ostrov - Spolek Verbum et musica

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ
VERBUM ET MUSICA
společně s náboženskou obcí
Církve československé husitské Brno II
si dovoluje pozvat milovníky filmu v rámci cyklu
Bible - inspirace umění 2014
na podvečer nazvaný
Povídání o filmu,
který je tentokrát věnován filmu
Pavel Lungin
OSTROV
Pořadem provází Mgr. Miroslav Kubíček
28. 03. 2013
v 18:00 hod.
Sbor Církve československé husitské
Nové Sady 32 a
a
Brno II
Pořad se koná za finanční podpory statutárního města Brna
Mediální partner:
O S T R O V
Ruských filmů jsme
v našem
cyklu
doposud
mnoho neměli, více méně
jsme se orientovali pouze na
Andreje Tarkovského; nebylo
to
samozřejmě
náhodou,
právě tento režisér je vnímán
jako jeden z největších klasiků
filmové spirituality.
Film
Pavla
Lungina
Ostrov
dokonale
zapadá
právě do této kategorie, řadou
detailů,
ale
především
celkovým laděním v podstatě
na
tradici
Tarkovského
navazuje.
Je to příběh podivného starce Anatolije, který žije mezi mnichy v osamělém
klášteře kdesi na pobřeží Severního moře. Nepatří mezi ty, kteří mají v klášteře
nějaké význačnější postavení, je zde pouze čímsi jako pomocnou silou – vozí uhlí,
topí... Přesto však výjimečným je – je jedním z těch, kterým se v pravoslavné
církvi říká „jurodiví“; podivín, blázen, ale Boží člověk, vizionář, léčitel, za kterým
přicházejí a přijíždějí lidé zdaleka. Někteří z jeho návštěvníků nechápou, že by
tento podivínský špinavý stařec mohl být právě tím Otcem Anatolijem – „svatým
mužem“. On sám jim v tom svým osobitým humorem často rád nahrává.
Je zde ale ještě jeden moment, klíčový, který vysloví on sám, když za ním
přijde mladá žena s prosbou, aby jí dal svolení k potratu. Zažene ji s tím, že jí
nedá svolení k vraždě. „Ale vždyť ty nejsi Svatý muž, co mi máš co přikazovat,“
ohradí se žena. „Třeba jsem také
zabil člověka...“ odpovídá.
Těžké břemeno viny, to je to,
co
Anatolije
neustále
pronásleduje. Na samém počátku
filmu jsme svědky toho, jak dopluje
na malý ostrůvek a tam, vleže na
zemi, prosí Boha za odpuštění.
Vzápětí se dozvíme proč: za války
byl topičem na lodi, která vezla
obrovský náklad uhlí. Když loď
přepadli němečtí vojáci, ve strachu
ze smrti zradil svého kapitána a na
cynicky
škodolibý
rozkaz
německého důstojníka ho zastřelil. Tato vina ho stále pronásleduje, uhlí, pro které
den co den jezdí a vhazuje do kotle stejně jako kdysi na lodi, je do jisté míry
symbolem této jeho viny (podobně jako balík rytířské zbroje ve filmu Misie, který
jsme zhlédli před několika lety). Dlouhé pomalé záběry na vrak lodi plné uhlí jsou
neustálou připomínkou spáchaného hříchu a nekonečné viny.
Právě toto břemeno mu zároveň ale také pomáhá rozpoznat marnost všech
možných věcí, na kterých člověk lpí a které považuje za životně nezbytné. Ženu
s nemocným chlapcem téměř
zavrhne jenom proto, že ona
nemůže zůstat na zítřejší mši,
neboť musí do práce; co je
přednější – práce, anebo
zdraví jejího chlapce?
Stejně tak podivně se
chová
i
k Filaretovi,
představenému kláštera: spálí
mu jediné boty a hodí do moře
pokrývku s tím, že v tom všem
vězí démoni, kteří Filareta
zotročují. Dokáže dát lidem
naději, zároveň jim ale ukazuje
nezbytnost oběti, pokory, nelpění na vnějších věcech. Zachází skutečně až do
extrému, ale působí to. Navíc vědomí vlastní viny mu dává nesmírnou schopnost
pochopit druhé i s jejich slabostmi. To je vlastně ta rovina, na které nejlépe působí
jeho léčebné schopnosti.
Při tom všem ale zdaleka není nějakým zapšklým či nerudným člověkem,
naopak, jak jsme již naznačili, má v sobě velice osobitý a jemný humor. Ne
náhodou mu přezdívají „Šprýmař“. Na připomínky a výtky nadřízených odpovídá
trefnými citacemi z Písma, při bohoslužbě se obrátí jinam než by dle liturgických
předpisů měl, vznáší nemístné otázky, z ničeho nic začne v noci hlasitě zpívat,
anebo vydávat zvířecí skřeky, zkrátka podivínský „šprýmař“.
Pod tímto povrchem je ale neustále skryto to nikdy nekončící vědomí viny,
těžkého hříchu. „Mají mne za světce, ale jaký já jsem světec? Nemám v duši
pokoj. Vysvoboď mne, Pane, z tohoto slzavého údolí,“ prosí ve svých modlitbách.
Neustále ho pronásleduje kapitán Tichon, kterého na lodi zastřelil: „Nemohu žít
ani umřít. Ty jsi moje poslední naděje. Vrať se.“
A Tichon se opravdu vrátí. Za
velice zvláštních okolností se objeví
admirál Tichon se svojí nemocnou
dcerou. Tento vy soký důstojník
komunistické armády přijíždí do
kláštera, aby vyhledal „svatého
muže“, když jeho dceři nedokázali
pomoci žádní lékaři, dokonce ani
v Moskvě.
Díky tomuto setkání nalezne
Anatolij tolik postrádané odpuštění a
usmíření. „Už dávno jsem ti
odpustil,“ říká Tichon. „Myslel jsem,
že jsi zahynul při výbuchu té lodi.“ A to je konečně ten okamžik, po kterém může
starý Anatolij klidně zemřít. Krátce předtím smrt začal předvídat, jenomže ta
mohla přijít pouze spolu se smířením – a to se teď konečně stalo skutečností.
V něčem nám může tento příběh připomenout příběh Simeonův z Lukášova
evangelia. Simeona sice netížil žádný těžký hřích, ale bylo mu předpovězeno, že
neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Když donesli do chrámu
malého Ježíše, mohl Simeon konečně zazpívat svůj chvalozpěv: „Nyní propouštíš
v pokoji svého služebníka, Pane, neboť mé oči viděly tvé spasení.“ (L 2,29n) Také
Anatolijovy oči „uviděly spasení“ – mohl v pokoji a usmíření skončit svou
nekonečnou, úmorně jednotvárnou pouť.
Lunginův
snímek
je
vpravdě obdivuhodný. Může se
zdát rozvláčný, nic zvláštního
se v něm neděje, nic „akčního“
nenalezneme. Odvíjí se pouze
jeden lidský úděl, pomalu,
docela jednotvárně. Ovšem to
vše má svůj smysl, právě díky
tomuto pomalému rytmu lze
splynout s hlubokou spirituální
rovinou příběhu. Jako by se vše
odvíjelo přesně v duchu velkých
ruských klasiků, především
Dostojevského.
Za připomenutí jistě stojí i obdivuhodná práce s kamerou, s obrazem, hra
světel a stínů, důraz na detail, který zvláště v záběrech mířených na vodu doslova
navazuje na Andreje Tarkovského. A nelze nepřipomenout také hudbu, která
dokonale doprovází děj celého filmu. Jde skutečně o jedinečné dílo, které má své
pevné místo v oblasti spirituálního filmu.
Miroslav Kubíček
Základní informace
Český název: Ostrov
Originální název: Ostrov
Česká premiéra: 1. července 2007
Světová premiéra: 27. června 2006
Natočeno: Rusko 2006
Režie: Pavel Lungin
Scénář: Dmitrij Soboljev
Kamera: Andrej Žegalov
Hudba: Vladimir Martynov
Hrají: Pjotr Mamonov (otec Anatoli), Viktor Suchorukov (otec Filaret), Dmitrij
Djužev, Jurij Kuzněcov, Viktorija Isakova, Nina Usatova
Délka: 112 minut
Žánr: Drama