zde.

1
U
plynuly už více než čtyři roky od doby,
co jsem naposledy doopravdy spal. A měl
jsem podezření, že mě to ničí.
Najít dnes večer někoho jiného, s kým bych mohl
navázat oční kontakt, než zamířím do postele, než pana
Flinta, mi připadalo jako něco, co by vyžadovalo větší
námahu, než za kolik by stál výsledek. Navíc to byl jen
obyčejný starší muž, vrátný v oakvilleské knihovně. Kolikrát už jsem jen viděl sny takových chlápků jako on. Jejich
nejrajcovnější pasáže se zpravidla točily kolem toho, jak
skotačí s novou sekačkou na trávu.
Jenomže přesně v té samé chvíli, kdy jeho sen začal,
jsem pochopil, jak šeredně jsem se zmýlil. Tenhle člověk
nebyl ani trochu jako ostatní.
Žena natažená na posteli, s jednou hubenou rukou
položenou přes oči. Dolní okraje nohavic džínů otrhané
od toho, jak se odíraly o zem. Bílá vestička vytažená na
jedné straně nahoru, takže odhalovala nahé břicho. Napadlo mne, že je docela sexy, dokud jsem si nevšiml vrásek
kolem úst, prstýnku na prstu a pramene šedivých vlasů.
Tiše, jen sám pro sebe, jsem zaúpěl. Sny o sexy maminách
mě vážně neberou.
Scéna přede mnou na okamžik znehybněla a já jsem
se rozhlédl kolem sebe. Stěny měly světle zelenou barvu,
na povlečení jsem rozeznával drobounké růžové a modré
5
kvítky. Ještě než mi do nosu vstoupil pach vlhkého dřeva a voňavky, uslyšel jsem zahřmění. Jednotlivé smyslové
vjemy se valily jako vlny a narážely do mě.
Otevřeným oknem dovnitř pršelo a na cedrovém prádelníku se dělala kaluž. Temně zelené závěsy se šustěním
rámovaly temnotu venku.
Věděl jsem, že už brzy uvidím i pana Flinta. Snící se
vždy ukazovali jako poslední. Jako kdyby mozek musel
nejprve připravit celou scénu, než do ní dotyčného postrčí. Trvalo mi dost dlouho, než jsem přišel aspoň na nejzákladnější zákonitosti, jak sny fungují. Nemyslel jsem si ale,
že tomu vůbec kdy úplně porozumím. Celé měsíce jsem
to zkoušel, než mi došlo, že nikdo ze snících mě nemůže
uvidět. I když jsem se postavil přímo před ně a zakřičel
na ně z plných plic. Nikdy nevěděli, že tam jsem.
Je tak trochu ironie, kolik jsem toho věděl o lidských
snech, pokud se vezme v úvahu, že já sám jsem nikdy nespal. Tak dobře, moje tělo ano, ale mozek… nic moc. Svět
mých vlastních snů mi už nepatřil. Byl pro mě zapovězený
a vzdálený. Napříště jsem měl být jen tím, kdo sleduje,
pasivním pozorovatelem v myslích druhých, který vidí to,
co viděli oni, cítí to, co oni cítili. Znal jsem sny druhých
stejně dobře, jako jsem znal svou vlastní kůži.
Jednou z věcí, kterou jsem se naučil hodně rychle, byl
fakt, že všechny sny mají vrstvy. Jako kdyby mozek nudilo vytvářet v dané chvíli pouze jeden sen. Vždy tam bylo
ještě něco dalšího, co se odehrávalo kdesi pod povrchem.
Můj mozek měl sklon nechávat mě dopadnout na vrstvu,
která měla nejblíž k realitě. Anebo jsem se to aspoň domníval. S jistotou jsem to nevěděl, ale bylo to jediné vysvětlení, na které jsem dokázal přijít, které mi poskytova6
lo odpověď na otázku, proč jsem tak často vídal představy
a vzpomínky snících namísto výjevů z nějakých alternativních realit. Narážel jsem sice občas i na bizarnosti, ale
ty byly méně časté. A soudě podle toho, že jsem ani v případě pana Flinta nespatřil skřítky nebo mluvící nábytek,
byl i tenhle sen jen demonstrací platnosti mých poznatků.
Nevnímal jsem žádné podtexty ani metafory. Byla to skutečnost.
Zahřmění se ozvalo znovu a já jsem si povzdechl. Čekal jsem, až se objeví i on. Už v tuhle chvíli jsem mohl
říci, že tento sen pana Flinta je vzpomínkou, a chtěl jsem
to mít všechno co nejdřív za sebou. Nedělalo mi radost
dívat se na cizí vzpomínky. Z jakéhosi důvodu mi to připadalo ještě indiskrétnější než přihlížet cizím fantaziím.
Tahle vzpomínka byla krystalicky průzračná, obestřená
jen velice slabým závojem podobné mlhy, jaká se doslova
vznášela nad jinými sny, které jsem rovněž vídal. Po letech strávených pozorováním snů jsem věděl, že taková
míra soustředěnosti na detaily může znamenat jedinou
věc. Tohle není výtvor mysli pana Flinta. Je to jeho život. Deformované analýzy Flintovy minulosti, jak je právě
prováděl jeho mozek, zahustily vzduch kolem mě – jako
kdybych měl vnímat milion věcí najednou.
A pak jsem ho uviděl. Stál ve dveřích a díval se na ni.
Když se ke mně přivalily jeho emoce, doslova mě rozdrtily a vyrazily ze mě dech. Zoufalá, vířící vášeň tohoto
vrátného z knihovny mě zalévala vlnami smutku, zloby
a pocitu zrady. Každá vlna do mě narážela o něco silněji
než předchozí, až je všechny přehlušila bolest. Nesnesitelná a trvalá. Bolest, která se stala celým životem, v němž
už nezbývala ani stopa naděje. Bolest ji zadusila spolu se
7
vším ostatním, co patřilo k těm starým, šťastnějším časům.
Přikrčil jsem se. Sevřel jsem si bok a ztěžka jsem dýchal. Tušil jsem, co přijde.
Místnost byla nabitá nevysvětlitelnou energií, zatímco
fyzická bolest se vytrácela, zastíněná jinou, mnohem hrozivější emocí: vlnou nenávistí, dále zesilovanou adrenalinem vyplavovaným do žil, která se nakonec proměnila
v nejryzejší odrůdu zuřivosti, jakou jsem kdy zažil.
Plížil jsem se po podlaze a zuřivost pana Flinta se drala skrze mě. Jeho potřeba ničit a způsobit někomu bolest
mě ohromila.
Když se přiblížil k posteli, v jeho ruce se něco zablesklo.
Přimhouřil jsem oči, abych se lépe podíval. Svíral lesknoucí se stříbrný nožík na otvírání dopisů s tmavomodrou
rukojetí. V kombinaci s temným odhodláním zračícím se
v jeho tváři jsem ještě nikdy neviděl smrtonosněji vyhlížející zbraň.
Dokázal jsem odrazit jeho emoci a ze všech sil jsem
se sunul dál, abych se ukryl před tím, co jsem věděl, že
přijde. Nemělo to ale smysl. Nemohl jsem před tím uniknout. Mohl jsem zavřít oči, ale emoce snícího bývaly tou
nejhorší součástí celé věci, a před nimi jsem se nemohl nikam schovat. Kdybych neviděl, co se stane, moje mysl by
mezery sama vyplnila. A zneklidňující výjevy, které jsem
si pak sám vymyslel, byly až příliš často ještě horší než
noční můra, v níž jsem uvízl.
Držel jí na hlavě polštář a nožíkem na dopisy třikrát
probodl její vestu. Její klokotavé zaječení rozřízlo vzduch.
Spolu s Flintovým vrčením se tak její smrt proměnila
v jedinou děsivou melodii, dokud se všechny zvuky ne8
vytratily. Náhlé ticho mě pohltilo. Zatímco jsem se snažil
udržet pod kontrolou vlastní dech, její krev prosakovala
v trojúhelníku z ran skrz tričko na ložní prádlo s kvítky.
Hlava mě bolela a srdce mi v hrudi bušilo.
Jeho vztek skončil stejně náhle, jako přišel, a zanechal
po sobě jen beznaděj. Cítil jsem, jak moc ji nenáviděl. Jak
nenáviděl sám sebe. Jeho naprostá jistota, že život už nemá
žádnou cenu, aby ho žil, mi drtila ramena a já jsem se pod
tou tíhou celý roztřásl. Pan Flint držel ženiny ruce ve svých
dlaních a vzlykal. Stáhl jí z prstu zlatý snubní prsten a přitiskl si ho ke rtům. Z jeho těla vycházely dušené steny,
které nás oba pohřbívaly a ponechávaly v pokoji jen pramálo místa pro vzduch.
Vyděsilo mě, že toho člověka dokážu litovat, třebaže
bylo vlastně nemožné to neudělat, jestliže jsem cítil jeho
vlastní emoce. Tenhle sen mohl být vzpomínkou, jenže pan
Flint v tu chvíli, kdy se všechno odehrávalo ve snu, spal
a vznášel se v končinách, kde splývají hranice mezi dobrem
a zlem. Já ale nikoli a znechutilo mě, že pociťuji lítost vůči
vrahovi. Jenže na tom nezáleželo. Flintova vlastní sebelítost mě už zaplavila a přemohla můj vlastní odpor k němu.
Těkal jsem pohledem mezi ním a tou ženou, jeho
manželkou. Tohle už nebyl ten samý člověk, který do tohoto snu vstoupil. Něco se v něm změnilo. Tak silně, že
jsem to cítil. Teď se z něj stal vrah. Už nikdy nebude stejným člověkem. Odtud již nebylo cesty zpět.
Bylo to jako s tou mojí schopností – s mým prokletím.
Protože jsem viděl všechno to, co jsem až dosud spatřil,
ani já už nemůžu nikdy být stejný.
*
9
*
*
Probudil jsem se kašlem, tělo mi zaléval pot. Schoulil jsem
se, objal si jednou rukou koleno a snažil se popadnout
dech. Proč jsem si jenom musel vybrat jeho? Proč zrovna
nějakého vraha?
Být pozorovatelem je k vzteku. Zvláště když všichni
ostatní kolem mě jsou snící. Neměl jsem ponětí, jestli se
někde jinde neskrývá ještě někdo další, stejný jako já, ale
věděl jsem, že bez ohledu na to, kdo se stane večer co večer posledním ze snících šťastlivců, kterému se podívám
předtím, než půjdu spát, do očí, už se ho nezbavím. Bez
ohledu na to, jak moc bych před ním chtěl utéct, jsem byl
odsouzen k tomu, abych s tím člověkem strávil celou noc.
Ozvalo se hlasité zabouchání na dveře, až zadrnčely.
„Je víkend, mami,“ zaskřehotal jsem vyčerpaně. Klopýtal jsem ke koupelně, zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na sen pana Flinta.
Nádech a výdech.
Nádech a výdech.
„Už bude skoro poledne, Vaše Veličenstvo,“ zavolala
máma z kuchyně.
Zastavil jsem se uprostřed chodby a protřel si oči.
„Bude jedenáct. Přestaň přehánět, nebo ti seženu někoho
na výpomoc.“
„Jasně, jasně,“ zamumlala máma.
Zápasil jsem s nutkáním povědět jí, povědět komukoli,
co jsem viděl. I když bych ale ze všeho nejraději zamířil
na policii a řekl jim, že jsem byl ve snu svědkem toho,
jak pan Flint zavraždil svou manželku, věděl jsem, že by
mi nikdo nevěřil. A výlet na psychiatrii mou představu
o uspokojivém víkendovém programu právě nenaplňoval.
Sebral jsem ze stolku v předsíni noviny a vzal si je s se10
bou na záchod. Chlad dlaždiček mě bodal do chodidel a já
jsem listoval stránkami. A bylo to tam:
Donna Marie Flintová, narozená 9. května 1971, zemřela
minulý týden v průběhu události, která byla podle všeho
nezdařeným pokusem o vloupání. Přátelé a rodina se mohou poklonit její památce v oakvilleské zádušní síni v úterý.
Pozítří.
Od chvíle, kdy paní Flintová zemřela, neuplynula nijak
dlouhá doba, ale i tak se to stalo příliš dávno, než abych ji
dokázal zachránit. Nemohl jsem pro ni nic udělat. Předtím ani teď. Policie byla ohledně vloupání na špatné stopě,
ale nakonec jim i bez mé pomoci dojde, co se stalo.
Na krátkou, morbidní chvíli jsem zauvažoval, co
bude asi stát v mém vlastním nekrologu, jestliže odhaduji správně, jak to se mnou dopadne, a pokud mě tohle
prokletí skutečně pomaličku zabíjí. Parker Daniel Chipp,
šestnáctiletý student předposledního ročníku střední školy
v Oakville, zemřel následkem nedostatku spánku. Anebo
tam bude stát něco tak nepřesvědčivého jako přirozené
příčiny? V obou případech to znělo trapně.
Došoural jsem se ke sprše a roztočil kohoutky, až tekla
voda tak ledová, že mě bodala do kůže, jako kdyby na ni
narážely tisíce skleněných střepů. Po většinu dní to byl jediný způsob, jak jsem se dokázal udržet vzhůru. Voda mi
stékala v pramíncích po kůži a odnášela s sebou výjevy ze
snu. Teplé sprchy u mě patřily minulosti. Pořádně jsem se
vydrhl a zastavil vodu.
Omotal jsem si kolem pasu ručník a pokusil se soustředit myšlenky na nějaký optimističtější sen, který se mi
11
zdál. Snům cizích lidí jsem už věnoval tak velkou část svého
života (stejně jako kapacity vlastního mozku), že nebylo
nic snadnějšího než sáhnout na hromádku a vytáhnout si
nějaký jiný. Každý z nich byl jedinečný a všechny přitom
stejně vyčerpávající.
Nejnáročnější bývaly často ty další, dodatečné vrstvy
snů. V hlavě mi mnohokrát bušilo ještě celé hodiny poté,
co jsem se probudil. Bylo to, jako kdyby mozek fungující v podvědomí snícího napnul svaly své představivosti
a chtěl do snu napěchovat všechno, co se tam vejde, jen
aby mě mohl mučit. Občas se vrstvy v pozadí, které jsem
našel v mysli snícího, podobaly pouhému oparu vznášejícímu se nad hlavní vrstvou snu jako lehoučká opona. Jen
zřídka jsem ve snech narážel na vrstvy, které by vyvolávaly pocit něčeho pevného, hmatatelného. Některé jako by
byly více založené na realitě, zatímco jiné působily ještě
bizarněji než ty nejoblíbenější halucinace člověka závislého na LSD. Bývaly naskládané jedna na druhé a snící se
mezi nimi odrážel jako pingpongový míček, jako kdyby se
jeho mozek nemohl rozhodnout, který sen si dát.
A pak tam byla ještě mlha, která vířila ve snech vyvolaných intenzivními vzpomínkami. Pokud jste vstoupili
do kroutících se úponků stříbrné páry, skutečně jste slyšeli, jak mozek snícího přemýšlí, znovu všechno prožívá
a rozhoduje se, co s tím provede. Slova a myšlenky skákaly
a proplétaly se a stačilo několik vteřin, aby se vám z toho
rozvířila celá mysl. Po prvním takovém zážitku jsem tuhle mlhu raději opatrně obcházel.
Nejhorší ze všeho bylo, když měly další vrstvy snu tak
rozmlžený charakter, že se proměnily v něco jako zvuk znějící v pozadí toho všeho. Znělo to pak, jako kdyby mi v hla12
vě bzučel milion včel. Ve dni následujícím po sledování
takového snu mě pak vždycky sužovala intenzivní bolest
hlavy. Bolest, na kterou žádné léky nezabíraly.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se soustředit
na to, co jsem právě dělal. Jak jsem si otíral tvář, dokázal
jsem doslova nahmatat výrazné kruhy pod očima. Byly
tam už tak dlouho, že vypadaly skoro plasticky. Zachvěl
jsem se, odhrnul si nepoddajné černé vlasy z čela a pokusil se podívat, jestli vypadám v nějakém směru hůř než
předchozího dne. Jo, vypadal jsem strašně. Jenže existuje
vůbec něco, co bych s tím mohl udělat? Ne.
Natáhl jsem si džíny a mikinu a zamířil do kuchyně.
Vonělo to tam po citrusech a lesních plodech. Čerstvé
ovoce… mámina nejoblíbenější snídaně. Zvedla ke mně
pohled a vesele se usmála, když jsem kolem ní procházel. Úsměv se jí ale vytratil z tváře, když se naše pohledy
setkaly. Věděl jsem, co si myslí. Její ustavičné obavy byly
důvodem, proč jsem se díval na její sny pouze v případě,
když už jsem neměl jinou možnost.
„Spal jsi dobře?“
„Jistě,“ přikývl jsem a uhnul jejímu ustaranému pohledu.
Máma se postavila přede mě a přiložila mi hřbet ruky
na čelo. Pak ji zase s povzdechem odtáhla a zkřivila rty
na jednu stranu. „No, zdá se, že ti nic není…“
Chytil jsem ji za rameno, usmál se a pohlédl jí rovnou
do očí. Tak brzy ráno nezáleží na tom, s kým navážu oční
kontakt. Jsem v bezpečí. Prozatím.
„To je proto, že mi fakt nic není.“
Podepřela si bradu rukou zaťatou v pěst, pohybovala
s ní tam a zase zpátky a přitom mě sledovala, jak se snažím
13
najít v kuchyni něco na zub. Znal jsem tenhle pohyb. Vídal
jsem mámu už tolikrát, jak se takhle dívala na tátu předtím, než nás opustil, že bylo nemožné na to zapomenout.
První rok, co byl pryč, z toho byla máma tak rozrušená, že se úplně ponořila do práce. Měl jsem vždycky co jíst
a starala se o mě, ale nikdy si nevšimla, jak jsem unavený.
To bylo před třemi lety. Po té době se mi teď neustále stýskalo. Když tehdy máma nebývala se mnou, nemusel jsem
předstírat, že jsem normální.
Nakrájel jsem nožem největší jablko, jaké jsem našel,
a bojoval jsem se směsicí pocitů marnosti a vzteku, který
ve mně začal narůstat, kdykoli jsem pomyslel na tátu. Měl
jsem dost problémů i bez toho, abych ještě vláčel břemeno, které na mě naložil.
Zvedl jsem oči. Byl jsem připraven to s mámou skoulet
stejně jako vždy – tím, že odvedu její pozornost k něčemu
jinému.
„Máš dneska nějakou schůzku?“
Máma vzala z kuchyňské linky svůj mobil a prolétla
kalendář. „Mám dvě prohlídky odpoledne a pak ještě několik dalších večer. Nevadí ti, že tu budeš sám?“
„V pohodě. Nejspíš něco podnikneme s Finnem.“
„To je všechno? Nikdo jiný nepřijde? Jenom Finn?“ Přimhouřenýma očima se mi zadívala do tváře. Už zase mi
nevěří.
Nacpal jsem si plátek jablka do pusy a přešel k oknu.
Tuhle konverzaci už je třeba ukončit. „Jo. Jenom Finn,“
přisvědčil jsem a začal kousat.
Přikývla a znovu se začala věnovat mobilu.
Odšoural jsem se do svého pokoje a obul si tenisky. Kdybych si nebyl jistý opakem, myslel bych, že jsem z olova.
14