2.3. kázání L. Ridzoňové Věřím v Ježíše Krista

2.3. 2014 neděle Estomihi (Budiž mi pevnou skalou. Žalm 31,3) (též
neděle masopustní)
Tedy pojav Ježíš dvanácte, řekl jim: Aj, vstupujeme do Jeruzaléma, a
naplníť se všecko to, což psáno jest skrze Proroky o Synu člověka. (Lk
18,31)
Píseň: 158 Samému Bohu chvála čest
Modlitba:
Náš milý Bože, jsme Tvé děti a Tvé stvoření, dostali jsme od Tebe
život i místo k životu. Děkujeme Ti za to. Děkujeme za domov, za své
blízké, za sousedy, za lidi, které potkáváme. Děkujeme za bratry a
sestry tady ve sboru. Děkujeme, že nejsme sami.
Pane Ježíši, Ty jsi byl na světě jako člověk, víš, jak nám lidem je,
někdy dobře, krásně, někdy smutno, bolavo, prázdno uvnitř i venku.
Ty víš, jak se my lidé umíme hněvat a škodit si. Je nám to líto.
Prosíme, dávej nám sílu k odpuštění těm, kdo nám ublížili.
Duchu svatý, děkujeme za čerstvý vítr, osvěžení, závan lásky a
porozumění. Děkujeme za chvíle, kdy se náhle rozejdou naše chmury
a prorazí paprsky radosti. Amen.
Čtení: Fp 2,5-11
Píseň: 645 Ačkoli podstatou rovný byl Bohu
Text: Mt 16,13-23 (Petrovo vyznání a první předpověď utrpení)
Kázání:
Když jsem přemýšlela nad dnešní částí Kréda, přišel mi mail s
odkazem na píseň, kterou asi znáte:
Nobody Knows the trouble I´ve seen, but Jesus...
Nezná tu nikdo soužení mé, to zná snad jenom Ježíš
Proč zrovna Ježíš? Copak to moje soužení nezná můj Otec v
nebesích? (Bůh Otec všemohoucí, Stvořitel nebe i země – jak jsme o
něm mluvili v předešlých nedělích?) Jistě, taky, ale Ježíš mi rozumí
snad ještě lépe, víc... Proč?
Dostáváme se k další části Vyznání víry (AV). Věřím i v Ježíše
Krista. Článek o Ježíši Kristu je středem, centrem AV. Vyznání Ježíše
Krista kotví celé Krédo k zemi, napevno. Spojuje věčného Boha v
1
nebi se světem, s lidmi a s konkrétním místem a časem. S Ježíšem se
dějiny Boží stávají příběhem lidskosti, služby a utrpení. Proto autor
spirituálu vyznává, že právě Ježíš je mu v soužení blízko, rozumí mu.
Ježíš je člověk. Byl to konkrétní muž, narozený v určité době
na určitém místě. Kdyby to tenkrát bylo zvykem, mohl by mu být
vystaven rodný list se jménem, datem a místem narození, do protokolu
by se dala zapsat i porodní váha. Narodil se v Betlémě, prožil dětství v
Nazaretu, dospěl v muže. Zemřel na Golgotě. Člověk.
Dostal jméno. Jméno Ježíš bylo v té době běžné. Je to
pořečtěná podoba jména Jehošua, Jozue. (Hospodin (je) vysvobození,
spása, pomoc.) Ježíš tohle jméno dostal na Boží příkaz (Josefovi to ve
snu sdělil anděl Páně.) „Dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj
lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21) Novozákonní Jozue má dokonat cestu
Jozua starozákonního.
Věříme v Ježíše Krista. Slovo Kristus není Ježíšovo příjmení. Je to
spíš titul nebo poslání. Kristus (christos) je řecký výraz pro hebrejské
slovo mašiach, neboli pomazaný. Co to znamená pomazaný, Kristus,
Mesiáš? Pomazání je vlastně posvěcení, oddělení a určení k službě
Bohu. V době starozákonní byli pomazáváni hlavně králové.
Pomazání není jen čestným titulem. Pomazaný má poslání, úkol, má
být svědkem. Olej připomíná posvěcujícího B. ducha. Pomazaný je
Božím nástrojem. Pokud jím není nebo být nechce, ztrácí oprávnění k
vládě (Saul).
Židé v Ježíšově době očekávali mesiáše. Představy, jaký bude
nebo by měl být, byly různorodé a vágní. Bude to král? Kněz?
Kombinace obou? Bude to vítězný bojovník? Asi nebylo jasné ani to,
zda bude mesiáš pozemskou postavou, nebo postavou transcendentní,
nebeskou. Proto se v Mt evangeliu mluví o mesiáši vždy s dalším
upřesněním.
Když Petr vyzná: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“, Ježíš
souhlasí. Skvěle, Petře! Blaze tobě! Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj
Otec v nebesích.
Snažíme se porozumět slovům „Ježíš Kristus“ z pohledu víry.
Co je to víra? Když Petr vyznal, že v Ježíši (člověku, který s ním
2
mluví...) vidí Mesiáše, nebyla to Petrova jasnozřivost, nepoznal to
podle toho, jak Ježíš vypadal, mluvil, chodil.... ale to poznání mu bylo
„dáno shůry“. Byl mu dán klíč poznání. I naše víra může být jen
darovaná. Můžeme o ni prosit, můžeme chodit do kostela, číst Bibli,
vodit děti do nedělní školy... ale to „přecvaknutí“ - je to mesiáš (můj
mesiáš, týká se to mě,...) to je dílo Boží. (Ježíš říká Petrovi: Nezjevilo
ti to tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.)
Ježíš je Petrem nadšen. Má tu někoho, kdo věří, chápe, Ježíš se
na něj může spolehnout, stavět na něm,... Petře, ty budeš skála. Na
tobě zbuduji církev. Ty jsi dostal klíč z nebe, abys poznal, co jsem zač.
A dostaneš klíče, abys pomáhal dalším najít tu dobrou cestu, cestu do
Božího království.
Ale – teď se Ježíš obrací ke všem učedníkům: to, že jsem Mesiáš,
nikomu neříkejte. Proč to Ježíš nechce? Aby nedošlo k nedorozumění.
Lidi si pod pojmem Mesiáš představují ledacos. Zatím by to
nepochopili. Možná přitom Ježíš tuší, že to nepochopil ještě ani sám
Petr.
Čeká mě cesta do Jeruzaléma. A nebude to triumfální vjezd
krále, nevyženu římské vojáky... Čeká mě tam utrpení a smrt.
Oznamuje Ježíš učedníkům. Petr si vezme Ježíše stranou. Buď toho
uchráněn, Pane! Ale Ježíš se na Petra (tu skálu, klíčníka....) podívá a
stroze mu řekne: Jdi mi z cesty, satane! Jdi „za mne“, nepokoušej
mne (jako mě pokoušel ďábel na poušti), já vím, že moje cesta má být
taková. Služba, rozdávání, mytí nohou... vím, že mnohým se to
nebude líbit a já za to ponesu trest... Jdi za mne, Petře. Dívej se na
moje záda, následuj. Stejnými slovy (dosl. jdi za mnou) Ježíš Petra (a
jeho bratra Ondřeje) povolal za učedníka. Učedník má mistra
následovat, ne mu radit.
Petr je v evangeliích zobrazen jako vůdčí postava Dvanácti. Bývá v
popředí, má odvahu (třeba vykročit po moři vstříc Ježíši), často řekne
něco i za ostatní (jako v dnešním příběhu). Ale nevyhýbají se mu
pády. Na moři se začne topit; teď nepochopí Ježíšovo směřování;
během jedné noci Ježíše třikrát zapře.
Na Petrovi (výrazný, bouřlivý, odvážný, jindy bázlivý a
3
selhávající... nahoře a zase níž...) buduje Ježíš církev. Petr je
příkladem dobrým a zároveň varovným. Nechal se vést Bohem, když
vyznal Ježíše jako Mesiáše. Ale vzápětí je tvrdě poslán, aby zaujal až
druhé místo, místo toho, který následuje.
My tvoříme církev. Máme se nechat vést Duchem, o vedení a
poznání prosit. Máme být pokorně těmi, kdo následují. To je svědectví
jednotlivců a svědectví církve jako celku. My věřící opravdu máme
něco, co stojí za to, je cenné. Máme směr, vůdce, budoucnost, naději.
Máme pozvání do Božího království. Petr dostává klíče království
nebeského. Církev (ani ne tak instituce nebo definovaná ohraničená
skupina lidí, ale lidé, kterým je dáno věřit) už teď smí zažívat Boží
království. Jednou nohou jsme v Božím království. A tou druhou
nohou? Tu druhou nohu tíží kříž. Jak se to zpívá ve spirituálu: jsem
nahoře a zase níž, Pane můj, někdy zcela na dně již... ač dále kráčet
mne tu zříš... já stále vleču ten svůj kříž... Pane můj.
Takže: když vyznávám „věřím v Ježíše Krista“, jsem za
Ježíšem (následuji ho, člověka na jeho lidské a nelehké cestě) a
zároveň jsem jednou nohou v Božím království. Někdo zná moje
soužení, Ježíš Kristus. Člověk jménem Ježíš (narozený jako chudé
dítě...) Kristus (pomazaný, pověřený shůry). A tak mohu navzdory
soužení zpívat sláva haleluja. Ve slovech Ježíš Kristus se spojuje to
lidské s nebeským.
Ježíši Kriste, Ty jsi prošel cestu lidí, cestu těžkou, rozumíš nám
a pomáháš nám nést naše kříže a soužení. Děkujeme za to. Chtěli
bychom být přesvědčivými svědky. Amen.
Píseň: Svítá 217 Nezná tu nikdo soužení mé
Ohlášky, sbírka
Píseň: 648 Kristus je má síla
Přímluvná modlitba, Otče náš
Poslání: „Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14,6 )
Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude
srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. (Fp 4,7)
Píseň: 419 Mocný Bože, při Kristovu
4