Židovské listy

V y d á vá
spol e k
MA G EN
Ř íj e n
2 0 1 4
OBSAH
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
3–9
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
9–12
Rabínská odcházení a střídání Miluji rabína, ale...
sex až po svatbě! Jedna děravá rodinná historie
UDÁLOSTI
13–16
Po holubici datel Malach jako brána do minulosti
skrze vyprávění přeživších Rekonstrukce Gazy
nezačala ani měsíc po skončení války s Izraelem
Dárcovská konference pro Gazu
TÉMA
17–23
Fatální slepota před čirým zlem Glosa k událostem
kolem Gazy speciálně a k problému „Palestinců“
všeobecně Proč nás nenávidí? Nejsme jako oni
Židé v Gulagu
ROZHOVORY
24–27
„Hamás rozpoutal toto kolo války, že se potřeboval
zviditelnit Židé žijí v Teplicích již 600 let. Jaká je
současnost zdejší židovské komunity? Židovské
obce leckde kopírují fungování české politiky i s jejími nešvary
HISTORIE
28–35
Významné židovské rodiny Hagibor Praha Bývalá modlitebna na pražské Letné
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
36
Jom Kipur – den duševního účetnictví
KULTURA
37–39
Kniha o dějinách Židů Kameru nesmím vůbec
vypnout… Zemřela Nadine Gordimerová
TUŽKA NA PROVÁZKU
40
Poslední konflikt kolem Gazy vyvolal v Evropě vlnu protižidovských
a protiizraelských vystoupení. Pouze v ČR byli kritici Izraele v menšině.
Největší demonstraci na podporu Izraele zorganizovalo ICEJ 6. srpna na
pražském Václavském náměstí (s. 17–23).
TIRÁŽ:
Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu.
Registrace MK ČR 16543.
Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek,
D. Stecher
Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs
Ilustrace: Jan Laštovička
Sazba: Luděk Neužil
Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba
Zikova 4, 166 36 Praha 6
Kontaktní adresa:
PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice
E-mail: [email protected]
Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Před 100 lety byl založen ŽSK Hagibor Praha. Klub měl i družstvo ledního hokeje
(s. 31–33).
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5775-33
Česká média se rozsáhle věnovala rezignaci vrchního pražského rabína Karola
Sidona. I bulvár si přišel na své (s. 9–11).
Strana 2
5775-33
ÚVODNÍK
Gaza a měnící se Evropa
Vážení čtenáři,
děkujeme Vám všem, kteří jste vyslyšeli
naši výzvu na finanční sbírku, abychom
mohli další rok vydávat ŽL. Je to cenná
zpětná vazba, která nám potvrzuje, že naše
práce má smysl. V posledním roce jsme
rozšířili okruh našich čtenářů na Slovensku
a v Izraeli, jsme velmi rádi, že si ŽL budují
dobré jméno jako nezávislý a zajímavý
časopis i v zahraničí.
V době letních prázdnin zachvátila řadu
evropských měst nebývalá vlna protestů
proti Izraeli a jeho odvetné operaci v pásmu
Gazy, které na mnoha místech přerostly
v násilí a otevřený antisemitismus. Demonstrace se konaly od Japonska přes Pákistán
až po Severní Ameriku. Nejdramatičtější
však byly v Evropě, kde zněly nacistické
protižidovské slogany a byly napadány
synagogy a židovské obchody.
I do Česka tato vlna lehce doběhla, ale
projevovala se především v internetových
diskusích, proto i blog ŽL musel přistoupit
k mazání antisemitských příspěvků a blokování některých diskutérů. Ve svém výsledku
bylo však Česko asi jedinou zemí, kde počet
demonstrantů, vyjadřujících solidaritu s Izraelem, předčil počty jeho oponentů. Na
titulní stránce přinášíme fotografii z největší
pražské proizraelské demonstrace, kterou
zorganizovalo ICEJ. A pod tímto článkem
je poděkování lidem v České republice
za vyjádřenou podporu od Petra Erbena
z Aškelonu, který má až příliš „praktické
zkušenosti“ s raketami Hamásu. Proto jsme
jako téma tohoto vydání ŽL zvolili reakce
na protižidovské demonstrace v souvislosti
s Gazou, islámský terorismus, ale i kritiku
do vlastních řad. Texty Juraje Ecksteina,
Arieho Gillona, Yaira Lapida a Mortimera
Zuckermana skládají důležitou část mozaiky
židovského přemýšlení a vnímání celého
problému, jenž nás bude v budoucnosti
konfrontovat stále intenzivněji. K tématu
izraelsko-palestinského konfliktu se v rozhovoru vyjadřuje i bývalý český velvyslanec
v Tel Avivu Tomáš Pojar.
V letošním roce si připomínáme šest
století židovského osídlení v Teplicích,
proto jsme se více zaměřili na současnost
a minulost zdejší židovské komunity.
V uplynulých měsících nás opustila řada
přátel, kterým jsou věnovány nekrology na
úvodních stránkách. O dalších zesnulých
jsme se dozvěděli až po uzávěrce a bude
jim věnována vzpomínka v příštím vydání.
Jak si povšimnete, tak z našich řad začínají
odcházet i zástupci poválečné generace.
Česká židovská komunita prochází důležitou
proměnou, do jaké míry ji ovlivní změny
na rabinátech v Praze a Brně, ještě uvidíme.
V rubrice Život kolem obcí přinášíme krát-
ké rozhovory s rabíny Davidem Peterem
a Štěpánem Klimentem. O rezignaci Karola
Sidona na funkci vrchního pražského rabína
bylo na blogu ŽL a v českých médiích napsáno mnoho, proto se k tématu vracíme jen
přetištěním rozhovoru z Blesku, jenž Sidonova přítelkyně Ojuna Tuja poskytla největšímu domácímu deníku výměnou za stažení
kompromitujících fotek mileneckého objetí
ze stejnojmenného zpravodajského portálu.
Těšíme se na Vaše reakce a náměty, které
můžete posílat na [email protected].
Vaše redakce
Myslím, že máme po válce
Jisté to ale není!
Děkujeme všem v Česku za veškeré akce, které jste v náš prospěch
prováděli. Dovedeme si toho vážit. Dle mého se Češi chovali nejlépe
ze všech národů a jsem hrdý, že patřím výchovou k vám.
Měli jsme tu namále kvůli teroristické islámské organizaci
Hamás, která spolupracuje s Iránem, Tureckem a al-Kajdou, která
plánuje konec západní civilizace a zavedení práva Šaría. Nejen židé,
ale i křesťané jsou jejich nepřátelé, a vraždí nás po celém světě.
Podlosti, které byly v Gaze prováděny, byly zastaveny, bohužel
s mnohými padlými hlavně na jejich straně. Svět se na nás zlobí
kvůli špatným informacím médií (financovaných Katarem), ale
věřte, že i když to zní jako protimluv, tak máme nejhumánnější
armádu a letectvo. Když se střílejí rakety na celý Izrael ze škol,
nemocnic a mešit, pak není jiné východisko než je umlčet. A pak
umírají ženy a děti! Je to neruší, je to část ďábelského plánu. My Promoce na LBS – V pátek 27. června promovali absolventi tříletého
to nechápeme a truchlíme po všech!
bakalářského programu na Lauder Business School ve Vídni. Na
Doufám, že konflikt je ukončen. Otázkou je, na jak dlouho?
pozvání vedení školy ke studentům na slavnostním shromáždění
Končím se slovy Ephraima Kishona: Promiňte, že jsme vyhráli! promluvil Tomáš Jelínek. LBS byla založena v roce 2003 a výuka
Naopak by to bylo mnohem horší.
probíhá v angličtině. I když studium není finančně náročné, tak zde
Petr Erben, Aškelon 7. srpna 2014 doposud získali bakalářský titul pouze dva čeští studenti.
red
Strana 3
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Náš přítel Karel Aufricht již
není mezi živými
Karel Aufricht, náš přítel, zemřel náhle na
selhání srdce 11. února 2014 ve věku 67 let.
Tu smutnou zprávu jsme dostali opožděně,
a to ještě náhodně teprve před několika dny.
Pohřben je v Southfieldu ve státě Michigan
v USA. Maceva, tedy postavení náhrobního
kamene, se konala za přítomnosti mnoha
přátel, sousedů, Karlovy dcery Ariane, jeho
bratra Tomáše s manželkou Iris za nádherného počasí.
Narodil se 24. 12. 1946 v Orlové. Jeho
otec dr. Otto Aufricht byl vojákem Svobodovy armády, při osvobozování koncentračního tábora Terezín poznal svou druhou
manželku Eriku. Jeho první manželka
zahynula v Osvětimi.
Rodina Aufrichtova byla vždy příkladně
pobožná, otec dr. Otto Aufricht byl předsedou synagogálního sboru v Orlové. Vlastnil
ohromnou knihovnu židovských autorů
z celého světa, ze kterých si nejvíce cenil
Maxe Broda. Karel si oblíbil knihu Rozinky
a mandle, povídky židovských autorů, kterou vydalo nakladatelství Odeon, a pak také
knihy českých židovských autorů Ludvíka
Aškenazyho, Norberta Frýda, Karla Poláčka,
Jiřího Weila a Arnošta Lustiga.
V roce 1968 emigrovala celá rodina do
Německa do Kolína nad Rýnem, kde se
Karel aktivně podílel na činnosti Židovské
obce, stal se členem místní sportovní organizace Makabi, organizoval lyžařské zájezdy
do Rakouska a Švýcarska, což ho nakonec
vedlo k tomu, že založil cestovní kancelář
Aufricht. Jeho zákazníky byli hlavně emigranti z Československa a Polska, z nichž
velkou část tvořili zaměstnanci českého
a slovenského vysílání rozhlasové stanice
Deutsche Welle. Spokojenost zákazníků
vedla k tomu, že další přicházeli ze širokého
okolí Kolína nad Rýnem, také z Düsseldorfu,
Dortmundu a Gelsenkirchenu. Karel navíc
nezištně pomáhal nejen radou, ale i finančně
těm, kteří přijeli z ČSSR a rozhodli se na
západě zůstat. Jedním jeho zákazníkem byl
např. slovenský horolezec, kterému Karel
zařídil cestu do Nepálu.
Kromě své činnosti v cestovní kanceláři
se věnoval svým koníčkům – drahým plnicím
perům a značkovým hodinkám TAG Heuer,
IWC, Rolex, Rado, Omega, Eterna, které
také sám opravoval. Po sametové revoluci
navázal spolupráci s českou firmou Elton,
Nové Město nad Metují, která vyrábí hodinky značky Prim. Některým obchodníkům
v České republice dodával plnicí pera značek
OMAS, Mont Blanc, Pelikan a Waterman.
Vždy, a to i v emigraci, se živě se zajímal
o dění v Československu, o dění v pražské
židovské obci, sledoval český tisk, často
navštěvoval Prahu, léčil se v Poděbradech.
Při návštěvách Prahy nikdy nezapomněl
pozvat své přátele na znojemskou, kterou
miloval, a to vždy do jiné restaurace. Byl
vynikajícím vypravěčem, byl vtipný a často
svá vyprávění doplnil historkou, o které
jsme nikdy nevěděli, zda je pravdivá, nebo
si ji vymyslel.
V roce 1995 se Karel odstěhoval do
USA, do Southfieldu blízko Detroitu ve státě
Michigan, kde se seznámil s knihami rabína
Chajima Halevy Donina, učitele judaismu,
profesora Židovských studií na univerzitě
v Detroitu, který působil v Southfieldu.
Karel se stal propagátorem jeho knih, především knihy To Be a Jew.
Karel mluvil plynně česky, slovensky,
polsky, rusky, německy a anglicky a nářečím
„ponašemu“. Nespolehlivý člověk se špatným charakterem byl pro něho „migrifič,“
konkrétní lidi, o kterých tak mluvil, raději
jmenovat nebudeme.
V Karlovi ztrácíme člověka dobrosrdečné
povahy, který pomáhal nezištně všude tam,
kde bylo jeho pomoci zapotřebí. Jeho heslem
bylo Keep smiling, zesměšňoval hesla ke
komunistickým výročím a tituly, které „rodná strana“ udělovala vzorným pracovníkům,
a tak Karel své přátele zdravil pozdravem
Buď zdráv mistře vysokých sklizní nebo
heslo Usnesení x-tého sjezdu KSČ naplníme,
doplnil Karel větou... do přinesených nádob.
Byl vynikajícím vypravěčem politických
vtipů, na ukázku jeden. Soudruh učitel se
ptá žáků, kdo je Stalin, a žáček odpoví vůl,
na otázku, kdo byl Gottwald, dostane soudruh učitel odpověď blb. To mi tedy musíš
vysvětlit. Žáček: Soudruhu učiteli, vy jste
to chtěl rychle, rychle, a tak jsem to říkal
ve zkratkách. Soudruh Stalin je přece Velký
Učitel Lidu a náš první dělnický prezident
Gottwald Budovatel Lidového Blahobytu.
Karlova dcera Ariane Charlotte Schugal,
která je stejně dobrosrdečná jako její otec,
je aktivní členkou Židovské obce ve Vídni.
Má dvouletého syna, jenž se jmenuje Baruch Jehošua a navštěvuje židovskou školu.
Ariane, která čeká druhé dítě, ho vychovává
v židovské tradici.
Karel Aufricht žije v našich myslích a bude
tam žít trvale.
ČEST JEHO PAMÁTCE.
Denny Stecher
Strana 4
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Bojovník
za to, aby se věci dělaly lépe
Když se řekne česko-německé smiřování, člověku se nevybaví jen pojmy jako
Deklarace nebo Česko-německý fond budoucnosti, ale rovněž řada jmen.
Oldřich Stránský (2. 6. 1921 - 18. 7. 2014) vždy osobně vystupoval proti projevům
rasismu a diskriminace (foto Ondřej Cakl)
Jde o klíčové protagonisty tohoto procesu,
který s jistou nadsázkou řečeno představoval
zahraničněpolitickou maturitu nejen pro
českou diplomacii, ale českou společnost
jako takovou. Jedním z těchto jmen je jméno
Oldřicha Stránského.
Oldřich Stránský byl pro svůj židovský
původ během nacistické okupace vězněn
celkově v pěti koncentračních táborech.
V průběhu 90. let se nicméně z pozice
předsedy Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých zasazoval
o posilování vzájemné důvěry mezi českou
a německou společností, k němuž sám
přispěl významným dílem coby spoluautor
projektu humanitárního gesta z prostředků
Fondu budoucnosti pro žijící české oběti
holokaustu.
Přes všechny své zásluhy se Oldřich
Stránský nikdy nestal „ikonou“ česko-německého smiřování. Schopnost empatie
a šíření porozumění se daleko spíše asociovala s jinými protagonisty vzájemného
dialogu, jako byl například profesor Felix
Kolmer. Oldřich Stránský především chtěl,
aby se věci dělaly lépe, a za to byl připraven
bojovat. Jeho boje občas vedly i k větší
polarizaci, k níž nezřídka docházelo i mezi
Oldřichem a jeho českými „spolubojovníky“. Oldřich Stránský však, pravděpodobně,
nemohl jinak. Byl až příliš přesvědčen, že
na „světě spravedlnosti není“ (což je také
titul jeho vzpomínkové knihy, na které s ním
spolupracoval Teodor Marjanovič), a tudíž
už nelze dělat kompromisy.
Tento pohled Oldřich Stránský zastával
nejen při pozdějším vyjednávání o odškodňování nucené práce z prostředků německé
vlády a německého průmyslu, ale rovněž při
hodnocení poválečného vyhánění německých spoluobčanů. Jeho postoje mu zdaleka
nepřinesly tolik přátel, jako posilovaly jeho
autoritu, a to jak v Česku, tak – stále více
– i v Německu a Rakousku. Není náhodou, že
z obou zemí se mu dostalo vysokého státního ocenění. Herbert Werner, někdejší kolega
ve Fondu budoucnosti a důležitý představitel
moderátního, křesťanskodemokratického
křídla sudetoněmecké komunity, na adresu
Oldřicha Stránského poznamenal, že se
„výrazně zasloužil o smíření a porozumění
mezi Židy, Čechy a Němci“.
Oldřich Stránský však byl ochoten nejen
hovořit o svých zkušenostech s totalitními
režimy, ale byl rovněž připraven osobně
vystupovat proti veškerým projevům rasismu a diskriminace. Jeho odhodlání dělat
věci lépe – a požadovat to i od druhých
– neznalo omezování v žádném směru. To
jej vedlo i k spoluúčasti při zakládání České
rady pro oběti nacismu, která měla za cíl
posilovat demokratické tradice v moderní
české společnosti.
V pátek 18. července 2014 Oldřich
Stránský zemřel. Bylo mu 93 let. Myslím,
že i přes svou nesmlouvavost mohl být se
svoji životní bilancí spokojen. Za všechny,
kde jsme měli možnost s ním spolupracovat,
mu chci touto cestou vzdát dík. Spolupráce
nemusela být vždycky snadná, vždycky však
měla smysl.
Tomáš Kafka
vyšlo v Lidových novinách 23. července
Strana 5
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Odešel Olda Stránský
František Fröhlich
a zůstává po něm prázdno
(13. 6. 1934 – 13. 7. 2014)
V pátek 18. července 2014 ve věku 93 let
zemřel Oldřich Stránský. Na svět přišel
2. června 1921 v Mostě do českoněmecké
židovské rodiny. Měl ještě mladšího bratra
Jiřího. Celá rodina ctila prvorepublikové
ideály, prezidenta T. G. Masaryka, a tak se
dětem dostalo vzdělání v českých školách.
V půli dvacátých let se přestěhovali do
Českého Brodu. Oba chlapci zde chodili do
skautského oddílu, což zásadně ovlivnilo
celý Oldřichův život. Nacistická okupace
znamenala, tak jako pro všechny české Židy,
katastrofu. Oldřichovi bylo samozřejmě
zakázáno dále studovat strojní průmyslovku,
a pracoval tedy jako pomocný dělník. Před
73 lety, 22. června 1941, byl deportován do
prvního židovského tábora v protektorátu
Čechy a Morava, do Lípy u Havlíčkova Brodu. Od té doby již nikdy neviděl ani bratra,
ani rodiče. Jeho nejbližší byli zavražděni ve
vyhlazovacím táboře Majdanek.
On sám byl v roce 1943 deportován
do Terezína a v prosinci téhož roku byl
převezen do Osvětimi, do nechvalně známého „rodinného tábora“. V červnu 1944
byl přetransportován do pracovního tábora Schwarzheide. Osvobození se dočkal
v Sachsenhausenu.
V roce 1946 se jako voják účastnil vysídlování německé vesnice, a i když k žádným
násilnostem nedošlo, byl to pro něj tak
otřesný zážitek, že od té doby nedokázal
s odsunem zcela souhlasit.
Po válce se oženil, pracoval jako konstruktér a projektant. Po pádu komunistického režimu se silně angažoval při vyjednávání
odškodnění českých obětí nacismu. Byl
předsedou Českého svazu bojovníků za
svobodu. Po rozkolu v této organizaci vznikl
Svaz osvobozených politických vězňů a po-
zůstalých v ČR, jehož byl též předsedou,
a ve své práci v něm pokračoval dále.
Oldřich Stránský (vždycky mi říkal
Věruško) mi do života vstoupil už v dětství,
v malém městečku ve východních Čechách,
rodišti mé maminky, odkud pocházela i jeho
žena. Takový milý, usměvavý pán, který
pro mne neodmyslitelně patřil hlavně ke
krásnému času prázdnin. Až jednou, jak
jsem již vzpomínala při jeho devadesátinách,
vystoupil ze světa mé mámy a objevil se ve
světě mého táty, v tom divném světě s čísly
na rukou. Jeli jsme tehdy do Schwarzheide,
koncentračního tábora, jímž spolu včetně
osvětimského rodinného tábora prošli.
V autobusu, co nás tam vezl, mě přivítal
se svým typickým úsměvem a řekl: „Ahoj,
Věruško!“ A tak mě vítal vždy, když jsme se
potkávali. V posledních letech to byly protinacistické demonstrace v roce 2007 v Praze
na Staroměstském náměstí, či v roce 2010
v Plzni, při debatách u příležitosti promítání
filmu Zatemněná demokracie, v Kutné Hoře
a na mnoha dalších jiných akcích. Trpělivě
a s neuvěřitelnou vitalitou vše i ve vysokém
věku absolvoval.
Kdysi mi můj táta vyprávěl, že se mezi
vězni koncentračních táborů říkávalo, že
komu se nějaká vytetovaná čísla opakují,
má štěstí a šanci na přežití. Oldřich Stránský
měl číslo 168830, tak těsně vedle čísla mého
táty, až jsem se dnes lekla. Ano, oba měli
to nutné štěstí pro přežití a teprve pak další
schopnosti nutné to štěstí udržet. Dnes už
nežijí, bylo jim dopřáno na rozdíl od jejich
nejbližších zemřít stářím a přirozenou smrtí.
Odcházejí a zůstává po nich prázdno.
Jsem ráda, Oldo, a moc si toho vážím, že
jsem tě ve svém životě znala.
Věra Dvořáková
Tomáš Stern
V uplynulém měsíci zemřel Tomáš Stern
(63), jeden z nejmladších obyvatel Pensionu Charlese Jordana. V Janovského bydlel asi 5 let. Od samého počátku se snažil
pomáhat ostatním. Vozil autem potřebné na
nákupy, na návštěvy za rodinou, nakupoval,
spravoval televize, rádia, lampy i mobily.
Jako bývalý zvukař v Divadle hudby si
uměl poradit s řadou technických problémů,
které byly pro ostatní neřešitelné. Pracoval
na částečný úvazek ve vrátnici a obyvatelé
Pensionu si za ním rádi chodili popovídat.
Občas hrával na klavír, měl rád džez i dechovku, hrál na malou harmoniku a v bytě
měl po zemi milion náhradních součástek,
s nimiž dokázal zázraky.
red
V osobě Františka Fröhlicha odešla
velká postava českého překladu. Znal
jsem ho osobně, nebyli jsme blízkými
přáteli, přesto mohu ocenit jeho lidské
vlastnosti: upřímnost, skromnost, spolehlivost a úžasnou pracovitost.
Život se s ním nikdy nemazlil.
S matkou prošli Terezínem. Jeho otec
a většina příbuzných zahynuli v Osvětimi.
Po studiu angličtiny a dánštiny na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
pracoval v Československém rozhlase.
V počátcích vysílání televize v Československu byl jedním z těch, kteří
připravovali televizní kurz angličtiny.
V době „normalizace“ byl z politických důvodů propuštěn nejdříve
z Československého rozhlasu, potom
z Univerzity 17. listopadu. Překladatelství se až do pádu komunismu věnoval
ve svobodném povolání. V Činoherním
klubu pracoval jako lektor-dramaturg.
Po sametové revoluci byla Fröhlichova překladatelská činnost oceněna
v roce 2006 Státní cenou za překlad.
Převážně překládal z dánštiny a dalších
severských jazyků. Osobně si cením
jeho vynikající překlady z angličtiny, na
které se občas zapomíná. Jeho oblíbenými autory byli Saul Bellow a Harold
Pinter. Nejvíce času snad strávil na
překladu rozsáhlého románu Saula
Bellowa Dobrodružství Augieho Marche (The Adventures of Augie March).
Kromě překladů psal i doslovy a úvody
ke knihám, které vydával Odeon hlavně
v edici Světová četba.
V roce 2005 v rozhovoru pro Český
rozhlas kritizoval úroveň českého tisku,
ironicky nazval hlavní české deníky
Lidovým Právem Dnes.
Nakonec chci zdůraznit to, co snad
v žádném nekrologu nestálo, totiž, že
životní oporou Františka Fröhlicha byla
jeho manželka Helena. Tvořili spolu
nerozlučný harmonický pár.
Denny Stecher
Strana 6
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
I ve službě obyčejným dnům
dokázal vstoupit do dějin
V pondělí 11. srpna a 11 dní před svými 83. narozeninami zemřel novinář
Václav Kraus. Ta souhra čísel jeho malých soukromých dějin probíhá v těsném
sousedství velkých dějin světových.
Dává nám totiž připomenout si článek, který
v publicistice patří k těm nejvýznamnějším.
Bude to právě bez jediného dne 46 roků a 7
měsíců, co vyšel ve víkendovém vydání
deníku Práce, měl titulek Oč dnes jde? a podepsal jej jeden z mužů Pražského jara, které
tehdy, tři měsíce před svým astronomickým
datem, začínalo.
Tím článkem, shodují se historici, kteří
se – jako autor této myšlenky, dr. Jiří Hoppe,
v předvečer Václavových 37. narozenin – teprve narodí, „se otevřel prostor pro veřejnou
diskusi“. Tím článkem jsme se totiž vůbec
dověděli, co znamená Leden 1968 a oč šlo
mimo to, že se Antonín Novotný vzdal své
funkce a do čela strany, která měla moc nad
veškerým veřejným prostorem této země, byl
zvolen Alexander Dubček. O vzniku tohoto
článku napsal Václav před rokem jednu z kapitol do reportáže o svém životě; nese tam
titul Osmašedesátý nespadl s nebe. V kolektivní monografii novinářů-osmašedesátníků
Souboj slova a obrazu s mocnými vyšla
pod žánrově stylizovanou větou: Smrkovský
dlouho mlčel, dopil kávu a řekl: Myslíš tedy,
že to mám risknout?
Před rokem vyšla také v Židovských
listech 30 jeho poslední povídka Maminka,
připomněl v oznámení této smutné zprávy
na internetovém blogu tohoto periodika jejich redaktor Tomáš Jelínek. V ní vzpomínal
Vašek na léta války, protektorátu i svých
bolestných ztrát.
Jako by se mezi těmito dvěma tématy
odvíjel celý Václavův život. Narodil se v česko-židovské rodině. Jeho tatínek, který patřil
podle svého vyznání mezi československé
španěláky, zahynul a Václavovu maminku odvezl transport do lágru, odkud se už nevrátila.
Vašek, kterého svěřila židovská obec do péče
svého člověka, se dožil obnovy svobodné
republiky. O jeho dospívání pečovala vedle
onoho tak trochu bájného Evžena a Václavovy provdané sestry především pražská ulice.
Jaký div, že tady někde byly kořeny jeho permanentních vzpour. Měl štěstí, že se vždycky
našel někdo, kdo mu včas – ve chvíli, kdy
se topil – podal pomocnou ruku. Jako třeba
příští poradce premiérů rozdílných epoch
Jaromír Sedlák, který patřil mezi jeho učitele
na filozofii, nebo později slavný havíř Ota
Bořucký, který už jej oslovoval „novinářů“.
Po studiu na filozofické fakultě totiž zakotvil
v redakci novin, musel si odsluhovat odpustky
nejrůznějších brigád, aby vydržel mezi pro
byrokraty nové doby ukázněnými soudruhy.
Osobnosti v redakci Práce, které se
dodnes považují za apoštoly reforem, měly
Vaška za toho nejmladšího, který musel tam,
kde nebude jeho jméno ověnčeno dodnes
citovanými komentáři. Tak jej také poslali
i za Smrkovským. A tak se svezl s procesem,
který květy jara proměnil v trpké plody podzimu. I když sympatie k reformnímu hnutí
odneslo víc než půl milionu lidí, jména šesti
tisíc tři sta třiceti pěti z nich jsou v centrálním
seznamu těch, které normalizátoři soustředili
jako zdvižený ukazovák pro ostatní. Tam už
jméno Václava Krause nechybí.
Svoboda myšlení je velice lákavá…
Pochopili jsme to, když jsme se vraceli do
médií, která na rozdíl od hromadných sdělovacích prostředků, jak je nazývali aparátníci
kompartaje, měla prý být založena na svobodě mít svůj názor a právu šířit jej. To nás
brzy přivedlo do téže redakce. V jejím čele
byl Mirek Jelínek, který odcházel kdysi řadu
měsíců před námi. Ale nebylo nám dopřáno
setrvat pospolu se sobě blízkými lidmi. Bylo
stále míň a míň šancí. Prošli jsme s Vaškem
pár zaměstnání. A taky pár kilometrů, protože mu lékař před řadou let nařídil zdravotní
procházky. Začala se projevovat tíha roků,
které mu bylo dáno prožít.
S podivem jsem zjistil, že kus svého života, ten, kdy zůstal bez maminky, prožil tamtéž,
kde byl můj klukovský domov. Tak jsme si
Strana 7
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
ulehčovali kilometry chůze po pražské dlažbě
vzpomínkami na doby své klukovské prehistorie. Jeho byly poznamenány tím, čím prošla
řada mých kamarádek a kamarádů z písečku.
Žil jsem totiž v tzv. páté pražské čtvrti, a tak
prožíval něco obdobného, co popisuje Josef
Škvorecký v Sedmiramenném svícnu – jenom
jsem byl o deset roků mladší, kde on psal, jak
mu mizely jeho lásky z tanečních parketů, já
vzpomínal na holčičky, kterým jsem kradl
bábovičky na pískovišti…
Tehdy jako by se vracel ke svým kořenům. Nezamířil do páté pražské čtvrti
jen na košer obědy do Maiselovy ulice.
Koneckonců i svůj poslední rukopis viděl
vytištěný na papíru novin, do jakých jsme
kdysi vstupovali, tady, kde vycházely Židovské listy. A dokonce si jej, který začal patřit
mezi obecně nevítané autory, tam zvolili
i do své redakční rady.
Jindřich Beránek
mluvčí KNPJ ´68
P. S. Článek Oč dnes jde? najdete v elektronické verzi na těchto internetových stránkách,
v oddíle Klub novinářů Pražského jara ’68,
rubrika Sborník.
Před rokem nás opustil
Pavel Preisler
Před rokem, 14. srpna 2013, zemřel ve věku 85 let náš otec, manžel a dědeček Pavel Preisler.
Táta se narodil do česko-židovské asimilované rodiny. Jeho otec Josef Preisler byl
stavební inženýr a provozoval také obchod
s perskými koberci, o kterém se zmínil
v jedné ze svých povídek i Karel Čapek.
Když bylo tátovi jedenáct let, otec mu
oznámil, že je v bezprostředním ohrožení
(jako žid i jako protinacisticky smýšlející sociální demokrat) a že musí opustit
zemi. Nakonec se mu podařilo dostat jako
zaměstnanec firmy Omnipol do tehdejší
Persie, ve které vládla dynastie Pahlaví.
Kromě vedení firmy se na záchraně Josefa
Preislera podílel i antinacista a zachránce
židů Albert Göring, bratr druhého muže
nacistické říše Hermanna Göringa. Otec
s maminkou Marií zůstali v Praze a táta
postupně začal na vlastní kůži poznávat
protižidovskou politiku nacistů – jako tisíce dalších nemohl navštěvovat kina nebo
divadla, v městské hromadné dopravě mohl
cestovat jen na vyhrazeném místě, nesměl
hrát kopanou a nakonec byl vyloučen
i z gymnázia.
A když tátovi hrozil transport, nejlepší
přítel jeho otce zařídil, aby byl přijat do
firmy, která měla sklady na žižkovském
nádraží. A tam se schovával až do konce
války – do skladu měli přístup jen zasvěcení zaměstnanci firmy, nikdo tátu neudal.
Celý den byl zavřen v malé místnosti, ale
měl tam kamínka, vodu i postel. Jednou
týdně se prý vyplížil a dorazil k mamince, která mu dala nějaké jídlo. V květnu
1945 přišel konec války a návrat na studia.
V červnu 1945 se po šesti letech shledal se
svým tatínkem. Tento pohnutý okamžik
označil za jednu z nejšťastnějších chvil
svého života – společně s koncem války
a narozením dětí a vnoučat.
Táta patřil k těm málo šťastným, co
holokaust přežili. Většina jeho příbuzných
zemřela ještě před vypuknutím války. Jedinou obětí holokaustu z jeho rodiny byl
jeho bratranec Hary Piccard, který zahynul
v květnu 1942 v Majdanku, kam se dostal
přes Terezín.
Přesto tátu válka poznamenala, byl
citlivý na veškeré bezpráví, všechno hodně
prožíval a trápil se a bál o své blízké, které
miloval. Do otcova života neblaze vstoupil
i komunistický režim, který rodinu coby
buržoazní element po roce 1948 vyhnal
z jejich bytu v Holešovicích a rozprášil
po republice. Odpočívat jezdil na chalupu
do obce Želízy, která byla před válkou
oblíbeným letoviskem pražských židů.
Želízy, které za války spadaly do Sudet,
táta miloval a byl jedním z posledních
pamětníků předválečných poměrů v obci.
Na chalupě, kde celý život kromě práce
v zahraničním obchodě farmařil, také loni
v srpnu zemřel na infarkt. Pochován je
na Novém židovském hřbitově v Praze,
společně se svými rodiči, kteří oba zemřeli v roce 1965, a některými prarodiči.
Zanechal po sobě dva syny, čtyři vnoučata
a manželku Jiřinu, která byla o dvacet let
mladší a která tátu věrně provázela skoro
50 let až do jeho smrti.
Táta nebyl členem židovské obce, ale
účastnil se jejích aktivit a měl tam spousty
přátel. Byl členem organizace Ukrývané
dítě (Hidden Child) a Společnosti Franze
Kafky. Většinu života prožil na Letné a tam
také, ač to dnes zní trochu paradoxně, objevil jednu ze svých největších životních
„lásek“ – pražskou Slavii. Jeho tatínek byl
fanouškem klubu DFC Prag, což byl klub
německé menšiny, jehož členové byli
většinou židovského původu. V blízkosti
stadionu DFC měla tehdy svůj stadion
i Slavia, jejíž červeno-bílé dresy tehdy
malého otce učarovaly.
David Preisler
Strana 8
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Vzpomínka na Františka Krause
(6. 10. 1925 – 6. 8. 2014)
Nedávno jsem dostal z Prahy smutnou
zprávu, že 10. avu (6. srpna) ve věku 88 let
zemřel bývalý tajemník Rady židovských
náboženských obcí pan František Kraus. Byl
jsem požádán, abych napsal nekrolog. Psaní
nekrologu jsem pojal spíše jako několik
vzpomínek na zesnulého, o něž se s čtenáři
rád podělím. Pana Krause jsem blíže poznal
teprve od června 1984, kdy jsem nastoupil
do úřadu pražského a oblastního rabína ČSR.
V té době byl pan František Kraus vedoucím
košer kuchyně a jídelny pražské ŽNO. Několikrát jsme spolu seděli a probírali jsme
zásady a předpisy kašrutu, zvláště před Pesachem a Vysokými svátky. Setkávali jsme
se v jídelně a kuchyni, kterou jsem v rámci
svého úřadu čas od času osobně kontroloval.
Občas po obědě jsme spolu hovořili. Pan
Kraus vzpomínal, jak šel s celou rodinou
roku 1942 do transportu, nejdříve se ocitl
v Terezíně, odkud byl koncem následujícího roku odtransportován do Osvětimi. Měl
štěstí, že jako mladý člověk byl na jaře
1944 vybrán na otrocké práce do Říše, kde
pracoval v továrně na syntetický benzin ve
Schwarzheide. V dubnu 1945 se nakonec
vrátil s pochodem smrti, který on nazval
hladovým pochodem, zpět do Terezína
a odtud odjel 9. května do osvobozené Prahy.
František Kraus se netajil tím, že se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády
a bojoval za nezávislost nového židovského
státu v jeho nejtěžších počátcích, kdy Izrael
čelil agresi pěti arabských armád. Mám za
to, že největší chybou pana Krause byl jeho
návrat z Izraele do Československa. Počátkem padesátých let pracoval jako ostraha
v závodu na letadla Rudý Letov v Letňanech.
Zde ho roku 1952 zatkla StB pro podezření
ze špionáže a odvezla k těžkým výslechům.
František Kraus byl obviněn ze sionismu
a ze špionáže pro Izrael, na což však chyběly
přímé důkazy. Hrozil mu trest smrti, ale
nakonec byl odsouzen „pouze“ k 22 letům
ztráty svobody, které si odpykával v jáchymovském táboře Nikolaj, jemuž se pro jeho
tvrdý režim a zimu na barácích přezdívalo
česká Sibiř. Po sedmi letech byl roku 1959
z výkonu trestu propuštěn. Těsně před svým
propuštěním podepsal spolupráci s StB. Při
jednom našem rozhovoru, když jsem se
ho ptal na jeho dřívější rezervovaný vztah
k ŽNO, mi pan Kraus řekl: „Víte, pane rabíne, když mě pustili z kriminálu, tak jsem nic
neměl. Šel jsem na židovskou obec a chtěl
je poprosit, jestli by mi nějak nepomohli.
Tajemník mi ale tehdy řekl, že takovým
nepřátelům lidově-demokratického státu,
jako jsem já, pomáhat nebudou, a vyhodil
mě. Tak se nedivte, že jsem se obci dlouho
vyhýbal. Tohle jsem tehdy nečekal.“
Další má vzpomínka je z doby, kdy
pan Kraus byl vedoucím kuchyně a jídelny
pražské ŽNO. Bylo to roku 1986 před oslavou svátku Purim na pražské ŽNO. Tehdy
jsme nacvičovali spolu s dětmi a Vidou
Skalskou hru o Ester. Po předběžné domluvě s tajemníkem obce se měla generální
zkouška konat v sále jídelny v 16 hodin.
Generálka obvykle trvala jeden a půl hodiny.
Zahájení svátečního večera pro dospělé, kde
měly děti vystupovat, bylo plánováno na
sobotní večer 22. března v 19 hodin. Před
16. hodinou jsme přišli před zavřené dveře
Radnice a začali klepat a halasně se dobývat
dovnitř. Po nějaké době pan Kraus otevřel
dveře a řekl, že nás na příkaz tajemníka
ŽNO nesmí do budovy pustit dříve než
v pět hodin. Nepomohly moje, manželčiny
ani Vidiny prosby a naléhání. Franta byl
neoblomný a řekl, že kvůli tomu, že nás
do sálu pustí dříve, než má povoleno, se
nenechá tajemníkem vyhodit. Bylo vidět,
že má opravdu strach. Nakonec se Hanka
rozčílila a řekla mu asi toto: „Pane Krausi,
kvůli tomu, aby si dnes naše děti nemohly
na obci připravovat oslavu Purimu, tak proto
naši rodiče nemuseli trpět a umírat v Osvětimi!“ Odešli jsme k nám domů a tam jsme
tu generálku, ne sice na pódiu, také slušně
zvládli. Slavnostní večer byl zahájen. Děti
předvedly brilantní představení. Druhého
dne, v neděli odpoledne, se pořádala tradiční
purimová oslava pro děti, kde naši malí herci
předvedli hru o Ester svým kamarádům. Po
purimovém odpoledni jsme s našimi dětmi
šli opět k nám domů. Asi po půl hodině přišel pan Kraus a přinesl pro všechny více než
dvě kila pečených jako řízky obalovaných
jater s tím, aby se děti dobře najedly. Byl to
jeho způsob, jak dát najevo, co k židovským
dětem cítí.
Další příhoda s panem Krausem byla,
nemýlím-li se, roku 1987, to již pracoval
jako tajemník RŽNO. Jednou ke mně přišel na Rabinát a ústně i písemně mi sdělil,
že od dnešního dne nesmím na Rabinátu
přijmout žádného cizince a mluvit s ním,
pokud u toho nebude někdo z představitelů
RŽNO. Musím přiznat, že mě tento zákaz
dosti ohromil a zároveň naštval. Když jsem
o tom doma mluvil s přáteli, řekl jsem, že
v takovém případě bude všem návštěvníkům
z ciziny jasné, jak to s náboženskou svobodou v praxi vypadá. Protože jsme doma měli
odposlech, což jsme s pomocí prokuratury
zjistili až v roce 1990, vyslechli má slova
nejen rodina a přátelé, ale jistě i nějací referenti. Asi za týden poté přišel pan Kraus ke
mně na Rabinát, aby mi sdělil, že mohu jako
dříve bez problémů jednat s návštěvníky
z ciziny. Pak mi ještě takovým omluvným
hlasem řekl: „Pane rabíne, ten zákaz, to
nebylo z mé hlavy.“ Já si pamatuji, že jsem
jen mávl rukou a řekl jsem mu: „Prosím vás,
nechte to být, to nestojí za řeč.“ Tím byla
celá záležitost vyřešená.
Třetí vzpomínka je předrevoluční, pokud
mne paměť neklame, z března 1989. Tehdy
skupina mladých a mladších lidí podepsala
dopis adresovaný předsedovi RŽNO panu
Bohumilu Hellerovi. V dopise se uvádělo,
že by se RŽNO měla především zabývat
rozvojem a zkvalitňováním náboženského
života členů pospolitosti a ne spatřovat hlavní náplň své činnosti v různých politických
prohlášeních. Dopis byl zcela v pořádku
a nebylo mu co vytknout, ba naopak. Jenže
na RŽNO se kolem něj rozhořela velká kam-
Strana 9
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA / ŽIVOT KOLEM OBCÍ
paň, že se jedná o jakýsi pamflet chartistů,
byť jen několik málo pod dopisem podepsaných byli signatáři Charty 77. Dokonce
se kvůli tomuto dopisu svolalo zasedání
představenstva RŽNO, na němž jsem byl
též přítomen a samozřejmě jsem text dopisu
obhajoval a přítomným vysvětloval jeho
smysl. Ono vlastně nebylo co vysvětlovat,
oba „tábory“ přesně věděly, o co se v dopise
jedná. Veledůležité zasedání mělo také svou
lehce humornou chvilku, kdy se na mne obrátil pan Kraus s otázkou, zda vím, že dopis
podepsala i má žena Hana. Já jsem odvětil,
že ano, že ho podepsala u mne v kanceláři
Rabinátu a za mé přítomnosti. Řekl jsem
též, že kdybych nebyl zaměstnancem ŽNO,
tak jsem jej podepsal také. Myslím, že to
uvedlo do rozpaků všechny přítomné a pana
tajemníka Krause zvláště. Jeho výraz svědčil
částečně o nepochopení postoje mého a mé
ženy, ale také se v něm do určité míry zračil
jakýsi stín strachu.
Nadešel 17. listopad a s ním i konec
jedenačtyřiceti let vlády KSČ v Československu. Většina těch, kteří byli spolupracovníky
StB, se vzdala svých funkcí nebo pod tlakem
událostí byla k tomu donucena. Staré struktury byly nahrazeny novými – porevolučními,
z nichž ne všechny zákonitě „přežily“, neboť, jak známo, všechny revoluce v určité
fázi začnou požírat své děti. Také František
Kraus rezignoval na funkci tajemníka RŽNO
a místo něj byl zvolen JUDr. Tomáš Kraus.
Květen 1998 – oslavy 50. výročí nezávislosti Izraele. Dvaasedmdesátiletý
důchodce František Kraus z Prahy obdržel
osobní pozvání od prezidenta Izraele Ezera
Weizmana k návštěvě země, kterou jako
dobrovolník Izraelské obranné armády
(Cva ha-hagana le-Jisrael) pomáhal bránit
a byl ochoten za její obranu nasadit i svůj
život. Když pan Kraus přiletěl do Izraele,
tak,nám zatelefonoval do Haify. Zvedli jsme
sluchátko a na druhé straně se ozvalo tichým
hlasem: „Dobrý den, tady Franta Kraus,
jestli ovšem se mnou budete chtít mluvit.“
My jsme ho ujistili, že s ním mluvit budeme
a že se s ním rádi sejdeme, když je v Izraeli.
K setkání pro jeho i naši zaneprázdněnost
nakonec nedošlo. František Kraus, spolu
s padesáti vybranými dobrovolníky IDF z let
1948–49, převzal od prezidenta Weizmana
pamětní plaketu a čestné uznání za svůj
podíl při obraně mladého židovského státu.
Později jsme se s panem Krausem ještě
asi dvakrát setkali v Praze. Naposledy jsem
se s ním setkal v jídelně pražské ŽNO při mé
návštěvě Prahy v listopadu 2013. Hovořili
jsme spolu pouze několik minut a bylo na
něm patrné, že se necítí dobře. To bylo asi
měsíc poté, kdy oslavil osmaosmdesáté
narozeniny.
Můžeme se zeptat – Kdo vlastně byl
Franta Kraus? Jinoch, který strávil svá
nejlepší léta v Terezíně, Osvětimi a nakonec ve Schwarzheide a domů se vrátil jako
sirotek. Mladý muž, který jako dobrovolník
Hagany bránil nově vzniklý Stát Izrael. Zatčený, krutě vyslýchaný StB a nespravedlivě
odsouzený vězeň komunistického režimu.
Člověk, který se do svých šedesáti let nelehce protloukal životem, aniž by Státní
bezpečnost o něj ztratila zájem. Nakonec
svou životní a pracovní kariéru završil
jako tajemník RŽNO v České republice. To
byl Franta Kraus, ale byl to vždy ten samý
Franta Kraus? Nechť si tuto otázku zodpoví
každý, kdo jej znal. Dle mého názoru nemusel být ve funkci tajemníka RŽNO za všech
okolností tak horlivým pomocníkem režimu.
Tento nedostatek však připisuji mnohdy až
iracionálnímu strachu, který jistě panoval
v jeho duši.
František Kraus pro nás zůstane vzpomínkou na židovského kluka, který se stal
obětí historických událostí, které nemohl
ovlivnit.
Nechť tyto řádky zakončí slova našeho
učence Hilela: „Nesuď svého bližního,
dokud se nedostaneš do jeho postavení.“
(Pirkej avot I: 5)
rabín Daniel Mayer
Rabínská odcházení a střídání
Poslední měsíce přinesly řadu změn na rabínských postech v českých zemích. O největší senzaci se postaral
rabín Sidon, jehož nikým nečekanou rezignaci z funkce vrchního pražského rabína oznámila Židovská
obec v Praze (ŽOP) v pondělí 23. června. Podle oficiálního vyjádření se Sidon k tomuto kroku rozhodl
s ohledem na svůj věk a skutečnost, že se „rabín David Peter po třech letech již velmi dobře adaptoval,
a je tedy pravý čas postupně tuto funkci předat“.
Dnes je již zřejmé, že za Sidonovým odchodem z čela pražského rabinátu byly
především jeho neuspořádané osobní rodinné problémy, odchod od manželky a nová
známost, ale možná i velká chuť vrátit se
k dřívějšímu psaní. Jak vyplývá z několika
rozhovorů, které poskytl médiím, tak po
22 letech se rozhodl posunout opět někam
dál a cítil, že pozice ortodoxního rabína
jej příliš omezuje. Na mimořádné schůzi
reprezentace ŽOP v pondělí 4. srpna byl
jeho nástupcem zvolen dle očekávání rabín
David Peter. Sidon, jenž přišel v červnu
i o své postavení ve Staronové synagoze,
nadále zůstává zaměstnancem pražského
rabinátu. V září mu ŽOP za jeho služby
udělila zvláštní odměnu 100 tisíc korun.
Avšak i rabínský život není jen o hodnotách, ale i o funkcích. I když Sidon složil úřad
v Praze, zůstává nadále vrchním zemským
rabínem. Jak je možné, aby si ortodoxní
rabín v rozvodovém řízení, který má již
nový vztah se svou o 44 let mladší milenkou,
ponechal vyšší funkci? Sidonovi přátelé
přišli s unikátním nápadem a červencové
prezidium Federace židovských obcí v ČR
(FŽO) zmocnilo předsedu Petra Papouška,
aby vyhověl Sidonově žádosti na půlroční
neplacenou dovolenou. Ta začala běžet až
od září a v březnu by měl Sidon předstoupit
před radu FŽO a požádat ji o důvěru. Do té
doby by se měl stihnout rozvést a asi i oženit.
Máme tedy vrchního zemského rabína, který
je na dovolené, ale to neznamená, že byste
jej nepotkali na všech významných státních
a diplomatických akcích, kde nyní zcela zdarma reprezentuje českou židovskou komunitu.
Ke změnám došlo i na Moravě. Počátkem července rozhodlo představenstvo
Židovské obce v Brně, že nástupcem po
rabínu Radomíru Kučerovi, jenž se chystá
odejít do Izraele, bude mladý rabín Štěpán
Kliment z Prahy. Má část měsíce bydlet
v Brně a věnovat se především výuce dětí,
mládeže, ale i dospělých.
TJ
Strana 10
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
David Peter: „Chci být průvodcem všem,
kteří mají touhu kráčet židovskou cestou“
ŽL položily pár otázek novému vrchnímu pražskému rabínovi Davidu Peterovi, který byl 4. srpna zvolen do úřadu.
lika lety pokládala Stopersteiny – mimo
jiné právě na jeho památku a památku jeho
ženy Villi na Královských Vinohradech.
Jeho odkaz a působení rabína v Praze mě
vlastně provázely po celé studium v Izraeli.
Cítil jsem určitý závazek k jeho působení –
se smutkem na srdci, že byl jeho život tak
brutálně ukončený v koncentračním táboře
v Osvětimi.
A co by mi asi řekl k volbě? Že se mám
co nejvíc učit, studovat, abych byl vzdělaným rabínem. A abych s pokorou přijímal
svoje poslání.
Co by ti asi řekl tvůj prastrýc rabín Arpad Hirsch- Máš nějakou vizi, jak bys chtěl přispět k duchovnímu rozvoji pražských židů?
berger ke zvolení vrchním pražským rabínem?
Přemýšlel jsem hodně o svém prastrýci. Rád bych se stal jakýmsi průvodcem všem,
Snad nejvíc, když naše rodina před něko- kteří mají touhu kráčet židovskou cestou.
Někteří z nich chtějí být opravdu doprovázeni rabínem a ti druzí potřebují ukázat směr,
kterým už půjdou sami.
Změní se nyní nějak tvé pracovní povinnosti
v rámci rabinátu?
Ano. Budu mít víc pracovních povinností,
než jsem měl doposud.
Dojde na rabinátu k nějakým změnám?
Zatím mi žádné další změny nejsou známé.
Budeš i nadále rabínem Jeruzalémské synagogy? Jaký bude tvůj vztah ke Staronové synagoze?
Jsem rabínem pražské židovské obce, která
má dvě funkční sváteční šabatové synagogy,
do kterých budu střídavě a pravidelně docházet – tak jako to dělají jiní rabíni v židovských obcích ve světě, kde je více synagog.
S díky za rozhovor.
TJ
Štěpán Kliment:
„Co je smyslem práce rabína“
Jsi od července rabínem brněnské židovské obce.
Co tě přimělo ucházet se o tuto pozici? Máš v
Brně přátele?
Rabínem brněnské židovské obce jsem od
srpna. V průběhu uplynulého roku jsme
s ŽOB spolupracovali na několika projektech. Začal jsem do Brna jednou do měsíce
dojíždět a vyučovat děti, spolupodílet se
na vedení šabatů a v neposlední řadě jsme
spolupracovali na přípravě Šavuotu v Boskovicích, kam přijelo přes sedmdesát lidí
z celé republiky, převážně mladé židovské
rodiny. Brněnská obec si mě získala svou
přátelskou atmosférou a těším se na naši
spolupráci.
Máš nyní smlouvu na jeden rok. Budeš jako
Pražák jezdit do Brna na jeden týden v měsíci.
Bude s tebou jezdit i rodina? Čeho bys chtěl
během tak krátké doby dosáhnout?
V Brně budu přibližně deset dní v měsíci,
i s rodinou. Myslím, že rodinná soudržnost
a blízkost je jedna ze základních židovských hodnot. S vedením obce připravujeme plán činností a projektů na celý rok,
chtěl bych se podílet na rozvoji židovského
života brněnské obce. Chci se angažovat
ve vzdělávání a přípravě komunitních
setkávání. Jednou do měsíce bych chtěl
připravit šabaton, který bude mít zajímavé
téma a bohatý program. Smlouvu mám do
června 2015, tak máme, ŽOB i já, možnost
roční spolupráci zhodnotit a rozhodnout se,
jak pokračovat dál.
Čím se židovský život v Brně liší od Prahy? Čím
se liší obce?
Židovská obec v Brně je menší než ta pražská a to má své výhody i nevýhody. Menší
počet členů znamená větší těžkosti například
s minjanem v synagoze, na druhou stranu
působí obec až rodinně.
Jakou máš rabínskou smichu? Kdy jsi ji získal
a kolik let jsi musel studovat?
Smichy mám dvě. Jednu od rabína Zalmana
Nechemji Goldberga a druhou od rabínů
Daniela Landese a Arieho Strikovského.
Studovat židovství jsem začal v roce 1997
na pražské obci, například u Jakuba Gruenbergera. Od té doby studuji a doufám,
že budu ještě dlouho studovat. Prošel jsem
různými institucemi v Praze, Stockholmu a
Jeruzalémě. Každá škola, kde jsem byl, mě
něčím výrazně obohatila. Nejbližší je mi
otevřenost modernímu světu při pevném
zakotvení v židovské tradici. To pro mě
představuje ješiva Pardes a moji učitelé rav
Landes a rav Strikovski.
Kdy jsi se rozhodl jít na rabínská studia? Kdo
tě v tom ovlivnil?
O rabínských zkouškách jsem začal uvažovat v roce 2009. Studoval jsem v kolelu na
ješivě Pardes a několik mých spolužáků se
na tyto zkoušky připravovalo. Vzhledem
k tomu, že jsme byli na podobné úrovni, tak
jsem to pojal jako výzvu. Chtěl jsem prostě
svá mnohaletá studia dotáhnout k nějakému
jasnému cíli. Dnes si mnohem víc uvědomuji, že rabínská práce je odpovědné poslání.
Co je smyslem práce rabína židovské obce?
Pojetí rabínské práce se mohou velmi lišit.
Záleží také velmi na komunitě a jejích
potřebách. V Česku, myslím, rabín má být
komunitním lídrem, který inspiruje ostatní
české a moravské židy, aby se angažovali
na obcích a v komunitním životě. Měl by
to být člověk, který umí prakticky rituálně
obec vést a který je jedním z pojících prvků obce. Nemyslím si, že rabín může být
samospásným činitelem obce, bez aktivity
a zapojení se běžných členů žádná obec
fungovat nebude. Rabín by se měl snažit
spojovat a stmelovat svou komunitu. Je
to velmi obtížný úkol a já sám netuším,
jestli v něm obstojím, ale pokusím se o to.
S díky za rozhovor.
TJ
Strana 11
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Miluji rabína, ale... sex až po svatbě!
Láska mezi rabínem a jeho studentkou. Mladá Mongolka Ojuncacral Tuju (28) se rozhodla promluvit o jejich vztahu.
Tou dívkou, kvůli které nejznámější pražský rabín údajně opustil manželku, je mladá studentka původem z Mongolska
Ojuncacral Tuju (28). Blesku poskytla vůbec první rozhovor do médií a velmi otevřeně promluvila o vztahu s o 44 let
starším a ženatým mužem.
Blesk: Jak jste se seznámila s rabínem Karolem
Sidonem?
„Bylo to na škole, kterou založil, a byla to první
hodina, kterou na začátku ročníku vyučoval. Na
to setkání nezapomenu. Nikdo jiný na hodinu
nepřišel. Byla jsem tam s ním sama. Zeptal
se mě, odkud jsem, já jsem mu řekla, že moje
maminka je z Mongolska, táta je Čech. On se
mě zeptal, co dělám na židovské škole. Já jsem
mu odpověděla, že mě tam poslala maminka.
Ani náhodou jsem tehdy netušila, že to dopadne
tak, jak to dopadlo.“
Blesk: A to bylo kdy?
„Asi před sedmi roky. Neznali jsme se. Pak jsem
ho čtyři roky neviděla, jen jsem o něm četla
v novinách.“
Blesk: Co bylo dál?
„Pan rabín mi začal vyprávět o králi Chazarovi (pozn. redakce: kmen Chazarů ovládal
mohutnou říši na území bývalého Sovětského
svazu a v osmém století přijal judaismus za
své náboženství), který si nechal svolat představitele náboženství, a nakonec to dopadlo
tak, že shledal židovství pro něj nejvhodnější
a konvertoval. Vyjasnilo se mi to o čtyři roky
později, když jsme ve škole probírali ten příběh
a já jsem si uvědomila, že je to příběh o mně.
O tom, co nyní prožívám. Rozhodla jsem se,
že navštívím židovskou obec a budu uvažovat
o přestoupení na židovskou víru.“
Blesk: Vy jste předtím vyznávala jiné náboženství?
„Žádné. Hodně jsem přemýšlela, odmalička mi
některé věci nebyly jasné, nevěděla jsem, co
chci dělat, pořád jsem se ptala. Hledala jsem
se. Židovství mi přišlo srozumitelné.“
Blesk: Musela jste projít nějakou zkouškou, že?
„Když chce člověk konvertovat k židovství,
přihlásí se na rabinát (pozn. redakce: sídlo
vedení židovské obce) a napíše, že má zájem
o náboženství, a obec pak radí, jak postupovat
dál. Následně jsem začala chodit na vzdělávací
hodiny, které napomáhají ke konverzi k židovství. Ale jsou přístupné i veřejnosti. Tehdy
jsem ještě netušila, že se s panem rabínem
opět setkám.“
Blesk: Ale potkali jste se. Další setkání probíhalo
jak?
„Na jeho hodinách. Vždy mě upoutaly a já
si vždy nahrávala jeho přednášky a psala
poznámky.“
Blesk: Takže tam byl z vaší strany nejdřív zájem
náboženského rázu, který později přešel v zájem
osobní?
„Já jsem ho brala jako svého učitele a sebe jako
žáka, ne jako holku. Vztah ve smyslu muže a
ženy pro mě byl dlouhou dobu nepředstavitelný
a nemyslitelný.“
Blesk: A kdy jste překročila onu hranici mezi
studentkou a holkou? Kdy se objevily skutečné city?
„Myslím, že to bylo v době, kdy jsem mu říkala,
že by bylo dobré vydat všechna jeho díla. On
mi řekl, že mi přenechá autorská práva a že
bych mohla být něco jako agentka. Začala jsem
mu pomáhat. Bylo to letos v lednu. Později mi
poslal zprávu z Izraele, že mě zdraví. Tehdy
jsem pochopila, že to pro mě znamená víc.“
Blesk: Takže vy pro něj pracujete? Platí vás?
„Pomáhám mu s jeho pracemi, ale nejde o zaměstnání, nedostávám žádný plat, jde o moji
dobrovolnou aktivitu. Jinak se věnuji studiu.“
Blesk: Předpokládám, že jste věděla, že je ženatý?
„Ano. Proto nikdy nebylo nic víc.“
Blesk: Jste zásadová, dobře. A jak byste popsala
váš současný vztah? Už spolu žijete, nebo se jen
nepravidelně vídáte?
„Náš vztah je velmi přátelský, je srdečný, je
v něm láska. Zatím ale nejde rozvinout. Pan
rabín je stále ženatý.“
Blesk: To je velmi konzervativní postoj. Pan rabín
to respektuje, je zdrženlivý?
„Ano. Dokud nebude rozvedený, nemůžeme
spolu mít nic víc. Nikdy nedošlo na sex. Dokud
bude rabín ženatý, ani nedojde. On je zásadový
a monogamní muž. Ale řeknu to na rovinu: když
se rozvede, vezmu si ho!“
Blesk: Jste si tak jistá? Přece jenom je mezi vámi
velký věkový rozdíl.
„Já nevím, jak to dopadne, ale i když to nezašlo tak daleko, abych mohla být za milenku,
jsou tam city a silný vztah. A věkový rozdíl
nevnímám. Je mi jasné, že navenek je to trošku
neobvyklé, ale já to tak prostě nevnímám.“
Blesk: Budu mít velmi intimní otázku: Milujete ho?
(Po chvíli zaváhání) „Ano.“
Blesk: Jeho poslední manželství bylo již vyhaslé?
„Myslím si, že se ho snažil dlouho zachránit,
ale už to z druhé strany nebylo opětované, on
byl sám a dál to nešlo. Řekl, že lituje, že se
nerozvedl dříve.“
Blesk: Když si odmyslíme duchovní stránky i to,
T
N
E
M
U
K
O
D
že byl pan Sidon váš mentor, imponuje vám také
jako muž?
„Ano, imponuje, vždy se mi líbil jeho charakter.
Ten mě k němu přitahoval a přitahuje.“
Blesk: Ví pan rabín o tom, že dáváte první rozhovor
do médií?
„Ano, ví to. O svém soukromí ale jinak nemluví.“
Blesk: Váš vztah samozřejmě vyvolal poprask.
Sidon rezignoval na funkci vrchního pražského
rabína. Spekulovalo se, že tak učinil kvůli vám.
Nebyl na vás z některé strany vyvíjen nějaký tlak?
Nepředhazoval vám to někdo?
„Zažila jsem, že za mnou přišel jeden člověk
a naznačil, že rabínovo odstoupení proběhlo
kvůli mně. Ale nebylo to tak. Rozhodl se už
v roce 2011, psaly o tom i Židovské listy. Tehdy
si mě sice pamatoval, ale ani nevěděl, jak se
jmenuji.“
Blesk: Byl to někdo z židovské obce, kdo na vás
tlačil? Můžete být konkrétní?
„Ano, byl to člen židovské obce, ale jméno neřeknu. Z vedení na mě nikdo netlačil.“
Blesk: Bojíte se?
„Mám obavy z pomluv, které přicházejí z webu
Židovské listy, které píše Ing. Jelínek.“
Blesk: Dokážete si představit, že s ním budete
mít děti?
„Takhle daleko nevidím, nevím ani, co bude
zítra. Vždy si představuju, že všechno dopadne
špatně. Moje plány nevycházejí, tak si raději
nic neplánuji.“
Blesk: Naši fotografové vás zachytili na módním
víkendu v Praze. Znamená to, že svůj vztah už
neskrýváte?
„To byla náhoda. Navíc jsme nebyli na akci,
kterou zmiňujete. Jeho dcera Kateřina měla
výstavu obrazů, na kterou jsem byla pozvaná.
Byla tam celá jeho rodina, které mě představil.“
Blesk: Aha. On už vás představil rodině?
„Ano, představil mě zbytku rodiny, kterou jsem
ještě neznala. Pan rabín má velkou rodinu, většinu jeho příbuzných jsem znala již z dřívějška.“
Blesk: Znáte i jeho současnou manželku?
„Viděla jsem ji jen párkrát.“
Blesk: Co na váš vztah se starším mužem říkají
rodiče?
„Moje maminka je Mongolka, pochází z jiné
kultury, ale vztah s rabínem toleruje. Byla si
s ním však o našem vztahu osobně promluvit.“
Rozhovor vyšel v Blesku dne 15. září.
Strana 12
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Jedna děravá rodinná historie
V ŽL 27 (říjen 2012) v článku „Vyhoďte ji
z kola ven“ jsem psal o případu vynuceného odchodu členky Revizní komise FŽO
Hany H. z plzeňské židovské obce, která
se v rámci nařízené kontroly členské databáze Židovské obce v Praze měla dopustit
„neomluvitelného chování“ a byla následně
donucena ze své funkce odstoupit. Hana
H. se tehdy pokusila na vlastní pěst mimo
činnost revizní komise opatřit si důkaz pro
své dlouholeté podezření, že členka její domovské obce Alena W. nesplňuje podmínky
členství, že její židovský osud je smyšlený.
Proč udělali z komára vola?
Hana H. před lety zasedala v sociální komisi
Terezínské iniciativy, která kontroluje splnění podmínek sociálních podpor pro přeživší
holokaust, jež jsou udělovány z prostředků
Claims Conference. Tehdy dorazila i žádost
od Aleny W., členky Židovské obce Plzeň,
a proto byla Hana H. požádána, aby ověřila,
zda může dle pravidel Claims Conference
finanční výpomoc získat. Ukázalo se, že
podmínky perzekuce nesplňuje. Tím se pro
Hanu H. otevřelo i obecnější téma členství
Aleny W. v plzeňské obci.
Dnes je naprosto zřejmé, že postup Hany
H. byl nesprávný, její motivy až příliš osobní, ale základní otázka, kterou coby členka
revizní komise kladla, byla naprosto legitimní. To je i důvod, proč se k tomuto tématu po
dvou letech vracím, protože do současnosti
nikdo z odpovědných funkcionářů na ni
nedal jasnou odpověď. Navíc celá záležitost
zdaleka není jen otázkou přijetí jedné staré
dámy do plzeňské obce, jde mnohem více
o obraz, který se v zahraničí o české židovské komunitě vytváří, ale i o elementární
důvěru v domácí židovské instituce.
V říjnu 2012 jsem zakončil svůj článek
postřehem jednoho z přímých pozorovatelů
tehdejší kauzy: „Udělali z komára vola.
Přitom stačilo, aby se již před lety Hana
H. obrátila na vrchní zemský rabinát se
žádostí, aby její podezření prověřil.“ Hana
H. se na vrchního zemského rabína Karola
Sidona obrátila až v červenci 2012, ale bez
výsledku. Nová Revizní komise FŽO, která
vzešla z voleb před dvěma lety, se věci znovu nevěnovala. Jaká jsou tedy fakta?
„Na otázku, jak byla přijata paní Alena W., jsem odpovídala několikrát. Byla
přijata tak, jak je uvedeno ve stanovách.
Nevím, z jakého důvodu se stále otvírá tato
diskuse. Jak je Vám určitě známo, ve všech
židovských obcích proběhla kontrola týkající se právě přijímání členů a nebyly u nás
shledány revizní komisí žádné závady. To
myslím, že je dostačující vysvětlení,“ uvedla
na dotaz ŽL Eva Štixová, předsedkyně Židovské obce Plzeň. Stanovy přitom hovoří
o členství řádném, pokud žadatel prokáže
halachický původ po jednom z rodičů.
Rodinná story z pera nositele Pulitzerovy ceny
Domníval jsem se, že předsedkyně Štixová
nechtěla svou odpověď upřesnit, protože si
myslela, že by porušila zákon na ochranu
osobních údajů, proto jsem se obrátil na
Sylvii W., která je od 90. let veřejně činná
v rámci židovské komunity. Založila a dlouho vedla reformní kongregaci Bejt Simcha,
zasedá v orgánech Federace židovských
obcí a Židovské obce v Praze. Trochu jsem
doufal, že mi dcera Aleny W. vysvětlí, že
její maminka přece pochází ze slavného
židovského rodu Smulowitzů, jak to stojí
v knížce Jonathana Kaufmana „A hole in the
heart of the world: being Jewish in Eastern
Europe“. Sylvie mi jen napsala, že nemíní
podávat jakékoliv informace, a popřála:
„Buď zdráv, měj se dobře a vykašli se na
všechny nenávistné zátěže.“
Americký novinář Kaufman, držitel
Pulitzerovy ceny za investigativní žurnalistiku, se ve své knížce z roku 1997 zaměřil
na příběhy pěti židovských rodin z Berlína,
Prahy, Varšavy, Budapešti a popisuje jejich
osudy v době holokaustu, za komunistického
režimu a za demokratických změn počátkem
90. let. Znovuzrození židovství v Česku je pak
ilustrováno právě na osudech Sylvie a Aleny
W. Od Kaufmana se dozvídáme, že židovští
rodiče Aleny W. přestoupili za první republiky
k československé církvi husitské. „Jelikož
byla Alena pokřtěna a oficiálně konvertovala
k protestantství, byla uchráněna od okamžité
deportace do táborů smrti. Místo toho byla
spolu se svou matkou poslána na otrocké
práce do keramičky. Bylo to vyčerpávající
pracovat před pecemi od půl osmé ráno do půl
dvanácté večer. Ale Alena věděla, že pokud
by ukázala sebemenší slabost, její odklad by
byl zrušen a byla by poslána na mnohem horší
místa jako židovští přátelé, jichž tolik jednoduše zmizelo. V zoufalství z hladu ona a její
matka jednou zabily psa a snědly jeho maso.
Ale když válka skončila a vrátila se do Plzně,
zjistila, že byla uchráněna toho nejhoršího,“
píše se o osudech Aleny W. za okupace. Jelikož její dcera Sylvie W. na svých webových
stránkách odkazuje na Kaufmanovu knihu
každého, kdo se chce dozvědět o její rodinné
historii, beru tento text za autorizovaný. Pokud by tento příběh byl založen na reálných
faktech, pak jde o velmi unikátní židovský
osud v období okupace, který si zaslouží
důkladné badatelské zpracování.
Příběh jiné rodiny
Michael W., který je druhorozeným synem
Aleny W., sepsal v roce 2011 publikaci
„Příběh jedné rodiny“, kde vypráví svým
dětem o rodinných kořenech a popisuje válečné události své matky zcela jinak: „Vaše
babička Alena Š. (nar. v říjnu 1927 v Plzni),
jediná dcera Bohumíra a Bábinky, měla
šťastné a bezstarostné dětství, obklopena
milujícími členy rodiny. Ve svých 17 letech
se zamilovala do vašeho dědečka Roberta
W. Váš dědeček, pohledný mladík a dle slov
některých velký Don Juan, si ji vzal s velkou
parádou na červeném koberci v roce 1944 v
kostele sv. Bartoloměje. Z části také proto,
aby se vyhnuli nuceným pracím v nacistickém Německu. Jejich rodné město Plzeň bylo
v roce 1945 svědkem dvou velkých událostí:
osvobození vojsky generála Pattona a narození vašeho strýce Roberta (9. května 1945).“
Michael W., který v roce 1968 emigroval
z Československa, působil jako úspěšný
Dokončení na str. 27
Strana 13
5775-33
UDÁLOSTI
Po holubici datel
aneb nový izraelský prezident
V Bibli přišel Šimon po Rúbenovi, ale v izraelské politice je to jinak – Rúben je až druhý. Řeč
totiž není o synech praotce Jákoba a jeho ženy Ley, ale nýbrž o výměně na postu prezidenta, kdy
místo Šimona Perese nastoupil Reuven Rivlin. Střídání stráží zapadlo ve vřavě bojů v Gaze, ale
izraelskou politiku bude ovlivňovat ještě po léta.
V izraelském politickém systému je prezident, podobně jako u nás, spíše oním
pověstným kladečem věnců než politikem
s reálnými pravomocemi.
Na druhou stranu, také podobně jako
v Česku, běžní Izraelci očekávají, že na
nejvyšším postu bude stát osobnost státnická
a imponující.
Šimon Peres toto očekávání plnil. Plnil
je o to snáze, že byl coby nynější devadesátník pravým matadorem izraelské politiky.
A také proto, že jeho hlas byl slyšet i daleko
za hranicemi. Byl považován za holubici ve
vztazích s Araby, ale také za velmi pragmatického muže, který stojí oběma nohama
na zemi.
Peres také dokázal okouzlovat jiné státníky i novináře. Na tiskové konferenci nebo
při jiné příležitosti byl schopen přednést
filozofickou úvahu na jakékoli téma, od
světového míru až po význam vzdělávání
pro budoucnost. Je zřejmé, že pro kohokoli
by v izraelské politice bylo obtížné takového
člověka nahradit.
***
Nový prezident, Reuven Rivlin, se o to asi
ani snažit nebude. Za léta si vybudoval svůj
vlastní styl i obraz a koneckonců, i jemu
je pětasedmdesát a prezidentská funkce je
vyvrcholením jeho kariéry, jako tomu bylo
i v případě Perese.
Rivlin se o získání nejvyššího postu
pokusil už před sedmi lety, kdy bylo potřeba
nahradit neslavně proslulého Moše Kacava.
Když Rivlin viděl, že o funkci bude usilovat
také Peres, svou kandidaturu stáhl. Nyní
dostane šanci i on zanechat svou stopu.
Konstatovat, že po levicovém Peresovi
přichází pravicový Rivlin, by nebylo úplně
přesné. Rivlin, který strávil většinu své politické kariéry ve straně Likud, je skutečně
v mnoha ohledech napravo od současného
likudnického premiéra Netanjahua. Premiér
se dokonce snažil Rivlinovu zvolení v zákulisí bránit, protože očekával oslabení své
pozice ve straně, v níž se paradoxně ocitl na
jejím levém křídle.
Rivlina však není snadné zařadit do
nějaké zavedené kategorie. Velké množství
článků konstatuje, že je velkým zastáncem
budování židovských osad na Západním
břehu a že je – na rozdíl třeba právě od Netanjahua – odpůrcem vzniku palestinského
státu. To vše je pravda, ale je třeba ji zasadit
do kontextu Rivlinových názorů. Rivlin
totiž není jestřáb, spíše tvoří svou vlastní
kategorii.
Tento politik se sice domnívá, že je
chyba rozdělovat území mezi Středozemním
mořem a řekou Jordán. Ovšem místo pokračování okupace navrhuje udělit Palestincům
izraelské občanství a začlenit je do společného státu. Místo samostatnosti by tedy
Palestinci podle Rivlina získali rovnocenné
zacházení v prosperujícím a stabilním státě.
***
Rivlin také není žádný nenávistný nacionalista. Udržuje velmi dobré osobní vztahy
s izraelskou levicí i s řadou arabských
osobností. Před několika lety s pohnutím
hovořil o traumatu, který musel pro mnohé
Palestince znamenat vznik Izraele.
Je také znám jako velmi odhodlaný
obhájce práv menšin, včetně menšin názorových, což opakovaně prokázal i ve
funkci předsedy parlamentu. V roce 2010
se například postavil proti tomu, aby byla
mandátu zbavena arabská poslankyně, která se účastnila plavby flotily do Gazy, což
byl akt v Izraeli považovaný za otevřenou
podporu Hamásu.
Při nástupu do funkce Rivlin přednesl
řeč, v níž zdůraznil, že Izraelci v Gaze
nebojují proti Palestincům nebo muslimům,
ale výhradně proti terorismu. Nedávno, ještě
před vypuknutím současného konfliktu
v Gaze uveřejnil v listu Jediot Achronot
článek, v němž volal po ukončení veškerých
násilností mezi Izraelci a Palestinci. Pod
textem stály dva podpisy, Reuvena Rivlina
a Šimona Perese.
Rivlin tedy není žádný jestřáb, ale spíše,
řekněme, datel, který se snaží věci napravovat, i když svým vlastním způsobem.
Jan Fingerland, Český rozhlas
Strana 14
5775-33
UDÁLOSTI
Malach jako brána do minulosti
skrze vyprávění přeživších
Na přelomu ledna a února proběhne u příležitosti 5. výročí otevření pražského Centra
vizuální historie Malach řada zajímavých akcí. Je to možná dobrý důvod pro řadu
čtenářů ŽL zhlédnout vzpomínky, které se dotýkají jejich rodinných osudů.
Sousloví „orální historie“, které označuje
rozhovory s pamětníky zaměřené na osobní
životní příběhy v rámci historických událostí, už u nás v posledních letech zdomácnělo.
Celosvětový rozvoj této historické metody
souvisel i s úsilím o zaznamenání událostí
šoa z perspektivy přeživších a svědků. Výrazněji od 60. a 70. let 20. století vznikají archivy nahrávek rozhovorů s lidmi, kteří byli
na základě Norimberských zákonů označeni
za Židy (v československém kontextu začalo
ve druhé polovině 80. let shromažďovat
nahrávky Židovské muzeum v Praze). Jeden
z největších podobných orálně historických
projektů začal v roce 1994 z iniciativy režiséra Stevena Spielberga, jenž v Los Angeles
založil nadaci Survivors of the Shoah Visual
History Foundation. Cílem této organizace
bylo shromáždit co možná nejvíce rozhovorů s pamětníky, svědky a přeživšími
holokaustu, a to v celosvětovém měřítku.
Výsledkem zhruba pětileté práce (rozhovory
týkající se šoa se natáčely asi do roku 2000)
bylo téměř 52 000 interview, pořízených ve
32 jazycích a v 56 státech.
560 rozhovorů v češtině
Při zpětném pohledu je patrné, že z technologického hlediska tento projekt proběhl
na samém rozhraní dvou historických epoch:
polovina 90. let je dobou přechodu z „analogové“ do „digitální“ éry. Nahrávky nadace
Survivors of the Shoah byly ještě zaznamenávány na klasické pásky a v době vzniku
rozhovorů si jen málokdo dokázal představit,
že by snad někdy mohly být jednoduše dostupné na dálku přes internet. Už na přelomu
století byla nicméně započata masivní digitalizace pořízených nahrávek a jejich označování klíčovými slovy, aby bylo možno
ve více než 105 000 hodin videa přehledně
vyhledávat. V roce 2006 se někdejší nadace
stala jednou z kateder na Univerzitě Jižní
Kalifornie (USC) a Archiv vizuální historie,
jakožto webové rozhraní umožňující přístup
k databázi rozhovorů, začal být od té doby
zpřístupňován partnerským organizacím
a institucím po celém světě. V roce 2009 se
jedním z přístupových míst stalo Centrum
vizuální historie Malach na Univerzitě Karlově v Praze, které o tři roky později zprostředkovalo připojení i Židovskému muzeu
v Praze. Badatelům, studentům, pedagogům
a dalším zájemcům z ČR se tak nabízí nejen
560 autobiografických rozhovorů v češtině,
ale i tisíce dalších relevantních vzpomínek
v ostatních jazycích.
V Archivu vizuální historie lze vyhledávat podle mnoha různých kritérií, mezi
nimiž nechybí ani vyhledávání v databázi
jmen. Návštěvníci CVH Malach mohou
podle zadaného dotazu najít pamětnice a pamětníky, kteří sami poskytli rozhovor, ale
také místa v rozhovorech, kde se o určitých
lidech hovoří. Díky tomu lze nalézt i zmínky
o osobách (příbuzných, známých, spoluvězních či spolupracovnících apod.), které
samy rozhovor neposkytly nebo poskytnout
nemohly. Jmenná databáze celkem obsahuje
více než milion jmen, takže průměrně je ke
každému jednotlivému interview přiřazeno
asi 20 jmen osob, které jsou součástí biografického profilu nebo vyprávění daného pamětníka či pamětnice. Práci s různými podobami zápisu jmen usnadňuje propracovaný
fonetický vyhledávač. Kromě vyhledávání
v databázi jmen poskytuje rozhraní Archivu
vizuální historie USC Shoah Foundation
také nástroje pro hledání podle jazyka interview, data narození, názvů míst, měst, ale
i v rejstříku faktických klíčových slov (např.
názvy spolků a organizací), prožitkových
klíčových slov (např. antisemitismus ve
školách, židovská identita) a dalších filtrů.
Mezi čerstvé novinky letošního roku patří
vylepšená verze „fulltextového“ vyhledávání, vytvořená na Západočeské univerzitě
v Plzni. Díky tomuto vyhledávači mohou
uživatelé v česky mluvených výpovědích
najít i zcela specifické termíny jako názvy
ulic, čtvrtí, slangové výrazy nebo přezdívky
osob, pro jejichž vyhledávání jsou pojmy
v rejstříku příliš obecné.
Zpřístupňují se stále nové rozhovory
Ačkoli je zmíněný archiv prvním a bezpochyby nejvýznamnějším zdrojem, který je
Strana 15
5775-33
UDÁLOSTI
v CVH Malach přístupný, nové výzkumné
možnosti se otevírají díky dalším sbírkám
podobného charakteru. Mezi ty, které mohou využívat badatelé a další návštěvníci
CVH Malach, patří například archiv Refugee
Voices, zachycující 150 životních příběhů
osob židovského původu, jež uprchly před
nacismem do Velké Británie (je mezi nimi
také několik rozených Čechoslováků).
V letošním roce bylo navíc zpřístupněno 15
interview z kolekce Jewish Holocaust Center
v australském Melbourne. Vzhledem k tomu,
že někteří přeživší sdíleli svůj příběh při
více příležitostech (někdy navíc i knižně),
nabízí se možnost srovnat jejich vyprávění
v různých okamžicích života a odlišných
souvislostech. Je tak lépe patrné, že orální
historie skutečně není jednou provždy daným a neměnným „životopisem“, o který se
vypravěči znovu a znovu dělí před kamerou
nebo nad diktafonem. Nesmíme zapomínat,
že se vždy jedná zkrátka a dobře o rozhovor – výslednou podobu nahrávky do určité
(leckdy dosti značné) míry ovlivňuje tazatel,
lépe řečeno vztah mezi tazatelem a dotazovaným. Individuální lidská paměť, ten
„zmatek neomezených možností“, jak jednou
napsal Jorge Luis Borges, tedy při každém
vyprávění odhaluje minulost v trochu jiném
světle. Orálně historické rozhovory sice
někdy mohou významně doplnit či upřesnit
naše poznatky o dějinách, ale častěji nás
nechávají spíše porozumět, jaký pocit to
byl nacházet se v neúprosném proudu dějin.
Naznačují nám, jak se svou osobní i sdílenou
minulostí zacházíme, jak na ni v odlišných
souvislostech vzpomínáme a jak o ní při
různých příležitostech vyprávíme. Ilustrují
to ostatně i slova jedné z přeživších, která
jsem citoval v úvodu tohoto článku.
Centrum vizuální historie Malach se nachází na pražském Malostranském náměstí
v budově MFF UK a veřejnosti je otevřeno
každý všední den kromě pondělí. Na přelomu ledna a února 2015 proběhne slavnostní
setkání k 5. výročí otevření tohoto pracoviště, které doprovodí bohatý odborný i kulturní program – více podrobností, aktuality
i kontaktní informace můžete najít na našich
stránkách: http://www.malach-centrum.cz/.
Jakub Mlynář
Palestinci opět usilují o vznik svého státu
z rozkazu OSN
Za nedávné války Izraele proti palestinskému Hamásu v pásmu Gazy se v jednu chvíli
zdálo, že by po jejím skončení mohlo dojít
k obnově mírového jednání se samosprávou Mahmúda Abbáse, které zkrachovalo
v březnu. Jeho bezpečnostní složky v průběhu operace vzorně spolupracovaly s izraelskými při pátrání po hamásovských vrazích
tří izraelských studentů a samospráva také
na jednání o příměří v Káhiře neprojevovala
přílišné nadšení nad požadavky Hamásu.
Pak ale Abbás zjistil, že popularita tohoto
hnutí u Palestinců díky konfliktu prudce
vzrostla a on by už nevyhrál případné volby,
a podnikl několik kroků, které naděje na
obnovu mírových rozhovorů pohřbily.
Nejprve Abbás rozhněval Izrael další
usmiřovací dohodou svého hnutí Fatah
s Hamásem, která má umožnit samosprávě
vládnout v Gaze a obsluhovat tamější hraniční přechody, přestože realizace tohoto
ujednání není zdaleka jistá a dodnes k ní
nedošlo. Smíření obnovu jednání zkomplikovalo už v minulosti, neboť Izrael odmítá
jednat s vládou, na níž se podílí teroristické
hnutí, které programově požaduje jeho zničení. Následoval Abbásův nepochopitelně
ostrý projev na Valném shromáždění OSN,
v němž obvinil Izrael z „genocidy Palestinců“. A nyní přišel s novou iniciativou, která
mu má zajistit vznik palestinského státu bez
souhlasu Izraele a společného jednání.
Požádal Radu bezpečnosti OSN, aby
Izraeli nařídila návrat k hranicím z roku
1967, vyklizení Západního břehu Jordánu
a východního Jeruzaléma a vyřešení otázky
palestinských uprchlíků, to vše do roku
2016. Rezoluce má požadovat ukončení
všech izraelských operací na palestinských
územích a osadnické aktivity, otevření
hraničních přechodů s Gazou a rozmístění
mezinárodních sil na „ochranu palestinských civilistů“. Bude-li rezoluce schválena,
jsou prý Palestinci ochotni s Izraelem znovu
jednat; jinak ne. Pokud ji Rada bezpečnosti
nepřijme, samospráva ukončí bezpečnostní
spolupráci s Izraelem a bude jej žalovat
u mezinárodního tribunálu v Haagu kvůli
údajným válečným zločinům. Palestinci
Izrael „k míru přinutí“, prohlásil představitel
Organizace pro osvobození Palestiny Mahmúd Abbás; a palestinský vyslanec v OSN
Rijád Mansúr shrnul záměr podivuhodnou
větou, že samospráva chce „Izrael donutit
k jednání v dobré víře“.
Abbás se domnívá, že tak obejde všechny
tradiční izraelské bezpečnostní požadavky,
jako jsou demilitarizace palestinského státu
nebo přítomnost izraelských vojáků na společných hranicích. Přitom právě spolupráce
s izraelskými bezpečnostními složkami jej
před pár měsíci zachránila před svržením
– Izrael odhalil plán puče Hamásu na Západním břehu, který se hnutí chystalo provést,
přestože podepsalo dohodu o usmíření
a vzniku vlády národní jednoty s Fatahem.
Také případná žaloba v Haagu by byla pro
Abbáse velmi riskantní, protože soud by mohl
vyšetřovat palestinskou samosprávu kvůli raketovým a sebevražedným útokům Hamásu
na Izraelce, jak varoval i bývalý haagský
hlavní prokurátor Luis Moreno-Ocampo.
Abbásův návrh rezoluce hodlají v Radě
bezpečnosti vetovat Spojené státy a nesouhlas vyjádřily i Británie a Austrálie,
které jsou přesvědčeny, že Palestina může
vzniknout pouze jednáním s Izraelem.
A ten si chce především zajistit bezpečnost
a vyhnout se situaci jako v Gaze, z níž se
po vyklizení v roce 2005 stala velkovýrobna raket určených pro izraelské civilisty.
Západní břeh leží jen kousek od Tel Avivu
a střely by mohly ohrožovat nejen celou
zemi, ale i mezinárodní letiště. Poté, co za
poslední války dopadla jedna raketa Hamásu
asi dva kilometry od něj a řada zahraničních
aerolinií na pár dní přerušila lety do Izraele,
je pravděpodobnost, že by vláda slevila ze
svých bezpečnostních požadavků, doslova
nulová.
Jelikož maximum, které je Izrael na
jednáních ochoten Palestincům nabídnout,
je méně než minimum, jež jsou Palestinci
ochotni přijmout, podnikl Mahmúd Abbás
podobný diplomatický krok už před dvěma
lety, kdy požádal Valné shromáždění OSN,
aby uznalo Palestinu udělením pozorovatelského statusu nečlenského státu. Dnes
Palestinci přiznávají, že jim tato iniciativa
nic nepřinesla, ale přesto se znovu pokoušejí
o vznik Palestiny z rozkazu mezinárodního
společenství. Všechny naděje na obnovu mírových jednání tím zmařili a v současnosti
o ni neusilují ani Spojené státy.
Gita Zbavitelová, Český rozhlas
Strana 16
5775-33
UDÁLOSTI
Dárcovská konference pro Gazu
Mezinárodní konference v Káhiře v neděli
12. října, na které měli zahraniční dárci přispět
na rekonstrukci pásma Gazy zničeného v letní
válce Hamásu a Izraele, vybrala navzdory všeobecnému skepticismu mnohem víc peněz, než
požadoval předseda palestinské samosprávy
Mahmúd Abbás. Na opravu domů a infrastruktury chtěl čtyři miliardy dolarů, a zhruba 50
zúčastněných států a organizací mu nabídlo 5,4
miliardy v průběhu příštích tří let. Nejštědřejším
dárcem je Katar, který přislíbil jednu miliardu
z této částky; 200 milionů pošlou Spojené
arabské emiráty a stejně tak Kuvajt a Turecko
a 450 milionů Evropská unie. Spojené státy
dodají kromě už poskytnutých 200 milionů ještě
jedenkrát tolik a OSN chystá plán v hodnotě více
než dvou miliard. Izrael na konferenci zastoupen
nebyl, neboť hostitelský Egypt se obával, že by
se jí pak nemuseli zúčastnit arabští dárci. Pozváni
nebyli ani zástupci Hamásu a Islámského džihádu,
původců celého konfliktu.
Slíbená částka je vysoká, ale to ještě neznamená, že do Gazy skutečně dorazí. Dárcovské
konference se konaly už několikrát, ale zejména
arabské země své sliby většinou nesplnily.
Zatím se v Gaze nezačal opravovat ani jediný
dům a není ani jasné, kolik je jich zničeno nebo
poškozeno – zatímco většina zdrojů uvádí 18
tisíc, Mahmúd Abbás hovoří o 80 tisících. Podle
místních obyvatel nebyly dodnes opraveny ani
domy zničené před deseti lety.
Někteří mezinárodní představitelé v Káhiře
netajili své rozladění. Financují důsledky odpalování raket Hamásem na Izrael, který podniká
letecké odvety. Pásmo je tak opakovaně bombardováno a dárci mají pocit, že na rekonstrukce
vyhazují peníze; jen za posledních šest let třikrát.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun si v Káhiře
povzdechl, že podobná konference se konala
i v roce 2009; britský ministr pro mezinárodní
rozvoj Desmond Swayne slíbil Gaze jen 32
milionů dolarů a zdůraznil, že Británie věnuje
víc peněz, jen když se Gaza bude rekonstruovat
naposled; a norský ministr zahraničí Börge
Brende, jehož země konferenci spolupořádala,
řekl otevřeně, že Evropské unii dochází trpělivost.
Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí ve svém
zahajovacím projevu připomněl Hamásu, že
zahraniční peníze do Gazy přijdou, jen pokud
hnutí neobnoví ostřelování Izraele.
Mezinárodní společenství se rovněž obávalo, že Hamás darované peníze zpronevěří nebo
použije k výrobě zbraní či pro své další potřeby,
stejně jako podle palestinské samosprávy „zabavil“ 700 milionů dolarů mezinárodní humanitární pomoci za války s Izraelem. Hamás však
kvůli udržení vlastního postavení potřebuje, aby
k rekonstrukci Gazy došlo, a byl proto dokonce
ochoten slíbit samosprávě Mahmúda Abbáse, že
v pásmu nechá konečně vládnout vládu národní
jednoty a dovolí, aby hraniční přechody ovládaly
složky samosprávy. Ve čtvrtek se společný kabinet pod vedením premiéra Ramího Hamdalláha
skutečně v Gaze poprvé sešel a ujistil svět, že
veškerou mezinárodní finanční pomoc na rekonstrukci bude spravovat výhradně samospráva.
Nebývalá vstřícnost Hamásu však budí podezření,
že šlo jen o divadlo pro dárce, protože v praxi se
hnutí dál odmítá vzdát svých zbraní, ozbrojenců
i bezpečnostní kontroly nad Gazou. V pondělí
pak pracně vybudovaný dojem národní jednoty
zmařil Mahmúd Abbás, který prohlásil, že smíření Fatahu s Hamásem nenastane dřív než po
volbách v příštím roce. Jeho výroku se podivil
i vysoký představitel Hamásu Saláh Bardawíl,
jenž se neubránil otázce: „A co čtvrteční návštěva
vlády národní jednoty v Gaze?“
Také Izrael si přeje, aby rekonstrukce Gazy
proběhla. Se samosprávou a OSN se dohodl na
mechanismu kontroly importovaného stavebního
materiálu, jehož druhy a množství dosud striktně
omezoval. Nově bude povolovat i dovoz cementu,
který Hamás v minulosti zneužíval k výstavbě
útočných tunelů, protože OSN a samospráva slíbily, že zajistí, aby k tomu nedocházelo – i když
Izrael příliš nevěří, že přijatá opatření budou účinná. Je rovněž připraven zmírnit blokádu pásma
Gazy, jak požaduje Hamás, a povolit vývoz ovoce
a zeleniny na Západní břeh Jordánu.
Norský ministr Brende uvedl, že na rekonstrukci Gazy půjde jen polovina vybrané částky,
aniž upřesnil, kde skončí ta druhá. Jiní delegáti
však hovořili o podpoře hospodářství a rozpočtu
palestinské samosprávy, což je v rozporu s proklamovaným účelem konference.
Izraeli se bohužel nepodařilo mezinárodní
dárce přimět, aby své finanční dary podmínili
odzbrojením Hamásu. Ti tak své peníze pravděpodobně znovu vyhodí oknem – jakmile teroristé
obnoví odpalování raket na izraelská města, čeká
Gazu nové bombardování.
Gita Zbavitelová, Český rozhlas
Soluňský starosta uveden do funkce s Davidovou hvězdou na saku
Řecká židovská komunita nemá v posledních
letech mnoho důvodů k radosti. Podle květnové
zprávy Ligy proti hanobení (Anti-Defamation
League) je Řecko nejantisemičtější zemí
v Evropě; dotáhlo se na úroveň Saudské Arábie a předstihlo dokonce Írán. Jen v letošním
roce došlo k několika útokům na židovské
památky: v květnu vandalové poničili část
židovského hřbitova v Soluni a v červenci byl
antisemitskými nápisy hrozícími kromě jiného
zničením aténské synagogy poškozen památník
šoa v Aténách. V národním parlamentu zasedá
od roku 2012 nechvalně známá neonacistická
strana Zlatý úsvit zrozená z trosek řecké ekonomické krize.
Koncem srpna však přišel povzbudivý
signál od nově zvoleného starosty druhého
největšího řeckého města Soluně. Yiannis
Boutaris (72) si při svém uvedení do úřadu
a skládání přísahy připnul na sako žlutou hvězdu s nápisem JUDE. Jednalo se o leták, který na
slavnostním zasedání městského zastupitelstva
rozdávala radní za Stranu zelených na protest
proti přítomnosti poraženého volebního lídra
extrémně pravicové strany Zlatý úsvit Artemise
Matthaiopoulose a jeho stoupenců. Mezi nimi
a zástupci levice propukly během zasedání
ostré verbální potyčky.
Boutarisovo gesto bylo nejen protestní, ale
i projevem solidarity se soluňskou židovskou
komunitou, v minulosti těžce zkoušenou. Ta
byla od 15. století, tj. v návaznosti na vyhnání
Židů ze Španělska, po 450 let jedním z nejvýznamnějších středisek sefardských Židů.
V roce 1943 bylo na 50 000 soluňských Židů
zahnáno do ghetta a později deportováno do
koncentračních táborů. Přežilo necelých 2000.
Ústřední rada židovských obcí Řecka zasla-
la Boutarisovi blahopřejný dopis a ocenila jeho
symbolické gesto: „Nad rámec připomínky
vysílá Vaše gesto silnou a jasnou zprávu všem
těm, kteří s nostalgií vzpomínají na nacismus
a fašismus, že pod Vaším vedením bude Vaše
město nadále bojovat proti jakémukoliv projevu rasismu, netolerance a antisemitismu.“
Liberál Boutaris je jedním z mála řeckých
politiků, jenž se otevřeně vztahuje k bohaté
židovské historii země a nezměrnému rozsahu
decimace židovské komunity. Jako vůbec první
veřejný činitel v dějinách Řecka uspořádal veřejný pochod u příležitostí 70. výročí začátku
deportací a vloni zveřejnil projekt výstavby
Centra pro výzkum holokaustu. Vznikne na
základě spolupráce města, židovské komunity
a ministerstva dopravy na jednom z centrálních
náměstí Soluně, poblíž nádraží, odkud byli Židé
deportováni na smrt.
Daniela Tamášová
Strana 17
5775-33
TÉMA
Fatální slepota
před čirým zlem
Yair Lapid
Holokaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já? Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku
1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy
uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen okamžité šílenství? Hitler říká toto vše jen proto,
že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není? Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe
vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde.
Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října
1941, když se od tohoto nástupiště odrazil
první vlak směrem na východ a v něm 1013
Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni
na smrt?
Neptám se, co bych dělal jako nacista,
ale co bych učinil jako počestný německý
občan, který právě čeká na svůj vlak na
sousedním nástupišti. A co bych dělal jako
muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě
mám? Jako člověk, který vštěpuje svým
dětem základní pravidla slušného chování,
úcty k životu a respektování druhých? Byl
bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych
se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se
zapojili do podzemního protinacistického
odboje, nebo bych se zařadil do většinového
davu těch, kteří nadále žili normální život
a tvářili se, jako by se nic nestalo?
A co kdybych byl býval jedním z těch
1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do
něj? Ukryl bych svou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych svým dvěma synům,
ať bojují až do konce? Zahodil bych své
transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo
bych napadl stráže v černých uniformách
a zahynul se ctí, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením?
Myslím, že znám odpověď. Myslím, že
ji znáte i vy.
Nikdo z těch 1013 transportovaných
na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich
a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali
ze stejného místa stejným směrem. Neučinil
tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když
jej německý voják vytáhl z jeho domu
v pozdních nočních hodinách 18. března
1941. „Prosím vás,“ vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla
na kolena a objímala jeho holínky. „Prosím
vás, vždyť i vy máte matku.“ Voják nehnul
ani brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej
z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý
chlapec, který se přes noc stal mužem.
Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku,
kdy poslední transport odjel do Osvětimi.
Odpověď – jediná možná odpověď – je: oni
nevěřili v absolutní zlo.
Věděli samozřejmě, že na světě existují
špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo
váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo,
ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo
lidské bytosti.
Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli
to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoli.
Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy
nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého
starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při
sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha.
Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně
vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi,
kteří byli právě vypravováni z nástupiště na
jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to
židovští básníci, židovští hudebníci, byli to
jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní
Schwarzová, byli to jenom Židé.
Destrukce počíná destrukcí identity.
Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit
Rebeccu Grünwaldovou, osmnáctiletou
krasavici s dlouhými vlasy a romantickým
vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem
7762. A přitom je to tatáž osoba.
O sedmdesát pět let později víme více?
Rozumíme více?
Holokaust vystavil Izrael dvojí výzvě.
První, čemu nás naučil, že musíme
přežít za každou cenu, že se musíme být
schopni bránit za každou cenu. Nákladní
vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu
Izrael a jeho občanů musí být navždy pouze
v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím
mezi nimi. Nové Německo prokázalo své
přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného
než na sebe sama.
Druhé poučení z holokaustu je, že bez
ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat
v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se
až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat
utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho
důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním.
Holokaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva.
Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim,
„holokaust není z tohoto světa“. Nesmíme
srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi
lekce, která nám byla uštědřena.
Válka, ve které dnes bojujeme, která
Strana 18
5775-33
TÉMA
asi bude pokračovat a v níž – ať to chce,
či nikoli – je účasten i ostatní civilizovaný
svět, tato dvě poučení z holokaustu staví
vzájemně proti sobě.
Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.
Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat
lidské utrpení, jak je to jen možné.
Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách
filozofických traktátů. V minulých týdnech
byla naše morálka vystavena těžké zkoušce
v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno
proti našim občanům a ozbrojení teroristé
kopali tunely k našim školkám s cílem
zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás
kritizuje, ať si položí prostou otázku: „Co
bych učinil já, kdyby někdo vrazil do školní
budovy s mými dětmi se samopalem v ruce
a začal střílet?“
Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy,
vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi,
protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé
a to je dostatečně pádný důvod, abychom
byli vražděni.
Zkouškou naší morálky právě za těchto
okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě,
které zemře v Gaze, je rána do mého srdce.
To není Hamás, to není nepřítel, to je právě
a jen dítě.
Proto je Izrael první zemí v dějinách
vojenských střetů, která předem informuje
svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se
tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je
jedinou zemí, která posílá potraviny a léky
svému nepříteli, zatímco boje pokračují.
Izrael je jedinou zemí, jejíž vojenští piloti
přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají
děti. A děti umírat nemají.
Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé
sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme
ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze
prý lidé trpí více. Oni ale nechápou – nebo
nechtějí chápat –, že utrpení obyvatel Gazy
je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti
nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme,
trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti
v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela
záměrně vysílá do palebných linií, aby byly
usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy,
aby vítězil ve své propagandistické válce,
tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že
nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé,
kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni,
že by tyto zdánlivě zcela normální lidské
bytosti byly schopné podobného chování.
Protože dobří lidé vždy odmítají připustit
a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní,
je pozdě.
Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč
lidé ve světě dávají přednost obviněním
proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku?
Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují
jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Libyi, v Nigérii,
tam všude je zabito více dětí za týden, než
v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden
jsou na podobných místech zeměkoule
znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová
veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé
a opatrné odsouzení, a vzápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na
Izrael, který bojuje za životy svých občanů.
Částečně tento kritický postoj vyvěrá
z antisemitismu. Tato odporná hydra opět
Praha má novou židovskou komunitu Bnej Israel
V Praze vznikla nová konzervativní
židovská komunita Bnej Israel. Stejnojmenný spolek vznikl oficiálně
v dubnu tohoto roku. „Jako komunita
jsme se ale začali scházet již na podzim minulého roku. Vznik spolku tak
byl logickým vyústěním situace, která
zde panovala již delší dobu. Někteří
z našich členů dříve fungovali v rámci
jiných pražských komunit, poté jsme
se ale začali spontánně scházet na
páteční bohoslužby Kabalat Šabat
v domě rabína Davida Bohbota. V té
době se jednalo pouze o přivítání Šabatu v kruhu přátel,“ uvedl Martin Jor,
koordinátor Bnej Israel. Spolek má
zhruba sedmdesát členů a podporovatelů a snaží se o sblížení českých židů
a Izraelců žijících v Čechách. Pražské
veřejnosti se představil uspořádáním
shromáždění na podporu Izraele
a k uctění památky tří zavražděných
izraelských studentů Naftali Frenkela,
Gilada Šaara a Ejala Jifracha. Akce se
konala dne 24. června na Václavském
náměstí.
zvedá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají
podobný názor, říkáme: budeme proti vám
bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před
vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet
antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku
a bude bojovat proti tomuto zlu společně
s námi.
Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních
očích považují za lépe informované, nás
obviňují „pouze“ za to, co se děje v Gaze,
a to proto, že vědí, že my jsme jediní, kdo
jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoli kvůli tomu, že
bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí
Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme
soucit se slabými, uznáváme racionální
postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme
na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání
a svobodu projevu.
Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je
zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější
zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela,
se naučil využívat všechny naše nástroje
proti nám samým. Naše televizní kamery,
naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako
teroristé používají rakety a sebevražedné
atentátníky, zlo využívá naši neschopnost
pochopit a přijmout, že by někdo obětoval
děti z vlastního národa, jen aby vyvolal
působivý a podporující titulek v novinách
nebo oči drásající fotografii tamtéž.
Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že
vůdci Hamásu, této protizápadní antisemitické organizace, se nemohou cítit bezpečně,
pokud jejich terčem jsou nadále nevinní
civilisté. Tak, jak by činil kterýkoli evropský státník, tak jak Spojené státy naložily
s Usámou bin Ládinem, tak budeme stíhat
každého vůdce Hamásu.
To je to zlo, se kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa
si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo
nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme
učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme
na správném místě a z něj oslovujeme celý
svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme.
Ubráníme se před absolutním zlem.
Projev izraelského ministra financí Yaira
Lapida, který pronesl 20. srpna na stanici
Grünewald berlínské S-Bahn u památníku
deportace více než 50 000 berlínských Židů
do koncentračních táborů.
Z angličtiny přeložil Petr Weber
Strana 19
5775-33
TÉMA
Glosa k událostem kolem
Gazy speciálně a k problému
„Palestinců“ všeobecně
Sleduji od začátku letošního konfliktu ohlas v masmédiích Německa, v zemích EU a jinde ve světě. Novinové
články a televizní pořady jsou více než z 50 procent otevřeně nebo v podtónu protiizraelsky laděny. Pravidelně se
v sugestivně formulovaných větách zaměňuje pořadí příčiny a následku. Tučný nadpis hlásá v různých obměnách:
Opět nálety Izraele na pásmo Gazy s mnoha civilními oběťmi žen a dětí. Kdesi v textu se v nonšalantně pronesené
polovětě najde cudná zmínka o tom, že akce Izraele byla odpovědí na tolik a tolik raket vystřelených Hamásem
směrem na Izrael bez způsobení škod na majetku nebo lidech. Rakety Hamásu se přitom bagatelizují tak, jako by
šlo o silvestrovské ohňostroje.
Protižidovské demonstrace v Evropě
Z televizních obrazů propalestinských
demonstrací ve městech Německa šla
hrůza. Nenávistí zpitvořené obličeje; skrze
vyceněné zuby se draly rýmovačky: „Jude,
Jude feiges Schwein – komm heraus und kämf
allein“ (= Žide, žide zbabělá svině – vystup
a bojuj sám); nebo: „Hamas, Hamas – Juden
in Gas“ (= Hamás, Hamás – židé do plynu).
Nejinak na transparentech démonizujících
Izrael a židovství. Policie nezakročila tak,
jak by se právem mohlo očekávat. Stalo
se, že dokonce propůjčila demonstrantům
vlastní auto s tlampači, aby se zvětšil akční
rádius šíření akustického jedu. Ono „Židé
do plynu“ policie asi chápala jako přátelské
hamásovské doporučení pro ozdravující
kyslíkovou léčbu Židů. Zato však zakročila
proti malému houfu proizraelských demonstrantů (v Göttingenu), kteří nesli vlajku
Izraele s odůvodněním, že tato „provokuje“
(doslova!) protiizraelské demonstranty. Nebylo námitek proti tureckým, palestinským
ani proti zeleným hamásovským vlajkám;
sem tam se objevily i černé vlajky ISIS/
IS. Chování policie bylo alespoň v jednom
bodě kryto rozhodnutím berlínské státní
prokuratury, podle jejíhož soudního výroku zbabělá židovská svině nesplňuje delikt
protinárodnostního štvaní (sic!).
Dieter Graumann, prezident Ústřední
rady Židů v Německu, hodnotil v interview
poskytnutém britskému deníku „Guardian“
uvedené jevy jako nejhorší od dob nacismu.
Účastníků na každé protiizraelské demonstraci, zde i ve světě, bylo na tisíce; na
proizraelských – sotva několik set. Výčiny
demonstrantů ve Francii, Anglii, Belgii
a jinde byly ještě horší než v Německu a tam
se neozvalo tolik hlasů politické elity proti
antisemitismu jako zde. Židovské osoby
byly slovně i fyzicky napadeny. Několik
synagog (i v Německu) bylo počmáráno
protižidovskými a protiizraelskými hesly,
popřípadě atakováno zápalnými láhvemi.
Sekretář odborů Jihoafrické republiky vyzýval veřejnost, aby se mstila na tamější židovské komunitě za podporu Izraele. Přihlásil
se i arcibiskup v. v., Desmond Tutu, volaje
po globálním bojkotu Izraele a k osvobození
Palestiny – rozuměj: redukci území Izraele
na nulu. Pronásledování křesťanů ve světě
islámu ho natolik netankuje jako stesky tzv.
Palestinců*1), které jsou pro něho a s ním
ideově spřízněné židožrouty tak centrální,
jako by nebylo na zeměkouli problémů
mnohem palčivějších než Gaza (třeba asi
10 občanských válek v Africe). Ty je však
nepálí, jelikož v nich nejsou involvováni
Židé. Nemohu se zbavit podezření, že nejednomu halasnému podporovateli „Palestinců“
je osud těchto lidí lhostejný a slouží jen za
záminku k artikulaci jejich vlastní protižidovské nenávisti nedobře kamuflované jako
antiizraelismus či antisionismus.
Krátce ke skladbě protiizraelských demonstrantů v EU a jinde: Arabové, Turci,
afro- a jiní muslimové. Složení účastníků
s nemigračním původem bylo rovněž pestré.
Pravičáci a neonacisté různé provenience
pochodovali svorně s reprezentanty druhé
strany politického spektra z řad „levé, pokrokové inteligence“. Konglomerát hlasů
zprava s danou náplní se dal očekávat.
Více mi vadila při projevech protižidovské
nenávisti účast levice, vystavující přitom
na odiv své dobré svědomí nezatížené antisemitismem*2).
„Užiteční idioti“
Bezmezné opovržení však pociťuji k Židům,
jejichž slovní projevy a články komentující
kauzu Gaza by bez uzardění mohli podepsat
i Goebbels a Julius Streicher. Bohužel, takových je celá řada; najdou se hojně i v Izraeli. Co je to za lidi? Nicky, i když někdy
s profesorským titulem získaným zpravidla
v neexaktních „bla-bla“ disciplínách. Proč to
dělají? Osočováním židovského státu je jim
zaručen aplaus širokého obecenstva. Slouží
jako korunní svědci při „obžalobách“ Izraele z různych zločinů proti „Palestincům“.
S poukazem na jejich židovství se hláškám
dodává bezpochybné věrohodnosti. Masmédia ochotně propůjčují místo jejich hlasům
a psaným výplodům. Navíc se jim dostává
vysokých vyznamenání. Z dlouhé řady zde
lze představit jen několik exemplářů. Jednou
z nejodpornějších figur galerie je Alfred
Grosser (sociolog a politolog), německý
Žid přeživší holokaust ve Francii, kde dosud
působí; dostal „Velký záslužný kříž německé vlády“ (1975), k tomu „hvězdu“ (1985)
a „stužku“ (2003) a dalších 14 vyznamenání.
Další německý Žid, Rolf Verleger, profesor
psychologie; zatím bez vytoužených medailí
– asi proto nesou jeho nenávistí sršící antiizraelské tirády patologické rysy. Nechybí
ani dcera bývalého prezidenta Ústřední rady
Židů v Německu, Evelyn Hecht-Galinski
(otec asi nenachází klidu v hrobě). Novinář
Henryk Broder o ní napsal, že každý podnapilý účastník kolínského karnevalu v ní pozná
hysterickou paní v domácnosti sžíranou
touhou po uplatnění... ... jejíž specialitou
jsou antisemitsko-antisionistické nesmysly.
Felicia Langer – trapnost výstupů této dámy
nezná mezí. Obdržela německý „Záslužný
Strana 20
5775-33
TÉMA
kříž 1. třídy“ (2009) a dalších 9 vyznamenání, mezi nimi „palestinský řád za zvláštní
zásluhy“ (2012). Reprezentantem tohoto
druhu v USA je Noam Chomsky, profesor
lingvistiky, rovněž nositel mnoha vyznamenání; na rozdíl od jiných je na výši i ve
svém oboru. Seniorem izraelského cechu
je Uri Avnery; má 9 vyznamenání. Lenin
by mu s určitostí byl udělil další, a to: „řád
užitečného idiota“.
Kopaná o veřejné mínění
S udivující pravidelností končí hlášky i
psané články o Gaze výčtem a porovnáním
počtu obětí. Tak např. (26. 8.): ... 2130 mrtvých Palestinců – na izraelské straně 64 padlých
vojáků a 5 civilistů...; jako by šlo o výsledek
fotbalového zápasu. Nelze přeslechnout
lítost nad tím, že poměr „branek“ není
opačný. Přehlíží se, že Izrael nasazuje vojenskou moc na ochranu svého obyvatelstva
(protiraketový systém a kryty). Hamás zneužívá obyvatelstvo jako živý štít na ochranu
skladů raket a odpalovacích ramp, s oblibou
umístěných v budovách škol, nemocnic,
hřbitovů a mešit. Ve třech případech přiznala
OSN, že i v jejích zařízeních, napadnutých
izraelským letectvem, se skladovaly rakety.
Nemohu věřit, že by se to mohlo stát bez
vědomí personálu OSN (jenom spřízněné
dušičky z OSN jsou Hamásem akceptovány).
Zejména mrtvé děti jsou vítanou municí
hamásovské propagandy. Obětí raket vystřelených 22. 8. z areálu školy „jafar ali ibn
taleb“ se stal 4letý židovský klouček Daniel
Trageman. Ani jeden z apoštolů humanity,
zatracujících „nepřiměřenost“ izraelských
odvetných úderů, nezalkal nad smrtí židovského dítěte a žalem rodičů. Není rozdílu
v ceně života Izraelce-žida nebo Araba.
Avšak vzhledem k demografii zanechá smrt
židovského člověka větší mezeru v národě
než u Arabů a asi to je (částečným důvodem)
cynického hazardování životy vlastních
lidí. Ať je tomu jakkoliv, válku slov (public
relations) Izrael prohrál.
Podstatně hůř než v oficiálních médiích
se Izrael osočuje v komentářích na internetu.
Asi 70–80 % příspěvků čiší nejen antiizraelismem, nýbrž i víceméně neskrývanou
protižidovskou nenávistí.
Jak skončí islámské tažení na Evropu?
Nakonec bych si dovolil vyslovit – nikoliv
proroctví – pouze prognózu na základě logiky. První nápor islámu na Evropu šel ze
západu přes Pyreneje až po Poitiers. Druhý,
z východu, byl zastaven u Vídně. Třetí přichází zevnitř. Lze namítnout: Turek nebo
Arab, i s rodinou provozující v sousedství
krámek s ovocem a zeleninou – to jsou velice hodní lidé. Ve chřtánu hydry v Berlíně
se zachránilo, s pomocí opravdu hodných
Němců, asi 3 000 Židů. To však nemění
nic na tom, že nacismus byl od počátku
zločineckou ideologií. Asi 10 % muslimů je
upřímně proti islámskému teroru. Asi 10 %
muslimů jsou teroristé nebo aktivní podporovatelé teroru; zbytek patří k mlčící většině,
z níž část schvaluje teror proti „nevěřícím“,
aniž by se ho aktivně zúčastnila. Mlčící
většina muslimů není garantem míru. Toto
(kvazi-) gaussovské rozdělení je platné jako
opakující se dějinné analogon, které bylo
již dříve vzpomenuto. Nejinak tomu bylo
v revolučním období 1917 v carském Rusku
a při nástupu nacismu v Německu. Později,
po úspěších rabiátní menšiny, určující chod
dějin tím, že se bezohlednou rozhodností
a všemi prostředky dostává k moci, se mlčící většina obyčejně k ní připojí. Himmler
i Hitler se pozitivně vyjadřovali o islámu
jako o sympatickém a praktickém náboženství pro vojáky vzhledem k příslibu nebeské
odměny, která je čeká, když padnou v boji
za svou věc. Velkomuftí Jeruzalemský,
Mohamed hadž Amin al-Huseini (válečný
zločinec), se odvděčil zorganizovaním
13. SS-divize „Handžar“ z bosenských muslimů. Hlásal, že v mnoha ohledech vykazuje
národní socialismus paralely ke světonázoru
islámu; chválil i společné nepřátelství k židům. Zde bych se chtěl předem ohradit proti
event. podezření, že kladu rovnítko mezi
nacismem a islámem. Hitler měl ve svém
zenitu asi 250–300 milionů přívrženců v Evropě a ve světě; islám asi 1,5 mld. s razantně
stoupající tendencí. Většina islámských
zemí vyniká pouze v produkci jediného
„zboží“: lidí, jejichž nadprodukci se snaží
„exportovat“. Pokud se islamizace západní
civilizace nestopne včas, může se stát, že
za 20 plus minus 5 let budou po ulicích velkoměst pochodovat zástupy ne tisíců, jako
na protiizraelských demonstracích, nýbrž
desetitisíců a z jejich hrdel se ponese výkřik:
islám nebo smrt – Allahu akbar!
Juraj Eckstein
(redakčně kráceno)
Poznámky:
*1) Etiketování Arabů žijících mezi Jordánem
a Středozemním mořem s názvem „Palestinci“ je největší historický podvod 20. století.
Viz k tomu: ŽL 4, str. 6.
*2) Čest výjimkám; našly se i takové v řadách
proizraelských demonstrantů.
Proč nás nenávidí?
Pokud neznáte dějiny, nevíte nic. Ignorant je jako list, který neví, že je součástí stromu. Řvouni pochodující Paříží,
Londýnem, Seattlem nebo Calgary s plakáty hlásajícími „konec nacistické okupace Palestiny“ a propagujícími
hnutí Hamás a Hizballáh patří do ohavných dějin antisemitismu. Největší překážkou míru mezi Izraelci a Palestinci
je nesmiřitelná džihádistická nenávist vůči Židům a židovskému státu, kterou nelze otupit.
Palestinské hnutí Hamás proměnilo pásmo
Gazy v základnu vrahů a Fatah již půl století
maří každý pokus o mír. Obě palestinské
frakce si tím vytvořily teologické a ideologické ospravedlnění pro neochotu vést
s Izraelem jednání, jež by mohla vyústit
v trvalý mír.
Soustavná indoktrinace antisemitskou
nenávistí ve školách i v médiích, veřejná
oslava teroristů, kteří zabili židovské ženy
a děti, pohrdání jakoukoli Izraelem předloženou iniciativou vedoucí k vytvoření dvou
států přesvědčilo Izrael a většinu světového
společenství, že cílem Palestinců je dele-
gitimizace židovského státu, nikoli soužití
s ním. Právě to je obsahem hesla „Palestina
bude svobodná od řeky až po moře“. A protože východní hranici Izraele tvoří řeka
Jordán a západní Středozemní moře, to heslo
žádá, aby židovský stát zmizel.
Vraťme se ale do historie. Vláda Velké
Strana 21
5775-33
TÉMA
Británie, která po 1. světové válce spravovala Palestinu, ustavila roku 1936 komisi prošetřující střety mezi tamními Araby a Židy.
V roce 1937 prohlásila, že konflikt nelze
řešit v jednom státě, a území se proto musí
rozdělit. Židé měli dostat malý stát v zemi,
kde se „zrodil jejich národ“. Tato enkláva
se měla táhnout podél Středozemního moře
od Tel Avivu na sever a zabrat 20 procent
mandátního území. Zbytek měl připadnout
Palestincům.
Sionisté pokládali toto rozdělení za historicky nepodložené a nespravedlivé. Byli
by se bránili, ale silnější pohnutkou bylo
smrtelné ohrožení, jemuž byli Židé vystaveni v nacistickém Německu v době, kdy pro
ně byly Spojené státy převážně uzavřeny.
Sionisté zoufale usilující o záchranu Židů na
britský plán s nevolí kývli. Palestinci jej ale
odmítli, vyvolali ozbrojenou vzpouru a zařekli se, že mladý židovský stát utopí v krvi.
Následujících 75 let Palestinci jakoukoli
ochotu sionistů ke kompromisu odmítali.
Motivem byla jejich hluboce zakořeněná
nenávist vůči Židům. Hajj Amin al-Husseini,
nejmocnější palestinský vůdce třicátých
let 20. století, se stal kolaborantem nacistů.
Přislíbil jim pomoc v podobě podněcování
Arabů k boji proti Britům a šíření nacistické
propagandy v arabském jazyce založené na
příbuznosti muslimské a nacistické nenávisti vůči Židům.
Palestinci byli prostě proti rozdělení,
proti židovskému státu a proti přítomnosti
Židů v oblasti, kterou považovali za zemi
Arabů. Židům nesmí být nikdy dovoleno
zemi sdílet nebo dosáhnout politické svrchovanosti.
V květnu 1948, krátce poté, co OSN
schválila vznik malého nezávislého židovského státu včetně plánu rozdělení území, vtrhly
do Izraele vojenské jednotky pěti arabských
armád (Egypta, Jordánska, Sýrie, Iráku
a Libanonu). Po roce bojů židovský stát přesvědčivě zvítězil a palestinští Arabové utrpěli
porážku. Arabové přesto nejenže dál odmítali
existenci Izraele, ale rovněž nepochopili, že
strůjci války bývají potrestáni ztrátou území
a někdy i vlastní svrchovanosti.
Další vývoj je srdcervoucí pro ty, kteří
mohli mírem získat nejvíc – pro Židy stejně
tak jako pro Araby. Svět již dlouho žádá
po obou stranách dohodu, ale jen jedna je
ochotna naslouchat.
Nihilismus palestinského vedení se jasně
ukázal, když Izraelci dobrovolně opustili
pásmo Gazy, a nejen to – Palestincům zanechali prosperující vývoz květin v podobě
tří tisíc skleníků. Jaká byla palestinská
odpověď? Skleníky zničili a peníze, které
dostali ze Západu, neinvestovali do škol,
obydlí, silnic a nemocnic, ale utratili je za
rakety, tunely a propagandu, která vyzývala
k zabíjení Židů a podněcovala nenávist.
Izraelští premiéři nabídli Palestincům
třikrát během deseti let nezávislý stát. Palestinci odmítli. Proč? Protože souhlas by
znamenal podpis mírové smlouvy uznávající židovský stát. V roce 2000 na summitu
v Camp Davidu pod záštitou USA souhlasil
izraelský premiér Ehud Barak s hranicemi,
které navrhl americký prezident Bill Clinton.
Palestinský stát by podle toho zahrnoval
Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Došlo
by k do té doby nemyslitelnému rozdělení
Jeruzaléma, jehož východní část by se stala
palestinským hlavním městem.
Palestinský vůdce Jásir Arafat to opět
odmítl, opustil jednání bez protinávrhu
a rozpoutal druhou intifádu, v níž zahynulo
mnoho Izraelců. Koncem roku dostal Arafat
ještě lepší nabídku (tzv. Clintonovy parametry), ale znovu jednání přerušil.
Roku 2008 premiér Ehud Olmert učinil „největší možný ústupek palestinským
požadavkům“ (jak to v roce 2011 ve svém
novinovém článku vyjádřil Charles Krauthammer), když Palestincům nabídl skoro celý
Západní břeh, výměnu území, nezávislý palestinský stát a rozdělení Jeruzaléma tak, aby
z jeho muslimských částí mohlo vzniknout
hlavní město Palestiny. Olmert dokonce
nabídl převedení posvátných míst – včetně
těch z hlediska judaismu nejposvátnějších
– pod správu mezinárodního orgánu s účastí
Jordánska a Saúdské Arábie. Šéf palestinské
samosprávy Mahmúd Abbás opět odmítl.
Současný premiér Benjamin Netanjahu je označován za tvrdohlavého. Přitom
se ale opomíjí, že to byl právě Benjamin
Netanjahu, jenž přiměl svou stranu Likud
k veřejnému souhlasu se vznikem palestinského státu a vytvořil tak první celonárodní
konsenzus s řešením konfliktu v podobě
dvou států. A jaká byla odpověď vůdce
Fatahu Mahmúda Abbáse? Devět měsíců
jednání bojkotoval.
Když se opět sešli, učinil Netanjahu
dalekosáhlé ústupky. Souhlasil s tím, aby
některé osady zůstaly na svrchovaném
palestinském území. Jako první izraelský
premiér zmrazil výstavbu židovských osad
na 10 měsíců, což dosud žádná labouristická vláda ani vláda vedená stranou Kadima
neučinila. Byl srozuměn prakticky s každým
návrhem, zatímco Abbás vše odmítal.
Když desetiměsíční lhůta vypršela,
Abbás jednání přerušil, protože nadále trval
na právu tzv. milionu arabských válečných
uprchlíků na návrat do Izraele s poukazem
na neochotu jiných arabských států je přijmout. Právo návratu není ničím jiným než
nástrojem k demografickému zničení Izraele
zaplavením jeho území miliony Arabů.
Abbás to věděl příliš dobře. Olmert se
mu snažil vysvětlit, kolik již v zájmu míru
slevil, ale nemůže dopustit, aby Izrael spáchal sebevraždu. Otevřeně vyložil, že nikdy
nemůže připustit, aby do Izraele přijelo 5
milionů Palestinců, protože by to znamenalo
konec Izraele coby židovského státu.
Celá tato zapomenutá historie jen podtrhuje lichost tvrzení, podle něhož sionisté
vstoupili na území Palestiny s cílem jeho
dobytí a obsazení potomky původních
obyvatel.
Takže, vše kromě konečné dohody, vše
kromě trvalého míru, vše kromě dohody, jež
by ukončila konflikt jednou provždy a zachovala židovský stát. Palestinci nechtějí
dohodu typu území za mír, protože chtějí
území bez míru. Proč? Chtějí svrchovanost
pro sebe, aniž by recipročně uznali suverenitu židovského státu. Chtějí stát bez
jednání a nezávislou Palestinu, která bude
dále svádět válku s Izraelem.
Abbás by se dal brát vážně jako partner
pro mír, kdyby sebral odvahu a řekl palestinským uprchlíkům, že se do domovů
svých předků nevrátí a že mírová jednání
musejí vycházet z výsledků války z roku
1967 a nikoli z roku 1948.
Palestinská samospráva nemůže mít stát
na celém Západním břehu Jordánu včetně
východního Jeruzaléma bez nárazníkového
pásma, které by ochránilo Izrael před druhým pokusem vymazat jej z mapy světa. Palestinci věří, že Západ jim nabídne vždycky
víc, když budou neústupní, a jejich vedení
proto radikalizuje veřejné mínění. Až dosud
nikdy nepřišlo s komplexním návrhem na
kompromis a místo toho lpí na nedosažitelných cílech, z nichž nikdy nebylo ochotno
ustoupit, na územních požadavcích, na Jeruzalémě, na návratu uprchlíků. Když si po
rozepřích sedne prach, vždy se najde způsob,
jak připsat vinu na vrub Izraeli.
V těchto chvílích Palestinci po boku
Hamásu podnikají unilaterální kroky na
půdě OSN a nadále odmítají přistoupit
k přímému vyjednávání. Překážkou míru
je Palestinská samospráva, která stále sní
o vymazání Izraele, a Hamás věrný svému
slibu vraždit Židy.
Strana 22
5775-33
TÉMA
Prezident Obama nesporně vnímá, že
Palestinci odmítají přistoupit na řešení
v podobě dvou států. Toto odmítání se
projevilo i při posledních jednáních za
účasti bývalého zvláštního zmocněnce
Martina Indyka, jenž v nedávném rozhovoru tlumočil přesvědčení USA, že Izrael
prokáže dostatečnou flexibilitu a ochotu
ke kompromisům v zájmu dosažení průlomové dohody s Palestinskou samosprávou.
Netanjahu se podle jeho mínění nacházel
již „v zóně možné dohody“.
Pružný izraelský vůdce svolný ke značným kompromisům výměnou za mírovou
dohodu opět narazil na palestinského vůdce,
jenž v kritickém okamžiku odmítá přistoupit
na americký návrh.
Dnes máme v Gaze nepřátelský palestinský subjekt ovládaný islámskými teroristickými organizacemi v čele s Hamásem
a islámským džihádem, subjekt, který je ve
skutečnosti kolonií Íránu. Izrael stojí před
nesnadnou volbou. Nadále udržuje blokádu,
aby se Hamás nevymkl zcela z kontroly.
Vyhrál poslední bitvu a nyní musí přemýšlet,
jak se vrátit k jednacímu stolu s přitažlivou
nabídkou, která by odrážela jeho trvalé úsilí
o mírové řešení.
Izraelský spisovatel Amos Oz v roce
2012 napsal: „Nemůžeme žít spolu jako
šťastná rodina, protože nejsme spolu, nejsme šťastní a nejsme rodina. Jsme dvě
nešťastné rodiny.“ Oz věří, že Izraelci
a Palestinci potřebují „spravedlivý, třebaže
bolestný rozvod“. Rozvedené strany pak
budou žít jedna vedle druhé, nikoli jedna
na úkor druhé.
Mortimer Zuckerman
Článek vyšel 17. srpna 2014 v listu New York
Daily News – autor je vlastníkem a šéfredaktorem měsíčníku U. S. News&World Report
a vydavatelem deníku New York Daily News.
Výše uvedený text je redakčně krácen.
Překlad Jan Černý a D. T.
Nejsme jako oni
Fanatičtí Židé nejsou o nic lepší než fanatičtí Arabové
Před nedávnem na pozadí současného konfliktu v Gaze proběhla v uzavřeném diskusním fóru DM (Děti Maiselovky)
debata, kterou bychom mohli označit formálně jako debatu o etice. Byla vyvolána odkazem na video na YouTube,
zachycující v přímém přenosu brutální popravu skupiny Arabů svými soukmenovci, patrně někde v Sýrii (video
bylo mimochodem z YouTube již odstraněno).
K tomu byl přičiněn citát amerického rabína
Meira Kahane (vyslovený při jiné příležitosti): „Když toto dělají svým, jak by naložili
s námi Židy.“ Náš dopisovatel Arie Gillon
z Givatayimu (emigroval do Izraele z Československa v roce 1964) k tomu napsal
úvahu, která může být zajímavá i pro širší
obec čtenářskou a s jeho laskavým svolením
ji zde uvádíme.
„My v Izraeli jsme denně vystaveni
ukázkám barbarských skutků muslimů vůči
vlastní komunitě, dostávám odkazy na ně
několikrát denně v mailech a nereaguji. Nehovoře už vůbec o případech, které se úzce
dotýkají právě nás, jako to, co Palestinci
ze Západního břehu udělali s těly našich
záložáků, když vojáci zabloudili a byli zajati
a zavražděni palestinskou chátrou. Ušetřím
vás podrobností, ale možná si vzpomenete
na snímky Palestinců, ukazujících své ruce
zbrocené židovskou krví. Krutost muslimů
se nezastavuje u nepřátel. Tito fanatici
neváhají popravit své vlastní dcery, sestry
či sestřenice, když se tyto odváží oblékat
„provokující“ oděv, mít přítele podle vlastní
volby, odmítnout sňatek se starcem, kterému
byly prodány atd. Jakkoli takové chování
není pro mne překvapením, nemám žádnou
zálibu kochat se podobnou pornografií smrti
a necítím potřebu se k tomu vyjadřovat.
Meir Kahane je jiný případ. Byl to
skutečný nacionalista a rasista v chování
k arabské (zdánlivě) podřadné rase, modlil
se za to, aby byli všichni vyvražděni. Začínal v USA, v Lize na obranu Židů, která
měla reagovat na vzrůstající antisemitismus
v USA, ale skončil jako extremista povzbuzovaný pocitem síly Izraele.
Reakce na útlak se může vyvinout různě
a dokonce může nabrat opačný směr. Já sám,
snad již od druhé obecné, jsem byl vyhlášeným Židem, sionistou a později na střední
škole jsem byl považován za neoficiálního
představitele Izraele. Na škole jsem se setkal
s antisemitismem, stejně tak u sousedů (v mé
milované čtvrti v pražských Dejvicích), a to
už vůbec nepřipomínám tehdejší československý tisk. Toto vše, spolu s komunistickým diktátem, mne dovedlo k extrémnímu
liberalismu v mém vlastním postoji. Nejsem
ovládán nenávistí vůči Arabům, nediskriminuji je, ale realisticky je vnímám jako současného nepřítele. Snažím se přispět k jejich
proměně tím, že některé z nich zaměstnávám
a spolupracuji s nimi v naději, že ekonomická
prosperita změní jejich chování. Nejsem tak
naivní jako Obama, abych věřil, že ekonomický vzestup a demokracie mohou porazit
náboženský fanatismus. Spolupracuji pouze
s těmi, kteří jsou příčetní.
Když jsem byl nováčkem na Technionu,
Izraelském technologickém institutu, někdy
v roce 1966, měli jsme arabského kolegu
a kamaráda, který studoval stavařinu. Učili
jsme se společně denně, hostil nás arabskou
kávou, kořeněnou kardamomem (arabsky
i ivrit „hel“, zvukomalebně shodné s anglickým Hell – peklo). Od té doby toto koření
nesnáším. Několik dní před šestidenní válkou, ve vyčkávacím mezidobí, kdy jsme se
obávali, že Arabové nás skutečně svrhnou
do moře, jak vyhrožovali, překvapil nás
tvrzením, že nyní nás všechny vyvraždí. Od
té doby mám na paměti, že přinejmenším
část izraelských Arabů je pátou kolonou
mezi námi, ale vím rovněž, že ne všichni
jsou tací. Mnozí z nich směle prohlašují, že
budou raději menšinou v Izraeli, než aby
přináleželi k nějakému arabskému státu,
zejména ne k Sýrii nebo k Západnímu břehu.
Když přijel z ukrajinského Umanu můj
strýc, asi před 25 lety, první, co řekl, bylo,
že bychom měli všechny naše Araby vystěhovat do okolních arabských států, a kdo by
odmítl, měl by být zlikvidován. Objasňoval
nám, že teď, když je u moci, chce dopřát
Arabům totéž, co Rusové dělali Židům.
Strana 23
5775-33
TÉMA
Když uprchl před Němci z Československa
do Sovětského svazu, poslali ho na Sibiř,
pak ho povolali zpět do armády, aby bojoval
proti nacistům, a po válce ho znovu poslali
na Sibiř. Teprve po řadě let dostal povolení
vrátit se na Ukrajinu, a to jen díky tomu, že
jeho ruská žena vážně onemocněla. To mne
poučilo, že lidská bytost může reagovat na
útlak dvojím způsobem. Buď utlačováním
někoho jiného, nebo liberálním chováním.
Věřím, že reagovat na rasismus rasismem
opačného znaménka je ponižující a dělá
nám ostudu. Myslím, že Židé za žádných
okolností by neměli být rasisty.
Na fotbalovém stadionu Beitar Jerusalem můžete slyšet pasivní následovníky
Meira Kahanea vyřvávat „Smrt Arabům“
a „Yigal měl pravdu“ (Yigal Amir je vrah
Yitzchaka Rabina). Aktivisté demonstrují
v arabských městech, ať už se souhlasem
policie, nebo i bez něho, mávají izraelskými
vlajkami a skandují „Smrt Arabům“ dokonce i tam. Co tím sledují? Vyprovokovat
Araby k násilné odvetě ve snaze, že policie
některého zastřelí. Čas od času se jim to
podaří. Baruch Goldstein byl lékař, který
pracoval ve svém oboru (záchranná služba)
až do té doby, než zmasakroval Araby (B. G.
v roce 1994 v hebronské Jeskyni patriarchů
zabil 29 modlících se Arabů během ranní
bohoslužby a dalších 150 zranil, sám byl
při incidentu zabit též, pozn. překladatele).
Výmluva, že byl duševně chorý, byla pohodlnou cestou, jak se vyhnout problému,
který představuje v Izraeli extrémní pravice.
Neexistuje žádný důkaz o jeho nepříčetnosti,
toto tvrzení vychází z předpokladu, že příčetný není schopný takového činu. Omyl! Je,
pokud je fanatikem. Fanatičtí Židé nejsou
o nic lepší než fanatičtí Arabové.
Nejde mi o cenzuru názorů. Chtěl bych
jen apelovat na všechny diskutující, aby
se zdrželi připomínání Meira Kahanea.
Citovat jej neposílí žádnou argumentaci,
naopak. Já nerozporuji, že fanatičtí muslimové by se chovali k Židům hůř než
k vlastním, proti nim stojícím bratřím. Tento názor ale může být vyřčen, aniž bychom
citovali Kahanea.
Osobně nemám problém s výrokem
„Když toto dělají svým, jak by naložili s námi
Židy“. Mohl by jej pronést kdokoli a výrok
jako takový nezíská větší hodnotu, budu-li
přitom citovat Kahanea. Není do té míry
duchaplný, aby musel být citován spolu
s jeho původcem. Mnoho lidí používá rčení
„nejlepší obrana je útok“, ale nikdo nedodává
„jak řekl Sun Tzu“ (nebo Machiavelli).
Situace je skličující a nenabízí rozumné východisko. Svět Židy nenávidí a jeho
civilizovanější část to skrývá za protesty
proti Izraeli. Ale my Židé jsme natolik
inteligentní a kulturní, abychom na nenávist Arabů a muslimů neodpovídali naším
nacionalismem. To je důvod, proč by Meir
Kahane neměl být součástí dialogu.
Arie Gillon
Givatayim, srpen 2014
(přeložil Petr Weber)
Židé v Gulagu
Spolek akademiků Židů uspořádal ve čtvrtek 18. září na pražské Židovské radnici
seminář „Českoslovenští Židé mezi oběťmi
politických represí v SSSR“. S úvodní stejnojmennou přednáškou vystoupil prof. PhDr.
Mečislav Borák, CSc. ze Slezské univerzity.
Prof. Ing. Ludevít Végh, DrSc., zakládající
předseda SAŽ, ve vystoupení „Útěk za svobodou končil smrtí v Gulagu“ vzpomínal na
svého bratra Mikuláše, který se stal jednou
z oběti stalinského režimu. Seminář tak pro
něj byl i osobní zpovědí rodinné historie,
do níž mu velmi cenné informace pomohli
doplnit badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů Mgr. Jan Dvořák a Bc. Adam
Hradílek. Velmi poutavý příspěvek na závěr
semináře měla Mgr. Jiřina Dvořáková, které
vyprávěla o své osobní zkušenosti s prací
v dnešních archivech ruských věznic. Kolik úsilí ji stálo získat dokumenty o úmrtí
Mikuláše Végha.
Mikuláš Végh zmizel počátkem druhé
světové války v SSSR. Jako Žid musel
studium v Brně po okupaci ukončit a vrátil
se domů do Košic. Tam mu hrozil pracovní
tábor, proto se rozhodl uprchnout. V roce
1940 se proto rozloučil s rodinou a překročil
hranice. Byl však zatčen několik set metrů
za hranicemi sovětskými pohraničníky
Zleva: J. Dvořáková, J. Dvořák, A. Hradílek, M. Borák, L. Végh (foto TJ)
a okamžitě převezen do nejbližší věznice.
Za ilegální přechod hranic SSSR hrozil gulag. Podobně jako většina ostatních
uprchlíků měl dostat tři roky v nápravně
pracovním táboře. Jenže po více než roce
vyšetřování si vyslechl rozsudek pět za
špionáž. Mikuláš Végh byl 9. května 1942
dopraven do gulagu v Solikamsku a zemřel
za měsíc na zápal plic. Tato diagnóza se ale
uváděla u většiny obětí represí.
V Solikamsku se vězeňství provozuje
dodnes. Jde o jednu z nejdrsnějších věznic
v zemi. Přezdívá se jí Bílá labuť.
redakce
Strana 24
5775-33
ROZHOVORY
„Hamás rozpoutal toto kolo války,
že se potřeboval zviditelnit“
Tomáš Pojar se po deseti letech v diplomacii stal novou tváří soukromé vysoké školy CEVRO.
Věnuje se nadále otázkám mezinárodní a nově i kybernetické bezpečnosti. Po čtyřech letech
jeho mise na českém velvyslanectví v Tel Avivu se ŽL zajímaly o jeho pohled na současný
izraelsko-palestinský konflikt.
V březnu jste se vrátil z Izraele, kde jste působil
od února 2010 ve funkci českého velvyslance.
Při Vašem nástupu jste v rozhovoru pro ŽL uvedl,
že si jistě najdete čas na ornitologii. Podařilo se
to? Co je v Izraeli zajímavého k vidění?
Každý podzim letí přes Izrael půl miliardy
ptáků z Evropy a Asie do Afriky a na jaře
se všichni vracejí zpět. Izrael je ráj pro ornitology, a to i ty amatérské, sledovat ptačí
migraci je prostě fascinující. Přijeďte se
podívat a stanete se ornitologem i Vy! Bylo
snad více než symbolické, že v den, kdy
jsem se vrátil z Izraele jako velvyslanec,
odletěla do Izraele pozorovat ptáky první
česká organizovaná ornitologická skupina.
Snad tak započala nová tradice.
Před časem se objevily zprávy z arabského
světa, že Izrael používá ptáky ke špionáži. Je
něco takového možné?
Je to samozřejmě absolutní nesmysl, ale
arabská společnost je bohužel tradičně velmi
paranoidní a za vším hledá konspiraci ze
zahraničí. Ptáci jsou svobodní, neznají hranice – v Izraeli okroužkovaný sup bělohlavý
tak nemá problém odletět třeba do Saúdské
Arábie a nemusí se nikoho ani ptát. Pokud
je tam chycen nebo tam přirozeně zahyne,
je však díky kroužku na konspirační teorie
zaděláno. Ke špionáži je však možné využívat jiné a v tomto směru daleko spolehlivější
prostředky, než jsou ptáci, kteří si nakonec
stejně letí tam, kam chtějí oni.
Ujal jste se úřadu, který po roce 1989 v Tel
Avivu zakládal Váš otec. Usnadnilo Vám to práci
při navazování kontaktů?
Samozřejmě. Sám jsem v Izraeli znal mnoho
lidí z doby působení táty jako velvyslance
i z let následujících. Zmínka o tom, že
jsem však velvyslancem druhé generace
nepochybně zaujala a otevírala i nové dveře.
A bylo skvělé, že mě tam několikrát také
navštívil.
Jak se vůbec Izrael proměnil od počátku 90. let?
Je tam více aut, mrakodrapů a silnic, Izrael je
po ekonomické stránce nepochybně bohatší
Pojar se dnes věnuje i kybernetické
bezpečnosti
zemí. Také tam najdete více značených turistických cest, přírodních rezervací a novým
fenoménem je hightech průmysl. Na jednu
stranu se smazaly rozdíly mezi aškenázskými a sefardskými Židy, na druhou stranu
ve společnosti posílilo náboženství a došlo
k daleko větší roztříštěnosti společnosti
– na bohaté a chudé, lidi z centra a periferie,
sekulární a věřící. A mimochodem, stejný
trend lze vypozorovat i uvnitř arabsky
mluvící části izraelské společnosti. Zcela
specifickým fenoménem je pak zvětšující
se skupina ultraortodoxních Židů.
Je nějak zásadně patrný vliv Obamy a Ashtonové
na zahraniční politiku USA a EU vůči Izraeli?
Vliv paní Ashtonové je marginální a netýká
se to pouze Izraele. A za paní Mogheriniové
to nebude jiné. V tomto směru je v Evropě
nutné spíše pozorovat trendy uvnitř jednotlivých zemí a není pochyb o tom, že
se v poslední době izraelská společnost
a společnosti jednotlivých evropských zemí
vzájemně spíše vzdalují.
Prezident Obama zavelel k ústupu USA
z mezinárodní scény a to s sebou přináší
vzrůstající nestabilitu nejen na Blízkém východě. Na jednu stranu jsou politické vztahy
mezi dnešním Bílým domem a Jeruzalémem
často velmi napjaté, na straně druhé dochází
i za Obamy k bezprecedentní bezpečnostní
spolupráci. Hlavním problémem politiky
Baracka Obamy je však její pasivita a velká
míra nepředvídatelnosti. Z toho pak plyne
větší míra nedůvěry. To se však zdaleka
netýká jen vztahů mezi Izraelem a USA,
ale třeba i vztahů mezi USA a Egyptem
nebo Saúdskou Arábií. Stejný fenomén lze
koneckonců vysledovat kdekoli na světě.
V roce 2012 jste zažil konflikt kolem Gazy.
Opakuje se nyní po dvou letech stejná situace,
nebo se nějak mění rozložení sil?
Po stránce vojenské se konflikt v zásadě
opakuje, byť obě strany vylepšily své schopnosti. Věrný Hamásu však dnes zůstaly pouze Katar a Turecko. Ostatní režimy vlastní
islamisty daleko více nenávidí a musejí se
zároveň více věnovat problémům spojeným
s rozpadem vlastních zemí. Západní svět se
zase dnes musí věnovat paralelně několika
konfliktům – zejména v Sýrii a Iráku, Libyi
a v neposlední řadě na Ukrajině. Koneckonců hlavní důvod, proč Hamás rozpoutal
toto kolo války, byl fakt, že se potřeboval
z ideologických i fundraisingových důvodů
zviditelnit. Na poli ideologie a fundraisingu
totiž přímo soupeří s džihádisty v Sýrii,
Iráku, Libyi i Egyptě. I samotný Írán platí
válku v Sýrii a na plnohodnotnou podporu
Hamásu mu nezbývá dostatek peněz a sil.
Mění se nějak i samotný Hamás?
Žádnou změnu jsem nezpozoroval. Hamás je teroristickou organizací a hlavním
důvodem její existence je zničení Izraele.
Tomu členové Hamásu věří a nic se na
tom nezměnilo a nezmění. Víra v existenci
umírněného teroristy je vždy naivním intelektuálním cvičením, které nemá s realitou
nic společného.
Strana 25
5775-33
ROZHOVORY
Je podle Vás nějaká šance na stabilnější mírové
řešení mezi Izraelci a Palestinci?
Ke stabilnímu mírovému uspořádání v dohledné době nedojde, pokud vůbec někdy.
Nároky Izraelců a Palestinců jsou jen těžko
slučitelné. Zároveň nestačí vyřešit pouze
izraelsko-palestinskou rovnici, ale i rovnici
izraelsko-arabskou a izraelsko-islámskou.
Je třeba si přiznat, že vyřešit tyto tři rovnice dohromady je dnes nemožné. To však
neznamená, že jedinou alternativou je válka.
Mezi válkou a mírem je mnoho odstínů.
A čím více se situace bude blížit mírovému
stavu, tím lépe.
Česko-izraelské vztahy jsou tradičně hodnoceny
velmi pozitivně. Jak jsou na tom česko-palestinské vztahy?
Česko-palestinské vztahy nejsou z celé
řady důvodů zdaleka tak intenzivní.
Jsem však přesvědčen, že jsou přátelské
a z vlastních zkušeností vím, že jsme mezi
Palestinci jako Češi vnímáni pozitivně.
Mít dobré vztahy s Izraelem nevylučuje
mít dobré vztahy s Palestinci a naopak.
Stejně tak to platí o našich vztazích
s ostatními arabskými zeměmi. Naopak.
Jakožto relativně malá země můžete mnoho arabských států právě svými vztahy
s Izraelem zaujmout, získat na relevanci.
Musíte se však chovat transparentně, nepřekvapovat partnery ani sami sebe. To
platí v zahraniční politice univerzálně.
Respekt se buduje vyargumentovanou
a konzistentní pozicí, nikoli tím, že se
někomu někam snažíte vlézt.
Ovlivnil nějak postavení Palestinců v ČR nedávný
výbuch, při němž zahynul palestinský velvyslanec Džamál?
Nijak. Pokud se na tento tragický incident
ještě nezapomnělo, brzy se tak stane.
Jak se daří rozvíjet česko-izraelské ekonomické vztahy? Jaké jsou hlavní oblasti obchodu
a investic?
Náš vývoz do Izraele s drobnými výjimkami
neustále roste a pro Českou republiku je izraelský trh jedním z nejdůležitějších mimoevropských trhů hned po USA, Číně a Indii.
Nemalé příjmy máme i z každoročního pobytu zhruba stovky tisíc izraelských turistů
a podařilo se přilákat i několik izraelských
investic, nejen mezi developery.
Myslíte, že je zde další potenciál k růstu?
Nepochybně můžeme vyvážet do Izraele
více a stejně tak přilákat další izraelské
investory. Chce to však do Izraele jezdit
a přicházet se zcela konkrétní nabídkou
a nápady. Moje zkušenost je, že polovina
firem, které se do Izraele vydaly se zcela
konkrétní nabídkou, nakonec uspěla. A bylo
jedno, jestli šlo o pivo, mák, kolejnice, ložiska nebo turbíny. Pro Čechy jsou v Izraeli
vždy dveře otevřené.
Po Vašem návratu z Izraele jste z diplomacie
odešel. Plánoval jste tento krok dlouhodobě,
nebo s Vámi nové vedení MZV již nepočítalo?
O tom, že opustím ministerstvo po ukončení
své izraelské mise, jsem informoval relevantní lidi rok před svým odjezdem a hovořil jsem o tom i zcela otevřeně ještě před tím,
než nastoupila vláda Jiřího Rusnoka nebo
Bohuslava Sobotky. Po téměř deseti letech
práce ve státních službách jsem prostě věděl,
že potřebuji změnu, zkusit něco nového
a kreativnějšího. Ministerstvo bych opustil
bez ohledu na jméno konkrétního ministra.
Otázka, jestli se mnou někdo počítá či nikoli,
byla tedy pro obě strany zcela bezpředmětná.
Čemu se nyní věnujete?
Pracuji jako prorektor pro zahraniční vztahy na pražské Vysoké škole Cevro Institut,
věnuji se otázkám bezpečnosti a úžeji
spolupracuji s jednou americkou a jednou
izraelskou univerzitou. Se zcela unikátní
izraelskou firmou CyberGym pak pracuji na
projektu v oblasti kybernetické bezpečnosti.
Rozhodně se nenudím a hlavně nejsem součástí žádného velkého byrokratického systému. Je to velmi osvěžující. A neztratil jsem
koneckonců ani kontakt s Izraelem – za půl
roku po ukončení své mise jsem tam byl již
dvakrát a v listopadu se tam chystám znova.
Díky za rozhovor.
Tomáš Jelínek
Židé žijí v Teplicích již 600 let. Jaká je
současnost zdejší židovské komunity?
O fungování a budoucnosti Židovské obce Teplice jsme si povídali s jejím předsedou Oldřichem Látalem.
V letošním roce si v Teplicích připomínáte 600
let židovské historie. Jaké akce jste pro tuto
příležitost připravili?
Připravili jsme, nebo jsme spolupracovali
asi na dvacítce různých akcí. Od mezinárodní konference přes různé přednášky až
po řadu kulturních vystoupení. Čtenáře ŽL
možná bude zajímat, že připravujeme na
měsíc říjen v Rokokovém sále teplického
zámku představení knihy Židé v Teplicích
– 600 let historie od autorů Radka Spály
a Lenky Burgerové. Tato publikace v česko-německo-anglické mutaci shrnuje odborná
bádání o historii Židů v Teplicích.
To jistě vyžadovalo i organizační zapojení členů
obce a zvláštní rozpočet. Jak jste to zvládli?
Dostali jste nějakou podporu z FŽO?
Celá akce 600 let od příchodu Židů do Teplic
byla náročná nejen na vlastní organizaci, ale
vyžadovala podporu mnoha lidí nejenom ze
Židovské obce Teplice. Velkou podporu nám
poskytlo Regionální muzeum Teplice a dále
řada soukromých subjektů z celého regionu.
Co se týká financí, tak si myslím, že
jsme to zvládli velice dobře. Značnou část
prostředků nám poskytlo Město Teplice,
Ministerstvo kultury ČR, hejtman Ústeckého kraje, Nadační fond obětem holocaustu,
Nadace ŽO Praha, Český porcelán Dub,
20 000 Kč jsme obdrželi z Federace židovských obcí ČR. Celá akce přišla obec na půl
milionu korun.
Kdy zažívala židovská komunita v Teplicích
největší rozmach?
Ve druhé polovině 19. století byl největší
rozvoj průmyslu a lázeňství na Teplicku
včetně výstavby nové synagogy v Lipové
ulici. Před druhou světovou válkou se
k židovství hlásilo 3500 Židů a komunita
v Teplicích byla druhou největší v Čechách,
tudíž největší rozmach byl koncem 19. století a před 2. světovou válkou.
Jak ve srovnání s tímto obdobím hodnotíš současnou situaci? Myslíš si, že by se to mohlo nějak
výrazněji změnit? Jak vidíš vaši budoucnost?
Současná situace je diametrálně odlišná.
V současné době má naše komunita 126
členů a řadu sympatizantů. Před válkou se
k židovství hlásili všichni, kteří měli k judaismu vztah a chtěli zajistit rozvoj obce i do
budoucnosti. V dnešní době se k obci hlásí
Strana 26
5775-33
ROZHOVORY
menší skupina osob, která žila v židovském
prostředí a chce udržet židovství alespoň
na současné úrovni. Mnoho lidí, kteří mají
židovské předky a nežijí v židovském prostředí, nemá zájem o život na obci a k židovství se nehlásí.
Jak se vůbec proměnila teplická obec od roku
1989? Došlo k nějakým změnám ve členství?
Židovská obec Teplice se historicky hlásila
k tradičnímu judaismu. Od roku 2008 došlo
ke změnám. Nehalachičtí členové obce se
stali řádnými členy, protože stanovy umožňují přijetí též tzv. „tatínkovců“, avšak obec
se i nadále v náboženských otázkách řídí
pravidly Halachy.
Všiml jsem si, že nabízíte členství i lidem ze
zahraničí, kteří jsou původem z Teplic. Je o to
zájem?
Zájem je značný. Jedná se převážné o lidi,
kteří se zde narodili a odešli do zahraničí,
a jejich potomky. Jsou to osoby žijící v Izraeli, USA, Slovensku, Německu, Austrálii atd.
Kolik jich dnes máte? Jezdí ještě do Teplic
a získáváte od nich nějaké dobové dokumenty
o předválečné obci?
Členů ŽO žijících v zahraničí je cca 12 %
a nepravidelně Teplice navštěvují. Všichni
jsou s obcí spjati a jsou s námi v pravidelně
v kontaktu a o život obce se zajímají. Od nás
dostávají čtvrtletník ŽO „Posel“ a též sledují
naše webové stránky www.kehila-teplice.
cz. Nepravidelně jsou jim zasílány materiály, jako např. magazín pro národnostní
menšiny Ústeckého kraje a další tiskoviny.
Obec získala převážně fotodokumentaci od
těchto členů a vzpomínky na předválečné či
poválečné období naší obce. Ve spolupráci
s Komisí pro národnostní menšiny provádíme již třetím rokem natáčení filmového
dokumentu o životě těchto osob v Izraeli.
Jedním z loňských antisemitských incidentů,
který je zachycen ve výroční zprávě pražské
židovské obce, byl přímo i útok na tebe. Je již
celá věc nějak vyřešena? Setkáváte se v poslední době s většími projevy protižidovských nálad?
Viník byl za svůj čin odsouzen Okresním
soudem v Teplicích. Protižidovské nálady
zde nejsou patrné. Pouze drobné výstřelky
neonacistů nebo jejich sympatizantů. Všech-
Předseda teplické obce Oldřich Látal
ny tyto projevy řešíme s Policií ČR a vždy
zdůrazním, že se může jednat o projev
s rasovým podtextem.
O prázdninách celorepubliková média psala
o problémech, které jsou ve vašem lázeňském
městě s turisty z bohatých arabských zemí. Je
to skutečně tak vážné?
Je to vážný problém, protože se jedná o vrstvu lidí, kteří se chovají u nás tak, jak jsou
zvyklí ve své domovině. Pokud se budou
chovat jako izraelští Arabové v Izraeli, nebudeme mít problém se spolužitím s těmito
osobami a nebudou v Teplicích výhrady
k těmto lázeňským hostům.
Stejně jako ostatní obce jste měli i vy možnost
uplatnit majetkové nároky v rámci církevních restitucí. Podařilo se vám něco významnějšího uplatnit?
Podařilo se nám získat zpět synagogu
v Lounech a rekreační zařízení bývalého
Makabbi Most v Háji pod Klínovcem. Oba
tyto objekty stojí židovskou obec nemalé
finanční prostředky na jejich opravu a údržbu. V současné době jsme požádali o čtyři
restituce, převážně se jedná o nevrácené
hřbitovy. Nyní nemáme žádnou významnější restituci a doufáme, že všechny židovské
hřbitovy v severozápadních Čechách budou
v budoucnosti ve vlastnictví ŽO Teplice.
Jak se teplická obec chystá na změnu financování ze strany státu?
V roce 2005 byla založena s. r. o. Chaver,
která měla a má za cíl zajistit do budoucnosti
financování ŽO Teplice. Dále se obec pokusila zajistit další zdroje financí pronájmem
restituovaného majetku. Protože nám stát
vrátil minimální množství tohoto majetku,
jsou i tyto zdroje financí velice omezené.
V současné době intenzivně pracujeme
na zajištění financování obce v letech, kdy
již stát nebude židovské obce podporovat. Je
to ale velký problém, protože naše majetky
jsou převážně duchovního charakteru a ne
komerčního.
Je tedy vůbec nějaká možnost, jak to vyřešit?
Budete např. muset získávat i více darů od
členů obce?
Doufáme, že české zákonodárství pochopí
situaci neziskových organizací a daňoví poplatníci budou moci část svých daní uplatnit
pro potřeby obce či dalších neziskových
organizací. Ekonomická situace našich členů není natolik dobrá, že bychom od nich
vyžadovali další příspěvky na chod obce, ale
zvýšíme ještě úsilí na fundraising. V současné době pracovně aktivní členové platí 200
Kč, děti a důchodci 100 Kč. Toto bychom
rádi zachovali i do dalších let. Očekáváme,
že po ukončení obnovy expozic Židovského
muzea v Praze poplyne část zisků z tohoto
muzea do židovských obcí v ČR a umožní
řádný chod těchto obcí.
Co jsou tvé hlavní priority v tomto funkčním
období?
Mojí hlavní prioritou je stabilizovat obec
a zajistit dostatek financí k dalšímu rozvoji
do budoucnosti. Další hlavní prioritou je
rozšíření členské základny, a to převážně
o mládež, která pochází ze židovských rodin.
Mojí velkou snahou je též ukázat veřejnosti
Židovskou obec Teplice jako stabilizovanou
neziskovou organizaci, která má své místo
v regionu severozápadních Čech.
K tomuto slouží má práce ve Výboru pro
národností menšiny Ústeckého kraje a řada
dalších významných aktivit v celém regionu.
S díky za rozhovor.
Tomáš Jelínek
Besamim zahajuje další ročník výuky izraelských lidových tanců
I letos pořádáme výukové kurzy izraelských lidových tanců vhodné pro úplné začátečníky, stejně jako pro
pokročilé tanečníky. Říjnem počínaje se na vás budeme těšit každý čtvrtek od 19:00 do 22:00 hod. v ZŠ
Jiřího z Poděbrad, Praha 3. Bližší informace na www.besamim.cz, besamim@volny. cz, tel.: 603 852 917.
Strana 27
5775-33
ROZHOVORY / ŽIVOT KOLEM OBCÍ
„Židovské obce leckde kopírují fungování
české politiky i s jejími nešvary“
Když před lety přestala teplická židovská obec pořádat kurzy hebrejštiny pro své členy, někteří
z nich si založili spolek Ulpan Teplice. Dnes je tato organizace autonomní a nabízí řadu kulturních
a vzdělávacích akcí pro židovskou pospolitost, ale i teplickou veřejnost. Předseda Robert Appel
odpověděl ŽL na několik otázek.
vybrala mladého Izraelce Noama Daroma,
dnes plně etablovaného v ČR, a jak se
později ukázalo, výborného kamaráda. Nad
rámec výuky jsme pod Noamovým vedením
s „ulpanem“ nacvičili klasické purimové
písně či další rok scénicky doplnili dětskou
píseň „Kdo ví, proč nosí zebra pyžamo?“.
Vše jsme pak přednesli na obci o svátcích
Purim. Také jsme se pokoušeli nastudovat
hru o královně Ester. Hodnocení naší snahy
bylo překvapivé. Na speciálně svolané schůzi byla zpochybněna Noamova způsobilost
k výuce z důvodu nedostatečné znalosti
češtiny. Nutno podotknout, že Noam Darom
následná léta vyučoval na Lauderových školách v Praze. A tak byla na konci školního roku výuka hebrejštiny na půdě Židovské
obce Teplice zrušena. Na můj pozdější dotaz
směrem k vedení obce mi bylo sděleno, že
kurz nebyl zrušen, nýbrž „nebyl obnoven“.
A tak vznikl Ulpan Teplice.
Jak se na vaše aktivity dívá teplická židovská
obec?
Prý spolu vycházíme.
Podíleli jste se nějak na letošních oslavách 600
let židovské komunity v Teplicích?
Na této akci jsme se nepodíleli. Nikdo nás
neoslovil. Ale otisk jsme zanechali. Součástí
programu 600 let Židů v Teplicích byla totiž
přednáška Mgr. Pavlíny Bouškové Židovští
průmyslníci na Teplicku, vytvořená na náš
podnět a uvedená již na našem loňském
Teplickém cimesu.
S kým nejvíce spolupracujete?
Nejvíce zde spolupracujeme s Gymnáziem
Teplice a Regionální knihovnou Teplice.
Nově jsme navázali spolupráci s drážďanským festivalem Jüdische Musik- und
Theaterwoche Dresden. Největší dík ale
vždy bude patřit Nadačnímu fondu obětem
holokaustu.
Jakou budoucnost má dle Vás židovské společenství v Teplicích?
Otázku spíše vnímám takto: Jaký je smysl
a fungování menších židovských obcí?
Židovské obce leckde kopírují fungování
české politiky i s jejími nešvary. Jejich
utajované odměňování státem obecně či
odměňování všelijakých „duchovních“,
zaměstnávání příbuzných, nezájem většiny členů společenství o poznávání judaismu a jejich netečnost k obecnímu dění.
To vše generuje do vedoucích pozic obcí
ne zcela způsobilé osobnosti. Například
ona teplická kauza Kolliner, ta hovořila
za vše.
Děkuji za rozhovor.
Tomáš Jelínek
Alena W. měla v 50. letech velmi těžký
Dokončení ze str. 12
podnikatel několik let ve funkci českého život. Dle všeho velmi statečně odolávala
honorárního konzula. Ve svých vzpomínkách nátlakům komunistické policie a StB. Zanikde ani nenaznačuje možnost židovských slouží si za to uznání, otázkou je, proč vznikl
kořenů své matky, čemuž ostatně odpovídají její příběh o „židovské“ rodině Schmulowii jím zaznamenané reálie z doby okupace. tzů, o kterém píše Kaufman. Nejspíše to
Se Sylvií W. se přesto shodují v jednom, ale není ani její příběh, ale mnohem více
jejich matka byla vězněna a pronásledována fabulace její dcery Sylvie W. Ta byla v 90.
komunistickým režimem. Zatímco Sylvie W. letech přijata na pražskou obec rabínem
tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že byla označena Sidonem, který uznal její konverzi dle staza „sionistického agenta“, tak její bratr píše rých pořádků, kdy na Prahu nedohlížel ještě
o půlročním odnětí svobody kvůli uzavření žádný rabínský soud. Alena W. zemřela po
„buržoazního manželství“. Verze Michaela těžké nemoci a byla pochována 30. září na
W. mnohem více odpovídá dostupným i Novém židovském hřbitově. Modlitbu a
rozloučení nad její rakví vedl právě Sidon.
historickým faktům.
Znamená to, že nyní je možné pochovávat
na tomto hřbitově i tzv. „tatínkovce“ anebo
nežidovské partnery, což bylo doposud
zakazováno?
Židovství je ve svém jádru etickým
apelem k dodržování pravidel, ctění rodinných vztahů a hledání spravedlnosti. To byl
důvod, proč jsem považoval za potřebné
tento článek napsat, i když může u některých
čtenářů vyvolat rozpaky. Často totiž v naší
komunitě panuje pocit, že se o některých
tématech raději nemá mluvit. Budoucnost
českého židovstva však nelze stavět na lži.
Budu rád, když se alespoň v něčem mýlím.
TJ
Spolek Ulpan Teplice již několik let organizuje
festival Teplický cimes, který znají i čtenáři ŽL.
Je to asi váš nejznámější projekt, čemu se jako
spolek věnujete?
Ano, v současnosti je důležitou náplní
našeho spolku pořádání festivalu DNY
ŽIDOVSKÉ KULTURY – Teplický cimes.
Letos již čtvrtého ročníku. V minulosti byla
hlavní činností spolku především výuka
hebrejštiny. Ta je v této době trochu stranou,
ale to se doufám v blízké budoucnosti změní.
Dále společně oslavujeme židovské svátky,
amatérsky, ale upřímně, jak nám znalosti
dovolí. Též jsme pro veřejnost opětovně
pořádali oslavy svátku Purim a Chanuka.
Příjemné s užitečným spojujeme v tematických výletech po židovských památkách
Evropy, především po Maďarsku a Německu. Spolek má 14 členů s průměrným věkem
40 let. Jsou mezi námi i členové Židovské
obce Teplice. Mimochodem pohled na to,
co by mohlo být hlavní činností spolku, se
u nás stále vyvíjí.
Jak vůbec Ulpan Teplice vznikl? Z jakého
důvodu?
Spolek Ulpan Teplice vznikl z členů i nečlenů Židovské obce Teplice, docházejících
v letech 2007 a 2008 na výuku hebrejštiny
do sídla ŽOT. Jako vyučujícího tehdy ŽOT
Strana 28
5775-33
HISTORIE
Významné židovské rodiny,
které podnikaly na Teplicku
v keramickém průmyslu
V teplickém regionu docházelo od 60. let 19. století k prudkému rozvoji industrializace.
Přispěl k tomu nejen průmyslový potenciál území, spočívající v nalezištích hnědého uhlí
a dalších nerostných surovin, ale také zavedení železniční dopravy. Stávající podniky se
rozšiřovaly a vznikaly nové továrny. S tím souvisel příliv nových pracovních sil nejen z řad
českých dělníků, ale přicházely i celé židovské rodiny.
V Teplicích byla již dříve silná židovská
komunita a koncem 19. století byla dokonce
po Praze druhou největší v Čechách a až do
30. let se početně rychle rozrůstala. Zrušení
protižidovských restriktivních opatření
včetně familiantského zákona v roce 1848
a umožnění svobodného obchodu povzbudilo podnikavé osoby z řad židovských občanů
k ekonomické aktivitě a stoupl počet židovských podnikatelů a finančníků. Doposud se
Židé v Teplicích živili především obchodem
a půjčováním peněz na úrok, v poslední
třetině 19. století však došlo ke skutečnému
rozmachu židovského podnikání v oblasti
průmyslu, obchodu a bankovnictví. V Teplicích první velké průmyslové podniky
zřizovali právě převážně Židé.
Členové teplické židovské komunity
se řadili spíše k vyšší střední, případně
vyšší vrstvě, někteří patřili k nejbohatším
obyvatelům města a aktivně se podíleli na
politickém a společenském městském životě.
Významné postavení na Teplicku zaujímal kromě sklářského také průmysl
keramický. V něm vynikaly dvě židovské
rodiny – Blochové a Urbachové.
BERNARD BLOCH A SYNOVÉ
Bernard Bloch přišel na Teplicko na přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy v Unčíně
u Krupky koupil zavedenou manufakturu
na keramiku. Pocházel z domažlického
kraje, v roce 1836 se narodil v Meclově
v rodině německých Židů. Jako mladý muž
se osamostatnil a získal práci v Karlových
Varech u přepravní firmy, která vozila kaolín do okolních keramiček. O manufaktuře
v Unčíně, která byla na prodej, se dozvěděl
během svých cest. Shromáždil své úspory,
Žardiniéra, Blochova továrna v Unčíně kolem 1900
(Regionální muzeum v Teplicích)
přidal věno manželky Jenny, něco si půjčil o kombinaci rostlinných motivů, konkrétně
u svého zaměstnavatele a unčínský podnik, japonských broskví, pivoněk, aster, bambufungující již od roku 1822, koupil od původ- sového kmene a granátového jablka, které
ních majitelů Huffských. Bloch pokračoval Evropanům připomínalo cibuli).
Koupí obou porcelánek Bloch projevil
v tradici výroby teralitové keramiky, střešních tašek a místně specifické siderolitové svůj podnikatelský talent, a mohl tak nabízet
keramiky „žlutky“. Brzy výrobu rozšířil rozsáhlý sortiment jemné keramiky. Vlastnil
o barevně glazovanou jemnou kameninu tři továrny produkující siderolitovou a tev různých tvarech a vzorech. Podnik dobře rakotovou keramiku, majoliku, kameninu,
prosperoval, a tak se Bernard Bloch rozhodl porcelán, kachlová kamna, střešní krytinu,
přikoupit dvě dubské továrny na keramiku dlaždice a cibulák.
V roce 1900 celá Blochova firma zaměsta porcelán od Christiana Teicherta, který je
získal od Antona Tschinkela, a jejichž počát- návala na 1000 lidí a řadila se tak k největky spadaly do 60. let 19. st. Vyráběla se zde ším svého druhu v Čechách. Měla obchodní
kachlová kamna, hliněné a šamotové zboží zastoupení téměř po celém světě a úspěchy
a především porcelán. Bloch firmu koupil na světových výstavách.
Bernard Bloch v roce 1909 zemřel
v roce 1899, a to již s licencí na výrobu tzv.
cibuláku – porcelánu s „cibulovým“ vzorem a zanechal po sobě kromě 11 dětí značné
(s cibulí však nemá nic společného, jedná se dědictví.
Strana 29
5775-33
HISTORIE
Porcelánku zdědil jeho syn Arthur, ostatní dvě továrny synové Otto (Horní Dubskou)
a Oskar (unčínskou). V době hospodářské
krize ale obě tyto továrny, jak unčínská, tak
Horní Dubská, zkrachovaly.
Arthur Bloch (narozen 1880 v Unčíně) se
zprávu o otcově smrti dozvěděl v Hamburku,
kde pracoval u jedné speditérské loďařské
společnosti. Neprodleně odjel do Dubí převzít dědictví. Musel však vyplatit neprovdané
sestry (což byly tehdy kromě jedné všechny),
a tak byl nucen přibrat dva společníky. Spojil
se se svým švagrem Josefem Freundem, majitelem lékárny na Staroměstském náměstí
v Praze, a jeho bratrem Hugem. Společníci
se starali o finanční záležitosti, Artur měl na
starost chod továrny. Porcelánka změnila
název z „B. Bloch“ na „Bloch & Co.“.
Arthur byl člověk tichý, uzavřený a nemluvný. Dětství mu brzy skončilo, již od
deseti let bydlel odloučeně od rodiny v Praze v podnájmu, kde studoval akademické
gymnázium a později německou obchodní
akademii. Pobýval v Paříži a v Londýně, kde
se naučil výborně francouzsky a anglicky.
Studoval i češtinu, ale s menším úspěchem,
česky se nikdy pořádně nenaučil. Přitom
obě manželky Artura mluvily jak německy,
tak i česky a i své dcery vedl Artur k výuce
češtiny, mimo jiné i tím, že je na pár dní
posílal do české rodiny.
Arthur se v roce 1915 oženil s o 14 let
mladší Kateřinou, rozenou Brumlovou,
dcerou duchcovského majitele textilního
obchodu. O rok později se jim narodila dcera
Hannerle a v roce 1921 Marietta. Společně
s rodiči své manželky zakoupil Artur rodinnou vilu v Dubí.
Blochovi nebyli zcela typickou továrnickou rodinou. Nikdy neměli auto. Žili spíše
skromně a k tomu vedli i své dcery. Ve vile
obývali pouze prostřední patro.
V roce 1929 se Arthur Bloch rozvedl
a o rok později se znovu oženil opět s o 14
let mladší vdovou Augustou Neumannovou,
rozenou Diehlovou. Augusta konvertovala
k judaismu, když se vdávala za svého prvního manžela.
Arturova bývalá žena Kateřina se
provdala za židovského ženského lékaře
Viktora Hahna, bydleli v Teplicích ve vile
na rohu dnešní Masarykovy a Mrštíkovy
ulice. Po vzájemné dohodě zůstala starší
dcera po rozvodu s maminkou a mladší
Marietta s otcem.
Arthur Bloch denně docházel do továrny
pěšky, od vily k továrně to byly téměř dva
kilometry. Výjimečně použil tramvaj. Práce
Bernard Bloch
(Regionální muzeum v Teplicích)
ve fabrice ho naplňovala a se společníky se
mu dařilo. Překonal útlum výroby v době
1. světové války i hospodářskou krizi třicátých let, ač musel s těžkým srdcem a při
vědomí odpovědnosti propouštět zaměstnance. Před hospodářskou krizí ve fabrice
pracovalo přibližně 330 lidí, převážně ženy
za nízké mzdy. Firma Bloch & Co. již sice
nedosáhla takového postavení jako za života
Arthurova otce, ale dařilo se jí výrobu a tím
i práci pro zaměstnance udržet. Převažujícím sortimentem byly jídelní a kuchyňské
soupravy, toaletní sady, ale i luxusní porcelán, cibulák, selský dekor a kamna a krby.
V době krize omezili výrobu na kachlová
kamna a porcelán.
V roce 1938 zaměstnávala firma Bloch
& Co., továrna na porcelán a kamna, 200
lidí. Své sklady měla ve Vídni, v Berlíně,
v Hamburku.
Na začátku září 1938 došlo mezi zaměstnanci porcelánky k protestním akcím na
podporu Sudetoněmecké strany a připojení
Sudet k Německu. Tehdy Blochovi opustili
Dubí, odjeli do Prahy a už se nikdy nevrátili.
Dubská továrna byla jako židovský
majetek arizována a přešla do německých
rukou. Komisním správcem a ředitelem byl
jmenován Hermann Lewald a nedlouho poté
Horst Widera, kterému byla v roce 1940
porcelánka prodána.
První Arthurova manželka Kateřina
s druhým chotěm Viktorem Hahnem a obě
dcery byli v prosinci 1941 odvlečeni do
koncentračního tábora v Terezíně a koncem
roku 1944 do Osvětimi. V Osvětimi Kateřina Blochová, tehdy už Hahnová, zahynula,
její muž Viktor byl zastřelen a dcery byly
odvedeny na nucené práce do Německa
a poté na samém sklonku války se dostaly
zpět do Terezína. Vzhledem k tomu, že
druhá žena Arthura Blocha Augusta nebyla
židovka (sice konvertovala k židovství, ale
pocházela z křesťanské rodiny), mohl Arthur
zatím zůstat v Praze. V prosinci 1944 byl ale
i on deportován do Terezína, kde se setkal
s oběma dcerami. Všichni tři přežili. Arthur
Bloch ale v Terezíně prodělal těžký zápal
plic a potýkal se s podlomeným zdravím až
do roku 1949, kdy v Praze zemřel. Starší
dcera Hannerle se provdala za Kurta Blocha,
jehož otec vlastnil před válkou textilní továrnu v Sobědruhách. Pracovala jako zdravotní
sestra v nemocnici a žila v Teplicích až do
smrti. Její mladší sestra Marietta, provdaná
za úředníka Jaroslava Šmolku, zůstala po
válce v Praze, kde žije dosud.
Porcelánka v roce 1944 kvůli odbytovým potížím zastavila výrobu a z jejích
budov se staly vojenské sklady a opravny
vozidel. Po válce byl provoz obnoven a národním správcem se stal Josef Šimek, který
v Blochově fabrice do roku 1939 pracoval
jako vedoucí výroby. Po roce 1948 byla
továrna znárodněna a začleněna do n. p.
Keramické závody Teplice, pak se stala
součástí Duchcovské keramiky, Karlovarského porcelánu a od roku 1989 funguje pod
názvem Český porcelán, a. s., Dubí. Letos
oslavila 150 let své existence.
BRATŘI URBACHOVÉ
V roce 1882 založili bratři Alfred a Otto
Urbachové v Trnovanech u Teplic v místě dnešní ulice Komenského továrnu na
porcelán, fajáns a keramiku. Od roku 1885
byla firma zapsána v obchodním rejstříku
a vystupovala jako obchodní společnost.
Zpočátku se zaměřili na výrobu keramických plastických figurek a později i užitkové
keramiky.
V roce 1905 přesídlili do Zemské ulice,
kde postavili novou tovární halu. O rok
později se podnik začlenil, pravděpodobně kvůli nedostatku kapitálu, do Akciové
společnosti továrny na porcelán v saském
Triptisu a změnil název na Bratři Urbachové, nástupci, a. s. Továrna na porcelán
Triptis se sídlem v Trnovanech – Teplicích.
Pracovalo zde přes 400 lidí. Začala se zde
vyrábět zdravotnická keramika, a to nejprve
ručním formováním a od roku 1916 litím
keramických hmot do sádrových forem.
Výrobky se vypalovaly v kruhových pecích.
Sortiment výroby tvořily figurky, džbány,
svícny, popelníky, vázy, žardiniéry, stojany,
Strana 30
5775-33
HISTORIE
tělesa na lampy z majoliky a sanitární zboží
jako umyvadla, mycí soupravy, výlevky,
klozety, bidety, pisoáry z póroviny. Alfred
Urbach zde působil jako vedoucí, měl 15
podřízených úředníků.
V roce 1914 změnila firma opět název
na Bratři Urbachové, společnost s ručením
omezeným, Trnovany – Teplice se společníky firmou Triptis, a. s., bratry Arnholdovými
z Drážďan, Duryňskou bankou a Alfredem
a Ottou Urbachem. Alfred Urbach se stal obchodním ředitelem a členem představenstva
společnosti. Fabrika tehdy zaměstnávala
kolem 260 pracovníků.
Na sklonku 1. světové války zapříčinil
nedostatek surovin, zvláště uhlí, pokles výroby a snížení stavu zaměstnanců přibližně
o 40 %. Po válce odkoupil většinu podílů
společnosti bankovní ředitel ve Vídni Ernst
Meyer a část jich odprodal rodině Lichtensternů, působících ve Vídni a Znojmě.
Produkce a zisk firmy stoupaly, jen v krizových letech došlo k dočasnému propadu.
Zvyšoval se počet zaměstnanců a jejich
mzdy, např. v roce 1925 zde pracovalo 419
dělníků a v roce 1929 dokonce více než 600.
Vedení podniku vhodnými investicemi
přispívalo k růstu firmy. Byla vystavěna
vlastní železniční vlečka, tunelová pec pro
výpal, generátor, nové dílny na výrobu zdravotnické keramiky a přistavovány další provozní a skladové budovy. V roce 1924 byla
opět změněna organizační struktura závodu,
31. prosince byla ustanovena a. s. Ditmar
– Urbach se sídlem ve Znojmě a základním
Roh hojnosti,
Blochova továrna v Dubí kolem 1900
(Regionální muzeum v Teplicích)
Továrna břatří Urbachů po roce 1905
(Regionální muzeum v Teplicích)
kapitálem 1 milion korun. Do této akciové schen v Praze. V té době byl akciový kapitál
společnosti patřily továrny Bratři Urba- ve výši 30 milionů korun v 30 000 akciích.
Jak teplický, tak i znojemský závod byly
chové, s. r. o., Rudolfa Ditmara dědicové,
s. r. o. Znojmo a továrna na kameninu Stella, z větší části v rukou židovských majitelů
s. r. o. Znojmo. Základní kapitál byl o rok a oba podniky byly tedy arizovány. Nařípozději zvýšen na 10 milionů a v roce 1931 zením říšského protektora ze 17. listopadu
dokonce až na 30 milionů korun. Fabrika 1939 byl správcem trnovanské firmy ustanov Trnovanech se tak stala filiálkou akciové ven teplický občan Alfred Ratschke, který
provedl likvidaci firmy tak, aby její cena
společnosti, sídlící ve Znojmě.
V teplickém závodě pokračovala moder- byla pro nové kupce co nejnižší. Nová firma
nizace a výstavba nových provozů. Sortiment Ditmar – Urbach. A. G. Turn již měla jen
výroby zůstával nezměněn. Majolikové árijské vedení, z bývalých vedoucích pravýrobky se dekorovaly tištěnými nebo ručně covníků zde zůstal Otto Watzig, který se stal
malovanými vzory a barevnými glazurami. ředitelem. Závod byl zapojen do německé
Hospodářská krize v třicátých letech podnik válečné výroby. Po válce byl znárodněn a do
zasáhla, i když ne příliš výrazně. Došlo sice obchodního rejstříku zanesen pod názvem
k poklesu výroby i snížení stavu zaměstnanců Ditmar – keramické závody, a. s. Teplice
i jejich mezd, ale brzy se situace dostala na -Šanov. Koncem roku 1946 se stal součástí
předkrizovou úroveň a díky devalvaci koruny národního podniku Spojené keramické
se zvyšoval export. Zajišťování prodeje vý- závody Teplice-Šanov, který sdružoval 14
robků mělo na starosti samostatné obchodní závodů na keramickou výrobu v českých zezastupitelství, sídlící v Praze. Výrobky z Tr- mích. Přes četné organizační změny funguje
podnik dodnes, v roce 1992 byl převeden
novan se vyvážely do celého světa.
Ve 30. letech začalo vedení akciové formou přímého prodeje akcií firmě Ideal
společnosti přesouvat sídlo firmy Ditmar Standard Europe se sídlem v Bruselu. Sorti– Urbach ze Znojma do Prahy, a to z důvodu ment se fakticky nezměnil od dvacátých let,
narůstajícího ohrožení republiky. Přesun továrna vyrábí sanitární keramiku, drobné
byl dokončen 1. srpna 1938. V říjnu téhož keramické vázy a plastiky. Zakladatelé bratři
roku rezignovali členové správní rady, Urbachové odešli na počátku války do Prahy,
nepohodlní nacistickému režimu, jednalo posléze byli odvlečeni do koncentračního
se většinou o Židy. Postupně byla pražská tábora v Terezíně, kde oba zahynuli. Alfred
centrála zlikvidována a její akcie přešly na (*1859) zemřel dne 11. září 1942 a Otto
příkaz říšského protektora von Neuratha do (*1860) dne 13. listopadu 1942, oběma bylo
Mgr. Pavlína Boušková
vlastnictví banky Creditanstalt der Deut- přes 80 let.
Strana 31
5775-33
HISTORIE
100. výročí založení
židovského sportovního klubu
Hagibor Praha
Kulatá výročí jsou nepochybně důvodem, abychom si připomněli významné události.
Z pohledu židovské komunity do této kategorie patří 100 let od založení prvního židovského
sportovního klubu-ŽSK v Čechách. To, že byl první židovský sportovní klub v Čechách
založen právě v Praze, mělo své objektivní zákonitosti.
Významné administrativní centrum, jakož
i počet a etnicita obyvatel měla za následek,
že se stalo významným kulturním a společenským centrem země, kde se jako mezi
prvními uchytily novinky přicházející z kolébky novodobého sportu Anglie. Počátky
ŽSK Hagibor Praha spadají do období před
vznikem Československa. V roce 1912
začala vykonávat činnost vedle politické
strany Poale Sion skupina židovské mládeže
vedená Juliem Elsnerem. Zpočátku byla
obsahem jejich činnosti gymnastika, ale
ani ne po roce aktivit se část mládenců ve
složení Otto Vohryzek, Rudolf Fuchs, Otto
Stein, Karel Knöpfelmacher, Pavel Lederer,
Rudolf Beck, Ada Edelstein, Jozef Polák,
František Kraus, Oskar Fanta, Koloman
Kersten, Karel Vohryzek a Otto Brückner
začala věnovat stále populárnějšímu fotbalu.
K prvním členům, kteří se chopili organizačního kormidla, patřili Oskar Kaminský a Hanuš Polák. Neméně zajímavá je i informace,
že jednací řečí klubu byla čeština a že klub
se v 1914, tj. v roce svého oficiálního vzniku,
přihlásil za člena Českého fotbalového svazu. Prvním domovem klubu se stalo hřiště na
Maninách. Klubovými barvami byla modrá
a bílá a znakem Davidova hvězda. Dříve než
klub mohl rozvinout svoji činnost, vypukla
válka. Jak se můžeme dozvědět z periodika
Židovské listy, činnost klubu se nepřerušila
ani během ní, ačkoli většina mužské populace musela narukovat. Největší zásluhu
na činnosti klubu v tomto období měl jeho
první předseda Rudolf Beck a již zmíněný
Oskar Kaminský. Krátce po skončení války
se klubu podařilo pronajmout si a později
i koupit staré hřiště Sparty na Letné. Ve
snaze vybudovat důstojný stánek se klub
natolik zadlužil, že přišel o nedostavěný
Atletické družstvo Hagibor Praha
stadion, což přibrzdilo slibný začátek čin- (1932), stolního tenisu (1938). V roce 1936
nosti klubu. Až pod vedením nového před- měl klub už 420 členů.
Jak je patrné, obsah činnosti klubu se
sedy Egona Sterna se v roce 1924 podařilo
situaci stabilizovat. V dalším období se ve neomezoval jen na sportovní činnost, ale
funkci předsedy klubu postupně vystřídali i na oblast kulturní a společenskou. Pod
Maxmilián Löwy, Josef Auerbach, Samuel vedením Olgy Auerbachové odbor zábavný
Beinhacker a František Friedmann. V roce organizoval přednášky, ochotnická vystou1925 se klubu podařilo získat nový pozemek pení, taneční kurzy, plesy a výroční spolepod Strašnickým hřbitovem. Na vybudování čenské akce, které měly vysokou kulturní
klubového stadionu měl největší zásluhu úroveň a významné místo při naplňování
Otto Löwy. Byly to ekonomické problé- cílů organizace. Mezi ně patřilo směrování
my, jež ovlivnily rozhodnutí, že v dalším židovské mládeže k racionálnímu tělesnému
období bude klub vyvíjet činnost v duchu výcviku bez ohledu na majetkové rozdíly,
amatérismu. Vedle původních dvou oddílů, a zamezit tak, aby majetní byli předmětem
fotbalového a atletického, byly v roce 1918 vydírání a chudí vystaveni antisemitskému
v rámci ŽSK Hagibor postupně založeny napadání v jiných klubech a udržovat mezi
i další: plavecký, hokejový (1919), házené členy příkladnou disciplínu a vzorné přáa ženských sportů (1921), zábavný (1924), telství. Nepochybně to byly cíle a hodnoty,
tenisový (1925), dramatický (1927), zimní které ani po desetiletích neztratily zcela
a vodní turistiky, bruslení a ledního hokeje na své aktuálnosti. Navzdory deklarované
Strana 32
5775-33
HISTORIE
apolitičnosti se postupně klub stále více
sbližoval s hnutím Makabi, až v roce 1927
došlo k jeho vstupu do tohoto hnutí. Vlastnímu aktu předcházela poměrně živá diskuse,
zda k takovému spojení může vůbec dojít.
V tomto případě nakonec zvítězila nejen myšlenka, ale především racionální uvažování,
protože štěpení na menší zájmové skupiny
výrazně bránilo rozvoji židovské entity
v oblasti sportu. Na tuto skutečnost nejednou
poukazovali sportovní funkcionáři ve svých
příspěvcích v časopise Hagibor, který klub
začal vydávat v roce 1927. Úzká spolupráce
uvedených subjektů měla i konkrétní výsledky, když v roce 1930 byl dokončen sportovní
dům Bet Ham pražské Makabi, své prostory
zde získal i ŽSK Hagibor. Jiným příkladem
spolupráce bylo zorganizování Světových
her Makabi, které se uskutečnilo v rámci
konference Světového svazu Makabi v roce
1932 v Praze. Vstup ŽSK Hagibor do hnutí
Makabi se projevil i v oblasti funkcionářské, když nejeden funkcionář Makabi
Praha vykonával funkci i v ŽSK Hagibor.
Jako příklad můžeme uvést dlouholetého
předsedu svazu Makabi Arthura Herzoga,
který působil v pražské Makabi jako cvičitel
dorostu a v ŽSK Hagibor vykonával funkci
tiskového referenta. Úroveň činnosti byla
u jednotlivých oddílů různá, stejně jako
i délka existence. Některé se na sportovní
scéně mihly bez výraznějších výsledků,
jiné patřily k předním v rámci celé republiky a její členové úspěšně reprezentovali
Československo na nejvýznamnějších sportovních akcích, jako byly olympijské hry,
mistrovství Evropy, Makabiáda či světové
hry hnutí Makabi.
Fotbalový oddíl – Byl členem Židovského fotbalového svazu ŽFS, o kterém jsme přinesli
informaci v Židovských listech, č. 30, 2013,
s. 26–27. Důvod, proč se oddílu nedařilo
rozvinout svou činnost podle původních
představ, jsme již uvedli. Nepochybně se
na této situaci podepsala i hospodářská
krize v letech 1921–1923. Za této situace
se klub soustředil zejména na práci s mládeží a v této kategorii patřil mezi nejlepší
pražské kluby. V polovině dvacátých let
měl klub 200 členů a pracoval pod vedením
Emila Wintra. Obsahem činnosti byla především přátelská setkání s okolními kluby.
V roce 1929 se jako součást programu na II.
celorepublikovém sletu Makabi v Ostravě
uskutečnilo svazové mistrovství, na kterém seniorské družstvo ve finále prohrálo
s Makabi Prostějov v poměru 0:1. Začátkem
30. let se oddíl dostal do krize způsobené
Družstvo pozemního hokeje Hagibor Praha
zejména absencí pravidelné soutěže, jak se Především předčasné úmrtí Vincenta Makonstatuje ve zprávě z výroční schůze. Jen cháčka v roce 1929 bylo pro klub a ČsAAÚ
obětavou činností předsedy oddílu Pavla velkou ztrátou, o čemž svědčí skutečnost,
Weigla se jej podařilo udržet v činnosti. že jak klub, tak i ČsAAÚ organizovaly po
V následujícím období se na postu předsedy jeho smrti závody na jeho počest. Zpočátku
vystřídali Herman Kahn, Hynek Mahler se v oddíle věnovali především vytrvalosta Ervín Mauther. Na rozdíl od seniorského ním běhům. Mimořádně populární byly
družstva, dvě dorostenecká pod vedením především běhy ve Stromovce. V tomto
Alberta Schlezingera byla velmi aktivní. období byl v čele Arnošt Desens. Podobně
Jelikož ani po opakovaných pokusech se jako u fotbalu, brzdou rozvoje byla absence
nepodařilo oživit činnost ŽFS, došlo v roce vlastních prostor. Navzdory této skutečnosti
1934 k jeho rozpuštění, přičemž svaz na zájem o toto odvětví narůstal, a tak v roce
svém posledním zasedání doporučil svým 1923 vyhlásili členové sbírku na výstavbu
členům přestoupit do Československého fot- vlastní dráhy. V roce 1924 se do čela pobalového svazu – ČsFS. Na tuto skutečnost stavil Max Löwy, který pracoval od roku
oddíl zareagoval přihláškou do Středočeské 1926 i ve funkci předsedy Středočeského
župy ČsFS, kde v roce 1935 ve složení okrsku ČsAAÚ. To už se atletice věnovalo
Margolius, Leiner, Zinker, Pogres, Hermann, 83 aktivních členů. V roce 1926 se podařilo
Fischmann, Brinnholz, Weiss, Markovicz, dát do provozu novou atletickou dráhu na
Schlezinger, Winter, Essig a Weinberger stadionu ve Strašnicích. Jak se to odrazilo
pod vedením Ladislava Freunda začal hrát na činnosti, dokumentuje skutečnost, že již
pátou třídu župní soutěže. Následující sezo- v roce 1927 vykazoval 127 členů. V roce
ny se nesly ve znamení kvalitativního růstu 1932 byla v rámci oddílu založena skupina
výkonnosti, takže v sezoně 1935/1936 hrálo dorostu. Kvalitní podmínky a nenásilná prodružstvo již v II. třídě župní soutěže ČsFS pagace národní myšlenky přilákaly do řad
a vedle Makabi Prostějov a Makabea Bra- oddílu celou řadu kvalitních atletů. V roce
tislava patřilo k nejkvalitnějším židovským 1929 to byl mílař Valtr Frankl, v roce 1930
fotbalovým družstvům v Československu, přestoupil do klubu vytrvalec Oskar Hekš
jak se uvádí v hodnocení činnosti Svazu a v roce 1932 sprinter Andrej Engel. Tyto
posily se projevily nejen v individuálních
Makabi v roce 1938.
Atletický oddíl – Dobově se nazýval odborem úspěších, ale i v soutěži družstev, když
lehké atletiky. Zájem o tuto aktivitu vzbudila v roce 1934 klub vyhrál soutěž II. třídy
dvojice sportovců Mahler, Goldhammer a postoupil do nejvyšší atletické soutěže.
ještě během první světové války. Po jejím Za nejvýznamnější individuální úspěchy
skončení oddíl vstoupil do Československé lze považovat účast Oskara Hekše a Anlehkoatletické amatérské unie/ČsAAÚ, kde dreje Engela na olympijských hrách v roce
měl své zastoupení na nejvýznamnějších 1932 v Los Angeles. Oskar Hekš skončil na
postech. Ve funkci předsedy ČsAAÚ působil 8. místě a Andrej Engel byl v sprintech na
Vincenc Macháček a po jeho smrti Jozef Fikl. 100 m a 200 m vyřazen v rozbězích. Oba
Strana 33
5775-33
HISTORIE
závodníci splnili podmínky i pro účast na
olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně,
ale ze všeobecně známých důvodů ji odmítli.
A nejen to, Oskar Hekš se proti uskutečnění
XI. her v nacistickém Německu výrazně
angažoval. K velkým mezinárodním úspěchům patří i titul Andreje Engela v běhu
na 200 m, který získal na Akademickém
mistrovství světa v roce 1933 v italském
Turíně. Výsledky ze světových her Makabi
a Makabiády uvedeme v příštím čísle. Od
roku 1922 vedl oddíl evidenci rekordů a na
jejich základě můžeme říci, že k nejlepším
atletům v jednotlivých disciplínách patřili:
ve sprintech Engel, Margolius, Lederer,
Friedl, Mauthner, Poláček, Balasz, Ginz,
Kesler, Fantl a Polák, na středních tratích
Frankl, Reach, Lagus, Fusch, Buschbaum,
Hartstein a Schwartz, mezi vytrvalci Hekš,
Frankl, Klein, Goldschmidt, Weiss, Alina, ve
skocích Zander, Löw, Engel, Balasz, Kornfeld, Reach Horwitz a Borger a nakonec
ve vrzích Klempfner, Freund, Reichmann,
Weil a Frantl. Kvalitu a výkonnostní úroveň
klubu dokumentuje i skutečnost, že v roce
1938 se oddíl stal mistrem Čech.
Plavání – Byl to nepochybně nejúspěšnější
oddíl klubu. K zakládajícím členům patřili
Sticker, Kauff, Schöffer, Stern a Piowatý.
Jeho první předsedou byl Hugo Steiner.
V roce 1922 se rozšířil o skupinu žen ve
složení sestry Besterové, sestry Klempfnerové, Bunzlová, Grünbergová, Wotitzká
a Muckdenová. Prvním domovem oddílu
byla plovárna Koruna. V roce 1922 se stal
členem Československého amatérského
plaveckého svazu/ČsAPS. V následujícím
období družstvo doplnila skupina talentované mládeže, v níž vynikali Getreuer, Lederer, Svoboda, Doll, Polakoff I., Polakoff
II., Wolner, Kantor, Pick a Schulz. V roce
1924 byl v čele oddílu Samuel Beinhacker
a vykazoval 149 členů. O rok později se
Fotbalisté a plavci Hagibor Praha
oddíl poprvé zúčastnil mistrovství Československa, a přestože v individuálních
disciplínách titul ještě nezískal, v soutěži
družstev žen skončil na druhém a v soutěži mužů na třetím místě. V roce 1926
se oddílu podařilo získat profesionálního
trenéra z Hakoah Vídeň, zkušeného Reicha.
I rok 1927 znamenal kvalitativní posun.
Nepochybně k tomu přispělo otevření kryté
plovárny v Klimentské ulici, což znamenalo, že plavání se stalo v Praze celoročním
sportem. A nejen to, oddíl získal i několikanásobného mistra v plavání a skocích
do vody Júlia Baláže, který převzal jeho
vedení. Od roku 1935 za toto odvětví odpovídal i v tělovýchovné a sportovní komisi
Světového svazu Makabi-MOTO. V roce
1928 získal oddíl první národní tituly. Ve
skoku do vody se mistrem stal Baláž a ve
vodním pólu družstvo ve složení, Schulz,
Kantor, Polakoff I., Polakoff II, Getreuer,
Wolner a Pick. S tituly přišly i nominace
pro Baláže, Getrauera a Schulze na olympijské hry, které se v roce 1928 uskutečnily
v Amsterdamu. Baláž startoval ve skoku
z třímetrového prkna, kde se umístil na
4. místě, a Getrauer společně se Schulzem
byli členy družstva vodního póla, které
bylo vyřazeno v základním kole. V roce
1930 se vybraní plavci zúčastnili světových
her Makabi v Antverpách. I v dalším období klub získával na mistrovství Československa národní tituly. V listinách vítězů se
objevují především jména Getrauer, Steiner
a Abeles. Ve štafetách se na zisku titulů
kromě již jmenovaných podíleli především
Lederer, Rado a Polák. V roce 1931 se oddíl
stal klubovým mistrem Československa
a tento úspěch zopakoval i v roce 1932, kdy
se plavci rozhodli osamostatnit a založit
Židovský plavecký klub/ŽPK Hagibor
Praha. Tím se uzavřela kapitola plavání
v rámci klubu. K mimořádným úspěchům
členů klubu patří i účast na mistrovství
Evropy. V roce 1927 v Boloni startoval
Baláž ve skoku z 3metrového prkna, kde
skončil na 6. místě, a v roce 1931 v Paříži
Getreuer, který byl v disciplíně 400 m na
4. místě. Na této akci startovalo i družstvo
vodního póla, v jehož sestavě byli Getrauer
a Wolner. Družstvo skončilo na 5. místě.
Hokejový oddíl – Za jeho vznikem stála
stejně jako v případě atletiky dvojice Mahler, Goldhammer. Obsahem činnosti byl
pozemní hokej, který v meziválečném období nebyl u nás příliš rozšířeným sportem,
a většina klubů pěstujících tento sport byla
v Praze. V čele klubu v tomto období byl
aktivní hráč František Lagus, později vedl
oddíl Emil Katz. Už při svém vzniku měl
oddíl dvě družstva. V sestavě A-družstva
hráli Lakner, Black, Posin, Fischer, Goldhammer, Lagus a Mahler. Oddíl hrál I. třídu
soutěže Československého svazu hokejového/ČSH, který byl založen v roce 1925
a měl dvě sekce, ledovou a pozemní. Nejvýraznější úspěchy připadají na roky 1927
a 1928, kdy se stali mistry Československa.
Ve vítězné sestavě hráli Fantl I., Fantl II.
Kresta, Brogen, Leckner, Herz, Frankl,
Justic, Lagus, Margo a Felix. V roce 1927
oddíl uspořádal mezinárodní turnaj o pohár
Theodora Herzla, který věnovala redakce
časopisu Hagibor. Avšak už v následujícím
roce se projevila v ČSH krize, jejímž výsledkem bylo rozdělení sekcí svazu na dva
samostatné svazy. Krizí prošel i hokejový
oddíl, a přestože se jej v roce 1932 podařilo
reorganizovat, byl to poslední rok, ve kterém vykonával činnost. Sportovní úroveň,
kterou oddíl během své existence vykazoval,
se projevila i v zařazení hráčů Margoliuse,
Laguse, Herze, Frankla a Leknera do československé reprezentace.
Petr Bučka
(dokončení článku v ŽL 34)
Strana 34
5775-33
HISTORIE
Bývalá modlitebna
na pražské Letné má 115 let
Před 115 lety udělil pražský magistrát Eduardu Fantovi z Prahy VII souhlas „počínaje dnem
3. září 1899 dáti užívati modlitebnu israelskou (...), ježto při kommissionální prohlídce bylo
shledáno, že stavba provedena byla dle schválených plánů a daného povolení ze dne 31.
května 1899 a že zdivo místností této dostatečně je vyschlé“. Svátky Nového roku 5661,
jejichž začátek připadl tehdy na 5. září, mohly být slaveny v novém templu.
Novorenesanční budova modlitebny, která
je někdy též v dobových dokumentech
nazývána synagogou či templem, byla
postavena během léta 1899 ve dvoře třípatrového domu v Heřmanově ulici 25, čp.
719. Stavba na půdorysu 11x13 metrů měla
mít původně sedlovou střechu a výšku více
než 11 metrů. Pražský magistrát však trval
na maximální sedmimetrové výšce. Po úředním jednání, kdy Eduard Fanta vysvětlil, že
objekt nemůže existovat bez ženské galerie,
byl odsouhlasen projekt s potřebným balIsraelský chrámový spolek v Praze VII
byl založen 20. července 1896. Jeho
představenými byli postupně Emil Goldschmied (1896–1899), Herz (1899–1906),
MUDr. Emanuel Reiner (1908–1917), Adolf
Abeles (1917–1938), Dr. Berthold Berka
(1938–1941) a Ludvík Mermelstein (1941).
42. valná hromada spolku zvolila dne
28. 2. 1938 tyto funkcionáře:
Dr. Berthold Berka
starosta
Otto Arend
místostarosta
Julius Weiner
jednatel
Emil Frischmann
pokladník
Žibřid Aufricht
správce kostela
Otto Steiner
náměstek jednatele
Otto Lichtenfeld
náměstek správce kostela
Max Lustig
revisor
Ing. Rudolf Winternitz
revisor
konem a plochou střechou o celkové výšce
budovy 7,3 metru. V budově bylo povoleno
pouze plynové vytápění. Eduard Fanta se ze
synagogy dlouho netěšil. Zemřel 20. října
1899 ve věku 62 let a je pochován na Novém
židovském hřbitově v Praze.
Kolem vzniku a fungování modlitebny
v Heřmanově ulici doposud existuje řada
otazníků. Šlo o soukromý objekt, který si
pravděpodobně chrámový spolek v Praze VII, který byl ustaven v červenci 1896,
pouze pronajímal. Po změně vlastníka
objektu, k němuž prý dle pamětníků došlo
i kvůli sporům původní majitelky se členy
spolku, existoval v roce 1926 dokonce „plán
na zřízení bytů ve staré israelské modlitebně“, který nebyl nakonec realizován. Bohoslužby se v Heřmanově ulici 25 nakonec
konaly až do září 1941, kdy byly nacisty
v celém protektorátu synagogy a modlitebny
uzavřeny. Bar micvu, která byla asi jednou
z posledních, zde měl v sobotu 26. dubna
1941 Arno Buxbaum (nar. 17. 4. 1928).
V srpnu 1942 musel nastoupit do transportu
do Terezína, ale téměř okamžitě pokračoval
do ghetta v Rize, kde zahynul.
Praha VII patřila před válkou k rychle
se rozvíjejícím moderním částem hlavního
města, s čímž souvisel i narůstající počet židovské populace. Ve 30. letech zde žilo více
než 3 tisíce obyvatel, kteří se hlásili k židovskému náboženství či národnosti. Postupně
přicházeli židovští emigranti z Německa,
Rakouska a po Mnichovu i utečenci ze zabraného pohraničí. Malá modlitebna v Heřmanově ulici nemohla dostačovat tehdejším
potřebám. Chrámový spolek proto stále řešil
nedostatečné prostory krátkodobými pronájmy větších sálů v době Vysokých svátků.
Žádal na pražské židovské obci i o finanční
Strana 35
5775-33
HISTORIE
že na jednání reprezentace v dubnu 1937
Dr. Salomon Hugo Lieben zdůraznil, že pro
Petrskou čtvrť a Holešovice bude zapotřebí
vystavět novou synagogu.
Modlitebna byla od roku 1942 po dobu
okupace využívána jako sklad Treuhandstelle pro arizované zařízení ze židovských
podporu na celoroční pronájem vhodných domácností, jako byly elektrické a kuchyňmístností, čemuž nebylo vyhověno. Situace ské přístroje, hrnce, lampy, vysavače, leštiče
byla tehdy pravděpodobně natolik neúnosná, parket a matrace. Po válce nebylo nábo-
ženské využití prostor obnoveno. Budova
chátrala a uvažovalo se o její likvidaci. Ale
nakonec byla zachována kvůli nedostatku
volných skladovacích kapacit. Bývalá modlitebna byla dlouho využívána národním
podnikem Komenius. V 90. letech byla nemovitost restituována původními vlastníky.
V prostorách modlitebny funguje klub Avion,
kde se natáčí oblíbený pořad České televize
Na plovárně.
Tomáš Jelínek
Odhalení desky v Lovosicích
Kantor Viktor Schwarcz při modlitbě El male rachamim (foto G. Hopfgartner)
V neděli 14. září se na židovském hřbitově v Lovosicích konalo rodinné setkání potomků Solomona
a Fanny Lebenhartových, kteří zde byli pochováni
ve 30. letech minulého století. Židovské oddělení
je součástí městského hřbitova, ale v roce 1982 se
představitelé místního národního výboru a Rady
židovských náboženských obcí dohodli, že z něj
odstraní náhrobní kameny. Dle pamětníků byly
levné pískovcové náhrobky zakopány na pole
a ostatní prodány. Na hřbitově byla provedena
parková úprava. Pamětní deska, jež připomíná
i potomky Lebenhartových, kteří byli zavražděni
v období holokaustu, je umístěna na hřbitovní zdi.
Pietní setkání vedl kantor Židovské liberální unie
Ing. Viktor Schwarcz.
Židovské osídlení Lovosic se datuje od 17. či
dokonce 16. století. Součástí města byla židovská
čtvrť s malou synagogou nad říčkou Modlou.
Lovosice byly po Mnichovu jako součást Sudet
připojeny k nacistickému Německu. Většina židovské populace uprchla a za doposud neobjasněných
okolností byla synagoga pravděpodobně ve spojitosti s křišťálovou nocí vypálena. V roce 1939 byla
srovnána se zemí.
TJ
Strana 36
5775-33
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Jom Kipur
den duševního účetnictví
Umíte si představit, že procházíte svým městem nebo obcí a nepotkáte celé hodiny
živou duši? Vypadá to jako scéna z filmu o jaderné válce nebo nanejvýš tak výjev
z nepříjemné noční můry, ale v Izraeli lze takovou věc zažít každý rok.
Na židovský svátek smíření Jom Kipur je
vhodné zanechat veškeré činnosti, která
člověka váže k všednímu životu. To sice
platí pro každou sobotu, kdy se rovněž
nemá pracovat, cestovat, dokonce ani vařit
nebo kouřit, ale Den smíření je skutečně
dnem, kdy izraelská města prakticky ustanou v jakékoli činnosti.
Televize a rozhlasové stanice nevysílají,
restaurace a obchody jsou zavřené a městská ani meziměstská doprava nejezdí. Ani
lidé nejezdí svými vozy, což platí zejména
v předvečer Jom Kipuru.
Ve městech mimo Izrael, kde židé žijí
mezi ostatními, se to vlastně nepozná, ale
v samotném Izraeli je efekt hromadného
dodržování tohoto svátku opravdu ohromující. Jom Kipur totiž berou vážně i lidé,
kteří si z náboženství moc nedělají.
Válka v roce 1973, zvaná též jomkipurová, začala právě v tento den. Státy, které
na Izrael zaútočily, vycházely z přesvědčení, že v den, kdy se lidé nedívají na televizi
a nezvedají telefony, bude izraelská armáda
ochromená a nebude schopná povolávat zálohy. A skutečně se Egypťanům i Syřanům
podařilo proniknout hluboko na izraelské
území a způsobit tam velké ztráty na životech. Jom Kipur je proto také v Izraeli
spojen se šokem z náhlé ztráty bezpečí,
který v tamní společnosti zůstal dodnes.
Tento zvláštní den, nebo spíše večer,
jsem v Izraeli zažil dvakrát, pokaždé
v západním – židovském – Jeruzalémě.
V jednom případě jsem odcházel pozdě
večer z návštěvy a do místa, kde jsem bydlel, jsem šel pěšky zcela ztichlými ulicemi.
Dokonce i toulavé jeruzalémské kočky,
jinak všudypřítomné, jako by cítily, že se
něco děje, tak závažně a tísnivě působí
všeobecné ticho. Tak možná ještě v některých křesťanských zemích vypadají
Velikonoce – ale jen tam, kde je neslaví
jako „svátek jara“, ale den Ježíšovy smrti
a zmrtvýchvstání.
Ono „nedění“ je ale v případě Dne
smíření jen zdánlivé. Jom Kipur je den, kdy
vrcholí desetidenní období pokání, který se
počítá od židovského Nového roku. Ten
letos připadl na 25. září a Jom Kipur je
tedy právě tuto sobotu. Myšlenka smíření
se během deseti dnů pokání bere opravdu
vážně. Lidé by měli vyhledat ty, s nimiž se
povadili, a požádat je o odpuštění. V heb-
rejštině se tento proces nazývá „chešbon ha
nefeš“, tedy doslova „účet duše“.
Na Jom Kipur věřící židé přidávají
v synagoze dvě zvláštní modlitby. Jedna
z nich, Viduj, se pronáší nahlas a vyjmenovávají se postupně všechny myslitelné
prohřešky. Člověk tak má možnost vyznat
se beze studu z čekoholi, vždyť každý říká
stejná slova, ale jen viník ví, že právě ten
nebo onen hřích se týká právě jeho.
Druhou jomkipurovou modlitbou je Kol
Nidrej, nádherná píseň, kterou v 60. letech
nazpíval například také mladý Karel Gott.
V této modlitbě se člověk vyvazuje ze slibů,
které dal Bohu a které nedokázal splnit. Rabíni dlouho proti této mezi lidmi oblíbené
modlitbě bojovali, ale nakonec rezignovali.
Obě modlitby mají stejný cíl, stejný
jako deset dní, kdy se lidé smiřují se svými
bližními. Totiž vykročit do dalšího roku
bez závaží. Tuto myšlenku ztělesňuje ještě
jeden lidový rituál, totiž vysypávání drobků
z kapes, obvykle do vody, která s sebou
odnese tajemství každého člověka – a ryby
o tom nikomu neřeknou.
To neznamená, že se člověk může dopustit prohřešků a na Den smíření se jich
snadno zbavit. Ale dává každému možnost
nezhroutit se pod narůstajícím břemenem
vin. Buď by se člověk úplně zhroutil, anebo
by se mohl zcela vymknout pohledu na svět,
v němž se pravidla berou vážně.
Cyklus roku, v němž se počítá s tím, že
lidé nejsou dokonalí, ostatně může inspirovat každého k tomu, aby si aspoň jednou
za rok udělal své vlastní morální účetnictví.
Třeba mezi Vánocemi a Novým rokem.
Jan Fingerland
Názory a argumenty ČRo Plus
Strana 37
5775-33
KULTURA
Kniha o dějinách Židů
vyšla v rekordní době
Díky nakladatelství Paseka a pohotovému
překladu z německého originálu Zlaty
Kufnerové bylo po dvou letech od svého
vydání dílo Michaela Brennera „Kleine
jüdische Geschichte“ vydáno v češtině. Jeho
obsah neodpovídá skromnému názvu „Malé
dějiny Židů“, je to důkladná práce z pera,
nebo lépe počítače, padesátníka, který se
jako renomovaný německý historik zabývá
židovskými dějinami a kulturou. K této
problematice má i rodově blízko jako syn
bavorských rodičů, kteří přežili šoa. V jeho
400stránkové studii se plně odrážejí znalosti,
které nabyl na Vysoké škole pro židovská
studia v Heidelbergu, Hebrejské univerzitě
v Jeruzalémě a na Kolumbijské univerzitě
v New Yorku, kde promoval. Přednášel pak
židovské dějiny v letech 1993 až 97 na dvou
amerických univerzitách a poté na mnichovské Ludwig Maximilianově univerzitě. Jako
nejlepší německý znalec judaismu byl po
deset let předsedou vědeckého souručenství
Institutu Leo Baecka, aby byl v loňském
roce zvolen jeho prezidentem. Autor desítek
vědeckých prací se v roce 2009 stal řádným
členem Bavorské akademie věd.
Zlata Kufnerová, která pracovala v České akademii věd, je renomovanou překladatelkou řady děl. Věnuje se výrazně
i judaistické literatuře a přeložila do češtiny
kromě prózy i básnické sbírky židovských
autorů. Stačí například připomenout z poslední doby dílo naší občanky Ilse Weberové
„Kdy skončí naše utrpení“ a německého Žida
Jakoba van Hoddise, který patřil k největším
básníkům tzv. expresionistického století.
Tomu odpovídá i vysoká úroveň překladu,
v němž díky svým znalostem opravila i ně-
i české židovské pospolitosti. Zejména
pak na přelomu 17. a 18. století zařazuje
židovskou obec v Praze mezi nejvýznamnější v Evropě. Přímo dochází k závěru,
že ve střední Evropě zastínila německý
Frankfurt „jen jediná židovská obec, a to
v Praze“. „Česká metropole byla již ve
středověku významným centrem židovského obyvatelstva,“ konstatuje Brenner.
Sleduje pak její vývoj v Rakousku až do
vzniku Československa. Zde podle jeho
názoru dosáhl sionismus na nějaký čas
mimořádně prominentního postavení díky
sympatiím, které mu projevoval Tomáš
Garrigue Masaryk. Je zde uvedeno i jméno
Franze Kafky, který se v té době navždy
zapsal jako význačný autor německy psané
literatury. Poslední dvě kapitoly „Odevšad
do Osvětimi“ a „Ze statku Julia Streichera
do kibucu“ jsou věnovány šoa a vývoji po
skončení druhé světové války. Zde se uvádí na jedné straně podpora Československa
které nepřesnosti, jichž se Brenner dopustil státu Izrael zbraněmi při jeho vzniku, ale
při výkladu některých pojmů.
i jméno Rudolfa Slánského, který byl
Dvacet kapitol „Malých dějin Židů“ popraven se svými jedenácti židovskými
doprovázených černobílými ilustracemi druhy v nezákonném procesu. Na závěr
(v originále jsou barevné) a bohatým Michael Brenner konstatuje, že „ať už se
rejstříkovým materiálem, od mytických budoucnost Židů v 21. století bude vyvíjet
počátků po dnešek, popisuje historii to- jakkoli, jejich dějiny nepřestanou fascinohoto národa po dobu tří tisíc let. V rámci vat lidstvo ještě po mnoho generací“.
omezeného prostoru čtyř set stran se
Richard SEEMANN
pochopitelně nemohou podrobně zabývat
Michael Brenner
celou epochou, v níž se tento pronásleKLEINE JÜDISCHE GESCHICHTE
dovaný národ vyvíjel. Jak zdůrazňuje
Verlag C. H. Beck oHG München 2012
autor, v předem daném rámci se jí mohl
Translation Zlata Kufnerová 2014
jen třeba opatrně dotknout nebo zcela
MALÉ DĚJINY ŽIDŮ
vynechat. Proto musí český čtenář vysoce
Nakladatelství Paseka Praha-Litomyšl
ocenit, že značnou pozornost autor věnuje
ISNB 978-7432-443-7
Každý den nové informace!
Čtěte zpravodajství Židovských listů na:
zidovskelisty.blog.cz
Strana 38
5775-33
KULTURA
Kameru nesmím vůbec vypnout…
Dokumentaristka Martina Štolbová spolupracovala na filmu Mateje Mináče„Nicholas Winton – Síla lidskosti“. Vedle
dalších projektů už déle než dva roky natáčí dokumentární film s názvem Portréty. Americký fotograf Dennis Darling
se rozhodl nafotit černobílé portréty lidí, kteří přežili terezínské ghetto, a Martina je nejen prostředník, pomocník
a spoluorganizátor, je ale také autorka dokumentu – o práci prof. Darlinga a o lidech, kteří měli štěstí a vrátili se.
Jak začala vaše spolupráce s fotografem Dennisem Darlingem?
Náhodou. Já se už dlouho o Terezín zajímám,
setkávám se s lidmi, kteří se z Terezína
vrátili. V dubnu 2012 jsem na sněmu Terezínské iniciativy viděla úchvatné černobílé
fotky. Ptala jsem se, kdo je nafotil, a měla
jsem štěstí – v koutě seděl nenápadný muž,
prof. Dennis Darling. Oslovila jsem ho a on
mi nabídl, jestli s ním nechci jet na zítřejší
focení do Terezína. Samozřejmě jsem
souhlasila a s sebou vzala i kameru. Říkala
jsem si – když tam bude něco zajímavého,
natočím to. Dneska se tomu musím smát,
protože zajímavé to bylo od samého začátku.
Točila jsem už v autě cestou tam. Jak prof.
Darling zpovídá paní Ravelovou, jak její
milovaná fenka jorkšíra poskakuje po drahých foťácích, do toho vzpomínky a zážitky
z Terezína … vznikaly tam neuvěřitelné momenty. Večer, když jsem záznam procházela,
mi bylo jasné, že z toho musím udělat film.
Co vás na tom tak zaujalo?
Bylo toho víc. Jednak osobnost prof. Darlinga, pohled amerického fotografa z Texasu,
který není židovského původu, na lidi, kteří
přežili holokaust. Už jen to, že se rozhodl
jezdit po celém světě a fotit přeživší z Terezína. Myslím, že takový projekt tu ještě
nebyl. A pak mě taky překvapila uvolněná
nálada, nebylo to jen smutné vzpomínání,
humor a doslova vtipné momenty nechybějí
téměř u žádného setkání.
Jak se dozvídáte o lidech, kteří se z Terezína
vrátili? A jak se vám je pak daří přemluvit, aby
se projektu účastnili?
Hodně nám pomohla Terezínská iniciativa,
no a pak také lidé samotní. Znají se navzájem a dávají nám adresy a kontakty na ty, se
kterými jsme ještě nemluvili. Snažím se prof.
Darlingovi pomáhat s oslovováním lidí, ale
taky zajišťuji technické záležitosti, jako je
třeba povolení k focení a natáčení, klíče od
jednotlivých objektů apod. Spoustu si toho
díky internetu najde sám. Navíc – já pomáhám
s přípravami hlavně tady u nás, ale on jezdí za
přeživšími opravdu po celém světě – Anglie,
USA, Kanada, v plánu jsou Izrael a Austrálie.
Tam všude žijí lidé, kteří se vrátili z Terezína.
Martina Štolbová na projektu spolupracuje s dcerou Kristínou (foto autorka)
Stalo se vám, že někdo odmítl?
Obvykle si ti oslovení lidé poslechnou,
o co jde, ptají se, k čemu to má být, a pak
se domluvíme. Ale samozřejmě se stalo, že
se někdo nechtěl nechat fotit a natáčet. Ty
důvody jsou různé – nechtějí se zviditelňovat nebo to byl pro ně tak traumatický
zážitek, že se k němu nechtějí vracet. Taky
se bojí dalšího antisemitismu. Stalo se nám,
že i po natáčení si dotyčný rozmyslel svou
účast, a tak jeho vzpomínky nesmíme použít.
Chápu to. Většina z nich ale souhlasí.
Jak vznikají ty fotografie?
Musíte si uvědomit, že většině z těch lidí
je víc než 80 nebo i 90 let. Záleží tedy na
zdravotním stavu – někdy se fotí doma, ale
pokud to jde, jede se fotit na místa, kde ti
lidé před válkou žili. Fotky vznikají i na
místech, odkud je deportovali, a jezdí se
samozřejmě do Terezína. Když se zachovala
alba nebo aspoň dobová fotka, tak je záměr
jasný – opakovat scénu na tom samém
místě a vytvořit tak „stejnou“ fotku. Jen ty
obrázky dělí třeba 70 let. Pánové obvykle
nemají s focením žádný problém, ale to víte,
my, ženy, chceme vždycky vypadat pěkně.
Někdy se s fotografem dohadují, jak je má
vyfotit, co jim sluší, on vysvětluje svůj záměr, kudy proudí světlo atd. … a já to všechno točím. Kameru nesmím vůbec vypnout,
protože právě v tu chvíli se přihodí něco, co
by mi mohlo v celém příběhu chybět, stačí
gesto nebo slovo, které už se nezopakuje.
Tak mám kameru zapnutou už v autě anebo
ve výtahu, když jedeme na schůzku, ten
moment prvního setkání je důležitý. Nic
není aranžované, prostě dokument.
Je tedy na každé fotce nějaký příběh schovaný
v prostředí, ve kterém se fotí?
Určitě, třeba poštovní schránky v domě. Našli jsme dům, kde dáma na fotografii bydlela
před válkou, a představte si, za ty desítky let
se schránky vůbec nezměnily, fotka proto
vznikla právě tam. Někdy máme vše předem
domluvené, navštívíme místo a připravíme
focení, ale už se nám stalo, že při přípravě
scény a focení samotném pomohla náhoda.
A byl to takový zážitek, že se mi nechce
věřit, že to byla jen náhoda. Něco totiž přichystat nemůžete a pak se jen divím, jak je
tohle možné… ale, nezlobte se, nebudu teď
nic prozrazovat, abych diváky nepřipravila
o moment překvapení.
V jaké fázi přípravy tedy film Portréty je?
Základ filmu tvoří sedm portrétů a ty už
máme vybrané. Byla to obtížná volba,
natočených příběhů je totiž asi 60. Každý
z těch sedmi příběhů je však úplně jiný
a navíc, chtěla jsem, aby to byli lidé, kteří
ještě nikdy neměli možnost promluvit. Ale
všechny příběhy, všechny ty výpovědi budou v tzv. bonusovém materiálu. Nic a nikdo se neztratí, o nic divák nepřijde. Chci
ve filmu taky ukázat práci fotografa, který
Strana 39
5775-33
KULTURA
používá původní technologie. Třeba takové vším, nepřekvapí mě, když je někdo smutný,
zakládání filmu do foťáku už dneska mladí spíš mě překvapí, že to je často naopak. Při
lidé skoro neznají.
natáčení se hodně nasmějeme.
To se dostáváme k publiku… komu je film Martina: A to je pak zase náš úkol – ty příběhy
určen? Spoluautorkou je vaše dcera Kristína. Kdy jsou opravdu těžké a smutné, všem tam šlo
jste ji přizvala k práci na filmu a proč?
skutečně každý den o život, ale chceme taky
Chtěla bych oslovit především mladou ukázat, že jsou to osobnosti plné života, že
generaci. I proto jsem natočený materiál jsou veselí, zábavní a vyrovnaní.
ukazovala nejprve dceři. Zaujme ji to? Kristína: Samozřejmě, že ne všichni. Ale
Co ji na tom bude bavit? Něco pochválila, pro všechny platí, že ať už pesimisté, nebo
u něčeho se zatvářila, že takhle teda asi naopak veselí a rozesmátí – jedno mají spone. Odstup generací je prostě znát. Taky lečné. Všichni jsou to velmi silné osobnosti.
jsem se radila s Marcelou Pittermannovou, Myslím, že i to jim umožnilo přežít, a taky
dlouholetou dramaturgyní FS Barrandov, museli mít trochu štěstí. Bez něj to nešlo
a ta se nadchla pro spolupráci vlastně už tří a nejde ani dnes.
generací. Marcela, já a Kristína.
Martina: Na Kristínu reagují ti lidé úplně
Kristíno, chtělo se vám do toho? Není pro vás jinak. Mnozí nemají děti a vnoučata, a tak
téma holokaustu příliš smutné, těžké?
je pro ně setkání s někým, komu je kolem
No, nejdřív jsem o tom moc neuvažovala, dvaceti, docela vzácné. Ona taky vymyslela
ale oslovily mě fotky pana Darlinga a pak název filmu – Portréty. Jsou to nejen portréty
taky ti lidé samotní. Mají co říci, jsou to samotných přeživších, ale taky portrét fotozajímavé osobnosti, jejich životní příběhy grafa Darlinga.
jsou často až neuvěřitelné. Ale pro mladé
Víte, hrajeme tady proti času. Já si
to musí být něčím záživné. V těch příbězích nemůžu dovolit říci, že se mi teď natáčení
nechybějí humorné situace, až nečekaně nehodí, že přijedu jindy. Už se nám stalo,
humorné a to by mohlo zaujmout… a prof. že jsme si domluvili rozhovor, a než jsme
Darling do toho vstupuje se svými vtipnými přijeli, tak ten člověk odešel. Nestihli jsme
komentáři. Při těch setkáních počítám se to. Ukazuje to naléhavost celého projektu.
Nic nemůžeme odkládat, protože ten příběh
už nemusí být zachycen a to by byla škoda.
Chtěla bych tím dokumentem taky ukázat
hlavně mladým lidem, že nepotřebují drahé
a nákladné vybavení. Jestli chcete zachytit
nějaký příběh, jděte a natočte ho. I běžně
dostupná technika je už na vysoké úrovni.
Důležitý je nápad a silný příběh.
Co vám práce na dokumentu Portréty dala?
Kristína: Úplně jiný pohled na svět a na život.
Opravdu. Já vím, často se to říká skoro jako
klišé, ale až při setkávání s těmi lidmi jsem
si uvědomila, jak si mám vážit toho, že tady
jsem. Ti lidé moc dobře vědí, že dostali
šanci přežít, jiní to štěstí neměli. A tak to
působí i na mě. Nestěžuji si na hlouposti
a nepodstatné věci.
Martina: Zabralo mi to hodně času, ale vůbec
toho nelituji. Jsem vděčná za ta setkání, za
možnost spolupracovat s prof. Darlingem.
Potkala jsem díky natáčení úžasné osobnosti,
navštívila místa, kam bych se asi jinak nedostala. Vím, že když se teď nezeptám na malý
detail, může nám uniknout hodně důležitý
příběh, který odejde i se svým nositelem.
Proto cítím i obrovskou odpovědnost. Ale
naplňuje mě to a otevírá nový pohled i na
můj život.
Romana Růžičková
Zemřela Nadine Gordimerová
Přibližně půl roku po odchodu Nelsona
Mandely zemřela v Jižní Africe další významná osobnost vyznamenaná Nobelovou
cenou: světoznámá spisovatelka Nadine
Gordimerová. Zesnula ve svých 90 letech po
krátké nemoci v kruhu rodiny ve svém domě
v Johannesburgu, kde prožila většinu svého
dlouhého života. S Nelsonem Mandelou ji
spojovalo nejen pevné přátelství, ale i mnohaletý boj proti režimu rasové segregace.
Nadine Gordimerová se narodila v rodině poměrně zámožných židovských
uprchlíků z Evropy: matka pocházela ze
sekulárního londýnského prostředí, otec
byl hodinář z Litvy. Psát začala velmi brzy:
Svou první povídku vydala ve svých patnácti letech v johannesburském časopise Forum.
Již jako dítě vědomě vnímala útlak afrických
obyvatel, chudobu, rasovou nenávist, bolest
a utrpení.
To se stalo hlavním tématem jejich
četných esejů, povídek a románů, v nichž
pohlíží na svět z perspektivy diskriminovaných, přestože sama svým původem a barvou pleti patřila k tehdejšímu jihoafrickému
establishmentu.
Na nastolení režimu rasové segregace
roku 1948 reaguje Gordimerová pasivním
odporem, ukrývá aktivisty před policií, vstupuje do řad Afrického národního kongresu
a stává se přední bílou aktivistkou tohoto
černošského hnutí.
Bojuje za propuštění Nelsona Mandely
a rediguje jeho dnes již slavnou obhajobu
„Jsem připraven zemřít za svobodnou společnost“, již pronesl před soudním tribunálem
v roce 1962. Nelson Mandela si Nadine
Gordimerové velice vážil a jejich přátelství
bylo tak hluboké, že po svém propuštění
z vězení v roce 1990 byla první, s kým se
chtěl sejít.
Nadine Gordimerová svým perem vykreslila jemné portréty africké společnosti
poznamenané mezirasovými konflikty
a upozorňovala tak svět na situaci v Jižní
Africe. Její knihy vycházely na celém světě,
ale jihoafrická vláda Frederika de Klerka
je zařadila na index zakázané literatury.
Obdržela za ně řadu ocenění a v roce 1991
jako první jihoafrická spisovatelka vůbec
Nobelovu cenu za literaturu. Svým rozsáhlým dílem tak přispěla ke zrušení apartheidu,
k němuž došlo v roce 1994.
Zapojila se i do boje za účinnější postup proti nemoci HIV/AIDS, zabývala se
genderovými tématy a neváhala se kriticky
vyjadřovat k vládám Mandelových nástupců
Thabo Mbekiho a Jacoba Zumy. Přestože je
její poslední kniha z roku 2012 poznamenaná kritickým pohledem na vývoj moderní
Jižní Afriky, zůstává Nadine Gordimerová
bytostnou optimistkou. Po pohnuté historii
potřebuje země podle ní čas, aby našla cestu
ke skutečné demokracii. Daniela Tamášová
Strana 40
5775-33
TUŽKA NA PROVÁZKU
Dá se na celé naše století nahlížet
s humorem? Autor románu STOLETÝ
STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKA
A ZMIZEL (Ze švédského originálu
přeložil Zbyněk Černík, 2012, 2014,
nakl. Panteon) JONAS JONASSON to
dokázal. Číst knihu – je to čtenářský
požitek, důvod k zamyšlení, zdroj poučení a připomínka všech základních
historických momentů a setkání s těmi,
kteří řídili a hýbali celým světem a životy nás a našich předků. Zřejmě své
ještě neposlední dobrodružství prožívá ten báječný dědek Alan Karlsson,
který se nehodlá podřídit pravidlům
domova důchodců, začíná v den svých
stoletých narozenin přesně v pondělí
2. května 2005 a končí (ale jak se zdá,
bude pokračovat) ve čtvrtek 16. června 2005. A mezitím se dozvídáme,
jak žil během svých sta let, co dělal
a s kým se osobně setkal ten odborník
na výbušniny (což je pro 20. století
snad nejužitečnější povolání). Osobně
se setkal s nejdůležitěšími osobnostmi
planety, včetně Harryho S. Trumana,
Stalina a Mao Ce-tunga.
V Tužce obvykle uvádím citáty
z knih, ale v případě Jonassonova románu stačí asi jen dva, shrnující hlavní
myšlenky románu:
Z autorova věnování či jakési krátké předmluvy:
„Ale dědo... je to pravda?“ divila jsme
se my, vnoučata.
„Ty, co říkají jenom to, co je pravda,
nemá cenu poslouchat,“ odpověděl dědeček.
A na konci jsou slova, která bychom
si všichni měli uvědomit:
Život přece funguje tak, že správné nemusí být nutně to, co správné je, ale to, co
za správné prohlašuje ten, kdo rozhoduje.
Nemyslíte, že bychom si je měli
pamatovat při jakékoli činnosti?
Johna
Ministr Steinmeier byl prvním gratulantem
k desátému výročí Pražského literárního domu
Německý ministr zahraničí Frank-Walter
Steinmeier v podvečer 27. srpna navštívil
Pražský literární dům autorů německého
jazyka (PLD), jenž letos slaví 10 let od
svého vzniku. Prohlédl si interaktivní
expozice literárního kabinetu a pohovořil
se spisovateli. S ohledem na nadcházející
výročí PLD přislíbil finanční podporu na
vydání jubilejní publikace. Steinmeier si na
návštěvu této kulturní instituce udělal čas
v rámci krátké pracovní cesty za českými
diplomaty, která byla zaměřena především
na aktuální zahraniční témata.
„Pražský literární dům zachovává a popularizuje nejen odkaz pražské německé
literatury a propojení české, německé
a židovské kultury. Jako prostředník německojazyčné literatury v Česku staví
také most do budoucnosti a je významným stavebním kamenem česko-německé
spolupráce,“ uvedl ministr Frank-Walter
Steinmeier. V doprovodu svých nejbližších spolupracovníků strávil v PLD téměř
hodinu a bylo patrné, že je to návštěva
známého místa. Zajímal se o novinky
z posledních let činnosti a vzpomínal na
setkání se spisovatelkou Lenkou Reinerovou v pražské kavárně Slavia v roce 2007.
Steinmeiera prováděl ředitel PLD David Stecher (foto PLD)
Reinerová spolu s bývalým velvyslancem byli spisovatelka a překladatelka Radka DeFrantiškem Černým celý projekt doslova nemarková, básník a prozaik Radek Fridrich
a současný stipendista, německý spisovatel
vydupala ze země.
Po krátké prohlídce a odborné přednášce Akos Doma. PLD je dlouhodobě významSteinmeier vedle pracovníků a představitelů ným prostředníkem literárních výměn mezi
red
pohovořil i se stipendisty PLD, mezi nimiž Německem a Českou republikou.