Festovní FanFikce 2014 Anime: One Piece Pouze stín Do tiché noci

Festovní FanFikce 2014
Anime: One Piece
Pouze stín
Do tiché noci se ozval výkřik. Dva racci sedící na stožáru lodi náhle a vyděšeně
odlétli vstříc blízkému ostrovu.
„Hej, Nami, co se děje?“ Vběhl Luffy do malé kabinky lodě. Hned po něm se
přiřítil Sanji a pořád dokola křičel jméno lodní navigátorky, jakoby doufal, že to
Nami opravdu pomůže. Netrvalo dlouho a v dřevěné místnosti se sešla celá
posádka čítající sedm členů. Nami pořád klečela na zemi, celá v šoku.
„Nami, co se stalo?“ Zeptal se Usopp.
„Můj-,“ nedokončila větu Nami.
„Můj?“ Opakoval po ní Luffy.
„Můj poklad je pryč!“ Vykřikla zdrceně Nami. Pak se s ďábelským pohledem
otočila na Choppera. Malý sobík se lekl a vyběhl ven. Klečící postava se však
zvedla a začala ho pronásledovat.
„N-Nami?“ Křičel zděšeně Chopper.
„Ty! To ty jsi měl hlídku! Proč jsi nehlídal?!“
Obě postavy pořád kroužily kolem hlavní stěžně.
„Ale já hlídal!“ Začal se obhajovat Chopper. „A nikoho jsem opravdu neviděl!“
„No tak, Nami,“ přidal se do rozhovoru Usopp. „Teď s tím nic neuděláš. Počkejme
do zítřka a pak něco vymyslíme.“
Nami se nakonec dala přemluvit.
Hned po tom, co se slunce objevilo na obloze, se malá posádka lodi rozhodla
prozkoumat noční událost na ostrově, u kterého kotvili. Nejspíš věřili, že tam
zloděje najdou.
Na celém, ne moc velkém ostrově, se nacházelo pouze jedno malé městečko na
západní straně ostrova, neboť na té východní se rozprostíraly vysoké a
nedosažitelné skály. Po vstupu do města tam zavládl chaos. Lidé si v noci
připlouvající lodi nevšimli a po ránu většina obyvatel ještě spala.
Jediný muž, nejspíše starosta města, se odvážil k nim přistoupit. I přes všechnu
odvahu vypadal dost nervózně. Asi nebyli na piráty moc zvyklí.
„Jsme ochotni s vámi vyjednávat. Proto vás žádáme, abyste nikoho zde nezabíjeli.
Prosíme vás!“
Luffy, kapitán posádky, se chvíli díval na toho staršího muže s upřímným
výrazem. Pak se usmál. „My jsme nepřišli drancovat nebo zabíjet. Jen někoho
hledáme.“
„Někoho hledáte?“ Odvětil překvapeně starosta. „Tady?“
„Přesně!“ Nami nasadila opět ten strašidelný výraz. „Tady někde se skrývá ten
zloděj. Až ho najdu, vlastnoručně ho uškrtím!“
Starosta vytřeštil oči a zděšeně o krok ustoupil. Namina zlá aura se šířila po okolí
a zanechávala špatný dojem.
„Nami, nech toho, zbytečně je strašíš,“ vložil se do toho Usopp.
„To je mi jedno, já chci zpátky svoje zlato!“ Otočila se Nami na Usoppa a
probodávala ho pohledem.
„Jasně, jasně,“ vzdechl mladý odstřelovač.
Starosta pořád čekal ve středu cesty a netrpělivě na ně hleděl.
„Možná,“ ozval se zcela neznámý hlas, „hledáte toho samého člověka co my,
Stínového muže.“
„Stínového muže?“ Ozvala se Robin.
„Ano.“ Opět promluvil ten hlas. Pak z rohu jednoho domu vyšla mladá žena. Měla
prosté oblečení a za sukni ji tahala jedna malá, vystrašená holčička. Dospělá
žena také nevypadala moc klidně, ale odvážila se přiblížit až ke starostovi.
„Deimo,“ promluvil na ni starosta. „Nechoď sem. Běž se s dítětem schovat!
Copak to nechápeš, tohle jsou piráti! Opravdoví!“ Muž občas tlumil hlas, když se
mu zdálo, že by vyřčená slova piráty nějak urazila.
„Já vím.“ Žena položila ruku láskyplně muži na rameno. „Já vím, ale… Nezdá se ti,
že to nejsou špatní lidé?“
„Deimo,“ starosta na ni začal naštvaně syčet. „Tys ještě piráty nikdy neviděla,
co? Oni nejsou takový, jací si myslíš, že jsou! A neignoruj mě!“
Deima ho neposlouchala a otočila se na Luffyho. „Ty, jsi ‚Slamák Luffy‘“?
„S-Slamák Luffy?“ Vyděšeně vykřikl starosta. „Ten s odměnou 100 miliónů beli?
To jako fakt?“
„Jo, je to on,“ ukázal Usopp na Luffyho, „ale o to teď nejde, v noci nám nějaký
zloděj ukradl poklad. Buďte v klidu, nikoho nezabijeme, jen chceme ten poklad.“
Starosta vypadal, že se konečně uklidnil. „Tak to nevíme, jestli vám dokážeme
pomoci.“
„Proč ne?“ Divila se Nami.
Starosta chvíli váhal, ale pak je pozval dál do města. Luffy, Nami, Usopp,
Chopper, Robin a Sanji se tak ocitli na malém náměstí uprostřed městečka. Jediný
šermíř, Zoro, chyběl, jelikož hlídal loď. (Ale nejspíš u toho zase usnul.)
Když se konečně usadili u fontány, sešlo se k nim i pár zvědavců. Luffyho však
natolik okouzlila mechanická fontána, skládající se z různých součástek a
koleček, že vůbec neposlouchal, co starosta a Deima chtějí říct. A Chopper na
tom byl podobně.
„V našem městě,“ začala vypravovat Deima, „se často něco ztrácí. Ať už nějaké
látky, ovoce, zelenina, anebo kovy, včetně zlata. Nemůžeme říci, že by se zloděj
zaměřoval na něco konkrétního. Víme jen, že nikdy neukradne peníze. A jelikož
ho nikdo nikdy nechytil při činu a pouze pár svědků vidělo jeho stín, začali jsme
mu přezdívat Stínový muž.“ Deima mluvila pomalu a občas se zasekávala. Po
zmínce o Stínovém muži začal poslouchat i Luffy s Chopperem, neboť už
kompletně prostudovali celou mechanickou fontánu a vyprávění Deimy je zaujalo.
„A proč jste po něm nepátrali?“ Zeptal se Sanji a vyfoukl kouř z cigarety do tvaru
srdíčka.
„Snažili jsme se,“ přidal se k hovoru starosta. „Prozkoumali jsme celé město,
jestli někdo z obyvatel nemá v domě něco z ukradených věcí. Poté jsme objeli
celý ostrov, jestli tam nekotví nějaká cizí loď. Ale nic jsme neobjevili. Navíc, tyhle
krádeže probíhají už přes 40 let.“
„Čtyřicet let?!“ Překvapeně vykřikl Usopp.
„Ha ha, to je dobrý zloděj! Čtyřicet let!“ Vložil se do toho Luffy.
„Hej, to není vtipný! A neobdivuj ho!“ Zvolal Usopp.
„Páni, ten musí být úžasný!“ Přidal se Chopper.
„Hééj!“ Zmohl se Usopp jen na jedno slovo a poraženě vzdechl. Pro ty dva to bylo
beznadějné.
„Hm,“ přemýšlela Nami, „a kde vůbec krade? Po celém městě, nebo jen
v nějakých částech?“
Starostu otázka zaskočila. Nad tím nikdy nepřemýšlel.
„Pokud vím,“ promluvila Deima, „tak krade především na východní straně města,
nemám pravdu?“ A otočila se na starostu.
„Jo,“ souhlasil muž, „myslím, že tak nějak to bude.“
„Takže,“ ujala se slova Robin, vzala malý klacek a začala něco kreslit na zem do
udusané hlíny. „Tady,“ ukazovala a zároveň kreslila,“ se nachází toto město. A
zde je náměstí. Ostrov je asi takto velký a zde se nachází skály. Říkali jste, že
v této části, kde jsou skály, jste nepátrali?“
„Ne, nepátrali.“ Zněla odpověď. „Ty skály jsou příliš strmé na to, aby po nich
člověk vylezl nahoru, a okolo skal jsme nikoho nenašli.“
„Jenže ty skály jsou na východní straně. A krádeže se stávají hlavně na východní
straně města. Bylo by logické, kdyby se zloděj nacházel v okolí skal.“ Pokračovala
Robin.
„Tak fajn!“ Vykřikla nedočkavě Nami. „Jdeme ho najít!“
„H-Hej! Mluvíme o Stínovém muži! To bude určitě nebezpečné!“ Snažil se z toho
vyvléknout Usopp. „A-Ale… Pokud to je pro dobro místních obyvatel. Dobrá!
Statečný válečník moří vás ochrání!“
„Jo!“ Pokračovala Nami. „Chci zase zpátky svůj poklad!“
„Tak o TOHLE ti šlo?!“ Zněla Usoppova zdrcená odpověď.
„Takže, vy se pokusíte toho zloděje chytit?“ Zazářil radostně starosta.
„Přesně tak!“ Zvolal Luffy. „Posádko, vyrážíme!“
„Jo!“ Zněla jednohlasná odpověď.
„Ale…“
„Ale?“
„Ale před tím si dáme jídlo! A maso!“
„Luffy,“ vložil se do toho Usopp, „na to teď není čas!“
Luffy nasadil zklamaný výraz.
„To je celý náš kapitán. On se nikdy nezmění,“ pousmála se Robin.
Akorát jen celé město bylo totálně v šoku.
Těsně před tím, než skupinka šesti lidí opustila město, zastavila je jedna dáma.
Vypadala jako Deima, ale byla o něco starší.
„Teri!“ Křikl na ni jeden muž a běžel k ní. „Běž pryč! To jsou piráti! Co sakra zase
děláš?!“
„Ne! Nemůžu teď jít! Musím jim to říct!“
„Bože, neblázni!“
„Ehm,“ vložila se do toho Nami, „stalo se něco?“
Teri a muž se přestali hádat a žena se na ně podívala. „Totiž,“ začala, „jde o
mého syna.“
Muž vypadal, jako by to vzdal a nechal ženu dál mluvit.
„Můj syn před pěti lety zmizel. A já vím, že je naživu! Určitě ho unesl Stínový
muž. Prosím vás! Jestli ho najdete, zachraňte mého syna! Dám vám peníze,
všechno, co si budete přát, jen ho, prosím, zachraňte!“ Žena klečela na zemi a
skoro brečela.
Luffy se usmál a zvolal: „Samozřejmě!“
„Děkuji!“ Zněla odpověď.
„Teri,“ nedal se odbýt muž, „už s tím přestaň. Je to pět let! A hledali jsme všude!
Takhle se budeš jen pořád trápit nadějí, že je pořád na živu.“
„Ale já vím, že je na živu!“
Robin v tu chvíli však přemýšlela nad něčím jiným. Zeptala se: „A nemáte tu
nějakou knihu o historii tohoto ostrova? Vypadá zajímavě.“
Teri překvapila změna tématu. Chvíli přemýšlela, a pak odpověděla: „Tady na
ostrově moc zajímavá historie není, ale přeci jenom se ke skalám váží hned dvě
pověsti. První je o samotných skalách. Prý je tu kdysi vysadil obr. Na východní
straně odpočíval, a proto tam vznikla rovina. A postupem času ty skály pořád
narovnával, až byly tak rovné, jako jsou teď. Ovšem obr svou práci nedokončil
úplně a skály jsou proto trochu nakloněné k městu. Říká se, že až přijde konec
tomuto ostrovu, zaviní ho padající skály. Ale, to je jen taková pověra.“
„A ta druhá?“ Otázala se Robin.
„Druhá? Ta je z dob asi před 50 lety. Ale nikdo pořádně ani neví, jestli se to
opravdu stalo. Tehdy prý bydlel ve městě člověk, který byl skalami přímo
posedlý. Tvrdil, že skály brzo zničí celý ostrov. Nikdo mu to ale nevěřil. Skály se
přeci jen tak od sebe nezřítí, ne? Tohle si většina měšťanů říkala. A proto, když
ten muž požádal o nářadí a různé pomůcky pro zajištění skal, všichni ho z města
vyhnali. Hnali ho až ke skalnatému břehu. Tam se ale stala nehoda a muž spadl
do moře. Lidé si až pozdě uvědomili, co zavinili. Ale omluvit se už nešlo. Muže již
nikdy nenašli a pak byl prohlášen za mrtvého. Tak zní druhá pověst, ale nevím,
k čemu vám to bude.“
„Děkuji,“ řekla Robin. „To bylo opravdu zajímavé. Rozhodně nám to velice
pomohlo.“
Teri netušila, čím tyto dvě legendy mohou pomoci, ale nezeptala se.
„Mohu poslední otázku?“ Zeptala se Robin. „Jaký byl váš syn?“
„Ehm… To… Bylo mu 11, když zmizel. Rád vyráběl a pracoval. Byl… Byl to hodný
kluk!“ Teri se rozbrečela. Muž ji objal a odvedl pryč.
„Vypadá to, že nás čeká zajímavé pátrání,“ řekla Robin. Všichni se divili, proč to
prohlásila.
„Zajímavé? A proč?“ Zeptal se malý sobík.
„To uvidíte,“ zněla odpověď.
Slamáci se vydali na průzkum. Po chvilce se jim Luffy ztratil.
„Bože, to je pokaždé,“ nadhodil Sanji. „Ten blb se vždy vydá na průzkum úplně
sám.“
„To je pravda,“ souhlasili ostatní.
Chvíli bloudili okolo skal, než uslyšeli výkřik: „Našel jsem zajímavou věc!“ Luffy
křičel kus od nich u skal. Pětičlenná skupinka se vydala za kapitánem. Objevili ho
před malým vchodem do jeskyně.
„Ha ha, kdybych jen z té skály nespadl, asi bych ji nenašel,“ chvástal se.
„Tys spadl z té skály? Jsi v pořádku?“ Ptal se Usopp.
„Jo, kompletně v pořádku! Ale teď už pojďme dovnitř! Těším se. Jdeme najít
Stíňáka! …Jo a taky poklad.“
„Nedávej můj poklad až na druhé místo!“ Zaprotestovala Nami
Všem bylo jasné, že už ho v tom nepřemluví. Když si Luffy něco vymyslí, nikdo ho
už nepřesvědčí.
Prošli malým vchodem a ocitli se v prostorné chodbě. Na stěnách byly pochodně.
Sanji jednu vzal a zapálil.
„To je divné,“ prohlásil, „vypadá to, že ty pochodně jsou často používané. Někdo
tu asi přebývá.“
„Tady?“ Divil se Usopp. „Kdo by sakra chtěl bydlet tady?“
„Možná že někdo, kdo nechce, aby ho ostatní našli,“ přidala se do hovoru Robin.
„Jo, to bude ono!“ Zajásala Nami. „Určitě zde najdeme toho zloděje!“
Pokračovali dál, až nalezli hlavní jeskyni, obrovskou místnost osvětlovanou
pochodněmi. A po celém prostoru uvnitř byly různé nástroje, úchyty, provazy,
konstrukce. Vypadalo to jako v obrovské dílně pro stavitele.
„K-Kdo jste?“ Ozval se ustrašený hlas. Mladý chlapec se šroubovákem v ruce je
pozoroval. „Žádám vás, abyste ihned odešli! Tady nemáte co dělat!“ Pokračoval
v mluvení.
„Kdo to je?“ Zeptal se jakoby do vzduchu Sanji. Ani nečekal, že mu někdo odpoví.
Proto se zeptal přímo chlapce: „Kdo sakra jsi?“
„To vás nemusí zajímat!“ Zněla odpověď. „A co jste udělali s dědou? Kde je?“
„Dědou? On je tu ještě někdo jiný?“
„Nedělejte, jako že nic nevíte!“
„Hele,“ zeptala se tentokrát Robin, „nejsi ty ten kluk, co zmizel před pěti lety?“
„Eh?“ Chlapce otázka zaskočila. „J-Jak to víte?“
„Aha, takže to jsi ty?“ Nami mluvila potichu, ale zřetelně. „Takže ty sis jen tak
odešel, že?“ Lodní navigátorka se začala přibližovat k chlapci. „Ty jsi jen tak
odešel a nechal napospas svoje rodiče, nemám pravdu?!“ Facka přilétla
nečekaně. Chlapec o krok ustoupil. Nami ale povídala dál: „Jak můžeš být tak
sobecký? Víš, jaký o tebe měli strach? To ti to nepřijde k nim kruté?!“ Nami pořád
křičela. Pak toho nechala, chytila kluka za ruku a začala ho táhnout ke dveřím.
„Pojď, jdeme zpátky do města.“
„Počkej!“ Chlapec se konečně zpamatoval z té facky. „Dobře, půjdu, půjdu! Ale
nejprve musím najít dědu!“
„Když už jsme u toho,“ ozval se Usopp, „tak kde je tvůj děda?“
„Měl by být na cestě k jedné lodi, která přijela dneska v noci. Chce tam ukradnout
něco k práci.“
„Loď? Sakra, on je tam Zoro! Tohle může dopadnout blbě!“ Zděsil se Usopp.
Všichni se vydali zpátky k lodi v naději, že šermíř ušetřil život toho staříka. Cestou
se Robin zeptala chlapce, co byly ty věci v jeskyni.
„Ah, tohle.“ Začal chlapec. „To je kvůli ochraně. Znáte tu legendu o tom, že
jednou se skály zřítí? Je to pravda, ty skály jsou hrozně nestabilní. Tohle má
pomoci tomu, aby se zpevnili a nehrozilo takové nebezpečí. Ale bude trvat ještě
tak rok, že to bude zajištěné kompletně.“
Konečně dorazili k lodi.
„Hej, Zoro!“ Zvolal Usopp. „Jsi tam?“
„Jo…“ odpověděl znuděně šermíř. „To už jste tady? Našli jste zloděje?“
„O to teď nejde!“ Pokračoval Usopp. „Co jsi udělal s tím staříkem, co přišel
vykrást naši loď?“
„Eh? Jo, tenhle… Ten je támhle.“ A ukázal na svázaného muže u stěžně.
„Dědo,“ zvolal chlapec a přiběhl k němu. „Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?“
„A kdo je zas tohle?“ Ukazoval Zoro na chlapce rozvazující provazy, kterými byl
děda svázaný.
„To je na dlouhé vypravování,“ přerušil ho Usopp.
„Co se stalo? Našli jste ho?“ U lodi se shromáždila půlka města. Slyšeli, že se
něco děje, a tak byli zvědaví.
„Teri, není to tvůj syn?“ Zvolal jeden z obyvatel.
„Synku!“ Zvolala nadšeně Teri.
„Mami…“ překvapeně promluvil chlapec.
„Co se vůbec stalo?“ Pronesl otázku jeden z měšťanů. Všichni zmlkli, jako když
utne. Nikdo pořád netušil, co se vůbec stalo. Ani Slamáci. A všechny pohledy se
upíraly na starce, který spolu s chlapcem a posádkou vystoupil na břeh
k měšťanům. Stařec se chvíli zdráhal, ale pak promluvil: „Asi všichni znáte dvě
legendy o tomto ostrově. Jednu o skalách a druhou o tom muži. Obě jsou
pravdivé. Skály jsou nestabilní a hrozí, že se zhroutí. A ten muž… to… to jsem já.“
Skupinkou obyvatel projela vlna údivu.
„Ale proč?“ Zeptal se kdosi. „Proč jste o tom tajili a tajně kradli?“
„To protože,“ zněla odpověď, „protože minule, když jsem toto tvrdil, lidé mě
vyhnali. Ale já tenhle ostrov miluji! Nechci, aby zanikl! Proto jsem vše tajil.“
Do čela skupiny se probojoval starosta města.
„Myslím,“ začal svoji řeč, „že budu mluvit za všechny přítomné, když řeknu, že to,
co se vám stalo před 50 lety, nás mrzí. A rádi vás tentokrát budeme podporovat
pro dobro našeho ostrova i místních obyvatel.“
Propukl nadšený jásot, jak mezi měšťany, tak i v posádce pirátské lodi.
„Mohu se jen zeptat,“ přerušila nadšení Teri, „proč jste unesl mého syna?“
„On mě neunesl,“ začal chlapec obhajovat starce, „odešel jsem sám. Jednou jsem
ho přistihl, jak krade, a slíbil jsem mu, že jestli mi řekne, proč to dělá, nikomu to
neprozradím. A potom, co jsem uslyšel jeho příběh, chtěl jsem mu pomoct.
Promiň, mami, že jsem ti to neřekl.“
A tehdy už začala ta pravá oslava.
Slamáci vyjeli z ostrova další den ráno. Všichni se těšili na nový ostrov a na nové
dobrodružství. Luffy dostal několik porcí masa, které by normálnímu člověku
vystačilo tak na dva týdny. Jemu ovšem postačí jen na dva dny. Také byli rádi, že
to všechno dopadlo celkem dobře.
„Uááá,“ vykřikla zděšeně Nami.
„Co se děje, Nami?“ Zvolali všichni ostatní.
„Tohle snad není možné,“ bědovala lodní navigátorka.
„No tak, Nami, co se stalo?“ Ptal se Usopp.
Nami se zmohla jen na jednu větu: „Zapomněla jsem si vzít zpátky svůj poklad!“