Monitoring - Pražské jaro

Přehled zpráv 2.6.2015
Pražské jaro
Lidové noviny
Tři vrcholy festivalu ve třech dnech .........................................................................................................................2
2.6.2015
Lidové noviny stra.7 Kultura
Pražské jaro
Jindřich Bálek
Novinky.cz
Děti zpívaly dětem k svátku .......................................................................................................................................3
2.6.2015
Novinky.cz
Pražské jaro
Radmila Hrdinová
Harmonie
Standing ovation pro Muraye Perahiu ......................................................................................................................4
2.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Věroslav Němec
Dětské hlasy osvěžily Pražské jaro a připomněly tvorbu českých jubilantů .......................................................5
2.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Michaela Vostřelová
OperaPLUS
Óda na Beethovena v podání klavíristy Paula Lewise ............................................................................................5
2.6.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Libor Nováček
České noviny
Předposlední koncert Pražského jara byl ve znamení prvenství...........................................................................6
2.6.2015
České noviny
Pražské jaro
čtk
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
Pražské jaro
Lidové noviny
Tři vrcholy festivalu ve třech dnech
2.6.2015
Lidové noviny str. 7 Kultura
Pražské jaro
JINDŘICH BÁLEK
Další dvě hostující tělesa na Pražském jaru nabídla v minulém týdnu strhující zážitky: jak premiérově pozvaný
Orchestr Národní akademie sv. Cecílie, tak opakovaně hostující Budapešťský festivalový orchestr. A
pořadatelským úspěchem byl i recitál klavíristy Murrayho Perahii.
Orchestra dell’Accademia Nationale di Santa Cecilia hrála se svým šéfem Antoniem Pappanem nejprve Verdiho
Sílu osudu. A okamžitě byla znát zvláštní schopnost spojit preciznost a jakousi vnitřní vášeň. Ne vždycky italské
temperamentní hraní vede k dobrému orchestrálnímu zvuku. Nicméně dobré vedení několika generacemi skvělých
dirigentů zde zanechalo čitelnou stopu. Verdi měl svou osudovou naléhavost i přesně čitelnou stavbu a gradaci.
Někdo by mohl namítnout, že se to u italského skladatele číslo jedna dá čekat – ale něco podobného v ještě
koncentrovanější podobě nabídl orchestr v Sibeliovi. Koncert vrcholil právě jeho nejpopulárnější a nejvděčnější
Druhou symfonií podanou v krásném plném zvuku, který byl velmi emocionální a přitom v každém detailu
ukázněný. Všechny předchozí otázky festivalových návštěvníků, proč Italové přijeli hrát zrovna Sibelia, se ukázaly
jako liché.
Určitým programovým kontrastem bylo zařazení Variací na rokokové téma Petra Iljiče Čajkovského s
violoncellistou Janem Voglerem. Velmi dobré provedení bylo pozoruhodné hlavně v tom, jak bezpečně všichni cítili
styl, jemnost a opravdu rokokovou hravost. Tato skladba obvykle trpí přehnaně koncertantním či emocionálním
stylem hraní – a zde vyznělo všechno tak, jak bylo skladatelovým záměrem.
Určitou lekcí jemnosti byl i první závěrečný přídavek, Sibeliův nostalgický Valse triste. Srdečnou atmosféru
koncertu pak podtrhl druhý přídavek s populární melodií z Rossiniho Viléma Tella.
Orchestr jako pěvecký sbor Následující den festival hostil Budapešťský festivalový orchestr s jeho zakladatelem a
uměleckým lídrem Ivánem Fischerem. A slavnou sólistkou tu byla klavíristka Maria Joao Piresová. Subtilní
umělkyně, která odmítá jakoukoli přehnanou mediální prezentaci, provedla Mozartův raný Koncert Es dur tak
zářivým a čistým úhozem, že vyzněla každá jemná ozdoba. Všechno přitom znělo naprosto přirozeně a muzikálně.
Budapešťský festivalový orchestr je sám o sobě zvláštní zjev. Vznikl v 80. letech minulého století trochu na
zelené louce, a svou uměleckou přesvědčivostí rychle dohnal a předehnal opravdu mnohé tradičnější orchestry. A
teď opět! Mozartovu předehru ke Kouzelné flétně hráli v pomalém tempu a čistým světlým zvukem. A podobně
čistě a svobodně zněl jejich Brahms. Dramatické pasáže se střídaly s lyrickými jako by rozkročeny do velké
zvukové a emocionální šíře. Je pozoruhodné, jak hráči orchestru dovedou ze sebe dostat úplně všechno a jak i
autor, který mívá přízvisko akademický, emocionálně ožije.
Vtipný a neslýchaný byl přídavek po velkých ovacích. Orchestr se seskupil kolem dirigenta, všichni noty v
rukou, a zazpíval ještě jednu Brahmsovu sborovou skladbu. I jako amatérský pěvecký sbor zněl dobře, ale hlavně,
něco to vypovídá o atmosféře v tomto souboru, který jinak musí dost tvrdě bojovat o svou existenci.
Lekce klavírních dovedností Pro příznivce klavíru byl jednoznačnou volbou v programu Pražského jara Murray
Perahia. A jeho sobotní první pražský recitál je jednoznačným pořadatelským úspěchem. Jeho výkon ukázal to,
díky čemu je tak obdivován. Ale stejně tak může vyvolávat debaty. Perahia vládne čistým průzračným úhozem a
schopností čitelně a zajímavě vymodelovat každou frázi. Haydnova sonáta je tak v jeho podání okouzlující
zvukovou záležitostí. Vedle toho je to ale velice impulzivní hráč, kterému jako by se nechtělo hrát baroko a
klasicismus jen v klasickém řádu. Místo vedení hlavního tématu si rád hraje třeba jen s ozdobami a doprovodnými
figurami. VBachově Francouzské suitě tak velmi proměňoval tempo i vedení hlasů. A v Beethovenově Měsíční
sonátě zaujaly spíš brilantní detaily než celková koncepce.
Romantická zasněnost a citovost je tomuto pianistovi však spíše cizí – což ještě víc vyniklo po pauze, kde
se pustil do romantiků. Preludium, Chorál a Fuga Césara Francka tak vyšla více jako patetická reminiscence na
Bacha a závěrečné Scherzo č. 1 Fryderyka Chopina nemělo ve střední části jakoukoli jímavost. Zvolené rychlé
tempo bylo technicky i pro skvěle vybaveného pianistu na hraně. A Nokturno zařazené jako první přídavek dojem
jistého chladu jen posílilo. Za něj přidal ještě Schumannovo virtuózní Zmatené snění a pak znovu překvapivě
nepoetické Schubertovo Impromptus, ve kterém i technicky začaly docházet síly k čistotě a vyrovnanosti. Nebylo
pochyb, že jsme slyšeli světového klavíristu, ale celkový dojem zůstal, bouřlivému potlesku navzdory, poněkud
roztříštěn.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
2
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Obecní dům, 28. 5.
Budapest Festival Orchestra
Obecní dům, 29. 5.
Murray Perahia
Rudolfinum, 30. 5.
Foto popis| S uměním i vtipem. Iván Fischer, zakladatel a dirigent Budapešťského festivalového orchestru (na
archivním snímku).
Foto autor| FOTO MARCO BORGGREVE
O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor ČRo
Novinky.cz
Děti zpívaly dětem k svátku
2.6.2015
Novinky.cz
Pražské jaro
Radmila Hrdinová
Kühnův dětský sbor připravil v rámci programu 70. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro Koncert pro
rodiče s dětmi. Konal se na Mezinárodní den dětí 1. června v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Program
respektoval dětské publikum, kterého bylo v sále dost, jak délkou, tak i přístupností skladeb. Jednotícím prvkem
jejich výběru byl fakt, že všichni skladatelé jsou letošními jubilanty. Jakub Jan Ryba (1765 - 1815) dokonce
dvojnásobným. Sbor uvedl výběr z jeho dvanácti písní ze sbírky Dar pilné mládeži, která vyšla tiskem až po Rybově
smrti v roce 1829. Jsou to prosté kratinké písně, jejichž názvy - Čest, Šťastní žáci či Dítě veselé - svědčí o jejich
lehce naučném zaměření. Sbor je provedl s pochopením vůči jejich prostému půvabu. K Rybovým písničkám má
svou nekomplikovanou zpěvností blízko cyklus dětských písní Co to zvoní, co to cinká? druhého jubilanta,
skladatele Zdeňka Šestáka (1925). Třetím jubilantem první části večera byl Jiří Teml (1935) a jeho malá kantáta
Ptačí rozhlásek pro dětský sbor a osm nástrojů, těžící mimo jiné z nápodoby ptačích hlasů. Všechny tři skladby
sbor interpretoval s muzikalitou, intonační čistotou a příkladnou snahou o srozumitelnost textu. Prostor Kostela sv.
Šimona a Judy je ale svou akustikou zrádný, takže proporčnost zvuku klavíru v dokonalém doprovázečském umění
Daniela Wiesnera, případně komorního ansámblu, byla vůči dětskému sboru nevýhodná, projevilo se to zvláště při
jednotlivých sólech, kdy byly děti fyzicky i zvukově utopeny za klavírem. Po pauze pak v provedení Kühnova
dětského sboru zazněly dvě části z cyklu Český rok op. 24 skladatele Jana Hanuše (1915-2004), od jehož narození
letos v květnu uplynulo sto let. Hanušův cyklus má sbor v repertoáru od vzniku skladby v polovině 50. let, takže ho
zpívá již několikerá generace dětí. Na folklórní texty sebrané K. J. Erbenem, jež známe ze zhudebnění
Bohuslavem Martinů, Zdeňkem Lukášem a dalšími skladateli, složil Jan Hanuš krásnou lyrickou skladbu, na níž
vynikla sezpívanost, barevnost a zvuková vyrovnanost Kühnova dětského sboru, která je letitým dílem Jiřího
Chvály, jenž celý koncert dirigoval. Koncert ke Dni dětí byl milým příspěvkem do programu Pražského jara, který
potěšil děti i dospělé, včetně přídavku - sboru Přiletěly vlaštovičky ze Tří ženských sborů Bedřicha Smetany.
Z hlediska vysoké profesionální úrovně sboru lze vznést jen jednu otázku - opravdu musí děti zpívat všechny
skladby z not? I Rybovy prosté písničky?
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
3
Harmonie
Standing ovation pro Muraye Perahiu
2.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Věroslav Němec
Murray Perahia náleží už řadu let k naprosté pianistické špičce a jeho recitál (Dvořákova síň, 30. 5. 2015) patřil
k největším magnetům Pražského jara. Charismatický umělec zahájil své festivalové vystoupení
BachovouFrancouzskou suitou č. 6 E dur, BWV 817. Už v této první skladbě večera jsme mohli ocenit vše, čím
Perahia okouzluje téměř půlstoletí své posluchače: nádherně měkký a zpěvný tón (překrásně
„vyzpívaná“ Sarabanda), výbornou prstovou techniku (brilantní Courante a Gigue), nesmírně bohatou barevnou
paletu a oduševnělý přednes. Bachova Francouzská suita byla skutečným pohlazením po duši, stejně jako
následující HaydnovaSonáta As dur, Hob. XVI:46, v jejíchž krajních větách si mohlo publikum vychutnat Perahiův
perlivý úhoz a ve volné větě pak klavíristovu měkkou a bezkonkurenčně zpěvnou kantilénu. Haydnovy Variace
f moll, Hob. XVII:6,uvedené jako třetí číslo programu, jsou dílem nepoměrně závažnějším než skladatelova
rokokově bezstarostná Sonáta As dur. Svou melancholickou atmosférou evokují velmi intenzívně Chopina –
autora, který je Perahiovi obzvláště blízký. Nepřekvapilo proto, že skladba vyzněla v jeho podání mnohem
romantičtěji, než bývá zvykem. První polovinu recitálu uzavřel umělec slavnou Beethovenovou Sonátou cis moll,
op. 27/2 „Měsíční svit“. Její zařazení za Haydnovy Variace f moll nebylo jistě náhodné. Obě díla se totiž odvíjejí
z naprosto stejného motivu, jehož výrazným znakem je tečkovaný rytmus na opakovaném tónu. Pokud už
v předešlých skladbách budil Perahia úžas svými nenapodobitelnými úhozovými nuancemi, pak v Beethovenovi se
jeho kouzla s úhozem ještě stupňovala – doprovodné trioly v první větě zněly, jako by pianista hladil temný hebký
samet, a druhou větu hrál s takovou lehkostí a půvabem a tak působivě a citlivě, že z ní doslova dýchala pohoda.
Ale aby toho hlazení po duši nebylo přespříliš, vrhl se klavírista do finální věty s opravdovým beethovenovským
zápalem, hrál ji v neuvěřitelném tempu a s báječným tahem, který dokázal stupňovat až k posledním akordům
cody. Po přestávce nabídl posluchačům nejprve Preludium, chorál a fugu, FWV 21 C. Francka. Přistoupil k této
skladbě značně osobitě: pojal ji ne jako bachovský monument (jak se většinou hrává), ale velmi dramaticky – jako
velkolepou romantickou symfonickou báseň nabitou emocemi, s velkými a efektními dynamickými kontrasty,
s bohatě profilovanou agogikou a s nedostižnými „orchestrálními“ barvami. Perahiova práce s časem byla v tomto
díle fascinující – napětí před nástupem tématu fugy gradoval pianista málem až k nevydýchání. Provedení tohoto
díla bylo zážitkem, na který se nezapomíná. Neméně úžasné bylo však i závěrečné číslo večera,
Chopinovo Scherzo č. 1 h moll, op. 20. Perahia hrál krajní části v neuvěřitelném tempu a s takřka démonickými
zvukovými efekty, zatímco „tříbarevná“ střední část s měkkou hlavní melodií, doprovázenou cinkáním zvonečků a
hebce kladenými basy zněla jako hudba z nebe. Po strhujícím závěru Scherza povstali posluchači bez nejmenšího
zaváhání ke standing ovation a umělec přidal tři romantické skladby: Chopinovo Nokturno F dur,
op. 15/1, SchumannovyTraumes Wirren z Phantasiestücke, op. 12 a Schubertovo Impromptu Es dur, op. 90/2 (D
899). Jejich provedení bylo jedinečné. Murray Perahia pražské publikum opravdu nadchl a jeho recitál se
bezpochyby zařadil k vrcholům letošního Pražského jara.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
4
Harmonie
Dětské hlasy osvěžily Pražské jaro a připomněly tvorbu českých jubilantů
2.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Michaela Vostřelová
Dramaturgie Pražského jara našla chvályhodně prostor pro nejmenší – posluchače i interprety. Na mezinárodní
den dětí 1. 6. zaplnily prostory kostela sv. Šimona a Judy rodiny s dětmi, kočárky, leporely, nerozbitnými lahvemi a
lízátky, aby si v neformální atmosféře vyslechly koncert Kühnova dětského sboruvedeného sbormistrem Jiřím
Chválou. Interpretační jistota Kühňat je obdivuhodná. Dovoluje jim zpívat písně Jana Jakuba Ryby (Dar pilné
mládeži) se vší prostotou a lehkostí, skladbičkám Zdeňka Šestáka (Co to zvoní, co to cinká?) dávají švih a jiskru,
nad kterou ale vždycky plyne jasný a volný tón díky pedagogickému umění Jiřího Chvály. Páteř koncertu tvořila díla
autorů slavících v letošním roce jubileum, a tak po Šestákovi (1925) zazněla martinůovsky průzračná a vtipná
kantáta pro dětská sóla, sbor a osm nástrojů Ptačí rozhlásekJiřího Temla (1935), dílko, kterému Kühňata dodala
dramatičnost, hravost i lyriku. Ptačí zvukomalbu obstaralo Bennewitzovo kvarteto spolu s Oto
Reiprichem (flétna), Janou Lahodnou (klarinet) a Šimonem Veselým (bicí), a zasloužilo se o jeden z momentů
totálního ticha. Závěr koncertu patřil výběru ze svityČeský rok pro dětský sbor a klavír Jana Hanuše (1915 - 2004),
interpretačně i technicky nejnáročnější skladbě, kterou má Kühnův dětský sbor v repertoáru už od roku 1953. Živé
umění bylo ten večer opravdu živé. Odcházela jsem s písní na rtech a s bonbónem přilepeným na levé botě.
OperaPLUS
Óda na Beethovena v podání klavíristy Paula Lewise
2.6.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Libor Nováček
Kdyby v pondělním Rudolfinu při recitálu anglického klavíristy Paula Lewise vedle mne seděl Ludwig van
Beethoven, jistě by se tak jako já vznášel v astrálu a pěl „Ódu na interpreta“. Skladatelovy poslední tři Sonáty op.
109, 110 a 111 se pohybovaly někde mezi nebem, zemí a nekonečnem. Provést poslední klavírní díla je obrovskou
výzvou, prováděl je nejen Lewisův učitel Alfred Brendel, ale již v letech 1830-1840 Franz Liszt. V opusu 109
zaznívají reminiscence na Haydnovy sonáty umocněné v Prestissimu druhé věty kontrapunktickou prací a použitím
barokních forem fugy a fugata v sarabandově laděných šesti variacích – Andante molto cantabile ed espressivos
označením Gesangvoll, mit innigster Empfindung. V předposlední sonátě op. 110 leží na bedrech interpreta úkol,
jak vyjádřit hudbou Beethovenovu modlitbu a sílu víry. Opus 111 byl umělcem nabídnut v úchvatném inspirativním
provedení, které v minulosti ovlivnilo velikány hudby a jejich kompozice – Chopina ve své 2. sonátě a Revoluční
etudě, nebo Prokofjeva ve struktuře své 2. symfonie. Paul Lewis má obrovské schopnosti a inteligenci k udržení
posluchačova vnímání tak složitých skladeb a je si jist svou vizí. Umí naprogramovat každou z nich a učinil z nich
přímo manifest uměleckých hodnot. Jeho pozdní Beethoven má speciální mystiku, která se ne každému podaří
vyjádřit. Využívá zvuku moderního nástroje s použitím střízlivé pedalizace, upřednostňuje artikulaci a zejména
rytmus. Má naprosto, až požitkářsky, pod kontrolou rozsah dynamiky a posluchači nabízí edukativní a srozumitelný
výklad. Rozbor prostředků, jakých k předvedené dokonalosti tento umělec použil, by jistě vystačilo na dlouhou
doktorandskou práci. Naskýtá se řada otázek. Jakým způsobem lze vycizelovat trylky, arpeggia, tremola, ostinátní
figury, pravdelné septoly, atd, atd? Jak udržet koncentraci, psychické i fyzické síly při častém uvádění těchto
mohutných děl? Jak používat pedál ve finální Fuze v op. 110? Jak ve třetí variaci závěrečné věty z op. 111 docílit
téměř nápadnou podobnost k veselému boogie-woogie nebo ragtimu. Jak lze dosáhnout takové dokonalosti?
Odpověď je zřejmě skrytá v dobách studií na Guildhall School of Music & Drama s Joan Havill (u které studovala i
Sa Chen) a Alfredem Brendelem. Včerejší koncert byl výstupem na Everest a ukázkou klavírní interpretace
jednadvacátého století. Opětovně však rudolfinský nástroj nebyl dobře připraven a zřejmě vyžaduje zákrok
odborníka firmy Steinway co se týče strun a kladívek v diskantu a také lepší nadění. Poslouchat rozladěný nástroj
již od začátku koncertu je neúnosné.
Hodnocení autora glosy: 100%
Pražské jaro 2015
Nokturno III
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
5
Paul Lewis (klavír)
1. června 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven:
- Klavírní sonáta č. 30 E dur, op. 109
- Klavírní sonáta č. 31 As dur, op. 110
– Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111
přídavek:
Franz Schubert: Allegretto in c moll D 915
České noviny
Předposlední koncert Pražského jara byl ve znamení prvenství
2.6.2015
čtk
České noviny
Pražské jaro
Praha - Předposlední koncert festivalu Pražské jaro patřil Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru.
Pod taktovkou ruského šéfdirigenta Vasilije Petrenka zahrál středoevropskou a ostrovní novodobou hudbu. Dnešní
večer v zaplněné Smetanově síni Obecního domu měl hned několik prvenství. Poprvé na evropském kontinentě
zaznělo Deset raných písních od Albana Berga. S úspěchem je přednesla švédská sopranistka Lisa Larssonová,
pro niž bylo vystoupení českou premiérou. Sedmdesátý ročník největší tuzemské přehlídky klasické hudby začal
12. května a skončí tuto středu. Závěrečný koncert bude patřit stejnému orchestru. Posluchači si úvodem vyslechli
suitu z Janáčkovy opery Z mrtvého domu a ve druhé části večera zaznělo základní symfonické dílo britské hudby
minulého století - První symfonie od Edwarda Elgara. Na závěr po dlouhém potlesku přidal orchestr Fibichův
Poem. Liverpoolští filharmonici se mohou těšit jednomu českému prvenství, v roce 1993 zahajovali Pražské jaro
jako historicky první zahraniční orchestr. Bylo to v době, kdy jim šéfoval uznávaný český dirigent Libor Pešek (1987
- 1997). Odstartovali tak na festivalu éru zahraničních orchestrů, jež se čas od času ujmou provedení Smetanovy
Mé vlasti, tak jako letos Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Podle Petrenka je Peškův
odkaz v orchestru znát dodnes. "Umí hrát českou hudbu a Praha je jim (hráčům) velice blízká. České muzice
rozumějí. Já možná k tomu přidávám slovanskou notu," řekl dopoledne novinářům osmatřicetiletý Petrenko.
Orchestr považuje za poctu, že si ho pořadatelé Pražského jara pro zakončení festivalu vybrali. Pro Petrenka
osobně patří Praha vedle rodného Petrohradu a Paříže k nejoblíbenějším městům. Koncert drží ještě další
prvenství. Bergovy písně byly inspirovány skladatelovým vztahem s jeho budoucí ženou Helenou. Sedm písní bylo
už vydáno v roce 1928. Další tři písně upravil v posledních letech muzikolog Chris Gordon, ty Berg ovšem spojoval
se vztahem s jinou ženou z Prahy. Dnes všech deset souhrnně poprvé zaznělo na evropském kontinentě. Rovněž
Janáčkovu svitu orchestr zahrál prvně před publikem.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
6