ztratily na
významu a jsou jaksi vtěsnány mezi vyčnívající apsidy.). Ve srovnání s Porýním nejsou stavby na
ostatním území Německa už tak významné, snad až na kapli Všech svatých v Řezně postavenou
asi kolem roku 1150 a klášterní kostel v Kőnigslutteru založeném v roce 1135, jehož dvojlodní
křížová chodba je proslulá svými bohatě zdobenými pilíři.
1.10.2009
Strana 22/105
Architektura v Německu - chrám opatství v Maria Laach v Eifelu (1093-1156)
Světské stavby
Ze světské románské architektury v Německu vynikají císařské falce (Falc je předchůdkyně
hradu. Jedná se o opevněné a soběstačné dočasné sídlo panovníka Svaté říše římské zejména v
raném a částečně i vrcholném středověku. Ústřední stavbou falce byl obdélný palác s komorami
a zásobárnami v přízemí a reprezantačním sálem v patře. Podle něj se název falc přenáší i na
obdobný typ zejména raně gotického paláce.), v nichž se už palác stal samostatným honosným
sídlem. Tyto císařské stavby navazují na karolinské falce a přes ně na římskou vilu. Za
zmínku stojí zejména falce ve Wartburgu a Gosslaru. Městských domů se v německém
prostředí příliš nedochovalo. Z oblasti inženýrských staveb lze uvést kamenný most v Řezně,
kterému časově předcházel pražský Juditin most postavený za vlády Vladislava II. mezi léty 1158
a 1172. Juditin most byl nejstarším kamenným mostem v Českých zemích a jedním z nejstarších
severně od Alp. Nápad vystavět kamenný most přes Vltavu je přičítán třináctému pražskému
biskupovi Danielovi, jenž se po zničení původního dřevěného mostu r. 1157 inspiroval kamennými
mosty v Itálii, kde byl se svým králem Vladislavem II. na válečném tažení. Štědrou mecenášku
našla stavba zejména v králově choti Juditě Durynské, po níž později dostal jméno. Stavbu
prováděli stavitelé
povolaní
z Itálie. - kostel Panny Marie na Kapitolu (kol. 1065)
Architektura
v Německu
1.10.2009
Strana 23/105
Architektura v Německu - Katedrála sv. Martin a sv. Štěpána v Mohuči (1081-1137)
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V ITÁLII
V Itálii se ve shodě s politickým a hospodářsko-společenským vývojem vytvořilo několik oblastí
románského umění. V Benátkách a jižní Itálii převládal vliv byzantského umění, protože
zde od 6. století uplatňovala východořímská říše svou politickou a kulturní nadvládu. Složitější
situace nastala na Sicílii, jejíž část obsadili v 9. století Arabové a kterou spolu s jižní Itálií dobyli v
první polovině 11. století Normané. V sicilských dómech se z těchto důvodů prolínají prvky
byzantské, arabské a normanské, jak dokládají stavby v Palermu, Cefalù a Monreale. V Římě se
za úpadku papežské moci v 10. a v první polovině 11. století nevytvořily příznivé podmínky
k uměleckému rozvoji a architektura ustrnula na tradiční raně křesťanské bazilice. Tato
praxe v římském prostředí pokračovala i ve 12. století. Zato románská architektura rozkvetla v
severoitalských a toskánských městech, která od 11. století bohatla výrobou a obchodem,
rozvinula peněžní hospodářství, postupně získala politickou a soudní samosprávu, vystupovala
jako suverénní městské státy a dokonoce přinutila feudály, aby se usazovali v městech. Měšťané
italských měst se zároveň začali dovolávat příkladu římské antiky, za jejíhož dědice se považovali.
1.10.2009
Strana 24/105
Architektura v jižní Itálii a Sicílii - katedrála a baptisterium v Parmě
Sakrální stavby
Románská architektura se nejdříve ujala v Lombardii, v oblasti situované v severo-západní Itálii,
rozkládající se od Alp až k údolí řeky Pád. Tradiční sloupové arkády byly již počátku 11. století
obohaceny o pilíře a dřevěný strop začal být nahrazován kamennou klenbou. Na vnejším zdivu
kostelů se zvláště na krátkém závěru s rovnoběžnými apsidami uplatnily dekorativní lisény,
obloučkový vlys a trpasličí galerie odvozené z průčelí římských městských paláců. Pro
Lombardii jsou charakteristické kostely postavené na půdorysu baziliky bez transeptu s
třemi apsidami, smysl pro proporce v rozvržení hmot a ploch a menší podíl sochařské
výzdoby, která se uplatňovala pouze na průčelí. Hlavním dílem je kostel sv. Ambrože v
Miláně (O časové zařazení kostela sv. Ambrože se dodnes vedou spory. Lze však říci, že kostel
již vykazuje všechny výše uvedené charakteristické lombardské rysy. Byl postaven patrně roku
850 na nynějším půdorysu a následně přestavován od roku 1128. Předsíň kostela pochází asi z
roku 1140 a žebrová křížová klenba asi z roku 1180.), jenž se stal vzorem pro dómy v Modeně,
Piacenze, Parmě a Cremoně.
V Toskánsku měla na architekturu velký vliv katedrála v Pise, kterou začal stavět Řek
Boschetto roku 1063 na půdorysu latinského kříže. Právě soubor románských staveb v Pise
vybudovaný s donací měšťanů zbohatlých křížovými výpravami a vítězným bojem s Araby je
nejskvělejším příkladem románské architektury v Toskánsku. Mohutný pětilodní dóm s
transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a
centrální baptisterium s kupolí tvoří jedinečný architektonický celek. Florencie více tíhnula k
raně křesťanským typům. Kostel San Miniato al Monte (Kostel byl postaven v roce 1013 a
následně přestavěn v letech 1140-1150.) byl postaven jako bazilika s dřevěným stropem, ale v
každém třetím arkádovém poli jsou pilíře, které podpírají příčné oblouky. Výzdoba z
různobarevného mramoru připomíná ozdobné průčelí Badie ve Fieslole.
1.10.2009
Strana 25/105
Architektura v Toskánsku - Mohutný pětilodní dóm s transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová
zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a centrální baptisterium s kupolí v Pise
Architektura v Toskánsku Kostel San Miniato al Monte ve Florencii ( 1013, 1140-1150)
Ve 12. století v Lombardii svazkové pilíře vytlačovaly postupně sloupové arkády. Objevovaly se
žebrové klenby a nad křížením byly vztyčovány polygonální kupole na trompech. Západní průčelí
tvořila plochá zeď odlehčená řadou arkád pod okapy. Tato plochá zeď dále mívala vystupující
portál na představených sloupech. Horní část apsidálního závěru bývala řešena jako otevřená
arkádová galerie. Z významých lombardských realizací 12. století je na místě zmínit kostel San
1.10.2009
Strana 26/105
Zeno vystavěný ve Veroně v letech 1125-1139, kostel San Michele v Pavii z let 1143- 1180 či
katedrálu ve Ferraře.
Architektura v Lombardii - kostel San Zeno Maggiore ve Veroně (1125-1139)
Architektura v Lombardii - kostel San Michele v Pavii (1143-1180)
Toskánská architektura se od ostatních italských škol 12. století výrazně liší. A to zejména
užíváním mramorových obkladů, buď střídavě ve světlých a temných pásech, nebo ve vzorech z
tenkých různobarevných desek. V průčelích toskánských kostelů se v hojné míře vyskytují arkády
a galerie. Třetím výrazným prvkem toskánské školy je udržování plochých dřevěných stropů a
užívání sloupových arkád v lodi kostela. Významným dílem je pokračování stavby katedrály v
1.10.2009
Strana 27/105
Pise, s přílehlým baptisteriem a kampanilou.
Architektura v Toskánsku - baptisterium v Pise (1153-1265)
Světské stavby
Ze světské architektury se v italském prostředí už v románské době uplatnily radnice - sídla
městské samosprávy(Tyto radnice měly sloupovou síň v přízemí a radní sál s trojdílnými
půlkruhovými okny umístěný v patře stavby. Příkladem architektury tohoto typu jsou městské
paláce v Miláně či Cremoně.) a šlechtické paláce ve městech stavěné jako pevnosti s vysokými
věžemi.
1.10.2009
Strana 28/105
Architektura v Itálii - stará radnice ve Florencii (13. století)
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VĚ ŠPANĚLSKU
Sakrální stavby
Reconquista (Reconqiusta je označení pro boje křesťanů za osvobození Španělska od arabské
nadvlády) a poutě do Santiaga de Compostela (Santiago de Compostela bylo založeno na
přelomu 4. a 5. století n.l. Název města je odvozen z latinského Campus Stellae, tj. hvězdné pole
resp. Mléčná dráha. Později pak byl zkomolen na Compostela. V 9. století zde byly objeveny
údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Od vrcholného středověku
až dodnes je Santiago jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou).
Vedly k trvalému spojení s Francií, odkud do Španělska trvale pronikali umělci i typy kostelů.
Velké španělské stavby 11. století jsou spojeny s francouzskou languedockou školu.
Nejvýznamnější realizací je bezpochyby chrám Santiago de Compostela(V katedrále jsou
uloženy ostatky svatého Jakuba Staršího, který se ve španělštině jmenuje Santiago. Katedrála je
cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na
legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní
činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly
přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit
dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z
Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.) založený asi v roce 1077,
který má svou dispozicí velmi blízko k francouzským kostelům vystavěným podél poutní cesty,
zvláště pak k Saint Sernin v Touluse, s nímž má společnou valenou klenbu, tribuny, věž nad
křížením a ochoz s kaplemi.
1.10.2009
Strana 29/105
Architektura ve Španělsku katedrála sv. Jakuba Většího v Santiago de Compostela
(11. a 12. století)
Ve 12. století se v Katalánsku stále stavěly chrámy věrné stylu 11. století. Nejkrásnějšími
realizacemi jsou katedrála v Urgelu a San Pedro v Galligansu. Neobyčejně krásná díla 12.
století jsou křížové chodby klášterů v Geroně, Ripoll, Estany a Elně. Závěrem je nutné
konstatovat, že architektura západního Španělska se výrazně odlišuje od staveb v Katalánsku.
Velké církevní stavby ovlivnila architektura francouzská, na lidový proud působilo islámské
umění.
Závěrem ještě několik slov k ostrovní architektuře. Na anglické umění mělo rozhodující vliv
dobytí ostrova Normany (Bitva u Hastingsu se odehrála 14. října 1066 a skončila rozhodným
vítězstvím normanského vojska a byla základem ovládnutí Anglie Normany. Jednalo se o
střetnutí armády vedené Vilémem, vévodou z Normandie a anglosaského vojska vedeného
anglickým králem Haroldem Godwinsonem. Bitva se odehrála na Senlackém vrchu, přibližně 10
km na severozápad od Hastingsu.Bitva skončila vítězstvím Normanů, Harold Godwinson byl
zabit, jak se tradičně uvádí šípem, který ho zasáhl do oka. I když se později objevil anglický
odpor, tato bitva byla rozhodujícím momentem v získání Vilémovy vlády nad Anglií. Události
předcházející této bitvě i průběh střetu samotného byl později zachycen na proslulé tapisérii z
Bayeux. Na místě bitvy bylo krátce nato postaveno opatství Batlle Abbey.), v jejichž čele stál
Vilém Dobyvatel. Od té doby se normanská kultura rozvíjela jak v severní Francii, tak i v Anglii.
V normanském slohu byly postaveny kostely westminsterského opatství, katedrála v
Canterbury, Winchesteru či v Norwichi.
Ve 12. století si anglická kultura vytvořila osobitý styl, jenž do jisté míry stále reflektoval
normanské umění. Většina katedrál byla v novém stylu přestavěna. K nejkrásnějším a
nejzachovalejším chrámům tohoto období patří katedrála v Durnhamu, první stavba v Evropě
zaklenutá žebrovými klenbami (1033). Z civilní architektury se zachovaly zejména kamenné hrady
1.10.2009
Strana 30/105
např. londýnský Tower.
Architektura v Anglii - Londýnský White Tower (11. století)
Architektura v Anglii - katedrála v Durnhamu (12.století)
3.3 Románská architektura v Čechách a na Moravě
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V ČECHÁCH
Úvod
V roce 889 byl na jednom z center rodícího se přemyslovského státu, hradišti v Levém Hradci
pokřtěn kníže Bořivoj. Jedno z možných vysvětlení tohoto aktu spočívá v politickém aspektu
křtu jako prostředku budování nového státu založeného na aktuálních principech křesťanské víry.
Prozatím bylo ovšem křesťanství omezeno na formální projev – v zatím ojedinělé míře došlo
1.10.2009
Strana 31/105
k budování sakrálních staveb pro praktikování nového kultu. Od roku 895 byly Čechy
podrobeny Francké říši a německému císaři Arnulfovi, církevní správa spadala tehdy pod
pravomoc řezenského biskupství. Morava byla tehdy v záležitostech církevní správy podřízena
Pasovu (teprve po roce 973 připadla pod pražské biskupství). Přesto se i v českém prostředí
projevoval vliv Velké Moravy např. při utváření šperků., ale zřejmě i v oblasti církevní
architektury.
Sakrální architektura a světská architektura
Při kostele sv. Klimenta v Levém Hradci (Vznikla zde rotunda snad pod ideovým vlivem
starších staveb velkomoravských – viz i kult sv. Klimenta, šířený dále sv. Konstantinem). Později
– ve 13. století – došlo k dalším přestavbám rotundy, další úpravy proběhly v 17. století. Je
možné, že předstupněm rotundy byly velkomoravské stavby (technika zdění stejná jako u kostela
sv. Michala ve Starém Městě u Uherského Hradiště.) působil kněz Kaich, který v roce 889 pokřtil
knížete Bořivoje. Kostely, v této době nejčastěji rotundy, bývaly situovány v blízkosti sídla pána –
ve vnitřním obvodu hradiště (dvorce). V podstatě se jedná opět o princip centralizace moci
světské a církevní vrchnosti.
Kostel sv. Klimenta v Levém Hradci (dnešní stav)
Nejstarším křesťanským kostelem na území Čech byl kostel Panny Marie v Praze na Hradě
(Jednalo se o první český křest’anský kostel. V superpozici byla nalezena dvojice kostelů,
datovaných do 10. století. Jednalo se o nevelké stavby s čtyřbokou, resp. nepravidelně oblou
(mladší etapa za Spytihněva II.) apsidou. Uvnitř kostelů byla dvojice hrobek s dvěma kostrami –
žena a muž - , datovanými do 10. století.). V nejstarší době vzpoury pohanů s šiřiteli křest’anství,
kníže Bořivoj proráží s odvoláním na velkomoravskou tradici – z vděčnosti nad vítězstvím nad
1.10.2009
Strana 32/105
pohany staví mariánský kostel na Pražském hradě. Tento kostel stával na předhradí, v místě
nynějšího příčného křídla mezi prvním a druhým nádvořím. Pro nejstarší vrstvu církevních
staveb je typické právě zasvěcení Panně Marii, která se tak stala patronkou a ochránkyní
jednotlivých kostelů.
V době Spytihněva II. (889 - 915) vznikl kostel sv. Petra na Budči (Jednalo se kvádříkovou
stavbu, z níž dosud stojí loď. Ve 12. století byla k lodi připojena věž. Apsida byla nahrazena
chórem až v 17. století). , který patrně navazovala na tradici kostela v Levém Hradci. Ve stejné
době byl na Budči postaven i kostel Panny Marie (Kostel Panny Marie měl podélnou dispozici s
hlubší podkovovitou apsidou. Tento půdorys byl stanoven na základě fragmentů základů.),
založený asi v první polovině 10. století. Tuto dataci stanovil nález denáru z roku 955. Lze tedy
předpokládat, že kostel fungoval snad již za vlády sv. Václava a Boleslava.
Rotunda sv. Petra na Budči (dnešní stav)
Za panování Vratislava I. (915 – 921) došlo v oblasti stavebnictví ke vstřebání podnětů
jihoevropské architektury. Zprostředkující roli mohly hrát velkomoravské stavby. Právě z
iniciativy knížete vznikl v Praze kostel sv. Jiří (Kostel sv. Jiří byl vystavěn jako krátká trojlodní
bazilika s vnitřními sloupy a trojicí apsid v jedné rovině. Postaven byl z kvádříkového zdiva.
Západní průčelí zaniklo při prodlužování baziliky. Autorem projektu mohl být velkomoravský
stavitel – velmi podobné je totiž trojlodí v Mikulčicích na Hradě, od něhož se liší pouze počtem
apsid.). Vedle něj byl v sídlením hradišti Přemyslovců vystavěn nový kostel situovaný v
blízkosti knížecího paláce. Následně zde byl pohřben Vratislav I. a někteří další
Přemyslovci. Velké měřítko postavené architektury dokládalo reprezentativní funkci stavby, která
představovala symbol moci knížete pocházejícího z vládnoucí dynastie. Před průčelím probíhala
volba knížete, poté nově ustanovený panovník uváděn dovnitř , což představovalo legitimitu a
1.10.2009
Strana 33/105
potvrzení volby.
Za vlády knížete Václava (Svatý Václav se narodil podle tradice kolem roku 907 ve Stochově
jako syn pozdějšího knížete Vratislava I. (Přemyslovce) a Drahomíry, která pocházela z kmene
Stodoranů, tehdy obývajících území dnešního Braniborska. Nejprve byl vzdělán ve slovanském
písmu, později na Budči se naučil latinsky a řecky. Vyznačoval se výjimečnou vzdělaností a
zbožností. V r. 924 se Václav ujal vlády nad velmi nestabilním územím: území českého knížectví
bylo částečně pohanské, částečně křesťanské (přitom slovanská a latinská liturgie byly rozšířeny
přibližně stejným dílem). Na jihovýchodě neustále hrozil vpád Maďarů, bavorský vévoda Arnulf
považoval Čechy za oblast, kterou by si rád podmanil, saský Jindřich I. Ptáčník, nově zvolený
německý král, usiloval o sjednocení Německa. České knížectví nemělo ještě vlastního biskupa,
ale spadalo do pravomoci řezenské diecéze. V této složité situaci potřeboval Václav dlouhodobou
politickou oporu, kterou nalezl u Jindřicha I. náhradou za poplatek 500 hřiven stříbra a 120
volů (tehdy běžný poplatek za mír, obdobný poplatek platil např. Jindřich I. Maďarům).
Politickou prozíravost Václavova postupu potvrdil další vývoj dějin 2. tisíciletí. Václavův bratr
Boleslav byl však jiného názoru. Proto zorganizoval tlupu ozbrojenců, v jejímž čele přepadl dne
28. září 929 Václava, když šel ráno po slavnosti do staroboleslavského kostela. Po zavraždění
Václava se chopil moci a vyvraždil i Václavovy politické stoupence. Václav však zdaleka
nevynikal jen jako politik a státník; proslul též svou zbožností, úctou k eucharistii, ale i
respektem k manuální práci, odporem proti otrokářství a popravám. O jeho ochotném dávání
almužny chudým a vůbec o jeho vztahu k prostým lidem se zmiňují mnohé legendy. Jako
mučedník a patron české země začal být uctíván bezprostředně po smrti, po třech letech se ze
svého činu kál i jeho bratr a již v r. 972 byl v Proseku u Prahy postaven první kostel, zasvěcený
sv. Václavovi. Od r. 992 je mu zasvěcen oltář v katedrále v Halbertstadtu a od začátku 14. století
též v bazilice sv. Petra ve Vatikáně. Karel IV. si v r. 1346 vyžádal od papeže Klimenta VI. listinu,
jíž byla nová královská koruna věnována zemskému patronu sv. Václavu a z jeho lebky se
snímala jen při nejvýznamnějších příležitostech, aby si ji mohl položit na hlavu stávající
panovník jako její dočasný nositel. Sv. Václav se stal symbolem české státnosti; jeho obraz je na
pečetích zemského soudu i pražské univerzity, před sochou sv. Václava byly v r. 1848
formulovány české státoprávní požadavky a v r. 1918 čtena zpráva o vyhlášení československé
samostatnosti. Svátek sv. Václava je od r. 1670 v celosvětovém církevním kalendáři, slaví se 28.
září.) byla uvnitř Pražského hradu postavena velká rotunda sv. Víta vystavěná z kvádříkového
zdiva, do které byl následně pohřben její donátor kníže Václav (Rotunda měla pouze jedinou
východní apsidu, zbylé dvě nebo tři byly dodatečně přistavěny. Loď byla plochostropá, klenba
uvnitř není prokazatelná stejně jako vnitřní ochoz. Jižní apsida byla přistavěna až po vraždě
knížete Václava, který sem byl pohřben. Plášť apsidy členily lisény – nový výzdobný prvek,
odrážející patrně vlivy dalmátského prostředí.). Polohu Václavova hrobu respektovaly
všechny další stavební úpravy. V dnešní době stojí v těchto místech Svatováclavská kaple
katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Při jižní stěně svatojiřské baziliky vznikla tehdy podélná
kaple s apsidou, v jejímž nitru byl hrob významného příslušníka přemyslovské dynastie, patrně
báby sv. Václava, kněžny Ludmily.
1.10.2009
Strana 34/105
Rotunda sv. Víta na Pražském hradě
(rekonstrukce z doby sv. Václava kolem roku 935)
Boleslav I. Ukrutný (935 – 972), který nechal zavraždit svého bratra knížete Václava a
přímo se na jeho smrti aktivně podílel, nechal razit první české denáry. Před nástupem na
trůn sídlil na hradě ve Staré Boleslavi. Zde založil dnes zničený kostel sv. Kosmy a Damiána
(Jeho podoba je dnes neznámá. Právě před dveřmi tohoto kostela byl zavražděn kníže Václav,
když dle legendárních textů šel na ranní modlitbu.).
Nad nynějším Starým Plzencem se nacházel důležitý přemyslovský hrad Plzeň, jehož jméno
bylo ve 13. století přeneseno na nově založené královské město. V areálu hradu existovalo
několik kostelů. Jednalo se o jednolodní chrám sv. Vavřince (Z chrámu sv. Vavřince se do
dnešních dob dochovaly pouze základy.) postavený až za Vratislava II., který v roce 1074 získal
světcovy ostatky. Na předhradí dodnes stojí rotunda sv. Petra, postavená před rokem 976.
(Rotunda má plochostropou loď a apsidu s konchou. Kolem ní se v raném středověku nacházel
hřbitov.). Z dalšího kostela, zasvěceného sv. Kříži, zůstaly pouze základy.
Rotunda sv. Petra ve Starém Plzenci (před rokem 976)
1.10.2009
Strana 35/105
V roce 973 (za vlády knížete Boleslava II, 975 – 999) bylo zřízeno pražské biskupství.
Biskupským kostelem se stala rotunda sv. Víta (Do té doby fungovala stavba jako knížecí
kostel spojený s hrobní kaplí sv. Václava, který byl již krátce po své smrti uctíván jako národní
světec.) stojící na centrálním přemyslovském hradisku – dnešním Pražském hradě. Na
západě byla ke stávající stavbě přistavěna věž, pravděpodobně s knížecí tribunou, vyjadřující
výsostné postavení panovníka (Jedná se o nejstarší příklad jednolodí s tribunou - emporou!).
Současně došlo také k razantní přestavbě svatojiřské baziliky, která získává rovněž ráz
německých staveb. Možným vzorem pražského kostela mohla být bazilika v Gernrode (Společným
znakem obou staveb jsou např. tribuny v bočních lodích, jejichž zřízení bylo vyžádáno zřízením
kláštera. Na západní straně stavby vznikl kůr, propojený s tribunami.). Svatojiřská bazilika
sloužila i nadále jako hrobka některých přemyslovských knížat a stále zde také docházelo k
ustavování nově zvolených knížat.
Rokem 993 se datují počátky benediktinského kláštera na Břevnově. Biskup Vojtěch (Svatý
Vojtěch (okolo 957–997), v zahraničí známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert, byl druhým
pražským biskupem. Pocházel z rodu Slavníkovců. Vystupoval proti některým jevům v tehdejší
společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s
otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj
domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici. Je
mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé
písně Hospodine pomiluj ny. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se
mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Dvakrát pro spory s
knížetem opustil zemi, druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, se
ukázal být definitivním. Zemřel mučednickou smrtí, když působil jako misionář mezi pohanskými
Prusy.) tehdy přivedl odnož mužského benediktinského řádu z Říma. Finančně byl klášter
zabezpečen dotacemi od Slavníkovců, jejichž doména se rozprostírala na východě Čech. Od
poloviny 10. století
jim podléhalo
i Kouřimsko.
Představovali
Břevnov,
krypta benediktínskeho
kláštera
(1039-1045) jistou konkurenci
vládnoucího rodu Přemyslovců. V roce 995 došlo na popud knížete Boleslava II. k
V Libici nad Cidlinou, někdejším sídlem Slavníkovců, byly postupně archeologicky odhaleny
vyvraždění rodu Slavníkovců. Stavba břevnovského kláštera pokračovala i za vlády Boleslava
stavby hlavního slavníkovského hradu. Stával zde i jednolodní kostel s příčnou lodí a východní
II. V těch dobách zde však existovala pouze dřevěná zástavba. Za knížete Břetislava byla v letech
apsidou. Jižní tribuna byla přístupná z patrového paláce, stojícího v blízkosti kostela. Kostel
1039 – 1045 dokončena výstavba klášterního kostela, z nějž se pod stávajícím barokním kostelem
existoval v letech 962 – 995. Svým dispozičním řešením opět navazuje na Německo. V Malíně u
sv. Markéty dochovala trojlodní krypta se stěnami rytmizovanými polosloupy s krychlovými
Kutné Hory, slavníkovském finančním centru, kde probíhala ražba mincí, dosud existuje kostel
hlavicemi. Byla zde uplatněna i příčná loď, na východě otevřená do dvojice apsid; trojlodí
sv. Jana Křtitele.
zůstávalo plochostropé.
Kníže Boleslav II. v roce 999 založil benediktinský klášter Ostrov u Davle nedaleko Prahy.
Jednalo se o ofenzivní akt vůči biskupské fundaci břevnovského kláštera. V následujících staletích
ostrovský klášter prošel bouřlivým stavebním vývojem (Zajímavá je především jeho románská
etapa a výroba prvků z pálené hlíny – dlaždic, skládaných do ornamentálních obrazců,
obkladových desek…) a stal se důležitým centrem vzdělanosti a knižní kultury přemyslovských
Čech (Součástí kláštera bylo i skriptorium, v jehož dílnách vznikly mnohé významné rukopisy,
například Ostrovský žaltář). Zničen byl husity na počátku husitských válek.
1.10.2009
Strana 36/105
Klášter sv. Jana Křtitele v Ostrově u Davle (model)
Na Pražském hradě, obehnaném stále ještě mohutným dřevohlinitým opevněním, vznikl v této
době prvotní knížecí palác a sídlo pražské kapituly. O charakteru, podobě ani umístění těchto
budov se však nic neví. Počátkem 12. století byl jihozápadně od rotundy sv. Víta vybudován
biskupský palác s kaplí sv. Mořice. Ve druhé polovině 10. století Prahu navštívil arabský kupec
Ibráhím ibn Jákúb (Ibráhím ibn Jákúb al-Isráíli byl podle většiny historiků židovský arabsky
mluvící kupec z Andalusie žijící v 10. století, který procestoval v letech 965 - 966 střední Evropu
a navštívil také Prahu. O svých cestách pořídil písemné pojednání, i když si při jeho tvorbě
nečinil literární ambice; z díla se dodnes dochovaly pouze úryvky v pracích jiných autorů. Z
pera Ibrahíma ibn Jákúba pochází mimo jiné nejstarší známý popis Prahy a svědectví, že český
kníže tehdy ovládal také Krakovsko: jmenuje totiž Boleslava I. jako vládce Prahy, Bohemie a
Krakova, zatímco polský Měšek I. je pro něj králem severu. Významný je také jeho popis
tehdejších platidel - podle něj se na pražském tržišti směňovalo za 1 denár 10 šátečků (běžným
platidlem byly tehdy plátěné šátečky - odtud také pochází české slovo platit). 1 denár pak měl
stačit ke koupi množství pšenice nebo žita potřebného k obživě jednoho člověka na měsíc, nebo
deseti slepic.Podle českého historika Dušana Třeštíka nebyl Ibráhím ibn Jákúb kupcem, neboť
na to měl prý příliš rozsáhlé vzdělání a rozhodně se nepohyboval po hlavních obchodních
trasách. Třeštík jej považuje za diplomata, neoficiálního vyslance córdobského chalífy Abd
ar-Rahmána III., který jel navštívit císaře Otu I. do Magdeburku. Podle jiných historiků byl
pouze jedním z členů rozsáhlejší delegace k témuž panovníkovi, řadu údajů uvádí z druhé ruky a
neodpovídajících historické realitě.), který ji charakterizoval jako „…město, vystavěné z kamene
a vápna…“ – muselo zde tedy existovat již více zděných objektů. Asi až ve druhé polovině 10.
století byl založen Vyšehrad, jako druhý královský hrad, chránící spolu s Pražským hradem
vstup do Pražské kotliny na jižní, nejužší straně. Na Vyšehradě, který měl charakter rozsáhlého
výšinného hradiště, vznikla rotunda sv. Jana Evangelisty, palác a mincovna. Vyšehrad stál
vždy poněkud stranou Pražského hradu, většího významu nabyl přechodně za vlády císaře Karla
IV.. V současnosti je většina zbytků jeho středověké zástavby překryta sypanými valy barokní
pevnosti.
V roce 1032 byl nad jeskyní poustevníka Prokopa (kanonizován v roce 1204) založen Sázavský
klášter, velmi důležitý církevní ústav, v němž byla po celý středověk rozvíjena slovanská liturgie
– přímé dědictví Velké Moravy. Posléze zde byla postavena dvouvěžová románská bazilika a v
jejím sousedství zajímavá čtyřapsidová rotunda.
V době vlády Břetislava I. (1035 – 1055) v areálu staršího přemyslovského hradiště ve Staré
1.10.2009
Strana 37/105
Boleslavi vzniká rozsáhlá a dosud dochovaná trojlodní bazilika sv. Václava (Bazilika má
dvouvěžové západní průčelí, trojici apsid a rozsáhlou klenutou kryptu na východě.) s kapitulní
budovou na severu. V kryptě, patrně vznikající ve dvou etapách, mají hlavice sloupů shodnou
podobu jako hlavice v kostele sv. Michala v Hildesheimu. V sousedství baziliky existuje nevelký
kostelík sv. Klimenta. Původně se snad jednalo o tribunový vlastnický kostel, který byl ve 12.
století zaklenutý a vybavený nástěnnými malbami s námětem legendy o sv. Klimentovi.
Kostel sv.Klimenta a bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi (dnešní stav)
Za Spytihněva II. (1055 – 1061) byla na severu Čech založena další důležitá církevní instituce –
Litoměřická kapitula (Litoměřice byly dalším z významných přemyslovských hradišť, které se
počátkem 13. století počalo konstituovat v královské město). Vznikl zde kapitulní kostel sv.
Štěpána, jehož podobu však neznáme. V roce 1060 položil Spytihněv základní kámen k
novému biskupskému kostelu na Pražském hradě – bazilice sv. Víta. Jeho výstavba probíhala
však až za Vratislava II. (1061 – 1092). Jednalo se o rozsáhlou trojlodní baziliku se západním
transeptem, k němuž se pojila dvojice hranolových věží. Na východě i západě kostel
ukončovaly půlkruhové apsidy, pod nimiž byly křížově klenuté krypty s bohatě zdobenými
sloupy. Apsida v jižní boční lodi byla patrně ponechána ze starší rotundy, kde byl hrob sv.
Václava. K severní straně baziliky přiléhal velký ambit se sídlem pražské kapituly.
Dvouchórové uspořádání má původ v dispozicích německých románských kostelů (např.
Augsburg), předlohy pletencového ornamentu hlavic lze hledat v severní Itálii. Na
Vyšehradě byla v této době vystavěna bazilika sv. Petra a Pavla při tamní kapitule, přímo
podřízené papeži, a kostel sv. Vavřince (trojlodí s arkádami na pilířích, vycházející ze vzorů
alsaských bazilik).
1.10.2009
Strana 38/105
Bazilika sv. Víta z doby vlády knížete Spytihněva II. (kolem roku 1060)
Důležitým centrem vzdělanosti byl benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, vzniklý
přispěním velmože Mikulce a zmizelý dnes beze zbytku. Není však vyloučeno, že jeho posledním
zbytkem může být nádherný portál, umístěný dnes v předsíni kostela sv. Prokopa v Záboří
nad Labem. Kaple v Záboří má zajímavou, uvnitř klenutou centrální dispozici s převýšenou
střední částí inspirovanou snad karolinskými císařskými kaplemi z území dnešního Německa.
Na venkově roste počet nově zakládaných rotund a malých vlastnických kostelíků (V rámci
dnešní Prahy například v tehdejší osadě Rybáře stojí dodnes kostelík sv. Longina. Rotunda
stávala i na Pankráci, o něco mladší je rotunda v Holubicích u Prahy a také rotunda sv. Václava
uprostřed zeměpanského hradu v Týnci nad Sázavou s hranolovou věží pocházející ze 12.
století.). U podélných kostelních dispozic, často s tribunou šlechtického vlastníka v západní
hranolové věži, jsou předpokládány předstupně v německých oblastech. Za krále Vratislava pak
dochází k mimořádnému rozvoji románské kultury a zintenzivnění styků českých zemí se
západní Evropou. Konají se poutě do ciziny a Češi studují v cizině, zejména v Německu.
Kulturní obroda českého přemyslovského státu pak stoupá ještě rychleji za vlády
Vladislava II., za jehož panování se množí i počet zakládaných klášterů, zprvu prováděných jen
jako dřevěná klášterní provizoria.
V době Soběslava I. (1125 – 1140) je podniknuta velká přestavba Pražského hradu. Vzniká
zde opevnění s vysokou kamennou hradbou, zpevněnou věžicemi a vysokými hranolovými věžemi
nad branami a rovněž královský palác (Jednalo se dlouhou sálovou stavbu, k níž se na východě
přimykala kaple Všech svatých.). Podle svědectví pokračovatele Kosmova byl hrad přestavěn
„…po způsobu latinských měst…“ Hrad Přimdu na západě země, který si nechali postavit bez
1.10.2009
Strana 39/105
královského povolení na českém území příslušníci německé šlechty, nechal král Vladislav zbořit.
Pražský biskup Daniel si v Roudnici nad Labem postavil kamenný hrad, z jehož paláce dosud
zůstala dochována spodní klenutá část.
Vladislav II. (1140 – 1172) získal od Friedricha Barbarosssy v roce 1158 právo používat
královský titul. Za jeho vlády v Praze vzniká první kamenný most přes řeku Vltavu – most
Juditin, nazvaný podle královny Judity Duryňské. Po obléhání a poškozeni Pražského hradu roku
1142 došlo k jeho obnově a současně německý stavitel Werner přestavěl i baziliku sv. Jiří(Stalo
se tak za abatyše Berty, která je proto nazývána druhou zakladatelkou kláštera). Na východě byl
přistavěn nový chór, pod nímž se nachází trojlodní klenutá krypta. Vnější stěny jsou
členěny lizénami, pod římsou je zubořez a obloučkový vlys. Vznikly rovněž dvě štíhlé věže
na východě, završené vysokými kamennými helmicemi. Severně od kostela došlo k výstavbě
kamenné kvadratury svatojiřského kláštera.
Bazilika sv. Jiří v Praze na hradě (12. století)
Jako první premonstrátský klášter u nás vznikl klášter na Strahově, založený roku 1140
knížetem Vladislavem II. a biskupem Jindřichem Zdíkem. Kostel byl vysvěcen v roce 1182 a měl
podobu trojlodní baziliky s dvojicí rozměrných apsid napojených na východě k transeptu. Celek
doplňovalo západní dvouvěží, díky němuž lze uvažovat o jisté inspiraci německou řádovou
architekturou (Dvouvěží se pak stalo běžným prvkem mladších kostelních staveb. Výstavba
Strahova měla velký vliv i na stavební rozvoj Prahy, kde vyrostla řada kamenných obytných
domů.). Důležitým centrem stavební aktivity byl i nově budovaný premonstrátský klášter v
Doksanech, vznikající od roku 1140. Bazilika Panny Marie měla trojlodní dispozici s
transeptem, k jehož ramenům se na severu a jihu pojily apsidy, podobně jako k závěru střední lodi.
V západní části se nacházela podklenutá tribuna. Některé architektonické detaily i celková
dispozice prozrazují italské inspirační vlivy (Například bazilika v Parmě). Výstavba kláštera v
Doksanech ovlivnila i architekturu románských kostelů v širokém okolí. V literatuře se o nich
hovoří jako o tzv. doksanské skupině (Jsou to například románské kostely v Čečelicích, Cítově či
Holubicích.).
1.10.2009
Strana 40/105
Z mnoha vesnických vlastnických kostelíků je nutno zmínit stavbu vynikající v celoevropském
měřítku – kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory, svěcený po roce 1165. Na jeho jižním,
vstupním průčelí byla uplatněna bohatá sochařská výzdoba, jinak je zde použito velkoryse řešené
členění stěn lodi i půlkruhové apsidy. Sochy na průčelí pravděpodobně vznikly v zahraničí a je
pravděpodobné, že byly zhotoveny pro nějakou monumentální stavbu, kde ovšem nebyly nikdy
osazeny, načež byly použity v jakubském kostele.
Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory (12. století)
Asi ve ¾ 12. století vznikla pozoruhodná bazilika v Tismicích, v jejímž interiéru se střídají nosné
sloupy a pilíře. V druhé polovině 12. století se lze setkat s bohatší dispoziční skladbou bazilik i
jejich honosnější architektonickou výbavou. Protiklad těchto staveb představují nově budované
cisterciácké klášterní kostely, které jsou charakteristické monumentální a ušlechtilou strohostí.
Koncem 12. století začíná vznikat premonstrátský klášter v Milevsku, založený velmožem Jiřím
z Milevska před rokem 1185. Do tohoto roku vznikl kostel sv. Jiljí – jednolodí s mohutnou,
dosud dochovanou hranolovou věží v západním průčelí, původně v areálu velmožova dvorce – a
současně vznikala velká klášterní bazilika se západním dvouvěžím a mohutnými sloupy v interiéru.
Bazilika byla dále upravována ve 13. století.
Románský sloh vládnul architektonické tvorbě v Čechách po celou první půli 13. století. Ne
náhodou se však v samém centru království – Praze, která se již před polovinou 13. století stala
regulérním městem s vlastním opevněním a právním statutem, již ve 30. - 40. letech 13. století
objevily náznaky nového stavebního způsobu, přicházejícího sem (Rovněž díky aktivitě velkých
internacionálně působících klášterních hutí) ze zemí západní Evropy. Nejranější gotické prvky v
1.10.2009
Strana 41/105
Praze a v Čechách nacházíme v klenbě suterénu budovy severně od dominikánského kláštera na
Starém Městě v Praze(Těmito gotickými prvky jsou hranolová klenební žebra) a v oknech kostela
sv. Františka v Anežském klášteře tamtéž. Dimenze a proporce staveb zprvu zůstávají ještě
románské, v konstrukčních i architektonických detailech (Patrná je především změna technologie
stavby a pozvolná vertikalizace staveb) ovšem již nastává pomalý zvrat. Proces nástupu nového
slohu samozřejmě souvisí i s kolonizací a politickou situací (Stavební rozmach v dobách Přemysla
Otakara II., aspirujícího na císařský trůn, nový právní a ekonomický subjekt ve struktuře
společnosti – středověké město, ekonomické posílení země vlivem nálezů ložisek stříbrné rudy v
Jihlavě a Kutné Hoře atd.).
Bazilika Panny Marie v Tismicích (12. století)
1.10.2009
Strana 42/105
Kostel sv. Jiljí v Milevsku (12. století)
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA NA MORAVĚ
Úvod
V období 10. století na Moravě pravděpodobně přežívají původní velkomoravské stavby,
jejichž počet ani podoby se kvůli nestabilní politické situaci prakticky neměnily. 10. století lze v
ohledu uměleckého vývoje Moravy hodnotit jako „dobu temna.“ Struktura politického zřízení
beze zbytku navazuje na velkomoravskou politickou a správní organizaci. Hlavní střediska
tehdejší Moravy navazují teritoriálně na velkomoravská střediska, vybavená vždy sakrální,
obvykle zděnou stavbou.
Nejvýznamnější církevní osobností sledované epochy na Moravě byl olomoucký biskup
Jindřich Zdík (Jindřich Zdík (asi 1083 - 1150 Praha) byl významný český duchovní a diplomat.
O jeho původu dosud panují mezi odborníky dohady. Podle jedné teze pocházel přímo z
přemyslovského rodu, bývá však někdy také považován za syna kronikáře Kosmase. Od 22.
března 1126 byl olomouckým biskupem. Zdík se stal na Moravě hlavní mocenskou oporou
pražského knížete Soběslava I. v boji proti olomouckému údělnému knížeti Otovi II. 30. června
1131 posvětil katedrálu svatého Václava. V letech 1137-38 vykonal jako jeden z prvních Čechů
pouť do Jeruzaléma. V roce 1138 se zúčastnil 2. lateránského koncilu v Římě. V roce 1147 se
stal účastníkem neúspěšné křížové výpravy proti polabským Slovanům. Po smrti knížete
Soběslava I.,kdy se vlády ujal jeho nástupce Vladislav II., se biskup Zdík opět postavil na stranu
pražského knížete proti odbojným moravským údělným knížatům. Olomoucké biskupství se díky
tomuto jeho postoji stalo samostatným církevně - politickým útvarem, který napříště nepodléhal
1.10.2009
Strana 43/105
moci moravských údělných knížat, nýbrž přímo pražskému knížeti. Jindřich Zdík provedl v rámci
diecéze několik významných reforem (sídlo biskupství přenesl z kostela sv. Petra do kostela sv.
Václava, kde založil novou kapitulu, rozdělil biskupství na arcidiakonáty, rozšířil v Olomouci
biskupskou knihovnu, založil skriptorium atd.). Zasadil se o rozvoj statků náležejících biskupství,
jejichž úplný soupis dal pořídit v roce 1141 a na nich dal vybudovat také řadu nových kostelů
(např. v Blansku).K jeho významným počinům patří i to, že přivedl do Čech nový mnišský řád
premonstrátů, který vždy upřednostňoval před benediktiny. V letech 1142 - 1143 založil spolu s
Vladislavem II. nejstarší sídlo premonstrátů v Česku - Strahovský klášter. Další premonstrátský
klášter založil v Litomyšli.Přátelil se s významnými muži té doby, např. s Bernardem z Clairvaux.
Biskup Zdík byl po své smrti v roce 1150 na své výslovné přání pohřben ve strahovském
klášteře.). Rokem 1131 (popřípadě 1141) je datována zakládací listina olomoucké kapituly sv.
Václava. V Olomouci již předtím existovalo významné velkomoravské středisko s kostelem
(Jednalo se o kostel sv. Petra na Předhradí, na jehož stavbu bylo užito tzv. židovské malty – malty
s příměsí rozemletých cihel, typické právě pro velkomoravské stavby). Zřízení kapituly v
Olomouci potvrdilo a kodifikovalo význam tohoto místa v církevní správě střední Moravy.
Tato listina dokládá přetrvávající velkofarní organizaci stále odpovídající tradičním
velkomoravským centrům. Zde vznikají opevněné hrady situované na místech dřívějších hradišť.
Mezi nejvýznamnější patřily hrady v Olomouci, Přerově a Brně. Morava v sledovaném
časovém úseku postrádala hlavní město v dnešním slova smyslu. Na hlavních hradech trvale
sídlil údělný kníže – správce svěřeného území, podřízený pouze panovníkovi, který se zde
zdržoval se svou družinou při objížďkách země. Další pevnosti se koncentrovaly v pohraničí, kde
měly chránit hranice Moravy (Hranice v dnešním slova smyslu neexistovaly! Jednalo se většinou
o pás země „nikoho“ neosídlený a většinou zalesněný), případně poskytovaly ochranu
významným zemským stezkám vedoucím za hranice.
Sakrální a světská architektura
Ve výše zmíněné Zdíkově listině je uveden počet dosavadních 6 – ti arcijáhenství. To podmiňuje
shodný počet křestních kostelů situovaných při sídle arcijáhna. V sledované době lze uvažovat o
kostelech v Olomouci na Předhradí (V Olomouci by se mohlo jednat o výše zmíněný kostel sv.
Petra, u kterého bylo v roce 1063 Vratislavem zřízeno biskupství nebo o zmizelou svatyni
předcházející dóm sv. Václava.), kostel sv. Jiří v Přerově, patrně kostel na Starém Brně, kostel
– rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě a blíže neznámé kostely v Břeclavi a Spytihněvi.
Podobnou situaci lze zvažovat asi i v 11. století, pravděpodobně se však jednotlivé obvody
církevní správy zmenšovaly, což bylo prvním krokem k pozdějšímu vytvoření klasické farní
správy, která přetrvala přes celý středověk.
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě představuje jediný dodnes stojící kostel bývalé velkofarní
správy na Moravě. Vznikla v areálu sídelního hradu znojemského údělníka, jehož byla soukromou
kaplí. Původně měla plochý strop, apsida, klenutá konchou má podkovovitý půdorys(Byly
vysloveny pravděpodobné domněnky o ideové návaznosti znojemské rotundy na velkomoravské
svatyně, patrně však nelze předpokládat vliv pražské rotundy sv. Václava na rotundu ve
Znojmě.). Podobné stavby vyrůstaly i v jiných moravských centrech (Rotundy byly postaveny
například na Starém Brně, snad v Olomouci a možná i v Kroměříži). Rotunda se stala obecně
užívaným stavebním typem, který na Moravě přetrval až do poloviny 13. století.
1.10.2009
Strana 44/105
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě (12. století)
V první polovině 11. století začínají vznikat i první klášterní útvary, jejichž zakladatelem a
stavebníkem byl bez výjimky kníže. Břetislav I. v roce 1048 založil benediktinský klášter v
Rajhradě jižně od Brna, osazený mnichy z Břevnova. Snad zde zprvu byla uchovávána tradice
slovanské liturgie. První objekty byly dřevěné, měly jak bývalo zvykem pouze provizorní
charakter. Později zde vznikla bazilika převrstvená v dalším vývoji raně gotickým kostelem a
stávající Santiniho chrámovou stavbou.
Další benediktinský ústav vznikl v roce 1078 díky podpoře knížete Oty a jeho ženy Eufemie na
Hradisku nedaleko Olomouce. Ani z jeho prvotních dřevěných a kamenných románských staveb
se nic nezachovalo. Analogická je i situace v Třebíči, kde byl benediktinský klášter založen
knížetem Oldřichem a Litoldem v roce 1101. Později zde vznikl velkolepý kostel z doby před
polovinou 13. století, dodnes dochovaný.
Ve 12. století se situace na Moravě po všech stránkách stabilizovala, změny zde ovšem nebyly tak
patrné jako v dynamicky se rozvíjejících Čechách. Hlavní vliv měl již zmíněný olomoucký biskup
Jindřich Zdík (1126 – 1150), rádce prvního českého krále Vladislava II. Sílí vnitřní kolonizace a
dochází k pozvolnému nástupu nově se formující šlechty.
V Olomouci vzniká nový biskupský kostel sv. Václava, jenož stavba byla zahájena po roce 1100.
Ještě nehotový kostel byl svěcen Jindřichem Zdíkem v roce 1131. Ke kostelu s nově zřízenou
kapitulou bylo přeneseno biskupství od chrámu sv. Petra. Románský chrám sv. Václava byl
trojlodní bazilikou bez příčné lodi, patrně plochostropou a na východě opatřenou
půlkruhovou apsidou. Pod ní byla krypta, jejíž křížové klenby byly vynášeny řadou
sloupů.V západním průčelí se tyčila dvojice hranolových věží se sdruženými okny (Západní
průčelí se pod pozdějšími přestavbami dochovalo do dnešní doby). Dispozice olomouckého
kostela odkazuje k německým stavbám nebo k Soběslavově bazilice sv. Víta na Pražském hradě.
K severní straně biskupského kostela byl přistaven nevelký areál tzv. Přemyslovského paláce –
honosné sídlo biskupa a olomoucké kapituly z doby kolem roku 1140. Jednalo se o
1.10.2009
Strana 45/105
jednopatrový, v přízemí snad klenutý a v patře plochostropý dvoukřídlý objekt, připojený
na západě ke kostelu patrovou chodbou. Objekt byl zbudován z typického románského
kvádříkového zdiva. Hlavní obytné křídlo bylo dvouprostorové, v obytném patře vybavené krbem.
Ve vnější fasádě se otevírala dvou a třídílná okna, dělená válcovými sloupky. Půlkruhové
archivolty okének a hlavice sloupků, jakož i svislá ostění okének zdobí velmi bohatá reliéfní
výzdoba, jejíž vegetabilní dekor (akantový list, palmeta) je podobný některým detailům
dómu v německém Špýru nebo Mohuči. Olomoucká kamenická práce, jejíž kvalita je dána i
měkkým kamenem - spongilitem, z nějž jsou okna vytesána, se řadí ke klasicizujícímu proudu
románského slohu porýnské provenience.
Model románského paláce biskupa Jindřicha Zdíka
a kostela sv. Václava (12. století)
Románský palác biskupa Jindřicha Zdíka - detail oken (12. století)
V Brně na Petrově vyrůstal kolem poloviny 12. století kapitulní chrám sv. Petra a Pavla,
jehož složitý stavební vývoj vedl ke vzniku dvouvěžové baziliky s podzemním prostorem krypty
(Ten byl nedávno odkryt archeologickým průzkumem; nevelký prostor spoře členily přízední
polosloupy s kvadratickými hlavicemi. Sloupy nesou řadu sekundárně do kamene provedených
1.10.2009
Strana 46/105
rytin.).
Nic nezůstalo uchováno ani z původní architektury kostela premonstrátského kláštera v Louce u
Znojma, založeného v roce 1190 knížetem Konrádem Otou. Nejstarší části stávajícího
konventního kostela (Nejstarší částí kostela je krypta s bohatě dekorovanými hlavicemi sloupů,
která zůstala zcela ušetřena pozdějších přestaveb) je datovatelná až do počátku, resp. první
třetiny 13. století. V rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě byla roku 1134 vybudována kupole v lodi a
následně došlo k výmalbě interiéru lodi dosud existujícími malbami. Ve 12. století vznikaly i četné
drobné církevní stavby – rotundy, které už však v této době byly vývojově zastaralé.
Pohled do krypty kláštera v Louce u Znojma (12. století)
Stavbu mimořádných hodnot představuje kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích. Jednalo se o
zeměpanský kostel, který stál nedaleko sídelního dvorce. Nad čtvercovou lodí kostela se zvedala
osmiboká dvoupatrová nástavba s vysokou zděnou střechou. K třem stranám lodi se pojily
půlkruhové apsidy, na západní straně stála vstupní hranolová část s panskou tribunou v patře.
Celek je zbudován z přesně otesaných kvádříků a působí značně monumentálně. Vzory
dispozičního řešení řeznovického kostela lze opět hledat v Německu.
1.10.2009
Strana 47/105
kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích (12. století)
Ve 12. století dochází k nebývalému rozšíření podélných dispozic. Kostely dostaly „poloveřejný“
charakter, zůstávaly ovšem nadále v majetku šlechtice, jehož výsadní postavení vyjadřovala
tribuna – vyvýšený prostor v západní partii lodi, ze kterého šlechtic přihlížel bohoslužbám.
Na Moravě dosud existuje velké množství venkovských románských kostelů, často přestavěných
v mladších obdobích. Namátkou lze uvést zejména Bořitov (po roce 1200), Doubravici (po roce
1200), Černíč, Lipůvku a Kuřim. Výjimečně kvalitní stavbou byl patrně kostel sv. Václava v
Hulíně z první poloviny 13. století. Z jeho dochovaných částí (Do dnešní doby se dochoval
krásný ústupkový portál, rozeta a schodiště usazené v síle zdi) lze soudit na jeho blízkou
souvislost s českými stavbami tzv. vinecké skupiny (30. – 40. léta 13. století – Vinec, Údlice,
Potvorov). Za zmínku stojí také bazilika sv. Prokopa v Třebíči vystavěná v přechodném
románsko-gotickém slohu v první polovině 13. století.
1.10.2009
Strana 48/105
Bazilika sv. Prokopa v Třebíči (13. století)
Bazilika sv. Prokopa v Třebíči pohled do interiéru (13. století)
3.4 Románské sochařství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ
Úvod
Sochařství a malířství plnilo v románském umění funkci šíření náboženských idejí a bylo
vázáno hlavně na kostel a bohoslužbu. Protože církev byla zároveň odběratelem i výrobcem
předepisovala náměty i formu zobrazení, sílil transcendentální ráz (Smysl lidské existence nebyl
hledán v pozemském, ale v posmrtném životě.)románského umění a jeho antirealistický program
(Idea byla v románském umění stavěna nad skutečnost, umění mělo odvádět pozornost od
reálného života, připomínat křesťanské ctnosti a hrozit věčnými tresty.).
1.10.2009
Strana 49/105
Románské sochařství ve Francii kostel Saint Lazare v Autun (1120-1130)
Románský antirealismus, protikladný antickému realismu se projevil v umělecké formě, pro kterou
jsou charakteristické následující znaky:
1. nezájem o prostor – románský umělec neznal a neužíval perspektivu. Scény odehrávající se v
prostorových plánech za sebou zobrazoval v pásech nad sebou, osoby dostávaly měřítko podle
svého pořadí v hierarchii náboženských pojmů tzv. hieratická perspektiva.
2. nezájem o plastický tvar - v sochařství dominuje reliéf, v malířství pak konturová kresba, již
barva se pouze kolorovala a přestalo stínování objemu
3. užívání předepsaných kompozičních schémat a vázaných figurálních typů - románští
umělci nepracovali samostatně podle přírody, ale podle kreslených vzorníků. Tím se ještě posílila
tendence k plošnosti a linearismu u románských reliéfů. Snaha individualizovat lidské postavy
zmizela, rozlišovalo se pouze pohlaví a věk zobrazených postav.
4. záliba ve stylizaci – neustálé přejímání a obměňování hotových schémat vedlo k větší
stylizovanosti zobrazovaných figur a k vzniku dekorativního ornamentalismu (Stylizace se
uplatnila zejména na rouchu postav, jež bylo chápáno bez vztahu k tělu a členěno samoúčelnou
ornamentikou).
Náběhy k realismu
I v románském sochařství se však setkáváme s určitými náběhy k realismuvšude, kde byl umělec
postaven před úkol zobrazit náměty nepředepisované církví. Když například románští sochaři
1.10.2009
Strana 50/105
tesali kalendářní, lovecké nebo válečné výjevy, náměty z bajek či legend, hledali inspiraci v
realitě. Tyto realistické tendence se nejdříve projevily na dílech kameníků v severní Itálii.
Druhým zdrojem uměleckého poučení byl příklad z antiky, jejíž památky zachované zejména v
Itálii a Franciii a výtvarné techniky působily zvláště na románské sochaře. A tak přes veškerou
vázanost románské skulptury náboženskou funkcí nebylo možno zabránit, aby nesměřovala k
obnově monumentálního figurálního umění a nepřipravovala tak nástup gotického katedrálního
sochařství.
Románské sochařství v Itálii - Lucca, křitelnice v kostele San Frediano (kolem 1150)
Stavební hutě a řemeslnické dílny
K rozvoji sochařství přispěla i rozvíjející se organizace umělecké práce. Sochaři-kameníci,
zařazení spolu se staviteli, zedníky a malíři nástěnných obrazů do kolektivu stavebních, buď
katedrálních (biskupských), nebo klášterních hutí, byli vesměs laikové, kdežto rezbáři,
kovolijci, zlatotepci a iluminátoři byli většinou řeholníci pracující v biskupských nebo
klášterních řemeslných dílnách a skriptoriích. Proto daleko více podléhali církevní vrchnosti
než členové stavebních hutí.
Druhy románského sochařství a jeho hlavní náměty
1.10.2009
Strana 51/105
Hlavními druhy románského sochařství byly kamenictví (nejvýznamnější druh), kovolitectví a
řezbářství. Kamenictví se dále dělí na dekorativní (výzdobné) a figurální. Dekorativní
skulptura se uplatnila na portálech, okenních archivoltách a sloupech (na hlavicích, patce a dříku)
a používala ornamentu rostlinného (Jednalo se například o palmetu, akant), geometrického
(meandr, pletenec, vejcovec, provazec, šachovnice, pila, hvězdice, diamantový řez,) nebo
zoomorfního (prasátka, fantastická zvířata).
Dekorativní románské sochařství - hlavice sloupu z kostela Saint-Pierre v Moissacu
Figurální skulptura pokrývala portály chrámů a hlavice sloupů, pilířů a přípor a plnila
didaktickou funkci (Zobrazovala názorně i negramotným hlavní dogmata křesťanského
náboženství). V tympanonu nad vchodem do chrámu byl vytesán reliéf Krista jako krále nebes v
plné slávě (Nimbovaný Kristus sedící na trůně byl umístěn v mandorle a obklopen čtyřmi
evangelisty). Někdy byl v tympanonu zobrazen výjev Klanění čtyřiadvaceti židovských králů podle
Apokalypsy. Velmi oblíbeným námětem byl též Poslední soud, umožňující přesvědčivě předvést
odměnu za bohabojný život a trest za porušení náboženských přikázání. Přitom je pro románské
učení charakteristické, že Kristus zde nevystupuje jako milující Bůh, ale jako přísně trestající
soudce, který spíše vzbuzuje strach než lásku. Hrůzám pekelných muk zatracenců se také věnuje
více pozornosti než radostem spasených. Na hlavicích byla rozvíjena idea spásy a zatracení,
myšlenka boje dobra se zlem, duše s pokušením těla, ctnosti s hříchem a člověka s nástrahami
ďábla.
1.10.2009
Strana 52/105
Figurální románské sochařství - hlavice sloupu z kostela Saint-Pierre v Moissacu
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ VE FRANCII
Stejně jako v architektuře i v románském sochařství byly vedoucími a iniciativními zeměmi Itálie a
zvláště Francie. Ve francouzském románském sochařství se v plné šíři a velkolepé nádheře
rozvinula sochařská výzdoba chrámového portálu nebo celé fasády, která tvořila
nejvýznamnější úkol románského sochaře a jeho přínos do vývoje křeťanského umění. Ve
Francii lze též sledovat vývoj románského sochařství od neobratných začátků přes náběhy k
obnovení figurální skuptury v Burgundsku na počátku 12. století až k vytvoření
monumentálních a umělecky svébytných soch osvobozených od závislosti na architektuře v
druhé polovině 12. století. K úplnému uvolnění sochařství z nadvlády architektury a k jeho
osamostatnění došlo ovšem až v gotice, která vznikla v severofrancouzské škole před polovinou
12. století.
Severofrancouzská škola
Jak v architektuře, tak se i v románském sochařství ve Francii rozeznává řada místních škol.
Protože severofrancouzská škola s hlavními centry v Saint Denis a Chartes spěla ve 12. století
přímým směrem ke gotice, rozvinula se románská skulptura hlavně ve střední a severní Francii.
Burgundská škola
Z burgundské školy pocházejí proslulé tympanony klášterního kostela Saint Madeleine ve
Vézelay (Tympanon vytvořený asi v letech 1125-1130 zobrazuje motiv Seslání Ducha svatého
nebo Rozeslání apoštolů) a katedrály Saint-Lazare v Autunu (Tympanon, charakteristický
zvláště výrazným prodloužením figur, byl vytesán mezi léty 1130-1140 a zobrazuje motiv
Posledního soudu).
1.10.2009
Strana 53/105
Burgundská škola - hlavní portál kostela Saint-Lazare v Autun (1130-1140)
Languedocká škola
Nejvýznamnějším dílem languedockého sochařství je portál kostela Saint-Pierre v Moissacu
(Tympanon byl vytvořen mezi léty 1115-1136). Na tympanonu velkého portálu kostela je
vytesáno apokaliptické vidění. Na bočních ústupkových pilířích byly umístěny epické výjevy a
výchovné epizody - pekelné tresty. V centrální mandorle se nachází Apokalyptický Kristus
obklopený symboly čtyř evangelistů. Ve 12. století vyvíjely languedocké dílny činnost v severní
Francii, jak dokládá například královský portál katedrály v Chartres.
Charakteristickým znakem burgundské a langeudocké školy je výrazné protažení figur a
vzrušená, až křečovitá dynamičnost pohybů, u languedockého sochařství se navíc vyskytují
typické zkřížení nohou, nepřirozená gestikulace a pohybově rytmizované, jakoby taneční
postoje.
1.10.2009
Strana 54/105
Languedocká škola - jižní portál kostela Saint-Pierre v Moissacu
Prorok Jeremiáš z kostela Saint-Pierre v Moissacu (detail)
Auvergnská škola
Pro auvegnskou školu je charakteristický vliv antického umění a probuzený zájem o
skutečnost. Příkladem této školy je tympanon poutního kostela Sait-Foy v Conques
(Tympanon byl vytvořen mezi léty 1115-1125) nesoucí motiv Posledního soudu.
Akvitánská škola
Pro akvitánskou školu je zase příznačné, že sochy umístěné v slepých arkádách v řadách nad
1.10.2009
Strana 55/105
sebou oživují celé průčelí kostela (Například katedrála Notre-Dame-la-Grande v Poitiers, jejíž
sochařská výzdoba byla vytvořena v první polovině 12. století.).
Akvitánská škola - průčelí kostela Notre-Dame-la-Grande v Poitiers (kolem roku 1150)
Provensálská škola
Nejpronikavěji zapůsobil vliv antického umění na sochařství v Provenci, kde ve druhé polovině
12. století došlo přímo k pokusu o její renesanci. Trojdílný portál klášterního kostela v
Saint-Gilles-du-Gard byl koncipován podle římského triumfálního oblouku, lidské postavy
nabyly plastické plnosti a mohutnosti, ožila antická ornamentika i římské sochařské techniky.
Další významnou památkou provensálské školy je portál kostela Saint-Trophine v Arles.
1.10.2009
Strana 56/105
Provensálská škola - křížová chodba kláštera Saint-Trophine v Arles
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V NĚMECKU
V Německu je sochařská výzdoba staveb střídmější. Až od konce 12. století začal vývoj
německého monumentálního sochařství v Sasku, jehož výsledkem byly štukové reliéfy na
zábradlí kostela Panny Marie v Halberstadtu a sv. Michala v Hildesheimu. Do dnešních dob
se zachovalo také několik velkých dřevěných kalvárií, například Ukřižovaný Kristus mezi
Pannou Marií a sv. Janem v dómu v Halberstadtu. Obecně lze říci, že v prostředí románského
Německa se pohybovalo málo sochařů, zato zde však působily velmi kvalitní litci a zlatníci. Dílem
těchto řemeslníků jsou bronzové dvěře katedrály v Hnězdně s reliéfy ze života sv. Vojtěcha a
křtitelnice dómu v Hildesheimu. Jestliže německé sochařství první čtvrtiny 12. století
překonávalo byzantinismus větším zájmem o skutečnost, od druhého čtvrtletí 12. století plně
přejímá francouzskou gotiku.
Sochařství v Německu hlavice slupu z kostela sv. Michala v Hildesheimu (před rokem) 1086
1.10.2009
Strana 57/105
Sochařství v Německu Bernwardovi dveře v kostele sv. Michala v Hildesheimu (dokončeno 1115)
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V ITÁLII
V Itálii patřily shodně s architekturou k nejpokrokovějším oblastem Lombardie a Toskána,
kde se umění postupně do značné míry emancipovalo z církevní a feudální závislosti a stále více se
stávalo výrazem rostoucí moci a bohatství měst, i když zůstávalo vázáno na sakrální architekturu.
V Itálii se navíc začínají objevovat první známé umělecké osobnosti, které díky kvalitě svých děl
dosáhly úspěchu a věhlasu na celém apeninském poloostrově. Mezi přední umělce romáské Itálii
patřili Nicolaus a Guilielmus, kteří působili ve Veroně, Wiligelmus pracující v Cremoně a
Modeně, Bonanus z Pisy a zejména dvojice Benedetto Antelami, který tvořil v Parmě a Niccolo
Pisano, jenž působil v Pise.
V italském románském sochařství se výrazně uplatnila realistická tendence, jež se projevila
jak v námětech (Například lovecká scéna od Mistra Nicolause na průčelí kostela San Zeno v
Parmě, či rytířský pás od Mistra Guilielma tamtéž nebo lovecké a bitevní výjevy, král Artuš a
bajka o lišákovi na portálech dómu v Cremoně a Modeně, kalendářová vyobrazení na průčelí
kostela San Michele v Lucce, žebrák ze sousoší kostela sv. Martina v Lucce), tak v sochařské
formě, překonávající románský schématismus a plošný linearismus plastickým tvarem
odpozorovaným ze skutečnosti.
Pod vlivem antiky vzrostl v italském prostředí zájem o lidskou postavu a její duševní život.
Lidé jsou zobrazováni jako samostatné osobnosti s vlastním životem, který se zračí v
oduševnělých tvářích. Postavy se odpoutávají od zdi architektury a stávají se volnými
sochami. Tento mimořádně přínosný prvek itlaského románského sochařství lze nalézt třeba na
postavách proroků od Benedetta Antelami, umístěných ve výklencích katedrály v Borgo
1.10.2009
Strana 58/105
San Donnino nebo na soše sv. Martina v kostele sv. Martina v Lucce.
Sochařství v Toskánsku
- detail fasády kostela sv. Martina v Lucce (po roce 1204)
Toskánské románské sochařství svým realismem a pod vlivem antiky překonalo byzantský
formalismus a položilo základy k svébytné místní umělecké tradici. Studium antického umění
vyústilo v románskou protorenesanci i v sochařství, kterou zastupují díla Bonana z Pisy a
Niccola Pisana, který přenesl tento klasicismus do Toskánska.
1.10.2009
Strana 59/105
Sochařství v Toskánsku
- detail kazatelny kostela San Miniato al Monte ve Florencii (konec 12. století)
V dekorativním umění vynikla tzv. kosmatská práce, užívající inkrustační techniky k
výzdobě průčelí kostelů, podlah, zábradlí, biskupských stolců, kazatelen i drobných
předmětů geometrickými vzory. Jméno nese podle slavné rodiny Cosmů, jejíž členové vytvořili
nádherná díla v římských bazilikách kolem roku 1200.
Sochařství v Itálii Benedetto Antelami, Snímání z kříže (1178)
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ VE ŠPANĚLSKU A ANGLII
Španělské sochařství zásáhl vliv pocházející z Francie. Příkladem tohoto vlivu je brána slávy
v Santiagu de Compostela vytvořená v roce 1188. Je dílem Mistra Matouše a prokazuje
souvislost s francouzskou languedockou školu. Podobné ovlivnění Francií lze nalézt i v Anglii,
1.10.2009
Strana 60/105
jak dokládají sochařské práce dochované v rámci výzdoby katedrál v Chichesteru či Ely.
Sochařství ve Španělsku
- brána slávy v kostele Santiago de Compostela (1188)
Sochařství ve Španělsku
- Mistr Matouš, Brána slávy - detail z postavami proroků
1.10.2009
Strana 61/105
Sochařství v Anglii
- převorské dveře v ktedrále v Ely (před rokem 1139)
Sochařství v Anglii
- reliéf z katedrály v Chichesteru (1120-1125)
3.5 Románské sochařství v Čechách a na Moravě
1.10.2009
Strana 62/105
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ
Úvod
Románské sochařství v českých zemích zahrnuje poměrně malý počet památek, které netvoří
souvislou vývojovou linii. Protože dřevěné krucifixy a sedící madony se nedochovaly převládají
mezi těmito památkami kamenické práce, které je podobně jako v ostatní Evropě možné rozdělit
na dekorativní a figurální.Ve většině případů jde o památky sochařství spjatého s architekturou.
Do poloviny 12. století je k dispozici pouze několik písemných zpráv a zachovaných zlomků
sochařských děl. Představu o podobě figurální plastiky v ¼ 12. století si lze udělat pouze na
základě studia mincovních „obrazů“.
Dekorativní sochařství
Nejstarším příkladem dekorativní plastiky je šest zachovaných sloupů ze západní krypty sv.
Martina ve Spytihněvově bazilice (1092–1096) zdobené pletencem. Umělecky nejvyspělejší
dílo dekorativního sochařství v Čechách je pak výzdoba portálu kostela sv. Prokopa v
Záboří u Kolína vytvořená kolem roku 1200, na níž se již projevil vliv francouzské burgundské
skluptury. V archivolatách se zde objevují vedle geometrické ornamentiky zvířata a lidské postavy
v pastýřském a loveckém výjevu. Na Moravě je nejkrásnějším dílem dekorativního sochařství
výzdoba oken knížecího paláce v Olomouci. Komplex sestávající z baziliky a kapitulní budovy
byl dle listiny Jindřicha Zdíka dokončen roku 1141. Obdobnou výzdobu jaká se zachovala na
oknech biskupského paláce – brilantní palmetový dekor, vyznačující se precizní modelací
plastického detailu – nesl i západní portál baziliky. Výzdoba byla dílem cizích, nejspíš
francouzsky orientovaných sochařů.
Dekorativní české románské sochařství
- Třebíč, bývalý klášter benediktinů, klenba nad mnišským chórem (1200-1230)
1.10.2009
Strana 63/105
Figurální sochařství
Nejstarším zachovaným příkladem monumentální plastiky jsou zlomky reliéfu tympanonu
snad z kostela Jana Křtitele ze zaniklého hradu Oldříš nedaleko Poděbrad z doby kolem
poloviny 12. století. Zobrazují trůnícího Krista typu Maiestas Domini mezi stojícími apoštoly sv.
Petrem a sv. Pavlem. Následně se figurální sochařství uplatnilo v chrámových tympanonech v
kostele sv. Václava Hrusicích (Jedná se snad o sochy sv. Václava a Vojtěcha vytvořené po roce
1200), v kostele sv. Mikuláše ve Vinci (Tympanon byl vytvořen kolem roku 1240 zobrazuje
Ukřižovaného Krista obklopeného donátory.), v kostele sv. Jana Křtitele v Měříně na Moravě
(Tympanon byl vytvořen asi v polovině 13. století a zobrazuje Pannu Marii na trůně s dvěma
sedícími světci) a v Tišnově (Porta coeli cisterciáckého kostela pocházející z doby kolem roku
1260 nese zobrazení Krista v mandorle a královnou Konstancií a moravským markrabětem
Přemyslem s modelem kostela). Také hlavice sloupů nebyly zdobeny jen ornamentálně, ale i
figurálně, jak dokládají hlavice v kostele sv. Jiří na Pražském hradě (Jde o zobrazení dračích
těl)či hlavice v kapli sv. Uršuly na chebské falci (Sloupy obou částí kaple jsou bohatě zdobeny
ornamentem geometrickým, rostlinným, zoomorfním i figurálním. Užité motivy vycházejí z
antické tradice.). Pozoruhodné jsou rovněž zvířecí figurky skutečné i fantastické pod okny a
kolem bývalého portálu v Rovné nad Sázavou. Románský sloh v českém sochařství dozníval
do konce 13. století na venkově, zatímco se od poloviny 13. století postupně prosazovala gotika.
Figurální české románské sochařství reliéf s postavou sv. Vintíře z kostela sv. Markéty na Břevnově (1200-1230)
1.10.2009
Strana 64/105
Nejvýznamější památky
Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory
S osobou druhého českého krále Vladislava I. souvisejí asi dvě vynikající sochařská díla, figurální
reliéfy v kostele sv. Jakuba v Jakubu u Kutného Hory zasazené do slepých arkád a tzv.
mostecký reliéf. Vladislav I. s chotí Juditou se totiž osobně účastnili slavnostního vysvěcení
kostela sv. Jakuba, které provedl biskup Daniel roku 1165 za přítomnosti donátorky Marie a jejích
synů Slavibora a Pavla. Architektura i sochařská výzdoba ukazuje na francouzský vliv languedocká škola, zprostředkovaný snad přes Řezno.
Mimořádná plastická výzdoba jižního průčelí kostela sv. Jakuba je umístěna ve slepých
arkádách a představuje nejpočetnější sochařský soubor románských Čech. Reliéf vstupního
portálu zobrazuje Boha Otce oslavovaného postranními postavami andělů, v arkádách po stranách
jsou postavy sv. Petra a Pavla. V horním pásu arkád se nachází trojice figur. Jedná se o scénu, při
které se Kristu koří nejspíš synové zakladatelky šlechtičny Marie, Slavibor a Pavel. Ve zbylých
arkádách horní řady se nacházejí zemští patroni sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Prokop. Pokud je
ikonografický výklad reliéfů správný, jedná se o první příklad monumentálního zpodobení českých
zemských patronů, z nichž chybí pouze sv. Vít.
Sochařství v Čechách sv. Václav a sv. Prokop z kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory (kolem roku 1165)
1.10.2009
Strana 65/105
Sochařství v Čechách Kristus, Slavibor a Pavel z kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory
Mostecký reliéf
K languedockému románskému sochařství odkazuje i mostecký reliéf, který je dodnes umístěn
na svém původním místě v románské malostranské věži Juditina mostu, jehož postavení asi
symbolicky připomíná. Vznikl zřejmě současně s dokončením stavby v sedmdesátých letech
12. století a představuje i přes silné poškození pro svou monumentální kompozici a
výraznou plastickou formu nejvýznamnější dílo románských Čech.
Na reliéfu je zobrazena klečící postava držící nějaký předmět (uražen) a vzhlížící k trůnící postavě.
Výjev je téměř úplně emancipován od pozadí. K výrazným rysům patří i nová tektonika postav a
reálné detaily – bota, či podkasaná drapérie klečícího muže a dále monumentalita a harmonická
vyváženost. Ikonografie reliéfu není spolehlivě objasněna. Obecně je přijímán názor, že reliéf
představuje Vladislavovo povýšení na krále. Trůnící postavou by při tomto vysvětlení byl císař
Friedrich Barbarossa, od něhož klečící král Vladislav I. přijal dedikační listinu.
1.10.2009
Strana 66/105
Sochařství v Čechách - Mostecký reliéf (před rokem 1172)
Sochařství v Čechách hlava figury z Juditina mostu
Svatojiřský reliéf
Třetím vynikajícím reliéfem je Trůnící madona korunovaná anděly z kláštera sv. Jiří na
Pražském hradě vytvořená kolem roku 1220. U nohou madony klečí drobné postavičky abatyší
Mlady a Berty, po stranách v oddělených segmentech jsou vytesáni klečící abatyše Anežka a její
nevlastní bratr král Přemysl I. Otakar. Segmenty patrně patřily původně k tympanonu klášterní
kaple a netvořily s reliéfem madony celek. Obojí je dílem jediného sochaře, který v postavách
mladých Přemyslovců uplatnil první náznaky gotické snahy o vystižení podoby, zachycení živého
výrazu v tváři a vyjádření přirozenější skladby záhybů šatu.
1.10.2009
Strana 67/105
Sochařství v Čechách - Svatojiřský reliéf (Kolem roku 1220)
Dvojice tzv. Kouřimským lvů
Dvojice tzv. Kouřimských lvů byla vytvořena v první čtvrtině 13. století a druhotně umístěna v
kouřimském kostele sv. Štěpána. Pochází z dnes zaniklého kostela či knížecího hradu na místě
slovanského hradiště nedaleko Kouřimi. Na hřbetech ležících lvů jsou nohy ptáků, které možná
nesly křtitelnici (trůn či pult) – symbolika vítězství dobra nad zlem. Realistické pojetí ukazuje,
že byl sochař obeznámen s italskou produkcí, není však jasné, zda dílo vzniklo v Čechách,
či zda se jedná o import.
Sochařství v Čechách tzv. Kouřimští lvi (první polovina 13. století)
1.10.2009
Strana 68/105
Tympanon hradní kaple na Zvíkově
Tympanon tvaru lomeného oblouku, vytvořený mezi léty 1228-1230, je v současné době těžce
poškozen. Je na něm zobrazena trůnící Madona korunovaná anděly. U nohou Panny Marie klečí
tři postavy, vlevo jedna a vpravo dvě. Jedná se pravděpodobně o královský pár (Přemysl I. se
ženou) se synem Václavem I.
Náhrobky přemyslovské rodu byly ještě po celou druhou polovinu 13. století zdobeny rytou
kresbou. První bezpečně doložený panovnický náhrobek s reliéfní postavou je náhrobek Václava
II., který se nacházel v klášterním kostele na Zbraslavi. Vznikl ještě v tradici světeckého náhrobku
a stal se součástí úsilí o královu kanonizaci.
Sochařství na Moravě okna paláce Jindřicha Zdíka v Olomouci (před rokem 1141)
Sochařství v Čechách 1.10.2009
Strana 69/105
dlaždice z baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě
3.6 Románské malířství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku
ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ
Úvod
Podobně jako sochařství i románské malířství sloužilo církvi a propagovalo náboženskou
ideologii ve všech svých hlavních druzích, v nástěnné, knižní a deskové malbě i v malbě na
skle.
Nástěnná malba
Vedoucím druhem byla nástěnná malba, jejíž funkcí bylo zpřístupnit širokým vrstvám
negramotného lidu křesťanský světonázor a stát se jakousi obrazovou knihou pro
nevzdělané - biblia pauperum - biblí chudých. Prováděly ji kočovné tlupy malířů-laiků, kteří
pracovali ve stavebních hutích katedrálních nebo klášterních podle církví schváleného
ikongrafického programu.
Nástěnná malba v Německu nástěnná malba v kostele St. Maria v Kolíně nad Rýnem
Ikonografie
V souladu s členěním chrámového prostoru byly i na stěny kněžiště a lodí kostela předepsány
náměty. Kněžiště, umístěné v apsidě s konchou, bylo nejčastěji vyhrazeno velké postavě Krista
- Soudce v mandorle. Zpravidla jej doprovázely postavy Panny Marie a sv. Jana, dále symboly
čtyř evangelistů, dvanáct apoštolů a někdy čtyřiadvacet apokalyptických starců. Stěny lodí
pokrývaly výjevy ze Starého a Nového zákona nebo z obrazy ilustrující legendy o životě
křesťanských mučedníků.
1.10.2009
Strana 70/105
Nástěnná malba ve Španělsku Kristus v mandorle San Clemente v Tahullu
Hierarchie
Uspořádání obrazů odpovídalo církevní hierarchické ideji, v níž nejvyšší místo zaujímal Kristus
jako vrchol odstupňované pyramidální soustavy nebeské říše, do které církev promítla ideální
představu feudálního řádu. Hierarchickou ideu a celý hierarchický systém převzalo románské
umění z Byzance, kde pojem autokratora - císaře odpovídal pojmu pantokratora - Krista a císař
byl nejvyšší hlavou státu i církve, zástupce Krista na zemi.
Antirealismus
Z byzantského umění převzalo románské malířství antirealistický program zaměřený k
výchovnému poslání vedenému v duchu náboženské ideologie. Tento program se projevoval
nezájmem o prostor a platický tvar, tendencí k plošnosti a linearismu, jež vedla až k
ornamentální stylizaci zobrazovaných osob a předmětů. Teprve nástup gotického realismu
vymanil románské malířství z nadvlády hierarchického systému a byzantského stylu.
Knižní malba
Na rozdíl od malby nástěnné byla knižní malba určena převážně vrstvě kněží a nejvyšších
světských feufálů, kteří jediní uměli číst a mohli si objednat poměrně nákladné vyhotovení
ilustrované knihy. V počátcích románské knižní malby se iluminovaly jen knihy pro
liturgickou potřebu, jejichž objednavatelem byla církev. Z hlediska obsahu se jednalo o
evangeliáře, evangelistáře, epištoláře, lekcionáře, žaltáře a samozřejmě knihy Písma svatého
(Bible) a patristickou literaturu. Později od 12. století se začaly ilustrovat i knihy se světským
obsahem, například eposy, rytířské romány a vagantské písně, které sloužily soukromým
zálibám. Knihy byly psány na pergamenu v klášterních nebo v biskupských skriptoriích. Zdobily
je miniatury (původně iniciály a později celé strany) malované krycími kvašovými barvami.
Malíři knih - tzv. iluminátoři, kteří pracovali i jako písaři z počátku byli řeholníci, od 12. století
však začali působit i malíři světského stavu.
1.10.2009
Strana 71/105
Knižní malba v Německu Admontská bible, scény ze života Hannah
Desková malba a malba na skle
Do románského slohu náleží i vznik obou druhů malířství, jež se plně rozvinulo až v gotickém
umění, deskové malby a malby na skle. Písemné zprávy dokládají existenci sklomaleb v
kostelích už v 10. a 11. století, nejstarší památky se však dochovaly ve Francii až z pozdního
období románského slohu, stejně jako v Itálii v oboru malby deskové, sloužící zvláště k výzdobě
oltářních mens.
Románská desková malba v Itálii - Bonaventura Berlinghieri,
Madona s dítětem, Ukřižování
ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ VE FRANCII
Nástěnná malba
Románské malířství se ve Francii rozvinulo zvláště v médiu nástěnné malby, na kterou kromě
knižní iluminace zvláště zapůsobily podněty pocházející z byzantského umění. Z množství
památek se dochovalo málo, nicméně i toto malé množství svědčí o vysoké hodnotě tohoto
malířského druhu. Příkladem vyhraněného románského stylu mohou být nástěnné malby
provedené na zdech kostela v Saint-Savin-sur-Gartempe ve střední Francii vyznačující se
dramatickým líčením náboženských vyjevů, ostrou kresbou, plošností a charakteristickým teplým
1.10.2009
Strana 72/105
koloritem. Mezi další významné památky patří nástěnné malby v Brinay překvapující silou
výrazu a vzněšenou spiritualitou a výzdoba kaple clunyjského převorství Berzé-la-Ville, v
které převládá byzantský vliv zprostředkovaný soudobou italskou malbou. Velmi krásné jsou též
nástěnné malby v katedrále v Le Puy v kostele Rocamadouru.
Nástěnná malba ve Francii kaple clunyjského převorství v Berzé-la-Ville
Nástěnná malba ve Francii detail výzdoby kostela Saint-Savin-sur-Gartempe
Knižní malba
V knižní malbě se rozlišuje několik okruhů. Na burgundská klášterní skriptoria zapůsobil
zákaz malířské výzdoby cisterciáckých rukopisů vyhlášený řádem v roce 1134, jenž sice postihl
malbu krycími kvašovými barvymi ředěnými vodou, ale zato podnítil rozvoj ilustrační perokresby.
Jestliže severofrancouzské a západofrancouzské dílny vytvořily společný iluminátorský
frankofonní styl s dílnami anglickými, jižní Francie byla spjata jednotným slohem se
Španělskem. Knižní malba nebyla jen vítanou předlohou pro nástěnné malby, ale skýtala i cenné
1.10.2009
Strana 73/105
podněty monumentálního sochařství, jak dokládá příklad akvitánských rukopisů působících na
skulpturu v Toulose a Moissacu. Byzantský vliv, zprostředovaný otónskými rukopisy, se zvláště
projevil v Cluny. Mezi nejkrásnější díla francouzské knižní malby náleží Bible sv. Štěpána
Hardinga chovaná v dijonské knihovně, Moralia in Job z Cambrei a bible ze Souvigny, která
patří k nejnádhernějším velkým iluminovaným biblím v Evropě.
Knižní malba ve Francii Bible ze Souvigny, stvoření světa (12. století)
Malba na skle
Nejranější románské malby na skle se dochovaly v katedrálách v Chartres, Poitiers a Le Mans a
v kostele Saint-Rémy v Remeši, v němž se spojil vliv byzantský a francouzský s domácí ostrovní
tradicí.
1.10.2009
Strana 74/105
Románská malba na skle ve Francii detail vitraje katedrály v Le Mans
ROMÁNSKÁ MALÍŘSTVÍ V NĚMECKU
Nástěnná malba
V Německu doznívala po celé 11. století otónská malířská tradice, z níž nejsilněji působila
škola klášterního skriptoria v Reichenau. Teprve ve 12. století se zde pod byzantským vlivem
vytvořil románský lineární a plošný sloh. Významné nástěnné malby vznikly v Porýní v Kolíně
nad Rýnem, Vestfálsku v Soestu a v bavorském centru Řezně. Hlavním dílem řezenské školy
je výmalba stěn klášterního kostela v Prűfeningu provedená v letech 1150-1160. Malby
zobrazují litanie ke všem svatým, postavy svatých na stěnách a alegorie církve. V první polovině
13. století ovládl německé malířství poslední pronikavý vliv byzantského umění (neklidné
vzrušené postoje, ostře lámaná draperie). Jeho pozdním projevem jsou nástěnné malby v kostele
v korutanském Gurku vytvořené po polovině 13. století.
Nástěnná malba v Německu výmalba stěn klášterního kostela v Prűfeningu
1.10.2009
Strana 75/105
Nástěnná malba v Německu sv. Gereon a sv. Martin v kostele sv. Gereona v Kolíně nad Rýnem (1240-1250)
Knižní malba
Podobně jako malba nástěnná se i německá knižní malba vymanila z otónského vlivu až ve 12.
století a vytvořila si centra v Salcburku a Řezně, kde kromě kvašových miniatur vznikaly i
perokresebné ilustrace světského charakteru. Pozdní byzantinismus vrcholící v první polovině
13. století vygradoval v rukopisech sasko-durynské oblasti. Mezi nejkrásnější díla knižní malby
patří Admontská bible, antifonář kláštera sv. Petra v Salcburku, rukopis Liet von der
Maget, z pozdního období pak žaltář lanckraběte Hermanna Durynského.
Knižní malba v Německu 1.10.2009
Strana 76/105
Admontská bible, Daniel v jámě lvové (detail)
Desková malba
První deskové oltářní obrazy nesou výrazný byzantský vliv a pocházejí z vestfálského Soestru.
Nejstarší malby na skle se dochovaly v Augsburku a za dobu jejich vzniku je obecně považováno
12. století.
ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ V ITÁLII
Nástěnná malba
Na románské malířství v Itálii působil jednak příklad pocházející z raně křesťanského
umění a jednak vliv tehdejšího byzantského malířství. Ten se projevil zvláště v
monumentálních oborech nástěnné malby, ve fresce a mozaice. Vzrůstající snahu po vlastním
výrazu lze sledovat v Římě na nástěnných malbách v dolním kostele San Clemente z druhé
poloviny 11. století a na mozaikách v kostelích Santa Maria in Trastavere z 12. století a San
Paolo fuori le mura z 13. století. Tyto tendence se však projevily i mimo Řím, třeba v Toskáně
na mozaikách babtisteria floretského kostela San Miniato z 13. století, či v Asissi v dolním
kostele sv. Františka na dílech pocházejících opět z 13. století. Z rozsáhlé malířské výzdoby
jednoho z nejvýznamnějších kulturních středisek, benediktinského kláštera v Monte Cassinu se
bohužel v důsledku válečných půtek 2. světové války nedochovalo zhola nic. Přibližnou představu
o její slohové podobě dávají nástěnné malby v kostele San Angelo in formis v Capuy. V jižní
Itálii, na Sicílii a v Benátkách se byzantské umění uplatňovalo rozhodující měrou, protože
zde přímo působili řečtí umělci. Z jejich tvorby je možné zmínit mozaiky v Palermu, Monreale a
v především v chrámu sv. Marka v Benátkách. Závěrem budiž uvedena skutečnot, že mozaiky
v jižní Itálii a na Sicílii jsou obohaceny o islámské motivy, jak dokládá například vnitřní výzdoba v
katedrálách v Salernu, Ravellu a Amalfi.
Nástěnná malba v Itálii mozaika v římském kostele Santa Maria in Trastavere
1.10.2009
Strana 77/105
Nástěnná malba v Itálii - výmalba kostela San Angelo in formis v Capuy
Knižní malba
Italská knižní malba pěstovaná v benediktinských skriptoriích jakým bylo Monte Cassino příliš
nevynikala z tehdejšího západoevropského průměru. Z památek knižní malby se do dnešních dob
dochovaly svitky z Monte Cassina a velké bible pocházející z Říma a střední Itálie.
Knižní malba v Itálii Bible z Padovy, či Benátek (13. století)
Desková malba
V oblasti deskové malby patří Itálie a italským umělcům velká zásluha o rozvoj tohoto nového
malířského druhu. Ininciativním místem byla zejména Toskána, kde vynikly první známé malířské
osobnosti, Giunta Pisano v Pise a Berlinghiero a Bonaventura Berlinghierové v Lucce.
Všichni tito malíři působili v první polovině 13. století. Nejčastěji malovali rozměrné obrazy s
tématikou Ukřižování, dále Madony nebo obrazy nového populárního světce sv. Františka z
Asissi, v nichž se do jisté míry vymanili z područí byzantského slohu.
1.10.2009
Strana 78/105
Desková malba v Itálii Berlinghiero Berlinghieri,
Ukřižování (polovina 13. století)
ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ VE ŠPANĚLSKU
Nástěnná malba
Ve Španělsku se zachovaly velmi originální nástěnné malby v katalánských kostelích v Sta
Maria v Bohi a S. Clemente v Tahullu. Mnohé z těchto maleb jsou ve formě transferů k vidění
v muzeích v Barceloně a Vichi. Malby v kostele v San Isidoru v Leónu pocházející z let
1157-1181 jsou dokladem nového stylu silně ovlivněného francouzskou knižní malbou.
1.10.2009
Strana 79/105
Nástěnná malba ve Španělsku výmalba apsidy kostela San Clemente v Tahullu
Nástěnná malba ve Španělsku výmalba apsidy kostela Sta Maria v Bohi
Knižní malba
V Katalánsku a Asturii přijalo křesťanství mnoho islámských prvků. Příkladem neantických
tendencí jsou proslulé takzvané Beatovy rukopisy, ilustrovaná vydání komentáře k
Apokalypse, který napsal Beatus z Liébany.
1.10.2009
Strana 80/105
Knižní malba ve Španělsku - Beatus s Girony
Závěrem opět několik slov k ostrovnímu prostředí. V Anglii dala nová vlna byzantského vlivu
pocházející z normanské Sicílie podnět k nádhernému monumentálnímu stylu. Hlavní skripotoria
byla stituována na jihu země a to v Canterbury, Winchesteru, Bury Saint Edmund a Saint
Albans. Nové prvky, hustá a temná barva inkarnátu, ozdobné bordury, silné obrysové linie a
strnulé postoje, se poprvé objevily v žaltáři ze Saint Albans. Řada velkých biblí iluminovaných v
tomto stylu vyniká odvážnými výzdobnými motivy a jadrností postav. Nejkrásnějším příkladem
tohoto nového stylu je Winchesterská bible vytvořená v letech 1160-1170 a dnes chovaná v
knihovně katedrály ve Winchesteru.
Knižní malba v Anglii Žaltář ze Saint Albans
1.10.2009
Strana 81/105
Knižní malba v Anglii - Winchesterská bible (1160-1170),
pohled na celé folio a detail iniciály
1.10.2009
Strana 82/105
3.7 Románské malířství v Čechách a na Moravě
ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ
Úvod
Románské malířství v Čechách a na Moravě se v 11.-13. století rozvíjelo ve dvou hlavních
druzích. V malbě nástěnné a knižní. O malbě na skle existují písemné doklady až z pozdější
doby (Roku 1276 pořídil biskup Jan III. z Dražic dvě okna s obrazy ze Starého a Nového zákona
v chrámu sv. Víta), ale lze předpokládat, že existovala již dříve. Obecně lze říci, že české země v
románské době nepřinesly v rámci evropského umění nic nového, podněty spíše přijímaly a
to zejména z oblastí německých zemí (Bamberk, Řezno), kde se rozvíjela tradice karolinských
a ottonských skriptorií (Reichenau, Echternach), ale také rakouských zemí, kde hrál klíčovou
roli Salcburk jako sídlo biskupství.
Nástěnná malba na Moravě - Třebíč, mučení sv. Jana Evangelisty
Charakteristika románského malířství v českých zemích
V románském malířství je plastický tvar převeden do plochy pomocí obrysové a vnitřní
kresby, popírající hmotné jádro a podtrhující duchovní rozměr. Hlavně ve 12. století ovládá
evropské umění kresebný styl. Českou nástěnnou i knižní malbu určoval až do roku 1200
středoevropský slohový názor. Ve 13. století se situace mění působením posledních vln
byzantských vlivů. Byzantinizmy, reprezentované zalamovanými liniemi, expresivitou, větší
hybností postav, plasticitou a bohatším koloritem pronikaly do Čech ze sousedního Saska, kde se
tento pozdně románský sloh konstituoval a ovládaly zdejší malbu až do konce 13. století.
1.10.2009
Strana 83/105
Nástěnná malba v Čechách - Praha,
kostel Panny Marie pod řetězem,
mučení světice (13. století)
Nástěnná malba
Z románské nástěnné malby u nás se dochovala pouze malá část, uvážíme-li, že ve 12. století
byl každý kostel vymalován, že malby zdobily stěny v klášterech, knížecích a biskupských hradech
a později i v městských a šlechtických palácích i kupeckých domech. Z 11. a první třetiny 12.
století neznáme dosud žádnou nástěnnou malbu, ale zato však celou řadu významných a umělecky
vynikajících rukopisů.
Nástěnná malba na Moravě - Třebíč,
detail se scénou o neznámém světci
Náměty
Ikonografie románského nástěnného malířství v českých zemích je poměrně chudá. Témata
jsou čerpána nejčastěji z Písma, apokryfů a legendistické literatury či z receptářů, k nimž na
východě patřily např. Kniha athoská, na západě spis Theophila Presbytera Schedula diversarum
artium. V případě cyklů ctností či svobodných umění (Například legenda o sv. Klimentu ve Staré
1.10.2009
Strana 84/105
Boleslavi) to byly opisy antické literatury, prováděné zejména v klášterech (Aristoteles,
Prudentius, Boethius). V románské období se v českém malířství ustaluje umístění scén v
prostoru kostela. Konchy apsid bývají nejčastěji vyčleněny pro zobrazení Posledního soudu –
Maiestas Domini, obklopený symboly evangelistů s přímluvci Pannou Marií a sv. Janem
Křtitelem (Deesis). Časté jsou též pásy maleb s evangelisty a proroky, christologické a
později i mariánské cykly (sv. Petr a Pavel v Albrechticích, sv. Jakub v Rovné) a v neposlední
řadě také legendy líčící život světců (sv. Prokop v Třebíči, sv. Kliment ve Staré Boleslavi). V
románském období lze hledat také počátek počátek monumentálních zobrazení sv. Kryštofa
(Bořitov, Albrechtice u Sušice, fragmenty – Holubice, Tismice, Kondrac). Zvláštní kapitolu pak
tvoří panovnické cykly legitimizující moc vládnoucí dynastie (znojemský panovnický cyklus,
fragmenty panovnických postav ze staroměstského domu). Malba s profánním námětem, o které
se zmiňují prameny a jejíž existenci potvrdil archeologický výzkum, se nacházela v křížové chodbě
kapitulního domu na Hradčanech. Jednalo se o zobrazení bitvy u Turska mezi Přemyslovci a
Lučany (asi z roku 1234). Pozdně románská nástěnná malba bývá členěna do dvou skupin –
první: typická expresivitou a bohatou draperií čerpala podněty z durynsko-saských a
byzantských vzorů (malby v sakristii baziliky sv. Prokopa v Třebíči). Druhou skupinu
charakterizuje monumentalita, objemovost a ztišená gesta (malby panovníků ze
staroměstského domu). Nezanedbatelný význam pro přenos motivů a migraci uměleckých děl
měly poutě do svaté země, k hrobům mučedníků do Říma a později také ke sv. Jakubu do
Santiaga de Compostela, kam vedla cesta přes řadu francouzských románských katedrál.
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě
Na počátku nástěnné malby v českých zemích stojí malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě
vytvořené roku 1134 u příležitosti svatby znojemského knížete Konráda II. s Marií Srbskou,
dcerou srbského krále Uroše a švagrovou pražského knížete Soběslava I.., který svatbu dojednal
a také se jí osobně účastnil. Přestože z původní malby zůstala jen spodní fresková vrstva,
kdežto vrchní nátěry temperou zpráškovatěly a opadly, patří znojemský soubor z hlediska
ideového a uměleckého k nejvýznamnějším dílům románského umění nejen u nás, ale v
Evropě vůbec. Jeho výjimečnost spočívá v umělecky působivém spojení
nábožensko-církevní ideologie s politickou ideou a reprezentací dynastickou.
Nástěnné malby v znojemské rotundě byly malovány od kupole směrem dolů v
horizontálních pásech. Dolní pás vyplňuje malovaná drapérie. V pásu nad drapérií se odvíjí
christologický cyklus obsahující Zvěstování, Navštívení, Narození, Sen Josefův, Zvěstování
pastýřům, Klanění tří králů. Další scény se bohužel do dnešních dob nedochovaly.
Christologický cyklus měl snad připomínat původní pouze mariánské zasvěcení rotundy. Dva
výše položené pásy uvádí scéna povolání Přemysla Oráče na trůn. Za scénou následují
knížecí postavy s jedinou královskou figurou. Z celkového počtu 27 postav je 18 z nich
spolu s královskou figurou přioděno pláštěm (Vratislav II, 1085). Zbývajících 9 plášť
postrádá. Ve vrcholu kupole se nachází holubice – symbol sv. Ducha a pod ní se v řadě
střídají figury čtyř cherubínů se čtyřmi evangelisty, píšících u pultů své dílo. Po bocích
apsidy se nalézají proti sobě postavy fundátora (Konrád II. Znojemský) s kostelem v ruce a
1.10.2009
Strana 85/105
jeho ženy s nádobou. Nad vrcholem konchy je vymalován oblak. V konše apsidy se dosud
rýsuje kompozice Maiestas Domini s Pannou Marií a sv. Janem po stranách. Oblouk
konchy lemuje pás s bustami andělů. Jako literární pramen k legendárním scénám povolání rodu
Přemyslovců sloužila Kosmova kronika česká. Na nástěnných malbách v rotundě sv. Kateřiny je
do dnešních dob patrná plynulá linie, jež s jistotou vyznačuje obrys i vnitřní kresbu a se zdarem se
pokouší rozlišit jednotlivé typizované postavy výrazem tváře, otočením hlavy nebo gestem ruky.
Výmalbu rotundy provedl mistr s několika pomocníky, vyškolený v salcburské škole.
Nástěnná malba na Moravě - Znojmo, rotunda sv. Kateřiny,
povolání Přemysla oráče (1134)
Vliv salcburské školy se následně projevil i na dalších malbách 12. století, například v kostele
sv. Klimenta ve Staré Boleslavi,sv. Petra a Pavla v Albrechticích a v kostele sv. Jakuba v
Rovné u Stříbrné Skalice.
1.10.2009
Strana 86/105
Nástěnná malba na Moravě - Znojmo, rotunda sv. Kateřiny,
povolání Přemysla oráče (1134)
Kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi
Nástěnné malby provedené v kostele pocházejí z třetí čtvrtiny 12. století a zobrazují následující
scény. V medilonech se nachází blíže neurčené alegorie, pravděpodobně svobodná umění, motiv
jezdců v apsidě a tři scény ilustrující legendu o sv. Klimenta vymalovanou na jižní stěně
kostela. Zobrazeny jsou scény sv. Klimenta objevujícího pramen sladké vody, následuje obraz
římského císaře Trajána vypovídajícího sv. Klimenta do vyhnanství. Na poslední scéně je sv.
Kliment shazován do moře. Salcburské vlivy jsou na boleslavských malbách patrny zejména v
konstrukci obrazu, která byla provedena pomocí pravítka a kružítka a použitím čtverečkované
síťě.
Nástěnná malba v Čechách - Stará Boleslav,
kostel sv. Klimenta (12. století)
1.10.2009
Strana 87/105
Kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích
Ve stejné době jako malby ve Staré Boleslavi vznikl v apsidě kostela sv. Petra a Pavla v
Albrechticích motiv Posledního soudu. V konše apsidy je vymalován trůnící Kristus mezi světci,
v pásu pod ním jsou apoštolové a proroci. Ve spodním pásu je scéna mrtvých, kteří probuzeni
hlasem andělských trub vstávají z hrobů. V následujících staletích byly malby přemalovány a
slohově znehodnoceny.
Nástěnná malba v Čechách -Albrechtice,
kostel sv. Petra a Pavla, detail Posledního soudu (12. století)
1.10.2009
Strana 88/105
Kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích - Poslední soud (12. století)
Kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice
V konše apsidy kostela je vymalován Kristus v mandorle přidržované anděly. Pod ním se
nachází pás bosých apoštolů stojících v arkádách. Na triumfálním oblouku jsou vyvedeny
postavy Kaina a Abela. Jižní stěna kostela byla objednavatelem vyhrazena christologickému
cyklu, západní stěna pak postavám představujícím sedm svobodných umění (v kruzích). Do
dnešních dob se dochovaly také fragmenty legendy o životě sv. Jakuba. Nástěnné malby vzniklé
ve třetí čtvrtině 12. století jsou charakteristické bohatou vnitřní kresbou.
1.10.2009
Strana 89/105
Nástěnná malba v Čechách - Sv. Jakub,
kostel u sv. Jakuba, Tři Marie u hrobu Kristova (12. století)
Kostel sv. Jiří na Pražském hradě
Z 12. století pochází malba umístěná na klenbě hlavního chóru. Jde o zobrazení Nebeského
Jeruzaléma (Obraz je komponován do tří soustředných kruhů: uprostřed byl asi Beránek boží,
poté kruh s architekturou pomyslného města a nakonec pás s kvadriloby s evangelisty). V první
čtvrtině 13. století vznikly v podvěžní v jižní kapli P. Marie malby zobrazující Maiestas Domini,
opět Nebeský Jeruzalém, legenda o sv. Blažeji a velká postava sv. Kryštofa.
Nástěnná malba v Čechách - Praha, bazilika sv. Jiří (13. století)
Kostel sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi
V druhé čtvrtině 13. století byl na stěnách a pod kruchtou kostela v Kondraci proveden rozsáhlý
legendární cyklus ze života neznámého světce, jenž se do dnešních dob dochoval pouze
fragmentárně.
1.10.2009
Strana 90/105
Malby v bývalé opatské kapli (dnes sakristie) v Třebíči
Po roce 1250 byly v opatské kapli kostela sv. Pokopa v Třebíči vymalovány scény ze života sv.
Jana Evangelisty. Textovým podkladem pro malby byla Zlatá legenda Jakuba de Voragine. V
kapli se nachází obrazy sv. Jan před Aristodemem s číší jedu v ruce, mučení sv. Jana v kádi s
vroucím olejem, dále Abrahám obětuje Izáka a zobrazení skutků neznámého světce.
opatská kaple kostela sv. Pokopa (13. století)
Kostel Narození Panny Marie v Písku
Na pilířích píseckého kostela byly v třetí čtvrtině 13. století vyvedeny malby s námětem Trůnící
Madona korunovaná anděly, Ukřižováním a Snímaním z kříže. Po formální stránce vynikající
dramatické kompozice jsou patrně dílem dvou malířů. Výjimečné jsou především ojedinělou
syntézou byzantinizujícího slohu a nastupujícího gotického názoru, který je patrný
zejména prohnutím těla Krista. Obecně lze říci, že v nástěnných malbách z druhé poloviny 13.
století doznívá pozdně románský byzantinizující sloh a objevují se první náznaky gotického
cítění.
1.10.2009
Strana 91/105
opatská kaple kostela sv. Pokopa, Kristus před Aristodemem (13. století)
Nástěnná malba v Čechách - Stará Boleslav
kostel sv. Klimenta, alegorická postava
1.10.2009
Strana 92/105
Knižní malba
Mnohem početnější než kolekce románské nástěnné malby v českých zemích je soubor domácí
knižní malby. Je tomu tak zejména díky tomu, že rukopisy v klášterních zdech více chráněny a
většinou tvořily součást chrámového inventáře, kdežto nástěnné malby ničiliy požáry, bourání,
přestavby a opravy staveb, s nimiž byly svázány. Proto nám dávají miniatury povšechnou
představu i o slohu nástěnných maleb v 11. století, z něhož se žádná památka nedochovala.
Latinský opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu
Nejstarším iluminovaným rukopisem spojeným s českým prostředím je latinský opis Gumpoldovy
legendy o sv. Václavu, který objednala choť knížete Boleslava II. kněžna Ema nejpozději roku
1006. Tři figurální kompozice (Dedikační list zobrazuje klečící kněžnu Emu, kořící se sv.
Václavu korunovanému Kristem. Na dalším foliu je sv. Václav připíjející sv. Michalu na hostině
v Boleslavi. Třetí iluminace ilustruje zápas sv. Václava s Boleslavem a zavraždění sv. Václava.)
souvisejí slohově s otónským prostředím konkrétně se skriptorii v Reichenau a
Echternachu. Některé motivy, například zobrazení zrádného mnicha, mužské tipy s dlouhými
kníry, detaily oděvu a zbroje jednotlivých postav, však představují vodítko k teorii, která spojuje
rukopis s českým prostředím. Latinský opis Gumpoldovy legendy je doposud předmětem
badatelských sporů a vědeckých diskuzí vedených na celoevropském formátu.
Knižní malba v Čechách - Latinský opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu,
Hostina na Boleslavi (před 1006)
Svatovítská apokalypsa
Druhou iluminací, která se váže k Čechám, je obraz Zjevení sedmi svícnů a kníže Spytihněv II.
přijímající knihu z rukou benediktinského opata na titulním a dedikačním listě Apokalypsy
svatovítské kapitulní knihovny. Jeho románský styl navazuje na jihoněmeckou malbu
řezenského okruhu a předjímá skupinu rukopisů Mistra Kodexu vyšehradského, která
představuje vrcholné dílo románské knižní malby v Čechách. Rukopis Apokalypsy vzniklý po
polovině 11. století byl vytvořen patrně pro českého knížete Spytihněva II.(1055–1061) či pro
jeho nástupce Vratislava II. (1061–1092). Tuto tezi podporuje votivní scéna s knížetem a
1.10.2009
Strana 93/105
církevními hodnostáři na titulním listě.
Kodex vyšehradský
K hlavnímu rukopisu, Kodexu vyšehradskému, který byl vytvořen u příležitosti korunovace
prvního českého krále Vratislava I. roku 1085, se slohově úzce váží ještě tři rukopisy,
Evangelistář kapitulní knihovny svatovítské v Praze, Evangeliář knihovny Czartorijských v
Krakově a Evangelistář katedrální knihovny v Hnězdně. Domácí literatura k této skupině řadí
i dnes ztracený kodex mělnický a dále v Olomouci chovaný Kodex Zábrdovický. Oba tyto
rukopisy jsou však daleko horší výtvarné kvality. Kodex vyšehradský neboli korunovační
evangelistář je z nich ilustračně nejbohatší a výtvarně nejnádhernější, takže nemá ve
střední Evropě obdoby. V minulosti byl vznik kodexu kladen do českého prostředí, dnes se
uvažuje o německém Řezně či rakouském Salcburku.
Knižní malba v Čechách - Kodex vyšehradský, pokušení Krista (1085)
Výtvarnou složku rukopisu tvoří postavy evangelistů, genealogie Krista (čtyři stránky Kristova
rodokmene, celkem 54 bust) a stěžejní události z Kristova života. Poprvé jsou zde porovnávány
výjevy ze Starého a Nového zákona chápané ve smyslu typu a antitypu. Do českého prostředí byl
Kodex vyšehradský kladen především díky vyobrazení trůnícího knížete Václava v iniciále D(ixit).
Z oblaku knížeti žehná Boží ruka s křížem a nápis doprovázející iluminaci označuje Václava jako
světce a knížete.
1.10.2009
Strana 94/105
Knižní malba v Čechách - Kodex vyšehradský, Obětování Krista v Chrámu (1085)
Nejvýznačnějšími rukopisy 12. století, kdy na české malířství působil sloh salcburské školy, jsou
Augustinův spis o Božím státě (De civitate Dei), v němž malíř a písař Hildebert nakreslil sebe a
svého pomocníka Everwina při práci, kterou ruší mlsná myš. Jedná se o vůbec první žánrový
obraz v dějinách českého malířství, Flores Sancti Bernardi, Horologium olomoucké a druhý
Augustinův spis De civitate Dei.
Knižní malba v Čechách - Evangeliář svatovítský (kolem roku 1085)
Olomoucké Horologium
Kolektář darovaný olomoucké kapitule objednal olomoucký biskup Jindřich Zdík u
příležitosti otevření olomoucké kapituly roku 1141. Zhotovil jej malíř Hildebert a písař Everwin,
které biskup povolal patrně z Porýní, jak naznačuje protáhlost figur a barevná skladba vycházející
z knižní malby kolínské oblasti. Rukopis obsahuje dedikační scénu založení olomoucké
kapituly. Ústřední postavou je papež Řehoř Veliký diktující komentář Ezechielovi. Papežův trůn
1.10.2009
Strana 95/105
nesou podle nápisů Marek a Modlata (asi umělecký vedoucí a správce stavební huti). Z jedné
strany k papeži přichází biskup Jan II. a mniši benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce s
opatem v čele, z druhé strany kleriku přistupuje Jindřich Zdík s pražským knížetem Vladislavem
II. Vedle hlavních postav jsou na dedikačním listě dále zobrazeny rovněž osoby, které se zasloužili
o kapitolu a účastnily se jejího vysvěcení. Je zde rovněž zpodoben údělný olomoucký kníže Ota
III., zvaný Dětleb (Thiedlieb). Pod vlastní dedikační scénou jsou vyobrazeny postavy tvůrců
Hildeberta, Everwina a benediktinského mnicha označeného písmenem R.
Knižní malba na Moravě - Olomoucké horologium,
(před rokem 1141)
De Civitate Dei
V druhé čtvrtině 12. století vznilo další dílo, jehož autory jsou iluminátoři Hildebert a Everwin.
Obsahuje žánrovou scénu z iluminátorské dílny, v které myš ujídá sýr ze stolu. Kresbu doprovází
latinský text „Bídná myši, příliš často mě doháníš k hněvu, Bůh tě zatrať.“
Knižní malba na Moravě - De Civitate Dei (12. století)
Flores sancti Bernardi
1.10.2009
Strana 96/105
Rukopis objednal po polovině 12. století pražský biskup Daniel. Dle dedikačního listu byl autorem
opisu patrně mnich Bernold (zřejmě písař i iluminátor), jenž v této scéně knihu předává biskupovi
Danielovi, který ji předává „ochráncům kostela pražského“ sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu.
Knižní malba v Čechách - Flores sancti Bernardi (12. století)
De Civitate Dei
Opis díla církevního otce Augustina vznikl v pražském prostředí kolem roku 1200. Na titulním
listu rukopisu je zobrazen nebeský Jeruzalém, jemuž dominuje Nejsvětější Trojice - Trůnící
Bůh Otec se symboly beránka a holubice. Vedle hierarchií světců je tu vyhrazeno místo i českým
patronům. Jedná se o tři mužské a jednu ženskou postavu bez svatozáří. Nápisová páska, kterou
si skupina "Čechů" přidržuje hlásá „Naděje, láska a víra zjednává místo spravedlivým Čechům“
označeným jako Boemenses.
Mezi rukopisy pocházející z 12. století patří také Svatojiřský žaltář či Ostrovský žaltář.
1.10.2009
Strana 97/105
Knižní malba v Čechách - Ostrovský žaltář (12. století)
Z rukopisů 13. století, v nichž se projevil pozdně románský byzantinizující sloh, patří k
nejpozoruhodnějším Cursus Sanctae Mariae, Kodex Gigas.
V sledovaném století se ve střední Evropě projevila vlna byzantinismů prostředkovaná severní
Itálií či oblastí durynsko-saskou. V našich zemích se tento vliv projevil zejména ve dvou
rukopisech vzniklých přibližně současně, a to v Mater Verborum a Sedleckém antifonáři.
Cursus Sanctae Mariae
Rukopis vznikl v první čtvrtině 13. století nejspíše v premonstrátském klášteře v Louce. Objednal
jej zřejmě moravský markrabě Vladislav Jindřich (bratr Přemysla Otakara I.) či jeho žena
Kunhuta. Obsahuje celostranné i menší miniatury ilustrující scény ze Starého a Nového zákona a
nápisy v německém dialektu. Zajímavostí je dvojí vyobrazení sv. Václava. Výzdoba kodexu má
kresebný charakter, pouze první obraz z Geneze s Adamem a Evou a iniciála „D“ se Zvěstováním
jsou malovány kvašovými barvami. Autor mohl být inspirován nedalekými malbami ze znojemské
rotundy.
Kodex Gigas
Mimořádně rozměrný rukopis byl zhotoven v benediktinském klášteře v Podlažicích a
následně uloupen Švédy z rudolfínských sbírek za třicetileté války. Obsahuje sbírku nejrůznějších
textů, například texty církevních otců, žalmy, scény ze Starého i Nového zákona, uprostřed
dvoustrana Ukřižování – Nebeský Jeruzalém × město ďáblovo, dále Kosmovu kroniku, jejíž
zařazení dokládá český původ rukopisu.
1.10.2009
Strana 98/105
Knižní malba v Čechách - Kodex Gigas (13. století)
Mater Verborum
Opis naučného slovníku opata ze St. Gallen, pozdějšího kostnického biskupa Šalamouna, vzniklý
ve druhé čtvrtině 13. století je vyzdoben bohatě rozvinutými iniciálami geometrického,
rostlinného, zoomorfního i figurálního charakteru. Náměty jsou opět zejména scény z bible
například Ukřižování (poprvé typ vidlicového kříže), Oběšení Jidáše (upoutá expresivitou), zápas
Samsona se lvem, archanděl Michael s drakem či mnich s vlkem. Práci charakterizuje námětové
bohatství, v němž se projevil byzantinizující pozdně románský dynamický sloh. Rukopis
vznikl pravděpodobně v některém z benediktinských klášterů dle vyobrazených
benediktinských mnichů i samotného výběru naučného slovníku oblíbeného v řádu.
Knižní malba v Čechách Mater Verborum (13. století)
3.8 Románské užité umění
1.10.2009
Strana 99/105
ROMÁNSKÉ UŽITÉ UMĚNÍ
Zpracování kovů
Jestliže románské truhlářství při výrobě nábytku používalo tvarů poměrně prostých (truhly) a
tektonických členěnných (křesla, židle), vynikající úrovně dosáhlo kovolitectví, kovotepectví a
zlatnictví, které vytvářelo celé oltáře (stříbrný oltář od Rogera z Helmerhausenu v katedrále
v Paderbornu z roku 1100) a relikviáře v podobě hlav, rukou nebo skříněk ve tvaru chrámku
nebo domečku. Ve výzdobě byla technika přihrádkového emailu a inkrustace drahámi kameny
vystřídána novou technikou jamkového emailu, jíž vynikaly zvláště dílny v Limoges ve Francii.
Zlatníci vyráběli nádherné stříbrné a zlaté liturgické předměty (sardonyxový kalich opata
Sugera, sedm metrů vysoký zlatý kříž pro chór v Saint-Denis - dílo lotrinských zlatníků).
Románské umělecké řemeslo ve Francii sardonyxový kalich opata Sugera (kolem roku 1141)
1.10.2009
Strana 100/105
Relikviář z katedrály Saint Foy (konec 10. století)
Textílie
Na výrobu textilií měl vliv drahých látek z Východu prostřednictvím Benátek, Janova a Arabů ve
Španělsku. Z románské doby se dochovaly i cenné tapiserie, které byly zavěšeny na zdi kostelů a
hradů. Nejvýznamnější je nástěnný koberec z Bayeux objednaný v Anglii bratrem Viléma
Dobyvatele, biskupem Odem. 70 metrů dlouhý pás textílie byl určen do katedrály v Bayeux.
Zobrazuje výjevy z dobytí Anglie Normany provedené barevnou vlněnou výšivkou. Obrazy
doprovázené vysvětlujícími nápisy udivují při veškeré úspornosti živým dramatickým výrazem,
ilustrační narativností a dokumentárností. V Německu patří k nejvýznačnějším vyšívané a tkané
koberce z halberstadského dómu a kostela v Quedlinburgu pocházející z 13. století.
Umělecké řemeslo v Evropě -Tapiserie z Bayeux - detail (11. století)
Čechy a Morava
Předměty románského uměleckého řemesla vznikaly u nás v klášterních dílnách. Písemné
prameny dokládají, že v Sázavském klášteře v 11. století se pěstovala technika zdobení
emailem. Známe je i jméno zlatníka knížete Břetislava, kterým podle pramenů byl Kojata.
Prameny dále uvádí,že v Čechách se již v 10. století tkaly řídké šátky, které platily jako peníze, že
česká knížata a biskupové rozdávali drahocenné zlaté a stříbrné předměty, vyšívané látky a
1.10.2009
Strana 101/105
výtvory z křišťálu, z nichž byly mnohé dílem domácích mistrů. V chrámových pokladech se
dochovala řada románských památek liturgického charakteru, třeba perlami vyšívaná
aksamitová mitra biskupa Daniela, smaltované krucifixy, biskupský prsten, bronzová
aquamanilia, kadidelnice nebo slonovinové hřebeny. Domácí původ těchto předmětů však není
stoprocentně zaručen. Existují však doklady českých domácích mincí a pečetí.
Umělecké řemeslo v Čechách čelenka nalezená v řece poblíž Českých Budějovic (12. století)
Umělecké řemeslo v Čechách akvamanilium z Hradce Králové (13. století)
1.10.2009
Strana 102/105
Denáry
První denáry razil kníže Boleslav I. po roce 955. Kromě přemyslovských mincí se v letech
991-995 objevily i ražby slavníkovské, na Moravě razily mince údělná moravská knížata
sídlící v Olomouci, Brně a Znojmě. Ve 12. století rostla výtvarná kvalita těchto denárů,
dokonalost ražby mince, která se podobně jako řezba kovového pečetidla stala drobným
sochařským dílem. Na denárech byla na jedná straně vyražena podoba vládnoucího knížete,
nejčastěji trůnícího na faldistoriu, druhá strana byla nejčastěji vyhrazena postavě sv. Václava,
který se již nedlouho po své mučednické smrti stal uctívaným mučedníkem a patronem
přemyslovského státu. Sv. Václav byl na mincích zobrazován jako bysta, polopostava, postava,
ale také jako jezdec na koni. O autenticitě těchto zobrazení jsou vedeny badatelské spory. Někteří
historici umění vyslovili názor, že výjevy na mincích nepředstavují osobu sv. Václava, nýbrž že
světcovo jméno obrazy pouze doprovází.
Umělecké řemeslo v Čechách denár Boleslava I. (po roce 995)
Pečeti
Nepřetržitá řada přemyslovských panovnických pečetí začíná pečetí Vladislava I. po rce
1158. Tato pečeť nahradila původní asi jednostrannou pečeť svatováclavskou. Na aversu pečeti
byl vypodoben podobně jako na mincích vládnoucí Přemyslovec, revers byl vyhrazen opět pro
postavu sv. Václava, který zde vystupoval jako ochránce země a následně jako věčný panovník,
jenž pouze propůjčoval dočasnou vládu přemyslovským knížatům a králům. Kromě kruhových
panovnických pečetí se dochovaly i mandorlovité pečeti nejvyšších církevních hodnostářů,
pražského biskupa Daniela a olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.
1.10.2009
Strana 103/105
Umělecké řemeslo v Čechách pečeť olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (12. století)
1.10.2009
Strana 104/105
1.10.2009
Strana 105/105

1. Světové a české románské umění

Transkript

Podobné dokumenty

Cestopis z výjezdu na zámky okolo Loiry

Sborník životopisů biřmovacích patronů

Prosazování práv z duševního vlastnictví

enviro mapper

Drazdivy tracnik a jeho lecba_Thornton

Jaroměřský a josefovský zpravodaj 10/2016

Albigenští 1262

Vojtěch, biskup OSB