VSTUP A VJEZD OSOB DO PŘÍRODY , KRAJINY A HONITEB

VSTUP A VJEZD OSOB DO PŘÍRODY , KRAJINY A HONITEB

VSTUP A VJEZD OSOB DO PŘÍRODY , KRAJINY A HONITEB
Tímto příspěvkem bych rád shrnul, jak je to se vstupem a vjezdem do přírody, krajiny a honiteb. Téměř
každému, kdo aktivně vykonává právo myslivosti, se již stalo, že se při práci v honitbě nebo při lovu
setkal s jezdcem na motocyklu, čtyřkolce nebo na koni, který se vynořil v porostu nebo zemědělských
kulturách mimo jakoukoli cestu nebo pěšinu, aniž by šlo o vlastníka, či oprávněného uživatele
takovýchto pozemků.
V nejširší míře upravuje volný pohyb osob v přírodě zákon číslo 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny. V § 63 tohoto zákona je uvedeno, že každý má právo na volný průchod
přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím
nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu
osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy
vlastníka nebo nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Toto oprávnění se
nevztahuje na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a
pozemky určené k farmovým chovům zvířat. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění
k volnému průchodu vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy, nebo
pokud se na takovýchto pozemcích pase dobytek.
Nevztažení tohoto ustanovení na pozemky ve vlastnictví fyzických osob je podle mého
názoru systémovou chybou, neboť v praxi při volném pohybu v krajině není nikdo schopen
v daný okamžik ověřit, zda se nachází na pozemcích, na které by podle zákona o ochraně
přírody a krajiny byl volný přístup. Domnívám se, že v tomto případě je třeba oprávnění k
volnému přístupu do krajiny vztáhnout na všechny výše uvedené pozemky, bez ohledu na
jejich vlastnictví nebo pronájem. Pokud tento závěr zobecníme, platilo by, že každý má
volný přístup do krajiny, nikoli však vjezd, pokud tím nepůsobí škodu vlastníkovi, nájemci
nebo uživateli pozemku a pokud respektuje případná další omezení, stanovená například pro
pohyb v národních parcích. Vstupem do krajiny není ale v žádném případě jízda na koni jezdec jedoucí mimo cestu zasahuje do vlastnických či užívacích práv jiné osoby a podle
mého názoru k vjezdu potřebuje souhlas vlastníka či nájemce pozemku.
Vzhledem k tomu, že honební pozemky jsou v zásadě totožné s pozemky, které tvoří krajinu
a na které je volný přístup, neboť se jedná o pole, lesy, louky, je zde tedy dán právní rámec
pro volný pohyb osob v honitbách (samozřejmě při respektování omezení vyplývajících ze
zákona o myslivosti, jako je rušení zvěře).
Zcela specifický problém potom přináší vjezd do volné přírody s nejrůznějšími dopravními
prostředky. Bohužel se jedná o jev velmi častý a jistě nepřispívající k tomu, že zvěř v
honitbě má být v klidu a nerušena.
Co se týče výslovného zákazu k vjezdu, platí, v případě že se jedná o lesní pozemky,
ustanovení zákona číslo 289/1995 Sb. o lesích, kdy je v § 20 zakázáno v lesích jezdit a stát s
motorovými vozidly a mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích
nebo na saních. Z tohoto zákazu potom platí výjimka, že vlastník lesa může povolit pohyb
pomocí dopravních prostředků i jinak, než vyplývá z obecného zákazu. Pro výkon práva
myslivosti potom platí speciální ustanovení § 20 odst. 7 lesního zákona, kdy při této
činnosti je možné v lesích rušit klid, vstupovat do oplocených míst nebo míst, kam je
zakázán vstup, a jezdit mimo lesní cesty a vyznačené trasy na kole, na koni, na lyžích nebo
na saních. Pokud se jedná o vjezd a stání motorovými vozidly nebo budování zařízení pro
myslivost v lesích, je k tomuto třeba souhlas vlastníka lesa.
V případě pozemků, které jsou zemědělským půdním fondem (pole, louky atd.), potom
takovéto výslovné ustanovení o zákazu vjezdu dopravními prostředky v právním řádu chybí.
Lze dovodit, že po existujících účelových komunikacích nacházejících se ve volné krajině je
možné volně přejíždět, pokud přístup na takovouto komunikaci nebyl omezen dle § 7
zákona číslo 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, neboť podle § 19 tohoto zákona platí,
že v mezích zvláštních předpisů smí každý užívat pozemní komunikaci (tedy i účelovou
komunikaci - polní cestu) obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny v rámci
obecného užívání.
Platí tedy, že je zcela vyloučen pohyb osob po pozemcích, na kterých se nacházejí
zemědělské kultury, a kde by takovýmto pohybem osob mohla být způsobena škoda. Stejně
tak je zakázán vjezd na kole nebo koni do zemědělských kultur, neboť tímto jsou
poškozovány oprávněné zájmy vlastníka nebo uživatele takovýchto pozemků, a zcela zřejmě
je zakázán vjezd motorovými vozidly na pozemky ve volné krajině mimo existující síť cest.
Případný vjezd nebo vstup na pozemky může také být neoprávněným zásahem do
vlastnického práva. Vlastnické právo je charakterizováno tím, že vlastník vykonává svá
oprávnění svou mocí, tedy mocí nezávislou na současné existenci kohokoli jiného k téže
věci. Vlastník má zpravidla právo věc držet, užívat, požívat a nakládat s ní. Omezení
vlastnického práva je vázáno buď na "soukromoprávní omezení", tedy například na to, že
nikdo nesmí bez právního důvodu zasahovat do výkonu práv ostatních vlastníků a ostatních
osob vůbec, nebo na "veřejnoprávní omezení", spočívající například v tom, že se zdrží
všeho, čím by například ohrozil rovnováhu životního prostředí. Vlastnické právo k
pozemkům je v některých případech omezeno veřejným užíváním, které spočívá buď v
obecném užívání, nebo v užívání zvláštním.
Pokud tedy shrneme možnosti pro volný pohyb osob v honitbě, platí, že v honitbě
(krajině) se může každý pěšky pohybovat volně, bez omezení, pokud tím vlastníku nebo
oprávněnému uživateli pozemků nepůsobí škodu. Tedy měla by být užívána k pohybu
v krajině síť existujících cest, ale není vyloučeno vstoupit na pozemky tvořící
zemědělský a půdní fond.
Pokud se jedná o jízdu osob na kole nebo koni, pak tyto jsou povinny na lesních
pozemcích užívat cest a pěšin, v ostatní krajině je možné se pohybovat všude tam, kde
tím nevzniká škoda vlastníkům nebo oprávněným uživatelům pozemků (např. při
výkonu práva myslivosti) nebo není zasahováno do vlastnického práva k pozemkům.
Jízda na kole nebo koni je tedy mimo cestní síť vyloučena bez souhlasu vlastníka nebo
nájemce nebo oprávněného uživatele zemědělských pozemků, kdy jinak je zasahováno
do jiných chráněných zájmů (takováto jízda je zcela zřejmě rušením klidu zvěře
chráněným nejen zákonem o myslivosti).
Co se týče vjezdu a stání motorovými vozidly v krajině, pak na lesních pozemcích platí
zákaz vjezdu a stání, pokud vlastník lesního pozemku nepovolí výjimku a v případě, že se
jedná o pozemky tvořící zemědělský půdní fond, je možné bez omezení užívat existujících
polních cest k jízdě, pokud vjezd na takovouto polní cestu nebyl zakázán. Co se týče ježdění
motorovými vozidly po zemědělském půdním fondu mimo existující cesty, lze dovodit, že je
toto nepřípustné s ohledem na zájmy vlastníka nebo oprávněného uživatele, kdy každé
takovéto vjetí zcela zřejmě způsobuje škodu, a to ať ničením porostů, nebo zhutňováním
půdy, nebo napomáháním erozi.
Ve vztahu k myslivecké stráži by potom mělo platit, že má zadržet osobu, která nerespektuje
výše uvedené zásady pohybu v krajině, zjistit její totožnost, vykázat ji z honitby, případně
její totožnost zjistit za součinnosti orgánu Policie České republiky. Bude-li to třeba, může
dát podnět orgánu státní správy myslivosti k zahájení správního řízení, neboť
nerespektování těchto zásad je zcela zřejmě činností vedoucí k zásahu do práv chráněných
zákonem o myslivosti, jako je například rušení klidu zvěře. Samozřejmě platí, že vlastník
pozemků nemůže být žádným způsobem omezen ve volném pohybu, a to i motorovými
vozidly na pozemcích v jeho vlastnictví, pokud přitom respektuje omezení daná mu
zákonem jako vlastníku.