mág oceli a bronzu

P ř e d stav u j e m e
Antonín Kašpar
mág oceli a bronzu
Není příliš obvyklé, aby golfista na golfu narazil na Galerii…, natož
potom na galerii přímo na hřišti. Jedna taková neobvyklá přírodní
expozice přímo mezi jamkami vznikla na hřišti Golf Parku Slapy
sv. Jan. Od května letošního roku doplňují první devítku tohoto resortu
obrovské sochy akademického sochaře Antonína Kašpara.
136
napsala Pavla Charvátová nafotili Pavla Charvátová & Petr Zhoř & archiv
za 1150 Kč měsíčně musel denně buď ukovat 120 kramlí, nebo
překovat 50 krumpáčů na bucharu. Od starých kovářů se hodně
naučil a vylepšil si i kádrový posudek. Ještě k tomu přidal praxi
v Hudebním divadle v Karlíně,
kde dělal pro změnu truhláře.
Celou tu dobu souběžně chodil
každý večer na kurzy kreslení
a večer co večer maloval modely,
které pravidelně chodil ukazovat
na UMPRUM k profesorům,
aby si ho zapamatovali a měl
trochu náskok při přijímačkách.
Kromě toho se učil sochařině
u kameníka Antonína Žemličky,
se kterým chodil na hřbitovy sekat náhrobky, přesekávat sochy
a přezlacovat nápisy. Takhle spolu třeba dělali náhrobek J. Ortena
na Židovském hřbitově. Až se na
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou dostal a prožil tam krásných šest bohémských let.
Stěhování obřích soch z ateliéru na hřiště – poslední smetání pavučin
J
amku č. 1 a její neopakovatelný výhled na Slapskou
přehradu hlídají například
třímetrové kovové černé
sochy Keltských bojovníků a atmosféru hřiště dotvářejí další velkoformátové ocelové artefakty…
a tím to zdaleka nekončí. Postupem času tady chtějí rozestavit do
hřiště a do areálu kolem nově otevřené multifunkční budovy další
nepřehlédnutelná umělecká díla
nejen tohoto výtvarníka.
Antonín Kašpar
a golf
Spojení soch Antonína Kašpara
s golfem není náhodné nebo čistě
účelové. O tom, že by své velké
ocelové sochy rád umístil do přirozeně kultivovaného přírodního
rámce, do prostoru golfového
hřiště, uvažuje už dlouho. A když
se od svého kamaráda dozvěděl,
že na Slapech vzniká nové hřiště,
které zcela přirozeně a nenásilně
souzní s krajinou, myšlenka začala
nabývat konkrétního rozměru –
přirozená přírodní galerie na golfu.
A když potom Tondu oslovila autorka nápadu a realizátorka Galerie
Sv. Jan Pavla Charvátová, neváhal
a pustil se do spolupráce: „Baví mě
pouštět se do věcí, které jsou nejisté…,“ říká a usmívá se. A to, jak
lidé přijmou jeho netypické velké
objekty rozesazené v přírodě, to
je nejisté, zatím ale přicházejí zejména pozitivní ohlasy. Umění má
dráždit a vyvolávat otázky. Není
nic horšího než umělecký předmět, kolem kterého projdete bez
povšimnutí. A to se vám tedy na
Slapech rozhodně nestane. Sochy
Antonína Kašpara tady bezesporu
umocňují silný žážitek z krajiny.
Kdo je Antonín
Kašpar
Drobný, tichý, skoro až nenápadný muž s dlouhými světlými
vlasy a s rukama dělníka z Kolbenky. Člověku se až nechce věřit, že tenhle chlapík dělá hodiny
a hodiny se svářečkou, kovovými
tyčemi, pláty a deskami a svařuje
a vytváří předměty kolem 3 až
5metrů na výšku. Nejen to samozřejmě. V jeho ateliéru najdete
i menší věci z bronzu, kamene,
sádry anebo obrazy. Ale ty velké
„děti = sochy“ jsou pro něj asi
nejtypičtější. A taky je nepřehlédnete. Než ale takový artefakt
vznikne, tomu předchází dlouhé
přemýšlení a náčrtky a propočty,
jak vše udělat, …a potom přijde
neskutečná dřina, navléknutý do
vaťáku od hlavy až k patě, s kuklou na hlavě a s tlustými rukavicemi svařuje tenhle muž s nečekaně
zajímavým osudem, až jiskry odletují, a šplhá po žebříku kolem
rodící se černé krásy…
Dětství a školy
Odmalička si rád kreslil, podle
malých známek dělal přesné kopie ve velkém formátu a maloval
si a črtal, a protože matematika
nebyla jeho silnou stránkou, hledal po ZŠ nějakou střední školu,
kde ho matika nebude otravovat.
Našel si Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor
umělecké kovářství, a později
přestoupil do Prahy na Žižkov na
SUPŠ obor řezbářství. Vzhledem
k tomu, že rodiče nebyli ve straně
a navíc jeho otec měl v posudku,
že je věřící, neměl šanci dostat
se na VŠ. Nastoupil do Družstva
kovářů v Praze-Dejvicích, kde
137
ak. sochař
Antonín
Kašpar
*4. 3.1954 v Praze
Znamení: Ryba/Had
Děti: syn Antonín (27 let), dcera Josefína (5 let)
Sourozenci: starší sestra Věnceslava
Otec: stavař s fenomenální fotografickou pamětí, který uměl
12 jazyků a matematika byla
jeho koníčkem, pracoval hlavně
v zahraničí (Irák, Tunisko, Libye,
Alžírsko, Indie…), jeho dílem je
například silnice v irácké poušti
z Bagdádu do Mosulu.
Dědeček: architekt
P ř e d stav u j e m e
Golf Slapy – Keltský bojovník 1 a 2 i jamky č. 1
Kamarádi muzikanti
V té době (80. léta) Antonín Kašpar kromě školy stíhá dělat třeba
i bedňáka a kostyméra kapele,
kterou lze považovat za jednu
z největších českých bigbítových
skupin – fenomenálnímu Olympiku. Vyráběl pro ně odvážné
umělecké nástřiky na bavlněná
trika sehnaná pod pultem, a že
to byla opravdová umělecká díla,
o tom svědčí i fakt, že Olympici
dokonce o těchhle kostýmech
zpívají v jedné ze svých písniček:
„…To naše tričko v lásce každý
má a nápis Olympic na prsou
září jako diadém…“ A Olympikem to nekončí, Tonda Kašpar
se potkal a dělal společně s dalšími slavnými kapelami – ETC
Band Vladimíra Mišíka, ENERGIT, SAZE, BLUE EFECT…
a jeho největšími kamarády byli
kluci z JASNÉ PÁKY (později
HUDBA PRAHA). Když měla
Jasná páka svůj úplně první koncert na Chmelnici, nalíčil Ton-
da společně s malířem Karlem
Halounem všechny muzikanty
včetně Michala Ambrože (zpěvák, kytarista a frontman kapely)
tak, že z toho první řady diváků
málem upadly. Jednu půlku obličeje měl Ambrož bílou, druhou
černou, na sobě japonský župan
jako kimono, do sálu nastoupili
za úplné tmy, a když se na ně rozsvítilo, byl to pro lidi šok. Do té
doby se nic podobného na českých scénách nedělo. A když pak
kluci hráli, jak na ně pražila světla reflektorů, potili se a ty barvy
jim stékaly na šaty a na kytary
a vytvářely děsuplné živé obrazy… Dodneška se na ten koncert
mezi pamětníky vzpomíná.
Kašpar, nebo
Cimrman?
Věci, které Antonín Kašpar dělá,
nejsou malé a ze začátku proto
bylo těžké je prodat. Však sám
s nadsázkou o sobě říká: „Já jsem
jako ta postava z Cimrmana,
138
Golf Slapy – Starý a Nový zákon - A. Kašpar – instalace ve hřisti
jako ten hrabě von Zeppelin, co
si ve hře Hospoda Na Mýtince
povzdechne, že výrobky vycházející z jeho dílny jsou poněkud
veliké…A“ Aby se uživil, začal
dělat velké kované brány, jednu
třeba najdete dodneška v průchodu kolem Divadla Rubín
v Praze na Malé Straně nebo
v Litoměřicích ve Vlastivědném
muzeu. Pomalu se ale karta obracela a Antonín Kašpar začal
vystavovat v cizině. Jeho věci
tak paradoxně viděli v Paříži,
Německé spolkové republice,
v Londýně, v Japonsku, v Americe, ale doma skoro vůbec.
A štěstí měl i v tom, že na své
vernisáže mohl do ciziny jezdit
osobně. Podle Tondy to byla asi
nejúspěšnější léta jeho života.
Převraty a zlomy
Dva dny před sametovou revolucí srazilo Antonína Kašpara auto.
Letěl tři metry daleko a po dopadu o sobě chvíli nevěděl. Ale
se rozvod, kvůli kterému přišel
o spoustu děl ze svých začátků
a taky o spoustu přátel a iluzí.
V té době ale vznikla zajímavá
a pro jeho tvorbu ne úplně typická díla – menší plastiky. Některé
z nich můžete vidět i na Slapech,
na výstavě v interiéru v Galerii
Sv. Jan v multifunkční budově
Pavilon Slunce. Prostupují tam
celý interiér a dotvářejí atmosféru ojedinělé stavby.
Slunce a zase Slunce
Stěhování soch – vztyčování obra
probral se, postavil na obě nohy,
a protože se necítil, že by mu
něco bylo, odešel tam, kam měl
namířeno – na výtvarnou komisi ukázat své věci ke schválení.
Takový paradox! S Tondovým
zdravím a vlastně i s tou revolucí nakonec vše dobře dopadlo
a život šel dál. Antonín Kašpar
si prožil nepříjemný táhnoucí
139
Po období smutku se do života
Antonína Kašpara pomalu, ale
jistě, zase vrátila pozitivní energie, a to prostřednictvím jeho
dvou sluníček – druhé ženy Lucie
a dcerky Josefíny. Opět se vrátil
k velkým železným plastikám.
Slunce je alfou a omegou, bez
Slunce nelze žít a Slunce vlastně
propojuje i Tondu spolu se slapskou galerií, golfem a budovu
samou – ne nadarmo se jmenuje
Pavilon Slunce…