Škádlení dětí v romské osadě

110
Škádlení dětí v romské osadě
Pavel KUBANÍK
Abstrakt
Text se zaměřuje na jazykovou socializaci dětí v jedné východoslovenské romské osadě. Pozornost je věnována škádlení či provokování dětí staršími jedinci, které je ve zkoumané komunitě frekventovanou aktivitou v rámci interakce s dětmi. Článek vyjmenovává typická témata těchto interakcí a zamýšlí se nad jejich kontextem v romské kultuře a jejich významem
pro komunikační styl místních mluvčích v dospělosti.
Kľíčová slova:
Romové, socializace, jazyková socializace, řeč orientovaná na dítě
Kontakt:
Seminář romistiky, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
[email protected]
Tento článek vzniknul v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově
č. P10 – Lingvistika, podprogram Romové v synchronní i diagronní perspektivě a v rámci
grantu č. 53112 podpořeného Grantovou Agenturou Univerzity Karlovy v Praze.
1 Úvod
Jednoho dne během mého výzkumu jsme popíjeli kávu před domkem v romské
osadě v Gavu1, vedli jsme řeči a vtipkovali. Můj kamarád Martin si všimnul mých
šedin a vyzývavým tónem pronesl něco ve smyslu: „Ale ten Paľko nám nějak zešedivěl!“ Byl jsem již z minulých návštěv zvyklý, že na podobné ne zcela vážně míněné osobní invektivy se musí reagovat, odvětil jsem tedy, že jsem patrně zešedivěl
z místních Romů. Arnold, můj „bytný“ mě okamžitě poučil: „Me imar našťi šunav,
sar tu tut podceňines! Phen leske: Dikh pre tute – tu sal kajso šeďivo sar me a mek
terneder sal.“ „Já už nemůžu ani slyšet to, jak ty se furt podceňuješ! Řekni mu:
Podívej se na sebe – jsi stejně šedivý jako já a ještě jsi mladší.“
Ten samý den k večeru mě Arnoldův syn Janti vyzval, abychom se šli projít.
Nechtělo se mi, ale místo běžného odmítnutí nebo výmluvy jsem zkusil odvětit
vyzývavě: „Te tuke kampol pal o romňija te džal, ta dža tuke. Man hin lačhi romňi.“ „Jestli potřebuješ za ženskýma, tak si jdi, já mám dobrou ženu.“ Janti byl překvapený a nevěděl, jak reagovat, nicméně chápal, že jde o legraci. Guga, Jantiho
1
Skutečné jméno (resp. jméno obce, ke které náleží) anonymizuji s ohledem na přání mých informantů a vzhledem k citlivosti dat ohledně komunikace s dětmi a jejího kulturního kontextu.
Registre jazyka a jazykovedy
111
matka a Arnoldova manželka, se zasmála a směrem k Jantimu utrousila: „Dikhes,
gadžo, aľe he avka tut thoďa tele.“ „Vidíš, gádžo, ale stejně tě dostal (dosl. položil
tě).“
Tyto dvě slovní výměny ukazují hned na několik bodů, které mohou přiblížit
zaměření tohoto textu.
A. V první ukázce jsem byl opraven, neboť moje reakce nebyla dostatečně „útočná“, „konfrontační“, naopak, byla vnímána jako podceňování sebe samého.
V druhé ukázce byla má reakce spontánně oceněna právě proto, že jí nescházely výše zmiňované kvality – dokázal jsem „položit“ komunikačního partnera tak,
že nedokázal reagovat. V tomto smyslu uvedené slovní výměny ukazují na určité preference v humoru, resp. v komunikačním stylu, které mohou být odlišné
u (středostavovských) gádžů (Neromů) a u Romů (z Gavu).
B. Schopnost rétoricky „položit“ komunikačního partnera je zde pojmenována
jako dovednost, která je více vlastní Romům než gádžům.
C. Zmíněná dovednost, resp. zmíněný komunikační styl (jehož součástí jsou i preference v humoru) se lze naučit, nejedná se o nic vrozeného. Spolu s tím, jak se
učíme jazyk, učíme se také vázat určité řečové akty na určitý kontext dle kulturních preferencí (Ochs, 1988, s. 4). Zatímco já se o to během svých pobytů
v Gavu snažím již v pokročilém věku v rámci snahy poznat jinou kulturu, romské děti v Gavu se tomuto učí od narození pozorováním svého okolí a svou participací v rámci každodenních interakcí se svým okolím.
Právě specifika komunikace s dětmi, která potenciálně vedou k více či méně
odlišným preferencím ohledně komunikačního chování i v pozdějším věku, jsou
tématem tohoto textu.
2 Data a metoda
Gav je jednou z větších romských osad na východním Slovensku. Osada je prostorově oddělená od obce, žije v ní více než 1000 obyvatel, z velké části v malých,
často nezděných příbytcích o jednom dvou pokojích. Velkou část místních obyvatel tvoří děti – v současnosti se jich v osadě narodí kolem devadesáti ročně.
Do Gavu zajíždím již 10 let, od roku 2010 za účelem výzkumu jazykové socialize
(viz. níže). Díky dlouhodobému přátelství mi bylo dovoleno pořizovat videozáznamy běžných interakcí s dětmi v Gavu – tyto záznamy tvoří spolu s dalším pozorováním a rozhovory na téma dětství a výchova základní datový korpus pro další
analýzu.
Teorie jazykové socializace (nejnověji např. Duranti – Ochs – Schieffelin, 2011),
která je hlavním rámcem mého bádání, se snaží propojit výzkum akvizice jazyka
s antropologickým vhledem do podoby výchovy a socializace jedince v určité společnosti. Osvojování si jazyka je zde vnímáno jako součást osvojování si širší množiny kulturních znalostí. Ochs (1988, s. 17) argumentuje, že děti nabývají jazykové
112
Škádlení dětí v romské osadě
i sociokulturní dovednosti zároveň skrze různé komunikační a sociální role, které
na sebe berou v rámci jazykových aktivit. Zároveň hraje jazyk důležitou roli
v mezigeneračním předávání kultury. Skrze jazykově a sociokulturně ovlivněné
aktivity se dítě učí přiřazovat jazykové prostředky k určitému kontextu a učí se,
jakým způsobem může jazyk vyvolávat (indexovat) kontext (Ochs, 1988, s. 21-2).
Adekvátnost jazykových prostředků vůči příslušného kontextu je samozřejmě velmi různorodá, mimo jiné právě s ohledem na kulturu dané skupiny.
3 Škádlení
Jednou z běžných situací, během kterých má dítě příležitost vnímat vztah mezi
jazykovými prostředky a kontextem je nevážné škádlení či provokování (teasing)
dětí ze strany starších (dospělých i dětí). Analýza těchto situací patří mezi odborníky na jazykovou socializaci k poměrně tradičním tématům (Eisenberg, 1986; Miller, 1986; Schieffelin. 1986; Moore, 2011) a byla zkoumána i v rámci romských
komunit (konkrétně v Maďarsku; Réger, 1999).
Škádlení lze definovat jako aktivitu, jejíž úvodní sekvencí je urážka, výhrůžka
nebo zesměšnění. Tuto úvodní sekvenci má adresát zprvu brát vážně, později se
ale vše ukáže jako nezávazná hra. Právě následnou rekontextualizací se škádlení
liší od hrozeb, které jsou během socializace rovněž běžné (Eisenberg, 1986, s. 183184). „Uvedení na pravou míru“ nemusí být nutně verbalizované, kontextualizační
signály (Gumperz, 1982: 130-153), mohou mít podobu odlišné intonace, gest atd.
a mohou celou situaci provázet, nikoli ji pouze zakončovat.
3.1 Škádlení jako součást dětské socializace v Gavu
Podobně jako mezi odlišnými skupinami Romů v Maďarsku (Réger 1999) je
škádlení a provokování dětí běžné a velmi frekventované i u Romů v Gavu. V závislosti na vlastních pozorováních mohu tvrdit, že se jedná v zásadě o jednu z mála
výraznějších hravých aktivit dospělých s dětmi. Podobně jako u mnoha jiných společností (New 2008) nelze například v Gavu pozorovat, že by si rodiče s dětmi hráli
(kromě batolat) – hraní si je především úkolem dětských skupin.2
K oblibě provokování dětí přispívá i to, že jednotlivé domy nevymezují domácnost natolik přísně jako např. v neromské vesnici. Jednotlivé spřízněné nukleární
rodiny si zpravidla staví příbytky vedle sebe, v rámci tohoto širšího celku pak lidé
v průběhu dne porůznu přecházejí mezi domky a tráví v nich a mezi nimi různě
dlouhou chvíli,3 v průběhu dne přicházejí i příbuzní, kteří bydlí mimo rodinný dvorek. V různorodých kolektivech se pak často najde jedinec, který zpravidla „cizí“
dítě (např. bratrovo, dceřino) začne provokovat.4
2
3
4
Kromě pozorování mě k tomuto postřehu vede i to, že hravé aktivity z mé strany byly brány ostatními dospělými s rezervou a nejednou jsem byl přerušen.
To se týká i dětí, které jsou nejdříve přenášeny a později přebíhají i o své vůli.
Tato kolektivní povaha některých situací rovněž napomáhá k odpoutání se účastníků od přítomnosti kamery.
Registre jazyka a jazykovedy
113
3.2 Podoby škádlení
Dříve než se budu věnovat slovnímu provokování či škádlení, zmíním alespoň
jednu běžnou neverbální aktivitu, jejíž význam dítě také odvozuje skrze další kontextualizaci. Děti přibližně mezi půl rokem a rokem a půl jsou staršími lidmi běžně
„propleskávány“, někdy i opakovaně několikrát za sebou. Tyto „facky“ jsou doprovázeny úsměvem fackujícího a postupně (alespoň někdy) i dítěte samotného.
Oceňovanou reakcí dítěte je právě to, když se nerozpláče a naopak se směje, tedy
dává najevo, že povrchově násilnou aktivitu chápe správně.5
Charakter verbálních škádlivých interakcí se samozřejmě liší v závislosti na tom,
nakolik je vzhledem ke svému věku dítě schopno reagovat.
Již jako novorozenec je dítě zahrnováno přezdívkami a tituly, které by byly
v interakci s dospělými vnímány jako hanlivé (resp. by musely být velmi pečlivě
kontextualizované, aby jako takové adresátem vnímány nebyly). Tyto přezdívky
a oslovení ovšem mají jen krátkodobý, příležitostný charakter. Od této praxe se
postupně upouští.6
Již v předřečovém stádiu je také běžným tématem provokací (resp. jejich
úvodních sekvencí) absence či ztráta jednoho z rodičů (o dad imar na avela pale
„táta už se nevrátí“; o dad tuke muľa „táta ti umřel“), odepírání citu (na kamav tut
„nemám tě rád“), případně dobírání si dítěte pro smyšlené fyzické či povahové
nedostatky (oda nakh sar plazma „máš nos jak plazmovku“; pijes sar rukonoro,
oda čudačka pal o chaben „nasáváš jak malý čokl, ta je ale nenažraná“). Tyto výroky jsou kontextualizovány verbálně, úsměvy nebo nápadnou intonací.
V okamžiku, kdy je dítě schopné oslovit lidi ve svém okolí jménem, bývá svým
okolím provokováno k tomu, aby například svou babičku netitulovalo babo „babi“,
ale jménem, resp. ustálenou přezdívkou. Oslovování starších osob jménem je přitom obecně považováno za neslušné.
Přibližně ve věku dvou let jsou děti vedeny k tomu, aby dokázaly provokovat
druhé a aby se proti „manipulaci“ ze strany starších a vrstevníků dokázaly ohradit.
Starší lidé děti přesně instruují, jakou repliku mají použít, případně jakým gestem
repliku doprovodit.
Když například teta upozorňuje na „nehezký“ nos své neteře, dítě je svou matkou vedeno, aby odvětilo „ta so?!“ „a co jako?!“ a vyzývavě přitom rozhodilo rukama. Když tak učiní, je za to odměněno pobavenými reakcemi svého okolí.
3.3 Témata škádlení v kulturním kontextu
Pro mnohá témata škádlivých interakcí je typické, že na určité úrovni znevažují
koncepty, které jsou jindy brány vážně.
5
6
Moje známá žijící v Praze, Neromka, mi potvrdila, že byla touto aktivitou lehce šokována, když ji sledovala na
interakci svého romského manžela a jejich dcery.
Jedním ze signálů k opuštění této aktivity může být to, že se takto titulované dítě urazí.
114
Škádlení dětí v romské osadě
Oslovování starších osob včetně vlastních prarodičů jménem je považováno
Romy z Gavu za nezdvořilost a staršími lidmi bývá uváděno jako charakteristický
znak nevychovanosti dnešních dětí. Během škádlení dětí ovšem s tímto znakem
nezdvořilosti i starší lidé rádi operují.
Podobně odepírání citu dětem, v některých situacích prezentované hranými
pobídkami k opuštění domu je v rámci interakce dospělých mimo hranice ideálů
morálního jednání.
Také zmíněné dobírání si dětí pro fyzické nedostatky patří v komunikaci dospělých k zapovězeným tématům a podobné jednání bývá považováno za nemorální –
naopak vyzdvihovanou hodnotou je společný lidský základ všech jedinců.7
S touto zásadou pak patrně implicitně souvisí to, co mi bylo vytýkáno v úvodní
ukázce – nejen že se člověk nemá vyvyšovat nad jiné, zároveň se nemá sám podceňovat, má si být vědom své hodnoty.
4 Závěr
Může se zdát sporné, že jsem se v posledních odstavcích snažil doložit hodnotu
lidské rovnosti v rámci osady, ačkoli jsem text otevřel příkladem, kdy jsem byl ponoukán k tomu, abych verbálně „položil“ svého komunikačního partnera.
Je ale důležité si uvědomit, že tato komunikace byla míněna/signalizována i přijímána jako nevážná. V tomto módu je pak možné překračovat jistá pravidla.
Domnívám se, že na podobný rozpor narážíme i při pohledu na propoziční obsah škádlivých interakcí ve srovnání s hodnotami dané kultury.
Škádlení jako běžná a frekventovaná aktivita učí děti rozpoznávat vztahy mezi
jazykovými jednotkami a kontextem, který mají indexovat. Jako kulturně ukotvená
aktivita pak tematizuje mnohdy klíčové hodnoty soužití v rámci osady a skrze jejich nevážné popírání vede děti k rozpoznání důležitosti těchto hodnot.
Je třeba, aby čtenář vedl v patrnosti, že tato naznačená spojnice mezi frekventovanými řečovými akty v rámci komunikace s dětmi, diskurzy sledované kultury
a komunikačním stylem v dospělosti je velmi přímočará a zkratkovitá. Podobných
spojnic existuje v předivu každodenní komunikace mezi Romy v Gavu jistě celá
řada. Teprve komplexnější popis, pro který zde není prostor, by dovolil nahlédnout reálněji na proces mezigeneračního předávání kulturních vzorců, jako jehož součást vnímám i škádlení dětí.
7
Když se například děti posmívaly jedné dospělé ženě a upozorňovaly na její koktavost, byly velmi rychle okřiknuty. Kamarád, se kterým jsme půtku pozorovali, to komentoval: „Oda nane lačho. Ňiko na sam obrazis.“ „To
není správné. Nikdo nejsme jako obraz.“ Jinými slovy – každý má svou chybu. Tato zásada je vedle obecné
křesťaské morálky ve shodě s určitou morální hodnotou nevyvyšování se nad jiné, která je vzývána v mnohých
sporech v rámci osady. Být stejný jako druhý ovšem neznamená pouze se nepovyšovat a nepodceňovat druhé,
ale rovněž v očích druhých neponižovat a nepodceňovat sám sebe, jak mě upozornil můj bytný v ukázce, kterou jsem tento text otevřel.
Registre jazyka a jazykovedy
115
Seznam bibliografických odkazů:
DURANTI, A. – OCHS, E. – SCHIEFFELIN, B.B. (Eds.). The Handbook of Language Socialization. Malden, Oxford, Chichester: Blackwell Publishing 2011. 660 s.
EISENBERG, A.R.: Teasing: verbal play in two Mexicano homes. In: B. B. Schieffelin –
E. Ochs (Eds.). Language Socialization Across Cultures. Cambridge: Cambridge University
Press 1986, s. 182 – 198.
GUMPERZ, J. J.: Discourse strategies. Cambridge: Cambridge University Press. 225 s.
MILLER, P.: Teasing as language socialization and verbal play in a white working class
community. In: Language Socialization Across Cultures. Eds. B. B. Schieffelin – E. Ochs
Cambridge: Cambridge University Press 1986, s. 199 – 212.
MOORE, L. C.: Language Socialization and Repetition. In: The Handbook of Language
Socialization. Eds. A. Duranti – E. Ochs – B. B. Schieffelin. Malden, Oxford, Chichester:
Blackwell Publishing 2011, s. 209 – 226.
NEW, R. S.: Child´s play in Italian Perspective. In: Anthropology and Child Development.
A Cross-Cultural Reader. Eds. R. LeVine – R. S. New. Malden, Oxford, Victoria: Blackwell
2008, s. 213 – 226.
OCHS, E.: Culture and language development. Language acquisition and language socialization in a Samoan village. Cambridge: Cambridge University Press 1988. 255 s.
RÉGER, Z.: Teasing in the linguistic socialization of Gypsy children in Hungary. In: Acta
Linguistica hungarica 1999, roč. 46, č. 3 – 4, s. 289 – 316.
SCHIEFFELIN, B.B.: Teasing and shaming in Kaluli children´s interaction. In B.B. Schieffelin – E. Ochs (Eds.). Language Socialization Across Cultures. Cambridge: Cambridge University Press 1986, s. 165 – 181.
Resumé
Children's squabbles in a Roma settlement
The paper focuses on the language socialization of Romani children in a Romani
settlement of Eastern Slovakia. In particular it is devoted to the teasing of children by their
carers, which is a frequent speech act within child-directed communication in the Romani
community (as well as a common topic in language socialization studies). The paper
describes the common topics of teasing activities, their cultural context, and their
influence on the communicative style of adults.