pravidla ultrapoutníka

POUTNÍ ULTRAMARATON 2015: KRUŠNÉ HORY
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA
POUTNÍ ULTRAMARATON 2015: KRUŠNÉ HORY
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA
Tak nám do startu letošního Poutního ultramaratonu zbývají necelé čtyři týdny, což volá po tom, abychom
šli „na hlubinu“ a „zúžili“ svoji přípravu na to nejpodstatnější. Proto jsem si ze sportovní terminologie
vypůjčil výraz „tapering“ (fáze zmírňování tréninkové zátěže nějaký ten týden před vlastním závodem).
Aniž bych fušoval Milošovi do jeho případných rad, jak na PUM připravit svou fyzičku, zkusím sem v
následujících pár dnech vyhodit pár podnětů inspirovaných „Pravidly poutníka“ od Václava Cílka (ke
stažení na odkazu níže), která díky podnětu od Marka Adlera doporučuji jako průvodce na naši letošní
krušnohorskou cestu. Nepůjde o nic jiného, než o povzbuzení k lehce osobně komentované četbě
přiloženého textu během následujících čtyř týdnů. Pod každým nadpisem najdete odkaz, kde je k dispozici
původní text na facebookovém profilu PUM 2015 s dalšími ilustračními fotografiemi a odkazy…
Požehnaný životaběh přeje Agas (v Chebu, květen – červen 2015)
Václav Cílek: Pravidla poutníka ke stažení:
http://www.marathon.farnostcheb.cz/attachments/article/92/pravidla_poutnika_cilek.pdf
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (1): NOSTALGIE
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1634964376715455
Dnešní první komentář věnuji titulní
fotografii textu: Obvodové stěny rozpadlého
chrámu, mezi nimi ruský dům, kaluž vody s
odrazem slunce z presbytáře a velebně se
snášející sníh… Převzal jsem ji ze svého
milovaného filmu Andreje Tarkovského
Nostalgie. Přišlo mi, že nejen moc hezky
vyjadřuje titul knihy, ze které je Cílkův text
o pravidlech poutníka převzat (Krajiny
vnitřní a vnější), ale také může být spolu s
celým Tarkovského filmem a kratičkým
citátem z biblické Velepísně lásky vhodným
pozváním na naši cestu: „Nyní vidíme jako v
zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“ (1 Korintským 13).
Pokud je na této větě něco pravdy, pak si při naší pouti tímto světem můžeme vybrat: Stěžovat si, že vidíme
„jenom“ jako v zrcadle, „jenom“ jako v hádance. A při tom vidět stále méně a méně… Nebo se tiše radovat,
že vidíme „alespoň“ jako v zrcadle, „alespoň“ jako v hádance. A při tom vidět stále více a více.
Možná, že Tarkovského Nostalgie je skutečně drsným vhledem do „konce světa“, bez jakékoli „zóny“
naděje. Kdo ale byl schopný zahrát Ódu na radost dokonale bez toho, aby jí před tím fidlal falešně? Kdo
kdy došel k cíli cesty, aniž by před tím byl na cestě?
http://zona.bloudil.cz/recenze.php?p=2&id=15
Možná, že nám naše putování, současná etapa života či celý náš život může připadat jako ono filmové
nesmyslné přenášení svíčky přes vypuštěný bazén sv. Kateřiny v nesmyslném doufání, že když se nám to
povede, aniž by svíčka zhasla, že se stane zázrak. Možná, že to napodruhé vzdáme. Možná však, že to do
třetice vyjde… My, na smrt unaveni, usedneme ke kaluži. Ponoříme se do bahna Bahňáku. Zachumláme se
do spacáku někde u Vltavy. Vyběhneme na kopec nad Oravou. S funěním se vyplazíme na Kotel.
Dobelháme se s rozkuchaným břichem pro jídlo…
A deštivá krajina se prozáří. Vnitřní krajina se otevře. Téměř na troud uschlé Krušné hory se zazelenají.
Zaslechneme jemné kutání permoníků v jejich útrobách. V útrobách krušných hor našeho srdce se nostalgie
změní v cestu… Už za čtyři týdny… 
2
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (2): PROBOUZENÍ MÍSTA
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1635218740023352
Tak co, už jste se dostatečně ponořili do své vlastní
„nostalgie“? Nebo jste si dokonce vychutnali
Nostalgii od Tarkovského (mohu zapůjčit)? Nebo se
do ní naopak teprve noříte či chystáte ponořit a zdá se
vám, že jeden den je málo? Ať tak či onak, pokusím
se vám nabídnout další krůček na naší taperignové
cestě „na hlubinu“… Pro někoho bude důležitý třeba
jen jeden z této série podnětů. Pak je dobře u něj
zůstat. Jiného se naopak třeba některý z nich vůbec
nedotkne. Pak je dobře zkusit se podívat dál…
„Místo je místo v srdci, je to vztah.“ Touto větou
Václav Cílek začíná kapitolu své knihy Krajiny vnitřní
a vnější nazvanou „Včely Neviditelného - Probouzení
místa“. A osobním svědectvím o své vlastní cestě hledání nás pak zve k naslouchání našemu vlastnímu
životnímu příběhu. K tomu, abychom i my ještě před tím, než se zaposloucháme do onoho jemného kutání
krušnohorských permoníků pod našima nohama, zaposlouchali do podobného kutání pod povrchem našeho
dosavadního života. Pod povrchem našich „životních míst“, míst v našem vlastním srdci, která připravila
cestu našeho života až k dnešnímu dni… Pokud jste to ještě neudělali, přečtěte si, prosím, napřed, co říká
Václav Cílek sám o sobě na první úvodní stránce připojených „pravidel“:
http://www.marathon.farnostcheb.cz/attachments/article/92/pravidla_poutnika_cilek.pdf
Václav Cílek zde zmiňuje tři etapy svého života. Tyto etapy, ač jedna překonává druhou, představuje jako
úseky osobní cesty sice již zanechané za sebou a zdánlivě již nepotřebné, ale zároveň tvořící jedinečnou
hlubinnou součást dneška:
(1) Etapa sbírání kamenů: Touha nalézt a vlastnit. Bohatýrská éra. Učení se spolupracovat se zemí.

Osvobození se od touhy vlastnit a ovládat.
(2) Etapa kopání v jeskyních: Touha ponořit se do země. Bloudění tváří v tvář tajemství života a smrti.
Učení se trpělivosti v nepochopení.

Osvobození se od touhy pochopit a odkrýt tajemství.
(3) Etapa procházení posvátných míst: Touha přiblížit se k tajemství. Odkrývání bytosti místa. Učení se
pokorně zanechávat stopy.

Osvobození se od touhy sdělit a ukazovat cestu.
Nic není ztracené. Vše je pomíjející. Avšak ne marné…
Svůj současný postoj vyjadřuje takto: „Trvalo mi to dvacet let, stálo mě to zničená kolena a bolavá záda,
než jsem se přiblížil k tajemství, k bytosti místa. Můžete to udělat také, zanechávám stopy, ale neukazuji
cestu pro ostatní. Nevidím ostře a nechci nikoho plést. Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo
ještě místo na věci, které teprve přijdou. Viděl jsem toho víc, než do konce života pochopím…“
Abychom pochopili, kde jsme dnes, je dobře se podívat, kudy jsme na toto „místo v srdci“ připutovali.
Možná by stálo za to si ještě před vyběhnutím na krušnohorské stezky také pojmenovat etapy své vlastní
cesty:
Po čem jsme toužili… Co jsme při tom odkryli… Co jsme opustili…? Po čem novém jsme začali toužit…
Co dalšího jsme pak mohli objevit… Co dalšího jsme opustili…?
Jaké to byly „včely Neviditelného“, které se nás takto na našem dosavadním životaběhu dotýkaly…? Jak
se takto postupně probouzelo místo v našem srdci, ze kterého žijeme dnes…?
Na závěr osobního svědectví o své cestě zrání se pak Václav Cílek s námi dělí o vzpomínku na místa, kde
sepsal svá „pravidla poutníka“: Monkton Farleigh Quarry (britský Centrální muniční sklad z 2. světové
3
války) a Silbury Hill (největší pravěký násep na světě vytvořený člověkem kolem roku 2500 před Kristem),
v blízkosti Stonehhenge podobného kamenného kruhu u Avebury. Jakoby nás z hluboké niterné introspekce
chtěl rychle vrátit na zem - k dotyku se zraněnou a zraňující realitou místa (muniční sklad), ale také k
dotyku s pravěkou touhou člověka po Neviditelném (neolitická keltská svatyně).
https://www.youtube.com/watch?v=CIcBw_RxGGE
http://liborcermak.blog.idnes.cz/c/75285/Avebury-misto-zasvecene-zahadam.html
Mají i Krušné hory nějaká takováto místa? Jistě ano. Svůj krušnohorský Monkton Farleigh Quarry bychom
snad mohli potkat třetí ten cesty u Rolavy v opuštěné cínové továrně Sauersack. Do nitra Krušných hor
bychom mohli sestoupit pár kilometrů před tím v Ledové jámě bývalého cínového dolu u Horní Blatné.
Pátrání po zaniklých neolitických sídlech může možná nahradit pátrání po zaniklém osídlení sudetském
(viz např. silný příběh zaniklé, ale stále ještě zvláštně zachovalé osady Königsmühle pod Klínovcem, kolem
které poběžíme ve středu). Avšak co naše „krajiny vnitřní“?
https://www.youtube.com/watch?v=StN18MHSA7o
https://www.youtube.com/watch?v=sgL8a2umwUc
https://vimeo.com/123546678
Objevíme v Krušných horách i své osobní jedinečné „místo v srdci“? Odkryje nám naše putování putování
nějakou další etapu našeho životaběhu? Budeme mít odvahu ztišit svá srdce, vnímat kolem ubíhající „vnější
krajiny“, sestoupit do vlastního osobního podzemí, dotknout se vlastní zraněnosti, přiznat si svoji vlastní
touhu a udělat svůj jedinečný krok do svobody, která je vztahem? A budeme při tom dostatečně trpěliví?
K tomu všemu nám, ještě před tím, než se s námi začne dělit o svá „pravidla poutníka“, dává Václav Cílek
svoji poslední radu:
„Mnohem lépe chápu ty krajiny a ta místa, kde jsem se dostal do podzemí nebo alespoň spal v přírodě.
Země sama nakonec sděluje nejvíc tomu, kdo se neptá moc hlasitě. Ta nejlepší tajemství se nám jen
připomínají, ale neukazují.“
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (3): PRAVIDLO DOMOVA
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1635554253323134
Václav Cílek: Pravidlo domova. Člověk je doma v jedné krajině.
Někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc. Každá, byť malá
památka místa, kde jsme doma, je důležitější než velká památka
jiné krajiny. Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny – kvůli
poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme.
První dva roky našeho poutního ultraputování jsme se vypravili
do ciziny. Putovali jsme dokonce na pomezí tří krajin (Duryňska,
Bavorska a Česka). Byla to skutečná VIA PORTA
(www.viaporta.de), cesta, která se nám stávala branou. Branou ze
země do země. Branou od člověka k člověku. Branou z hlavy do
srdce. Ale po dvou letech jsme zatoužili po domově. Stále na
pomezí (tentokrát Signálka kolem Železné opony v Českém lese),
ale téměř stále po české straně. Ano, tam na druhé straně byla
často tráva zelenější, ale tady jsme byli doma. Přes veškerou
tragičnost mi to pohraniční pásmo vrostlo do krajiny mého srdce.
A i přes vnímání tragiky těch, kteří zde byli doma přede mnou,
toto srdce bylo naplňované radostí z každého znamení vracejícího
se života. Čerchov… Havran… Dyleň… Dříve místa rozdělení,
dnes místa prolínání světů…
Jaké to bude letos? Opět „po čáře“, opět na hraně dvou světů, opět němí svědci bolavé historie… V čem
budou Krušné hory jiné, než Český les? Ten svět za nimi nám před pětadvaceti lety byl mnohem bližší, než
4
ten svět za Šumavou… Kolikrát jsem se už tenkrát proháněl na kole „na té druhé straně“… Kolikrát jsem
už tenkrát putoval přímo „po čáře“…
Kam vlastně patřím? Kde jsem vlastně doma? Budu už navždy tím chlápkem „z bývalého východního
bloku“? Plzeňákem? Chebanem? Evropanem? A kam patří moji spoluběžci? Jaké jsou ty jejich „malé
domovy“?
Možná, že ani nemusíme jezdit do ciziny. Možná, že stačí pár dní putovat společně s takovou podivnou
cháskou, jaká se letos (zase)  přihlásila na PUM. Možná, že se stačí zaposlouchat do jejich „vnitřních
krajin“ a prožít nesmírnou radost z našeho „malého místa“, kterým je vztah…
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (4): PRAVIDLO REZONANCE
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636030433275516
Václav Cílek: Pravidlo rezonance. Důležitější je
malé místo, se kterým souzním, než velké poutní
místo, kde jsem jen návštěvníkem.
Někteří se mě občas ptají, která „poutní místa“ při
tom našem „poutním ultramaratonu“ navštívíme.
Pokud by se ptali na sobotní maraton, tam je
odpověď snadná (Maria Loreto, Waldsassen,
Kappl, Sv. Anna). Ale ptají-li se na ultramaraton,
tam je to už obtížnější… Zdá se, že zbožní poutníci
na Krušné hory jaksi zapomněli. Mezi Chlumem sv.
Máří u Sokolova a Horní Policí u České Lípy
dramaturgii České televize nezaujala ani kaplička…
Možná, že se časem kamera vypraví třeba do Oseka.
Oněmi „velkými poutními místy“ dneška jsou však
v Krušných horách spíše rozhledny a kopce s výhledem (Komáří vížka, Bouřňák, Vlčí hora, Hláska, Velký
Špičák, Klínovec, Blatenský vrch, Plešivec, Tisovský vrch, Bleiberg či Vysoký kámen), nebo některé
zpřístupněné doly (Starý Martin v Krupce, štoly u Hory Sv. Kateřiny, Jáchymovské doly, Vlčí jámy u Horní
Blatné, cínový důl Sauersack, důl Mauritius na Hřebečné).
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185264473-poutni-mista/3630-mapa-poutnich-mist
Co mě ovšem přitahuje nejvíc, jsou místa, která se zde „dějí“… Už když jsme sháněli noclehy, setkali jsme
se s pár lidmi, za nimiž lze tušit velmi silné životní příběhy protkané „Krušnohořím“. Moc mile nás přijal
manažer hotelu Komáří vížka a byl ochotný nás ubytovat téměř za polovic. Kus cesty s námi poběží majitel
Moldavské šatlavy, na kterou jsme nakonec vsadili místo hotelu. Z místního infocentra na Moldavě jsme
dostali darem běžecké čelenky „Běh Terryho Foxe“ a ani chlapi v nádražní hospůdce se netvářili moc
nevraživě, když jsme jim řekli, že bychom potřebovali na pondělní večer dobré, syté a laciné jídlo pro
dvacet lidí. Velmi nám vyšla vstříc zámecká paní ze Zámečku Kalek, kterému jsme zase, ale s těžkým
srdcem, dali přednost před chajdou s moc prima majiteli v Rudolicích. Na Božím Daru nás ubytují za
hubičku díky vstřícnosti ostrovského pana faráře. A na Stříbrné také měli na faře pochopení pro naše
benefiční úmysly… A to ani nemluvím o skvělé ochotě bývalého náčelníka Horské služby Krušné hory a
jeho současných kumpánů, kteří nejen, že poradili s trasou, ale některé úseky pro nás i nedávno projeli, aby
měli jistotu, že tam nezapadneme do bažin, a budu nad námi bdít i během akce.
Zatím nejsilnější setkání, ze kterého na mě vyzařovala radost z oněch „míst, se kterými souzníme“, jsem
pak měl s Petrem Mikšíčkem, který mě svým nadšením (ještě dříve, než jsem se s ním setkal) přesvědčil,
že jsem dokonce i pozměnil trasu…
Už dříve jsem věděl, že nemůžeme minout místo mého vlastního srdce, bývalý cínový důl a torzo továrny
na zpracování cínové rudy Sauersack nad Rolavou. Je to místo, které jsem navštívil párkrát coby mladík a
nedávno s partou našich dětí z farnosti při Dovádění na Stříbrné. Některé z dětí tam s námi dokonce i
přespávali. Možná právě proto mě od té toto zvláštní místo, kde se mísí slavná historie krušnohorského
5
dolování s bolavou vzpomínkou na nacistický zajatecký tábor, smutkem z vyhnání původního německého
obyvatelstva, příběhem díky socialistické ekonomice odumírajících hor, ale i s jednotlivými nitkami
osobních příběhů lidí, kteří sem už tehdy jezdili a dodnes jezdí s touhou ponořit se do tajemství, smířit se s
minulostí či se jen tak nadechnout čerstvého vzduchu, ulovit hustou kešku „Nahoře v dole“ nebo si zahrát
paintball…
Po setkání s Petrem nedávno v chebské knihovně teď také vím, že nemůžeme minout ani Königsmühle
(www.konigsmuhle.cz). O tom ale více zase až jindy. Protože tato dvě „malá poutní místa“, jsou místy
srdce mého a srdce Petrova. Možná, že jimi jen proběhnete a nic. Ale věřím tomu, že při našem putování k
vašemu srdci promluví třeba zas nějaká jiná místa, se kterými budete moci souznít. Která ve vás najednou
zarezonují. Která ve vás rozezvučí něco zasypaného hluboko ve vašem srdci. Kam se pak budete vracet.
Kde se budete moci ponořit do hlubin země, nebo vyšplhat až do oblak… Která vám pomohou odkrýt, že
ono „místo vašeho srdce, kterým je vztah“…
http://www.montanregion.cz/cz/montanregion/hrebecna-dul-mauritius
https://vimeo.com/123546678
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (5): PRAVIDLO NENAHRADITELNOSTI
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636525929892633
Václav Cílek: Pravidlo nenahraditelnosti. Existují
místa, která nelze nahradit žádnými jinými místy. U
nás je to například Vyšehrad, Velehrad a Říp. Jsou
nenahraditelná města jako Znojmo a Praha.
Je něco „nenahraditelného“ i pro náš Poutní
ultramaraton? Z pohledu letošní krušnohorské trasy
bychom mohli uvažovat o některých místech, že ta
prostě jen tak minout nemůžeme. Některá jsem již
zmínil, jiná k tomu přidejme: Komáří vížka,
Cínovec, Hora Sv. Kateřiny, Přísečnice,
Königsmühle,
Klínovec,
Blatenský
vrch,
Sauersack, Vysoký kámen…
Můžeme si ale dovolit minout jiná, jako jsou
Bouřňák, Fláje, Měděnec, Jáchymov, Plešivec, Důl Mauritius, či Blatenský vrch? Ano, musíme si je dovolit
minout, jinak bychom denně museli zvládnout ne 50, ale 80 km, jako tomu bylo při prvních dvou ročnících
po Via porta (www.viaporat.de). A to jsme se shodli, že už je moc. Že už pak nemáme dostatek energie
vnímat to, co je na PUMu skutečně nenahraditelné:
Společné snídaně a veselé starty… mlčenlivé úseky a proklábosené kilometry…, bloudění a nacházení…,
lámání rekordů i čekání na vyčerpané…, vítání u občerstvení i loučení se se zraněnými…, nakrknutí se a
smiřování…, vzpomínání, jaké to bylo (samozřejmě lepší) vloni, a odkrývání, jaké to je (jedinečné) letos…,
smutnění za těmi, kteří letos nemohli, i objevování těch, kteří se letos objevili…, osobní krize a cesty do
hloubky…, podané ruce a cesty do šířky… ležení na zádech v trávě a pohledy do výšky…
A přeci, do této „krajiny vnitřní“, společně zakusitelné v podstatě kdekoli při společné cestě, vždy nutně
vstupuje i něco z oné „krajiny vnější“, kterou probíháme. Jiná (a neopakovatelná) byla atmosféra první Via
porta, prvního Rensteigu a prvního Blankensteinu… Podruhé totéž šlo více na dřeň, více do nitra… A
loňský Čerchov, Havran, Dyleň a mezitím dlouhatánské úseky Signálky? Zase pomezní krajina, ale o tolik
jiná…
Jak nás ovlivní letošní pomezí - letošní krušný kraj permoníků, štol, umělých kanálů, zaniklých vesnic,
rašelinišť, nově oživlých stromů, míst a vztahů?
Možná, že i letos narazíme na něco pro nás zcela nenahraditelného. A tuším, že to bude někde na pomezí.
Na pomezí krajin vnitřních a vnějších. V místě setkání. V místě, které se nám teprve postupně odrývá. V
místě, které je vztahem. Možná nenahraditelným…
6
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (6): PRAVIDLO VANUTÍ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636774413201118
Václav Cílek: Pravidlo vanutí. Duch vane, kam
chce, ale někam chce víc. Málokdy vnímá 'duše v
nás' přímo 'duši okolo nás'. Nejsme andělé,
potřebujeme hmotného prostředníka – místo či
předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo
jimi hýbá.
„Duch vane, kam chce, ale někam chce víc…“ 
Geniální věta! Ano, inspirace Neviditelného si
nelze naplánovat. Doteky Zóny si nemůžeme
vynutit. Zkušenost sjednocení se s veškerenstvem
si nejde vyrobit… A přesto můžeme tomu všemu
udělat pár kroků vstříc. Přesto můžeme zaklepat na
nenápadná dvířka oné „duše okolo nás“ a čekat na
pozvání. Přesto můžeme udělat krůček do oné „vnější krajiny“ a sledovat stopy těch, kteří jí putovali před
námi. Naslouchat jejich příběhům. Nechat skrze sebe proudit jejich žal. Pokusit se objevit, kde se zastavili
v úžasu nad vycházejícím sluncem. Kam chodili pro vodu. Kde se milovali. Kde se nenáviděli… A možná
tak objevit i své místo v této krajině. Místo tichých posluchačů, pokorných stalkerů či odvážných hledačů
nových cest…
Těším se, že se s pár takovými „prostředníky“, místy či lidmi, setkáme i na naší pouti. Zvláštní příběh tuším
třeba hned za prvním noclehem v Moldavské šatlavě. Na Božím Daru se nám zas nabídne setkání s velkým
Náčelníkem. A co teprve Königsmühle? Tamní „stalker“ Petr Mikšíček sice bude na dovolené, ale o to více
si stojí za to poslechnout jeho příběh už teď (https://vimeo.com/123546678), a pak se sem vrátit… Možná,
že ona „duše v nás“ se tak přeci jen připraví na Dotek…
http://www.jakub-hejda.cz/115.moldavska-satlava
http://www.znkr.cz/clanek/301-rudolf-chlad-drive-krusne-hory-trpely-pod-nadvladou-Sumavy-dnes-jiztomu-nastesti-tak-nenihttp://www.rozhlas.cz/plzen/nasihoste/_zprava/krusne-hory-jsou-muj-zivot--1382019
http://www.krusnohorsky.cz/2015/01/26/baboletni-vylet-v-krusnych-horach
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (7): PRAVIDLO RŮZNÝCH POHLEDŮ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637172546494638
Václav Cílek: Pravidlo různých pohledů. Někdo
vnímá krásu místa, jiný mýtus či poezii, jiný rozumí
náboji a proudům energií. Žádná z těchto cest není
nadřazená jiné. Mnozí prohlašují, že vědí, kudy a jak
proudí skrytá síla – ale to je často jen poznání
technika, který ví, jak je 'věc' udělána, kudy vedou
dráty, aniž by vnímal jiné, stejně důležité (nebo
důležitější) aspekty. Málokdo je ustrojen tak, aby
naslouchal více múzám.
Tak tohle „pravidlo“ je moje milované. Vím, že můj
pohled je omezený a částečný. A vím také, že můj
pohled je jedinečný a cenný. Vím, že potřebuji
druhé. Vím, že druzí potřebují mne. Nakonec i
osamělí poutníci jsou závislí na svých vnitřních
krajinách, které se jim vynořují z nitra, i svých krajinách vnějších, kterými procházejí. A především na těch,
7
kteří oběma těmito krajinami hýbají a kteří se z nich vynořují. Stačí se třeba jen zaposlouchat do osamělého
Waldgangu sudetskými krajinami Petra Mikšíčka, který následně pak začal do těchto „bílých míst“
přitahovat další a další skupiny poutníků.
http://www.dokoran.cz/?p=book&id=170
https://vimeo.com/57710575
Z předchozích našich ultrapoutí, myslím, velmi dobře tohle doplňování se důvěrně známe na oné rovině
vzájemnosti společně běžící či jedoucí skupiny poutníků na jedné cestě. Někdo najde, kudy bude dobré
běžet. Další vypátrá, kde se můžeme dobře a lacino vyspat. Třetí umí uvařit skvělou večeři. Čtvrtý poradí,
co do sebe futrovat během dne a ještě se o něco z toho podělí. Pátý nás seznámí se skvělými lidmi podél
cesty. Šestý upozorní na zajímavou rozhlednu, kterou bychom jinak minuli. Sedmý cestou vypráví veselé
historky. Sedmý je ochotný sdílet se o bolesti své životapouti. Další je mu ochotný naslouchat. Jiný dělá
průzkumníka a šipkuje cestu, aby druzí (tolik) nebloudili. Někdo zas rád zůstává vzadu s opozdilci, aby se
necítili sami. Někteří připravují občerstvení a nadšeně vítají i toho posledního dobíhajícího. Další zas
moudře odhadnou, že už dál nemohou, a včas si sednou na kolo či do auta, aby ostatní nezdržovali…
Někomu tato dynamika vzájemnosti dochází rychleji, jinému pomaleji, ale ke konci už všichni dýchají za
všechny…
Možná, že letos v Krušných horách tuto vzájemnost silněji zakusíme i na oné rovině prolínání se našich
vnějších a vnitřních krajin. Možná, že někdo si letos dovolí více do hloubky naslouchat příběhům lidí, které
potkáme. Možná, že na někoho dýchne smutek z příběhů lidí, kteří tuto krajinu museli opustit. Možná, že
jiné z nás překvapí naděje z příběhů lidí, kteří se dnes v této krajině snaží žít a objevovat její bohatství.
Možná, že další k sobě při mlčenlivém běhu nechá promlouvat svoji vnitřní krajinu dětství, mládí, prvních
lásek, prvních zklamání, prvních selhání i prvních odkrytí hloubky života… Možná, že i toto vše nakonec
nově obohatí onu již důvěrně známou rovinu vzájemného sdílení svých jedinečností…
Ano, ani nic z tohoto nelze naplánovat…
Ale možná, že i vůči tomuto všemu lze udělat pár kroků vstříc…
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (8): PRAVIDLO POKLIČKY
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637317659813460
Václav Cílek: Pravidlo pokličky. Některá místa, a dokonce celé
krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou –
uzavřené či zraněné a trpící. Hlouběji je třebas nějaký pokřivený,
ale přesto krásný vnitřní život. Příklad: větší části Krušných hor a
Sudet obecně. Jsou také krajiny jako Český kras, jejichž bytost
uniká, skrývá se v ponorných řekách a jen málokdy vystupuje k
povrchu. Můžete v nich žít roky a nezahlédnout ji. Neznamená to
však, že není.
Je možné se za pouhé čtyři dni dostat pod „pokličku“ krušnohorské
krajiny a odkrýt její „krásný vnitřní život“? Pod pokličku této
„uzavřené či zraněné a trpící“ krajiny? Této krajiny, které se sice
říká „krušná“ proto, že se tam „krušila“ (drtila) rudnina a získávala
se z toho ruda, ale která v časech dávnějších i méně dávných zažila
skutečně „krušné“ časy?
Původ pokličky je rozmanitý, její působení zřejmé. Jak píše Václav
Cílek v knize Pozoruj tu zemi (Dokořán, 2012):
„Pováleční přistěhovalci nemají jistotu, zda bohové Sudet jsou s nimi, nebo proti nim. Jsou opatrní a nemají
rádi cizince. Stále se bojí toho, že přijde někdo jako oni sami. Co kdyby je vyhnal z jejich domovů, vždyť i
lidé, kteří tu žili před nimi, byli nějakou politickou mocí a dočista bez obrany odesláni někam daleko, kam
se báli odejít. Dívají se z oken, pátrají po charakteru cizince. Jsou ostražití a neproniknutelní. Strach
8
posiluje jejich jednostrannou chytrost. Zapomenutý novopacký básník Jan Opolský hovořil o kraji dvou
poloh:
‚… tento kraj mohl mít tvářnost dvojí:
jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí.‘
A člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na nějakém rozhraní mezi cizotou a násilím na
jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé…“
Abychom zítra poodkryli onu „klidnou útěšnost“ postupně se prodírající na povrch, je dobře si dnes před
oči nejprve postavit i něco z oné „cizotu a násilí“, které stvořily krušnost dnešní krajiny i lidí v ní. Čím byl
život této krajiny především zkoušen, zraněn, uzavřen pod svůj hrubý povrch? Z jakých ingrediencí byla
„stvořena“ ona dnešní „poklička“, která se tak těžko nadzvedá? Jsou to střípky staré hornické historie?
Přičlenění k Třetí říši? Vyhnání německého obyvatelstva? Slavně neslavné těžby jáchymovského uranu?
Zlatokopeckého období doosídlování? Exhalací z podkrušnohorské hnědouhelné pánve? Necitlivých
developerských projektů devadesátých let?
A co moje „krajina vnitřní“? Jakými „pokličkami“ je ta přidušena, zraněna, uzavřena? Jaké v této své vnitřní
pokličce budu při běhu krušnohorskou krajinou odkrývat ingredience? Budu mít dostatek odvahy na ně
pohlédnout? Budu mít dostatek naděje je nadzdvihnout? Budu mít dostatek důvěry se o ně sdílet? Dám tak
prostor zítřejší „hojivosti“?
http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (9): PRAVIDLO NÁVRATU
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637627449782481
Václav Cílek: „Pravidlo návratu. Tak jako existuje
láska na první pohled mezi lidmi, tak existuje mezi
člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet,
pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají
třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem
přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné
jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve
tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen
když na ně není jasně vidět…“
Tuším, že ona postupně se při našich opakovaných
návratech odhalující „síla místa“ souvisí s onou
„hojivostí“, o které mluvil včera citovaný Jan Opolský:
„… tento kraj mohl mít tvářnost dvojí:
jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí“
A věřím, že jestliže ve svých návratech vytrváme, začneme pod povrchem oné včerejší „pokličky“ víc a
víc tušit, vnímat, ba zakoušet tuto hojivou sílu nového, křehkého, ale stále jasněji rašícího života. Právě v
Krušných horách se toto děje poslední desetiletí přímo před našima očima v oblasti obnovy místních lesů.
Jak Václav Cílek napsal ve své knize Krajiny domova (Albatros, 2013):
„Hřeben Krušných hor ale také ukazuje sílu lesa, ze které se dá čerpat naděje pro Šumavu nebo Orlické
hory. Před zhruba padesáti lety zde začala obrovská katastrofa. Les oslabený emisemi z uhelných elektráren
začal hromadně odumírat. Roky jsme se děsili toho, co se v Krušných horách dělo, ale dnes se situace vrací
k normálnímu stavu. Spíš si říkáme, že tehdy jsme lesní katastrofu zahladili příliš rychle prvními stromky,
které byly po ruce, a že jsme tehdy měli více přemýšlet o přirozeném složení lesa. Nicméně kdo se bojí o
šumavský les, měl by se nejprve vydat na hřebeny Krušných hor.“
http://jan-k-celis.webnode.cz/news/vaclav-cilek-krajiny-domova/
O to častěji se musíme vracet, chceme-li postřehnout i onu hojivou sílu oné „krajiny vnitřní“, oněch
včerejších „krušných“ příběhů ztrát a nálezů, vyhnání a doosídlování, zajateckých lágrů a střihání drátů...
9
„Jaký je charakter hojivosti?“ ptá se opět Václav Cílek v knize Pozoruj tu zemi (Dokořán, 2012):
„Lidé zde žijí již tři generace a ta poslední už je tu doma právem předků. První a druhá generace víc braly,
než dávaly, ale ta třetí dává a kraj stejným odplácí. Právě v těchto letech se kyvadlo sudetské krajiny
překlápí z polohy zraněného kraje do polohy hojivé. Vnímáme to skoro všude v jižních Čechách či Krušných
horách, ale mnohem méně v moravských Sudetech. Mezi Nízkým Jeseníkem a Českým lesem je možná rozdíl
deseti dvaceti let. V půlce srpna 2008 jsem byl v Pernolci (na Tachovsku, pozn. red.) na koncertě pro
sudetskou krajinu. Sjelo se možná tisíc lidí a člověk měl pocit, že se ocitl na nějakém pernoleckém
woodstocku. Lidé se sešli, známí se zdravili, šli spolu na pivo, pak se hřáli u ohňů. Člověk to vnímal jako
náplast, jako malý smírčí kříž vetknutý do zdejší krajiny. Bylo cítit, jak se kraj – alespoň v této chvíli a na
tomto místě – dává dohromady. Za pár let to už nejspíš bude jiná, sice stále trochu pochmurná, ale přeci
jenom otevřenější a víc přátelská země.“
http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0
Ano, stojí za to vracet se, vnímat pomalé změny, tušit růst pod povrchem, prodírat se mlhou a bloudit
tmou… aby nám najednou - často až při zpětném pohledu na delší pouť - došlo, že něco je jinak. Že něco
začíná dávat smysl. Že krev mučedníků již jen nevolá svoji obžalobu k nebesům, ale stává se semenem
nového života…
Proto jsem byl rád, že jsme se alespoň jednou vrátili na Via porta. Proto jsem dost s krvácejícím srdcem
nakonec souhlasil, že se letos (zatím) nevrátíme do Českého lesa na ony dlouhé (pro některé nudné) od
obzoru k obzoru se táhnoucí přímky Signálky… Proto vím, že toto letošní (v některých částech i pro mě
první) políbení Krušných hor nemůže být posledním. Proto se sem letos vypravuji spíše nesměle, jako na
první průzkumnou výpravu panenským pohořím, s touhou zjistit, které „zóny“ se mi ozvou vstříc a budou
volat po návratu něžného dotyku…
Někteří jsou zde již mnohem dál a mohou již v plnějším snoubeneckém setkání prožívat onen
„krušnohorský woodstock“ (Petr Mikšíček?), zodpovědné rodinné soužití (Rudolf Chlad?) či dokonce
hluboce extatické splynutí duší i těl (Václav Cílek?).
https://vimeo.com/105066855
http://www.rozhlas.cz/plzen/nasihoste/_zprava/krusne-hory-jsou-muj-zivot--1382019
http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0
Naše namlouvání si Krušných hor zůstane vždy jedinečné a svědectví o těchto třech cestách „návratu“
neopakovatelné. Ale i tak se v nás možná může něco nového rozezvučet, až společně s nimi - i spolu poběžíme, třeba i v té mlze (a když budeme mít dost odvahy, tak možná, že i v noci)… 
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (10): ZÁKON POMALÉHO PŘIBLIŽOVÁNÍ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638031046408788
Václav Cílek: Zákon pomalého přibližování.
Představa, že je možné přijet autem, pobýt a
porozumět, je na většině míst iluzorní. Některá
místa jsou plachá, jiná se chovají jako
generální ředitel - přijmou vás, ale budete
čekat. Vím o jednom místě (určitě jich je mnoho,
ale neměl jsem na ně čas), kde je nutné
přibližovat se tři dny. K neznámým posvátným
místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít
pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se
přiblížit. Neznámé místo je nejenom to, které
neznáme, ale také to, které nezná nás. Některá
místa vyžadují velkou úctu, jinde je na překážku
a úsměvem svedeme víc.
10
Tak toto na naší ultraběžecké pouti těžko zvládneme. Když jsem se potkal s Petrem Mikšíčkem, vyprávěl
mu u účastnících našeho Poutního ultramaratonu a žádal jej o nějakou radu či podnět na cestu, jeho prvním
komentářem bylo: „Ale to tedy nejsou poutníci, to jsou běžci, ne?“ 
Je to tak, ono je těžko spojitelná představa rychlého běžeckého přesunu (ano, na poutnické poměry i to naše
běžecké plazení se 8 - 10 km / hod. je rychlé) ;-) s pomalým poutnickým tempem, při kterém lze skutečně
do hloubky vnímat krajinu vnější a nechat ji postupně snoubit se s krajinou vnitřní. Ono varování ze „zákona
pomalého přibližování“ si jistě můžeme velmi dobře vztáhnout i na nás: „Představa, že je možné jen tak
přiběhnout, na chviličku se někde udýchaní zastavit a myslet si, že porozumíme, je na většině míst
iluzorní…“
I když… On je asi i ten poutnicko-běžecký čas tak trochu relativní… Trošku zkušený ultrák, který si navíc
na PUM přijede odpočinout (protože ony ty denní padesátikolometrové dávky jsou vlastně spíše takovou
ultráckou procházkou) vnímá svůj běžecký a v něm běžící čas dosti odlišně… Možná, že někomu skutečně
stačí některé z míst jen zahlédnout koutkem oka, na pět minut se u něj posadit či na něm strávit svoji polední
svačinku - a pak z toho místa při dalším do nitra ponořeném běhu žít celou další hodinu… Pro jiné zas oním
„plachým“ místem, ke kterému se bude během celých pěti dní pomalu přibližovat, bude některé z míst v
jeho krajině vnitřní… Pro dalšího zas konfrontace s tímto „zákonem pomalého přibližování“ vyústí do
rozhodnutí, že na některé z proběhlých míst se začne (dle včerejšího „pravidla návratu“) znovu a znovu
vracet…
Já to takto mám třeba ze sutin postupně alespoň do podoby pietního místa povstávavší vesničkou Grafenried
(Lučina): http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3699
https://www.youtube.com/watch?v=gdq0dxJIAkw
http://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/vraci-se-domu-do-ciziny-kde-se-narodil20110729.html
http://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/v-zanikle-lucine-nyni-pripomina-tamni-20111019.html
Prvně jsem na ní narazil při osamělém cykloprůzkumu trasy prvního dne našeho loňského Poutního
ultramaratonu. Tehdy jsem tam posvačil, pošprechtil s panem Laubmeierem, který tam náhodou zrovna
přijel a jel zas dál. Podruhé jsme zde probíhali při vlastním Poutním ultramaratonu a čekala na nás tady
občerstvovačka. A pak mi to nedalo, abych sem o dva měsíce později nezatáhl i partu našich farníků z farní
dovolené v Trhanově. To už jsme tady poseděli celou hodinu, vše prolezli, nechali na sebe v tichu působit
a slavili mši svatou…
Možná, že na nějaké takovéto po opakovaném a pomalém přibližování volající místo narazíme i letos.
Možná, že pro nás naopak oním „plachým místem“ bude spíše něco v našem nitru. Možná, že se obojí opět
nějak přirozeně prolne… Vždyť přeci „místo je vztah“…
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (11): PRAVIDLO PŘÁTELSKÉHO POŠŤUCHOVÁNÍ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638394606372432
Václav Cílek: Pravidlo přátelského
pošťuchování. Chceme-li poznat nějaké
místo, je třeba střídat aktivní a pasivní
přístup. V aktivní části setkání člověk
šťouchne do místa s otázkou: Kdo jsi,
prosím? Pak se obvykle nic neděje, místo
žije v jiném čase než člověk, pak někdy
následuje odpověď. Rychlé odpovědi
bývají zavádějící.
Tak s přátelským pošťuchováním by nám
to, myslím, docela šlo. I když to umíme
spíš mezi sebou, než vůči nějakému místu.
A možná dokonce to ani mezi sebou moc
neumíme… Možná, že i do těch druhých
11
šťoucháme někdy trochu zbrkle… Možná, že k té otázce „Kdo jsi?“ už nepřidáme ono „prosím?“… Možná,
že si příliš rychle vynucujeme odpověď… Možná, že nám vůbec nedojde, že i onen náš přítel či kamarád,
podobně jako nějaké místo, skutečně žije v jiném čase… Má za sebou jiný příběh… Trápí jej jiné věci…
Má jiný způsob myšlení… Nebo si naopak v radosti nad rychlou odpovědí nevšimneme, že je opravdu
zavádějící… povrchní… úniková…
Těším se, že na své letošní pouti do některých míst přátelsky šťouchneme… a že nebudeme zklamáni, když
nám hned nevydají svá nejhlubší tajemství. Necháme je žít v jejich čase. A možná se vrátíme. Nebo se k
nim vypravíme ještě jednou večer… ztichlou nocí… (Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že takový
Sauersack v noci je úplně něco jiného, než ve dne.) 
A jak to bude s oněmi místy v našich srdcích? S oněmi místy, která jsou vztahem? Tam tuším, že přijdou
jak první šťouchnutí, první otázky „Kdo jsi, prosím?“, tak také - po roce, dvou či třech letech - dokonce i
nějaké ty odpovědi… Jak ty první, technické (no co by to bylo za běžce, aby si nepovídali o tom, kolik,
kdy, za kolik, v jakých botách a co do sebe při tom futrovali!?!)…  Ale i ty druhé, nesměle osobní (koho
by bavilo při celodenním společném běhu zůstat jen u běžecké abecedy, že?)… A možná i ty třetí, dotýkající
se hvězd v nás i kolem nás…
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (12): PRAVIDLO POSVÁTNÝCH HER
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638825116329381
Václav Cílek: Pravidlo posvátných her. Jsou místa či
linie, kde se dějí neobvyklé věci a citliví lidé vídávají
neobvyklé obrazy. V mnoha případech tyto jevy
odkazují ke skutečným událostem a zasluhují pečlivou
pozornost. Je však mnoho míst hravých či nadaných
zvláštním (někdy zlomyslným) humorem, která
produkují obrazy, jež nemají být vysvětlovány.
Nevím, jestli na naší ultrapouti budeme i my svědky
nějaké takovéto „posvátné hry“, „neobvyklé věci“ či
„neobvyklého obrazu“. Nevím, jestli se při vidině
večerního spočinutí v teplé postýlce budeme ochotni
zastavovat cestou u tmavých jezírek, zaposlouchat se
do tajemství smírčích křížů, vystoupat k opuštěným
horským hřbitovům či sestoupit do hlubiny některé z
krušnohorských štol. Tím méně na takováto tajuplná
místa budeme ochotni putovat v noci, za ranní mlhy,
či v tetelivém vzduchu přicházející letní bouřky, kdy
se „posvátným hrám“ daří nejlépe…
A přesto, jak píše PhDr. Jiří Wolf ve své práci Skřítci a démoni Krušných hor, právě zde se nám může zjevit
něco, co nás přesvědčí, že Krušné hory nejsou tak prázdné, jak se na první pohled zdají:
„A pocit, který dokážete těžko sdělit, se třeba potká a obejme se zápisky dávno mrtvého, po všech stránkách
obdivuhodného letopisce Krušných hor Christiana Lehmanna (1611 - 1688). Ten se před více jak třemi sty
lety ptal sám sebe:
'Co mám říci o dalekých, děsivých, vysokých, surových a nejistých lesích, hlubokých údolích, strašlivých
statcích, ohradách na návrších, příšerných a hrozných stezkách, na nichž mívají svá rejdiště a kde straší
zlí duchové a ďábelské masky v dobrodružných podobách hadů a velkých červů, medvědů a vlků, u každého
budících hrůzu a strach?'
Pouze z takového ovzduší mohly vyrůstat pověsti o démonických obyvatelích podzemních slují o děsivých
zjeveních duchů, obývajících lesy a černá jezírka na hřebenech Krušných hor… Mezi strašidelná zákoutí
Krušných hor však patřily také staré opuštěné štoly…“
http://historie.osek.cz/kategorie/priroda/skritci-demoni-krusnych-hor
12
Možná, že si však některých z těchto „posvátných her“ všimneme, když se při dlouhém monotónním běhu
zaposloucháme do oněch „podivných jevů“ či „neobvyklých obrazů“, které ve svém běžném „provozu“
odbudeme slovíčkem „pocity“, „emoce“, „strachy“, „sny“ či „fantazie“. Některým pak (zvláště těm se
zárodkem naděje, radosti či nového růstu) bychom mohli skutečně věnovat onu Václavem Cílkem
doporučovanou „pečlivou pozornost“, jiné zas (zvláště ty s nádechem zlomyslnosti, zmatení jazyků či
zákeřného jitření starých ran) jen zaregistrujeme, přijmeme jako součást svého příběhu a pustíme dále jako
lodičku po vodě…
Někteří tomuto vnitřnímu postoji poutníka říkají „vědomá pozornost“ či „kontemplativní postoj“.
Vnímáme, co z naší „vnější krajiny“ se nás dotýká, zaposloucháme se do toho, co z naší „vnitřní krajiny“
vystupuje na povrch - bez hodnocení, bez vybírání či bez popírání čehokoli, co přichází… Krásu i zjizvenost
krajiny, vůně i zápachy z okolí, hlasy souputníků, myšlenky či pocity vystupující nám z nitra… a všechny
tyto „jevy“ či partitury v jakési „posvátné hře“ necháváme být tím, čím jsou… Přitom nemusíme čekat na
nějaké zvláštní „zjevení“… Sami jsme zde prostorem zjevení, prostorem zranitelné odkrytosti, prostorem,
ve kterém se nám začne odkrývat naše vlastní hloubka a spolu s ní hloubka tajemné řeky života, která skrze
nás proudí již od početí…
http://www.kontemplace.eu/texty/jan-sedivy-rozcestnik/kniha-o-kontemplaci
A to vše nemusí probíhat v atmosféře nějaké ponuré pseudomystiky. Spíše v duchu svobodné hravosti,
praktické uzemněnosti a se špetkou toho z trůnu naší sebedůležitosti nás zdravě sesazujícího humoru.
Podobně, jako se o to snaží autoři, kteří již po šest let pro nás „produkují (maratonské) obrazy, jež nemají
být vysvětlovány“… 
http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/6-2014/besy-a-krasy-ceskeho-severu
http://www.czechfreepress.cz/svet-kolem-nas/mocny-buh-z-nitra-hor-vaclav-cilek-o-uranu.html
http://www.kontemplace.eu/texty/
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (13): PRAVIDLO ZAVRŠOVÁNÍ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638922936319599
Václav Cílek: Pravidlo završování.
Místo, které je bytostí, dospívá a roste.
Může mít několik pravěkých významů,
pozdější křesťanskou duši a dnes třeba
hlubině ekologický význam. Na
místech bývá něco od přírody a něco
od lidí. Něco poměrně stálého, ale
také něco proměnlivého, co oslovuje
každou dobu jejím vlastním způsobem.
Některá líná a nepořádná či
očarovaná místa si pletou dobu nebo
zaspí celé věky a pak se probudí do
doby, ve které se dobře neorientují.
Některá místa se podobně jako lokální
magnetické pole posouvají až o několik desítek metrů během několika staletí a střídavě či trvale slábnou.
Toto předposlední z „pravidel poutníka“ je něčím, co nás spojuje nejen synchronně, teď a tady, ale také
diachronně, přes hlubiny času, s našimi počátky. A zve nás toto propojení odkrývat. Nebo alespoň intuitivně
vytušit a s úctou respektovat. Opět je to ovšem pravidlo spíše uplatnitelné při opakovaných návratech,
následných setrváváních a přátelských pošťuchováních… Pro běžce by snad bylo možné přímo aktualizovat
pouze ony dvě závěrečné věty tohoto pravidla:
Někteří líní či očarovaní běžci si pletou doby nebo zaspí celé hodiny a pak se probudí do doby a do krajiny,
ve které se dobře neorientují. Někteří běžci se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik
13
desítek metrů až kilometrů oproti naplánované trase a - světe div se - střídavě ani trvale neslábnou. Ba
naopak, přiběhnou do cíle vysmátí a často dříve, než ti, co se věrně drželi trasy… 
A tak, když už jsme u toho očarovávání a bloudění, využiji tohoto pravidla, abych vám představil naši
letošní průvodkyni celým Poutním ultramaratonem: MARCEBILU, bludnou paní Krušných hor. Mnohé se
o ní můžete i nemusíte dočíst v níže připojených odkazech (najdete tam dokonce i její facebookový profil,
Petr Mikšíček o ní točí sérii snímků a připravuje celovečerní film), ale alespoň na jedno krásné video o ní
se určitě podívejte: https://vimeo.com/75721994
Jak nám Petr Mikšíček v textu připojeném k videu prozrazuje, „Marcebila je rozervaná žena okolo třiceti
let, která žije povětšinou o samotě, protože je ovlivněna svoji kletbou. Svůj hlavní životní boj tak svádí se
samotou a anonymitou, uzavřeností lidí a strachem z neznáma. V létě… se pohybuje hlavně venku v krajině,
poblíž silnic, domů, ale také v hlubokých lesích a v rašeliništích… Chybí jí vřelé lidské slovo a běžné
popovídání si o životních radostech a starostech. Často je tak možno ji potkat u cest, na kraji obce jak se
kouká na lidi a ptá se jich na cestu, na to jak se mají, jaké bude počasí a co je nového. Marcebila kvůli své
samotě se cítí vnitřně prázdná a potřebuje nutně zaplnit příběhy, které by rozechvěly její srdce a duši…
Pokud ale kolemjdoucí Marcebilu odbyde nebo se jí nepodaří zastavit žádné auto, stává se, že pěšího či
cyklistu zavede na scestí pomocí větru, deště a mlhy… Tím se jim Marcebila mstí. Sama je ale z této reakce
nešťastná, protože tuto kletbu získala nedobrovolně…“
https://www.facebook.com/marcebila
Ať už - v duchu dnešního pravidla - v poselství příběhu o Marcebile zaslechneme ozvěnu vzpomínky na
Vládkyni hor, žido-křesťanské představy andělech - průvodcích na cestě, motivy příběhu o vzkříšeném
Kristu, který se jako neznámý poutník přidává ke dvěma učedníkům putujícím do Emmaus a touží slyšet
jejich životní příběh a doprovodit je domů, nebo se prostě inspirujeme postmoderním mýtem syceným
poetikou a energií míst, na kterých vznikal a dále se rozvíjí, může tato postava pro nás snad i tak být jakýmsi
společným „locusem“ (místem, bytostí, jazykem...), spojujícím rozmanité osobní a duchovní světy
jednotlivých ultrapoutníků a umožňujícím jejich vzájemnou komunikaci…
Nakonec - jak jinak - oním „místem, které je bytostí“ budeme pro sebe navzájem my sami, poutníci z masa
a kostí, toužící po slyšení autentických příběhů druhých či prožívající terapeutickou sílu vyprávění příběhů
vlastních…
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (14): PRAVIDLO VZÁJEMNÉHO PROBOUZENÍ
https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1639237322954827
Václav Cílek: Pravidlo vzájemného
probouzení. Poutěmi na místa probouzíme a
ozdravujeme zemi, která nám to oplácí. Místo
v krajině odpovídá místu v srdci.
Tak tohle poslední „pravidlo“ je, dle mého,
korunou všech předchozích a svým způsobem
jakýmsi klíčem k jejich pochopení. Jak sám
Václav Cílek píše v závěrečném komentáři k
celé kapitole:
„Nebýt tohoto posledního pravidla, tak bych
tuto zprávu asi nenapsal. Jenže probouzející
se země si přeje být navštěvována.
Opakovaně vidím, jak jsou místa v Čechách
zarezlá a nepoužívaná. Ale rozhýbávají se. Roste počet tichých poutníků. Na kamenech a v lesích člověk
stále častěji narazí na drobné obětiny – kytičku z obilí, péro ptáka ve vřesovém svazku a kruh z ulit
hlemýžďů. Mé sdělení je jednoduché: bohové země se probouzejí, nastává čas změn, říkám si s radostí a
obavami.“
14
Možná, že totéž lze říct i o rostoucím počtu „tichých běžců“. Běžců, kterým nejde jen a jen o prvenství.
Běžců, kteří prostě rozhýbávají zarezlá a nepoužívaná místa ve své krajině vnitřní i krajině vnější. A
nakonec to ani vůbec nemusí být klasičtí „poutníci“ či „běžci“… Tuším, že roste i počet oněch dalších
„tichých objevitelů“ nových cest všeho druhu, kteří, „ať už běží, nebo leží“, vždy nakonec narážejí na
stezky již dávno prošlapané:



na stezku do HLOUBKY našich vnějších i vnitřních krajin
na stezku do ŠÍŘKY solidárně tyto krajiny propojující mezi sebou
na stezku do VÝŠKY toužebně tyto krajiny otevírající daru Nebes
A tak si nakonec dovolím nás všechny na společné krušnohorské proběhnutí se po alespoň některých z
těchto stezek pozvat slovy, které si ve svém deníku poznamenala jedna z oněch „tichých objevitelek“
dnešních dnů, paní Františka Barborka Pošmourná, dvaašedesátiletá žena s Downovým syndromem:
Následuj mě a já tě povedu
k zlatavě zářícím sluncím.
LOGOS a hudba radosti bez hříchu,
bez otázek, za hranicemi odpovědí,
protože Já Samota jsem Tvé vlastní já.
Já, nicota, jsem tvé Universum.
Já mlčení, jsem tvé amen.
https://vimeo.com/29620588
https://vimeo.com/29620588
https://www.youtube.com/watch?v=13ZOQfL0kP0
https://www.youtube.com/watch?v=ZyrxVqq6xtY
15
OBSAH
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (1): NOSTALGIE ..................................................................................2
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (2): PROBOUZENÍ MÍSTA ..................................................................3
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (3): PRAVIDLO DOMOVA .................................................................4
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (4): PRAVIDLO REZONANCE ...........................................................5
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (5): PRAVIDLO NENAHRADITELNOSTI ........................................6
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (6): PRAVIDLO VANUTÍ ....................................................................7
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (7): PRAVIDLO RŮZNÝCH POHLEDŮ ............................................7
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (8): PRAVIDLO POKLIČKY ...............................................................8
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (9): PRAVIDLO NÁVRATU ................................................................9
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (10): ZÁKON POMALÉHO PŘIBLIŽOVÁNÍ ..................................10
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (11): PRAVIDLO PŘÁTELSKÉHO POŠŤUCHOVÁNÍ ...................11
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (12): PRAVIDLO POSVÁTNÝCH HER ...........................................12
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (13): PRAVIDLO ZAVRŠOVÁNÍ .....................................................13
PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (14): PRAVIDLO VZÁJEMNÉHO PROBOUZENÍ ..........................14