důstojně doma ve stáří i v nemoci

Sborník z konference
pořádané pod záštitou Mons. Jana Graubnera,
olomouckého arcibiskupa
D ŮSTOJNĚ DOMA VE STÁŘÍ I V
Olomouc, 8. září 2011
1
NEMOCI
© Charita Olomouc
ISBN 978-80-260-1425-6
2
Obsah
Úvodní slovo
Ludmila Gottwaldová, DiS., ředitelka Charity Olomouc ............................................. 5
Důstojnost člověka ve zdraví a nemoci
MUDr. Viola Svobodová, zakladatelka a lékařka Hospice sv. Alžběty v Brně ...... 6
Jak přispívají prvky kinestetiky k zachování důstojnosti člověka
Mgr. Jitka Dresslerová, RS, lektor ošetřovatelství, FNB Bohunice – Centrum pro
popálené a Chirurgické JIP, ARO .................................................................................10
Stáří z pohledu geriatra
MUDr. Milena Bretšnajdrová, zástupce primáře oddělení geriatrie Fakultní
nemocnice Olomouc, lékař metodik Arcidiecézní charity Olomouc.......................12
Příklady dobré praxe z pohledu inspektora kvality
RNDr. Anna Ekslerová, supervizorka, inspektorka kvality služeb .........................15
Vývoj pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc
Miroslava Koutská, DiS., Charita Olomouc, vedoucí pečovatelské služby venkov
...............................................................................................................................................20
3
4
Úvodní slovo
Ludmila Gottwaldová, DiS., ředitelka Charity Olomouc
Vážené dámy, vážení pánové, vzácní a milí hosté!
Vítám Vás zde v Olomouci na konferenci, která je věnovaná výročí 20 let
poskytování terénních služeb Charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby
v Charitě Olomouc. Téma této konference zní „Důstojně doma ve stáří i v nemoci“.
Děkuji Mons. Janu Graubnerovi, olomouckému arcibiskupovi, za převzetí záštity
nad touto konferencí. Také mezi námi vítám Mgr. Evu Machovou, náměstkyni
primátora statutárního města Olomouce. Děkuji zde přítomným přednášejícím
hostům za příspěvky, které si k tématu připravili.
Každý z nás alespoň v koutku duše doufá, že až bude starý, bude moci prožít
stáří doma, kde bude mít kolem sebe své blízké, a nebude nikomu na obtíž.
Bude moci žít mezi přáteli, navštěvovat svůj kostel a svá oblíbená místa.
Jak přispět k zachování důstojnosti člověka se pokusí zodpovědět i příspěvky,
které zde dnes zazní. Věřím, že Vás osloví a budou pro Vás výzvou do dalších
dnů.
Vážení a milí, přeji Vám příjemně strávený den!
5
Důstojnost člověka ve zdraví a nemoci
MUDr. Viola Svobodová, zakladatelka a lékařka Hospice sv. Alžběty v Brně
Proč mluvíme o důstojnosti člověka na půdě Charity, když je to otázka spíše
filozofická? Pracuji v Hospici sv. Alžběty v Brně a hospic kromě jiného garantuje nemocnému i jeho blízkým, že zachová jeho důstojnost až do konce.
Pracovníci hospiců si proto kladou otázku, co konkrétně to v jejich péči o nemocné znamená a jak tedy naplňovat tento slib ve službě.
Co je to důstojnost člověka?
Když se díváme do slovníků, nenajdeme přesnou definici. V zájmu hledání
odpovědi pracovníci mobilního hospice „Cesta domů“ pod vedením MUDr.
Zdeňka Kalvacha sezvali více skupin lidí, aby se pokusili důstojnost definovat.
Výsledkem jejich úsilí bylo zjištění, že lidé, ačkoli jsou různí, důstojnost shodně
téměř ztotožňují s úctou, kterou věnuje člověk člověku. Pokud se člověku
dostává úcty, může vnímat svůj život jako hodnotný a roste jeho schopnost
poznávat vlastní důstojnost a také smysl svého života. Mohli bychom se tedy
pokusit definovat důstojnost jako hodnotu života, kterou člověk zakouší ve
vztahu úcty od jiného člověka. Svou důstojnost rozpoznáváme ve vztazích
s jinými lidmi, a to ve vztazích úcty.
Položme si tedy další otázku: Co je to vlastně úcta?
Když se nad touto otázkou zamyslíme, zjistíme, že můžeme rozpoznat dvojí
zdroj úcty:
1. Úcta jako postoj založený na nezištnosti
Jsme ještě generace, která zná desatero Božích přikázání. Ve čtvrtém přikázání
se mluví o úctě. Je řečeno: „Cti otce svého a matku svou …“ Není uvedeno
žádné omezení, kdy rodiče nemusíme ctít. V podstatě to znamená, že ať jsou
oba rodiče dokonalí, nebo slabí, anebo staří a už slabí na rozumu, stále je
máme ctít. Tedy nectíme je pro jejich aktuální kvalitu života, postavení ve
společnosti nebo pro jejich konkrétní dílo, ale proto, že jsou matkou nebo otcem
a pro každého z nás jsou tím jedineční. Mohou být sice ve své činnosti nahraditelní (druhá matka, druhý otec), ale v tom, že nám dali život, jsou nezastupitelní
– jedineční. Je to má matka, můj otec. Proto pro mne mají nezastupitelnou
hodnotu.
Když domyslíme, co znamená úcta k otci a matce, musíme rozpoznat, že úcta je
postoj založený na nezištnosti. Co znamená ta nezištnost? Znamená to, že chci
vidět svou matku takovou, jaká je, uznávat ji takovou, jaká je, a i když není
dokonalá, je dokonce slabá, chybující, později třeba i zmatená, přesto ji miluji
a respektuji. Uznávat druhého člověka znamená nesoudit ho pro to, že je jiný,
slabší, méně charakterní než já. To skutečně vyžaduje naši nezištnost, často
6
jakousi oběť. Něco ze sebe dáváme, něco v sobě překonáváme, abychom toho
druhého mohli přijmout i s jeho slabostmi. Uznání druhého člověka přes jeho
nedokonalosti, to je projev lásky. Proto mohl Jan Pavel II. říct, že mezi „cti“
a „miluj“ je pevné pouto a úcta je jen jiná forma lásky. Takováto úcta není
zasloužená, je darovaná. Úcta, tedy láska věnovaná člověku zadarmo, bezpodmínečná láska, dává člověku možnost růst a může ho proměňovat.
Jan Pavel II. řekl, že čtvrté přikázání platí i opačně – i rodiče mají ctít své děti,
protože každé dítě je jedinečné. A z toho vyplývá, že každý člověk je jedinečný.
Můžeme tedy říct, že člověk je úctyhodný proto, že je jedinečný. Je nezastupitelný, protože je originální bytostí, která nemá obdoby. Uznáváme, že takto
jedinečný, originální je každý člověk, a to nezávisle na tom, v jakém stavu se
nachází, nezávisle na jeho postavení a na jeho vzhledu, výkonu či díle, které
vykonal. Je nezastupitelný ve své lidské existenci. V tom spočívá jeho důstojnost. Je to lidská důstojnost. Tato důstojnost je trvalou, neměnnou a nezcizitelnou vlastností každého člověka.
Dospěli jsme k poznání, že každý z nás je jedinečný. Vycházeli jsme z morálního
postoje. Ale i vědecké poznání je dnes v souladu s tímto tvrzením a dokazuje,
že jsme jedineční i po stránce biologické. Za průkaz genetické jedinečnosti
člověka byla udělena Nobelova cena. Biologická podstata je dána lidskými geny
(vlastnostmi), i přes jejich podobnost s geny jiných organismů. Směle ji můžeme
označit za lidskou jedinečnost.
Člověk je charakterizován možností něco vykonat, někým se stát, někoho si
zamilovat nebo být někým milován, vyrůst, změnit se k dobrému a prospěšnému. Je originál a má cenu originálu. Srovnejme, jak je to s cenou každého
uměleckého díla – a člověk je přece něco víc než jen umělecké dílo! Pro člověka je velmi důležité, aby v životě dospěl k sebepotvrzení, že je jedinečný člověk
s jedinečným posláním. K rozpoznání hodnoty našeho života napomáhá to,
když nám druzí projevují úctu, respektive bezpodmínečnou lásku.
Uvědomit si svou hodnotu a cenu je nesmírně důležité pro to, abychom v životě
naplnili své jedinečné poslání. To není pýcha, to je základ pro vnímání a hledání
smyslu života. Ne všichni lidé si totiž jsou vědomi své hodnoty, i když ji všichni
mají.
2. Úcta „zasloužená“
Člověk nemůže bez úcty žít, a pokud se mu jí nedostává zadarmo, jako daru od
těch, kdo ho mají rádi, snaží se vybudovat si pocit své hodnoty pouze vlastními
silami. Můžeme tento typ úcty označit jako „uznání, ocenění“, které přísluší
člověku „za něco“. Je to úcta „zasloužená“. I skrze tuto úctu může člověk získat
pocit vlastní důstojnosti. Uvedený typ úcty má několik podob:



důstojnost zásluh (za výkony)
důstojnost mravní síly (za postoje)
důstojnost v osobní identitě
7
Tyto dosažené hodnoty představují určitou kvalitu života. Kvalita života není
trvalou hodnotou. Trvalá hodnota života člověka vyplývá z jeho jedinečnosti
a z jedinečnosti jeho poslání od početí až do smrti. Kvalita života představuje
příjemnou a dobrou nadstavbu nad základní hodnotou života. Můžeme však
o ni přijít a také o ni přicházíme. A to nejen ve stáří a v nemoci. Když člověk
staví svou hodnotu pouze na kvalitě života, v okamžiku krize se mu vytrácí
i pocit hodnoty, smyslu života. Ačkoli hodnota života, jak už bylo zmíněno, je
hodnota trvalá, pro člověka v krizi je pocit její ztráty skutečný, on ji takto prožívá.
To nesmíme ztratit ze zřetele. Takový člověk potřebuje pomoc a pomoci mu
může pouze ten, kdo v něm bez ohledu na jeho tělesný, duševní, duchovní
a sociální stav stále vidí lidskou bytost, hodnou úcty, a dokáže mu to dát najevo.
Nazýváme to láskou k bližnímu. Důstojnost neboli vnímání hodnoty života není
otázkou toho, co lidé cítí nebo co uznává mravní kultura dané společnosti (např.
v naší společnosti je ceněn výkon, úspěch, mládí, krása apod.), ale vyrůstá
z obecného pojetí lidství. Ve skupině seniorů kolem MUDr. Zdeňka Kalvacha,
o němž jsme se zmínili na začátku, vyplavala na povrch jejich bolest, že jsou
vnímáni, jako by byli vždy staří, vždy neschopní, vždy nemocní, vždy senilní a
dementní. Nikdo se jich nezeptá například na jejich plodné mládí, což prožívají
jako vnitřní bolest. Člověk potřebuje uznání celé své osobnosti, včetně své
minulosti. Lidé středního věku se báli doby, kdy půjdou do důchodu, a mladí si
vůbec neuvědomovali svou důstojnost proto, že si ji ještě nevybudovali.
My zdravotníci si musíme být vědomi toho, že laskavým a chápajícím přístupem
k nemocným můžeme pomoci řešit jejich krizi ztráty smyslu a hodnoty života.
Nemocní potřebují být v ovzduší úcty a rovněž potřebují vědět, že jsou pro
někoho stále důležití, potřební, že je někdo má stále rád a že i oni mohou stále
ještě mít rádi druhé, i když už nic jiného nemohou. K tomu jim napomáháme
my, zdravotníci, a spolupracujeme s přáteli a blízkými nemocných, aby měli
k dispozici také zdroj lásky. Proto jsou návštěvy povoleny neomezeně a řídí se
pouze přáním nemocného. Když nemocným pomůžeme obnovit osobní vztahy,
mohou znovu objevit smysl svého života, nebo ho objevit třeba poprvé v životě.
V. E. Frankl řekl, že smysl životu dávají velké okamžiky, které prožíváme. Když
prožijeme takový velký okamžik třeba na konci svého života, může to zpětně dát
smysl celému našemu životu.
Vztahová oblast je oblast duchovní. Vztah k lidem se zde prolíná se vztahem
k Bohu.
Aby nemocní neztráceli pocit své důstojnosti, je třeba:




respektovat jejich soukromí
dát jim možnost svobodného rozhodování o sobě
být citliví, aby netrpěli studem
dávat pozor, abychom je, třeba nevědomky, nedostávali do situací, kdy
pociťují svou nemohoucnost jako ponížení
8
Důstojnost osob lze narušovat mnoha způsoby, na úrovni fyzické, emoční
(omezovat jejich autonomii, svobodu, užívat vulgární slova), sociální (bránit
v interakci s druhými), rozumové i duchovní. To vede k podlomení vědomí
vlastní ceny a sebedůvěry nemocných. Psychicky ohrožuje nemocné nedostatek pozitivních obrazů ze života nemocných lidí v médiích, který vede ke strachu
ze stáří, nemoci, z umírání v bolestech. Tyto obavy si lidé přinášejí s sebou do
nemocnice, případně do hospice. Nemocní jsou také velmi citliví na prázdné
fráze. A bylo by možné uvést mnoho dalších příkladů, kdy můžeme nevědomky
snižovat důstojnost člověka.
Závěr
Pro pocit důstojnosti člověka je důležité, aby se nacházel v prostředí úcty
a lásky, ale také je neopomenutelné, abychom zlepšili kvalitu jeho života, pokud
to jen lze. Proto je péče o kvalitu života nemocných v hospicích součástí péče
zdravotnické. Pomoci znovu nalézt ztracenou důstojnost samozřejmě předpokládá komplexní hospicovou a paliativní péči o nemocného, která zahrnuje:





péči o tělo – léčbu bolesti a jiných symptomů nemocí
péči o sociální potřeby a o rodinu
péči o psychické potřeby
přizpůsobení řádu nemocnému
zprostředkování tvůrčích, prožitkových, vztahových a postojových hodnot
nemocnému
To vše vyžaduje týmovou spolupráci pomáhajících a je důležité i to, abychom se
my, spolupracovníci, naučili projevovat si úctu k sobě navzájem.
Přeji Vám všem, abyste rozpoznali hodnotu a smysl svého života, svou důstojnost, kterou budete pěstovat mezi sebou, a tak naplníte své osobní poslání!
9
Jak přispívají prvky kinestetiky k zachování důstojnosti člověka
Mgr. Jitka Dresslerová, RS, lektor ošetřovatelství, FNB Bohunice – Centrum pro
popálené a Chirurgické JIP, ARO
Kinestetika (kinesis – pohyb, esthesis – vnímání) je pohybový a komunikační
koncept, umožňující pochopit základy lidského pohybu a cíleně využívat
rezervy pacientů nebo klientů při denních aktivitách. Napomáhá při navrácení
zdraví i udržování schopnosti sebepéče a sebekontroly pacientů či klientů,
pokud úplné uzdravení nelze očekávat. U ležících pacientů je způsobem prevence následků imobilizačního syndromu, jako jsou dekubity, kontraktury,
úbytek svalové hmoty nebo ztráta vnímání vlastního těla.
Pečujícím osobám napomáhá kinestetický koncept pracovat s optimálním rozložením hmotnosti, protože pacient/klient se aktivně účastní pohybu podle svých
rezerv. Je to program manipulačních a pohybových schopností pečovatelů.
Interakce mezi dvěma lidmi přináší do pohybu výměnu informací pomocí smyslů
a dotyku. Propojením s konceptem stimulace vnímání je často docíleno lepšího
porozumění potřebám pacientů/klientů, zlepší se komunikace, zvýší se ochota
k aktivnímu pohybu, někteří pacienti/klienti jsou schopni při opakování (upevnění)
cílených pohybů zvýšit svoji soběstačnost, byť jen v rámci lůžka, zejména co se
týká hygienické péče a stravování.
Kinestetika pomáhá například úpravou okolního prostředí umožnit pohybovou
aktivitu úměrně schopnostem a možnostem pacientů/klientů, nebo vytvářením
nových pohybových vzorů naučit klienta pohybovat se v prostředí stávajícím.
Základním principem kinestetické manipulace v ošetřovatelské péči je vyhýbat
se přímému zdvíhání hmotnosti, pokud existuje jiná možnost, jako je posun,
kutálení. Vhodným poučením pacienta/klienta, vysvětlením nebo přímým vedením v pohybu aktivizujeme a pobízíme k vlastnímu provedení. Je nutné ponechat pacientům/klientům dostatek času na realizaci, protože vnímání může být
omezené, smysly již tolik neslouží, svalová síla může být nízká a kloubní aparát
při pohybu bolestivý. V některých případech je pečovatel brzdou při rozvíjení
pohybových aktivit pacientů/klientů, protože spěchem, netrpělivostí a neadekvátními požadavky na svěřené osoby blokuje zájem o pohyb nebo nácvik
dovedností.
Kinestetika umožňuje snazší a efektivnější mobilizaci pacientů/klientů i při nedostatku manipulačních pomůcek; na druhou stranu pečující se často dostává do
těsné blízkosti pacientů/klientů a to nemusí být vždy příjemné. Nakolik je vstup
do privátní zóny nutný, to je třeba zvážit u každého pacienta/klienta individuálně,
podle jeho skutečných pohybových možností. Správné stanovení pohybových
rezerv zabrání zbytečnému a neúčelnému „opečovávání“ a zároveň nereálným
požadavkům na pacienty/klienty, pokud je jejich handicap závažný a cítili by se
nadměrnými požadavky stresováni.
10
U klientů v domácí péči je použití konceptu kinestetiky stejně žádoucí jako
v lůžkových zařízeních. I zde, možná dokonce více než v nemocnici, je zachování nebo rozvíjení pohybových aktivit důležité. Řada klientů si může připadat
svým blízkým na obtíž, cítí se neschopní i vyřazení z normálního života a rádi by
se zapojili alespoň v rámci lůžka do sebeobslužných činností. Jestliže přihlédneme k faktu, že jen minimum domácností lze stavebně vhodně uspořádat tak,
aby i velmi postižení klienti mohli vykonávat pohyb za pomoci speciálních zařízení, je znalost kinestetické manipulace pro pečovatele a klienty užitečná. Snižuje
se riziko přetížení pečovatelů a syndromu vyhoření, tvoří se vazba spolupráce
a klienti se necítí být břemenem, ale aktivním účastníkem pohybu. Spolu se
zlepšováním pohybové kondice se udržuje, nebo i zlepšuje vnímání či prožívání
a tím také psychosociální reakce na pohyblivost.
Vztah pečujících a klientů pak nabývá jiného, kvalitativně vyššího rozměru.
11
Stáří z pohledu geriatra
MUDr. Milena Bretšnajdrová, zástupce primáře oddělení geriatrie Fakultní
nemocnice Olomouc, lékař metodik Arcidiecézní charity Olomouc
Stárnutí je specifický, nevratný proces, univerzální pro celou přírodu. I když
přáním mnoha generací bylo a je nalezení léku mládí a zodpovězení otázky,
proč člověk stárne. V současné době pro to existuje několik teorií:
1.
2.
3.
4.
Teorie volných radikálů
Neuroendokrinní teorie stárnutí
Genetická teorie stárnutí
Komplexní teorie stárnutí aj.
I když se tyto teorie ustavičně vědecky prohlubují, doplňují a rozšiřují, stále není
spolehlivě objasněna příčina stárnutí lidského organismu. Je ovšem pravda, že
lidský věk se neustále prodlužuje, což je patrné v tzv. střední délce života.
Střední délka života je měřítkem vyspělosti a životní úrovně národů. V České
republice došlo k výraznému posunu v možnosti dožití jejích obyvatel, zvláště
v posledních patnácti letech. Před touto dobou byla střední délka života mužů
67,7 let a střední délka života žen 74,2 let. V současné době je to u mužů 72,8
let a u žen 78,2 let. Je to velký úspěch, způsobený jak vlastním přístupem
každého jednotlivce, tak určitě i pokroky v medicíně, které nastaly v posledních
letech. Zvláště bych jmenovala pozitivní vliv léčby infarktu myokardu a nádorových onemocnění. Obecně lze říci, že v délce života se přibližujeme původním
západoevropským zemím. I když severské státy Švédsko, Norsko hrají v tomto
směru v Evropě prim.
Oblastí stáří se zabývá také Světová zdravotnická organizace, která rozděluje
poproduktivní věk člověka na tři etapy: Věk mezi 65 a 74 lety je považován za
rané stáří, druhým obdobím je věk od 75 do 89 let a třetí etapa lidského stáří je
nad 90 let.
První skupinu, obyvatele ve věku 65 až 74 let, považuji za velmi cennou kategorii populace. Právě oni totiž mohou být zdrojem moudrosti či životních zkušeností. Bývají velmi prospěšní svému okolí, nejen rodině, ale i ostatním bližním,
neboť zejména v zahraničí ve vyspělých státech jsou to právě oni, kteří jsou
nastaveni pomoci „slabším“. Často se stávají dobrovolníky v různých zdravotně
sociálních zařízeních a touto cennou a oceňovanou aktivitou požívají velkého
společenského uznání. Mnohdy se, pokud jim zdraví slouží, na období stáří
předem připravují a vyhledávají různé aktivity, např. studium na univerzitách
třetího věku. Ze zdravotnického pohledu na je třeba apelovat na jejich správný
životní styl, zdravou výživu, dostatek pohybu a preventivní zdravotní prohlídky
za účelem včasného odhalení případných onemocnění.
12
Druhým obdobím stáří je věk 75–89 let. Jedná se o skupinu seniorů, u kterých
se projevují jistá specifika. Začíná a akceleruje výskyt chronických chorob
u každého jednotlivce. Časté je onemocnění pohybového aparátu, cukrovka,
vysoký krevní tlak a další. Všechny tyto choroby jsou obvykle chronické, dlouhotrvající, s tendencí výskytu akutních stadií a komplikací. Člověk sám na sobě
pozoruje ubývání sil, nezvládne již to, co dříve, a často vlivem choroby nastává
porucha tzv. funkční zdatnosti a soběstačnosti. Je již třeba dopomoci druhé
osoby. I u této věkové skupiny musíme dbát nejen na zdravotní prohlídky, ale
často také na prevenci pádů a používání kompenzačních pomůcek (vycházkové
hole, berle atd.), případně na úpravu bytu za účelem zajištění bezpečí seniora.
Třetí období věku – nad 90 let – je dle světové zdravotnické organizace považováno za dlouhověkost a mělo by se přijímat s vděčnosti. Je pravda, že právě
dlouhověkých ve společnosti přibývá, což naplňuje demografické prognózy. Ty
hovoří o charakteristice naší populace, pro kterou bylo do nedávné doby typické
nízké procento nově narozených děti. Těžiště společnosti je nyní na současných
čtyřicátnících, posunuje se však a do roku 2020 bude generace 65letých představovat 30% společnosti.
Typickým jevem bude ovšem nárůst počtu osmdesátiletých a starších obyvatel
ve společnosti. Signály vidíme již nyní. Jedná se o osoby tzv. křehké, rizikové.
Klesá u nich funkčnost základních životních orgánů, což pro ně znamená
nutnost velmi šetrně zacházet s námahou, ať již se jedná o rychlejší chůzi či
chůzi do schodů, a fyzickou zátěž téměř eliminovat, přenechat ji druhým. Další
záludností v tomto věku je pokles adaptace na změnu, což znamená, že jakákoli
změna ve zdravotním stavu může mít vážné důsledky. Pokud neexistují kontraindikace, je na místě prevence například chřipkových onemocnění, neboť
i takové choroby mohou mít fatální důsledky.
Stáří je čas, který by měl být, pokud to lze, naplněný aktivitou, pomocí druhému,
radostí. Zároveň by se však mělo dbát na preventivní zdravotní opatření (kontroly krevního tlaku, cukru v krvi aj.), udržování váhy a dle možností i dostatek
pohybu. Důležitý je vlastní plán svého času, bez vtěsnání do času jiných generací. Je to časový prostor pro každého z nás, čas prožívaný s vděčností,
s využitím vlastních životních zkušeností, ale také čas nových dobrodružství.
Nemoci vyššího věku mají svoji atypii oproti nemocem věku středního. Jak již
bylo řečeno, jsou především chronické, mají sklon k atypickému průběhu, ke
komplikacím, a často nemají vyjádřenu plnou symptomatologii a jsou ukryty
i pečlivému pozorovateli (tzv. fenomén ledovce). Mezi časté nemoci stáří patří
ischemická choroba srdeční, hypertenze, artrózy nosných kloubů, vertebrogenní
algický syndrom, diabetes mellitus, cévní mozkové příhody, mnohdy i nádorová
onemocnění. Diagnostika chorob ve stáří není leckdy jednoduchá. Pro rychlou
orientaci je důležité vnímat změnu vitality a chování nemocného v dynamice
času. Existuje tzv. nespecifické zhoršení zdravotního stavu seniora, které může
mít řadu příčin. Vždy je třeba v takovém případě posoudit stav hydratace a zajistit
zlepšení. Provést „inventuru“ stávající farmakoterapie, zajistit complianci nemocného, zaměřit se na jeho psychiku, neboť nezřídka může v tomto období
13
přicházet deprese, již je sice v dnešní době možno léčit, ale je třeba ji zavčas
odhalit. Nespecifické zhoršení zdravotního stavu seniora by nemělo uniknout
naší pozornosti. Může být varovným signálem nebezpečného zhoršení celkového zdravotního stavu, které pak ve svém důsledku vyústí nejen v nemocnost,
ale třeba i v poruchu soběstačnosti a vznik závislosti na pomoci druhého. Proto
je nutná obezřetnost při každodenní práci se seniory.
V péči o staré nemocné má nezastupitelnou a stále významnější roli domácí
ošetřovatelská a pečovatelská služba, neboť bez její pomoci by mnoho seniorů
nemohlo setrvat ve svém domácím prostředí a muselo by dny svého stáří
prožívat v ústavní péči. Význam domácí ošetřovatelské služby bude jistě stále
narůstat, odborně se profilovat, určitě odolávat narůstající konkurenci, ale pro
seniory bude jistotou a lidským zázemím v těžkostech nemocného stáří.
14
Příklady dobré praxe z pohledu inspektora kvality
RNDr. Anna Ekslerová, supervizorka, inspektorka kvality služeb
Milí přátelé!
Mám přednést pár příkladů dobré praxe z pohledu inspektora kvality sociálních
služeb. K tomu nejprve musím o sobě upřesnit, že letos zjara jsem se vzdala
pozice inspektora a nahlížím teď pečovatelskou službu z perspektivy pečujících
rodinných příslušníků, občas ještě z perspektivy supervizora.
Na úvod také připomínám, že inspektoři kvality jsou vycvičeni k takovému
vidění, které odhaluje soulad nebo nesoulad praxe služby se zákonnými normami, tedy se zákonem č.108/2006 Sb. a jeho přílohou č. 2 – Standardy kvality
sociálních služeb. Stačilo by tudíž přečíst zde kritéria standardů, abyste slyšeli,
jak podle inspektorů vypadá dobrá praxe sociální služby.
Během deseti let od zveřejnění prvních standardů si lidé v sociálních službách
již zvykli na jejich trochu krkolomné formulace a troufám si říci, že už většinou
i rozumíme jejich smyslu. Ano, někdy dokonce pozorujeme, jak naše porozumění a formulování skutečností posouvá kvalitu naší práce kupředu.
Ale ještě si také často někteří z nás tiše pro sebe myslíme, že takzvaně „odbornými“ formulacemi a výrobou šanonů papírů budeme „mít standardy“, které
jsou cosi vnějšího, zbytečného, co se snad ani netýká živých lidí a v práci nás to
vlastně jen zdržuje. Dobrá inspekce kvality takový rozpor lehce odhalí a inspektory to dost mrzí. Ale na druhé straně, když inspektoři ve službě zjistí, že to
někde i ve skutečnosti funguje tak perfektně jako na papíře, potom upřímně
zajásají.
Pro poskytovatele sociální služby jsou SQSS (Standardy kvality sociálních
služeb) vlastně takové zpovědní zrcadlo. Proto budu vzpomínat na příklady
dobré praxe podle standardů.
Vezměte si základní prohlášení: Dobrá pečovatelská služba přesně ví, dodržuje
a o sobě medializuje, co a jak dělá a pro které lidi. Ví, na čem staví.
Například v jedné charitě si mladá sociální pracovnice všimla, že sice na letáku
proklamují, že se řídí křesťanskými hodnotami, ale nikdo to neuměl konkrétně
vysvětlit. Dali si tedy tu práci a celý tým v brainstormingu a sebehodnotícím
dotazníku opakovaně přemýšlel, jakými zásadami se vlastně zaměstnanci řídí
a jak se to projevuje v praxi. Pojmenovali si asi osm zásad a u každé zásady
našli aspoň dvacet praktických příkladů. Vybírám z jejich textu například:
Vidět v každém člověku Bohem milovanou osobu, která je hodna naší
lásky a úcty. To mj. znamená, že:
1. přijímám klienta takového, jaký je (s jeho přednostmi i slabostmi)
15
2.
3.
4.
5.
6.
7.
dávám klientovi najevo, že mi na něm záleží
snažím se poznat svoje předsudky a klienta nesoudím
představím si v klientech své rodiče
hledám klientovy přednosti a dovednosti
respektuji jiný názor
snažím se dívat na druhého Božím pohledem lásky a přijetí atd.
Vytvářet klima vzájemné důvěry:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
snažím se o partnerský přístup, nemanipuluji klienta
naslouchám se zájmem
chráním intimitu a soukromí klienta
dovedu být diskrétní
splním to, co jsem slíbil/a
omluvím se, přiznám si chybu
přizpůsobuji svou práci potřebám klienta (čas jídla, provádění úkonů) atd.
Vnášet svým postojem radost a pokoj podle vzoru našich svatých patronů:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
hledám příležitosti, jak potěšit, pomoci
umím odpustit, první podám ruku, odprosím
snažím se řešit konflikty pokojnou cestou dialogu
dovedu využít maličkostí, které napomáhají k dobré pohodě klienta
umím vhodně zažertovat
mám pro druhého aspoň jednou denně dobré slovo, úsměv, neopomenu
klienta pozdravit
7. pracuji na sobě, abych měla radost a pokoj v sobě i pro druhé
8. klidně a se zájmem reaguji na nespokojenost
9. nevytvářím nepotřebný hluk, chaos, spěch atd.
Myslím, že pečovatelky, které si napsaly tyto zásady, při své práci „zachovávají
lidskou důstojnost a zajišťují dodržování lidských práv a základních svobod
osob, kterým poskytují službu“ – viz Zákon o sociálních službách, § 2, odst. 2.
A nepotřebují k tomu ani „katalog porušování práv uživatelů“ s komplikovanými
sankcemi pro pracovníky.
A že je někdy hodně těžké projevovat lásku a úctu některým klientům, o tom
může každá pečovatelka vyprávět romány. V jedné charitě chodili ke starému
alkoholikovi, bývalému komunistickému funkcionáři, který byl k pečovatelkám
tak hrubý, že všechny odcházely s pláčem. Vydržela to nakonec jen řeholní
sestra. V hábitu trochu pohoršovala místní prodavačky, když denně kupovala
čtyři piva – ta usmlouvala s klientem při individuálním plánování služby, na víc
ostatně nestačil jeho důchod. Pár dní před smrtí mu přivedla pana faráře a stále
vzpomíná, jak potom nemocný zářil.
Dobrá služba si podle pravdy přiznává, že se nedokáže pořádně postarat
o všechny potřebné, naučí se tedy péči o určitou cílovou skupinu.
16
Přiznávám, že před 20 lety jsem si sama v opojení svobodou myslila, že právě
Charita musí něco hmatatelného udělat pro každou nouzi, kterou pozoruje –
vždyť je to milosrdná láska. Jenže tolik ochotných „chariťáků“ jako nouzí není!
A navíc – otevřené charitní srdce (pokud tím myslíme lidskou zralost a vůli ke
službě) je sice předpoklad účinné pomoci, ale zdaleka ne jediný …
Postupně jsem tedy vystřízlivěla a začala hledat, kdo umí nebo se chce naučit
sloužit v různých typech potřeb – seniorům, lidem s postižením, bez domova,
bezradným aj. Jak ty správné pomocníky vyhledat, jak je poznat a jaké jim
připravit podmínky pro kvalitní službu? – To jsme u personálních standardů.
Tam se bohužel často naráží na příklady horší praxe.
Ale jsou i nádherné příklady. Třeba když někde skutečně funguje kvalitní supervize a nabídka duchovní podpory zaměstnancům. Nebo když vedoucí odměňuje
podřízené za to, že identifikovali vlastní chybu a snaží se ji odstranit. A když
pracovníci sami navrhují realistické plány svého profesního rozvoje a učí sebe
i kolegy novým postojům a postupům. A když je práce zorganizovaná tak, že
pečovatelky i sestry jsou v pracovní době naplno k dispozici uživatelům, ale
přesčasy mívají opravdu výjimečně.
K právům uživatelů: Nadmíru obtížné bývá zajistit bezpečí a současně chránit
důstojnost neorientovaného klienta i s jeho právy na volný pohyb a vlastní
rozhodování. Přitom lidí s kognitivními poruchami, s různými formami a stupněm
demence je mezi uživateli služby CHOPS vysoké procento a mívají diametrálně
odlišné potřeby.
Dobrá služba nejen že je tvůrčí, ale využívá pravidelně při individuálním plánování vlastní mechanismy sebekontroly. V dobré službě nečekají, až dostanou
lékařskou zprávu s diagnózou demence, ale pečovatelky jsou proškoleny, aby si
uměly všímat i drobných projevů, které poukazují na demenci. Přizpůsobují pak
své pracovní postupy a komunikaci (např. v individuálním plánu dohodnou, že
vše domluvené napíše klient do svého kalendáře a pečovatelka současně do
záznamu o službě), dokážou nebrat si osobně klientovy výpady a umí též informovaně podpořit rodinné pečovatele. A mimo jiné dokážou pomocí záznamů
vysvětlit inspektorům kvality, proč právě u tohoto klienta nepostupují otrocky podle
obecné metodiky, například proč tento klient nepodepisuje všechny záznamy
a proč jinde nemá klient vlastní klíč.
A co takové jednání se zájemcem o službu, 3. standard? Téměř pokaždé
přicházejí žádat o pečovatelskou či ošetřovatelskou domácí péči rodinní příslušníci seniorů. Starý člověk sám to nezřídka vnímá jako zbytečné vměšování
a ohrožení svých kompetencí. Jindy má zase očekávání, že dostane služku, atd.
Dokáže-li vedoucí nebo sociální pracovnice, která domlouvá přijetí nového
klienta, ustát třeba i situaci, že mají zrovna málo klientů, a přesto nepovolí
nátlaku příbuzných, ale jasně a s pochopením vysvětlí vše podstatné starému
člověku a vytvoří mu prostor, aby se sám rozhodl, to je příklad úcty, příklad
dobré praxe.
17
Stanovení cílů a způsobu poskytování služby v domácím prostředí ideálně
probíhá jako přirozená komunikace při společné činnosti, která se následně
zapíše.
Nezapomenu na komunikační koncert, který předvedla charitní sestra, již po
několikaletém přesvědčování příbuznými konečně vpustila do domu stařenka,
aby sestře přenechala část péče o svého manžela – „ale jen ten převaz, když už
to podle vás neumím!“ Sestřička nejprve obdivně vyposlechla hrdinskou epopej
starého pána, pak se zájmem přijala poučení stařenky, jak má uchopit krytí …
a za čtvrt hodinky stařeček zářil spokojeností a jeho paní šeptala: „Ona to zvládla
šikovně! Můžu jí říct, ať ještě udělá to a to?“ …
Charitní ošetřovatelsko-pečovatelská služba dnes už nikde není ve své původní,
formálně neoddělené podobě. Ale přesto v dobré praxi do jedné domácnosti
dochází zpravidla stejná pečovatelka a stejná zdravotní sestra, které spolupracují a nenarušují chod domácnosti a zvyky uživatelů služby. Individuální plány
služby jsou promyšlené a domluvené s klienty natolik citlivě, že se podle nich
může řídit i pracovník, který přišel na zástup – ví, jak má zazvonit a pozdravit,
kde jsou služební bačkory, že klient mívá zuby pod polštářem a dvoje ponožky
i spoustu dalších drobností.
Drobné změny individuálního plánu služby jsou přitom právě v domácí péči
(ošetřovatelské i pečovatelské) na denním pořádku. Ovšemže tehdy, pokud si
pracovnice pozorně všímá projevů skutečných potřeb klienta a nevtíravě, ale
pevně na ně reaguje. Pak v dobré službě někdy přibývá úkonů, které provádí
pečovatelka, ale leckdy i ubývají, třeba když se senior po návratu z nemocnice
znovu naučí sebeobsluze. Nebo pečovatelka navrhne synovi, ať opatří domácí
spotřebiče s automatickým vypínáním, a stará paní opět vládne své domácnosti
aspoň při ohřívání jídla.
Důsledná snaha vyhovět individuálním potřebám klientů podnítila v mnoha
charitách jako dobrou praxi zavedení návazných nebo specializovaných postupů
a služeb, kterým se pracovníci museli naučit. Typické jsou například dovednosti
komunikace se seniory s různými hendikepy, bazální stimulace, domácí hospicová péče, poradenství a půjčování zdravotních pomůcek a jiné. Jiné služby,
například kadeřnické a pedikérské, naopak pečovatelská služba přestala standardně provádět, ale zajistila klientům další sociální kontakty prostřednictvím
docházející kadeřnice či pedikérky.
Dlouhotrvající diskuze se vedla o dovážce obědů jako jediném úkonu – je to
sociální, nebo podnikatelská služba? Osobně oceňuji řešení, kdy si charita
určila jako povinnost v pravidelných intervalech s uživateli služby rozebrat jejich
situaci a potřeby (tj. aktualizovat individuální plán) a vozit obědy pouze tam, kde
neměl žadatel jinou možnost teplé jídlo získat.
Standard č. 8, návaznost na další dostupné zdroje, si někteří vysvětlují jen jako
povinnost doprovodit starou paní k lékaři nebo do kostela. Poskytovatelé dobré
služby ovšem pochopili, že nejčastějším zdrojem, pomocí kterého nesamostatný
senior řeší (nebo by rád řešil) svou sociální situaci, jsou jeho příbuzní. Proto
18
pečovatelky neváhají zkoumat v supervizích své postavení v proměnlivém
trojúhelníku uživatel – domácí pečovatelé – sociální služba. Proto má leckterá
dobrá služba podrobná pravidla pro spolupráci s blízkými osobami uživatelů.
Jsou už i charity, které pořádají podpůrné a vzdělávací akce pro domácí pečovatele.
Takto bychom našli příklady dobré praxe ke každému standardu až po standard
č. 15, který vyžaduje od poskytovatele služby sebekontrolu a poctivou práci se
zpětnými vazbami od uživatelů a dalších osob.
Nádherná myšlenka komplexní, holistické domácí péče se ovšem v české
společnosti udržuje spíše z ekonomických než z humanitárních důvodů. Proslulé, posmívané i obdivované charitní srdce dostává opakovaně zátěžové testy ve
formě zákonných norem, konkurenčních služeb, nových odborných požadavků,
měnících se společenských názorů atd. Některá upřímná, ale snad málo silná či
málo pokorná charitní srdce pod těmi testy vychladla. Jejich charitní služba pak
může mít vzorné smlouvy a dokumenty, moderní přístroje, dokonalou logistiku,
inspekcí projde na 99 %, ale (cituji jednoho kritika) „takovou charitu může za
křesťany dělat stát“. Je vlastně rozdíl mezi touto pečovatelskou službou a pečovatelskými službami necírkevními? A je nějaká charitní dobrá praxe?
Domnívám se, že s „charitním duchem služby“ je to stejné jako se všemi činnostmi církve ve světě: Ti, kdo je provádějí, musejí stále znovu začínat hledat
Boží slávu, otevírat se jeho Duchu. Je třeba, aby to dělali vědomě a aktivně
aspoň ti pracovníci, kteří formálně i neformálně vedou druhé, a ti ostatní aspoň
dobrovolně pasivně. K tomu potřebují pracovníci charit angažované duchovní
vedení. Naštěstí i o tom existuje pár příkladů dobré praxe.
Přátelé, přeji Vám i Vašim klientům, abyste ve své službě dobrou praxi prožívali
denně!
19
Vývoj pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc
Miroslava Koutská, DiS., vedoucí pečovatelské služby venkov Charity Olomouc
Úvod
Můj příspěvek má, alespoň z mého pohledu, odvážný název Vývoj pečovatelské
a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc. Obsáhnout dvacetiletý vývoj během
dvaceti minut je ale nadlidský výkon, o to obtížnější, že písemných záznamů
z prvních deseti let je poskrovnu a lidská paměť nespolehlivá. Přesto jsem se
pokusila s pomocí starých výročních zpráv z let 1999 až 2010 vystihnout alespoň některé významné změny a události. Inspirovala mě také diplomová práce
a vzpomínky mé kolegyně, paní Jarmily Pachtové, koordinátorky pečovatelské
služby. Na Charitě Olomouc jsem sama před patnácti lety začínala jako pečovatelka a pak tři roky působila jako zástupkyně vrchní sestry. Poté jsem se deset
let věnovala práci s jinými cílovými skupinami. K seniorům a nemocným jsem se
opět vrátila v posledních dvou letech jako vedoucí pečovatelské služby Charity
Olomouc v obcích na území olomouckého děkanátu.
Změny
Co se všechno změnilo? Měnilo se zázemí služeb, název, střídali se pracovníci,
odcházeli a přicházeli klienti.
Zázemí
Zázemí služeb ve městě Olomouci se změnilo několikrát a v souvislosti
s postupným rozšiřováním působnosti pečovatelské služby vznikala nová
zázemí v některých obcích na Olomoucku. Z první „základny“ na Biskupském
náměstí v prostorách arcibiskupské kurie se pečovatelky a zdravotní sestry
stěhovaly na Wurmovu 5. V současnosti už třetím rokem sídlí na Peškově 1.
Pečovatelky na venkově mají svá útočiště na obecním úřadě ve Věrovanech
a na farách v Těšeticích, Tršicích a ve Velké Bystřici.
Název
Od roku 1991 byly služby poskytovány pod názvem Charitní ošetřovatelská
a pečovatelská služba (známá zkratka CHOPS). V souvislosti s novou organizační strukturou Charity Olomouc od roku 2006 neseme název Středisko
sv. Alžběty pro lidi s tělesným handicapem, pečovatelská služba a ošetřovatelská služba.
Pracovníci
Nelze vyjmenovat všechny ty, kdo se během dvaceti let podíleli na fungování
obou služeb, zmíním proto alespoň vrchní sestry a vedoucí. Byli to paní Jiřina
Kupková, paní Magda Janíková, paní Miluše Pavlasová, pan Josef Teč
a současný vedoucí Mgr. Jan Návrat.
20
počet narozených v posledním období byl podíl dětí v populaci nižší, než podíl
starší generace nad 65 let. Počet starších spoluobčanů překonal poprvé v historii
kraje stotisícovou hranici.
Plány do nejbližší budoucnosti vycházejí z potřeb klientů a korespondují
s celospolečenským vývojem a trendy v sociálních službách. Jsou vyjádřeny ve
Strategickém plánu Charity Olomouc na léta 2011 až 2015. Jedná se o zavedení terénní hospicové služby v Olomouci i v okolních obcích do konce roku 2013,
o rozšíření ošetřovatelské služby na venkov také do konce roku 2013 a dále
o zavedení terénní odlehčovací služby do konce roku 2014. Aby byli naši klienti
spokojení, k tomu je potřeba mít také spokojené pracovníky, a proto do našich
plánů patří vytvoření kvalitnějšího zázemí pro pracovníky v Olomouci do konce
roku 2014 či zajištění odpovídajícího kvalitního vozového parku do konce roku
2012.
Závěr
Blížím se k úplnému závěru a dovolím si podělit se s Vámi o slova řádové sestry
Anny Šťovíčkové, která u nás působila 16 let jako zdravotní sestra v ošetřovatelské
službě. „Co je takové moje heslo? Je to citát Matky Terezy ‚Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Teď vím, že je musím milovat a obracet si je bude
Pán.‛ Když se o to snažím já a moji spolupracovníci, ať vědomě či ne, dějí se
zázraky. Uvedu jeden za všechny. Když jsme začali chodit k jedné klientce,
řekla: ‚Ani jste se mě nezeptali, jestli jsem katolička, a tak mě máte všichni rádi.
Jak mě asi má rád Bůh, když mi takové sestry poslal!‛ A po padesáti letech
přijala svátosti.
Tak co ještě mohu dodat? Vyjádřit úctu a poděkování všem těm, kteří se během
uplynulých dvaceti let podíleli na rozvoji pečovatelské a ošetřovatelské služby
v Charitě Olomouc. Spočítané odpracované hodiny a počty úkonů nemohou
vyjádřit lidskost a zároveň profesionalitu, kterou většina z nich dokázala a dokáže
vnášet do domácností našich klientů.
23
Vydala: Charita Olomouc, 2011
Redakční úprava: Mgr. Kristýna Náglová
Grafické zpracování obálky: Lukáš Uchytil, DiS.
Tisk: PROFI-TISK GROUP s.r.o., Olomouc
1. vydání
NEPRODEJNÉ
Lze objednat na adrese:
Charita Olomouc, Wurmova 5, 771 11 Olomouc
[email protected]
www.olomouc.charita.cz
ISBN 978-80-260-1425-6
24