currach závodní

Obsah
Unie nesmí selhat v zajištění prosperity,
říká Alexandr Vondra, vicepremiér
pro evropské záležitosti
str. 4 – 7
Editorial
Co je České pivo?
O tažení nejcennější české komodity
na Brusel
str. 8 – 11
Tatra
– slavná česká značka možná bude
vyrábět díly až v USA
str. 12 – 13
Blata Blansko
– český výrobce motocyklů v boji
s čínskými plagiáty ukázal, že má
„tuhý kořínek“
str. 14 – 15
Vážení čtenáři,
Maestro of Crystal
– příběh českého skláře Miroslava Havla
str. 16 – 19
Vážení čtenáři,
na své předsednictví Evropské unii se Česká republika připravovala dlouho a zodpovědně. Jsme si vědomi toho, že od něj Evropa
příliš nečeká. Tím spíše by mohlo překvapit.
Věřím, že pozitivně. Jen tak se můžeme v očích
Evropanů zviditelnit a mimo jiné naplnit očekávání téměř devadesáti procent českých
podnikatelů, kteří si od předsednictví slibují
v té či oné míře přínos pro jejich byznys, zejména pro export. Ostatně i obsah letošního
druhého vydání revue Vítá Vás srdce Evropy
potvrzuje, že máme být na co hrdí, na české
tradiční značky, oceňované výsledky české
vědy či skvělou výkonnost naší ekonomiky,
právě zkoušenou důsledky finanční a hospodářské krize.
Čeká nás hospodářský útlum. I kdyby se
nás dotkl výrazněji, než si přejeme, je to příležitost k opatřením, která mohou posílit konkurenceschopnost podniků i celé Evropy. A to
je jedna z priorit českého předsednictví, stejně
jako odstraňování bariér v podnikání a nastavení nové strategie pro oblast energetiky.
Všichni nyní hledají recept na krizi, evidentní je posilování státních zásahů. Je ale
skutečně státem řízené hospodářství lepší
než tržní ekonomika? Není náhodou umožnění
volného trhu tou cestou, jak zmírnit hospodářský pokles? Je přece znám výrok Miltona
Friedmana: „Pokud svěříte federální vládě
saharskou poušť, do pěti let začne docházet
písek.“ V každém případě jsem mírným optimistou. Teď máme příležitost začít dělat opatření, k nimž dříve nebyla odvaha a na která
nezbýval čas.
témata tohoto vydání revue „Vítá Vás srdce
Evropy“ dokazují, že člověk může hýbat vesmírem, pokud je pevným bodem on sám. A že
těmito hybateli byli a jsou i Češi. Více než přehlídku elitní jednotky národního sebevědomí
vidím ve jménech Blata, Havel, Nikl, Holý,
Žďárek, Vilímek či Martinů galerii osobností,
jimž se podařilo původní myšlenky uvést
do života a učinit z nich i – ať mi umělci a filantropové odpustí – zboží na export.
Evropská unie čelí v současné době dopadům finanční krize, která sice začala jinde,
ale která se v globalizované ekonomice promítá jako hospodářská recese i v členských
státech. O to důležitější je shodnout se a trvat
na nástrojích, které mohou být sedmadvacítce
společné – vedle českým předsednictvím zaklínaných pravidel volného trhu a férové hospodářské soutěže je to i zvyšování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Práci českých tvůrců a inovátorů proto můžeme vnímat
i jako doporučení, jak důležitá je podpora
a zjednodušení pravidel, aby se zkrátila cesta,
po níž se myšlenka přes realizaci dostane
ke svému spotřebiteli. Vždyť právě inovace
je tradiční přidanou hodnotou evropské vědy
a kultury.
Jaroslav Míl
tiskový mluvčí předsedy vlády ČR
pro předsednictví ČR v Radě EU
Jiří František Potužník
prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR
3
Fotogalerie
– představujeme projekt Sto ikon
českého designu
str. 20 – 21
V Bruselu si budou hrát
– interaktivní výstava Orbis Pictus
aneb Sahat je dovoleno
str. 22 – 25
Čeští vědci na vzdálených kontinentech
– entomolog Jan Žďárek bojuje
s mouchou tse-tse
str. 26 – 27
Je Machu Picchu v ohrožení?
– geolog Vít Vilímek zkoumá posvátné
město Inků
str. 28 – 29
Mé místo je v laboratoři
– český vědec Antonín Holý vynalezl
desítky superúspěšných léků
str. 30 – 33
Mosaika událostí vztahujících se
k českému předsednictví v Radě EU
str. 34 – 35
Martinů Revisited
– Češi si připomínají 50 let od úmrtí
jednoho ze svých nejslavnějších
hudebních skladatelů
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím
směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem
zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Jiří Sáva
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České
republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy
univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je
možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů;
za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte
prosím redakci nebo uvedené autory fotografií.
MK ČR E 6574
ISSN 1802–3657
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
Unie nesmí selhat
v zajištění prosperity,
říká Alexandr Vondra, vicepremiér
pro evropské záležitosti
Evropané často sdílí dojem, že Evropská unie je jakousi byrokratickou konstrukcí, která shora diktuje obtížné příkazy, že jí jako každému „ouřadovi“ schází empatie...
EU předloni sfoukla 50 svíček z pomyslného dortu a to je příležitost
bilancovat. Evropská integrace je bezesporu ekonomickým i politickým
úspěchem – na začátku integračního
procesu bylo evropské HDP na obyvatele zhruba na úrovni 40 % HDP
ve Spojených státech – dnes je to asi
70 %. Unie je dnes největším trhem
na světě a její regulatorní rámec přejímají podniky na celém světě. Po více
než padesát let mezi členy Společenství/Unie nepropukl ozbrojený
konflikt – to je poprvé v evropských
dějinách.
Přes tyto úspěchy Unie skutečně
nedokázala „strhnout masy“. Bývá
jí vyčítáno, že je projektem elit,
a i když ovlivňuje životy občanů čím
dál hlouběji, zajímají se o ni méně
a méně. Zamítavá referenda ve Francii a Nizozemí odhalila propast mezi
názory politických zastupitelů, kteří
většinově schválili ústavní smlouvu,
a názory občanů, kteří ji stejnou většinou odmítli. Jinými slovy, Unie trpí
deficitem legitimity. Pro české předsednictví je právě tento deficit Unie
důležitým impulsem k reflexi, která
se odrazila ve výběru našich hlavních
priorit.
Mohl byste je ve zkratce vyslovit?
Pro předsednictví ČR v Radě EU
jsme zvolili motto „Evropa bez ba-
Alexandr Vondra a Hans-Gert Pöttering.
riér“. V jeho duchu chceme odstraňovat zbývající překážky čtyř základních svobod EU – volného pohybu
zboží, osob, služeb a kapitálu. Plnému rozvoji potenciálu Evropy brání
i další vnitřní bariéry – administrativní zátěž podnikatelů či nepropojenost
energetické infrastruktury. Kromě
zastřešujícího motta předsednictví
jsme si vytkli tři hlavní prioritní oblasti – ekonomika, energetika a Evropská unie ve světě. První týdny
předsednictví jasně ukázaly, že jsme
naše stěžejní priority vybrali správně.
Kromě dlouhodobých cílů totiž korespondují i s prvořadými výzvami,
kterým EU aktuálně čelí.
Řekl jste, že v zemích, které přijaly
euro, občané vidí přímou vazbu
mezi politikou Unie a ekonomickými výsledky svých zemí...
Evropané skutečně momentálně
cítí zpomalení Evropy ve svých peněženkách – a až přistoupíme ke společné měně, budou ji vnímat i čeští
občané. Jestliže selžeme právě v tom,
co bylo základním zdůvodněním
evropské integrace – totiž v zajištění
ekonomické prosperity, nepodaří se
nám občany získat na stranu EU.
Projeví se stín ekonomické krize
i na financích, které na realizaci
svého předsednictví vydá ČR?
Čísla mohou vypadat impozantně,
ale ve skutečnosti se držíme velmi
při zemi. Celkové náklady činí asi
osmdesát milionů eur, tedy totéž,
co utrácely s námi srovnatelné země
jako Holandsko, Finsko a Švédsko.
Jen pro představu, Francie utratila
za předsednictví zhruba čtyřikrát tolik, než plánujeme vydat my.
V čem vidíte příčiny tzv. globální
krize?
Obecně platí, že ekonomika se vyvíjí v určitých cyklech, a teď je to
prostě na té křivce dolů. Tomu se nedalo vyhnout, i když nikdo neočekával, že by to (třeba) mohlo být tak
hluboké. V podstatě není účinnější
lék, než se připravit a přečkat to, není
v silách žádné vlády na světě tomu
zabránit. To jsou cyklické vývoje
v hospodářství. Můžete je ztlumit,
můžete se na ně nějakým způsobem
adaptovat, můžete udělat pár kroků,
které pomohou nastartovat budoucí
růst, ale celkový běh ekonomiky
neovlivníte.
Co ale je určitý problém: máme
za sebou období, kdy se nám všem
nesmírně dařilo. Tedy čas, kdy bylo
třeba jednat s péčí řádného hospodáře. Např. česká vláda se poslední
dva roky snažila snižovat rozpočtové
deficity. Protože, když přijdou horší
časy, je toto sebeukáznění daleko
obtížnější dodržovat. V eurozóně, jejíž stabilita je položena na určitých
Rada ministrů pro všeobecné záležitosti
a vnější vztahy. (Zleva) Karel Schwarzenberg,
Alexandr Vondra, Benita Ferrero-Waldner.
5
(Zleva) Alexandr Vondra, José Barroso, Mirek Topolánek.
sebeomezeních členských států, se toto
může vyvinout v problém, se kterým
nebude jednoduché se popasovat.
Není jednou z příčin ekonomické
krize také byrokracie?
Je. Evropa musí snížit administrativní zátěž malých a středních podniků, které jsou hlavním zdrojem
hospodářského růstu.
Politiky, které byly vytvořeny
před půl stoletím, již čelem k silné
globální konkurenci a změněným
vzorcům spotřeby i výroby neobstojí.
Například: nemůžeme se bránit liberalizaci služeb, když jen mezi lety
1980 a 2000 podíl služeb na evropském HDP stoupl o 13 % na 70 %
a když dnes zajišťují 50 % evropské
zaměstnanosti.
S jakými problémy se ještě evropská ekonomika potýká?
Zatímco začátek evropské integrace se vyznačoval rychlým doháněním USA v ekonomické výkonnosti,
od počátku 80. let již k žádnému pokroku nedochází: Unie sice za prvních dvacet let integrace poskočila
ze 40 % na 70 % procent ekonomického výkonu USA, od té doby se
ale neposunula dál. Již dvacet let se
nehýbeme z místa.
Ještě více alarmující je, že produktivita práce v Evropě od 90. let neroste. Zatímco každoroční růst výstupu
Ze slavnostního zahájení českého předsednictví v Národním divadle v Praze. (Zleva) Jean-Pierre Jouyet,
Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, Karel Schwarzenberg.
z jedné odpracované hodiny v EU-15
byl mezi lety 1995–2005 v průměru
1,4 %, u Spojených států to bylo
2,4 %. Fakt, že tento trend v produktivitě trvá více než celý jeden ekonomický cyklus, poukazuje na to, že jde
o strukturální problém: máme nedostatek technologických inovací a pracovní trhy, které nejsou dostatečně
konkurenceschopné, aby umožnily
podnikům zvýšit produktivitu.
Je nutné podpořit inovace a investovat do vzdělání, které nám dodá
kvalifikovanou pracovní sílu, jenž
pomůže evropskému hospodářství
obstát v globální konkurenci.
Na půdě EU jistě soupeří určité
obecné koncepty, jak se s krizí vyrovnat. Řeší se asi otázky, do jaké
míry mají jednotlivé vlády a úřady
EU zasahovat do konkrétních ekonomických problémů...
V EU existují v podstatě tři názorové proudy, jak s takovouto situací
zacházet. Buď nasypat víc peněz
do ekonomiky, to je typický přístup
třeba Francie. Druhá možnost je povzbudit poptávku tím, že snížím nepřímé daně a povzbudím tím tržní
mechanismy, to je přístup, který volí např. britská labouristická vláda.
Alexandr Vondra a Milena Vicenová – spuštění instalace „Entropa“ českého výtvarníka Davida Černého
na budově Evropského parlamentu v Bruselu.
Za třetí je tu přístup, řekněme, německý, který říká, že navzdory všem
těmto opatřením bychom neměli nechat „rozorat“ veřejné finance, to znamená držet rozpočtové hospodaření
v určitých mezích.
Zároveň existuje plán obnovy,
podle něhož státy Evropské unie vydají asi 1,5 procenta HDP na různá
stimulační opatření. Země jako Řecko ale mohou mít tento rozpočtový
deficit až přes deset procent. Pokud
se tento trend nezastaví, čekají nás
těžké doby.
Tématem, úzce souvisejícím s ekonomikou, je energetika, třetí ústřední bod českého předsednictví...
Nedávná plynová krize rozpoutala
živou diskusi o zajištění energetické
bezpečnosti Evropské unie. České
předsednictví zařadilo toto téma mezi své priority dávno předtím, nežli
jsme tušili, jak perné první týdny
nám rusko-ukrajinský spor připraví.
Náš úkol však neskončil puštěním
kohoutků. To hlavní české předsednictví teprve čeká: nepromarnit politickou dynamiku, kterou krize nastartovala, a využít ji k urychlenému
přijetí krátko-, středně- i dlouhodobých opatření, která posílí energetickou bezpečnost EU. K tomuto účelu
chceme využít mj. i jarního zasedání
Evropské rady, na kterém budeme
věnovat velkou pozornost energetice.
Jak konkrétně se na integraci a budoucí nezávislosti evropské energetiky může/bude podílet Česká
republika?
Jako předsednická země chceme
dotáhnout do zdárného konce legislativní kroky nutné k dokončení vnitřního trhu s energií. Součástí našeho
návodu na posílení nezávislosti EU
je také rozvoj přeshraničních sítí
a větší diverzifikace – energetických
zdrojů, přepravních cest i dodavatelských zemí.
Důležitá je i modernizace a ochrana kritické energetické infrastruktury.
Pro rozvoj „inteligentní“ distribuční
soustavy nového typu je nezbytným
předpokladem i použití satelitního
Alexandr Vondra na vyhlášení soutěže
o nejhezčí pohlednici k českému předsednictví.
6
navigačního systému Galileo. Ten
umožní monitorování a kontrolování energetické sítě v reálném čase
a tím koneckonců i její ochranu. Česká republika, která je mezi kandidáty
na sídlo Evropského úřadu pro dohled nad GNSS (Global Navigation
Satellite System), je připravena poskytnout mu veškeré podmínky, které
bude pro plnění těchto důležitých
úkolů potřebovat.
Zdroj: projevy Alexandra Vondry ke Dni Evropy
na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů
v Praze a na konferenci „Zajištění energetické bezpečnosti členských států EU v rámci společného trhu
s elektřinou“, vystoupení A. Vondry v pořadu ČT
Otázky V. Moravce na téma Priority českého předsednictví, rozhovory s A. Vondrou pro Český rozhlas
1 Radiožurnál a pro rádio Frekvence 1
Foto: www.eu2009.cz
Rada ministrů pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy – Alexandr Vondra a Javier Solana.
Brána plzeňského pivovaru.
Místní rozvoz Plzeňského Prazdroje na historické
fotografii.
Historický podtácek Pilsner Urquell.
CO JE
ČESKÉ
PIVO?
Červen roku 2008. Inženýr Jan Veselý, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven, se kaboní. Doba je zlá.
„Už v paleolitu pěstovali zemědělci
plodiny hlavně pro potravináře,“ prská,
„zhruba pět tisíc let to fungovalo dobře.
Ale teď sedláci sejou hlavně pro výrobce biopaliv a Evropská unie je za to
ještě dotuje. Pitomý zelený europokus.“
Výsledek? Ceny ječmene vzrostly
vloni oproti předloňsku o sto procent.
A co chmel?
„Produkce významně klesá,“ chmuří
se Jan Veselý, „a čtyři pětiny jdou na vývoz. Žatecký poloraný červeňák je
Rolls Royce mezi chmely, však je taky
drahý. Navíc proti jiným odrůdám poměrně málo hořký, takže se ho do piva
musí dávat víc. Kdo si to může dovolit?
Pokud vím, pouze šišticemi žateckého
červeňáku chmelí jedině Budvar. Pivovary, které nemají takové zisky, si pomáhají dovozem. Čísla se nezveřejňují.
Ale většina chmele v každém českém
pivu je pořád ještě domácí.“
Huba plná piva, žádné pivní preso
Co moderní technologie? Světové
velkopivovary vaří vesměs infuzním
způsobem: celá várka se zahřívá v jedné
nádobě. Je to nejlacinější a nejrychlejší.
„To je jen takové pivní preso, nemá
skoro žádnou chuť,“ ohrnuje nos Jan
Veselý, „českýho piva musí bejt plná
huba! Musí v něm být zbytkový neprokvašený extrakt. České pivo je přece
co? Chlebnaté.“
Klíčovým fíglem českých sládků je
dvourmutový, u plzeňského Prazdroje
třírmutový dekokční varný postup.
Po vystírání se prostě rmut rozdělí
na dvě, případně na tři části, které se
zahřejí na různé teploty. Každý enzym
má totiž jinou ideální teplotu, při níž
štěpí cukry. Nakonec se díly opět smísí
a pivo se nechá dokvášet. Je to pracnější, zdlouhavější a dražší. Ale ta chuť!
Jak můžou čeští pivovarníci konkurovat světovým gigantům, kteří se s pivem nemažou, prostě ho nepiplají?
„Vy si myslíte, že šetřit se dá jen
změnou výrobní technologie? Ošizením
výrobního postupu?“ odfrkne pan výkonný ředitel a upije doušek nealkoholického. Vzděláním sice není „pivovarskej“,
nýbrž ekonom, ale pivo miluje…
Na Brusel
„Víte, co to jsou Štramberské uši?“
táže se Jan Veselý.
Že by nějaké nové filtry na pivo?
Pozor, to je chyták. Nějaký marcipán,
ne, perníčky. Ale co to má co dělat
s pivem?
„Jo, kornoutové perníčky. Regionální specialita,“ hovoří záhadně, „a jestlipak víte, že to je první potravinářský
artikl z Česka, který dostal od Evropské unie ochranu zeměpisného původu? Loni v lednu.“
Uši jsou tedy ve vybrané společnosti
takových pojmů jako Šampaňské nebo
Bordeaux.
„Třeba český ječmen, ten Unie zatípla. Neříkám český smažák nebo utopence, to je blbost, ale náš ječmen?
Jarní dvouřadý český ječmen? To je
přece pojem, ne?“ dotírá pan inženýr.
Ano, je to pojem, ale ne takový, jako
české pivo. Ani to zatím nemá evropskou ochrannou známku.
Takže když začne třeba nějaký pivovarník na Korsice vyrábět nějaké patoky, dá jim název Napoleon a druhové
označení České pivo, nedá se proti
tomu nic dělat?
„Ne,“ zdvíhá prst nejvyšší funkcionář českého piva, „pojem České pivo
uznávají na základě smlouvy z roku
1987 jen v Portugalsku. Zatím.“
„Doneste mi, prosím, mapu,“ volá
hned na svou asistentku a sám vytahuje
z šuplete takzvanou specifikaci.
„Tohle jsou dokumenty, na jejichž
základě jsme si v únoru v Bruselu požádali o ochranu zeměpisného původu
Českého piva,“ poklepává rukou na štos
papírů.
Kde se smí vařit České pivo?
Vidím normální nástěnnou mapu České republiky, která je maličko okrájená černou linií.
„Tak tahle linie označuje území, kde se může vařit České pivo,“ spustí Jan Veselý, „takže
když někdo třeba přijde s tím,
že si postaví pivovar na severu Šluknovského výběžku, tak mu řeknem ‘Dobře,
Franto, ale nebudeš mít
na etiketě České pivo’.“
Proč to?
„No, nechtěli jsme to mít
vymezené státní hranicí,
ta se často mění,“ vysvětluje pan ředitel a naklání
se ke mně: „Mezi námi, ona
ta Unie slyší spíš na ty menší,
regionální věci. Celý stát, to
se jim zdálo moc velké území,
tak jsme to trochu ořízli, aby se
vlk nažral a koza zůstala celá.
Je to venkovní hranice produkčních
Historický pohled na varnu Plzeňského pivovaru.
Sládek Plzeňského pivovaru Václav Berka křtí
ležáckou káď Plzeň.
Historický podtácek Pilsner Urquell.
oblastí pivovarských surovin. Za tou čárou stejně žádný český pivovar nestojí.“
Hranice má i detailní, čtyřstránkový
slovní popis. Skoro osm normostran.
Zdá se, že Český svaz pivovarů a sladoven opravdu nic nepodcenil.
Co je České pivo?
Antonín Holeček, první sládek Českého akciového
pivovaru (dnes Budějovický Budvar).
Plzeňský pivovar – zátiší z Pivovarského muzea.
Specifikace Českého piva má pro novináře jednu vadu. Je plná technické hantýrky: „Po ukončení procesu rmutování
a odstranění nerozvařených zbytků sladu tzv. procesem scezování začíná příprava mladiny tzv. chmelovarem…“
Co s tím budu dělat?
„Ukažte. Tady tomu přece musí rozumět každej,“ bere mi dokument z rukou pan ředitel a předčítá: „Tuzemská
piva v naprosté většině obsahují zbytkový, neprokvašený extrakt. Je to jeden
z nejtypičtějších znaků Českého piva.
Dále se České pivo vyznačuje v porovnání se zahraničními ležáky vyšší
barvou, hořkostí, vyšším pH a vyšším
obsahem polyfenolových látek. Po technologické stránce má dominantní vliv
složení sypání a míra chmelení a jejich
sladění s výběrem kvasničného kmene,
použitým způsobem kvašení, to vše
v jednom celku zajištěném tradicí a lidským faktorem.
Jedinečnost výroby vychází z mnohasetleté tradice vaření piva na vymezeném území a předáváním z generace
na generaci byla uchována až do dnešních dnů ve specifické podobě. O světovou pověst Českého piva se zasloužily
jak výhodné podmínky pro pěstování
sladovnického ječmene a chmele na vymezeném území, tak i vysoká odborná
úroveň pracovníků, kterou získali studiem na českých pivovarských školách
všech stupňů.“
Vykládám panu řediteli, že páni sládkové v Plzeňském Prazdroji, kam jsem
mezitím zajel, nad specifikací Českého
piva tak trochu ohrnovali nos. Normy
jsou prý příliš měkké, oni striktně dodržují německý zákon o čistotě.
„No jo,“ nenechá se vyvést z míry
pan inženýr, „oni žádnou značku České
pivo nepotřebujou. Ani Budějovický
Budvar, ten je v Unii chráněný. Ochrana zeměpisného původu Českého piva
má pomoct spíš těm menším, méně
známým.“
A kdy že jim začne pomáhat?
„Kdykoliv po dvacátém červenci
může padnout rozhodnutí,“ říká výkonný ředitel Českého svazu pivovarů
a sladoven Jan Veselý a jeho víra,
že to dobře dopadne, je očividná, „teda
takhle, ono se v létě v Bruselu dohro-
mady nic neděje. Záleží na tom, jak to
tam budou naši lidi popostrkovat.“
Vítězství
V září roku 2008 Evropská unie udělila českému pivu ochrannou známku.
Čeští pivovarníci nezaznamenali žádný
vážnější odpor.
Kdyby to dopadlo jinak, vzbudilo
by u českých pivních patriotů, to jest
bezmála u všech Čechů, nelibost a nedůvěru k samotné podstatě Evropské
unie. Neboť české pivo je vynikající,
a zdaleka se to netýká jen vyhlášených
značek jako Plzeňský Prazdroj či Budějovický Budvar. Je pilířem české národní hrdosti.
Ještě jedno vysvětlení na závěr. Turisté, zejména ti ze Západu, jsou často
překvapeni, že se v českých pivnicích
čepuje jen jedna nebo dvě značky. Jsou
zvyklí na velký výběr píp a považují
českou situaci za zpozdilost, snad i relikt komunismu. Omyl. Každý český
znalec ví, že aby si točené pivo uchovalo špičkovou kvalitu, nesmí stát
v trubkách. Musí neustále proudit.
Na elitních pracovištích, jako je například pražská pivnice U zlatého tygra,
teče pouze plzeňský Prazdroj a výčepní
obsluhuje jen dva kohoutky.
Tak to totiž má být.
Kontrola kvality v pivovaru Budějovický Budvar.
Ladislav Verecký
redaktor deníku MF Dnes
Foto: www.pilsner-urquell.cz, www.budvar.cz,
www.czechtourism.cz
Vykládka Budějovického Budvaru v Egyptě
na dobové fotografii.
TATRA
TATRA, a. s., patří s více než stopadesátiletou
historií mezi nejstarší automobilky světa.
Na snímku montáž kabin.
Možná budeme vyrábět v USA
Tatra T 810.
Tatra T 815, 6 x 6.
Tatra T 87.
Závodní speciál Tatra – Loprais Team.
Tatra Jamal.
Tatra sklápěcí, 6 x 6.
O Tatře T 603 z roku 1956, vystavené
na losangeleském autosalonu 2007,
si návštěvníci mysleli, že jde o nový
model osobního vozu. Nákladní automobily z produkce české Tatry zase
proslavila opakovaná vítězství v Rallye
Paříž–Dakar. Díky unikátnímu podvozku jsou to jedny z nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších těžkých užitkových
vozů na světě.
Celá léta po neúspěšném pokusu
o privatizaci počátkem 90. let se kopřivnická Tatra potácela na pokraji krachu. Dnes je z krize venku, v posledních
letech vydělává a začíná růst. Tvrdí
to alespoň hlavní akcionář a zároveň
výkonný šéf Tatry, Američan Ronald
Adams. Ten plánuje nejen dvojnásobné
zvýšení dnešní produkce 2,5 tisíce nákladních vozů za rok do pěti let, vážně
zvažuje i obnovení výroby osobních
aut. „Tatra je báječné jméno a skvělá
značka,“ tvrdí muž, který s partnery
Tatru koupil od amerického koncernu
Terex Corporation.
„S Tatrou si v terénu můžete dovolit
to, co by automobily ostatních značek
podstoupily jen s rizikem poškození!“
napsal v roce 2006 trefně časopis Trucker. Konstrukce podvozku nákladních
aut Tatra zahrnuje několik chráněných
technických řešení. Podvozek s centrální nosnou rourou je světový unikát,
který vznikl v Tatře už před 70 lety.
Ve srovnání s vozidly klasické rámové
konstrukce je 5–10x tužší v krutu a 5x
tužší v ohybu. Třeba australský Ausdrill
používá platformy Tatra k nesení vrtných souprav. Vozidla, vybavená polárním paketem (bezpečný start při teplotách do -50° Celsia apod.) a splňující
požadavky na ekologický provoz, se exportují do ruského Zabajkalí. Nejstarší
domácí automobilka byla už několikrát
chválena za pružné reakce na evropské
normy šetrného provozu. V praktické
nabídce dnes má vozy, vybavené motory náročné emisní třídy Euro 4.
Češi považují značku Tatra tak trochu
za rodinné stříbro. Firma do dnešního
dne přežila především kvůli své přetrvávající dobré pověsti. Od roku 1991
až do současnosti prošel podnik spoustou problémů, dělalo se téměř vše pro
to, aby společnost byla zničena, ale ona
přežila. A právě kvůli jménu. Jen kvůli
němu do Tatry stále chodily objednávky
z celého světa – bez ohledu na to, jaké
měla problémy, jaké byly dodací lhůty
i potíže s kvalitou. I v těch nejtěžších
časech lidé stále tatry objednávali.
Značka sice o dost lesku přišla, přesto se nyní neohroženě pouští do velkých
výzev. V roce 2007 získala velkou za-
13
kázku na dodávky vozů pro českou
armádu. „Nakonec je to skvělé auto,“
chlubí se Adams. „První vozy jsme armádě předali v dubnu loňského roku.
Zároveň jsme pro americkou armádu
dotestovali model 10 x 10. Podle generálů, kteří u toho v Nevadě byli, byly
výsledky úžasné. Také jsme testovali
obrněný transportér, vyvinutý ve spolupráci s izraelským partnerem. Používá podvozek tatra 4 x 4 a je podobný
obrněnci Dingo, který česká armáda
kupuje od firmy Iveco. Naše vozidlo
ze zkoušek vyšlo jako výborné auto,
dost odolné.“
Nejsilnější trh pro civilní vozy, které
Tatra vyrábí, se nachází v Rusku – hlavně kvůli rozvoji těžby ropy a plynu
a dalších surovin. „Tatra do Ruska prodává 700 aut ročně, ale myslím, že tam
můžeme prodávat ještě o 700 kusů víc,“
uvažuje nahlas Adams. Firma si stále
drží svůj montážní závod v Indii. Směřují sem díly z České republiky, ze kterých tady vzniká 500 nákladních vozů ročně. Firma se mezitím poohlíží,
kde by mohla vybudovat další výrobní
závod. Loni se jednalo ve Vietnamu,
poslední Adamsova idea je opatřit výrobce autodílů pro Tatru v Americe. Koneckonců, i jiné evropské automobilky
dnes přesunují výrobu do Států. „USA
by mohly být zdrojem naší nové kapacity, vyráběli bychom tam celá auta
pro tamní trh. Máte tam kvalifikované
síly z automobilového průmyslu, strojní
vybavení a lidi bez práce. Když to dáte
dohromady s produktivitou amerického
dělníka a s kurzem dolaru vůči koruně,
tak můžete v Americe vyrábět za stejnou
cenu jako v Česku. Chceme-li se v tržbách dostat na 20 miliard korun ročně,
kapacity potřebujeme. Takové množství
vozů můžeme prodat, protože zájem
o ně už tu je. Otázkou jen je, jak je vyrobit,“ říká Adams.
Tatra T 57.
Tatra T 600.
Tatra T 603.
Roman Šitner
Hospodářské noviny
Foto: www.tatra.cz
Tatra T 603.
BLATA
BLANSKO
Máme tuhý kořínek
Pohled do výroby společnosti Blata Blansko.
Pavel Blata, zakladatel a majitel
firmy Blata Blansko, byl v 70. letech
motocyklovým závodníkem a úspěšným továrním jezdcem Povážských
strojíren. Po pádu komunismu se rozpomněl na svůj sen vyrábět automobily. K dispozici měl ale jen miniaturní výrobní prostory – svou garáž.
Dokonce i velké motocykly byly
pro začátek příliš, jeho zázemí ovšem
stačilo na vývoj malého motocyklu –
minibiku. První úspěch jeho výrobků se okamžitě promítnul do dalšího
vývoje firmy. Několik vyrobených
strojů prodal, na rozšíření výroby si
půjčil od kamaráda. Vydělané peníze
stále investoval, až se ozval obchodník z New Yorku, který měl zájem
o jiný jeho výrobek, o motorovou koloběžku. Firma se svými produkty vyjížděla na veletrhy a výstavy a stále
rostla. „Rok 2003 byl nejproduktivnější, prodali jsme téměř 20 000 výrobků,“ říká manager firmy Lukáš
Vašíček. „Právě v tu dobu se ovšem
objevily první čínské napodobeniny.“
Na přelomu let 2003 a 2004 se Blatovi donesly zprávy, že asijský vý-
Z nové produktové řady společnosti –
Enduro 125 BXE.
14
robce nabízí plagiáty jeho minimotorek. Na trhu ve Spojených státech se
objevil padělek, který si lidé od Blaty
prohlédli a shledali ho tak nekvalitním, že v něm neviděli konkurenci.
„Ve velmi krátké době ale přišla
na trh obrovská vlna napodobenin.
Jen na evropský trh Čína expedovala
sto tisíc minimotorek měsíčně, čímž
během relativně krátké doby zničila
poptávku,“ říká Vašíček.
Příliv čínských padělků nejenže nasytil trh, v mnoha případech i poškodil jeho samotné základy. Evropský
komisař Kyprianu se v té době musel vážně zabývat smrtelnými úrazy,
ke kterým na nekvalitních minimotorkách docházelo. Donutil pak EU zavést účinná opatření proti plagiátům.
Firma sama začala se stopováním
a úřední likvidací napodobenin. V Itálii byly padělky odhaleny rovnou
na výstavě motocyklových novinek,
další byly zadrženy v Británii, Nizozemí, Německu, Portugalsku, na Maltě a na Slovensku.
Blata zkusil i netradiční strategii –
rozjet novou produktovou řadu a než
se objeví napodobeniny, prodat tolik
výrobků, kolik bude možné. Začal
pracovat na motorové miničtyřkolce.
V dubnu 2005 ji uvedl na trh. Ze zkušenosti očekával, že má půl roku
na to, aby čtyřkolek prodal co nejvíce.
Plán předpokládal výrobu 10 000 kusů během šesti měsíců, na což byl připraven i takt výrobní linky. Kopírování nové čtyřkolky ale začalo již několik dní poté, co vzorky výrobku
vstoupily na britský trh. Čínský výrobce začal prodej kopií inzerovat
14 dní po oficiálním představení Blatovy miničtyřkolky (dříve, než ji měl
připravenou ve výrobě), což je běžný
způsob, jak zkoumat poptávku. Za jediný měsíc byla kopie na světě.
Blatovi nezbývalo, než se vydat
do Číny. Jeho lidé navštívili v zemi
deset velkých právních kanceláří, kde
se ujistili, že práva výrobce a majitele
průmyslového vzoru lze skutečně
v Číně efektivně bránit. Bohužel získání ochrany průmyslovým vzorem
v Číně trvá jeden rok i déle. „Navštívili jsme dokonce dvanáct továren,
kde se napodobeniny našich strojů vyrábějí,“ usmívá se Vašíček. „Vystupovali jsme jako zájemci o produkty,
pořídili jsme fotografie a zhruba
pět hodin videozáznamu. Právní kroky jsme podniknout nemohli, jelikož
jsme stále neměli v ruce příslušnou
průmyslovou ochranu. Dnes už jí disponujeme, trh je ale natolik poničen,
15
že právní kroky by vzhledem k nákladům nepřinesly požadovaný efekt.“
Blata se rozhodl dál nevysilovat.
Své portfolio obohatil o silniční motocykly Blata 125 Enduro a Blata 125
Motard, určené jiné cílové skupině
a podléhající přísnějším technickým
požadavkům a kontrolám při uvádění
na evropský trh. Dále vyrábí skútry
řady Blatino, které vynikají stylovým
designem, nízkou spotřebou a skladností (dají se dokonce přenášet v tašce
na rameni). U minibiků se soustředí
na výrobky pro závodní segment,
u kterých záleží na technických vlastnostech a ne na – nejčastěji kopírovaném – designu. „Pracujeme usilovně
na tom, abychom znovu dosáhli předchozího růstu. Máme tuhý kořínek
a teď jsme navíc bohatší o řadu cenných zkušeností,“ uzavírá Vašíček.
Testy nové série o objemu 125 ccm v terénu.
Jakub Šmíd
Foto: www.blata.com
Nová série minibiků od Blaty – Blata Ultima.
Pavel Blata (uprostřed), zakladatel společnosti
Blata Blansko.
Můj otec, Miroslav Havel, zemřel
v irském Waterfordu 5. září 2008
ve věku 86 let. Odešel tiše a v pokoji,
přesto nečekaně. Těžce ho postrádám.
Velkou útěchou mi přitom je, že jsem
mohl napsat a knižně vydat jeho pozoruhodný příběh. Ve světle dnešních
smutných zpráv o bankrotu Waterford
Crystal – jedné z mála irských světových značek – je jeho příběh ještě
jímavější.
Paleta mistrovských schopností
Lustry, které Miroslav Havel navrhnul pro Westminsterské opatství v Londýně.
Maestro of Crystal
Příběh skláře Miroslava Havla
Miroslav Havel, umělecký sklář
původem z Československa, obnovil
výrobu skla v irském Waterfordu a dovedl firmu ke světovému věhlasu.
Vytvořil mj. světově proslulou kolekci
křišťálového skla Lismore, která až
do stávajícího období finančního propadu zůstává nejprodávanějším vzorem křištálového skla vůbec. Havel byl
také jedním z nejuznávanějších designérů skla. Na osobní popud Jacqueline
Kennedy Onassisové navrhnul křišťálové lustry pro Kennedyho centrum
ve Washingtonu, D. C. Vytvořil také
slavnostní lustry na objednávku Westminsterského opatství v době, kdy toto
tradiční místo korunovace a posledního
odpočinku anglických panovníků slavilo 700 let své existence.
Havel rozvinul a vytříbil svůj všestranný talent v mnoha sklářských disciplínách. Sklo uměl nejen navrhovat,
ale i foukat, řezat, leštit, sochařsky tvarovat a zdobit uměleckými rytinami.
Disponoval paletou schopností, nevídanou ani u jiných mistrů sklářského
oboru. Svá studia technického oboru
prestižní pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové musel na rok přerušit, když byl za německé okupace
českých zemí poslán na nucené práce
v uhelných dolech. V posledních dnech
druhé světové války se připojil k domácímu odboji, který likvidoval zbytky
odporu německých vojsk. Při nuceném
nasazení ho výbuch v uhelné sloji částečně připravil o sluch, na pravé ucho
už nikdy neslyšel. Tento handicap byl
důvodem, proč si i po 60 letech strávených v Irsku uchoval silný český přízvuk. Také nemohl telefonovat, což
ovšem obrátil ve svůj prospěch, součástí jeho odkazu je řada dlouhých, poetických dopisů.
V zemi oplývající pomeranči
Svůj druhý domov Havel po odchodu z Československa nalezl v Irsku.
Nejzajímavější pasáží jeho životního
16
příběhu zůstává z pohledu Irů epizoda,
v níž na počátku vystupuje jako zmatený imigrant přicházející do Irska jako
„slunné země, plné tropického ovoce“.
Postupně (ve 40. a 50. letech) se pak
stává obnovitelem a buditelem celého
průmyslového segmentu – výroby a prodeje křišťálového a broušeného skla.
Po putování skrze válkou rozervanou Evropu došel Havel do Waterfordu
v červenci 1947. Přicestoval na pozvání
svého bývalého zaměstnavatele Charlese Bacika, jehož osud byl s Havlovým
úzce propleten.
Ve Waterfordu se Havel plánoval
zdržet jen několik měsíců. S Bacikem,
dříve majitelem několika českých skláren, se znal z dob, kdy k němu po studiích nastoupil jako asistent. V roce
1946, když se v Československu schylovalo k vítězství komunistů ve volbách,
Bacik s celou svou rodinou uprchl
přes Švýcarsko do Irska. Zde znovu
navázal obchodní kontakty s bývalým
obchodním partnerem, prominentním
dublinským klenotníkem Bernardem
Fitzpatrickem.
Kdyz se Bacik v Irsku usadil, poslal
otci dopis. Irsko v něm popsal jako „zemi vlídného klima, oplývající banány
a pomeranči“ a pozval Havla ke spolupráci ve „sklárnách Waterford Glass“.
Když ale Havel dorazil na místo, zjistil, že jeho cesta mu nepřinesla kýžené
ovoce (doslova!) a že slíbené sklárny
vůbec neexistují. Bacik a Fitzpatrick
ve skutečnosti disponovali jen nezastavěným pozemkem a také nadějí a vírou, že je možné vzkřísit průmysl,
který britský systém spotřební daně
zadusil asi před sto lety. Když se Havel
zeptal Bacika (sešli se v malé stavitelově boudě na pozemku, vyhrazeném
pro budoucí továrnu), kolik zaměstnanců bude ve sklárně Waterford Glass
pracovat, Bacik beze stopy ironie prohlásil: „Jenom ty.“
Od půllitrů
ke křištálovým sochám
Počáteční léta šla těžce. Bacik a Havel spustili malou provozní linku,
na které vyráběli sklenice na limonádu
a pivo. Jejich odběrateli se staly hospody a hotely. Do podniku však záhy
vstoupili irští rodinní investoři, McGrath
a Griffin, kteří poskytli kapitálové zázemí pro otevření nové továrny. Ta už
měla dostatečnou kapacitu pro produkci
křišťálového skla. Havlovy designové
návrhy, odvozené z antických vzorů starodávného waterfordského skla, vzbudily zájem amerického trhu.
17
Miroslav Havel a Charles Bacik, Tramore,
hrabství Waterford, 1949.
Miroslav Havel (vpravo dole) a jeho první
pracovní tým, 1949.
Setkání Miroslava Havla s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, Jižní trávník Bílého domu.
A jak se věci vyvíjely dál? S ohledem na neslavnou současnost značky
je dobré si připomenout, že v roce
1987, kdy otec odcházel do důchodu,
byla společnost Waterford Crystal nejúspěšnější irskou firmou. Navíc mu
není připisováno jen autorství slavných
produktových řad Lismore, Colleen
a dalších, byl také uměleckým sklářem,
který stvořil jedny z nejkrásnějších skleněných soch a plastik 20. století.
„Z mořské vody žloutnou vlasy“
Neštěstí mého otce tkvělo nejen
v tom, že ztratil právo vrátit se do své
rodné země, kde ho komunisté označili
za „zrádce“. Selhaly také plány, že se
mu z Československa podaří dostat
jeho milou Rosu, kterou si chtěl vzít
za ženu. Se svou Rosou se rozloučil
na pražském Wilsonově nádraží v roce
1947. Víc už ji nikdy neviděl. Později
si vzal Betty Storey, Irku, se kterou
založil na československé poměry nezvykle velkou rodinu čítající šest dětí
(sám byl jedináček).
Když chtěli rodiče Miroslava Havla
svého syna navštívit, potýkali se s nevolí československých úřadů. Matka
Anna mohla svého syna krátce navštívit jen dvakrát, otec František pouze
jednou. Anna, zvyklá na stojaté hladiny
českých rybníků, v sobě objevila velkou vášeň pro mořské vlny, tříštící se
o waterfordské pobřeží. Dokonce zapomněla i na předchozí varování, kterými Miroslava opakovaně častovala
(„Po mořské vodě ti vypadají nebo zežloutnou vlasy.“). Otec František dlouhá
léta trpěl, když ho komunisté označili
za „buržousta“ a odsoudili ho k mnoha
letům nucených prací v jáchymovských
uranových dolech. V Irsku si oblíbil
nejen rybu s hranolkami, oceňoval
především zdejší družnost, pohostinnost a svobodomyslnost. Přitom si byl
moc dobře vědom, že z výletu za synem se musí vrátit, jinak by jeho ženu
Annu režim jistě poslal do vězení.
Z Držkova do Bílého domu
Miroslav Havel stál u zrodu nejsilnější irské značky, věhlasem srovnatelné s pivem Guiness. Sklárnám Waterford Crystal pomohl vytvořit designové vzory a postupy, které se staly
standardem pro celý sklářský průmysl.
Do Irska přišel jen na tři měsíce, svůj
pobyt nakrátko prodloužil, aby koleReplika Sochy Svobody, kterou Miroslav Havel
a Bernard Fitzpatrick předali prezidentovi USA
Ronaldu Raeganovi.
18
govi Bacikovi pomohl rozjet malou
sklářskou výrobu. O cestovní pas
i o statut Čechoslováka ho připravil
komunistický převrat, ke kterému
v jeho vlasti došlo v únoru 1948. Své
rodiče neviděl, ani s nimi nehovořil
až do roku 1962, kdy ho v Irsku konečně mohla navštívit jeho matka
Anna. Československo a svou rodnou
ves přirozeně navštívit také nemohl.
V roce 1972 dostal víza do Československa už jako irský občan. Od jeho příjezdu do Waterfordu uplynulo
25 let.
Co říci závěrem? Snad je na místě
zmínit Havlovo setkání s americkým
prezidentem Ronaldem Reaganem.
Došlo k němu v době, kdy Američané
slavili sté výročí vztyčení Sochy svobody a Havel spolu s Fitzpatrickem
prezidentovi hrdě předali repliku sochy
z křišťálového skla.
Můj otec by svou cestu, která ho
vedla z malé české vesnice Držkov
až na Jižní trávník Bílého domu, měl
za „dlouhou a mimořádnou“. Těmito
slovy jsem také zakončil svou knihu
o něm. Snad její stránky předají dál
svědectví o jeho životě i o významné
společnosti, kterou pomohl vybudovat
a jíž věnoval svůj život.
Souprava Sheila, navržená Miroslavem Havlem.
Brian Havel
Autorova kniha Maestro of Crystal vyšla
v nakladatelství Currach Press, nejprve
v roce 2005 v tvrdé vazbě, o rok později
jako paperback.
Foto: Archiv Briana Havla
Souprava Hibernia, navržená Miroslavem Havlem.
Těžítko objednané v roce 1980 irskými biskupy
pro papeže Jana Pavla II.
19
Souprava Curraghmore, navržená Miroslavem Havlem.
Lustr, navržený Miroslavem Havlem pro Centrum J. F. Kennedyho ve Washingtonu, D. C.
Galerie
1. Libuše Niklová, nafukovací hračka Buvol,
70. léta.
2. Adolf Matura, nápojová souprava,
1959–1960.
3. Pavel Janák, dóza s víkem, 1911.
4. Bořek Šípek, křeslo Filzka, 1998.
5. Sportovní obuv Botas, model Classic,
70. léta.
6. Josef Gočár, krbové hodiny, 1913.
7. Stanislav Lachman, žehlička ETA 211,
konec 60. let.
8. Skútr ČZ 175, 1957–1960.
9. Škoda Felicia, 1959–1964.
10. Škoda Design Roomster, 2002.
11. Jawa 250 Pérák, 1946–1953.
Czech 100 Design Icons
12. Zdeněk Lhotský, mísa S.K.L.O., 2000.
13. Hans Ledvinka, Erich Ubelacker,
Tatra 77, 1934–1935.
Foto: Uměleckoprůmyslové muzeum
v Praze, Národní technické muzeum,
Botas, a.s., Modernista, Technické
muzeum Tatra Kopřivnice
1
2
4
5
7
8
3
11
6
9
12
10
13
V Bruselu
si budou hrát
Petr Nikl
„Tvořivost a schopnost imaginace
je zásadní inovační motor,“ říká
výtvarník, muzikant a divadelník
Petr Nikl a podotýká, že tvořivost
je v každém z nás, jen je ji třeba
„z nás dostat co nejvíc“. Sám tomu
hodně pomáhá. Zaměřil se totiž,
kromě jiných svých uměleckých
aktivit, na hravé, inspirativní produkce, jejichž je autorem, strůjcem, iniciátorem, koordinátorem,
ale k nimž také zve další kolegy.
Většinou výtvarníky s hudebním
cítěním nebo hudebníky se schopností „vidět“, umělce, jejichž invence a zájem přesahuje z jednoho
žánru do druhého, možná i třetího
či čtvrtého. „Všichni autoři počítají
s tím, že jejich nástroj či objekt splyne
ve společném organismu s ostatními,“
potvrzuje Nikl. „Tím se obsahová
individualita dostává do pozadí. Tyto
nástroje jsou komunikačními prostředky společné hry a návštěvníci
do nich mohou – obrazně i reálně –
vstoupit.“
Petr Nikl (*1960) je malíř, hudebník, fotograf a divadelník. Pro jeho
obrazy je typická decentní barevnost
a námětová nekonvenčnost. Vystavoval například masky, které se podobaly podivným zvířatům – sám v nich
pak vystupoval při svých hudebních
či divadelních produkcích. Vydává
autorské knihy pohádek, organizuje
výtvarné a divadelní performance,
spolupracuje s různými divadelními
tělesy i s jednotlivci, vystupuje a natáčí desky s originálním souborem
dětí a jejich maminek Lakomá Barka.
Zpočátku se věnoval spíše malbě,
grafice a kresbě, postupně se v jeho
tvorbě začaly čím dál víc uplatňovat
kombinace žánrů, jeho projekty dnes
bezvýhradně zahrnují kromě výtvarna
i hudbu, dramatické vstupy, interaktivní prvky. Kdo zavítá na některou
z Niklových produkcí, třeba koncert
z jeho CD, je až zaskočen tím, jak
vcelku nenápadný, křehký umělec
dokáže v nepřetržitém sledu scének
a improvizovaných výstupů své vlastní tělo a hlas používat jako nástroj
hravosti a zdroj téměř nepředstavitelných nápadů.
Z instalace výstavy Orbis Pictus
v Českém centru v Paříži.
Sahat je žádoucí!
Základem Niklových interaktivních
expozic jsou výtvarné objekty, jež
ovšem stejně (ne)přesně můžeme nazvat hudebními nástroji. Jsou zajímavé konstrukčně, všechno originály,
vlastnoručně vytvořené přemýšlivými
koumáky, krásné na pohled, barevné,
i v klidové pozici vysoce estetické,
třebaže vlastně asi docela jednoduché.
Vyluzují zvuky samy o sobě i podle
impulsů zvenčí, divák se jich dotýká,
zvoní na ně, cinká jejich součástkami,
roztáčí kovové talíře, buší do kovových misek metličkami, obdivuje
skleněné zvony ve „svatební kytici“
a kromě zvuků vytváří i barvy duhy,
houká do zvukových trychtýřů, rozeznívá klávesnice chvějivých vodních
varhan, vlastní silou pohání válce, nafukuje přístřeší pro zvuky a barvy…
Nikdo jej neodhání, nevisí tu cedulky „Pozor, nesahat!“ Naopak, „atak“
ze strany diváka je žádoucí a vítaný,
autoři se těší z toho, jak hodně lidí se
nechá vtáhnout do jejich her. A divák
baví sebe i okolí, komunikuje s hudebně-výtvarným objektem i s dal-
šími návštěvníky, někdy viditelnými,
jindy skrytými za odvrácenou hudební stěnou. Někdy si může zahrát
sám, jindy k tomu, aby bylo slyšet
šumění moře, musí se zapojit víc rukou, jež napřed hladí a pak tlačí
na válec. To vše je snadno pochopitelné, srozumitelné i bez návodů,
mezinárodní, protože zapojuje mozek
a srdce, nikoli řeč.
„Nabízíme jakýsi nástrojový happening, místo pro imaginativní setkání, živé prostředí,“ vysvětluje Petr
Nikl a s potěšením konstatuje, že tyto
interaktivní expozice, jichž už vytvořil několik, se pravidelně stávají místem, v nichž se odehrávají – už bez
přičinění autorů – mikropříběhy, nečekané situace, které rád pozoruje,
dokonce si reakce lidí natáčí. „V takto
aktivním prostředí se lidé uvolní, nejsou potichu, necítí se jako v chrámu,
kde by jeden rušil druhého. Vzniká tak
zajímavé energické pole.“
Pro toto všechno a ještě víc čehosi
nesdělitelného, co je třeba prožívat,
nikoli popisovat, byla Niklova putovní
Petr Nikl, Sklo Mámení – otočné křeslo
se zvětšovacím sklem.
Orbis Pictus v kanadském Vancouveru.
Luboš Fidler, Motýl zpěvavý – klávesový nástroj, jehož
pianová mechanika rozeznívá sestavu hliníkových tyčí,
dosahujících vibrací vysokých alikvotních tónů.
Petr Nikl, Sklo Mámení – otočné křeslo
se zvětšovacím sklem.
Martin Janíček, Hrací válec – akustickooptický
nástroj (kovový válec roztáčený klikou).
Luboš Fidler, Motýl zpěvavý (detail).
Petr Nikl, Srdce (detail) – nafukovací objekt
s imaginativním kinetickým labyrintem.
expozice Orbis Pictus aneb Brána
do světa tvořivé lidské fantazie prohlášena za symbol letošního evropského roku tvořivosti a inovací. V dubnu bude otevřena v bruselském sídle
Evropské unie.
Výstava měla světovou premiéru
na podzim 2006 v Českém centru
v Paříži a v roce 2007 ji viděla Praha
a další česká města, s úspěchem byla
uvedena i v italské Florencii. Právě
nyní okouzluje diváky v kanadském
Vancouveru. Projekt, který zahrnuje
také obrazovou publikaci, jež je vlastně pozoruhodným výtvarným atlasem
výstavy, a DVD s ukázkami z instalací, záběry ze „života“ vystavených
hravých a hracích soustav i vysvětleními autorů jednotlivých objektů, je
inspirován dílem proslulého českého
humanisty Jana Amose Komenského.
V každém místě, kam výstava Orbis
Pictus aneb… zavítá, je využita základní sestava, pro každý prostor je
však obměňována podle výstavních
možností i podle invence autorů, které
by zkrátka nebavilo ukazovat pokaždé totéž.
Hravé expozice, jež ovšem mají
i další roviny, – nejsou pouhou zábavou, od prvního plánu rozptýlení
vedou dál, k zamyšlení nad tím, jak
svět a člověk se svými pocity a možnostmi vnímat a komunikovat vlastně
funguje – koncipuje Petr Nikl už
deset let. První větší ohlas zaznamenal v roce 2000 s výstavou Hnízdo
her, která byla natolik vstřícná bezmezné aktivitě publika, že ji lidé takřka rozebrali. Nikl byl hlavním autorem, přizval však dalších třicet spřízněných umělců. Výstava v pražském
Rudolfinu byla velkou událostí a putovala do dalších míst. Od ní se potom
odvíjely další příležitosti. Například
pověření, aby Petr Nikl vytvořil interaktivní expozici Českého pavilonu
pro světovou výstavu EXPO 2005
v japonském Aichi.
Škola hrou
Orbis Pictus je didaktické dílo Jana Amose Komenského (1592–1670,
teolog, filosof, pedagog a spisovatel),
v němž se ve sto padesáti kapitolách
autor věnuje popisu neživé přírody
(např. Nebe, Povětří, Voda, Země,
Kamení), rostlinstvu (např. Strom,
Stromové ovoce, Květy, Zahradní ovoce), fauně (např. Ptáci, Vodní ptactvo,
Potoční a jezerní ryby), ale i náboženství… Další kapitoly jsou věnovány člověku a jeho činnostem (např.
Petr Nikl, Petr Lorenc, Jiří Melzer, Klobouk –
pozorovací stan s camerou obscurou.
Z instalace výstavy Orbis Pictus v italské Florencii.
Ivan Havlíček, Pampeliška, optický objekt.
Hlava a ruce, Lidská duše, Výroba
medu, Pekařství, Lovení ryb, Lovení
ptáků, Bitva na moři). Děj je vždy
v těchto kapitolách zobrazován v pohybu (např. malující malíř, měřící
geometr, pečící pekař).
Dílo má ucelený didaktický postup:
na neživou přírodu navazuje svět rostlinstva, živočišstva a nakonec svět
člověka. Po popisu člověka následují
činnosti nejprve ty, které člověku poskytují obživu, ošacení a potom složitější činnosti (umění, věda, školství,
technika, ale i ekonomika). Komenský je v Česku označován za „učitele
národů“. Kromě jiného se proslavil
svými dodnes moderními návody,
jakým způsobem učit už malé děti,
aby je dospělí zainteresovali k touze
po poznání. Zjednodušeně se používá
terminus Komenského škola hrou.
Tou se i Petr Nikl a jeho kolegové
nepochybně při svých koncepcích
hravých i poučných expozic inspirují.
Prvním podnětem k celému projektu
byla výzva, aby ilustroval anglické
vydání jiného Komenského spisu Labyrint světa a ráj srdce (nakladatelé
Radana a Jiří Waldovi jej vydávají
v různých jazycích s různými ilustrátory). Měl navrhnout i trojrozměrný
interaktivní objekt, který by byl volnou metaforou této knihy. „Nakonec
se z tohoto zadání vyvinul celý interaktivní soubor, který má neustálý vývoj. Vznikla tak zmiňovaná expozice
Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie,“ říká Petr Nikl.
Na otázku, jak je Komenského dílo
pro současného výtvarníka moderní,
odpovídá: „Komenský nás stále inspi-
Zprava Ondřej Smeykal, Slunečnice – akustický
periskop; Petr Nikl, Oko – optický objekt na principu
camery obscury; Petr Nikl, Srdce – nafukovací objekt.
ruje svými aktuálními myšlenkami.
Ale nepřísluší nám budovat nějaké
jeho didaktické muzeum. Vytvořili
jsme volnou metaforu k jeho myšlenkám a zdůrazňujeme otevřený tvůrčí
proces poznávání sebe sama a světa
skrze naši imaginaci a vlastní smysly.
Takže Orbis Pictus nechápeme jen
jako vnější svět zpodobněný v obrazech, ale hlavně jako vnitřní reflexivní
svět, který si zrcadlíme v mysli a přetavujeme ve své fantazii.“
Marta Švagrová
redaktorka deníku Lidové noviny
Foto: www.pampaedia.cz
Jaroslav Kořán, Čtyřtlampač – zvukový objekt.
Petr Lorenc, Bludiště světla – kónický kaleidoskop,
optický nástroj štěpící obrazy v průhledu.
25
V popředí Ondřej Smeykal, Chřestící tubus –
akustický objekt.
Jan Žďárek na svém pražském pracovišti
(Akademie věd ČR).
Larvy (uprostřed) a kukly mouchy tse-tse, chované pro vypouštění sterilních samců.
Jan Žďárek:
Bojuji s mouchou tse-tse
Moucha tse-tse a Popelka? Co mají
společného? Moucha přenáší smrtelnou nemoc na lidi a hovězí dobytek.
Postup, jak nebezpečný hmyz zlikvidovat, doposud připomínal práci
Popelky při třídění čočky a hrachu.
„Moucha tse-tse mě fascinuje
svou zvláštností. Je to hmyz a přitom
plodí potomky podobně jako savci,“
říká entomolog profesor Jan Žďárek
z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR v Praze. Moucha tsetse neklade stovky vajíček, ale každých deset dní vytvoří pouze jedno, které po oplodnění nosí v těle,
kde z něho vyroste larva. „Potomek
se v útrobách matky krmí speciálním
sekretem. Je to jakési hmyzí mléko,“
vysvětluje profesor Žďárek.
Fascinace zvláštním hmyzem přivedla českého odborníka až k projektu Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Tým sestavený ze zahraničních expertů dostal za úkol
vypracovat a ověřit metodu, jak snížit množství much tse-tse, nebo je
úplně vyhubit. Neobvyklý dvoukřídlý hmyz totiž přenáší parazita,
který u člověka vyvolává spavou
nemoc a u dobytka chorobu jménem
nagana. Trpí mozek, játra, ledviny
a další životně důležité orgány. Člověk přestává jíst, stává se malátný
až ospalý, a když se včas nezačne
léčit, pomalu umírá. Stejný osud čeká i hovězí dobytek. Spavou nemoc
má nyní asi půl milionu lidí, ročně
přibývá 40 tisíc pacientů.
Moucha tse-tse zároveň brání využívat k chovu skotu v rovníkové
Africe území přibližně o rozloze Evropy. Pokud se ji podaří vypudit,
mohli by Afričané chovat až čtyřikrát
více dobytka než dosud. Pro kontinent sužovaný hladem dost pádný
důvod k vyhlášení války. Ovšem
chemické postřiky jsou na tento
zvláštní hmyz krátké.
Vědci proto do akce nasadili „pátou kolonu“. Namnoží miliony samečků, sterilizují je zářením gama
z kobaltové bomby a vypustí do přírody. Neplodný samec spářením
potlačí zájem samičky o další nápadníky, přičemž svedená netuší,
že tohle spojení bude neplodné. Akce vypadala jednoduše, ale vyvstala
řada praktických problémů. Vědci
museli například vyřešit otázku,
jak mouchy v zajetí krmit. Zpočátku
sloužili jako zdroj potravy králíci.
Později odborníci vyvinuli mnohem
ohleduplnější a praktičtější způsob.
Mouchy sají krev zahřátou na teplotu zvířecího těla přes silikonovou
membránu. Napodobenina dobytčí
kůže se osvědčila.
Dalším problémem bylo roztřídit
vylíhnuté mouchy podle pohlaví.
Sameček se od samičky pozná jen
podle tvaru pářících orgánů. Donedávna se mouchy hned po vylíhnutí
podchladily, aby neulétly a lidé museli do chladicího boxu strčit ruce
a štětečkem oddělovat jedince podle
pohlaví. Popelka třídila možná tisíce
zrnek čočky a hrachu, ve srovnání
26
Čeští vědci
na vzdálených kontinentech
s africkými Popelkami, které musejí roztřídit miliony much, však měla
snadnou práci.
Africké Popelky nakonec vysvobodil český entomolog profesor Jan
Žďárek. Vypracoval metodu, jak určování pohlaví a třídění zjednodušit.
Jako znalec fyziologie hmyzu věděl,
že kukly samiček se vyvíjejí rychleji
než kukly samečků, a proto přicházejí na svět dříve. Mohl tedy říci:
První dva dny vylézají samičky, třetí
a čtvrtý den samečci. Líhnutí lze
ještě detailně načasovat a doladit
teplotou vzduchu v inkubátoru.
Vědci ověřovali velkoplošnou metodu boje pomocí sterilních samců
na ostrově Zanzibar. Tažení skončilo
během 16 měsíců úplným vítězstvím
člověka. Ovšem na ostrově vzdáleném 60 km od pevniny neměl hmyzí
protivník šanci doplňovat ztráty novými posilami.
Na kontinentu je válka složitější.
Proto tým vědců vybral v Etiopii
a v několika dalších afrických státech oblasti připomínající svým
charakterem ostrov – údolí, oddělené horskými hřbety, které moucha
tse-tse nedokáže překonat, nebo izolované pralesní porosty podél řek,
kde tento zvláštní hmyz s oblibou
přebývá.
Vyhubit v Africe mouchu tse-tse
do posledního jedince se asi nepodaří. Nevěří tomu ani profesor Žďárek, ale vytlačit ji z míst, kde lze
bez omezení původní přírody chovat
dobytek, je podle něho reálné.
„Munice“ už se připravuje. Poté,
co mezinárodní tým vědců vypracoval, ověřil a předal Afričanům technologii chovu, by měla první „továrna“, postavená v Addis Abebě, produkovat každý měsíc až milion samečků ke sterilizaci. Postupně má
podobných hal vzniknout v Etiopii
ještě několik.
Foto: Simon Chang, archiv Jana Žďárka
Do některých oblastí Etiopie se ještě nedostal
vynález kolečka.
Krmení much tse-tse na uspaném nosorožci
před jeho transportem do jiného parku. Před převozem
se zjišťuje, zda není nakažen bičíkovci, přenášejícími
spavou nemoc.
Moucha tse-tse.
Prostá, ale půvabná africká vesnička.
Vít Vilímek:
Hrozí Machu Picchu
zkáza?
Nápad postavit posvátné město
Machu Picchu na planince mezi horami neměl chybu. Místo obklopené
skalnatými štíty oplývalo mystickou
atmosférou, leželo dostatečně daleko od civilizace, aby kněží našli klid
k rozjímání, a hlavně – na stavitele
tady čekala hromada balvanů. Připomínala kamenolom opuštěný po odstřelu skalní stěny. Stačilo přitesat
kameny pro stavbu chrámů, paláce,
mnoha domků, a dokonce zbyl materiál i na terasy pro políčka na strmých
svazích okolo města. Jedno ale inčtí
stavitelé nemohli vědět. Tím pradávným „střelmistrem“ v přírodním kamenolomu bylo nejspíše zemětřesení.
Vrcholek hory se před mnoha miliony let rozpadl. Část balvanů spadla
do údolí řeky Urubamby, zbytek zůstal na plochém hřbetu. Důsledky katastrofy jsou patrné dodnes. Navíc
geologové zjistili, že kultovní sídlo
Inků stojí na křižovatce tří zlomů.
Horniny se podél nich pohybují a vyhlazené plochy tvoří tzv. tektonická
zrcadla. Od prosince 1995 do ledna
1996 se čtyřikrát zřítilo několik tisíc
kubických metrů horniny. Dvakrát
závaly poškodily přístupovou silnici
a horniny se odtrhly jen nedaleko
od okraje inckých ruin.
Podrobné výzkumy lokality začaly poté, co dva švýcarští profesoři
z Polytechniky v Lausanne prohlásili,
že z horského hřbetu pod Machu Picchu by se mohlo zřítit až šest milionů
kubických metrů.
Jako první přijeli měřit pohyby
hory japonští geologové v roce 1999.
Výsledky jejich průzkumu, vytržené
z kontextu, pak publikovala média
a v roce 2000 zaplavily svět poplašné
zprávy: Machu Picchu se každou chvíli zřítí do kaňonu nebo se propadne,
protože puklina pod plošinou se stále
více rozevírá. Na místo odjely další
výzkumné týmy – nejprve z Česka,
poté z Itálie, Slovenska a Kanady.
„Napříč trhlinám ve skalách a přes
hlavní náměstí jsme instalovali monitorovací systém,“ říká docent Vít Vilímek z Přírodovědecké fakulty UK,
který společně s Jiřím Zvelebilem
z České geologické služby a Janem
Klimešem z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR tvoří jádro
českého týmu.
Mezi odborníky ve světě zdaleka
nepanovala shoda o rozsahu nebezpečí. Jedni tvrdili, že se hora rozestupuje, a navrhovali drastická řešení (například 200 metrů hluboký vrt
na území archeologického naleziště).
29
Odlišný názor zaujal tým českých
odborníků. Zcela nepopírají, že by
památkám mohlo hrozit nebezpečí,
ale podle nich je toto riziko výrazně
nižší, než tvrdí japonský tým. Čím
Češi tento názor odůvodňují? Hřbet
se rozpadl pravděpodobně po silném
zemětřesení, ke kterému došlo dávno
před stavbou města. Pokud by hluboká rozsedlina pod náměstím skutečně existovala a dodnes pracovala,
po několika stoletích jejího pohybu
by z inckých staveb zbyly jen rozpadlé ruiny.
Plošina se propadává především
tam, kde dávní stavitelé zasypali prohlubně a drobné rozsedliny, aby získali rovnou stavební parcelu. Propadliny nejvíce narušily tzv. Hlavní chrám
na úpatí pahorku Intiwatana. Archeologové se dokonce domnívají, že právě proto jej Inkové nedostavěli.
Podle posledních výzkumů českých
geologů a geomorfologů je pravděpodobné, že se přilehlá část posvátného pahorku zřítila i s dostavěnými
terasami. Právě pukání velkých chrámových staveb, tedy jasný projev nepřízně bohů, by mohli přírodovědci
nabídnout archeologům jako hypotézu k vysvětlení toho, proč obyvatelé
město náhle opustili.
Českým vědcům se také podařilo
objasnit, proč se budovy v okolí Chrámu Slunce sesedají. V tomto místě
totiž do zástavby s komplexem rituálních lázní ústí původní incký vodovod. Dodnes přivádí vodu z pramene
vzdáleného více než kilometr ve svahu hory. Voda unikala z porušeného
kanálu, prosakovala do podloží budov
v okolí chrámu a vyplavila drobné
částečky hornin. Vznikl tak prostor,
do něhož mohly poklesávat větší stavební bloky. Jejich pohyb se pak přenášel do základů a do zdí inckých
staveb. Další prosakování a odplavování se naštěstí alespoň zčásti vyřešilo dosti zvláštním způsobem. Vodu
ve velké míře odebírá hotel postavený
nedaleko archeologické lokality...
Josef Matyáš
redaktor Lidových novin
Foto: Simon Chang, archiv Víta Vilímka
Vít Vilímek na svém pražském pracovišti
(Karlova univerzita).
Lama u lokality Machu Picchu – posvátné město
Inků leží na planince mezi horami.
Kultovní sídlo Inků stojí na křižovatce tří
geologických zlomů.
Mé místo
je v laboratoři
Sympatický starší muž staví kostku cukru na špičku. Předsednictví
České republiky v Evropské unii
propaguje klip „Evropě to osladíme“ a s kostkou cukru si v něm hrají
nejznámější Češi. Modelka, hokejista, fotbalista, primabalerína, dirigent – a náš nejvýznamnější vědec.
Chemik, objevitel látek, z nichž
vznikly léky, které léčí miliony lidí
na světě. Antonín Holý.
Chemii si zvolil jako své povolání
již coby středoškolský student. Původně se zabýval klasickou organickou chemií, naprosto vzdálenou
medicíně. Možná o jeho dalším smě-
řování rozhodla návštěva nemocnice
a pohled na holohlavé děti s leukémií, možná jen zákonitě od klasické
chemie nukleotidů došel ke studiu
enzymů, začal syntetizovat nové látky a postupně se dostal až k minimálním strukturám a v organismu
stálým biologicky aktivním látkám.
Osudovým okamžikem v jeho práci však byla stáž v německém Göttingenu, po níž následovalo i sympozium, na kterém se poprvé (je
tomu již čtyřicet let) setkal s Erikem De Clercquem. Mladý lékař
z Katolické univerzity v belgickém
Leuvenu a virolog s výbornými
znalostmi chemie sem přijel s návrhem, že by bylo zajímavé se podívat na nové látky z oblasti
nukleových kyselin – zda neúčinkují proti virům.
„Tehdy to byla úplně nová myšlenka,“ vzpomíná profesor Holý
v rozhovoru pro Tváře vědy. Léky
proti virům a vývoj antivirových
látek byly zcela na počátku – kromě
acylpyrinu existovaly pouze antivirové vakcíny.
Antonín Holý vylíčil De Clercqueovi, že připravil zajímavé látky,
které se nerozkládají v organismu,
a on nabídl, že je vyzkouší.
30
To se stalo v roce 1976. Antonín
Holý poslal do Belgie v obálce šest
vzorků po několika miligramech.
Jeden z nich byl skutečně účinný.
Později právě z něj vznikl lék Duviragel, účinný proti oparům.
Antonín Holý začal pracovat
na nových látkách s protivirovými
účinky systematicky.
Tak začala spolupráce, která trvá
dodnes.
Trojice Holý – De Clercq –
Martin
Ze třetí série pokusů, které se
odehrály kolem roku 1985, vzešly
tři léky. Vistide proti planým neštovicím a dalším virům, Viread proti
AIDS a Hepsera proti hepatitidě B.
Skupina Antonína Holého by
však nikdy sama nemohla vyvinout
z účinné látky lék. Na to je třeba
15 let, ale hlavně spousta peněz.
Bylo třeba zahájit spolupráci s farmaceutickou firmou. Třetím partnerem se stala firma Gilead Sciences.
Vznikla trojice, které se ve světě někdy s velkou nadsázkou – a s odkazem na jméno českého vědce – říká
Holy Trinity. „Svatou“ trojici tvoří
Holý – De Clercq – a ředitel kalifornské firmy Gilead Sciences John
Martin. Díky této spolupráci mohly
z objevů Antonína Holého vzniknout léky proti AIDS, neštovicím,
oparům, žloutence…
A těchto účinných léků proti
virům je již pěkná řádka: Na základě Holým vyvinutých látek je
dnes možné prodloužit a zásadně
zkvalitnit život pacientů s AIDS
– jedna tableta truvady (schválená
v USA v roce 2004) nahradí 13 různých pilulek pro nemocné AIDS.
Pacientům prodlužuje život, v raném stadiu potlačuje množení viru
HIV a při porodu brání přenosu
HIV na novorozence. Vistide (1996)
působí na viry pásového oparu,
planých neštovic, žaludeční vředy
i záněty oční sliznice. Hepsera (2003)
je lékem proti žloutence typu B a zachraňuje tisíce pacientů před transplantací jater či před cirhózou a rakovinou jater. Viread (2001) je v současnosti jedním z nejúčinnějších
léků proti AIDS, zásadním způsobem zvyšuje kvalitu života pacientů
s AIDS…
31
Firma Gilead Sciences, která i díky Holého objevům utěšeně prosperuje, se v roce 2006 zavázala
a ročně dává darem domovskému
ústavu Holého – Ústavu organické
chemie a biochemie Akademie věd
ČR – 1,1 milionu dolarů. Sám profesor Holý osobně má na svůj výzkum podle smlouvy každý rok
k dispozici 200 tisíc dolarů.
Z licenčních poplatků plyne ročně
400 milionů korun, a tak se za peníze z profesorových léků ústav mohl
vybavit nejmodernějšími přístroji.
Profesor Holý mezitím pracuje
trpělivě dál, i ve svých 72 letech je
v ústavu prakticky denně. Přesně
podle svých slov: „V laboratoři je
moje místo.“ A těm, kteří jej obdivují za „zázraky“, které pod jeho rukama vznikají, říká: „Nezachraňuji
lidstvo. To bych se musel zbláznit.
Já prostě v laboratoři rád tvořím
nové látky, které dosud ve světě neexistovaly…“
Na obzoru další lék –
proti rakovině
Loni se začalo hovořit o další
nové látce profesora Holého, která
by se mohla stát účinnou složkou
nového léku proti rakovině lymfatických uzlin a chronické leukémii.
Zkušební preparát z účinné látky
GS-9219 slavil úspěch v USA při
testech na zvířatech. Ukázalo se, že
ničí jen nádorové buňky a zdravé
nepoškozuje. Loni v červenci se
začal testovat v pěti českých nemocnicích. V listopadu proběhly
testy na bezpečnost léku pro pacienty – a opět – s dobrými výsledky.
I tak však potrvá dalších pět nebo
šest let, než bude lék běžně přístupný pro pacienty.
„Na látku jsem přišel náhodou asi
před čtyřmi roky,“ zmínil se profesor Holý v jednom rozhovoru, „náhoda tomu chtěla, že byla účinná na
uvedený typ rakoviny.“
Náhoda, štěstí, ale také trpělivost
a roky zaujaté, nepřetržité a soustředěné práce, to jsou slova, která
používá profesor Holý, když popisuje svoji cestu k úspěchu a slávě.
Ovšem on sám slovo sláva nemá
rád. „Sláva mě nikdy nezajímala,
to není pro mě, mám rád chemii
a dodnes mne fascinuje, co se stane,
když smícháte dvě látky dohromady,“ říká skromně tento vědec.
Kandidát na Nobelovu
cenu
Hovořit o respektu a uznání, kterého se dostává Holému mezi českými kolegy, je zbytečné.
Za všechny snad jen vzpomínka
nově zvoleného předsedy Akademie
věd Jiřího Drahoše: „Profesora Holého jsem blíže poznal jako ředitelského kolegu ve druhé polovině
90. let, kdy on vedl Ústav organické
chemie a biochemie a já Ústav chemických procesů AV ČR. Obdivoval
jsem ho, že i ve funkci ředitele se
velmi intenzivně věnuje svému výzkumu a že si najde čas i na práci
v laboratoři. Občas na ředitelování
žehral, stěžoval si na zbytečnou
administrativu, která ho odvádí
od vědy, ale přesto vydržel ve funkci
po oba čtyřleté termíny. Já sám
se věnuji chemickému inženýrství,
takže chemie nukleových kyselin
není mým „šálkem čaje“, ale už tehdy jsem věděl o úspěchu léku Duviragel, za který dostal v roce 1986
prof. Holý se svými spolupracovníky
státní cenu. Na profesoru Holém se
mi vždy líbilo, že odmítal zjednodušené, čistě scientometrické hodnocení úspěšnosti vědecké práce –
jako jeden z nejcitovanějších českých chemiků si to ostatně mohl
dovolit. Vždy zdůrazňoval dobrou
myšlenku, tvrdou práci a nezanedbatelnou porci štěstí, kterou každý
vědec potřebuje, má-li jeho práce
dojít světového uznání. Ale je třeba
dodat, že to štěstí přeje většinou jen
připraveným.“
Když požádáte profesora Drahoše, aby zařadil profesora Holého
do kontextu světové vědy, je stručný. „Profesor Holý je bezesporu
vědcem světového formátu.“
To všechno jsou důvody, proč se
často v souvislosti se jménem Antonína Holého zmiňuje Nobelova
cena. Loni Akademie věd potvrdila, že navrhne profesora Holého
jako kandidáta na Nobelovu cenu
za medicínu.
Z českých vědců ji zatím získal
jen Jaroslav Heyrovský v roce 1959.
Šance podle odborníků nejsou veliké, vzhledem k Holého meziobo32
rovému postavení mezi medicínou
a chemií a velké konkurenci. Je však
jisté, že je jedním z mála vědců
v historii české vědy, který do nobelovské třídy patří. Ať už cenu dostane či nikoliv.
Kdo je
Antonín Holý?
Eva Bobůrková
Foto: František Vonderka, časopis Doba seniorů
Narodil se 1. září 1936 v Praze,
do roku 1959 studoval Karlovu
univerzitu, obor organická chemie
na Matematicko-fyzikální fakultě.
Doktorskou práci dělal na Ústavu
organické chemie a biochemie, kde
působí dosud (osm let ve funkci
ředitele).
Je autorem nebo spoluautorem
více než 650 publikací, počet jejich
citací přesahuje 9500, což ho řadí
k nejúspěšnějším světovým chemikům. Má na kontě 60 českých i zahraničních patentů.
Dostal mj. Descartovu cenu EU
za vědecký výzkum a státní medaili
ČR Za zásluhy I. stupně (2002),
Národní cenu Česká hlava (2007),
medaili za zásluhy o rozvoj vědy
Učené společnosti ČR (2008), je
čestným profesorem univerzity
v Manchesteru, Doctor honoris causa Univerzity Palackého v Olomouci, VŠCHT v Praze a University
v Gentu.
Je ženatý, má dvě dcery.
33
Češi schválili
Lisabonskou smlouvu
Sněmovna českého parlamentu
schválila tzv. Lisabonskou smlouvu,
zásadní dokument Evropské unie.
Smlouva má reformovat evropské
instituce po rozšíření unie na 27 zemí. Může platit, uznají-li ji všechny
členské státy EU. V Irsku o ní loni
v červnu rozhodovali v referendu
a smlouva neprošla.
tovací kapacity za třetí nejsolidnější
na světě. Ankety, která se zaměřila
na tří a čtyřhvězdičkové hotely, se
zúčastnilo více než 600 000 uživatelů
odborného serveru. Praha získala
známku 7,66, a ocitla se tak pouhé
dvě desetiny za prvním Tokiem.
Na druhém místě se umístil portugalský Lisabon. Některé velké metropole – Moskva, New York a Londýn
– se neumístily ani v první dvacítce
hodnocených. Ocenění je už druhým
prestižním vysvědčením pražských
služeb v poslední době. Za nejluxusnější hotel světa byl nedávno označen malostranský hotel Aria.
Dvacet let od pádu
železné opony
Ondřej Doležal, 12 let.
Také v ČR se schvalovací proces
dokumentu setkal s mnohými překážkami. Loni v dubnu smlouvu
například senátoři nechali prošetřit
u Ústavního soudu, který ji v listopadu 2008 shledal nezávadným. Soud
však vyvrátil jen základní argumenty,
celou Lisabonskou smlouvu neprošetřoval, čímž ponechal další prostor
ke spekulacím.
„Vítám schválení smlouvy jako významný krok v ratifikačním procesu
v ČR. Jde o krok zodpovědný, kterému předcházela důkladná demokratická diskuse,“ vyjádřil se ke schválení
dokumentu vicepremiér pro evropské
záležitosti Alexandr Vondra.
Během českého předsednictví si
Evropa připomíná dvacáté výročí
pádu železné opony a také páté výročí rozšíření Evropské unie o země
střední a východní Evropy, Kypr a Maltu. Třetího března se proto v Bruselu
uskutečnil koncert orchestru, na kterém pěvecké sbory z Ústecka vystoupily společně se svými protějšky
z regionu Sasko-Anhalt. Večer byl
věnován hudební produkci za železnou oponou a způsobům, jakými se
hudba nebo lidová tvořivost (protestsongy) promítly do boje s totalitou.
Z konference „Rozšíření EU – 5 let poté“,
březen 2009, Praha.
Pražské hotely mezi světovou
špičkou
Uživatelé internetového portálu
Hotel.info označili Prahu a její uby-
Dvacáté výročí pádu železné opony připomíná také výstava fotografií
zachycující listopadové události
(Sametovou revoluci) v Československu. Putovní expozice navštíví
čtyři irácká města. Jejím cílem je
seznámit iráckou veřejnost s děním
v revolučních dnech roku 1989, které
předznamenaly pád komunistického
režimu v Československu. Projekt
poběží do 30. 6. 2009 v režii zastupitelského úřadu v Bagdádu.
Mezi užaslými obdivovateli Trnkova „Stromu pohádek“
(vystaveného na EXPO ’58 v Bruselu) byl i americký
výtvarník Walt Disney.
Jiří Trnka a jeho
následovníci
Zastoupení českých regionů v Bruselu přicházejí s konceptem nazvaným
Dny krajů České republiky v Bruselu.
V rámci tohoto projektu probíhá
v době českého předsednictví EU
série odborných seminářů a doprovodných kulturních akcí.
Například ve dnech 24. 3.–2. 4. se
v Českém centru v Bruselu uskuteční
výstava Jiří Trnka a jeho následovníci. Mezinárodně známý výtvarník,
loutkář a režisér animovaného filmu
Trnka je ceněn hlavně proto, že evropskému loutkovému a animovanému filmu pomohl vymanit se z amerického vlivu. Do této umělecké
formy Trnka vnesl rozměr poezie
a umělecké vytříbenosti. Spolu s Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem
je považován za zakladatele tohoto
žánru v Čechách. Na jeho odkaz
navázali i další domácí výtvarníci –
Stanislav Látal, Adolf Born či Zdeněk Smetana.
Neformální summit EU
Prvního března proběhl v Bruselu
neformální summit členských zemí
Evropské unie. Věnován byl zejména
potírání dopadů finanční krize. Kromě
34
Mozaika
hlav členských států a vlád se ho zúčastnili i vrcholní představitelé Evropské komise a Evropského parlamentu.
Setkání mělo podle českého premiéra vyslat jasný signál, že země Evropské unie budou v naplňování Plánu
hospodářské obnovy postupovat koordinovaně. „Evropská solidarita není
myslitelná bez národní odpovědnosti,“
řekl Mirek Topolánek s tím, že má-li
být udržena a posílena důvěra v jednotný trh, musí všechny členské země
respektovat jeho pravidla. Dále uvedl,
že protekcionismus a porušování pravidel férové soutěže mohou v budoucnu
způsobit větší ekonomické i politické
škody než krize sama.
Sešli se ministři spravedlnosti EU
Ministři spravedlnosti ze všech
zemí Evropské unie jednali 27. února
2009 pod vedením českého ministra
spravedlnosti Jiřího Pospíšila v Bruselu. České předsednictví přitom předložilo ministrům k projednání návrh
rámcového rozhodnutí o předcházení
a řešení konfliktů jurisdikcí. Důvodem tohoto návrhu českého předsednictví je zájem na tom, aby orgány
činné v trestním řízení nemusely plýtvat časem, prostředky i energií na stíhání trestných činů, které již účinně
stíhají orgány jiného státu EU.
„Je značně neefektivní, aby stejný
trestný čin téže osoby byl souběžně
stíhán či dokonce souzen v různých
členských státech. Řízení by se mělo
optimálně koncentrovat do jedné země, abychom ušetřili náklady i lidské
zdroje,“ prohlásil na jednání český
ministr Jiří Pospíšil.
Rada ministrů se také usnesla,
že bude podporovat spuštění evropského portálu e-Justice již v prosinci
2009 a přípravu dokumentů, zaměřených na usnadnění použití přeshraničních videokonferencí na soudech
a odbornou veřejností.
Z Čech až na konec světa
Jihočeský kraj naplánoval pro čas
českého předsednictví velkou putovní akci, která startuje 27. 3. 2009.
Akce Z jižních Čech až na konec
světa je inspirována evropskou misí,
na kterou v 15. století vyslal král Jiří
z Poděbrad zástupce české země.
Tehdejší delegace volala po spojení
evropských zemí v rámci „smlouvy
o nastolení míru v celém křesťanstvu“ a byla první aktivitou svého
druhu na evropském kontinentu.
Dobrovolníci z Evropské asociace
pěších turistů se dnes v pomyslné reminiscenci vydávají po stopách mise
českého vyslance Lva z Rožmitálu.
Na své čtyřměsíční cestě se zastaví
v České republice, Německu, Nizozemí a Belgii. V ulicích různých evropských měst také odehrají pouliční
divadelní představení.
Život a doba spisovatele
Karla Čapka
Putovní výstava, která probíhá
od 1. 9. 2008 do 30. 11. 2009 byla loni
sestavena k 70. výročí úmrtí jednoho
35
z nejslavnějších českých spisovatelů.
Je zpracována v několika jazycích
a navštíví různá německá města (Ulm,
Tübingen, Freiburg, Norimberk, Mnichov, Kostnici) i belgický Brusel.
Její návštěvník se seznámí s osobností Karla Čapka v mnoha rovinách
– i v těch méně oficiálních. Vedle
připomenutí autorova dramatického
a prozaického díla známého a překládaného ve světě (R. U. R., Bílá nemoc,
Válka s mloky, ...) postihuje i jeho činnost novinářskou, občanské postoje,
přátelské a milostné vztahy, záliby.
Součástí výstavy je i krátký umělecký
filmový dokument o Čapkově životě
od režiséra Josefa Císařovského.
Praha hostila setkání
o změně klimatu
Zástupci ministerstev životního prostředí a ministerstev financí členských
států Evropské unie a Evropské komise
se 24. února sešli v Praze. V průběhu
svého setkání delegáti podpořili ambici
EU být klíčovým globálním hráčem
v boji s klimatickou změnou.
Evropská unie již podnikla významný krok, když se v klimaticko-energetickém balíčku zavázala ke snížení objemu emisí skleníkových plynů
o 20 % do roku 2020.
České předsednictví vede v Radě
EU jednání s významnými producenty
skleníkových plynů, aby se zapojili
do mezinárodního systému ochrany
klimatu a přistoupili k nové klimatické
dohodě, která má být vyjednána v prosinci 2009 v Kodani. „Státy Evropské
unie si uvědomují, že tato dohoda bude
vyžadovat zavedení fungujících mechanismů, na jejichž základě rozvinuté
země poskytnou pomoc rozvojovým
zemím pro zmírnění dopadů klimatických změn,“ řekl Tomáš Zídek, náměstek ministra financí ČR.
Martinů
Revisited
Hudba Bohuslava Martinů, ač ovlivněna internacionálními vlivy včetně jazzu,
vyvěrala vždy z hloubky českých a moravských pramenů. Pro svoji oduševnělost, krásu a nezaměnitelnou harmonii si však našla mnoho příznivců
v celém světě.
Dvě sezony s hudbou
Martinů
Letošní rok je rokem 50. výročí
úmrtí jednoho z nejvýznamnějších
českých hudebních skladatelů, Bohuslava Martinů (1890–1959). Tento
světoobčan z donucení odešel z domova před válkou do Francie načerpat nové zkušenosti. V roce 1939
zde byl již jako renomovaný skladatel zaskočen překotným vývojem
událostí. Po okupaci Československa Německem nebylo již návratu
a v roce 1940 volí Martinů emigraci
do USA. Zde vznikají další jeho
významná díla, především symfonie, a dosahuje světového uznání.
Bohuslav Martinů.
Ani po skončení války mu však
kvůli komplikovanému úrazu není
přáno vrátit se do milované vlasti.
Když pak sleduje nešťastný vývoj
v Československu, směřující ke komunistickému puči v roce 1948, rozhodne se zůstat. Posledních 11 let
plodného skladatelského života stráví střídavě ve Francii, USA a Švýcarsku, kde v roce 1958 umírá.
Proč je projekt nazvaný Martinů
Revisited, který inicioval muzikolog
Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů v Praze, jedním z nosných projektů v době českého předsednictví v EU?
Výstižně a krásně se k tomu vyjádřil ministr zahraničních věcí ČR
Karel Schwarzenberg, který nad Martinů Revisited převzal záštitu: „Osobností formátu Bohuslava Martinů
není a nebylo mnoho. Nejen v české
společnosti. Jeho život a dílo se ostatně vyznačuje neustálými přesahy,
v místě i v čase. Bohuslav Martinů
byl nejen pravým světoobčanem
s evropskou adresou, ale i cestovatelem napříč hudebními žánry, historií a experimenty…
Je proto pro mě velkou ctí převzít
záštitu nad projektem Martinů Revisited. Jeho dílo i osud si zaslouží
naši pozornost a ohlížení. Pochopením odkazu Bohuslava Martinů
jedině získáme.“
Vytrvalou několikaletou prací Institutu Bohuslava Martinů, spolu
s pražským Divadelním ústavem,
se podařilo dosáhnout toho, že se
do projektu zapojily také desítky
světových hudebních a kulturních
institucí, což je pro uznání skladatelovy tvorby velice významné.
Jejich účast a zájem potvrzují,
že Martinů je skutečně světovým
skladatelem, jehož hudba si zaslouží stejnou pozornost, jako odkaz již
běžně uznávané trojice Smetana –
Dvořák – Janáček, která nás nejčastěji reprezentuje na zahraničních
pódiích.
Projekt Martinů Revisited by měl
vyvolat trvalý zájem domácí i světové hudební veřejnosti o jeho odkaz.
Zejména v zahraničí by měl Martinů
hudbě pomoci znovu vydobýt skvělou pozici, kterou již měla v době,
kdy skladatel sklízel velké úspěchy
ve Francii, v USA i jinde.
36
Hudba Bohuslava
Martinů doma
Podívejme se tedy nejprve, co mezinárodní projekt Martinů Revisited
znamená pro Prahu.
V průběhu roku se budou intenzivněji zabývat díly Martinů jak
Česká filharmonie, tak Symfonický
orchestr hlavního města Prahy, FOK
i další významná hudební tělesa.
V květnu pak zahájí České muzeum
hudby velkou výstavu Fenomén
Martinů, jejíž putovní podobu bude
během roku hostit i několik Českých
center v zahraničí.
Na nejvýznamnějším hudebním
festivalu v České republice, Pražském jaru, nejen že zazní skladatelova hudba, ve dnech festivalu se tu
uskuteční i mezinárodní konference,
věnovaná jeho osobnosti.
Pozornost si jistě zaslouží i velký
tanečně-pedagogický projekt Špalíček, o němž Aleš Březina říká:
„Už v roce 2007 se tým z taneční konzervatoře začal věnovat výběru asi
160 dětí z pražských středních škol,
ze všech možných sociálních vrstev,
ale i různých národností, většinou
bez větší zkušenosti s tancem či vážnou hudbou. Smyslem toho projektu
je zjistit, nakolik intenzivní setkávání
s hudbou Bohuslava Martinů v choreografii Evy Blažíčkové může v nich
probudit zájem o tento druh hudby,
zda si na ni mohou zvyknout. Třešničkou na dortu budou dvě vystoupení se Špalíčkem v červnu v Kongresovém centru. Navíc vše od počátku
až po závěrečná vystoupení natáčí
dokumentaristka Olga Sommerová
pro Českou televizi. Film tak zachytí
svědectví o tom, jak se vážná hudba
a tanec odráží na vývoji dětské duše.“
Na podzim 2009 ke skladatelově poctě přinese slavnostní koncert
i Státní opera Praha, Národní divadlo
pak provede jeho operu Hry o Marii.
Mimo Prahu proběhne mnoho
koncertů a výstav i na festivalech
v Brně či Ostravě a jinde, otevřeno
bude Centrum Bohuslava Martinů
v jeho rodné Poličce.
Martinů Revisited v zahraničí
Při příležitosti skladatelova výročí
se podařilo – i díky členům meziná37
rodní společnosti Martinů Circle –
do projektu Martinů Revisited zapojit celou řadu významných hudebních těles a institucí. Jen namátkou –
slavnostní koncerty s díly Martinů
odehrají například BBC Symphony Orchestra s šéfdirigentem Jiřím
Bělohlávkem, berlínští i newyorští
filharmonici, na hudbu Martinů se
zaměří i festival Budapešťské jaro
či slovenská hudební tělesa.
Ve Švýcarsku, kde Martinů také
žil a tvořil, uvedou téměř všechny
operní scény některou z jeho oper.
Na severu, ve švédském Norrköpingu, bude mít zdejší premiéru skladatelova 6. symfonie. Martinů zazní
i v brazilském Sao Paulu či v Johannesburgu v JAR. Koncerty České
filharmonie a Symfonického orchestru Českého rozhlasu doprovodí
putovní výstavu o skladatelově životě a díle, instalovanou postupně
například v Bruselu, Vídni, Berlíně,
Paříži, Moskvě či ve Stockholmu
a Kyjevě v Českých centrech. Po pražské muzikologické konferenci proběhnou další dvě i v Drážďanech
a ve Vídni. A to je pouze velmi
neúplný výčet událostí, které všechny ponesou společné logo Martinů
Revisited.
Jak říká Aleš Březina: „Padesát let
od úmrtí skladatele bývá rozhodujícím momentem pro ověření životaschopnosti jeho díla. Je to období,
ve kterém odcházejí poslední žijící
přímí příbuzní, blízcí přátelé a spříznění interpreti a zbude „jen“ dílo
samotné. A zájem o dílo Bohuslava
Martinů v posledních desetiletích
naštěstí kontinuálně vzrůstá.“ To
s potěšením konstatují i členové
čestného výboru Martinů Revisited,
čeští umělci světového renomé,
cemballistka Zuzana Růžičková,
sopranistka Gabriela Beňačková
a houslista Josef Suk.
Martina Fialková
www.martinu.cz
Foto: archiv Památníku Bohuslava Martinů
v Poličce, Zdeněk Chrapek, Radek Kalhous
Sopranistka Magdalena Kožená a Sir Charles
Mackerras, zahajovací koncert projektu Martinů
Revisited, 11. 12. 2008.
Světnička Bohuslava Martinů na poličské věži.
Věž kostela v Poličce.
Ze zahajovacího koncertu projektu Martinů Revisited,
11. 12. 2008.
38