Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

materiály & technologie téma
Terrazzo
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Terrazzo (nebo také teraco) je kompozitní materiál prováděný in situ, nebo jako prefabrikát, kterým se
pojednávají podlahy, stěny, schodiště a další stavební prvky. Skládá se ze směsi ušlechtilých drtí (mramoru,
vápence, skla nebo z jiného vhodného materiálu) a pojiva, které může být cementové, chemické nebo kombinací
obou. Pojiva (ať již cementová nebo epoxidová) tvoří 25–30 % objemu, zbytek se skládá z kamenné drtě,
pigmentů a plnidel. Úprava terrazza se provádí broušením, otryskáním či leštěním do hladkého nebo jinak
rovnoměrně strukturovaného povrchu. Pro lepší údržbu bývá povrch opatřen impregnací – většinou na bázi
vosku nebo akrylátu.
Řemeslníci z terrazza vytvářejí podlahy, schodišťové stupně, terasy, chodníky, panely, a to tak, že drtě a úlomky mramoru a dalších vhodných materiálů
vysázejí na povrch hotového betonu nebo epoxidové pryskyřice. Přípravné
práce se v mnohém shodují s těmi zednickými. Mramorovo-cementové
terrazzo vyžaduje tři vrstvy materiálu. Nejprve se vytvoří pevný betonový
základ neboli jádro silné 10 až 15 cm. Poté se přidává vrstva betonu s pískem
silná zhruba 3 cm. Před položením této vrstvy se osazují proužky kovu, které
slouží pro oddělení přechodů do jiné barevnosti nebo hrubosti drtě. Tvary
a medailony mohou být vyrobeny na místě ohýbáním a tvarováním dělicích
rovin a pruhů nebo v dílnách řezáním vodními paprsky. Do finální vrstvy
se vkládá drť, která může být barevně pigmentovaná a odlišená použitým
materiálem a jeho frakcí. Dokud je směs ještě mokrá, přihazují se další
mramorové drťě různých frakcí od jemného prachu po zrna velikosti několika
centimetrů, odlišné barevnosti a nakonec se rozválí lehkým válcem po celém
povrchu. Když je terrazzo dokonale suché, začíná se brousit speciálními
brusnými kotouči podobnými kamenickým strojům. Povrch se pak čistí,
leští a ošetřuje hydrofobním prostředkem.
Terrazzová podlaha kombinovaná s kamennými kostkami (Scuola Mosaicisti
del Friuli, Spilimbergo, Itálie).
Výroba a zpracování terrazza
Výroba běžného terrazza trvá zhruba měsíc; v závislosti na vlhkosti
a teplotě místa se může i protáhnout. Jednotlivé etapy technologických
procesů se nesmějí urychlit, protože by to mohlo mít dopad na výslednou
životnost.
Různobarevné drtě.
4 | 2012 DOMO 103
téma materiály & technologie
Historické technologické postupy a materiály
Terrazzo bylo vynalezeno benátskými řemeslníky jako nízkonákladový
materiál na podlahy s použitím odštěpků mramorů a kamenů zbylých
z jiných stavebních prací. Z počátku se jednalo o techniku úzce spjatou
s mozaikou – kombinaci terrazza a mozaiky (respektive vytvoření motivů,
ornamentů a předělů v mozaice a následné doplnění plochy terrazzem),
dále kombinaci terrazza s vkládanými mramorovými kostkami – tesserami.
Další příbuzná technika byla pavimento alla Veneziana, neboli benátská
dlažba, vyvinutá počátkem 20. století. Ta používala mramorové fragmenty,
které byly skládány jeden vedle druhého, v těsné blízkosti – jakési opus
sectile. Použití nepravidelných kusů mramoru byl levnější způsob, jak
vytvořit podobný efekt, známý jako seminato (3- nebo 4cm kousky byly na
vytvořeném jádru vynechány a na vzniklé místo byly postupně nasypávány
kusy 0,5 cm dlouhé a následně se vysypávaly čím dál jemnější frakcí drtě,
tak aby nezbyly takřka žádné mezery). Až od 20. let 20. století, kdy se
terrazzo začalo těšit větší oblibě, je považováno za svébytnou řemeslnou
techniku se samostatným názvem.
Mozaiko-terrazzové podlahy při vstupu do Obecního domu v Praze.
V rámci historických postupů byly do směsi přidávány takové látky, jako
je např. kozí mléko, které vytvářelo „mokrý“ vzhled drtě. Než se začaly
používat brusky a leštičky, leštili řemeslníci povrch terrazza ručně pomocí
kousků pemzy a hrubších přírodních brusiv podobně jako kámen. Povrch
byl nakonec impregnován lněným olejem. Kromě mramorové a jiné kamenné směsi byly v minulosti používány i perleť, lastury, sklo, porcelán,
beton, kov a jiné materiály.
V 70. letech 20. století vzniklo terrazzo na bázi polymerů, které je
v součtu vrstev podstatně subtilnější (10–15 mm). Zpočátku byly jako
pojivo používány polyesterové pryskyřice. Dnes je terrazzo většinou
zhotovováno na bázi epoxidové pryskyřice, především kvůli rychlejší
a snadnější realizaci, bohatšímu výběru barev, nepropustnosti povrchu,
vyšší pevnosti v tlaku i tahu, schopnosti vyrovnat nerovnosti podkladu
a menší náchylnosti k praskání. Jeho nevýhodou je, že ho lze použít pouze
v interiéru. Oproti cementovému ztrácí terrazzo epoxidové při aplikaci
v exteriéru svou barvu a dochází k úbytku povrchové hmoty materiálu
vlivem měnících se podmínek (teplota, vlhkost).
Technika terrazza – seminato (Scuola Mosaicisti del Friuli, Spilimbergo,
Itálie).
Italská společnost L. Del Turco byla první, která zavedla metody pro
rozdělení plochy mosaznými proužky na dělicí roviny. Do té doby se
rozdělovaly pomocí malých mozaikových vzorů nebo předělů. Křivky
a linky byly v terrazzu hojně využívány pro dekorativní účely stylu art
deco.
104
www.ProfiMag.cz
Historické využití terrazza v České republice
Na přelomu 19. a 20. století souviselo použití terrazza s výstavbou bytových
činžovních domů. V Praze se s ním setkáváme téměř na každé chodbě
nájemního domu vybudovaného během asanace židovského města (kolem
dnešní Pařížské ulice), přestavbou paláců na nájemní domy v centru
města (Václavské náměstí, Národní třída) nebo výstavbou na nábřežích,
předměstích a ve čtvrtích Prahy (Vinohrady, Žižkov, Karlín). Architekti se
ještě koncem 19. století soustředili na význačné stavby, nájemní domy
byly většinou v režii stavitelských podnikatelů a ti přejímali koncepci
paláců včetně jejich výzdoby ve zjednodušené formě. Na schodištích, ve
vestibulech a v jednotlivých podlažích domů byly vytvářeny terrazzové
podlahy, které respektovaly tvarosloví daného slohu (secese, art deco,
klasicismus, kubismus, funkcionalismus) a přizpůsobovaly honosnost
materiály & technologie téma
a míru výtvarného projevu třídě obyvatel a dané lokalitě. V nájemních
domech a vilách obývaných buržoazií a ve veřejných budovách (divadla,
kina, banky) jsou terrazzové plochy doplněny mozaikami jedinečných
vzorů – s motivy kruhů, vějířů, meandrů, antikizujícími ornamenty, nápisy,
letopočty nebo zobrazují figury, auta, zvířata (Palác Adria). Terrazzo bylo
nejvíce využíváno během první třetiny 20. století, ale výjimkou není ani
u prvních panelových domů.
povrch opakovaně přebrousit. Vzhledem k trvanlivosti materiálu a v případě
správného zpracování pak může plocha takové podlahy vydržet krásná desítky až stovky let. Veškeré postupy údržby a revize musí vždy respektovat
dané dílo – jedná-li se o vysoce exponované plochy, běžně pochozí plochy
nebo o povrch sochy, plastiky, uměleckého díla.
V poslední době uděluje MK ČR licenci na restaurování umělého kamene.
Do této kategorie se kromě umělých mramorů řadí i terrazzo, jelikož bylo
využíváno nejen k řemeslné výrobě, ale také sochaři k výtvarné tvorbě.
Problematika restaurování terrazza se týká zejména nevhodného užití
syntetických nátěrů, pokrývání linoleem nebo lepením koberců namísto
odborného čištění. V dnešní době se terrazzo restauruje podobně jako
přírodní kámen, přiznává se jeho barva, textura, struktura. V případě
památkově chráněných objektů je míra restaurátorských zásahů na uvážení
odborníka – vždy ovšem s ohledem na minimální změnu vzhledu a jiných
vlastností původního terrazza a se zachováním autentického materiálu
v maximální možné míře. Je nutné respektovat finální strukturu plochy –
pololesklou nebo matnou až hrubozrnnou, s hedvábným nebo vysokým
leskem. Mikrotrhlinky (do cca 1 mm šířky) vzniklé rozdílnou rozpínavostí
materiálů, je při restaurátorském zásahu potřeba pouze vyčistit (ponechat
bez tmelení) a zhydrofobizovat – zamezit průniku vody a nečistot, a tím
zastavit další degradaci. V případě nutnosti doplňků je nezbytné zachovat
odpovídající barvu a složení původní směsi a struktury povrchu, což může
být vzhledem k dostupnosti historických materiálů náročné. Postupy během
jednotlivých restaurátorských zásahů by měly odpovídat historickým
postupům a recepturám.
Mozaikový motiv doplněný terrazzem, Pařížská ulice v Praze.
Ukázka nevhodných úprav terrazzového schodiště, které bývaly v minulosti běžné.
Vestibul Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí.
Údržba, čištění a restaurování terrazza
Současným trendem je ekologická trvanlivost a šetrnost k životnímu
prostředí, což terrazzo při výrobě in situ splňuje – šetří náklady na dopravu
a minimalizuje odpad. Jeho výhodou je i snadná údržba – neporézní povrch
je odolný vůči mikroorganismům a vlhkosti. Jedním z kritérií zachování
terrazza a jeho vzhledu je periodická údržba a revize. Běžná údržba by
měla probíhat suchou nebo vlhkou cestou, bez použití chemikálií, které
poškozují povrch. Kyselé a zásadité čističe mohou způsobit degradaci
pojiva nebo kterékoli složky ze směsi. Při rekonstrukci terrazza je možné
Ukázka odborného čištění terrazového schodiště v interiéru Mylnerovy vily
prováděného firmou Archetypa.
4 | 2012 DOMO 105
téma materiály & technologie
spleť světle zbarvených sítí s bílým lemováním na tmavém podkladu bez
použití kovových pruhů jako dělicích rovin. U desky s názvem Rybaříci
akad. mal. Veroniky Richterové se jedná o originální pojednání nábytku
s použitím přírodních kamenů a leštěného terrazza (připomíná florentskou
techniku pietra dura).
Detail nevhodných úprav – syntetický nátěr, nalepený koberec a gumové
obrubně.
Akad. soch. J. Kašpar, Mušle, 2001, 120 x 90 x 90 cm.
Typ degradace terrazza – praskliny vlivem odlišné rozpínavosti materiálů,
pasáž paláce Metro v Praze.
Teraco jako vyjadřovací
prostředek umělců
Tvorba z terrazza oslovuje v dnešní době také
umělce, kteří s tímto materiálem experimentují ve své volné tvorbě a vytvářejí objekty
neomezených velikostí určené do exteriéru
i interiéru. Terrazzo nabízí již zmíněné kvality
– trvanlivost, pokrytí velké plochy, snadnou
dostupnost. Pro sochařské účely má nevýhodu
časově náročného zpracování a finálního opracování. V případě nerovných povrchů je jeho
broušení a leštění zdlouhavé, zvlášť v obtížně
dostupných místech záhybů a prohlubní, což
můžeme demonstrovat na soše nazvané Mušle
akad. soch. Jiřího Kašpara. V konceptu autora hrálo roli místo nálezu této schránky – Indonézie. Technologie byla zvolena tak, aby jako
dominantní prvek evokovala tamější ornamentální zdobení. Za tímto účelem autor vynalezl
vlastní technologii – jakousi intarzii. Vytvořil
106
www.ProfiMag.cz
Magdalena Kracík Štorkánová
Foto: M. Kracík Štorkánová, J. Kracík
a archiv J. Kašpara a V. Richterové
Akad. mal. Veronika Richterová, Rybaříci – pracovní deska, 2002, 110 x 55 cm.