původní dílo… Když přišli do učebny Obrany

Caninae
… původní dílo…
Když přišli do učebny Obrany, Snape už tam byl, stál v rohu, ukrytý ve stínu, paže složené na
hrudi. Harry si pomyslel, že vypadá téměř jako gigantický netopýr. Většina studentů si ho
nevšimla, ale Aran si byl jeho přítomnosti dobře vědom. Nervózně se po něm po očku díval a
jeho tvář byla ještě červenější než obvykle.
Dobře ti tak, pomyslel si Harry. Ponížil jsi mě, řekl jsi o mně, že jsem černokněžník a udělal ze
mě zmijozelský cvičný cíl. Teď se budeš stydět ty. Všichni se dozvědí, že ti Brumbál nevěří
natolik, abys mohl zůstat se studenty sám
.
Ale mělo se ukázat, že tohle je ta nejzanedbatelnější část Aranova pokoření.
„Dávejte pozor,” řekl Aran téměř ostýchavě, ve snaze začít hodinu. Zcela evidentně ho vedle
stojící Snape znervózňoval. Jeho hlas byl příliš tichý na to, aby ho všichni zaregistrovali a tak se
studenti bavili dál.
Snape vystoupil ze stínu a pronesl poměrně nahlas: „Vždycky jste tak neschopný udržet si ve
třídě kázeň, profesore? Třído pozor!”
Zmijozelští i nebelvírští šesťáci zmlkli, ale po chvíli se třídou rozletěl šepot: Co ten tu dělá, a
kdo teď učí Lektvary
?
Snape jen nadzdvihl obočí a okamžitě bylo ticho.
Aran teď stál před třídou rudý jako rak s rukama zaťatýma v pěst. Přesto se vzmužil. „Otevřete
si učebnice a najděte si kapitolu o omezení Caninae,” řekl strnule.
„Až s tím budete hotoví, budu si volat studenty, kteří mají s tímhle kouzlem ještě pořád
1 / 17
Caninae
problémy...“
„Promiňte, pane profesore,” řekl Snape a definitivně vystoupil ze stínu, čímž získal okamžitě
pozornost všech, ”ale vzhledem k tomu, že jsou to studenti šestého ročníku...”
„Já přece vím, jak staří jsou mí studenti!” vyštěkl Aran.
Snape pokračoval, jako by nebyl přerušen. „Jsem si naprosto jistý, že jsou schopni přečíst si
látku ve svém volném čase. Drahocenný vyučovací čas by pak měl být vyhrazen praktickému
nácviku pod dozorem kvalifikovaného odborníka.”
Aran byl čím dál tím červenější, i když se Harrymu zdálo, že už to není možné. „Podívejte
Snape, tohle je moje hodina a poběží tak, jak mně připadá vhodné!”
Harry věděl, že je to špatně, ještě před tím, než jeho otec stačil odpovědět.
„To zcela evidentně ne, vzhledem k tomu, že mě ředitel osobně požádal, abych až dokonce
školního roku dohlédl na všechny hodiny Obrany,” prohlásil Snape ledově.
Třídou se znovu rozlehl šepot. Dohlížet? Všechny hodiny Obrany? A nebyla by to Hermiona,
kdyby se nenaklonila k Harrymu, nezatahala ho za rukáv a nezeptala se: „A co teď bude s
Lektvary?”
Harry k ní přes rameno zašeptal: „Budeme mít suplování.”
„Jste tu jen, abyste se díval!” prskal Aran a ruce se mu třásly, přestože je měl zaťaté v pěst.
2 / 17
Caninae
„A zasáhl, pokud se mi to bude zdát vhodné,“ dodal Snape. Jeho naprosto klidný hlas jen
zdůraznil to, jak hysterický je Aran. „Domníval jsem se, že to je vám jasné?”
A zjevně bylo, protože Aran už dál nic nenamítal.
„Skvěle,” řekl Snape a znělo to jako předení velké kočky. „Takže místo toho, abyste nechal
studenty číst, budeme nacvičovat. Z vašeho předešlého komentáře jsem pochopil, že někteří
studenti ještě pořád mají problém vykouzlit Caninae.“
Aran upjatě přikývl.
Třída mezi tím znovu utichla a oči všech přeletovaly tu k Aranovi tu ke Snapeovi. Harryho
napadlo, že to vypadá, jakoby sledovali odrážeče, jak posílají potlouky sem a tam.
I když nebylo pochyb, kdo tuhle slovní bitvu vyhraje.
„Pochopil jsem to správně, že si voláte po jednom studenty, kteří mají problémy?” Snape
zamyšleně svraštil obočí. „Na Caninae pracujete už nějakou dobu, nebylo by tedy efektivnější,
kdybyste to kouzlo před tím, než ho budete chtít po studentech, ještě jednou předvedl?”
Draco zdvihl ruku. Aran ho samozřejmě ignoroval a přilil tím jen olej do ohně Snapeovi kritiky.
„Je vaším zvykem ignorovat studenty, kteří se dožadují vaší pozornosti?”
„Pan Mal...”
3 / 17
Caninae
„Je to pan Snape,” opravil ho Snape ledovým hlasem, „je to docela urážlivé, když opomíjíte
správné jméno mého syna. Vřele vám doporučuji, abyste změnil své návyky, profesore.”
Červeň z Aranových tváří zmizela a byla nahrazena až nepřirozenou bledostí. Možná, že je
pitomec, ale ne zas až takový, aby nepostřehl ve Snapeových slovech hrozbu.
„Pan Snape už Caninae umí,” řekl Aran a poodešel od Mistra lektvarů.
„To snad, ale neznamená, že nemá co říct. Prosím, pane Snape?”
Draco vstal, pravděpodobně proto, aby ho bylo lépe slyšet. „Myslím si, pane, že byste měl
vědět, že profesor Aran nám Caninae nikdy nepředvedl. Jen nám řekl, abychom si přečetli text
a začali kouzlit.”
Snape se obrátil na Arana se šokovaným výrazem. „Skutečně? To je velmi neobvyklá praxe.”
Harryho napadlo, že vzhledem ke Snapeově vlastní posedlosti učení se ze zkušeností je to
směšná poznámka. Na prstech obou rukou by spočítal, kolikrát jim Snape předvedl vaření
lektvaru před tím, než ho začali vařit studenti.
„Dobře, takže to hned napravíme,” prohlásil Snape rozhodně. „Předveďte svého Caninae, pane
profesore.”
Z nějakého důvodu se do toho Aranovi moc nechtělo. Popravdě vypadal dost zaskočeně. Ale
Snape byl neústupný, a po chvíli se posměšně zeptal, „Nejste toho snad schopen, pane
profesore? V tom je ten problém?”
Aran se naježil. „Samozřejmě, že ne! Slečno Patilová, pojďte sem, budete kouzlit proti mně...”
4 / 17
Caninae
Snape předstíral údiv. „Proč, pane profesore, vždyť stojím přímo před vámi. Nebude
jednodušší, když budu proti vám kouzlit já?”
„Udělá to slečna Patilová.”
Odněkud zezadu bylo slyšet Seamuse a znělo to trochu jako kuřecí zakvokání.
Aran předstíral, že to neslyší. Když na něj Parvati zaútočila neškodným žihadlovým kouzlem,
mávl hůlkou „Canis Horribilis!“
Z Aranovy hůlky vylétl napůl průhledný chomáček srsti. Když dopadl na zem a začal ňafat na
Parvati, došlo Harrymu, že je to jen štěňátko.
Štěňátko pomerančového špice.
Parvati se nedokázala ovládnout a rozesmála se,
A pak i celá třída.
A pak i Snape, jako by mu připadal Aranův Caninae tak směšný, že ani nedokázal zachovat
profesorskou solidaritu.
5 / 17
Caninae
Harry už před tím viděl svého otce smát se, ale ostatní studenti, až na Draca, ne. Upadli do
šokovaného ticha.
Harry musel přiznat, že jeho otec dokáže situaci využít až do konce. Zalovil v kapse, vytáhl
kapesníček a se smíchem si otřel oči. „Ale, pane profesore, tohle je opravdu to nejlepší co
dokážete?” a pak daleko tišším hlasem, ale tak, aby ho všichni slyšeli, dodal, „Není divu, že
mají vaši studenti problémy.”
Vztek zjevně zatemnil Aranovi mozek. „Předpokládám, že to dokážete lépe?”
Snape udělal pár kroků směrem k němu a zaujal postoj, jako při souboji. „Canis horribilis!”
Ta věc, co se objevila, ale nebyla, pokud to Harry dokázal posoudit, pes. Spíš obrovský,
nebezpečný vlk, samé zuby a drápy, vyřítil se proti Aranovi, srst zbrocenou krví. Dokonce ani
nebyl průsvitný, tak jako ostatní Caninae.
6 / 17
Caninae
Aran zaječel a uskočil, zakopl o vlastní nohu a skončil na zádech na zemi. Parvati také uskočila,
ale byla dost duchapřítomná na to, aby neupadla.
Snapeův Caninae obcházel ležícího profesora, vrčel, třída byla šokovaná, ale rozhodně ne
ztichlá.
Sežere ho... u Merlinovy hůlky, vidíš to? Snape ani nepotřebuje, aby na něj někdo zaútočil, aby
ho dokázal vykouzlit... Jak to vlastně dokáže...?
„Celý můj titul je profesor Snape,” zpražil Snape pohledem Deana. A pak další pohled přes
polovinu místnosti, „pane Zabini, jestli napíšete během vyučování ještě jeden řádek, budete
toho nekonečně litovat.”
Zabini bleskově schoval inkoust a pergamen a položil ruce na prázdný stůl.
Snapeův ďábelský vlk mezi tím pořád kroužil kolem Arana, jako žralok, kroužící kolem své
kořisti. Když Snape zlehka mávl hůlkou, Caninae ustoupil.
Pak ale popadl špice, který pořád ňafal a poskakoval a zhltnul ho.
„Ale ne!” vykřikla Levandule.
„Silní vždy pohltí slabé,” řekl Snape, přistoupil k Aranovi a díval se na něj dolů. Pokračoval tišeji
a možná právě proto to znělo ještě mrazivěji. „Vždycky.”
Snape vzhlédl a rozhlédl se po třídě.
7 / 17
Caninae
"Pamatujte si to dámy a pánové. Silní vždycky pohltí slabé. Učíte se tu v naději, že se stanete
těmi silnými.” Ukázal na svého Caninae, který seděl a olizoval si nohu. „Zde vidíte, co člověk
může dokázat, pokud má dovednost a vůli. A teď si každý vyberte svého partnera k tréninku. A
během hodiny se několikrát vyměňte. Ten, komu se zatím nepodařilo
Caninae
vykouzlit, si může přijít sem dopředu pro radu.”
Nikdo se dopředu ke Snapeovi nehrnul, nebo alespoň do té doby, než mávl hůlkou a nechal ze
stupínku zmizet toho zlověstně vyhlížejícího psovlka.
Ale pak se vytvořila malá fronta. A nebyl to Aran, od koho chtěli studenti pomoc.
Harry se trochu ušklíbl. Potřeboval pomoc při kouzlení Caninae, ale věděl, že ho to Snape
může naučit během léta. Pokud jeho spolužáci potřebují radu, potřebují ji tady a teď.
Bylo milé, být pro jednou svědkem slušné výuky.
A od Snapea.
Harry nevěděl, jestli se má mračit, nebo smát.
…konec původní povídky…
***
Draco do něj rozpustile šťouchnul a zeptal se ho: „Proč si taky nejdeš pro radu, Harry?“
8 / 17
Caninae
Tak mu to vysvětlil. Dost času o prázdninách, kdy budou mít tátu jen sami pro sebe. Jeho bratr
se rozesmál:
„Ty se snad hodláš o prázdninách učit? To se mi snad jenom zdá… Pojď, naučím tě to teď,
abys prázdniny mohl věnovat jen příjemnému lenošení a poflakování. Navíc tě taky budu muset
znova naučit hrát famfrpál…“ zašklebil se.
„Probral jsi už se Salsou možné inkantace?“ pokračoval Draco a když Harry přikývl, tak ještě
šeptem dodal: „A dávej si prosím pozor na to, jak držíš hůlku. Nerad bych se potýkal s nějakou
hrozivou příšerou…“
Postavili se proti sobě na druhém konci třídy, než kde Severus pracoval s jejich spolužáky.
Draco se postavil do střehu, hůlku v útočné pozici a s pobavenou jiskrou v oku se zeptal:
„Bojíš se Pottere?“
Déjà vu…
„Ani ve snu…“ odpověděl Harry s úsměvem a sjel pohledem na malou rytinu hádka na svých
brýlích.
„Scindo natis!“ vyslovil Draco inkantaci, kterou Harry neznal.
„Sss důvěrou očekávám psího ochránce!“ zasyčel jednu z možných forem kouzla Harry a nic
se nestalo. ,Takže obdoba Patrona asi fungovat nebude…´ pomyslel si těsně před tím, než ho
pořádný štípanec do zadku přinutil nadskočit.
„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně svého bratra.
9 / 17
Caninae
„Štípací kletba,“ zasmál se Draco. „Obvykle ji používám jen na děvčata, ale ty taky moc hezky
poskakuješ…“ šklebil se rozpustile.
„To mě budeš muset naučit. Na Hermionu by se občas mohla hodit…“ usmál se Harry. Vzápětí
se ale zarazil, když se za ním ozvalo Hermionino zasyčení:
„To si můžeš zkusit Harry Pottere a budeš se divit!“
Nevšiml si, že je jeho kamarádka kousek od něj. Musela se tam přesunout v okamžiku, kdy se
plně soustředil na Draca. Když se po ní ohlédl, tak ho sjela hrozivým pohledem a začala sesílat
kletby na Rona, který potřeboval svého obrovského, chlupatého, ale nesmírně líného Caninae,
kterého nazýval zlostně „ty mrcho líná“ naučit správným způsobům psa obranáře.
Další štípanec do zadku upoutal Harryho pozornost zpět k Dracovi. S jeho další štípací kletbou
zkusil jinou inkantaci: „Volám psssa, který mě ochrání!“ … a zase nic. Tak zasyčel: „Volám
psssa ochránce!“
Konečně! Z jeho prstů, které svíraly hůlku, vystřelil malý střapatý foxteriér a v letu
chňapnul po Dracově kletbě. Draco se rozesmál a Harry pokrčil rameny.
„No tak je malej, no…“
Jenže teriér se nespokojil jen s likvidací kletby a rozběhl se s zuřivým štěkotem přímo na
Draca. Harry se usmál a pokračoval:
„…ale pěkně vzteklej…“
10 / 17
Caninae
Draco rychle mávl hůlkou a přivolal svého ochránce: „Canis Horribilis!“ Z jeho hůlky vyskočil
obrovský černý pes, tolik podobný Tichošlápkovi a vyrazil proti malému teriérovi. Jenže ten se
nezalekl. Zakličkoval, proběhl Tichošlápkovi mezi nohama a pokračoval v útoku na Draca.
„…a šikovnej…“ pokračoval nadšeně Harry, s napětím sledujíc, jak se Draco s jeho Divochem
(jak právě svého Caninae pojmenoval) vypořádá. Foxteriér už byl u něj, když se Tichošlápek
teprve otáčel. Vyskočil, vytrhnul mu hůlku z ruky a okamžitě se dal na úprk před velkým černým
psem.
„…a chytrej…“ smál se už Harry s plných plic když sledoval, jak se Divoch proplétá hbitě mezi
stoly, lavicemi a nohama ostatních studentů. Tichošlápek se vrhnul za ním jako tank a kácel
všechno, co mu přišlo do cesty – včetně studentů. Divoch doběhl až na stupínek, s Dracovou
hůlkou pořád v mordě, oběhl Arana, pak zareagoval na Harryho volání: „Přines! Pojď ke mně
Divochu!“ a rozběhl se k němu.
Tichošlápek srazil Arana a pokračoval v pronásledování. Celá třída se smála, až se za břicho
popadala, včetně Severuse. Teriér přiběhl k Harrymu, vyskočil mu přímo do náruče a podával
mu hůlku jeho bratra. V tu chvíli se přiřítil i obrovský černý pes, opřel se předníma tlapama
Harrymu o ramena a snažil se dosáhnout na psíka, kterého držel nad hlavou.
„Dej pokoj Tichošlápku! Nech ho být! Lehni!“ zakřičel na něj Harry a pes okamžitě poslechl.
Draco zíral s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.
„Jak to, že tě poslechl?! A proč mu říkáš Tichošlápku?!“
11 / 17
Caninae
Harry nemohl odpovědět, protože Dracův výraz ho donutil k dalšímu záchvatu smíchu. Uklidnil
se, až když k nim došel z druhého konce třídy Severus.
„Ano, ta podoba je vskutku fascinující…“ řekl ohromeně jeho otec, když k němu přistoupil. Velký
černý pes však ohrnul pysky, vycenil na něj zuby a temně zavrčel… „Koukám, že včetně
nepěkných povahových rysů…“ zavrčel Snape a ustoupil o dva kroky zpět. Harry se jen
rozpustile zakřenil a nechal tu situaci bez komentáře. Severus pokračoval:
„Váš Caninae je sice malý, ale bezpochyby splnil zadání – kletbu zlikvidoval a vašeho protivníka
velmi efektivně odzbrojil. Deset bodů pro vás, pane Pottere.“ Pak se otočil k Dracovi: „Vy už jste
jistě za svého Caninae body dostal, že pane Snape?“
Draco se ušklíbl: „Ne, pane.“
„Pak tedy také deset bodů… A teď přestaňte rušit ostatní studenty, najděte si nějaké klidné
místo a odpovězte svému bratrovi na jeho otázky, pane Pottere. Věřím, že mu dokážete
všechno uspokojivě vysvětlit.“
Sedli si spolu do rohu, Divocha položil Harry na stůl, sebral mu hůlku a podal ji Dracovi.
Tichošlápek se jim složil k nohám a upřeně sledoval malého rozpustilého psíka na stole.
„Tichošlápek byla zvěromágská podoba mého kmotra, myslel jsem, že to víš…“ začal
vysvětlovat Harry. „Viděl jsi ho na začátku pátého ročníku na nádraží, když mě šel Sirius
vyprovodit a pak jsi ve vlaku dělal narážky na psa… Myslel jsem, žes poznal, že to byl Sirius.“
Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Nevěděl jsem to. Jak bych mohl? V té době se o něm doma ještě mluvilo v dobrém. Mysleli si,
12 / 17
Caninae
že je zodpovědný za ty mudly. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že je vlastně na tvé
straně… Psa jsem tam nějakého viděl, ale nějak zvlášť mě nezaujal, nevěděl jsem, že to není
jen nějaký obyčejný čokl…“
„No… Tvůj Caninae je každopádně celý Tichošlápek,“ pokrčil rameny Harry. „Včetně dobrých i
špatných povahových vlastností, jak zjistil Severus… Proto mě poslouchá a na něj cení zuby,“
ušklíbl se.
Draco zavrtěl hlavou: „Tak tomu opravdu nerozumím… Proč můj psí ochránce bere na sebe
podobu tvého kmotra?“
Odpověděla mu Hermiona, která se zase ochomýtala okolo.
„Draco, ale to je přece naprosto jasné! Ty jsi přece po mámě taky Black. Chráníš Harryho
stejně, jako ho chránil Sirius. Je proto naprosto logické, že tvůj Caninae se podobá
Tichošlápkovi, chrání Harryho a poslouchá ho…“
Oba chlapci po jejích slovech zamyšleně zmlkli.
Harry pocítil nepříjemné svědění v rukách. Rozhovor o Síriovi v něm zase probudil ten hrozný
pocit viny, kterou si dával za jeho smrt a nedokázal už přemýšlet o ničem jiném, než o tom, kam
si zaleze po hodině, aby pomocí své jehly zahnal ten strašný pocit pryč…
Draco přemýšlel o tom, že když se věci mají takhle, tak ten Harryho nápad s předáním dědictví
po Siriusi Blackovi, nebyl vlastně vůbec tak špatný…
(A/N – Tady zase navazuji na děj Roku – Harry se týral sebepoškozováním a Draco před tím
nadutě odmítl Harryho nabídku dědictví po Síriusovi Blackovi v okamžiku, kdy ho Lucius vydědil
a sebral mu veškerý jeho majetek. V dalších kapitolách praskne sebepoškozování a Draco
přijme majetek Blacků)
13 / 17
Caninae
***
Rok po té…
Bylo jaro, nebo spíš už pomalu začínalo léto. Harry stál na louce u jejich domku v Devonu a
poslouchal Severuse s Brumbálem a Dracem, kteří se radili, co s ním budou dnes procvičovat.
Měli za sebou všichni opravdu náročný rok. Harry a jeho ztráta paměti opravdu neuvěřitelně
narušila jejich vztahy – díky bohu, že už to bylo všechno pryč.
Všechno to trápení ale zase přineslo něco dobrého. Harryho magie se konečně stabilizovala do
normálu. No… normálu… Měl svou povrchovou i temnou magii, jako všichni ostatní kouzelníci,
ale dokázal je ovládat tak, jako ani sám Brumbál ne. A ten si byl jistý, že ani Voldemort něco
takového, jako Harry, rozhodně nedovede.
Nějakou dobu to trvalo, ale teď Harry umí sesílat střídavě kouzla světlé i temné magie jen se
změnou inkantace v latině a hadím jazyce. Musí se sice opravdu pekelně soustředit na své nitro
a zároveň na hůlku, aby neseslal hůlkové kouzlo v momentě, kdyby to mohlo někoho ohrozit,
ale na to už se naučil dávat pozor. Nechtěl mít některého ze svých blízkých a přátel na
svědomí, jako Luciuse.
Teď se učil „normální“ kouzla, pronášená v latině, posilovat svou temnou magií, často až do
gigantických rozměrů. Hlavně povětrnostní kouzla dokázal opravdu impozantně. Lehký vánek s
trochou soustředění proměnil v uragán, vlahý deštík s troškou temné magie proměnil v
obrovskou průtrž mračen a jednoduchý blesk se stal tak mocným kulovým bleskem, že by mu
smetl z cesty celou armádu Smrtijedů…
Severus ho vytrhl z jeho zamyšlení:
„Na rozcvičku si dáme pár obranných kouzel z celého tvého repertoáru. Albus na tebe bude
sesílat mírné kletby a ty se budeš proti němu bránit bezhůlkovou magií. Proti Dracovi budeš
14 / 17
Caninae
používat latinské inkantace a proti mně temnou hůlkovou magii. Soustřeď se, ať tě zase
nezraníme Harry; připadáš mi nějaký zasněný…“
Harry jen s úsměvem přikývl a plně se soustředil. Předvedl celou plejádu štítů a obranných
kouzel. Naučil se sesílat kouzla bezhůlkové magie prsty levé ruky, takže je mohl používat v
podstatě současně s hůlkovými kouzly. Odrazil úspěšně všechny kletby, které se na něj hrnuly
ze všech stran a souboj se rozhodl ukončit kouzlem Caninae.
„Canis Horribilis!“ poslal na Draca svého Tichošlápka. Jeho bratr odpověděl jako ozvěna a
poslal toho svého. Jejich Caninae v Harryho latinské podobě si byli podobní jako vejce vejci.
Harrymu probleskla hlavou vzpomínka na okamžik, kdy se jejich Tichošlápkové střetli poprvé.
Bylo to ještě v době, kdy si nedokázal připustit, že by ten „zatracený Malfoy“ mohl být
považován za jeho bratra. Maura je postavila proti sobě při opakování a když z Harryho hůlky
vyběhl právě Tichošlápek, tak ohromený Draco přivolal toho svého. Harry čekal zuřivý střet
dvou obrovských, krvelačných černých psů a místo toho se ti dva, uprostřed mezi nimi, začali
přátelsky kočkovat a dováděli spolu jako štěňata z jednoho vrhu. To byla zase samozřejmě
voda na mlýn pro Hermionin komentář: „Teď už to musíš pochopit, když to vidíš na vlastní oči,
Harry. Vy jste bratři a máte se rádi! Copak si to už konečně nedokážeš připustit?!“
Teď ovšem nebyl čas na podobné vzpomínky. Letěly na něj současně dvě kletby od
Brumbála a od Snapea. Proti Brumbálovi napřáhl svou levou ruku s prsty nataženými k němu a
zasyčel hadím jazykem: „Volám psssa ochránce!“ a hned vzápětí totéž zopakoval pro svou
pravou ruku s hůlkou napřaženou proti Severusovi. Z jeho levé ruky vystartoval Divoch – malý
střapatý foxteriér – statečný, hbitý a chytrý ochránce, který jeho protivníkům rád kradl hůlky. Ale
Brumbál se mu ubránil a nechal ho zmizet dřív, než to mohl Divoch zkusit. Daleko zajímavější
to bylo ovšem na Severusově straně louky…
15 / 17
Caninae
Jeho otec čelil podruhé v životě obrovskému tříhlavému Kerberosovi, strážci řeckého podsvětí,
kterému jen Hagrid mohl dát mazlivé, něžné jméno – Chloupek. Situaci zvládl perfektně a s
přehledem; zřejmě něco podobného čekal, po Harryho předchozích dvou kouzlech. Okamžik po
tom, co se Chloupek objevil se Severus přemístil přímo za Harryho. Na místě, kde ještě před
chvilkou stál, byla kouzelná harfa, která hrála něžnou, tklivou melodii a bezpečně Chloupka
uspala.
Cvičení bylo tímto ukončeno a Brumbál s Dracem obezřetně obcházeli tříhlavou
stvůru, která jen vzdáleně připomínala šelmu psovitou. Severus Harryho pochválil:
„Tohle bude mocná zbraň proti přesile, Harry… Ale už bys ho asi měl nechat zmizet, nevím jak
dlouho vydrží ta harfa hrát.“
Harry se podíval po docela vyděšeně se tvářícím bratrovi a s úsměvem ho popíchl:
„Tak jak se ti líbí můj Chloupek? Věděl bys, jak se s ním vypořádat?“
Draco se otřepal a odpověděl:
„No, teď už bych to věděl… Můžeš mi vysvětlit, jak jsi mohl dát takové bestii jméno Chloupek?“
„To jsem nebyl já, to byl Hagrid…“ usmál se Harry a když viděl jeho nechápavý výraz tak se
smíchem pokračoval: „Jeden z jeho oblíbených mazlíčků – seznámil jsem se s ním už během
prváku. Severus ostatně taky, dokonce od něj tenkrát obdržel i nějaký kousanec, že tati?“
Severus zavrčel:
16 / 17
Caninae
„Kdyby mě pokousal, tak jsem teď byl bez nohy. Jen o mě lehce zavadil jedním drápem…“
„Aha, tak proto jsi věděl jak na něj. Nechápal jsem, jak jsi mohl zareagovat tak rychle a
účinně…“ díval se na otce s obdivem Draco.
Harry mezitím mávl hůlkou směrem k Chloupkovi, zasyčel „Zzzmizzz!“ a louka najednou zela
prázdnotou.
Pak pokračovali ve cvičení. Mohli trénovat opravdu dlouho. Teď už Harryho
nelimitovala ani tma. Malý hádek na okraji jeho brýlí lehce světélkoval a navíc měl teď skoro
pořád u sebe Salzu, buď omotanou kolem zápěstí, nebo spící v kapse jeho košile. Měl už i
dobrou výdrž; jeho síly se obnovovaly rychle a jejich cvičení končilo většinou vyčerpáním
ostatních.
Harry věděl, že je připraven, přestože si to Severus pořád ještě nechtěl připustit. Ale on to
zřejmě nepřipustí nikdy. Voldemort a jeho smrtijedi byli čím dál agresivnější, troufalejší a
bezohlednější. Bylo jasné, že se závěrečný střet blíží a Harry se ho už nebál. Chtěl tuhle válku
už jednou pro vždy ukončit, aby mohl konečně začít žít.
Ano, byl připraven…
17 / 17