CZ 28 - Stránky členů Církve československé husitské

Č E S K Ý Z Á PA S
Týdeník Církve československé husitské * ročník 82 * 7. července 2002 * cena 6 Kč
...a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Mt 6, 4b
28
(Mt 6, 1-4)
T. G. Masaryk: Čím nám je a býti má Mistr Jan Hus?
Skutečnost, že 6. červenec - výroční
den upálení Mistra Jana Husa - je
státním svátkem, je pro nás už
samozřejmostí. Osobnost tohoto
významného církevního reformátora však dodnes dělí společnost stejně jako koncem 19. století, kdy po
téměř 300 letech bylo „povoleno“ si
jeho jméno připomínat. T. G. Masaryk měl 6. července 1895 v Občanském klubu v Kolíně přednášku o
Janu Husovi, kterou doplnil a vydal
v r. 1896. Tato studie není příliš
známa, proto z ní přinášíme několik
zajímavých myšlenek, které přibližují nejen osobnost Mistra Jana
Husa, ale i názory budoucího prvního prezidenta našeho státu, kterého mnozí velmi rádi citují, přestože
jeho názory ne zcela sdílejí.
Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme,
avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme.
V našem národním usilování je veliký nedostatek vnitřního života, života duchovního;
vědomí toho, že náš obrodní program má být
pokračováním tradicí reformačních, je slabé.
Čím Hus nám je a býti má? Nemůže být
nejasno, čím Hus nám byl a je.
Předně. Husovo životní dílo byl boj za
reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a
smrti, a proto nám je vzorem náboženské
opravdivosti.
Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a
doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru
učitele ve věcech náboženských.
Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc
hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech
jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale
budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské.
Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat
ve věcech náboženských na vnější autoritu
Svátek Mistra Jana Husa slaví naše církev už tradičně i na hradě Krakovci
církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum.
Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho
v dobách reformace a protireformace musejí
nás poučit, že nikdo na světě nemá práva
náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení.
Velikému, příliš velikému procentu českých
lidí náboženství je v pravém slova smysle
obchodem, jen čarodějným do ut des a ničím
jiným… V takové náladě italští bandité dávají na modlení, aby se jim podařil lup; italský
zloděj podkopávaje se do cizího domu, strká
do podkopu obraz Panny Marie, aby se za
ním šťastně dostal tam a ven. … Lidem těm
náboženství je čárami, kterými Bůh anebo
jeho některý svatý má být pohnut, nebo
přímo donucen k zázraku pro osobu; je-li to,
čeho si takový pohan přeje, mravné nebo
nemravné, je mu otázkou vedlejší.
Kdo náš český život skutečně pozoruje, musil
ten český fetišismus poznat a pochopit.
Církev dopouští se právě toho hříchu proti
duchu, že náboženství od tohoto fetišismu
neodlišuje, naopak ten fetišismus všemožně
podporuje a sílí… Hus musil vystoupit proti
zlořádům odpustkovým a proti pověře o krvi
Kristově... Není každé náboženství mravní.
Tomu rozuměl Hus, a proto jeho úsilí o reformu mravní a ovšem především v církvi in
capite et membris. Pravda, o tom našem
Husovi názory se rozcházejí; avšak nelitujme
toho, je dobré, že názory o něm jsou, a je
dobré, že se rozcházejí, poznání a následování Husa tím jen získá.
Dva názory dnes stojí proti sobě. Jedni vidí
v Husovi a jeho reformě dílo povýtce a hlavně náboženské, druzí dávají Husovi a české
reformaci význam národní, národnostní. Je
sice těžko pochopitelné, jak lidé, kdo znají
život Husův a četli jeho spisy latinské a
české, mohou nevidět, že všecko Husovo
životní úsilí bylo mravně reformní a náboženské; na druhé straně však je pochopitelné,
že tlak národních idejí a citů, tíže národnostního boje novodobého i historiky svádí k tomu, že vidí národnostní ideu ve vší české historii a že zejména význačné události, jako
českou reformaci, vykládají národnostně. …
Jistě oslavy Husovy mají být hlubší, to vyžaduje úcta k našemu reformátorovi, úcta k naší
minulosti, úcta k náboženskému přesvědčení.
2
OZVĚNY
ČZ 28/02
O hněvu
Hospodin je moje síla
Pokoj a mír, to je to hlavní, co postrádám
mezi lidmi, všichni se na někoho hněváme,
ten se nás dotknul tím a tohle nás zamrzelo a něco si budem’ dlouho pamatovat,
pokud jsem mohl vyslechnout žaloby a
nářky a stížnosti na druhé lidi, pak většinu
z těch obvinění měly na svědomí odlišné
názory na události, které se dotýkaly i
ostatních, na druhých lidech nám totiž
vadí, že jsou jiní a že mají vlastní pohled
na život, a to nám kalí mysl a hatí plány a
proto se zlobíme a nerozpakujem’ se vyhrnout rukávy a dát člověku do zubů a pak je
to nepřátelství definitivně zpečetěno.
Tyhle vztahy mezi lidmi; to je tak složitá
záležitost, že si na ní už vylámalo zuby
mnoho mudrců a znalců lidských povah
a badatelů duše; nakonec i Ježíše
Nazaretského nepřibili na kříž za zlé
skutky, ale za jeho provokující řeči,
podobně nesnáší soused souseda, podřízený nadřízeného, student profesora,
manželka svého muže a žák spolužáka,
jen si to zkuste probrat a uvidíte, jak
těžko se řeší taková nedorozumění, zvláště když na vás je jen polovina dobré
snahy a ostatní záleží na té druhé straně.
Hledal jsem recept proti hněvu a nesnášenlivosti, a přiznám se, objevil jsem
jediný, a tím je společná práce. Při stěhování jsem s kolegou stavěl knihovnu.
Dílce nám nešly do sebe a my stáli proti
sobě, oba jsme třímali v ruce metr a
každý měl jiný názor na věc, přeli jsme se
a vztekali jak malí kluci, ale kupodivu,
nenávisti ani hněvu v tom nebylo za mák,
oběma nám šlo o stejnou věc - postavit
knihovnu tak, aby sloužila svému účelu,
proč se tedy na druhého zlobit?
Snad bychom se to měli učit na školách.
Když se dostanem’ do rozporu s druhými
lidmi, pak by mělo být veřejné blaho nadřazeno soukromým výhodám a výsledek
společného snažení bychom měli postavit
nad osobní názory; jedině tak se ulámou
hroty a ukáže se pravdivost Masarykova
výroku - Pracovat, to znamená odpírat
zlému a důsledně.
Mimochodem, tu knihovnu jsme nakonec postavili a pravdu měl kolega, ta
dvířka, co zlobila a nešla zavírat, patřila
úplně jinam, než jsem si myslel. A jestli
bych se za svůj názor do krve pral? Ani
se neptejte. A pak, že stěhování není
k něčemu dobré, přátelé pokoje a míru,
náchylní k užitečnému dílu.
Jan Schwarz
Každý známe tu radost ze chvíle, kdy
jsme pojednou našli něco, co přímo lahodí našemu oku, uchu, co je tak blízké
našemu srdci, co vyjadřuje naše mínění a
pocity. Zejména, když to přijde zcela
nečekaně. Žijeme dlouhá léta života vlastní poznanou a zažitou jistotou, a když
někdo druhý zcela totéž vyjádří jako své
vlastní vyznání, není možné se k němu
nepřipojit a na ně neodpovědět.
Odpovídám tedy na slova článku br. patriarchy Jana Schwarze „O víře v naší církvi
stále živé a ve společenství bratří žité“
z č. 26 našeho týdeníku. Takto prostě a
hluboce vyjádřené otázky víry, která sama
je tak prostá, znamenají pro mě určitou
vzácnou chvilku zastavení, potěšení a
povzbuzení v mnohých zmatcích zbytečných slov současného života i nechutných
sporů o jejich tzv. upřesnění a vyjádření.
Po téměř půl stoleté službě v církvi je mi
jasné, že slova, mnohá a zbytečná, zdůrazňovaná výraznými gesty a vnějšími znaky,
ještě nikdy v nikom opravdovou víru
nevzbudila a vzbudit nikdy nemohou.
Otázka víry je tak prostá a jednoduchá, i
když je samozřejmé, že musí být nějak
formulována a uvedena v určitý řád. Při
tom všem však zůstává otázkou skutků a
každodenního žitého života. Jen tato cesta
vede k tomu, abychom jako věrní služebníci Páně získávali pro svoji milovanou
církev opravdové a obětavé příslušníky.
Dovolte, vážení čtenáři, abych jen drobnými vzpomínkami tato svoje slova podepřela. Byla mi dána ta Boží milost, že
jsem vyrůstala v upřímně věřící rodině a
okolí, kde se ovšem o víře zbytečně
nemluvilo, ale Boží láskou žilo. Od první
modlitbičky ještě zcela malého dítěte jsem
ale věděla, že všechno, co mám, mi dává
Pán Bůh a jeho že musím poslouchat a
všem pomáhat. Když Jemu věřím, že mi
dá ve všech životních chvílích sílu, kterou
mi nemůže dát nikdo jiný a s myšlenkou
na Něho že vždycky všechno vydržím.
Dnes s odstupem dlouhých let mohu
potvrdit, co znamená víra života, podepřená skutky oběti a lásky. Bylo mi to dáno
poznat velmi brzy. Bylo mi 9 let, kdy už
jsem si musela vyzkoušet, co znamená
zůstat bez rodičů, co je opravdový hlad,
jak se přijímá zpráva, že tatínek v koncentračním táboře zemřel, jak bolí rány
SSmanů, jak se pašuje krajíček chleba i
pro nemocnou maminku, jaké to je, když
musím ležet a mám ochrnuté nohy a
mnoho jiných bolestí. To jsem poznala, co
znamená síla modlitby a síla opravdové
křesťanské lásky a pomoci. I za cenu, že
vydali v nebezpečí smrti sebe a své rodiny, byli nositelé křesťanské víry, kteří dítě
ukryli, podali něco k jídlu a konali mnoho
skutků pravé křesťanské víry a to počínaje
od naší fary v Lounech, kde jsme s maminkou po léta války - a pak pochopitelně po celý další život - nacházeli nejpevnější útočiště. Tak jsem již od dětství
porozuměla, co to je víra, víra žitá, nikoli
jen mluvená. Pak už pro mě bylo více než
samozřejmé, že právě takováto víra života
se stala mým celoživotním vyznáním a že
mě přivedla k tomu, stát se služebnicí
Páně ve své milované církvi a právě touto
vírou zase druhým po celý život věrně
sloužit.
Proto dnes, na základě uvedeného článku
ČZ mohu shodně se slovy br. patriarchy
vyznat, že víra je i mně cestou k Bohu
skrze druhého člověka, že víra je silou pro
můj život, že víra je mi skálou, že víra je
mi dědictvím, že víra, mohu-li si dovolit
opakovat slova kazatele Ch. H. Spurgeona, „nás dělá v slabostech silnými, v chudobě bohatými, ve smrti živými.“
Ano, nemůžeme věřit jinak, než touto pravou vírou života lásky a každodenních
skutků, jakou věřili naši otcové a zakladatelé naší drahé církve, kteří ji denně ukazovali na svých skutcích, z nichž my
všichni dnes žijeme.
Milena Beranová
Ze zahraniční ekumeny
Anglikánská církev ve Velké Británii chce
na své nejbližší synodě (v červenci) diskutovat o tom, zda si v budoucnu bude volit
své biskupy sama, nebo je bude i nadále
jmenovat královna na návrh premiéra.
„Jsem pro to, aby premiér a královna měli
mnohem menší slovo v církevních záležitostech“, uvedl biskup Colin Buchanan
z Woolwich v rozhovoru pro deník The
Guardian. „Není vhodné, aby o vedení církve rozhodoval stát. Přál bych si, aby Downing Street a koruna z tohoto rozhodování
vypadly“, řekl doslova biskup. Pokud se
tento návrh prosadí, bude to mít důsledky
pro postavení církve v Británii, kde je anglikánská církev stále ještě státním náboženstvím. Ke snížení vlivu státu se přiklánějí i
další biskupové této církve.
(podle EPD)
ČZ 28/02
NAD PÍSMEM
3
Pravda
Mt 5,1-12, (Ž 43,3 a Am 8,1-4)
Prof. Dr. Zdeněk Trtík kdysi prohlásil: „Základním znakem neporušeného ducha je
touha po pravdě“.
Zatím to však vypadá, že v naší společnosti
převažuje vše možné, jenom ne základní
otázky zdravého lidství. Odkud, proč, kam
jdu? Proč a především kvůli komu a díky
komu tady žiji?
Touha po pravdě a spravedlnosti se ztrácí a
rozplývá v záplavě konzumního, materiálního a účelově pragmatického přístupu k životu. O nepředmětně existencionálním ani
nemluvě. Na straně druhé nutno říci, že o
tom, co je spravedlivé, pravdivé, nás leckdo
může přesvědčovat denně.
Například z televizních obrazovek nás přesvědčují, že říkají pravdu. Mnohdy nevíme,
kterým politikům máme věřit. Mnohdy jsme
zmateni, co pravdou je a co se jako pravda
jenom tváří. „Co je pravda?“ Ptá se Karel
Čapek v Hovorech s T. G. Masarykem. „Co je
pravda?“ Ptá se Pilát při soudu s Ježíšem. Je
v tom slyšet nedůvěru, pochybování. Nebo je
pravda vědecky vymezený pojem? Je čistá
pravda víc než pravdivé hodnocení skutečnosti? A neměli bychom se v církvi, ptát
spíše: „Kdo má pravdu“?
„Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?“ Zeptal
se Pán Ježíš v jednom sporu s Židy (J 8,46b).
Kolikrát by se asi musel takto Ježíš ptát?
Pravda se stává pro mnohé nepřijatelná.
Naráží na nedůvěru až nenávist. Vidíme, jak
se pravda setkává s odporem. Vidíme, jak
lidé, kteří pravdou žijí, musí o ni zápasit. Jak
si nevzpomenout v této souvislosti na naše
slavné předchůdce. Nejen M. Jana Husa, ale i
Jeronýma Pražského, Mistra Jana z Jesenice,
Mikuláše Biskupce z Pelhřimova a řadu dalších postav doby husitské na jejich duchovní
a lidský zápas. Proč se lidé i dnes tak zdráhají nebo bojí pravdu přijmout? Pravdě přisvědčit? Uznat ji? Pán Ježíš odpovídá: „Kdo je u
Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že
z Boha nejste“ (J 8,47).
I proto by měli křesťané mít snahu vrátit slepým zrak a hluchým sluch, bloudícím a bezradným ukázat na cestu. Uzdravovat Božím
slovem a být i jinak ochotni pomoci bližnímu.
Vzpomínám na jednoho známého, který si
myslel, že bude snad nejšťastnějším člověkem, až se mu splní jeho sen a stane se architektem. Povedlo se. V oboru několik let pracoval. Ale stále, jak říkal, mu cosi scházelo a
on nevěděl, kde se ty pocity marnosti berou.
V určité nejistotě takto žil až do doby, než ho
přítel zavedl do jednoho sboru naší církve a
on pak uvěřil a byl pokřtěn. Dnes je z něho
vyrovnaný, radostný člověk, žijící v harmonické rodině.
Pravda, o kterou nám jde, nebo by mělo jít,
není žádné konstatování politické nebo speciální skutečnosti. Pravda, o kterou nám jde,
není žádnou vesmírnou harmonií nebo
řádem. Pravda, o kterou jde, není ani vírou
v morální principy. Jde o pravdu, na kterou
myslel Mojžíš nebo Samuel, Jeremiáš, Izajáš
i ostatní proroci. Jde o pravdu, která je svrchovaná, bezpodmínečná a platná za všech
okolností a režimů. Tato pravda není žádným
shrnutím obecných či abstraktních myšlenek.
Tato pravda obepíná celého člověka. Tuto
pravdu nemůžeme vlastnit, ani ji držet ve
vlastnictví nebo ji rozdávat jako nějakou věc
nebo privilegium. Tato pravda by měla mít
nás. Této pravdě je možno se jen podrobit.
Nechat se jí ovládnout. Tato Pravda, je sám
Bůh ve své svrchovanosti, ve svém svobodném milosrdenství. Bůh, který působí místo
nás. Tato pravda jde za námi. Čeká na nás.
Nový zákon nám svědčí o Ježíši jako o cestě,
pravdě a životě. Uvěřit Ježíši, znamená
poznat pravdu a svobodu. I proto bychom
měli nekonvenčním způsobem svému okolí
připomínat známé ‚Sedmero’ pravdy Mistra
Jana Husa.
Pro ty, kdo pravdu hledají, pro ty, kdo žijí pro
Boží království a spravedlnost, má Pán Ježíš
nádherné zaslíbení: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou
nasyceni“. Pokud někdo říká, že miluje
Boha, a přitom se nezastane svého bližního,
je lhářem a pokrytcem (1 J 4,20).
Kromě toho, mnoho našich bližních je v situaci, kdy jsou otroky bohů, kteří ve skutečnosti žádnými bohy nejsou (Ga 4,8). Podívejme
se třeba dnes na některé workoholiky, které
již skoro pohltila totalita peněz. Anebo z jiné
stránky řečeno s T. G. Masarykem: „Mnoho
věřících neví, co je náboženství, mnoho nevěřících nemá tušení, co vlastně popírají, ale
nejmíň a nejpovrchněji chápou náboženství
lidé indiferentní, lhostejní“. .
Ano, lhostejnost je jedna z velkých nemocí
této doby. Stejně jako podmíněná láska budu tě mít rád, když... A neuvědomujeme si,
že člověk by se měl posuzovat podle lidskosti, ne podle výkonu...
Na začátku jsem naznačil konzumní, komerční, charakter naší doby. Ale konzum není
neznámá paní s nákupními taškami. Je to také
hlad po turistice, hlad po informacích, kráse,
hlad po intelektuálních a duchovních hodnotách. Dá se říci, a to je nadějné, že i postmoderní člověk hladoví po jisté pravdě, která
ovšem není u něho nebo pro něho konkretizována a vyhraněna.
Některé skutečnosti nejsou zřejmé na první
pohled. Jako například nazírání věcí. Představa nesmrtelnosti se až někdy trapně podoDokončení na str. 8
Sváteční slovo
tí. Lež prý později přišla ke klamu a prosila
ho, aby jí půjčil masku. – Sám ji potřebuji –
pravil Klam. Lež tedy odešla ke svému otci,
ďáblu, a žadonila – Otče, opatři mi nějakou
masku, jinak ve světě dlouho neobstojím. –
Dobře, mé dítě, dám ti ji – pravil ďábel a
naučil ji frázi. Lež je od té doby i líbivá a společensky vyžadovaná fráze, která se nám velice dobře poslouchá.
Už Karel Čapek napsal, že pravda je vzácná
jako zlato. Zlato přece taky neleží na návsi
jako husí trus. Musí se těžce dobývat. Žít v
pravdě je stejně náročné a pracné. Ze své síly
se k ní probíjíme stěží. Pravda není v naší
moci. Pravda stojí nad námi a touží být zjevena. Pravda se nedá zničit ani zabít. Pravda
je věčná, proto vítězí, i když na čas poražena
bývá. Pravda je tedy, ano, taková Pravda je
vlastně Bůh. Bůh, který vposledku zvítězí i v
našem srdci.
Rabidranáth Thákur kdysi pravil – Voda
v loďce se třpytí, voda v moři je tmavá. Malá
pravda se sděluje jasnými slovy, veliká pravda hlubokým tichem.
Snad proto je svět kolem nás stále hlučnější.
Snad proto čas od času všichni utíkáme do
tišin svého nitra. A tak jenom ten, kdo se
dokáže plně soustředit a ztišit, uslyší v tom
tichu svého srdce nový hlas, hlas pravdy.
A třeba porozumí i verši básníka Aloise
Volkmana – Pravda vítězí, ale ne bez zápasu.
Co s celým národem fanoušků, chybí-li mužstvo?
Pokusme se tedy ztišit i v této sváteční chvíli.
A učme se jako dobří hospodáři užívat svěřených darů tohoto světa a jako pilní žáci školy
pozemské naslouchat pravdě, přátelé zápasníci a dědicové mistra Jana Husa.
Jan Schwarz
(Sváteční slovo 7. července)
Ve dnech, kdy si každoročně připomínáme
mučednickou smrt mistra Jana Husa bych
rád sváteční slovo věnoval pravdě, v tom případě ovšem musím nejdříve představit její
nevlastní sestru – lež. Ta přece bývá své sestřičce na první pohled často až nápadně
podobná. Pravda si prý totiž kdysi při koupání odložila šaty a lež se jich zmocnila; oblékla se do nich a vyšla si drze do světa. Proto se
pravda před námi stydlivě skrývá, zatímco lež
se v jejich šatech mezi námi promenáduje.
Člověk od té doby netouží příliš po pravdě.
Stačí mu líbivá lež. Milosrdná lež, která se
tváří jako pravda, která je příjemná a všudypřítomná a docela dobře se s ní vyžije.
Milosrdná lež netlačí ani nebolí. Milosrdná
lež je do pravdy oblečený sen o laciném štěs-
4
TÉMA TÝDNE
ČZ 28/02
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Před 85. lety začal svět uznávat Čechy a Slováky
Václav Klofáč vítá legionáře
Bitva u Zborova
Na jaře 1917 měla ruská armáda zahájit v
souladu s taktikou spojenců velkou ofenzívu na východní frontě. Za tímto účelem také
byla ruská armáda zásobena dodávkami
válečného materiálu od spojenců. Bohužel
díky revoluci v Rusku a s ní související rozklad východní fronty vlivem rozkladné agitace bolševiků musela být ofenzíva odložena na léto. Hlavní úder měl být veden ve
směru Tarnopol-Lvov divizemi jihozápadní
fronty. Byla však obava ze spolehlivosti
ruských jednotek rozložených většinou bolševickou agitací, ruští vojáci se vzdávali
boje a odcházeli ve velkém množství z fronty domů. Bylo rozhodnuto, že útok povedou
úderné útvary, které se dobrovolně přihlásí,
aby svým příkladem strhly ostatní.
Mezi tyto jednotky se tehdy přihlásila i
Československá střelecká brigáda, která v
rámci ruského vojska existovala v síle 3
pluků, a byla složena jak z krajanů, žijících
před první světovou válkou v Rusku, tak i
z bývalých zajatců rakousko-uherské armády - Čechů, kteří se rozhodli bojovat
proti Rakousku za samostatnost Československa a demokracii, za Československou
republiku.
Československá střelecká brigáda se skládala ze tří pluků:
1.střelecký pluk "Mistra Jana Husa" - vznikl ze slavné průzkumné jednotky "Česká
družina" v únoru roku 1916.
„Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!"
T.G. Masaryk
Veřejností nepovšimnuto zůstalo 2. července významné 85. výročí bitvy
u Zborova - malého městečka poblíž ukrajinské Tarnopole. Výsledek bitvy
měl obrovský politický ohlas nejen u ruské veřejnosti a vojenských částí,
ale i v zahraničí. Zborovské vítězství nejenže podpořilo myšlenku Československého zahraničního odboje, čímž do rukou československých politických představitelů (T.G. Masaryka, E.Beneše a M.R.Štefánika) dalo
pádný argument pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný společný stát, ale podpořilo i rychlé tvoření Československého vojska ve Francii
a Itálii. U Zborova tehdy 2.července 1917 poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře
8. listopadu1620, tedy po téměř třech stech letech, bojovalo samostatné
české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti, která
byla ve svazku Habsburské rakousko-uherské říše. Protože mezi zakládajícími členy naší církve bylo mnoho legionářů, neměli bychom na toto
významné výročí zapomínat. Kdybychom měli parafrázovat výrok
T.G.Masaryka, museli bychom pravdivě dodat: Bez samostatného Československa by naše církev neexistovala. Tehdy legionáři ukázali svůj vztah
k historii tím, že vojenské dobrovolnické jednotky nazývali jmény Jana
Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé, Jiřího z Poděbrad ... Tím nám kromě
své statečnosti mohou být dodnes příkladem.
2.střelecký pluk "Jiřího z Poděbrad" - vznikl v květnu 1916.
3.střelecký pluk "Jana Žižky z Trocnova" vznikl v březnu 1917.
Početní stav brigády se pohyboval kolem
3500 mužů, 1.pluk měl tři prapory, ostatní
dva pouze po dvou praporech. Nastálá bitva
měla být prvním společným vystoupením
brigády, která zde poprvé měla bojovat jako
organický celek. Do té doby jednotlivé části
bojovaly odděleně a věnovaly se povětšinou
výzvědné činnosti po vzoru slavné České
družiny, jež dala brigádě základ.
Proti Československé střelecké brigádě
stály 37.pěší brigáda 19.pěší divize, tvořené
rakouskými pluky č.35 (plzeňský) a č.75.
(jindřichohradecký), pod velením polního
podmaršálka Edvarda Boltze. Dále zde stál
i rakouský pěší pluk č.86, 32.divize. Obě
tyto divize tvořily IX.sbor 2.rakouské armády. Rakouské jednotky znaly zborovský
terén velmi dobře, protože ho držely již od
léta 1916. Navíc postavení rakouské armády byla výborně opevněna, byla zde spousta kulometných hnízd. Rakušané měli velmi
dobře vybudovaný zákopový systém linie i
s podzemními úkryty. Místy byly zákopy až
3 m hluboké. Zákopy byly kromě kulometných hnízd a zkušených hlídek dále chráněny i hustým systémem protipěchotních překážek s ostnatým drátem, dále i minami a
nastraženými granáty. Nejvíce opevněno
bylo obranné postavení tzv.Mogila. Obě di-
vize v úseku byly velmi dobře vycvičeny a
průběžným výcvikem byly na útok v oblasti výborně připraveny. I s přisunutými zálohami zde proti Československé brigádě stálo asi 5 500 mužů rakouské armády s více
než čtyřnásobkem děl, než měla k dispozici
ruská jednotka, která Československou. brigádu podporovala. Rakušané měli i velké
množství kulometů a značnou převahu i
v dalším válečném materiálu.
V pondělí 2.7. 1917 v 5.15 h byla ruským
dělostřelectvem zahájena palba na rakouská
postavení, která však v případě první obranné linie nebyla výrazně úspěšná.
Československá střelecká brigáda však prolomila frontu nepřítele a úspěšně, navzdory
očekáváním a plánům ruského velení, pronikla až za třetí obrannou linii nepřátelských pozic, čímž postoupila o více než
4 km, někde až 5,5km. V průběhu skvělého
útoku zajali Čechoslováci kolem 3.300
nepřátel včetně 62 důstojníků (Čechoslováci zajali nepřátel, jako jich bylo samých),
zmocnili se 20 nepřátelských polních děl a
velkého počtu potřebných kulometů, pušek,
granátů, střeliva a dalšího vojenského materiálu. Vlastní ztráty Čechoslováků činily
167 mužů padlých v přímém boji včetně
5 důstojníků, 17 mužů zemřelo následkem
těžkých smrtelných zranění, 11 mužů bylo
nezvěstných pravděpodobně padlých. Raněno bylo kolem tisíce československých
dobrovolníků.
5
ČZ 28/02
To byl jen jeden z příkladů statečného působení našich legionářů v Rusku. Znalci historie by ještě mohli připomenout anabázi spojenou s návratem těchto statečných mužů do
vlasti i jejich pozdější pronásledování v době okupace i po skončení druhé světové
války. Osud jednoho z významných legionářů by nám měl být výstrahou.
Jan Syrový
Jan Syrový se narodil 24. ledna 1888
v Třebíči. Vystudoval stavitelství na průmyslové škole v Brně a po maturitě v roce
1906 nastoupil jako jednoroční dobrovolník
do rakousko-uherské armády. V roce 1914
vstoupil mezi prvními do českého vojenského útvaru v ruské armádě, tzv. České družiny. Proslavil se průzkumnou činností v týlu
nepřítele, za což byl několikrát povýšen a
vyznamenán. Jako podporučík se v roce
1917 podílel na plánu ofenzívy u Zborova,
těsně před zahájením útoku 2. července
1917 byl však zraněn střepinou granátu a
přišel o pravé oko. I přes své zranění se brzy
vrátil na frontu a od dubna 1918 velel
2. střeleckému pluku československých
legií v Rusku. Když bolševická vláda porušila dohodu o odjezdu legionářů a pokusila
se je odzbrojit, legionáři se proti tomu
postavili a do svého čela si vybrali právě
Jana Syrového. Ten byl v srpnu 1918 povýšen na generálmajora a od října 1918 do
ledna 1919 se stal navíc velitelem všech
protibolševických vojsk na Sibiři. Rusko
opustil v dubnu 1920 a v červnu se vrátil do
vlasti. Během služby v legiích obdržel
mnoho československých i spojeneckých
vyznamenání.
Když generál Syrový přijel 20. června 1920
do Prahy, čekalo ho nadšené uvítání.
V srpnu 1920 se stal zemským vojenským
velitelem v Čechách, 1. ledna 1926 se stal
Legionáře vítaly po návratu do nové republiky tisíce lidí
jako vůbec první československý důstojník
náčelníkem Hlavního štábu československé
branné moci. Již v březnu 1926 byl jmenován ministrem obrany v úřednické vládě
Jana Černého a v říjnu se vrátil zpět na
Hlavní štáb. V prosinci 1927 ve věku 39 let
dosáhl hodnosti armádního generála. Ve
funkci náčelníka Hlavního štábu prohloubil
kontakty s Francií, Jugoslávií a Rumunskem a snažil se také o navázání spolupráce
s Polskem. Jan Syrový se během let stal především morální autoritou a symbolem československé armády. Díky své podobnosti
s Janem Žižkou byl populární i v široké veřejnosti, přičemž právě tato popularita ho
vynesla do čela úřednické vlády jmenované
23. září 1938, v níž současně působil jako
ministr obrany. Jeho vláda tentýž den vyhlásila všeobecnou mobilizaci a připravovala
se na obranu země. V době okupace zajistil, aby z podpůrného legionářského fondu
byly převedeny značné finanční částky ve
prospěch odboje a na podporu pronásledo-
Generál Jan Syrový s předsedou vlády Vlastimilem Tusarem
vaných osob. Po vypuknutí povstání v Praze
v květnu 1945 nabídl svoji pomoc, ale byl
odmítnut. Krátce po osvobození byl zatčen,
bezdůvodně označen za významného kolaboranta a postaven před Národní soud. Ten
ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil na
20 let vězení a zbavil vojenské hodnosti.
Jan Syrový při výkonu trestu vystřídal řadu
věznic určených pro těžké zločince, kde
zažil mnoho ponižování. Teprve v roce
1960 po amnestii mohl vězení opustit. Přestože zůstal bez prostředků, jen obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval jako
noční hlídač. Teprve v roce 1967 mu přiznali alespoň částečný důchod. Zemřel
17. října 1970 v Praze.
Vzhledem k tomu, že proces s generálem
Janem Syrovým byl zpolitizovaný a některá
obvinění dosti problematická, podal ministr
spravedlnosti v roce 1995 ve prospěch Jana
Syrového stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud však v červnu téhož roku tuto
stížnost zamítl, protože podle jeho názoru
nelze rozhodnutí Národního soudu dodatečně přezkoumávat. Současný právní řád tak
rehabilitaci Jana Syrového znemožnil.Je
smutné, že neumíme zabránit tomu, aby
vlast takto „odměňovala“ své hrdiny.
Závěrem citát z dopisu československého
dobrovolníka Nováka, psaný matce v předvečer bitvy u Zborova:
Drahá, zlatá mamičko!
Jsem český voják, revolucionář. Je nás celý
pluk. Zítra, brzo zrána udeříme na vojska
proradného císaře, probijeme se k Vám na
Moravu, do Čech a přineseme Vám svobodu. My zvítězíme! Bude-li třeba, padneme
všichni, jako naši předkové u Hvězdy na
Bílé Hoře.
Snad se tento statečný voják dočkal lepšího
osudu než jeho velitel.
Připravila: Helena Bastlová
6
AKTUÁLNĚ
ČZ 28/02
Vyznání na konci cesty
Když z našeho středu je Dárcem života odvolána lidská bytost, kterou jsem měl možnost
ve zcela konkrétních mezilidských vztazích
osobně poznat, není v tomto smutném okamžiku vůbec podstatné, jakými úřady, funkcemi či hodnostmi tento náš spolubližní ve
svém přísně limitovaném lidství procházel.
Zůstává nám totiž aktuální vzpomínka na člověka, který byl majestátem smrti osvobozen
od všech často tak úsměvně osnovaných a
vpravdě podivných vazeb, jimiž je determinováno naše bytí, neboť platí osvojená moudrost: do života vstupujeme nazí a nazí také
z tohoto života odcházíme. Obsah tohoto poznání jsem si v plnosti uvědomil ve chvíli,
kdy jsem se dozvěděl o tak trochu neočekávaném odchodu věrného služebníka Vzkříšeného a Oslaveného Syna Božího br. ThDr.
Luďka F. Beneše, faráře naší církve v Čelákovicích (narozen v Košicích l3. 8. 1926), kterého Stvořitel odvolal z trápení, bolestí a soužení pozemských dnů. Proto jsem odložil
všechny ty chronologicky precizně uspořádané „kádrové“ materiály, které i my musíme
v institucionalizovaném úřadu církve o každém z nás zachovávat. Není totiž v této chvíli podstatné, jakými cestami byl formován
kněžský, pastýřský i učitelský úřad našeho
bratra Luďka, pro slova rozloučení nemusíme
listovat mnohdy již zažloutlými stránkami
jeho profesního životopisu. Spíše jde nyní o
to poděkovat Hospodinu za celý život br.
faráře, za všechny ty chvilky osobních kontaktů, rozhovorů i vážných disputací, ve kterých se zhodnocovala jeho podnětná historicko-teologická erudice. Měl jsem mnoholetou
příležitost, abych v rámci pravidelných setkání duchovních kolínského okrsku mohl ocenit
vroucí vztah br. Dr. Beneše k té církvi, která
se i pro mě stala reálným duchovním domovem. Vážil jsem si jeho biblicky propracovaných promluv, mám stále k dispozici i mnohé
odborně fundované postřehy, jimiž br. Luděk
dokázal s jistou ironickou nadsázkou komentovat dění v naší církvi. A i když jsme se
v nazírání určitých otázek a v následném hledání adekvátních odpovědí někdy neshodli,
myslím si, že jsme se vždy rozcházeli jako
kolegové, kteří usilují o poznání a prožívání
stejných hodnot, jejichž kvalitativní dimenze
není - díky Bohu - určována lidskou reflexí,
nýbrž jen a jen Boží svatostí a láskou. Mohu
tedy dosvědčit, že náš spolubratr v Kristově
milosti skutečně vroucně miloval svou církev
a pokud zažíval chvíle pokušení či různorodost projevů skutečného zla, vyznával spolu
se starozákonním žalmistou: „Dotázal jsem
se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě
od všeho, čeho jsem se lekal.“ ( Ž 34, 5 )
A tak alespoň touto nedokonalou formou
děkuji bratru faráři Dr. Luďku Benešovi za
jeho celoživotní křesťanskou péči o svěřené
stádečko Božího lidu a ve své přímluvné
modlitbě prosím Nebeského Otce, aby s všeobjímající láskou, božskou trpělivostí i nebeskou shovívavostí četl v knize života br.
Luďka a jestliže to bude Jeho vůle, nechť
zesnulý bratr farář obdrží korunu věčného
života. Neboť jistě platí jemná alegorie, kterou – v intencích slov Janova evangelia 21, 9
– definuje biskup Evangelické církve a.v.
Herwig Sturm v jedné ze svých promluv
tajemství nabízeného daru vzkříšení: „…po
temné noci smrti přichází oheň, ryba a chléb.“
Karel Bican
biskup pražský
Dosti slov
chyba, omyl, nedostatek. Hluboký existenciální rozměr hříchu se vytratil. Pojem hříchu jako projevu porušených vazeb důvěry
k Bohu a lásky k lidem nám už nic neříká.
Asi proto, že souvisí s lítostí, přiznáním
viny, vyznáním hříchů a odpuštěním
Božím i lidským. Není to téma k meditacím
na dovolenou? Na dovolené si přece aspoň
občas uhlídáte prostor pro ticho a samotu.
A nebojte se přitom ani sami sebe ani
Pánaboha.
Že chcete veselejší dovolenou? No jasně,
já také. Až se vám tedy odlehčí nejen od
břemen zavazadel ale i břemen hříchů,
z nichž největší je nedostatek času pro
druhé i pro sebe, pak dávejte ve společnosti k lepšímu třeba tohle:
Ve Velké Británii oprášili v čase ekonomického útlumu starý osvědčený recept: uptitling, neboli navyšování titulů. Čekám, kdy
to přijde k nám. O co jde? Tak třeba
recepčnímu se bude říkat „šéf verbální
telekomunikace“. Uklizečka bude „asistentka technické sanitace“. Popelář je
„odpadkolog“. Sekretářka je „manažerka
dodávek kávy“ atd. Zkuste si o dovolené s
přáteli „uptitling“ jen tak pro zábavu. To
se nasmějete!
Abyste věděli, tak já v tuto chvíli nediktuji
sestře tajemnici článek do ČZ, ale „nejprve jsem si vzala místo a s pomocí své řídící
pracovnice pro doplňování inventáře jsme
uvedli manipulací do provozu počítač, aby
toto řečové dění odmailoval do střediska
jiných řečových dění…“ Promiňte mi, ale
prohlašuji (vydávám prohlášení), že asi už
blbnu... Nebo…? Tohle slovo uptitling
nemá. Dávejte si pozor, abyste po návratu
z dovolené, vy, kteří myjete okna, nebyli
v rámci uptitlingu už „vylepšovači optické
iluminace“.
Ach Bože, co je člověk, že se k němu znáš?
Bude ti stačit, až se setkáme, když ti řeknu
pouze: odpusť, jsem člověk hříšný?
Ještě, že v teologii – ve slovu o Bohu je
základním a nejpřesvědčivějším vypovídajícím postojem čin! Čin z poslušnosti a
důvěry k Bohu. Ten tichý, sebeobětovný,
ztělesněný Kristem a občas někdy i námi
křesťany.
S pozdravem: Dosti slov
Jana Šilerová
V dnešní mediální slovní potopě (či spíš
průjmu?) zaplavující nás z obrazovky,
novin, knižních pultů, mailů, mobilů,
internetů atd., už ani nemluvíme o devalvaci slova. Už jen bolestně cítíme jeho
téměř bezcennost. Už jen málokdo z těch,
kdo se slovem pracuje ví, že řečeno s básníkem: slovo se z věčnosti klová a roste (a
hyne), jak s ním zacházíme. Váha, cena,
význam, poselství a dopad „řečového dění“
jsou nulové.
Ti, kdo píšou, čtou, mluví spolu, či „jen“
naslouchají, dobře vědí, že rychleji a rychleji bere za své jednoznačný význam slov.
Interpretace téhož mohou být různé. Z jednoho stroze znějícího paragrafu vyčtou tři
právníci tři různé výstupy. A kdo by nezakusil, jak lze diplomaticky vybroušenou
mluvou poslat někoho přesto do… (háje).
A vzpomínáte si ještě na slova ztracená
v hlubinách času – třeba jinoch, panna,
tkadlec…
Nebo třeba hřích. Místo něho říkáme spíš
ČZ 28/02
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Kaunicovy koleje - místo zármutku a smutných vzpomínek
Za německé okupace zde byly popraveny
pod obrazem knížete Václava stovky českých vlastenců, další stovky zde byly uvězněny. Po osvobození v roce 1945 konala
v těchto místech naše církev každý rok tryznu na památku umučených a popravených.
V padesátých letech za totality jí to bylo
zakázáno. Teprve v roce 1990 společně
s Českým svazem bojovníků za svobodu
v Brně začaly se znovu konat smuteční
vzpomínky spojené s ekumenickými bohoslužbami. I letos byl přítomen vzácný host,
superintendent Evangelické církve z Essenu, Klaus Gillert. Při ekumenické bohoslužbě oslovil přítomné:
13. červen 2002 - 60 let po vyhlazení Lidic.
Od roku 1991 se na tomto místě skoro
každý rok účastním tohoto smutečního aktu.
Jsem smutný. Jsem plný smutku. Jsem plný
studu. Stydím se. A proto již léta prosím za
odpuštění.
Protože život jednotlivce, církví, národů je
plný viny, proto nás Pán Ježíš v modlitbě
Otče náš hned po prosbě o denní chléb učil
prosit o odpuštění. Ale on také při tom poukázal na vzájemnost odpuštění: jako i my
odpouštíme našim viníkům.
Jestliže Bůh odpouští, jak čteme u proroků,
pak nechce již myslit na naši vinu. Nikde
však není psáno, že chce naši vinu zapomenout.
Člověk, který ztrácí svou paměť, který
všechno zapomněl, neztratil jenom sám
sebe, svůj celý dosavadní život s jeho vzta-
hy, ztratil také lidi svého okolí, manžela,
manželku, otce, matku, přítele.
Kdyby Bůh zapomněl, kdyby zapomněl i
naši vinu, pak by neexistoval!
Ale on nic nezapomíná, jen nechce již na
naši vinu vzpomínat. To znamená, jak víme
z naší zkušenosti, že nechce na určité věci a
události myslit. Je to nanejvýš obtížný proces, o který Bůh po celou věčnost znovu a
znovu usiluje.
Aby se mu to podařilo, rozvinul svoji strategii.
Hesla Jednoty bratrské přišla k nám asi před
třemistypadesáti léty. Heslo pro den mých
jedenasedmdesátých narozenin, je to přesně
před deseti dny, rozvíjí takovou strategii.
„On bude soudit pronárody... i překují své
meče na radlice, svá kopí na vinařské nože.
Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Iz 2, 4)
Pluh jako znamení setby, vinařský nůž jako
znamení sklizně, ukazují nám Boha jako
Boha míru, který chce, abychom my lidé
žili navzájem v pokoji, a tak také mohli vést
dobrý život.
Je proto velmi důležité, abychom si dnes
připomněli tu hrůzu před šedesáti léty.
Nesmíme zapomenout. Jestliže však existuje odpuštění, existuje také jen jedna cesta do
budoucna, cesta k míru, cesta k životu.
Jiří Bednařík
Slunko rozezpívalo chrám svatého Mikuláše
Co se dozvěděl malý princ pana Exupéryho o jediném květu své růže
Zpěv je ten nejkrásnější rozhovor mezi lidmi.
Už jen melodie staví pevné mosty od člověka
k člověku. Je k tomu ovšem zapotřebí nejen
pozorně naslouchat, ale především mít dokořán otevřené srdce.
Proto dospělí tak málo zpívají. Ale děti dokážou rozezpívat svět. Ty z pěveckého sboru
Slunko už zpívaly po celé Evropě; od
Amsterodamu, přes Brusel, Paříž, Norimberk, Benátky, Vídeň až po Michalovce,
Katovice a třeba i rodnou Třebíč.
Tentokrát roztleskaly nadšené obecenstvo
v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském
náměstí v Praze. V neděli 23. června ve 14 h
se pod vedením sbormistryně Heleny Noskové rozezněl pod klenbou barokního kostela
naší církve zpěv písně z Lounského graduálu
– A na zemi upokojení – který už po staletí
připomíná všem lidem dobré vůle, čeho je
mezi námi nejvíce zapotřebí. Sled písní
duchovních, z gotiky i baroka, završilo
radostné Händlovo – Hallelujah, po němž
rozvibroval prostor chrámu zvuk bicích
nástrojů a bezvadně provedených spirituálů.
Benefiční koncert Slunka přinesl posluchačům výjimečný zážitek.
Hudba a zpěv se tajuplně snoubily s místem konání, vždyť právě pod klenbou kostela se lidská duše probouzí k novému životu. Také zde, u svatého Mikuláše, obdarovávaly třebíčské děti zpěvem nejen své
posluchače, ale samy si z těch tónů i láskyplných a radostných slov zase přispořily
do budoucnosti nejvzácnější poklad, který
je utkán z květů nejkrásnějších melodií.
Ukázalo se tak, že tajemství hudby je blízce
příbuzné s tajemstvím jediného květu růže
na vzdálené hvězdě malého prince z nesmrtelné pohádky pana Exu-péryho – Co je
důležité, je očím neviditelné. A pro ten čas,
který malý princ své růži věnoval, byla ta
růže tak důležitá. – A pro ten čas v hudbě a
zpěvu prožitý, jsou hudba a zpěv tak důležité. Jenom poslouchejte, přátelé písniček
nesmrtelných.
Na závěr skvělého vystoupení poděkoval
Slunku i bratr patriarcha Jan Schwarz, který
připomněl dobu svého farářování v Třebíči a
dodal, že je vždycky rád u toho, když jeho
krajané úspěšně dobývají matičku Prahu. –
Takže, Praho! – na slyšenou zase někdy u
svatého Mikuláše.
(red)
8
RÝMAŘOV. Náboženská obec děkuje touto
cestou firmě AQUA stop z Bruntálu, vedené bratrem Zbyňkem Sokolem, za provedení kvalitní práce na novém schodišti s bezbariérovým vstupem do našeho kostela
v Rýmařově. Celá akce byla pro naši obec
finančně náročná a bez přispění diecézní
rady v Olomouci, městského úřadu v Rýmařově, bratra Sokola a darů příslušníků
náboženské obce, by nebylo možno tuto
opravu provést. Bůh ať žehná všem, kteří
přispěli.
Za radu starších:
duchovní Alfred Heger
Výzva
Členové a příznivci Společnosti Jana Jesenia, železnorudští kurzisté zesnulého
náčelníka Milana Matyáše mají příležitost
k setkání v Domečku v Trhových Svinech
(kapacita 10 lůžek + karimatky na zemi).
Začátek je v neděli 18. srpna, končíme
v sobotu 24. srpna. Předběžně potvrďte
svou účast telefonicky na telefonním čísle
(0634) 33 02 86, mobil 0732 71 47 87.
Závazné přihlášky posílejte přímo vedoucímu domečku br. Karlu Filipovi. Po kontaktu s vámi přikročíme k dalším organizačním
krokům. Opět vás budeme informovat prostřednictvím Českého zápasu
Vladimír Červený (duchovní správce)
Věra Jeřábková (organizační vedoucí)
Pouť na Sázavě
Po roce vás opět srdečně zveme na pouť na
Sázavě, která se uskuteční na zahradě a
v klášterním kostele Sázavského kláštera.
Dopolední program (9 – 12 h) vyvrcholí po
průvodu ze sboru naší církve na Sázavě,
kde se sejdeme do 9.30 h, bohoslužbami na
zahradě Sázavského kláštera v 10. 30 h.
Liturgii povede pražský biskup br. Karel
Bican a kázáním poslouží královéhradecký
biskup bratr Štěpán Klásek.
Odpolední program začne ve 14 h (modlitební skupina, kterou povede br. Milan
Krchňák, v kryptě, diskusní pod vedením
br. Dr. Radka Hobzy na zahradě, koncert
duchovní hudby v klášterním kostele).
V 15.30 h vystoupí hudební skupina CK
Vocal.
V 18 h se mohou návštěvníci poutě zúčastnit ještě staroslověnské liturgie v klášterním
kostele, kázáním zde poslouží brněnský
biskup br. Dr. Petr Šandera.
Během dne si můžete prohlédnout také
památník staroslovanského písemnictví.
V případě nepříznivého počasí se program
pouti bude odehrávat v klášterním kostele
Sázavského kláštera.
Podrobný program byl uveden v minulém
čísle Českého zápasu.
(ht)
Z CÍRKVE
PRAHA 1 - STARÉ MĚSTO. Rada starších
srdečně zve na benefiční koncerty:
6.7. - 18 h - Festival sborů
Církve československé husitské husitské
7.7. - 14 h -Sbor Vyšší dívčí škola
(Leedse / Velká Británie)
8.7. - 14 h - Chlapecký chrámový sbor
(Velká Británie)
9.7. - 14 h - Chrámový chór Hendriks Holm
(Dánsko)
11.7. - 14 h - Sbor Bel Canto
(USA)
15.7. - 14 h - Koncert školy Reigate
(Velká Británie)
16.7. - 14 h - Haberdashers Askes škola
(Velká Británie)
18.7. - 14 h - Dívčí sbor Croham Hurst
(Velká Británie)
22.7. - 14 h - Koncert mladých - Sutton
(Velká Británie)
24.7. - 14 h - Dívčí sbor St. Philomenas
(Velká Británie)
25.7. - 14 h - Sbor Plurale Tantum
(Holandsko)
27.7. - 14 h- Chrámový sbor St. Mary
(Velká Británie)
30.7. - 14 h - Sbor Sine Nomine
(Velká Británie)
Bližší informace na tel. (02) 24190991
(rst)
Festival duchovní hudby
Festivalu duchovní hudby, jehož třetí ročník se koná 6. července od 18 h v chrámu
sv. Mikuláše se zúčastní:
* Komorní pěvecký sbor Christi, Úvaly
Církev československá husitská
sbormistr Dr. Vítězslav Pokorný
* Pěvecký sbor Církve československé
husitské, Chrudim
sbormistr Jindřich Fanta
* Pěvecký sbor Církve adventistů sedmého
dne, Praha – Smíchov
sbormistr Jan Hušek
* Pěvecký soubor Vienala, Markovce,
Slovenská republika
* Dětský pěvecký sbor Doubrava
sbormistryně Mgr. Kateřina Palová
* Pěvecký sbor Homunculi, Jílové u Prahy
Církev československá husitská
sbormistr Tomáš Svoboda
* Pěvecký sbor Jakoubka ze Stříbra,
Příbram
Církev československá husitská
sbormistryně Mgr. Hana Tonzarová
Pořadatelem je Kulturní rada ve spolupráci
s VIII. a V. odborem ÚÚR CČSH.
(jv)
ČZ 28/02
Pravda
Dokončení ze str. 3
bá reklamnímu šotu. Ostatně: Není Kristus
jen reklamním panelem některých církví
nebo náboženských spolků?
Pokud není pro křesťana Ježíš skutečnou cestou, pravdou i životem, pak se může stát, že
zabloudíme. Pokud si někdo myslí, že už
stačí, že byl pokřtěný, a o víru neprosí
každý den, nebo si na Krista a na bližní
vzpomene jednou za týden v neděli, pak je
to velice málo. Pokud by si někteří věřící,
sebe nevyjímaje, nastavili pravdivé zrcadlo, zjistili by, že o lásce k bližnímu pouze
mluví. Anebo na straně druhé čeří pouze
hladinu svého uspokojení. Co je to vlastně
uspokojení? To je zavřená mysl, zavřené
srdce. Bez růstu. Jedna z moudrých myšlenek říká, že v životě člověka není žádný
okamžik dospělosti, neboť člověk vlastně
dospívá celý svůj život, pokud o něco
nepřestal usilovat.
Jak již bylo podotknuto; velkým úsilím a
úkolem dneška by měla být snaha oslovit
naše bližní - ale dejme tomu - i ty vzdálenější. Aby i oni mohli ochutnat a poznat
lásku, radost, pokoj, trpělivost a laskavost.
Dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání, kéž
je v plné košatosti dána prostřednictvím
naší církve těm, kdo hledají, tápají, ale i
těm, kdo jsou na okraji.
Ovoce Božího Ducha hledali i mnozí v generaci zakladatelů Československé církve.
Církev v době vzniku byla pro ně přístavem, ve kterém mohli kotvit srdcem roztouženým po pravdě, lásce a všem světlém.
V naplněné naději. Jejich víra, nadšení a
touha po hledání pravdy, nám může být
ukazatelem i dnes. Amen.
Jaroslav Hajna
Kázání z knihy kázání Čtení sváteční,
která vyjde během prázdnin
v edici Blahoslav
Poděkování
Bratr farář Jiří Kostelecký, který nedávno oslavil významné životní jubileum,
obdržel mnoho blahopřání a milých dopisů. Jeho zdravotní stav je však takový, že
není v jeho silách na dopisy odpovídat.
Děkuje tedy touto cestou všem, kteří si na
něj vzpomněli, a vyprošuje pro ně Boží
požehnání.
(red)
ČESKÝ ZÁPAS - týdeník Církve československé husitské
Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček
Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: (02)20398107 fax: (02) 20398123, e-mail: [email protected],
Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov
MK ČR E 127
Distribuce: A.L.L. production spol. s. r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: (02)34092857 ISSN 0323-1321