Napříč Slovenskem na Ukrajinu

Transkript

Po loňském roce, kdy jsme veškerou energii obětovali dokončení našeho domu v Plané nad
Luţnicí, jsme se s Radkou rozhodli, ţe letos konečně zase vyrazíme na nějaký ten výlet.
Dalším jednoznačným rozhodnutím bylo, ţe s námi pojede i naše kokršpanělí slečna Chelsea,
takţe bylo jasné, ţe budeme cestovat výhradně autem.
Dlouho jsme váhali, jestli vyrazíme někam k moři (Chorvatsko, Korsika...) nebo spíše do hor.
Nakonec jsme zvolili takový kompromis - hory i koupání. A protoţe jsme během první
poloviny roku absolvovali s Chelsea několik výstav na Slovensku - viz.první dvě kapitoly,
rozhodli jsme se, ţe naše východní sousedy navštívíme důkladněji. Já jsem sice skoro celé
Slovensko kdysi procestoval ještě s rodiči, ale ona uţ je to pěkná řádka let, takţe jsem si rád
mnohá místa připomenul. A protoţe moře na Slovensku nemají, rozhodli jsme se cestovat aţ
na východ k Zemplínské Šíravě. No, a tam uţ se "nebezpečně" přiblíţila mnou dosud
nedotčená Ukrajina....
1
Bratislava
Ţádné jiné slovenské město jsem nenavštívil tolikrát jako Bratislavu a troufnu si říci, ţe ani
leckteré město u nás v Čechách jsem neprochodil tak důkladně jako právě slovenskou
metropoli. Nicméně všechny tyto návštěvy se odehrály v době před více neţ dvaceti lety a od
chvíle, kdy je Slovensko samostatným státem, jsem Bratislavu navštívil všehovšudy dvakrát
(tedy nepočítám-li průjezdy, kterých bylo jenom letos celkem šest). V rámci našich letošních
cest na Slovensko jsem se do Bratislavy vrátil v květnu, kdy jsme s Radkou a s naší kokřicí
Chelsinkou vyrazili na Mezinárodní výstavu psů Spring Danube. Po úspěšné výstavě jsem si
nemohl odpustit alespoň krátkou návštěvu centra a podívat se na některá místa, která jsem
naposledy navštívil před sedmi lety.
Kdybychom měli krátce shrnout historii slovenské metropole, museli bychom začít někdy ve
2.století př.n.l., kdy oblast dnešního města osídlili Keltové. Na počátku našeho letopočtu zde
své tábory budovali Římané a během stěhování národů se tu usadili Slované. V Salzburských
letopisech z roku 907 nejdeme první zmínku o Bratislavském hradě a na konci 10.století jiţ
byla Bratislava - tehdy zvaná Prešpork (maďarsky Pozsony, německy Pressburg) - důleţitým
hospodářským a správním centrem na hranicích nově vzniklého Uherského království. V roce
1436 udělil král Zikmund Prešporku právo pouţívat erb a po prohrané bitvě u Moháče v roce
1526 se město stalo útočištěm uherské šlechty a světských i církevních hodnostářů. Prešpork
se tak rázem stal sídelním a zároveň korunovačním městem uherských králů. V 18.století uţ
byl největším uherským městem a za vlády Marie Terezie zaţil období největšího rozvoje.
Ústup ze slávy přišel za vlády Josefa II. - instituce a centrální úřady byly odstěhovány do
Budína a 13.května byla do Vídně odvezena i královská koruna. Přešpork se stal provinčním
městem, navíc ho v roce 1809 poškodilo Napoleonovo dělostřelectvo. V letech 1847-1848
zasedal ve městě uherský stavovský sněm a 11.dubna tu byly přijaty tzv. březnové zákony,
které v Uhresku zrušily poddanství. Sněm však byl o rok později rozpuštěn a Prešpork tak
definitivně přišel o veškerou politickou důleţitost. Významným mezníkem v dějinách města
byla aţ první světová válka. Na základě paříţských mírových jednání bylo město v lednu
1919 přičleněno k nově vzniklé Československé republice a 27.března 1919 bylo schváleno i
nové pojmenování - na mapě Evropy se objevila Bratislava. V meziválečném období město
zaznamenalo urbanistický, architektonický, průmyslový a výrobní rozvoj. 14.března 1939
vznikl samostatný Slovenský štát a během této kontroverzní historické kapitoly se Bratislava
poprvé stala hlavním městem, sídlem prezidenta, parlamentu a vlády. 4.dubna 1945 Bratislavu
osvobodila Rudá armáda a z města byla odsunuta většina obyvatel německé a maďarské
národnosti. Ve čtyřicátých a padesátých letech byly obnoveny válkou poničené části města
včetně v roce 1948 znárodněných průmyslových podniků, ve druhé polovině 20.století došlo k
2
rychlé výstavbě sídlišť. 1.ledna 1993 přestalo podruhé existovat Československo a Bratislava
se opět stala hlavním městem samostatného Slovenska.
Naši krátkou květnovou návštěvu města jsme zahájili na Kamenném náměstí, kde se nám
podařilo úspěšně zaparkovat. Klobučnickou ulicí jsme došli aţ na Primanciální náměstí se
stejnojmenným palácem postaveným v letech 1778-1781, který je v současné době sídlem
primátora. Palác s pozoruhodným klasicistním průčelím byl v minulosti místem několika
důleţitých událostí - např. 26.prosince 1805 tu byla podepsána mírová smlouva mezi
Rakouskem a Francií.
Okolo jezuitského kláštera jsme se dostali aţ na Hlavní náměstí, které je jakýmsi srdcem
města. Uprostřed stojí Rolandova fontána z roku 1572, dílo pocházející z rakouské dílny
Andrease Lutringera. Socha rytíře Rolanda hledí na budovu Staré radnice, která je dnes
sídlem městského muzea. Na Hlavním náměstí panovala příjemná uvolněná atmosféra, a tak
jsme neodolali a v přilehlé Sedlářské ulici jsme usedli na krátké posezení, které se zvrtlo v
haluškové hody. Škoda, ţe na delší prohlídku tentokrát nebylo víc času, snad bude příště
příleţitost obhlédnout i další staré známé památky v okolí Hlavního náměstí, jako
např.Michalskou věţ - jedinou dochovanou bránu středověkého opevnění, nebo dóm
sv.Martina, který býval korunovačním místem uherských králů.
Senec
Na konci května jsme se opět vydali na Slovensko, tentokrát do Sence, který leţí v
Bratislavském kraji asi 25km severovýchodně od hlavního města. Nejstarší zmínka o tomto
sympatickém městě byla nalezena v listině hraběte Rolanda z 25.listopadu 1252. V roce 1480
získal Senec (v té době ovšem nazývaný Zemch, Szempc nebo Wartberg) privilegium
městečka včetně práva pouţívat erb. Ovšem aţ v 18.století se město stalo důleţitým
hospodářským centrem, čehoţ důkazem byl tzv.Senecký třicátek, neboli poplatek za
převáţené a překládané zboţí. Král Karel III. navíc městu s dobrým komunikačním spojením
udělil právo konání trhů. S rozvojem trhů souvisel také vzestup seneckých cechů, o nichţ
najdeme první zmínku jiţ v roce 1599. Největším z nich byl cech hrnčířů zaloţený v roce
1745. Rozvoji města přispěla také ţeleznice Bratislava-Senec-Galanta uvedená do provozu v
roce 1850. Štěrk na stavbu této ţeleznice začala v roce 1845 dolovat uherská ţelezniční
správa nedaleko Sence. Intenzivní bagrování nejdříve probíhalo na pěti místech, ale ta se
nakonec díky objemu výkopových prací sloučila do jednoho celku o rozloze 116 hektarů.
Vzniklo tak velké jezero s maximální hloubkou 12m, kterému město vděčí za svoji současnou
pověst významného letního turistického centra. Jezero bylo zpočátku nazýváno pragmaticky
"Bager", od roku 1960 se ujalo nové označení " Slnečné jazerá".
3
My jsme do Sence vyrazili po slovenské dálnici D2. V Bratislavě jsme tentokrát nějak
nesprávně odbočili a nepodařilo se nám správně najet na nedobudovaný průtah městem. Ocitli
jsme se tak v dopravní zácpě někde na Trnávce, ale naštěstí se nám brzy podařilo najet na
dálnici D1 směrem na Trnavu, ze které jsme asi po dvaceti kilometrech odbočili do Sence.
Nejdříve bylo třeba najít areál "Slnečných jazer". Ta jsou sice celkem dobře značená, ale ve
městě zrovna probíhaly nějaké rekonstrukce silnic, takţe jsme na příjezdu museli trochu
improvizovat. Šipka ukazující k jezeru totiţ zároveň ukazovala do zákazu vjezdu. Vtipné...
Areál jezer jsme nakonec našli vedeni spíše intuicí neţ nějakým značením. Úzká asfaltka nás
skrze bránu zavedla aţ na promenádu, kterou od travnatých pláţí oddělovaly pouze jednotlivé
penziony, restaurace a ubytovny. Na druhé straně promenády dotvářela příjemné prostředí
rozlehlá travnatá plocha s několika desítkami stromů. Dost mi to připomínalo Itálii, jen tady
na přelomu května a června bylo zatím tak nějak méně ţivo.
Ubytování jsme si zamluvili přes internet v penzionu Labuť, který stojí zhruba uprostřed
promenády. V recepci vše proběhlo bez problémů a po krátkém odpočinku jsme se mohli
vydat na prohlídku do nedalekého centra. Parkování v Senci kupodivu nebyl ţádný problém a
tak jsme mohli auto zanechat v těsné blízkosti Mírového náměstí.
Naše první kroky vedly nejdříve do restaurace v Lichnerově ulici, kde jsme se pořádně na
prohlídku města posilnili. Po večeří jsme si hned za rohem prohlédli synagogu z roku 1825,
která připomíná početnou ţidovskou komunitu, která v Senci ţila před druhou světovou
válkou. V roce 1930 dokonce ţidovské obyvatelstvo tvořilo celou čtvrtinu z celkového počtu
obyvatel města. Synagoga, která byla v secesním stylu zrenovovaná v roce 1904, zůstala po
válce opuštěná a postupně zchátrala. V současné době se Ţidovská obec snaţí najít nájemce,
který by celý objekt zrekonstruoval.
Hned naproti synagoze stojí nevelký pranýř neboli kamenný sloup hanby. V roce 1552 ho dal
na náměstí postavit zemský pán Andrej Batori. Provinilci tu byli vystavováni k veřejné
potupě, kterou občas umocnila i nějaká ta rána bičem. Pranýř doslouţil v roce 1848, kdy bylo
4
zrušeno poddanství.
Hned za pranýřem stojí morový sloup z roku 1747 s pěknou plastikou Panny Marie. Kousek
za sloupem trůní v zadumané poloze nad knihou kamenná socha seneckého rodáka Szenci
Molnára Alberta, uherského filozofa a reformátora. Zatímco nás zaujala poměrně zdařile
vyvedená plastika, Chlesinku zaujal především okolní pečlivě udrţovaný trávník a svůj nároz
na velkého uherského filozofa vyjádřila po svém.
Za sochou na konci náměstí uţ mezi stromy vykukuje věţička kostela sv.Mikuláše, který je
dominantou celého města. Původně ranně gotická stavba byla vybudována na místě
původního dřevěného kostelíku ve 14.století. Během dalších staletí kostel postupně procházel
stavebními úpravami a jeho dnešní barokní podoba pochází z 18.století.
Poslední pamětihodností, kterou jsme si na Mírovém náměstí prohlédli, byl Turecký dům,
který původně slouţil jako renesanční kostelík, a který nechal v letech 1556 - 1560 postavit
bratislavský ţupan Krištof Baťán. Do roku 1757 se v něm konala zasedání bratislavské ţupy,
posléze slouţil úředním účelům. V roce 1994 byla dokončena nákladná rekonstrukce a v
domě dnes funguje stylová restaurace. Škoda, ţe jsme uţ byli po jídle, menu za 69sk by bylo
určitě lákavé :-)
Z centra jsme se přesunuli zpátky k Slnečnému jezeru. Den pomalu končil a my jsme jen
litovali, ţe není pokročilejší roční doba, která by byla vhodnější ke koupání. Druhý den nás
čekala Celostátní výstava psů a odpolední návrat domů s krátkou zastávkou v hotelu
Myslivna, který stojí na okraji Brna v krásném přírodním prostředí městského lesoparku s
úţasným výhledem na moravskou metropoli. Musím říci, ţe to byl skutečně povedený výlet,
který nás celkově navnadil na naši pozdější osmidenní výpravu na Slovensko.
Trenčín
Po dvou krátkých návštěvách v květnu a v červnu jsme se rozhodli, ţe Slovensko navštívíme
trochu důkladněji a tak jsme se v pátek 14.července vydali na osmidenní cestu napříč zemí
našich východních sousedů.
Zhruba po 15km jízdy z hraničního přechodu Starý Hrozenkov jsme se konečně dostali na
slovenskou dálnici D1. Po nudném a pomalém úseku ze Slavkova u Brna je to konečně vítaná
změna. Neţ se ale napojíme na autostrádu, odbočíme ještě na krátkou zastávku do Trenčína.
Jednak je uţ hodina po poledni a tudíţ čas na oběd a hlavně bychom rádi směnili místní
měnu, abychom nemuseli spoléhat na bankomaty ve Vysokých Tatrách.
Místo na parkování jsme hledali v těsné blízkosti centra hned za mostem přes Váh, ale
všechna parkoviště byla úplně plná. Aţ v Palackého ulici se nám podařili jedno místo najít.
Hodinové parkování tu stojí 30sk, takţe musím jít do automatu rozměnit stovku, která mi
5
zbyla z naší nedávné cesty do Bratislavy. Výhodou Palackého ulice je, ţe se nachází v těsné
blízkosti Mírového náměstí.
Historie
Trenčín patří společně s Nitrou a Bratislavou ke třem nejstarším městům na Slovensku, o
nichţ se kroniky zmiňují uţ v 11. století. Jeho strategická poloha na křiţovatce obchodních
cest z něj činila správní středisko celého středního Pováţí. Nicméně uţ v 2. a 1.století př.n.l.
tu existovalo keltské opevnění a ještě před tím tudy procházela tzv.Jantarová cesta, která
spojovala Středomoří s Pobaltím. Na přelomu našeho letopočtu byli Keltové vytlačeni
Germány, kteří často sváděli boje s legiemi Římské říše. K nejvýznamnějším střetům došlo v
době Markomanských válek, kdy se vítězná 2.legie dostala aţ do oblasti Trenčína a na
přelomu let 179 a 180 tu přezimovala. Tuto událost dodnes připomíná římský nápis na
trenčínské skále.
První zmínka o Trenčíně se datuje do roku 1067. Také v zakládací listině praţského
biskupství z r.1086 je zmiňována provincie Vag, jejímţ sídlem byl zřejmě jiţ na přelomu 10.a
11.století Trenčínský hrad. Samotné město Trenčín je uvedeno v tzv. Zoborských listinách
z let 1111 a 1113 jako mýtná a trhová osada pod Trenčínským hradem. Osada byla zřejmě
zničena tatarským vpádem roku 1241, ale Trenčínský hrad nájezdu odolal. O půl století déle
v období Matúše Čáka Trenčínského jiţ Trenčín zaţívá období své největší slávy. V roce
1321 sice město připadlo uherskému panovníku, který mu ale potvrdil městské výsady
udělené uţ pravděpodobně Matúšem Čákem.
V polovině května 1528 obléhali Trenčínský hrad vojska Ferdinanda I. Habsburského pod
velením generála Johana Katzianera. Město bylo vypáleno a hradby byly poškozené, ale uţ v
roce 1543 přistoupil magistrát k opravě obou městských bran i opevnění. Město bylo
vypleněno ještě v roce 1604 a 1624 a v roce 1625 ho pro změnu postihla povodeň. V letech
1644-1645 byl Trenčín ohroţovaný povstaleckými vojsky Juraje I. Rákociho a v roce 1656
zabil více neţ 300 obyvatel mor. 2.října 1663 na město zaútočili Osmané. Město ani hrad sice
nedobyli, ale podařilo se jim zapálit předměstí a vypálit 17 osad v okolí. O 15 let později
pustošili okolí Trenčína vojska Imricha Tököliho a největší katastrofou byla čtyřletá blokáda
města Kuruckým vojskem završená velkým poţárem v roce 1708. Následovaly dvě morové
epidemie v letech 1708 a 1715, které završily období, které co do utrpení a ztrát nemělo
v dějinách slovenských měst obdoby.
Aby ran nebylo málo, katastrofální poţár v roce 1790 zničil skoro celé vnitřní město a ukončil
období slávy Trenčínského hradu, ze kterého zbyly jen ruiny. V roce 1804 přes město táhla
vojska ruského cara Alexandra I. vstříc prohrané bitvě u Slavkova. V roce 1814 zase přešlo
přes Trenčín 36 tisíc muţů ruské armády táhnoucí k Lipsku. V druhé polovině 19.století se
prusko-rakouské války zúčastnil i trenčínský 71.pěší pluk, který byl od roku 1880 natrvalo
úmísněný v Trenčíně.
6
Koncem 19. a začátkem 20. století přichází do Trenčína průmysl a modernizuje se dopravní
spojení s dalšími oblastmi Rakousko–uherské monarchie. 24. května 1914 předvedl známý
letec Andrej Kvasz první vzlet letadla těţšího neţ vzduch v Pováţí. Období první světové
války se do dějin Trenčína zapsalo známou vzpourou trenčínského 71. pluku v srbském
Kragujevaci 2. června 1918. Nový hospodářský a průmyslový rozmach Trenčína nastal po
vyhlášení Československé republiky. Ve městě dnes působí několik středních škol a sídlo tu
má také Trenčínská universita A.Dubčeka a Vysoká škola managementu.
Mírové náměstí
My jsme se na Mírové náměstí dostali úzkou uličkou vedoucí okolo staré synagogy postavené
v roce 1913 podle projektu berlínského architekta Dr. Richarda Scheibnera. Samotné Mírové
náměstí je příjemným prostranstvím se spoustou zeleně, kterému dominuje jednak morový
sloup z roku 1712 a hlavně nepřehlédnutelná silueta Trenčínského hradu, který se tyčí na
vysoké skále přímo nad centrem města.
Doufali jsme, ţe na náměstí najdeme nějaké směnárny nebo bankomaty, ale nakonec jsme
vzali zavděk Istrobankou s nečekaně dobrým kurzem a výměnou bez poplatků. Obtěţkáni
slovenskou měnou jsme vyrazili do Matúšovy ulice do restaurace "Pod hradní skálou". V
příjemném prostředí letní terasy jsme si dali první slovenský oběd.
Pomalu nás začat tlačit čas - v Tatrách bychom měli být do 18.hodiny, coţ se v daný okamţik
nejevilo příliš reálně. Protoţe jsme nechtěli za kaţdou cenu pospíchat, zavolal jsem raději do
Tatranské Štrby, ţe dorazíme o něco později, aby s námi počítali s večeří.
Cestou k autu jsme si ještě jednou prošli Mírové náměstí. Zastavili jsme se u Farského kostela
Narození Panny Marie z roku 1324 a prohlédli jsme si městskou Dolní bránu, coţ je vlastně
gotická věţ postavená někdy na počátku 15.století. Po její přestavbě v letech 1543 – 1549 se
tudy do města vstupovalo přes padací most. Od roku 1857, kdy bylo zbořeno okolní opevnění,
byl ve vrcholu věţe umístněn renesanční hodinový stroj, který byl v roce 1934 vyměněn za
elektrický. Okolo kostela sv.Františka Xaverského, jehoţ základní kámen poloţili v roce 1653
Jezuité, jsme se vrátili ke staré synagoze a do Palackého ulice.
7
Cesta do Tater
Naše cesta pokračovala do 10km vzdálené Dubnice nad Váhom, kde jsme konečně najeli na
dálnici. Ta nás vcelku hladce zavedla aţ do Pováţské Bystrice, kde se náš přesun značně
zbrzdil při průjezdu městem. Ani další průběh cesty nebyl plynulejší, protoţe stávající silnice
tvoří polovinu nově budovaného úseku dálnice. Na silnici do Ţiliny se místy tvořily dlouhé
kolony, takţe jsme byli rádi, kdyţ jsme konečně nechali Ţilinu za zády a po silnici č.18 jsme
se vydali do krásného údolí Váhu. Krásné prostředí vysokých skal a výhledy na hrad Strečno
jsme si mohli uţít opravdu do sytosti, protoţe v hustém provozu se absolutně nadalo
předjíţdět a naše cestovní rychlost nebyla valná.
Za Martinem uţ byl provoz plynulejší, ale pro změnu se zase neustále projíţdělo nějakými
vesničkami, takţe aţ do Ruţomberoku cesta ubíhala velice pomalu. Za Ruţomberokem jsme
konečně zase najeli na dálnici. Poslední zastávku jsme absolvovali u Liptovské Mary s s
výhledem na Liptovský Trnovec a krásné panorama Nízkých Tater. Po dalších asi 35km
definitivně dálnice skončila, ale to uţ jsme byli prakticky u cíle - do Tatranské Štrby uţ
zbývalo cca 10km. Polohu našeho hotelu jsem měl odměřenou z mapy, takţe jsme ho našli
hladce pomocí GPS. Hotel Rysy leţí na okraji Tatranské Štrby přímo u silnice na Štrbské
pleso. Ze severu a východu ho obklopuje hustý smrkový porost, nad kterým ční do výšky
ostré vrcholky tatranských štítů. Chelsinka má okolo hotelu spoustu zeleně, takţe jsme s
prostředím všichni naprosto spokojení. Výborná a hlavně vydatná je i večeře, takţe nezbývá
neţ se těšit na druhý den na první túru.
8
Vysoké Tatry – vodopád Skok
Ráno po snídani jsme sbalili vše potřebné do hor - vodu, sušenky, bundy, foťák - a vyrazili
jsme horskou silnicí s několika serpentinami na Štrbské pleso. Několikrát jsme minuli
zubačku, jejíţ 4753m dlouhá trať začíná dole ve Štrbě a po zdolání 455 výškových metrů
končí právě na Štrbském plese.
Brzy se před námi objevila rozlehlá fialová mýtina - následek ničivé vichřice, která se tudy
prohnala 19.listopadu 2004. Uprostřed polomů jako zázrakem přeţila Šašinková chata. Je to
opravdu neuvěřitelný pohled. Tady všude býval hustý les a dnes jsou tu jen stovky pařezů
zarůstající fialovým plevelem.
Po několika minutách příkrého stoupání jsme najeli na Cestu slobody - jakousi tatranskou
magistrálu spojující všechna důleţitá horská střediska od Štrbského plesa přes Smokovce aţ
po Tatranskou Lomnici a Matliare. Dlouho jsme po ní ale nejeli, protoţe hned vzápětí jsme
odbočili do nejvýše poloţené slovenské osady - Štrbského plesa, která leţí v nadmořské výšce
1347m. Původní turistické centrum tu bylo zaloţeno uţ v roce 1872, postupně zde přibývaly
léčebné domy a také sportovní zařízení. Atraktivní středisko na břehu druhého největšího
jezera na slovenské straně Tater (rozloha 19,76 hektarů) je dnes jedním z nejoblíbenějších
výchozích bodů pro vysokohorské túry, v zimě je zase oblíbeným lyţařským centrem. V roce
1970 se tu dokonce konalo mistrovství světa v klasickém lyţování. Této mimořádné události
vděčí Štrbské pleso za svoji skvělou dopravní obsluţnost - končí tu dráha zubačky ze Štrby
(provoz staré dráhy z roku 1896 byl obnoven právě v roce 1970) a také trať Tatranské
elektrické ţeleznice (TEŢ), která odsud jezdí aţ do Tatranské Lomnice.
Okolo malého Nového štrbského plesa, které tu bylo uměle vybudováno na místě bývalého
rašeliniště, jsme se dostali aţ na hlavní parkoviště. V půl deváté ráno bylo ještě skoro
prázdné. Parkovací poplatek na celý den činí 160sk. Naše první kroky vedly samozřejmě na
9
břeh plesa s úţasným panoramatem v pozadí. Před zraky návštěvníků se tu tyčí k nebi
dvoutisícové vrcholy tatranských štítů. Některé jsou oblé, jiné zase ostře špičaté. Tu a tam se
po vrcholky ještě drţí zbytky sněhu, který ani v letním parnu nestačit odtát. Na protějším
břehu stojí dvě stavební dominanty - typická špičatá střecha hotelu FIS a skokanské můstky.
Nad můstky se tyčí Predné Solisko (2117,2m), na které jsem vystoupal někdy před více neţ
dvaceti lety. Mezi ním a Prednou Baštou se otevírá Mlynická dolina, do které jsme měli
namířeno my.
Cesta do Mlynické doliny začíná hned u našeho parkoviště. První kilometr tvoří široká
asfaltová silnice vedoucí aţ k hotelu FIS. Za ním asfaltka volně přechází do lesní stezky
tvořené většími či menšími kameny a my - vedeni ţlutou značkou - jsme se vnořili do hustého
lesa. Cesta se klikatila v hustém borovém porostu a my jsme krok za krokem zdolávali jeden
výškový metr za druhým. Po zhruba 1,5km stoupání jsme vzrostlé borovice nechali za zády a
před námi se objevil nejen hustý kosodřevinový porost, ale také nádherné výhledy na okolní
kopce a štíty. Na jedné straně se nad námi tyčilo Predné Solisko a na druhé straně Patria. V
dálce před námi jsme tu a tam zahlédli světlou siluetu vodopádu, ale v členitém terénu nám k
němu zbývaly ještě více neţ dva kilometry.
Po několika minutách stoupání jsme dvakrát překročili divoký tok horské bystřiny Mlynice,
která odsud pokračuje dolů do údolí k městu Svit, kde se vlévá do říčky Poprad. V parném
počasí byla pro nás a především pro Chelsinku chladná voda Mlynice vítaným osvěţením.
Výška okolních porostů se uţ sníţila na minimum a nad hlavami se nám otevřely výhledy na
další tatranské vrcholy - za Predným Soliskem se objevil ostrý vrchol Štrbského Soliska a za
Patrií vykoukly obě Bašty - Malá a Predná. Konečně se před námi objevil v plné kráse asi
30m vysoký vydatný vodopád Skok padající ze skalního prahu, který byl vlastně vidět uţ od
Štrbského plesa. Hodnota nadmořské výšky na GPS se prozatím zastavila hodnotě 1703m.
Radka s Chelsinkou "zaloţili" výškový tábor a já jsem vyrazil na výstup nad vodopád. Cesta
10
okolo padající vodní masy je jištěna řetězem a po několika minutách jsem uţ mohl kochat
krásným výhledem do údolí, na Štrbské pleso i vzdálený masív Nízkých Tater. Na
vodopádem leţí malé pleso, které se nečekaně jmenuje Nad Skokem. Ţlutě značená stezka ho
obchází po západním břehu a míří kamsi na další horizont. To mě docela lákalo, protoţe z
výše poloţeného horizontu by mohl být další pěkný výhled. Takové horizonty jsem postupně
překonal asi tři. GPS ukazovala 1940m, coţ uţ jasně svádělo překonat hranici 2000m. Okolo
malých Kozích ples jsem se tak dostal aţ pod skalní sedlo s příkrým serpentinovým
stoupáním. A to byla výzva :-)
Výstup k Čapímu plesu trval asi čtvrt hodiny. Konečně se přede mnou objevila průzračná
hladina horského oka a panorama dalších tatranských štítů. Dosaţená nadmořská výška činila
2082m, coţ znamenalo, ţe od Štrbského plesa jsem překonal převýšení 735m. U Čapího plesa
se ţlutá stezka stáčí na jihozápad do sedla Bystrá lávka (2300m), coţ byla sice další výzva,
jenomţe Radka s Chelsinkou uţ dole pod vodopádem čekaly hodnou chvíli a tak jsem se
raději pokochal nádhernými výhledy do údolí a se štítem Satan po levé straně a s Velkým
Soliskem po pravici jsem zamířil zpět.
Cesta od vodopádu ke Štrbskému plesu nám trvala hodinu. U plesa jsme si dopřáli zaslouţený
pozdní oběd v kolibě - Radka si dala stylové halušky, já méně stylové ovocné knedlíky :-)
11
Vysoké Tatry - Lomnica
Druhý den v Tatrách jsme zamířili na východní stranu tohoto nádherného pohoří. Autem jsme
vyrazili z Tatranské Štrby opět směrem ke Štrbskému plesu, kde jsme opět najeli na Cestu
svobody. Tentokrát jsme po této magistrále pokračovali podhůřím dál na východ. Cestou se
nám otevřeli výhledy na ještě rozsáhlejší polomy, neţ které jsme viděli okolo Štrbského plesa.
Na některých místech skutečně z lesů nezbyl skoro ani strom. Krásný byl ale i fialový porost,
který jako obrovský koberec pokryl rozsáhlé pláně, a který nádherně kontrastoval s
panoramatem šedých hor.
Opět jsme měli štěstí na skvělé počasí. Tatranské štíty jsme měli od silnice všechny pěkně
jako na dlani. Proto jsme náš přesun často přerušovali fotografickými přestávkami.
Přes Vyšné Hágy, Tatranskou Poljanku a Smokovce jsme konečně dorazili do Tatranské
Lomnice. Opět jsme zaplatili tradiční denní parkovací poplatek 160sk a pěšky jsme se vydali
k dolní stanici lanovky na Skalnaté pleso. Zpáteční lístek vychází na 390sk, Radka měla
studentskou slevu 15% a Chelsinka měla jízdu zadarmo.
Trasa čtyřmístné kabinové lanovky měří celkem 3708m a překonává převýšení 868m.
Současné stříbrné kabinky jsou v provozu od roku 1995, kdy nahradily původní barevné, které
jsem měl v paměti já.
Celá cesta i se zastávkou v mezistanici Štart (1173m) trvala něco málo přes 12 minut. Většinu
cesty jela lanovka v průseku mezi stromy aţ v horním úseku nad mezistanicí se konečně
otevřely pěkné výhledy do údolí. Ovšem nejhezčí výhled na podhůří s Tatranskou Lomnicí a
Popradem se nám naskytl aţ od horní stanice poblíţ Skalnatého plesa. Nádheru celého
prostředí dotvářel také impozantní masív Lomnického štítu (2634m).
12
V nadmořské výšce 1751m panovalo velice příjemné klima, které vystřídalo parné podnebí z
Lomnice. My jsme chvíli poseděli na břehu Skalnatého plesa a potom jsme popošli aţ k
nedaleké observatoři. Tady jsme dosáhli dnešní konečné nadmořské výšky 1774m.
Po téměř hodinovém pobytu pod masívem Lomnického štítu jsme zase zamířili lanovkou
zpátky do Tatranské Lomnice. Rázem jsme se zase ocitli v rozpáleném podhůří a tak jsme
rychle nasedli do auta a přesunuli jsme se do nedalekého Starého Smokovce. Odsud jezdí
1937m dlouhá pozemní lanovka na Hrebienok, kam jsme naplánovali odpolední výlet.
Parkovací lístek z Lomnice platil i ve Smokovci, takţe jediným problémem se ukázalo být
hledání volného místa na zaparkování. nakonec se nám to podařilo, ale k dolní stanici lanovky
nebo spíše zubačky musíme jít pěkný kus pěšky.
13
Samotná cesta zubačkou trvala sedm minut a během této doby jsme překonali převýšení
247m. Trasa pozemní lanovky kdysi vedla hustým lesním porostem, dnes návštěvníci
projíţdějí mýtinou s několika vzrostlými stromy. Samotná zubačka připomíná lanovku na
Petřín - i tady se uprostřed trasy míjejí dva vozy.
Na Hrebienku v nadmořské výšce 1272m panovalo stejně příšerné vedro jako dole ve
Smokovci. Radka s Chelsinkou raději odpočívají ve stínu a já se jdu podívat na nedaleké
vodopády na Studeném potoce. Oproti Skoku se tedy spíš jedná o velké kaskády, které trochu
připomínají skandinávské dravé říčky. První níţe poloţená kaskáda se jmenuje Dlhý vodopád
a o několik set metrů dále proti proudu u dřevěného mostíku je k vidění o něco vyšší Velký
vodopád. Názvy obou kaskád jsou - snad aţ na to slovo "vodopád" - docela trefné.
Místy příkrým stoupáním jsem se vrátil zpátky na Hrebienok, kde jsme akorát stihli odjezd
zubačky. Ve Smokovci jsme se snaţili porozhlédnout po nějaké restauraci, kde bychom si
před večeří dali něco drobného k snědku, ale nakonec jsme se na jídlo přesunuli zpátky do
našeho domovského hotelu Rysy v Tatranské Štrbě.
14
Vysoké Tatry - Popradské pleso
Na dopolední část našeho posledního dne v Tatrách jsme si naplánovali výlet k Popradskému
plesu. Nejdříve jsme ovšem potřebovali doplnit zásobu pohonných hmot a tak jsme vyrazili
hledat benzinku u hlavní popradské silnice ve Štrbě. Bohuţel se ukázalo, ţe místní pumpa uţ
byla zrušena a ţe nám nezbude, neţ zajet pro benzín do nedalekého Svitu. A to byla nakonec
šťastná shoda okolností. Nejen ţe jsme ve Svitu natankovali plnou nádrţ (45l), na kterou jsme
později ujeli rekordních 746km (holt asi dobrej podnik :-), ale hlavně jsme u hlavní
"popradské" silnice měli moţnost fotografovat úţasné tatranské panorama za ještě
úţasnějšího počasí. Pro první zastávku jsme si zvolili odbočku do obce Mengusovce - jako na
dlani jsme tam měli celou západní část Vysokých Tater od Kriváně aţ po Gerlachovský Štít.
Podruhé jsme zastavili těsně za obcí Štôla, kde se před námi objevil další úţasný výhled na
tatranské štíty.
Základnou pro výlet na Popradské pleso se nám opět stalo parkoviště na Štrbském plese s
tradičním poplatkem 160sk. Opět jsme se vydali po asfaltce směrem k hotelu FIS, ale u mostu
přes Mlynici jsme tentokrát odbočili doprava a dál jsme pokračovali po červené. Ocitli jsme
se tak na pěší Tatranské magistrále, coţ je hlavní turistická značená trasa v Tatrách. Tato
stezka vybudovaná v letech 1931-1937 vede z jihozápadního podhůří přes Štrbské pleso,
Hrebienok, Skalnaté pleso aţ k Velkému Bílému plesu v jihovýchodní části Tater. Její
celková délka činí 70km. My s Radkou a Chelsinkou jsme neměli ţádné dalekosáhlé
turistické ambice a tak nám z této délky plně postačily vybrané čtyři kilometry.
A nutno podotknout, ţe to byly skutečně čtyři nádherné kilometry. Především úsek od rozcestí
Trigan aţ k Popradskému plesu. Magistrála totiţ vede ve svahu nad Mengusovskou dolinou s
kulminací v nadmořské výšce 1570m. Výhledy na Velkou dračí hlavu, Zlomiskovou věţ i
stejnojmenné údolí s horským potokem patřily určitě k tomu nejkrásnějšímu, co jsme za těch
15
pár dní v Tatrách viděli.
Po přechodu přes Hlincův potok se před námi objevila hladina Popradského plesa. Toto jezero
leţí v nadmořské výšce 1494m na úplném konci Mengusovské doliny a ze tří stran ho
obklopují příkré svahy okolních štítů. Na západní straně se tyčí hřeben patrie a tří Bašt, na
severu se zvedá Popradský hřeben a na východě ční nad plesem téměř 2000m vysoká Ostrva,
do jejíhoţ sedla vede nekonečná serpentina Tatranské magistrály. A právě místo, kde začíná
magistrála prudce stoupat, bylo cílem naší procházky. Na chvíli jsme se posadili na břeh
plesa, abychom nabrali síly na sestup Mengusovskou dolinou. Na zpáteční cestě jsme se
malinko zchladili v ledovém Zadovském potoce a po asfaltové silnici jsme nabrali jiţní kurz.
Kousek za Popradským plesem jsem ještě na chvíli odbočil k Symbolickému cintorínu, který
v roce 1934 zaloţil malíř Otakar Štáfl. Cintorín leţící pod západním svahem Ostrvy je
věnován obětem Vysokých Tater. Kromě ručně vyřezávaných kříţů z dílny Jezefa FekiečaŠumného z Detvy tu lze vidět i spoustu náhrobků roztroušených po okolních skalnatých
výčnělcích a pěknou kapličku.
Radka s Chelsinkou na mě čekali u hlavní cesty, po které jsme se uţ bez dalších zastávek
vydali zpátky do údolí. Čekaly nás ještě asi tři kilometry k zastávce Tatranské elektrické
ţeleznice (TEŢ), která nás měla odvést zpátky ke Štrbskému plesu. Sestup po kvalitní i kdyţ
notně rozpálené silnici uběhl docela rychle a hned vedle malého parkoviště jsme zdárně našli i
malou zastávku místní električky. Samotnou jízdu električkou jsem si příliš nevychutnal,
protoţe v podstatě po celých pět minut jízdy jsem zápolil s automatem na jízdenky za
bedlivého a (kdo ví proč) nevraţivého dohledu místní paní průvodčí.
16
Ze Štrbského plesa jsme se autem přesunuli do našeho domovského hotelu v Tatranské Štrbě,
abychom si dopřáli pozdní oběd a také abychom nabrali síly na odpolední výlet.
Pribylina
Po krátké odpolední siestě jsme se z Tatranské Štrby vydali na poslední výlet. Na začátku nás
čekal jiţ tradiční výjezd serpentinou na Cestu slobody, ale tentokrát jsme na křiţovatce před
Štrbským plesem odbočili doleva a vydali jsme se západním směrem. Naším odpoledním
cílem se stala malá podhorská vesnička Pribylina, ve které se nachází Muzeum Liptovské
vesnice. Pribylina je od Štrbského plesa vzdálena asi 25km a vlastně se uţ nachází v
Ţilinském kraji. Zhruba 12km odsud leţí Liptovský Mikuláš a přehradní nádrţ Liptovská
Mara, při jejímţ budování v letech 1970-1975 pod hladinou zcela zaniklo celkem osm dědin.
A pávě památky a skvosty lidové architektury z těchto vesniček byly zachráněny přenesením
do lokality v těsné blízkosti obce Pribylina. Staly se tak základem krásného skanzenu, který tu
byl otevřen v roce 1991.
My jsme při příjezdu nejprve úspěšně minuli ne zcela ideálně označenou odbočku ke
skanzenu a neplánovaně jsme tak zavítali do samotné Pribyliny, která se můţe pochlubit
především neobarokním kostelem sv.Kateřiny z roku 1910 a evangelickým neorománským
kostelem postaveným podle projektu
M.M.Harmince v roce 1902.
Samotný skanzen leţí na opačné straně hlavní
příjezdové komunikace a vede k němu pouze
neudrţovaná prašná cesta se štěrkovým
parkovištěm. U stylového vchodu jsme
zaplatili celkem 140sk (80 dospělí, 40
studenti, 20 foto) a mohli jsme se vydat na
prohlídku nevelkého ale nesmírně zajímavého areálu plného typických dřevěných lidových
staveb. Nejdříve jsme zavítali do několika obydlí liptovských zemědělců, následovala exkurze
do malého obchůdku a také do staré vesnické školy. Ovšem největší pamětihodností celého
areálu je přesná kopie ranně gotického kostela Panny Marie z Liptovké Mary. Kostel je
jakousi dominantou skanzenu, je obehnaný stylovou zídkou s doškovou stříškou a věţ kostela
ční vysoko nad střechy okolních budov.
Hned za kostelem jsme se mohli osvěţit v příjemně chladné vodě zdejšího potůčku a poté co
nás zdárně minulo stádo koz se svým pastevcem - ač dobově oblečen, pouţívajíc mobilní
telefon nás nešetrně vrátil do reality 21.století - jsme zavítali do velkého starostova statku
obklopeného několika stylovými sýpkami na obilí. Kousek za statkem naproti hospodářským
17
obydlím jsme mohli obdivovat další z kopií cenných památkových objektů zátopového území
- goticko-renesanční kostel z Paríţkovic, který je nejstarším zemanským sídlem Liptova.
Cestou zpátky ke vstupní bráně jsme ještě minuli dřevěnou zvonici a několik starých stodol a
tím byla prohlídka Muzea liptovské vesnice u konce. Na zpáteční cestě do Štrby jsme se ještě
na chvíli zastavili ve vesničce Podbanské, odkud se naskýtal úţasný výhled na nejzápadnější
štít Vysokých Tater, kterým je majestátní Kriváň (2494m).
Levoča
V úterý 17.7. končí náš pobyt ve Vysokých Tatrách a naše slovenská cesta bude pokračovat
dál na východ. Po silnici E50 se tedy vydáváme přes Svit do Popradu a odtud pokračujeme
dál na východ do slovenských končin i mnou dosud neprobádaných.
Naší první zastávkou byla Levoča - město se 14 000 obyvateli, které je nazýváno Královnou
Spiše. Člověka na první pohled zaujme mohutné gotické opevnění města ze 16.století. První
zmínka o městě je však ještě mnohem starší - uţ v roce 1249 ho ve své listině zmiňuje
uherský král Bela IV. V roce 1271 uţ Levoča vystupuje jako centrum provincie Sasů a uţívá
práva svobodného královského města.Díky své poloze na křiţovatce obchodních cest a díky
uděleným výsadám začalo město prosperovat a své významné postavení si Levoča udrţela aţ
do konce 16.století.
V období prosperity byly vystavěno i mnoho gotických měšťanských domů, které ale byly v
letech 1550 a 1599 zničeny rozsáhlými poţáry. Během dalších století byly postupně budovány
školy, radnice, knihovna a lázně. Ve 20.století se stala Levoča administrativním centrem
ţupního, později okresního významu. V roce 1950 bylo centrum města prohlášeno městskou
památkovou rezervací.
18
Nejvýznamnější stavbou města je bezesporu chrám Sv.Jakuba a proto jsme u mohutné hradby
obočili skrze Košickou bránu na náměstí Mistra Pavla, které si dodnes si zachovalo svůj
středověký obdélníkový tvar o stranách v poměru 3:1. Náměstí patří k největším náměstím
tohoto typu v Evropě a společně se zachovalými renesančními domy svědčí o bohatství města
ve středověku. My jsme na náměstí zastavili hned za zdejší radnicí, která byla přestavěna v
16.století po předchozím poţáru. Dominantou celé stavby je věţ, která byla přistavěna v
letech 1656 - 1661 a původně slouţila jako zvonice. Hned vedle stojí zvenku nenápadný
chrám sv.Jakuba, který byl postaven někdy mezi léty 1330-1350, podle jiných zdrojů moţná
aţ 1370. V průběhu dalších let byly k chrámu postupně přistavovány další části - např.kaple
sv.Juraje z roku 1390 na severní straně, jiţní předsíň s kaplí z roku 1474 dostavěná u
příleţitosti návštěvy krále Matěje Korvína nebo knihovna z roku 1519 tvořící nadstavbu nad
severním portálem. V roce 1494 se Levoči setkali čtyři bratři Jagelovští - mezi nimi polský a
uherský král - a se svými doprovody tu strávili delší čas. Jako památka na toto setkání byla v
zadní části střední chrámové lodě umístěna zdobená dřevěná lavice a také oltář Panny Marie
Sněţné, který je dnes k vidění v přední části chrámu. Díky dobré finanční situaci města a
přítomnosti vysoce vzdělaných farářů došlo v následujících letech k čilému zařizování
interiéru chrámu. Vznikly nové boční oltáře, nástěnné malby a také první varhany.
V první polovině 16.století přichází do města skvělý řezbář Mistr Pavel, který je kromě
mnoha jiných děl autorem také oltáře sv.Jakuba, největší a nejvýznamnější pamětihodnosti
města. Oltář je se svoji výškou 18,62m nejvyšším gotickým oltářem na světě. Dílo je
obdivuhodné nejen svými rozměry, ale také geometrickou vyváţeností a propracovaností
detailů. Oltář byl umístěn do poměrně malého čelního presbytéria, čímţ celé dílo opticky
splývá s architekturou chrámu. Je neuvěřitelné, ţe dřevěný oltář přečkal na svém místě bez
úhony téměř 500 let. Za celou dobu byl pouze třikrát opravován a v letech 1952-1954 prošel
náročnou restaurací, během které byl jedinkrát za dobu své existence rozebrán.
19
Do chrámu se vstupuje pouze organizovaně zhruba kaţdou půlhodinu. Těsně před otevřením
vchodu jsem si uvědomil, ţe naproti v obchodě se prodávají vstupenky, naštěstí jsem si lístek
v hodnotě 60sk stačil koupit včas. Průvodce celou naši početnou skupinku provedl celým
chrámem a kromě hlavního oltáře sv.Jakuba nám podrobně popsal nejen dalších 18 menších
oltářů, ale také chrámové vybavení včetně výše zmíněné lavice bratří Jagelovců, varhan ze
17.století, dřevěné kazatelnice, křtitelnice a lavic jednotlivých rodin levočských měšťanů.
Musím říci, ţe to byla prohlídka nadmíru zajímavá.
čas uţ ale pokročil a před námi byla ještě dlouhá cesta a tak jsme se z náměstí Mistra Pavla
vrátili skrze Košickou bránu zpět na hlavní silnici a pokračovali jsme dál na východ.
Spišský hrad
Z Levoče je to jenom nějakých 16km do Spišského Podhradí, kde už se před námi vynořuje
mohutná silueta Spišského hradu, stojícího na vápencové skále, která převyšuje okolní terén o
dobrých 200m. Se svoji rozlohou přes čtyři hektary patří k největším hradním komplexům ve
Střední Evropě.
Nejstarší částí hradu byla kruhová věţ postavená mezi 11. a 12.stoletím. Tato věţ však o
jedno století déle zanikla a současná kruhová věţ pochází aţ z první třetiny 13.století, tedy ze
stejné doby jako románský palác a další části horního hradu. Na konci 13.století vzniká za
podpory krále Bely IV. Prepoštský palác jako první přístavba k původnímu hradu. V neklidné
druhé polovině 13.století byl hrad svědkem mnoha bojů, v roce 1312 ho marně dobýval Matúš
Čák Trenčínský, načeţ následovala gotická přestavba a rozšíření.
20
V roku 1443 hrad získal Ján Jiskra z Brandýsa, bojující za práva Ladislava Pohrobka. Ten dal
postavit na úbočí hradu malou pevnůstku a posléze také opevnil velké nádvoří, čímţ hrad
začal získávat svoji současnou podobu. V roce 1464 byl hrad darován Imrichovi a Štefanovi
Zápoľským, kteří se zde usídlili a hrad postupně zmodernizovali a dobudovali. V roce 1528
hrad zkonfiskovali Habsburkové, ale uţ o tři roky později ho věnovali Alexiovi Turzovi. Také
Turzovci si hrad přizpůsobili svým potřebám a mnohým budovám dali renesanční charakter.
V roce 1636 získali hrad Csákyovci, kteří ho vlastnili aţ do roku 1945. Ovšem samotný hrad
obývali pouze do 17.století, od té doby tu zůstala pouze vojenská posádka. I ta nakonec po
poţáru v roce 1780 odešla a hrad zpustnul.
Od 80.let dvacátého století je hrad znovu přístupný. My jsme se ovšem vypravili pouze do
Spišského Podhradí, kde jsme si letmo prohlédli Spišskou Kapitulu, coţ je takové malé
městečko obehnané hradbami, jemuţ vévodí dvou věţová pozdně románská katedrála sv.
Martina z let 1245-1273, a posléze jsme se snaţili najít místo s co nejhezčím výhledem na
hrad. Pro fotografování se ukázalo být ideální náměstí a hlavně nádraţí, které leţí přímo pod
hradním svahem.
Čas pokročil a bylo třeba pokračovat v cestě. Asi 10km za Spišským Podhradím jsme najeli
na dálnici a vnořili jsme se do 4822m dlouhého moderního tunelu Branisko, kterým dálnice
překonává stejnojmenné pohoří. Bohuţel dálnice záhy zase skončila a nás čekalo ještě
úmorných 40km do Prešova.
Ulice tohoto třetího největšího slovenského města (94 000 obyvatel) nevypadaly příliš vábně.
Všude neudrţované fasády a ploty z vlnitého plechu. Inu, ocitli jsme se na samém východě
Slovenska. Naštěstí průjezd Prešova byl docela dobře značený, takţe jsme bez potíţí najeli na
dálnici vedoucí na jih do (pro změnu) druhého největšího slovenského města - Košic.
Návštěvu Košic jsme si naplánovali aţ na zpáteční cestu, takţe jsme se prozatím drţeli
výhradně na východním břehu řeky Hornád. Dálnice nás zavedla aţ na nevzhledné sídliště na
okraji města, kde jsme nabrali východní kurz a po silnici E50 jsme zamířili vstříc Slánským
vrchům a Michalovcům. Cesta to byla docela zdlouhavá, a tak jsme byli rádi, kdyţ se před
námi konečně objevilo čtyřicetitisícové okresní město na břehu Zemplínské Šíravy.
Ani v Michalovcích jsme se nechtěli nijak zvlášť zdrţovat - cikánské gheto na jeho okraji nás
v našem rozhodnutí celkem utvrdilo. Nicméně město samotné vypadalo docela sympaticky.
Hodně zeleně, široké hlavní třídy a hlavně dobře značený směr k Šíravě. Brzy jsme najeli na
čtyřproudou rychlostní komunikaci a po několika minutách se před námi objevila široširá
vodní hladina vodní nádrţe Zemplínská Šírava.
Zemplínská Šírava
Vodní nádrţ Zemplínská Šírava je druhou největší vodní plochou na Slovensku. Se svoji
rozlohou 33km2 sice nemůţe konkurovat našemu Lipnu (48,7 km2 ), ovšem zdejší klima,
které patří k nejteplejším v celém regionu, učinilo z vodní nádrţe a jejího okolí důleţité
turistické centrum. Samotná vodní plocha je 11km dlouhá a 3,5km široká. Průměrná hloubka
se pohybuje okolo 9,5m, přičemţ naměřené maximum činí 14m. Její břehy - tedy především
ten severní - obklopuje hned několik turistických center. Mezi nejznámější patří Kaluţa, která
byla i naším cílem. Přes internet jsme si zamluvili několikadenní pobyt v hotelu Eurobus,
který leţí na malém poloostrově, jenţ vybíhá do vodní nádrţe ze severní strany. Aţ do Kaluţi
vede z Michalovců kvalitní široká rychlostní komunikace, která nás bezpečně dovedla aţ k
dobře značené odbočce k našemu hotelu. Po krátké jízdě okolo dalších hotelů a kempů se před
námi na konci poloostrova konečně objevila silueta našeho hotelu.
21
Ubytování proběhlo bez nejmenších problémů, rezervace z internetu zafungovala a my jsme
dostali pěkný pokoj v prvním patře s nádherným výhledem na východní část vodní nádrţe a
pohoří Vihorlat, které se zvedá za jejím severním břehem. A protoţe bylo neskutečné vedro,
museli jsme jít hned vyzkoušet kvalitu zdejší vody. Nutno podotknout, ţe informace o
nejteplejší oblasti Slovenska nelhaly. Jestliţe v Tatrách bylo v nadmořských výškách přes
ticích metrů místy i docela příjemně, na Šíravě v nadmořské výšce dosahující sotva 133m
panovala skutečně vraţedná vedra a teplota vody připomínala čerstvě napuštěnou vanu. Uţ
dlouho se mi nestalo, ţe jsem do vody zahučel bez sebemenšího otuţování a vydrţel jsem tam
více neţ hodinu.
Po osvěţující koupeli bylo třeba doplnit kalorie a otestovat kvalitu zdejší kuchyně. K duhu
přišlo kromě výtečné večeře především vychlazené pivo Šariš i skvělý čokoládový pohár.
Ochlazení to však bylo jen krátkodobé, protoţe teplota vzduchu o nadcházející noci jen
neochotně klesala pod čtyřicet stupňů. Inu, východoslovenské tropy...
22
Další den byl celý ve znamení odpočinku a relaxování střídavě na travnaté pláţi nebo na
našem hotelovém balkónu. Veškeré plány na nějaké výlety do blízkého okolí zcela zanikly ve
vraţedném vedru. Však ona nám trocha té zahálky po plahočení po horách a po dlouhé cestě
na východ Slovenska neuškodila. A hlavní výlet mě přece čekal následující den v pátek...
Užhorod
Cesta na Ukrajinu
Čtvrtek 19.července byl pro mě vyvrcholením naší krátké cesty. Uţ více neţ tři roky jsem do
své cestovatelské statistiky nepřidal ţádnou novou navštívenou zemi a na Šíravě byla tak
blízko dosud neprobádaná Ukrajina. Samozřejmě za těch pár hodin jsem ji nijak zvlášť
probádat nemohl, ale zkrátka jsem se chtěl s touto obrovskou zemí na východě tak nějak
krátce seznámit a oklepnout si ji před nějakou případnou rozsáhlejší návštěvou.
A tak jsem ráno vstal uţ v pět hodin a za ještě poměrně snesitelného dusna jsem se okolo půl
šesté vydal podél severního břehu Zemplínské Šíravy na východ. Prázdnými silničkami jsem
se brzy dostal aţ do okresního města Sobrance, kde jsem se napojil na silnici E50, která mě
zavedla aţ do blízkosti vesničky Vyšné Německé. V souvislosti s výletem na Ukrajinu jsem
řešil jedno zásadní dilema - autem nebo pěšky? Nakonec převáţila druhá varianta neboť jsem
se domníval, ţe pěší přechod hranice bude rychlejší. Známí v Táboře mě totiţ varovali, ţe
nedávno strávili na Slovensko-Ukrajinské hranici v autě více neţ pět hodin! A tolik času jsem
přece jen neměl.
Zbývalo tedy vyřešit otázku parkování. Naštěstí se za odbočkou k celnici nacházelo malé
parkoviště, kde jsem mohl auto nechat. S foťákem a pasem v ruce jsem se tedy vydal vstříc
nové zemi. Rostoucí fronta aut uţ na slovenské straně mě jen utvrdila ve správnosti mého
rozhodnutí jít pěšky. Bohuţel celníci byli jiného názoru. Celnice je pouze pro automobily pěšky se tudy projít nedá! To jsem tedy nečekal. Nedalo se nic dělat, vrátil jsem se zpátky pro
auto a chca nechca jsem se zařadil do nepříliš optimisticky vypadající fronty aut. Ze třech
dlouhých jsem si vybral tu dlouhou. Bylo 6,27hod.
Trvalo to asi čtvrt hodiny neţ jsem se pomalu došoural na slovenskou celnici. Tady mě čekala
pouze kontrola pasu a technického průkazu od auta. Dál nezbývalo neţ čekat, aţ Slováci
zvednou v našem pruhu závoru a pustí nás dál. Bohuţel za závorou následovala další kolona
stojících aut, které se z tří slovenských pruhů sjíţděli do jednoho ukrajinského. Za zatáčkou
auta mizela z dohledu, takţe se dalo stěţí odhadnout, co se tam asi děje.
Za závoru jsem se dostal asi po další
čtvrthodině čekání a přesně v 7,28 jsem zdárně
šouravou jízdou minul hraniční modroţlutý
patník. Následovala nejdelší fáze čekání - další
tři čtvrtě hodinu mi trvalo zdolání asi 100m
úseku k prvnímu vojákovi. Začala dlouhá
ukrajinská procedura a razítkování. Nejdříve
jsem od vojáka dostal orazítkovaný papírek s
číslem auta, SPZ a počtem osob ve voze. S
tímto papírkem bylo třeba absolvovat
veškerou proceduru na celnici spojenou se
zábavnou hrou "Posbírej všechna razítka nebo
vypadneš". Dále jsem dostal imigrační
formulář a voják mi ještě důrazně připomněl,
ţe mám schovat foťák do kastlíku a rozhodně
nemám na celnici nic fotit. Potom ještě
autoritativně mlel cosi ukrajinsky, čemuţ jsem nerozuměl a mumlajíc šel "odbavit" další auto.
23
Za vojákem se fronta opět dělila, tentokrát pouze do dvou pruhů. Auta se do nich řadila vţdy
na pokyn dalšího vojáka. Tady uţ následovalo čekání na samotnou celní proceduru. Toto
čekání jsem si krátil sledováním celního mumraje, prohlídkou cedule "písek" se šipkou dolů,
kde - nebudete tomu věřit - byla malinká hromádka písku, či pozorováním venčení statných
sluţebních psů, kdy jsem byl docela rád, ţe nejdu pěšky.
Konečně na mě přišla řada - byl jsem u celního okénka. Samozřejmě jsem musel vystoupit z
auta a jít pas a vyplněný formulář odevzdat osobně. Oficír chtěl ještě vidět technický průkaz a
zelenou kartu, potom vše pomalu a pečlivě naťukal do počítače. A začal vyzvídat: Kampak ţe
jedu? Do Uţhorodu. A dál? Nikam, jen do Uţhorodu. Jenom do Uţhorodu? Jojo, jen do
Uţhorodu. A kam v Uţhorodě? Tak to uţ mě rozhovor přestával bavit, obzvlášť, kdyţ mi
docházela zásoba mé chabé léta nepouţívané ruštiny. No, prostě do Uţhorodu, do centra, na
hrad. Što takoje grad? No, prostě hrad! Naštěstí se za oficírem objevila nějaká důstojnice a
začala dotěrnému celníkovi cosi tlumeným hlasem vysvětlovat. Celník se krátce zadumal.
Trapné ticho, kdy jsem přemýšlel, jak se řekne rusky hrad, přerušilo vysvobozující čtvero
klapnutí razítka - do pasu, na imigrační bumáţku, na kus formuláře, který zůstal na celnici a
na můj průvodní papírek. Prima, splnil jsem čtyři levely najednou!
Následovala celní kontrola, kdy další důstojník pečlivě, razantně a autoritativně prosmýčil
všechna zákoutí a záhyby mého auta. Nic z toho, co vyndal z kastlíku, bočních kapes ani z
kufru samozřejmě nevrátil na své místo, takţe jsem po něm průběţně vše uklízel já.
Následovala otázka, jestli mám něco k proclení a jestli mám razítko od doktora!Tak to uţ bylo
moc! Od jakýho doktora? Naštěstí to asi byla přezdívka dalšího celníka, který se za chvilku
přihnal s dalším razítkem na průvodní papírek. Ufff! Davaj! Měl jsem to za sebou...A ještě
ne..Ještě jsem musel odevzdat průvodní lístek se všemi razítky poslednímu vojákovi. Ten je
zkontroloval, ţe jsem splnil všechny levely a pokynem ruky mě pustil na Ukrajinu. Bylo 8,45.
No, mohlo to být horší...
Tak tedy vzhůru do nové země. Okolo bábušek-vekslaček nabízejících výměnu peněz a okolo
odbočky na Perečyn přímo do města. Byl jsem zvědavý, jak na mě bude působit Ukrajina v
porovnání s východním Slovenskem, která je uţ samo o sobě malinko zaostalejší. Nutno říci,
ţe přechod hranice posune člověka zase o pár let zpátky proti proudu času. Rozbitá silnice,
nepořádek a kde se vzaly tu se vzaly staré opotřebované nákladní prdolety pamatující snad
ještě Gagarina.
Chvíli jsem se zdárně drţel značky "centrum" oprášejíc své dávné znalosti azbuky. Najednou
ale cedule zmizela. A tak jsem jel celkem nevzhlednými ulicemi pořád rovně. Záhy jsem se
ocitnul na sice poměrně sympatickém předměstí s mnoha novými baráčky, ale pomalu mi
začínalo být jasné, ţe tudy asi cesta do centra nepovede. Město pozvolna končilo a tak jsem
doslova přelétl ţelezniční přejezd a na ušmudlané křiţovatce, která si mohla o asfaltu nechat
tak akorát vyprávět, jsem odbočil na silnici vedoucí přesně opačným směrem. Sice to taky
nebylo to pravé ořechové, ale směr jsem nabral přece jen o něco lepší. Silnice mě zavedla aţ
na socialisticky vyhlíţející odporné průmyslové předměstí. V dálce jsem naštěstí zahlédl
nablýskané kopule pravoslavného chrámu, takţe jsem se alespoň trochu zorientoval. Veden
svým geodetickým instinktem jsem se průběţně prokličkoval aţ k nové moderní budově
uţhorodského nádraţí a odtud uţ vedla široká hlavní třída aţ ke katedrále.
24
Historie
Moderní pravoslavná katedrála je jednou z nejhezčích staveb tohoto města, ve kterém dnes
ţije více neţ 130 000 obyvatel. Historie Uţhorodu sahá aţ do 9.století, kdy se tu poprvé
usídlili Slované, přesněji řečeno Bílí Chorvaté. Ti zde zaloţili první opevnění, ve kterém od
roku 897 pobýval velkomoravský kníţe Laborec. Ten však byl na začátku 10.století poraţen
výbojnými Uhry. Kníţeti se sice podařilo uprchnout, ale na svém útěku se nakonec údajně
utopil v řece, která dnes nese jeho jméno a mimo jiné protéká například Michalovcemi. Město
i celá Panonská níţina pak přešla do rukou Arpádovců, kteří zde vládli aţ do roku 1241, kdy
město vypálila tatarská vojska. Na příkaz uherského krále Bely IV. se v roce 1248 začal
budovat nový Uţhorod - Ungvar, který se stal záhy sídlem uherských kancléřů. Jeden z nich
Petro Petuni zde v roce 1315 povstal proti králi a po následném potlačení povstání o tři roky
později dostala město do vlastnictví rodina italských hrabat Drughetů. Za jejich vlády v roce
1430 získal Uţhorod královská privilegia, ovšem v roce 1514 bylo město zcela zničeno
během Doţiho povstání. Po rozpadu Uherského království po bitvě u Moháče v roce 1526
připadl obnovený Ungvar Centrálním Uhrám spravovaným Turky, ale v několika
následujících letech jej násilně anektovalo Sedmihradsko, později jej obsadila rakouská
vojska a v roce 1564 se město dostalo znovu pod nadvládu Sedmihradska. V roce 1691 došlo
k opětovnému sjednocení Uher a pod nadvládou Uhrů zůstalo město aţ do první světové
války. V Uţhorodu se dařilo obchodu a město vzkvétalo natolik, ţe na konci 18.století začalo
s výstavbou na levém břehu řeky Uţ, dále byla postavena ţeleznice, elektrárna a od roku 1897
mělo město telegrafické spojení s Budapeští. Po prohrané 1.světové válce zůstal pod správou
Maďarů pouze levý břeh řeky, městskou část na pravém břehu obsadili 12.ledna 1919
českoslovenští legionáři. 10.září 1919 se stal Uţhorod hlavním městem Podkarpatské Rusi,
která se na základě dohody z Saint-Germain stala součástí Československa. Město znovu
zaznamenalo ekonomický růst, ovšem 2.listopadu 1938 připadl Uţhorod a celá jiţní část
Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zbytek Rusi získal nakrátko autonomii,ale 18.března 1939
obsadili celou Karpatskou Ukrajinu maďarská vojska. Uţhorod byl osvobozen aţ 27.října
1944 a ihned po osvobození začala ve městě fungovat československá správa, ale hned v
listopadu byla vytvořena samostatná komunistická strana, která souhlasila s přičleněním celé
Rusi k Sovětskému Svazu. Na nátlak vedení SSSR k tomu došlo 29.června 1945 a Uţhorod se
stal součástí Ukrajinské SSR. V roce 1991 získala Ukrajina nezávislost a Uţhorod se stal
střediskem správní oblasti Zakarpatská oblast.
25
Prohlídka města
Od moderní fotogenické katedrály je to uţ jenom kousek do centra. Stačí přejet řeku Uţ a
najít nějaké místo na zaparkování. Jedno z mála volných míst se mi podařilo najít na nábřeţí
hned u lipové aleje. Ta mě po chvíli zavedla aţ k pěšímu mostu přes řeku, u kterého začíná
překvapivě pěkná pěší zóna s několika restauracemi a moderními obchody. Hned u mostu
jsem také našel Teatrálnu plóščaď s pěknou budovou bývalé synagogy z roku 1902, ve které
dnes sídlí regionální filharmonie.
Pěší zóna - neboli Bulvár Korzo - mě zavedla aţ k nedalekému římsko-katolickému kostelu.
Tato nevysoká stavba celkem vkusně zapadá mezi okolní pečlivě udrţované domy a nijak
nenarušuje příjemný ráz pěšího korza. Od kostela jsem pokračoval vlevo do ulice Kapitulnja,
která pozvolna stoupá na návrší ke zdejšímu hradu. Stoupání končí u krásné dvouvěţaté
řeckokatolické katedrály z roku 1648. Tato klasicistní stavba je skutečnou dominantou centra
Uţhorodu - rozhodně viditelnější neţ nedaleký hrad.
U mohutného hradního opevnění jsem se rozhodoval, co podniknu dál. Opět začínalo být
neskutečné vedro a vzhledem k tomu, ţe jsem neměl tušení, jak dlouho se budu smaţit v autě
na slovenské hranici, rozhodl jsem se oţelet návštěvu nedalekého skanzenu a vydal jsem se od
hradu zpátky na pěší zónu. Ulicí Duchnoviča jsem se dostal aţ na nevelké náměstí
Korjatoviča. Tady pěší zóna končila, čemuţ také také odpovídal vzhled některých budov. Na
konci širokého prostranství jsem našel parkoviště maršrutek - zdejších taxíků, které fungují
jako zajímavá alternativa k místní i meziměstské veřejné dopravě. Z celého parkoviště mě
nejvíce zaujala zvláštní nevysoká plechová bouda s honosným nápisem "Maršrut kafé terasa".
No, byl to asi nějaký "fajnovější" podnik. Já jsem raději pokračoval v procházce dál ulicí
26
Podgradskaja s nadějí, na nějaký pěkný výhled - jak uţ název ulice napovídal - na zdejší hrad.
Bohuţel, panorama se nekonalo, hrad nebyl z ulice vůbec vidět a jedinou fotku jsem tak
věnoval vozidlu zdejší autoškoly. Při pohledu na rozpadající se obstaroţní Ladu mi bylo
adepta silničního provozu skoro líto. Jinak kdyţ uţ zmiňuji automobily, musím říci, ţe mě kromě autoškoly - vozový park obyvatel Uţhorodu docela mile překvapil. Ulicemi města se
prohánějí všechny moţné zahraniční značky, coţ je vhledem k ekonomickým moţnostem
uţhorodských obyvatel docela s podivem. I kdyţ nějaký ten ţigulík se občas přece jen najde...
Přes korzo jsem se vrátil zpátky k pěšímu mostu přes Uţ. Krátce jsem přešel na druhou
stranu, abych omrknul Petefiho náměstí a potom jsem uţ zamířil zpět do lipové aleje, která je
mimochodem nejdelší v celé Evropě (nebo dokonce na světě?). Alej lemuje Nábřeţí
„nezaleţnosti“ a stín vzrostlých lip přímo vybízí k poklidné procházce podél řeky. Já jsem
zamířil alejí rovnou k autu, abych se pokusil najít co nejkratší cestu ke slovenské hranici.
Kupodivu se mi to podařilo mnohem lépe neţ ráno. Naprosto přesně jsem poznal křiţovatku,
na které jsem při příjezdu neodbočil. Mohl jsem si tak ušetřit spoustu času, ale zase bych se
nepodíval na předměstí.
Cestou na hranice jsem se zastavil celkem dvakrát - nejdříve v moderním klimatizovaném
supermarketu a potom u nevzhledného restaurantu ve stylu Disneylandu, který se do
Uţhorodu hodil asi jako chrám Vasila Blaţeného na Broadway.
Návrat na Slovensko
Při příjezdu na ukrajinskou hranici jsem se nevyhnul malému incidentu s hlídkujícím
vojákem. Nějak jsem přehlédnul stopku a zastavilo mě aţ vojákovo volání a gestikulování.
Spustil na mě něco jako "co blbneš, nevidíš tady tu stopku?" a ukazujíc na ceduli 5km/h mě
nezapomněl upozornit, ţe jsem jel i "dost" rychle. "Tak teď fakt nevím, co s tebou mám dělat.
Nevím", krčil mladý saldát rameny a čekal, jestli náhodou nepřijde nějaký ten úplateček.
27
Nepřišel a tak mě po chvilce čekání a kontrole pasu vykázal do odstavného pruhu. A zase
opakoval: "Fakt nevím, co s tebou mám dělat". Následovalo další okaté čekání na úplatek,
které jsem v klidu opětoval pouze úsměvem. "Eh, davaj...", rezignoval vojín na rychlý
přivýdělek a pustil mě dál.
Na ukrajinské celnici byla ta tam dlouhá fronta z rána a já jsem se zařadil za pouhá dvě auta.
Následovala kontrola pasu, techničáku, odevzdání zbytku imigrační bumáţky a přesun ke
slovenským kolegům. Tam vše probíhalo naprosto stejně (aţ na tu bumáţku), akorát chtěl
slovenský celník otevřít kufr a zeptal se, jestli něco nepřiváţím. Po mé záporné odpovědi mi
uvolnil cestu zpět na Slovensko. Celá hraniční procedura trvala asi dvacet minut!
Na zpáteční cestě jsem si ještě naplánoval malou odbočku. V obci Tibava jsem se vydal
severovýchodním směrem zpátky na slovensko-ukrajinské pomezí. Ztracena v lesích tu leţí
vesnička Inovce a v ní národní kulturní památka - řeckokatolický dřevěný kostelík
Archanděla Michaela z roku 1836. Nevelkou ale o to malebnější stavbičku s doškovou
střechou jsem našel docela rychle na svahu nad vesnicí u místního hřbitova. Kostelík je
opravdu krásnou ukázkou lidové architektury 19.století, která určitě stála za vidění i za tu asi
30km zajíţďku.
Z Inovců jsem se vrátil zpátky do Tibavy a přes Sobrance jsem zamířil zpátky k Zemplínské
Šíravě, kde uţ na mě čekala Radka s Chelsinkou. Společně jsme zbytek horkého dne strávili jak jinak - ve vodě.
28
Košice
Pátek byl posledním dnem naší slovenské cesty. Původně jsme ještě chtěli strávit víkend ve
Slovenském ráji, ale protoţe u našich východních sousedů (a nejen u nich) panovala opravdu
pekelná vedra, rozhodli jsme se raději pro přímý návrat. Téměř 700km dlouhou zpáteční cestu
jsme si ale přesto zpříjemnili několika zastávkami.
Nejdříve jsme se rozloučili se sympatickými Michalovcemi a přes Slanské vrchy jsme
zamířili do Košic. Centrum města bylo docela dobře značené, tedy aţ do chvíle neţ jsme se k
němu skutečně přiblíţili, a tak jsme poměrně brzy zaparkovali v Mojmírově ulici hned vedle
Hlavního náměstí.
Jak jsem se jiţ během cesty zmínil, Košice jsou s 242 000 obyvateli druhým největším
slovenským městem a přirozenou metropolí východního Slovenska. První zmínka se datuje do
roku 1230, jiţ v roce 1342 získaly privilegia svobodného královského města a v roce 1369
byly prvním evropským městem s erbem. Díky tomuto postavení vzkvétala ve městě řemesla,
obchod i umění. V roce 1657 byla zaloţena jezuitská univerzita se třemi fakultami, v té době
nejvýchodnější univerzita v Evropě. V 18.století nastal v důsledku stavovských povstání a
ochromení obchodu tureckými výboji úpadek. Město ztratilo svůj význam a do 19.století
vstoupily Košice jako malé venkovské město se 6000 obyvateli. Zlom nastal o necelé půl
století později, kdy ve městě začaly vyrůstat první továrny. V roce1856 byl zaveden telegraf a
5.července 1860 dorazil do Košic i první vlak. O deset let později se uţ ţeleznice rozbíhala
celkem do třech směrů. Košice se staly moderním průmyslovým městem a dnes se na jejich
okraji nachází největší průmyslový podnik Slovenska - Východoslovenské ţelezárny.
29
Vzhledem k porci kilometrů, které jsme ještě měli před sebou, nebylo opravdu času nazbyt, a
tak jsem spěšně vyrazil na zběţnou prohlídku historického centra. Srdcem města je Hlavní
ulice, která se po několika desítkách metrů rozšiřuje a volně přechází v Hlavní náměstí, které
tak získává podivný vřetenovitý tvar. Uprostřed náměstí stojí několik důleţitých staveb,
kterým nepřehlédnutelně vévodí majestátní dóm sv.Alţběty. Ještě neţ jsem došel k
samotnému dómu, zastavil jsem se v parku na konci hlavní ulice, kde je k vidění výše
zmiňovaný městský erb z roku 1369. O několik desítek metrů dál park končí u pěkné gotické
kaple sv.Michala, která pochází pravděpodobně ze 14.století, a která stojí v těsném sousedství
dómu, jehoţ stavba byla zahájena okolo roku 1378 na místě původního farského kostela, který
byl také zasvěcen sv.Alţbětě, a který vyhořel. Stavba gotické katedrály trvala více neţ sto let
a výstavbou presbytéria ji aţ v roce 1508 završil Mikuláš Krompholz z Nisy. Dóm má podobu
pětilodního chrámu v rozměrech, které jsou pro tuto oblast skutečně ohromující.
Čím je kaple sv.Michala pro dóm při pohledu z jihu, tím je Urbanova věţ na severu. Věţ
vznikla přestavbou původní gotické stavby z přelomu 14.a 15.století. V roce1628 ji dokončil
prešovský stavitel Martin Lindtner. V porovnání s dómem působí čtyřpatrová věţ skutečně
nenápadně.
Hned za Urbanovou věţí začíná další malý parčík, ve kterém se nachází nově
zrekonstruovaná fontána a za ní dotváří malebnou kulisu průčelí budovy Státního divadla z
roku 1899. Za divadlem se přede mnou otevřela poslední část Hlavního náměstí. Záhony
květin doplněné stylovými lucerničkami a zakončené 14m vysokým Morovým sloupem dílem stavitelů Tornyossiho a Grimminga z roku 1723. Místo dnes vypadá velice idylicky, ale
kdysi tu bývalo popraviště. Samotný sloup je nejkrásnější gotickou sochařskou památkou ve
městě. Kamenný podstavec s plastikami Jozefa, Sebastiána a Ladislava obklopuje plot s
dalšími pěti sochami na kamenných pilířích. Na vrcholu sloupu se nachází plastika Panny
Marie. V letech 1996-1998 prošla památka rekonstrukcí a kromě čtyř soch na oplocení bylo
vše nahrazeno odlévanými kamennými kopiemi.
30
Za Morovým sloupem se náměstí opět zuţuje a volně přechází v Hlavní třídu. Moje prohlídka
tady končila a tak nezbývalo něţ se vrátit k autu, abychom mohli pokračovat v dlouhé cestě.
Díky dobrému značení jsme brzy najeli na dálnici směrem do Prešova a odtud jsme po stejné
trase jako v úterý pokračovali přes Levoču a Poprad aţ do podhůří Vysokých Tater
zahalených do mlhavého oparu. Krátce jsme se zastavili ve Štrbě, kde si Radka nakoupila
nějaké sýry, a potom jsme uţ opět najeli na dálnici, která nás zavedla aţ do Ruţomberoku.
Vlkolínec
Nedaleko Ruţomberku nás ještě čekala poslední zastávka. Nejdříve bylo třeba odbočit ze
silnice E50 na jih směrem na Banskou Bystrici a za obcí Biely Potok správně trefit odbočku
do strmě se zvedajících kopců Velké Fatry. Příkře stoupající úzká silnička nás po okraji
Revúcej doliny zavedla aţ na malé parkoviště u vesničky Vlkolínec, která se tu krčí schovaná
pod vrchem Sidorovo v nadmořské výšce 718m. Mezi zdejšími 55 baráčky, z nichţ 18 jich je
celoročně obydlených, je k vidění mnoho ukázek typické dřevěné architektury horského a
podhorského typu. Díky tomu byl Vlkolínec v roce 1993 zanesen do seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO jako unikátní architektonický komplex.
Podle pověsti je prý název vesnice odvozen od zdejšího výskytu vlků. Pravděpodobně první
dochovaná zmínka o Vlkolínci je z roku 1376, kdy byla obec uvedena jako jedna z částí
Roţomberka. V roce 1625 měla vesnice čtyři sedlácké a pět kovářských usedlostí. Nejvyššího
počtu obyvatel pak Vlkolínec dosáhnul v roce 1869, kdy tu ţilo celkem 345 lidí. Nejvyšší
počet stavení byl ve vesnici zaznamenán v roce 1944, kdy tu stálo celkem 82 domů, ovšem
během Slovenského národního povstání v říjnu téhoţ roku část obce vyhořela. Do dnešních
dnů se tak zachovala svahová vesnice s hlavní páteřní komunikací. Její osu tvoří upravené
koryto potoka, který protéká vesnicí sveden do kamenných a dřevěných ţlabů. Po obou
stranách zpevněné cesty stojí dřevěné srubové domy s kamennými podezdívkami, s
31
barevnými pastelovými omítkami a se střechami pokrytými upraveným šindelem. Obec tak
představuje nejzachovalejší a nejucelenější urbanistický celek původních lidových staveb ve
Střední Evropě.
Při vstupu do vesnice jsme nejdříve museli zaplatit celkem 80sk (40sk dospělí, 20sk studenti a
20sk poplatek za focení) a hned jsme mohli začít obdivovat barevné dřevěné roubenky po
levé straně příjezdové komunikace. Asi čtvrtou stavbou od začátku vesnice je tzv.Rolnický
dom - ţlutá roubená stavba č.p.9017, ve které se nachází muzeum s expozicí bydlení ve
Vlkolínci. O něco výše se silnice rozšiřuje a tvoří jakousi dlouhou náves. Hned na okraji této
návsi stojí roubená rumpálová studna, která kdysi slouţila jako jediný zdroj pitné vody.
Kousek nad studnou jsme si mohli prohlédnout dvoupodlaţní dřevěnou zvonici, jejíţ vnější
stěny jsou pokryté šindelem stejně jako střecha zakončená kříţem. Zvonice pochází z roku
1770 a kdysi rozdělovala Vlkolínec na
dolní a horní část, stejně jako dělila
obyvatele vesnice na "Niţňanov a
Vyšňanov". Podél široké cesty v horní
části vesnice jsme si mohli
prohlédnout jednotlivé dřevěné domy
a hlavně jsme se mohli osvěţit v
příjemně chladné vodě místního
potůčku. Výšlap k hornímu konci obce
nás v úmorném vedru zavedl aţ k
místnímu obchodu, který se nachází v
jednom z posledních baráčků. Na
zpáteční cestě jsme si ještě prohlédli
barokně-klasicistní kostel a pomalu jsme se vrátili zpátky na parkoviště před vesnicí,
abychom v rozpáleném autě pokračovali zpátky do údolí. Před nájezdem na hlavní silnici
jsme na břehu Bílého potoka podnikli poslední zastávku v příjemném motelu Vlčí dvůr,
abychom se posilnili a osvěţili před dlouhou cestou domů. Po výborném obědě jsme se ještě
stavili v malém obchůdku před motelem, abychom nakoupili sýry všeho druhu. Jako
pozornost jsme od paní prodavačky dostali trochu ţinčice, coţ je nápoj vyráběný z ovčí
syrovátky. Nicméně vzhledem k pivu, které jsme měli k obědu, zůstalo pouze u drobného
koštování. Přece jen cesta byla dlouhá...
Z Ruţomberku jsme pokračovali opět po silnici E50 přes Martin do Ţiliny. Zde jsme pro
návrat zvolili trasu Bytča-Roţnov pod Radhoštěm a do Plané nad Luţnicí jsme přes Brno,
Humpolec a Pelhřimov dorazili okolo šesté hodiny.
32
Nitra
Naše poslední výprava na Slovensko vedla na začátku listopadu do Nitry. Do města pod
Zoborem jsme se s Radkou letos vypravili uţ podruhé, protoţe uţ v březnu jsme se s naší
kokřicí Chelsea úspěšně zúčastnili národní výstavy psů Nitracanis. Na podzim se během
prvního listopadového víkendu konaly hned dvě další výstavy - mezinárodní Nitracanis v
sobotu a o den později následovala klubová výstava slídičů. A tak jsme se opět vydali na
cestu, ovšem tentokrát s námi vedle Chelsea cestovala i naše černobílá kokří slečna Peggy.
Kromě nového psího člena jsme na cestu přibrali i jednoho "dvounohého" spolucestovatele na Slovensko s námi totiţ vyrazil i radčin bratr David.
Z Plané nad Luţnicí jsme vyrazili v pátek dopoledne a 400km dlouhou cestu jsme si pouze na
Moravě zpříjemnili odbočkou k památníku bitvy tří císařů u Slavkova. Jinak jsme úsek od
Humpolce aţ do Nitry hladce prosvištěli po dálnici a rychlostní komunikaci. V Bratislavě
jsme si mohli poprvé vychutnat průjezd novým 1,5km dlouhým tunelem Sitina, čímţ se
průjezd hlavním městem stal naprosto hladkým a bezproblémovým.
Pro nadcházející dvě noci jsme si v Nitře vybrali, stejně jako v březnu, útulný penzion U krba,
který stojí v klidné vilové čtvrti a zároveň blízko u výstavního areálu Agrokomplex. Já jsem
se navíc těšil, ţe oproti březnovému výletu budu mít o víkendu čas na pořádnou prohlídku
města, coţ se nakonec splnilo přesně podle mých představ.
Západoslovenská Nitra je správním centrem Nitranského kraje a s téměř 85 000 obyvateli (v
r.2006) je pátým největším slovenským městem. Historie zdejšího osídlení sahá aţ do doby
před 6000 let, kdy zdejší území obývali první zemědělci. Ve 4.století př.n.l. se v kotlině pod
Zoborem usadili Keltové a na konci 5.století se tu usídlili první Slované, kteří poloţili základy
současného města. Na počátku 9.století uţ byla Nitra důleţitým politickým, vojenským i
hospodářským centrem. V té době uţ patřily oblasti zahrnující dnešní jihozápad Slovenska k
Nitranskému kníţectví, které spravoval kníţe Pribina. Kníţe, ač sám pohan, dal v Nitře okolo
roku 822 vysvětit první křesťanský kostel. V roce 833 byl Pribina z Nitry vyhnán a jeho
kníţectví ke svému připojil moravský kníţe Mojmír. Tento krok je označován za vznik
Velkomoravské říše, která měla jedno z důleţitých center právě v Nitře. Na vrcholu slávy se
ale Nitra ocitla aţ za vlády kníţete Svatopluka. V té době uţ měla městský charakter a v roce
880 papeţ v Římě vysvětil prvního nitranského biskupa Bavora Wichinga. Na místě
původního slovanského hradiště na skalnatém vápencovém vršku byl zaloţen hrad, který se
stal biskupským sídlem. V roce 1248 král Béla IV. povýšil Nitru na svobodné královské
město, ale uděleným výsadám se Nitra příliš dlouho netěšila, protoţe uţ o 40 let později
město věnoval nitranskému biskupství král Ladislav IV. Středověká Nitra rozdělená na Horní
a Dolní město, často zpustošená cizími vojsky, tak zcela ztratila svoji politickou důleţitost a
významná zůstala pouze jako biskupské sídlo. K rozvoji a obnově města došlo aţ v polovině
33
18.století. V důsledku dalšího stavebního rozvoje v 19.století překročil počet obyvatel 10 000
a správu města převzal magistrát zaloţený v roce 1873. K dalšímu rozvoji došlo aţ po druhé
světové válce.
My s Davidem jsme si návštěvu města rozloţili do dvou dnů tak, abychom nepřišli o nic
důleţitého na výstavišti a abychom zároveň navštívili všechny podstatné památky. Do centra
jsme se tak poprvé vydali v sobotu dopoledne. Naším cílem bylo nejdříve Horní město a
především hrad, který se majestátně tyčí nad městem. Po krátkém bloudění v úzkých
nitranských uličkách se nám podařilo zaparkovat u Ţupního domu z roku 1777, který je díky
svým dispozicím a rozměrů skutečně nepřehlédnutelný a který tvoří pomyslnou hranici mezi
Dolním a Horním městem. Úzkým průjezdem v pravém křídle této secesní budovy jsme se
dostali k františkánskému kostelu sv.Petra a Pavla. Tady jsme mohli pokračovat rovně
Královskou cestou přímo k hradu nebo vpravo Sámovou ulicí na Pribinovo náměstí a k hradu
se tak dostat malou oklikou. Zvolil jsme druhou moţnost a na nedalekém náměstí jsme si tak
mohli kromě dvoupatrové barokní budovy velkého semináře postavené v letech 1767 – 1770
prohlédnout i sochu samotného kníţete Pribiny.
Schodiště, kterým jsme se napojili na Královskou cestu, nás z Pribinova náměstí zavedlo aţ k
bronzovému sousoší Cyrila a Metoděje od akademické sochařky Ľudmily Cvengrošové, které
na svém místě stojí teprve od roku 1990. Od sousoší uţ to byl jenom kousek na vrchol
schodiště k Morovému sloupu z roku 1750 od rakouského sochaře M.Vogerla. Bohuţel byla
celá památka kvůli rekonstrukci obehnaná bedněním, takţe jsme toho z barokní architektury
sloupu moc neviděli. Prohlédnout jsme si tak mohli pouze pozlacenou sošku panny Marie
stojící na zeměkouli na vrcholu celého vzácného díla.
34
Kamenný most začínající naproti sloupu nás uţ ale neomylně vedl do hlavní památky Horního
města - nitranského hradu. Prošli jsme tedy barokní branou, která stejně jako mohutné hradby
pochází z roku 1673. Kamenný průchod nás skrze hospodářskou budovu zavedl aţ na nádvoří
ke schodišti k hradní katedrále, která je nejvýznamnější a nejcennější kulturní památkou
celého hradního komplexu. Katedrála se skládá ze tří chrámových budov - kostela
sv.Emeráma, horního a dolního kostela. My jsme se nejdříve vydali postraní branou na hradní
šanc, odkud nás kamenné schodiště zavedlo na malé nádvoří u prvně jmenovaného kostela,
který pochází z 11.století a je tak nejstarší částí celé katedrály. Na nádvoří nás kromě mohutné
hradby a zamříţované studny zaujal především otvor s cihlovým schodištěm. Kdyţ jsme plni
zvědavosti sestoupili aţ na konec schodiště, zjistili jsme, ţe jsme vstoupili přímo do
biskupské krypty. Jak jsme se posléze dozvěděli, podobných krypt je pod katedrálou hned
několik a normálně přístupné nejsou. O některých svátcích bývají některé krypty zpřístupněné
a my jsme měli o prvním listopadovém víkendu zrovna štěstí.
Z krypty jsme se přesunuli do dolního kostela, který je naopak nejmladší částí katedrály. V
letech 1621-1642 ho dal postavit biskup Telegdy a se sousedním starším horním kostelem jej
spojuje široké schodiště, které překlenuje 160cm výškový rozdíl mezi oběma stavbami. V
dolním kostele jsme se úspěšně přifařili k prohlídce, která se odehrávala střídavě v anglickém
a ruském jazyce. Průvodce nám kromě oltáře ukázal i tři náhrobky nitranských biskupů z 15. a
16.století a zavedl nás do horního gotického kostela, jehoţ výstavba probíhala v letech 13331335. Tam jsme si prohlédli mohutné varhany, fresky na stěnách a stropu, hlavní barokní oltář
a křtitelnici z roku 1643. Průvodce nám ještě ukázal okna vedoucí do biskupské loţe, ale to uţ
jsme exkurzi pomalu opouštěli. Po schodišti s kamennými barokními sochami světců jsme se
vrátili zpátky na hlavní nádvoří, odkud jsme zamířili k jihozápadní hradbě v naději, ţe se nám
odtud naskytne nějaký ten panoramatický výhled na město. Výhled se bohuţel nekonal a tak
jsme si pouze prohlédli dvouposchoďový biskupský palác, jehoţ základy pocházejí ze
středověku, a po Královské cestě jsme zamířili zpátky k ţupnímu domu a k autu.
35
Následovala exkurze do Dolního města. Jeho nepřehlédnutelnou dominantou jsou věţičky
klášterního komplexu Piaristů, které nás neomylně zavedly do Piaristické ulice na malé
náměstíčko před klášterem. Samotný dvou věţový chrám dal v roce 1742 postavit rektor
Adolf Nemčéni na místě starého nevyhovujícího kostela. Od kláštera se nám naskytnul docela
pěkný výhled na zbytek Dolního města, kromě nepřehlédnutelné věţe dalšího klášterního
komplexu - řádu milosrdných sester sv.Vincenta de Paul - nás zaujala zvláštní budova s
několika kupolemi, tudíţ jsme se rozhodli, ţe budovu najdeme a prozkoumáme.
Autem jsme se proto přesunuli do Krupelné ulice poblíţ centrálního náměstí, odkud nás naše
pátrání zavedlo aţ na Štefánikovu třídu, která je hlavní městskou pěší zónou. Třída ústí na
rozlehlé Svatoplukovo náměstí s pěkným výhledem na hrad a s ne zcela vkusnou moderní
budovou divadla Andreje Bagara. Naše další kroky vedly do Kupecké ulice a k malé barokní
kapli sv.Michala z roku 1739. Odtud jsme pokračovali Farskou ulicí k jiţ zmíněnému
klášternímu komplexu řádu milosrdných sester sv.Vincenta de Paul s novorománským
kostelem Navštívení panny Marie z roku 1854. Tady uţ jsme pomalu přestávali doufat, ţe
tajemnou budovu s kupolemi najdeme, kdyţ ji David konečně zahlédnul v jednom z průjezdů.
Tajemství bylo rozluštěno - jednalo se o městskou synagogu, která tu v letech 1910-1911
vznikla podle projektu Leopolda Baumhorna v maursko-byzantském stavebním stylu. Díky
generální opravě, která probíhala v letech 1983-2003, vypadá budova jako nová a mezi okolní
zástavbou září jako skutečný klenot.
U synagogy jsme s Davidem usoudili, ţe uţ těch památek bylo pro dnešek dost, a tak jsme
vyrazili na výstaviště, abychom sledovali klání našich čtyřnohých svěřenkyň. Vítězství Peggy
v konkurenci dalších čtyř soupeřek bylo skvělou tečkou za velice vydařeným dnem.
36
V neděli jsme opět odvezli Radku na výstaviště, a protoţe ten den šla soutěţit pouze Peggy,
která jako vícebarevná zasahovala do výstavního dění aţ v samotném závěru programu, měli
jsme s Davidem poměrně dost času na dokončení prohlídky města a na nějaký ten výlet po
okolí.
Ze všeho nejdříve jsme zamířili na svah Zoboru. Vinohrady tu uţ sice dávno nahradila
rozlehlá vilová čtvrť, ale i tak jsme doufali v nějaký zajímavý výhled na Nitru. Bohuţel
marně. Zástavba byla příliš hustá, sedačková lanovka také nejevila známky ţivota a pěšky se
nám na vrchol šlapat nechtělo. V Nitře totiţ na začátku listopadu panovaly teploty, které spíše
připomínaly babí léto, a my s více méně zimním vybavením bychom se při takovém výstupu
zapotili víc neţ bylo bezpodmínečně nutné.
Raději jsme ze Zoboru vyrazili do nedaleké obce Draţovce, na jejímţ okraji se nachází
vzácný románský kostelík sv.Michala Archanděla, který pochází z první poloviny 11.století.
Kostelík stojící na skalnatém výběţku byl viditelný uţ z dálky, takţe nebyl ţádný problém
najít správnou přístupovou cestu. Mezi vesnickými domky jsme zdárně prokličkovali aţ k
místnímu hřbitovu, kde se nám podařilo zaparkovat. Úzká pěšina nás po krátkém nenáročném
výstupu zavedla aţ na návrší nad vesnicí, kde nás přivítal nejen poměrně nepříjemný vichr,
ale především pěkný výhled do širokého dalekého okolí. U nohou nám leţely celé Draţovce,
které jenom zelenavá políčka dělila od úbočí majestátního Zoboru, v dáli se tyčila
nepřehlédnutelná silueta nitranského hradu a před námi stála skromná jednolodní románská
stavba s malou půlkruhovou absidou. Pouze věţička se zděnou jehlanovou střechou v průčelí
pozitivně narušuje jednoduchost románské stavby, která patří k nejcennějším kulturním
památkám celého Nitranského kraje.
Z Draţovců jsme se vrátili zpátky do Nitry, abychom vyhledali další zajímavou dominantu,
která nás zaujala uţ v sobotu. Na jiţní straně se nad městem zvedá návrší s podivnými
siluetami, které připomínají nějakou kalvárii. S nadějí, ţe konečně najdeme místo s pěkným
výhledem, jsme se rozhodli, ţe tajemnou vyvýšeninu zdoláme. Tedy pokud k ní najdeme
cestu...
Vedeni instinktem jsme se městem prokličkovali aţ na periferii do Horných Krškan. Silnice
uţ nás pomalu vyváděla ven z města, kdyţ jsme hledané návrší konečně zahlédli na levé
straně. Operativně jsme se otočili a po prvním neúspěšném pokusu, který skončil doslova ve
slepé uličce, jsme zaparkovali na okraji města pod svahem tajemného návrší. David chtěl
původně traverzovat po skále, ale nakonec jsme zvolili pohodlnější výstup severní stěnou s
parčíkem. Tady jsme se brzy napojili na vyšlapanou stezku, která nás zvedla aţ na Kříţovou
cestu s dvanácti kapličkami - to byly ty tajemné stavby, jejichţ siluety nás v sobotu zaujaly.
Park jsme nechali za zády a bičováni nepříjemným vichrem jsme podél kapliček vystoupali aţ
ke třem kříţům na vrchol kopce. Tady jsme v nejvyšším bodě našli poslední kapli - sv.kříţe a především kýţený panoramatický výhled na nitranské Horní i Dolní město, na moderní části
37
včetně sídliště Klokočina i na nepřehlédnutelnou siluetu 588 metrů vysokého Zoboru.
Konečně jsme měli celou Nitru jako na dlani.
Na Kalvárii se nám trochu začalo kazit počasí, přihnala i první dešťová přeháňka a tak uţ byl
nejvyšší čas vrátit se k autu. Okolo nitranské univerzity jsme se přesunuli zpátky na levý břeh
řeky a protoţe jsme ještě měli trochu času, vydali jsme se na malý okruţní výlet po svahu
Zoboru. Přes vesničku Štitáre jsme se oklikou dostali aţ do Nitranských Hrnčiarovců, kde
jsme mohli ještě jednou obdivovat smělé stavební aktivity zdejších obyvatel. Bohuţel jsme se
i tady ujistili, ţe ţádnou komunikaci vedoucí na Zobor nenajdeme, tudíţ jsme se vydali
zpátky na výstaviště do víru psí klubové výstavy. Z Nitry jsme nakonec odjíţděli okolo půl
čtvrté a celá zpáteční cesta v postupně se zhoršujícím počasí nám zabrala předpokládané čtyři
hodiny.
Návštěvou Nitry tak vyvrcholily naše letošní návštěvy Slovenské republiky. Pokud budou i
příští rok naše kokří slečny ve formě, určitě se k našim východním sousedům zase vrátíme a
já budu mít příleţitost navštívit další zajímavá místa...
38

Napříč Slovenskem na Ukrajinu

Transkript

Podobné dokumenty

Anna Hrdličková 1.O

Výměnný pobyt Praha - Burgkunstadt 2015

Pozor! Natáčíme!!! - článek ke stažení v pdf

„ Ale je tady krásně!“ „To jo, tady jo“

L. Barchánková - Bazény Desjoyaux 17.38 kB 05. 04. 2015

Dobrý den, včera jsme se s mužem zúčastnili

Ze slohové práce žáků 4.ročníku

zde ke stažení

La Orotava Tenerife