zde - Reformy.cz

Edward Griffin: DVĚ ETIKY, KTERÉ
ROZDĚLUJÍ ZÁPADNÍ SVĚT
Je mnoho slov, která se dnes běžné používají k popisu
politických směrů. Říkají nám, že existují konzervativci,
liberálové, libertariáni, pravičáci, levičáci, socialisté,
komunisté, trockisté, maoisté, fašisté, nacisté; a pokud to
není dost matoucí, tak tu máme neokonzervativce,
neonacisty a neo... cokoliv dalšího. Když se nás někdo
zeptá, jaká je naše politická orientace, očekává se, že si
vybereme některé z těchto slov. Pokud nemáme politický
názor, nebo chceme hrát na jistotu, tak řekneme, že jsme
středoví a přidáme na seznam další slovo.
Přesto ani jeden člověk z tisíce nedokáže jasně definovat
ideologii, kterou tato slova reprezentují. Ta jsou primárně
používaná jako nálepky, které mají vyvolat pozitivní,
nebo negativní dojem v závislosti na tom, kdo ta slova
používá a jaké emoce vyvolávají v jejich myslích. Co je,
například, realistická definice konzervativce? Obvyklá
odpověď by byla, že konzervativní je osoba, která chce
zachovat status quo a nemá ráda změny. Ale většina lidí,
kteří se označují za konzervativce, nejsou příznivci
zachování současného systému vysokých daní,
deficitního utrácení, rostoucího sociálního státu,
shovívavosti ke zločincům, růstu vlády nebo jakéhokoliv
jiného charakteristického znaku současného vládního
systému. To jsou těžce hájené výspy toho, co nazýváme
socialismus. Socialisté včerejška jsou konzervativci
dneška a lidé, co se označují za konzervativce, jsou
opravdoví radikálové, protože chtějí radikální změnu
statutu quo. Není divu, že většina politických debat zní
jako z babylónské věže. Každý mluví jiným jazykem. Slova
mohou znít povědomě, ale mluvčí a posluchači mají své
vlastní soukromé definice. Z mé zkušenosti vyplývá, že
jakmile vznikne shoda ohledně definic, většinu
vzájemného nesouhlasu to vyřeší. K překvapení těch,
kteří si mysleli, že jsou zásadními politickými oponenty,
se často ukáže, že spolu v zásadě souhlasí. Takže
abychom se vypořádali se slovem kolektivismus, musíme
nejdřív odstranit ten nepořádek v definicích. Pokud
máme dát smysl politickým agendám, které dnes
dominují našemu světu, nesmíme dopustit, aby bylo
naše myšlení kontaminováno citovým podtextem starého
slovníku. Možná vás překvapí, že většina dnešních
politických debat - alespoň v západním světě - může být
rozdělena jen na dva úhly pohledu. Zbytek je mlžení.
Typicky se zaměřují na to, zda to či ono má být uděláno.
Ale skutečný konflikt není o podstatě akce - je o
principech, etickém kódu, který ospravedlňuje, nebo
zakazuje tu akci. Je to zápas mezi kolektivismem na jedné
straně a individualismem na straně druhé. To jsou slova,
která mají nějaký význam a popisují morální rozpor
rozdělující celý západní svět. Jedna věc společná
kolektivistům a individualistům je, že většina jich to myslí
dobře. Chtějí nejlepší možný život pro své rodiny,
spoluobčany a pro lidstvo. Chtějí prosperitu a
spravedlnost pro své spoluobčany. V čem se rozcházejí je,
jak ty věci zařídit. Studoval jsem kolektivistickou
literaturu přes 40 let a po nějakém čase jsem si
uvědomil, že se tam stále opakují určitá témata. Byl jsem
schopen identifikovat to, co považuji za 6 pilířů
kolektivismu. Pokud tyto pilíře převrátíme, je to také 6
pilířů individualismu. Jinými slovy, je zde 6 hlavních
konceptů sociálních a politických vztahů a v rámci jedno
každého z nich mají kolektivisté a individualisté opačné
názory.
1. POVAHA LIDSKÝCH PRÁV
První z nich má co do činění s lidskými právy. Kolektivisté
a individualisté se shodnou, že lidská práva jsou důležitá,
ale liší se v tom jak důležitá, a hlavně, co je
předpokládaným zdrojem těchto práv.
V této debatě jsou možné pouze 2 možnosti. Buď jsou
lidská práva vlastní lidské bytosti, nebo jsou vnější, což
znamená, že buď je vlastní od narození, nebo jsou jí dány
potom. Jinými slovy jsou buď hardware, nebo software.
Individualisté věří, že jsou hardware. Kolektivisté věří, že
jsou software.
Pokud jsou lidem dána práva po narození, tak kdo má
potom moc to udělat? Kolektivisté věří, že je to úloha
vlády. Individualisté jsou z toho nervózní, protože pokud
má vláda moc práva dát, má také moc je odebrat a tento
koncept je neslučitelný s osobní svobodou.
Pohled individualistů byl jasně vyjádřen v Deklaraci
nezávislosti USA, která říká:
"Bereme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou
stvořeni sobě rovni, že jsou od Stvořitele vybaveni jistými
nezcizitelnými právy, mezi která patří právo na život,
svobodu a snahu o dosažení štěstí."
Nic nemůže být jasnějšího, než tohle.
'Nezcizitelná práva' znamená, že jsou od narození
přirozeným majetkem každého z nás a nejsou nám
poskytována státem. Účelem vlády není práva dávat, ale
zajistit je a chránit.
Naopak, kolektivistické politické systémy naopak přijímají
pohled, že práva jsou přidělována státem. To zahrnuje
nacisty, fašisty a komunisty. Je to také podstata OSN.
Článek čtyři Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech říká:
"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že při požívání
těch práv, které jsou poskytovány státem, stát může
podrobit tato práva pouze takovým omezením, která
stanoví zákon."
Opakuji: pokud přijmeme, že stát má moc dát práva, pak
musíme souhlasit i s tím, že má moc je odebrat.
Všimněte si formulace charty OSN (UN Covenant). Po
prohlášení, že práva jsou poskytnuta státem, říká, že tato
práva mohou podléhat "omezením, která stanoví zákon."
Jinými slovy, kolektivisté v OSN předpokládají, že nám
udělí naše práva, a když jsou připraveni nám je vzít,
všechno, co musí udělat, je přijmout zákon, který to
autorizuje.
Porovnejte to s listinou práv v americké ústavě. Říká, že
kongres nesmí schválit zákon omezující svobodu slova
nebo vyznání, pokojného shromažďování, právo nosit
zbraň atd. - ne s výjimkami definovanými zákonem, ale
žádné
zákony.
Ústava
(USA) ztělesňuje
etiku
individualismu. OSN ztělesňuje etiku kolektivismu a
rozdíl, jaký to představuje.
2. PŮVOD STÁTNÍ MOCI
Druhý koncept, který odděluje kolektivisty od
individualistů má co do činění s původem státní moci.
Individualisté věří, že vláda nezískává svou moc
podrobením a útlakem svých občanů, ale z dobrovolného
souhlasu těch, kterým vládne. To znamená, že vláda
nemůže mít legitimní moc, pokud jí není dána jejími
občany. Jinými slovy vláda může dělat jen takové věci,
které mají právo dělat i její občané. Pokud jednotlivci
nemají právo udělat určitou věc, pak nemohou dát tu
moc jimi zvoleným zástupcům. Nemohou delegovat, co
nemají.
Použijme extrémní příklad. Předpokládejme, že loď se
potopila v bouři a tři vyčerpaní muži bojují o přežití na
volném moři. Náhle narazí na záchranný kruh. Kruh je
zkonstruován tak, aby udržel jednoho člověka, ale pokud
by náležitě spolupracovali, udrží dva. Pokud se chytí třetí,
stane se kruh nepoužitelným a všichni tři budou opět
vydání na milost moři. Zkoušejí se střídat: 1 šlape vodu,
zatímco dva se drží, ale po několika hodinách už nemá
žádný z nich sílu pokračovat. Krutá pravda postupně
vychází najevo: pokud se jednoho ze skupiny nezbaví,
utopí se všichni tři. Co teď mají tito muži dělat? Většina
lidí by řekla, že pro dva muže by bylo ospravedlnitelné
přemoci třetího a opustit ho. Právo na přežití je
prvořadé. Odporný čin, jakým je vzít někomu život, je
morálně ospravedlněn nutností zachránit si svůj vlastní.
To je určitě pravda pro individuální akci, ale co ta
kolektivní? Kde dva muži berou právo spiknout se proti
jednomu?
Kolektivisté odpoví, že dva muži mají větší právo na život,
protože přečíslí toho třetího. Je to matematická otázka:
vetší dobro vyššího počtu. To činí skupinu důležitější než
jednotlivce a ospravedlňuje odehnání jednoho muže
dvěma ostatními. Má to určitou logiku, ale když příklad
zjednodušíme, uvidíme, že přestože akce může být
správná, může být ospravedlněna špatnými argumenty.
Předpokládejme teď, že máme jen 2 přeživší - takže
odstraníme koncept skupiny - a předpokládejme také, že
kruh udrží pouze jednoho plavce, ne dva. Za těchto
podmínek by to bylo podobné, jako čelit nepříteli v bitvě.
Musíš zabít, nebo být zabit. Jen jeden může přežít. Teď se
zabýváme konfliktním právem na přežití pro každého
jednotlivce a není zde žádná mýtická skupina, která by
příklad zamotala. Za těchto extrémních podmínek je
jasné, že každá osoba by měla právo udělat cokoliv, aby si
zachránila život, i kdyby to vedlo ke smrti někoho jiného.
Někteří by mohli argumentovat, že by bylo lepší obětovat
život pro druhého, ale málo kdo by řekl, že neobětovat se
by bylo špatně. Takže když jsou podmínky zjednodušeny
až na samotnou podstatu, vidíme, že právo vzít někomu
život vychází z individuálního práva na ochranu vlastního
života. Není třeba takzvané skupiny, aby to posvětila.
V původním případě 3 ztroskotanců nepochází právo vzít
jednomu z nich život z většinového hlasování, ale z jejich
individuálního a odděleného práva na sebezáchovu.
Jinými slovy každý z nich jednající samostatně by byl
ospravedlněn. Nedostávají moc od skupiny. Když si
najímáme policii, aby chránila naší komunitu, žádáme je,
aby dělali to, co máme sami právo dělat. Používat násilí
při ochraně našich životů, svobody a majetku je legitimní
funkce vlády, protože tato moc je odvozena od lidí jako
individualit. Nepochází tedy ze skupiny.
Tady je další příklad - ne tak extrémní, ale mnohem
typičtější pro současné dění v legislativních orgánech.
Když se vládní úředníci jednoho dne rozhodnou, že by
nikdo neměl pracovat v neděli a i za předpokladu široké
podpory lidí pro toto rozhodnutí, kde by vzali autoritu
použít policejní sílu státu k vynucení takového výnosu?
Jednotliví občané nemají právo nutit své sousedy, aby
nepracovali, takže ho ani nemohou delegovat na stát.
Odkud by ale potom stát vzal autoritu? Odpověď je, že
od sebe sama. Bylo by to podobné božímu
právu středověkých monarchů, kde se předpokládalo, že
vláda reprezentuje moc a vůli boží - samozřejmě
interpretovanou
jejich
pozemskými
vůdci.
V
modernějších časech vlády ani nepředstírají, že by bůh
byl jejich autoritou, prostě se jen spoléhají na své
zásahové jednotky a armády a každý, kdo něco namítá, je
zlikvidován. Tak, jak to řekl známý kolektivista Mao TseTung: "Politická moc vyrůstá z hlavně pušky."
Pokud vláda odvozuje svou moc z jiného zdroje než od
těch, kterým vládne, tak to vždy vede k destrukci
svobody. Znemožnit pracovat lidem v neděli se nemusí
zdát jako velké nebezpečí pro svobodu, ale jakmile je
položen základ, otevírá to dveře dalším a dalším
vyhláškám, až je na konec svoboda ztracena. Pokud
přijmeme princip, že stát nebo jakákoliv skupina má
právo dělat věci, které samotní lidé nemají právo dělat,
pak jsme nevědomky potvrdili princip, že práva nejsou
člověku vrozená a že v podstatě pocházejí od státu.
Jakmile toto přijmeme, jsme na nejlepší cestě k tyranii.
Kolektivisté si takovými problémy nelámou hlavu. Věří, že
vlády opravdu mají moc větší, než je moc obyvatel a
říkají, že zdroj jejich moci nepochází od jednotlivců ve
společnosti, ale že společnosti jako takové - skupiny, do
které jednotlivci patří.
3. NADVLÁDA SKUPINY
Toto je třetí koncept, který odděluje kolektivismus od
individualismu. Kolektivismus je založen na víře, že
skupina je důležitější než jednotlivec. Podle tohoto
pohledu je skupina entitou sama o sobě a má svá práva.
Navíc tato práva jsou důležitější než individuální práva.
Proto je akceptovatelné obětovat jednotlivce pro "vyšší
dobro většího počtu". Kolikrát už jste tohle slyšeli? Kdo
může něco namítat proti ztrátě svobody, pokud je to
zdůvodněno vyšším dobrem společnosti? Základní
skupinou je samozřejmě stát. Proto je stát mnohem
důležitější než jednotlivý občan a je přípustné, pokud je
to nutné, obětovat jednotlivce pro dobro státu. Tento
koncept je základem všech moderních totalitních
systémů založených na modelu kolektivismu.
Individualisté na druhou stranu říkají: "Tak moment.
Skupina? Co je to skupina? To je jen slovo. Nemůžete se
dotknout skupiny. Nemůžete vidět skupinu. Všechno,
čeho se můžete dotknout a vidět jsou jednotlivci. Slovo
skupina je abstrakce a neexistuje v hmatatelné realitě. Je
to jako abstrakce nazývaná les. Les neexistuje. Jen stromy
existují. Les je koncept mnoha stromů. Podobně slovo
skupina označuje abstraktní koncept mnoha jednotlivců.
Jenom jednotlivci jsou skuteční a proto neexistuje nic
jako skupinová práva. Jenom jednotlivci mají práva."
Jen proto, že v jedné skupině je mnoho jednotlivců a jen
pár ve druhé, nepřiřazuje to vyšší prioritu jednotlivcům
ve větší skupině - i když ji nazvete stát. Většina voličů
nemá větší práva než menšina. Práva se neodvozují z
moci většího počtu. Nepocházejí od skupiny. Jsou
součástí každé lidské bytosti. Když někdo tvrdí, že
jednotlivci musí být obětováni pro vyšší dobro
společnosti, tak ve skutečnosti říká, že někteří jednotlivci
mají být obětování pro vyšší dobro jiných jednotlivců.
Morálka kolektivismu je založena na číslech. Můžete
udělit cokoliv, pokud předpokládaný počet lidí z toho
těžících je větší, než počet lidí obětovaných. Říkám
předpokládaný, protože v reálném světě se lidé určení k
obětování nepočítají spravedlivě. Diktátoři vždycky tvrdí,
že reprezentují vyšší dobro většího počtu, ale reálně oni
a jejich podpůrné organizace zahrnují méně než 1
procento populace. Teorie říká, že někdo musí mluvit za
masy a reprezentovat jejich nejlepší zájmy, protože jsou
příliš hloupí, aby si to domyslely sami. Takže
kolektivističtí vůdci, moudří a spravedliví, za ně
rozhodují. Je tak možné vysvětlit každé zvěrstvo nebo
nespravedlnost jako nezbytný krok pro vyšší dobro
společnosti. Totalisté se vždy tváří jako humanisté.
Protože individualisté neakceptují nadřazenost skupiny,
kolektivisté je často malují jako sobecké a necitlivé k
potřebám ostatních. Toto téma je dnes ve školách
obvyklé. Pokud se dítě nechce podřídit vůli skupiny, je
kritizováno, že je sociálně nepřizpůsobivé a není dobrý
týmový hráč nebo občan. Dobří lidé z různých sdružení za
osvobození od daní s tím mají hodně zkušeností. Ale
individualismus není založený na egu. Je založen na
principu. Pokud akceptujete předpoklad, že jedinec může
být obětován pro blaho skupiny, udělali jste hned dvě
obrovské chyby. Za prvé, jedinci jsou základem skupiny,
což znamená, že skupina je stejně obětována, kousek po
kousku. Za druhé, samotný princip je smrtelný. Dnes
může být obětován někdo, koho neznáte, nebo dokonce
nemáte rádi. Zítra to můžete být vy.
REPUBLIKA VS DEMOCRACIE
Zabýváme se tu jedním z důvodů, proč lidé rozlišují mezi
republikami a demokraciemi. V posledních letech jsme
byli učeni, že demokracie je ideální forma vlády.
Předpokládá se, že to bylo to, co bylo vytvořeno
americkou ústavou. Ale pokud si přečtete dokumenty a
přepisy projevů lidí, kteří ústavu napsali, zjistíte, že
mluvili o demokracii s despektem. Jednoduše řečeno,
mluvili o demokracii jako jedné z nejhorších možných
forem vlády. A vytvořili to, co nazývali republikou. To je
důvod, proč se slovo demokracie v ústavě nikde
neobjevuje a když Američané slibují věrnost vlajce,
symbolizuje to republiku a ne demokracii. Když
se plukovník Davy Crockett před slavnou bitvou u Alama
připojil k texaské revoluci, odmítl podepsat přísahu
věrnosti budoucí vládě Texasu, dokud se její znění
nezměnilo na budoucí republikové vládě Texasu. Důvod,
proč je tohle důležité, je, že rozdíl mezi demokracií a
republikou
je
rozdíl
mezi
kolektivismem
a
individualismem. V čisté demokracii vládne většina.
Tečka. "Co je na tom špatného," mohli byste říct. No, na
tom by mohla být špatná spousta věcí. Co třena lynčující
dav? Je tam jen jeden hlas proti, a to je chlápek na konci
provazu. To je čistá demokracie v praxi.
"No, počkej chvilku," řekněte. "většina by měla
vládnout." To ano, ale neměla by zasahovat do práv
menšiny," a samozřejmě byste měli pravdu. To je přesně
to, čeho dosahuje republika. Republika je limitovaná
demokracie - vláda založená na omezené vládě většiny
tak, že minorita - i minorita 1 člověka - bude chráněna
před rozmary a chtíčem většiny. Republiky jsou
definovány ústavami, které toto umožňují. To byla funkce
americké Listiny práv, což je jednoduše seznam věcí,
které vláda nesmí dělat. Říká, že kongres, i když
reprezentuje většinu, nesmí schválit zákon, který
menšině odpírá právo na náboženskou svobodu, svobodu
slova, svobodu shromažďování, právo nosit zbraně a jiná
nezcizitelná práva.
Omezení většinové vlády je základem republiky a je také
jádrem ideologie zvané individualismus. A tak tu máme
další zásadní rozdíl mezi těmito dvěma koncepty:
kolektivismus podporující jakoukoliv akci vlády, kterou lze
označit za vyšší dobro pro většinu na jedné straně, a
individualismus bránící práva minorit proti hněvu a
chamtivosti většiny na straně druhé.
4. NÁTLAK VS SVOBODA
Čtvrtý koncept, který rozděluje kolektivismus a
individualismus má co do činění se zodpovědností a
svobodou volby. Mluvili jsme o původu práv, ale podobný
problém se týká i původu zodpovědnosti. Práva a
zodpovědnost jdou ruku v ruce. Pokud si ceníte práva na
svůj vlastní život bez toho, aby vám ostatní říkali, co máte
dělat, pak musíte převzít zodpovědnost za svou
nezávislost, zabezpečit se sami a nečekat,že se o vás
ostatní postarají. Práva a zodpovědnost jsou jen různé
strany stejné mince.
Pokud pouze jednotlivci mají práva, pak pouze jednotlivci
mají zodpovědnost.
Pokud skupiny mají práva, pak skupiny mají
zodpovědnost a zde je jedna z největších intelektuálních
výzev našeho moderního věku. Individualisté jsou
obhájci individuálních práv. Proto spíše akceptují princip
individuální zodpovědnosti před skupinovou. Věří, že
každý má osobní a přímou povinnost zabezpečit nejdříve
sebe a svojí rodinu a pak ostatní, kteří mohou být v
nouzi. To neznamená, že nevěří ve vzájemnou pomoc.
Nemusím sám stěhovat piano jen proto, že jsem
individualista. Znamená to pouze, že věřím, že stěhování
je má zodpovědnost, ne někoho jiného a je na mě, abych
si zorganizoval dobrovolnou pomoc ostatních.
Kolektivistické, na druhou stranu, prohlašují, že
jednotlivci nejsou osobně zodpovědní za charitu,
výchovu svých vlastních dětí, starost o stárnoucí rodiče,
nebo dokonce zajištění sebe sama. To jsou skupinové
povinnosti státu. Individualista očekává, že si to zařídí
sám; kolektivista chce, aby to pro něj udělala vláda:
politiku zaměstnanosti, zdravotní péči, minimální plat,
jídlo, vzdělání a slušné místo pro život. Kolektivisté jsou
zamilovaní do vlády. Oni uctívají vládu. Jsou fixování na
vládu jako na zásadní skupinový mechanismus, který
vyřeší všechny problémy. Individualisté tuhle víru nesdílí.
Vidí vládu jako původce více problémů, než vyřeší. Věří,
že svoboda volby povede k nejlepším řešením sociálních
a ekonomických problémů. Milióny nápadů a pokusů,
každý podrobený zkoušce a chybám a konkurenci, kde se
nejlepší řešení stane evidentním v porovnání s ostatními.
Tento proces bude produkovat výsledky, které dalece
předčí to, čeho může dosáhnout skupina politiků nebo
komise tak zvaných moudrých lidí.
Na druhou stranu kolektivisté nevěří svobodě. Bojí se
svobody. Jsou přesvědčení, že svoboda je v pořádku,
pokud se týká malých věcí jako jakou barvu ponožek
chcete nosit, ale když dojde na důležité záležitosti jako je
peněžní zásoba, provozování bank, investice, pojištění,
zdravotní péče, vzdělání atd., svoboda nebude fungovat.
Tyto věci, říkají, musí být zkrátka kontrolovány vládou.
Jinak by tu byl chaos.
Jsou dva důvody, proč je tento koncept populární. První
je, že většina z nás vychodila státní školy a tohle nás tam
učili. Druhým důvodem je, že vláda je skupina, která
může legálně donutit každého k účasti. Má moc danit,
která je podpořena hrozbou vězení a silou zbraní
schopných každého donutit, aby se zařadil zpátky do řady
a to je velmi lákavý koncept pro intelektuály, kteří si
představují sebe sama jako sociální inženýry. Kolektivisté
říkají:" Musíme donutit lidi dělat to, co si myslíme, že by
měli dělat, protože jsou příliš hloupí, aby to dělali podle
sebe. My, na druhou stranu,máme vzdělání. Četli jsme
knihy. Jsme informováni. Jsme chytřejší než ostatní. Když
to necháme na nich, udělají strašné chyby. Takže je to na
nás, na vyvolených. My musíme rozhodovat ve jménu
společnosti a musíme naše rozhodnutí vynucovat
zákonem, aby nebylo jiné volby. Vládnout tímto
způsobem je naše povinnost vůči lidstvu". Naopak
individualisté říkají: "My si také myslíme, že máme
pravdu a že masy málokdy dělají, co my si myslíme, že by
měly dělat. Ale nevěříme, že můžeme někoho donutit,
aby se podřídil naším principům, protože když na to
přistoupíme, tak někdo jiný, reprezentující větší skupinu
než je naše, nás může donutit jednat tak, jak nařídí a to
by byl konec naší svobody."
Jeden z nejrychlejších způsobů, jak najít kolektivistu, je
způsob, jakým reaguje na společenské problémy. Bez
ohledu na to, co ho v každodenním životě trápí - odpadky
u silnic, kouření na veřejnosti, vyzývavé oblékání, spam,
zkrátka co vás jen napadne - jeho okamžitá odpověď je:
"Na to by měl být zákon!". A samozřejmě vládní
zaměstnanci, kteří mají na dělání takových zákonů
založené živobytí, velice rádi přiloží ruku k dílu.
Důsledkem tohoto způsobu myšlení je, že vláda roste a
roste. Je to cesta jedním směrem. Každý rok máme víc a
víc vlády a méně a méně svobody. Každý zákon sám o
sobě se zdá relativně benevolentní, ospravedlněný
nějakou výhodou nebo vyšším dobrem pro většinu, ale
ten proces pokračuje do nekonečna, dokud vláda není
absolutní a svoboda mrtvá. Kousek po kousku se sami
lidé stávají advokáty svého vlastního zotročení.
SPASITELSKÝ SYNDROM
Dobrým příkladem tohoto kolektivistického způsobu
myšlení je provozování charity vládou. Většina lidí věří, že
máme zodpovědnost pomoci lidem v nouzi, pokud
můžeme. Ale co s těmi, kteří nesouhlasí, těmi, kterým
jsou potřeby ostatních ukradené? Má jim být dovoleno
sobectví, zatím co my jsme tak velkorysí? Kolektivisté vidí
v takovýchto lidech zdůvodnění pro použití nátlaku,
protože účel je tak záslužný. Vidí sebe jako moderního
Robina Hooda - kradou bohatým a dávají chudým.
Samozřejmě, že ne všechno se dostane k chudým. Konec
konců Robin a jeho lidé musí jíst a pít a veselit se, a to
není levné. Je třeba obrovské byrokracie k řízení veřejné
charity a Robinové Hoodové ve vládě si zvykli na
obrovský podíl z lupu, zatím co rolníci - no, ti jsou rádi za
cokoliv, co dostanou. Nezajímá je, kolik je toho
spotřebováno na cestě k nim. Stejně to ukradli někomu
jinému.
Takzvaná kolektivistická charita je překroucením
biblického příběhu o dobrém Samaritánovi, který se
zastavil na cestě, aby pomohl zmlácenému a
okradenému cizinci. Dokonce vzal oběť do hospody a
zaplatil jí ubytování, dokud se z toho nezotavila. Každý
schvaluje takový soucitný a dobročinný skutek, ale co
bychom si pomysleli , pokud by Samaritán namířil svůj
meč na dalšího cestovatele a vyhrožoval mu, že ho zabije,
pokud také nepomůže? Pokud by se něco takového stalo,
pochybuji, že by se ten příběh dostal do Bible. Protože v
tu chvíli by nebyl rozdíl mezi Samaritánem a původním
zlodějem; ten také mohl mít ctnostný motiv. Pokud
víme, mohl tvrdit, že potřeboval zaopatřit rodinu a
nakrmit děti. Většina zločinů je racionalizována
podobným způsobem, ale přesto stále zůstávají zločiny.
Když přijde nátlak, charita odchází. Individualisté
odmítají hrát tuto hru. Očekáváme, že lidé budou
šlechetní, ale také věříme, že člověk by měl mít svobodu
takový nebýt, pokud nechce. Pokud raději přispěje jiné
charitě, než které chceme my, pokud chce dát méně než
by podle nás měl, nebo pokud nechce dát vůbec, pak
podle našeho přesvědčení nemáme právo ho nutit plnit
naší vůli. Můžeme se pokusit ho přesvědčit; můžeme
apelovat na jeho zásadovost a především můžeme ukázat
cestu naším dobrým příkladem, ale odmítáme jakoukoliv
snahu spolčit se proti němu - ať už fyzickým odebráním
peněz z jeho peněženky, nebo pomoci hlasovacích lístku
a schválením daňových zákonů, skze které mu peníze
budou sebrány. V obou případech je princip stejný. Říká
se tomu krádež.
Kolektivisté by vás rádi přesvědčili, že individualismus je
jenom jiné slovo pro sobectví, protože individualisté
odmítají veřejnou sociální péči a jiné formy násilného
přerozdělování bohatství, ale opak je pravdou.
Individualisté obhajují pravou charitu, což je dobrovolně
dárcovství vlastních peněz, zatím co kolektivisté obhajují
povinné dávání peněz ostatních lidí, což je samozřejmě
důvod, proč je to tak populární.
Ještě jeden příklad: kolektivisté budou tvrdit:"Myslím, že
každý by se měl v autě poutat. Schvalme tedy zákon a
požadujme, aby každý se každý poutal. Pokud nebudou,
posadíme ty hlupáky do vězení." Individualisté říkají: "
Myslím, že každý by se měl v autě poutat. Lidé se mohou
při bouračce zranit, když to neudělají, ale nevěřím, že
bych k tomu měl někoho nutit. Věřím v přesvědčování
logikou a dobrým příkladem, ale také věřím ve svobodu
volby."
Jeden z nejpopulárnějších sloganu marxismu je: Každý
podle svým možností, každému dle jeho potřeb. To je
základní stavební kámen teoretického socialismu a je to
velmi přitažlivý koncept. Někdo, kdo ten slogan slyší
poprvé, může říct: "Co je na tom špatně? Není to snad
základ charity a soucit s lidmi v nouzi? Co jen může být
špatně na tom dát podle svých možností ostatním podle
jejich potřeb?" A odpověď je, že na tom není nic špatně jakmile to funguje, ale ten koncept není úplný.
Nezodpovězenou otázkou je, jak toho dosáhnout? Mělo
by to být svobodně, nebo z donucení? Dříve jsem zmínil,
že kolektivisté a individualisté se většinou shodnou na
cílech, ale neshodnou se nad prostředky a toto je
klasický příklad. Kolektivisté říkají "vezmeme si to silou
zákona". Individualisté říkají "nechte to na svobodné
vůli". Kolektivisté říkají, že nebude dost lidí, pokud je
nedonutí. Individualisté říkají, že na dosažení cíle bude
lidí dost. Kromě toho, zachování svobody je také důležité.
Kolektivisté obhajují legalizovanou loupež ve jménu
ctihodného cíle a věří, že účel světí prostředky.
Individualisté obhajují svobodnou vůli a opravdovou
charitu a věří, že ctihodný cíl neospravedlňuje krádež a
omezování svobody.
Vypráví se příběh o bolševickém revolucionáři, který stál
na Time Squere na bedýnce od mýdla a mluvil k malé
skupině. Po popisu krásy socialismu a komunismu řekl:
"Připojte se k revoluci a každý den bude jíst broskve a
zmrzlinu." Malý starý muž na konci davu vykřikl: "Já
nemám rád broskve a zmrzlinu!" Bolševik se nad tím na
chvíli zamyslel a pak odpověděl: "Připoj se k revoluci,
soudruhu, a budeš mít rád broskve a zmrzlinu."
Tak tohle je 4.rozdíl mezi kolektivisty a individualisty a
možná ten nejzásadnější že všech: kolektivisté věří v
nátlak; individualisté věří ve svobodu.
5. ROVNOST VS. NEROVNOST PŘED ZÁKONEM
Pátý koncept, který rozděluje kolektivismus a
individualismus, má co do činění se způsobem, jak je s
lidmi zacházeno před zákonem. Individualisté věří, že
žádní dva lidé nejsou úplně stejní a každý někoho
převyšuje, nebo na něj nějakým způsobem nedosahuje,
ale před zákonem by si měli být všichni rovni. Kolektivisté
věří, že zákon by měl s lidmi zacházet nerovnoprávně tak,
aby všem ve společnosti nabídl vhodné podmínky. Vidí
svět jako tragicky nedokonalý. Vidí chudobu a utrpení a
nespravedlnost a dochází k závěru, že něco musí být
uděláno ke změně sil, které to způsobily. Přemýšlí o sobě
jako o sociálních inženýrech, kteří mají dost moudrosti
restrukturalizovat společnost do lidštější a logičtější
podoby. Aby to dokázali, musí zasahovat do záležitosti
lidí na všech úrovních a přesměrovávat jejich aktivity tak,
aby odpovídaly velkému plánu. To znamená, že musí
přerozdělovat bohatství a používat policejní moc státu k
prosazení předepsaného chování.
Následky tohoto způsobu myšlení je dnes možné vidět
všude ve společnosti. Téměř každá země světa má
nastaveny daňový systém tak, že zachází s lidmi rozdílně
v závislosti na jejich příjmu, rodinném stavu, počtu dětí,
věku a typu investic, které mají.
Účelem tohoto uspořádání je přerozdělit bohatství, což
znamená upřednostnit některé třídy před jinými. V
některých případech jsou v daňových zákonech bizarní
díry, které prospívají jediné společnosti nebo politický
vlivné skupině.
Jiné zákony poskytují daňové vyjímky a dotují vybrané
skupiny a korporace. Nerovnost je celkový účel těchto
zákonů.
Ve sféře sociálních vztahů existují zákony vytvářející
rasové kvóty, kvóty založené na pohlaví, pozitivní
diskriminaci, a zakazující vyjadřování názorů, které by
mohly být nepříjemné některým skupinám nebo hlavním
plánovačům. Podle všech těchto měřítek dochází k
nerovnoprávné aplikaci práva podle toho, do jaké
skupiny nebo třídy zrovna patříte nebo názoru, který
zastáváte. Tvrdí nám, že tohle všechno je nutné, aby bylo
možné dosáhnout požadované změny ve společnosti.
Přesto po více jak 100 letech aplikace sociálního
inženýrství není na zemi jediné místo, na kterém mohou
kolektivisté s hrdostí ukázat, že jejich velký plán funguje
tak, jak předpověděli. Hodně knih bylo napsáno o
kolektivistické utopii, ale nikdy se neuskutečnila.
Skutečné výsledky kolektivismu, kdekoliv byl aplikován,
bylo více chudoby než před tím, více strádání než
předtím, a jednoznačně více nespravedlnosti než před
tím.
Existuje lepší způsob. Individualismus je založen na
předpokladu, že všichni občané by si měli být rovni před
zákonem bez ohledu na národnost, rasu, vyznání,
pohlaví, vzdělání, ekonomický status, životní styl a
politické názory. Žádné třídě by se nemělo dostat
přednostního zacházení bez ohledu na podstatu nebo
popularitu jejich záležitosti. Upřednostňovat jednu třídu
před druhou není rovnost před zákonem.
6. SPRÁVNÁ ÚLOHA VLÁDY
Když všechny tyto faktory zvážíme dohromady, dojdeme
k šesti ideologickým rozdílům mezi kolektivismem a
individualismem. Kolektivisté věří, že správná role vlády
by měla být pozitivní, že vláda by měla být aktivní ve
všech oblastech lidského konání, že by měla být
agresivní, vést a poskytovat. Měla by být vznešeným
organizátorem společnosti.
Individualisté věří, že správná funkce vlády je negativní a
defensivní. Je tu aby chránila, ne poskytovala; protože
když je státu dána moc někomu dávat, musí taky mít
možnost někomu brát a jakmile je tato moc jednou
udělena, objeví se tací, kteří ji budou chtít pro svůj
prospěch. Vždy to vede k legalizaci krádeže a ztrátě
svobody. Pokud má vláda moc dát nám všechno, co
chceme, má také dost moci sebrat nám všechno, co
máme. Proto je správnou funkci vlády chránit životy,
svobodu a majetek svých občanů. Nic víc.
POLITICKE SPEKTRUM
Hodně toho slyšíme o pravici a levici, ale co ty termíny
doopravdy znamenají? Například se tvrdí, že komunisté a
socialisté jsou extrémní levice a nacisté s fašisty
extrémní pravice.
Tak zde máme obraz 2 silných ideologických protivníků
postavených proti sobě a působící dojmem, že jsou si
jaksi opakem. Ale jaký je mezi nimi rozdíl? V žádném
případě si nejsou opakem. Jsou stejné. Symboly mohou
být jiné, ale když zanalyzujete komunismus a nacismus,
tak oba ztělesňují principy socialismu. Komunisté se nijak
netají tím, že socialismus je jejich ideál a nacistické hnutí
v Německu se doopravdy jmenovalo Národně
socialistická německá dělnická strana. Komunisté věří v
mezinárodní socialismus, zatímco nacisté hájí národní
socialismus. Komunisté hlásají třídní boj a třídní nenávist,
aby povzbudili loajalitu a slepou poslušnost svých
příznivců, zatímco nacisté používají rasový konflikt a
nenávist k dosažení toho samého. Jinak není mezi
komunismem a nacismem žádný rozdíl. Jsou oba
ztělesněním kolektivismu, a přesto nám říkají, že jsou
pravděpodobně na opačných koncích spektra!
Při vytváření politického spektra má smysl pouze jedna
věc - dát nulovou vládu na jeden konec a 100% vládu na
druhý. Teď máme něco, co můžeme pochopit. Ti, kteří
věří v nulovou vládu jsou anarchisté a ti, co věří v
absolutní vládu jsou totalisté. Podle této definice
najdeme komunismus a nacismus společně na jedné
straně. Proč? Protože jsou oba založeny na principu
kolektivismu. Komunismus, nacismus, fašismus a
socialismus tíhnou k větší a větší vládě, protože to logicky
šíří jejich ideologii. Z hlediska kolektivismu za všechny
problémy zodpovídá stát a stát je musí vyřešit. Čím více
je problémů, tím mocnější se musí být stát. Jakmile se
jednou dostanete na tuhle šikmou plochu, už se nedá
zastavit, dokud se nedostanete na konec škály k totální
vládě. Bez ohledu na to, jak to pojmenujete nebo jak to
přelakujete, aby to vypadalo nově a jinak, kolektivismus
je totalitní.
Koncept politického spektra je vlastně trochu zavádějící.
Ve skutečnosti je to kruh. Můžete vzít úsečku se 100%
vládou na jedné a nulovou na druhé, stočit to a nahoře
spojit oba konce. Teď je to kruh, protože za anarchie, kde
není žádná vláda, vládnou ti s největšími pěstmi a
nejmocnějšími zbraněmi. Takže v mžiku skočíte z nulové
vlády do totality - setkají se na vrcholu. Opravdu máme
co do činění s kruhem a jediným logickým místem pro
nás je být někde uprostřed mezi těmito extrémy.
Samozřejmě, že potřebujeme vládu, ale ta musí být
založena na individualismu, ideologii, která vždy tlačí
směrem k části zahrnující nejmenší možnou vládu
nutnou k zajištění fungování věcí na místo kolektivismu,
který vždy tíhne ke druhé straně spektra, k největší
možné vládě. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně.
Shrnutí: 6 rozdílů mezi kolektivismem a
individualismem
1. Kolektivista věří, že práva jsou odvozena od státu.
Individualista věří, že práva jsou vlastní každé lidské
bytosti.
2. Kolektivista věří, že stát může provádět úkony, které
jsou jednotlivci zakázány. Individualista věří, že stát může
dělat jen to, co můžou dělat jednotlivci.
3. Kolektivista věří, že jednotlivec může být obětován pro
dobro většího počtu. Individualista věří, že jednotlivci
musejí být chráněni před chamtivostí a vášněmi většiny.
4. Kolektivista věří, že donucování je nejlepší způsob, jak
přenést pozitivní myšlenky do společnosti.
Individualista věří, svoboda volby je nejlepší způsob, jak
přenést pozitivní myšlenky do společnosti.
5. Kolektivista věří, že zákony by měly platit
nerovnoměrně ve prospěch jedné skupiny na úkor druhé.
Individualista věří, že zákony by měly platit stejně pro
všechny skupiny tak, že s každým bude zacházeno stejně.
6. Kolektivista věří, že vláda by měla být agresivní silou
pro řešení problémů, zaopatřování a řízení lidských
činností. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejvíce.
Individualista věří, že vláda by měla být defenzivní a
obranná síla na zajištění života, svobody a majetku svých
občanů. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně.
Licence
V Rámci projektu Reformy.cz přeložil Tomáš Pavlis
Text je dostupný pod licencí Creative Commons
Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Autor: G. Edward Griffin je zakladatelem organizace
Freedom Force International a autor knihy o
založení americké centrální banky „Creature from
Jekyll Island“
http://www.freedom-force.org/
Toto je část z první kapitoly knihy „Volání budoucnosti“
Edwarda Griffina, zakladatelé organizace Freedom Force
International. Čast druhé kapitoly „Krédo svobody“ jsme již zde
dříve publikovali. Celou knihu je možné si půjčit jako člen Klubu
Reformy.cz. Edward Griffin se dále v knize dopodrobna zabývá
aktivitami Rockeffelerova Fondu, osobou Cecila Rhodese a
dalšími tajnými spolky a jejich misemi. Tento text se dá
považovat za doplňkový k textu pravoleve paradoxy, který jsme
v minulosti na serveru Reformy.cz publikovali.