I. Machová-Trénink osob s TP - Inovace Kombinovaného Studia

IKS-TRÉNINK OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM
Teoretické podklady k studijnímu předmětu kondiční trénink osob s tělesným postižením v
podobě distančního textu pro studijní obor „Tělesná výchova a sport“ v prezenční i
kombinované formě studia. Cílem je poskytnout úvod do problematiky kondiční přípravy osob
s tělesným postižením.
Předmět vyžaduje teoretické i praktické základní znalosti teorie sportovního tréninku.
Úvod
Studijní cíle
Ikona1
Získat přehled o postavení a významu pohybové aktivity v životě osob s tělesným postižením
a význam dobré fyzické kondice v souvislosti s pohybovými aktivitami a kvalitou života.
WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje zdraví jako stav celkové tělesné, mentální a
sociální pohody (well-being). Potměšil (2001) hodnotí sport jako významný a nezastupitelný
faktor lidského rozvoje, faktor směřující ke zdokonalování tělesné a psychické kondice a k
rozvoji společenských vztahů. Evropská charta považuje sport za důležitý faktor při
rehabilitaci a integraci do společnosti a v souladu s etickými principy je podpora a rozvoj
sportu a pohybová rekreace pro všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich
života a přispívá k rehabilitaci a integraci do společnosti. Jinými slovy sportovní činnost
pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychický a sociální stav postižené osoby. Kábele (1992, str.
10) o sportu osob s postižením uvádí:
„Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít plnohodnotný
život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a společenských
funkcí.“
Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí nebo úrazem, sportování
může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší kontakt se sociálním
prostředím. V případě jedinců s vrozeným tělesným postižením může být dobrá pohybová a
kondiční připravenost s ohledem na typ a stupeň postižení důležitým faktorem pro životní
samostatnost (lepší zapojení se do společnosti, zmírnění zdravotních následků v důsledku
daného tělesného postižení, lepší sebe-obslužnost, apod.) Dále v textu se budeme zabývat
kondičním a pohybovým tréninkem osob s tělesným postižením.
Obrázek 1 – Čeští sportovci na Paralympijských hrách Londýn 2012 (Rostislav Pohlmann a
Eva Kacanu)
Terminologie
Ikona8
Základní pojmy vyskytující se v textu:
DMO
Dětská mozková obrna
Handicap
vztahuje se k případům, kdy postižení způsobuje nevýhodu v
porovnání s nepostiženou populací.
Kvadruplegie
nebo též tetraplegie je úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí
(motorických a senzorických) na trupu, dolních a horních
končetinách. Poškození páteře v oblasti krčních obratlů nad C7
(Goodman,1995).
Les Autres
sportovci s TP kteří se nedají zařadit do skupiny vozíčkáři, osoby s
amputacemi, osoby s DMO, patří sem například osoby s
popáleninami, s vrozenými vadami, s chondroplazií
Paraplegie
úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí(motorických a
senzorických) na trupu, dolních končetinách. Poškození páteře v
oblasti hrudní a bederní od Th1 níže (Goodman,1995).
Poliomyelitida
polio neboli dětská obrna. Infekční onemocnění způsobené virem
poliovirus, který poškozuje oblasti páteřní míchy odpovědné za
svalový pohyb (šedou hmotu míšní v předních rozích)
(Goodman,1995).
Poranění páteře
lidé, kteří se stali uživateli vozíku v důsledku úrazu, při kterém byla
poraněna páteř. Rozsah postižení je dán mnoha faktory, ale obecně
vede k částečné nebo úplné ztrátě motorických a senzomotorických
funkcí, samovolné kontrole vyprazdňování močového měchýře a
střev, ovlivnění cirkulace a někdy ovlivnění funkcí vnitřních orgánů
Postižení
Sportovec s TP
Sportovec bez TP
Sportovec vozíčkář
Spina bifida
Spasticita
Vozíčkář
umístěných pod zraněním na páteři (Goodman,1995).
vztahuje se k medicínskému popisu specifických nebo neobvyklých
psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby.
sportovec s tělesným postižením.
sportovec bez tělesného postižení.
sportovec sportující na vozíku.
vrozený rozštěp páteře, při kterém nejsou uzavřeny obratlové oblouky
a mícha se svými obaly vystupuje ven z páteřního kanálu. Stav je
spojen s různými nervovými poruchami (Goodman,1995).
zvýšené napětí svalových vláken s častějšími nebo méně častými
svalovými záškuby.
osoba používající k volnému pohybu invalidní vozík.
Tělesné postižení
Postižení, jak již bylo v části terminologie řečeno, se medicínsky vztahuje k popisu
specifických nebo neobvyklých psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby.
Tělesné postižení může být but primární vrozené nebo sekundární získané. Obě tyto varianty
mají svá specifika ve vztahu k tělesné kondici a sportování.
Otázky k zamyšlení
Ikona6a
Znáte specifické sporty, které provozují pouze osoby s tělesným postižením? Znáte nějakého
sportovce z České Republiky s tělesným postižením?
Sport jako prostředek integrace
Studijní cíle
Ikona1
Cílem této kapitoly je pojem integrace a sport jako prostředek integrace
„Sport by se měl stát pro postiženého hybnou silou, která mu pomůže nalézt nebo obnovit
vlastní vztah k okolnímu světu a tím ke svému uznání coby rovnocenného a plnoprávného
občana.“(Ludwig Guttmann, 1967)
Součástí kvalitního životního stylu je možnost sportovního vyžití a ne jinak je tomu u osob s
tělesným postižením(TP). Tématem současnosti je integrace dětí s tělesným postižením do
školní tělesné výchovy, ale co mimoškolní sportovní aktivity a sportovní vyžití v dospělosti.
Evropská charta (2002) uvádí, že sport je důležitým faktorem při rehabilitaci a integraci do
společnosti a v souladu s etickými principy je podpora, rozvoj sportu a pohybová rekreace pro
všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich života a přispívá k rehabilitaci a
integraci do společnosti. Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí
nebo úrazem, sportování může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší
kontakt se sociálním prostředím. Úspěch ve sportu může pro osobu s postižením vhodně
kompenzovat poruchy seberealizace, pocity méněcennosti a životní zbytečnosti a usnadnit
návrat do „normálního“ života (Machová, 2008, str. 9). Sport obecně je chápán jako vhodná
forma psychické relaxace, prostředek udržení nebo zlepšení tělesné kondice, prostředek
seberealizace. Ke sportovním cílům nepatří jen dosažení výkonů a vítězství, ale přináší radost
z pohybu, posílení zdraví, sebevědomí a začlenění do společnosti. Při sportu se vytvářejí
důležité společenské hodnoty jako je týmový duch, solidarita, tolerance a smysl pro fair play
(Evropská komise, 2007).
Příčiny nedostupnosti sportovního vyžití osob s TP
Pohybové aktivity, dle jejich funkce ve společnosti, obecně můžeme rozdělit do tří základních
skupin:



Rehabilitace – zlepšení zdravotního stavu, tělesné kondice.
Rekreace – sport jako prostředek socializace.
Vrcholový sport – sport jako seberealizace.
Toto rozdělení platí jak u osob bez tělesného postižení (TP) tak pro osoby s tělesným
postižením (TP). Přestože, sport osob s TP existuje již více jak 60 let a jako vrcholový sport je
uznáván více jak 40 let, většina „zdravé“ populace ho považuje za prostředek rehabilitace a ne
jako plnohodnotné pohybové aktivity. Se sportovními aktivitami osob s TP se nejvíce
setkáváme v rehabilitačních zařízeních a stále ještě velmi málo v běžném životě. Co je toho
příčinou? K hlavním příčinám patří:
Nedostatek informací o sportech pro osoby s TP a jejich špatná propagace.
Víte, kdo je na obrázku? Je to sportovec s postižením? Víte, že sportovci na vozíku závodí
například v atletických disciplínách, hrají floorball, tenis? Znáte nějaké paralympijské sporty?
Víte co to je sledge-hokej? Kolikrát jste v novinách četli o sportovcích s TP? Kolikrát Vás
televize informovala o sportu osob s TP?
(odpověď na první otázku: Martin Němec, Mistr světa a dvojnásobný paralympijský vítěz Sydney 2000, Athény
2004 v hodu diskem, kategorie F55)
Nedostatek sportovních klubů sdružujících osoby s TP.
Pro osoby s TP je problém začít se sportovními aktivitami v místě bydliště. Pokud jste osoba s
TP a nebydlíte ve velkém městě nebo v blízkosti rehabilitačního zařízení mále jen velmi
malou šanci nalézt sportovní klub, kam byste mohli docházet a pravidelně se věnovat nějaké
pohybové činnosti. Zkuste si najít klub, který poskytuje zázemí a podmínky pro sportovní
vyžití osob s TP. Nedostatek těchto klubů je způsoben i malým počtem sportujících osob s
TP.
Finanční nedostupnost vybavení potřebného pro sport osob s TP.
Osoby s TP stejně jako osoby bez TP potřebují pro svou sportovní činnost odpovídající
vybavení. Problémem je finanční nedostupnost takovýchto pomůcek – jste-li osoba s
amputací dolní končetiny a chcete-li si zaběhat neřešíte jaké tenisky (finančně 1000kč až
5000kč) si obléknete, ale kde seženete sportovní protézu na běhání (několika desítek až
stovek tisíc) nebo kdo bude ochoten Vás doprovázet v případě osoby se zrakovým postižením.
Málo profesionálních instruktorů a trenérů, specializujících se na sport osob s TP.
Zkuste si zajet na vozíku do jakéhokoliv sportovního centra a požádat o radu, jak začít
sportovat. V lepším případě se Vám dostane odpovědi, že na to nejsou zařízeni ani vyškoleni.
V současné době nevím o žádném sportovním svazu, který by v rámci školení pro své trenéry
zařazoval informace o tréninku osob s TP. Všichni trenéři pracující se sportovci s TP pracují
pouze na základě vlastní zkušenosti.
Nedostatek literatury zabývající se sportem osob s TP.
Sport osob s TP je poměrně mladý a velmi široký vědní obor. Existuje mnoho typů postižení a
velmi málo odborné literatury zabývající se sportovními aktivitami osob s TP.
Oboustranná integrace
Sport může mít v integraci dvojí význam:
 Integrace osob s TP do „normálních“ sportovních volno-časových aktivit společnostituristika, cyklistika, plavání apod. nebo do školní TV.

Integrace osob bez TP do sportů pro osoby s TP – basketbal na vozíku, floorball na
vozíku, boccia, přizpůsobené hry, paralympijských školní dny.
Pochopení tzv. oboustranné integrace je velmi důležité. V prvním případě to znamená znovu
začlenění do společnosti – mohu si vyjet na cyklistický výlet, jít si zaplavat se svými
„zdravými“ přáteli, se svou rodinou, se svou školní třídou. Jsem součástí společnosti a mám
zde své nezastupitelné místo – nestojím stranou.
Druhý typ integrace nám prostřednictvím sportů pro osoby s TP pomáhá tzv. „normální“
společnosti přiblížit problémy spojené s tělesným postižením a může být klíčem ke změně
vnímání osob s TP (Ješina, 2008). Sport pro osoby s TP je založen na stejných principech
jako sporty pro osoby bez TP. V podstatě to jsou další pohybové aktivity ať již rehabilitační,
rekreační nebo vrcholový sport.
Závěr
Trend pohybových aktivit osob s TP sebou nese posun v životních hodnotách, životním stylu
a sportovní úrovni osob s postižením. Do procesu vstupuje nejen vyšší náročnost na
psychickou, fyzickou a technickou připravenost, ale i změna životního stylu a orientace v
rovině společenské a ekonomické.
Pohybový a kondiční trénink
Studijní cíle
Ikona1
Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmy pohybový a sportovní trénink v obecné rovině a ve
významu pro osoby s tělesným postižením
Pohybový trénink
Pohybový trénink lze definovat jako soubor cílených pohybových činností, které mohou
příznivě ovlivnit zdravotní stav jedince, zlepšují a kultivují jeho tělesnou zdatnost, přispívají k
jeho práceschopnosti a to bez cíle dosáhnout výkonnostní nebo vrcholové sportovní úrovně.
Pohybový trénink spolu s genetickými předpoklady popřípadě a s ohledem na druh a stupeň
postižení určuje aktuální zdatnost jedince. Bunc (2006) uvádí, že zdatnější organizmus je
schopen fungovat lépe, provádět úkony spojené s vlastním životem nebo prací po delší dobu a
se snížením zdravotních rizik spojených s nedostatkem pohybu.
Začít s pravidelnými pohybovými činnostmi je nejlepší od raného věku a to i v případě osob s
tělesným postižením. Jedinec, který měl možnost od raného dětství provozovat pravidelné
pohybové činnosti má tendenci v této činnosti pokračovat i v dospělosti. To platí i pro jedince
se sekundárním (získaným) postižením (např. po úrazu), ti kteří byli zvyklí provozovat
pravidelnou pohybovou činnost mají tendenci i po úrazu vyhledávat možnosti sportovního
vyžití (Machová,2008) a k tomu potřebují mít možnost rozvíjet pohybovou činnost s ohledem
na typ a stupeň jejich postižení v takovém rozsahu, aby se tato pohybová činnost mohla
pozitivně projevit v jejich každodenních činnostech (např. samo-obslužnost, životní
nezávislost, snížení zdravotních rizik – vysoký krevní tlak, obezita, apod.) Pohybový trénink
u osob s TP můžeme rozdělit na kondiční složku a dovednostní složku. Kondiční složka se
sestává z tréninku ovládání a zapojení svalových skupin, které zůstaly nebo jsou funkční a
dovednostní složka je charakterizována zjištěním a rozvojem rozsahu pohybových
dovedností, které je osoba s TP schopna provádět (např. míra pohybu paže, míra úchopu, míra
úklonu, apod.).
Kondiční trénink
Kondičním tréninkem můžeme nazvat soubor cílených pohybových činností, které rozvíjejí
základní pohybové schopnosti jedince - vytrvalost, sílu, rychlost, obratnost a pohyblivost. Kde
schopnost definujeme jako samostatný soubor vnitřních předpokladů k pohybové činnosti
(zčásti vrozené) (Dovalil, 2002). Na rozdíl od pohybového tréninku cílem kondičního
tréninku je dosažení maximální úrovně pohybových schopností a tím výkonnostních a
vrcholových výkonů ve vybraném sportovním odvětví na dané úrovni. U osob s TP můžeme
začít s kondičním tréninkem po tréninku pohybovém. Tedy až ve chvíli kdy jedinec s TP zná
rozsah svých pohybových možností a dosáhl v rozvoji jejich maxima.
Začínáme s pohybovým tréninkem u osob s TP
Pohybové aktivity jedinců s tělesným postižením jsou komplikovány typem a stupněm jejich
tělesného omezení (postižení). Určité části těla jsou přetěžovány a jiné nemohou být
zatěžovány. Tím se zužuje i množství tréninkových prostředků a zvyšuje se potřeba větší
kreativity ve využívání pomůcek. Ke kvalitě tréninkového procesu přispívá i dobrá znalost
anatomické stavby těla, průběh jednotlivých svalů a svalových skupin a prostředků k jejich
rozvoji. S tvorbou tréninkových plánů velmi úzce souvisí i znalost jednotlivých typů
tělesných postižení a potřeba konzultace zatížení s lékařem nebo fyzioterapeutem, aby místo
pozitivního působení nedošlo k dlouhodobému nebo trvalému poškození. S pohybovým
tréninkem se setkáváme v případě primárního postižení již ve velmi mladém věku. U dětí s
vrozeným tělesným postižením nenastává přirozený pohybový vývoj, tak jako u dětí bez
tělesného postižení. V současné době existují pohybové programu určené pro pohybový vývoj
(rozvoj) dětí s tělesným postižením. Patří sem například Vojtova metoda nebo Bobathova
metoda a další. Vhodnými doplňky těchto metod jsou prostředky z fyzioterapie hlavně
prostředky pro rozvoj koordinačních, uchopovacích, pohybových prvků. Pohybový rozvoj u
mladších dětí s tělesným postižením je jistě primární, ale ani ony by neměly být ošizeny
například o práci s míčem a možnost se naučit hrát např. basketbal na vozíku – jinými slovy
nemělo by pro ně cvičení znamenat jen tvrdou práci, ale i zábavu.
V počáteční fázi se soustředíme na jednoduché cviky bez pomůcek, kde spolu s cvičenci
zjišťujeme rozsah jejich pohybů a správné držení těla. Je dobré uskutečnit základní testování
svalových skupin s tendencí k oslabení nebo zkrácení. Například u vozíčkářů se velmi často
na začátku setkáváme se špatným seřízením vozíku vzhledem k typu postižení a tím i
problémům se správným posedem a špatnou základní manipulací s vozíkem. Naučit se
správně a efektivně jezdit na vozíku nebo chodit s protézou je stejně náročné jako naučit se
správné běžecké technice. U dětí s tělesným postižením (i u začátečníků se sekundárním
(získaným)postižením) je vhodným cvičením pro začátečníky pohyb na žíněnkách. Žíněnky
jsou měkké a tím pádem bezpečné i v případě pádů. Dá se po nich chodit, plazit, skákat apod..
Počáteční tréninkové jednotky nemusí přesáhnout 45-60min třikrát týdně. Pokud není jedinec
dobře připraven, delší tréninková jednotka by mohla být kontraproduktivní – mohlo ba dojít k
úrazu v důsledku přetížení, úplnému vyčerpání nebo neschopnosti v důsledku únavy vykonat
potřebné sebe-obslužné činnosti, další překážkou mohou být zdravotní komplikace v důsledku
zvýšené zátěže – otlaky od protéz, otlaky v důsledku dlouhého pobytu na vozíku, zvýšené
spazmy apod.. Teprve po získání základních pohybových dovedností – manipulace s vozíkem,
technicky zvládnutá chůze s protézou, zvládnutí běžecké techniky u zrakově postižených,
základní manipulace s míčem, základní gymnastika v rámci možností (vzpažení, upažení,
úklon, sed bez opory apod. se můžeme pustit do další fáze tréninku a to kondiční.
Teorie sportovního tréninku
Studijní cíle
Ikona1
Cílem této kapitoly je seznámit se se základními zásadami kondičního tréninku, pojmy
sportovní trénink, tréninkový cyklus, výkon,
Jak již bylo řečeno v definici, kondiční trénink je trénink zaměřený na rozvoj pohybových
schopností a směřující k dosažení maximálních výkonů v rámci možností jedince. Kondiční
trénink nevede většinou jen ke zlepšení fyzické kondice a zlepšení sebe-obslužnosti ani neřeší
zlepšení zdravotních problémů spojených s nedostatkem pohybu, ale je součástí pravidelné
sportovní přípravy a měl by vést k seberealizaci v oblasti sportu. Zásady a principy
kondičního tréninku osob s TP jsou shodné s kondičním tréninkem sportovců bez TP.
Kondiční trénink je stejně jako u sportovců bez postižení zaměřen na rozvoj schopností
nutných pro výkon ve vybrané sportovní disciplíně.
Sportovní trénink
Sportovní aktivity měly vždy ve společnosti své nezastupitelné místo. Sport člověka může
mnohostranně rozvíjet a obohacovat (Dovalil, 2002). V posledních šedesáti letech sport a
hlavně sportovní příprava prodělala velké změny. Zpočátku byla sportovní příprava
nesystematická, založená na zkušenostech a pozorováních. Mladý sportovec sledoval staršího
a napodoboval ho nebo bývalý sportovec předával své zkušenosti svým mladším kolegům. Na
základě těchto empirických poznatků se začaly tvořit první publikace, které se doplňovaly a
rozšiřovaly, až dotvořily teoretický základ. V posledních šedesáti letech s nárůstem
společenského a ekonomického významu sportu vznikalo více a více publikací založených na
vědeckém základě. V současné době je již sportovní trénink osob bez postižení dobře znám a
popsán.
Jinak je tomu u sportů pro osoby s TP. Dovalil (2002, 307) o sportovním tréninku osob s
postižením říká: „Sportovní trénink zdravotně postižených se během poměrně krátkého
vývoje dosud nestačil zformovat v ucelený a propracovaný systém. Důvodů je několik jednak nevelká tradice, přetrvávající negativní postoje části veřejnosti, nedostatek odborných
materiálů a zkušeností, absence trenérského vzdělání pro sport zdravotně postižených apod.“
Nicméně podle mého názoru tréninkový proces pro sportovce s postižením je založen na
stejných principech jako u sportovců bez postižení a je třeba jen zahrnout znalost nutných
sportovních modifikací a specifických požadavků způsobených handicapem.
Sportovní výkon
Sportovním výkonem můžeme nazvat konečnou fázi dlouhodobé přípravy, ve které se prolíná
vliv vrozených dispozic, vliv prostředí (sociálního i přírodního) a vliv tréninkového procesu
(Vandrolová, 2003; Lehnert, Novosad a Neuls, 2001; Dovalil, 2002). Atletika je výkonnostní
sport a jejím cílem je dosažení individuálně nejvyšších výkonů na základě systematické
dlouhodobé přípravy. Tedy můžeme tvrdit, že sportovní výkon se uskutečňuje pomocí
sportovního tréninku (Vandrolová, 2003; Dovalil, 2002). Elitní úrovně sportovního výkonu, v
jakémkoliv sportu, se dosahuje dlouhodobou a tvrdou přípravou a ne jinak tomu je ve
sportech tělesně postižených.
Dovalil (2002, str.306) o sportovním výkonu u osob s tělesným postižením píše: “…jde o
výkony relativně maximální, tj. takové, které jsou maximální vzhledem k tělesným,
smyslovým a duševním schopnostem a možnostem jedince s respektem k druhu a velikosti
handicapu. Individuální sportovní výkon je dán možnostmi jedince a schopnostmi uplatnit je v
soutěži.“ Sportovní výkon u sportovců s postižením je založen na stejných obecných
faktorech jako u osob bez postižení. Vandrolová (2003), Lehnert, Novosad a Neuls (2001),
Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004) definovali těchto pět základních faktorů:
 Kondiční – schopnost adaptace sportovce na zatížení, tj. kladně reagovat na tréninkem
vyvolané adaptační změny (metabolické a fyziologické), které buď umožní sportovci
vykonání více práce vyšší intenzitou, nebo vykonávat práci po delší dobu stejnou
intenzitou. V atletice je to především rozvoj rychlosti, síly, vytrvalosti, obratnosti a
pohyblivosti. U sportovců s postižením je dobrá fyzická kondice i zárukou lepšího
životního stylu a snadnější samoobslužnosti.
 Technický – jde o schopnost osvojování a zdokonalování pohybových a sportovních
dovedností v jednotlivých sportech a jejich disciplínách. V atletice jde především o
zvládnutí správné techniky jednotlivých atletických disciplín.

Taktický - jde o schopnost tvořivého řešení standardních nebo nestandardních situací v
soutěži, na které by měl sportovec pružně reagovat, tedy zvolit optimální variantu
řešení a její realizaci.
 Psychologický – vztahuje se k osobnosti sportovce. Řadí se do ní volní, kognitivní,
motivační a emoční vlastnosti podstatné pro relizaci sportovního výkonu, ale i
zvládání situací, jako je úspěch nebo neúspěch v soutěži, zvládání předstartovních
stavů, sociálního chování a jiné.
 Somatický – tvoří ho tělesná stavba jedince, vztahující se k dané disciplíně.
K těmto základním faktorům musíme u sportovců s postižením doplnit ještě jeden faktor
navíc. Tímto faktorem rozumíme konstrukci a dovednost u použití kompenzačních pomůcek
(formulí, vrhacích židlí, protéz a dalších). Optimální skladba a úroveň těchto faktorů ve
spolupráci se systémem sportovního tréninku mají kladný vliv na vyšší výkonnost.
Teorie sportovního tréninku
Jak již bylo řečeno sportovní trénink je dlouhodobý proces a jako takový má vliv na
morfologické, funkční a psychologické změny v organizmu. Náplň tréninku je ovlivňována
systémem vnitřních a vnějších vlivů. Tedy můžeme říci, že sportovní trénink je komplexní
dlouhodobý proces (Choutka a Dovalil, 1991; Dovalil, 2002; Perič, 2004). Současný úspěšný
sportovní trénink je založen nejen na zkušenostech, ale i na nejnovějších poznatcích a
modernizaci sportovních zařízení. Sportovní trénink je velmi rozsáhlý komplexní systém a k
jeho popsání bychom potřebovali celou knihu. V této kapitole se seznámíme pouze se
základním rozdělením tréninku jako dlouhodobého procesu a s jeho některými složkami.
Etapy sportovního tréninku v atletice
Sportovní trénink v atletice rozdělujeme na 4 základní etapy vývoje. Rozlišujeme sportovní
předpřípravu, základní, specializovanou a vrcholovou etapu, jak demonstruje tabulka 6.
Každá etapa plní specifické cíle a je charakteristická dílčími úkoly.
Tabulka 1. Vývoj atletického tréninku v závislosti na etapách tréninku (dle Vandrolová, 2003,
str. 113).
Etapy
Sportovní
předpříprava
Různorodá
pohybová
aktivita
Věk
8-11
Základní
trénink
Širší
specializace
Základy
atletických
disciplín
12-15
Užší
specializace
Vrh
Koule
Hody
Disk
Oštěp
Kladivo
Skoky
Tyč
Výška
Dálka
Sprint
Sprint
Překážky
Vytrvalostní
disciplíny
Střední tratě
Dlouhé tratě
16-17
18-19
Vrcholový
trénink
20 a více let
Rozdělení etap sportovního tréninku a jejich charakteristika podle Vandrolová (2003),
Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004):
 Etapa sportovní předpřípravy – je zaměřená na upevňování vztahu dětí ke sportovní
činnosti, optimální psychický a tělesný rozvoj a zajištění všestranného funkčního
rozvoje.
 Etapa základního tréninku-je charakteristická všestranným rozvojem pohybových
schopností s respektem k senzitivním obdobím vývoje organismu a nácvikem všech
atletických disciplín. V této etapě by měl být vytvořen kladný vztah k atletice a
jednotlivým disciplínám.
 Etapa specializace – sportovec se specializuje na disciplínu nebo disciplíny, ve
kterých má nejlepší předpoklady se nadále rozvíjet a uspět. Většinou přechází od
mládežnických všestranně orientovaných trenérů k trenérovi specialistovi. V tréninku
se snižuje procento všestrannosti na úkor specializace.
 Etapa vrcholového tréninku – měla by být vrcholem sportovní kariéry. Vzhledem k
velkému věkovému rozptylu je třeba plně respektovat požadavky věku. Je
charakteristická stabilizováním techniky a výkonu. Ne všichni sportovci vydrží a
přejdou do této etapy.
Stejné rozdělení dlouhodobé sportovní přípravy existuje i u sportovců s tělesným postižením.
Záleží zde na typu postižení, zda je vrozené nebo získané. Pokud je postižení primární
vrozené pak platí tabulka 1, pokud je postižení sekundární získané je proces zkrácený jak to
ukazuje tabulka 2. Tabulka je určena pro atletiku, ale dá se aplikovat i na ostatní sporty.
Tabulka 2 Vývoj atletického tréninku vozíčkářů v závislosti na etapách tréninku (Machová,
2008, 109)
Etapy
Sportovní
předpříprava
Základní
trénink
Širší
specializace
Užší
specializace
Vrcholový
trénink
Koule
Disk
Vrh a hody
(koule, oštěp,
disk,
kuželka)
Základy
pohybu na
vozíku,
seznámení se
sportovními
možnostmi
vozíčkářů
podle typu
postižení –
kvadruplegie
nebo
paraplegie
Oštěp
Kuželka
Základy
atletických
disciplín,
základy
kondiční
přípravy
vozíčkářů
Sprint
Střední tratě
Dráha
Dlouhé tratě
Silniční
závody
Doba od
úrazu (roky)
0-2 rok od
úrazu
1-2 roky od
úrazu
2-3 roky od
úrazu
3-4 roky od
úrazu
5 a více let
Role trenéra v procesu sportovní přípravy
Mechanismy tréninkového procesu a jejich vliv na výkon jsou dobře popsány a známy.
Uplatnění těchto poznatků v praxi je velmi složité a klade vysoké požadavky na trenérské
vedení. Trenér je prostředník a usměrňovatel mezi sportovcem a tréninkem. I když se samotná
pravidla tréninku nemění, měl by si trenér, který se rozhodl vstoupit do přípravy sportovců s
postižením uvědomit, jaké znalosti potřebuje k vytvoření struktury tréninku (Goodman,1996):
 Základní znalosti atletického tréninku,
 Znalost disciplín a jejich specifik (trenér specialista),
 Znalost jednotlivých postižení a jejich specifik,
 Znalost pravidel atletiky IPC,
 Znalost povolených pomůcek a jejich maximální využití sportovcem,
 Mít poznatky z psychologie a psychologie sportu,
 Znalost taktiky závodů,
 Dobrá komunikační schopnost.
Tréninkové cykly
V kapitole etapy sportovního tréninku jsme si rozdělili trénink na etapy. Každá z těchto etap
by měla být dobře promyšlena a neměla by postrádat kontinuitu. Jednotlivé etapy můžeme
také nazvat víceletým plánem přípravy. Vypracování víceletého plánu přípravy by se mělo
řídit těmito základními zásadami:
 zásada přiměřenosti vycházející z biologického věku sportovce a jeho schopností,
 zásadou postupného narůstání objemu a intenzity tréninku,
 zásadou rozvoje všestranných fyzických schopností,
 zásadou rozvoje jednoty fyzické zdatnosti a techniky.
Jednotlivé části víceletého plánu sportovního tréninku nazýváme cykly. Dovalil (2002)
tréninkový cyklus definuje jako:“…relativně ukončený sled, celek opakujících se různě
dlouhých časových úseků tréninkového procesu.“ Cykly jsou základní články tréninku a jsou
tvořeny tréninkovými jednotkami až víceletými cykly. Každý cyklus se s předchozím
částečně shoduje a současně obsahuje nové tréninkové prvky nebo větší zatížení. Obvykle
rozlišujeme mikrocykly tvořené jednotlivými tréninkovými jednotkami, mezocykly, které tvoří
sled mikrocyklů, a mikrocykly, tvořené sledem mezocyklů (Obrázek 7)
Roční tréninkový cyklus je základním makrocyklem tréninkové přípravy. Dovalil (2002) ho
charakterizuje jako celoroční plán, který vychází z časové periodicity roku a požadované
sportovní výkonnosti. Skladba a zaměření tréninku se v průběhu roku mění podle požadavků
na sportovní výkonnost. V atletice rozlišujeme období přechodné, přípravné-zimní,
předzávodní I., závodní-halové, přípravné-jarní, předzávodní II., závodní-letní. Roční plán se
rozpracovává do několikatýdenních mikrocyklů. Tréninkové mikrocykly tvoří jeden až
několik týdnů (nejčastěji čtyř týdenní tréninkový cyklus). V těchto cyklech plánujeme
zaměření podle jednotlivých tréninkových období, plánujeme objem a intenzitu, frekvenci
tréninků, počet dní a jednotek tréninku, testy, počet startů, a další.
Obrázek 7. Schéma tréninkových cyklů podle Dovalil (2002)
Vysvětlivky: TJ = tréninková jednotka, MiC = mikrocyklus, MeC = mezocyklus
Tréninková jednotka je považována za základní článek tréninkového procesu. Její stavba je
dobře teoreticky popsána a známa. V atletice se tréninková jednotka skládá z rozcvičení a
zahřátí, poté následují prostředky rychlostního charakteru a tréninkové prostředky
specializace. V druhé části následují prostředky doplňkové. Jednotka by měla být ukončena
uklidňujícím a protahovacím či relaxačním cvičením.
Trénink vozíčkářů
Sportovní aktivity byly zpočátku doplňkem rehabilitační péče a umožňovaly osobám po úrazu
se lépe vyrovnat s novou životní situací. Sportovci cíleně netrénovali a závodili pouze v rámci
rehabilitačních ústavů. Teprve po vzniku ISMWSF v roce 1960 organizace, která dohlížela na
pořádání mezinárodních závodů pro osoby s TP, a rozhodnutím pořádat závody na úrovni
olympijských her začali sportovci-vozíčkáři s pravidelným tréninkem. V České republice až
do roku 1992 neexistoval systém pravidelné přípravy sportovců s TP. Sportovci s TP se
připravovali doma s podporou své rodiny nebo přátel. Důležitou součástí rozvoje sportovních
aktivit a začátkem pravidelného tréninku se staly rekondiční pobyty v rehabilitačních centrech
(Rudolfová, 2000).
Bylo nalezeno několik publikací zabývajících se sportem osob s TP (Rudolfová, 2000; Block,
2000; De Pauw, 2005; Dovalil, 2002; Goodman, 1995, 1996), ale žádná z těchto publikací se
nezabývá podrobně sportovním tréninkem osob s TP. Informace v této kapitole pochází z
empirických poznatků a zkušeností autorky o tréninku vozíčkářů. Tréninková období a
skladba tréninku u sportovců s postižením vychází z poznatků tréninku osob bez postižení.
Rozdíl je v halové sezoně, která pro atlety s postižením téměř neexistuje. Jsou pouze ojedinělé
závody pro vozíčkáře ve vrhu koulí a sportovci s postižením nepoužívající vozík se většinou
účastní závodů pro atlety bez postižení.
Dalším rozdílem je nutnost použití specifických pomůcek. Pro disciplíny na dráze osoby na
vozíku používají závodní formule. Každý atlet má formulku uzpůsobenou svým potřebám, ale
musí se řídit obecnými pravidly, tedy velké rozdíly mezi nimi nenajdeme. Formulka má oproti
vrhačským disciplínám výhodu, atlet potřebuje k tréninku pouze okruh s pevným povrchem,
ale pořízení kvalitní formule je finančně velmi náročné. Proto nejvíce sportovců-vozíčkářů v
dráhových disciplínách je ze zemí s dobrou ekonomikou-USA, Švýcarsko, Spojené arabské
emiráty, Kanada.
Atleti s TP-vrhači používají k vrhu koulí a hodům diskem, oštěpem a kuželkou speciálně
konstruovaných vrhacích stolic tzv.“koz“. Tyto vrhací stolice nejsou standardizovány a na
závodech nenajdete dvě stejné. Každá z nich je uzpůsobena na hranici pravidel individuálně
pro každého sportovce. Prvním problémem, který bude sportovec řešit, je pořízení
odpovídajícího vybavení a dalších úprav podle potřeb disciplíny nebo disciplín (koule, oštěp,
disk, kuželka), které si vybere. Konstrukce vrhací židle pro vrhače- -vozíčkáře je věcí
individuální a dlouhodobou. Čeští vrhači používají podobné vrhací konstrukce lišící se pouze
doplňky. V současné době existují v České republice dvě varianty vrhacích konstrukcí. Jedna
varianta slouží pro kvadruplegiky kategorie F51 a druhá pro všechny ostatní kategorie. Obě
varianty byly vytvořeny na základě zkušeností českých sportovců atletů-vozíčkářů a mnohé
zahraniční týmy tyto české konstrukce kopírují. Druhým závažným problémem při tréninku
vrhače-vozíčkáře je nalezení vhodného způsobu upoutání vrhací konstrukce. V současné době
existuje několik možností. Nejčastějším způsobem jsou čtyři železné kolíky zatlučené do
země, ke kterým je vrhací konstrukce připevněna. Tento způsob je nevhodný v případě
pískového nebo mokrého podloží a při halovém tréninku. K dalším způsobům patří např.
vybudování betonové desky s úchyty nebo vytvoření železné konstrukce. Tyto způsoby
upevnění vrhací konstrukce jsou vhodné i pro trénink v hale a tělocvičně nebo při halových
závodech (příloha č.10).
Vzhledem k postižení dolních končetin je trénink atletů-vozíčkářů zaměřen hlavně na horní
část těla, jelikož u většiny kategorií-šesti (F51-F56) jsou dolní končetiny z důvodu přerušení
míchy úplně nefunkční. Trenér by si měl uvědomit, že sportovec na vozíku používá k
lokomoci a každodennímu životu výhradně horní končetiny a tomu by měl uzpůsobit zatížení
v jednotlivých tréninkových jednotkách.
V současné době se mění přístup k trénování a vnímání sportu pro osoby s TP jako
rehabilitačního prostředku. Z neustále vzrůstajících výkonů vidíme, že sport postižených
kopíruje historický vývoj sportu zdravých. Sportovci jsou nuceni se specializovat a
profesionalizovat svůj trénink. Již nestačí si jít pouze zaházet, zaběhat nebo ujet několik
kilometrů na formulce. Do tréninku vstupuje celoroční příprava pod vedením zkušeného
trenéra a dodržování základních tréninkových metod. V předložené práci chceme
identifikovat základní odlišnosti tréninku sportovců s postižením, jejich potřeby pro průběh
tréninkové jednotky, zázemí nutné pro trénink a základní znalosti trenéra nutné pro jeho
činnost v oblasti vrcholového sportu osob s TP.
Základní specifické skupiny osob s TP
Průvodce studiem
Ikona5
Zkuste zapátrat na internetu jaké sporty pro osoby s TP existují v České Republice
Trénink pro osoby s TP je náročný a specifický díky mnoha typům postižení. Jak již bylo
řečeno, trenér by měl mít aspoň základní znalost o postižení svého svěřence, aby mohl
připravit vhodný tréninkový plán s respektem k danému typu handicapu a předejít tak
možným komplikacím vzhledem k handicapu. Sport, který podchycuje nejvíce osob s
postižením je atletika. Stejně jako u sportovců bez postižení ji považujeme za královnu sportů.
V České republice, tak jako v jiných zemích, se začal sport tělesně postižených rozvíjet po
druhé světové válce a vůdčím sportem se stala atletika. Atletiku osob s TP rozdělujeme do 5
specifických skupin postižení zrakové, mentální, cerebral palsy(dětská mozková obrna DMO), osoby s amputací nebo vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo
získané poškození míchy, oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap
vyžadující k pohybu vozík). Těchto pět základních skupin je dále děleno do kategorií na
základě funkční klasifikace. Funkční klasifikace znamená, že spolu soupeří osoby s
podobným postižením (neboli) s podobným funkčním potenciálem. Vzhledem k tomu, že toto
dělení patří k nepodrobnějším lze pomocí něj specifikovat jednotlivé tréninkové přístupy.
Soutěžní kategorie v atletice
Vzhledem k disciplínám atletiku dělíme na disciplíny na dráze (angl. Track) a disciplíny v
poli (angl. Field). Jelikož zařazení do kategorie pro disciplíny na dráze a v poli se někdy lehce
liší, označujeme kategorie pro dráhu písmenem T a kategorie pro disciplíny v poli písmenem
F. Všechny disciplíny probíhají na atletickém stadionu a ve stejných sektorech jako u
sportovců bez postižení, pouze s některými specifickými pomůckami a modifikacemi.
Všechny soutěže jsou pořádány podle současně platných pravidel IAAF a specifických
pravidel vydaných IPC-athletics vytvořených na základě podkladů od IWAS, IBSA a CPISRA.
Jak již bylo zmíněno, rozlišujeme pět skupin postižení. Každá skupina má přidělenou skupinu
čísel (jednu desítku).
T/F 11-13
sportovci se zrakovým postižením
T/F 20
sportovci s mentálním postižením
T/F 31 – 38
sportovci s DMO nebo jinými podobnými neurologickými poruchami
T/F 40 – 46
sportovci s amputacemi nebo vrozenými vadami končetin a Les Autres
T 51-54, F51-58
vozíčkáři – (sportovci s postižením dolních končetin používající ke
sportování vozík, osoby po úrazu páteře nebo s vrozeným postižením
míchy)
Atletika osob s TP (vozíčkáři, osoby s amputacemi a vrozené vady, DMO,
Les Autres)
Charakteristika jednotlivých skupin
1. Atletika vozíčkářů (Wheelchair athletics)
Do skupiny atletů vozíčkářů řadíme sportovce, kteří ke svému pohybu potřebují vozík. Patří
sem osoby s úrazy páteře, oboustrannou nadkolenní amputací dolních končetin, rozštěpem
páteře (spiny bifida) a poliem (poliomyelitidou). Tato postižení dále dělí atletiku vozíčkářů na
kvadruplegiky – postižení dolních i horních končetin (poškození páteře C5–C8) a paraplegiky
– paralýza (ochrnutí) dolních končetin a celé nebo částečné ochrnutí trupu (poškození páteře
TH1–S2).
Jednotlivé kategorie a jejich specifika
Atletika vozíčkářů má 8 kategorií pro disciplíny v poli a 4 kategorie pro dráhu. Rozdělení
závisí na stupni a charakteru postižení. Sportovci jsou do kategorií zařazováni školenými
klasifikátory na základě systému vytvořeného a upravovaného výborem IPC-athletics.
Kategorie pro kvadruplegiky
Tyto kategorie jsou charakteristické postižením horních i dolních končetin, pro úrazy páteře v
oblasti krčních obratlů pod obratlem C5.
 Kategorie F/T51 – poškození v oblasti krčních obratlů C6, částečná síla ve všech
rameních pohybech a loketní flexi, zápěstní extenze, nefunkční triceps, téměř žádná
hybnost prstů ruky, úplné ochrnutí trupu a dolních končetin.


Kategorie F/T52 – poškození v oblasti krčních obratlů C7, dobrá funkce ramen,
loketní flexe a zápěstní extenze, funkční pektorální svaly, omezená hybnost prstů
ruky, úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin.
Kategorie F/T53 – poškození v oblasti krčních obratlů C8, normální rozsah pohybu
horních končetin, funkční pektorální svaly, mírně omezená flexe a extenze prstů,
úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin.
Kategorie pro paraplegiky
 Kategorie F54, T53 – poškození v oblasti hrudní páteře TH1–TH7, oslabené horní
extenzory zad a horní mezižeberní svaly, normální funkce horních končetin.
 Kategorie F55, T54 – poškození v oblasti hrudní páteře TH8 až bederní L1, normální
funkce horních končetin, oslabené břišní svaly, žádné pohyby dolních končetin.
 Kategorie F56, T54 – poškození v oblasti bederní páteře L2–L5, normální funkce
horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, mírná flexe kyčle, nemají žádné
adduktory kyčle.
 Kategorie F57, T54 – poškození v oblasti sakrální páteře S1–S2, normální funkce
horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, flexe kyčle, extenze kolena, může
se postavit, není možná chůze bez opory.
 Kategorie F58, T54 – poškození v oblasti sakrální páteře pod S2, normální funkce
horních končetin a trupu, částečná síla ve všech pohybech kyčle s normální flexí,
částečná síla v kolenní flexi, částečná síla v pohybech kotníku a chodidla, do této
kategorie bývají zařazeni i sportovci chodící, závodící vsedě.
Trénink - obecně
Vozíčkáři jsou nejspecifičtější skupina a k tréninku potřebují nejvíce pomůcek. Pomůcky jsou
bohužel finančně náročné – například u různých sportů se používají různé typy vozíků
například:
Atletika - na dráze se používají formulky (specifický vozík se třemi koly), formulka nahrazuje
běh ve všech podobách a někteří sportovci ji používají jako kondiční prostředek pro rozvoj
všeobecné vytrvalosti (závody na silnici, na dráze, v terénu). Pro odhody používají vozíčkáři
vrhací konstrukce i ty se dají použít pro všeobecný silový trénink,
Cyklistika – cyklisté vozíčkáři používají tzv. handbiky, ty jsou relativně novodobá záležitost a
v současné době jsou využíváni nejen k závodnímu využití, ale i pro rekreaci,
Hry (basketbal, rugby, floorbal) – pro hry se používají herní sportovní vozíky vyznačující se
méně či více zkosenými koly a masivnější konstrukcí a tak bychom mohli pokračovat dále.
Použití pomůcek v kombinaci s typem postižení (např. kvadruplegik nebo paraplegik)
vyžadují menší nebo větší pomoc asistentů nebo trenéra.
Další komplikací pro sportovce vozíčkáře je dostupnost sportoviště, které chceme využít. V
současné době narůstá počet bezbariérových sportovišť, ale stále se setkáváme s většinou
nedostupných sportovišť. Proto pokud začínáme s tréninkem vozíčkáře, je důležité si dobře
promyslet otázku dostupnosti (šatny, sprchy, toalety, bezbariérový a bezpečný přístup na
sportoviště, tělocvičny).
Specifika tréninku vozíčkářů
Z podstaty postižení vyplývá, že trénink je zaměřen hodně na horní část těla, jelikož u většiny
kategorií jsou dolní končetiny z důvodu přerušení míchy nefunkční. Trenér by si měl
uvědomit, že sportovec na vozíku používá k lokomoci a každodennímu životu výhradně horní
končetiny, a tomu by měl uzpůsobit zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách. Při
silovém tréninku by se měly používat cviky nejen na rozvoj silových schopností a dynamiky,
ale i cvičení pro rozvoj co největšího počtu zachovaných svalů a svalových skupin. Důležitou
součástí přípravy by měla být rehabilitační a regenerační cvičení ke zlepšení obecné kondice,
ale především pro lepší a rychlejší regeneraci nadměrně zatíženého trupu a horních končetin.
Důležitou součástí tréninku jsou balanční cvičení. Ta umožňují najití hranice kam a jak
pracují zbylé svaly.
Vozíčkáři kvadruplegici si musí v rámci tréninku dávat pozor na svoji termoregulaci, která je
narušená. Jde hlavně o přehřátí organizmu v rámci tréninkového procesu nebo delší pobyt na
slunci. Častou komplikací u vozíčkářů jsou dekubity způsobené dlouhým sezením na vozíku,
proto vhodnou činností jsou cvičení na žíněnce a v lehu. Pro pestrost v tréninku je vhodné
použít pomůcky např. aquahit, flexi sport, overbal, bosa apod.
2. Atletika sportovců s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres)
Základní rozdělení (tělesné postižení)
Do skupiny atletů s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres), které v České
republice nazýváme tělesně postižení (TP), řadíme osoby s chirurgicky odejmutou končetinou
v důsledku onemocnění (např. rakovina, cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, a jiné) nebo
s amputací v důsledku traumatu (nehoda s následnou amputací). Les Autres pochází z
francouzštiny a v překladu znamená „jiné“. Patří sem všechna další postižení, která se neřadí
mezi „tradiční“, nejvíce rozšířené skupiny osob s postižením (osoby se zraněním míchy, s
amputacemi a se spasticitou). Patří sem například liliputánství, osoby s vrozenými
deformacemi končetin, osoby se svalovou atrofií, vnitřní onemocnění, multiple sclerosis apod.
Jednotlivé kategorie a jejich specifika
I v této skupině se setkáváme s rozdělením na disciplíny v poli (Field) a na dráze (Track).
Atleti s amputacemi a Les Autres jsou rozděleni podle stupně postižení do 7 kategorií pro
disciplíny v poli opět označované písmenem F (F40, F41, F42, F43, F44, F45, F46) a 5
kategorií pro disciplíny na dráze značené písmenem T (T42, T43, T44, T45, T46).
Kategorie pro disciplíny v poli





Kategorie F40/41 – liliputánstvím genetická porucha vzrůstu. Patří sem lidé s výškou
menší než 140cm muži a 125 ženy
Kategorie F42 – nadkolení amputace jedné dolní končetiny, nebo kombinace
amputace dolní a horní končetiny. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např.
paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie F43 – oboustranná podkolenní amputace nebo kombinace amputace dolních
a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny),
které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie F44 – jednostranná podkolenní amputace dolní končetiny nebo kombinace
amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např.
paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie F46 – jednostranná amputace horní končetiny nad nebo skrz loketní kloub
nebo jednostranná amputace horní končetiny pod loketním kloubem, ale nad nebo skrz
zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je
znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie pro disciplíny na dráze
 Kategorie T40 – tato kategorie nezávodí, protože by mohlo dojít k vážným zdravotním
problémům
 Kategorie T42 – jednostranná nad-kolení amputace nebo kombinace amputace dolních
a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny),
které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
 Kategorie T43 – oboustranná podkolenní amputace nebo kombinace amputace dolních
a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny),
které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Z důvodu malého počtu
závodníků v této kategorii závodí společně jako kategorie T44.
 Kategorie T44 – jednostranná podkolenní amputace dolní končetiny nebo kombinace
amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např.
paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
 Kategorie T45 – oboustranná amputace horních končetin nad nebo skrz loketní kloub
nebo oboustranná amputace horních končetin pod loketním kloubem a nad nebo skrz

zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je
znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie T46 – jednostranná amputace horní končetiny nad nebo skrz loketní kloub,
nebo jednostranná amputace horní končetiny pod loketním kloubem, ale nad nebo skrz
zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je
znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Trénink
Ze všech kategorií sportovců s postižením vyžaduje tato skupina nejméně přizpůsobení v
jednotlivých disciplínách a v tréninku. Dá se říci, že zkušený trenér nepostižených atletů se s
přípravou sportovce s amputací vyrovná vcelku rychle. Technika nepostižených atletů a atletů
s amputacemi se podstatně neliší a nevyžaduje ani specifické prostředky jako například u
vozíčkářů. Pro trenéra je důležité vědět, jak chybějící nebo jinak postižená končetina
ovlivňuje svalový aparát sportovce, protože vzhledem k typu amputace mnoho sportovců s
amputacemi nebo Les Autres kompenzuje chybějící část nebo celou končetinu změněným
držením těla, tzv. svalovou dysbalancí. Trenér tedy musí hlídat a dodržovat pravidlo
kompenzace a do tréninku zařadit odpovídající kompenzační cvičení. Aby se minimalizovala
tato svalová nerovnováha, měl by se trenér snažit uzpůsobit techniku sportovci a jeho
postižení a nenutit sportovce dodržovat absolutně správnou techniku na úkor této svalové
dysbalance. Právě zde se nachází největší prostor pro speciální kompenzační pomůcky a
speciální cvičení pro posilování částí těla, které jsou méně namáhány. I u sportovců s
amputacemi je problémem rovnováha, proto i zde by se v tréninku mela uplatnit rovnovážná
cvičení a cvičení na balančních pomůckách.
Další zásadou trenéra je jeho snaha pomoci sportovci nalézt co nejlepší biomechanické
využití funkčních částí těla nebo (vzhledem k protetickému vývoji) využití protézy (například
v dálce se sportovci začínají odrážet z protézy, která svojí mechanickou stavbou předčí
funkční končetinu). Posledním, ale velmi důležitým bodem je pravidlo rychlejší unavitelnosti
organizmu u sportovců s postižením. Trenér by s tím měl počítat a přizpůsobit tréninkové
prostředky tak, aby sportovce nepřetížil. S přetížením souvisí i možnost zdravotních
komplikací u sportovců s protézou dolní končetiny jako jsou odřeniny, zarudnutí v místě
nasazení protézy a tím nucená přestávka v tréninku.
3. Atletika sportovců s centrální poruchou hybnosti (Cerebral Palsy – CP)
Tak jako u předešlých dvou specifických skupin postižení je atletika u sportovců s centrální
poruchou hybnosti (dále jen CP), jedním s nejrozšířenějších sportů. V České republice jsou
sportovci se spasticitou sdruženi v České federaci sportovců s centrálními poruchami hybnosti
(ČFSCPH) neboli Spastik Handicap. Tato organizace je sdružená v mezinárodní organizaci
Cerebral Palsy – International Sports and Recreational Association (CP-ISRA), která sdružuje
a hájí práva všech mezinárodních a národních organizací pracujících s osobami s CP. Sport
dětí s DMO patří k nejrozšířenějším z důvodu jeho provozování v rehabilitačních centrech.
Nevýhodou je uzavřenost rehabilitačních center a závislost na pobytu dětí v centru tj. příprava
je relativně nesouvislá, závislá na pobytu dítěte v rehabilitačním centru.
Rozdělení atletiky CP
Do této skupiny patří sportovci s poškozením centrální mozkové soustavy v důsledku vrozené
vady, dětské mozkové obrny, s traumatickým poškozením mozku či diagnostikovanou
mozkovou příhodou. Všechna tato neurologická postižení jsou charakteristická variabilními
poruchami koordinace, svalového tonu a síly svalové činnosti, působící na držení těla a jeho
pohyby. Lze-li anomálii zjistit pouze podrobným neurologickým vyšetřením a funkční
poškození není zjevně patrné v průběhu klasifikace, nelze v takovém případě sportovce
kvalifikovat na soutěže CP-ISRA. Sportovci s CP tvoří velkou skupiny s největším podílem
mládeže, vzhledem k vrozenému tělesnému postižení -mozkové obrně. Mládež se sdružuje
hlavně v rehabilitačních centrech.
Jednotlivé kategorie a jejich specifika
Sportovci s CP jsou klasifikováni do 8 kategorií, které se nadále dělí na kategorie pro osoby
užívající k pohybu vozík a na osoby schopné se pohybovat samostatně. I zde se používá
jednotné dělení disciplin na disciplíny v poli s označením F a na dráze s označením T.
Kategorie pro osoby s CP používající k pohybu vozík - vozíčkáři
Tyto kategorie jsou charakteristické spastickým postižením horních i dolních končetin s velmi
omezenou nebo žádnou možností samostatné chůze.
Kategorie T31 – uživatel převážně elektrického vozíku, převažuje spasticita a tedy velká
nekoordinovanost pohybů.
Kategorie F32 – uživatel převážně mechanického vozíku, pohybuje se většinou pomocí
odrážení dolních končetin, těžká spasticita horních končetin, převažuje atetóza.
Kategorie T/F33 – uživatel převážně mechanického vozíku, lehká kvadruplegie, triplegie
nebo střední hemiplegie, dobré silové schopnosti se středně těžkou dyskoordinací končetin a
těla.
Kategorie T/F34 – uživatel vozíku, paraplegie, dobrá funkce a koordinace horních končetin,
schopnost chůze s podpůrnými prostředky.
Kategorie pro chodící (anglicky - ambulatory)
Kategorie T/F35 – paraplegie, střední hemiplegie, schopni samostatné chůze s nebo bez
podpůrných prostředků jako jsou berle, hůl: mají dobrou funkční sílu a kontrolu v horních
končetinách; v případě hemiplegie, kdy je postižena jedna strana, normální funkčnost
nepostižené strany.
Kategorie T/F36 – těžká triplegie nebo atetózní kvadruplegie, schopní chůze bez podpůrných
pomůcek, těžší postižení horních končetin.
Kategorie T/F37 – střední hemiplegie a střední nebo minimální kvadruplegie, chůze bez
podpůrných pomůcek s postřehnutelným kulháním.
Kategorie T/F38 – osoby s minimálním postižením, schopné běhat, skákat, házet bez omezení
pouze s minimální diskoordinací pohybů.
Trénink atletů s CP
Podobně jako u předešlých postižení je dobré mít osobní zkušenosti s atletickým tréninkem a
specifiky jednotlivých disciplín. Nově působící trenér si musí být vědom daleko větších
individuálních rozdílů a specifik sportovců s CP. Dva sportovci se stejnou diagnózou mohou
reagovat na danou techniku různě. Tedy platí zde daleko více pravidlo individualizace.
Trenér by si měl být dobře vědom, co znamená postižení CP a jak ovlivňuje pohybovou
soustavu sportovce. Společně se sportovcem by si měli ujasnit, jaké disciplíně se sportovec
chce a hlavně může úspěšně věnovat. U sportovců s CP je důležité rozlišení na vozíčkáře a
chodící sportovce. Jestliže se sportovec řadí k vozíčkářům, platí u něho více méně specifika
tréninku vozíčkářů. Hlavní rozdíl mezi atlety vozíčkáři s CP a atlety vozíčkáři je množství
svalových skupin zapojených do samotného tréninku. Vozíčkář s CP má většinou velké
problémy s koordinací pohybů a tím pádem je důležité se zaměřit v tréninku hodně na
protahování a relaxační techniky. Co se týče technických disciplín, můžeme využít v technice
některé specifické pohyby (např. spazmy pro hod kuželkou). V posilovně je na tom vozíčkář s
CP lépe, vzhledem k možnosti využití svalových skupin celého těla a větší vyvážeností
posilování.
Pro sportovce chodící můžeme použít stejný trénink jako pro sportovce bez postižení. Musíme
si být však vědomi specifik jednotlivých kategorií. I zde se setkáme s větší unavitelností
atletů, která se projeví ve zvýšené nekoordinovanosti pohybů. Platí zde, že méně je více. Co
se týče techniky, je důležité si zmapovat specifické pohyby a snažit se najít techniku v rámci
pravidel, která nejlépe vyhovuje danému sportovci, a tu pak nadále zdokonalovat.
Trénink obecně pro osoby s TP
V současné době se mění přístup k trénování a vnímání sportu pro postižené jako
rehabilitačního prostředku. Z dosažených výkonů můžeme vidět, že sport postižených
kopíruje historický vývoj sportu zdravých. Sportovci jsou nuceni se specializovat a
profesionalizovat svůj trénink. Již nestačí si jít pouze zaházet, zaběhat nebo ujet několik
kilometrů na formulce. Do tréninku vstupuje celoroční příprava pod vedením zkušeného
trenéra a dodržování základních tréninkových metod. Již nestačí mít trenéra asistenta, ale je
důležité, aby i trenér sportovců s TP prošel školením atletických trenérů a nejlépe sám v
minulosti aktivně sportoval. V současné době se objevuje první generace sportovců s TP, kteří
odchází do „sportovního důchodu“ a sami začínají trénovat nové sportovce s TP. Tato situace
přispívá ke zlepšení trenérského vedení a celkovému porozumění tréninku osob s TP.
Výhodou pro trenéru může být i studium aplikované tělesné výchovy nebo oborů se speciální
pedagogikou.
Co by měl vědět trenér
I když se samotná pravidla tréninku nemění, měl by si trenér, který se rozhodl vstoupit do
přípravy sportovců s TP, uvědomit, jaké jiné znalosti než ze sportovního tréninku osob bez TP
potřebuje k vytvoření struktury tréninku:
 základní znalosti atletického tréninku;
 znalost disciplín pro osoby s TP a jejich specifik;
 znalost jednotlivých postižení a jejich specifik;
 znalost pravidel atletiky IPC v souladu s pravidly IAAF;
 znalost povolených pomůcek a jejich maximální využití sportovcem s TP;
 poznatky z psychologie osob s TP a psychologie sportu;


znalost taktiky závodů u osob s TP;
dobrá komunikační schopnost.
Začínáme trénovat se sportovcem s TP
Za základní při prvních kontaktech s osobou s TP, která se zajímá o atletiku, je důležité si
zjistit základní anamnézu a na jejím základě si ujasnit další postup. Důležité informace kromě
základních jako je věk, diagnóza, etc. jsou doba postižení (od narození, získané úrazem
apod.), předešlá zkušenost se sportem osob s TP, vzdálenost od sportovního centra, možnost
dopravy do místa tréninku, možnost asistence v průběhu tréninků (rodina, kamarádi),
motivace k tréninku. Základní sportovní přípravu do prvních úspěchů můžeme rozdělit na tři
fáze-kondiční(přípravnou), specializace(výběr disciplíny a základní seznámení s technikou) a
technickou. V prvních měsících je vhodná i spolupráce s fyzioterapeutem, který nejlépe může
posoudit fyzickou kondici nového sportovce a míru funkčnosti jeho svalového aparátu.
Většina nově příchozích sportovců s TP nemá předešlou zkušenost s tréninkem osob s TP. Je
výhodou u osob po úrazu, pokud před úrazem aktivně sportovali nebo u osob s vrozeným TP
pokud sportovali v rámci rehabilitačních pobytů. Tito sportovci si jsou vědomi, co může
obnášet sportovní trénink a většinou jsou seznámeni se základními dovednostmi a zásadami
sportovního tréninku.
V první fázi kondiční, by se trenér osoby s TP měl soustředit na poznání pohybových
stereotypů sportovce s TP a snažit se dostat sportovce s TP do co nejlepší kondice, aby mohl
začít se specializací. V průběhu této první fáze dochází i k rozhodování o vhodné disciplíně,
pokud sportovec nepřišel již s jasnou představou, jakou disciplínu by chtěl dělat. Kondiční
trénink u osob s TP není jen o zlepšení síly, rychlosti a vytrvalosti, ale hlavně o koordinaci
pohybů, zlepšení rovnováhy, využití všech funkčních svalových skupin. Neboli neustálé
poznávání pohybových možností jedince a mnohdy i překvapení jakých pohybů je sportovec s
TP schopen. Doba pro první fázi závisí na tom v jakém stavu a s jakými zkušenostmi se
sportovním tréninkem vstupoval sportovec s TP do tohoto procesu 3-12 měsíců.
Druhá fáze specializace, plynule navazuje na první. Sportovec s TP je dostatečně seznámen s
atletikou osob s TP, začal poznávat hranice svých fyzických možností a měl dost času se
seznámit s jednotlivými pro něj vhodnými disciplínami. V této době je vhodné sportovci
zařídit základní národní klasifikaci pokud je to možné. Pokud bychom klasifikovali hned na
začátku, v první fázi, může dojít k chybné klasifikaci z důvodu nedostatečné fyzické
připravenosti sportovce a následnému překlasifikování. Na klasifikaci si vždy pozvěte
školeného klasifikátora, nesnažte se klasifikovat sami, klasifikace neškolenými osobami může
vést k zbytečným očekáváním a následnému zklamání, což se negativně projeví na celkovém
psychickém stavu sportovce. V této fázi si sportovec pořizuje vlastní speciální pomůcky
potřebné k disciplíně (formule, vrhací stolice, speciální protézy). Je to fáze neustálého
zkoušení a upravování speciálních pomůcek potřebných k technice disciplín. Vzhledem k
tomu, že každé postižení je svým způsobem originál je relativně těžké hledat odpovídající
techniku. Trenér by měl nadále rozvíjet kondici, koordinaci, rovnováhu sportovce s TP. Do
tréninku by se měly výrazněji zapsat i regenerační a kompenzační prostředky. Se základní
technikou, by se měl sportovec s TP začít účastnit národních závodů. U chodících to může být
i účast na závodech osob bez TP na okresní úrovni. Účast na závodech je pro sportovce
důležitá pro jeho psychický rozvoj a zvládaní stresu v kompetitivním prostředí. Druhá fáze
trvá rok až dva roky.
Třetí fáze je charakteristická úplným rozvojem techniky a stabilizací používaných pomůcek.
Sportovec se zařazuje mezi zkušené závodníky a snaží se dostat na mezinárodní úroveň ve své
kategorii. Stabilizují se i tréninkové prostředky a je čas pracovat s maličkostmi. Skladba
tréninku začíná odpovídat tréninku výkonnostních nebo vrcholových sportovců bez TP.
Vývoj tréninku atleta s TP v závislosti na etapách tréninku charakterizuje tabulka 2 výše.
Sportovní trénink osob s TP se v dnešní době dostává na úroveň tréninku osob bez TP.
Můžeme vysledovat i podobný historický vývoj, kde od zábavy se plynule přešlo k
profesionálnímu soutěžení. Atletika osob s TP byla jedním z prvních sportů ve kterém
sportovci s TP závodili a nyní je jedním z hlavních propagačních sportů IPC. V mnoha
zemích jsou úspěšní atleti s TP ctěni, hodnoceni a propagováni stejně jako atleti bez TP. V
posledních deseti letech vidíme i velký nárůst ve výkonnosti atletů s TP a v několika
případech (např.Oskar Pistorius, F43 – oboustranná amputace dolních končetin pod kolenem,
100m, 200m, 400m) i splnění limitů na závody atletů bez TP. To vše vede k profesionalizaci a
tím k propracovanému vzdělávání trenérů i v oblasti práce se sportovci s TP.
Následuje jednoduchý pohybový tréninkový plán pro vozíčkáře paraplegika v prvním měsíci.
Zahřátí – cca 300-400m na vozíku, trenér dohlíží na správné provedení pohybu, správný sed
odpovídající typu postižení.
Rozcvičení s dopomocí – nejprve necháme cvičence provádět cviky samostatně a pak s
dopomocí, abychom dosáhly maximálního rozsahu hlavně u cviků pro horní končetiny –
vzpažení, upažení, předpažení, snažit se vytáhnout paže z trupu a dosáhnout co nejdále.
Neustále kontrolujeme posed a vzpřímený trup. Je dobré tuto část oživit například využitím
tenisového míčku, pingpongového míčku, tyče, apod..
Je možné, že již tato část bude cvičenci v prvních týdnech stačit a pokud sledujeme na
cvičenci známky únavy je lepší hodinu zakončit opět cca 100-300m jízdy na vozíku, podle
schopností cvičence a cvičení ukončit.
Pokud cvičenec zvládne bez problémů první dvě části, můžeme pokračovat jednoduchými
cviky na vozíku nebo na žíněnce. Opět zpočátku bez pomůcek a později přidáme například
medicinbal. Jedná se o cviky například malé kroužky nataženými pažemi v upažení,
předpažení vycházející z ramenního kloubu, imaginární trhání ovoce ve vzpažení, opakované
předklony v rámci možností s dopomocí i bez, úklony a snaha o dotyk země, rotace trupu s
rukama za hlavou, v upažení.
Cviky na žíněnce – snaha o rovný posed bez nebo s dopomocí, pokud má cvičenec dobrou
rovnováhu opakujeme cviky v předpažení, upažení, vzpažení s pomůckami nebo bez
pomůcek. Rotace trupu v sedu. Cviky v lehu se mohou skládat jen z cviků na zpevnění
jednotlivých částí těla s odporem nebo bez odporu. Později k obměně cviků opět můžeme
použít pomůcky – medicinbaly, overball, tyč, míčky, apod.
Opět se řídíme pocity cvičence a naším subjektivním vnímáním, vždy bychom měli brát zřetel
na to, že až cvičenec odejde z tréninkové jednotky, měl by být schopen bez větších problémů
sebeobsluhy.
Každou cvičební jednotku je třeba zakončit „vyjetím“ jinými slovy uvolněním a opětovným
jednoduchým protažením.
Charakter cvičení by měl směřovat ke zlepšení manipulace s vozíkem, ke zlepšení každodenní
samoobsluhy, zlepšení zdravotního stavu jedince na vozíku.
Tato základní cvičení lze aplikovat i pro osoby s DMO, které mají problémy s chůzí a
udržením rovnováhy. Je dobré v počáteční fázi využít vozík nebo cvičení v sedu, do cvičení
pak mohu zařadit i zdvihání dolních končetin, snaha o drobné kroužky, kmity, natahování a
pokrčování DK, apod. .
Otázky k zamyšlení
Ikona6a
Zkuste vypracovat tréninkový plán pro tým basketbalistů vozíčkářů
Literatura
Ikona7
1. Block, M.E.(2000). Including students with disabilities in general physical education.
Second edition, Paul H. Brookes Publishing Co., Baltimore.
2. Bunc, V.(2006). Zvláštnosti kondiční přípravy žen. In: Novotná V., Čechovská, I.,
Bunc. V.: Fit programy pro ženy. Praha: Grada Publishing.
3. DePauw, K.P., Gavron, S.J.(2005). Disability sport. Human Kinetics, United States of
America
4. Dovalil, J., a kol(2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha, Nakladatelství Olympia.
5. Evropská charta sportu (2002). Retrieved 24.6.1007 from the World Wide Web:
http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu
6. Goodman, S.(1995). Coaching athletes with disabilities: General principles. Goanna
Print, Australan Sports Commission.
7. Goodman, S.(1996). Coaching wheelchair athletes. Lamb Print, Perte, Australan
Sports Commission.
8. Goodman, S., Houbolt, M., Denman, K. (1998). Coaching Athletes With Cerebral
Palsy, Australian Sports Commission.
9. Guttmann, L. (1976). Textbook of sport for the disabled. Oxford:HM&M, Great
Britain.
10. Choutka, M., a Dovalil, J. (1991). Sportovní trénink. Praha:Olympia.
11. Dovalil, J a kol..(2002). Výkon a trénink ve sportu. Olympia, Praha.
12. Kučera, M.(1997) Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada.
13. Kuncová, J.(2011). Diplomová práce. FTK UP, Olomouc.
14. Lehnert, M., Novosad, J., Neuls, F.(2001). Základy sportovního tréninku I.
Nakladatelství HANEX, Olomouc.
15. Lindstrom, H. (1987). Philosophy of sports for the disabled. In:Vermeer, A.,(1987),
Proceedings International Congress on Recreation Sports and Leisure. Arnhem,
Nederlands, str.89-100.
16. Machová, I. (2008). Disertační práce. FTK UP, Olomouc.
17. Nunn, J.CH. (1994). Coaching Amputee and Les Autres Athletes, Australian Sports
Commission.
18. Perič, T.(2004). Sportovní příprava dětí. Grada , Praha.
19. Pilař, J. (1996). Sport jako jeden z předpokladů integrace u zdravotně postižených
žáků. In: Sport v České republice na začátku nového tisíciletí, Praha, FTVS UK.
20. Potměšil, J., Kellner, J., Kocourek, J., Kovář, M., Čihoň, R., Polloková, K., (2001).
Mají pro nás pohybové aktivity význam, který jim přisuzujeme? In: Sport v České
republice na začátku nového tisíciletí, Praha, FTVS UK.
21. Šimon, J. a kol. (2004). Atletické vrhy a hody. Praha: Olympia.
22. Vandrolová, D.(2003). Základy atletického tréninku dětí a mládeže. In: Vindušková, J.
a kol. (2003). Abeceda atletického trenéra.(str.108-116) 1. vyd. Praha: Olympia.
23. Vindušková, J. a kol. (2003). Abeceda atletického trenéra.(str.108-116) 1. vyd. Praha:
Olympia.
24. Evropská komise (2007) Bílá kniha o sportu. Retrieved 12.5.2008 from the World
Wide Web:
25. http://ec.europa.eu/dgs/education_culture/publ/pdf/sport/whitepaper_cs.pdf
26. Ješina (2008). Představení vzdělávacího programu s názvem „Paralympijský školní
den“ . In Sborník příspěvků: Integrace Jiná cesta. UP Olomouc, 2008.