pohledy do minulosti elektrotechniky

Pohledy do minulosti elektrotechniky
12
Slaboproudý obzor
Roč. 71 (2015) Číslo 2
POHLEDY DO MINULOSTI ELEKTROTECHNIKY
Sousedíkova továrna za druhé světové války
očima Ing. Miroslava Šmoka
1
Prolog
Josef Sousedík – Moravský Edison – vybudoval ve Vsetíně
mezi lety 1919-1929 prosperující továrnu na elektromotory a
další zařízení, které byly dodávány do celého Československa,
Evropy i světa. Továrna tehdy zaměstnávala okolo 350
zaměstnanců a měla úctyhodný obrat 25 mil. Kčs. Josef
Sousedík se stal uznávaným podnikatelem a vynálezcem v celé
Evropě. Hospodářská krize ve třicátých letech, odmítnutí fúze
s firmou Baťa a konkurence dalších silných výrobců způsobily
stagnaci firmy a vážné finanční potíže. V roce 1933 byl
na továrnu uvalen Vrchním soudem v Brně konkurz.
Díky nabídce barona JUDr. Hanuše Ringhoffera,
generálního ředitele firmy Ringhoffer-Tatra, byl konkurs
zažehnán začleněním Sousedíkovy továrny do koncernu
Ringhoffer s hlavním závodem v Praze - Smíchově,
automobilkou Tatra v Kopřivnici, vagónkou ve Studénce aj.
Po této fúzi si původní Sousedíkova továrna ponechala v koncernu samostatný název Elektrotechnická továrna Josef
Sousedík, Vsetín-Morava a Josef Sousedík byl jejím formálním
ředitelem.
Ringhoferové přišli z Uher a v Čechách se usadili v dobách
Marie Terezie. Postupně vybudovali koncern, který byl před
válkou největším výrobcem železničních vagónů na světě.
Ve dvacátých letech Sousedíkova továrna úspěšně dodávala
do Ringhoferových továren elektrotechnickou výbavu a fúze
byla tedy logická.
Baron Ringhoffer si Sousedíka velmi vážil a ponechal mu
v koncernu určitý společenský statut a vliv, zejména v oblasti
výzkumu a vývoje. Z organizačního hlediska byl však
Sousedíkův závod pouze provozem koncernu s finančním
i strategickým řízením z vedení Ringhofferova koncernu.
Od Josefa Sousedíka očekával koncern Ringhoffer především
nová technická řešení a další vynálezy [1].
Finanční a technický vliv koncernu se mimo jiné projevil i
začleňováním posil z pražského ústředí do Sousedíkovy
továrny a její přeměnou v roce 1937 na akciovou společnost
s názvem Elektrotechnická továrna Josef Sousedík a.s. Akcie
společnosti držel koncern Ringhoffer. Takto vstupovala
Sousedíkova vsetínská továrna do válečných let 1938 - 1945.
V roce 1934 se tehdy třiadvacetiletý Miroslav Šmok, rodák
z Nekoře, připravoval na pražském ČVUT – aniž by tušil - na
svoji budoucí roli v Sousedíkově továrně. V roce 1937 byl již
Ing. Miroslav Šmok zaměstnancem Českomoravské KolbenDaněk, akciová společnost.
2
rozšiřoval přijetím učňů a dalších zaměstnanců a předpokládal,
že po něm převezme jeho živnost syn Miroslav. Miroslav
v roce 1922 absolvoval v Nekoři obecnou školu a v tomto roce
přešel na reálku v Praze 3, kterou absolvoval v roce 1926.
Bydlel u pražského strýce, starého sociálního demokrata, který
zřejmě ovlivnil Miroslavovy názory do té míry, že se postupně
se svým otcem názorově rozešel a ztratil zájem na jeho
živnostenském podnikání. Miroslav vystudoval vyšší
průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou a maturoval
v roce 1930 v Praze na Druhé státní průmyslové škole oddělení elektrotechnické. Poté začal studovat elektrotechniku
na pražském ČVUT a současně musel ekonomicky podporovat
studující sestru a později i matku. Jeho otec zemřel roku 1936,
když předtím živnost rozprodal. Miroslav Šmok se v průběhu
studia živil kondicemi, volontérskými a asistentskými místy a
v letech 1934-35 byl i velmi politicky aktivní. Angažoval se
v Jednotě nemajetného a pokrokového studentstva, ve fakultní
organizaci komunistické studentské frakce (KOSTUFRA),
redigoval vlastní studentský časopis “Hej rup!”, v roce 1934
navštívil se skupinou studentů SSSR a stal se referentem Svazu
přátel SSSR. Toto výrazné levicové zaměření Miroslava
Šmoka v předválečných letech pak způsobilo, že musel
na prahu války v roce 1938 pražské prostředí opustit. Levicové
smýšlení si však zachoval po celý život.
Miroslav Šmok – levicový student
Miroslav Šmok se narodil 28. srpna 1911 v Nekoři v rodině
kováře. Jeho otec se později věnoval opravám a výrobě
hospodářských strojů jako živnostník. V první světové válce
přišel o nohu a tak dále jako válečný invalida po válce živnost
Obr. 1.
Průkazka Ing. Miroslava Šmoka z roku 1937.
Slaboproudý obzor
Roč. 70 (2014) Číslo 1
Pohledy do minulosti elektrotechniky
V průběhu studia nastoupil v roce 1935 jako volontér
u Elektrotechnických podniků hlavního města Prahy
a od poloviny roku 1936 se stal asistentem profesora Šimka
na Ústavu teoretické a experimentální elektrotechniky ČVUT.
Druhou státní zkoušku absolvoval v lednu 1937 a stal se
inženýrem elektrotechniky. V červnu 1937 nastoupil
do zkušebny elektrických strojů v ČKD Vysočany,
kde pracoval až do června 1938. ČKD se podílelo na budování
elektrotechnické výbavy pevnostního opevnění republiky a
dřívější politická činnost Miroslava Šmoka v této souvislosti
neušla pozornosti. Z místa bydliště byl v průběhu roku 1938
varován, že je prověřován s doporučením změnit místo.
3
Ringhoffer hledá posily pro Sousedíkovu
továrnu
Jednou z posil, která přišla v roce 1938 z ČKD Praha do
Ringhoferova koncernu a jmenovitě do Elektrotechnické
továrny ve Vsetíně, byl také sedmadvacetiletý inženýr
Miroslav Šmok, který je zmiňován na několika místech v knize
o Sousedíkovi [1]. Ve Wikipedii [2] je profilován jen jako
komunistický politik, poslanec a po roce 1948 jako náměstek
ministra, ministr a komunistický funkcionář.
13
V roce 1938 jsem nastoupil do Elektrotechnické továrny
Josef Sousedík a. s. Vsetín. Tato továrna byla afilovaným
podnikem firmy Ringhoffer-Tatra, který měl generální
ředitelství v Praze. Byl jsem přijat jako vedoucí zkušebny.
Výrobní program byl velmi široký. Vyráběly se asynchronní
motory, stejnosměrné stroje (motory, generátory, trakční,
nabíjecí aj.), synchronní generátory. Zvláštní specialitou byla
výroba trojfázových regulačních komutátorových motorů
systému Winter-Eichberg. Byly to jediná výroba těchto strojů
v Československu.
Stejnosměrné stroje a trojfázové regulační motory
potřebovaly komutátory. Ty se vyráběly velmi dovedně, ale
primitivně. A na zkušebně po zahřátí se komutátory „rozlezly“.
Stroj se musel rozebrat a komutátor dotáhnout. U regulačních
trojfázových motorů vysokých otáček se tato operace musela
několikrát opakovat, neboť zde byly nároky na komutátory
mnohdy velmi vysoké. I když někdy u trojfázových
komutátorových motorů docházelo při komutaci k jiskření,
vzpomínal jsem na svého učitele prof. Šimka, který nám - svým
asistentům - říkal: „nebojte se střídavé jiskry“…
Mezi zkušebnou a provozem se svéráznými zkušenými mistry
se tvrdě bojovalo. U střídavých kolektorových motorů naše
hledisko na jiskření nebylo tak přísné jako u stejnosměrných
strojů. To výrobáři nedovedli pochopit a napadali nás –
zkušebáky…
Chodil jsem často do výroby. Na montáž, do soustružny,
do mechaniky, navijárny a slévárny. Postupně jsem se
seznámil s rozhodujícími mistry a pracovníky. Často jsem byl i
v konstrukci, kterou vedl můj spolužák z průmyslovky Jarouš.
Sháněl jsem literaturu o komutátorech. Té bylo velmi málo.
Potkal mne totiž podivný osud. Začátkem roku 1940 jsem se
stal vedoucím provozu. Nezbylo mně než se dát do celé
technologie výroby komutátorů…
Ing. Šmok pak popisuje proces vývoje kónusových
komutátorů, který inicioval a řídil:
Obr. 2.
Ing. Miroslav Šmok jako člen vlády v letech 1960-1962.
V jeho pozůstalosti lze však nalézt i řadu technických,
organizačních a samozřejmě i politických postřehů a málo
známých faktů z válečného a poválečného vývoje vsetínské
továrny i celého oboru elektrických strojů v rámci
československého poválečného průmyslu [3].
Ještě před válkou se ředitelem vsetínské továrny stává
Němec Richard Miethig a technickým ředitelem se stal Dr.
Ing. Jiří Sequens. Vsetínská továrna podléhala obchodnímu
vedení pražského prodejního oddělení v čele s Jaroslavem
Přibyslavským.
Ve druhé polovině roku 1938 se stává Ing. Miroslav Šmok
vedoucím zkušebny v Sousedíkově továrně ve Vsetíně a
od roku 1940 je vedoucím provozu. Postupně do Sousedíkovy
továrny přicházejí i další posily, mezi nimi - mimo jiné - i
Šmokovi spolužáci z průmyslovky (Jarouš) a z techniky (Ing.
Mareš).
4
Sousedíkova továrny za války
Ing. Miroslav Šmok ve svém rukopise vzpomíná:
Je pochopitelné, že kvalita komutátorů byla různá a nikdy se
nedalo říci, jak to dopadne. Neúspěchy se doháněly přes čas,
v sobotu i neděli.
Napadlo mne, že by bylo dobré použít mezikónusu.
Mezikónusy šikmo naříznout a ocelové konusy pod přesným
tlakem pod lisem slisovat a složené lamely komutátoru
s kolektorovým mikanitem slisovati.
Kolektory se vyráběly v soustružně u mistra Zmeškala, který
byl vychován Sousedíkem. Zmeškal velmi rád – jak říkával „laboroval“. To znamenalo, že s neobvyklou ochotou se
pouštěl do nových věcí. Při této práci nelitoval přesčasových
hodin a práce i v neděli, nedal se odradit neúspěchy.
Šmok tak zavedl ve spolupráci se zkušenými
Sousedíkovými mistry do výroby novou technologii výroby
komutátoru. Ve svém rukopisu dále konstatuje:
Takto vyrobené komutátory byly stoprocentní! Nutno říci,
že nebýt této technologie výroby komutátoru, tak jsme asi
nevyrobili prototypy známé svářečky Triodyn. Byl to Dr. Ing.
Vilém Kauders (Klíma), který navrhl svářečku Triodyn
v dvoupólovém provedení, což bylo velmi riskantní na tu dobu.
Bez nadsázky je možno říci, že bez této technologie výroby
komutátoru by se svářečky Triodyn nedaly vyrábět. Prototypy
svářeček se vyrobily v roce 1941.
14
Pohledy do minulosti elektrotechniky
Vznik známé svářečky popisuje Miroslav Šmok takto:
Po okupaci bylo zahájeno v ČKD tažení proti Židům.
Pracovali tam vynikající židovští odborníci. Dr. Ing. Bedřich
Heller, Dr. Ing. Vilém Kauders a někteří další. Obchodní
oddělení J. Sousedík a.s. Vsetín, afilovaný podnik Ringhoffer
Tatra, bylo vedeno ředitelem Ing. J. Přibyslavským. Jeho
zástupcem byl Dr. Ing. Sequens. Ti se postarali o přijetí Dr.
Kauderse . Tomu uložili vypracovat návrh na nový svářecí
stroj a zpracovat teorii trojfázových komutátorových motorů
systému Winter-Eichberg. Fa Josef Sousedík a.s. byla
monopolním výrobcem těchto regulačních motorů v naší
republice. Výrobu po první světové válce zavedl ve své továrně
známý vynálezce Josef Sousedík, který měl na výrobu těchto
strojů řadu patentů. Tato éra se vyznačuje řadou úspěchů
(dynamometr u firmy Walter v Košířích, mnohomotorový
pohon v papírně v Kardašově Řečici, pohony dodávané
do Dánska firmě Schmid, pohony na výrobu viskosových
vláken v Neratovicích a další. Byly i neúspěchy. A to u strojů
velkých výkonů a velkých rozsahů otáček. Proto ředitel
Přibyslavský se svým zástupcem Dr. Sequensem se „chytili“
vyhazovu Kauderse … a navedli ho na propracování teorie
Winter-Eichbergů. Pro to měl Dr. Kauders velké předpoklady
(zvláště podrobné znalosti vinutí!). Po válce pak zpracoval
celou knihu, která byla přeložena do němčiny. Za knihu pak
dostal státní cenu Klementa Gottwalda.
Kauders se pustil s vervou jemu vlastní do svářečky. V ČKD
byl tvůrcem svářeček P320, P130, P500. Byly to jediné
svářečky, které v ČSR chodily a vyráběly se sériově. Byly to
stroje s příčným polem.
Přibyslavský se Sequensem vytvořili Kaudersovi dobré
podmínky pro práci v Praze. Vytvořili celou konstrukční
kancelář, jejíž duší byl Kauders. A za relativně krátkou dobu
byl zde návrh nové svářečky, podložené novým patentem.
Návrh byl vypracován včetně dílenských výkresů a předán
do výroby do továrny ve Vsetíně. Výkresy vypracovali
pod vedením Kauderse vesměs mladí konstruktéři (Prousek
a další).
Výrobu jsem pak zajišťoval já, neboť jsem byl od začátku
roku 1940 vedoucím provozu ve Vsetínské továrně. Návrh
výroby odrážel zkušenosti z výroby svářeček v ČKD. Měl dále
velmi progresivní prvky. Především dvoupólové provedení,
dále dálkové jednoduché řízení intensity proudu a jinou
charakteristiku napětí-proud. Na svůj výkon byla svářečka
lehká.
Důležité bylo, že byla vzata v úvahu i technologie obvyklá
na Vsetíně, zvláště výroba tyčového vinutí rotoru,…
komutátoru aj. Síla Kauderse byla v tom, že se radil při návrhu
s výrobou, a to i přímo s dělníky. Výroba prototypu probíhala
velmi rychle.
Byl to můj denní „chleba“. Byl jsem zvyklý denně obejít
továrnu a podívati se jak jde svářečka kupředu. Pečlivě jsem
evidoval odchylky od výkresu, tzv. změnky. Tyto změny jsem
schvaloval „na místě“, což velmi urychlovalo celou výrobu
dvou prototypů. K tomu jsem měl souhlas Ing. Přibyslavského
a samotného Kauderse, který ke mně měl mimořádnou důvěru.
Šlo o drobné výrobní změny, které jsem okamžitě
zakresloval a opravoval technologii. V dnes neuvěřitelně
krátké době byly oba prototypy hotovy. „Praha“ zajistila
Slaboproudý obzor
Roč. 71 (2015) Číslo 2
některé modely (např. víka) a i ocelolitinový svařovaný stator.
Svářečku jsme složili a začali zkoušet s Ing. Marešem
(pozdějším ředitelem VÚESu Brno a děkanem elektrotechnické
fakulty VUT v Brně), který byl v tu dobu na zkušebně. Byl to
můj spolužák z techniky. Přišel na Vsetín po zavření vysokých
škol. Byl po mně asistentem u prof. Šimka. Byl to vynikající
inženýr, nesmírně svědomitý a pracovitý. Zkoušeli jsme
po nocích, v sobotu i v neděli. Na začátku jsme narazili
na řadu problémů (svářecí charakteristiky, vibrace, komutátor
aj.). Úzká spolupráce s Dr. Kaudersem ale postupně vedla
k cíli. Do výroby se dala první série 50 ks, ale ta se „utahala“
tak, že byla výroba dokončena až v roce 1945 a celá série
se dodala do Sovětského svazu.
5
Epilog
Miroslav Šmok - se svým levicovým politickým zaměřením - spolupracoval za války s komunistickým odbojem
na Vsetínsku a neušel zatčení (byl zatčen 26. 1. 1942). O tom
píše:
Krátce po mém zatčení podala firma Ringhoffer-Tatra
žádost o mé propuštění s odůvodněním, že mne jako technika
nutně potřebuje ... Takto jsem byl … reklamován až do roku
1943, kdy firma Ringhoffer-Tatra znovu podala žádost o mé
propuštění. V tuto dobu byl zatčen v Elektrotechnické továrně
Ing. Hak ve spojitosti se zatýkáním ve Škodových závodech
v Plzni …, Ing. Hak měl prokázánu činnost, byl předán soudu
a souzen Volksgerichtem. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl
soudní případ, byl jsem na žádost firmy Ringhoffer-Tatra dne
8. 11. 1943 propuštěn. Pracoval jsem dále v továrně firmy
Sousedík ve Vsetíně … pod policejním dozorem a nesměl jsem
opouštět Vsetín.
Válečné období vsetínské Sousedíkovy továrny uzavírá
Miroslav Šmok mimo jiné konstatováním:
Po obsazení Vsetína Rudou armádou 4. 5. 1945 jsem byl
dělnictvem zvolen vedoucím závodu…
Ing. Miroslav Šmok zemřel v roce 2002. Výrazně ovlivnil
další vývoj Sousedíkovy vsetínské továrny i oboru
elektrických strojů v Československu a přispěl k uznání
odborných zásluh prof. Josefa Haka v roce 1968.
Autor děkuje panu Antonínu Čivrnému a prof. Pavlu
Šmokovi za umožnění přístupu k archiváliím z pozůstalosti
Ing. Miroslava Šmoka.
Ing. Bohumil Král, CSc.
Literatura
[1] Kohutka, J., Koštál, J. Josef Sousedík:(ne)zapomenutelný
vynálezce, továrník a vlastenec. Nakladatelství adActual,
2013. ISBN 978-80-260-3642-5.
[2] Miroslav Šmok, In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie
[online]. 19. 1. 2012, poslední aktualizace 8. 3. 2015.
Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Šmok.
[3] Soukromý archiv Antonína Čivrného.