1 / 2014 - Hlas mučedníků

1 / 2014
Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás
může potkat utrpení. – Židům 13,3
Dvojnásobný díl lásky
Pronásledování ve Svaté zemi
N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í :
Tom White – Akce Kuba
Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­
prá­ví au­tor vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za
„třti­no­vou opo­nou“.
A6, 230 stran, cena 83 Kč.
Darlene Deiblerová-Roseová –
Ve stínu vycházejícího slunce
Podivuhodný příběh americké misionářky
v japonském zajetí za druhé světové vál­
ky.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str.,
cena 248 Kč.
Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby
promluvily
Autorova kázání, sestavená na samovazbě,
­k terá jsou pozoruhodným a jedinečným do­
ku­men­tem o hlu­bi­nách křesťanské víry upro­
střed nelidského teroru a zou­fal­ství.
Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč.
Sam Wellman – Jan Kalvín
Biografie slavného reformátora.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 225 Kč
Bratr Andrew – Pašerákem ve službách
Nejvyššího
Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­
wa. Díky této knize se mnozí západní křesťa­
né začali zajímat o utr­pe­ní svých spoluvěří­
cích v totalitních zemích a mnohým rovněž
po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista. Vázaná
s přebalem, 12×19 cm, 262 str.,
cena 245 Kč
Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní
straně obálky. Poštovné ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese
www.hlas-mucedniku.cz)
V nakladatelství STEFANOS právě vychází nové vydání
autobiografické knihy Richarda Wurmbranda:
V Božím podzemí
Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit
komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je uvězněn
a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení,
o kterém obyvatelé svobodného světa nemají ani tušení.
Čtrnáct let se Richard Wurmbrand snaží předávat ostatním
svoji křesťanskou naději, a pobízet je, aby hledali útěchu,
která je skryta v Bohu. Užívá k tomu nejrůznější prostředky
včetně morseovky. Později onemocní tuberkulózou a jako
nevyléčitelný pacient je odložen na „pokoj smrti“. Jeho zdra­
votní stav je fatální: pokročilé stadium tuberkulózy, hnisají­
cí rány od bičování a bití. Ale i za takových okolností posiluje umírající vězně. Třebaže
je sám trýzněn vzpomínkami na opuštěnou manželku a nedospělého syna, dokáže své
zoufalé spoluvězně rozptýlit a rozesmát anekdotami či veselými příběhy. Když je poz­
ději komunisty lákán, aby se výměnou za propuštění stal jejich informátorem, odo­
lá i tomuto pokušení. Po všeobecné amnestii v roce 1964 se farář Wurmbrand koneč­
ně dostává na svobodu. A protože rumunští komunisté dychtí po západních valutách,
svolí aby byl i tento jejich rozhodný oponent vykoupen na Západ díky iniciativě jedné
skandinávské misie. Ve svobodném světě se Richard Wurmbrand stává živým hlasem,
který se rezolutně zastává křesťanů pronásledovaných za železnou oponou.
Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč
Mimořádná nabídka:
Objednáte-li si knihu V Božím podzemí do 15. května, obdržíte ji za zvýhodněnou
nakladatelskou cenu 170 Kč. Při nákupu na našich internetových stránkách získáte
k tištěné knize zdarma elektronickou verzi ve formátech Kindle a EPUB.
www.hlas-mucedniku.cz/knihy
Hlas muèedníkù 1 / 2014
richard Wurmbrand napsal
Dvojnásobný díl lásky
„…služebníky pak pobili ostřím meče.“
(Job 1,15)
Drazí bratři a sestry,
Job žil v ohromné zemi. Její obyvatelé byli
svobodní a mohli činit ty nejpodivnější věci.
V první kapitole, patnáctém verši této knihy
čteme o jakýchsi Šebovcích. Šebovci přepadli Jobova stáda dobytka a oslic a ukradli
je. Jobovy služebníky pobili ostřím meče.
Unikl pouze jediný. V 17. verši čteme, že Kaldejci zformovali tři tlupy,
které Jobovi uloupily velbloudy. Taktéž i Kaldejci pobili čeleď ostrostí
meče.
Lidé tam měli svobodu, tak jako mají svobodu na Západě: páchat zločiny,
loupeže, vraždy a znásilnění.
Právě tak pohlíželi na svobodu v Jobově době. Ovšem ne každý byl tehdy
bandita nebo lupič. Byli tam i velmi čestní lidé – jako třeba Jobovi přátelé. Ti
přátelé však přišli za Jobem, až když ho potkaly všechny pohromy. Neučinili
nic, aby takovým hrozným pohromám zabránili. Nebyli s ním, když trpěl.
Byli nezúčastnění. Dostavili se, až když Job přišel o všechno, a místo slov
útěchy ho zahrnuli káráním.
V utrpení obvykle člověk nemá přátele. Vím, že lidé netrpí jenom v komunistických zemích, ale trpí i na Západě.
Když je tvé srdce nejzkormoucenější, býváš obvykle ve svém trápení
opuštěn.
Jen zřídka nalezneš někoho, kdo by byl ochoten naslouchat a rozumět
ti. My, kteří žijeme v Americe, nejsme schopni naslouchat cizímu utrpení,
protože je pro nás mnohem zajímavější barevná televize. V ní vidíme, jak
lidé pláčou, jak jsou stříleni nebo zraňováni. A přitom možná hned v sousedství někdo pláče. Nemáme však na něho čas, protože sledujeme barevné
obrázky.
Ve všech dramatech našich životů zůstáváme sami a chybí nám pozemský
přítel. Avšak existuje způsob, jak tento problém vyřešit. Staň se přítelem.
Nežádej od jiných, aby byli tvými přáteli. Jedna z nejkrásnějších modliteb,
která kdy byla v historii církve zaznamenána, je od Františka z Assisi:
Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje. Kde je nenávist, tam mne učiň láskou. Kde je křivda, tam odpuštěním. Kde je pochybnost, tam vírou. Kde je zoufalství, tam nadějí. Kde je temnota, tam světlem. Kde je zármutek, tam radostí.
Ó Božský Mistře, dej, abych raději utěšoval, než se dal utěšovat; raději chápal, než chtěl být pochopen; raději miloval, než chtěl být milován. Neboť tím,
že dáváme, také přijímáme. V odpouštění je nám odpuštěno. Tím, že umíráme,
rodíme se pro věčný život.
Všichni lidé tvoří jednotný celek a v tomto smyslu jsme určeni, abychom
vzájemně spolupracovali, podobně jako ledviny, plíce, končetiny či mozek.
Stejně jako orgány spolupracují na zdraví těla, měli bychom i my cítit, že
jsme jeden celek, a proto o sebe navzájem pečovat. Velké přikázání, které
nám dal náš Pán, nacházíme u Jana 13,34: „Nové přikázání vám dávám,
abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás,“ „… Dávám svůj život
za vás… i vy se milujte navzájem.“
Protože jsem prožil čtrnáct let v komunistickém vězení, většina lidí čeká,
že budu mluvit proti komunismu. Dávám však přednost hovoření o Kristu.
Místo rozebírání ohavných věcí ďáblových chci raději uvažovat o nádherném přikázání lásky a nádherném osobním příkladu, které nám Kristus
zanechal.
O jednom japonském císaři se vypráví, že se při nějaké příležitosti
doslechl o panství, kde byla překrásná zahrada se vzácnými orchidejemi.
Nikdo jiný se prý nemohl v celé říši takovou květenou pochlubit. Císař řekl
šlechtici, kterému zahrada patřila: „Rád bych tě tehdy a tehdy navštívil
a prohlédl si tvou zahradu.“ Ve stanovený den očekával šlechtic císaře před
svým sídlem. Když dorazil vladařův kočár, řekl poddaný svému císaři: „Vaše
jasnosti, pojďme ze všeho nejdříve do zahrady.“ Vešli do zahrady. Byla celá
zoraná a nebyl v ní jediný květ. Císař se podivil, ale neřekl ani slovo. Pak
řekl šlechtic císaři: „Pojďme na šálek čaje.“ Vstoupili do čajovny. Tam byl ve
džbánu jediný květ, ale byla to květina zářivé krásy a neodolatelné nádhery.
Šlechtic řekl císaři: „Uchoval jsem nejkrásnější květinu pro nejlepšího
z císařů. Ostatní květiny
nebyly hodny života.“
Věřím, že pro našeho
vladaře Ježíše Krista musíme ve svých srdcích zachovat právě jedinou květinu –
květinu lásky. Všechny
ostatní květiny nejsou hodny života (1 Kor. 13,8). Ježíš
je vtělená láska. Vydal
za nás svůj život. Každý
z nás by mu měl nabídnout
své sebeobětování, „svou
žhoucí lásku.
Jsem šťasten, že vám
mohu vyprávět o křesťaWang Min-Dao byl jedním z otců hnutí domácích církví
nech za železnou oponou,
v Číně. Za svoji víru a odpor vůči státem kontrolované církvi kteří si navzdory nevýstrávil dvaadvacet let v komunistickém vězení. Na snímku
slovnému pronásledování
je se svojí manželkou, která ve vězení prožila šestnáct let.
Wang Min-Dao, který se dožil jednadevadesáti let, zemřel zachovali lásku. Komunisté
mohli zabít těla křesťanů.
v roce 1991.
Mohli je zmrzačit. Mohli je mučit. Mohli je zotročit. Avšak nemohli zabít
jejich lásku ani víru.
Jistě mnozí z vás slyšeli jméno Watchman Nee. Je to proslulý čínský
evangelikální autor. Zemřel před dvaceti lety poté, co strávil dvacet šest
let v komunistických vězeních. Mohli jsme se dovědět o tom, co se s ním
ve vězení dělo. Společně s ním byl totiž zatčen i Wang Min-Dao „a další
křesťanští představitelé. Samuel Lamb (jeho příběh vydalo nakladatelství
Stefanos pod názvem Smělý jako beránek) a Allen Yuan, kteří pokračují
v práci ještě dnes, byli zatčeni v tutéž dobu a prošli více než dvacetiletým
žalářováním. (Allen Yuan zemřel v roce 2005, Samuel Lamb v roce 2013,
pozn. edit.)
Tehdy komunisté v Číně uzavřeli všechny kostely. Rudá Čína má 1,2 miliardy obyvatel. Jak poznamenal jeden misionář, Bůh Číňany velice miluje. Důkazem toho je jejich
ohromné množství.
Takové ohromné množst­
ví lidí nemělo k dispozici
jediný kostel! Všechno bylo
zničeno. Podzemní církev
kvetla. Stovky lidí přicházely ke Kristu a byly pokřtěny,
i když církev byla v podzemí.
Komunisté tím byli velice
znepokojeni a ptali se sami
sebe, jak je to možné. Potom
na to přišli – Watchman Nee
nechal propašovávat dopisy
křesťanům na svobodě. Tyto Allen Yuan Xiangchen (1914–2005) byl čínský protestantský
dopisy vyzařovaly takovou evangelikální pastor a jeden z hlavních představitelů hnutí
nádheru a hloubku, že při- domácích církví. Ve své křesťanské službě započal již v roce
1945 v době japonské okupace. V té době si v Pekingu otenášely křesťanům v podze- vřel modlitební síň, kde kázal společně s jedním norským
mí posílení víry a naplňo- misionářem. Po komunistickém převratu se odmítl přidat
valy je horlivostí k získává- ke státní vlastenecké církvi. To vedlo v roce 1958 k jeho
zatčení a odsouzení za kontrarevoluční činnost k doživotní duší pro Krista.
trestu. O době strávené ve vězení později řekl: „Během
Proto komunisté řek- nímu
této doby moje žena procházela s našimi šesti dětmi nepoli: „Musíme Watchmana psatelnými obtížemi. Poslali mě až k ruským hranicím, kde
Nee přelstít.“ A od té chví- jsme pracovali na rýžových polích. Bylo to tak strašné, že
le nechali jeho celu střežit. jsme počítali s tím, že zemřeme jako mučedníci. V táboře
Dozorci se střídali každých bylo velmi chladno, strava byla naprosto nedostatečná,
ale za dvaadvacet let ve vězení jsem ani jednou neonemocšest hodin a nikdo z nich něl. Byl jsem vyhublý na kost, ale přežil jsem. Mnozí však
tam nešel do služby dva- zemřeli. Dvaadvacet let jsem neměl v ruce Bibli a nesetkal
krát. Komunisté se báli, jsem se s jediným protestantským křesťanem. Potkal jsem
aby se snad nějaký dozorce se jen s katolickými kněžími. Byli ve stejné situaci jako já.
oni se odmítli připojit k oficiální Čínské katolické vlasneobrátil a Watchman Nee Také
tenecké asociaci.“ Yuan byl propuštěn v roce 1979 a ihned se
ho nepřemluvil k pašová- znovu zapojil do hnutí domácích církví. Na fotografii je se
ní dopisů. Domnívali se, že svou manželkou v roce 1957, krátce před svým zatčením.
když se budou dozorci střídat po šesti hodinách, nebude mít čas je obrátit
ke křesťanství a pašování dopisů ustane.
Výsledek byl ten, že jak se znásobil počet dozorců, tak se znásobil i počet
těch, které Watchman Nee obrátil ke Kristu. Dopisy byly pašovány dál a růst
církve byl ještě větší. My pašujeme do Číny a dalších zemí Bible i jinou
křesťanskou literaturu. Také vysíláme do Číny rozhlasové evangelizační
programy a pomáháme rodinám uvězněných křesťanů, kterých jsou tam
tisíce.
Naši kurýři také přinášejí z Číny zprávy o aktuální situaci církve. Podzemní církve existují po celé Číně. Jsou však i ve Vietnamu, Laosu a jiných
komunistických a muslimských zemích. Setkáte-li se s nenávistí, neobviňujte pachatele otázkou: „Proč mě nenávidíš?“ Třeba mne nenávidí, protože dostatečně nemiluji. Kdybych měl dvojnásobný díl lásky, možná by byla
jeho nenávist přemožena.
V jednom městě vypukl jednou veliký požár. Nějaký muž přiběhl s šálkem vody a vylil ji do ohně. Oheň hořel dál. Muž odešel a prohlašoval: „Jak
stupidní. Lidé věří, že voda uhasí oheň. Viděli jste, vylil jsem vodu do ohně
a oheň hoří dál.“ Nepochopil pravdu: šálek vody sice oheň neuhasí, ale velké
množství vody ano. Křesťanská láska, kolik jí dnes máme, nemůže uhasit
oheň proti božské nenávisti. Proto musíme usilovat, aby naše láska rostla.
Kristus nám slouží jako příklad lásky. Kvůli nám opustil nebesa a narodil
se v jeslích, vedl život zármutků, nechal se bičovat, nechal se poplivat na
kříži, protože miloval. Vydobyl nám svobodu – ne k páchání zlých věcí – ale
svobodu k lásce.
Nemám dostatek prostoru, abych vám vypověděl všechnu nádheru podzemní církve. Povím vám však jeden osobní zážitek. Byl jsem v cele asi s třiceti nebo čtyřiceti vězni. Náhle se otevřely dveře a dozorci vhodili do cely
nového vězně. Byl stejně špinavý jako my. Tři roky jsme neměli možnost se
umýt. Byl ostříhaný a oblečený do pruhované vězeňské uniformy. V napůl
temné cele se nedalo poznat, o koho jde, avšak najednou někdo vykřikl: „To
je kapitán Popescu. Poznávám ho!“ Kapitán Popescu byl jeden z nejhorších
trýznitelů křesťanů. Osobně mučil a tloukl dokonce některé z nás, se kterými
nyní sdílel celu. Nešlo nám na rozum, jak se mohl stát komunistickým vězněm a proč byl dokonce uvržen do cely, která byla vyhrazena pro křesťany.
A tak jsme ho obklopili a žádali, aby nám pověděl svůj příběh.
Se slzami v očích nám vyprávěl, že ještě před několika měsíci seděl jako
vždy ve své kanceláři. Náhle zaklepal voják konající službu a oznámil: „Venku
stojí nějaký dvanácti nebo třináctiletý chlapec s kyticí a říká, že ji přinesl
pro vaši ženu.“ Kapitán se poškrábal na hlavě. Nepamatoval si, že by jeho
žena měla mít narozeniny, ale v každém případě dal chlapce přivést. Chlapec ostýchavě vstoupil s kyticí v ruce a řekl: „Soudruhu kapitáne, jste jedním z těch, kteří před časem odváděli mého otce i matku do vězení. Dnes má
moje matka narozeniny. Měl jsem ve zvyku dávat jí v tento den vždy kytici
květů, které jsem koupil ze svého malého kapesného. Kvůli vám se dnes
s matkou nemohu potěšit. Moje matka je však křesťanka a již jako malého
chlapce mě učila, že mám milovat své nepřátele a činit jim dobro. Proto jsem
se rozhodl udělat radost matce vašich dětí. Prosím, vezměte si tuto kytici
pro vaši ženu a řekněte jí o mé lásce i lásce Kristově.“
Bylo to příliš silné i pro tohoto trýznitele křesťanů. Přece i on byl Božím
stvořením. I jeho muselo osvěcovat světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Objal chlapce a již nikdy nemohl nikoho
bít a mučit. Z toho důvodu byl jako důstojník komunistické tajné policie
nepoužitelný. Přišel, aby trpěl společně s Božími dětmi, a byl v této nové
pozici šťastný.
My všichni zakoušíme ve svých životech lásku Kristovu. Nyní tento
Kristus, který kvůli nám zemřel a byl vzkříšen, žije v našich srdcích a udílí
nám svou lásku. Nepřátelé Boží nás mohou usmrtit. Nemohou však usmrtit lásku. Když šlapete svýma nohama po květinách, dávají vám za odměnu
svou vůni.
Vyprávěl jsem ten příběh v jednom malém kalifornském městečku. Tamější
pastor mi později řekl, že lidé toho dne doslova vykoupili místní květinářství. Všichni si vzpomněli na své nejhorší nepřátele a koupili pro ně květiny. Mějme stále před očima Kristovu lásku, lásku toho, který nás spasil.
Mějme také před očima lásku našich bratrů, kteří nesou těžká břemena,
tisíckrát těžší než jsou naše. Pokračujme v prosté víře v lásku. Následujme
její he­roické příklady. Nechť v každém z nás začne nový křesťanský život.
Nesmíme být povrchními křesťany. Nesmíme být vlažnými křesťany. Naše
láska ke Kristu musí být láskou plnou a přetékající. Amen.
V Kristu váš
[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn čtrnáct let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce
1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento
článek pochází z amerického zpravodaje z října 1999.
S v ě d ec t v í p ro n á s l e d ova n ýc h k ř e s ťa n ů
Lidé neděle – pronásledování
ve Svaté zemi
Na základech chrámu, do kterého byl přiveden Ježíš před nejvyššího kněze,
stojí mešita. Stovky arabských muslimů žijí poblíž pahorku, na kterém se
předpokládá, že byl Ježíš ukřižován. A mnozí zde zastávají muslimský slogan o tom, že je „potřeba nejprve eliminovat lid soboty – Židy, a potom lid
neděle – křesťany“. Země, kde pronásledování Kristových následovníků
začalo, zůstává pro ně nepřátelským územím i za našich dnů. Mnoha arabským křesťanům, kteří konvertovali od islámu, připadá Jeruzalém a zbytek
vlastního Izraele jako bezpečný přístav. Izraelská vláda nastolila demokra
tické svobody, díky kterým se křesťanští konvertité
cítí ve vlastním Izraeli bezpečněji než v Pásmu Gazy
a na Západním pobřeží. Ale i navzdory této příznivější situaci jsou zmínění konvertité stále ještě
trnem v oku mnoha arabským muslimům sídlícím
v Izraeli.
V tomto roce byl svým okolím vyštván jeden sbor,
který se nachází v převážně arabské oblasti východního Jeruzaléma. Tento sbor, který podporovala také
naše misie, vznikl před devíti lety a patřil mezi pouhých devět evangelikálních kongregací připadajících na osm set tisíc obyvatel. Muslimští sousedé
vyvíjeli několik let nepřetržitý tlak na vlastníka
pozemku, aby dal sboru výpověď. Nakonec bylo
křesťanům dovoleno zůstat, jen dokud si nenajdou
nové působiště.
Ale sbor nemohl kvůli vysokým cenám, odporu
okolí i židovským dědickým zákonům, které mají
různá dispoziční omezení, nic vhodného nalézt. Žid,
který této kongregaci pomáhal najít církevní budovu, nakonec pastorovi
napsal: „Jste ocejchován jako osoba, které nemá být nic prodáno kvůli tomu,
že šíříte svoji víru mezi arabskou komunitou. Kdokoli by vám chtěl prodat
nějaký pozemek, bude se o něm říkat, že svoji půdu prodal nevěřícím.“
Být křesťanem v Pásmu Gazy
K nejkrutějšímu pronásledování křesťanů dochází v Pásmu Gazy. Toto
území, které od roku 2007 ovládá extrémistická organizace Hamás, bylo
odděleno od zbytku Izraele. Mezi jedenapůlmilionovou populací, která obývá
zhruba čtyřicet kilometrů dlouhý pás území na jihu Izraele, zde žije asi tři
tisíce křesťanů, nepočítaje přitom konvertity od islámu.
Křesťané v Gaza jsou vládou Hamásu i svými vlastními příbuznými systematicky
vytlačováni na okraj společnosti. V roce 2013 vydal
Hamás zákon, podle kterého musí být školy rozděleny podle pohlaví dětí. Toto
nařízení má v Gaze přispět
k uzavření pěti smíšených
křesťanských škol. Tyto školy si nemohou dovolit pořídit zařízení nebo učitelský
Jedním z křesťanských představitelů, jejichž sbor podporuje
sbor,
které by tato segreHlas mučedníků je i baptistický arabský pastor Steven
Khoury z Jeruzaléma. Jeho misijní aktivity se zaměřují na gace vyžadovala. Uzavření
křesťanských škol by rovněž
Jeruzalém i na palestinská území.
negativně postihlo bohaté
muslimské rodiny, které své
děti posílají do křesťanských
škol, kde je vyšší vzdělávací standard.
Avšak křesťané v Pásmu Gazy mají horší problémy než je zmíněné uzavření škol. Nedávno došlo ke
dvěma incidentům, kdy dva
křesťané byli nuceni konvertovat k islámu. V jednom případě došlo k úno- Příslušník palestinského Hamásu stojí před výcvikovým
su mladého křesťana Eliase, střediskem v Khan Yunis v jižním Pásmu Gaza.
kterému jeho únosci podali
nějaká narkotika a pak přinutili, aby odříkal před zaplněnou mešitou šahádu – muslimské vyznání víry. Když ho o tři dny později našel jeho otec, vzal
syna i zbytek rodiny a odešli společně na Západní pobřeží. Ačkoli jsou nyní
v bezpečí, Eliasův otec přišel v Gaze o práci a rodina se ocitla v existenční
krizi. Hlas mučedníků tuto rodinu nyní podporuje.
V druhém případu za ne úplně jasných okolností konvertovala k islámu
mladá žena jménem Hiba pocházející z křesťanské rodiny. Opustila manžela
a vzala sebou i jejich děti. Její matka hovoří o tom, že dcera studovala na
univerzitě, kde na ni její spolužáci vyvíjeli psychický nátlak, aby se připojila k islámu. Ve hře byl ovšem zřejmě i citový vztah s jistým muslimským
profesorem. Její matce se později podařilo odvést svá vnoučata do Jeruzaléma.
Židé a Ježíš
Židé i křesťané jsou ve Svaté zemi terčem radikálních muslimů, nicméně
tyto dvě skupiny zde nejsou vždy spojenci. Moderní židovská společnost
v Izraeli odmítá jakékoli
formy prozelytství, s čímž
souvisí i odpor k evangelikální misii. V minulosti
izraelská vláda odmítala
udělovat občanství mesiánským Židům a místní samospráva dokonce pálila Bible
a křesťanskou literaturu.
Hlas mučedníků v minulosti publikoval některé
příběhy mesiánských Židů
a zahraničních křesťanských pracovníků, kteří se Matka Hiby ukazuje rodinnou fotografii, pořízenou ještě
stali terčem ultra-ortodox- před konverzí dcery.
Amal našla nyní novou duchovní rodinu ve
skupině mladých křesťanských konvertitů,
kteří se každý týden scházejí ke společným
shromážděním. Z bezpečnostních důvodů
však nemůžeme otisknout fotografie s jejich obličeji.
ních a protimisionářských židovských
skupin.
Dobrou zprávou je však skutečnost,
že v současnosti žije ve Svaté zemi více
křesťanů než kdy dříve. I když zde nyní
žije asi dvanáct až patnáct tisíc židovských křesťanů, přišlo za posledních dvacet let k víře v Krista více Židů než za
celou předchozí dobu existence moderního židovského státu.
Několik týdnů před svým ukřižováním řekl Ježíš svým učedníkům, že budou
kvůli své víře pronásledováni vrchností
a že evangelium vnese i rozdělení mezi
jejich členy rodiny. Dal jim však zaslíbení,
že ti, kteří vytrvají, obdrží věčný život.
Nepřátelé ve vlastním domě
Zatímco křesťanům, kteří konvertovali
od islámu na Západním pobřeží a v Gaze,
vyhrožují tamní úřady a extrémistické
skupiny, křesťanským konvertitům v Izraeli vyhrožují většinou jejich vlastní
rodinní příslušníci.
Amal je palestinská Arabka, která o Ježíši uslyšela již ve třinácti letech.
Než se definitivně rozhodla pro Krista, více jak dva roky tento krok rozvažovala. „Dospěla jsem opravdu k jakési křižovatce, kdy jsem jasně cítila, že se musím rozhodnout,“ vypravuje Amal. Jednoho večera se modlila:
„Tak dobrá, Bože, ptám se tě, zda jsi Bohem islámu? Pokud mi řekneš, že jsi,
budu nosit na hlavě závoj a budu vykonávat všechny předepsané modlitby.
Ale pokud jsi Bohem křesťanů, tak i kdyby mě to mělo stát život, budu v tebe věřit.“ Amal dobře věděla, co ji čeká. Učitel ve škole jí řekl, že podle Koránu
má být zabit každý muslim,
který by přestoupil k jinému náboženství. Té noci
měla Amal sen. „Ve svém
snu jsem se jakoby probudila a všude byla spousta
světla, které mě úplně oslnilo,“ vypráví Amal. To světlo
mi řeklo, abych vstala a šla.
Ucítila jsem, jak mě někdo
vzal za ruku a pobídl k chůMarcus je jedním z pěti evangelistů, kteří prošli kursem
jedné z našich partnerských misií. Nyní se připravuje na zi. Přišli jsme k oáze, tam
mi bylo řečeno, že mám vzít
svoji práci mezi muslimy.
knihu, která byla ve studánce a uslyšela jsem hlas, jak
říká: »Uvnitř knihy nalezneš odpověď, kterou hledáš.« Otevřela jsem poslední strany knihy a tam stálo
slovo z Janova evangelia:
»Já jsem ta cesta, pravda
i život.« V tu chvíli jsem se
probudila.“
Amal v té době nevěděla, odkud ta slova pocházejí, a tak je hledala v Koránu
i v Bibli. Když je pak nalezla v Janově evangeliu, roz- Křesťanská misie nemá v dnešním Izraeli rozhodně na růžích
ustláno. Opozice povstává nejen ze strany muslimů a ultrahodla se, že svůj život vydá ortodoxních Židů, ale přirozeně vyvolává nechuť i sekulárJežíši Kristu, který se stal ního světa. Na obrázku podepisuje izraelský ministr pro
od té doby pro ni cestou, náboženské záležitosti Jicchak Cohen protimisijní petici.
pravdou i životem. „Od té
chvíle jsem viděla, jak mě
Pán provází a ochraňuje,“ prohlašuje Amal.
Ale její nový život víry v Krista nebyl rozhodně bez potíží. Kdykoli u ní
její matka našla Bibli, okamžitě ji spálila. Během tří let jí takto spálila devět
Biblí.
Ale ten největší úder dostala od svého staršího bratra. Když bylo Amal
osmnáct let, přišla jednoho dne domů pozdě večer, protože šla do nemocnice navštívit jednoho křesťana. „Kde jsi byla?“ osopil se na ni znenadání
její bratr. Amal mu popravdě odpověděla, že byla v nemocnici. „Ne, ty lžeš.
Byla jsi na shromáždění.“ Amal se podivila, že její bratr zná termín, který
křesťané mezi sebou používali pro svá setkání. Znovu mu však zdůraznila,
že byla v nemocnici a chystala se odejít.
„Jedinou věc, kterou si následně pamatuji, že se o moji hlavu roztříštila
sklenice,“ vzpomíná Amal. „Byl to pro mě veliký šok, protože do té doby se
u nás doma nikdo k násilí neuchyloval. Slyšela jsem, jak volá na otce, že je
všechny nepřetržitě tahám za nos.“
Bratr s otcem pak začali Amal bít. Snažila se utéci, ale její bratr ji nepustil. „Potom mě zatáhl do mého pokoje,“ říká Amal. Ještě si pamatuji, že mě
udeřil do obličeje a pak jsem omdlela a svalila se na postel.“ Když přišla Amal
po několika minutách k sobě, všichni kolem křičeli a plakali. Její otec totiž
dostal z rozrušení záchvat mrtvice.
Po několik následujících týdnů byla Amal nucena zůstat ve svém pokoji.
Rodina jí odebrala telefon i osobní doklady a další nezbytné věci. Amal byla
tak zoufalá, že nedokázala jíst. Bála se svého bratra, že se vůči ní znovu rozběsní a bude ji zase bít. Její zdraví se začalo prudce zhoršovat a po šestnácti
dnech se úplně zhroutila. Rodiče ji našli ležet na zemi a okamžitě ji nechali
odvést do nemocnice.
Zranění Amal vzbudila pozornost lékařů, kteří následně vyrozuměli policii. Amal však zatajila, že zranění utržila od svých rodinných příslušníků.
Po tomto incidentu se Amal odstěhovala z domova a začala studovat na
vysoké škole. Zvolila si studium teologie. Její rodina však žila v domnění, že
studuje sociální vědy. V den promoci za ní přijel otec. Položil před ní jakési
noviny. „Nevěděla jsem, co to mělo znamenat,“ vzpomíná Amal. „Jenom
se na mě podíval a neřekl ani slovo.“ Když si v otcově přítomnosti Amal
novinami listovala, uviděla svoji vlastní fotografii s oznámením, že právě
absolvovala studium teologie. Otec ji řekl: „Modli se k Bohu, aby to tvůj
bratr neviděl.“ Pak otec odešel. Její bratr se nikdy o jejím pravém studijním
oboru nedověděl.
Dnes je Amal pětadvacet let. Nadále bydlí u rodičů. Přivedla již k víře
v Krista svoje tři sestry a mladšího bratra. Její rodiče se také změnili. „Můj
otec říká, že má dvě možnosti, buď mě vyhodit z domu, anebo prostě přijmout to, co dělám. Myslím, že již s matkou také věří, ale zatím neměli
odvahu to přiznat.
Starší bratr se nakonec oženil a bydlí již s vlastní rodinou na jiném místě,
ale i tak si najde čas na výhrůžky. Svojí sestře řekl, že si počká na příležitost,
kdy ji bude moci udělat něco obzvláště bolestivého.“
Křesťanská horlivost Amaly se ještě zintenzivňuje. Společně s jedním
dalším věřícím se v Jeruzalémě starají o malou skupinu konvertitů. Všem
je kolem dvaceti let a všichni pocházejí z muslimského prostředí. Postupně
získávají i další mladé lidi, zejména z řad svých spolužáků a zvěstují tak
Krista nové generaci obývající Svatou zemi.
Násilí palestinských úřadů
Na Západním pobřeží leží město Betlém, které je sice připojeno k Jeruzalému, avšak obě města odděluje vysoká zeď, jež má chránit obyvatele
před útoky teroristů. Betlém a zbytek Západního pobřeží jsou zčásti pod
správou palestinských úřadů, zatímco Izrael kontroluje cesty a izraelské
osadníky. Pronásledování
křesťanských konvertitů na
Západním pobřeží přichází
od rodinných příslušníků
i palestinských úřadů.
Saif je původem muslim,
který přestoupil ke křesťanství. Žije v oblasti Betléma
a pro svoji víru byl palestinskými úřady uvězněn.
Křesťanem se stal v roce
2004 díky jedné skupině
mesiánských Židů, když pod
jejím vlivem studoval čtyBetlémská strana zdi oddělující Západní pobřeží od Jeru- ři roky Bibli a srovnával ji
s Koránem. Bylo mu tehdy
zaléma je pokryta politicky laděnými graffiti.
10
již čtyřiatřicet let a měl ženu
a pět dětí. Saifova manželka evangeliu nerozuměla a zamýšlela manžela po
jeho obrácení opustit. Avšak
Saif jí otevřeně vyjádřil své
priority: „Můžeš si vybrat,“
řekl své ženě. „Jsem ochoten
kvůli tobě odejít z domu,
ale zpátky k islámu se vrá- Společné setkání mesiánských Židů a arabských křesťanů
tit nemohu.“
v lese Lavi v západní Galileji konané ke konci roku 2012.
Saifova nová víra byla Téměř pětihodinové společné modlitby byly zaměřené
prověřena již dva dny po především na íránskou nukleární hrozbu, pokračující bombardování měst jižního Izraele a také na vnitřní politickou
jeho křtu. „Ježíš ke mně situaci země.
promluvil a řekl mi, že
chce, abych v jeho jménu hlásal evangelium,“ prohlašuje Saif. Bez jakéhokoli zaváhání ukončil Saif svoji živnost a otevřel si ve své domovské osadě
na Západním pobřeží malou evangelizační kancelář, kde příchozí mohli
diskutovat nad svými otázkami ohledně islámu nebo křesťanství. Velké
množství času rovněž trávil Saif navštěvováním lidí a diskuzemi o Bibli
a víře v Krista. Prostřednictvím jeho činnosti začali lidé brzy měnit smýšlení a obracet se ke křesťanství.
Jednoho dne, bylo to v pátek, vyhlašoval něco tlampač na mešitě. Saif
zaslechl, že se to týká jeho. Mluvčí Saifa obvinil, že je sionistický nevěřící,
který by měl být usmrcen za to, že lidi obrací ke křesťanství.
Jakmile hlášení ustalo
a skončily modlitby v mešitě, shromáždilo se pět Saifových sourozenců v domě
nejstaršího bratra. Společně
pak dali Saifovi ultimátum:
„Máš na vybranou,“ řekli mu, „buď my, nebo Kristus.“ Saif se na chvíli odmlčel a pak odpověděl: „Já jsem
se rozhodl pro Krista.“
O několik týdnů později obdržel Saif předvolání na palestinskou poli- Hlas mučedníků podporuje evangelistu Davida Ortiza (na
cejní stanici. Tam se ho dva snímku vpravo), který se zaměřuje na muslimy i na Židy.
vyšetřovatelé vyptávali na V roce 2008 kdosi postavil před vchod do jeho domu trazáležitosti jeho víry. „Řekl diční dárkový koš, který si lidé dávají při svátku Purim. Když
jsem jim bez okolků, že jsem ho Ortizův patnáctiletý syn otevřel, koš explodoval. Od té
doby má na těle množství jizev. Za tímto útokem na pastora
křesťanem. Na to mě odvedli Ortizu stáli židovští extrémisté, které pobuřuje Ortizova
rovnou do cely. Nebyl jsem evangelizační činnost. Také Saif přišel ke své víře v Krista
vůbec připraven na uvěz- prostřednictvím právě takové mesiánské kongregace.
11
nění, natož na mučení.“ Policisté Saifovi svázali ruce za zády a potom ho
za jednu nohu pověsili v cele a nechali ho takto pět hodin. „Trpěl jsem dost,
ale přesto jsem cítil, že mě Bůh posiluje,“ říká Saif. Následujícího dne ho
předvedli k výslechu. Posadili ho do nízkého křesla a přes hlavu mu dali
plátěný pytel. Vyšetřovatelé chodili sem a tam po místnosti a ptali se ho,
proč se stal křesťanem a proč druhé lidi evangelizuje. Pak se ho vyptávali
na jména dalších křesťanů. Také mu hrozili, že ho ukřižují stejným způsobem, jako byl ukřižován Ježíš.
Po dvou týdnech policie Saifa propustila s přísným varováním: „Pokud
budete dál vyprávět lidem z vaší vesnice o Ježíši, uděláme vám ještě něco
horšího!“ Jenže Saif jejich hrozby ignoroval a pokračoval ve své činnosti.
Když si pro něho policie přišla podruhé, byl zrovna doma. Jakmile zaslechl,
jak policisté jeho manželce říkají, že si pro něho přišli, utekl zadem. Vrátil se domů o týden později, ale během půl hodiny tam byla policie znova.
Ale i tentokrát se mu podařilo uniknout. Později se zase vrátil domů a dál
pokračoval ve své službě.
Před třemi lety byl Saif zrovna na návštěvě u jedné rodiny, když k domu,
kde pobýval, dorazila policie. Saifa obklíčilo asi patnáct policistů. Když ho
chtěli odvést na stanici, ve vhodné chvíli se jim vysmekl, seskočil do přízemí a zmizel v ulicích.
Saif pochopil, že v Betlémě již dál pracovat nemůže. Pomocí pasu, který
mu byl vydán ještě když byl obchodník, se přestěhoval do Jeruzaléma. Tam
pokračoval ve své evangelizační práci mezi muslimy, tentokrát již prostřednictvím jedné organizace, kterou také podporuje Hlas mučedníků. Saif se
soustřeďuje nejen na místní muslimy, ale i na ty, kteří přicházejí do Izraele
z Gazy anebo z Iráku, aby zde hledali lékařskou pomoc. Saif se rovněž podílí
na vyučování nových konvertitů. V Jeruzalémě se jeho činností úřady nezabývají a palestinská policie na něho již nemůže. „V Izraeli se o evangelizaci
muslimů nestarají,“ prohlašuje Saif. Naopak, ještě vás pobídnou, abyste šli
a dělali z nich lepší lidi.“
Saifova rodina ale stále ještě žije na Západním pobřeží. Palestinská policie často navštěvuje Saifův dům, ale jeho manželky a dětí si nevšímá. Saifova žena nyní pracuje v jednom bufetu při křesťanské škole v Jeruzalémě
a díky tomu jsou oba manželé v nepřetržitém kontaktu.
Saif se rovněž raduje, že i jeho manželka nachází cestu ke Kristu. „Nyní
si dokonce sama začala číst Bibli a dvakrát jsme se i společně modlili.
Pevně věřím, že je již na dobré cestě k vydání svého života Bohu,“ prohlašuje Saif.
– Hlas mučedníků, USA, únor 2014
12
Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:
[email protected] [email protected]
Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku
Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:
www.persecution.com www.persecution.net
Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz
Proná sledovaná círke v dnes
Sýrie
Naděje v záplavě
beznaděje
Většina obyvatel Západu
již někdy viděla fotografie
vybombardovaných syrských měst a těl lidí zabitých chemickými zbraněmi.
Avšak uprostřed tragických
příběhů chaotické občanské Vybombardované ulice syrského města Deir al-Zor.
války existuje ještě jiný příběh, který se v médiích takřka neobjevuje. Křesťanská církev v Sýrii se snaží
šířit naději evangelia v záplavě beznaděje – a činí tak jako zcela nezávislá
síla, která není spojená s žádnou stranou tamního konfliktu.
Než válka v Sýrii propukla, konala jedna evangelikální denominace pravidelně bohoslužby a modlitební setkání několikrát za týden. Dnes pořádá
dvakrát více setkání, a na většině z nich musí lidé jen stát. Jeden z místních
spolupracovníků naší misie nedávno navštívil jednu syrskou církev. Když
vstoupil do kostela, jeho první myšlenkou bylo, že se spletl a vešel do nějaké
mešity. Viděl kolem sebe množství žen se závojem a muže s dlouhými vousy,
kteří mu připomínali zástup muslimů.
Naši kontaktní pracovníci vyprávějí mnoho povzbuzujících příběhů o syrských muslimech, kteří přišli nejrůznějšími cestami k poznání Krista. Více
než sedmdesát muslimských rodin se nedávno obrátilo ke Kristu v oblasti
Sýrie, kde před osmnácti měsíci žila jen asi desítka křesťanů.
Radikální proměna
Jistý bývalý mulla, který viděl, jak muslimští radikálové z různých sekt
zabíjejí jeden druhého se slovy „Alláh je veliký!“ začal trpce uvažovat: „Jakého
boha to vlastně uctíváme?“ Později navštívil křesťanské shromáždění, kde
se dověděl o Bohu, který nežádá zabíjení, ale spíše zdůrazňuje důležitost
lásky… Nakonec se srdce tohoto muslima pohnulo a on se rozhodl stát se
křesťanem.
Žena, která byla deset let ochrnutá po záchvatu mrtvice, vyprávěla, jak
prožila uzdravení, když se za ni modlil jeden křesťan. Na základě této zkušenosti se rozhodla odevzdat svůj život Bohu.
Syrští křesťané jsou často pronásledováni svými rodinnými příslušníky.
Armádní důstojník, který se stal křesťanem, se musel ukrývat před svými
nejbližšími příbuznými, protože ho chtěli sprovodit ze světa za to, že svou
konverzí uvrhl rodinu do hanby. Navzdory výhrůžkám zabitím zůstal tento
důstojník ve svém rozhodnutí pevný a své víry se odmítl vzdát. To je jen
13
několik málo příkladů toho, jak Duch svatý působí mezi Syřany, kteří jsou
vystaveni nepopsatelným těžkostem.
„Když někdo přijde ke Kristu, znamená to vždycky velikou změnu,“ prohlašuje jeden z našich syrských spolupracovníků. „A když uslyšíme, že v Krista
uvěřil nějaký muslim, je to veliká věc a radost pro celou církev. A v dnešní
Sýrii nehovoříme o jednotlivcích, ale o stovkách či tisících muslimů, kteří
nalezli cestu ke Kristu!“
Věřící přemáhají bariéry
I přes vzrůstající počet nových konvertitů nejsou křesťané v Sýrii vystaveni válečným těžkostem v menší míře než ostatní místní obyvatelé. Jeden
syrský pastor pracovníkům Hlasu mučedníků sdělil, že zatímco jemu jde
doma elektřina alespoň tři hodiny denně, na mnoha místech země je situace
výrazně horší. Nedávno cestovala skupina křesťanů do místa vzdáleného
asi padesát kilometrů. Během cesty musela projet přes třiadvacet kontrolních stanovišť, na kterých hlídkovali ozbrojenci z jedné či z druhé strany
místního konfliktu. Každé takové nervy drásající zastavení představuje
potenciální obtíže a dokonce i možnost zastřelení. Dokumenty nebo údaje,
které předložíte či zmíníte na jednom stanovišti, mohou znamenat velké
problémy na stanovišti dalším.
I přes mnohá nebezpečí a překážky válka v Sýrii tamní církev posiluje
a posiluje její vážnost u místního obyvatelstva. Rovněž denominační bariéry
zde takřka mizí. Křesťanské skupiny, které ještě před pěti lety pochybovaly
o spáse těch druhých, se nyní společně scházejí k modlitbám, aby Bůh pohnul
jejich národem i jejich církví. Prostřednictvím této nově nalezené jednoty
se tak syrští věřící stávají opravdovým tělem Kristovým ve své zemi.
Hlas mučedníků se zavázal syrské věřící všemožně podporovat a povzbuzovat, aby mohli lépe sloužit svým krajanům, kteří procházejí týmž utrpením
v zemi ničené bombami a nenávistí. Třebaže naše misie obstarává humanitární pomoc všem, kteří jsou touto krizí postiženi, budeme vždy současně
sledovat naplňování jednoho z našich hlavních cílů, totiž podporovat syrskou církev takovým způsobem, aby uprostřed utrpení vydávala obyvatelům
své země dobré svědectví
o Kristově lásce.
Hlas mučedníků nedávno
uspořádal konferenci, která
syrským pastorům umožnila vzájemně se sdílet
o svých bolestech i zkušenostech víry. Tito představitelé církve nám pak řekli,
že setkání pro ně bylo veliJeden z našich syrských spolupracovníků vydává svědectví
o Kristu islámskému imámovi. Tento křesťan byl kvůli svým kým povzbuzením nejen
díky řadě nových informisijním aktivitám mnohokrát vyšetřován policií.
14
mací, které se na konferenci dověděli, ale především díky možnosti setkat
se s ostatními.
Pamatujme v modlitbách na syrské věřící – jakým hrozným a krvavým
utrpením procházejí. Modleme se, aby skrze jejich svědectví mohli i další
muslimové dospět k poznání pravdy a přijít ke Kristu.
Cesta do Damašku
„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Saul se stal brzy apoštolem Pavlem. Jeho nový život víry povstal ze setkání s Ježíšem. A do Damašku, kam
původně směřoval, aby pronásledoval křesťany, dorazil slepý. Avšak právě
v tomto městě započal svoji novou službu coby Kristův vyslanec tehdejšímu
světu. V tomtéž syrském městě také za našich dnů platí pro křesťany Ježíšovo zaslíbení „bude trpět pro mé jméno“. O několik dnů později již musel
apoštol Pavel z tohoto města tajně uprchnout.
Dnešní silnice vedoucí k Damašku jsou plné utečenců, kteří prchají ze
země, domácích i zahraničních islamistů, kteří zde bojují, aby Sýrii získali
na svou stranu a vládních vojáků, kteří brání staré pořádky i své politické
vůdce.
Uprostřed tohoto konfliktu hledají své pravé duchovní místo syrští
křesťané, aby byli svým krajanům zdrojem útěchy a svědectvím o pokoji,
který není z tohoto světa. Jedním z tamních evangelizačních pracovníků
je „Boutros“, který svůj život zasvětil hlásání evangelia a rozdávání Božího
slova. Každý den vezme svoji tašku s Biblemi a pak chodí po obchodech
a tržištích a lidem vypráví příběh o Kristu. Často je ovšem striktně odmítnut
anebo přímo vyhozen, ale mnozí jeho zvěst se zájmem poslouchají. Syřané
jsou k pravdě evangelia obecně velmi vstřícní a zoufalá situace země jejich
duchovní žízeň prohlubuje.
Proto se v období válečného běsnění Boutros odvažuje vstupovat i do
míst, která jsou pro křesťany velmi nebezpečná. Představení Boutrosovy
církve se ale velmi obávali o jeho bezpečnost a do určitých míst mu zakazovali chodit. „Nechceme o tebe přijít,“ varovali ho. „Únosy a vraždy jsou
tam na denním pořádku a tito extrémisté jsou schopni křesťana bez váhání
doslova rozsekat na kusy.“ Ale Boutros cítil více sílu svého duchovního
povolání, než aby se zalekl nebezpečí. A tak chodil dále i do těch nejnebezpečnějších lokalit.
Jednoho večera roku 2012 zavolala Boutrosova manželka jejich pastorovi.
Shodou okolností byl u něho právě na návštěvě kontaktní pracovník naší
misie. „Pastor při rozhovoru s Boutrosovou manželkou najednou doslova
zbledl,“ vzpomíná náš spolupracovník, „a začal se o svého horlivého farníka velmi strachovat.“
Oba muži se opakovaně pokoušeli zatelefonovat Boutrosovi na mobilní
telefon, ale ten zůstával již více jak dvě hodiny vypnutý. Dobře si uvědomovali, že se děje něco hrozného. Proto se představitelé církve shromáždili
v kapli, aby se za pohřešovaného bratra modlili. „Před očima nám vyvstávaly
obrazy Boutrose, jak leží někde mrtev v tratolišti krve,“ popisuje situaci náš
kontaktní pracovník.
15
Asi kolem deváté hodiny se rozhodli zatelefonovat na policii. Zvažovali
i možnost, že byl zatčen, což by bylo tím nejmenším zlem. Jinak připadal
v úvahu jen únos islámskými extrémisty anebo ta nejhorší varianta, že již
leží někde zabitý. Nakonec se mužům podařilo navázat telefonické spojení
s důstojníkem tajné policie. Když se policista otázal pastora, co Boutros
dělal, dostalo se mu odpovědi, že rozdával Bible. „Cože dělal? Rozdával
Bible? A proč? Vy jste se zbláznili?“ koktal zděšený policista.
Nicméně představitel tajné policie jednoznačně prohlásil, že o Boutrosovi
žádné informace nemá. „Byl to pro nás skutečně temný okamžik,“ vypráví
náš spolupracovník. „Všichni jsme v kapli v modlitbě volali za našeho bratra, aby ho Bůh zachránil a vrátil nám ho živého.“
Uplynuly dva dny. Téměř celý sbor se zase shromáždil v kostele. Nikdo
z věřících skoro nejedl, neměli na jídlo ani pomyšlení. A pak uprostřed všeobecného truchlení vstoupil znenadání do kostela Boutros. Neoholený, špinavý a velice vyčerpaný. Všichni se seběhli kolem něco a on začal s vypětím
sil vyprávět, co se s ním dělo. Nakonec se ukázalo, že byl opravdu zatčen
policií. Když inkriminovaného dne rozdával jako obvykle Bible, zastavili ho
policisté, aby zkontrolovali obsah jeho velké tašky. „Koukejte odtud zmizet,
nebo si vás vezmeme na stanici,“ nařídili mu policisté.
Jenže Boutros je neposlechl a dál chodil po obchodech s Biblemi. Když ho
policisté znovu uviděli, okamžitě ho zadrželi a odvedli na stanici. Tam ho
strčili do cely, kde byli kromě dalších vězňů i muslimští extrémisté. Když se
Boutrose ostatní zadržení ptali, co udělal, řekl jim pravdu a vydal jim svědectví o víře v Krista.
Následujícího dne byl Boutros předveden k výslechu před důstojníka tajné
policie. „Policista na mě zprvu hrozně křičel…“ líčil svoji situaci Boutros.
„Pořád jenom vřískal, nadával mi a proklínal mě.“ Důstojník se pak Boutrose ptal, co svým počínám sledoval. „Řekl jsem mu, že jsem jen rozdával
Bible, kde stojí psáno, že se máme modlit za své představené a vládce a mít
je v náležité úctě.“
Když Boutros nakonec pověděl své svědectví o Kristu i tomuto muži a řekl
mu, že také jeho Bůh miluje, byl důstojník jeho slovy očividně pohnut a okamžitě výslech ukončil. Dokonce dal Boutrosovi lístek se svým telefonním
číslem pro případ, že by měl někdy v budoucnu znovu problémy s tajnou
policií. Po propuštění šel Boutros okamžitě do kostela, aby se tam ještě před
setkání s manželkou a dětmi umyl a dal trochu do pořádku.
Jakmile následujícího rána Boutros vstal, znovu si naplnil tašku Biblemi
a vydal se hlásat Boží slovo. Tento neúnavný misijní pracovník a jeden
z odvážných syrských křesťanů patří k těm, které v Sýrii podporuje naše
misie. Opatřujeme mu Bible, literaturu i další potřebné věci. Boutros nečeká
na ideální příležitost pro zvěstování evangelia, pro něho je vhodný čas stále,
bez ohledu na válku nebo strach. Boutros je přesvědčený, že pro jeho zemi
je jediným řešením Boží pokoj a láska, a že pouze moc kříže může usmířit
nepřátelské strany hlídkující kolem cest do Damašku.
– Hlas mučedníků, Kanada, leden 2014
16
Biblické zamyšlení
Prastará duchovní slepota
„Byli ke mně přivedeni mudrci, zaklínači, aby mi přečetli toto písmo a oznámili
mi jeho výklad, ale nejsou schopni výklad té věci sdělit“ (Daniel 5,15).
Když se babylonský král Belšasar spolu se svými šlechtici a ženami oddával na veliké hostině bujarému veselí, objevilo se před ním na zdi poselství
v aramejštině. Vystrašený král si dal zavolat své rádce, aby mu sdělili výklad
tohoto neobvyklého zjevení. Avšak nikdo z nich nedokázal napsaná slova
vyložit. Nakonec král povolal Daniele a postěžoval si mu, že jeho rádcové
neznají aramejsky.
Tímto jazykem hovořili Židé, kteří sem byli přivedeni jako zajatci z izraelské země a stali se postupně v Babylóně důležitou menšinou, ze které vzešel
„ministerský předseda“ Daniel i řada dalších politických vůdců. Avšak ani
jediný babylonský mudrc se nenamáhal učit jazyku, náboženství a mentalitě Židů. Nepřátelé Babylónu, Médové a Peršané, přicházeli tajně do města,
zatímco se král a jeho šlechtici oddávali radovánkám. A pak jedné noci byl
král Belšasar zabit a jeho veliké království padlo do cizích rukou. Jeho „mudrcům“ scházela moudrost. Nevěděli, jaké nebezpečí zemi hrozí a nemohli tak
krále včas varovat.
Jsme dnes svědky toho, jak je tato dávná tragická lhostejnost znovu opakována. Moderní mudrcové – mnozí z nich jsou i církevními představiteli –
jsou dostatečně chytří, aby si pro sebe zajistili vysoké postavení, různé
výhody a slávu s nejrůznějšími tituly. Mají však nedostatek toho poznání,
jež by se předpokládalo u těch, kteří mají druhé vést ke Kristu. Nejsou také
schopni rozpoznávat ničivé síly ohrožující církev. Zdá se, že dnešní „mudrcové“, duchovní vůdcové, nemají ponětí o smrtelném nebezpečí, které představují agresivní islám, komunismus a také všeobsáhlý sekularismus pronikající do církve.
Varování pro krále Belšasara bylo napsáno rukou na zeď. Varování svobodnému světu je napsáno krví. I tak jej naši dnešní mudrcové nedokážou
přečíst.
Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching Towards The Heights
Elektronické knihy
Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických knih za
zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou knihou přibližně dvě třetiny ceny). Naše elektronické knihy jsou vhodné pro všechny běžné čtečky e-knih, například Kindle Keyboard, Kindle 4/5, ­Kindle Paperwhite, Sony PRS-T1/T2, Bookeen Cybook Odyssey,
PocketBook 6xx, ­„eReading“ a další. Elektronické knihy je možné zakoupit přímo na našich internetových stránkách nebo v knihkupectví KOSMAS.cz (e-knihy zakoupené na Kosmasu můžete někomu věnovat jako dárek). Při ná­kupu na našich stránkách můžete e-knihu získat zdarma jako prémii k tištěné verzi knihy. Podrobnější informace a formulář na případné dotazy nalez­nete na adrese
www.hlas-mucedniku.cz
MuČedníci kŘesŤanské víry
Skryté kameny v základech církve
Heinrich Leonhard a Ellen
Adolphiovi, 1918
V únoru roku 1918, v době první vlny bolševického pronásledování v Pobaltí na území
dnešního severního Lotyšska, byli zavražděni
u městečka Walk pastor Heinrich Leonhard
Adolphi a jeho žena Ellen. Šlo o první křesťanské mučedníky během této vlny násilí.
V kronice pobaltských mučedníků o tomto
hrůzném činu čteme: „Carská moc se roku 1917
zhroutila. Ruská dezorganizovaná armáda již
nemohla zabránit tomu, aby se lotyšští bolševici chopili v zemi vlády a zahájili boj proti
Bohu i církvi. Jelikož se pastor Adolphi otevřeně stavěl z kazatelny proti probíhajícímu
teroru, stal se terčem bolševické nenávisti.
V nadcházejících dnech Adolphi obdržel
vnitřní vnuknutí, že svůj život bude muset
Hlas mučedníků Vychází pětkrát do roka.
V prosinci vychází dvojčíslo.
Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury
ČR pod evidenčním číslem
MK ČR E 12970
Bulletin vydává občanské sdružení
Pomoc pronásledované církvi
K hlavním cílům tohoto sdružení patří:
• poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­
sledovaným a potřebným křesťanům
• informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů
• podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá
o křesťanských mučednících a svědcích víry.
Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou
misijní organizací International Chris­tian Association
(ICA).
Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no
na biblickém verši epištoly židům 13,3:
1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech,
obětovat pro Krista. 18. února započal pochod
Němců z Rigy. Valili se nezadržitelně kupředu.
Ruská armáda a nově zformované lotyšské
dělostřelectvo před nimi jen bezmocně prchaly.
V této napjaté situaci došlo k zatčení pastora Adolphiho a jeho ženy ve městě Atsel.
Jako špioni měli být spolu s dalšími odvlečeni do Ruska. Po sedmi kilometrech se však
udála hrůzná tragédie. Deportující vojáci
všech devět zajatců zabili. Adolphiho mrtvolu
zohavili osmnácti ranami, mrtvolu jeho ženy
třiadvaceti. Tento bestiální čin na bezbranných
křesťanech provedli vojáci bajonety a pažbami
pušek. Mrtvoly pak oloupili a nechali ležet na
místě tragédie, kde je po dvou dnech nalezli
postupující Němci. Ti odnesli mrtvé zpět do
města Adsel, kde je slavnostně pohřbili. Oběť
těchto věrných svědků Kristových není jistě
zapomenuta.“
kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,
prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci.
2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků.
3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním
v bývalých komunistických zemích.
4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista
ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech.
5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na
křesťanech.
Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se:
Hlas mučedníků
pošt. přihrádka 21
377 01 Jindřichův Hradec
Účet pro dobrovolné příspěvky:
ČSOB Jindřichův Hradec
č. ú.: 131257607/0300