soběhrdský bratr - Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Komentáře

Transkript

soběhrdský bratr - Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově
ČÍSLO 51 (2/2007)
Červen 2007
Věstník evangelických sborů
na Benešovsku
SOBĚHRDSKÝ BRATR
KÁZÁNÍ
•
Text kázání: Mk 10,2-16
Kdo by neznal slova „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“. Znají je téměř všichni, ať věřící, tak nevěřící. Každý si ale pod nimi představuje něco jiného. Stejně
jako mnohé jiné biblické pasáže i tento oddíl způsobil mnoho radosti, ale také
mnoho bolesti.
V naší církevní – jak evangelické, tak katolické tradici platí takový výklad:
kdo byl jednou oddán před Bohem, platí tento svazek navždy. Není kroku zpět,
pakliže někdo zažádá o rozvod, hřeší. V některých církvích má rozvedený člověk
dokonce zákaz vstupu k Večeři Páně. Jeho hřích byl příliš velký, nesmí
s ostatními společně slavit. Zakázal mu to snad sám Ježíš Kristus?
Mám pocit, že Pánu Bohu nařizujeme, koho má pozvat a koho ne.
Odsuzuje snad Hospodin takové lidi? V Bibli pro takové odsouzení nenacházím oporu. Ježíš, který tak často odpouští těm, kteří k němu přijdou o pomoc, že
by tyto lidi zavrhl? Zve k sobě všechny, kteří jej vyznávají jako svého spasitele,
všechny, kteří litují svých činů, kteří jsou ochotni vyznat jej jako svého zachránce.
Všechny, kdo v něm nacházejí naději a svou budoucnost.
Zato my máme tendenci říci o všech, kteří se rozvedli, že zhřešili, a nezajímáme se o jednotlivé příčiny. Dokonce v některé církvi je druhý sňatek nemožný.
Já ani v tomto dnešním textu nenacházím odsouzení, nenacházím v něm žádné
dogma s obecnou platností. Nenacházím v něm ani zmínku o tom, že po rozvodu
se už člověk nesmí před Bohem znovu oženit/vdát.
1
Zamysleme se nejprve nad tím, co vlastně je tématem tohoto oddílu? Byl napsán kvůli požadavku farářů a církevních právníků – aby věděli, jaká pravidla má
mít křesťanský sňatek? Nebo byl napsán, aby se ukázalo, že Ježíšovy názory jsou
s dobou neslučitelné? Uznávaní farizeové touží po dalším argumentu, že jeho výroky jsou výroky snílka a fantasty – „nejsou z tohoto světa.“
Nebo ten oddíl Marek uvedl, aby přiblížil lidem, jak má vypadat naše soužití
v Božím království?
Nebo byl napsán pro to, aby Ježíš ukázal, že muž a žena jsou si rovni, že muž
není před Bohem důležitější než žena, že mají stejná práva? Že v Božím království budou mít stejná práva?
Nebo proto, aby se znovu jako jinde, ukázalo, že Ježíše zajímá především ten
utlačovaný, ten postižený, ať je to ve vztahu muž nebo žena? A že ten utlačovaný
se má právo bránit...
A tak bych mohl pokračovat. Nejméně pravděpodobná se mi zdá varianta, že
oddíl byl napsán proto, abychom mi faráři měli patent na církevní sňatek, abychom měli jasno, jak se to má s Božím pohledem na sezdané lidi.
Farizeové se snaží Ježíše dostat. Ukázat všem ostatním, že je divný, že není ortodoxní. Farizeové mají mezi izraelským lidem velkou oblibu, oni jsou ti, kteří –
na rozdíl od zkorumpovaných saduceů – se snaží Tóru opravdu žít.
Snaží se Ježíše nachytat. Oni vědí, že mají oporu v lidech a že si to můžou dovolit. Ptají se ho, zda smí muž propustit manželku.
Tady si musíme uvědomit, že se Ježíše neptají proto, aby se dozvěděli, jestli
muž smí propustit manželku, ale proto, že chtějí Ježíše podrazit. Že chtějí ukázat,
jak nesmyslné a nebezpečné jsou jeho postoje. Ve skutečnosti je vůbec nezajímá,
jestli smí muž propustit ženu.Farizeové dobře vědí, že muž by ženu propustit neměl, že se to však běžně děje. Chtějí ukázat, že Ježíšovo učení – pokud odpoví
kladně – je ochotné ke kompromisům, není důsledné a na druhou stranu – pokud
odpoví záporně – tak se ukáže, že je náboženský fanatik, není schopen stát na zemi – vždyť víte, jak to mezi lidmi chodí. Bůh je milosrdný, přimhouří oko nad
nějakým tím hříškem, my už ten zákon přizpůsobíme.
Nelehká situace.
Ježíš se však nenechá zahnat do kouta. Je to on, kdo klade otázky a kdo ukazuje skutečné úmysly těch, kteří se ptají. On jim položí otázku: Co vám ustanovil
Mojžíš? Řekli: "Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření
`Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden.
Oni sami musí přiznat, že Mojžíš vlastně rozlukový lístek dovolil. Když už se
řekne dovolil, je jasné, že kvůli lidské neschopnosti dodržet zákon. A že toho Židé zneužívali v hojné míře, bylo v době Ježíšově všem jasné. Bylo to jasné dávno
před tím.
2
Rozvod byl ústupkem Mojžíše od Božího zákona. Žena neměla žádné právo.
Rozvodový lístek sloužil ženě jako aspoň trochu právní ochrana proti nárokům
bývalého muže. V tehdejší společnosti to byl vlastně úžasný právní výdobytek. I
tak ale žena sama se rozvést nemohla. V tomto smyslu byla stále bez práva. A tak
výrok o rozlukovém lístku byl vlastně napsán pro ochranu ženy – ale z důvodu
tvrdosti lidského – zde mužského srdce.
Všichni zatím mluvili jen o muži, k mužům a Ježíš najednou mluví k oběma.
Kdo propustí svou manželku / a jestliže manželka propustí svého muže... Ježíš
mluví k muži i ženě. Žena má stejné postavení, jako muž. Ježíš ale bere v úvahu
jenom jeden typ rozvodu. Rozvod z důvodu nudy, přesycení. Neřeší násilí, nebo
týrání nebo mnoho jiných případů, kdy by rozvod naopak mohl pomoci – nejen
rodině, ale i dětem.
Nikde se v tom dnešním oddíle nemluví o případech, kdy jeden ubližuje druhému. Všechny zde zmíněné případy rozvodu totiž vypovídají jen o situaci, kdy
jeden (muž) opustí druhého pro svou vlastní nechuť k němu. Celou dobu se tu
mluví o tomto typu rozvodu. Že jsem na tobě má ženo / můj muži shledal něco
odporného, našel jsem si jinou, hezčí, lepší ženu / muže, tak tě odhodím.
Vnímáte ten rozdíl?
Ježíš neřeší, jestli je možné se před Bohem rozvést. On řeší lidskou potřebu jít
dál přes mrtvoly, získávat stále lepší věci, potěšovat se rafinovanějším způsobem,
lidskou potřebu zahnat problém tím, že ho odkopnu. Zalíbí se mi někdo jiný, protože má hezčí oči, větší věno, odkopnu toho starého okoukaného partnera.
Neřeší se tu také například problematika sňatků z rozumu.
Ještě před nedávnou dobou bylo zvykem, že sňatek byl vlastně ekonomickou
smlouvou mezi rody. Mladí lidé do toho mluvit nemohli, dokonce se jich kolikrát
ani nikdo neptal. Ohánět se pak tím, že rozvod není před Bohem možný, když se
dva novomanželé nebrali ani vlastně dobrovolně...?
V židovství právě bylo zvykem dělat takovéto smlouvy.
Ježíšovy výroky se možná dotýkají i tohoto zvyku. Lidi touží hlavně po majetku, mohlo se i stát, že muž dostal s ženou pěkné věno, a že ji pak odhodil, aby si
mohl vzít mladší, hezčí. Mojžíšův zákon k takovému jednání pomáhal.
Muž pak měl čisté svědomí před Bohem. Rozlukový lístek napsal přece Mojžíš...
Ale tady právě Ježíš ukazuje, že Bůh to s člověkem myslel jinak. Bůh nechce
sňatky z rozumu. Bůh chce, aby spolu dva lidi žili v lásce. Dokonce – jako jedno
tělo. Dokonce, že teprve pak budou k obrazu Božímu. A teprve takový sňatek má
smysl a je opravdu posvěcený.
Milovat se a přijímat se s otevřenou náručí, to je posvěcený vztah před Bohem
– jako to ukazuje Ježíš na dětech. Je tu opět gesto objetí. Kde je skutečná láska,
kde se buduje skutečná láska, tam může vzniknout opravdová bázeň před Božím
dílem záchrany.
3
Ježíš nám nabízí nový začátek. Nabízí ho všem lidem, kteří věří, že takový začátek možný. Chce, abychom se před jeho slovy zastavili a dokázali se vrátit
k tomu vyznání z Geneze. Jeho slova jsou vyhrocená a ostrá, abychom se před
nimi opravdu zastavili, abychom měli odvahu podívat se sami sobě do očí.
Neříká je ale pro to, abychom působili další zlo tím, že budeme např. všechny
rozvedené lidi odsuzovat, nebo jim zakazovat další sňatek.
Petr Turecký
CO NOVÉHO V SOBĚHRDECH
ÑSborové shromáždění a staršovstvo sboru
V neděli dne 11. 3. 2007 se konalo sborové shromáždění soběhrdského sboru, kterého se účastnilo 28 členů sboru s hlasovacím právem. Sborové shromáždění mělo
na programu volbu tří členů staršovstva a všech náhradníků staršovstva. Volba
proběhla na základě kandidátní listiny, která obsahovala jména těch, kteří byli do
staršovstva navrženi a kteří kandidaturu přijali. Ze čtyř kandidátů byli na šest let
zvoleni Věra Hudcová, Martin Litomiský a Vladimír Podroužek mladší, všichni
rovným počtem 19 hlasů. Funkční období ve staršovstvu pokračuje další tři roky
Aleši Bublovi, Pavlu Gobymu, Janu Ratajovi, Pavlu Stolařovi a Vladislavu Vlasákovi. První náhradnicí staršovstva byla všemi hlasy zvolena Vlasta Matoušková.
Po další volbě byli dalšími náhradníky staršovstva zvoleni tito bratři a sestry
v uvedeném pořadí: Drahuše Bohatová, Jaromír Velebil, Robert Šmejkal a Lenka
Suchanová.
Sborové shromáždění vzalo na vědomí zprávu o životě sboru přednesenou br.
farářem Petrem Tureckým a sestrou kurátorkou Věrou Hudcovou. Schválilo zprávu o hospodaření sboru a zprávu o revizi hospodaření. Sbor hospodařil se schodkem cca 36 000 Kč. Schodek hospodaření byl způsoben zejména krádeží okapů
kostela se škodou ve výši 29 100 Kč. Schodek způsobený krádeží bude uhrazen
z rezervního fondu. Sborové shromáždění dále schválilo rozpočet sboru na rok
2007 koncipovaný jako vyrovnaný. Revizorkami účtů na rok 2007 byly zvoleny
sestry Jitka Fojtů a Michaela Kružíková.
Na první schůzi staršovstva konané dne 18.3.07 proběhla volba kurátora sboru.
Byli navrženi dva kandidáti: Věra Hudcová a Jan Rataj. Kurátorem sboru byl zvolen 6 hlasy z 9 Jan Rataj. Předsedou staršovstva byl zvolen Jan Rataj, místopředsedou staršovstva se stal bratr farář Turecký. Místokurátorkou byla 8 hlasy zvolena Věra Hudcová. Staršovstvo spolu s náhradníky volbou rozdělilo práci ve sboru
následujícím způsobem: pokladní Drahuše Bohatová, práce s dětmi Věra Hudcová, Lenka Suchanová spolu s Petrou Macháčkovou, správa budov Aleš Bubla,
Pavel Goby, Vladimír Podroužek a Pavel Stolař, zapisovatel Vladislav Vlasák,
4
organizace úklidu kostela Martin Litomiský, křesťanská služba Vlasta Matoušková spolu s Věrou Chobotskou. Prací se seniory byl pověřen br. René Hudec.
Dne 21.5. podala sestra Věra Hudcová rezignaci na členství ve staršovstvu
sboru Soběhrdy. Na její místo ve staršovstvu nastoupila v souladu s řády ČCE
sestra Vlasta Matoušková. Následující neděli složili všichni noví členové staršovstva včetně náhradníků slib za přítomnosti seniorátního kurátora bratra Krause,
který nám také posloužil kázáním.
Všem členům staršovstva i náhradníkům přejeme Boží vedení při správě našeho sboru.
-ř
ÑBazar použitého oblečení
Od 15. – 21. dubna (včetně přípravy) proběhl v našem sboru po delší odmlce tentokrát „Soběhrdsko – Prčický bazar“. Dá se říct, že nápad vznikl ve sboru
v Sedlci-Prčici a my ten nápad s radostí uvítali. No, ženy víc, mužská část sboru
byla zdrženlivější, ale jen do přípravy. Při té už vydatně pomáhali a během bazaru
byla cítit jejich podpora i zájem. Na úklid se nás taky sešlo hodně, tak bylo brzy
uklizeno a pro zbylé věci si přijeli z Diakonie Broumov.
Od Prčických to nebyl jen nápad, ale vydatná práce, hlavně při svozu věcí. Kurátor Petr Dubský má větší auto, a tak s ženami zboží navozili a část až do začátku
bazaru ve svém sboru i uskladnili. Bylo nám líto, že pro velkou vzdálenost a špatné autobusové spojení nemohly prčické ženy do Soběhrd dojíždět každý den.
O využití výtěžku 51 360,-Kč staršovstvo rozhodlo takto:: 25 680,- Kč podíl
sboru FS Sedlec Prčice , 5 000 Kč časopis, 10 000 Kč fond oprav a zbytek na
běžné sborové prostředky.
Těšíme se na další bazar a věříme, že bude také úspěšný. Už jsou první vlaštovky v Prčici i v Soběhrdech.
Věra Chobotská
ÑPavel Hošek v Soběhrdech
13. května. kázal a přednášel v našem sboru Doc. ThD. Pavel Hošek, který je
nejenom pedagogem na ETF (Evangelické teologické fakultě), ale také působí
jako kazatel Církve bratrské. Je autorem mj. knih Na cestě k dialogu a C. S. Lewis
– mýtus, imaginace a pravda (obě v nakladatelství: Návrat domů).
Pozval jsem jej ze dvou důvodů. Jednak je Pavel vynikající kazatel a jednak
dokáže velice poutavě a přístupně přednášet o problémech současného světa
z křesťanského pohledu. Profesně je zaměřen na religionistiku, podává vyčerpávajícím způsobem informace např. o tom, jak si dnes křesťané stojí v „postmoderním pluralitním“ světě, co mohou nabídnout a třeba taky - co mohou ztratit. Kázal
na verš: 2 Kor 3:18 Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak
jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.
5
Zabýval se problémem, jak se přiblížit k ideálu, že nemáme dělat vůbec nic.
Jen zrcadlit tvář Páně. Tak jako měsíc nedělá nic, jen zrcadlí, odráží Slunce. Být
zrcadlem a nic si na sebe nemalovat. Pavlův výklad byl posilující pro nejednoho
návštěvníka bohoslužeb.
Tento rok jsme se začali u nás ve sboru scházet jednou měsíčně nad knihou C. S.
Lewise: K jádru křesťanství. Pavel Hošek se dlouhodobě C. S. Lewisem zabývá,
jeho přednáška byla vítaným doplněním okruhu společného uvažování nad Lewisovou teologií.
Přednáška byla pronesena na téma "Křesťanství a současný svět". Zabýval se
mj. vztahem křesťanství a ustupujícího ateismu. Navázal na T. Halíka v myšlence,
že bychom měli z ateismu vyzískat to dobré, co v něm bylo. Např. snaha o právo
každého jednotlivce v sekulární společnosti apod. Zdůraznil myšlenku, že ateismus velmi souvisí s křesťansko-židovským myšlením a pravděpodobně by bez
tohoto základu nikdy nevznikl. Dále hovořil o problémech myšlenkové rozmělněnosti, kterou sebou přináší kultura internetu a bezbřehých možností čerpání různých typů myšlenek a ideologií. Hovořil o potřebě současného člověka zakotvit a
najít své místo a identitu v bezbřehosti.
Několik myšlenek:
Křesťanství nabízí člověku možnost společenství. Křesťanství není záležitost
nějaké modlitební komůrky, ale je to vždy nějaké „my“. Pak nezáleží na vnější
nálepce, jméně té které denominace. Zdůraznil, že křesťanství není pouze záležitostí slov, ale také tajemství, symbolu, pocitu, intuice, imaginace ... To jsou témata, která dnešní doba objevuje. Podle Pavla Hoška tato témata v křesťanství vždy
byla přítomná, jen se na ně (zvláště v protestantismu) zapomnělo. Objevení této
roviny v křesťanství také velmi souviselo právě s C. S. Lewisem. Křesťan je ten,
kdo se rozhoduje pro hlubokou rovinu prožívání lidské existence, ten, kdo se rozhodne určité volby – paradoxně řečeno – i kdyby Boha nebylo. Pavel vyprávěl, že
se jednou ptal své ženy, která vyrostla v krásném, úhledném protestantském prostředí, co by dělala, kdyby zjistila, že není posmrtný život. Že Ježíšova láska, naděje, víra – je určená pouze pro tento život. Jestli by dál byla křesťanka. Ona bez
přemýšlení řekla: samozřejmě. Pavel z toho vyvozuje: křesťanství má hodnotu
samo v sobě. Nemůže být zhodnoceno pouze odměnou po smrti. V této výpovědi je
obsaženo osvobozující tajemství. Já sám nepotřebuji stále sám sebe a druhé kolem
ujišťovat, že to je všechno pravda. To nevím. Ale o to víc tomu věřím.
Jinými slovy to znamená vidění světa z „ženské nebo dětské strany“. Možná se
lidstvo blíží vystřízlivění z patriarchální noční můry a možná konečně zazní ženské
a dětské kvality v přístupu ke skutečnosti.
Pavel Hošek považuje důležitý pohled na svět, který je (Lewisovsky řečeno)
schopen okouzlení. Pohled, který věří, že někde na dně vesmíru je úsměv.
Petr Turecký
6
ÑCo bude se sborovými stromy?
V minulých letech bylo v Soběhrdech pokáceno několik starých, nemocných lip,
které rostly před kostelem podél zdi, pamatující ještě původní hřbitov kolem kostela. Místo nich byly vysázeny vně zdi stromy nové. V prostoru za kostelem stále
zůstává několik lip. Tyto lípy jsou krásné, statné, vzrostlé stromy, které pamatují
několik generací našich sester a bratří, kteří je sázeli, stříhali, zalévali, opečovávali a také kolem nich chodili neděli co neděli do kostela. Tyto lípy byly před delším
časem seříznuty tzv. „na babku“ – tzn. že se jim zkrátil hlavní kmen, který tvoří
korunu stromu. V místě seříznutí pak vyrostlo několik dalších větví, které směřují
do stran, nikoliv vzhůru – naši bratři to tenkrát zřejmě dělali s myšlenkou, že tak
zabrání tomu, aby lípy přerostly kostel. Jak se ale generace mění, na pravidelné
ošetřování stromů se zřejmě pozapomnělo. Takto seříznuté stromy je třeba pravidelně ošetřovat, v koruně se totiž vytvoří z několika větví vidlice a je-li strom už
starší a větve příliš silné, hrozí její rozlomení, což může mít za následek nejen
znehodnocení krásného a statného stromu, ale také s sebou nese rizika nebezpečí
úrazu. Proto bude potřeba v příštích letech tyto stromy ošetřit tak, že se boční větve ořežou a koruna se celkově odlehčí. Prodloužíme tím životnost krásných,
vzrostlých a hodnotných stromů a také zvětšíme naše bezpečí. Pod stromy jsou již
vysázeny nové lípy, které jsou prozatím ještě příliš slabé a mladé a potřebují zesílit, aby jednou za několik desítek let mohly plnohodnotně nahradit stromy již staré. Malé lípy mají v současné době málo světla i prostoru pro růst, a proto se různě kroutí a rostou do zatáčky. Odlehčení korun vzrostlých lip by jim také velice
prospělo.
Proč stromy jednoduše nepokácet hned? Je hned několik důvodů. Hodnota starého, vzrostlého a zdravého stromu je prakticky nevyčíslitelná. Jsou to stromy,
které přežily již několik generací, spojují nás s bratry a sestrami, kteří tvořili společenství sboru před námi, poskytují úkryt několika desítkám druhů živočichů –
hmyzu, ptákům apod. Mají vysokou estetickou hodnotu, poskytují ochranu před
větrem atp. Pokud bychom stromy pokáceli, mělo by to pravděpodobně neblahý
dopad i na zvýšení vlhkosti ve zdech kostela. Stromy ke svému životu totiž potřebují neuvěřitelné množství vody, které svými kořeny vytahují z hloubek země.
Lípy tedy „vysávají“ vlhkost z půdy pod kostelem a v jeho okolí.
Na dvorku před farou stojí v rohu u zdi krásná majestátní lípa. Tato lípa je úplně zdravá, má krásně rostlou korunu a mohla by se stát prý i památným stromem.
Svými kořeny opět dostává nadbytečnou vlhkost z míst pod farou a dvorkem. Její
kořeny totiž prorůstají zřejmě pod celý dvorek. Tato lípa prakticky příliš mnoho
zásahu nepotřebuje. Případně by se mohla odlehčit koruna a ořezat suché větve.
Posledním stromem, ke kterému je třeba napsat pár řádek, je ořech na dvorku.
Jde také o krásně vzrostlý strom s vysokou estetickou hodnotou. Jeho koruna je
útočištěm mnoha živočichů (bydlí v ní mimo jiné i brhlík, který na nás občas zpod
7
větví vykukuje) a poskytuje nám tolik cenný stín v parných dnech. Dvorek bez
zastínění ořechem by se rovnal rozpálené střeše. Listí z ořechu je sice hodně a
není moc zábavné jej hrabat, ale svým přirozeným pachem odpuzuje hmyz. U tohoto stromu bylo potřeba zkrátit větev, která zatěžovala střechu staré kanceláře a
kuchyňky. Větev byla úspěšné odstraněna šikovnými členy sboru při červnové
brigádě, práce se vydařila.
Diskutovaná byla cena ošetření stromů. Ořezání lip za kostelem bude totiž vyžadovat odbornou péči, protože zkrácení větví, které jsou hodně silné, je velmi
náročné a nebezpečné. Pokud se rozhodneme oslovit odborníky na arboristiku
(stromolezectví) a ošetřování stromů, budeme muset sáhnout zřejmě hlouběji do
kapsy. Proč je cena za ořez stromů tak vysoká? Na stromě musí pracovat většinou
více lidí najednou, kteří se po koruně pohybují pomocí lan, což je fyzicky náročné
(většinou arboristé během dne vylezou pouze jednou do koruny a až po celodenní
práci se spouštějí dolů). Jen váha sedací výstroje a jištění je asi 15 kg, když
k tomu připočítáme ještě ruční pilu na tyči a motorovou pilu, chce to už opravdu
zručnost a silné paže. V neposlední řadě jde o práci nebezpečnou, což se na ceně
zákonitě projeví.
Kalkulace ošetření všech stromů za kostelem (vyjma lípy na dvorku před farou) vychází zhruba na 22 tisíc korun plus DPH.
Stromy nám přijel zcela zdarma posoudit Ing. Marek Lempochner
z Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Při této příležitosti ostříhal všechny
mladé lípy za kostelem a poradil nám, jak se o stromy máme v příštích letech starat. Bude to ještě opravdu hodně let práce, než z nich vyrostou krásné stromy se
zdravou korunou.
Na základě informací od Marka Lempochnera zpracovala Petra Macháčková.
ÑSborový výlet
10.června jsme vyrazili na tradiční sborový výlet. Letos jsme se vydali na Táborsko. V okolí Tábora je spousta zajímavých míst, takže nebylo úplně jednoduché
vybrat, která z nich navštívit a která (protentokrát) vynechat. Vyjeli jsme již kolem sedmé hodiny ze Soběhrd, další účastníky zájezdu jsme nabrali u benešovského nádraží – chtěli jsme totiž do devíti hodin dorazit na bohoslužby
v Soběslavi. Tato naše představa však začala brát za své poměrně brzy – za Voticemi začal z autobusu stoupat dým, ručička teploměru rychle stoupala a bylo očividné, že takto do Soběslavi určitě nedojedeme. Zastavili jsme tedy u krajnice a
začali shánět vodu do chladiče. Na vratech nejbližší chalupy byl strohý nápis, že
vodu nemají. Nezbylo tedy nic jiného než požádat jednoho řidiče doprovodných
vozidel, aby sehnal vodu jinde. Nakonec se však podařilo chladič napojit a mohli
jsme v jízdě pokračovat.
8
Na bohoslužby jsme sice přijeli s menším zpožděním, ale povídání pro děti a
kázání jsme stihli. Po bohoslužbách pro nás soběslavští přichystali výborné pohoštění, mohli jsme hodovat, naslouchat i debatovat nejen ve sborových prostorách, ale i na zeleném dvorečku za kostelem.
Kolem jedenácté hodiny jsme se s ředitelem střediska Rolnička vydali na prohlídku tohoto zařízení. Mnohým z vás je sdružení Rolnička známé, každý rok
před Vánocemi od nich objednáváme vánoční papíry, přání, svíčky. A teď jsme
měli možnost vidět, kde se všechny tyto výrobky tvoří. Pod jednou střechou najdeme chráněné dílny (kde vznikají výtvory z keramiky, textilu , dřeva i pedigu loupaného proutí, svíčky a vitráže), ale i chráněné bydlení, centrum denních služeb a v neposlední řadě také útulnou čajovnu. Mnozí z nás využili možnosti nakoupit výrobky vytvořené v místních dílnách, čajovna byla bohužel v neděli zavřená, takže jsme si jen mohli vychutnat její atmosféru při naslouchání vyprávění
o tomto středisku.
Po obědě v místní pizzerii, kam se na malý dvoreček vešli téměř všichni výletníci, jsme vyrazili do Tábora. Zde jsme mohli zvolit program podle svých zájmů.
Někteří se vydali do podzemních chodeb, jiní naopak vyrazili na věž, do galerie,
muzea či prohlídku města. Někteří z nás se i vykoupali.
Po páté hodině jsme již vyrazili směrem k domovu. Věřím, že všichni spokojení, od nejmladšího, půlročního účastníka, až po ty nejstarší, kterým již bylo více
než osmdesát let.
Helena Ratajová
ÑHudební lahůdky
V polovině června jsme mohli být v jednom týdnu účastni dvou hudebních zážitků. První byl v Benešově – sbor navštívil Bohdan Mikolášek, písničkář známý
spíše starší generaci; žijící dnes ve Švýcarsku, avšak skládající české písničky, pro
české publikum. V Benešově předvedl pásmo písní „Cestacíl“ připravené pro Mezicírkevní a mezinárodní setkání v Praze v roce 2005. Nebyl to však koncert
v pravém slova smyslu, spíše by se večer dal nazvat „Zpívání s Bohdanem Mikoláškem“. Bohdan připravil i noty; některé písničky jsme si jen tak přibrukovali,
jindy jsme se dokonce pokusili o kánon. Jsou to písničky pro pohlazení a povzbuzení na cestě k cíli.
V neděli jsme po obědě mohli zavítat do Soběhrd, kam opět, již po několikáté
ve své hudební kariéře, přijel Slávek Klecandr, tentokrát bez kapely Oboroh.
V některých starších skladbách sice vzpomínáme na bicí či saxofon, avšak Slávek
sám střídá tři kytary (každá se hodí k jiné skladbě) a ještě stačí vydatně foukat do
harmoniky, takže doprovod je plný a neobyčejně bohatý a nápaditý. Sama o sobě
by hra na kytaru vydala na úžasný koncert. Jenže Slávek nehraje jen tak sám pro
sebe, natož pro svou slávu. Začínal se Žalmy a nikdy s nimi nepřestal. I když už to
nejsou žalmy doslova podle nového ekumenického překladu bible (všimli jste si
9
někdy, že vůbec nevadí, že se nerýmují?). Myslím, že většina jeho novějších písniček stejně žalmy jsou. A proč? Protože jsou všechny rozhovorem s Bohem. Slova jsou plná naléhavosti, úzkosti, snad i smutku, a přesto naděje, protože neoslovuje nikoho jiného než: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Ještě nemám slovo na
jazyku, a ty Hospodine, víš už všechno. A tak i my jsme byli vtaženi do tohoto
vztahu a mohli jsme spolu s ním zpívat: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je
Tvoje jméno po vší zemi.
Marie Stolařová
NEJEN PRO DĚTI
☺☺
„Po stopách vzkříšeného“
První povelikonoční víkend jsme se s dětmi sešli opět v Soběhrdech k třídennímu
setkání. Společně jsme se vydali po stopách Velkého pátku a ukřižovaného Krista.
Cestou nás provázeli Ježíšovi učedníci. Spolu s nimi jsme nesli bolest Velkého
pátku, prožili jsme si zoufalství a beznaděj, opuštěnost, osamělost, cítili jsme se
jako ovce bez pastýře. Protože v Jeruzalémě už nebylo bezpečně, vydali jsme se
v noci na tajnou poradu do osamělého lesa. Po jednom jsme museli bez světla projít kolem několika římských hlídek, které nás nesměly zahlédnout. Na konci na
nás čekali bratři. Doba byla ale velmi nebezpečná, nikdo již nikomu nemohl věřit,
zrádce mohl čekat na každém kroku. Na konci cesty jsme se museli prokázat tajným znamením, že patříme k Ježíšovým věrným. V lese na tajném místě jsme se
domluvili, co budeme dělat dál, když jsme opuštění a bez vůdce. Rozhodli jsme se
odejít ke hrobu, kde byl Ježíš pochován.
10
Druhý den jsme vyrazili časně z rána. Cestou jsme připravili květiny a učili se
smuteční písně. Když jsme přišli ale ke hrobu a nahlédli dovnitř, viděli jsme něco
zvláštního. Ve tmě úplně vzadu plápolala svíčka, která odrážela obrysy toho, co
bylo uvnitř. Na zemi v místě, kde mělo ležet Ježíšovo tělo, byla vidět plátna, po
straně ležela rouška, kterou měl na obličeji. Ale Ježíš tam nikde nebyl. Začali
jsme se ptát, kde je, kam odnesli jeho tělo, co se s ním stalo? Pak si někdo z nás
vzpomněl, co nám říkal, než byl ukřižován. Říkal něco o třetím dnu, o vzkříšení...
Nemohli jsme tomu uvěřit, on byl opravdu vzkříšen! Je to vůbec možné? Do rozprostřených pláten jsme položili květiny, četli jsme si z Bible o vzkříšení, všichni
jsme se okolo pláten a svíce postavili do kruhu, chytili se za ruce a zpívali píseň
radosti a vděčnosti... Nakonec si každý z nás mohl od plápolající svíce zapálit malou svíčku a položit ji do míst s plátny na znamení, že každý z nás bude spolu
s Ježíšem vzkříšen. Na znamení, že každého z nás se jeho vzkříšení týká. Když
jsme plni údivu vycházeli na denní světlo, byla v nás pochybnost, co to jeho
vzkříšení vlastně znamená? Potkáme ho? Bude s námi zase žít, jíst, spát a pít stejně jako před ukřižováním? Když jsme o tom tak přemýšleli, zaslechli jsme blížící
se kroky a pak dva muže – učedníky z Emauz. Vyprávěli zvláštní příhodu o neznámém poutníkovi, který se k nim připojil na cestě do Emauz a rozprávěl s nimi
o tom, co se stalo v Jeruzalémě. Pak jej pozvali na večeři, protože už bylo pozdě a
oni nechtěli zůstat sami. Když byli u stolu, udělal poutník zvláštní věc, vzal chléb,
lámal jej, děkoval a podával jim jej... Tu jako by jim spadly šupiny z očí a řekli si,
což jsme ho nepoznali už na cestě, což nám nehořelo srdce?! Najednou cítili, jak
jim hoří srdce, najednou nebyli opuštění, najednou se necítili osamocení a bezmocní, plni zoufalství. Najednou věděli, že Ježíš žije. Plni radosti jsme lámali a
jedli u hrobu společný chléb. A najednou nám došlo, že kdykoliv lámeme a jíme
jeho chléb ve společenství, tak on je uprostřed nás, najednou i my jsme cítili, jak
nám hoří srdce...
Večer jsme se dozvěděli, že existuje cesta, na které se můžeme opravdu setkat se
vzkříšeným Pánem. V hledání je třeba být ale obezřetný. Proto jsme museli znát
tajné znamení, jak se na správnou cestu dostat. Cesty jsou rozličné a zbloudilých
je mnoho, člověk nikdy neví, kdo ho svede na scestí. Jenže my hledali pouze jedinou cestu. Tajný učedník, kterého jsme objevili v zahradě, nám poradil, kde tu
jedinou cestu máme začít hledat. Postupně po jednom jsme se dozvěděli, kde cesta začíná a pomalu a nenápadně jsme se začali vytrácet ze společných her. Po
svíčkách jsme došli na tajné místo, místo setkání s Kristem. Když jsme došli, spolu s ostatními učedníky jsme čekali… A pak to přišlo, došli všichni a my jsme
najednou cítili, že tam, kde se sejdou dva nebo tři ve jménu Ježíše Krista, tam je i
on uprostřed nich. Uprostřed našeho kruhu hořely tři svíce a my jsme zpívali a
modlili se a cítili jsme, jak nám hoří srdce – a věděli jsme, že Ježíš opravdu žije!
11
Z jarní víkendovky
Letošní jarní víkendovka měla velikonoční téma. Při cestě, na které jsme hledali prázdný
hrob, jsme stavěli domečky z přírodních materiálů po skupinkách. Terka a Pája při představování svého domečku měly naprosto přesný popis, o který se s vámi chceme podělit.
Lesní bunkr TEPAKAHU
Před vchodem do bunkru si očistíme boty o hedvábnou rohožku.
Můžete si zde vzít buřta a opéci
ho nad ohýnkem, který je vpravo
od vchodu. Naproti vchodu je stoleček prohýbající se pod tíhou
buřtů. Vedle něj najdete masožravou rostlinu (která někdy sní i
buřtík ze stolečku ☺). Nalevo od
vchodu je krb, na kterém se ohřívá
kotlík s kozím mlékem. Vedle
krbu je zásoba polínek a šišek na
zimní zátop. Za krbem je ložnice,
do které nám svítí skrz malé
okénko se záclonou světlo. Toto
byl náš bunkr, ve kterém jsme prožili spoustu zábavy.
Nashledanou na příštím víkendovém setkání,
Terka a Pája
Minidomeček Jirky
Veledílo Elišky, Adama, Jondy a Vojty
12
CO NOVÉHO V BENEŠOVĚ
Slavnostní shromáždění k 82. výročí založení benešovského
evangelického sboru a 80. výročí otevření sborového domu
Evangelický sbor v Benešově vznikl z kazatelské stanice tolerančního sboru
v Soběhrdech a zahrnoval, v době svého založení, jižní polovinu mateřského
soběhrdského sboru.
Kazatelská stanice v Benešově byla založena 16.5.1907. Shromáždění se konala ve škole na Karlově až do roku 1919. Výnosem synodního výboru z 8. 2. 1925
byl v Benešově zřízen samostatný farní sbor (letos si tedy připomínáme 82. výročí). První staršovstvo, které bylo ustanoveno v roce 1925 bylo 9-ti členné. (bratr
farář Josef Šlechta – administrátor sboru, bratr Čeněk Hanousek -kurátor, Eduard
Mládek - pokladník, Emanuel Dubský, Jaroslav Dubský, František Kořistka, Josef
Hašek, Jan Veverka a sestra Marie Skopcová) – a sbor pomýšlel na stavbu sborového domu.
11.9.1925 byl zakoupen pozemek od paní Františky Hruškové a od města byla
dokoupena další část pozemku. Plány pro stavbu Husova domu vypracoval ing.
arch. Vratislav Scharf z Benešova. Stavba byla započata prvním výkopem
16.8.1926, základní kámen byl položen 3.10.1926 a stavba byla dokončena
31.7.1927 (letos si tedy připomínáme 80. výročí). Při sborovém shromáždění
30.11.1927 byl prvním farářem sboru zvolen br. farář Josef Šlechta. Josef Šlechta
byl kazatelem sboru až do roku 1937, kdy na jeho místo nastupuje br. farář Josef
Štrupl. Bratr farář Štrupl zemřel v roce 1945 a v roce 1946 nastupuje na jeho místo br. farář Bohumír Koutný.
Až do 50.tých let stále stoupá počet členů sboru až na 702 duší v roce 1950.
V roce 1952 podává filiální sbor Sedlec - Prčice žádost o přeměnu na farní sbor)
B. Koutný byl znám tím, že objížděl i vzdálená místa v diaspoře na motocyklu.
Na některých školách vedl náboženství a navštěvoval i rodiny, které nechodily na
bohoslužby. 10.4.1962 br. B. Koutný na motocyklu tragicky zahynul. Půl roku
v Benešově působil br. vikář Miroslav Dus, než odešel na vojnu. Bydlel v Benešově, ale také byl posledním farářem sboru Sedlec - Prčice.
Před Vánocemi roku 1962 byl benešovským farářem zvolen br. farář Jan Potoček. Začátky neměl jednoduché, protože v Husově domě mohl prvních 5 let využívat pouze jednu místnost. V bytě bydlela setra Koutná, vdova po faráři Koutném
a v místnosti v mezipatře bydlel její syn.
Výrazným kurátorem sboru byl br. JUDr. Miloš Němec, který stál v čele staršovstva od roku 1949 až do roku 1972. Významnou postavou pro sbor byla také
sestra Blažena Švíglerová, která byla kurátorkou po br. M. Němcovi a vedla sbor
13
po roce 1975, kdy byl sbor několik let bez vlastního kazatele.
V roce 1970 odchází farář Jan Potoček do krabčického sboru a do Benešova
přichází br. farář Jan Amos Jeschke. Bratr farář organizoval kontakty s evangelickými sbory ve východním Německu a dařilo se mu vtáhovat do práce sboru mladé
rodiny a mladé lidi obecně. Toto zřejmě vyústilo v nátlak okresního církevního
tajemníka a J. A. Jeschke odchází koncem roku 1975 do Rokycan.
Od ledna 1976 až do března 1978 je sbor neobsazen. V roce 1978 je kazatelem
sboru zvolen vikář Jan Klas, ale nastupuje na dvouletou vojenskou službu v té
době povinnou. V průběhu čtyř let, kdy sbor nemá k disposici svého kazatele je
ústřední postavou sboru sestra kurátorka Blažena Švíglerová. Stejnou službu
v kazatelské stanici ve Vlašimi vykonává br. Josef Vaňkát, dlouholetý starší benešovského sboru.
V 90.tých letech dochází postupně k neshodám mezi vedením sboru a církví.
V závěru roku 1998 odchází J. Klas z ČCE a spolu s ním i část sboru, včetně celého staršovstva. V reakci na tento vývoj je ustavena správní komise sboru, aby
spravovala sborové záležitosti a připravila volební shromáždění. Správní komise
byla ustavena ve složení: T. Dušek, D. Dvořáková, J. Macháček, L. Mamulová,
H. Mottl, M. Nulíčková, F.Šturc, J. Voříšek a J. Zavadil. Lydie Mamulová (farářka v Radotíně a konseniorka pražského seniorátu) je administrátorkou sboru, br.
Dr. Hynek Mottl (starší v Soběhrdech) nabídl poradenství při jednáních a formulacích právní povahy).
Na sborovém shromáždění 18. dubna 1999 pak bylo zvoleno nové staršovstvo
sboru. Když se pak v roce 2000 odstěhovali z farského bytu Klasovi, bylo možno
začít s hledáním vhodného kazatele.
Do roku 2001 byl sbor bez vlastního kazatele a pastýře. Nezastupitelnou oporou byla administrátorka sboru ses. farářka Lydia Mamulová. V průběhu celé této
nelehké doby jsme zažívali velkou podporu seniorátního výboru, soběhrdského
sboru a celé řady farářů a presbyterů, kteří do BN i Vlašimi pravidelně zajížděli.
Rád bych zmínil seniora Tomáše Bíska, Jana Z. Dusa, Samuela Hejzlara, Pavla
Hlaváče, Petra Hudce, Jana Mamulu, Jiřího Nečase (ordinovaný presbyter z Prahy-Jarova), Dagmar Ondříčkovou, Tomáše Růžičku (seniorátní kurátor), Hynka
Tkadlečka (farář v Soběhrdech), Mikuláše Vymětala a seniorátní faráře (Daniela
Rotkögel a další). Na začátku roku 1999 nás svoji návštěvou a kázáním přijel povzbudit i synodní senior Pavel Smetana.
V říjnu 2000 byl farářem v Benešově zvolen br. farář Tomáš Trusina s povoláním ke službě od srpna roku 2001. Od tohoto data se život sboru postupně konsoliduje a dnes je i oporou sousedním sborům – tedy zejména sboru v Sedlci-Prčici,
který je administrován z Benešova.
Podle seminární práce Evy Lomozové a pamětníků zpracoval Jiří Zavadil.
14
V neděli 22. dubna proběhlo v benešovském sboru slavnostní shromáždení
k 80. výročí postavení českobratrské modlitebny. V 10h začaly bohoslužby, které
vedl bratr synodní senior Joel Ruml. Po obědě a krátké procházce našich hostů
pokračoval Joel Ruml přednáškou na námi zvolené téma "Život, přínos a zranitelnost prvorepublikového maloměstského sboru". Toliko stručný program dne.
Přiznám se, že jsem onu přednášku moc nevnímal. Nutil jsem totiž svou mysl
přemítat nad chvílemi, kdy jsme do sboru přišli a nad situací, ve které se sbor tehdy nacházel. A ačkoliv nejsem člověk, který by byl s tímto sborem spjat odjakživa
a každé životní etapě sboru rozuměl, měl jsem radost, že mohu být jeho součástí.
Připadal jsem si jako jeden z mnoha členů rodiny, jenž se sešla k oslavě a s úctou
poslouchá příběh, který život umí napsat. Mnoho lidí jsem viděl poprvé, některé
jsem si pamatoval pouze matně. Ale bylo mi se všemi dobře.
Do dalších let přeju všechno nejlepší.
Igor Turzik
Život, přínos a zranitelnost prvorepublikového maloměstského sboru
(zhodnocení či reflexe z celocírkevní perspektivy)
Synodní senior Joel Ruml si na podnět staršovstva připravil
pro sborový den v Benešově 22. dubna 2007 příspěvek, v kterém se snažil přiblížit souvislosti, v nichž vznikal náš benešovský sbor. Téma pojal v širší perspektivě, sami můžete posoudit, kde se jeho postřehy přímo týkají toho, s čím se ve
sboru potýkáme a z čeho se radujeme. Přednášku jsme rozdělili na dvě poloviny.
Při přípravě tohoto příspěvku na váš sborový den jsem sáhl
po materiálech prvních synodů církve z dvacátých let
20.století. Je to pozoruhodné čtení, které hovoří o kontextu počátků života celé
církve, lze tam vyčíst sdělení, která se netýkají pouze doby vzniku církve. Poté
z toho lze vyvodit i jisté souvislosti pro život jednotlivých sborů. Pochopitelně, že
jsem se podíval i do materiálů týkajících se vzniku vašeho sboru, ale k tomu budou mluvit ti, kdo tomuto dění stáli blíže.
Pohnutky sjednocení evangelických církví
Vrátíme se ještě k protestantskému patentu (1861), to byl významný mezník. Přinesl nekatolíkům rovnost před zákonem i rovnoprávnost s ostatními konfesemi.
Zaručil církevní samosprávu, první náznaky možného presbyterního zřízení. Přesto však je na české straně popisováno přijetí patentu s nadhledem, neboť patent je
chápán jako něco, nač bylo právo, a zároveň i něco, co ještě nebylo vyhlíženým
konečným řešením. Existovalo přání českých církví, aby byly autonomní, mohly
navázat na dějinné české tradice a čistý presbyterní život. Stát však stále do života
15
církví zasahoval, dával potvrzení k volbě např. superintendentů a pod. I když to je
pouze epizodka z doby před vznikem církve, táhne se to jako červená nit skoro
celými dějinami evangelické zbožnosti v Čechách – církev menšinová má mnoho práce s tím, aby uhájila svou existenci a právo na ni, a takové úsilí jí odčerpává
mnoho energie a sil.
Doba po protestantském patentu např. umožnila věc zásadní a novou, aby se
do politického života zapojili i členové církve. To však mělo za následek, že jen
málo dovedli sobě uchovati ve mělkosti života politického svůj náboženský život.
Přizpůsobili se svému okolí. Vír starostí politických a později stavovských je strhl
do svých hlubin k nesmírné škodě jejich nitra a celého náboženského duchovního
života českého. Zhmotařili. Církev neměla smysl pro kázeň, nesporně upadala.
Pokud se vám jeví, že některé prvky, které ovlivňují život církve, se vrací i dnes,
sdílím s vámi tento dojem.
Otázkou dnešního posuzovatele je, zdali bylo nutno věnovat se tolik české
otázce, usilování o autonomii a samosprávu uvnitř rakouské říše. Bylo to všechno
zbytečné, anebo nutné? Těžko se odpovídá, přesto do současných poměrů našich,
které jsou zcela jiné, z toho lze vyvodit potřebu dobře a přesně stanovit priority
církve a jejího poslání.
Slova o pohnutkách spojení do r. 1918 dvou evangelických českých církví trochu řeknou více o jejím charakteru. Prameny nezamlčují, že vztahy mezi oběma
evangelickými církvemi byly rozmanité. Spíše je to hodnoceno, jako smutný zjev
v dějinách českých církví. Nesnáze působila soutěž obou konfesí a stížnosti obou
církví, že druhá přetahuje členy. Ostudné např. ve Velké Lhotě u Dačic, kde docházelo ke střetům, dobré např. na Valašsku, krásné v Černilově. Napětí bývalo
takové, že život jednotlivců často končil přestupem do římsko-katolické církve.
Zajímavé je rovněž konstatování, že nutná a logická orientace obou českých
evangelických církví na cizinu vedla k tomu, že se vzájemně ještě více odcizovaly. Reformovaná církev se orientovala na anglo-americký svět, luterská na severský, což utužilo lpění na vlastní konfesi a vymezování se vůči druhé.
Navzdory tomu všemu získával na konci 19. století na významu plán vůdců
církve evangelické z r. 1848, aby došlo ke spojení českých církví pod Českou
konfesi. V roce 1905 proběhlo první programové jednání, podpořené tím, že obě
církve již spolupracovaly v Gustav-adolfském spolku, stejně jako ve spolku farářském, a měly i společnou správu ve vrchní církevní radě. V průběhu války bylo
víc a více jasné, že dojde ke spojení obou církví, což potvrzovaly společné oslavy
památky Husovy smrti (1915). V roce 1917 (přesně 16.5.) se na klimentské faře
sešli někteří evangeličtí faráři a inteligenti, aby hovořili o přípravě sjednocení
evangelických církví v Čechách a na Moravě. Jednoznačně podpořili myšlenku
jejich sjednocení a zdůraznili tři požadavky: osamostatnění, znárodnění a spojení.
Přijali rezoluci, v níž sdělili, že svým jednáním vyjádřili potřebu a touhu…, aby
16
povstala i jednota nynějších historických církví českých. Rodila se tak myšlenka
sjednocení českých evangelíků a čas od času je možno tuto dnes již devadesátiletou skutečnost připomínat a pamatovat na ni, má svůj význam i ohlas mj. i
uvnitř sjednocujících se evropských národů. Hlasy uvnitř evropské ekumény čím
dál více uvažují o tom, jak pozvolna umenšovat vliv jednotlivých reformačních
konfesí a stát na jedné reformační platformě. Pokouší se o to tzv. Leuenberské
hnutí, jinak Společenství evangelických církve v Evropě, které vzniklo v r. 1973
podepsáním tzv. Konkordie reformačních církví v Evropě; došlo k tomu
v Leuenbergu u Basileje a dnes jsou členy skoro všechny protestantské církve
v Evropě (u nás je jich šest).
Život církve na jejím počátku
Jde o všeobecně známou věc, počátek církve byl ve své době provázen pochopitelnou euforií vyvolanou vznikem samostatného Československa, toto nadšení
se nevyhnulo ani vzniku církve. Dnešní čtenář mnohé vlastenecké projevy generálního sněmu přijímá s odstupem, avšak s porozuměním. Existují pohledy, které
se však nechávají ovlivnit vznikem Československa a některými vlasteneckými
formulacemi generálního sněmu natolik, že sloučení protestantských církví popisují pouze a především jako produkt národnostního osvobození. Tak Ferdinand
Peroutka: spojení evangelických církví dálo se více z motivů politických než náboženských (Budování státu 1991, s. 274). Jemu pochopitelně nebyly milé mnohé
soudy generálního sněmu na adresu římskokatolické církve. Proto u něho čtete
výtku, že představitelé českého protestantismu mluvili častěji proti Římu než o
Kristu. Jinde nacházíme ještě vyhraněnější formulace vyslovené předáky nové
církve (viz níže). Přesto však nelze přehlédnout skutečnost, že sotva 80 tisíc členů
ŘKC přešlo do nové církve (vystouplých bylo více než jeden milion). Otázky,
proč tomu tak bylo, zajímaly, přesto však se nedostává jednoznačné odpovědi:
buď slabostí církve, která nedovedla oslovit široké vrstvy; opačné vysvětlení praví, že to je naopak výrazem síly církve, která odrazovala ty, kdo měnili církevní
příslušnost pouze a především z politických důvodů a nikoliv náboženských. Zároveň však se dozvídáte z pramenů přímo synodních, že s nárůstem, ke kterému
došlo – církev měla v průběhu dvacátých let skoro přes tři sta tisíc členů – měla
mnoho starostí. Nebylo dost pracovníků, ani nebyla připravena na náhlý rozmach
a vzrůst práce, tj. nábožensky nemohla tolik nových členů obstarati.
Dopady přestupového hnutí
Církve se v době jejího vzniku dotklo přestupové hnutí. Jak bylo zmíněno, prameny prvních synodů nehovoří jen o radosti plynoucí z toho, že evangelická sjednocená církev utěšeně početně rostla. Na řadě míst zpráv synodního výboru, vytvořených na základě sdělení ze seniorátů, byla řeč o tom, že do církve přicházeli
lidé, kterým nešlo o uvědomělý vstup do tradice české a reformační. Přicházeli
pouze s tím, že věděli, kde nechtějí být, bez zájmu o to usilovně poznávat dědictví
17
reformace s nepochybným kultivačním vlivem na život jednotlivce a celé nově se
formující společnosti. Předseda synodního výboru Josef Souček ve zprávě pro
první synod říká: upozorňujeme také na zprávu…o přestupech k naší církvi. Počet
jich již za dvě léta poslední jest větší než kdykoliv jindy a nyní při sčítání rozmnožil se neočekávaně. Jest sice mnohem, mnohem méně těch, kteří k naší církvi přistoupili, nežli těch, kteří buď k československé církvi aneb k bezkonfesi se přihlásili, ale tento fakt jest úplně shodný s poměry v našem národě. Však my zatím i
toho počtu k nám se připojujícím se lekáme. Radujeme se z toho sice upřímně,
ale zároveň nám to působí velikou starost. Neboť rozmnožení počtu našich příslušníků samo o sobě není cíl snažení našeho, nýbrž to, abychom většímu počtu
lidu našeho pomohli skrze své s nimi církevní společenství k hledání a nalézání
království Božího a jeho spravedlnosti na cestách našich a jejich otců. A tu cítíme, jak těžký úkol a velikou zodpovědnost ukládá nám tento, pro naši malou církev, tak veliký počet přistouplých zvláště v této době těžkých hospodářských poměrů a nedostatku kazatelů.
Církevní život byl charakterizován přelivem lidí z venkova do měst, rostoucím počtem vznikajících sborů ve městech, je to poplatné zprůmyslnění země.
V letech 1861-1918 bylo založeno 30 sborů h.v. a 6 a.v.; již 14 z 30 h.v. ve městech. Skutečnost, že církev je tvořena z lidí, kteří žijí svůj život na této zemi a
uprostřed poměrů hmotných, má vliv také na to, co platí dodnes: K úpadku života,
vážnosti jeho hodnotového systému dochází ve chvíli, kdy společnost bohatne.
Tak tomu bylo na začátku života svobodného Československa. Zprávy synodního
výboru pro synod v období bohatnutí, anebo později v počínající hospodářské krizi (počátek třicátých let) obsahují i komentáře nad skutečnostmi, hlášenými
z jednotlivých seniorátů – počty rozvodů, nemanželských dětí, alkoholismus, potratovost, apod. A podle toho, jaké bylo klima ve společnosti, se nese i nálada
zprávy synodního výboru – bylo-li dobře, lid byl rozpustilý a spouštěl se, přitužilo-li, rozpomínal se na přínos náboženství, nebo až i na klady následování Krista.
Církev jako společenství Božího lidu je tu proto, aby přestála se společností období rozpustilosti a nabídla pomoc, když domnělá samostatnost člověka a svoboda
nedostačuje a neuspokojuje.
Takový úpadek se do jisté míry méně týkal venkova, tradičních sborů,
v nichž život sborů byl nesen rody. To se pochopitelně týká otázky, kterou lze
přijímat kladně i záporně, zdali jistá neměnnost, taková tradiční upjatost je pouze
výhodou anebo i nevýhodou. Jak kdy, může znít jistá odpověď. Přesto však lze
vysledovat, že v tradičních sborech jistá stálost rodů a jejích zástupců přesněji a
zásadněji znala důvod svého členství v církvi a také toho, proč být právě
v evangelické. Nové sbory, vzniklé z přestupového hnutí, častěji vykazovaly volnost vůči tomu, co je tradice, proč zrovna evangelická, a něco podobného sledujeme opět až dodnes. Do církve vstupují lidé, které tolik nezajímá širší společenství církve, její organizace a fungování, její přínosy, solidarita a podpora na jedné
18
straně a na straně druhé její nároky a pravidla probojovávaná po léta z poznání
slova Božího. Jde spíše o uspokojení jistého hladu, a ten pochopitelně neutišuje
instituce a jejich organizační řády, nýbrž Kristus zvěstovaný na jednom místě, ke
kterému se takový člověk váže. Ne že bych lpěl na organizační struktuře, ale už
jen s ohledem na to, že se méně a méně prožívá život na jednom místě, je dobré
budovat fungující síť tak, abych ve chvíli, kdy se přestěhuji, nalezl „svou“, tj.
známou a přijatelnou tradici a nemusel přerušovat svůj život hledáním tradice nové. Dost na tom, co jen změna zaměstnání a bydliště a životního prostředí žádá.
(dokončení příště)
Fotografie ze slavnosti 80. výročí modlitebny
ÑLetní nabídka nejen pro Benešáky
Společný pobyt rodin i jednotlivců
Strměchy u Pelhřimova 15. - 22. července 2007
Možnosti: dva menší a dva větší pokoje, společná kuchyňka, WC, sprchy, veranda,
dvě „společenské“ místnosti. Kde a jak se rekreujeme: koupání, pěší výlety (Křemešník a j.), na kole, sběr hub a borůvek, opékání buřtů, návštěvy „domu zdraví“,
pelhřimovské pamětihodnosti, jihlavská ZOO ... Společné ranní pobožnosti, denní
program vždy dle domluvy společný či individuální.
Zájemci hlaste se u Jendy Macháčka (604 411 812) nebo se zapisujte na faře. Zatím jsou přihlášeny asi 4 rodiny, ještě je několik míst volných. Kdo chce přijet jen
na otočku, zkuste to na sobotu 21.7.
19
Bejt Josefem není nuda
Sborový pobyt benešovských a spřátelených dětí 22. - 29. července 2007
Milé děti i páni a paní rodičové,
těšíme se na náš společný pobyt ve Strměchách u Pelhřimova. Bude ho
pohromadě držet Příběh Josefa a jeho bratrů
Program - táborová hra na biblické motivy, koupání, pobožnosti, zpívání pod vedením zkušených vedoucích. Zájemci hlaste se u faráře Trusiny na faře (t. 317
722 215), kapacita je dvacet dětí, ještě máme několik míst volných.
Odvážný Abraham aneb Bůh vyvolil a povolal člověka
letní setkání soběhrdských dětí v Luhu u Čími na břehu Slapské přehrady
KDY?
Od soboty 18. 8. 2007 do soboty 25. 8. 2007
KDE?
Stanové tábořiště „Dům Dobré naděje“ v Luhu u Čími
PRO?
Děti a praktikanty ve věku od 6 do 17 let
Přihlásit se ještě můžete u Věry Hudcové na telefonu: 323 649 011
ÑNa cestě ke křtu 2007
Na neděli 24. června chystá benešovský a prčický sbor konfirmační slavnost, při které přijmou křest 4 mladí lidé z benešovského sboru a jeden
z prčického. Závěr křestní přípravy se odehrál při „půlvíkendovce“
v Soběhrdech 15.-16. června. Osnovou byla práce na „projektu“ MOJE
CESTA KE KŘTU, který křtěnci představí při rozhovoru se staršovstvem
a sborem v sobotu 23.6. Osnovu této práce vám nabízíme - třeba vás bude
inspirovat, abyste se nad ní zamysleli, co pro vás znamená váš vlastní křest
popř. konfirmace. Vždyť každý křest je i příležitostí pro to, abychom si
vděčně připomněli křest a konfirmaci vlastní. Můžete se tedy zamyslet nad
následujícími otázkami:
1. Čím mne na cestě ke křtu (či konfirmaci) vybavili rodiče, přátelé, církev?
2. Co ze své cesty ke křtu (či konfirmaci) nechci zapomenout? (Která setkání
s lidmi, co z biblických hodin, náboženství, bohoslužeb pro děti, nedělky, víkendovek, táborů, filmů, knih...?)
3. Křest (či konfirmace) samotný - v čem je pro mne důležitý? Co mi osobně dává?
4. Na cestu po křtu (či konfirmaci): Čím jako pokřtěný/á přispívám sboru? Jaká
mám pro to obdarování?
5. Na cestu po křtu (či konfirmaci): Jaké je moje místo v tomto světě, mezi ostatními lidmi?
t.
20
BLAHOPŘEJEME
K narozeninám
Červenec Škvor Miloslav, Čerčany – 65 let, Skálová Marta, Velké Popovice – 82 let, Stoklasa Miroslav, Benešov – 65 let.
Srpen, Kvída Josef, Bedrč – 60 let, Micka Vladimír, Soběhrdy – 60 let, Micková Marta,
Benešov – 86 let, Mikulecký Pavel, Soběhrdy – 91 let, Mládková Božena, Přestavlky – 84
let, Procházka Jaromír, Petroupim – 85 let, Škvorová Marie, Přestavlky – 80 let, Hradečný
Ondřej, Mezihoří – 45 let, Kočovská Marie, Senohraby – 55 let, Litomiský Martin, Sázava
– 50 let, Šturcová Alena, Petroupim – 50 let, Brejlová Marie, Myslič – 81 let, Baer Svatopluk – 75 let, Žampach Josef, Týnec – 90 let.
Září Havelka Vladimír, Pyšely – 86 let, Křížová Marie – Mnichovice 92 let, Šilínek
Otakar, Petroupim – 83 let, Boháčová Jiřina, Vranovská Lhota – 73 let, Mayerová Libuše,
Benešov – 82 let, Bořkovcová Zdenka, Dub – 88 let, Pech Václav, Semovice – 75 let, Kořínková Ludmila, Trhový Štěpánov – 83 let, Hendrychová Drahomíra, Benešov – 75 let,
Růžičková Libuše, Benešov – 84 let.
Všem jubilantům ze srdce blahopřejeme a přejeme posilu a Boží požehnání
do dalších let.
RECEPTY
Brokolicový koláč
(sladké koláče, to už je pro soběhrdské kuchařky moc obyčejné ☺)
Těsto: 1 1/4 šálku polohrubé mouky,1 kypřící práše do pečiva, 6 lžic ztuhlého tuku
(máslo, Heru), 2 lžíce studené vody, 1 vejce
Těsto propracujeme a vtlačíme do koláčové formy-velké nebo do velké remosky,dobře vymaštěné a vysypané strouhankou.
Náplň připravíme z 1/2 kostky měkkého tvarohu =1/2 šálku, 1/2 šálku strouhaného sýra,1/2 šálku mléka ,lžíce oleje, 1/2 lžičky pepře,soli. Zamícháme 4 rozšlehaná vejce, špetku bazalky a krátce povařenou brokolici. Kdo rád maso, přidá 100g
na nudličky nakrájenou šunku. Směsí poklademe koláč a dáme péci do vyhřáté
trouby. Asi za půl hodiny je hotovo.
Někdy můžeme posypat sezamovým semínkem nebo sekanými mandlemi(asi 2
lžíce). Chutná teplý i studený.
21
PRAVIDELNĚ V BENEŠOVĚ, SOBĚHRDECH
V letním období pravidelné scházení v týdnu odpadají, samozřejmě kromě
bohoslužeb. Ty budou na obou místech jako obvykle v 10 hodin.
Mimořádné události v Soběhrdech chystáme tyto:
1.7. přijede pár lidí ze sboru z Kutné Hory na bohoslužby
5.8. bude křest Stanislava Kysely
18.- 25. srpna 2007
Letní setkání dětí v Čími
7.- 9. září 2007 Návštěva ekumenického pěveckého sboru z Großräschen
22.9. svatba Lukáše Hudce a Andrey Horníkové
22
Josef Šlechta, Před tvým tajemstvím
Výbor z básnické tvorby evangelického faráře, který působil v Soběhrdech a
stal se prvním benešovským kazatelem. Autorova poetika je příbuzná výrazu
J. V Sládka a K. Tomana. V básních najdete ohlasy biblických písní, příběhů i
vlastní tvorbu, odrážející duchovní zasazení 20. a 30. let minulého století.
„… psal jsem tyto básně především pro sebe z vnitřní nutnosti ... budou snad i
k duchovnímu povzbuzení a užitku jako opora proti tupému hmotařství a siláctví, plochosti
a duchovní prázdnotě prchavých hesel a bezradnosti dneška. …“
Formát = 13,5 x 17,9 cm; 88 str., váz., cena 120 Kč, ISBN 80-86211-56-8
K dostání v Benešově i Soběhrdech na faře.
Můžete také objednat u EMANa: EMAN, Husova 656, 256 01 Benešov, t.
317 722 215; mail: [email protected]; http://eman.evangnet.cz
23
Soběhrdský bratr:
Vydává sbor ČCE v Benešově a
sbor CČE v Soběhrdech
FS ČCE Benešov: Husova 656, 256 01 Benešov. Kazatel farář Tomáš Trusina,
kurátor Jiří Zavadil, Tel: 317 722 215, e-mail: [email protected], www stránky:
benesov.evangnet.cz. Číslo účtu 320132379/0800.
FS ČCE Soběhrdy: Soběhrdy čp. 21, 256 01 Benešov. Kazatel Petr Turecký, Kurátor:
Jan Rataj, tel.:317 795 634; e-mail: [email protected], www stránky:
sobehrdy.evangnet.cz. Číslo účtu 1190782/0300.
Adresa redakce:Helena Ratajová, e-mail: [email protected]
Sazba Marie Stolařová e-mail: [email protected]
Vychází 4 x ročně, počet výtisků 400. Pro členy ČCE v Benešově a v Soběhrdech zdarma.
24

Podobné dokumenty