Informační Rozhled o výstavách jaro 2012 (PDF dokument)

Transkript

Informační Rozhled o výstavách jaro 2012 (PDF dokument)
D
Galerie
Katakomby
E
HL
Z
RO
Informace o výstavách v první polovině roku 2012
SLOUPEK
A je to tu. Očekávanou vlnu zdražování provází vlna škrtů v oblasti kulturní
i sociální. Léty opakovaná ekonomistická
mantra o tom, že co je dobré, to se udrží, a
to ostatní (rozuměj špatné) se má nechat
přirozeně dožít a odumřít, má trhliny zvící velikosti norských fjordů. Z médií se
stále častěji dozvídáme, kolik desítek či
stovek miliónů či dokonce miliard se ročně ztrácí (rozuměj vyvádí, odklání, tuneluje, prostě rozkrade) z odvodů daňových
poplatníků, korupčníci nejsou vyšetřováni nebo je jejich vyšetřování zastaveno
anebo, když už je někdo dokonce odsouzen, tak se statutem milosti odstraňuje
tato „nespravedlnost“. Naopak mnohem
jednodušší a výrazně transparentnější je
poslat do vězení výtvarníka za výtvarnou
akci – byť škodu způsobenou zaplatil
– aby si zapamatoval, že úřady tu nejsou
pro srandu či odsoudit nevýtvarníka za
výtvarný protest (počmárané plakáty
politiků). Toto už jsou opravdu a bez přehánění případy srovnatelné s podobnými
z éry komunistických tlučhubů. I tehdy
kulturní nedouci odsuzovali protestující
a tvořivé. A je to tu.
Číslo 2, vyšlo 14. března 2012, neprodejné
Výstavy v Centru experimentálního divadla, příspěvkové organizaci, se pořádají v rámci Projektu CED.
Informační rozhled vydává CED, p. o.‚ Zelný trh 9,
Brno. V době pořádání výstav je galerie otevřena
denně od 9 do 18 hod.; www.galerie-katakomby.cz
Kontakt: [email protected], tel. 542 123 428
Činnost CED se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Statutární město Brno
finančně podporuje Centrum experimentálního
B R
N
O
divadla, příspěvkovou organizaci.
Výstava „KATAKOMBIZACE“
začíná dnes 14. března 2012
v 18 hodin.
Katakombizace je název pro
společný výstavní projekt čtyř
autorů, kteří se sešli „náhodně“
a nalezli ochotu a jistá pojítka
mezi svou prací. Prezentují
sice ryze své cykly a témata,
přesto vybrali práce s ohledem na nepatrné, až intuitivní
setkání všech. Každý se zde prezentuje aktuální tvorbou. Eva Spěváčková a Nicol Taubinger obrazy, Natalie Perkof objekty a Iwan Seiko performancí.
Název výstavy se odvíjí od samotného netradičního výstavního prostoru. Umění všech autorů bude
pohřbeno a nabídnuto v jiném, negalerijním prostoru a naprosto odlišné, determinující atmosféře.
Autoři se ztotožňují s pocitem, že umění je v určitém smyslu pohřbené pod jinými prožitky typu
konzumace apod. Katakombizací je tento pocit dohnán do viditelného extrému. Umění se revitalizuje
osobním rituálem a nabízí se autorům jako prostředek k nabourání osobních stereotypů, jako něco
(pokračování na zadní straně)
živého diskurzivního. Jánuš Kubíček
Kalendář věčné
radosti
Příští rok tomu bude již dvacet let, co Jánuš Kubíček zemřel, ale výstav během této
doby měl již bezpočet. Jednak je to díky
neutuchající aktivitě jeho syna Adama, který o celé dílo pečuje, sepisuje, vydává knihy
o tvorbě i o teoretických úvahách, a také hlavně díky nezpochybnitelné kvalitě děl Jánuše
Kubíčka. Tato výstava navazovala na větší
v galerii Aspekt, kde byla Kubíčkova tvorba
koláží představena vcelku. V galerii Katakomby byly vystavené koláže doplněny teoretickými texty.
„Kubíček se koláži věnoval v letech 1948
a 1949, znovu pak po třech desetiletích, v letech
1976 až 1978 a ještě v roce 1983. Dříve bylo
opakovaně napsáno, že v obou politicky a společensky vypjatých obdobích byl Kubíček přive-
Brian Tjepkema
Theater obscura
Kanadský výtvarník, performer, spisovatel
a čaroděj Brian Tjepkema (na snímku v klobouku), který v roce 2009 rozvířil hladinu jinak
poklidného výtvarného dění ve statutárním
den ke koláži jako k náhradnímu výtvarnému městě Brně a na přilehlé Moravě, opět vystavo
(pokračování na str. 3) val v galerii Katakomby. (pokračování na str. 3)
Jiří Lopour na zahájení své výstavy
Jiří Lopour
Na co sáhnu,
to jsem
„Absolutně nejlepším objevem byl princip nesmrtelnosti, vyjádřený suchou větou: NA CO SÁHNU, TO JSEM,“ pronesl Jiří Lopour při zahajování výstavy svých prací v galerii Katakomby
v úterý 11. října 2011. Na vernisáži poté zahrál
a zazpíval několik svých písní Olda Klíma.
(pokračování na zadní straně)
Judith Tucker On the Beach at Bornholm
/ Na pláži Bornholmu
Lidské vědomí a jeho dominantní část –
paměť – je pozoruhodně nestabilní a nespojité, neboť vlastně jde jenom o pověstnou
špičku ledovce, jehož větší díl je ponořen
do hlubin anebo spíše připomíná i vrcholek
velehory, beznadějně směřující do nedosažitelných a nekonečných vesmírných prostor. Historie lidské evoluce i životní příběh
každého jednotlivce je jen nepatrnou výsečí
a uzlem v tkáni univerzálního nadvědomí.
Francouzský sociolog Maurice Halbwachs,
žák Bergsonův a Durkheimův, jenž zahynul
v pekle nacistického koncentračního tábora Buchenwald, formuloval výklad paměti
jako společenského fenoménu. Paměť je
součástí naší socializace v širším smyslu.
Halbwachs zavedl i pojem sociálních rámců
(fr. cadres sociaux), jenž byl posléze uveden do souvislosti s tzv. referenčními rámci
a komunikativními procesy, jejichž prostřednictvím si vyměňujeme a sdílíme komplexy
informací. (...)
(pokračování na str. 2)
2
ROZHLED Galerie Katakomby
Judith Tucker On the Beach at Bornholm / Na pláži Bornholmu
(pokračování ze str. 1)
Judith Tucker je malířkou a docentkou na Škole designu University of Leeds (GB). Současně se podílí na koordinaci sociálního projektu
„čtvercová země“ LAND2D: výzkumné sítě
umělců spojených s vyšším vzděláváním, kteří
se zabývají radikálními přístupy ke krajině se
zvláštním zaměřením na paměť, místo, identitu a mapování spektrálních transdisciplinárních
stop. Projekt zahrnuje síť tvořenou mezinárodní skupinou vědců, lékařů, vůdčích osobností
komunit a umělců, pracujících s traumatizovanými společenstvími ve vztahu ke sporným
oblastem v různých environmentálních kontextech. Zmíněná síť společenství takto šířeji
pojatého měla původně národní charakter, ale
postupně se rozšířila i mimo britská vysokoškolská pracoviště do Spojených států, kde navázala spolupráci například
se skupinou Space & Place (Prostor
a místo) na University of Minnesota.
V současnosti pak usiluje o navázání
podobných vztahů s podobně zainteresovanými jednotlivci a skupinami
z uměleckých a akademických kruhů na
evropském kontinentu.
Judy Tucker se tudíž zaměřila na propojování sociálně pojaté historie, osobní
paměti a oblasti krajiny, přičemž zkoumá
jejich vztah médii kresby, malby a texty.
Zaměřením výzkumu je zjistit, jak malování
a „paměť krajiny i místa“ se vzájemně propojují, jak jedno může být rozhraním druhého,
a jaké možnosti jsou obsaženy v prostoru,
který je vytvořen na tomto rozhraní.
Obrazy trvají v paměťové vizuální fixaci v meziprostorové tkáni mezi minulostí
a současností. Tuckerové současný výzkumný projekt spektrálních vizí na pláži Bornholmu rozvíjí témata uvedená výše: za osobní
reprezentací krajiny nalézt vztahy blízké
k pojmům spektrální stopy Karen Tillové
a pracovat ve smyslu „hlubinného mapování“
Iaina Biggse. Klíčovým myšlenkovým zdrojem pak jsou úvahy Marianny Hirsche o takzvané „postmemory“. (...)
V cyklu prací, které Judy Tucker představuje na výstavě v galerii Katakomby, si proto
musíme uvědomit naléhavost tohoto sdělení,
jež popisuje v interpretačním textu. Inspirací
jí byla nenápadná fotografie, kterou si kdysi
v rodinném albu odnesla do útočiště ve Velké
Británii její židovská babička z Berlína, když
prchala z nacistické Třetí říše, aby zachránila
holý život. Fotografie z výletu s několika mla-
dými berlínskými přáteli na dánském ostrově
Bornholm v Baltském moři je datována vročením 1928.
Judy se sem po více nežli půl století vrátila,
aby našla místo, kde zmíněná fotografie byla
pořízena, snad jejím dědečkem nebo strýčkem. Inspirována starou fotografií putovala
ostrovem, tehdy i dnes atraktivním místem
turismu a rekreací, mezitím za nacistů vojenskou základnou s masivními obludnými betonovými bunkry. Pořizovala tu série kreseb,
které se staly studiemi k následujícímu cyklu
maleb. Zdejší ruiny Třetí říše se staly tématy
její práce, působícími „souběžně jako záhadná
mezihra rekreačních domů daleko od domova a jako to, co Edward Casey mohl nazvat
potlačeným a nerozřešeným zbytkem paměti
místa“, – jak napsala.
(...) Fenomén utajení a skrytosti jemně a naléhavě opisuje Judy opět v interpretačním textu:
„Putuji pěšky – kreslím, maluji a fotografuji
na Bornholmu už týden. Dnes jsem se rozhodla dát si pauzu a připojila se ke skupině
návštěvníků zářivě bělostného Bornholm Art
Museum. Poslušně jsem procházela kolem
vystavených uměleckých děl až mne upoutala a zastavila dvě z nich. Klidný výhled na
skaliska u Helligdomsklipperne, olejomalba
z poloviny 19. století. Mé oči nejprve upou-
talo zobrazení světle růžových a světle okrových zřícenin vzdáleného hradu, jehož barvy
byly zdůrazněny doplňkem modrofialové
pochmurně zatažené oblohy. Tyto ruiny byly
rámovány párem velkých, tmavých stromů,
jakoby vyrůstajících ze středu země. Malované reprezentace starých, pokroucených
dubů měly sytě zelené listy ve většině částí,
ale umělec se rozhodl sem zařadit i některé
mrtvé, holé větve. Dvě z těch holých zkroucených větví se zdály gestikulovat směrem
k ruinám. Možná, že pamatovaly své mládí
– stromků, kdy hrad byl aktivní, a snad zažily,
i krvavé bitvy, jež tam probíhaly v dávných
dobách. Ve středu kompozice stála skupina
dobře oblečených lidí v cylindrech, které ze
skalnatého popředí pozoroval muž, oblečený
jako dělník. Na druhé, kontrastní práci byl
znázorněn diptych, složený ze dvou černobí-
lých fotografií, zarámovaných nad sebou. Ve
spodní image osamělé, tmavé ženy stojící ve
větru a upírající zrak do dáli na moře, její stylová pláštěnka obemknula pevně pas. Je větrno a její krátké, pečlivě ostříhané vlasy jsou
rozevláty. Obraz je oříznut, tam kde se lámou
vlny o písek. Není vidět žádné nebe ani horizont. Na rozdíl od spodního – výše položený
obrázek obsahuje pouze oblohu, velké mraky,
snad kumuly s paprskem světla zachyceným
na jednom z nich – a v pravém dolním rohu
vlaje malý hákový kříž na stožáru.“
Ano, tajemství je ukryto v onom nepatrném symbolickém vlání praporu kdesi
v mimo horizont dnešního dění, nesoucího v historickém konstruktu sociální
reality „mezidění“, – v krvavě rudém
poli, antisemitskými nacisty nepochopený, uhrančivý apotropaický symbol
Hlavy Medusy z řecké mytologie, dávný
hinduistický mandalový kříž inkarnačních věčných návratů. Peklo holocaustu
a druhé světové války se událo na této
zemi a v našich krajinách, nikoliv v mýtech
či vizích Danteho, a je nepředstavitelné ve
svých hrůzách a nočních můrách, přestože se
pokoušíme o jeho rekonstrukce v kolektivní
paměti prostřednictvím zveřejňování drastických dokumentárních fotografií, hraných
hollywoodských filmů či prostřednictvím
literární románové fikce anebo odborných
historických, politologických, sociálně-ekonomických či psychologických studií.
Tajemství je nenápadné, skryté a zašifrované
poselství, které stále ještě nebylo objeveno,
popsáno a odhaleno, aby se již nikdy nemohlo
vrátit v jiné podobě do sociálního konstruktu
reality budoucnosti, protože se stane trvalou
a varovnou součástí individuálního i kolektivního vědomí lidského živočišného druhu
a vystoupí tak z hlubin temnot – na světlo...
Jiří Havlíček – slovo k zahájení
výstavy (kráceno)
Judith Tucker u fota své babičky z roku 1928
Jiří Havlíček zahajuje výstavu
Pohled do instalace
Studijní kresba pevnostních opevnění
ROZHLED Galerie Katakomby
Jánuš Kubíček Kalendář věčné radosti
Brian Tjepkema
Theater obscura
3
(pokračování ze str. 1)
Tjepkemovy výstavy v České republice nabývají
na počtu. Po výše zmiňované výstavě uskutečnil
další v roce 2010 v kavárně Trojka a v listopadu
2011 opět v galerii Katakomby. V prosinci téhož
roku se další výstava uskutečnila v prostorách
divadla Reduta. Další pokračování jeho projektu
„Theater obscura“ bude v červnu 2012 v Praze
v prostorách Novoměstské radnice. K brněnské výstavě v galerii Katakomby bylo vytištěno
zvláštní vydání Rozhledu GK a vystoupila zde
kyjovská kapela Narajama vedená Milanem
„Lovcem“ Bílkovským. V průběhu měsíce listopadu se v souvislosti s výstavou také uskutečnily dva koncerty spřízněných kapel.
Na výstavě Theater obcura byl také prezentován Tjepkemův manifestační text Nedohry.
! Nedohra je multimediální umělecké dílo, které
Jan Dočekal zahajuje výstavu: Jánuš Kubíček – Kalendář věčné radosti.
(pokračování ze str. 1)
médiu, že „doba mu vyrazila štětec z ruky“.
Má-li toto mínění stvrzení v Kubíčkových
textech a poznámkách, nenašel jsem je.
Mohu se tedy mýlit, ale spíše si myslím, že
jde o hyperbolu. Koncem 40. let i po půlce
70. let minulého století, v době, kdy vznikly
ony dnes katalogizované dvě stovky koláží,
současně maloval. (...)
Autorovou obrazotvorností sestavené
koláže jsou imaginací v aproximativních
světech. V nových obrazových souvislostech jsou někdy sdělné bezprostředně,
nesou prvek humoru, ba ironie (narážky na
povrchnost mondénních dam). Jindy jsou
v překvapivé obrazové syntéze symbolem
nebo parabolou, k jejíž čitelnosti poslouží
až název díla. Divákovi se dostává hojnosti
nových překvapivých vizuálních a myšlenkových perspektiv. Vše vystupuje ze
samotného principu koláže, z podivuhodných souvislostí tvořivé hry,
z nepředvídatelnosti, ze surrealistické koncepce posouvání počitků
a percepcí. Obsáhlým souborem
koláží Jánuš Kubíček obhájil,
zejména sám před sebou, koláž jako
specifický výtvarný druh.
Kubíček si zapsal: Nemyslet
v jakési povídce, kterou výtvarné
umění ilustruje, ale myslet od začátku ve výtvarných prostředcích majících působnost díla zprostředkovat
zrakem. (Vizuální myšlení – myšlení v relaci zraku.) To je samozřejmě
v přímém rozporu se vším, co je
principem koláže, i koláže Kubíčkovy. Však je doložitelné, že Kubíček se
ke svým kolážím nikdy nevyjádřil. V knize Jánuš Kubíček, Dramatický meziprostor, Fotep, Brno 2004, sestavené Adamem
Kubíčkem z umělcových poznámek a názorů, není o koláži jediné zmínky. A navíc:
koláž je ze své povahy z valné míry založena
na náhodě. Kubíček ovšem o náhodě soudil mj., že: „Náhodnosti v obraze informují
o nedostatcích původce a za těchto okolností
nemohou existovat – nejsou náhodné, mají
jasnou příčinu.“ (Dramatický meziprostor,
část C, Působení výtvarného díla). Tyto protiklady rozhodně nejsou popřením Kubíčkových myšlenek a závěrů. Naopak, rozvíjejí
je, zřetelně hovoří o tom, že umělec je bytostí, jež vydává svědectví o sobě a vnímaném
světě v dimenzích stálého neklidu.
U jediné Kubíčkovy koláže se dopustím,
s vědomím rizika možného omylu, subjektivní interpretace. Má oporu jen v mých
emocích. Jde o koláž s titulem V ateliéru,
vzniklou v roce 1983, tedy v posledním
ze tří období, kdy se koláži věnoval. Je tu
v úplném světle ukázána faktická situace
tvůrcovy ironie. Když náhle jde o ateliér,
tedy, řečeno literárně, o autentický prostor pro zrod umění (použitá podkladová fotografie obsahující sedící postavu
Kubíčkovu byla pořízena za jiným účelem v umělcově brněnském ateliéru),
nelze se ubránit pocitu, že ona koláž je
nostalgickou sumarizovanou výpovědí
s akcentováním čiré krásy ženského aktu.
Ovšem i zde platí, že v Kubíčkových
kolážích je obyčejně přítomna jistá potutelnost. Zleva vstupuje do
děje neurčitý třetí akt, snad třetí
grácie. Ve výraznější účasti jí
ale překáží roura od kamen. Jestli
jsme se při pohledu na první a druhý akt v prostoru ateliéru mohli
domnívat, že ony jsou ve scéně
stěžejním zdrojem energie,
jsme náhle vráceni do reality: úhrn lyrické poezie má v tomto smyslu menší význam
než obyčejná kamna. Smyslu pro humor
a nadsázku Jánuš Kubíček užíval s jemností
a s mimořádnou noblesou,“ řekl mimo jiné
na zahájení výstavy 2. února 2012 v galerii
Katakomby Jan Dočekal.
zahrnuje práci mnoha jedinců. Nedohra se nejlépe dá definovat jako zážitek a ačkoli při tom vzniknou mnohé dokumenty a umělecké objekty, je to
cosi obsažené v paměti účastníků. Stejně jako
fotky pomůžou lépe si vybavit výlet, Nedohra je
zvěčněna skrze své dokumenty a umělecká díla.
Parametry Nedohry definuje umělec a umělecká
díla se rozeznávají z dokumentů jejich zahrnutím
do výstavy Nedohry.
! Nedohry často fungují jako výlety a vskutku
často cestování zahrnují. Nedohra může často trvat
mnoho let a využívat dlouhých pauz mezi „scénami“. Nedohry můžou začít pod pláštíkem tajemna
a bez ohlášení a často probíhají bez vědomí
účastníka. Pro nejlepší průběh nedohry je dobré,
aby byl účastník v nevědomí celkového záměru
projektu. Nedohry také můžou probíhat současně
a překrývat se jedna s druhou.
! Při vytváření a aplikaci Nedoher je třeba mnoha prostředků. Mezi nimi: fotoaparáty, televizory,
auta, megafony, krasohledy, knihy, počítače, plachetnice, letadla, slovníky cizích jazyků, diktafony,
větrné mlýny, prostěradla, vesmírné lodě, pinball,
gramofony, gumová kuřata, vlaky, lávové lampy,
přenosné kazeťáky, jízdní kola, kytary, tužky, horské dráhy, kladiva, tiskařské lisy, deštníky a brýle.
Více z Nedoher můžete zhlédnout na:
http://katakomby.czweb.org/doc/rozhled_zv01Tjepkema.pdf
Kateřina Utěšená
HRA barev
Od 12. 9. do 4. 10.
2011 vystavovala
v galerii Katakomby absolventka
FAVU VUT ateliéru
Martina Mainera
Kateřina Utěšená.
Představila zde své
malby z poslední
doby. Na vernisáži
zahrála kapela
DEEP KOŠ.
ROZHLED Galerie Katakomby
vydává Centrum experimentálního divadla, p. o.;
ředitel Petr Oslzlý; manažer Projektu CED: Ondřej Navrátil, editor: Josef Bubeník, foto: Archiv
CED, tisk: Protisk s.r.o., Slavkov; CED © 2012
ambivalentní svět podle Lopoura
DVOJHVĚZDA
SUŠENKY
CHCU ŠENKY
ANEBO ŠEKY
BUDU
TU VĚKY
SUŠENKY
CHCU ŠNEKY
ANEBO SMĚNKY
NA SNĚNÍ RTĚNKY
1
KATAKOMBIZACE
2
3
14/3 — 12/4 2012
Galerie Katakomby
IWAN SEIKO — performance
NICOL TAUBINGER — malba (1)
NATALIE PERKOF — objekty (2)
EVA SPĚVÁČKOVÁ — malba (3)
Eva Spěváčková na výstavě prezentuje cyklus „Z pěny zrozená“, interpretující
téma Zrození Venuše. Dotýká se jak tématu zrození jako nového vzniku, tak tématu
umělé nadpozemské krásy, pro kterou volí plastickou panenku. Tímto přehodnocuje
klasické zobrazení a kánon Venuše a otvírá se novým souvislostem. Tato nadsázka
Spěváčkové otevřela pole pro experiment a hravost, prostředkem pro zobrazení
pěny se stává saponát a bublifuk, případně krouživé abstrahované útvary jakéhosi
postupného vybublávání či tvoření. Tato druhá malovaná poloha není tolik doslovná,
spíše intuitivně formovaná. Evokuje tvoření či formování ve smyslu kupkovském
(buňky, atomy), Venuše do těchto forem vsazené mohou působit jako embrya,
vměstnaná do uzavřeného prostoru, v němž činorodě fungují.
Oba přístupy lze chápat jako interpretace, jedna doslovná, druhá abstraktnější.
V rámci bublavého cyklu akcentuje autorka v názvech souvislost s bublinami
J. G. Dokoupila. Bubliny v tomto případě jsou ale významotvorným prvkem pro
venušovský cyklus.
Nicole Taubinger se představuje cyklem „Pandořin kout“.
Taubinger je malířka silně pocitová, citlivá, vyhýbá se složitým rozumovým
konceptům. Ve své tvorbě se opírá o ryze intuitivní proces a momentální
malířské inspirace. Vzdáleně může připomínat automatické malby, či snad český
artificialismus. Barevnou kompozici Pandořina koutu zahajuje černým trojúhelníkem,
symbolizujícím snad podvědomí, z něhož se promalovává a noří do volného tvůrčího
procesu. Malbu nechává plynout.
„U mne černý trojúhelník, kterým vždy začínám obrazy „Pandořin kout“, symbolizuje
černou díru, kterou neseme v sobě. To je díra, kde není nic vidět, kde se nemluví
a nic neslyší. Já do té díry jdu (jako kdybych do ní něčím píchla) a nechávám se vést
intuicí a co z ní vykrystalizuje. Je to cesta nejistotou, skrze transformace emocí.“
Natalie Perkof instalovala do prostoru objekty, sochy s názvem „3D paintings“.
Cyklus nazvaný „3D paintings“ již podle názvu naznačuje, co autorka sleduje.
Trojrozměrné geometrické objekty jsou pojednány jedinou monochromní barvou,
která dominuje celému objektu, s jehož geometrickým tvarem tvoří jednolitý celek.
Perkof označuje tyto objekty jako malby zřejmě proto, že ji zajímají vlastnosti a kvality
jednotlivých barev, které mohou být vnímány jako trojrozměrné. Nový cyklus opustil
původní obsahy a konotace na vyjádření vztahů a emocí a soustředí se především
na formální vztahy barvy, tvaru a formátu daného objektu a také na jeho vztah
k prostoru. Abstraktní geometrická forma zbavená vnějších významů připomene
snad konstruktivní tendence, ale také americký minimalismus šedesátých let; svým
komorním formátem a rafinovaností geometrických forem se ale odlišuje.
Iwan Seiko vystudoval filozofii, psychologii a dějiny umění. Poté se věnoval
malbě a zároveň konceptuálnímu umění. Seiko se představí krátkou vernisážovou
performancí na téma „Být či nebýt umělcem“. Řeší sociální dilema zodpovědnosti
umělce ve společnosti a jeho role.
Rozhodnutí svůj život obětovat umění balancuje pochybnostmi o smysluplnosti.
V osobní rovině uměleckého prožitku jsou jeho činy opodstatněné, ale v souvislosti
s dnešní masovou produkcí a přemírou umění si klade otázky typu: „Umění vyžaduje
umělecká díla, ale jak mají vypadat? Jak a kam se má postavit umělec a jaká by
měla být jeho pozice? Kdo rozhoduje o tom, co je hodnotné, kde a kdo jsou vítězi?
Kdo myším předloží sýr a proč? Dokud se jim předkládá sýr, nevědí, že se živí
drobky. Vše čím dál víc připomíná hazardní hru.“
Ty mezery jsou tam kvůli
natažení mejlu na čtenáři
oblíbenou délku. Pokud to
Neptuňáci dekódují správně,
báseň je doslova nadchne.
Jejich hlavní bohyně se jmenuje právě Rtěnka a co by za to někteří dali, aby mohli snít
jako ona! A název básně je taky jasný. Jejich
domovinou je totiž planeta mezi dvěma slunci Pektoplesem a Zrihnipem v rameni č. 17e
naší Mléčné dráhy pár desítek světelných
let odsud. Ani jedno z těles nebylo dosud
objeveno, soustava není ničím zajímavá.
Samotná planeta se jmenuje Mezikoules
a její obyvatelé jsou velmi skromní, až bojácní, neboť nemají žádné starosti, ani tmu.
Rostlinka, vzrostlá z oživlé růže, má stále
jenom dva listy, takže to vypadá spíše na
štěnici Rostlinné Tajné policie ROSTAPO.
Čumí mi to na záda, ale já se nehněvám,
nějak mi to nejde se hněvat. A nejen to, nejde
mi ani moc lhát, ani hrát. Ale ani hrát si. Při
smutné a tklivé hudbě či filmu skoro brečím.
Taneční hudba mě skutečně vášnivě roztančí. Při komediích a veselých klubových
historkách se směju jako nikdy. Strašně si
ten smích užívám, vědomě předem rozdrnčím bránici, aby nedošlo při salvách smíchu
k de-floraci (DeFlora Olomouc) blány. Zratá blána. Zrátá Blava. Zatra balvan. Tatra
Plavan. Ráno volám do Kopřivnice, aby
začli pracovat urychleně na starém projektu
vznášedla a využili nejmodernější techniky
k dosažení met hodných Tatry Plavanu, až to
tu začne bejt mokrý.
Teď se ještě naučit říkat místo sakra sachra,
neboť již třeba kurva jsem nahradil slovem
hopla a doprdele ouha. Časem se nedílnou součástí mejlů stane na konci několik
slovíček bílé vigvamštiny, abyste nebyli
v budoucnu zaskočeni mými něžnými barbary Drakouny. Stejně by mě nejvíc zajímalo, co mi to po obličeji denně padá za zlaté
vlasy. Měl bych si je schovávat, třeba umí
nějaké kouzlo. Ospalý JÁJA
Velkej pokr
TO BY BYLO K ZBLÁZNĚNÍ
PŘI MÉM STÍNU ZHMOTNĚNÍ
KDYŽ BY V PODVEČERNÍM STÍNU
VYSTOUPIL STÍN Z MÉHO STÍNU
Kromě prvního verše samý stín. No, musím
to ještě dopilovat, při několikanásobném čtení
mám pocit vyvolávání duchů. Koukám právě
na Adaptaci a k tomu jsem nechal vykvést
Růži z Jericha. Kdo film znají, jistě chápou.
Z modrého tlačítka z konce minulého mejlu se
vyklubala záložní kotva. Což je do budoucna
skvělé! Akorát mně to trochu pokazilo jinak
bezvadné hodnocení stroje. Modrému tlačítku se prosím vyhýbejte, chcete-li bezpečně
letět bez rušivých turbulencí.
Modré tlačítko je jasným
symbolem modré pavučinky
uprostřed vlajky Kultu Bílého Vigvamu, jak předevčírem vešlo v platnost. Možná
začnu pracovat na nějaké
tolkyjenovštině. Za KBV
se bude padat na bojištích,
za KBV se bude umírat!!
Hele, tak tos přehnal, ne?
Domluvili jsme se na nevtíravé reklamě, ale tohle
už je normální agitka, jak
z padesátejch, úplná Hudba
s Marsu (což je známá agitka
marťanů) – v této závorce se
nalézá obsah několika hodin
hluboké meditace, ale klidně to zapomeňte, ať nezradíte bratry! No koukám, že
se mi tady taky něco cpe do
palice, doufám, že Vigvam
není návykovej. Pustím
si kousek filmu, abych se
dozvěděl víc. Nakonec to
dopadlo jako minule a to,
jak si ke konci řekli, že se
milujou, mě úplně zahřálo
u srdíčka. JÁJA
Z mraků jsem právě vyvěštil, že jsou baby
z ryb. Nejdřív se nad sídlištěm objevil šestiúhelník s malou kulatou dírou uprostřed
a pak se úžasná tvář začala měnit v ženu,
mořskou pannu, až z ní nakonec byla ryba,
postupně se měnivše v útočícího hada. Dnes
ve vaně jsem totiž obdržel zásadní zprávu.
Člově(teď jsem to celý napsal, ale napsalo
se jen prvních pět písmen)k je úplně jiný
živočišný druh a nepochází z žádného zvířete, nýbrž je jejich syntézou (vzor Země
SSMD915). Po výsadku někdy hodně dávno
se postupně asi miloval, takže některá zvířata toho mají s námi společného víc.
Hyperprostorové obrazy doslova chrlím;
pomalu uvažuji o nových pastelkách a větších
arších. Vše spěje k namalování ideálního obrazu, kam vstoupíš a už nikdy nevylezeš. Dnes
ráno jsem zjistil, že vidím víc než obvykle,
např. energetické sítě i síly pod zemí.
MUDrC ZAKOP O SVÍCEN
PŘES BOULI BYL OSVÍCEN
Středa. Rozloučil jsem se s člověkem
a stal se půlemzákem. Mám cosi, co vyřeší každý problém a ještě se dozvím něco
nového o našem druhu z jiné galaxie. Jsa
oblečen v astrální skafandr, který mě spolu s přítokem informací i hřeje, píšu tento
mejl radši, nežli bych vyběhl do té vánice,
co tu panuje. Nahý, pochopitelně. Exhibové v parcích se zakrývají kvůli zimě, my se
zapnutým astrálem se nepotřebujeme zakrývat. Dokonce při zasažení policejním taserem budeme posunuti o několik levelů výš
v okruhu 15 metrů.
Byli jsme stvořeni poté, co se Mars stal neobyvatelným po zásahu fotonovým pásem
kolem Sluneční soustavy, který nedávno objevila NASA (ve skutečnosti se jedná o megabalík kosmických informací), těmi, co díky
tréninku přežili zásah. Nyní někteří získáme
jejich schopnosti a stvoříme další generaci
pro přežití informačního šoku, který zvládneme díky spoustě odstraněných špinavých věcí
z mozku a otevření nových komnat Vědomí.
Mám pocit, že víc vědět nemusíte. Hlavní je,
zbavit se strachů, stresů, neztrácet odvahu
a každodenně tvořit. Včera další obrazy, dnes
pyžamismus spojený s peřinismem. Jedině
tvorbou, vytvářením nových prvků fantazie
vlastní i centrální se můžete dožít ráje bez
příčin i dimenzí.
Možná se ještě ozvu jako Voyager, ale
s nějakou železnou pravidelností nepočítejte,
proměna je den ode dne
zřetelnější. Už v pondělí
v klubu jsem cestou slyšel,
o čem se budeme bavit,
a pak si to užíval dvojnásob. Končilo to nádherně.
Má přání byla vyslyšena.
Kéž jsou i ta vaše. JÁJA
(Z připravované publikace:
Jiří Lopour „Reportáž psaná
na vobrátce“)

Podobné dokumenty

bezpečnostní list

bezpečnostní list prostředí při používání látky/přípravku: R 41: Nebezpečí vážného poškození očí Přípravek není nebezpečný pro životní prostředí ve smyslu kriterií zák. 356/2003 Sb.

Více

Seznam literatury - Dějepis v 21. století

Seznam literatury - Dějepis v 21. století GAUTSCHI, Peter: Geschichte Lernen. Lernwege

Více

Chrúz úvod-tisk.cdr

Chrúz úvod-tisk.cdr záplavového režimu. Lesnickými zásahy jsou porosty směřovány k příznivé věkové a prostorové rozrůzněnosti s cílem přiblížit se přirozené druhové skladbě se zvýšeným podílem ponechávaného odumřelého...

Více