docPrvní díl - Lectorium Rosicrucianum
download 
Stížnost Transkript
První díl - Lectorium Rosicrucianum
1 PŘICHÁZEJÍCÍ NOVÝ ČLOVĚK Jan van Rijckenborgh ROZEKRUIS PERS – HAARLEM – NIZOZEMSKO Přeloženo z německého překladu: Der kommende neue Mensch, 4. přepracované vydání 1993 Původní holandský titul: De komende nieuwe mens První nizozemské vydání 1953 Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže Lectorium Rosicrucianum Hlavní sídlo: Bakenessergracht 11-15 Haarlem – Nizozemsko 1. české vydání 2000 Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže Lectorium Rosicrucianum Centrum Praha Křesomyslova 8, Praha 4 ISBN 90 6732 207 5 Copyright © 1993 Rozekruis Pers, Haarlem, Nizozemsko 2 OBSAH Předmluva … DÍL PRVNÍ SEBEPOZNÁNÍ JAKO PŘEDPOKLAD PRO VZNIK NOVÉHO ČLOVĚKA 1 Přicházející nový člověk … Una Sancta – vstříc Pánu v povětří 2 Kristus, univerzální pramen světla a síly … V tomto světě, ale ne z tohoto světa – pravé duchovní slunce – atom jiskry Ducha –ultrafialová a infračervená – Hora est! 3 Sedmeré působení božského slunce … Rozlomení já prostřednictvím negace – sedm paprsků Božího slunce – probuzení atomu jiskry Ducha – fáze hledání – podivuhodný klenot – mentální koncepce nesmrtelného člověka 4 Podstata lidského zajetí … Myšlenkové formy a jejich působení – prazákladní pud krve – bytost žádostí, krevní já – systém jater a sleziny – mentální koncepce nesmrtelného člověka – působení atomu jiskry Ducha – vypuzení krevního já 5 Most mezi přírodním a duchovním člověkem neexistuje ... Tři přírodní ega – klam kultury – znepokojení – Dílo Pána 6 Zemská tíže a osvobození ... Víra ve vašich srdcích – touha jako elektromagnetická schopnost – mikrokosmos – cesta k bráně mystérií: ztišit se před Bohem – dvě elektromagnetická pole –transfigurace – nové životní pole 7 Pošetilost Kříže … Svěrací kazajka přírody – odpor vůči transfigurismu – v dobré společnosti – univerzální Království – kosmická sedmerost – dialektická Země – přírodní síly a pratypy 8 Bůh – pratyp – člověk … Království Boží je ve vás – pratypy člověka – atom jiskry Ducha a pratyp – skutečnost dnešní existence – znovuvytvoření rozlomené jednoty: Bůh – pratyp – člověk – Univerzální bratrstvo Krista jako prostředník – Utěšitel – obraz Nesmrtelného 9 Božská alchymie a člověk … Základní božský alchymický vzorec naší planety – prasubstance, univerzální materia magica – velký dech – původní duše – plyn vodíku – z hmoty zrozený duševní princip – dvakrát zrození – znovuzrození z vody a Ducha – živá vodíková bomba – vodík, kyslík, dusík, uhlík – naše sedmidílná mateřská planeta – čtyři svaté pokrmy 10 Poznej sám sebe ... Lucifer – duše já je pouze přírodním jevem – bezcílnost člověka já a jeho světa –zásadní jednota člověka s polem Lucifera – blud okultismu – peklo a pekelný oheň – dialektická hierarchie – blud 3 přírodního náboženství – osudová cesta v Luciferu – volání duchovní školy k rozpomenutí – nemožnost vykoupení evolucí – dva principy hadího ohně – Kristus a Lucifer – svatodušní úkol žáka –zmrtvýchvstání jitřní hvězdy – Duch a nevěsta 11 Růže sedmerého Božího zjevení … Růžový kříž – naše životní pole jako uzavřený celek – čtyři dialektické pokrmy – čtyři svaté pokrmy – moře živé vody – dvě atmosférická pole – Kristovo volání k návratu –stavba nového chrámu – položení základního kamene – žák: stavitel chrámu při práci – vstup do původního elektromagnetického pole 12 Nevyhnutelnost křížové cesty … Stylizovaná růže – křížová cesta – vzácný klenot v lotosu – cíl duchovní školy – dvě životní pole – volání Univerzálního bratrstva – nutnost sebeosvobozujícího jednání –vnímání volání – falešný mysticismus – nebezpečí přírodního náboženství – kráčení po stezce – věřící, povolaní a vyvolení 13 Vzestup ke svobodě … Bůh zná všechny své děti jménem – hříšný stav vědomí já – luciferský atom a Kristův atom – prvořadá nutnost znovuzrození duše – křest v Jordánu – tři fáze vzestupu ke svobodě dle Evangelia – dosažitelný začátek 14 Živé evangelium svobody … Dělící čára – zánik já v Ježíši Pánu – putování Ježíše – do srdce vepsané Evangelium – křížová cesta dle Evangelia, radostná cesta ke vzkříšení – poslední stránka Evangelia – opravdový apoštolský kruh – všemocná milost – parodie na Evangelium svobody 15 Znalost přírody smrti … Příčiny lidského pádu – příprava k následování Krista – mikrokosmos jako atomový sloup – nepostradatelnost podlidských přírodních říší – tragika úsilí člověka o vlastní ochranu 16 Blud dialektiky … Všeobecná tragika světa – osvobozující sebepoznání – únava hledající duše – šílenství – pokus napodobit Království – trvalé zajetí lidstva – Jidáš a jeho osudová cesta Trojí znamení zrady Neblahý konec Velké nebezpečí na cestě 17 Dvě postavy v mikrokosmu … Trojí přízrak – Jidášův konec – tři velké překážky před nalezením stezky – aurická bytost, vyšší já – nižší já – Lucifer, ohnivý bůh – firmament jako lipika – stav závislosti aurické bytosti – aurická bytost jako přírodní bůh – blud okultismu – latentní duchovní slunce – pokušení v poušti 18 On musí růst, já však se menšit … Moc vyššího já – vliv vyššího já na proces pozemského zrození – dnešní existence: pouze přírodní proces –fiktivní idea pokračování existence a reinkarnace – nebožské bytí člověka poutáním se na vyšší já – nové nebe a nová země – úplná likvidace lidského přírodního stavu – Ježíš Kristus, ten zcela jiný – cesta dokonalé pokory –návrat světla DÍL DRUHÝ SEDMIDÍLNÁ STEZKA VZNIKU NOVÉHO ČLOVĚKA 1 Víra, ctnost, poznání … 4 Nebezpečí snah na horizontální úrovni – klíč ke stezce: víra – vlastnění pravé víry –ctnost – poznání – pochodeň pinealis 2 Sebeovládání (I) ... Sebeovládání –následky potlačených přírodních pudů –Peklo v hraničních oblastech onoho světa – vznik „vyšších“ oblastí zrcadlové sféry – efezství – společná vina člověka vůči člověku – nezbytnost stezky zasvěcení 3 Sebeovládání (II) … Dvanáct sil – tři fáze růstu dialektického člověka – Betlémská hvězda – meč v duši –boj dvou přírod – pravé sebeovládání 4 5 Vytrvalost … Vytrvalost dialektického člověka – čistota srdce – šok – nutnost vytrvalosti – hřích Zbožnost (I) … Zbožnost dialektického člověka – působení svrchovaného uzdravujícího léku – tělesná změna žáka – čtyři svaté pokrmy – druhý hadí oheň – Pingala a Ida; Ananiáš a Safira – nový sloup vědomí – tymusová žláza – nový nervový systém – město dvanácti bran 6 Zbožnost (II) … Ze Skutků apoštolů 5 – společenství s Kristovou radiací – nové vědomí –usmrcení magnetického záření – učedníci – požadavek umrtvení já 7 nového Zbožnost (III) … Nová tělesná postava – „sebevražda“ Katárů – dvě jádra vědomí – prázdný hrob –Apoštolský kruh 8 Láska k bližnímu ... Bůh zjevený v těle – láska dialektického člověka – humanismus – zajetí v Gnosi – ve světě, ale ne ze světa – rybáři lidí – tajemství práce duchovní školy 9 Láska (I) … Tři chrámy – lovení lidí – tři svaté zákony Apoštolátu.... 10 Láska (II) … Přicházející nový život – přicházející nový člověk – osvobozující touha po spáse –přístup k nové říši – stavba nového chrámu – zvelebená nová osobnost DÍL TŘETÍ DARY A SCHOPNOSTI NOVÉHO ČLOVĚKA 1 Aurické znovuzrození … Ke komu mluvíme – stavba archy – pracoviště stavitele – omyl „hnutí letničních“ –láska, jež hříchy zakrývá – mikrokosmická vzpoura 2 Následky aurického znovuzrození ... Následky mikrokosmické vzpoury – odpusť nám naši vinu – první den znovunabytí nových darů a schopností – čím uzdravování není 3 Dar uzdravování … Tři služby, pět úkolů, devět schopností – nebezpečí negativního zájmu – co je uzdravování – pomoc k vykoupení – hledejte nejprve Království Boží – posvěcení, křížová cesta k uzdravení 5 4 Úkoly: pět proudů k uzdravení … Sedmeré světové bratrstvo – stav dvou přírod – dar uzdravování – zjevení Božích synů – uzdravující pomoc pěti úkolů – probuzení růže – nový článek ve zlatém řetězu 5 Schopnosti (I) … Omezení daru uzdravování – schopnost přenášet víru – schopnost moudrosti a promítání obrazů – schopnost rozumové analýzy a přenášení náhledu a porozumění – schopnost nové vůle – dar uzdravování 6 Schopnosti (II) … Změna typu – začátek uzdravení – zapálení – schopnost rozlišovat duchy 7 Smrt je pohlcena vítězstvím ... Poselství o konci – žádné osvobození evolucí – dvě přírody – poslední pozoun –vakuum Šambaly – Smrti, kde je tvůj osten? – noc brzy pomine 8 Nové životní pole … Plášť beze švů – Dům Sancti Spiritus pro novou úrodu – Jan a Ježíš – spolupráce na Boží budově – prolévání krve 9 Schopnost proroctví ... Skutečný služebník slova – pravý prorok – schopnosti proroka – cíl a úkol proroka –stavět na úhelném kameni: Kristus 10 Schopnost „jazyků“ Zničení magnetických pólů dialektického pole – zjevení dětí Božích – transfigurismus a tento svět – chod věcí se zpomaluje – „jazyky“ – ještě jednou aurická bytost – ohnivé „jazyky“ – vznik nových „jazyků“ 11 Schopnost výkladu řečí … Nové ohnivé „jazyky“ – blud a nebezpečí „hnutí letničních“ –nedotazujte se mrtvých – senzitivita – získání darů „jazyků“ – růst nového vědomí – dar výkladu řečí Životopis Jana van Rijckenborgha … Výklad pojmů ... 6 Předmluva První vydání díla Přicházející nový člověk vyšlo v roce 1953. Západní Evropa začala odstraňovat škody, způsobené druhou světovou válkou. Ze všech koutů světa se scházeli idealisté, aby hlásali mír a aby se pokusili uspořádat svět do nové podoby. Nyní, o dobrých 45 let později, se mnohé změnilo, ale rozepře mezi národy zůstaly. Více než kdykoli předtím hledá lidstvo východisko z nebezpečí, která samo vyvolalo. Bratrstvo Zlatého Růžového Kříže provází hledajícího člověka v jeho boji o světlo. Ve snaze ukázat stezku vnitřního osvobození a objasnit ji, popsal Jan van Rijckenborgh v knize Dei Gloria Intacta (1946) cestu, kterou má lidstvo před sebou. Kniha Přicházející nový člověk je naplněním a doplněním této ideje. Autor zde až do nejmenších podrobností popisuje novou éru a nové lidstvo, jež v příštích stoletích osídlí Zemi, v níž už nebude místo pro současnou, kultivovanou osobnost. V právě začínající fázi kosmického vývoje stojí lidstvo před totálně novým konceptem: je jím člověk, vedený nesmrtelnou duší a žijící z nového vědomí. K jeho dosažení byla otevřena cesta gnostické transfigurace. Egoistické zájmy musí zmizet a také zmizí, aby tohoto vznešeného cíle mohlo být dosaženo. Osobnost, která je v knize Přicházející nový člověk popisována, zahrnuje nejen „já“, nýbrž je systémem čtyř těl v různém stadiu vývoje. Očištěním tohoto systému a připojením nové dimenze se tento stane schopným transfigurace. Znamená to, že dnešní lidský typ bude nahrazen lidmi, žijícími ze sil, jež jsou ještě sotva známé. Tyto lidi, kteří jsou pro mnohé filozofy a umělce jen ideálem s vágními obrysy, popisuje Jan van Rijckenborgh do všech podrobností tak, že ho moderní hledající člověk může pochopit a kráčet v jeho šlépějích. Někdy jeho slova znějí sice poněkud zastarale, nutno ale vzít v úvahu, že pro vyjádření svého univerzálního poselství musel použít výrazy, jež byly před půl stoletím běžné. To však nic nemění na síle jeho výkladu a pravdě jeho slov. Rozekruis Pers 7 Díl první SEBEPOZNÁNÍ JAKO PŘEDPOKLAD PRO VÝVOJ NOVÉHO ČLOVĚKA 8 I–1 PŘICHÁZEJÍCÍ NOVÝ ČLOVĚK Mnoho našich čtenářů se jistě už někdy setkalo s okultními nebo etnologickými spekulacemi o příchodu nové lidské rasy na Zemi, a stejně tak i se spekulacemi o druhu a vlastnostech této rasy. V průběhu mnoha tisíciletí se skutečně neustále objevovaly nové lidské rasy, aby pak zase vymřely. Budoucí dialektická zjevení bezpochyby nebudou výjimkou. Na naší dialektické planetě se nacházejí určité oblasti, které se mohou v nejhlubším slova smyslu nazývat tavicím tyglíkem lidstva. Z těchto tavicích tyglíků nakonec vznikají – po mnoha tříbeních – nové lidské rasy. Když dochází ke kosmickým revoltám, při nichž se propadávají celé kontinenty a mnoho jiných katastrof ukončí život nespočetných lidí, tak vždy existují lidé, kteří takovým katastrofám uniknou, a zčásti jsou také záměrně předem dopraveni do bezpečí, na bezpečnější místa pobytu. Z těchto „posledních zbytků“ dialektického lidstva se vyvíjejí nové rasy, jež poskytují v průběhu doby novou příležitost k reinkarnaci všem, kteří zahynuli při kosmickém převratu. Jak takové znovuosídlení očištěné zeměkoule probíhá, o tom jste jistě už něco četli. Svědectví o tom podávají nesčetné legendy a báje. Pomyslete třeba na příběh o Noemovi, který poté, co unikl potopě, nachází na hoře Ararat opět pevnou zem a stává se spolu se svou rodinou základem nového světového lidstva. Tento příběh se v rozličných formách vyskytuje v mytologickém pokladu takřka všech národů. Tak se v průběhu let, staletí a eonů otáčí kolo času a moudrý kazatel právem říká: „Stane se také něco, o čem lze prohlásit: Hleď, toto je nové? Totéž se již přihodilo v dávných dobách, které byly před námi.“ To platí také o vzniku a zániku lidských ras. Ve své vnitřní podstatě to nejsou „nové“ rasy v doslovném významu slova, nýbrž navracející se staré rasy nebo rasy vzniklé smíšením starých ras. Jsou to stále tytéž věci, skutečnosti a titíž lidé, kteří se v ustavičných převratech dialektiky nepřetržitě objevují ve hře aktuálních událostí. Hovoříme-li k vám nyní o přicházejícím novém člověku, nechť je vám zároveň jasné, že nemáme nikterak v úmyslu poučovat vás o nové přicházející dialektické rase. Jak již bylo řečeno, každá nová rasa, která se zjeví ve světě dialektiky, tady už v předešlých staletích byla. Bylo by tedy bludem nazývat ji „novou“. Dokonce i kdyby nová byla, nemělo by takové zjevení rasy pro žáka moderní duchovní školy žádný význam, neboť my usilujeme o to, abychom se sami z nekonečného koloběhu v čase osvobodili. Usilujeme o původní život v Božím království, které není z tohoto světa. Musíte tedy naše výklady o přicházejícím novém člověku chápat v novém smyslu, neboť se přitom v naprosto žádném ohledu neodvoláváme na nějakou okultní nebo etnologickou vědu. Směrujeme vaši pozornost spíše na to, že i v původním Písmu svatém se mluví o nové lidské rase, avšak ve velmi zvláštním smyslu. Tato nová rasa je známá pod různými jmény. Někdy se mluví o příchodu Božího lidu na zem, pak opět o Una Sancta, o svatém bratrstvu, a udává se ještě mnoho jiných pojmenování. Jistě to znáte, musíte to však také pochopit v pravém slova smyslu, aby se vyloučily možné omyly. Existuje svaté bratrstvo, Univerzální bratrstvo, bratrstvo původní říše. Právě citované pojmenování z Písma svatého však nemíní ve většině případů toto bratrstvo, nýbrž pozornost je s důrazem kladena na vytvoření zcela nového bratrstva, zcela nové Una Sancta. Pokud kvůli správnému pochopení pozorujeme problémy s tím spojené z časoprostorového hlediska, pak na jedné straně poznáváme dialektický svět a lidstvo, a na druhé straně Boží říši a její obyvatele. Mezi těmito dvěma světy zeje hluboká propast, kterou nelze časoprostorově překlenout. Lidé a rasy z masa a krve, z obyčejné dialektické přírody, nemohou tuto propast překročit. Proto se v dialektickém světovém řádu otáčí veškerý život jako kolo kolem své vlastní osy, v nepřetržitém návratu a v nekonečném opakování. Víme, že se Bratrstvo toho druhého království snaží padlé a uvězněné lidstvo spasit. Za tím účelem uskutečňuje práci, jejíž aspekty jsou v duchovní škole neustále probírány a studovány. Mnoho lidí na tomto světě reaguje na impulsy Univerzálního bratrstva s vážností a oddaností. Nevíme, kolik lidí tohoto druhu existuje, ale že existují, je jisté. Nevíme, v kterých zemích žijí a k 9 jakým národům nebo rasám náležejí, avšak téměř s jistotou můžeme předpokládat, že skoro ve všech zemích žijí lidé, kteří na tyto impulsy reagují. Mnozí z nich projevují stejné vlastnosti a smýšlení, s jakými se setkáváme v naší škole. Všichni tito lidé, pocházející z nejrůznějších zemí a ras, vytvoří v určitém dějinném okamžiku ve všech těchto zemích a světových stranách společenství. Spojeni ve velmi zvláštní, exkluzivní rasu, která se nebude vyznačovat pobytem v určitém zemském pásmu, nýbrž bude zbavena osudových otáček dialektického kola, uskuteční zázrak překročení nepřeklenutelné propasti ke ztracené otčině. Toto vznikající nové společenství má na mysli Bible. Protože v naší době nadešel čas k vytvoření takovéto rasy, je naším úkolem zaměřit tímto směrem vaši pozornost, zjistit, jak se to celé uskuteční a prostudovat různá hlediska tohoto nádherného vývoje. Nejdříve máme v úmyslu přiblížit se této velmi neobyčejné, mimořádné a zázračné manifestaci a vývoji úplně nového, nedialektického typu člověka v tomto dialektickém světě z mysticko-filozofické stránky. Potom budeme zkoumat, jak se to vše může uskutečnit, a konečně jaké následky to bude mít. V prvním listě Tesalonickým mluví Pavel o této nové osvobozené rase, když říká: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli v Ježíši, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně, že, my, kteří živi zůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteří zesnuli. Sám Pán sestoupí z nebe na znamení, za volání archanděla a zvuku Božího pozounu, a ti, kdo zemřeli v Kristu, povstanou nejdříve; a potom i my, kteří žijeme a zůstáváme zde, budeme spolu s nimi vzati na oblacích vzhůru vstříc Pánu v povětří, a tak navždy budeme s Pánem.“ Tato mystická, transfiguristická řeč, která byla staletým užíváním přírodními náboženstvími bohužel kázána téměř až do úmoru a je mnohými zneužívána, jako by byla soukromým vlastnictvím, obsahuje celý nástin vzniku nové eklézie. Z toho poznáváme, zcela souhlasně s transfiguristickým učením, že ani Pavel nepovažoval životní oblasti v zrcadlové sféře za nebeské oblasti. Jak zrcadlová, tak i látková sféra dialektické přírody jsou pro ty, kteří jsou opravdu spojeni s Kristovou hierarchií, pouze místem přechodného pobytu. Kdo je přijat do procesu nového bytí v opravdu transfiguristickém smyslu, i když se při tom zprvu jedná jen o základní stadium, měl by se vzdát veškerého pocitu smutku a osamocení. Takovéto projevy, které jsou normální u obyčejného přírodního člověka, jsou bludem pro ty, kteří jsou osvobozeni ve světle Krista. Každý proces má samozřejmě svůj počátek. Až jednou jasně poznáte, jak pronikavě zasahuje proces zasvěcení, o kterém hovoříme, do tělesnosti a do celého mikrokosmu člověka, jak hluboce je tento proces biologicky a strukturálně ukotven v každém vláknu bytosti, pak jasně porozumíte tomu, že na počátku tohoto procesu musí být svoboda. Vědomí odloučení, totálně prožitého zániku, je v běžné přírodě velmi obvyklé, avšak viděno ve světle obnovy je nanejvýš nenormální. Kdo to ví, pochopí současně, že není vůbec důležité, na které straně závoje smrti se člověk nachází a žije, pokud bylo už jednou vytvořeno spojení s absolutní svobodou. Kdo opustí látkovou sféru bez tohoto spojení, ten se musí opět navrátit k inkarnaci. Kdo však již toto spojení má, nemusí se už vůbec ničeho obávat. Kolo dialektiky už nemůže takového člověka strhnout zpátky a žádný vliv zrcadlové sféry ho už nemůže oklamat. Ačkoliv jsme o tom doposud příliš nehovořili, musíte vědět, že duchovní škola působí i za závojem smrti, a také tam, vybavena mnoha dary milosti, se stará o své žáky. Na základě úplně jiných okolností a stavů, ve kterých škola na onom světě pracuje, dokonale odpadají mnohé potíže, které známe zde. Žáci tam mohou v naprostém a ničím nerušeném klidu pokračovat v procesu, který započali zde, v látkové sféře. Proto je také jisté, že se po odchodu z tohoto světa opět brzo setkáme. Je nutné, abyste žili s tímto vědomím a po skonu přítele nebo přítelkyně nebyli smutní jako jiní lidé, kteří nic z těchto věcí nechápou. Naopak se ve vás musí rozhostit veliká radost, když někdo z opravdových spolužáků překročí práh smrti před vámi. O takových se říká, že „zesnuli dle přírody“. Dle přírody zesnulý není jen člověk, který odložil látkové tělo, nýbrž někdo, kdo je již zproštěn všech dialekticko-přírodních vlivů a působení. Takový člověk pak po skonání přechází z látkové 10 sféry do oblasti, která se svou povahou a vibrací nachází mimo zrcadlovou sféru. V tomto smyslu je třeba chápat výraz: „v Ježíši zesnulý“. Pamatujte však, že „zesnulý“ neznamená ještě „vzkříšený“. „Vzkříšení“ nastává až na konci procesu, ve kterém se zesnulý nachází. K tomu musíme poznamenat, že stav „zesnout dle přírody“ může být dosažen již během života v látkové sféře. Je to stav totálního rozlomení já, o kterém jsme již mnohokrát hovořili. Výhoda stavu „být v Ježíši zesnulým“ oproti stavu rozlomení já v látkové sféře je zřejmá, neboť v Ježíši zesnulý člověk je navždy zproštěn svého dialektického látkového těla i jeho éterického protějšku, a může tedy dál v klidu stavět na získaných elementech obnovení. Naproti tomu člověk, který svému já umírá v látkové sféře, musí i nadále téměř každou minutu brát ohled na přítomnost a požadavky látkového organismu, náležejícího k přírodě smrti. Proto je také pochopitelné, že zesnulí žáci předejdou v procesu obnovy žáky v látkové sféře, jak vysvětluje Pavel, neboť mohou tento proces uskutečnit mnohem rychleji. Naším úmyslem je přiblížit vašemu vědomi skutečnost, že uprostřed obyčejného lidstva všech zemí a národů povstává k vlastnímu osvobození nový lid, Boží lid, zástup, který nikdo nespočítá. Tento lid, který se zjevuje v látkové sféře a pochází z ní, se už v žádném ohledu nemusí obávat smrti. Naopak, umírání je mu ziskem. Tento lid je připravován na velmi zvláštní cestu, cestu, kterou Pavel označuje: „jít vstříc Pánu v povětří.“ To je univerzální výraz pro naznačení následného procesu, který se týká postupné přeměny nové duševní bytosti v bytost duchovní. To je cesta k Neměnnému království. Je vám asi známo, že lidstvo jako celek podléhá otáčení kola. Toto otáčení počíná dnem nového kosmického zjevení a končí kosmickou revoltou – a tak se to stále znovu opakuje. Když se přiblíží konec kosmického dne, jsou okolnosti a vibrační stavy nakonec takového rázu, že už žádný člověk nemůže být zachráněn a osvobozen, dokud nenastane nový Den zjevení. Když je poslední člověk, který ještě může být zachráněn, přijat do procesu osvobození, zazní „hlas poslední polnice“. Potom jsou všichni osvobození lidé z dialektického životního pole s jeho dvěma sférami vyjmuti a začíná přeslavná cesta do domu Otce. Nové bratrstvo, nová Una Sancta, je pak vytvořeno: jde „vstříc Pánu v povětří“. Je to společenství těch, kteří jsou vykoupeni z této Země. Ti, kteří k němu náležejí, byli za prvé, když ještě byli opravdově hledajícími, zažehnuti Duchem Božím, za druhé zesnuli v Ježíši, a za třetí jsou Duchem Svatým přijati do procesu znovuzrození jako děti Boží. 11 I–2 KRISTUS, UNIVERZÁLNÍ PRAMEN SVĚTLA A SÍLY V tomto světě se zrodí nová lidská rasa! Povstane nový lid, zaslíbený lid, lid Páně, lid Boží! Nasloucháte-li hlasům světové literatury, naleznete bezpočet odkazů, které svědčí o příchodu velebného zástupu, zástupu, který nikdo nespočítá. Avšak zároveň s tímto proroctvím přijímáte na základě svého dialektického stavu bytí nevyhnutelně všemi svými smysly klam, že tento příchod Božího lidu se vztahuje na znovusjednocení staré semitské rasy na březích starého světového moře. Nebo je vaše pozornost nasměrována na Britsko-izraelské hnutí, vzbuzující zdání, jako by lidem Páně byla anglosaská rasa. Staří žalmisté pěli: „On shromáždí svůj lid ze všech zemí světa“. Nevěřte však, že tyto zpěvy poukazují na okultní nebo etnologický vývoj, ale chápejte je v dokonale novém smyslu. Tato stará proroctví hlásají mimořádně nezvyklou a nádhernou manifestaci úplně nového, nedialektického typu člověka v tomto dialektickém světě. Tato skupina lidí se nachází nejen mysticky, nýbrž také strukturálně a biologicky, tedy tělesně v tomto světě, ale není z tohoto světa. Fáze proroctví o tomto dění je nyní ukončena, neboť jsme vstoupili do období rozsáhlého uskutečňování. Proto duchovní škola již nehovoří ve smyslu oznamování, nýbrž vám musí nyní běh těchto událostí vysvětlit, abyste počítali se všemi faktory, které s tím souvisí, a mohli započít s jejich začleněním do svého života. Tak musíte chápat „příchod do zaslíbené země“. Není tím míněna změna vašeho bydliště, ale nutnost připravit se na příslušnost k nové skupině lidí. Jistě chápete, že je přitom třeba mnohé prohovořit, uvážit a pečlivě prozkoumat. Nejprve se musíme vrátit ke starému tématu, totiž, že Kristus není veleknězem majestátní postavy, který se zdržuje kdesi mimo hrubohmotný svět, nýbrž že je především neosobní, neohraničenou bytostí, projevující se hlavně jako světlo a síla, jako mohutné zářící pole. Toto Kristovo zářící pole, které se mezi námi objevilo a které nenechává tento temný světový řád v klidu, má za následek jasně poznatelný, mocný vliv, ba celý řetězec vlivů! Že mohou mít neviditelné paprsky obrovský účinek, v tom nevidí moderní člověk jistě nic zvláštního. Člověk našeho století zná jejich všestranné použití. S neviditelnými paprsky se experimentuje v lékařství, ve vojenské technice a v mnoha laboratořích světa. Existují paprsky, které mají rozlamující účinek a paprsky, které se mohou označit jako přitažlivé. První skupina se nazývá ultrafialová, druhá infračervená. Protože zářící pole Krista je dokonalé, neboť obsahuje úplné spektrum a může být tedy také označeno jako slunce, jako neviditelné sluneční těleso, je pochopitelné, že paprsky a vlivy tohoto pole musí tedy působit jak přitažlivě, tak i rozkladně. Následující výklad vám snad zprostředkuje pojem o účinku těchto dvou různých vlivů a sil zářícího pole Krista, jež velmi harmonicky spolupracují. Přitahující neboli infračervené světlo božského slunce se vás v daném okamžiku dotkne. Je-li vaše svatyně srdce toho zvláštního druhu, který v našem učení označujeme jako entity s jiskrou Ducha, to znamená, že se ve vaší pravé srdeční komoře nachází atom jiskry Ducha, pak budete jistě na přitahující světlo reagovat, ba musíte reagovat. Běžné vědomí o tom nic neví, „ já“ se tomu bude dokonce spontánně bránit a dá podnět k překrouceným projevům, přesto bude celou svou podstatou jakoby strženo proudem reakce. Lidská bytost tak bude vystavena celé řadě zkušeností, na základě skutečnosti, že ji zasáhl infračervený paprsek božského slunce. Milióny lidí v tomto světě znají toto intenzívní zneklidnění a nevysvětlitelné zážitky, jež na základě toho vznikají, z vlastních zkušeností. Skutečnost, že člověk je tímto proudem světla doslova přitažen, dokonale vysvětluje, proč mystická řeč hovoří o „volání“. Tento infračervený impuls, toto přitahující světlo je vskutku voláním. Musíte však dobře rozlišit, že existuje pozemská, přírodní infračerveň a infračerveň božského slunce. Volá-li vás Bůh, pak vás zasáhne tímto světlem. Protože ale toto přitahující světlo nemůžete oddělit od božského rozlamujícího, ultrafialového světla, vzniká současně s voláním také rozpolcení, totiž celá řada zneklidnění a zkušeností, o nichž byla právě zmínka. Jestliže se při volání toto zneklidňující a přetrvávající vnitřní pohnutí nedostaví, pak si můžete být jisti, že vás nezasáhla božská infračerveň. Pak to bylo volání čistě dialektického vlivu, které se pojí s běžnou bytostí já a které se nemůže ani v nejmenším dotknout atomu jiskry Ducha. 12 Volá-li vás slunce Ducha a vy toto volání následujete, pak musíte současně něco opustit, protože infračervené světlo doprovází vždy ultrafialové světlo. To je smysl slov: „Jdi, prodej vše, co máš, a následuj mne“. To je smysl úhelného kamene svobodného zednářství. Kdo chce stavět na tomto úhelném kameni ve světle božského slunce, musí mít na zřeteli oba účinky tohoto světla: zbořit a stavět, ztratit a získat. Tento dvojí účinek božského světla má pro váš život obrovský význam, natolik absolutní význam, že z něj lze odvodit a vysvětlit všechny vaše životní zkušenosti. Každá stránka ve vaší knize života je psána těmito vlivy. Vysvětluje se tím vaše vlastní postavení jako žáka, jako dělníka v pracovním poli školy, jako muže, jako ženy, váš vztah k druhým i ke společnosti. Je pochopitelné, že se jako žáci duchovní školy otevíráte dvojímu, velmi silně působícímu Božímu světlu. Tak jako můžete vydutým zrcadlem odrážet obyčejné sluneční světlo a zrcadlo přitom vytváří ohnisko, tak je tato škola ohniskem pro Boží světlo. V míře, v jaké je toto zrcadlo stále jemněji vybrušováno a tvoří tak stále ostřejší ohnisko a celý zrcadlící systém je stále dokonalejší, je ve vás stále mocněji a silněji zasahován, přitahován a probouzen atom jiskry Ducha. Současně, a to je druhý dar milosti duchovní školy, vám bude toto pohnutí a volání vysvětleno a jeho povaha a záměr vám bude vyložena. Žák tedy ví, co od něho infračervené Boží světlo žádá, k čemu jej volá a k čemu jej uzpůsobuje. Uzpůsobuje? Jistě, a to bezprostředně! Boží infračervené světlo je totiž provázeno potenciálem ultrafialového záření. To znamená, že žák, který chce kráčet božími cestami, objeví, že mu jsou veškeré potíže a překážky v pravý čas ultrafialovým zářením odstraněny. Touto schopností Krista se mu uvolňuje dráha tak, že na cestě nenarazí na jediný kámen. „Ten, který vás volá, je věrný“, tak praví Bible. „On dílo též dokoná.“ Výzva ke stezce znamená tedy současně její možnost. Proto zvěstuje prolog Janova evangelia s velkou jistotou: „Všem, kdo jej přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Nyní pochopíte, proč každý, kdo tyto věci zná, může s takovou určitostí říci: síla volání je současně silou, která uvolňuje dráhu. Předpokládejme ale, že existuje žák, který je silou svého žákovství, silou své přítomnosti v silovém poli školy, velmi intenzívně přitahován, volán, ale není ochoten rozlomit to, co musí být nezbytně rozlomeno, který se nechce rozloučit s tím, co musí být opuštěno. Tento žák pomíjí všechna lepší hlediska a oběma rukama se pevně drží množství bludných idejí, které pro něj mají na základě myšlenek a citů z dřívějších inkarnací zdání skutečnosti. Co se nyní stane? Pokud opravdový žák reaguje na volající aspekt harmonickým způsobem a stejně harmonicky reaguje i na rozlamující aspekt Kristova snažení, stezka se pro něho urovnává. Chce-li však reagovat harmonicky jen na volající aspekt, a na rozlamující už nikoli, potom se oba vlivy projeví v jeho životě disharmonicky. To je pochopitelné. Pak vyvstávají různé potíže, neplodné snahy, nekonečné úvahy, rozpolcenost, osamělost a smutek, celé hadí hnízdo, v němž je uvězněn. To pak nejsou soužení, jež by mu způsobovala Gnose, nýbrž je to on sám, kdo se bičuje trestající metlou dialektického horlivce. V tomto stavu mu nemůže nikdo pomoci. On sám musí tuto trestající metlu horlivce zlomit. Čeká vás nezměrné štěstí. Jste povoláni stát se Božím lidem, a sami se zde pevně držíte v bolesti a bídě. Umíte si představit pošetilejší způsob života? Tato podotknutí nepovažujte za kázání nebo volání, neboť jste voláni již dlouho, velmi dlouho, a jak! Naše volání je pouze slabou ozvěnou věčné skutečnosti. Hovoříme s vámi o těchto věcech, protože nadešel čas! Fáze proroctví je za námi. Fáze přípravy je za námi. Vstoupili jsme do časového úseku uskutečnění. Ze všech zemí a národů se shromažďuje zástup reagujících lidí k nové činnosti a k novému vývoji. Kdo na tom chce mít podíl – a tato slova platí těm, kdo se mohou spolupodílet – si musí pospíšit, a to z velmi naléhavých přírodovědeckých důvodů. Krátce jsme již naznačili, že kromě dvojího záření slunečního pole Krista je přítomná také dvojí síla záření této přírody. Infračervené světlo přírody je svázáno s já – a ultrafialové světlo přírody rozlamuje a napadá vše, co tomuto já odporuje. Tímto způsobem se vyvíjí dialektika: vznik, rozkvět a zánik, jíst a být sněden. Toto zářící pole přírody má tedy za následek degenerační vývoj, zatímco zářící pole Krista vykazuje rozšiřující se, regenerační vývoj. Obě pole jsou tedy vystavena vibračním změnám, které jsou navzájem protikladné: vývojem se obě pole od sebe stále víc vzdalují. 13 Je proto jasné, že nastane okamžik, kdy entita, existující v jednom poli, nebude již moci přestoupit do druhého pole. Rozdíl těchto polí, který zpočátku byl především zásadní a kvalitativní, bude nakonec strukturálně tak obrovský, a entity manifestující se v obou polích budou biologicky natolik odlišné, že člověk, který náleží k dialektickému poli, se od určitého okamžiku již nebude moci smířit, spojit s polem Krista. Takováto tragická situace se opakovaně vyvíjí na konci každé lidské periody. Je přirozené, že člověk, který je volán polem Krista a přitom lpí na poli dialektickém, nemůže sloužit dvěma pánům a bude z pole Krista, a sice vlastní vinou, vydělen. Nastala doba, kdy se toto vydělování ve světě stává skutečností: vyvíjí se velká rozluka. Slovo „Kristus“ zmlkne v ústech těch, kteří nebudou náležet Kristovu poli. Budou demaskováni a všemi poznáni. Zbylí, vážně hledající, mají volbu ještě ve svých rukou, pokud se jen rozhodně a včas rozloučí se svou rozpolceností a celou svou vůlí se svěří zářícímu poli Krista. Pak budou zpěvy starých platit i pro ně: „I kdybys mezi dvěma řadami kamenů ležel, přesto budeš, jako holubí křídla, pokryt stříbrem a peřím zářícího, ryzího zlata. Zářící síly Boží tě budou provázet na všech tvých cestách, ponesou tě na rukou, aby tvá noha nenarazila na žádný kámen.“ Svobodní zednáři Růžového Kříže, užívejte svého rozumu: stavte na věčném úhelném kameni, který stavitelé tohoto světa zavrhli, a prožijte spolu s námi nadcházející den Páně. 14 I–3 SEDMERÉ PŮSOBENÍ BOŽSKÉHO SLUNCE. Jak jsme vám vysvětlili, je tento svět a jeho smrtelné lidstvo zasahováno dokonalým slunečním spektrem, dokonalým svazkem paprsků božského slunce. Nádherný symbol božské slávy vlastní lidstvo ve skutečnosti v podobě materiálního slunce, a tak to také v celých světových dějinách chápali básníci, myslitelé a zasvěcenci. Pomyslete jen na majestátní postavu Hiawathy, hrdiny Longfellowa eposu. Tato mýtická postava ztělesňuje vyšší, lepší a šlechetnější život národů. Longfellow popisuje, jak je Hiawatha za úsvitu, při východu slunce, zabrán do modlitby, aby se vědomě spojil s tím Věčným, který je a působí za každým dialektickým zjevením. Takto musíme vidět také věčné sluneční světlo Kristovo, abychom nejen sami sebe, ale i ostatní, kteří jsou pro ně vnímaví, směli učit, jak se v této zlaté svatozáři pozdvihnout, a nakonec je jako nový lid provedli branami osvobozujícího života. Doba, kterou Longfellow viděl ještě v daleké budoucnosti, se přiblížila. Ten čas už nastal! Je zde! Lid Páně je svoláván ze všech koutů světa. Nyní jde o to, abyste nejen na toto volání reagovali, ale také je naplnili a ukázali, zda rozumíte všemu, co slouží vašemu věčnému míru. Naznačili jsme dva aspekty božského slunečního spektra: infračervený neboli volající aspekt a ultrafialový neboli rozlamující aspekt. Použitím mystického klíče jsme objevili, že musíme rozlamující aspekt pochopit v úplně jiném smyslu, než jak to činí dialektický člověk. Začínající žák, který ví, že je volán, vidí rozlamující aspekt jako rozpor, jako intenzivní boj proti nižší, nebožské přírodě. Ale žák nemá co rozlamovat! Je to Gnose, která rozlamuje! Ultrafialový světelný proud odstraňuje veškeré překážky, někdy jako silou orkánu. Žák musí pouze přejít k negaci, k popírání svěrací kazajky, v níž je pevně sešněrován. Možná znáte příběh Jacka Londona: Svěrací kazajka. Vypráví o člověku, který leží bezmocně ve své cele, krutě sešněrován ve svěrací kazajce. Pokrývá ho obtížný hmyz a jeho bída je téměř dokonalá. Kdo na takovouto tělesně prožívanou bídu přistoupí, zemře v pekelné hrůze. Hrdina tohoto příběhu však všechno neguje a mlčí. Neodsuzuje své mučitele, vysmívá se jim. Myslí na kouzlo letního lesa, na zpěv ptáků, a snaží se svými smysly vnímat vůni květin a bublání potoka. A hle, jeho tělesná slabost se mu nyní stává požehnáním. Dochází k rozštěpení osobnosti. Opouští své tělo, které leží spoutáno ve svěrací kazajce, proniká zdmi a se zpěvem běží ven do polí, kde slunce zahřívá vesmír. Zatímco jeho žalářníci nakukují potají špehýrkou a vidí, jak tam uvězněný leží, smrtelně bledý, v bezvědomí a jako ztracený, on prožívá svobodu a, vzhledem k okolnostem, nesmírné štěstí. V této radosti se nyní navrací do těla. Jeho fyzická postava, rozžíraná hmyzem, přijímá jásavou píseň svobody a vyzpívává svou radost i navenek. Ví, že je zajatcem, ale současně i osvobozeným. Tak jej nacházejí jeho žalářníci, zcela udiveni a zděšeni. Nyní možná chápete, co škola míní negací. Negace není výstředností, překrucováním dialektické skutečnosti, nýbrž vnitřním odpoutáním se od ní. A toto „odpoutání se“ znamená spěchat vstříc nádherné svobodě. Je snad takováto negace činem vůle, jak si mnozí myslí? Je to změna stravy nebo něco podobného? Takto pojata, byla by negace kultivováním osobnosti. Nikdo nemůže přejít k negaci, jak ji míní duchovní škola, pokud se k tomu necítí být pozitivně povolán infračerveným světelným paprskem božského slunce. Nikdo nemůže docílit této negace, pokud ve svém srdci nenosí atom jiskry Ducha. Kdo tuto signaturu původního života vlastní, je volán, přitahován, vyzdvižen. Musí jen jít. Jeho negace je sice důsledná a pozitivní, avšak je reakcí na volání. Zažít přitažlivou sílu tohoto volání a pozitivně na ni reagovat negací všeho, co je z tohoto světa, je to, co Pavel nazval „vírou“. Znamená to spěchat vstříc velkému, neznámému cíli, který se zářivě objevil na obzoru života, spěchat vstříc světelné síle, která vám již zdáli přichází v ústrety, aby vás zahalila láskou. Tento proces naplňuje žáka silou a neodolatelnou radostí naděje a dovoluje mu zpívat ve svěrací kazajce rozpadu. Rozumíte-li těmto slovům, pak se můžete v řadách přicházejícího nového lidstva s námi připravit na nový den, který nastává. Pak má také smysl zabývat se důkladněji procesem, který je se všemi 15 těmito věcmi spojen, a zkoumat blíže veškeré jeho aspekty. Dosud jsme používali téměř výhradně mystický klíč. Nyní věnujme pozornost jednotlivostem. Božské slunce, o kterém jsme hovořili, vysílá do tohoto ztraceného a padlého světa sedm druhů paprsků. Tyto paprsky tvoří dokonalé spektrum, skládající se z červené, oranžové, žluté, zelené, modré, indiga a fialové. Je to sedm druhů paprsků božského slunce, s nimiž pak čas od času, prostřednictvím mantrického ritu, spojujeme žáky naší školy: Tak kráčíme, v červeni pokrevního spojení, žijíce z oranžové nádhery Boží prany. Naše je zlaté srdce sluneční nádhery Krista. Stojíme společně v zelenající se zemi naděje. Široce se před námi otevírají modré dálky. Oblak Pána jde před námi v barvě indiga. Z tváře je pak odstraněn každý závoj. A čeká nás fialový plášť krále-kněze. Toto slunce září do světa a probouzí v lidských srdcích atom jiskry Ducha. Co se stane dál? Na tuto otázku jsme již dříve odpověděli, že člověk, který je takto probuzen, začne hledat. Ale taková odpověď vypovídá ještě málo. Musíte porozumět, co se v člověku děje psychologicky a fyziologicky, když ho tato zvláštní síla záření zasáhne a on, protože vlastní atom jiskry Ducha, vykazuje známky reakce. Začátek procesu se odehrává ve svatyni srdce. Ve většině případů začne atom jiskry Ducha v srdci silně vibrovat na základě nějakého mocného otřesu v běžném životě. Až do tohoto okamžiku byl na základě vedení života a kvality krve obyčejného člověka natolik latentní a zapouzdřený, že nemohl být božským sluncem probuzen. Dojde-li pak na základě trpké zkušenosti v životě člověka k dočasnému zhroucení, při kterém je zasažena i krev, otevře se jedna ze sedmi srdečních komor. Oheň v ní uzavřený vzplane a na tymusovou žlázu, která se nachází přímo za hrudní kostí, dopadne oslňující světlo. V mnoha případech pouze jeden světelný zásah nestačí. Předpokládejme však, že je tymusová žláza citlivá a světelný impuls byl úspěšný. V takovém případě přivádí hormon brzlíku tuto světelnou sílu do malého krevního oběhu. Když se tak stane, je jisté, že se světelná síla po určité době dotkne všech mozkových center, ke kterým je přiváděna krví. Jakmile jednou dosáhne svatyně hlavy, pak se dotyčný člověk zrodil v prvé řadě jako hledající. Působením světelné síly na mozková centra jsou totiž probouzeny myšlenky, náležející ke stejnému druhu. Tento člověk byl zasažen volajícím světlem a prostřednictvím atomu jiskry Ducha, tymusové žlázy, krve a mozkových center si toho je dialektické já vědomo. Neodolatelně se nyní rozvíjejí určité myšlenky. V té míře, v jaké jsou tímto způsobem povzbuzována mozková centra k nové činnosti, působí atom jiskry Ducha dál, neboť nyní došlo takřka k průlomu jak v krvi, tak i ve vědomí. Jistě jste někdy slyšeli o „zírání do krystalu“, negativně-okultní metodě k dosažení rozšířeného, éterického vidění. Je to navýsost nebezpečná metoda, protože ti, kteří ji provozují, vyvolávají svými vizemi četné, k zemi vázané síly, čekající na osudný konec svých obětí. Tento osudný konec nastane, neboť následkem strnulého zírání do krystalu dochází ke spálení ochranného světla kundalini, které obklopuje pinealis. Můžete to srovnat se spálenou pojistkou v síti elektrického proudu. Když se „pojistka“ kundalini spálí, pak síly vázané k zemi mají u takového člověka po nějaký čas volné pole působnosti. Každá pozitivní nebo negativní okultní metoda není ničím jiným, než zpitvořeným napodobováním transfiguristické magie. Tak je tomu i se „zíráním do krystalu“. Tím jemně broušeným krystalem, zářícím skvostem, v němž se může zjevit pravda, je atom jiskry Ducha v srdci. Pokud jsou tedy v člověku vlivem univerzálního působení světla, o kterém hovoříme, myšlenky nasměrovány na život, který není, ale přesto někde být musí, na skryté věci, které musí být bezpodmínečně pochopeny – pak tento člověk takřka zírá do vlastního krystalu v srdci, z něhož 16 se nejprve vynořují jen mlhavé vize. Ale povrchní člověk, který uslyší o zářivém klenotu, se posadí před kus skla nebo hází byliny do ohně, aby se pomocí jejich výparů dostal do stavu vytržení. Atom jiskry Ducha je nazýván též oltářem, z něhož musí stoupat bohulibá vůně a naplnit celou svatyni hlavy, aby kněžský člověk mohl porozumět slovu Ducha Svatého. Tak se k sobě řadí myšlenky hledajícího. A vy víte, že myšlenky jsou stvoření. Myšlenkové obrazy osídlují jeho jevové pole. Myšlenky stejné povahy mají tu vlastnost, že se vzájemně spojují. Tyto myšlenkové obrazy přinášejí do našeho života harmonii nebo disharmonii, sílu nebo slabost, zcela podle své povahy. Slyší-li člověk volání a následuje ho, tedy skutečně hledá, můžeme přesně odvodit, k čemu nyní dojde. Jakmile je hormon tymusové žlázy přiveden do malého krevního oběhu*, světelná síla účinkem vlastností krve přirozeně do určité míry potemní. Svým zrozením si s sebou totiž přinášíte krevní obraz přírodní víry nebo přírodního okultismu, přírodní humanity nebo materialismu. Proto jsou první myšlenkové obrazy, které jsou probuzeny světelnou silou, velmi nečisté a slabé. Ke změně dochází jen pozvolna. Nyní chápete, že hledání je procesem, ve kterém se nedá nic přeskočit. Je to proces s mnoha a mnoha zkušenostmi, neboť jakmile jste vyburcováni svými myšlenkovými obrazy, začnete experimentovat. Ztotožňujete se se všemi možnými proudy zde ve světě, protože musíte pravdu a správnost svých myšlenek přezkoušet v praxi. Proto se zde nachází tolik lidí, kteří již kráčeli mnohými cestami a kteří se velmi snažili a kdoví kolik námahy už vynaložili, aby nalezli duchovní školu. Nechť je vám útěchou, že touto cestou museli jít všichni. Injekce světelné síly z atomu jiskry Ducha, zírání do vlastního vnitřního krystalu, musí pokračovat tak dlouho, až se vytvoří co možná nejčistší myšlenkový obraz. V duchovní škole vám při tom bude silně pomáháno: každým dnem, každou hodinou bude vynaloženo vše, aby vám byly objasněny cesty a záměry božského slunce, budou vám takřka slovo za slovem hláskovány, až konečně v sobě ponesete co možná nejčistší, mentální obraz toho Nesmrtelného. U vás, vedle vás, ve vašem jevovém poli se musí mentálně zrodit obraz nesmrtelného nebeského člověka tak jasně, jak je to jen možné, dříve než budete moci opustit hledající stadium stezky. Pavel mluví o obrazu nebeského člověka, kterého musí žák nosit v sobě. Je to podivuhodné mystérium, které ještě nikdy nemohlo být ve škole odhaleno. V 1. listě Korintským, 15,46–55, říká žákům připravujícím se na stezku: „Ale duchovní tělo není tím prvním, nýbrž přirozené, potom přichází duchovní. První člověk je ze země a pozemský; druhý člověk je Pán z nebe. Jaký je ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi; a jaký je ten nebeský, takoví jsou i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli obraz toho pozemského, tak poneseme také obraz toho nebeského. Proto vám tedy pravím, že tělo a krev nemohou zdědit Království Boží a porušitelné nemůže zdědit neporušitelné. Hle, sdělím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni. Porušitelné musí obléci neporušitelnost a smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím. Kde je, smrti, osten tvůj?“ Jestliže si žák po mnohém orientování se na dlouhé cestě hledání vytvořil obraz toho nesmrtelného jako mentální stvoření zrozené ze síly světla, nezávislé na těle, zesílené a oživené zářením božského slunce, potom může podniknout nový krok. Tento nový krok je „tajemstvím“, říká Pavel, tajemstvím spásy, lékem, prostředkem k uzdravení. Návodem k tomu je: pomíjivé musí obléci nepomíjivé, smrtelné musí obléci nesmrtelné. Zmíněné mentální stvoření přitom hraje podstatnou, převažující roli. Toto nádherné dění chceme nyní blíže prozkoumat. 17 I–4 PODSTATA LIDSKÉHO ZAJETÍ Jak jsme již zjistili, kandidát nového osvobozujícího života musí v procesu spásy, který prožívá, utvořit nejprve představu nesmrtelného, nebeského, původního člověka. Tento mentální výtvor, tento myšlenkový obraz musí ve svém dechovém poli vybudovat zásadní změnou života. Možná víte, že všechny myšlenkové obrazy člověka jsou přijímány do dechového pole. Myšlenky jsou předměty, světelné záblesky, světelné impulsy mozku. Tyto světelné paprsky jsou spojeními z velmi jemné látky, jež lze pomocí nejjemnějších přístrojů prokázat a dokonce zvážit. Myšlenky jsou tedy předměty, skutečně látkové formy, avšak mnohem jemnější povahy a odlišné stavby, než jsou naše hrubohmotná těla. Tyto myšlenkové formy prodlévají v bezprostředním akčním poli svých stvořitelů nebo v blízkosti tohoto pole. Spojují se s myšlenkovými útvary stejného druhu a tím se stávají stále mocnějšími. Pokud nejsou tyto myšlenkové bytosti v dechovém poli mentálně oživovány a zůstávají v naprostém klidu, pak se podobají útvarům oblaků, které se – stejně jako oblaka ve vzduchu – zřetelně pohybují. Pozorujeme-li z tohoto hlediska člověka, pak vidíme, jak se tato myšlenková oblaka objevují vpravo od jeho těla, ve výši středu, stoupají nad jeho hlavu a potom nalevo od jeho těla opět klesají, aby ve výši středu zase zmizela. Pozorujeme-li někoho jiného, tento pohyb je ve směru hodinových ručiček. Vnímáme-li tento proces u sebe, je pohyb opačného směru. Tato myšlenková oblaka musí být živena, neboť jsou to stvoření, živé bytosti. Myšlenky jsou živé entity určitého řádu a třídy a ke svému udržení potřebují světelnou sílu, světelnou látku mozku, která je stvořila. Proto tyto bytosti svého stvořitele prosí, ba dokonce ho všemožně nutí, aby je živil a udržoval stejnou myšlenkovou silou, z níž byly stvořeny. Popíšeme vám, jakým způsobem nátlaku to vaše myšlenkové děti činí. Když člověk tomuto zcela přirozenému nátlaku podlehne, což se děje denně, ba téměř každou hodinu, pak z těchto mentálních oblaků, které kolují v jeho dechovém poli, vystupují zřetelné tvary, u nichž jsou oči snad tím nejvýraznějším znakem. V míře, v jaké jsou tyto výtvory mentálně živeny, vychází z očí stále silnější ochromující a hypnotizující vliv. Tato hypnóza, vycházející z vlastních mentálních potomků, pohání dotyčného člověka k činu, k celé řadě činů, a on se tak stává otrokem těchto fantomů. Tak se všichni lidé stali v průběhu eonů otroky svých bludů, svých předsudků a neřestí, jež působením jejich myšlenek nabývají podoby v jejich dechovém poli, jsou jimi živeny a udržovány, až je nakonec tyto zcela ovládají. Způsob života, kterého mnohdy litujete a kterému se tak často stavíte naprosto bezmocně na odpor, způsob, který vám ztrpčuje život, neboť se sami sobě ošklivíte a ztrácíte veškerou sebeúctu, je důsledkem onoho nátlaku, vycházejícího z koloběhu myšlenkových návyků, z vašich mentálních výtvorů v dechovém poli. Lidstvo je velmi nemocné, smrtelně nemocné, je obětí vlastního tvořivého pudu, a neexistuje žádný pozemský člověk, pro kterého by to neplatilo. To, že dialektický člověk zmíněnou tvůrčí schopnost svého mozku od vteřiny k vteřině tak strašlivě, chaoticky zneužíval, snížilo člověka často až pod úroveň zvířete. Jestliže Bible horlí proti zneužívání posvátné funkce tvoření, potom míní toto zhoubné uplatňování mentální schopnosti, které je takřka neomezeně podřízeno životním žádostivostem a jejich následkům. Mnozí lidé, chycení v koloběhu obvyklého myšlení, jsou příliš černí a zvrhlí, než aby vůbec mohli dotek světla pocítit. Pokud svůj vlastní život vystavíte soudnému světlu Bratrstva, poznáte, jak se myšlenky, často vámi ani nechtěné, z nevyzpytatelných důvodů přece derou na povrch, aby nastoupily svůj neblahý pochod. A jak často jste v zajetí světů svého obvyklého myšlení vyslovili: „Dělám to, co nechci.“ Co je příčinou tohoto neblahého, nechtěného proudu nízkého myšlenkového života, který se v tak děsivé míře vymyká naší kontrole? Příčinou je obecně krev. Žádostivost a sklon k tomuto neutěšenému životu spočívá v krvi. Dialektika je zásadně zakotvena ve vaší krvi. Snažíte-li se tento krevní pud přírody zkrotit kultivováním své vůle, můžete možná v jistém směru proud krve usměrnit, ten se pak ale prosadí silněji než kdy předtím v jiném směru. Každý dialektický člověk je bez výjimky v některém směru nebezpečnější než divoké zvíře, i když někdy vskrytu. Pud krve si jako vždy prorazí svou cestu. To je životní otázkou animálního člověka. 18 Jak se tento pud, tento prapud dostává do krve? Chceme-li tuto ožehavou otázku zodpovědět, musíme být velmi obšírní. Až do této chvíle se škola Růžového Kříže omezila pouze na filozofická a mystická vysvětlení tohoto tématu; teď tedy nadešel čas pro vědecký výklad. V našem učení hovoříme o čtyřnásobné osobnosti. Tuto čtyřnásobnou osobnost si nyní přiblížíme zcela jiným způsobem než doposud. Látkové tělo se zjevuje v koncentrovaném éterickém poli a jeho prostřednictvím. Dokud se toto éterické pole zjevuje v těle a působí v něm, hovoříme o éterickém (životním) těle, neboť člověk žije z éterů. V bezprostřední blízkosti látkového těla si podržuje éterické tělo ještě jeho tvar, ten se pak ale brzy rozplývá v jevovém neboli dechovém poli. Mentální schopnost mozku je rovněž éterickým polem, a to velmi jemného složení. Dále je v těle přítomno vědomí. Nachází se v mozkomíšním systému, ve sloupci hadího ohně. Víme, že tento oheň vědomí je velmi úzce spjat s krví a nervovými fluidy. Toto vědomí je spolu s krví a nervovými fluidy řízeno žádostivou bytostí a je jí podmiňováno. Je tudíž také jádrem naší dialektické, hmotné existence; je to naše já, krevní já, pozemská duše. Je v těle prokazatelné, totiž v systému jater a sleziny. V tomto systému přebývá nejen obrazně, ale doslova. Játra, slezina, ledviny a nadledvinky tvoří společně se solárním plexem neboli sluneční pletní, známým mozkovým centrem v pánvi, doménu krevního já, žádostivé bytosti. Játra jsou svrchovaným orgánem, kterým člověk žije. Všimnete-li si pojmenování, které jim bylo dáno u některých národů, zjistíte, že ti, kdo původně tvořili jména, úlohu jater znali. V systému jater a sleziny a v orgánech k nim náležejícím je kontrolována krev, nervové fluidum, hadí oheň a tím celý člověk, který je tak udržován v určitém stavu bytí. Všechny světelné síly a jejich hormonální působení, které nejsou vysvětlitelné z přírody, jsou proto také v tomto systému z krve odstraňovány. Řekli jsme, že v tomto systému sídlí jádro bytosti já. Je obsaženo ve slezině. Během bdělého stavu tam leží svinuto jako spirála a ve stavu spánku vystupuje ven: spirála se ze sleziny rozvine jako oblačná stuha, a tento oblak nabývá v dechovém poli tvaru, totiž postavy skutečného dialektického člověka, žádostivé bytosti, pravého krevního já. Toto já vypadá většinou úplně jinak než naše látkové tělo! Jeho popis raději vynecháme. Tato žádostivá bytost, jež se manifestuje v poli zjevení, je něčím naprosto jiným, nežli myšlenkové bytosti, o kterých jsme právě hovořili. Toto pravé dialektické já se může během spánku vzdálit poměrně daleko od hmotného těla, ale nikdy ne tak daleko, jako mentální tělo. Víte-li nyní, že vaše veškeré noční zkušenosti vznikají v této žádostivé bytosti a jsou jí přijímány, a že toto krevní já pochází plně z této přírody, pak vám bude jasné, proč je naprosto vyloučeno, aby přijalo impulsy osvobozujícího druhu. Přírodní já nemůže být přístupné pro vyšší život, musí zemřít, neboť „tělo a krev nemohou zdědit Království Boží.“ Když jste z nějakého důvodu silně rozrušeni, vystupuje ze sleziny bez vašeho vědomí také bytost já, připravena vrhnout se na případného útočníka. Vedle funkce sídla bytosti já je slezina také nejdůležitější vstupní branou těla pro éterické síly. Žádostivá bytost se těmito éterickými silami živí, jejich prostřednictvím žije a kontroluje tak celkový tělesný systém. Konečně na slezinu působí také velmi silně mentální fantómy, jejichž vznik a činnost jsme vám objasnili. Proces, který s tím souvisí, lze popsat následovně: Žádostivá bytost podněcuje mozek k uplatnění jeho tvořivých schopností, k mentální činnosti v souladu s druhem a požadavky krevního já. Následkem toho je těmito mentálními bytostmi naplněno celé éterické a dechové pole mikrokosmu. Každý z těchto myšlenkových obrazů je ohniskem pro éterické síly, které se zdržují v jevovém poli, a transmutuje je v souladu se svým druhem. Tak je éterické pole všemi těmito myšlenkovými bytostmi určitým způsobem zpracováváno a konečný výsledek je prostřednictvím sleziny hlubokými doušky nasáván žádostivou bytostí, já. Všechny tyto síly cirkulují jako propustí slezinou dovnitř a játry opět ven. Tak slouží celý životní proces k tomu, aby živil žádostivou bytost, krevní bytost, já. To je ten děsivý obraz vaší skutečnosti! Prohlédnete-li nyní dokonale tuto ubohou a zároveň osudnou honbu a v důsledku toho si uvědomíte každou částečkou své bytosti své zajetí, a když se potom při našich chrámových službách všechny tyto a podobné věci probírají, důkladně zkoumají a do nejjemnějších odstínů dokazují tak, že je může pochopit dokonce i dítě, může se ve vás objevit sklon vidět probírání těchto skutečností 19 jako kruté utrpení. A jako kdysi, když Edgar Allan Poe líčil děsivé situace, věznice a mučení tak podrobně, až to bralo dech, můžete i vy zvolat: „Dost, přestaňte! Že bydlím ve vězení, vím, proč ale musí být zdi tohoto vězení a druh omezení takto až do všech podrobností popisovány?“ Avšak z hrobu přírody nemůže povstat nikdo, kdo až do morku kostí nepocítil chlad tohoto domu smrti, ve kterém „žije“. Nikdo nemůže jít cestou vykoupení, pokud zde nepoznal všudypřítomný dech smrti. A nikdo nespatří jitřní zemi věčné svobody, kdo není ochoten nést kříž pravdy temnými hodinami hluboké noci až do rozbřesku. Kdo není dostatečně silný, aby to vydržel, ať se do díla nepouští. „Evangelium Ježíše Krista je pouze pro silné“, říká právem Pavel; a toto evangelium začíná demaskováním. Ochutnáte-li však s námi opravdu pelyňkovou hořkost vězení, jste-li ochotni přijmout kyselý ocet, pak vás povedeme k Pavlovu tajemství spásy, k formuli uzdravení. „Hle, sdělím vám tajemství,“ tajemství uzdravení: „Všichni budeme proměněni! Neboť toto pomíjivé musí obléci nepomíjivé a toto smrtelné musí obléci nesmrtelné. Pak se naplní co je psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím.“ Rozeberme nyní toto tajemství. Opravdový žák je schopen uprostřed tohoto pomíjivého světa, ve svém zlomeném a smrtelném mikrokosmu vytvořit něco nepomíjivého a nesmrtelného, totiž mentální stvoření, mentální obraz nesmrtelné nebeské bytosti. Tato koncepce se musí zrodit zcela jinak, než bývá obvyklé spřádání myšlenek. Takovou mentální koncepci je schopen vytvořit pouze člověk, který ještě vlastní v pravé srdeční komoře atom jiskry Ducha. Může-li se tohoto atomu jiskry Ducha dotknout infračervené světlo Gnose, dochází v brzlíku, v tymusové žláze – orgánu s vnitřní sekrecí umístěném za hrudní kostí – ke zcela zvláštnímu účinku. Atom jiskry Ducha začne totiž v tomto stavu silně vibrovat a zasáhne svými světelnými impulsy brzlík, který počne do malého krevního oběhu vylučovat hormon. Brzlík je činný v dětských letech, potom zakrňuje a stává se latentním. Vibrací atomu jiskry Ducha, který byl zasažen gnostickým světlem, je však činnost brzlíku znovu oživena. Jakmile krev, nasycená tímto zvláštním hormonem, dosáhne hlavy a dotkne se tak mozku, vyvstávají na základě působení krve v mozkových centrech ty nejúžasnější myšlenky, myšlenky charakterizující opravdu hledajícího člověka. Dá se říci, že nyní, neovlivněn žádostivou bytostí, krevním já, je již touto zázračnou činností poprvé zárodečně koncipován obraz nesmrtelného člověka. Avšak tento myšlenkový obraz je, jak jsme již poznamenali, naprosto jiného druhu, vibrace a složení, než všechny ostatní mentální bytosti, o kterých jsme mluvili. Proto také nemůže cirkulovat propustí jater a sleziny. Takovýto obraz tiše září v dechovém poli jako zvláštní světlo, které se zdržuje převážně přímo před žákem. Čas od času vystoupí z celkového systému mikrokosmu, mimo aurickou bytost, přitahován infračerveným světlem Gnose, aby se potom posilněn opět vrátil zpět. Hormon brzlíku, který toto vše způsobil, je přirozeně dopraven krevním oběhem opět dolů a činnost žádostivé bytosti pak ledvinami tuto jí nepřátelskou substanci odstraní z krve. V játrech a ledvinách jsou všechny látky, které jsou přírodnímu já cizí, odstraňovány. Vibruje-li však atom jiskry Ducha dál se všemi právě popsanými, s tím spojenými důsledky, potom vzniká zvláštní a mnoha hledajícím lidem velmi známá situace vnitřní rozpolcenosti, kdy jsou žity současně dva životy. Člověk v hledání buduje dál s pomocí duchovní školy svou mentální koncepci, která není z této přírody. Vnitřní kázní a v nosné síle silového pole stále víc očišťuje svůj mentální Boží obraz od klamu a podvodu. Mezitím žije obyčejným životem obyvatele Efezu a v jeho životě se napohled nic nezmění a nebo velmi málo. Léta míjejí, a on se nanejvýš občas sluní v mentálním obrazu nepomíjivého, který v sobě nosí. Zde vás musíme varovat. Tento stav zasněnosti, v němž se kocháte svým mentálním předivem, může trvat dlouho, až příliš dlouho, často po dobu několika inkarnací. Způsobuje to žádostivá bytost, která nejen že po biologické stránce čistí krev pomocí systému jater a sleziny, nýbrž zdánlivě spolupracuje s vaším sklonem k hledání. Žádostivá bytost, já, plná atlantské vychytralosti, má za sebou dlouhý, eony trvající kulturní vývoj. Tak jako hlava vlastní mozek a stejně tak ho vlastní i srdce, má také pánev v solárním plexu mozek, naplněný vědomím měsíčního mozku. Řízeno touto inteligencí, pokouší se já vaši mentální koncepci věčnosti, která je zrozena z atomu jiskry Ducha, zahalit klamem a všemožnými spekulacemi, naprostými nepravdami. Tímto 20 způsobem je Prométheus zcela spoután, přikován řetězy. Obraz nepomíjivého je v dechovém poli uzavřen nebo spojen s přírodně okultním či přírodně náboženským vývojem. Proto duchovní škola tak pečlivě dbá na ryzost učení a na to, aby práce zůstala živá, neboť takto může každému žáku nejlépe pomoci. Musí přitom mít neustále na zřeteli své předchůdce v čase, kteří byli stále znovu svědky toho, jak jejich práce skončila předčasně kvůli všemožným překážkám, zapříčiněným zde popsaným způsobem. S přihlédnutím k tomu všemu slyšte nyní tajemství spásy, tajemství uzdravení. Jestliže žák upřímným usilováním a upřímně žitým žákovstvím udržuje svou mentální koncepci nesmrtelného čistou a ryzí, v plné důvěře k vedení duchovní školy, pak tato nová, z Boha zrozená, zárodečná bytost dosáhne plného růstu. A nakonec v sobě žák nese dokonalý obraz původního nebeského člověka, zrozeného z infračerveného pólu gnostického světla. Víte, že všechna běžná, přirozená přediva myšlenek cirkulují propustí jater a sleziny. Mentální koncepce nebeského člověka, poháněna ultrafialovým pólem gnostického světla, musí nyní, po jasném volním rozhodnutí žáka, přejít rovněž do této cirkulace mezi játry a slezinou, a to případně i vnitřním násilím, neboť žádostivá bytost, já, bude jejímu přístupu bránit. Následky toho můžete již předvídat: touto novou cirkulací úplně jiných éterických sil, čistých Kristových éterů, je pevnost já napadena. Žádostivá bytost, já, je z pánevního centra vypuzena a rodí se nová žádostivá bytost. Nyní možná porozumíte prastarému mýtu o počátku dialektického času, mýtu o Adamovi a Evě. Adam je Manas, myslitel, mentální obraz nesmrtelného člověka; Eva je nové já – nová žádostivá bytost – která vychází z boku těla a musí se projevit. Oba, tento muž a tato žena (žádostivá bytost bývá kvůli své polarizaci zobrazována vždy v ženské podobě), tento nový Adam a tato nová Eva se musí zrodit ve vašem systému. Spojí-li se oba dva ve svaté práci, pak se z nich zrodí transfigurovaný člověk. To je tajemství spásy, o kterém mluví Pavel. Formule zní: Pomíjivý, dialektický základní orgán tělesného člověka, systém jater a sleziny, se musí odít nepomíjivostí, nepomíjivé musí proniknout do pomíjivého. Pak se naplní, co je psáno, jásavá slova: „Smrt je pohlcena vítězstvím.“ Kdo chce jít touto křížovou cestou, zvítězí. Na konci poslední rána kopím do boku, do sleziny prokáže, že smrt pozemského člověka je dokonána. Pak poroste už jen sám nebeský člověk, od věčnosti k věčnosti. Tak jako jste nosili obraz pozemského člověka, ponesete potom obraz člověka nebeského. Pamatujte však, že nejprve přichází to, co patří k duši, a potom to duchovní. Stoje oběma nohama pevně ve skutečnosti, započne žák svou via dolorosa k jitru vzkříšení. 21 I–5 MOST MEZI PŘÍRODNÍM A DUCHOVNÍM ČLOVĚKEM NEEXISTUJE V několika kapitolách jsme poukázali na příchod nového lidského typu. Tento úvod nebyl sice ještě zcela vyčerpávající, přesto však považujeme za vhodné ještě jednou dosavadní vysvětlení shrnout a vyvodit některé důležité závěry, než budeme v našich výkladech pokračovat. Zřejmě jste porozuměli tomu, že dialektický člověk je vybaven trojím vědomím, trojím já. Když pozorujete chování svých bližních a přicházíte s nimi do kontaktu, což se stává každým okamžikem, je bezpodmínečně nutné, abyste uměli zjistit, se kterým z těchto tří principů máte v daném okamžiku co činit. Tyto tři stavy vědomí v člověku nejsou jen symbolickým či filozofickým rozlišením, ale jsou naprosto vědecky, organicky prokazatelné. Zaprvé existuje centrální vědomí, neboli já, které má sídlo ve svatyni hlavy. Toto vědomí používá mozková centra a je vysvětlitelné z jejich stavby. Všechny vaše intelektuální schopnosti a jejich zdokonalování pocházejí z činnosti tohoto já. Toto vědomí je tedy schopno rozumově vnímat hodnoty života tak, jak se jeví já, rozumově z nich vyvozovat závěry a rozumově se rozhodovat. Vědomí svatyně hlavy je dále vybaveno schopností vůle. Vibrace, která vychází z této volní schopnosti, pohání k činnosti krev, nervy a svaly. Vybavení tohoto centra vědomí vám dokonale objasní, proč existuje mnoho lidí, kteří jsou primárně řízeni tímto vědomím a v důsledku dědičnosti nebo vzdělání spadají téměř výhradně pod vedení tohoto vědomí. V takovém případě pak hovoříme o intelektuálním typu člověka. K jisté kategorii tohoto typu centrálního vědomí hlavy patří také okultista. Druhý stav vědomí poznáváme ve svatyni srdce. Principiálně pracuje také toto vědomí nezávisle na obou ostatních. Organicky má sídlo v sedmerém srdci. Avšak zapamatujte si, že toto vědomí nemá nic společného s atomem jiskry Ducha v pravé srdeční komoře. Centrální vědomí svatyně srdce používá veškerých prostředků lidského citového života. Citový život je dokonalým nástrojem vědomí, které kupříkladu může fungovat nezávisle na svatyni hlavy. Člověk může skutečně „myslet“ srdcem. Slovo „myslet“ v nás však bezprostředně vyvolává představy, jež souvisí s rozumovou schopností. Je proto možná lepší říci, že vědomí srdce je schopno život s jeho rozličnými faktory vnímat, zvažovat a na tomto základě se rozhodovat. Vědomí svatyně srdce je rovněž vybaveno schopností vůle, kterou označujeme jako cit, pohnutí, dojetí nebo sentimentalitu. Také vibrací této volní schopnosti je člověk poháněn k jednání. Lidi, kteří žijí primárně z centrálního vědomí srdce, nazýváme mystiky, k nimž musí být počítáni i ti, kteří žijí přírodním náboženstvím. Třetí stav vědomí sídlí ve svatyni pánve, přesněji řečeno na jejím vrcholu. Organicky je spojeno se systémem jater – sluneční pleteně – sleziny, o kterém již bylo podrobně hovořeno. Toto centrální břišní vědomí je ze všech tří přírodních já nejzákladnější. Určuje charakter, s nímž člověk přichází na svět. V tomto egu jsou obsaženy všechny vaše skryté nebo zjevné sklony i celá vaše karma. Já systému jater a sleziny vyvíjí silný, ovládající vliv na druhá dvě ega. Je to já, s nímž člověk v noci „vylézá“ a sbírá noční zkušenosti. Ego hlavy a ego srdce mohou být dialekticky kultivovány až po jejich přirozené, zákonité hranice, ale ego pánve nemůže být podřízeno žádné kultuře. Toto ego je skutečným dialektickým člověkem, jehož povinností je ukazovat své pravé, nezkreslené, nahé já. Ale protože ego nemá odvahu nechat se poznat, schovává se často za více nebo méně kultivované zdání center hlavy a srdce. Pak slýcháváme čas od času ony jímavé a vznešené řeči, překypující rozumem a láskou k bližním. Za tím však číhá prazvíře, přichystané ke skoku. Také vědomí pánve vlastní ve strukturách slunečního pletiva dokonalou schopnost úsudku a také má vůli. Vůli vědomí pánve nazýváme pudem, a všichni víme, že člověk je tímto pudem rovněž poháněn k činu. Žije-li člověk primárně a zcela bez zábran z tohoto třetího ega, představuje typ pračlověka, pravého, nespoutaného přírodního člověka, brutálního materialistu a hrubého uchvatitele. Zamyslíte-li se nad tím, bude vám jasné, že veškeré dialektické experimenty v oblastech civilizace, kultury, náboženství a magie jsou vysvětlitelné z nespočetných pokusů o nastolení 22 pořádku a rovnováhy do činností a aspektů těchto tří přírodních vědomí já. Poznáte také, že právě z toho vzniká v obrovské míře nepravdivost, a tím v každém lidském životě narůstá mocné, téměř nesnesitelné napětí. Disharmonie a napětí mezi těmito třemi já, mezi egem hlavy, srdce a pánve, jsou příčinou všech nemocí, které sužují lidstvo. Jsou-li se prainstinkty člověka zbaveny pout, potom tento klesá zpět do hrozného způsobu života a zmocní se ho všeobecný démonismus. V každé etapě lidských dějin se vůdci lidstva snaží tomuto základnímu nebezpečí čelit tím, že ego hlavy a ego srdce podrobují všemožným výchovným metodám. Jakmile se však individualismus, sebeprosazování a životní normy dostanou do úzkých – a to je v dialektice přírodním zákonem – pak třetí ego zasáhne podle své povahy; svět se stane běsnícím peklem a člověk dravou šelmou divočiny. Všechny snahy hlavy a srdce tento stav utajit, zkrášlit, odbýt disputacemi nebo sněním nemohou obelhat skutečnost: most mezi přírodním člověkem a duchovním člověkem neexistuje. Přírodní člověk je vybaven třemi agregáty vědomí, z nichž dva musí sloužit jako "pojistný ventil" pro třetí, základní vědomí. Při pohledu na výsledky přírodního života se však ukazuje být všechno nedostačující: buď si prorazí dráhu hrozná katastrofa, nebo přijde dramatický rozvrat. Výsledkem je v každém případě smrt a nepřetržité otáčení kola dialektiky. Kdo objektivně zkoumá dialektický lidský organismus a na konci svých závěrů zažije zoufalství, poskytuje tím důkaz o nanejvýš pozoruhodném procesu ve svém systému. Člověk je bytost přírody; celý jeho životní systém je vysvětlitelný z této přírody a jeho životní impulsy vycházejí z jeho jednoty s touto přírodou. Bolest, utrpení a zármutek přírodního člověka proto nepochází ze zoufalství kvůli odcizení se Bohu, nýbrž z odporu, který zažívá ve svém přirozeném vývoji. Tak jako králík vyráží smrtelný křik, když je přepaden hranostajem, tak křičí i člověk, když jeho přirozený běh života brzdí nemoce nebo potíže občanského rázu. Při zkoumání této záležitosti objevíte, že můžete kteréhokoli člověka přesvědčit o zákonitostech dialektiky, ale že on ji vlastně neshledává vůbec špatnou. Má ji za přirozenou, ba často dokonce za nádhernou; dialektika totiž odpovídá jeho pravému přirozenému stavu. Boj v přírodě považuje za čistě lidské, mužné zápolení. Moderní styl života, který v současné době ovládá svět, vyplynul plně z tohoto boje a z tohoto zákona. Lidé jsou ve svém stavu bytí jako přírodní bytosti zoufalí pouze z toho, že svět nefunguje tak, jak si oni přejí – tak, jako si zoufají nad ekonomickým zhroucením. Nesmíte se proto nechat zmýlit, když tito lidé, eventuálně plni náboženské sentimentality, naříkají nad tímto zlým světem. Považují totiž tento svět za špatný pouze proto, že nedostávají to, co si přejí. Proto musíte i vy sami sebe dobře zkoumat, zda jste přišli do duchovní školy z důvodu, že jste zklamáni životem, nebo zda se cítíte být skutečně cizinci v tomto světě, protože vaši duši hlodá zoufalství kvůli odcizení se Bohu. Pokud by to byl ten poslední případ, pak se jedná o onen navýsost pozoruhodný proces ve vašem systému, na který jsme již poukázali. Váš neklid je pak totiž vysvětlitelný z činnosti atomu jiskry Ducha. Vlastní-li člověk ještě tento atom a může-li být Gnosí podnícen k činnosti, pak se naplní slova: Dle tvého velkého, moudrého příkladu chceme žít, spojeni jako atomy, které společně tvoří naše ego. Chceme dospět k vědomí tohoto ega, až atom pozná: v egu zakouším muka. O tato muka atomu jiskry Ducha v běžné, pozemské přírodní bytosti se jedná: pouze tato trýzeň, pouze tato bolest je osvobozující. Kdo takovouto bolest zná, ví, že mu tyto šrámy slouží k uzdravení. Touto bolestí pozná totiž opravdový žák, že jej Gnose nalezla. Kdo v přírodě trpí bolestí, řve jako zvíře v divočině; kdo však zakouší bolest člověka uchváceného Duchem, je Blaženým. Kdo takto v důsledku probuzení atomu jiskry Ducha „v egu zakouší muka“, začíná již zmíněný proces, který pro ta tři dialektická ega znamená doslova i tělesně zvonění umíráčku. Jak víte, z atomu jiskry Ducha se rodí jasný obraz nesmrtelného člověka, jehož mentální koncepce nakonec vnikne do systému jater a sleziny, aby napadla klíčové pozice dialektické přírodní bytosti. Nejprve atom jiskry Ducha přiměje svatyni srdce k nové, osvobozující činnosti. Tím je tedy centrální vědomí srdce jako první vypuzeno ze svého přírodního stavu. Nato se pak novou mentální 23 činností připojí k proudu obnovy centrální vědomí hlavy. Za třetí musí obraz nesmrtelného člověka proniknout do propusti sleziny a jater, aby mohlo být napadeno třetí ego; tím je přiložena sekyra ke kořenům dialektického bytí. Když nastane v žáku toto třetí působení, pak se začne velmi konkrétně připravovat a uzpůsobovat pro přicházející nový typ člověka. Potom je organicky připraven na setkání s Kristem v nebeských oblacích. Pak se stanou skutečností slova: „Smrt je pohlcena vítězstvím.“ Pokud ale atom jiskry Ducha nevlastníte nebo jej ve vás Gnose ještě neroznítila v oheň, pak budete z našich sdělení a úvah čerpat pouze intelektuální nebo mystické znalosti, podle sklonů vašeho prvního nebo druhého ega. V nejhlubší bytosti vám to ale nebude nic říkat a nemůže se vás to dotknout. Nepohne to s vámi. Jestliže však spolu s námi zakoušíte v egu bolest způsobenou atomem jiskry Ducha tak, že se světlo Gnose stává svítilnou u vašich nohou, pak ve vás každé pojednání duchovní školy vyvolá zcela zvláštní sílu. Každé slovo pak promlouvá přímo k vašemu atomu jiskry Ducha, který je pohřben v krvi srdce. Zázračnými vlastnostmi Ducha budete schopni každé slovo zkoumat a poznat je bezprostředně jako pravdu. Toto slovo pak vnese do vašeho krevního oběhu nepřemožitelnou sílu. Takto bude ve vás dílo Pána, dílo Universálního bratrstva Krista, upevněno. V tomto světle musíte chápat Pavlova slova: „Proto, moji milí bratři, buďte pevní, nedejte se zviklat a buďte stále horlivější v díle Pána; vždyť víte, že vaše práce v Pánu není marná.“ „Dílo Pána“ v tomto smyslu není pastýřskou duchovní činností, kterou za vás provádí škola Růžového Kříže, nýbrž je to metodická práce, kterou ve vás a pro vás vykonává Gnose. Tato činnost, kterou Bratrstvo ve vás a pro vás uskutečňuje, vás neponechává v nevědomosti; není to automatické osvobození, do kterého jste přijati, na této stavební práci se musí podílet inteligentním způsobem celý váš atom jiskry Ducha, který v egu zakouší muka. Proto, žáci na stezce, buďte pevní a neochvějní! 24 I–6 ZEMSKÁ TÍŽE A OSVOBOZENÍ Při všem, co se v poslední době v souvislosti s příchodem nové lidské rasy objevuje, je jedním z nejdůležitějších cílů moderní duchovní školy, co možná nejvíce přiblížit pravidla, základy a hlediska vzniku nového člověka všem, kteří mohou jejímu poselství rozumět. Na ně zaměřená výzva, aby učinili vše pro nastoupení nového vývoje, tento záměr dostatečně vysvětluje. Neboť všechny spekulace, nejistoty a nejasnosti musí být co nejrychleji odstraněny a je třeba se zdržet všech filozofických úvah. Vlastníte-li něco z opravdového žákovství, pak ve vás existuje základní touha vrátit se do Neměnného království. V dnešní fázi působení Bratrstva je dán této touze směr a do vývoje každého žáka, který k tomu prokáže své vnitřní rozhodnutí, je vnesen „pohyb“. Musíte ovšem velmi dobře chápat, co to znamená, vnést „pohyb“ do života člověka. Nejedná se o negativní pomoc, nýbrž v první řadě jde o dosažení správného náhledu a poznání. Ne nadarmo zdůrazňuje Bible: „Můj lid je ztracen, neboť nemá poznání.“ Poznání ve smyslu Univerzálního učení znamená získat na základě činného atomu jiskry Ducha náhled, pokud se týká skutečného stavu, stezky a samotného opravdového života, stejně jako všech spolupůsobících faktorů, jež jsou kandidátovi k dispozici. Pokud žák toto poznání má, pak se stává sám aktivním. Duchovní škola vás ráda nechá, abyste se na tomto osvobozujícím svobodném zednářství sami podíleli. Nová lidská rasa se nezrodí jako zázrakem, nýbrž každá entita, která k ní chce náležet, se musí do této skupiny zařadit sebeosvobozujícím jednáním. Musíte sami sebe zasvětit na úzké stezce vlastního svobodného zednářství. „Pracujte, abyste byli blažení, v bázni a chvění“, říká Pán všeho života, což znamená: „Pracujte na svém osvobození ztrátou svého já“. To se vám podaří a budete mít bezpodmínečně úspěch, pokud v to věříte. Věřit ve smyslu Bratrstva znamená „vnitřně vědět“. Toto vnitřní vědění je působnost atomu jiskry Ducha. Proto Pavel hovoří o „víře ve vašich srdcích“. Nemíní tím žádnou sentimentalitu, žádnou tradicí udržovanou biblickou nebo církevní víru, nýbrž planoucí vibraci atomu jiskry Ducha v pravé srdeční komoře. Je to víra, která se musí usídlit ve vašem srdci. Abyste získali tuto víru a probudili tuto vibraci, jste přijímáni do dvorany duchovní školy. Neočekávejte však, že pro vás duchovní škola nadále může nebo bude něco činit, dokud vy na základě této nové, exkluzivní vibrace víry nebudete „hory přenášet“. Řekli jsme, že jste byli přijati do duchovní školy v první řadě proto, abyste probudili vibraci atomu jiskry Ducha nebo, mysticky vyjádřeno, „abyste uvolnili víru ve svých srdcích“. To jsou často pouze formule nebo hesla, která je možno slyšet všude a od každého a která vypovídají tak žalostně málo. Když vám říkáme: „Jste v duchovní škole, abyste uvolnili víru ve svém srdci“, pak můžete zpočátku pociťovat jistý druh občanského klidu, pocit návratu domů. Ale neklamte se! V této škole jste se nevrátili domů! Škola má za úkol vás zneklidnit, vnést do vašeho života „pohyb“. Kdo se cítí doma již zde, nemá ještě působící atom jiskry Ducha. Atom jiskry Ducha musí „v egu trpět muka“, jak jsme citovali v minulé kapitole. Kdo tuto zvláštní bolest zakouší ve vlastní bytosti, zakouší tutéž bolest v souvislosti se světem, ve kterém žije. Tím vzniká nezměrná touha po ztracené, původní otčině. Shodně s touto touhou potom přichází „pohyb“ do vašeho života! Co je touha, viděno z přírodovědeckého hlediska? Touha je síla, přitažlivá síla, tíže, magnetická schopnost. Jako u každého magnetu, také zde existuje druhý pól, magnetický pól, který odpuzuje. Pokud je vaše touha, jeden magnetický pól, na něco zaměřena, druhý magnetický pól odpuzuje to, co je protikladné. To je nesmírně důležité. Uvažujte o tom někdy! Víte, že vaše osobnost je středem systému, který nazýváme mikrokosmos, minutus mundus, svět v malém. Kde se nachází, kde žije tento mikrokosmos? Zde, v tomto světě! Tento svět, v němž žijete, je organizován podle stejného principu jako váš malý svět. Proto hovoříme o „kosmu“, světě, a o „mikrokosmu“, světě v malém, kterým jste vy sami. Kosmos, který obýváme, se pohybuje obrovskou rychlostí prostorem. Jak je možné, že nejsme z této koule odmrštěni? Brání tomu přitažlivá síla, působení přitažlivosti této Země. Magnetická 25 schopnost našeho kosmu nás pevně drží. Elektromagnetické pole tohoto světa drží pohromadě všechna stvoření, která jsou zahrnuta v jeho prostoru. Nezapomeňte ale, že tato funkce a připoutávající vlastnost tohoto systému závisí na člověku! Jste zrozeni z přírody, z látkových principů tohoto řádu, a tímto zrozením je vaše osobní elektromagnetické pole zcela přizpůsobeno elektromagnetickému poli tohoto světa. Jste s tímto světem dokonale sjednoceni. Jsou-li tedy vaše přání a tužby zaměřeny na horizontální úroveň života a veškeré vaše snažení platí pouze této přírodě a záležitostem tohoto světa, pak samozřejmě upevňujete magnetické spojení s pozemskou přírodou, neboť vaše touha je přitažlivým magnetickým působením. Je-li tato touha zaměřena pozemsky, pak druhý magnetický pól přirozeně odpuzuje vše, co není pozemské, a tak k vám osvobozující vlivy nemohou proniknout. Lze tedy konstatovat, že jste svou dialektickou přirozeností, na základě vlastního mikrokosmického elektromagnetického působení, drženi elektromagnetickým polem této Země v zajetí, přičemž jste ale vy sami svými vlastními žalářníky. Dejme tomu, že v tomto stavu zakoušíte bolest, utrpení a odpor, což je z dialektického hlediska nevyhnutelné. Je tato bolest, celý vír bídy a utrpení, bolestí atomu jiskry Ducha? Absolutně ne! Podle přírodních zákonů tohoto kosmu, zajati v elektromagnetickém poli našeho světového řádu, jste podrobeni boji, nenávisti a přírodnímu pudu. To je prokletím tohoto životního pole. To zakoušíte. Doléhají na vás rány osudu. Co tedy učiníte? Toužíte po pomoci, po východisku, po ochraně. Vychází z vás spontánní elektromagnetické působení. Je to touha po spasení, magnetické volání atomu jiskry Ducha o pomoc? Je to „víra ve vašem srdci“? V žádném případě! Je to elektromagnetické působení vaší přirozenosti, vašeho trojího přírodního ega, které v magnetickém poli tohoto světa nezpůsobí vůbec žádnou odchylku. Je to pozemská touha po pozemském vlastnictví nebo pozemské jistotě a pozemské ochraně. Pokud z takovéto touhy vyvíjíte mystické, okultní nebo zdánlivě transfiguristické aktivity, pak vzhledem k druhu magnetického pole vyvoláváte pouze reakce ve svém přírodním životním poli. Tak se nikdy nevymaníte z vlivu zrcadlové sféry a osvobození ani není možné. Možná, že ze zkušenosti uznáte toto vše ve svém nitru jako pravdivé. Jak jste se v přirozené upřímnosti namáhali, protrpěli tisíceré bezvýsledné snažení. V přirozené upřímnosti jste se také přiblížili k duchovní škole, avšak našli dveře zavřené, protože vám duchovní škola nemůže pomoci, dokud není „probuzena víra ve vašem srdci“, dokud není ve vašem srdci probuzen atom jiskry Ducha. Pokud to uznáte, musíte inteligentně jednat. Nyní víte, že každá aktivita je pohnutkou vašeho elektromagnetického pole, vychází z vašeho přírodního smýšlení a její výsledky jsou proto užitečné jen v této přírodě. Co z toho vyplývá? Musíte tyto magnetické pohnutky, vaše touhy, utišit, uvést je do naprosto dokonalého klidu. Nejprve zjištěním, že všechna tato honba nepřináší vůbec žádný výsledek, nýbrž jen ještě silnější vazbu na tuto přírodu. Druhou fází tohoto klidu, tohoto ztišení, musí však být předání se Gnosi, klesnutí před branami mystérií, jak to nazývají mýty. V Univerzálním učení jsou všichni kandidáti k tomuto tichu, k tomuto stavu klidu vedeni. Ve starých mystériích se říká: „Moje duše je tichá před Bohem – od něho přichází moje spása“. A v nových mystériích se říká: „Usilujte o to, abyste byli tiší“. Můžete o tom číst ku příkladu v dopise Tesalonickým. Jistě chápete, že opravdovým klidem, ztišením elektromagnetických bouří přírody, vzniká pro žáka nová možnost: v tomto klidu může být zasažen silou záření elektromagnetického pole Univerzálního bratrstva. V pozemském kosmu existují totiž dvě elektromagnetická pole, a obě mají svá centra v srdci Země: centrální magnetické pole této přírody a centrální magnetické pole Bratrstva. Když tedy člověk, který vlastní v srdci atom jiskry Ducha, zastaví svou přirozenou honbu a ztiší se v právě prohovořeném smyslu, pak se ho neodvolatelně dotkne magnetické pole Bratrstva. Pak je atom v pravé srdeční komoře probuzen a vyvíjí se nová vibrace, nová touha, tedy nová elektromagnetická schopnost. Žák pak disponuje touto elektromagnetickou schopností, která není vysvětlitelná z této přírody. V jeho srdci je probuzena pravá víra a – jak to vyjadřuje Pavel – je naplněn „neuhasitelnou nadějí“, ohromnou magnetickou silou, takže může do svého mikrokosmu vtáhnout nespočetné síly a Uvažte však, že obsah tohoto dopisu byl starými církevními otci velmi změněn. Ztišení před Gnosí bylo změněno ve ztišení se před církevní vrchností, v tiché přijetí morální teologie, atd. 26 hodnoty, které nepocházejí z této přírody. Není třeba vysvětlovat, že se tímto změněným působením gravitačních sil shromažďuje v mikrokosmickém systému mnoho nových stavebních látek, které jsou nutné pro znovuvytvoření celého systému. Tak objevíme, že transfigurace je skutečně otázkou nových elektromagnetických zákonů. Na počátku tohoto nového jevu žák nezbytně zažívá potřebnou, naprosto neosobní, plnou podporu elektromagnetického pole Bratrstva, a to bez majestátní postavy takzvaného zasvěcence. Neboť jako se přírodní člověk svou podstatou nalaďuje na magnetické pole přírody, tak se žák nalaďuje na nové životní pole, v němž je potom zrozen. Toto nové životní pole ho skutečně uchvátí, přijme, a toto přijetí je bezpečím v Bohu, bezpečím v Gnosi. Představte si tedy, že žáci této školy vstoupí do nového magnetického pole. Jejich mikrokosmy pak budou vykazovat nové magnetické schopnosti. Společně vyvinou takovou mimořádnou magnetickou schopnost, že by tím muselo být neodvolatelně narušeno magnetické působení této přírody. Byli by příčinou mnohých magnetických odchylek. Nashromáždili by v této atmosféře síly, které by nutně musely způsobit chaos v běžném hospodářství této přírody. Ve spolupráci s magnetickým centrem Bratrstva v srdci Země by prolomili zdi tohoto přírodního vězení. Tím by se tento světový řád rychle vrátil k novému počátku, čímž by obnovení lidé byli dovedeni k vykoupení a ostatní k nové šanci. Poznáváte nyní něco ze základů, na nichž práce duchovní školy, obnovující život a osvobozující lidstvo, spočívá? Dokážeme vám, že stezka transfigurace je novým přírodovědeckým procesem, alchymickým procesem, alchymickou svatbou s hierarchií Krista, počatá, prosazená a korunovaná vlastním svobodným zednářstvím. Studujte proto s námi pečlivě kosmos a mikrokosmos, abychom překonali smrt přírody v Ježíši Kristu, našem Pánu. 27 I–7 POŠETILOST KŘÍŽE Vyložili jsme vám, jak úzce je spjata celá ta nekonečně obměňovaná řada lidských tužeb a činností s elektromagnetickým procesem v mikrokosmu. Individuální elektromagnetické pole člověka je zajedno s elektromagnetickým polem Země, takže jeho těžiště se ve více ohledech nachází v tomto světě. Ovládán zemským magnetismem, je celý jeho život, s veškerým jeho snažením, působením a tužbami, touto závislostí poznamenán: pochází ze Země, je pozemský. Všechny obvyklé, náboženské, okultní a humanistické snahy mají svůj základ a svůj cíl v tomto působení přírodních zákonitostí. Vycházejí z přírody, vyvíjí se v ní a z ní a vracejí se k ní zpět. Pozorujete-li tento svět s jeho pestrými, různorodými aktivitami, pak při jeho zkoumání musíte dospět k závěru, že žádná z těchto aktivit, často tak dokonale protichůdných, není ve skutečnosti přírodě nepřátelská a neklade odpor základní elektromagnetické svěrací kazajce. Pro transfiguristu není důležité, jaký ekonomický systém se teď nebo později stane životním systémem lidstva, jaké stanovisko člověk zaujme v některé ze životních oblastí této přírody nebo jaká náboženská, okultní či humanistická orientace ovlivní jeho životní postoj. Transfigurista se zcela zaměřuje na dokonalé osvobození z tohoto přírodního pole. Radikálnějšího člověka než je transfigurista si tedy nelze ani představit. Radikální přírodní typ usiluje o tu či onu násilnou změnu v ekonomické, sociální nebo politické oblasti, tedy na horizontální úrovni, transfigurista se však chce mocným revolučním zásahem ve vlastní bytosti od této horizontální úrovně totálně distancovat. Transfiguristů je v tomto světě poskrovnu. Možná, že budete překvapeni, když to tak říkáme, a poukážete na velký rozvoj naší školy s jejími mnoha žáky. Pak vám musíme ovšem odpovědět, že většinu z nich ještě zdaleka nemůžeme pokládat za transfiguristy. Mít zájem o plán vývoje školy Růžového kříže, orientovat se ve všem, co škola přináší, ještě neznamená opravdu uskutečňovat její plán díla v životě. Cítíte jistě, že v tom je velký rozdíl, a tento rozdíl bude ještě dlouhou dobu patrný, protože později bude proti této transfiguristické škole vší silou a bezohledně bojováno, takže mnozí možná kvůli tomuto boji ze školy zase odejdou. Budou vám říkat: „Transfigurismus je klasická forma šílenství, která se ve světových dějinách čas od času vyskytuje. Transfigurismus je až do krajnosti dohnané a přírodovědecky naprosto nemožné bláznovství. Transfigurista se pokouší uskutečnit něco, co je v základě absolutně vyloučeno.“ Nebo vám budou tvrdit: „Ze známých důvodů je možné nanejvýš doufat, že tím či oním druhem kultury bude dosažen určitý vysoký cíl.“ A budete upozorňováni na různé kulturní statky, které tato slova zdánlivě dokonale potvrzují. Nebudete-li pak dost pevní, odvrátíte se od této školy; a když se vás zeptají: „Nebyli jste tam také?“, zalžete rozpačitě s ruměncem studu: „Ale kdepak, jak jste na to přišli?“ Zapření Petrovo se u žáků ve dvoraně stále znovu opakuje. A přece se transfiguristé se svou signaturou bláznovství nacházejí ve velmi dobré společnosti! Ježíš stojí před sanhedrinem, nejvyšší radou a nejvyšším soudem své doby. Je označován za nebezpečného pošetilce ... a Ježíš mlčí. Pavel stojí před místodržícím Festem. Právě mu vyložil transfigurismus. Říman promptně reaguje: „Ty šílíš!“ ... a Pavel k tomu mlčí. Slyšte Augustina horlit proti Manichejským! Jak se jim pohrdlivě vysmívá a staví je do špatného světla ... ale bratři Manichejští mlčí. Co by také měli říkat, bez základny pro vzájemné porozumění? A četli jste o tom, jak byli Katáři obviněni „kvůli své do krajnosti nebezpečné pošetilosti“, jak to nazývali? Téměř všechen lid byl povražděn, ale bratři Katáři sami ... mlčeli. Transfigurismus musí být nevyhnutelně pošetilostí pro všechny, kteří pocházejí z této přírody. Svět se rozplývá náboženským smýšlením, avšak základní náboženství osvobození považuje za bláznovství. To je signatura dialektiky. Pomyslete zde na proslulá slova Pavla z prvního dopisu Korintským: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám ale, kteří jdeme ke spáse, je silou Boží. Neboť je psáno: Vyhladím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Kde jsou chytří? Kde jsou učenci? Kde jsou moudří světa? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa 28 bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé.“ Můžeme tedy říci, že kacířství transfigurismu se nachází ve velmi dobré společnosti. Takový kacíř je blázen, pošetilý žvanil, zbloudilec; rozplývá se v bláznovství kříže. Toto bláznovství dostává hluboký a rozumný smysl, toto bláznovství se stává majestátní silou jen pro ty, kteří mohou rozumět a jsou připraveni nést kříž transfigurace. Proto neztratí transfigurista jediné slovo s těmi, kteří celým svým snažením a plni ctižádosti stojí v této přírodě. Mlčí, bez jediného slova obrany, bez jediného slova kompromisu nebo ústupku. Proto také vlastníme uzavřenou školu a hovoříme pouze k těm, o kterých se dá v tuto chvíli předpokládat, že v určité míře poznávají rozumný základ gnostického bláznovství. Svět sdostatek dokazuje, že svou obrovskou moudrostí nemůže poznat „Boha v jeho moudrém díle“. Proto se od světa distancujeme, abychom se mohli věnovat jiné skutečnosti, nezávislé na jakékoliv dialektickofilozofické pracovní hypotéze. Je tato jiná skutečnost přítomná v naší přírodě? Je možné objevit její stopu? A přijme-li to člověk, může pak toto „jiné“ také prakticky zkoumat, aby se vyvaroval nového bludu? Na tyto otázky zní naše odpověď jasně a zřetelně: ,,Ano“. Kristus je nejvyšší, rozumu odpovídající skutečnost, a tedy žádný historický zjev. Tuto skutečnost označujeme jako zářící pole Bratrstva a řekli jsme vám, že centrum tohoto zářícího pole se nachází v srdci tohoto světa. Jak tomu máte rozumět? Filozofie moderního Růžového kříže říká: skutečná božská země, svět, který je označován též jako Neměnné království, není planetou, která zmizela za závoji pravěké doby v mlze „ničeho“, ale stále existuje ve své dokonalosti. Původní planeta sestává ze sedmi v sobě kroužících, vzájemně se prolínajících koulí, a jedna z těchto koulí může být označena za dialektický aspekt této sedmerosti. Dialektickou přírodní zákonitostí se uvolňují v tomto aspektu síly ve službě šesti ostatních náhledů, ve službě dokonalého života, který v této sedmerosti nachází svůj jedinečný a božský výraz. Proto otcovské srdce Logosu pohání a naléhá v každém z aspektů božské planetární celistvosti, a proto se tedy musí elektromagnetické zářící pole Bratrstva nacházet také zde, právě zde, neboť toto pole je základním srdcem naší planety. To, co se obvykle nazývá „naším světem“, je navýsost zvláštním, velmi tajuplným a téměř zcela neznámým sedmým dílem božské, kosmické skutečnosti. Obyvatelé tohoto slzavého údolí náleží k životní vlně, která původně byla povolána, aby v poli božské sedmerosti dosáhla slávy, ale nyní je ponořena do životní oblasti, v níž opravdový, božský život není možný. Jste strukturálně zcela nezpůsobilými a k všeobecné degeneraci odsouzenými vyhnanci. Je tu tedy základní honba za pokrokem a vzestupem, vyvolaná touhou vyhnance ve vás po krvi a zemi svého zrození. A celý svět se žene vpřed jako splašené zvíře a volá po kultuře. Chápete tuto honbu? Je to atavistický pozůstatek, působení z šerého dávnověku, přenášené z generace na generaci; hovoří, nabádá, ale nikdo už nezná skutečnost, nikdo ji také už nemůže znát, protože schopnost poznat ji je ztracena. Dialektické lidstvo vlastní sice schopnost poznání a moudrost, ale s touto moudrostí a s touto schopností poznání nemůže již nalézt „Boha v jeho moudrém díle“. Skutečnost lidského pádu až k dnešní zpustlosti, strašlivý úpadek našeho životního pole, má za následek, že tomuto sedmému dílu kosmické dokonalosti je neustále působeno násilí. Přesto můžeme a musíme říct, že Bůh napadl tento svět v jeho srdci právě proto, že i toto životní pole náleží do vesmírné sedmerosti. Tento skutečný stav vysvětluje přítomnost elektromagnetického pole záření Kristových hierofantů. Současně ale zjišťujeme a zažíváme, že zkažené lidstvo se nachází v zajetí elektromagnetického pole záření nepřátelské a bezbožné přírody, ba je s ním jedné podstaty. Proto se neptáme: „Odkud přichází magnetická přitažlivost Bratrstva?“, nýbrž: „Kde nalezneme příčinu této dialektické protipřírody? Kde nalezneme jádro sil této všeobecné přírodní degenerace?“ Abychom nalezli odpověď na tyto otázky, musíme se učit z mystérií kosmické sedmerosti a prosíme proto o vaši pozornost. Z předešlého jste možná pochopili, že lidský životní prostor je pouze malou částí koule, kterou si nelze představovat jako samostatné těleso, nýbrž jako část systému sedmi v sobě kroužících, vzájemně se prolínajících světů, které společně tvoří skutečnou božskou Zemi, Univerzální 29 království. Každá část tohoto systému je sama o sobě dokonalá a má organické schopnosti k dokonalé ochraně vlastní podstaty a cílů proti jakémukoliv napadení. Díky tomu je za všech okolností zajištěna absolutní funkčnost kosmické sedmerosti. Řekli jsme již, že v jádru naší zeměkoule tepe Kristovo kosmické srdce. A nyní vám bude jasné, že stejně tak je tomu i u šesti ostatních koulí tohoto systému. Proto můžeme hovořit o sedmerém srdci kosmu, jehož odrazem by mělo být sedmeré srdce člověka. Podivuhodná organická schopnost, inteligence a duchovní jádro tohoto sedmidílného světa jsou v každé kouli obsaženy tak, jako je vše v lidském mikrokosmu zahrnuto v aurické bytosti. Lidé o kouli, v které žijí, obvykle nevědí téměř nic. Jejich dnešní životní prostor se rozprostírá na poměrně malé části naší tajuplné Země. K lidské životní oblasti náleží také onen svět, nazývaný zrcadlová sféra. V tomto životním prostoru s jeho dvěma sférami probíhá koloběh zrození a smrti, který znáte. Tento životní prostor je žalářem, vězeňskou celou uvnitř velkého systému kosmické sedmerosti. To, co se nazývá povrchem Země, je poměrně tenkou vrstvou, a geologové a technici jsou schopni proniknout pouze do této tenké vrstvy, a to ještě jen částečně. Vše, co se nachází pod ní, zůstává obyčejnému smrtelníkovi skryto. Všeobecně panuje představa, že čím hlouběji se sestupuje, tím více přibývá na teplotě, takže se od určitého okamžiku narazí na žhavou, tekutou masu a nakonec na pekelný žár plynného jádra. Transfigurista však ví, že nitro Země se skládá z propojených silových a životních polí, která jsou spolu vzájemně velmi úzce spojena. Mohou se navzájem korigovat nebo rušit, aby byla zajištěna funkce celku. Na dvě z těchto polí v hlubinách Země zvláště obracíme Vaši pozornost. V těchto polích sídlí síly, které označujeme jako přírodní síly a pratypy. Přírodní síla je schopnost, která umožňuje uskutečnit plán a udržovat jeho chod. Pole přírodních sil je velmi silně magnetické, nebo lépe řečeno: je to pole, ve kterém se vyskytuje nesmírně mnoho různých magnetických napětí, vibrací a stavů, jež jsou všechny ve službách kosmického hospodářství. Tyto přírodní síly nepůsobí v lidském životním poli slepě, jak se často předpokládá, nýbrž jsou ve spojení s pratypy; každá přírodní síla je tedy vázána na určitý plán, na vysokou inteligenci, která ji řídí, a v souladu s tímto vedením se přírodní síla projevuje. Pratypy jsou totiž živé, vibrující myšlenkové obrazy Gnose. Nazývají se pratypy, protože se v nich ztělesňují původní božské ideje. Tyto živé prazákladní principy, tyto živé myšlenkové Boží obrazy vyvolávají přírodní síly a používají je. Když se totiž v propojeném sedmidílném zemském těle vyvíjí něco, co by mohlo narušit harmonii a hladkou funkci celku, navýsost jemně vyladěná vnímací schopnost Země to bezprostředně pozná, a pratypy a přírodní síly, které ztělesňují ideu a vůli Boží, ihned zasáhnou korigujícím způsobem. Nyní si představte, že vaše přítomnost v tomto životním poli, váš životní styl, váš strukturální stav bytí, váš životní boj, zkrátka veškeré vaše chování a taktéž chování vašich bližních, nesouhlasí se základním Božím plánem, se silovým polem pratypů – a to skutečně nesouhlasí! – potom se přírodní síly dle své podstaty mocně obracejí proti vám. Pak zažíváte tyto síly jako disharmonické a jste v dialektice věcí smýkáni sem a tam a působíte jednu explozi za druhou. Naprostým šílenstvím tedy není transfigurismus, který předpokládá dokonalé smíření s univerzální vůlí, nýbrž dialektické kulturní snažení, které chce z odtržení od univerzální vůle udělat trvalý stav. V tomto elektromagnetickém poli proti vám se stavějících přírodních sil jste zajati. V tomto poli se také vyvinulo zlo, satanismus. Toto zlo ale nevychází z přírodních sil, nýbrž je průvodním jevem našeho chaotického, nesmyslného života. Vaše zajetí bude trvat tak dlouho, dokud nenaleznete cestu zpět. K tomu vás volá elektromagnetické pole Bratrstva, v tom vás tato zářící síla Kristových hierofantů podporuje, a jednou budete přírodní síly zažívat opět jako blahodárné, jako svaté. 30 I–8 BŮH – PRATYP – ČLOVĚK V našich úvahách o přírodních silách a pratypech jsme se krátce zmínili o mystériích kosmické sedmerosti. Vysvětlili jsme, že skutečná Země je systémem skládajícím se ze sedmi v sobě kroužících, vzájemně se prostupujících planet a že padlá lidská životní vlna se vyskytuje, stěsnána jako ve vězení, na velmi malé části dialektické planety kosmické sedmerosti. Toto životní pole jako takové nebylo zamýšleno a člověk se touto nebožskou existencí dostává do základního rozporu s magnetickým napětím přírodních sil, jež zažívá jako disharmonické. Přírodní síly jsou spojeny s pratypy, živými myšlenkami Boha, které se projevují v jednom ze sedmi světů. Celá kosmická sedmerost je vyjádřením, uskutečněním určité ideje, plánu. Protože se tato božská sedmerost vyjadřuje nekonečným množstvím odstínů a variací, skládá se celková idea ve světě pratypů právě tak z nekonečného množství mentálních stavebních kamenů. Z těchto stavebních kamenů byla kdysi vybudována nepomíjivá Boží stavba a těmito věčnými hodnotami je také trvale udržována. Vše, co není s touto božskou přírodou v rovnováze, vzniká a zaniká v protikladné přírodě tak, jak to adamitské lidstvo denně zakouší. Každý poučený žák duchovní školy může na základě zkušenosti zjistit jako božský axiom, že vše, co se zjevuje v kosmické sedmerosti, mimo přírodu protikladů, má za základ univerzální ideu Gnose, ba musí ji mít. Z Boží ideje pochází a tedy také existuje původní člověk. Idea zůstává jakožto tvůrčí síla svázána se svým vyjádřením. To je prazákon. Boží idea tak neustále působí ve všech svých manifestacích. Jakmile se ale to manifestované, stvoření, nechová v souladu s touto idejí, vzniká konflikt, zlom, a hrozí zánik. Nejprve se idea ve stvoření stává latentní, upadá v nečinnost. V dalším průběhu ve stejné míře, v jaké toto stvoření dál sleduje neblahou cestu protikladné přírody a ještě více se odštěpuje, je tato zpočátku ještě latentní idea Boha stále slabší, až konečně ze systému tohoto stvoření zcela zmizí. Takto se dá přírodovědecky zjistit absolutní ztracenost a je také pochopitelné, proč zaznívá jásavé volání „všech, kteří vědí“, když v některém stvoření skrytá Boží idea znovu ožije a dá životu směr. Jen k takovým lidem je možno pronést: „Vskutku, pravím vám, Království Boží se nachází ve vašem nitru!“ To možná vyžaduje vysvětlení. „Království Boží“ ve zde míněném smyslu je námi již jmenovaný atom jiskry Ducha. Kdo vlastní tento atom jiskry Ducha, ještě jej vlastní, má s ním také v sobě Boží království, to znamená, že Boží idea z Neměnného království v něm leží pohřížena v jakýsi latentní stav. Jediným cílem Univerzálního bratrstva je probudit tento božský praatom z jeho latentního stavu. Když se tento spásný proces u žáka podaří, pak se v něm uvolní velká, původní síla, že stezku k Neměnnému království může nastoupit. Možná, že jste o tomto procesu spásy již mnohokrát slyšeli a že jej znáte teoreticky nazpaměť. V tom spočívá nebezpečí, že se vám toto téma zdá být vyčerpané a slabé, protože se domníváte, že je dostatečně ovládáte. Pokud jste však pozorně sledovali, co jsme vám nyní sdělili, poznáte, že naše pojednání bylo jen povrchním přiblížením a že se musíte chránit před tím, aby se vaše vnitřní zaměření oslabilo. Řekli jsme, že ve světě pratypů žijí ideje Boha, a sice nejen ty, které se týkají jeho Stvoření, ale také všechny, které se týkají člověka. Idea je myšlenková forma, která se vyznačuje strukturou siločar, a v důsledku toho je živou skutečností. Vzhledem k idejím Boha je tedy možno právem hovořit o „pratypech“. Podle obrazu pratypů se božskou silou konkrétně uskutečňuje velký cíl. Ve světě pratypů neexistuje lidský typ jako druh, nýbrž pro každého člověka existuje vlastní pratyp. Musíte však správně chápat, že se to nevztahuje na dialektického, ale výhradně na pravého, původního člověka. Původní člověk, skutečný člověk, nepatří tedy k jednomu rodovému druhu, k jednomu národu, k jedné rase, nýbrž každá entita přeslavných zástupů, náležejících ke kosmické sedmerosti, je autonomní, samotvořivou skutečností. Je modelována podle pratypu, který je spjatý výlučně s ní. Nesmíte si však myslet, že tento pratyp je primárně vůdčí a že entita, jednou již touto ideou naplněná, je jejím otrokem. Pratyp je božským vzorem, ke kterému duše musí spět. Myšlenkový obraz je živý a vibrující, ale nikdo nemůže říci, že myšlenkový obraz a duše, myšlenkový obraz a 31 vědomí, spolu vzájemně splývají. Tak je pratyp pravého člověka živým a vibrujícím vzorem, živě vibrujícím plánem Boha, který se vztahuje na něho samotného. Člověk je nyní zván, aby se dle tohoto vzoru svobodně projevoval. Z vlastní zkušenosti jistě víte, že když vás nějaký myšlenkový obraz pudí k činnosti, vyvíjí se také sám od sebe její plán, a sice v té míře, v jaké je uskutečňován. Stejně je tomu u pratypů. Jsou určeny k tomu, aby je pravý člověk užíval a uplatňoval. Pokud se tak děje v souladu s jejich druhem a podstatou, potom se i pratypy vyvíjejí majestátně dál, rozkvétají ve velkolepé bytosti a podněcují přírodní síly k enormním výkonům. Konstatujeme tedy, že existuje pratyp a člověk. Pratyp je gnostickým zjevem a podle obrazu tohoto pratypu vzniká člověk. Nyní budeme sledovat, jakým způsobem se tento vznik člověka uskutečňuje. Řekli jsme, že když Bůh stvoří, „vymyslí“ nějaký pratyp, je tento živý a vibrující. Je alchymickým spojením, schopným na tom místě, na které se myšlenkový obraz upíná, vyvolat koncentraci síly a hmoty. Z této koncentrace vzniká mikrokosmos – člověk. Mezi Bohem, pratypem a člověkem je tedy nezlomná jednota. Původní člověk je skutečně stvořen dle obrazu Božího, to znamená podle pratypu, v souladu s Božím myšlenkovým obrazem. Tento nádherný princip, který nazýváme atomem jiskry Ducha, byl na počátku centrálním ohniskem pratypu, kolem kterého se tvořil mikrokosmos. Právem bychom mohli hovořit také o atomu pratypu. Je-li nějakým systémem přijímáno sluneční světlo, pak tu musí být orgán, který to umožňuje. Tak jako slezina absorbuje hmotné sluneční světlo, ze kterého žije třetí přírodní ego a udržuje si jím svoji dominantní pozici, tak je nádherný atom v pravé srdeční komoře ohniskem, styčným bodem pratypu. Po tomto výkladu docházíte možná k realističtějšímu obrazu o skutečnosti svého bytí, přičemž předpokládáme, že ještě disponujete atomem jiskry Ducha neboli pratypu. Tak jako se pratyp v té míře, v jaké člověk kráčí stezkou nepomíjivé slávy, vyvíjí a rozvíjí do majestátní vznešenosti, tak se také tento pratyp stává naprosto latentním, když člověk v adamitském zjevení zanikne. To je vám jistě jasné, to je případ člověka tohoto světa! Trojice Bůh – pratyp – člověk se stala rozpolcenou realitou, protože jako člověk nežije ze zářící síly svého pratypu, nýbrž „z vůle muže, z vůle těla“, jak stojí v prologu Janova evangelia. To znamená, že jeho mikrokosmos je udržován dialektickým procesem zrodu a smrti, otáčkami kola v jeho vězení. Tím se přerušila radiace světla a síly pratypu, a atom pratypu v jeho hrudi potemněl: věčný oheň v člověku uhasl. Mezi Bohem a člověkem zeje široká propast. Člověk se ve své projevené formě stal závislým na nepřirozeném procesu udržování, který je ovšem nyní pro něj velmi přirozený a nezbytný. Touto protikladnou přírodou a následkem své základní degenerace je vydán na pospas elektromagnetickému poli jemu nepřátelských přírodních sil. Co se musí stát, chce-li Univerzální bratrstvo tomuto padlému člověku, který byl přece kdysi dítětem Božím, pomoci? Musí se pokusit obnovit tuto starou trojjednotu: Bůh – pratyp – člověk. Toho nemůže být dosaženo pouze oživením pratypu. Kdyby se tak stalo, z pratypu by vycházela tak veliká síla, že by tím byl atom pratypu násilně probuzen a jeho účinek by dotyčného člověka během vteřiny usmrtil. Porušená jednota nemůže být obnovena ani násilným oživením atomu pratypu v srdci. Taková metoda by měla tentýž dramatický následek. Proto nezbývá Bratrstvu nic jiného, než převzít za toto bezmocné, padlé Boží dítě dočasně funkci jak pratypu, tak i atomu pratypu. Bratrstvo slouží člověku doslova jako mezičlánek, jako prostředník. Skýtá mu silové pole, když už neví jak dál ve svém dialektickém zoufalství. Toto silové pole je s ním zpočátku zcela totožné a vyzařuje velkou mírnost, intenzivní lásku, chce „setřít slzy z jeho očí“. Když se poněkud uklidní, začne toto silové pole vibrovat a přináší mu jiné, nové zneklidnění. Člověk ušel míli s Bratrstvem, toto však nyní spěchá míli před ním. Chápete, že nastal proces odpoutání se, a mikrokosmos se musí doslova prolomit z márnice zkamenělin. Proto je cesta, kterou jde škola se svými žáky, poznamenána neustálým zasahováním a poháněním vpřed, od kruhu ke kruhu, se stále jinými perspektivami a skutečnostmi. Jdete-li stezkou školy, pak vám zazní jednou vstříc slova: „Je pro vás dobré, že odejdu a pošlu vám Utěšitele. Tento k vám bude hovořit mým jménem.“ 32 Kdo je tento Utěšitel, tento Svatý Duch? A co ohlašuje jeho příchod? Je to slavný okamžik, kdy atom pratypu začne pracovat do jisté míry samostatně, a tedy také okamžik, kdy se tento pratyp, po dlouhé přípravě ze strany prostředníka, sám ve svém světě znovu probouzí k životu. V principu se tedy Bůh opět dotýká svého dítěte. Co chce Bůh, bylo skrze Syna probuzeno, a nyní bude růst v Duchu Svatém. Tento růst je dokonalou transfigurací, neboť z dialektického člověka nemůže být nic zachováno. Musí se zrodit úplně nový člověk. Vysvětlili jsme již, co se v žákovi odehrává, když začne opět působit atom pratypu. Nový hormon brzlíku a malý krevní oběh nutí žáka k úplně nové myšlenkové činnosti. Tím žák, po mnoha chybách a zlomyslných kouscích způsobovaných mu starým Adamem, vytváří obraz nesmrtelného člověka. Nyní možná chápete, jaký je to obraz. Je to stále čistší projekce pratypu jako základna pro nového člověka, který musí přijít. Tento obraz nesmrtelného člověka je prostřednictvím atomu pratypu spojen přímo se samotným pratypem a tím také s Gnosí. Takto se žákovi objasňuje plán velkého architekta. Nyní se pro kandidáta uvolňují velké síly. Elektromagnetické pole, které se tak dlouho stavělo vůči němu nepřátelsky, protože bylo z přírody protikladů, se nyní pro něj stává nádhernou harmonií. Toto pole splývá nyní s polem Bratrstva v dokonalé jednotě. Bůh a člověk se opět nalezli a tento božský výtvor kráčí nyní dál, od síly k síle, od nádhery k nádheře. Jistě chápete, že toto zvelebení se netýká jen kandidáta samotného, ale také světa pratypů, neboť jeden pratyp v něm byl osvobozen a znovu oživen. Nyní, ve stejné míře, v jaké byl tento svět zveleben, se budou rovněž ve vzrůstající míře prosazovat přírodní síly. Adekvátně tomu ale zesílí také rozkol v přírodě protikladů, a tak bude i tímto způsobem, Bohu díky, urychlen velký konec. 33 I–9 BOŽSKÁ ALCHYMIE A ČLOVĚK Může být, že mnozí z vás nenalezli ještě v našich úvodních pojednáních o přicházejícím novém člověku dostatečně konkrétní ukazatele. Úvahy o pozemských světech, praobrazech, přírodních silách a magnetických působeních se totiž nenacházejí bezprostředně v oblasti přehledného vnímání. Proto doufáme, že vás obsah této kapitoly spojí v nejhlubších citech a těsněji než dosud se skutečností a hodnotami, které chce Bratrstvo zprostředkovat vašemu vědomí. Na stupeň bytí dialektické životní vlny se zde totiž podíváme z jiného úhlu, v naději, že k vám tyto skutečnosti promluví více než kdy jindy a že vás přimějí k potřebné reakci. Základem naší nádherné planety, ze které člověk zná jen velmi malou, jím disharmonicky utvářenou část, je božská alchymická, neměnně uplatňovaná formule. Tato formule byla stanovena božským Duchem a týká se projevení v prasubstanci, skrze prasubstanci a s touto prasubstancí. Prasubstance vyplňuje mohutný, nekonečný interkosmický prostor, věčné moře božské plnosti života. Je to univerzální materia magica, jež umožňuje každý jev, každé zjevné tvoření a stvoření. Všechny představitelné i nepředstavitelné prvky, látky a síly jsou v této materii magice anorganicky přítomny, a v tomto univerzálním moři vody života se projevuje to, co je označováno jako „velký dech“. Je to nepoznatelný Duch, který touto záplavou vody hýbe a nutí ji k projevení. Když se velký dech dotkne vody prasubstance, vznikne to, co nazýváme „původní duší“, totiž formule, vzorec, alchymický plán projevení. Duše je tedy principem projevu v prasubstanci. Tato definice ale nepostačuje, aby charakter duše byť jen zčásti přiblížila našemu chápání. Proto upřesňujeme, že duševní princip je oheň, který je v prasubstanci, v materii magice zažehnut Duchem. Víte, že duše je oheň. Proto hovoříme o duševním ohni, o hadím ohni, o ohnivém principu duše. Zkoumáme-li tento ohnivý duševní princip blíže, zjistíme, že tekutý oheň duše je v naší životní oblasti navýsost jemnohmotným elixírem, plynem, totiž vám tak dobře známým plynem vodíku. Vodík se vyskytuje v nekonečném množství variací, ale všechny mají stejné základní principy. Ve škole jste se učili, že vodík je přítomný ve všech látkových sloučeninách, že v kyslíku hoří, že z nám známých prvků produkuje nejmohutnější spalné teplo, a konečně, že je ve vysoké míře explozivní. Když se nad tím zamyslíte, pak poznáte, do jak nanejvýš kritické a hypermagické fáze lidstvo kleslo, do fáze, jaké dosáhlo také atlantské lidstvo krátce před svým zánikem. Je známo, že přírodovědci, mágové naší doby, zhotovili vodíkovou bombu. Vodíková bomba, neboli H-bomba, ztělesňuje duševní princip záhuby, explozi sebezničení. Kdo si s ní začne, napadá, víc než atomovou bombou, základy prasubstanciálního prostoru a může zpustošit celé Universum. Pochybuje-li někdo o tom, že lidstvo vstoupilo do období posledních dnů, může nyní svou pochybnost vyměnit za jistotu. Již jsme řekli, že plyn vodíku se vyskytuje v nekonečné řadě variací, a to podle počtu vibrací, ve kterých a kterými se projevuje. Tím se vysvětluje téměř nekonečná rozdílnost projevů a manifestací ve vesmíru. Dále porozumíte tomu, že ohnivý duševní princip může změnit svou povahu a tím i svou vibraci. V tomto případě bude také původní duševní vibrace nahrazena zcela jinou výslednou vibrací. Reaguje-li původní, prvorozená duše na velký dech svého božského Stvořitele naprosto harmonicky, pak se zrodí to, co se v Univerzálním učení nazývá „Manas“, původní lidská bytost, původní zjevení člověka. Ovšem duše člověka již není původní duší, to je zřejmé. Jeho duševní oheň je vodíkovým principem této pozemské přírody. Kdyby duše člověka byla původní, kdyby tedy v pravém smyslu slova byla ohnivým praprincipem, zažehnutá velkým dechem v materii magice, pak by jeho zjev musel pro to poskytovat božský důkaz. Duše člověka je však odštěpkem původní duše, padlým duševním principem, vodíkovou formulí, jež je zcela vyladěna na tuto přírodu a z ní je také plně vysvětlitelná. Proto se člověk nazývá v látce zrozeným a proto je jeho manifestace smrtelná. Chce-li se z tohoto životního pole vymanit a stát se novým člověkem, původním člověkem, musí být tento v látce zrozený duševní prvek zničen a z velkého dechu se musí zrodit původní duše. 34 Proto Ježíš Kristus obrací pozornost na transfiguraci, na znovuzrození duše. Proto jsou ti, kteří jsou znovuzrozeni z původního božského ohnivého prvku, nazýváni „dvakrát zrozenými“. Kdo toto narození neoslaví, neuzří království Boží. „Kdo nebude znovuzrozen z vody a Ducha, nemůže vstoupit do království Božího.“ Ježíš zde, ve svém rozhovoru s Nikodémem, ukazuje na jádro celé transfigurace. Každý žák školy Zlatého Růžového Kříže, každý, kdo chce kráčet stezkou transfigurace, musí být primárně znovuzrozen z duševního ohně. Jeho duševní radiace musí opět zářit a vibrovat podle božské formule velkého dechu. Prasubstanciální koncentrace jeho mikrokosmu musí být Duchem silně uvedena do pohybu. Tento vichr Ducha, tento svatodušní svátek božského ohně, musí smést starý princip vodíku, aby staré pole zjevení mohlo opět zazářit nevýslovným leskem. Kdo si to nepřeje, neuzří království Boží. Kdo nechce nechat zemřít své já, neměl by vstupovat do naší školy. Každý smrtelník dle této přírody je živou vodíkovou bombou, která se prudce rozmnožuje v pekle hrůz, až celek kolektivně vzplane jako ohnivá pec a pohltí vesmír. Chceme však toto téma zvážit střízlivě a věcně, abyste svědectví pravdy Univerzálního učení zažili jako stísňující skutečnost a nemohli už před ní zavírat oči. Je-li duševní oheň v prasubstanci zažehnut, dochází ke koncentraci vodíku podle určité formule. Jakmile se tento vodík v prasubstanci uvolní, uvolní se tím zároveň ze své latence druhý prvek, a sice kyslík. Víte, že vodík v kyslíku hoří, stává se ohněm. Když se koncentrovaný vodík dostane do styku s kyslíkem, vzniká tedy proces spalování, tak jako v těle vzniká dýcháním proces spalování tím, že se kyslík z atmosféry spojí s koncentrovaným vodíkem duše. Nyní možná poznamenáte: ,,Cožpak tento proces spalování nevede k explozi vodíku, aniž by to bylo podnětem k pustošivému ničení? Neexistují snad v tomto ohledu přirozené hranice, které udržují tento proces v určitých mezích podle plánu?“ Hranice skutečně existují. Přirozené hranice spalovacího procesu, který vzniká stykem vodíku s kyslíkem, vytváří třetí prvek, totiž dusík. Možná, že jste se v mládí učili, že dusík je spojujícím plynem, ale tato definice nevyjadřuje dostatečně účinky plynu. Dusík obsahuje dvě síly: jednu zpomalující a jednu setrvačnou. Obě síly vycházejí z formule spočívající v základech zjevení. Setrvačná síla se stará o to, že se plán zjevení nepřetržitě prosazuje, a zpomalující síla dbá na to, aby se vývoj plánu nevymkl vedení a spalovací proces se tak nezměnil v proces exploze. Ze spalování, z ohně, se tedy setkáním obou prvků, vodíku a kyslíku, vyvíjí proces, zatímco třetí prvek, dusík, zajišťuje jeho plánovitý průběh. Tento celý proces způsobuje projevení, manifestaci, v níž je zřetelná prvotní příčina, totiž samotný plán. Toto projevení se uskutečňuje pomocí čtvrtého prvku, který známe pod názvem uhlík. Uhlík dává věcem tvar a vede je ke slučování. Uhlík je krystalizační silou. Tvoří základ všech organických látek a je prvkem, s jehož pomocí je možno utvořit všechny představitelné i nepředstavitelné tvary. Je tedy: základní ohnivý prvek – vodík, základní vzněcující prvek – kyslík, základní projevující, formující prvek – uhlík. Plán, který je základem těchto tří společně působících prvků, povaha, kvalita, případně božský nebo nebožský původ toho všeho se ukáže prostřednictvím obou sil čtvrtého prvku, řídícího prvku dusíku. Zpomalující a setrvačné faktory tohoto prvku určují konečný výsledek. Těmito čtyřmi primárními prvky působí božská alchymie. Z těchto čtyř prvků existuje každý kosmos a každý mikrokosmos. Protože každá původní duše žila z velkého dechu, podle božského plánu, je snadno pochopitelné, že každý pratyp tohoto plánu se zdržuje v pozemské sféře pratypů jako uchovávaná živá formule pro každou entitu. Vždyť přece patříme k systémům žijícím ze složeného planetárního systému, který nazýváme kosmickou sedmerostí. Naše sedmerá Matka planeta uchovává všechny tyto božské poklady ve svém rodícím klíně, ze kterého je člověk musí znovu vyzvednout. V legendárních líčeních nejvznešenějších a nejhlubších 35 mystérií musí proto žák, jako Dante v Božské komedii, sestoupit do nejhlubších světů, aby jej božská Beatrice dovedla k Univerzálnímu světlu. Po tom všem, co jsme se vám snažili vysvětlit, snad můžete nyní pochopit, že srdce Země se skládá z koncentrace plynu vodíku, jejíž radiace vystupuje z jednoho z pólů jako starý, původní oheň Ducha a rozšiřuje se v naší atmosféře. Z tohoto důvodu existuje „svědectví v oblacích nebes“, živá Kristova radiace, která může být přijímána technikou dýchání. Proto není pole záření Bratrstva pouhým symbolem, ale živou skutečností a naprostou antitezí ke společnému dialektickému stavu lidí. Každý žák nyní může pochopit, proč lidstvo vkročilo do období posledních dnů a proč volání: „Nastal čas“ je jak varováním, tak i zvoláním radosti. Stačí jednoduchá úvaha, a fakta vám to sama dokáží. Dialektická životní atmosféra se ze čtyř pětin skládá z dusíku. Nachází se tento dusík ve svém původním stavu, je snad božským řídícím prvkem? Absolutně ne! Je to dialektický řídící prvek, který je uvolňován nebožským procesem projevování. Tato mohutná ovládající moc člověka pudí, žene jej k smrti a záhubě. Se satanskou setrvačností a zpomalujícím účinkem jako u zpomaleného filmu jej tato mocná síla vleče v nepřetržitých otáčkách kola s sebou. V tomto vázaném stavu přijímají lidé dusík dialektiky ve formě bílkovin a jiných zvířecích a rostlinných produktů. Mluvíte o čisté potravě a o čistém vzduchu, ale stejně jako žijete a dýcháte v tomto nebožském poli, tak se jím také živíte, abyste se nakonec v nepřetržitém umírání udusili v dusíku. „What’s in a name ?“ tak se ptal jeden z klasiků. Teď tedy víte, co toto jméno znamená a víte také, jak je navýsost naléhavé žít ze čtyř svatých pokrmů v původním poli Kristových hierofantů, dýchat v nich a živit se jimi. K této zázračné krmi jste voláni. 36 I – 10 POZNEJ SÁM SEBE Naše úvaha prokázala, že v lidském poli bytí byl zažehnut a je stále udržován nebožský oheň. Nosíte jej s sebou jako ohnivou, planoucí pochodeň duše. Tento oheň ve vás je neustále živen centrálním nebožským ohněm, který plane v jistém perfidním jádru vašeho životního pole. Tento centrální oheň nebožskosti je v Univerzálním učení od počátku označován jako „Lucifer“. Je to centrum plynu vodíku, které nevibruje v souladu s božským pratypem, a proto nemůže nikdy dát podnět ke skutečně božskému životu. Rozněcuje jen neštěstí, záhubu a smrt. Plyn vodíku je duševní substancí. Proto je koncentrace vodíku v materii magice vždy individualizována; je naplněna vědomím, svým vlastním přírodním vědomím. Z toho je pochopitelné, proč se říká, že Lucifer je mocná, Bohu oponující entita. Avšak ve své nejhlubší podstatě není Luciferovo vědomí skutečné, je klamem. Lucifer totiž není entitou, ale přírodním jevem, který na tomto světě působí v nesvatosti, protože idea vyvolávající koncentraci vodíku k životu je nebožská, není tedy v souladu s Božím plánem. Teprve je-li duševní ohnisko spojeno s absolutním Duchem, je možné hovořit o entitě, o přítomnosti vědomí. Bez tohoto spojení s Duchem existuje pouze ohnisko, nesmyslně plápolající oheň, nebezpečný klam. Lidské prvky duševního ohně zapálené v Luciferu jsou právě tak neskutečné jako sám tento nesvatý centrální oheň. Teprve když všechny nesvaté principy duševního ohně, které hoří v Luciferu, uznají svou neskutečnost, svůj základní klam, a budou se zdráhat existovat dál v ohni nesvatosti, bude centrální luciferský oheň uhašen, to je zřejmé. Možná je pro vás nesnadné pochopit, natož akceptovat, že ve skutečnosti nežijete, že jste pouze přírodním fenoménem. Celý souhrn vaší existence je následek mnoha různorodých možností v materii magice. Pochodeň vaší duše hoří spojením určitého počtu přírodních ohnivých duchů, kteří jsou nazýváni „salamandři“. Vzájemné splynutí a společné působení jistého počtu salamandrů – těchto ohnivých hadích principů prvku vodíku, základního prvku ohně – je příčinou fenoménu známého jako vědomí, jako pocit „já jsem“. Vy, jakožto dialektická duše, jste v principu bez cíle. Vaše bytí se podobá otáčení kola. Žijete, abyste zemřeli, a umíráte, abyste žili. Vše zde vzniká a zaniká. Nic není stálé, nic podstatné. Z toho se musíte poučit, že vy sami a váš svět jste pouhým výsledkem bezcílné motorické aktivity ohně, výsledkem řetězové reakce. Celá vaše existence je založena na nesvatém, alchymickém vzorci: vaše duševní vodíková pochodeň hoří v kyslíku; proces je řízen oběma faktory prvku dusíku; výsledek se zjevuje v uhlíku a jeho prostřednictvím; a to vše vychází z ohniska požáru – Lucifera. Pokud tento základní dialektický stav nechcete s námi poznat nebo akceptovat, pokud se těmto závěrům stavíte na odpor, co potom můžete učinit? Pak můžete učinit to, co učinili již mnozí před vámi: můžete jít cestou přírodní magie, cestou přírodního okultismu. Kam vede tato cesta? K jádru luciferského pole! Dokážeme vám to. Nejprve jedna otázka: Je možné vystoupit z dialektického pole bytí? Může člověk této přírody, tedy duševně ohnivý prvek, zažehnutý luciferským jádrem a v něm hořící, vystoupit z tohoto pole? Nemůže, protože je to nad jeho přírodní schopnosti. Může existovat jedině v poli svého zrození, v poli svého přirozeného bytostného základu. Může zůstat jen tím, čím je a kde je. Může chodit kolem dokola a zkoumat hranice svého okruhu bytí. Může se ovšem také pokusit proniknout k jádru svého bytí jako přírodní okultista. Proniká k podstatě, ke klíčové základně své existence, a tuto chce ovládnout a kontrolovat. Nechce být tedy v tomto ohledu služebníkem, obětí, nýbrž mistrem. Touto cestou může člověk opravdu jít, ale co tím ve skutečnosti činí? Svou aktivitou a jejími výsledky posiluje luciferské jádro nesvatého životního pole. Dává tomuto ohni vzplanout jasněji než kdy předtím, a pokud by mu hrozilo vyhasnutí, znovu jej rozdmychává. Jinými slovy, vstupuje fyzicky a bytostně do pekla a ztotožňuje se s jádrem nesvatého ohně. Stejně jako tělesný orgán změněným počtem buněk a změnou struktury vykazuje nový charakter, tak také okultista luciferské přírody zaniká v této přírodě a nemůže se již od ní osvobodit. Spojil se s touto přírodou. 37 O tomto stavu nám podávají zprávu všechny popisy, mýty a legendy Písma svatého, když se zmiňují o peklu a pekelném ohni. V pekelném luciferském ohni zaniká ten, kdo se sám do něj vrhá. Kdo se sám vrhá do tohoto ohně? Ten, kdo se s ním ve svém pudu existence vědomě a primárně spojuje. Nyní možná vidíte nezměrný osud vzájemně propojených sil, který známe pod pojmem dialektická hierarchie, v celém jeho dramatu. Tato hierarchie je spojenou silou všech, kteří luciferské jádro lidského existenčního pole udržují, ba kteří jej z nutnosti sebezachování udržovat musí. Je však třeba, abyste tento dramatický prvek viděli ze správné perspektivy. Nejedná se zde totiž o skutečný „život“, nýbrž o přírodní jev, který je od Gnose odtržen. Nechceme tedy nad přírodním okultistou lámat hůl, neboť se v souladu se svým existenčním pudem uchýlil velmi přirozenou cestou k srdci pramene svého bytí. Zároveň poznáváme, že vše, co je v této přírodě náboženské a co se opírá o velké náboženské systémy, je ve skutečnosti založeno na luciferském vodíkovém poli. Zda je člověk mystikem, okultistou, materialistou nebo primitivní biologickou bytostí, určuje množství salamandrů, čili ohnivých prvků v duševním ohni. Všechny tyto jevové útvary jsou navzájem spojeny jako články řetězu a jejich bytostný stav je udržován pekelným ohněm. Některé z nich se zcela spojily s jádrem tohoto ohně, některé ne, dosud ještě ne! A k těmto druhým náležíte vy. To vše vás ale nemusí naplňovat strachem před pekelným ohněm. Ve skutečnosti se každý přírodní proud vrací po dlouhém oběhu ke svému jádru, tedy zpět k luciferskému ohni. U přírodního okultisty se to děje rychle a radikálně, ostatní jdou cestou probíhající spíše po spirále. Dosáhnou-li jednou jádra a splynou s ním, pak z tohoto ohnivého jádra srší nové jiskry bytí. Také ty jsou znovu přijaty do dlouhého, eony trvajícího procesu dialektického zjevování člověka, a nakonec se potom vracejí opět zpátky k původnímu zdroji. Něco se stává opět ničím. Zdánlivé vědomí, které bylo tak dlouho poutáno na kolo, opět zaniká. Tak vzniká známé otáčení kola a luciferský koloběh. Nyní jste v určitém bodě této dvojité cesty, jedno zda jako mystici či okultisté, jako materialisté či cokoliv jiného, osloveni duchovní školou. Je vám řečeno: „Máte sice vědomí, ale jste absolutně bez života, protože život existuje pouze v Duchu a skrze Ducha. Toto vědomí se žene určitou řadou stavů, až se vylije do jádra vašeho životního pole a zanikne. Tento zánik, toto splynutí s luciferským jádrem vašeho pole bytí se nazývá inferno, zánik v pekelném ohni. Pokoušíme se vám tímto vysvětlit řadu přírodních jevů, ve kterých vy sami hrajete určitou roli. Ptáme se vás: Musí to takto pokračovat? Nechcete to změnit?“ Je možné, že vás tato vysvětlení a tyto otázky osloví zcela neobvyklým způsobem, že jimi budete uchváceni. Těmito otázkami a silou, která za nimi stojí, je totiž namířena výzva k atomu jiskry Ducha ve svatyni vašeho srdce. Kdo takový atom jiskry Ducha vlastní, nemůže zůstat touto výzvou nedotčen. S tímto atomem je spojena zvláštní okolnost. Tomuto mystériu jsme se přiblížili v předešlé kapitole, když jsme hovořili o atomu vodíku, neboť ohnivý atom vodíku stojí na počátku procesu vznikání osobnosti. Ohnivý atom vodíku, zapálený Božím Duchem, obdařil původní osobnost bytím. Tato původní osobnost však zmizela a zbyl pouze starý princip vodíku, který je latentně ukryt ve svatyni srdce. Tento starý princip vodíku, tento atom jiskry Ducha, již naprosto v žádném směru nespolupůsobí na procesu udržování dnešní dialektické, zdánlivé skutečnosti. Pro vaši schopnost chápání zde možná vzniká potíž. Můžete si možná představit, že starý životní princip následoval degenerativní linii, linii zániku. Bylo by logické předpokládat, že v této linii dojde v určitém okamžiku k obratu a že nastane nový vzestup, počátek evolučního procesu. Musíme vám však vysvětlit, že takováto představa by v žádném případě neodpovídala skutečnosti. Jako se motor ihned zastaví, jakmile mu dojde pohonná hmota, stejně tak bezprostředně zanikne původní životní princip, je-li přerušena vazba s udržujícím Duchem. Pak neodvratně zmizí vše, co bylo předtím skrze Ducha možné. Tady se nabízí otázka: „Existují tedy dva životní principy, dva vodíkové principy, dva principy hadího ohně? Jeden původní princip, který je z nedostatku udržující síly nyní latentní, a druhý, který je velmi aktivní?“ Tak tomu skutečně je! Tato skutečnost je jedním z neotřesitelných základů transfiguristického učení moudrosti. Proto se tím chceme blíže zabývat, aby mohla být poznána celá pravda. 38 V Univerzálním učení se o těchto dvou prvcích vždy hovořilo. Proto víme, že Kristus stojí proti Luciferovi. Kristus je Boží vykonavatel a Lucifer je služebník, vybavený velkou mocí. Lucifer je pro svou záři nazýván „jitřenkou“, „synem ranních červánků“, nejvyšším odpadlíkem, mocným buřičem a světlonošem. Říká se, že mimo nebe je nositelem nejvyššího titulu, neboť v nebi nemůže pobývat. Avšak mimo nebe je vším. Ve svatých legendách proti němu táhne v boji Michael, nepřekonatelná nebeská energie. Jak tomu máme rozumět? Když nepoznatelný Duch září do prapůvodní substance, do materie magiky, když se v ní vznítí oheň a počne řetězová reakce prvků, pak současně vzniká zrcadlové působení; dalo by se říci, že působí stíny. Boží dílo se v materii magice odráží jako obraz v zrcadle. Možná, že jste již jednou objevili, že takový zrcadlový obraz má sílu, že z něho vychází magické působení. Tento účinek není bezvýznamný, neboť ačkoliv existenčně není ničím, něco způsobuje. Přestože je iluzí, představuje ohnisko. Toto ohnisko působí společně se samotnou bytostí ve službách velkého cíle. Proto je toto ohnisko skutečně vybaveno „mocí“. Vnikne-li tedy Duch do prapůvodní substance, aby uskutečnil Boží plán, který je jako úhrn božské aktivity označen jménem Kristus, to znamená Pomazaný, spojený s božským plánem, pak v materii magice vzniká současně jeho bezprostřední zrcadlový obraz, Lucifer. Vedle božského, v prasubstanci zapáleného Slunce stoupá vzhůru jitřní hvězda. Lucifer, jitřní hvězda, je sice přímou projekcí vyšší skutečnosti, ale právě jen projekcí, nikoliv skutečností samotnou! Proto se ve svatých mýtech říká, že mimo nebe je Lucifer nositelem nejvyššího titulu, avšak on sám v nebesích pobývat nemůže. Tak zjišťujeme, že se u každého projevu v materii magice vyskytují dva hořící ohně, jeden koncentrický a jeden excentrický, jeden božský a jeden přírodní proces. Když ale v prasubstanci božský proces stagnuje, přírodní proces svou činnost nezastaví. Naopak, jestliže tento dvojitý proces jednou započal a proces v jádru ustrne, pak se dvojník žene dle přírodních zákonitostí jako slepá síla dál, se všemi s tím spojenými důsledky. Zrodí-li se ve vašem mozku myšlenka, pak se bezprostředně ve vašem jevovém poli promítá její obraz, jehož oko je upřeno na vás. Nechali jste ve svém mikrokosmu vyjít hvězdu. I když tuto myšlenku zase opustíte, tento myšlenkový obraz září dál a koná své dílo. Tak si jistě dokážete představit, že byla kdysi doba, o níž staří, svatí básníci říkali: Tehdy prozpěvovaly všechny hvězdy jitřní, a synové Boží jásali radostí. (Jób 38/7) Nyní také můžete pochopit, když starý prorok řekl: Jak jsi spadl z nebe, ó jitřní hvězdo, ty, syn ranních červánků. Svržen jsi v ohnivém žáru. (Izajáš 14/12) A nyní budete rozumět tomu, když autor Apokalypsy prorokuje: Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní. (Zjevení 2/28) Kdo chce být opravdu žákem školy Zlatého Růžového Kříže, musí splnit svatodušní příkaz. Enduristickým životem v lítosti, pokoře a sebezapření musí svůj atom jiskry Ducha, původní atom vodíku, nabídnout Univerzálnímu Duchu s tou jedinou prosbou, která se rodí z nového životního postoje: „Svatý Duchu, snes se na nás!“ Pak se Kristus, Pomazaný, původní božský nositel pochodně, usídlí ve vašem srdci. To znamená, že se praatom ve vás znovu spojí se svým pratypem. Počne působit a zářit tak, jak jsme o tom již dříve obšírně hovořili. A pak, jaký to zázrak, vně vašeho pole zjevení vyvstane před vámi obraz nesmrtelného člověka. Pak opět vyjde jitřní hvězda, ten prastarý Lucifer, ten Vznešený, a ve spojení s tímto ohniskem bude dokončena Boží stavba, stavba transfigurace. 39 Když se na obloze vašeho mikrokosmu objeví ztělesněný obraz nesmrtelného, potom se dokonale naplní slova ze Zjevení 22: „Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám o těchto věcech svědčil v církvích. Já jsem kořen rodu Davidova, jasná hvězda jitřní. A Duch i nevěsta praví: Pojď! A kdo to slyší, řekni: Pojď! A kdo žízní, nechť přijde, a kdo chce, ať nabere zdarma vody života. Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, praví: Ano, přijdu brzo. Amen. Milost našeho Pána Ježíše Krista nechť je s vámi všemi.“ 40 I – 11 RŮŽE SEDMERÉHO BOŽÍHO ZJEVENÍ Bezpochyby jste již v literatuře školy Zlatého Růžového Kříže nebo v jednom z jeho chrámů viděli vyobrazení stylizované růže. Tato růže je vytvořena ze sedmi do sebe zasahujících kruhů se společným středem. Je to symbol kosmické sedmerosti, opravdu božské planety Země. Vidíte-li tuto sedmerou růži ve spojení s křížem, pak jistě porozumíte smyslu v něm obsaženém. Člověk, který si tento Růžový Kříž zvolí za cíl, je transfiguristou. Na své křížové cestě se vymaňuje z elektromagnetického vězení dialektické přírody, aby umožnil svůj návrat do ztracené země Otce, do Neměnného království. Podle toho poznáte, že ne každý, kdo se nazývá Rosikruciánem, také zastává stejnou ideu, a že ne každý, kdo tvrdí, že následuje Růžový Kříž, se ubírá stejnou cestou. Existují mystické, okultní, církevní a transfiguristické symboly Růžového Kříže. To pro hledajícího člověka přirozeně znamená velké nebezpečí, protože zdaleka ne každá vlajka se shoduje s pravým obsahem. Pro každého, kdo ještě musí svou cestu hledat, je tedy v symbolice nutná co největší opatrnost. Symbol růže kosmické sedmerosti se nachází mimo jiné též na základním kameni mezinárodního chrámu Renova v Lage Vuursche. Tento kámen tedy vyjadřuje, k čemu je moderní duchovní škola povolána. Dále na něm najdeme kříž; to je stezka, na které a kterou musí být dosaženo cíle. Mimoto na základním kameni najdeme znaky čtyř svatých pokrmů, čtyř původních elementárních sil, které jsou posilou na cestě k cíli, růži. Nyní je možné se ptát: ,,Neukáže se být jednou tento symbol tak nádherné skutečnosti v mnoha směrech iluzí? Lze si představit, že skvělá idea pozvedne a napřímí lidi v jejich skličující cestě otupujících návyků. Tak jako jiskřička radosti může člověku dodat zase trochu odvahy, může také idea cesty do původního Jeruzaléma přispět k tomu, abychom mohli s úsměvem pohlédnout do očí tvrdé skutečnosti. Proto je dobré stále hovořit o novém životě. To vždy trochu pomůže. Ovšem uskutečnění ... ach!“ Existují možná lidé, kteří se v tomto duševním stavu připojili k naší škole, aby se výlučně osvěžili sladkostí určité ideje. Dovolíme si vám proto vyložit, jak dalece je symbol kosmické sedmerosti, symbol Růžového Kříže a čtyř svatých pokrmů, znamením tak blízké skutečnosti, že jeden z velikánů mohl říci: „Říše Boží je ve vás!“ Vzpomínáte si, že jsme hovořili o tom, jakým způsobem je padlé lidstvo drženo v zajetí svého životního pole, v elektromagnetickém poli přírodních sil, které člověku oponují. Ve světě praobrazů a ve světě přírodních sil se vyvíjí stále rostoucí odpor vůči jakémukoliv nebožskému životu. Protože se tyto světy dokonale kryjí s lidským polem bytí, jsou všichni, jež postihl pád, elektromagneticky drženi a vulkanickým a jiným působením přírody zaopatřeni atmosférou, která zcela odpovídá jejich stavu bytí. Kdo počne bádat, jakým způsobem božská příroda chrání sama sebe, pozná, jak pravdivá jsou slova Jakoba Böhmeho, že Bůh z tohoto životního pole vytvořil uzavřený celek, v němž veškeré padlé lidstvo krouží v neustálém vznikání, rozkvětu a zanikání, až nadejde den sebeosvobození. Každá entita vyvíjející se v kosmické sedmerosti je úzce spojena se základní formulí života této planety. Kdo se jakýmkoliv způsobem tomuto základnímu životnímu zákonu vzepře, způsobí vibraci, která vyvolá bezprostřední odpor základních přírodních sil. Ty automaticky vyšlou elektromagnetický proud, který povstaleckou entitu obklíčí a spoutá natolik, že mimo tento okruh není schopna nic podniknout a způsobit tak škodu. Je tedy vzata do „uzavřeného celku“, aby byla ochráněna sama před sebou. V tomto novém elektromagnetickém poli se projevují čtyři elementární síly, které musí entitě v její odloučenosti sloužit jako pokrmy na cestu: vodík pro její duševní vyzařování, kyslík pro proces spalování, dusík, aby tento proces byl regulován a udržován, a uhlík, aby životní idea vládnoucí v příslušném poli došla vyjádření. 41 Avšak tyto čtyři dialektické síly nemají už téměř v žádném směru povahu původních čtyř svatých pokrmů. Víří z nesčetných vulkanických kráterů, řízených přírodními silami. Čtyři svaté pokrmy byly tedy transformací uzpůsobeny lidem. Transformační stanice se nachází ve světě přírodních sil a takto utvořená atmosféra je, stejně jako my sami, udržována v zajetí elektromagnetického pole. Čisté, původní elementární síly jsou však v Zemi rovněž přítomny. Centrum těchto sil se nachází v srdci kosmické sedmerosti a shoduje se přibližně se středem toho, co nazýváme naší Zemí. Tyto síly vyvěrají ze sedmi severních pólů jako pokrmy všech božských stvoření. Jako původní atmosféra jsou udržovány pohromadě elektromagnetickým polem sedmi sfér přírodních sil, tak jako se toto pole vyvíjí dle své prapodstaty. Tyto čtyři původní prvky a čtyři dialektické prvky mají tedy ten samý původ; jsou to vibrace a záření původní prasubstance. Dejme tomu, že by toto příležitostné, dialektické, elektromagnetické pole bylo náhle zrušeno. Potom by ve stejném okamžiku přestala existovat též dialektická atmosféra. Rozplynula by se v prostoru a všichni lidé by se ocitli v moři původní atmosféry. Protože by v ní nemohli obstát, zemřeli by v témže okamžiku udušením. Museli by v moři živé vody utonout. U toho je dobré se ještě krátce pozdržet, neboť z toho vyplývá, že lidské vězení není jen trestnou kolonií, nýbrž také současně místem milosti, kde je stále vyvíjena snaha pomoci lidem, aby se opět stali Božími dětmi. Znovu se ukazuje pravda slov Jakoba Böhmeho: „Bůh napadl tento svět v srdci, aby učinil návrat možným“. Nyní možná před sebou jasně vidíte, že existují dvě atmosférická pole, a sice ne jedno zde a druhé někde jinde, nýbrž obě současně existenciálně přítomná, tak jako existují dvě existenciálně přítomná elektromagnetická pole. Jeden stav charakterizuje pole pádu a milosti, pole trpělivosti a poskytované pomoci. Ten druhý stav charakterizuje Absolutno a Božství. Oba stavy jsou přítomné v témže okamžiku ve stejném prostoru, zde a nyní. Nelze pojmenovat žádné místo, kde by moře božské životní plnosti nebylo přítomno. Boží království a jeho životní atmosféra jsou blíže než ruce a nohy, ano, jsou ve vás. Velikáni, kteří o této božské životní plnosti svědčí, vám říkají: „Pohleďte, jsem při vás až do konce vašeho světa. On je uprostřed mezi vámi, ten, kterého neznáte. Živá voda je zde, a můžete ji zadarmo pít. Chcete-li ji pít, chcete-li žít a obstát v jiné atmosféře, pak musíte vlastní příležitostný svět opustit, pak musíte svůj nynější svět skončit. Jděte, opusťte vše, co máte, a následujte mne.“ Abyste však mohli opustit vězení svého vlastního, nepředpokládaného světa, musíte se stát mistry kamene, musíte položit první kámen nového chrámu. Ale kdo se chce stát mistrem, musí být nejdříve žákem, žákem – stavitelem chrámu. Povoláni k tomu zkušeností, mohli jste dokonale poznat povahu svého vězení a objevili jste, že tento svět je současně místem milosti. Gnose si totiž nepřeje vaši záhubu, ale chce vám pomoci. Proto existuje Univerzální bratrstvo, které propast mezi oběma životními atmosférami překlenuje. Bratrstvo vám přináší něco z původní živé vody, v různých stavech, přizpůsobených vaší životní skutečnosti. Totální skok nemůžete udělat, a ani to není zapotřebí. Existují bratři a sestry, kteří vám pomohou dál při každém kroku, který chcete udělat, a položí vaši nohu na kámen mostu, který vede od vašeho dnešního stavu bytí k jinému stavu bytí. Proč byste se toho měli obávat? Není nikoho, kdo by vás nutil podniknout krok, který ještě nemůžete učinit. Žádný bratr vás nebude k ničemu nutit. Zůstaňte na kameni, na kterém stojíte, a budete-li mít dost síly pro následující krok, bude vám pomoženo. Proto se praví: „Pojďte ke mně všichni, kteří jste znaveni a obtěžkáni, já vás občerstvím.“ „Hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ Jít stezkou, znamená splnit jeden předpoklad: musíte se stát žáky – staviteli chrámu. Pak se bezpochyby jednou stanete mistry kamene. Co to znamená, být žákem – stavitelem chrámu? To znamená, že máte položit první kámen nového chrámu a máte jej též správným způsobem opracovat. Smíme vás poučit, jakým způsobem toho dosáhnete? Vezměte tedy kus tvrdého kamene, to znamená: postavte se před tvrdou skutečnost svého dialektického bezcílného bytí. Postavte se nyní s ostrým dlátem svého správného stanoviska a neotřesitelné rozhodnosti před tento kus skutečnosti a vší silou do něho vtesejte stylizovanou růži kosmické sedmerosti. Tato stylizovaná růže je pak oknem ve vašem vězení, kterým se můžete dívat ven. Touto růží hleděl Goethův Faust, touto růží Dante uzřel ráj. Touto růží hledí jasným pohledem žák – stavitel chrámu. 42 Do tohoto okna nyní žák láme, otesává a upravuje kříž. Razí si stezku, svoji osvobozující cestu. V tomto znamení zvítězí, jako Christian Rosenkreuz. Pak položí svůj kámen před Gnosi, a zatímco kráčí dál po enduristické stezce zanikání já a končí se starým světem, přivolává ostřím svých zbraní čtyři svaté pokrmy: Ignis – původní vodík, Flamma – kyslík Boží skutečnosti, Materia – dvojí sílu naplnění, Mater - utvářející původní uhlík. Nyní položí svůj kámen ve velkém sále mistrů stavitelů do výklenku uskutečnění. Co myslíte, že se stane teď? „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se, a na každém z nich spočinul jeden.“ Nová atmosféra, prastarý duchovní oheň, uchopí poutníka a spočine na něm, neboť, jak to znázorňuje jeden starý obraz, svojí hlavou a holí pronikl sférou dialektického bludu a vidí skutečnost stylizované růže již nikoliv symbolicky, nýbrž jako vnitřní majetek, jako skutečnost, která se mu otvírá. Jeho systém se stal radioaktivním polem Bratrstva. Vstupuje do původního elektromagnetického pole. Položením prvního kamene je zažehnut plamen duchovního ohně, žák – stavitel chrámu se stává mistrem kamene. Kéž brzy uzříte Růži sedmerého Božího zjevení jako sedmerý planoucí oheň. Kéž v tomto zářícím ohni započnete stavbu svého chrámu! 43 I – 12 NEVYHNUTELNOST KŘÍŽOVÉ CESTY Ještě jednou předkládáme vašemu vědomí obraz stylizované růže jako symbol kosmické sedmerosti, božské planety Země. Nesmíte přitom myslet na sedm planet naší sluneční soustavy, ani na různé sféry lidského životního pole, ale musíte v tom spatřovat výlučně náznak svaté, božské Země, jak kdysi existovala a stále ještě, až do této hodiny, existuje. Jedná se zde o systém, který se dá nejlépe popsat jako systém sedmi v sobě se otáčejících koulí s jedním společným středem. Je pochopitelné, že staří gnostici si zvolili jako symbol této věčné, božské skutečnosti květinu, a to čistou růži, lilii nebo lotos. Někdy je to jeden květ, jindy zase věnec ze sedmi květů, které ztělesňují stále tuto jedinou ideu: božskou, sedmerou Zemi, vznikající a věčně existující z prazákladu vesmíru. A tak jako existuje pravá Země, musí také existovat pravý člověk. Proto ušlechtilý květ nesymbolizuje jen makrokosmos, ale také mikrokosmos. K tomu, aby přivedl padlý mikrokosmos opět do jeho původního stavu, musí člověk probojovat a prožít dva procesy, musí projít dvěma cestami: cestou rozloučení, rozbití, totálního enduristického umírání, které je znázorněno horizontálním trámem kříže, a stezkou vzestupu, obnovy, znovuzrození, transfigurace, znázorněné vertikálním trámem. Květina, růže, pak tvoří jednotu s křížem. Vertikální trám kříže stojí svým dolním koncem v temné hlubině Země, jako důkaz velkolepé skutečnosti, že se stezkou transfigurace je možné započít skutečně zde, v temných slujích dialektiky. Horizontální trám kříže, cesta překonání přírody, nemá žádné přímé spojení s přirozeným základem dialektiky, neboť tato rozluka je velmi nepřirozená a je považována za bláznovství. Co je však podle měřítek běžného, přirozeného uvažování dokonalým bláznovstvím, stává se božskou moudrostí, jdeme-li cestou endury. Ruce člověka jsou především přímými orgány konání. Jde-li kandidát Kristových mystérií stezkou endury, zastaví postupně své dialektické přírodní konání; jeho ruce jsou pak jakoby přibity na kříž. Jeho nohy pak už nemohou jít za obvyklým každodenním konáním. Chtějí jít novou stezkou, vertikální stezkou pozvednutí, vzkříšení; tedy i jeho nohy jsou dle staré přirozenosti symbolicky přibity na kříž. V srdci kříže, který kandidát sám v sobě vztyčil, rozkvétá nádherný květ, „vzácný klenot v lotosu“, totiž atom jiskry Ducha, jeden z nejmenších atomů, tak nepředstavitelně malý, jako je v semínku květiny přítomný nepředstavitelně malý zárodek budoucí rostliny, celého jejího vývoje. A kandidát jásá: „ó vzácný klenote v lotosu“; „ó růže, která rozkvétáš na kříži“; „Eloi, eloi, lama sabachthani“ – „Ó Elohim, jak jste mě zvelebili!“ A nakonec zazní osvobozující volání: „Consummatum est“ – „Dokonáno jest.“ Toto vše vám musíme ještě jednou říci, abychom vám více než kdy předtím připomenuli tento jediný cíl duchovní školy. Je jedno, jestli k podpoření své představivosti budete mluvit o růži, lilii, lotosu nebo o čemkoli jiném, co si budete přát, jen když přitom v sobě uchováte tento cíl: návrat do božské Země, do Neměnného království, dvojitou cestou zániku a vzkříšení. Již dříve jsme se vám pokusili vysvětlit, že naše dialektické životní pole není absolutní jednotou, ale pouze izolovanou částí kosmické sedmerosti. Člověk, který se chce opět vrátit do svého původního domova, musí z tohoto izolačního pole, z tohoto makrokosmického karanténního zařízení, vyjít oběma cestami, které ukazuje kříž. Pak bude osvobozeným, vykoupeným, a na důkaz toho rozkvete růže. Po tom všem, co bylo vysvětleno, předpokládáme, že nyní je vám jasná existence dvou životních polí: životního pole zajetí a původního životního pole. Obě tato životní pole mají své vlastní elektromagnetické pole a atmosféru. Víte, že jak elektromagnetické, tak i atmosférické stavy jsou určovány působením přírodních sil. Atmosférické stavy jsou opět určovány druhem života, který se v příslušném životním poli projevuje. Všichni lidé zakouší elektromagnetickou přitažlivost dialektického izolovaného pole, v němž se zdržují. Působením této přitažlivosti jsou zde zajati. Tyto vlivy tvoří zdi jejich pozemské cely. V této cele je přítomná atmosféra, která je podle přírodních zákonitostí zcela v souladu s jejich 44 stavem bytí. To je současně milostí, neboť kdyby pro ně vhodná atmosféra zanikla, ukázalo by se, že celkové uzpůsobení jejich orgánů je pro atmosféru jiné povahy nedostatečné, takže by v ní nemohli žít. Pokud to vše nahlížíte, položíme vám několik důležitých otázek: Jste též přitahováni tím druhým, původním elektromagnetickým polem? Dýcháte snad alespoň zčásti v božské atmosféře, která k tomuto poli patří? Máte, tak jako zjevně zakoušíte působení přitažlivosti izolovaného pole a nasáváte s každým dechem jeho atmosféru, též zkušenosti co se týče působení přitažlivosti Gnose a její původní prany? Na tyto otázky musí být rozhodně odpovězeno: Absolutně ne – to je naprosto vyloučené! Možná, že jste touto odpovědí otřeseni, ale Bratrstvo si přeje postavit vás s velkým důrazem před tuto odpověď, aby vás zbavilo všech eventuálních mystifikací. Tato odpověď je zdánlivě v rozporu se skutečností, že všichni velcí vyslanci Gnose, všechny vykupující síly z Neměnného království, přinášeli lidem univerzální lék. Ze světové literatury byste mohli proti našemu stanovisku uvést mnoho citátů. Musíme vám však poradit, abyste tento problém prokoumali blíže a s velkou střízlivostí a utřídili si tak chaos ve svých názorech. Velké, ba nespočetné množství lidí v tomto poli bytí tvrdí, že náleží Kristu, že jdou s Kristem, že Ho vidí, že Ho vlastní. Denně o Něm s velkou vážností hovoří, zůstávají však dlužni podat o tom zjevný a přímý důkaz, a to důkaz totálního „otevření svých očí“, jak to nazývá Bible. Jakmile totiž člověk obdrží spojení s elektromagnetickým polem a atmosférou kosmické sedmerosti, nastává u něj bezprostředně změna základního a strukturálního charakteru, takže není schopen se v izolovaném poli udržet. Kdyby lidstvo jako celek a žáci ve dvoraně Růžového Kříže byli zasaženi v určitém okamžiku působením přitažlivosti Neměnného království, nemohli by mu vyhovět, reagovat na ně, a tento dotek by pro ně byl katastrofální. Nejste tedy předmětem gnostického snažení? Nepochybně ano, ale toto snažení nesmíte vidět jako přitažlivost, nýbrž jako volání. Univerzální bratrstvo, které působí pro padlé lidstvo, k vám nikdy nepřichází s elektromagnetickým potenciálem kosmické sedmerosti. Především proto, že by tento vliv byl nebezpečný pro základní bytost dialektického stavu a cíle by tedy nemohlo být dosaženo, protože dotyční nemají v žádném případě vyhovující organické vlastnosti, které by jim umožňovaly vstoupit do jiného stavu bytí. Kromě toho magnetický vliv působící na člověka, který mu v podstatě nemůže odpovídat, obsahuje vždy faktor nátlaku a přesily. Následkem toho by byl člověk nucen k jednání, jež by nebylo v souladu s jeho vnitřním stavem. Bratrstvo od vás nežádá nic, co není ve vašich možnostech. Nechce na vás vyvíjet nátlak, naléhat na vás, a proto vás „volá“. Volá vás ke svobodnému zednářství a smí a může vám pomáhat pouze v té míře, v jaké sami přecházíte k překonání sebe sama. Jdete-li s ním jednu míli, pak vám dá sílu a světlo pro míli následující. Nezapomeňte však, že nikomu, kvůli jeho vlastní záchraně, nemůže být odpuštěno jeho vlastní jednání. Volající dílo Univerzálního bratrstva se týká zázračné radiace v lidském poli bytí. Ještě jednou budiž zdůrazněno, že v tomto záření chybí jakýkoli magnetický prvek, jakýkoli faktor nátlaku. Přesto tato zářící síla nenechává ani jedinou entitu s jiskrou Ducha v klidu, neboť atom jiskry Ducha má s tímto zářením polaritu. Proto tímto působením vzniká neustálé pohnutí, stále trvající vědomí, že člověk je volán, že je probouzen. Tak jako na určitou vlnovou délku naladěný rozhlasový přijímač reprodukuje to, co vyzařuje vysílač, tak je také atom jiskry Ducha ze své podstaty neustále naladěn na kosmické vibrace Bratrstva, jež reprodukuje ve svém vlastním systému. Tyto vibrace jsou v přírodě izolovaného pole všudypřítomné. Ke každému, kdo je pro ně přístupný, hovoří zvláštní řečí. Ve všech dobách vycházeli bratři a sestry k lidstvu, aby tuto řeč přeložili a vyložili, aby smysl volajícího světla objasnili a zároveň tím působení těchto kosmických paprsků zesílili. Umíte si tedy představit, že milióny lidí na tomto světě jsou v plném slova smyslu „povolanými“. Velká většina žáků duchovní školy zažívá toto povolání vědomě. Být povolán, vědět o tom, cítit to každou částečkou své bytosti, s sebou přirozeně přináší mimo jiné intenzívní radost a velkou jistotu, totiž jistotu o vlastnictví atomu jiskry Ducha. V tom se ale zároveň skrývá velké nebezpečí, nebezpečí vzniku falešného mysticismu a z něho pocházejícího hrozného klamu. 45 Předpokládejme, že se cítíte být voláni. Zakoušet volání, byť by bylo sebevíc potěšující, není ještě samo o sobě osvobozující. Poukazuje to jen na typický organický stav ve vaší osobnosti. Vlastníte atom jiskry Ducha, jedinečný princip vodíku ve svatyni svého srdce, a musíte proto reagovat na příslušné kosmické paprsky. Je bezpočet lidí, kteří se tomu po celé inkarnace brání, kteří popírají svůj skutečný stav a pevně se svazují s dialektickou přírodou. Existuje ale také bezpočet těch, kteří se v reakci na to, co se jich dotýká, ztrácejí ve falešném mysticismu. Co je tím myšleno? Dejme tomu, že zažijete povolání z Boží milosti a nyní o tom hovoříte, zpíváte, básníte a jinými způsoby o tom svědčíte, v ostatním ale zůstáváte dokonale stejným člověkem, jakým jste vždy byli. Jestliže neustále říkáte: „Pán mne zavolal“, ale přitom současně dáváte dobrý pozor, abyste se pevně udrželi na starém místě, pak je to falešný mysticismus! Tak jako předoucí kočka náhle v sebeobraně vytasí drápy a zlostně je zatne do těla své oběti, tak mnohý člověk oddávající se falešnému mysticismu bude odmítavě a rozhořčeně protestovat, řekne-li se mu, že být povolaným předpokládá jít stezkou. Gnose si vás žádá celé, chce, abyste se zřekli lpění na této přírodě. Jako odpověď na svou výzvu vyžaduje obětování vašeho já a skutečné důkazy o tom. Falešný mysticismus je velký omyl založený na domněnce, že povolání je již překonáním. Povolání je však pouze organickým začátkem, určitým druhem organické predispozice pro příslušné kosmické paprsky. Povolaný, který odmítá stezkou jít, se nevyhnutelně stává obětí nesčetných negativních proudů, které se snaží takovéto lidi připoutat ke kolu. Každé přírodní náboženství má tento charakter a živí v člověku pud sebeprosazování. Nyní můžete rozumět slovům Pána Ježíše: ,,Mnoho je povolaných, ale málo jich je vyvolených.“ Teprve když povolaný skutečně jde, konsekventně, na základě svého skutečného stavu, a když se volající světlo, jak bylo řečeno, stane lampou před jeho chodidlem, přijde okamžik prvního doteku elektromagnetickým polem kosmické sedmerosti. Teprve pak vzniká tah, uchvácení, vyvolení, to znamená vstoupení do procesu nové látkové výměny. Ani potom nemůže být řeč o nátlaku, o nějakém nebezpečí nebo předčasném zrození v novém životě, ale o naplnění toho, co je řečeno v podobenství: „A Otec ho spatřil a běžel k němu, objal ho a políbil.“ Pak ztracený syn dospěl domů. Šel oběma cestami Růžového Kříže, cestou zániku a vzkříšení. Drahocenný klenot v lotosu září v plném lesku nového jitra. Kandidát je vzkříšen k novému životu. K tomuto vzkříšení je povolána každá entita s jiskrou Ducha. Nakonec ještě několik slov k 17. kapitole Zjevení. Hovoří se zde o kosmické vzpouře, o pohnutí, které je s tím spojeno, a o vítězství Beránka. Ve 14. verši se říká, že vítězství mají sdílet věřící, povolaní a vyvolení. Věřící jsou ti, kteří, ač povoláni, si toho nejsou ještě dokonale vědomi, ale přesto spontánně reagují tím, že se duchovní škole vnitřně přibližují. Povolaní jsou ti, kteří si uvědomují svůj stav bytí a vědomě se rozhodnou k návratu. Vyvolení jsou ti, kteří jdou stezkou kříže a jako znovuzrození se probudí v novém jitru. Ať už v tomto okamžiku stojíte na kterémkoli z těchto tří stupňů, jsou-li vaše pohnutky čisté, vaše stanovisko souhlasí s výzvou a vaše reakce je v harmonickém vztahu k velkému zákonu, budete stát v tomto světě prosazujícího se štěpení na straně svobody. O tuto svobodu, přesahující veškerý rozum, za vás prosíme. 46 I – 13 VZESTUP KE SVOBODĚ V předešlém pojednání jsme vaši pozornost zaměřili na povahu zářícího pole Univerzálního bratrstva, jak se projevuje v temném, dialektickém, časoprostorovém řádu. Poznali jsme, že toto zářící pole nepůsobí elektromagneticky, neboť by to bylo zbytečné a kromě toho nanejvýš nebezpečné a dalo by to podnět k obrovským katastrofám. Být přitahován životním polem, kterému člověk nemůže zásadně ani strukturálně odpovídat, ve kterém by poškozený mikrokosmos nemohl dýchat, by totiž znamenalo úplný konec každé existence. Proto se zářící pole Univerzálního bratrstva projevuje pouze onou silou, kterou označujeme jako „volající“. Předpokládá se jen, že ti, kteří mohou být tímto interkosmickým voláním zasaženi, postřehnou jeho vliv a zažijí jej. Toto základní spojení je podmínkou pro veškerou práci vykonávanou Univerzálním bratrstvem a je zajištěno přítomností atomu jiskry Ducha. Atom jiskry Ducha na vrcholu svatyně srdce je svou podstatou, svou strukturou zcela vyladěn na toto božské pole záření, neboť jeho atomové jádro obsahuje vodík stejného druhu. Proto je padlý mikrokosmos podle přírodních zákonitostí od samého začátku spojen s Logosem. Padlý mikrokosmos tím zůstává dítětem Božím a mystický výrok, že Bůh zná všechny své děti jménem tak dostává hlubší, vědecký smysl. Slovo „znát“ zde musíte chápat jako „v trvalém spojení někoho ovlivňovat“, tedy „uznávat“. Entita s atomem jiskry Ducha zakouší toto spojení nejdříve jako zvláštní, tajuplné a bolestné zkušenosti v tomto pozemském slzavém údolí. Jsou to zkušenosti tělesného, morálního, mravního a hmotného charakteru. Tato entita je neustále zneklidňována, nenachází na základě své dvojí přirozenosti klidu, ustavičně hledá, pátrá a experimentuje. Tento stav může trvat velmi dlouho, po mnoho a mnoho inkarnací, a skutečnost, že lidé zde, v dialektickém poli bytí, v tomto tak známém stavu bloudí, dokazuje, že všichni, viděno časoprostorově, za sebou mají periodu možná miliónů let. Potíž, před kterou stojí entita s atomem jiskry Ducha v této nekonečně dlouhé periodě, je tajemství jejích dvou přirozeností, komplikace, které na základě toho vznikají, a nekonečný zmatek, který tím v ní vzniká. Když spolu lidé hovoří, společně pracují, když myslí, touží, cítí a jednají, vykonávají všechny tyto funkce svým běžným vědomím já. Toto vědomí já neboli dialektické vědomí se nijak nevztahuje k atomu jiskry Ducha. Nesmíte ale na toto vědomí já shlížet pohrdavě v obžalovávání a ponižování sebe samých, neboť teď jste ještě na tomto pozemském já závislí. Je to životní ohnisko, které váš dnešní mikrokosmos naléhavě potřebuje, aby mohl existovat. Kdybyste je mohli v tomto okamžiku zrušit, nebyla by nová přirozenost ve vás ještě schopna převzít vedení vaší mikrokosmické existence. Dialektické vědomí má rovněž atomární ohnisko, které se nachází ve svatyni hlavy. Tak jako byl luciferský oheň původně projekcí Kristova ohně v prasubstanciálním poli tvoření, tak byl vědomý atom ve svatyni hlavy původně zrcadlovým atomem atomu jiskry Ducha v srdci. Atom hlavy hořel ve světle atomu srdce. Před dlouhými eony se však luciferský atom ve svatyni hlavy zřekl poslušnosti vůči Kristovu atomu, převzal vedení celého systému, tento po všech stránkách dezorganizoval, a již celá tisíciletí se podrobuje kultuře. Možná se vám nyní vybavuje před očima obraz vaší skutečnosti, takže chápete, proč je nutná transfigurace. Svou podstatou atom Krista vědomí já zneklidňuje a bere mu jeho jistotu. Avšak zrcadlení duchovního světla luciferským atomem, jehož prostřednictvím by duše – já – mohla žít z Božích děl, zmizelo, neboť tento systém je po duševní i strukturální stránce nenapravitelně zkažený. Proto je nutná nová duše, nový luciferský princip, nový zrcadlící činitel. Teprve až tento bude získán, může být celý mikrokosmos transfigurován v souladu se svou původní bytostí. To je přirozeně proces. Takovéto znovuzrození, tak nesmírně pronikavá změna, se neuskuteční během čtrnácti dnů. Je však třeba s tímto procesem, se stezkou zasvěcení, tj. uzdravení původního stavu bytí v božském smyslu, započít. Škola Zlatého Růžového Kříže nepřestává vysvětlovat všechna „jak a proč“, způsob a důvod tohoto mocného procesu, dokazovat jeho nutnost, stavět všechny faktory do správného světla a ukazovat na příčiny vašeho zneklidnění. 47 Proč přicházíte do naší školy? Proč navštěvujete naše chrámové služby? Proč jako žáci neváháte přinášet oběti, které práce jako je ta naše vyžaduje? Protože vlastníte atom jiskry Ducha. Vaše staletí trvající zneklidnění, vaše nekonečně dlouhé hledání vás přivedlo sem. Atom Krista ve vás září nyní v osobnosti, která není schopná na volání reagovat osvobozujícím způsobem, a tento žár vás burcuje. Z druhé strany Jordánu, proudu vašeho malého krevního oběhu, k vám přichází vyzařování Kristova atomu. Řeknete nyní jako Jan: „Vpravdě, tento je větší než já – já nejsem hoden, abych rozvázal řemínky u jeho obuvi“? Zaniknete nyní jako Jan v enduře, aby se životodárná, obnovující síla světla vycházející z Kristova atomu mohla znovu prosadit, vykonat proměnu ve vašem padlém systému, ve vašem malém, temném světě, aby se mohl v již vylíčeném procesu utvářet obraz nesmrtelného člověka a aby tento jednou, po křížové cestě Kristova atomu, mohl být ve vaší bytosti vzkříšen k věčnému životu? Poznáváte nyní, že také pokřtění Ježíše v Jordánu je událost, která musí nastat ve vašem fyzickém těle? Zneklidněný člověk s vědomím já, ten věčný hledač světla v temnotě, křičí a jeho křik se ozývá jako bolestné volání zeměmi: „Připravte cestu Páně, urovnejte mu stezky!“ Hledá právo a stojí jako Jan v oděvu kajícníka na poušti tohoto světa. Je možné, že jste ještě kořistí základního bludu a věříte, že jako bytost této přírody můžete mít podíl na božském právu, na božské skutečnosti. Je ale také možné, a to se očekává od žáků Růžového Kříže, že jako prorok v plášti z velbloudí srsti řeknete: „Ne já, nýbrž ten druhý!“ Vy toho druhého znáte, protože jste jím ve dne v noci, rok co rok, život co život zneklidňováni. Jste voláni Kristovým atomem ve vás. A nyní ve své životní krizi vidíte toho druhého k sobě přicházet. Vyzařování Kristova atomu ve vašem srdci proniká prostřednictvím brzlíku do vaší krve. Krev je vaším životním Jordánem poháněna vzhůru, naplňuje svatyni hlavy a šíří se do celé bytosti. Nyní ale musíte dávat pozor, zda jsou vaše reakce stejné jako v mnoha předešlých případech, anebo zda poprvé reagujete absolutně novým způsobem. Vaše stará reakce vám umožnila vnímat a zakoušet krevní žár zneklidnění a zasažení, co nejlépe jej zachytit a zpracovat, ale jinak jste zůstali stejní. Můžete se v tom velmi dobře vycvičit. Díky tomu můžete být shledáni odvážnými a úctyhodnými, avšak vaše přirozenost zůstává táž. S pevně sevřenými rty vše snášíte anebo podvádíte sebe i druhé nacvičeným smíchem, tím, že s lacinou a satanskou psychologií našich dnů říkáte: „Tak je to přece dobré!“ To ale vůbec není dobré, nýbrž nanejvýš dramatické. Nová a dobrá je vaše reakce teprve tehdy, když tuto jinou krevní sílu, která proudí vaším životním Jordánem, už neodreagováváte starým způsobem a nezastíráte lží, ale nejhlubšími principy svého vědomí já, s dokonalou připraveností, v absolutním míru a hluboké radosti ji přijmete. Pak bude posel Kristova atomu, který se blíží krví, pokřtěn vaším nejniternějším já. Pak bude vaše nejniternější přírodní já definitivně spojeno s Kristovým atomem. To je ten velký zázrak křtu v Jordánu na počátku Evangelia. Je to závěrečná fáze prvního procesu zasvěcení, první dobrovolné zrcadlení Kristova atomu v luciferském atomu hlavy. Je to okamžik, ve kterém Lucifer padá dolů ze svého nebeského hradu. Nová jitřní hvězda ještě nevyšla, ale její jasné světlo se již ohlásilo. Je to počátek endury. Tento počátek ve vás chce duchovní škola uskutečnit. Jestliže se tento přeslavný počátek procesu zasvěcení ve vás projeví, stanete se předurčenými ke svobodě, vyvolenými. Když jsme o tom pojednávali v minulé kapitole, zaměřili jsme vaši pozornost na Zjevení, kapitolu 17, kde je naznačen počátek překonání skrze Beránka ve třech stupních. „Věřící, povolaní a vyvolení mají podíl na tomto překonání“, říká Apokalypsa, tedy tři skupiny entit s atomem jiskry Ducha mohou být v kosmické vzpouře vedeny do svobody. Abyste tomu rozuměli, musíte tato slova srovnat s podstatou Evangelia. Na počátku prvního evangelického procesu zasvěcení se rodí Jan; pak se stává prorokem a konečně křtitelem. Nato Jan mizí, a vystupuje Ježíš. Apokalypsa toto první stadium nazývá stadiem věřících, druhé stadiem povolaných a třetí stadiem vyvolených. Přicházíte-li do školy z opravdové vnitřní potřeby, v přesvědčení, že musíte tuto přírodu opustit, abyste jako mikrokosmos mohli vejít do jiné přírody, když jste toto přesvědčení získali v ohni zkušeností nemajících konce, pak procházíte prvním stadiem. Pak jste se zrodili jako Jan, pak do vás Evangelium vepsalo své první řádky. Pak luciferský atom bytosti já podává své první 48 enduristické důkazy. Proto je logické, že od této hodiny dostává mikrokosmos v silovém poli Univerzálního bratrstva zcela jiné místo. Dostává se mu požehnání víry, předtuchy svobody. To je zrození ! Z tohoto základu může kandidát vstoupit do druhého stadia, stadia proroctví. Svým životem prokazuje: „On musí růsti, já se však menšiti.“ Není již humanistou, který tato slova odříkává, ačkoliv je zaměřen na pozemskou říši, nýbrž volá: “Urovnejte jeho stezky!“ Je volajícím na poušti. Je povolaným, který svou bytost já, svůj luciferský oheň, o němž ví, že je nedůstojný, stále více podřizuje atomu Krista. Tak se předtucha svobody stává jistotou. Tento člověk se stává neotřesitelným. Říká: ,,Ne, že bych to již uchopil nebo snad byl již dokonalým, ale usiluji o to.“ Druhý den vidí Jan přicházet Ježíše přes Jordán. Nyní se kandidát stává křtitelem, definitivním spojencem v chrámu svého nejhlubšího nitra a může jako Simeon říci: „Pane, nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, neboť mé oči viděly tvého Spasitele.“ Tak jako stoupáme v našich chrámech k místu služby po třech stupních, a již na prvním stupni jsme s tímto místem spojeni, stejně tak je nutné u evangelického vzestupu ke svobodě rozlišovat tři fáze. Spojení se svobodou vzniká již tím, že se člověk zrodí jako Jan. Nikdo se nemusí nadlidsky namáhat, aby se tato osvobozující víra v jeho srdci uvolnila, neboť ,,drahocenný klenot v lotosu“, Kristův atom, je zde. Tento atom, spočívající na hrotu svatyně srdce, je svou povahou a strukturou zcela sladěný s božským polem záření. Tento klenot je dnem i nocí osvícen Gnosí, stačí jen, abyste v tomto světle putovali. Jste-li na počátku stezky, je nesmyslné a svědčí to jen o předráždění nervů nebo vnitřní nevoli, jestliže neustále hovoříte o konci stezky, který je pro vás ještě zcela skryt v mlze. Uchopte slávu a světlo dosažitelného začátku! Pak bude jednou celý váš mikrokosmos putovat ve světle, tak jako je ve světle drahocenný klenot v lotosu. Přestaňte neustále mluvit a teoretizovat. Uchopte jako praví svobodní zednáři své nářadí a položte svůj první kámen. 49 I – 14 ŽIVÉ EVANGELIUM SVOBODY Jak jsme již zjistili, existují na tomto světě milióny entit s atomem jiskry Ducha. Řadami těchto entit zasažených kosmickým světlem probíhá napříč dělící čára. Pod touto dělící čarou se nacházejí bezpočetné skupiny hledajících lidí, kteří sice vlastní atom jiskry Ducha a nenacházejí proto klidu, ale z nevědomosti nebo nedostatečného poučení, ale také z důvodu, že jsou záměrně klamáni nebo sami zaměřeni na vše pozemské, se křečovitě drží dialektických hodnot. Nad dělící čarou se nacházejí entity s atomem jiskry Ducha, které na základě duševního strádání, poznání a vlastního rozhodnutí reagují na volající světlo Univerzálního bratrstva. Tyto mohou být rozděleny do tří skupin, do tří stavů bytí. Bible je nazývá věřícími, povolanými a vyvolenými, nebo jejich stavy rozlišuje jako: 1. zrození Jana: první spojení s osvobozujícím světlem, tušení svobody; 2. proroctví Jana: vstup do služeb svobody; 3. křtění Jana: elementární sjednocení se svobodou. Kdo ve svém srdci dokáže probudit osvobozující víru v univerzální mystéria, vystoupí tím na první stupeň osvobození v Kristu a připojuje se k těm, kteří se nacházejí nad dělící čarou. Tato osvobozující víra nemá nic společného se skláněním se před intelektuálními autoritami, ani to neznamená nechat se vláčet mystickými emocemi či pudovým sebepotvrzováním. Toto první, základní stadium osvobození se prokáže mikrokosmicky, anatomicky a tělesně, a proto se také říká, že musíte být osvobozeni pravdou, skutečností. Člověk může sám sobě leccos vsugerovat, může i druhé dlouho udržovat v klamu, ale žákovi mohou posloužit jen skutečnosti, které mu zprostředkují vnitřní jistotu. Jedná se tu o nový anatomický stav, který se projeví nejdříve ve svatyni srdce a ve svatyni hlavy, aby se pak krví rozšířil dále do celého stavu bytí. Zvýšenou vibrací Kristova atomu se prostřednictvím brzlíku uvolňuje nová krevní síla – nový hormon. Tato nová krevní síla proudí nejdříve „Jordánem“, neboli malým oběhem krevním, a dosáhne svatyně hlavy a její centra. Jakmile luciferský neboli zrcadlící atom začne ve svatyni hlavy vykazovat alespoň částečnou schopnost či sklon k projekci, tedy reagovat pozitivně na impulsy Kristova atomu, stává se nový stav jistoty víry skutečností. Existuje-li tato schopnost, je v témže okamžiku pokřtěn Ježíš v Jordánu, to znamená, že nová krevní síla, nový hormon Kristova atomu může uplatňovat svůj vliv v celém systému, kontrolovaném dialektickým já. Ježíš pak nastoupí své putování malým světem žáka. Tyto procesy jsou tedy umožněny, jakmile dialektické já psychologicky a fyzicky ustoupí za Kristovo já: žák zaniká v Ježíši Pánu, Jan je zajat a sťat. O tuto tělesnou základnu se opírá trojnásobný proces osvobození. Kdo vstoupí na první stupeň této stezky, bude o tom bezprostředně a spontánně, veškerým svým chováním a konáním, celým svým životním postojem, bez jakéhokoliv prosazování a s naprostou samozřejmostí podávat důkazy. Celá tato stezka je pro nás přesně popsána v Evangeliu. Přesto, že text Bible byl politováníhodným způsobem zkomolen, pravda září skrze všechna záměrná zastření. Tuto pravdu však můžete poznat jen tehdy, je-li Evangelium vepsáno do vašeho srdce. Pak již nepromarníte jediné slovo při mystickém či okultním vychloubání druhých a nanejvýš se pousmějete. Vaším společníkem v křesťanských mystériích bude vždy ten, kdo umí číst pravdu tím jediným možným způsobem. Vaše životní postoje jsou pak zaměřeny na stejný cíl a každé nedorozumění je vyloučeno, neboť potom vládne jednota, svoboda a láska. A kdo je jiný a jinak jedná, ať už v intelektuálním nebo mystickém smyslu, a také to svým životním postojem dosvědčuje, ten se ještě nesetkal s Pánem Ježíšem u svého životního Jordánu. Toto setkání se nedá uspíšit. Mlčte proto, nepromarněte ani jedno slovo, vyzařujte lásku. „Buďte prozíraví jako hadi“. Velké bratrstvo lidí nemusí být zakládáno, existuje ve všech, kdo se nacházejí nad dělící čarou. Toto si jasně uvědomíte, jakmile bude Evangelium vepsáno do vašeho srdce. 50 Jestliže se žák přiblíží k duchovní škole z vnitřní potřeby, v absolutním přesvědčení, že musí tuto přírodu opustit, aby jako mikrokosmos mohl vstoupit do jiné přírody, a jestliže k tomuto náhledu dospěl na základě nekonečné řady bolestných zkušeností jako hledající člověk pod dělící čarou, pak se narodil jako Jan. To je první stránka Evangelia. Po nějaké době začne atom Krista prostřednictvím brzlíku vytvářet novou krevní sílu. Narodil se Pán Ježíš, Blahoslavený. To je druhá stránka Evangelia. Jan roste, a Ježíš roste. Živé pochopení pro enduristickou stezku v Janovi zraje, a on o tom podává svědectví. Slepé, zašlé zrcadlo zpětně zrcadlícího atomu ve svatyni hlavy je stále čistší, rouška z tváře je stržena, a znovuzrozený Ježíš přibírá na síle a milosti. To je třetí stránka Evangelia. Ve stanoveném čase vidí Jan přicházet Ježíše přes Jordán. Nová krevní síla se může osvobozujícím způsobem projevovat ve svatyni hlavy. Jan křtí Ježíše a ustupuje. Já této přírody se dává zajmout Já Kristovy přírody. Čtvrtá stránka Evangelia je vepsána do krve. Jan je zajat, ale není ani mysticky pohnut, ani intelektuálně nespekuluje. Je objektivním pozorovatelem, který je prost jakékoliv domýšlivosti. Proto, zatímco nová krevní síla mocně proudí celou jeho bytostí, to znamená, že Ježíš započal svoji cestu a svolal své učedníky, Jan posílá posla k Ježíši s úzkostnou otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat někoho jiného?“ Cítíte, že touto konfrontací problému v sobě samém je vždy kontrolován eventuální klam, zásah zrcadlové sféry? Tak čte žák pátou stránku Evangelia ve vlastním systému. Ježíš začíná svolávat svých dvanáct učedníků a dává jim první poučení. Dvanáct učedníků je dvanáct párů mozkových nervů, které se jako větve stromu rozbíhají od svatyně hlavy a řídí a kontrolují celý systém. Existuje-li nový stav vědomí, pak toto nové vědomí, nová duše, také zná, vede a řídí celou bytost. Proto musí být těchto dvanáct párů mozkových nervů pod dokonalou kontrolou nové krevní síly. Musíte s ní být sladěni, abyste se stali pravými služebníky, učedníky Pána. Takto, když byly rozlomeny pečetě, se obracejí stránky Svaté knihy života dál. Všechny tyto stránky svědčí o křížové cestě, o zániku staré bytosti já v Pánu Ježíši. Celý tento proces se zapisuje do desek srdce. Zřetelně poznáte, že tato evangelická křížová cesta není žádným intenzivním utrpením ani hrozným dramatem, s vysíleným tělem a vyhublými, bolestně staženými tvářemi, nýbrž cestou radosti, radostným poselstvím, které se nesmazatelně vrývá do žákovy bytosti. Je to cesta, která vede ke vzkříšení. Zatímco se pozemský chatrný dům postupně hroutí, roste nový domov, který není vytvořen rukama, nýbrž Bohem z nebe, totiž obraz nesmrtelného člověka. Je-li tento obraz počat, zrozen, roste a pak dospěje, je kandidátovi řečeno: „Je pro vás dobré, že odejdu – a pošlu vám utěšitele“, Ducha Svatého. A Ježíš odchází: nová harmonická síla, poté co své dílo uskutečnila, ustává v práci. Nyní se píše poslední, nejvznešenější stránka svatého Evangelia, jako hlaholem pozounu, jako mocným vichrem, protože ten Nesmrtelný, Nehynoucí a Znovuzrozený vstupuje do bytosti, která byla připravena Ježíšem, a zaplňuje celý dům. Svatodušní oheň vzplál. Pravý apoštolský kruh je utvořen. A nyní se otevírá Apokalypsa, kniha Zjevení. Kruh apoštolů jde se svým radostným poselstvím do celého světa a píše dopisy sedmi obcím entit s atomem jiskry Ducha, vysvětluje proces, volá, podporuje a zachraňuje. Tak konečně existuje zástup, který nikdo nespočítá, zahalený do čistých bílých rouch, vykoupený z krve Země. Zlaté evangelické poselství, jež je vryto do srdcí, končí prosbou za všechny, kteří patří k velkému bratrstvu lidí, kteří ale ještě nedošli: „Milost Pána Ježíše nechť je s vámi se všemi.“ To znamená, bratři a sestry, vy, kteří stojíte na počátku spásného zjevení Kristova: „Kéž vás krevní síla Kristova atomu ve vás brzy osvobodí, aby se Evangelium zapsalo od začátku až do konce, až do posledního písmene do vašich srdcí.“ To je apoštolská žehnající prosba apoštolského kruhu, obyvatelů Třetího chrámu. Tato žehnající prosba se ode všech ostatních liší svou silou. Není pouze zbožným přáním. Tato prosba je schopná pohnout i téměř zkamenělým a ztuhlým srdcem, pokud je v něm ještě přítomna jiskřička života. Kdo se tímto výkřikem srdce posledních slov Evangelia probudí, je povinen sám začít od prvních slov, neboť se může osvobodit jedině pravdou, skutečností. 51 Možná nyní víte, co znamená čtení a studium Evangelia. Možná nyní chápete, co znamená kázání Evangelia. Možná, že nyní můžete učinit upřímné rozhodnutí: rozhodnutí opustit definitivně vše, co ve vás zkazil přírodní mysticismus a okultismus. Ve vaší hlavě a vašem srdci je to nahromaděno jako nesmírný balast, od něhož musíte svůj chrám očistit. To je stránka z Evangelia, na kterou nesmíte zapomínat. Dbejte na to, aby stezka k osvobození byla stezkou vlastního svobodného zednářství. Podle své přirozenosti možná předpokládáte, že se snad stanete objektem zvláštního, osobního snažení hierofantů, že budete v určitém okamžiku mistry a adepty bohatě zaopatřeni. Tak tomu zajisté není! Existuje základní, univerzální, kosmické Kristovo záření. Existovalo včera, dnes i před miliardami let a je stále stejné. V tom se nic nemění. Tato univerzální milost je a zůstává sama o sobě věčně stejná. Je to tatáž radiace, která entity s atomem jiskry Ducha pod dělící čarou zneklidňuje a žene v zoufalství světem, a žáka – kandidáta vede do nepomíjivého království. Je to tatáž síla, která hříšného hledajícího přiměje, aby na své bludné cestě padl, a která apoštolský kruh pohání k takzvaným zázrakům. V tomto univerzálním záření může a musí být vykonáno celé dílo. Kdo touží, kdo si žádá víc, kdo vášnivě a úpěnlivě prosí o záchranu, tomu bude řečeno: „Spokoj se s mou milostí.“ Nezapomínejte především také na tuto stránku Evangelia. Neboť když na tento prazákon osvobození zapomenete, pak se vám povede jako nesčetným jiným, kteří buď ještě nepoznali, nebo opět zapomněli. Pak vám vyjde vstříc zrcadlová sféra. Pak přijdou houfně mistři a adepti, pak každý dostane, čeho si žádá. A také potom bude do vašich srdcí zapsáno poselství, avšak bude to poselství utrpení. Bude to mohutná maškaráda, děsivá parodie Evangelia svobody. Pak se vám dostane onoho spásného zjevení via dolorosa, jak je míní pozemská hierarchie. Pro tuto hierarchii, s jejími nespočetnými pododděleními, je každý vhodný, každý může získat osvobození od kola na úkor druhých a vystoupit do nejvyšších oblastí zrcadlové sféry, k jádru luciferského pole. Tento stav bytí musí být neustále obhajován. Aby se člověk pozvedl do tohoto Devachanu, musí se ubírat cestami, které vyžadují nezměrné utrpení, křížovou cestu kultivování a rozštěpení osobnosti. V minulosti existovali lidé, kteří to nahlédli a učili, že tento Devachan je skutečně nejvyšším vrcholem bludu a že se kandidát musí nakonec dobrovolně vzdát i tohoto takzvaného věčného nebe. Duchovní škola vám však ukazuje lepší cestu, účelnější cestu, cestu radosti a štěstí, univerzální stezku. Je to stezka, na níž se lze vlastním svobodným zednářstvím, usmrcením svého já, bezprostředně pozvednout do univerzálního mimokosmického pole záření. Spokojte se s touto neotřesitelnou milostí. Sledujte cestu univerzálních Kristových mystérií a ohlašujte toto radostné poselství tím, že osvobozující evangelium zapíšete do svého srdce. 52 I – 15 ZNALOST PŘÍRODY SMRTI Jistě si vzpomínáte, že jsme již dříve hovořili o původu pevných látek, tekutin a plynů chemické sféry hmotného světa a vyložili jsme vám, že všechny tyto látky, plyny a fluida vznikly z éterů, které se vyskytují v určitých stavech v zrcadlové sféře. Základní éterické stavy jsou určovány magnetickým polem této přírody, zatímco druh samotného magnetického pole je opět určován přírodními silami jednoho ze zemských kruhů, který reaguje přesně na druh a chování člověka. Z toho se dá jasně poznat, že toto bezútěšné životní pole vytvořil člověk sám a sám udržuje zdi svého vězení. Mimo látkovou sféru a její zrcadlovou sféru jsou totiž éterické stavy zcela odlišné, protože interkosmické étery vznikly přímo a harmonicky z původní prasubstance. Je však dobré počítat s možností, že ještě tento jasný náhled nemáte. Je sice možné, že konstatujete dialektické jevy a naprosto souhlasíte s tím, co o nich říká duchovní škola, ale že vám přesto chybí náhled na příčiny dialektických úkazů. Nedostatek této znalosti představuje nebezpečí, neblahý brzdící faktor ve vašem žákovském vývoji. Kdyby náhled na příčiny našeho dialektického pole bytí opravdu existoval, pak by mnozí žáci v duchovní škole spontánně reagovali zcela jinak. Žáci reagují ještě příliš na horizontální úrovni. To vždy prozrazuje nedostatek jasného náhledu. V takových reakcích se dostávají lidé do sporu, přestože každý spor představuje plýtvání energií, a jsou nečinní, když jde o absolutně nutné skutky. Tak mnozí lidé naplňují svůj den nicotnostmi a horečně se zaměstnávají zbytečnostmi, přestože následkem trýzně a zkoušek dialektiky a touhy po domově, probuzené v nich atomem jiskry Ducha, jsou přece připraveni stezkou jít. V tomto stavu je jen jediné východisko: musíte napřed poznat příčiny lidského pádu. Jsme přesvědčeni, že si mnozí myslí, že v tomto bodě mohou sami něco přidat k lepšímu. Přinášejí možná celou řadu knih, nebo jich naopak nemají vůbec zapotřebí, protože jejich dobře trénované dutiny pravé poloviny mozku jsou naplněny mnohými vědomostmi. Zejména bývá citována Bible a jiné svaté tradice. Slyšíme znovu o Adamovi a Evě, o ráji a hadu. Slyšíme: „V potu tváře budeš jíst svůj chléb“ a „V bolestech budeš rodit děti“; o Babylonské věži a zmatení jazyků; o velké potopě a opilém Noémovi. Potom následuje nekonečná řada mystických a okultních komentářů: „Tak to stojí psáno.“ a „Tak je to míněno.“ „Tehdy to začalo, a tak to šlo dál; a teď jsme tady a jsme takoví, jací právě jsme.“ A bolí vás šíje od otáčení se zpět do prehistorie. Máte neshody v názorech, protože pole vnějších dějin je plné spekulací, stejně jako pole přírodní paměti, neboť neexistují dva lidé, kteří dokáží číst v paměti přírody, aby z ní vyčetli totéž. Kvůli tomuto nedorozumění jsou psány opět nové knihy a vy následujete nové autority, až také tyto jsou nakonec, zesměšněny a zavrženy, nahrazeny jinými. Předpokládejme, že byste světovou literaturu o příčinách pádu studovali a disponovali tedy pozoruhodnými znalostmi. Stali byste se tím vědoucími? V žádném případě! Autor této knihy může čerpat v této oblasti z vlastní zkušenosti. Od chvíle, kdy se jako dítě naučil číst, hltal až k určitému psychologickému okamžiku, k zoufalství všech vychovatelů, celé knihovny. Reagoval tak na nezměrný intelektuální hlad, utápěl se však v neplodných snahách tisícerých mínění. Mnoho lidí v takové bouři, v takovém bezuzdném pudu rozumu ztroskotalo. A jen ti, kteří se této bouři vystaví a popřejí tomuto pudu sluchu, protože chtějí být „rybáři lidí“, budou sítí Univerzálního bratrstva z tohoto akademického moře zachráněni a vyvrženi na zem konkrétní skutečnosti, totiž skutečnosti Zde a Nyní. Ze skutečnosti Zde a Nyní můžete, ba musíte určit příčiny našeho pádu. Kvůli těmto příčinám se nepotřebujete vracet k neznámým předkům, musíte je nalézt sami v sobě! Mnozí se zmítají ve smrtelném zápase v akademickém moři svého intelektuálního a mystického pudu hledání. Do tohoto moře vrhá Bratrstvo svoji síť, která není utkána z nekonečné řady slov, ale sestává z metody zásadního sebepoznání. Kdo sám sebe skutečně zná, vlastní jasný náhled a otevře příslušně celý svůj systém pomáhajícím silám. Tyto síly systém transfigurují. V tomto záchranném Viz Jan van Rijckenborg, Christianopolis, Rzekruis Pers, Haarlem, 1990 53 procesu se vy sami stanete součástí rybářské sítě, spolu s jinými tonoucími se stanete rybáři lidí. Proto stálo nad vstupem do starých chrámů mystérií napsáno: „Poznej sám sebe.“ Ten, kdo poznal sám sebe, mohl vejít branou chrámu, mohl proniknout ke svatyni a zasvětit se, uzdravit se. Ti, kterým hrozí utonutí v akademickém moři, spadli do těchto vod kvůli nesmírnému puzení atomu jiskry Ducha a kvůli nesčíslným existenčním problémům. Jsou zaujati tím, aby ulovili kámen mudrců. K nim hovoří Pán Ježíš: „Následujte mě, chci z vás učinit rybáře lidí.“ Následovat Krista znamená především jasně poznat, že si člověk své žalostné životní pole vytvořil sám a sám udržuje zdi svého vězení. Kdo vstoupí na tento první stupeň, nepochybně před sebou uvidí stupeň druhý. Váš mikrokosmos je jako atomový sloup, který je živen: éterem zpětného záření, zčásti ve formě vodíku; světelným éterem, zčásti ve formě kyslíku; životním éterem, zčásti ve formě dusíku; chemickým éterem, zčásti ve formě uhlíku. To jsou čtyři pokrmy lidských atomových sloupů. Proč přijímáte tyto pokrmy a proč v důsledku toho vzniká v atomovém sloupu spalování? Protože jsou tím umožněny životní procesy. Životní procesy jsou výrobní postupy: tyto čtyři étery v tom stavu, v jakém je ve svém systému přijímáte ke zpracování, dávají podnět k produkci různých látek a sil ve vašich životních sloupech. Jako příklad vezměme dýchání. Substance, kterou vdechujete, je zcela jiná než ta, kterou vydechujete. Vydechujete mimo jiné dioxid uhlíku, což je kysličník uhličitý, produkt spalování, přeměna chemického éteru. Pravděpodobně znáte různé vlastnosti kysličníku uhličitého. Atmosféra přirozeně kysličník uhličitý obsahuje, neboť se vytváří při dýchání lidí a zvířat a také při spalování nebo tlení organických těl. Bez dalších procesů by tak atmosféra obsahovala čím dále tím více kysličníku uhličitého, což by bylo osudné, protože plamen v kysličníku uhličitém ihned zhasne. Při takové přemíře kysličníku uhličitého v atmosféře by tedy nebyl možný žádný spalovací proces a veškerý život by musel doslova uhasnout. Jako pomocník v této nouzi vystupuje říše rostlin. Listy rostlin přijímají kysličník uhličitý a vracejí zpět kyslík. Rostlinná říše tedy zabraňuje tomu, aby se lidstvo v daném okamžiku udusilo produktem svých vlastních životních sloupů. Vědci zjistili, kolik kysličníku uhličitého může atmosféra obsahovat, aniž by to mělo za následek smrt člověka. Dle nich může člověk snést pět procent kysličníku uhličitého. Uvědomte si však, že je v atmosféře stále obsažen, i když v mnohem nižší procentuální hodnotě. Pomyslete na svůj dům, obývací pokoj a na svou zahradu. Velkou část života strávíte ve svém domě, dýcháte v něm a produkujete tedy kysličník uhličitý. A všechny rostliny ve vašem domě, ve vašem pokoji a v zahradě tento váš produkt, kysličník uhličitý, dle svých potřeb vdechují. Pro vás i pro rostliny je to požehnáním, protože kdyby nebylo kysličníku uhličitého, pak by neexistovaly ani rostliny, a bez rostlin byste se udusili! Rostlinná říše je tedy pro všechny dialektické lidi životní nutností. Čím více se rozkládá a čím víc se spotřebovává, tím více je kysličníku uhličitého. Čím více je kysličníku uhličitého, tím více je rostlin, a čím více je rostlin, tím větší jsou životní možnosti pro člověka. Za kysličník uhličitý, který od vás obdržely, vracejí rostliny zpátky kyslík. Není to ovšem plnohodnotný kyslík, nýbrž vedlejší produkt. Dá se říci, že se poněkud podobá světelnému éteru, je ale tmavší a má mnohem pomalejší vibraci. Tento ne zcela hodnotný rostlinný kyslík se v atmosféře mísí s ostatním kyslíkem, který vdechujete, a vydechováním opět produkujete kysličník uhličitý ... Nyní možná před sebou vidíte tento životní řetězec a poznáváte, že žijete z milosti rostlinné říše. Možná také zjišťujete, že toto všechno, správně viděno, je děsivý, velmi povážlivý, degenerativní proces. Ale než vám jej blíže vysvětlíme, ještě něco jiného. Kysličník uhličitý je produktem chemického éteru, ale také ostatní tři étery jsou ve vašem životním sloupu přeměňovány. Stejně jako je kysličník uhličitý pro člověka smrtelný, ve stejné nebo ještě větší míře jsou smrtelné i ostatní vedlejší produkty. Vedlejší produkt uhlíku vyžaduje k zachování člověka rostlinnou říši. Vedlejší produkty životního éteru (= dusík), světelného éteru (= kyslík) a zpětně zářícího éteru (= vodík) 54 vyžadují kromě rostlinné říše také říši hmyzu a mikrobů, říši zvířat a říši elementálů, a to opět kvůli člověku! Tyto podlidské říše totiž asimilují všechno, co by mu přineslo okamžitou smrt. Žijí, doslova existují ze smrtelného vyzařování člověka a vracejí mu produkt rozkladu této smrtelné radiace opět zpátky. Lze se tedy divit, že si tyto říše, které žijí a existují ze smrtelných výparů lidské, od Boha odpadlé existence, v sebeuplatňování kladou navzájem nástrahy, pohlcují se, požírají, zmrzačují a ničí? Jak je možné v tom vidět krásu? Jak je možné od toho něco očekávat? Vidíte tuto hrůznou přírodní zákonitost jasně před sebou? Kdo může v tomto pekle opravdu žít? Je vám nyní jasné, že žijete v padlém stavu a že jen svým dnešním lidským stavem stále ještě spolupůsobíte na pádu? A že lidstvo spěje šíleným tempem k záhubě v atomové hrůze, zbavené veškerého rozumu? Přírodovědecky může být naprosto přesně dokázáno, že se člověk v každé vteřině podílí a spolupůsobí na kosmické katastrofě a že ačkoliv původní člověk obdržel kdysi od Gnose dech života, vychází z něj v tomto existenčním řádu neustále dech smrti. Dokonce i dítě může pochopit, že přírodní říše, které jsou nutné, aby člověka chránily před jeho vlastním smrtícím dechem, musí v této úloze selhat. Člověk se stále více živí umělými potravinami; jsou káceny stále rozsáhlejší lesní oblasti a půda obdělávána, mikroby a hmyz jsou stále masivněji potírány, nemoci potlačovány, zdechliny spalovány, zvířata nahrazována stroji. A co všechno ještě člověk dělá ve svém sebeuplatňujícím bytí? Bojuje proti nebezpečím, ale současně tím rozpoutává jiná. Je to zbytečná námaha! Smrtící síly, které vytvářejí lidské životní sloupy a které již ochraňující přírodní říše nemohou dokonale absorbovat, jsou stále početnější a rozsáhlejší. Dech smrti se stále více vzmáhá a důsledkem toho nemůže být nic jiného, než atomová exploze, kterou označujeme jako „kosmickou vzpouru“. Věděli jste, že všechny choroby, které lidstvo souží, jsou způsobeny jednou z podlidských říší, tedy říšemi, které jsou nutné k tomu, aby byly zpracovány některé lidem nebezpečné produkty jejich životních sloupů? Pomyslete na komára vpichujícího jed, původce mnoha nemocí. Hmyz žije z atomárních produktů vašich životních sloupů. Napadá vás a bodá ve slepé reakci, poněvadž každý tvor se obrací z pudu sebezáchovy na svého stvořitele a udržovatele. Co následuje? Komáři jsou hubeni, což je pochopitelné. Jiný hmyz, který jejich úlohu převezme, bude ve své existenci též napaden. Mikroby a různé druhy virů, které ze stejného důvodu kladou vašim tělům nástrahy, jsou potírány. Děláte to, musíte to tak dělat, protože neumíte nic jiného. Kdyby se ale člověku podařilo zárodky nemocí vyhubit, padl by tím za oběť hlavnímu jedu, který produkuje on sám. Díky biologickým funkcím podříší trpěl až dosud pouze zpomalenou, tedy silně oslabenou reakcí ve formě chorob. Umíte si představit větší tragédii? Potírat nemoci, honit se za zdravím a tím plnými doušky vdechovat vlastní výpary smrti! Kdo toto vše jasně pozná a prožije, kdo vnitřně vlastní toto poznání přírody o lidském stavu, ten zná sám sebe. Nenechává hovořit již své knihy a zastaví své urputné pokusy udržet hlavu nad hladinou akademického moře. Je v něm jen jedno rozhodnutí, jen jedna touha: rozhodnutí ukončit svůj neblahý atomární stav a touha srdce po záchraně dechem života. Jako jelen volá po čisté vodě, tak volá moje duše, Bože, po Tobě. Moje duše žízní po Bohu, po živém Bohu. Kdy dospěji k tomu, abych spařil Boží tvář? 55 I – 16 BLUD DIALEKTIKY V předešlé kapitole jste měli možnost podílet se na novém poznání přírody. Pokusili jsme se vám toto poznání přiblížit, s cílem dovést vás k sebepoznání, které je vstupní branou k mystériím božského člověka. Odhalili jsme holou skutečnost bytosti dialektiky. Konstatovali jsme, že životní sloup dialektického člověka produkuje různé síly a smrtelná záření, jež ho bezprostředně existenciálně ničí a úplně by znemožnily jeho bytí, kdyby v tomto světovém řádu neexistovalo několik přírodních říší, které z takových sil žijí a tím částečně smrtelná záření lidstva absorbují. Život dialektického člověka bezpodmínečně tyto různé podlidské říše přírody potřebuje. Tyto říše vděčí za svůj vznik a projev smrtelným morovým výparům, skutečnosti zjevu člověka. Z toho je patrné, jak velmi jsou s člověkem zajedno a dokazují příčiny jeho osudu, jeho karmy. Ačkoliv jejich určením je udržovat jeho život, jsou mu zároveň ohrožením, jsou jeho nepřáteli a vzhledem ke svému primitivnímu důvodu existence se potírají také mezi sebou. Dialektický člověk vyvíjí velkou a mnohotvárnou neblahou sílu. I když tato je přítomností přírodních říší dočasně a částečně potlačena, přece člověka na základě působení zákona příčiny a účinku různým způsobem postihuje. Tak člověk, který opravdu hledá stezku osvobození, zjišťuje, v jak hrozném světovém řádu žije a jak je na všeobecné světové tragice spoluvinen již pouhou existencí své bytosti a jejích funkcí. Je přesvědčen o tom, že svým celým mikrokosmem náleží k nebožskému světovému řádu a má na něm podíl. Jeho srdce proto žízní po Bohu, po božské skutečnosti, kterou se cítí být povolán. Tak si je žák stále více vědom své bezútěšné, bohaprázdné dialektické skutečnosti. Kdo toto vědomí poznání sebe a světa ještě nemá, bude dále pokračovat ve snaze naplnit svá přání na horizontální úrovni. Bude dál dychtit po pozemských radostech a hnát se „za nejlepšími dary Země“, jak se tomu říká. Bude jásat nad domněle získaným majetkem a zakoušet hlubokou bolest, když tento opět zmizí jako přelud. Tato honba a toto zklamání se bude mnohokrát opakovat a udržovat člověka v horlivé činnosti po dlouhá léta, možná po mnoho životů, až trvalými bolestnými zkušenostmi v jeho vědomí konečně zasvitne skutečnost pravého poznání přírody. Potom hledající člověk zažije pravdu slov kazatele: „Vše je jen ješitnost a lapání po větru.“ Všechno zde je bludem, iluzí, dokonalým klamem, nezměrnou bolestí, slovy nepopsatelnou tragédií. Proto zastaví všechno své snažení na horizontální úrovni, jak myšlení, tak cítění, chtění i jednání, a upne svůj pohled „k horám, odkud mu přijde pomoc“. Dokud ještě hledáte naplnění života v této přírodě, dokud se ještě honíte za občanskými, sociálními, politickými či humanistickými nadějemi v tomto přírodním řádu, pak ještě toto stanovisko nesdílíte. K tomuto stanovisku nemůžete být nuceni ani se k němu nemůžete pozvednout svým vlastním rozhodnutím. Musíte k němu dorůst, dozrát k němu na základě vlastních zkušeností. Musíte ze zkušenosti vědět, že váš životní sloup všemi svými účinky přináší a rozšiřuje smrt, že je tato smrt zadržována tím, co nazýváte „říšemi života“, které ale v podstatě nemají se životem nic společného a vaše smrtelné produkty v nesčíslných jiných formách zase vysílají. Takto vaše smrtelné síly rozpoutávají a šíří záhubu, a vaše bytí proto způsobuje v nejhlubším slova smyslu bolest, smrt a utrpení. Máte-li toto poznání, tento náhled, tak se již tohoto šíleného víru utrpení nechcete účastnit, neboť zaprvé jste až do základu prozkoumali dialektickou skutečnost, a za druhé už nepadnete za oběť žádnému, jakémukoliv bludu. To jsou dva pilíře, na kterých se musí zakládat žákovství, protože dávají člověku schopnost nasměrovat se plně na cíl božské skutečnosti. Teprve potom může opravdu hledat dveře božských mystérií a zaklepat na ně. Je mu řečeno: „Hledejte a naleznete, klepejte a bude vám otevřeno!“ Teprve pak může skutečně volat po vykoupení. Většinou prosíte o pomoc ve vedlejších nesnázích způsobených vašimi ústupky, vyvěrajícími z klamných představ a z nedostatku skutečného poznání přírody. Jestliže od vás jedna potíž právě ustoupila, často už horlivě vytváříte příčiny nových potíží. Avšak ona prosba o pomoc, která je Bratrstvem vždy vyslyšená, je výsledkem stavu duše. V tomto stavu duše žije, podle slov Buddhy, jasné pochopení, že i kdyby tato Země byla vším, co 56 o ní snili básníci, dokonce kdyby všechno zlo bylo odstraněno a skoncováno s každou bolestí, kdyby byla prohloubena každá radost, znásobena každá krása, ba dokonce kdyby zde bylo všechno pozvednuto k vrcholu dokonalosti, přece by tím vším byla duše znavena a odvrátila by se od toho, zbavena všech přání. Tato dialektická země je pro ni vězením. Může být sebenádherněji vyzdobena, duše touží po svobodné a neomezené atmosféře vně zdí, které ji obklopují. Právě tak málo ji přitahuje takzvaný nebeský svět zrcadlové sféry; i tím je znavena. Tyto nebeské radosti pro ni rovněž ztratily svou přitažlivost. Vlastní rozumové a citové požitky již nepřinášejí ani to nejmenší uspokojení. Také ty přicházejí a odcházejí, neboť jsou pomíjivé, stejně jako vnímání smyslů, které je omezené, přechodné a neuspokojující. Duše je těmito stálými změnami znavena a v této znavenosti volá hlasitě po osvobození. Mnozí z hledajících poznali již někdy tento stav bytí, toto poznání bezcennosti všeho. Většinou to ale nebyl víc než krátký záblesk vědomí a vnější předměty znovu nabyly naprosté nadvlády a zaslepenost bludem ukolébala duši svými šalebnými radostmi opět do stavu uspokojení. Jistě víte, že se blud často vtírá člověku jako radost, krása a velebnost. Klam tohoto světa má mnoho perspektiv, jež jsou v jistém smyslu navýsost pozoruhodné a ušlechtilé. Tyto perspektivy vám jsou sugerovány silami, které se až do krajnosti snaží tento svět učinit Gnosí akceptovatelným a s ní harmonujícím „řádem“. Také tyto sugesce mohou být v jistém ohledu nazývány šlechetnými a úctyhodnými. Tak mohou uplývat léta a životy plné těchto šlechetných děl. Vaše dny mohou být naplněny bezpočtem dokonale nesobeckých snah, jste ve všech směrech přímo přetíženi humánními činnostmi. Chcete lidstvo polepšit a uzdravit, ženete se za celou řadou praktických ideálů a jásáte u každého milníku. Pečeť tohoto nesobeckého snažení, tato námaha a zápolení se vtiskuje do celé vaší osobnosti. Vaše oči vyprávějí o dálce, do níž hledíte, o všem, o čem se domníváte, že je v budoucnosti jisté; avšak blud je duševní chorobou, šílenstvím! Pozorujete-li dobře, uvidíte toto šílenství planout v očích jako oheň. Tento oheň bludu hoří ve světě velmi silně. Umění, věda a přírodní náboženství to dosvědčují. Hoří v přírodním okultismu a humanismu. Tato plamenná bažina, tento horoucí požár není vznícen vědomou, úmyslnou špatností. Tyto rudé jazyky plápolají k nebi jako neustálé mocné úsilí učinit tento světový řád přijatelným a užít pro tento plán všech božských sil. Největší přírodně okultní bratrstvo všech dob pracuje na uskutečnění tohoto plánu, ale bez nejmenšího úspěchu. Aby dosáhlo svého cíle, ubíralo se všemi cestami, a ačkoliv jeho úmysl byl z jistého hlediska šlechetný a nesobecký, počalo již v šeré minulosti vyvíjet tlak, aby svých cílů za každou cenu dosáhlo. Avšak násilí vyžaduje moc, a k uplatňování moci je zapotřebí mocenských prostředků. Objevujete tragiku tohoto bratrstva, ten absolutní následek šílenství? Toto bratrstvo se tím uvrhlo do nezměrně hluboké propasti. Aby vyloučilo vše, co mu odporovalo, prosadilo vlastní právo, konalo soudy, vynášelo rozsudky. K vykonání rozsudků je však zapotřebí nástrojů. Nástroje byly tedy povolány do života. Tak vznikla vězení a povstaly mučírny, vraždy a popravy. Celé lidstvo bylo a stále ještě je v téměř všeobecném zajetí. Člověk je zajatcem této přírody nejen kvůli svému přírodnímu stavu, nýbrž také následkem magie vykonávané zmíněným bratrstvem. V každé čtvrti našich měst, v každé vesnici a na každém místě obrovské části světa se nacházejí budovy, v nichž se uplatňuje magie, aby bylo uvěznění zabezpečeno, takže jsou milióny lidí spoutáváni na těle i na duši a dalším miliónům je ve velkém měřítku zabraňováno ve svobodě pohybu. Pomocí prastarých metod, které pocházejí ze staré Atlantidy, jsou hodinu za hodinou vyzařovány do atmosféry zhoubné éterické preparáty. Množství spodních proudů černé magie, zrozených ze základního dialektického bludu, je tak neodlučitelným doprovodným jevem původně šlechetného cíle. Stejným způsobem, jakým má jmenované bratrstvo ve své moci látkovou sféru, ukotvilo pevně svou moc rovněž v zrcadlové sféře. Také tam vládne se svými společníky prostřednictvím magie. Po tomto vysvětlení si dokážete možná představit, co to znamená, je-li těmito přírodními okultisty nad nějakým člověkem vyslovena klatba. Takový člověk je jak zde na Zemi, tak i 57 v zrcadlové sféře zasažen vyzařováním namířeným na jeho osobu, které je protikladné jeho vlastní vibraci. Co to znamená pro toho, kdo neví nic o osvobozujícím životě, si můžete snadno domyslet. Když takový člověk zemře, pak je na onom světě bezprostředně po smrti štván prudkou, zneklidňující silou tak, že je většinou velmi brzy vehnán do inkarnace, určené mu plně vnějšími vlivy. Konfrontujeme vás s touto skutečností, která nenechá nikoho na pokoji, abychom vám ukázali, kam až veškerý blud vede. Nejprve je tu Jidáš, šlechetný muž, velký idealista, který chce být rybářem lidí a jejich zachráncem. Pak je Jidáš povolán jako učedník, a jako takový převezme správu nad mimořádně velkými hodnotami. Když se pak Kristova stezka odklání od této přírody a zazní hlas: „Mé království není z tohoto světa!“, stává se Jidáš, protože nevlastní poznání přírody, neprohlédne blud a tím nemůže a ani nechce vkročit na stezku, nejdříve stratégem a hledá kompromis, aby nakonec skončil zradou a vraždou. Avšak toto zlo, zrozené z dobroty tohoto světa, tento nezadržitelný dialektický zákon, který vše dobré proměňuje ve zlo, není schopno uchvátit ani jediné dítě Gnose. Výsledkem každého pozemského snažení, veškeré organizované dialektiky, je, jako Jidášův konec, sebezničení v témže okamžiku, kdy zář jitra vzkříšení zbarví východní obzor. Proto, chcete-li učinit první krok na stezce, musí si být vaše duše trvale vědoma prázdnoty a neužitečnosti všech dialektických projevů a pokusů. Pak musíte porozumět tomu, že dokonce i ten nejšlechetnější, nejnesobečtější pokus, který započal a pokračuje v bludu, musí dříve či později skončit zločinem vůči univerzálnímu světlu. Bez tohoto náhledu, bez dosažení tohoto přípravného stavu vědomí, nemůže nikdo vstoupit na stezku ani projít první branou mystérií. Pokud jste však k tomuto stavu vědomí již pronikli, pak stojíte přímo před branou ke stezce. Teprve potom opouštíte prašnou silnici otáčejícího se kola lidských mas, abyste vystoupili na vrchol hory, kde stojí chrám, pevně rozhodnuti uniknout otroctví života v látkové a zrcadlové sféře a získat svobodu na vrcholu hory dosažení. Vydat se na stezku ještě neznamená dosáhnout velkého cíle, ale přece jen to znamená vykročit na cestu, která k tomuto cíli vede. Na této cestě musí být vše z této přírody, pokud to do mikrokosmu vniklo a s ním srostlo, a vše, co je v mikrokosmu od základu zkažené, zcela opuštěno, a tím krok za krokem vytvořeny předpoklady pro to, aby celá bytost mohla být v novém světle a v nové síle transfigurována. Jsou žáci, kteří na této stezce učinili první váhavé kroky. Smí se slunit v milosti vycházejících ranních červánků. Avšak v jejich zájmu se cítíme povinni vyslovit s největším důrazem vážné varování, neboť na stezce transmutace a transfigurace číhají velká nebezpečí. Jedno z nich je zcela zvláštního druhu. Stanete-li se obětí tohoto nebezpečí, začnete nejprve pochybovat o skutečnosti stezky. Nato budete transfiguristickou stezku popírat. Nakonec budete puzeni k jednání, které bude namířeno přímo proti duchovní škole; potom se pokusíte duchovní školu usmrtit. Tato trojí signatura zrady, sestávající z pochybnosti, popírání a ohrožování, je tak klasická, že se s ní setkáte v celých světových dějinách až po současnost. Pomyslete kupříkladu na Augustina, bývalého žáka Manichejských, který se stal později jedním ze zakladatelů právě zmiňovaného bratrstva. Všechna dialektická bratrstva na tomto světě a v zrcadlové sféře s jejich hierofanty, adepty a kandidáty vděčí svému vzniku a trvání právě tomuto velkému počátečnímu nebezpečí na pravé stezce. Všechna bratrstva dialektiky byla založena ztroskotalými kandidáty transfiguristické školy a jejich řady naplňují ti, kteří ze stejného důvodu tuto zkušenost zažívají i v dnešní době. Pochybnosti, popírání a ohrožování tedy nepřicházejí k duchovní škole zvenčí, ale vznikají ve dvoraně duchovní školy! Nejprve přichází pochybnost, toto ještě negativní stadium. Pak se vyvíjí aktivita, která je stále prudší a prudší: popírání, nejdříve chované ve vlastním srdci, je přenášeno na druhé; nejdříve skryté, je pod narůstajícím vnitřním tlakem prohlašováno stále otevřeněji. Pak toto popírání nabývá podoby; je organizováno, vzniká plán. A jak by tomu mohlo být jinak, tento plán je odhalen tak, jako jsou rozpoznána již jeho první nejasná znamení. Když se pak všichni v duchovní škole shromáždí u stolu, aby pojedli nebeského chleba, je těm, kteří jsou nositeli tohoto Jidášova znamení, vědomě nabídnuto sousto a zazní mantrická slova: „Co chceš učinit, učiň brzy.“ Nato Jidáš vychází do noci svého vlastního já, aby od popírání přešel k fázi ohrožování, která může mít jen jeden konec, a to osudný. Z čeho vzniká toto nebezpečí, kterému byl a je obětován tak mnohý žák? Toto nebezpečí vzniká ze stavu dvou osob, dvou existencí v mikrokosmu. 58 I – 17 DVĚ POSTAVY V MIKROKOSMU Na počátku stezky ohrožuje žáka trojí přízrak: přízrak dvou osob či dvou postav existujících v mikrokosmu. Každý žák, který chce jít stezkou transfigurace, se s tímto strašidlem setká v trojí podobě. Nejprve v žákovi zaseje pochybnosti, mimo jiné pochybnost o způsobu znovuzrození, jak je zvěstuje a umožňuje Univerzální učení. Tato pochybnost působí velmi přirozeným způsobem. Když tato pochybnost najde v žákovi živnou půdu, získá nad ním moc popírání. Za třetí pak žák přejde k ohrožování. Bude ohrožovat každého služebníka Univerzálního učení a každou aktivitu bonafidní duchovní školy, ba musí je ohrožovat ze strachu a opozice, z bolesti a hněvu, protože tím chce udusit vlastní vnitřní hlas atomu jiskry Ducha. Světlo Gnose, jež září do všech srdcí, je mu překážkou. Bude mu klást odpor, pokusí se je uhasit, vy ale možná tušíte, jak je to nemožné. Proto jsme řekli, že takováto trojí aktivita může mít pouze jeden konec: sebevraždu, duchovní smrt zbloudilého žáka a jeho přívrženců, zostření a urychlení jejich dialektického zániku. Tragika tohoto dramatu, odehrávajícího se ve všech dobách světových dějin, je tak velká, že to až bere dech a pro mnohé je bohužel neodvratitelná, takže je nutné o tom hovořit ve varovném a objasňujícím smyslu. Poučení a vysvětlení o dvou existencích v mikrokosmu patřila vždy ke skrytým stránkám působení Bratrstva. Byla vždy ústně dál předávána těm, kteří to měli zapotřebí, aby nalezli svou cestu. Avšak v periodě posledních dnů, do níž lidstvo nyní vstoupilo, musí být zjeveno mnohé, co bylo doposud skryté, a to z následujících důvodů: Kosmická revoluce nejvyšší měrou zvětšuje a zmnohonásobuje možnosti úspěchu na stezce. Proto počet kandidátů vzrůstá a práce duchovní školy bude mnohem obsáhlejší. Jestliže se dříve jednalo pouze o jednotlivé kandidáty, budou to brzy tisíce, kterým musí být pomoženo. Vzhledem k této situaci budou z míst chrámových služeb a prostřednictvím nové literatury přinášena varování všem, kteří jim mohou rozumět a která jsou pro žáky nezbytná. Forma těchto varování zabrání jejich zneužití a mylným reakcím. Žák musí vědět, že než může být nalezena pravá stezka, jsou tu tři velké překážky: zaprvé jeho bytost já a všechny klamy látkové sféry; druhá překážka vychází ze zrcadlové sféry a všech sil a entit, jež v ní působí; třetí překážka, o které jsme až dosud téměř nemluvili, spočívá plně ve vlastním mikrokosmu, a to zejména v jeho nejneznámější části, v aurické bytosti. Tato třetí překážka se ukáže v celém svém rozsahu teprve tehdy, až když hrozí „nebezpečí“, že žák těm druhým dvěma uniká. Aurická bytost je sedmerým způsobem organizované pole, v němž jsou přítomny všechny síly a orgány mikrokosmické oblohy. Tato aurická bytost má kromě snadno představitelného tvaru koule také podobu osobnosti, která je ale mnohem větší než pozemská osobnost, kterou znáte a kterou jste. Aurická osobnost je světelnou bytostí, tomu jistě rozumíte. A protože je tato osobnost nositelkou orgánů lipiky, lze ji tedy skutečně v jistém smyslu nazývat nebeskou bytostí, svítící, zářící, mocnou, nejméně dva metry vysokou postavou mnohorozměrné nádhery. Proto musí být řečeno, že každý mikrokosmos vlastní dvě osobnosti: pozemskou a aurickou postavu. Tato aurická, nebeská forma, se svou téměř kyklopskou postavou a velkými schopnostmi určitě nesmí však být zaměňována s původní postavou, která se musí v mikrokosmu znovu zrodit a která bude moci opět vstoupit do původní říše lidí, do Neměnného království. Tak jako musí být transfigurací obnovena pozemská postava mikrokosmu, tak se tomu musí stát i u této nebeské postavy. Především v okultní literatuře je aurická osobnost často označována jako „vyšší já“, jako pravý člověk, jako Bůh v člověku. Žák je v této literatuře povzbuzován k tomu, aby dosáhl dokonalého splynutí s tímto vyšším já. Lidé s velkou senzitivitou nebo mediumistickými vlastnostmi někdy dojmy vyššího já zachycují anebo jsou s nimi občas konfrontováni. Ve stavu mysticko-náboženské exaltace je nižší já zastíněno vyšším já. Nevědoucí člověk považuje taková zastínění za zážitky zvláštní božské milosti, ve skutečnosti ale nevidí nic jiného, než vlastní aurický prototyp. 59 Známá stigmatizovaná Tereza Neumannová, která jako dítě přebývala v domě nebeské panny a byla uctívána téměř jako církevní zázrak, nebyla obětí iluze nebo působení zrcadlové sféry, nýbrž docílila negativně okultního spojení s vlastní aurickou bytostí. Ta byla její „nebeskou pannou“! Všechny zkušenosti zažívané při mystických exaltacích se zjeveními Ježíše a podobnými zjevy mají stejnou příčinu. Jestliže nyní na základě těchto objasnění přezkoumáte své vlastní zkušenosti, dojdete velmi pravděpodobně k závěru, že jste sami také již někdy zažili dotyk této aurické bytosti, že i vy jste z ní někdy něco viděli anebo pocítili. Možná se ptáte: „Odkud bere aurická bytost svůj lesk a nádheru? Proč je tak mocná? Jakého je vlastně druhu a podstaty? Jaký má cíl? Je tato bytost dobrá či špatná?“ Abyste mohli na tyto otázky dostat uspokojivou odpověď, musíte uvážit vše, co vám Univerzální učení již o aurické bytosti zprostředkovalo. Aurická bytost je mimo jiné firmamentem, oblohou smyslových center, ohnisek sil. Všechny tyto principy tvoří společně jednotu, plamennou záři, spojení velkých sil, v němž hoří určitý oheň. Jedním z vyjádření této plamenné jednoty je ohnivý, zářící zjev, v němž lze rozeznat gigantický obraz lidské postavy, groteskní, magický a neobyčejně imponující. Jiným výrazem tohoto velkého ohně je na této obloze vznikající malý svět, mikroplaneta, pozemský člověk, nižší já. Z tohoto plamenného aurického ohně jste vznikli a tímto ohněm jste udržováni. Aurická forma tak nachází ve vaší pozemské formě svůj zrcadlový obraz, který je ovšem živen a udržován vaší existenční aktivitou. Proto když v exaltovaném zbožňování vzhlížíte ke své mikrokosmické obloze, ke svému vlastnímu mikrokosmickému nebi, pak vám samozřejmě odpoví váš vlastní ohnivý bůh, ze kterého pocházíte a existujete. Se stejnou samozřejmostí vám tento aurický ohnivý bůh vstoupí do cesty, chcete-li jít se svým já, s tímto vlastním netransfigurovaným světem, stezkou božských mystérií. Z vaší vzájemné závislosti totiž vyplývá sebestřednost a sebeuplatňování běžného já, a tím se vlastní systém lipiky stává, opět na základě vzájemnosti, středem. To je tedy bůh ve vás, bytost lipiky! Ona je vaším stvořitelem* a vy jste jeho stvořeními. Tento stvořitel se nemůže nikdy od svého stvoření odpoutat, neboť vzhledem k vzájemné závislosti by zánik stvoření znamenal rovněž zánik stvořitele. Jinými slovy: ohnivá bytost vaší vlastní oblohy je, ačkoliv má postavu, v mnoha ohledech „neosobní“. Je špatná, když vy jste špatní, je dobrá, když vy jste dobří. A zanikne, když vy sami zaniknete v enduře. Kdo říká, že je na stezce, zatímco bytost lipiky ještě v celé své síle žije, lže. Ohnivou bytostí aury je Lucifer mystérií. Toto jméno ve světle toho, co bylo již řečeno, vypovídá vše. Následkem mikrokosmických procesů, jejichž příčinou byl stav pádu, hoří v lipice nebožský vodíkový princip v kyslíku, přičemž stupeň vibrace je určen dusíkem. Dusík je zpomalujícím faktorem, který umožňuje projevení mikroplanety v nízkém, pozemském uhlíku. Mikroplaneta periodicky zaniká, načež v chaosu malého jevového pole vzniká nová mikroplaneta. Avšak ohnivá bytost zůstává! Přijímá do sebe všechny výsledky stále se střídajících mikroplanetárních stavů bytí. Forma a struktura orgánů o tom podávají svědectví a nesou znamení nesčetných let. Tato znamení mikrokosmického nebe se neustále mění, protože působením zpomalujícího faktoru jedny ohně uhasínají a jiné se zapalují. Prastará ohniska předluciferské doby již po celé eony spí, protože v nesvatém ohni nemohou hořet. Výsledky tohoto stavu se opětovně projevují v malé planetě. Tak celý tento systém prolétne prostorem jako temně rudý záblesk a ztratí se ve vesmíru. Člověk, jako malá planeta, je doprovázen a řízen vlastním Luciferem, vlastním satanem, vlastním přírodním bohem. Pochopte však, že tento přírodní bůh je ve své podstatě vaším poddaným, vaším služebníkem, vaším nejmilejším přítelem, vaší imitací zjevu Ježíše, vaší nebeskou pannou, vaším mistrem. Na váš pokyn vás obsluhuje a od něj se vám dostává toho, po čem toužíte. Vzývejte oheň, budete hořet! Co zasejete, sklidíte. Vše, čím jste byli a čím jste, se vám dostává prostřednictvím vaší * Totiž stvořitelem vaší nesvaté, smrtelné bytosti. 60 bytosti lipiky, vašeho vyššího já, této zvrhlé projekce vašeho pravého já, tímto přírodním bohem ve vás. Bytost lipiky, která nikdy nebyla zamýšlena jako základ bytí vašeho životního systému, tento systém vytváří a udržuje. Většina lidí tuto bytost lipiky povýšila na vládce, na ohnivého ďábelského netvora, na přírodního boha, který vás za vaše špatné činy postihuje do bůhvíkolikátého pokolení. Lidé ovšem mají také všechny důvody pro to, aby se této aurické zátěže hrozili. Tak vznikl strach, nezměrný strach. A ze strachu vzniklo přírodní náboženství a přírodní okultismus, protože lidé mají dost důvodů ke smiřování s vlastním vyšším já, s tímto ohnivým bohem, s tímto nositelem své karmy. Proléváte slzy a podrobujete se svému bohu, a ve svém srdci sníte o hledání stezky. Samozřejmě z vás pak vyzařuje jistá mírnost a laskavost. V takovém stavu pěstujete do jisté míry dobrou vůli, čímž je podle přírodních zákonitostí brzděn proud hořícího ohně. Pěstovaná jemnocitnost oddaluje příliv zla: přírodní bůh vám pomohl. Také okultismus je metodou k vytvoření jisté rovnováhy mezi vyšším a nižším já, aby neosobní vyšší já mohlo být kontrolováno nižším já. Ve svém bludu se pak člověk domnívá, že se už nemůže nic stát a zaslepen říká: „Stojím sám u kormidla a mohu ho vědomě ovládat.“ Jestliže je však tímto způsobem vyšší já a nižší já spojeno, pak je celá bytost jako mikrokosmický systém nezachranitelně ztracena. To vše by vás mohlo naplnit ještě většími obavami než kdy předtím. Pokud jste ale správně porozuměli tomu, co jsme se vám snažili říci, všechen váš strach pomine. Aurická bytost se vás totiž nesnaží usmrtit! Její činnost má za následek vaši záhubu jen tehdy, vyvoláváte-li ji sami svým pokračujícím sebestředným životem. Oběsíte-li se na provazu, je příčinou vaší smrti provaz, anebo jste to vy sami, kteří se dopouštíte sebevraždy? Jestliže ve vašem systému lipiky byla kdysi opravdová nebeská světla uhašena, pak přece musí být možné pomocí dokonalého životního obratu znovu tuto starou velkolepou oblohu obnovit. Proto kromě atomu jiskry Ducha ve vašem srdci existuje také ve firmamentu původní princip jiskry Ducha, jako latentní vyhaslé slunce. Když se tedy člověk vydá na cestu tak, jak je to školou transfiguristických mystérií po léta ukazováno, potom není vzýváno vyšší já, potom není výzva směrována k obloze lipiky, potom už člověk tuto oblohu nestuduje, přátelé astrologové, nýbrž tímto „nebem“ hořícím v nesvatosti proniká a „pozvedá oči k horám, odkud mu přijde pomoc“. A tato pomoc přichází! Díky skutečnosti, že jedno z uhašených světel lipiky je v nové slávě zapáleno může být zasažen atom jiskry Ducha v srdci. Dál následuje proces, který jsme již tolikrát popsali. Záření jiskry Ducha se pomocí brzlíku dostane do krve a tímto životním Jordánem zasáhne pak jádro luciferského principu v nižším já, jádro vědomí ve svatyni hlavy. Když se tyto dva principy vzájemně akceptují, je pokřtěn Ježíš v Jordánu; Jan, očištěné přírodní já, ustoupí, a Ježíš začíná své tříleté putování. Toto putování je procesem, v němž svatá síla postupně napadá zkaženou mikroplanetu. V mytologii Bible je to popsáno tak, že Ježíš na začátku přichází na poušť. Není snad vaše pozemské já pouští, v níž vše, co je skutečné, nalézá jen vyprahlost a bezútěšnost? Touto pouští se však Ježíšova radiace musí během „čtyřiceti dnů a nocí“ probojovat. To je obraz ucelenosti tohoto boje, poháru, který musí být vypit až do poslední kapky. Možná je vám jasné, co teď nastane. Síla nového života napadne vaši mikroplanetu. Tím se bezprostředně přeruší vzájemné působení mezi mikroplanetou a přírodním ohněm lipiky a rovnováha mezi přírodním bohem a dialektickým člověkem se poruší. Pokud je nyní tento dialektický člověk puzen ke své enduristické smrti, má to neodvratně za následek rovněž smrt přírodní lipiky, konec Lucifera, konec satana, konec přírodního boha v člověku. Tak porozumíte tomu, co se děje na počátku stezky, která vede z pouště ke skutečnému životu: bytost lipiky zaútočí na kandidáta s celou svou velkolepostí, s veškerými karmickými poklady a plnou mocí eonů. Proto je psáno: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, a protože se čtyřicet dnů a nocí postil, vyhladověl. Tu k němu přistoupil Pokušitel a řekl: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ To znamená: novou mocí, které se Ti dostalo, můžeš přece tuto přírodu transformovat, kultivovat a učinit z kamenů chléb. Vyšší já přírody se snaží zadržet kandidáta v tomto přírodním řádu tím, že ho svádí, aby luciferskou přírodu učinit přijatelnou. 61 Ježíš však odpověděl: „Ne jenom chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Ježíš rozhodně odmítá projev lipiky, která plní jen své přirozené poslání. „Pak ho vzal ďábel sebou do svatého města, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů.“ To znamená: dokaž, že jsi překonal zemskou tíži, dokaž své účastenství na apoštolském kruhu. Důkaz pro to původní ale nemůže a nesmí být v pozemském poli podán. Kdyby kandidát svou moc demonstroval, nemělo by to na pozemského člověka žádný vliv. Ten by jeho stav bytí nepoznal a kandidát by svým pokusem přesvědčit jen prokázal, že ještě nedůvěřuje vlastní moci, jež mu byla znovu propůjčena. Kdyby tedy moc Gnose podrobil zkoušce, byla by to čistě dialektická kontrola dle zásady „safety first“. Proto kandidát na takový pokus o svedení odpovídá: „Nemáš pokoušet Boha, svého Pána.“ „Nato ho satan vzal na velmi vysokou horu, ukázal mu všechna království světa i jejich slávu a řekl: Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Bytost lipiky, která celou svou existenci vidí nyní absolutně nejistou, se mu předvádí v celé své nádheře, s veškerou mocí, a nabízí mu to nejvýše v dialektice dosažitelné. A kandidát teď dokazuje své pevné rozhodnutí, dokonalé odvrácení se i od těch nejvelkolepějších klamů a říká: „Jdi z cesty, satane; budu sloužit pouze Bohu!“ Bytost lipiky se tedy na počátku pravé stezky obrací s výzvou na tři přírodní ega kandidáta: za prvé na jeho starou centralitu já, za druhé na jeho starou moralitu, za třetí na jeho starou idealitu. Ukáže-li se, že nová radiace Gnose v krvi žáka je dost silná, potom satan od něho odstoupí, potom všechna světla luciferské lipiky uhasnou. Postava starého vyššího já zanikne, a stará, již velmi dávno zhasnutá světla původního člověka zazáří v červáncích úsvitu nového dne a jako andělé utěšují a opatrují vznikající nový mikrokosmos. Proto stojí psáno: „V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ 62 I – 18 ON MUSÍ RŮST, JÁ VŠAK SE MENŠIT V mikrokosmu existují tedy dvě bytosti: nižší já ve smrtelné části mikrokosmu, běžné pozemské vědomí, a nesmrtelná část, vyšší já, vědomí aurické bytosti. Oba zřetele v mikrokosmu vlastní postavu osobnosti, které jsou však na sobě závislé a nerozlučně spolu svázány. Vyšší já, aurická osobnost, nese karmu, výsledek všech zjevených podob nižšího já. Tím se vyšší já stává natrvalo pro celý systém natolik rozhodujícím a směrodatným, že se právem může hovořit o jeho nadvládě. Má přehled téměř o všech přístupových cestách k mikrokosmu, může tedy nižší já dokonale kontrolovat a všechny síly a záření vnikající dovnitř transmutovat shodně se svým vlastním stavem. Vyšší já je tedy svou podstatou v pravém slova smyslu vaším přírodním bohem. Jeho mocí jste dokonale a ve všem ovládáni. Abychom vám něco z této moci přiblížili, odkazujeme naše přátele astrology na jejich horoskopy. Obraz okamžiku narození, který vypočítáte a nakreslíte, je plně dirigován vyšším já. Obraz okamžiku narození je skutečně přímou projekcí vyššího já, znázorněnou jako diagram. A mějte přitom také na paměti, že velká část vaší osobnosti, totiž trojí ego, schopnost myšlení a tělo žádostivosti, vzniklo z těla vašeho vyššího já, tak jako vaše tělo s jeho éterickým dvojníkem vzniklo v těle vaší matky. Když nastávající matka poprvé postřehne život v dítěti, které v sobě nosí, znamená to, že se s ní spojila vyprázdněná aurická bytost – tedy ta, jejíž smrtelná osobnost smrtí odpadla – za účelem doplnění svého deficitu, a ta vyzařuje sílu vodíku do ohnivého hadího kanálu, který je tím prvním, co se u embrya ukáže. Tento paprsek vědomí se spojí s embryem, a od tohoto okamžiku, stejně jako se dítě v mateřském lůně vyvíjí tělesně až ke zralosti narození, se vylaďuje vzorec vědomí, charakter a vibrace spalovacích éterových procesů zcela na aurickou bytost, která dítě adoptovala. Bude vám jasné, že adoptující aurická bytost musí mít příbuznost s aurickou bytostí matky. V případě, že tomu tak není, brzy dochází u budoucí matky ke známé anomalitě. Někdy je budoucí dítě pro cizí aurickou bytost naprosto nepřijatelné. Organická struktura může být například tak slabá a špatná, že žádná aurická bytost nemůže takovýto produkt k vlastnímu účelu potřebovat. V takových případech se dítě rodí mrtvé nebo je v některém ohledu nedokonalé nebo se pevně spojí s aurickou bytostí matky. V posledním případě je pak novorozené dítě nejen dítětem své matky, ale současně v jistém smyslu i jejím bratrem nebo sestrou. Také se stává, že dítě, které nemůže být přijato žádnou cizí aurickou bytostí, je přijato aurickou bytostí otce. Za těchto okolností dochází k silnému spojení s matkou nebo s otcem. U matky a dítěte nebo u otce a dítěte je pak životní síla velmi oslabena, protože aurická bytost musí nadále zaopatřovat dvě bytosti místo jedné. Z biologického hlediska je toto někdy ještě možné. Avšak je-li aurická bytost velmi kultivovaná a následkem toho spotřebovává velmi mnoho vodíku a kyslíku, tj. zpětně zářícího a světelného éteru, má samozřejmě i nižší já v souladu s tím vyšší kulturní požadavky; potom je velmi namáhavé vytvořit potřebné éterické síly. Magnetické pole je pak přetížené. V případech, kdy je velmi silná touha po rodičovství, dochází k takovému zdvojení, ke spojení dvou planet v jednom mikrokosmu dosti často. Chce-li později jedna z obou stran jít stezkou osvobození, musí často čekat na smrt otce nebo matky, na zánik jedné z obou „planet“, než bude možné obdržet svobodu jednání. Jakmile jedna z obou stran zemře, změní se druhá strana velmi rychle ve zcela jiný typ. Změní se tvář, změní se zvyklosti a mnohé abnormální chování zmizí. Dostáváte tyto informace proto, abyste jasně poznali, že ve vašem nesvatém spojení s bytostí lipiky nemůže být řeč o skutečném životě v původním božském smyslu slova. Všechno, co se ve vás, okolo vás a na vás uskutečňuje, je pouze biologickým procesem. Podstupujete přírodní proces a jste jeho odsouzeným produktem. Zkoumejte jednou v tomto světle též jevy, které jsou označovány jako „trvání“ a „reinkarnace“. Můžete říci, že jste znali nějakou předcházející existenci? Nemůžete! Protože když na základě své přírodní bytosti zemřete, celá vaše bytost osobnosti se za nějaký čas rozplyne, a pouze princip vodíku, který vám dal život, se navrátí zpět k vyššímu já. Tak jako se bytost psa po jeho skonání v několika dnech rozplyne, stane se totéž s vámi, byť v o něco delším časovém úseku, pokud zůstanete stát v této přírodě. 63 Dá se říci, že vyšší já znalo dřívější existenci? Nedá! Protože má jen jednu existenci! Počalo s rozbřeskem nesvatosti a trvá, i když s nesčetnými proměnami, až k tomuto okamžiku. Vyšší já je slepá, vpřed se ženoucí síla, ztělesnění silové struktury, která se vymkla řízení a která hledá a usiluje o naplnění své základní formule, jejíž výsledek však – planeta, zjevení člověka uvnitř mikrokosmu – je vždy znovu zničen. Bible říká: „Prach jsi a v prach se obrátíš“. To je správné! A když ku příkladu Hegelova filozofie boří blud metafyzického žvanění, pak má pravdu a učení o transfigurismu je na její straně. Proto také my rozbíjíme veškerý váš blud, protože teprve po stržení závojů klamu, teprve po důkladném úklidu můžete začít hledat smysl pravého života. Chcete-li náležet k rase přicházejícího nového lidstva, pak se musíte vzdát jakékoliv spekulace ve všech oblastech života. Předpokládáme, že popíráte božskost dialektické látkové sféry a dialektické zrcadlové sféry. Nyní musíte jít ve svém popírání dál a vztáhnout je též na látkovou sféru ve svém vlastním mikrokosmu s jeho pozemským já a na zrcadlovou sféru ve svém mikrokosmu s jejím vyšším já. Teprve potom jste důslední, teprve potom je váš náhled, vaše rozumově-morální poznání odůvodněné. Odmítáte-li tento makrokosmos, protože je Universem smrti, pak musíte odmítnout také tento kosmos, protože je životním polem, které povstalo z makrokosmu smrti. A odmítáte-li tento kosmos, pak musíte jít ve své úvaze dál a musíte se zřeknout také současného stavu svého mikrokosmu. Teprve pak jste ve své filozofii důslední. Vyšší já, aurická osobnost, je ve vašem systému zástupcem celé přírody smrti. Je od začátku „satanem“ („satan“ znamená „protivník“, „nepřítel“). Ale z hlediska vaší běžné pozemské přirozenosti není vyšší já protivníkem! Je vám zároveň otcem i matkou, je vaším udržovatelem. Máte od přírody stejnou krev jako vyšší já a z ní žijete. Někdy z ní chcete žít také ještě jako žáci duchovní školy. Zhotovujete si horoskop budoucího vývoje, vyhledáváte si v aspektech a snažíte se tímto způsobem vyznat v působení vašeho vyššího já. Když z nedostatku vnímavosti už nejste schopni porozumět vnitřnímu hlasu vyššího já, přichází vám na pomoc metoda astrologické vědy. Pro vyšší já je to skvělá věda, když je v ní poučováno nižší já! Jste-li trochu vnímavější, pak ve vás může zaznít hlas vyššího já nebo z něj můžete něco uvidět. Myslíte si pak, že jste viděli Ježíše nebo Pannu Marii, nějakého mistra, nebo se domníváte, pokud uvažujete v pojmech školy, že je ve vás něco z nové bytosti. Což neexistuje spousta náboženských a okultních systémů k docílení jednoty s vyšším já? Potom vyšší já není ještě vaším odpůrcem! Připadá vám totiž nádherné, podržujete-li si ještě jednu částečku bludu. Neodvažujete se být shledáni nahými. Není vám snad váš blud jistou oporou? Kdo se odváží toto vlastní zaslepení od sebe odvrhnout? Pro toho, kdo to učiní, se vyšší já stává satanem, protivníkem. Teprve když se vyšší já stane protivníkem, můžete říct: „Odstup ode mne, satane!“ Často je blud důsledkem nevědomosti. Mnozí vycházejí z předpokladu, že v mikrokosmu musí růst jiná osobnost, že uvnitř mikrokosmického nebe musí vzniknout jiná mikrokosmická země. Tato domněnka je však absolutně nesprávná! Zřec na Patmu viděl nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly. Rozumíte těmto slovům? Má-li přijít nová země, musí nejprve existovat nové nebe. To představuje zrušení celého mikrokosmu v plném, nejhlubším smyslu – a vznik zcela jiného mikrokosmu. Znamená to konec celého vašeho systému. Vy chcete transfigurovat, vy chcete vejít do nového stavu bytí. Vyloučeno! Vy musíte zaniknout, zcela se rozplynout. Z vás a z vašeho vyššího já nesmí zůstat vůbec nic: hrob musí být nalezen prázdný. Vše ze starého nebe a ze staré země musí pominout. Je to poprvé v moderní době, co je toto slovo konce opět vysloveno. Poprvé smí být uvnitř i vně duchovní školy opět vysvětlováno slovo starých bratří a sester, manichejské slovo totálního konce. Slovo pravdy spočívá ve zrušení celého vašeho přírodního stavu, v jeho rozpuštění. Jeden velký služebník Krista v minulém století řekl, že nevěří v pokračování existence. Ostatní naplnilo údivem, že něco takového řekl. Vy to však nyní pochopíte. Věřil v konec starého nebe a staré země! Věřil v to a vyznával to, žil podle toho a tak se také rozloučil. Teprve to byla skutečná „endura“, nejen zrušení já ve smyslu nižšího já, nýbrž také zrušení vyššího já. 64 Tyto věci není snadné pochopit. Rozsah této cesty je ohromující. Postavte se jednou ve vší střízlivosti před následující skutečnost: Možná, že jste si již sami sobě někdy řekli: „Odstup ode mne, satane!“ Kdo to říká? To říká v běžné přírodě satan sám sobě ve svém boji proti zlu a jeho výsledkům. V tomto boji nachází protivník, vyšší já, v sobě samém odpor jako důsledek spojení dobra a zla a jeho zvolání dokazuje, že je ještě plně zaujat sebeuplatňováním. Nyní možná s nádechem zoufalství poznamenáte: „Není potom všechno, co se o transfigurismu učí, největším nesmyslem, když přece ve mně a kolem mne není co transfigurovat a podle vašich slov se dá hovořit pouze o dokonalém zrušení mé existenční skutečnosti? Není pak učení o atomu jiskry Ducha snem a nemáme potom tvrzení, že se v aurické bytosti nachází latentní slunce, odkázat do říše pohádek?“ Vyvstanou-li tyto otázky v žáru vašeho zoufalství, pak je to znamenité. Zodpovíme vaši otázku několika protiotázkami: Kdo je Ježíš, který se ve vás musí zrodit? A kdo je Kristus, který musí opět přijít, a sice v oblacích vašeho mikrokosmického nebe? Je Ježíš změnou vaší bytosti já a Kristus přeměnou vyššího já? Nikoliv! Ježíš Kristus je ten zcela jiný, nový mikrokosmos, nové nebe a nová země. „Co s tím mám tedy dělat?“ tak na nás znovu dopadne déšť vašich otázek. Naše odpověď zní: Slyšeli jste už někdy o svatém zákonu, který platí ve všech oblastech: tam, kde se jednou objevilo světlo, tam se opět vrátí? Kdysi existoval božský mikrokosmos, avšak jeho místo zaujala veliká nesvatost, která byla v průběhu eonů zorganizována v to, co jste dnes vy a vaše vyšší já. Tento systém nesvatosti se ale nemohl zbavit několika upomínek na minulost. V aurické bytosti se nachází latentní božské slunce a v srdci pozemské bytosti atomární božský princip jako latentní tajemství prapůvodní minulosti. Chce-li se nyní celý systém stát pokorným a zlikvidovat se v celé své totalitě tím, že prolomí, zpřetrhá a odstraní všechen blud, pak se světlo, to původní světlo, znovu objeví na svém starém místě. Vznikne nové nebe a nová země. Latentní slunce v aurické bytosti vzplane a jeho zrcadlo, jeho měsíc, atom jiskry Ducha, opět nastoupí svou dráhu. Na této základně povstane nový člověk. Můžete-li pak v tomto novém vznikání z hloubi nitra říci a dokonalým životním činem potvrdit: „On, ten druhý musí růst, a já se musím menšiti“, můžete-li to říci s radostí přesahující veškerý rozum, potom se nad vámi rozklene spása mystérií, potom k vám přijde světlo z druhé strany Jordánu. Potom se vám ukáže velké znamení, o kterém mluví Zjevení 12: A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama, a s korunou dvanácti hvězd na hlavě. Pak pokračuje proces po tisíc dvě stě šedesát dnů dál, obraz dokončení procesu, a konečně může být řečeno: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře (starých éterických sil) již nebylo. Můžete spolu s námi jít touto stezkou? Pak možná nebudete již tak dobře vědět, jak člověk transfiguruje, protože žádný z nás pozemských smrtelníků netransfiguruje. Budete ale o to lépe rozumět tomu, proč musí být nesvatý mikrokosmos dokonale zlikvidován, a sami to budete vlastním činem dokazovat. Od této hodiny vás naplní veliký klid, klid konce. Veškerá honba a hledání náleží minulosti a každým dechem přiznáte: On musí růst, já však se menšit. On, který je nejmenším, bude tím největším. Neboť tam, kde se světlo jednou objevilo, tam se opět vrátí, jakmile je nesvatost rozpuštěna. 65 Nyní jsme na konci našich úvodních úvah o přicházejícím novém člověku. „Novou rasu“, o níž se zmiňuje Bible, jsme zkoumali ze všech stran filozoficky a teď se musíme soustředit na samotné procesy vznikání a na možnosti a vlastnosti tohoto exkluzivního typu člověka, který se již tu a tam ukazuje a brzy se objeví v úchvatné míře. Ty, kteří se na tomto novém procesu vznikání podílejí a kteří učinili první kroky na stezce do původní Otčiny, označujeme ve skupinovém spojenectví jako „apoštolský kruh“ a jako „apoštolské bratrstvo“. Pod „apoštolským bratrstvem“ rozumíme všechny obnovené lidi, kteří se na celém světě osvobodili, a „apoštolským kruhem“ ty mezi nimi, kteří se probudili v silovém poli duchovní školy Růžového Kříže. V pátek 15. června 1951 vznikl Apoštolský kruh a otevřel přitom třetí chrám, čímž po 36 létech práce ve velkém pracovním poli duchovní školy prorazil ke svému kdysi stanovenému cíli. Co bylo 17. prosince 1915 započato a uloženo, toho bylo 15. června 1951 dosaženo. Prvním chrámem rozumíme školu Růžového Kříže, kterou musíte vidět jako velkou dvoranu, do níž jsou přijati všichni hledající a kde mají možnost zkoumat cíl a práci školy a zažít její působící sílu. Druhým chrámem označujeme Vyšší školu vědomí, do níž jsou přijati žáci, kteří jsou připravováni na přicházející nový životní stav. Třetím chrámem je pracovní místo Apoštolského kruhu, do kterého vstupují ti, kteří se na novém životním stavu podílejí. Tak dostává naše úvaha o přicházejícím novém člověku nanejvýš aktuální význam, protože výsledky působnosti ve třech chrámech, uskutečnění nového člověka, se zde budou dokazovat. Čtenáři nechť je jasné, že byla uvolněna cesta pro práci, která se v blízké budoucnosti zapíše nepomíjivými písmeny do dějin lidstva. Jednou nebude bratrstvo tří chrámů již v dialektickém poli k nalezení. Bude přijato v nebeských oblacích na své cestě vstříc Pánu. 66 Díl druhý SEDMIDÍLNÁ STEZKA VZNIKU NOVÉHO ČLOVĚKA 67 II – 1 VÍRA, CTNOST, POZNÁNÍ Kdo chce jít stezkou obnovy, musí se dobře seznámit s předpoklady stezky, aby jejich splněním mohl dosáhnout svého cíle. Existuje sedm předpokladů stezky. Najdete je v Bibli na začátku druhého Petrova dopisu. Stojí tam: Proto vynaložte všechnu svou píli na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání sebeovládání, k sebeovládání vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost, k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete nečinní a bez ovoce v poznání našeho Pána Ježíše Krista. V průběhu staletí mnozí četli tato slova a studovali tento úkol, aniž by dosáhli jediného pozitivního výsledku. Počali se sami sebe ptát, co je to „ctnost“, radili se o tom s druhými, pátrali v literatuře a studovali rozličné mystické normy života. Po této přípravě byli schopni sestavit soubor životních pravidel, dílem čistě biologického rázu, dílem etického, morálního charakteru. Stanovili přikázání a určili, co se smí a co se nesmí. Teoreticky načrtli vzor „ctnostného člověka“ a snažili se tento teoretický obraz každý sám pro sebe uskutečnit. Nato před nimi vyvstal další úkol: na základě získané ctnosti docílit poznání. Domnívali se, že shromažďování znalosti spočívá v rozumovém uchopení a tréninku mozkové kapacity, čehož lze nejlépe a nejrychleji dosáhnout, je-li člověk ctnostný a snaživý. Žili tedy co nejjednodušeji, v osamocení a v ctnosti, a vrhli se na studia co nejširšího intelektuálního rozsahu. Stali se velmi učenými. Pěstováním ctnostného života a shromažďováním znalostí samozřejmě dosáhli zároveň nejvyšší míry sebeovládání. Zazněl-li někde radostný smích, který dokáže svou povzbuzující vibrací nakazit druhé, zůstal obličej kandidáta nehybný jako maska. Naprosto zdrženlivý zůstal zaměřen na svůj úkol ctnosti, poznání a sebeovládání. Sluneční paprsek pronikl do cely studujícího a otevřeným oknem se dovnitř neslo švitoření ptactva. Kdo by nepohlédl čas od času ven do dáli, na širá pole? Kandidát jistě ne. Nepřál si být rozptylován. Se železným sebeovládáním a téměř nepochopitelnou vytrvalostí pokračoval v započatém procesu. Obličej zbledl a jeho rysy se zostřily. Nečinil rozdílu mezi dnem a nocí, zanedbával i přestávky k odpočinku a k péči o tělo. Dostavila se nyní zbožnost? Ne, kandidát musel zbožným být! K tomuto vypětí ještě něco přibylo: zbožnost musela být cvičena. Co byla, co obsahovala zbožnost? Po vzájemných konzultacích a společných úvahách byl sestaven program, denní režim. Na základě ctnosti, poznání, zdrženlivosti a vytrvalosti musely být odříkávány modlitby, mumlány litanie a prováděna zbožná rozjímání. Kromě toho modlitby nesměly být přerušeny, a tak vznikly v klášterních kaplích nepřetržité bohoslužby, při kterých se po celé hodiny klečelo na kamenných náhrobních deskách. Takto se praktikovala zbožnost i za chladu zimních nocí. Tak se stal každý mnich–kandidát křesťanským jogínem, protože mezi cvičeními těchto kajícníků a oněch pod horkým indickým sluncem nebylo prakticky rozdílu. Okamžiky vysílení byly nevyhnutelné. Nebylo možné zabránit tomu, aby se jejich myšlenky pod tak velkým tlakem v některých okamžicích neodchylovaly. To zavdalo příčinu k velké rozmrzelosti vůči sobě samému, a ta opět byla podnětem k sebetrýznění. Bičovali sami sebe metlami, vzdali se 68 posledního zbytku pohodlí, který ještě zbyl, a přešli k hladovění, neboť dosažená kvalita musela být za každou cenu udržena. Člověk nesměl klesnout především proto, že zbýval splnit ještě jeden úkol. Kandidát si musel také prakticky osvojit lásku k bližnímu. Co to mohlo být jiného, než nějakým způsobem projevovat humánní aktivitu? Připravovat a rozdělovat jídlo, opatřovat ošacení a pečovat o nemocné, být ke všem laskavý a se vznešeným úsměvem putovat po cestách Páně. Také na to se musel najít ještě čas. Jak to je možné, nikdo nechápal, ale dělalo se to tak. Jisté je, že kandidát, který šel touto cestou, byl více mrtvý než živý, téměř mimo své tělo. Žil ve stavu krve, který byl dokonale mediumistický. Nyní se přece musela dostavit glorie všech glorií: skrze bratrskou náklonnost láska! Zde však ztratili kandidáti půdu pod nohama. Věděli, že se zde nejedná o lidskou lásku a byli toho názoru, že se musí jednat o mystickou ztracenost, o lásku ke Kristu; k Ježíši, pokud se jednalo o kandidáta ženského pohlaví, a k Marii, jestliže se to týkalo mnicha. Vyskytovala se ale také láska k oběma současně. Slyšte, jak hovoří o svém sladkém Ježíši a o zářivém majestátu nebeské panny! A pak se to jedné noci stalo: prototypy jejich zbožňování se zjevily jako schémata, která vplula kostelními okny dovnitř. Z barevných okenních skel se odpoutávaly postavy, přicházely k nim s žehnajícími gesty a říkaly jim vznešená slova. Jistě jste četli o tom, jak tito zbožní lidé až do konce svého života zápasili na stezce, kterou jim Petr, praotec církve, odkázal. Milióny se domnívají, že tito poutníci směli nakonec vstoupit do Království Pána. Jaký blud! Ve skutečnosti si tito křesťanští jogíni svou metodou ukovali tak silnou vazbu se zrcadlovou sférou, že se dá hovořit téměř o věčném spojení. Jejich výsledkem byla mysticko-okultní mediumita: blud dialektické blaženosti. Popsaná neblahá metoda může být cvičena ještě jinými způsoby. Přitom může být a také bylo s nepodstatnými odchylkami dosahováno stejného cíle. Všechny ale neodvolatelně vedou k témuž výsledku: k intenzivnějšímu připoutání ke kolu. Různé mystické školy v tom rozličným způsobem experimentovaly a máme zato, že také v duchovní škole moderního Růžového Kříže jsou žáci, kteří touto neblahou cestou putují, neboť nechtějí dostatečně naslouchat pokynům, radám a varováním, které jsou jim dávány. Také mezi námi existují tací, kteří lpí na určité etice, s velkým hladem intelektuálně obsáhli filozofii a demonstrují sebeovládání a vytrvalost. Tací, kteří jsou v popsaném smyslu blažení ve víře v Boha a v různých formách povrchně pěstují lásku k bližnímu a vznešenost. Ale nebude jim to nic platné. Jejich svoboda je bludem, jejich vazba olověnou zátěží a jejich blaženost vstupem do země stínů. A to vše proto, že se ani v nejmenším nesnažili ukovat skutečný klíč k sedmidílné stezce. Tento klíč spočívá ve víře. „Vynaložte všechnu svou píli na to, abyste ke své víře připojili ctnost.“ Musíte mít víru. Víra je v naší moderní době prázdným, nic neříkajícím pojmem. Rozumí se jí přijetí anebo vyznávání určitého učení. Člověk je ortodoxně věřícím, jestliže se toto přijetí týká obtížných kalvínských pouček, a tolerantním a svobodomyslným v případě, že s nimi nesouhlasí. Tak je člověk v různých odstínech věřící, případně nevěřící. Avšak posvátné texty všech staletí jasně zdůrazňují, že víra není vyznávání nebo přijetí nějakého učení nebo církve, školy nebo nějakého boha, ale že víra je vlastnictvím, kterého si člověk musí být skutečně vědom. Takové vlastnictví musí být zakoušeno ve svatyni srdce, musí se v srdci doslova „zabydlet“, nebo jinými slovy řečeno, v srdci musí být oživen praatom, atom jiskry Ducha. Dokud tento atom není probuzen, není a ani to nemůže být víra. Pak je vše pouze dialektickým tlacháním, imitací, přírodním náboženstvím. Naproti tomu na základě opravdové víry dostává oněch sedm předpokladů, o kterých hovoří Petr, zcela jiný, nový zvuk a současně vysoký, vědecký smysl, jak si nyní objasníme. Když je praatom probuzen k činnosti a kandidát se mu v sebeodevzdání svěří, znamená to nové oživení krve. Pak do jeho bytosti přichází něco, co září z každé buňky jeho existence. Potom je to vnitřní naléhání krve, jež ho pudí ke ctnosti. Neznamená to tedy studovat morální normy života a tyto zákonitě uplatňovat. Člověk se pak neptá: „Co smím a co musím a co mohu?“ ale spontánně se svým vědomím krve zaměří na stezku, kterou světlo praatomu ozařuje jako slunce. „Způsobilost“ zde znamená nasměrovat se na světlo, niterně následovat směrnice světla. Jestliže žák toto světlo ještě nedokáže osvobodit, není ještě „způsobilým“ (pro stezku). Potom dochází k nedorozuměním a hrubým chybám, a nikdo jim nemůže zabránit. 69 Kdo však zažije spásné působení praatomu v krvi a tímto způsobem se zaměří na stezku, ten dospěje také k poznání. Pravděpodobně víte, co je tím myšleno. Mozková centra mají schopnost rozumově a morálně obsáhnout vše, na co se pozornost smyslového ústrojí zaměří, a dojem z toho zachytit v mozku. Pokud je vědomí člověka plně z této přírody a je nasměrováno jenom na ni, a jeho smyslový aparát s ní tedy plně souhlasí, je naprosto nemožné shromažďovat v mozku znalosti jiného druhu, než ty, které se týkají látkové a zrcadlové sféry. Pokud ve vašem srdci nevibruje praatom, a tedy nejste zapáleni Duchem Božím, pak nemáte žádnou „víru“. A když takto čtete knihy Růžového Kříže nebo se účastníte chrámové služby naší školy, nebo si pamatujete všechny poučky školy od A až do Z, nemyslete si pak, že vlastníte poznání Gnose, poznání Boha. Jaký smysl má tedy naše literatura? Jejím cílem je dát vašemu hledání směr, pomoci vám dojít k víře, vést vás k sebeosvobozujícímu jednání, které může praatom zapálit. Bez tohoto jednání jsou všechny vaše znalosti o naší filozofii jen povrchní. Všechny vaše snahy na této bázi jsou potom mystickým okultismem a výsledkem je připoutání na kolo. Tak se požehnání mění v prokletí. Když potom objevíte negativitu svého úsilí, samozřejmě že nepřipíšete nezdar sami sobě, nýbrž filozofii a škole. Rozzlobeně vyjmete příslušnou literaturu ze své knihovny a odnesete ji do antikvariátu, nebo, je-li vaše nevole smíšena se sarkasmem a hněvem, pošlete nám své knihy zpátky s ostrým dopisem, jak se už také stalo. Třetí možnost je ještě ta, že ve vás vznikne tendence zfalšovat obsah literatury a přizpůsobit ho vlastní potřebě. Ve vaší knihovně se pravděpodobně nacházejí různé posvátné spisy všech dob. Můžete se spolehnout, že všechna tato zvěstování byla překroucena, protože v minulosti mnozí, kteří se v metafyzice považovali za autority, byli toho názoru, že v nich musí provést změny, neboť obsah nesouhlasil s jejich zkušenostmi. Položíte-li na podlahu čistý list papíru, zjistíte, že se na něj vaše kočka či pes se svými špinavými tlapami posadí. Příroda vždy spočine na čistém a neposkvrněném. Z čistoty vyzařuje něco, co přírodu přitahuje, ale když se jí příroda dotkne, pošpiní ji. A to se děje vždy s brutalitou a s nic netušící nevědomostí. Člověk se kvůli tomu nemůže zlobit, způsobuje to pouze bolest. Zkoumali jste již někdy, jak nesmírně a strašlivě je v tomto světě zneužívaná již nezachranitelně zkomolená Bible? Když na základě vašeho sebeodevzdání počne atom jiskry Ducha ve vašem srdci svou svatou práci a když vy se na toto světlo naladíte, potom teprve je ve vás poznání ve smyslu Svatého písma. Víte, že atom jiskry Ducha uvolňuje nový hormon, který ovlivní vaši krev. Následkem toho je ve svatyni hlavy zapálena nová pochodeň, pochodeň pinealis. Její světlo spojí kandidáta s Univerzální Gnosí, s Tao, s poznáním, které je jako živá plnost, živá, vibrující skutečnost. Toto poznání je současně Gnosí, Duchem, Bohem, Světlem. Je všezahrnující a všudypřítomné. Říká se o něm: Pane, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu. Zdáli rozumíš mým myšlenkám. Sleduješ mě, ať chodím či ležím. Všechny moje cesty jsou ti známy. Hle, ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Pane, už všechno víš. Obklopuješ mne ze všech stran, držíš nade mnou svou ruku. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nemohu je pochopit. 70 II – 2 SEBEOVLÁDÁNÍ (I) Proto vynaložte všechnu svou píli na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání sebeovládání, k sebeovládání vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost, k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete nečinní a bez ovoce v poznání našeho Pána Ježíše Krista. Tak zní předpoklady pro sedmidílnou stezku. Kdo chce po těchto sedmi stupních vystoupit, musí k nim nejprve vlastnit klíč. Tímto klíčem je víra a my jsme poznali, že víra ve smyslu Písma svatého neznamená přijetí nebo vyznávání nějakého učení nebo církve, školy nebo boha, nýbrž vědomé vlastnictví a zažití praatomu ve svatyni srdce. Když je praatom probuzen k činnosti a kandidát se mu v sebeodevzdání svěří, znamená to, jak jsme si řekli, nové oživení krve. Toto oživení krve tvoří první stupeň na sedmidílné stezce a v Petrově dopise je naznačeno jako ctnost. Ctnost zde znamená: na základě nového krevního vlastnictví spontánně sledovat směrnice Gnose. Kdo nemá tento krevní základ, není ještě způsobilý pro stezku a prokazuje tím, že je teprve nanejvýš zaměstnán kováním klíče ke stezce, tedy k víře. Kdo vlastní ctnost, získá také poznání. Pak je zapálena pochodeň pinealis ve svatyni hlavy a tím je kandidát spojen přímo s univerzálním světlem Gnose, s velkou „Knihou života“, jak to nazývali klasičtí Rosikruciáni. Pak je zdolán druhý stupeň stezky, a nyní se počíná prokazovat také sebeovládání, způsobilost pro třetí stupeň. S povahou tohoto třetího stupně vás musíme seznámit obšírněji, protože již u samotného pojmu „sebeovládání“ je třeba odstranit různá nedorozumění. Dialektický člověk, ať primitivní nebo vzdělaný, zná různé formy sebeovládání. Toto sebeovládání je určitou životní taktikou, chováním dle jednou přijatých kulturních forem, „držením se na uzdě“. Na základě tohoto životního postoje člověk mlčí, ačkoliv ho krev pudí k řeči. Potlačuje svůj hněv a dává najevo klid, přestože v jeho nitru řádí bouře. Udržuje postoj, který je v naprostém rozporu s myšlenkami, a předstírá přívětivost, ochotu, korektnost, laskavost a lásku k bližnímu i v případech, kdy by jeho povaze odpovídalo spíše vražedné napadení. Jak často je projevován obrovský zájem jen proto, že se člověk kvůli společenské pozici nebo v určité situaci cítí povinen se tak chovat. Takovýto životní postoj je tak nepravdivý, že jen tím je v tomto světě udržováno a vyvoláváno mnoho rozličných forem zla. V tomto životním postoji je člověk školen a vychováván, je to neodmyslitelný faktor při všech metodách života. Je rovněž přítomen ve dvoraně Růžového Kříže! Téměř nikdo od něj není osvobozen. Toto sebeovládání je sebeobranou, neboť kdyby člověk ukázal bez zábran své vlastní já v jeho pravé podobě, co by se potom stalo? Vypukl by chaos, prolévání krve a děsivé hrůzy, které by předčily nejodvážnější fantazii. Tento stav lze pozorovat pouze v hraničních oblastech onoho světa. Člověk se ovládá nejen proto, aby si udržel iluzi vzdělanosti, ale také ze strachu před přirozeným pudem druhých. Je jasné, že takto se celé lidstvo může nutit k železnému sebeovládání a vytyčovat si a udržovat určitou normu vzdělání, avšak takové vzdělání je založené na lžích, klamu a strachu, a přitom lidstvo žije na vulkánu. Víme, že tento vulkán periodicky vybuchuje, protože hráz sebeovládání má neustále velmi slabá místa. Sebeovládání je totiž podkopáváno pudem sebezáchovy a sebepotvrzování. Lidské zájmy se bezustání vzájemně střetávají. Má se tedy zato, že nejlepší metodou je, pod maskou sebeovládání, a 71 tedy s nejkrajnější zdvořilostí a nejjemnějším vzděláním, náboženskými litaniemi a častým užíváním svatých jmen, sloužit vlastním zájmům a uskutečňovat je. Pod maskou sebeovládání člověk útočí na sebeovládání druhého člověka. Avšak náhle, roven erupci žhavé lávy, si bezuzdný přírodní pud prorazí cestu i se všemi svými hrůznými aspekty, neboli jinak formulováno: mocnosti a síly potlačených přírodních pudů, vytěsněné do inferna hraničních oblastí, se vrhnou na svět a lidstvo. Lze s naprostou jistotou konstatovat, že se tyto výbuchy čas od času vyskytují. Je zákonem přírody smrti, že dialektickým sebeovládáním takřka od minuty k minutě přibývá přírodních pudů v hraničních oblastech. Tak jako žárem ohně stoupá napětí v parním kotli, narůstá též pekelné napětí v infernu. I dítě může předpovědět, jaké to bude mít následky. Proto je v Bibli tak vědecky nenapadnutelně popsáno, že lidstvo bude slyšet neustále o válkách a válečném křiku a že útrapy lidstva budou přicházet a odcházet jako otáčky kola. Vzdělání, sebeovládání, zdvořilost a humánní chování způsobuje nárůst pekelného napětí. To je ta hrozná pravda, před kterou stojí dialektické lidstvo. Je to neproniknutelně hluboká propast, která se v této přírodě otevírá před člověkem. Je tento závěr výplodem šílence? Nebo se dá tento výrok dokázat? To posuďte sami! To, co člověk v tomto světě nazývá vzděláním, sebeovládáním, laskavostí, humánním chováním a náboženským životním postojem, je v plném rozporu s jeho přírodními vlohami a s jeho základním instinktem. Dle přírody je každý člověk nespoutaným zvířetem a v čistě přirozeném stavu se chová jako zvíře. Tím si ovšem nijak neposlouží, neboť trpí bezmeznou bolestí, nikoliv kvůli svému chování, nýbrž z nejhlubšího základu duše. Když své přirozené sklony, svůj přirozený pud, samotný základ svého bytí potlačí pomocí kultury, která je s tím v rozporu, vytváří kolem sebe a pod svýma nohama pole napětí, vulkán. Protože toto pole napětí má své hranice, dochází, jakmile se rovnováha mezi napětím a pojistkou tohoto pole napětí poruší, k explozi. Toto pole napětí a jeho exploze nejsou čistě osobního rázu, nýbrž všechno to, co lidstvo ze svého přirozeného pudu svou kulturou, svým bludem a svou životní lží potlačuje, vytváří kolektivní pole napětí, které se rozprostírá kolem celého světa a udržuje lidstvo ze všech stran v zajetí. Jeho hrozba neustále vzrůstá a čas od času musí nevyhnutelně explodovat. Tak lidstvo svým bludem, svým životním strachem, vytvořilo nejspodnější vrstvy zrcadlové sféry. Jsou to hraniční oblasti, oblasti potlačených přírodních pudů. Tyto oblasti jsou na počátku Dne zjevení prázdné, nic z potlačených lidských sil tam nezůstane. Tyto oblasti pak tvoří pole napětí pouze pro přírodní étery. Jakmile však člověk začne žít mimo svou pravou skutečnost, potlačuje tím v sobě síly, které se pak hromadí v již jmenovaných hraničních oblastech. Takto je zaplňuje fantómy a démony, a protože je sám stvořil, také se mu ohlašují, neboť jsou jeho výtvorem. Když potom přijde smrt a hradba tvořená sebeovládáním je zrušena, padne takový člověk démonům za kořist. Musí se zbytkem své osobnosti zůstat v kruhu mezi těmito fantómy a stává se duchem připoutaným k zemi. Pro všechny primitivní lidi je onen svět hraniční oblastí. Jejich náboženstvím je oběť démonům a strach před démony, které vytvořilo celé lidstvo. Je tomu už velmi dávno, co mnozí lidé tyto hrůzy rozpoznali a pokoušeli se z jejich obklíčení uniknout. Postupovali následujícím způsobem. Věděli, že potlačované přirozené pudy vyvolávají k životu démony. Proto ze strachu a ze základní duševní nouze lidstva vyvolávali vyšší tužby a vyšší myšlenky. Rozprostřeli tak síť dialekticky pojatého nebeského řádu, Devachan. Přinášeli mnohá učení o vznešenosti, kráse a půvabu. Stanovili normy lidské lásky a velké obětavosti, a uplatněním různých metod eugeniky spojili všechny tyto sugesce s krví lidstva. Tak vytvořili jinou zrcadlovou sféru, takzvané vyšší oblasti zrcadlové sféry, a zabydlili je stínovými bohy své obrazotvornosti. Z dřívějších éterických a silových polí se nyní stala životní pole. Lidé, takto preparovaní až do krve, procházeli po smrti nejdříve hraničními oblastmi, avšak když jejich krev měla více polarity s jinou spirálou fantómů, přesídlili se zbytkem své osobnosti nakonec tam, protože stejné přitahuje stejné. Tak se zrcadlová sféra stala komplikovaným polem fantómů a mrtvých, stínů a fantazií, polem intenzivního bludu a enormních vášní. Přesto zůstal dialektický člověk po dlouhé eony proklatým a ztrápeným. Tak jako jsou hraniční oblasti nabité přírodními pudy, je i zbytek zrcadlové sféry polem napětí bludu, které se periodicky vybíjí a způsobuje tím nesčetná zklamání a hořké pády do děsivé skutečnosti. To vše zvětšuje 72 utrpení lidstva. Člověk nejde do pekla, ne, on v něm je a vleče je s sebou ve zběsilých otáčkách kola dál. Může se stát, že žák duchovní školy, který svým životě usiluje o povznesení, pocítí tento závěr jako nespravedlivý. Když přezkoušíte svůj životní postoj, své zájmy a nejhlubší tužby, je možné, že v nich nenaleznete už nic z přirozených pudů a potlačené bestiality, z hrubého sebeuplatňování nebo něčeho podobného. Ale po dokonale neosobním zkoumání poznáte, že dokud jste ještě z této přírody a božská příroda vás ještě neosvobodila, existuje mezi vámi a celým přírodním polem vzájemné působení, na jehož udržování se nějakým způsobem spolupodílíte. Ve vašem mikrokosmu přebývá tak mnoho z minulosti, a ve vašem podvědomí leží skryto tak mnoho z této přírody, že se nemůžete vyhnout poznání: dokud ještě žiji z této přírody, mám na ní podíl a spolupůsobím na jejím zachování. Pomyslete v této souvislosti na slova Pána Ježíše, která jednou řekl svým nejdůvěrnějším žákům o kajícné hříšnici: „Kdo mezi vámi je bez hříchu, nechť první hodí kamenem.“ Mnoho žáků se odpoutává od hrubého a nízkého života a velký počet z nich dospěl již k hranici dialekticky dosažitelného, zatím co k ní jiní ještě putují. Přesto ale zůstávají ještě obyvateli na hranici, Efezskými, a ve své nejhlubší bytosti se nacházejí ještě uvnitř hranic této přírody – až do okamžiku, kdy tyto hranice budou moci překročit. Pochopte nyní proto svou nesmírnou zodpovědnost za své bližní. Těmto problémům nečelíte osobně a nemusíte se ptát: „Jak je vyřeším v sobě samém?“ Všechno, co vzděláním, kulturou nebo jinak ze své bytosti potlačujete, celý úhrn těchto odmítaných pudů, se spojuje s démonickým zlem hraničních oblastí a ohrožuje tím vaše bližní, tak jako fantómy vašich bližních ohrožují vás. Proto musí být lidé svou vzájemnou vinou hluboce prostoupeni. Lidé se drží ďábelskou silou ve vzájemném sevření, zatímco k sobě hovoří o lásce k bližnímu a o vzdělání. Váš životní postoj je možná čistý a dle vašeho názoru navýsost vznešený, přesto vám ale říkáme, že dokud jste v této přírodě, je strašlivý a nepředstavitelné jedovatý. Je snad potom přehnané, když Bible říká: „Lidé jsou zápachem v Božím chřípí“? Smí být označena slova Evangelia: „Zvenku krásné, ale uvnitř plné umrlčích kostí a neřádu“ jako nesprávná? Není snad dokonale výstižné, když Univerzální učení označuje dialektického člověka jako nejnebezpečnějšího ze všech stvoření? Proto je sebeovládání, jak je chápáno v tomto světě, srovnatelné s pokusem chtít uprostřed orkánu ucpat prstem díru v mořské hrázi. Poznáváte nyní příčiny utrpení? Tyto lidské problémy nelze vyřešit úsměvem, tisknutím rukou, přívětivostí a předstíraným žákovstvím v duchovní škole. Poznáváte, že se musí přejít k činu, aby mohli být lidé z tohoto životního moře zachráněni? Je už tak prohnilé, tak zkažené a tak hrozně nebezpečné, že se každý dech rovná zabití. Jsou voláni mužové a ženy, kteří chtějí jít stezkou sanghy, stezkou zasvěcení, stezkou uzdravení. Ne z mystického nadšení, ale kvůli utrpení svých bližních. Existuje pouze jeden prostředek ke zmírnění utrpení lidstva: musíte jít stezkou uzdravení. Stezka změní vaši starou přirozenost v novou, takže potom můžete žít zcela bez vnitřního násilí, plně dle vaší přirozenosti a podstaty. Tím budete bezprostředně a dokonale osvobozeni ode všech démonů, fantómů a stínů zrcadlové sféry. Pak již nebudete svému bližnímu smrtícím jedem. Tím poněkud zmírníte jeho utrpení a sami přispějete k vyprázdnění a očištění všech stavů zrcadlové sféry. 73 II – 3 SEBEOVLÁDÁNÍ ( II ) Předešlé úvahy nás dovedly k poznání, že sebeovládání, jak je svět realizuje a používá, nemůže být osvobozující fází na sedmidílné stezce. Přispívá jen k potlačení přirozených pudů ve vlastní bytosti a následkem toho člověk individuálně či kolektivně vyvíjí pole napětí, které se musí čas od času vybít. Neustále tím vytváří sám sobě i druhým příčiny utrpení a vyvolává situaci, kterou tak mistrovsky vylíčil Johann Valentin Andreae v Chymické svatbě Christiana Rosenkreuze. Lidé ve věži, kteří chtějí uniknout utrpení, po sobě šlapou, napadají se, překážejí si navzájem a utlačují se v takové míře, že je přímo zázrakem, když se někomu vůbec podaří dosáhnout úspěchu. Existuje pouze jeden prostředek, jak uniknout utrpení lidstva a tím je zmírnit: musíte jít stezkou sanghy, stezkou zasvěcení, univerzálního uzdravení. Několik fází této stezky jsme již popsali. Nejdříve musíte vlastnit klíč ke stezce, klíč, který se v Bibli nazývá vírou. Víra zahrnuje vlastnictví, zažití praatomu ve svatyni srdce a pozitivní reakci na něj. Kdo dokáže tento klíč použít, ten vkročí na první stupeň stezky a dosáhne ctnosti. Vytváří se nová krevní základna, jiná krevní struktura. Žák se stává způsobilým pro stezku, to znamená, že tuto schopnost obdrží ze svého nitra. Na základě nové kvality krve pak žák vystoupí na druhý stupeň: je mu dáno poznání. Vibrace praatomu a změněné hormonální funkce, jež pak následují, uskuteční ve svatyni hlavy nádherný proces. Pochodeň pinealis je zapálena; tím je žák bezprostředně, z první ruky, spojen s univerzálním světlem Gnose. Jak víte, existují čtyři různé éterické stavy a u každého z nich lze rozlišit opět trojí vibraci, trojí aspekt. Existuje tedy čtyřikrát tři neboli dvanáct různých éterických působení. Dále musíte vědět, že se všechna éterická působení ve světě a v lidstvu vyskytují vždy ve skupinovém spojení, nikdy ne jednotlivě. Jedna skupina čtyř éterů působí výhradně se svatyní hlavy a jejím prostřednictvím; označujeme je jako mentální étery. Za druhé existuje skupina čtyř éterů stejného druhu jako jsou mentální étery, avšak s jinou vibrací a tedy i s jiným stupněm účinku, které spolupůsobí výlučně se svatyní srdce a nazývají se astrální neboli elektrické étery. Třetí skupina čtyř éterů spolupůsobí výhradně se svatyní pánve; jsou to takzvané krevní étery. Názor zastávaný často v okultní literatuře, totiž že zrcadlící éter sám podněcuje myšlení, je naprosto nesprávný. Celá skupina čtyř éterů vyvolává myšlení a další funkce svatyně hlavy, stejně tak jako čtyři étery společně vytvářejí a udržují krev. Z toho poznáváte, že v dialektické přírodní říši působí čtyři étery v celkem dvanácti aspektech, stavech či vibracích. Těchto dvanáct sil, neboli pokrmů vycházejících z oněch čtyř éterů a působících ve třech skupinách, je uváděno v celé univerzální filozofii. Z těchto dvanácti sil je vybudován celý viditelný vesmír a z toho vyplynula nekonečná řada symbolických odvození v univerzální řeči. Ve své jednotě jsou Bohem, který se projevuje v přírodě. Ve své trojnosti jsou Trojjediností. Ve své čtverosti jsou čtyřmi Svatými pokrmy neboli čtyřmi Pány osudu. Ve svém souhrnu jsou označovány jako dvanáct patriarchů, dvanáct apoštolů, dvanáct hierarchií apod. Představte si nyní člověka, který je plně z této přírody. U takového člověka samozřejmě fungují všechny tři svatyně v dokonale harmonické spolupráci, takže asimilační éterické procesy a jejich působení vykazují absolutní spojitost. Předně lze u tohoto člověka zjistit určitou životní základnu, určitou úroveň, na které se jeho život rozvíjí. Je to základna krve, v níž se projevuje celá nahromaděná karma aurické bytosti. Souhrnný obsah podvědomí, dialektické praminulosti, který v nesčíslných stavech bytí přijaly magnetické body aurické bytosti, působí v krvi a skrze ni. V souladu s tím jsou přirozené étery, jež jsou přijímány systémem sleziny, sladěny s charakterem tohoto člověka. Tak jsou zajištěny primární pudové pohnutky, motorické aktivity života. 74 Proto říkáme, že toto krevní já, které působí ze systému jater a sleziny, je řídícím a převažujícím přírodním egem. Je-li člověk našeho příkladu ještě dítětem, pak rozpoznáme dominující roli, kterou toto krevní já v prvních letech jeho života hraje. Druhá dvě přírodní ega nejsou ještě probuzena. Po několika letech se však probouzí druhé přírodní ego. Začíná se rozvíjet působení svatyně srdce a citový život dítěte nabývá podoby. Anatomicky to znamená, že sternum, hrudní kost, začíná plnit svou funkci. Sternum – toto slovo znamená „zářící“ – je podivuhodným orgánem. Vlastní dvanáct párů přístupových a vylučovacích cest, které jsou přímo spojeny s hadím ohněm a dvěma magnetickými body, jedním orgánem přitahujícím a jedním vyzařujícím. Tento podivuhodný systém hraje také velkou roli při působení praatomu. Ponechme ale v tuto chvíli tento aspekt stranou. Jakmile se citový život dítěte stane pozorovatelným, osobním rysem, započne sternum prostřednictvím svého přitažlivého orgánu se zřetelnou asimilací éterů. Začíná se uplatňovat citový život, život vnímání a tužeb, a následkem toho sternum vyzařuje touhu, hledající, žádostivou radiaci. Svou přitažlivou schopností nyní přijímá síly, které mají za úkol touhu uspokojit. Tyto síly jsou étery jemnějších radiací a vibrací, než jaké mají krevní étery. Tyto astrální étery spolupůsobící se svatyní srdce nejsou ale vyšší třídy než krevní étery, přestože mají jemnější vibraci. Jsou pouze jiné, kvůli zcela nové funkční skupině, která musí být u rostoucího dítěte nezbytně oživena. Musí reagovat na osobní, individuálně nasměrované tužby. Vychází-li z aurické bytosti silný materialistický impuls, je tento nejprve vleptán do krve dítěte. Když se pak na základě růstu a tím také silnějším vývinem kostry dítěte projeví svatyně srdce, je zabarvení, charakter primární touhy srdce, zcela zřetelně ve znamení přivlastňovacího pudu. Tím se tedy prokáže souvislost mezi krevními a astrálními étery. Rostoucí člověk ale ještě není úplným člověkem. Chybí ještě jeden faktor. Byly vytvořeny životní předpoklady a životní touha pracuje. Nyní se musí ještě zrodit působení svatyně hlavy. Toto zrození se uskutečňuje ve třetí fázi růstu. Člověk je vybaven takovou schopností, aby mohl co nejlépe, nezávisle na druhých, inteligentně používat své životní síly, a tak docílit svých záměrů. Vyvíjí se myšlení, vůle, paměť, představivost a další náhledy svatyně hlavy, a to pomocí třetí kategorie čtyř éterů, mentálních éterů. Jsou to také přírodní étery, ale opět s jinou vibrací. Nyní je člověk dospělý. Nyní může v pravém slova smyslu pojídat z dvanácti chlebů. Těchto dvanáct eonů přírody hovoří v něm a skrze něj. Prostřednictvím těchto dvanácti apoštolů je člověk zcela řízen aurickou bytostí. Tak je člověk pocházející z této přírody veden přírodním bohem. Obraťme se nyní opět k procesům sanghy, stezky uzdravení. Za sternem září praatom a žák probouzí tuto betlémskou hvězdu. Obrátí-li svou pozornost k tomuto vnitřnímu ohnivému principu a v sebeodevzdání se mu předá, zrodí se samozřejmě nová touha pronikající až do morku kostí, touha s pozoruhodnými náhledy. Je to totiž touha, která se nezrodila z krve, z krevního já či z jiného přírodního působení, nýbrž z jiné, předlidské přírody. V souladu s touto velmi nepřirozenou touhou je prostřednictvím sterna vysílán silný impuls. Tato modlitba, která nespočívá v drmolení slov, nýbrž vychází takřka ze vzdychání kostí, je samozřejmě vyslyšena. Nad Betlémem, domem chleba božské přírody, tiše stojí hvězda a kandidát je sycen. Stává se způsobilým jít stezkou. Tento proces ovšem představuje mocné narušení dvanácterého přírodního procesu. Znamená „válku v nitru“, meč v duši. Svatyně srdce totiž nyní plní dvě funkce: asimilaci astrálních éterů běžné přírody a asimilaci astrálních éterů božské přírody. Tím dochází v srdci k rušení. Pevnost dvanácti přírodních sil, pevnost dvanácterého starozákonního svazku je napadena v centru, v srdci. Ohnivý paprsek Gnose proniká jednak do krve a jednak napadá funkce svatyně hlavy, neboť když se zásadně změní touha a záření sterna, ovlivní to přirozeně schopnost myšlení. Umíte si snad představit nějakou tužbu, na kterou by současně nebylo zaměřeno myšlení? Když potom, puzeni praatomem, následujete hlas srdce, počne svatyně hlavy zářit jako ranní červánky. Nové slunce zbarví jitřní oblohu. Druhý úder meče rozpoltí vaši duši: po ctnosti následuje poznání. Nastává druhý boj, protože kromě mentálních éterů staré přirozenosti pronikají do systému étery nové přirozenosti. Znáte ten boj obou přirozeností? Žáci zušlechtění k těmto procesům mají díky svému stavu bytí dvojí uvažování srdce a dvojí uvažování rozumu: hlas Gnose a hlas běžné přírody. „Vírou k ctnosti“ – nový dotek srdce – „a 75 ctností k poznání“ – nové působení pinealis. Následkem toho je proto hrozný vnitřní boj, milost a nezbytně nutná rozpolcenost. Co tedy musíte učinit? Vystupte na třetí stupeň! „Poznáním k sebeovládání!“ Bytostně do vás vstoupila nová síla. Následujte ji! Sledujte stopu, kterou vám ukazuje! Nejedná se zde o přirozené sebeovládání, o kterém jsme již hovořili, o krocení dvanácti přírodních sil se všemi zlými následky a připoutáním k této přírodě, ale o důsledné následování hlasu světla, které ve vás bylo existenciálně zažehnuto Božím Duchem. Nestojí to žádnou námahu, je jen třeba, abyste se odvrátili od hlasu a puzení přírody ve vás a zcela se nasměrovali na to jiné, na to nové. To je sebeovládání. Pak zpozorujete, že hlas staré přírody stále víc slábne, stále víc odumírá. Sebeovládání, jak je míněno sedmerým svatým zákonem, je proto nasměrováním sebe sama na základě pravé ctnosti a poznání: následování nového vnitřního hlasu. Toto sebeovládání tvoří třetí stupeň stezky. Nyní může vyvstat otázka: „Jak poznám, zda mé sebeovládání pochází z doteku nové přírody? Nemůže se stát, že se stanu, jako už mnohokrát, obětí běžného sebeovládání a jeho explozivních následků?“ Odpověď se stane zřejmou na čtvrtém stupni: „Sebeovládáním k vytrvalosti!“ Kdo vytrvá až do konce, kdo až do konce vytrvat může, ten se podle slov Apokalypsy stane „blaženým“. 76 II – 4 VYTRVALOST Prohovořili jsme již zevrubně tři stupně sedmidílné stezky. Nejprve je žák svým sebepředáním se praatomu ve svatyni srdce osobně spojen s Gnosí a stává se tak způsobilým obdržet pravou sílu ke stezce. Bible to nazývá „vírou obdržet ctnost“. Jakmile tato síla Gnose v systému žáka působí, nutí ke změně svatyni hlavy. Tak jako je posvěcující záření Gnose přijato nejdříve sternem, tak je nyní také svatyně hlavy způsobilá pro přímé spojení s univerzálním polem záření. A když nastane toto druhé spojení, může kandidát kráčet dál, „od ctnosti k poznání“, jak to nazývá Bible. Obě svatyně – srdce a hlavy – jsou potom doslova otevřeny působení Svatého Ducha. Ze svatyně hlavy září nové světlo a svítí jako lampa pro každý krok. Pravá cesta je tak vnitřně rozpoznatelná a kandidát tohoto druhého stupně má zároveň vnitřní sílu touto cestou, která se pro něj stává viditelnou, skutečně jít. Nicméně si musí být vědom toho, že celá jeho bytostná skutečnost pochází z přírody smrti a že ještě plně stojí v nepřátelské dialektické zemi. Ačkoliv nyní do sterna a pinealis vstupují radiace Gnose, uplatňují svá práva ještě také radiace běžné přírody a dotýkají se hlavy a srdce. Z toho plynou velké potíže: v žákovi se nacházejí dvě síly, zaznívají dva hlasy, hovoří dvě přírody, které stojí nesmiřitelně proti sobě. Proto takový člověk stojí před úkolem neustále se znovu a znovu rozhodovat, který hlas, který vliv chce následovat. Jestliže dychtí výhradně po novém životě, bude samozřejmě vlivy běžné přírody neustále inteligentně omezovat na biologicky nutné, rozumné a zodpovědné minimum a svědomitě určovat hranice. Přitom ale bude ve všem ostatním s pozorností, radostí a entusiasmem následovat vnitřní hlas a sílu nové přírody. Tento veskrze pochopitelný a nutný životní řád nazývá Bible „kráčet od poznání k sebeovládání“. To je třetí stupeň stezky, na který potom musí následovat čtvrtý stupeň: v sebeovládání projevená vytrvalost. Pro správné pochopení odstraňme zase nejdříve některá nedorozumění. Každý člověk demonstruje čas od času svou vytrvalost. Vždy existuje nějaký cíl, za kterým se člověk s vytrvalostí žene. Vytrvalost se projevuje zejména tehdy, když se jedná o materiální předměty nebo slávu a čest. Všechny tyto projevy vytrvalosti vycházejí z neústupného egocentrismu. Pomyslete jen na otázky prestiže ve svém životě, když se při nějakém konfliktu s druhými rozhodnete trvat na jednou přijatém stanovisku. Vytrvalost je potom svéhlavostí a tvrdošíjností. Povšimněte si slova „tvrdošíjný“. Pochází z původního vědění a poukazuje na jistý stav meduly, prodloužené míchy, která se nachází v šíji. Prostřednictvím meduly jsou přenášeny impulsy vědomí do celého systému. Tvrdošíjnost znamená neoblomné trvání na nějakém, jednou již učiněném rozhodnutí, kdy křečovité sevření celé bytosti nutí medulu, aby svůj vliv uplatnila jedním směrem. Mluvíme-li k vám o „vytrvalosti“ ve smyslu duchovní školy, míníme tím vlastnost kandidáta, která se započala ve svatyni srdce a pokračovala ve svatyni hlavy, a je proto srdcem a hlavou projevovaná. Kromě toho bychom chtěli slovo „vytrvalost“ nahradit slovem „vytrvání“. Duchovní škola vám chce vysvětlit, jak může žák na stezce ve svém úkolu, započatém v Gnosi, vytrvat. Projděme ale nejdříve v myšlenkách ještě jednou celou doposud prohovořenou cestu, jak byla vysvětlena v minulé kapitole. Jsou tři skupiny čtyř éterů: krevní étery, které spolupracují se systémem sleziny a jater a které udržují čistě biologické funkce naší osobnosti; astrální étery, které spolupůsobí se svatyní srdce a které udržují veškerý život citů a celý rejstřík pocitů a tužeb; konečně mentální étery, které spolupracují se svatyní hlavy a které člověku na základě pocitového života propůjčují schopnost chápat, rozhodovat se, projevovat vůli a následně jednat. Na čem tedy v první řadě záleží, je druh a kvalita pocitového ústrojí. Proto se říká, že Bůh hledí do srdce. Čistota srdce určuje vše! Hlava je totiž aktivní zcela podle druhu vašich pocitů. Jednáním, které pak následuje, nabýváte tělesně, tedy biologicky, určitý stav krve, a ten opět ovlivňuje stav srdce. Proto se dá říci, že záření sterna ze srdce tvoří klíč ke způsobu vedení celého života. 77 Sternum, jak víte, je nejen vyzařujícím, nýbrž současně i přijímacím ústrojím. Každé záření, které toto přijímací ústrojí vnímá, se bezprostředně odráží do center hlavy, kde působí. Představte si nyní, že jste poprvé v chrámu Růžového Kříže. Přišli jste, protože z nějakého důvodu hledáte. Jinými slovy: na základě vyzařujícího hledání svého sterna jste více či méně vnímaví pro vyzařující aktivitu duchovní školy. Jste vlivem, který v tomto okamžiku vychází z duchovní školy, bezprostředně zasaženi až do srdce. Tento vliv působí na každého jinak, protože schopnost sterna je na základě osobního stavu krve různá. Jeden vliv však zažije v tomto okamžiku bez výjimky každý. Bezprostředně po přijetí sternem se tento vliv promítne do svatyně hlavy a působí na vaši schopnost chápání, která je z právě zmíněného důvodu rovněž individuální. Dejme tomu, že byste v tomto okamžiku vnímali zcela nesprávně a došli na základě toho, co se promítá v hlavě, mentálně k závěru, který by byl nesmyslný a nerozumný. Přesto je skutečností, že reagujete, že nějaký vliv zasáhl vaše srdce a vaši svatyni hlavy. Můžete to přirovnat k šoku. V moderní terapii lze člověka se zatemněným vědomím léčit „šokem“, který do určité míry, jak se říká, rozjasní jeho vědomí. Tak budete i vy, i když jiným způsobem, podrobeni šoku duchovní školou. Představte si nyní, že to, co vnímáte, navazuje přímo na to, co hledáte a po čem toužíte. Pak nastane stručně vyjádřeno přesně to, co zamýšlí sedmidílná stezka. Vnímáte v srdci prostřednictvím sterna, a tak dosahujete ctnosti. Vnímané se promítá do hlavy a tím získáváte určitý pojem, nebo jinak řečeno: poznáváte, cítíte a chápete to v určitém okamžiku, přiměřeně dle svého pocitu a pochopení, tak dokonale, že se stanete nadšenými a pružnými, a v sebeovládání se ihned rozhodnete jít stezkou dál. V takové náladě, v takovém stavu jste již navštívili mnohou chrámovou službu. Rozjasněni šokem přijatým ve vědomí a naplněni silou, přistupujete s pozdviženou hlavou k dílu. Zažili jste jakoby v jediném okamžiku první tři stupně stezky. Krátkou dobu jde vše dobře, někdy pouze hodinu, a pak ztroskotáte na čtvrtém stupni, neboť... chybí vytrvalost. A najednou se zdá, že první tři stupně, v určitém okamžiku zažité, úplně zmizely. Byl to výmysl mozku, sen či klam? Duchovní školou posilněni si mezi sebou říkáte: „Nyní to učiním!“ - „Nyní to uskutečním!“ „Nyní dojde k naplnění!“ Ale dříve než dojdete domů, nezbude z toho nic. Po šoku následuje znovu zatemnění vědomí. Před hodinou jste dotekem duchovní školy, plným milosti, zažili a okusili, co to znamená jít stezkou, ale nic víc, než toto. Co je příčinou? Příčina spočívá ve skutečnosti, že nemáte ještě dostatečnou vytrvalost. Vaše srdce ještě není plně předáno Gnosi. Vaše touha není ještě dost čistá a mísí se s dialektickými záměry; vaše srdce je ještě nečisté. Maličkost, někdy i jen zlomek vteřiny stačí, aby se tok univerzálního světla zastavil. Pokud ještě neexistuje vytrvalost, není ani výdrž, upevnění na čtvrtém stupni. Vaší první touhou a snahou musí tedy být dostatečná čistota srdce, aby ve vašem systému bylo ustavičně přítomno minimum gnostického světelného působení. Váš stav bytí musí být takový, aby tento plamen už nemohl být uhašen. Proto musí být stará přirozenost vaší svatyně srdce zlomena. Pak může být v srdci natrvalo zažehnut plamen svatého ohně se všemi osvobozujícími následky. Ze stále se opakujícího šoku a následných návratů nemoci nemáte nic. Musíte se uzdravit! Proto je vám navrhováno, abyste se postavili se zářící výzbrojí svého srdce do světla univerzálního slunce a spojili se s ním. Dokud nemáte spojení, stojíte mimo světlo. Tento stav je v Bibli nazýván „hříchem“. Výraz „hřích“ nepoukazuje na stav špatnosti, jak to bez jediného podkladu tvrdí přírodní teologie, ale poukazuje na čistě přírodní stav. Proto říká básník v žalmu: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé v tvých očích. Ano, zrodil jsem se v nepravosti (dokonale mimo univerzální světlo), v hříchu mě počala matka.“ „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ Jaké vedení života je nutné, aby ve vás plamen uzdravujícího ohně stále hořel? Jakou oběť musíte přinést? Tentýž básník vám odpovídá: „Zkroušený duch, to je oběť Bohu; srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš.“ Je třeba, abyste pochopili, že se nemůžete jen tak rozhodnout, že zažehnete plamen uzdravujícího ohně ve svatyni srdce a půjdete stezkou. Rozhodnout se sice můžete, ale nevydržíte to a požadovaná 78 vytrvalost se neprojeví. Co se pak projeví, je pouhou karikaturou, náhražkou, sudem prachu potlačených přírodních sil. Ne, pochodeň ohně musí být vydobyta. Potřebný stupeň čistoty svatyně srdce je možný teprve po dokonalé porážce přírody. Vaše prosazující se já musí být zničeno. Zvítězit zde nemůže nikdo, kdo nebyl napřed proniknut velikou zkroušeností. Když se pak poslední sžíravý plamen touhy pozemského já rozptýlí a je tu jen vyhlížení k horám spásy, může být v tomto tříbení srdce přijata oběť. Kdo si to nepřeje, neměl by vstupovat do duchovní školy. Evangelium Ježíše Krista je pouze pro silné, jak říká Pavel. Na těchto silných bude postaven chrám zbožnosti. 79 II – 5 ZBOŽNOST (I) Studovali jsme čtyři stupně sedmidílné stezky a nyní chceme vašemu vědomí objasnit z různých stran pátý stupeň: „vytrvalostí ke zbožnosti“. Dovolujeme si vám nejdříve znovu připomenout: „Vynaložte všechnu svou píli na to, abyste dosáhli ctnosti“: světelná síla Gnose působením praatomu proniká přes sternum do osobnosti; „ctností k poznání“: světelná síla se promítá pomocí hormonu brzlíku a krve do svatyně hlavy, se všemi odpovídajícími následky; „poznáním k sebeovládání“: kandidát reaguje na sugesce vnitřního světla a inteligentně se odvrací od působení přírody, které se v jeho systému rovněž projevuje; „sebeovládáním k vytrvalosti“: kandidát postupující v sebeovládání žije tak, aby plamen Kristova světla, zapálený ve svatyni srdce se všemi pronikavými následky, nemohl být již uhašen a stále hořel. Tímto hořícím svícnem veden a pobízen vystupuje pak kandidát na pátý stupeň: „vytrvalostí ke zbožnosti.“ Nyní se v osobnosti kandidáta něco změní. Nejedná se teď jen o změnu ve způsobu vedení života, ani už o spontánní nasměrování na stezku kvůli vnitřnímu světlu, nýbrž o zcela jinou, novou základní skutečnost, pro kterou je strukturálně, tělesně, zdola nahoru, položen základ. Jsme nesmírně vděční a velmi šťastní, že je nám dopřáno vám to alespoň částečně vyložit, neboť je to opět důkazem toho, že se Den dnů blíží a již dopředu vrhá svůj stín. Znovu se přibližuje svatodušní den, svátek Svatého Ducha, a sedm škol se musí vynasnažit, aby se opět uskutečnila historická a zároveň prorocká slova ze Skutků apoštolů 2.: „V Jeruzalémě však byli zbožní služebníci Kristovi ze všech národů světa.“ Tento zástup zbožných se musí shromáždit také v naší době. Je to zástup, který označujeme jako „přicházejícího nového člověka“. A již nyní, v bezprostřední budoucnosti dneška, zítřka, pozítří, můžete jako žáci duchovní školy vstoupit do stavu nového člověka, ale výhradně na základě pátého stupně, tedy jakmile svícen univerzálního světla nebude moci již být vzhledem ke své planoucí skutečnosti ze svého místa odstraněn. Tento svícen ve vás probudí zbožnost. Osvoboďte se od veškeré povrchnosti náboženských mas, která je v krvi nesčíslných lidí zakotvena kvůli hrubé nevědomosti duchovních vůdců. Říká se: „Zbožnost je bohabojnost. Zbožný, tedy bohabojný život znamená žít věrně podle stanov církve a tím také skutečně dokazovat morálně vysoce hodnotné a zcela důsledné životní jednání.“ Proti tomu může těžko někdo něco namítat, avšak takový životní postoj nemá co dělat se zbožností ve smyslu původního gnostického záměru. Za celá staletí však lidstvu nikdy nebyla znalost pravé zbožnosti upírána. Věda o původní zbožnosti byla předávána všem národům a rasám tak dokonale a kompletně, že totální nevědomost o tom je u lidí jinak vysoce postavených velmi udivující. Jsme toho názoru, že by věda o zbožnosti musela oslovit především lidi našeho moderního století. Slyšeli jste nebo četli o objevech fyziologů, biologů a lékařů a víte, jakou moc má nekonečně malá částečka v systému, jakým je naše tělo. Víte, co v našem těle může způsobit hormon, vitamín nebo tisícina miligramu nějakého léku. Víte, jak je možné pomocí hormonu štítné žlázy a hypofýzy ovlivnit a změnit procesy růstu člověka. Víte, jak úzce jsou tyto hormony spjaty s tvořivou silou těla a s morálkou a jak velmi ovlivňují celé životní jednání. Uvažujte o tom jednou! Když bude člověk zasažen tak mocným světelným paprskem jako je Gnose, a toto světlo uhodí jako blesk a dotkne se přímo srdce, hlavy a krve, myslíte, že by tento spásný lék, tento svrchovaný uzdravující prostředek nezpůsobil ve vašem životě, ve vašem těle nic jiného, než občanskou nábožnost, oficiálně uznávanou zbožnost? Síla Svatého Ducha je posvěcující, léčivá. Je uzdravujícím prostředkem nejen v abstraktním, filozofickém a mystickém smyslu, nýbrž současně tělesně, anatomicky a biologicky. To je to podivuhodné, nádherné, ale zároveň také pronikavě účinné a nebezpečné! Kdyby práce duchovní školy spočívala pouze v rozpomínání se na Neměnné království, které člověk nevlastní, které nevidí, s nímž jako přírodní člověk nemá žádné spojení, kdybychom se ztráceli v nesčetných filozofických úvahách a jako ryze přírodní lidé tvrdili: „Tak to je!“, jaký by 80 pak byl rozdíl mezi duchovní školou a nějakým stanoviskem přírodního náboženství? Kdyby žák duchovní školy, který chce jít stezkou, zůstal stejný jako ti, kteří stojí mimo duchovní školu, bylo by oprávněné se ptát: „K čemu to všechno snažení je? K čemu jsou všechny ty řeči?“ Kdo se ale vážně zajímá o stezku a rozhodne se opravdu stezkou jít, ten se od této hodiny mění tělesně, biologicky a anatomicky. Musíte pochopit velkou logiku toho všeho: jste Zde uzavřeni v tomto adamitském příbytku se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Jestliže je spásná stezka, proces univerzálního uzdravení, pravdou a skutečností, musí přece také tělesně Zde začít, musí být Zde odůvodněn! Když je však někdo pouze posluchačem slova, pozorovatelem, pak zůstává tlachalem, který sice ví, ale nejedná. Slova a činy nejsou v souladu. Je to pochopitelné, protože takový člověk se orientuje pouze z přírodního stavu o duchovním stavu. Kdo zůstává v přirozeném stavu, je v nejlepším případě posluchačem. Veškeré jeho chování a působení je a zůstane z této přírody, velmi egocentrické, stejné jako tento svět. Komu se však podaří prorazit z přírodního stavu k duchovnímu stavu, ten se bezprostředně změní, a tato změna je nejen morální, etická a náboženská, nýbrž zároveň také tělesná. Tato tělesná změna je zbožnost. Projevuje se na pátém stupni sedmidílné stezky. Proto se tato slova obrací ke všem, kteří se pro sedmidílnou stezku rozhodli, a obzvláště pak k těm bratrům a sestrám, kteří se připravují na pátý stupeň. Přicházející nový člověk se prokáže v nejbližší budoucnosti, den nového svatodušního svátku se blíží. Když se plamen nového světla na čtvrtém stupni stane trvale hořícím svícnem, vychází z kostí ohnivá síla, která proudí do svatyně srdce a stoupá dál k hlavě. Tato ohnivá síla Gnose se vztahuje na čtverou hodnotu éterů zcela jiného, v dialektice neznámého druhu. Kandidát je tedy spojen se čtyřmi svatými pokrmy. Současně je ale pozemskou přírodní bytostí, člověkem z masa a krve, který žije v dialektické přírodě. Potřebuje proto zároveň čtyři běžné přírodní étery. Kdyby se spojením člověka se čtyřmi svatými pokrmy proud obvyklých přírodních éterů náhle přerušil, musela by bezprostředně následovat smrt. Proto tento člověk žije, i když dočasně, dva životy. Jeden život, kterého stále ubývá, a druhý život, kterého stále přibývá, který vytrvale roste. Víte, že v systému hadího ohně je přítomna konstanta vodíku běžné přírody, jakožto sídlo vědomí. Jistě chápete, že není možné přivádět vodíkový éter čtyř svatých pokrmů do obvyklého sloupu hadího ohně, kde je přítomen hadí oheň této přírody. Vyvolalo by to kvašení, otravu a explozi. Takové neštěstí se přihodí vždy, když člověk chce svým dialektickým vědomím, svým dialektickým já, a tedy svým dialektickým hadím ohněm uchopit hodnoty a síly svaté Gnose. Pak vznikne na krátkou dobu, která může trvat v nejlepším případě několik let, oslnivě planoucí světlo, aktivita podobná blesku, která je však náhle a dramaticky přerušena jako život komety. Staré měchy nemohou být naplněny mladým vínem. Proto se v těle kandidáta, který přece musí žít ve staré přírodě ještě tak dlouho, dokud je to zapotřebí, tvoří druhý hadí oheň. Možnosti k tomu nacházíme v sympatiku. Proto je nervus sympatikus ve staré moudrosti nazýván druhou, budoucí míchou. Nervus sympatikus sestává ze dvou svazků nervových vláken, uložených vlevo a vpravo podél páteře. Vychází z bodu nad prodlouženou míchou, kde se oba tyto svazky sympatiku setkávají s přímou sférou vlivu pinealis. Obě vlákna sympatiku skutečně tvoří dvě oddělená pole. Jedno pole, napravo od míchy, je tvořivé; druhé pole, nalevo od míchy, má funkci projevující. Jedno pole má funkci dávající impulsy, mužskou, druhé pole má funkci reagující, ženskou. Proto bylo mužské pole u starých Árijců nazýváno pingala, ženské pole ida. Ve Skutcích apoštolů je mužské pole označováno jako Ananiáš, ženské pole jako Safira, anebo dle jejich doslovného významu, jako pole božské milosti a pole zázračné krásy. Síla záření projevujícího, ženského pole sympatiku září všemi barvami spektra, jako všechny druhy safírů. U běžného člověka je tato barva záření červená, u kandidáta pátého stupně je krásně fialová jako ametyst. U kandidáta pátého stupně srůstají obě dráhy sympatiku v pomalém procesu proměny dohromady. Tvořivý a projevující prvek se slučují. Mužské a ženské pole se anatomicky spojují v Viz. H.P.Blavatská: Tajné učení 81 Jednotu, aby se tato pak nakonec stala Trojjediností, jakmile je naprosto nenásilnou a přirozenou cestou endury starý hadí oheň běžného páteřního systému uhašen a může v něm vzplanout oheň obnovy. U kandidáta pátého stupně probíhá následující vývoj: Když probuzením praatomu vniknou radiace gnostického ohně do svatyně srdce, hormon brzlíku se v prvé řadě postará o projekci tohoto ohně do svatyně hlavy. Tento hormon je jen dočasným pomocným prostředkem, jako je tomu také v mládí. V dětství je brzlík zásobárnou sil pro pozdější, samostatný růst – tyto zásoby vytvořili rodiče dítěte. U žáka nastává prakticky totéž, jenže u něj se zásoby pro možný nový duchovní růst vytváří vibrací praatomu. Když tedy bylo božské světlo ve svatyni hlavy zažehnuto, proudí tato síla pravým nervem sympatiku až do plexu sacralis na spodním konci páteře. Plexus sacralis je od běžného hadího ohně zcela izolovaný. Proud milosti Gnose naplňuje celou bytost a ve věži mystérií proudí dolů až do pozemské komory plexu sacralis. Tam se Pingala setkává s Idou. Tam se pole vydávající impulsy spojuje s reagujícím polem projevování. Nyní musí tento proud vystoupit přes reagující pole, tedy levým nervem sympatiku opět vzhůru k bodu setkání ve svatyni hlavy. Pak je výstup ve věži mystérií ukončen a začíná působit nový proces. Gnostická síla dávající impulsy se žene směrem dolů; reagující sympatikus tlačí svou odpověď, svou oběť, své dítě milosti vzhůru. Staří básníci říkali, že tento vzhůru stoupající proud je proudem velebení a vděčnosti, jásavé radosti, proudem obnovy. Proto není divu, že staří mudrci nazývali sympatikus „Boží lyrou“, nástrojem, na který hraje Gnose. Pokud si nyní můžete toto působení, tuto cirkulaci gnostického projevení ve dvojím sympatiku představit a pochopit, proč vědoucí nazývali plexus sacralis svatým plexem, z něhož prýští síla Idy, pak můžete také do určité míry vytušit následky tohoto dění: sympatikus, uchvácen gnostickou silou, se vyvíjí v nový nervový systém; dochází doslova k proměně těla. Prostřednictvím nového nervového systému, tohoto systému nových siločar, se projevuje nový vodíkový éter. V krvi je uvolněna nová skupina hormonů, která reaguje výhradně na nové nervové fluidum. Vzniká nové éterické krevní fluidum, a takto, ó jaký zázrak, povstává zcela nová osobnost, vskutku ve staré osobnosti přírody, a přece mimo ni: nová osobnost přicházejícího nového člověka. Kdo započal se stavbou tohoto nového chrámu, kdo k němu už položil alespoň první kámen, je obdařeným milostí, zasvěceným, bratrem či sestrou pátého stupně. Přesto buďte pozorní a bdělí: „Kdo stojí, nechť hledí, aby nepadl.“ Proto je nutné, abychom vám obšírně vysvětlili význam dramatického vyprávění a Ananiášovi a Safiře ze Skutků apoštolů. Prostřednictvím zázračného pole sympatiku je možné vybudovat město s dvanácti branami osvobození. Kéž jsou ve vašem městě Christianopolis brzo položeny základy pro těchto dvanáct bran. Kéž z vás brzy září ametystový třpyt dvanácté brány. 82 II – 6 ZBOŽNOST ( II ) Když kandidát na sedmidílné stezce dosáhne zbožnosti, v jeho těle se něco změní. Jsou položeny základy pro novou, zcela jinou bytostnou skutečnost, aniž by tato změna příliš škodila obvyklým funkcím dialektické osobnosti. Kandidát žije dva životy: jeden život, který stále ubývá, a druhý život, který stále přibývá a roste. Tvoří se totiž druhý hadí oheň a k tomu je zapotřebí nervus sympatikus. Jak vám bylo vysvětleno, nervus sympatikus sestává ze dvou svazků nervových vláken probíhajících nalevo a napravo podél páteře. Tyto vycházejí z jednoho bodu nad prodlouženou míchou, z bodu, v němž se obě dráhy sympatiku spojují s ohnivým kruhem pinealis; kromě toho jsou spojeny s královskou komorou za čelní kostí. Oba kanály této zázračné druhé míchy tvoří dvě oddělená pole. Jedno pole, mužské, dává impulsy a má tvořivou funkci, druhé, ženské, reaguje a má rodící funkci. V Univerzálním učení se mužské pole nazývá pingala, ženské ida. Ve Skutcích apoštolů jsou tato dvě pole naznačena jako Ananiáš a Safira, což by se dalo přeložit jako „božská milost, jež se projevuje v zázračné kráse.“ Konečně jsme prohovořili proces, v němž je nový magnetický proud přijímán výlučně srdcem, tedy atomem jiskry Ducha. Odtud pomocí hormonu brzlíku vystupuje krevním řečištěm vzhůru do svatyně hlavy, aby pak sestoupil pravým svazkem nervů sympatiku dolů a v plexu sacralis se spojil s levým svazkem sympatiku, který pak tento proud vede opět vzhůru k výchozímu bodu ve svatyni hlavy. Tento nový magnetický oběh je druhým hadím ohněm a u všech, kteří jej vlastní, se bude pod vedením tohoto vědomí postupně projevovat nový život. Je snad jasné, že pro všechny, kteří se na tomto novém magnetickém procesu podílejí, vzniká také velká zodpovědnost, jiný vysoký životní požadavek. To vám chceme nyní přiblížit, a sice na příběhu o Ananiášovi a Safiře, který naleznete ve Skutcích apoštolů 5: „Také muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi obelhal Ducha svatého a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Proč tě napadlo jednat tímto způsobem? Neobelhal jsi lidi, nýbrž Boha! Když Ananiáš uslyšel tato slova, padl k zemi a byl mrtev. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: Pověz mi, prodali jste to pole opravdu za tuto cenu? Ona řekla: Ano, za tuto cenu. Petr jí ale řekl: Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe. A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když mládenci vešli dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili vedle jejího muže. A veliká bázeň padla na celou obec.“ Uslyší-li toto vyprávění o první křesťanské obci střízlivě uvažující člověk, může poznamenat: „Tehdejší pánové se nespokojili pouze s polovičatými opatřeními.“ A doslova vzato, jedná se zde skutečně o dvojí vraždu, při níž občanské autority, patrně jako důsledek barbarských mravů oněch dnů, nezakročily. Dejme tomu, že prodáte kus země za dvacet tisíc korun a svým bližním řeknete: „Ponecháme si čtyři tisíce korun pro sebe, abychom mohli to či ono koupit, a šestnáct tisíc korun zaplatíme do pokladny školy Lectorium Rosicrucianum.“ Finanční komise školy se jistě po přijetí tohoto obnosu nedopustí dvojnásobné vraždy, i kdyby jí bylo známo, že jste nevyprázdnili svou peněženku dokonale! Záměrně vám to takto líčíme, abychom vám ukázali nesmyslnost příběhu o Ananiášovi a Safiře, kdybychom ho brali doslova! Vždyť i nejbanálnější pohádka obsahuje více logiky. Byly snahy vysvětlit tento příběh tím, že se poukazovalo na komunistický zákon o společném majetku, jemuž členové první křesťanské obce podléhali pod trestem smrti. Kdo takto mluví, zůstává svým vědomím ještě zcela na bázi Starého zákona, aniž by si uvědomil, že pravé křesťanství je nenásilné, že křesťanské majetkové společenství se nemůže opírat o psaný zákon a že v tomto životním 83 společenství je trest smrti naprosto vyloučený. Proto je celý tento příběh, pokud jej člověk zvažuje z přirozeného hlediska, tak dokonale nepravdivý, že se z toho dá usuzovat buď na zlehčování skutků apoštolů, nebo na jeho docela jiný význam. To druhé má na mysli duchovní škola moderního Růžového Kříže. Řekli jsme již, že tento příběh obsahuje narážku na dvojí sympatikus, který se v ušlechtilém kandidátovi duchovní školy stává druhým hadím ohněm, druhým vědomím. Když se v žákovi projeví zbožnost, když začne nový magnetický oběh, pak se dotyčný žák musí chovat podle zcela nového vnitřního, božského zákona. Vstupuje doslova, tělesně, do nového světa, do nové obce, do nového společenství, které se dá zcela určitě nazvat první křesťanskou obcí. Je to první vědomé společenství s Kristovým zářením zcela nového druhu. Kdo si přeje být do tohoto společenství přijat, musí se chovat podle jeho řádu. Tento řád se neřídí zákony a ustanoveními s množstvím paragrafů. Nestojí za ním šibenice, revolvery nebo vězení, ani policejní aparát či sbor soudců. V tomto řádu nesedí žádný apoštol na vysokém stolci a ani v něm nejsou žádní mladí lidé, jejichž zaměstnáním je vynášet ze sálu lidi, kteří hrůzou zemřeli. Je to řád, který se samočinně reguluje. Potřebujete vzduch, abyste jím naplnili plíce a mohli žít. Je to jeden ze spontánních životních požadavků. V přírodním řádu, v němž žijete, tento vzduch přijímáte, je pro každého. Kdybyste se odebrali do vakua, kde žádný vzduch není, udusili byste se. Proto to neděláte. Kdybyste to přesto udělali, pak víte, co bude následovat. Tak je to i s první křesťanskou obcí. Neexistuje žádná druhá nebo třetí křesťanská obec... a nebo přicházející čtvrtá. Existuje jedna eklézie Gnose, jedno společenství univerzálního života, společenství se samozřejmým duchovním a přírodovědeckým řádem, vyplývajícím z počtu magnetických siločar, které se v něm nacházejí. Kdo se chce na tomto společenství podílet, musí kráčet cestou. Tuto cestu jsme vám naznačili. Je to cesta, která se otvírá praatomem v srdci a která způsobuje nový magnetický oběh ve dvojím systému sympatiku. Zacházení s gnostickým ohněm přes sympatikus představuje nové vědomí. Toto vědomí projevuje novou vůli, novou touhu, zcela jiný plán činnosti, totálně jiné životní nasměrování, dokonalou poslušnost vznícenou v Gnosi, zkrátka zcela nový životní stav, který je v souladu s novou přírodovědeckou bází jiné skutečnosti světa. Předpokládejme nyní, že se ve vás něco z toho nového rodí. Duchovní škola se ustavičně snaží pozvednout žáky všeobecně a postupně každého jednotlivce zvlášť k této Christianopolis. U mnohých tak čas od času vyšlehne do sympatiku jako blesk plamen s vysokou magnetickou vibrací. Brzy ale opět zmizí! Dříve, než může Safira reagovat, je Ananiáš, záření dávající impuls, vynášen již mrtvý mladíky ven. Kdo jsou tito mladíci? To jsou ti nejtragičtější hrobaři, jaké si jen můžete představit. Jsou to kruhové pletence, které musí očišťovat nervový systém od špatných vlivů, a zároveň odstraňují vyšší síly, které se kvůli špatným vlivům nemohou již prosazovat. Takovýmto způsobem byli Ananiáš a Safira v žákovi odnášeni do hrobu ne jednou, ale už možná stokrát! Tak jste již často zradili, obelhali a prodali velké svaté dílo Bratrstva, jeho pole serenity, neboť zatímco Bratrstvo o vás usilovalo a učilo vás stát na vlastních nohou, vy jste do nového hadího ohně vstřikovali jed starého hadího ohně, centrální míšní páteře. Takovouto injekci nemůže sympatikus snést. Proto z vás byla již často setba obnovy odnesena. Poznáváte, jak velkým nebezpečím je vaše tvrdošíjná sebestřednost, vaše umíněnost a svévole ve vašem vlastním systému? Poznáváte, jak sami v sobě možná denně zabíjíte možnost ke znovuzrození? Poznáváte, co Bratrstvo od vás denně s nesmírnou trpělivostí snáší, když s nepochopitelnou jemností nechává sestupovat božskou milost do věže sympatiku, aby vám umožnilo povznést se k nové nádheře, a vy tento nový princip jedním zásahem svého já opět zničíte? Poznáváte, co vše od vás Bratrstvo sloužící na Zemi musí při praktickém díle strpět, když musí přihlížet, jak tuto práci svým bludem a domýšlivostí ničíte? S jakou shovívavostí je vám stále znovu a znovu dávána příležitost k tomu, abyste se této práce opět ujali? To nemůžete pochopit, protože je to láska, která přesahuje váš rozum. Tato láska je ale současně nanejvýš nebezpečná, protože kdo ani po nekonečně dlouhé trpělivosti nechce slyšet a pokračuje dál cestou svého pudu já, není potrestán na základě nějakého ustanovení nebo paragrafu toho a toho 84 zákona, nýbrž je zcela vydán na pospas svému vlastnímu pudu já! Kdo byl v silovém poli Bratrstva stále znovu ochraňován před vlastní hloupostí, bude postaven před to, co sám rozpoutal, až se jeho vlastní já, zlomeno a sraženo k zemi, naučí zcela se podřizovat, odporovat satanu aurické bytosti a v dokonalé poslušnosti se zasvětí „nebytí“. Chápete nyní, že sebeumrtvení je prvním předpokladem na stezce? Kdo nepohřbí já přírody, nemůže získat nové já. Z hrobu této přírody musí povstat nový život. Kdo říká, že slouží Bratrstvu, ale žije plně přírodním já, kdo svévolně a domýšlivě ohýbá Univerzální učení podle své libosti na úkor duchovní školy a zodpovědnosti druhých, ten bude se všemi s tím spojenými důsledky vržen zpět ke své vlastní zodpovědnosti. Takový člověk ještě nic neztratil, neboť to, co se v sympatiku zrodilo jako velká milost, nebylo nikdy jeho vlastnictvím, protože to v témže okamžiku pokaždé sám zavraždil. Až se jednou konečně, v jasném pochopení svého ztraceného synovství, naučí přikládat sekyru k vlastnímu pudu já a povstane ze své izolace, aby se správným způsobem přiblížil k Bratrstvu, pak mu vyjde Otec vstříc, obejme ho a prokáže mu více úcty než synovi, který zůstal doma. Protože kdo sám sebe překoná, je silnější než ten, kdo se zmocnil celého města. 85 II - 7 ZBOŽNOST ( III ) Proto vynaložte všechnu svou píli na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání sebeovládání, k sebeovládání vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost. Až k tomuto bodu jsme sedmidílnou stezku důkladně prohovořili a konstatovali jsme, že zbožnost se vztahuje na nový, podivuhodný magnetický oběh Svaté duchovní síly v nervu sympatiku, který je Univerzálním učením označován jako druhá mícha nebo jako druhý hadí oheň. Tento druhý hadí oheň je základnou pro uskutečnění nového člověka. Na této základně se formuje nová tělesná postava, nová osobnost, jejíž náhledy a vlastnosti podrobně prohovoříme, až k tomu dozraje čas. Jedná se o poučení, která se vztahují na Apoštolský kruh, na Třetí chrám. Kdo může na základě své zbožnosti do tohoto chrámu vstoupit, ten obdrží žádoucí pomoc, aby se mohl poučit: 1. jak je třeba nové tělo živit, 2. jak má nové tělo nechat růst, 3. jak se v něm pohybovat, 4. jak musí být používáno, 5. jak se má postupně odloučit od starého přírodního těla. Možná, že vám tato samozřejmě stručná informace o jednom z největších, pro širokou veřejnost ještě stále zastřených problémů starých Svatých Katárů objasní jejich takzvanou sebevraždu. Zprávy líčí, že zajatci inkvizice v albigenské válce ve středověku, když už neviděli žádnou jinou záchranu a byli vystaveni nejrafinovanějším mučením, opustili s blaženým úsměvem urychleně těla, a sebevraždou tak unikli násilí svých katů. Jejich bezduchá těla byla nalezena bez jakéhokoliv vnějšího zranění a beze stop jedu, v dokonalém klidu. Co si o tom myslet? Víte, co je sebevražda. Člověk vztáhne ruku na sebe sama a násilně urychlí tělesnou smrt. Zbytek osobnosti se odebere do zrcadlové sféry a v jistých oblastech na onom světě protrpí navýsost bědnou a bolestnou dobu až do okamžiku, v němž by smrt nastala normální cestou. Pak bezprostředně následuje reinkarnace, při níž musí být násilně přetržená životní nit za přitěžujících okolností opět navázána. Jistě pochopíte, že se ani jediný z Katárů neodhodlal k podobnému činu, který by, nehledě na další následky sebevraždy, zničil dané možnosti k osvobození z kola zrození a smrti. Katarští svatí vlastnili nové tělo, novou osobnost! Měli podíl na Apoštolském kruhu oněch dnů a od té doby náleží k všeobecnému Apoštolskému bratrstvu. Proto nám jejich zážitky dávají jasný obraz, který dokonale souhlasí se zákonitostí transfiguristických procesů. Kandidát buduje gnostickým hadím ohněm v sympatiku novou osobnost, která je dokonale vybavena stavebními látkami Gnose a od této přírody je osvobozená a uvolněná. Tato osobnost se vyvíjí v naprosto jiném magnetickém životním poli, ačkoliv zaujímá tentýž prostor jako dialektická osobnost. V mikrokosmu jsou proto v jednom daném okamžiku přítomny kromě aurické osobnosti kandidáta ještě dvě osobnosti: jedna staré přírody a druhá nové přírody. Proto existují v tomto stavu také dvě jádra vědomí, dvě bytosti já. Nepodlehněte nikdy omylu a nemyslete si, že vaše obvyklé já bude přeneseno do nového těla a že vy sami, jako dialektické jádro vědomí, se budete podílet na novém životě. Vaše vědomí dialektického člověka patří k jevům této přírody. Půjdete-li stezkou, bude se vytrácet, až jednou přestane existovat. Ten Druhý musí růst, vy sami zaniknete. Jestliže vás oslovuje Bratrstvo, pak míní váš mikrokosmický celek. Hovoří k vám i k tomu Druhému, který, přestože ho ještě nevlastníte v podobě nové osobnosti, přece je ve vás, ve vašem mikrokosmu, potenciálně přítomen jako skryté „sémě“. 86 Dovedete si představit, že pro služebníky sloužícího Bratrstva v našem životním poli, přesto, že vlastní již také nového člověka, je nanejvýš důležité, aby si co možná nejdéle zachovali starou dialektickou osobnost. Jen tak totiž mají možnost navázat kontakt s lidmi dialektiky a nenápadně, obvyklým přirozeným způsobem pracovat tak, aby mohli jako rybáři zachraňovat lidi z moře padlého života. V tomto smyslu budou proto udržovat svou dialektickou osobnost až k nejzazší, v praxi dosažitelné hranici. Teprve až přijde jejich čas, opustí naprosto nenápadně svou starou pozemskou postavu. Zemřete, ale pochopíte, že toto umírání je naprosto odlišné povahy, než smrt každého jiného člověka. Tato smrt pak není plodem hříchu, není rozštěpením osobnosti, kdy zbytek přechází na onen svět, nýbrž je to smrt, při níž je hrob nalezen dokonale prázdný, zůstane jen roucho staré přirozenosti. Není to tedy tělo, co je opouštěno, neboť toto bylo už po mnoho let pouhým zahalením, pláštěm, závojem jiné skutečnosti. U běžně zemřelého člověka je po tělesné smrti přítomna ještě zbylá část osobnosti. U transfiguristicky zasvěceného však tento zbytek osobnosti již dávno zmizel, „zemřel v Ježíši Pánu“, jak to nazývali staří Rosikruciáni. Co zůstane, je pouhým rouchem, vnějším zjevem staré tělesné postavy, která je ještě tak dlouho, jak je to jen možné, používaná ve službě lidstvu. Když je pak v daném okamžiku toto staré roucho odloženo, ukáže se, že ze staré existence nezbývá vůbec nic, ani zde, ani na onom světě. Proto se také říká, že hrob Pána Ježíše byl nalezen dokonale prázdný, až na pár rozvinutých pláten, vnější obal staré tělesné postavy. Když chce Marie vidět Pána, musí se „ohlédnout“. To je starý gnostický výraz pro nahlížení do původního, nyní pro nás opět nového magnetického prostoru. Tam uzří Toho, kterého v nitru vždy znala, ke kterému se ale sama ještě nemůže přiblížit, protože ještě existuje ve starém stavu běžné přírody. Proto k ní zaznívá: „Nedotýkej se mne!“ Zde je míněn tentýž zákon, podle kterého umírá Ananiáš a Safira. Tomu zcela Jinému se dialektikou nelze přiblížit, aniž by to nezpůsobilo katastrofu. Když se nyní ve světle výše uvedeného rozpomenete na Katáry, pak všemu porozumíte. Skupina zajatých Katárů byla zaživa zazděna v jeskyni, od vnějšího světa. je oddělovala metr silná zeď. Záměr byl jasný: pomalá smrt hladem a pražádná šance k vysvobození. Myslíte, že celé dny a možná týdny zůstali v temnotě a špíně, uprostřed všelijaké havěti žalostně ležet a čekat na smrt? Ne, tito lidé, kteří již před dlouhou dobou vytvořili mozkomíšně sympatický nervový systém, věděli, že nyní přišel jejich čas, nyní byl jejich úkol ukončen, a napřením vůle na nervus vagus unikli ze svého převleku a šli vstříc věčné svobodě, zanechávajíce hrob prázdný. Jiná skupina Katárů byla spoutána a svržena do propasti z vrcholu Křížové hory u Foix. Myslíte, že čekali na konec svého pádu do hlubiny, aby s polámanými údy a krvácejíce z otevřených ran za pekelných bolestí umírali? Nikoliv, dříve než dosáhli dna propasti, unikli rovněž ze svého vnějšího převleku, vzhůru ke světlu nového života! Stejně tomu bylo i s těmi, kteří museli vystoupit na hranici k upálení, i s těmi, kteří byli shozeni do hlubokých hladomoren. Protože již nebyli z tohoto světa, když se jich zmocnila znesvěcující ruka dialektického násilí, vkročili do své vlastní domoviny. To je také pravda o Ježíšově smrti, to je pravda o takzvané sebevraždě starých Katarů. Ti, kteří nevědí a neznají, si zoufale zakrývají tvář rukama a říkají: „Ó, jak strašné, jaké nesmírné utrpení!“ Ale ti, kteří vědí, zpívají píseň, píseň překypující radostí, neboť všichni, kdo za života dobrovolně zemřou v enduře, nemohou být již druhou smrtí, smrtí vnějšího roucha, poškozeni. Kéž tomu porozumíte! Pro svou bližší informaci věnujte ještě jednou pozornost Kázání na hoře. V něm se žákům Apoštolského bratrstva, kteří vlastní „toho Druhého“, říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; nýbrž kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. A tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, ponech i svůj plášť.“ Záměrem inkvizice v albigenské válce bylo zničení vnějšího zjevu, pláště svatých Katárů, neboť vycházeli z mystifikace, že pod tímto pláštěm tepe živé srdce Gnose. Avšak Katáři, se smíchem, který zazníval v horách, poté, co svůj úkol plnili tak dlouho a až do krajnosti, jak to jen bylo možné, přenechali svůj dialektický plášť nepříteli a odebrali se do jasných výšin svatého ticha. Povstali z míst prosycených slzami a šli vstříc nové jitřní hodině. Byli již předtím bratry a sestrami ranních červánků, vlastnili k tomu tělo, ale zůstali tak dlouho, jak to jen bylo možné, v oblastech noci, aby pomáhali hledajícím lidem v jejich temnotě. Myslíte si snad, že by kvůli tomu bojovali? 87 Vstoupili do nového života, protože věděli, že existují a budou vždy existovat další pomocníci, jiní bratři a jiné sestry. Řetězec Bratrstva sloužícího na Zemi nebude nikdy přerušen. Chce někdo některému z nich sebrat košili? On nechá svým útočníkům i svůj plášť. Ale ani vůči nim nebude vyzývavý, neboť zná svou povinnost. Spontánně a samozřejmě však touží po okamžiku rozloučení. A když k tomu dojde, pak na jeho místo ihned nastoupí následovník. Myslíte, že je toto stanovisko nesprávné? Povšimněte si tedy, co říká Pavel ve druhém Listu Korintským, kap. 5: „Víme přece, že bude-li náš stan pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde toužíme po svém příbytku, který pochází z nebes a chce po nás, abychom se jím oděli. Pokud jsme ale ještě v tomto stanu, vzdycháme a jsme sklíčeni, protože nechceme, aby z nás bylo nejprve svlečeno to pozemské, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten však, kdo nás k tomu připravil, je Bůh, a dal nám Ducha jako závdavek.“ Tak se obracíme na všechny, kteří stojí na pátém stupni, a také na ty, kteří touží po tomto stavu svobodného zednářství. Svaté hodnoty nového života vám byly přiblíženy více než kdy před tím. Slovo za slovem jsou vám slabikovány hodnoty konsolamenta, které se na pátém stupni stává v sympatiku skutečností jako zbožnost. Proto můžete pro sebe přijmout také slova Efezským 2, jako by byla pronášena k vám: „Nejste již tedy hosty a cizinci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci, a úhelným kamenem Ježíš Kristus. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám posvěcený v Pánu, v němž jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Osvobozeno od dialektické přírody, může být na základně nového magnetického kruhu postaveno nepomíjivé stavební dílo. K tomuto stavitelství jste voláni. Kdo se může vykázat svými nástroji, obdrží v Apoštolském kruhu příležitost ke stavbě nového chrámu, nového příbytku, pevně spojeného a posvěceného v Pánu. Kdo vstoupí do tohoto nebe, je jistý a nedotkne se ho žádné násilí. Kdo v tomto nebi přebývá, ten se bude poprvé ve svém mikrokosmickém bytí v padlém stavu smát, osvobozeně smát a jásat radostí. 88 II – 8 LÁSKA K BLIŽNÍMU Na šestém stupni sedmidílné stezky následuje po zbožnosti bratrská náklonnost neboli láska k bližnímu. Nyní chceme zkoumat, co se na tomto šestém stupni skutečně děje. Viděli jsme, že „zbožnost“ se vztahuje na nový magnetický oběh svaté gnostické síly v nervu sympatiku, který je v Univerzálním učení označován jako druhá mícha nebo druhý hadí oheň. Když tento proces započne a již není narušován sebestředným jednáním běžné přirozenosti, prozáří celou bytost kandidáta nadpozemské světlo. Tato světelná síla nepřejímá své prvky z některého z dialektických polí, nýbrž je zcela jiné povahy, která není z této přírody vysvětlitelná. Tato nová světelná síla stoupá v levém svazku sympatiku vzhůru. Pro její vlastnosti ji Univerzální učení nazývá zázračnou, krásnou, spanilou a nádhernou. Když se projeví, je to důkazem toho, že se dotykové fluidum Gnose stalo vlastnictvím žáka, jeho osobním majetkem. Dokud fluidum Gnose v pravém svazku sympatiku sestupuje dolů, není ještě osobním majetkem. Stane se jím teprve tehdy, až gnostické fluidum projde plexem sacralis, v němž je jaksi přeměněno a levým svazkem sympatiku stoupá vzhůru. Toto vzhůru stoupající proudění je tak docela jiné povahy než proudění směřující dolů. Jeho vibrace je mnohem slabší a jeho síla není tak dynamická. Zpočátku se v tomto stoupajícím proudu zjevuje jen princip, slabý obrys, počínající jitřní svítání, schopnost, která může vyrůst ve velmi mocnou sílu. To, co se takto zjevuje, nazývá Bible láskou k bližnímu. Je tedy jasné, že tato láska podléhá vývojovému procesu. Láska je největší a nejmocnější silou v celém Universu. Je ztotožňována s Bohem. „Bůh je láska,“ říká Bible. V tomto novém magnetickém okruhu se tedy doslova zjevuje „Bůh v těle“. Gnose sama pracuje a září v padlém mikrokosmickém systému, láskou se vše obnovuje. Není třeba vysvětlovat, že to, co se ve světě dialektiky nazývá láskou, s tím nemá nic společného a nemůže s tím být srovnáváno. Láska v naší přírodě je vlastností potenciálu naší přirozené dobroty. Tato vlastnost může být mnohého schopna a má svou vlastní krásu, ale ve srovnání s novou schopností šestého stupně je méně než ničím. Láska v přírodě jako vlastnost dobroty a laskavosti má za prvé své hranice, za druhé není bezpodmínečná, za třetí vylučuje druhé a je tedy sebestředná, a za čtvrté je vždy spojena s různými stíny, jako je hloupost, zištnost, lhostejnost a nenávist. Jako vlastnost této přírody musí proto počítat se zákonem protikladů. Je proto zodpovědná za největší utrpení, která kdy padlé lidstvo prožilo. Jestliže se jeden z nejčistších aspektů lidského dobra může takovým způsobem obrátit ve svůj protiklad a může vrhat tak nebezpečné stíny, potom v něm, a právě v něm, musí také spočívat i největší pramen bolesti. Tato skutečnost je velmi dramatická a byla známá po celá staletí. Kolik nezapomenutelných postav světové literatury o tom svědčilo! To nejčistší, co má člověk na Zemi, jediný malý teplý paprsek, který může člověka v tomto světovém chladu dosáhnout, se může zvrátit v největší perverzitu, v to nejodpornější a nejďábelštější. Dokonce ani na vrcholu svých možností není tato láska dokonalá, protože stále vylučuje druhé. Napadáme zde nejslabší bod dialektiky. Není proto divu, že se člověk ve své sebezáchovné přirozenosti odjakživa pokoušel tento nanejvýš slabý bod všemožným způsobem zastřít. Proto je samozřejmě nyní, v této době zjevení, kdy kniha přírody obrací jednu ze svých stránek, snaha parodovat božskou lásku, která se zjevila v těle, a to humanismem. Kdo by mohl vznést námitky proti uplatňování humanity? Kdo by neměl respekt před humánním úsilím a humánním životem? Kdo by nechoval úctu k humánním zástupcům lidstva, kteří obětují svůj život ve službě druhým? Skutečně je praktický humanismus, prováděný až do nejzazších důsledků, to jediné, co se dá na horizontální úrovni běžného života udělat pro politováníhodné lidstvo. Poznáváte však zároveň ten obrovský blud, to neustálé otáčení kola, které z toho povstává? Lidstvo je stiženo strašlivou nemocí, která nechává bezpočet lidí trpět těmi nejhroznějšími bolestmi. Tisíce a desetitisíce lidí se zabývá tím, aby byly tyto bolesti zmírněny. Shromažďuje se mohutný kapitál. Obrovská vlna humanity se dává do pohybu. Veliká dobrota rozněcuje milióny lidí. Avšak základní příčina, podstata všech nemocí – naše dialektické bytí – zůstává dokonale 89 nedotčena. Ještě hůř: podle základních zákonů dialektiky je kolektivní zlo lidstva a s ním spojené utrpení podněcováno a zesilováno stejnou měrou, v jaké se rozvíjí společný humanistický boj proti nemocem. Otřesně chorobný stav lidstva je tím tedy ještě víc zhoršován. Přitom deset let dokonale a zásadně změněného životního postoje by odstranilo lidské soužení jako závanem větru. Přesto je humanita dobrem, neboť se skrze ni uvolňují prvky bratrství. Kdo po takovém bratrství touží, musí toto dílo konat. Možná pak zjistí, že takové lidské bratrství absolutně neosvobozuje, ale že naopak udržuje přirozený stav a tím plodí bolest. Navazujeme opět na nit našeho vysvětlování a konstatujeme, že síla lásky k bližnímu, která se projevuje na šestém stupni sedmidílné stezky v žákovi, není z této přírody vysvětlitelná a stejně tak málo je potenciálně uložena v dialektickém lidstvu. To, co se projevuje v novém magnetickém okruhu, je „Bůh zjevující se v těle“. Tato zářící síla vychází ze sympatiku, šíří se přes nervové fluidum a krev a v daném okamžiku obsadí všechny orgány. Tím vzniká podivuhodné zajetí. Kandidát je doslova zajat v Gnosi. Tato situace je mimo jiné nádherně popsána v Žalmu 139: Pane, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu. Zdáli rozumíš mým myšlenkám. Sleduješ mě, ať chodím či ležím. Všechny moje cesty jsou ti známy. Hle, ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Pane, už všechno víš. Obklopuješ mne ze všech stran, držíš nade mnou svou ruku. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nemohu je pochopit. Když tato zářící síla žáka úplně prožhaví a obklopí jej ze všech stran, žák od tohoto okamžiku vidí svět jevů kolem sebe jinak. Stojí v této přírodě jako úplně jiný člověk. Nestojí už egocentricky ve staré přírodě, není s ní už zajedno, ani ho již nesouží strasti, které patří k tomuto životnímu poli. Od této chvíle stojí na tomto světě doslova a tělesně jako cizinec. Nenáleží mu již, a přece v něm žije. Jeho schopnost reakce funguje zcela jinak. Chápe jednání svých bližních, kteří jsou ještě docela zajedno s tímto životním polem. Ví, že tito chudáci, tito odsouzenci, nemohou jednat jinak. Co druhé rozčiluje, popouzí hněvem a pudí k jednání, jeho nechává dokonale nedotčeným. Tak jako chápete zvířata, konstatujete vlastnosti a chování druhu a nezlobíte se, že se určité zvíře chová tak, jak to jeho druhu odpovídá, tak rozlišuje bratr nebo sestra šestého stupně různé typy lidí podle jejich charakteru a s klidnou myslí na ně bere ohled. Lidé této přírody jsou ve dne v noci všemožným způsobem udržováni v ustavičném napětí problémy a projevy chování druhých lidí. Možná svůj mozek unavujete mnoha problémy, otázkami a nepochopitelnými věcmi ve svém okolí, které způsobují lidé, s nimiž se musíte dnes a denně stýkat. Jakmile jste však zapáleni proudem lásky Gnose, zbývá vám hodně času a energie, neboť tak jak znáte psa souseda, tak znáte též samotného souseda. Víte, cítíte a vnímáte novým akčním rádiem svých smyslových orgánů, co si soused myslí, jaký je a co bude dělat. Jediným pohledem dokonale odhalíte typ člověka. Pak už se nepotřebujete bránit, nepotřebujete bojovat a dál se těmito věcmi zabývat. Musíte se jen mít na pozoru. Rozpoznáte zlé zvíře a bezvýznamné zvíře. Nezlobíte se proto, že je zvíře zlé, ani vás nerozčilí jeho hloupost, pouze s tím počítáte. A tak, stojíte-li na šestém stupni, počítáte se zlými a hloupými nebo v nějakém směru trénovanými lidmi. Současně z vás vychází vliv, který je Gnosí ve vás zjevován. Je to síla Boží lásky. Pamatujte však, že je to magnetická síla, síla hledající a současně přitažlivá. S touto novou schopností půjdete mezi lidi a dostanete se bezpochyby uprostřed všech těch různých typů do styku s těmi, kteří vlastní atom jiskry Ducha. Poznáte je stejně tak, jako se oni sami cítí být přitahováni novým magnetickým proudem. Tak půjdete jako rybáři mezi lidi a chytíte do své sítě všechny, kdo mohou být touto sítí chyceni. 90 To je láska k bližnímu: opravdu v Gnosi zářící, nová existenciální schopnost. Za ní se neskrývá žádné já a není to následek rozhodnutí: „Nyní musím své bližní milovat“ nebo „Nyní vstoupím do služeb lidstva.“ Kdo vlastní tuto schopnost, stojí existenciálně ve službě lidem, nemůže jinak, neboť tato schopnost jej obklopuje ze všech stran. To je tajemství Apoštolského kruhu, to je tajemství práce moderní duchovní školy. Proč přicházejí do našich chrámů stovky žáků? Proč se lidé stojící mimo duchovní školu podivují nad chováním žáků, kteří týden co týden cestují k chrámům a každý měsíc na konferenční místa? Proč říkají: „To je nepochopitelné, to je nemožné“? Protože to, co je lidem tohoto světa utajeno, je Božím dětem zjeveno. Dítě Boží je člověk s hořícím atomem jiskry Ducha za sternem, člověk, který, ztracen v noci světa, tápe a hledá. Toto dítě je nalezeno a poté vtaženo do silového pole Bratrstva, a sice gnostickou silou lásky k bližnímu, která se projevuje ve stále více bratrech a sestrách. Této lásce k bližnímu nemůže nic odolat, protože tato láska je stravujícím ohněm. Koho tento mocný proud uchvátil a vtáhl, je přemožen. Takové spojení téměř nemůže být přerušeno. To je tajemství této práce. Člověk proto nemusí být prorokem, aby mohl s jistotou říci, že brzy a zrychlujícím se tempem budou duchovní školu hledat tisíce lidí. Pokud se snažíte vykročit na sedmidílnou stezku, pak se v bouři lásky k bližnímu, která se tím rozpoutá, docílí výsledku, který daleko přesáhne každou představivost člověka. Tato zkušenost, toto poznání je nad naše chápání, příliš podivuhodné, nedostupné. Možná, že nyní porozumíte také něčemu z proslulého Prvního listu Korintským 13: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, byl bych jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Pavel tím míní, že člověk, který nemá novou existenciální schopnost, je bez síly. „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání“ – zde poukazuje na nejvyšší vrcholy přírodně okultního snažení – „a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel“ – tím míní svěcené výšiny přírodně náboženského a mystického života – „ale lásku bych neměl, nic nejsem“ – bez této lásky nelze vykonat dílo lidské spásy – „a kdybych rozdal všechno, co mám, chudým, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Pavel zde poukazuje na omezení přírodně humánního života. A pak vysvětluje, co je to pravá láska k bližnímu a co dokáže. Jak je osvobozující pro svět a lidstvo, jak vše oživuje, objímá a očišťuje, jak je věčná a nepomíjivá, protože je sama Bohem. A uzavírá: „A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“ Žák, který vyzařuje víru, vybrousil svůj atom jiskry Ducha v nádherný klenot, který září a jiskří a přináší zvroucnění. Žák, který je naplněn nadějí, si posadil na hlavu jako korunu ohnivý kruh kundalini a tato síla záření mu dává odvahu. Avšak žák, který spočívá v lásce, vlastní novou schopnost šestého stupně, a ta dává sílu. Je přijat do Apoštolského kruhu a má své místo ve Třetím chrámu, stal se rybářem lidí. Zůstává tedy víra, naděje a láska, ale láska je z těch tří největší. 91 II – 9 LÁSKA (I) Vysvětlili jsme vám podrobně, co je to láska k bližnímu, která se projevuje jako skutečná, v Gnosi zářící, nová existenciální schopnost. Nesmí být zaměňována s potenciálem dobroty dialektického člověka. Tato nová schopnost se vyvíjí u žáka šestého stupně, který umožnil tělesný vznik nového magnetického oběhu gnostického fluida v sympatiku, aniž by tento proces mařil svým já staré přírody. Světlo, které z tohoto magnetického ohnivého kruhu vyzařuje, je láska k bližnímu, o které hovoří Univerzální učení. Je to božská síla, zrozená v těle, která propůjčuje apoštolát, to znamená, že kandidát, který tuto sílu vlastní, může být opravdu služebníkem Božím, služebníkem Gnose. Když tato síla lásky nabude v systému žáka podoby, může tuto svatou sílu, nazývanou též Duch svatý, vyzařovat a přenášet na ty, kteří hledají a touží po Duchu. Takový bratr či sestra může potom na základě přijaté Gnose z hloubi svého nitra zasáhnout jiné lidi a pomoci jim. Magnetické fluidum jiné říše může být tak upevněno v lidských srdcích, která jsou pro něj otevřena. V ostrém protikladu k tomu se nachází potenciál dobroty běžné přírody, který je také označován jako láska k bližnímu. Tento potenciál dobra zmůže jistě velice mnoho, jak nám to ukazují v hojné míře i světové dějiny, ale nikdy není osvobozující. Zůstává projevem dialektické přírody a představuje zcela jinou schopnost, než jakou je láska k bližnímu, míněná Univerzálním učením. Tato láska je tajemstvím šestého stupně. Z vytrvalosti se rodí zbožnost. Jistě chápete, že zbožnost neroste a neprojevuje se automaticky, to vám snad naše předchozí vysvětlení ukázala. Také uplatnění, praktické využití nové schopnosti nemůže a nesmí být nahodilé, neboť je vázáno svatými zákony. Teprve když kandidát, který tuto schopnost vlastní, zná a ovládá také tyto zákony, smí a může ji používat i v praxi, a následky toho budou opravdu sloužit Bohu. Možná, že nyní poznáváte také lépe souvislost tří chrámů: V prvním chrámu je žákovi zprostředkováno Univerzální učení a je s ním konfrontován; ve druhém chrámu je podniknut pokus, definitivně a vědomě upevnit světlo a sílu nové magnetické podpory v jeho systému; ve třetím chrámu žák, který takto prorazil a proto se podílí na Apoštolském kruhu, obdrží ponaučení a pomoc skrze svaté zákony apoštolátu. Až v dané době získá sám nad sebou nové mistrovství, smí a může ve službě Bratrstva vyjít, aby jako rybář lovil hledající lidské duše z moře života. Nechceme vás připravit o vysvětlení tří svatých zákonů apoštolátu, abyste získali jasný přehled o celé práci, která je vykonávána ve třech chrámech. Toto velké dílo se nezakládá na tajnůstkářství, a jenom vnitřní stav žáka je klíčem ke vstupu. Proto obracíme vaši pozornost k poslední kapitole Janova evangelia. Čteme tam, že několik pokročilých žáků duchovní školy se shromáždilo na březích Tiberiadského jezera, což je dialektické životní moře. Tito žáci disponují velkými možnostmi, ale nejsou jistě těmi prvními a nejlepšími. Chápou Univerzální učení vědomím svého mozku a znají všechny aspekty tohoto učení, neboť se jim dostalo osobní výuky Pánem Ježíšem, který jim vyjevil cestu života. Vyrostli a zocelili se prací v duchovní škole a nyní v nich vzniká spontánní potřeba práci, kterou viděli a slyšeli, též podporovat a rozšiřovat osobní aktivitou. Je v nich tedy kromě vědění i nezbytná touha být rybáři lidí. Šimon Petr říká: „Jdu lovit ryby,“ a ostatní odpovídají: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď: organizovali, shromažďovali se, prohovořovali, rozhodovali a pracovali, ale nic neulovili! To se nikdy neukáže hned. Zpočátku se zdá, že mají rybáři úspěch, ale s úsvitem je zřejmé, že všechny sítě jsou zcela prázdné. To je dobrá zkušenost pro nadaného a toužícího žáka, totiž poznat, že může sbírat jen iluze, když se snaží být rybářem dle přírody a při zachování své sebestřednosti. Výsledek je pak nulový. Kdo to ještě nezažil, kdo si toho ještě není vědom, kdo to ještě nemůže přijmout, ten se musí ještě nějakou dobu plahočit nocí svých omylů, dokud nenadejde ranní hodina zklamání. Když začalo svítat, přichází k nim Pán Ježíš a ptá se : „Máte něco k jídlu?“ 92 Představte si, že jste v takovémto stavu bytí ranní hodinou zklamáni, ale že toto zklamání nechcete přijmout. Slibovali jste si od lovu tak nevýslovně mnoho, sami jste převzali vedení při rozhazování sítí a měli plná ústa nadcházejících výsledků, takže vás ranní hodina zcela rozdrtí. A pak přijde otázka: „Máte něco k jídlu?“ Potom můžete buď upřímně, i když samozřejmě velmi zklamaně, říci: „Nemáme!“ nebo můžete svoji základní nedostatečnost a svoje zdrcující sebeodhalení zastřít mistrovským úsměvem a gestem vlastní převahy, a s přemýšlivě zkrabatělým čelem říci: „Pojďte jen dál, je toho zde dost.“ Naděláte mnoho hluku. Tady je kniha, tam zas brožura. Krmíte hladovějícího nějakou lekcí nebo pozváním na shromáždění. Tak mine den a záhy se rozprostře nová noc bludu nad vlnami moře života. Po čem hladovějící toužil, bylo něco z té sršící, hřejivé, nové magnetické schopnosti, živá voda lásky k bližnímu, magnetická schopnost Boha v těle. Ach, jestli jste neměli co nabídnout, nebude vám to vyčítáno. Je to základní dialektický stav. Nemůže tomu být jinak. Ale pak to řekněte, neschovávejte se za blud vlastní zaslepenosti a pošetilé nadutosti vlastního já. Objevte sami sebe! Jedná se zde o veliký, psychologický okamžik v duši žáka, když na otázku: „Máte něco k jídlu?“ může odpovědět, nikoliv v zoufalství, uražené pýše nebo dotčené nevinnosti, nýbrž v sebepoznání a upřímné radosti: „Nemám vůbec nic.“ Kdo toto nic přijme a přizná se k němu, a přesto je plný účastenství s hrozným utrpením a hledáním lidstva, uslyší hlas: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam něco ulovíte.“ A výsledek? Ryb bylo sto padesát tři! Možná, že znáte výraz 153. V součtu číslic je to číslo lidstva: devět. Síť je dokonale neosobně spojena s publikem, které pro nalezení duchovní školy přichází v úvahu. Jak se vyvíjí tento zdánlivý zázrak? V příběhu stojí, že Petr byl nahý. Odhodil všechno, až po nejzazší hranici svých možností. Kdo dospěl ke svému nic a chová se podle toho, může stát v univerzálním světle nové magnetické podpory. Když toto světlo vproudí do srdce a naplní hlavu, může se zjevit milostný žár lásky k bližnímu, síla, kterou musí být zachráněni lidé z moře života. To je význam čísla 153. Kdo se zrodil v tomto spojení, ten může pojídat z nebeského chleba a dávat z něho druhým. K bližšímu osvětlení se mezi Ježíšem a Petrem odvíjí rozhovor, ve kterém se pojednává o třech svatých, neotřesitelných zákonech apoštolátu. Hovoříme s vámi o těchto zákonech s velkým důrazem. Ne proto, abychom vás před ně již postavili, nýbrž abychom vám objasnili, že každý žák musí ke splnění těchto zákonů dorůst, a sice každý svým vlastním tempem. Kromě toho vám chceme připomenout, že každý, kdo říká: „Stojím“, musí dávat pozor, aby nespadl! První svatý zákon je nám v příběhu popisován následovně: „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než tyto zde? Petr odpověděl: Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas mé beránky.“ Představte si, že se nacházíte v kruhu všech, které milujete, uprostřed svých drahých přátel a přítelkyň, uprostřed těch, kteří jsou vám možná vším, a pak zazní otázka Gnose: „Miluješ mne více než tyto?“ Odpověděli byste pak, že vám je proud blaženosti vlévající se do svatyně srdce nade vše, že přijmete všechny důsledky s tím spojené a že to neříkáte v návalu emocí nebo exaltace, nýbrž protože tento stav poznáváte jako svůj základní stav? Pokud ano, pak jste splnili požadavek prvního svatého zákona apoštolátu. To sice neznamená, že se zde, v prostoru a čase, rozloučíte naprosto se všemi svými příbuznými a přáteli, ale že ve vztahu k nim zaujmete úplně jiný, nový postoj: ve světě, avšak ne již z tohoto světa, a že případné důsledky nevyvolají jediný problém. Kdo splní tento první svatý zákon, ten daroval svou svatyni srdce Gnosi, a teprve takový člověk může lovit v moři života. „Ježíš se ho zeptal podruhé: Šimone, synu Janův, miluješ mne? Odpověděl: Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš pravil: Buď pastýřem mých ovcí.“ Kandidát je zde postaven před druhý svatý zákon. Nyní již nejde o citový vztah k druhým, který by případně mohl být na překážku velkému dílu Bratrstva, ale o vztah správného chápání svatého díla. Tak jako musí být srdce svobodné od já, stejně tak musí být svobodná svatyně hlavy. Čistota chtění a vědění musí být absolutní. Vůle musí harmonicky zaniknout ve vůli Gnose. Tak musí být dokazována láska ke Gnosi. Kdo ještě v zaslepenosti podléhá vlastní svévoli, ničí tím čas od času své láskyplné spojení s Gnosí, což vede k hroznému chaosu v sympatiku. 93 „Ježíš se ho zeptal potřetí: Šimone, synu Janův, miluješ mne? Petr se zarmoutil nad tím, že byl dotázán potřetí, a odpověděl mu: Pane, ty víš všechno, ty víš také, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas mé ovce. Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale nyní vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede tě, kam nechceš. A po těch slovech Ježíš řekl: Následuj mne!“ Toto je třetí svatý zákon apoštolátu. Kdo se podle srdce a hlavy svým ne-já zasvětil Bratrstvu, nepůjde již za žádných podmínek cestou přírody, nýbrž stezkami, na které ho povede Gnose. Teprve nyní je dokonalým nástrojem v rukou Bratrstva a nový magnetický kruh sympatiku vyzařuje lásku k bližnímu jako sluneční světlo na temnou přírodu, a tímto žárem jsou temné jeskyně zahřívány. Kdo tento třetí svatý zákon splní, zjistí, že jej opásává někdo jiný a vede jej, kam nechce. Zdánlivě tajemně a zlověstně k tomu evangelista poznamenává: „To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.“ Je zde Petr zasvěcen smrti? Říká se zde kandidátovi: „Poněvadž plníš tento zákon, obdržíš, co k němu náleží: pronásledování a mučení, věznění a bídnou smrt“? Kdyby to měla být pravda, pak by celé Kristovo drama a jeho následovníci byli umístěni v mystické sféře utrpení a žalu, obvyklé u přírodního náboženství. Pravý opak je pravdou! Dialektický život je námahou a soužením, kdo však jde ve stopách Kristových, ten bude od této ustavičné bolesti oproštěn a půjde tam, kde dialektický život nemůže nikdy existovat. Není tomu snad tak, že každý kandidát tím, že jde stezkou, umírá smrtí nebožské přírody, aby v novém magnetickém životním poli oslavil Boha? 94 II – 10 LÁSKA (II) Nyní s vámi chceme hovořit o posledním stupni sedmidílné stezky: „láskou k bližnímu k lásce.“ A opět pohlédněme ještě jednou zpět, abychom si připomněli to podstatné z minulých kapitol. Probrali jsme podrobně, jakou cestou se gnostické světlo, síla Neměnného království, nedialektické magnetické fluidum, ubírá v žákovi, který se pro ně otevře. Klíčem ke stezce je víra, spojení atomu jiskry Ducha s čistým božským světlem. Když je tato brána otevřena a nová síla může vniknout do systému žáka a působit v něm, pak je žák skutečně způsobilý jít stezkou obnovy. Z toho důvodu se nazývá první stupeň sedmidílné stezky „vírou ke ctnosti“. Je-li opravdu přítomna víra, tedy ctnost, způsobilost, pak je tu i ochota vzdát se své sebestředné přirozenosti a stávat se stále menším, aby nové světlo mohlo v systému nerušeně působit. Je-li tento předpoklad vytvořen, může kandidát vystoupit na druhý stupeň a pokročit od ctnosti k poznání. Druhý stupeň poukazuje na elementární osvobození čili otevření svatyně hlavy pro obnovovací oheň. Tím se získaná způsobilost projeví v poznání. Tušení vševědoucího vesmírného zjevení se na tomto druhém stupni stává skutečností. Dojde-li žák k tomuto bodu, začne se v něm odvíjet velký vnitřní boj, protože v něm nyní působí dvě přírody, dvě síly, stará a nová. Nyní jde o to, zda půjde Janovou stezkou: „On, ten druhý musí růst, já však se menšiti“ až do konce. Musí dokázat, že bere proces endury vážně. Proto musí na třetím stupni v tomto smyslu prokázat sebeovládání, nejen na chvíli, jako s největším úsilím, nýbrž od základu. Tak musí na čtvrtém stupni prokázat dokonalou vytrvalost, velkou, horoucí, stálou věrnost vůči procesu milosti, který se v něm vyjevuje. Kdo toto osvědčí, kdo tedy je shledán věrným, obdrží na pátém stupni zbožnost. Je to sestup nového gnostického fluida v pravém svazku sympatiku, aby mohl být položen základ pro druhý hadí oheň. Není-li tato zásadní bytostná změna ničím rušena, pronikne nový oheň pravého svazku sympatiku plexem sacralis, a poté stoupá v levém svazku sympatiku vzhůru a vrací se ke svému výchozímu bodu nad prodlouženou míchou. Jakmile je tato cesta zcela probádána a nový magnetický okruh ohně se projevil a může opravdu oběma svazky nervu sympatiku cirkulovat, pak je zrozen nový hadí oheň, nové vědomí, nové já, a je možné vystoupit na šestý stupeň: „zbožností k lásce k bližnímu“. Nové vědomí září a prokazuje se tak, jako se dříve prokazovalo staré já. Do světa je vnášena nová aktivita, nové jednání. Je nápadně jiné, než veškeré snažení a působení po dobrém dle staré přírody. Nové jednání je spontánní, nevynucené magicky; je s to nalézt vše, co je v temnotě životního moře ztraceno a co si uvědomuje, že je ztraceno, magneticky to přitáhnout a zachytit jako v síti z nových magnetických siločar. Tato síť by se prokázala být dosti pevnou, i kdyby se v ní zachytila celá část lidstva, přicházející pro to v úvahu. Navzdory velkému množství ryb by se tato síť neprotrhla. To je tajemství bonafidní práce. Je-li loveno sítí lásky k bližnímu, která byla vržena na šestém stupni, jsou překonány všechny bouře a den za dnem proudí bez ustání na nový břeh velkolepé úlovky. Kdo takto působí a loví, vystoupí potom na sedmý stupeň: „láskou k bližnímu k lásce“. Nyní přezkoumáme, co vlastně sedmý stupeň znamená a co chce sdělit. Druhý Petrův dopis, ze kterého jsme vybrali text o sedmidílné stezce, k tomuto sedmému stupni říká: „Tak se vám široce otevře vstup do věčného království našeho Pána.“ O to tedy jde: o tělesnou účast na novém životě, o vstup, definitivní přijetí do úplně nového životního stavu. O tomto přicházejícím novém životě k vám chceme hovořit, protože tato slova se týkají všech. Pokud se vážně a rázně rozhodnete ukovat klíč ke ctnosti, ke způsobilosti pro stezku, máte podíl na procesu, který vede k novému životu. Pokud jste na prvním stupni uskutečnili spojení s novým magnetickým polem, nemůže vám již dialektický všepohyb ublížit. Pak jste již přijati do silového pole nového života. A co byste si mohli ještě víc přát! Nechceme vám v našich velmi pohnutých dnech přinášet jen učení, pouhé představy o tom, co snad jednou bude možné. Mluvíme o nanejvýš důležitých kosmických silách, které musí být vámi 95 přijaty. Spása, která byla přislíbena Velkými, se může v těchto dnech znovu prokázat na vás. Velmi aktuálně se proto také musíte upamatovat na slova krásné staré písně: Jak tě mám přijmout? A jak se k tobě zachovat? Ty, touho všeho světa, Ty, ozdobo mé duše. Není to ovšem tak, že my vydáváme svědectví a vy se můžete omezit jen na naslouchání. Musíte společně s duchovní školou spolupracovat na velkém stavebním díle, které smíme a můžeme uskutečňovat: na přicházejícím novém člověku. Doba, kdy vyjdou najevo první důkazy tohoto nového typu člověka, není již daleko. Budou to lidé, kteří zcela potvrdí pravdivost slov: „Ve světě, ale ne z tohoto světa.“ Bude to zástup, který nikdo nespočítá. Vyhne se všem sporům a hluku dialektické přírody a vejde do neporušitelného klidu, do klidu a neměnnosti nového magnetického svazku, do klidu Božího lidu. A každý z těch, kdo na něm budou mít podíl, řekne: „Toto je můj klid věčný, po němž jsem vždy toužil, zde chci přebývat.“ Hovoříme k vám, abyste po tomto klidu také toužili a abyste pochopili, že tato touha nemusí být čirou fantazií, krásným snem, ale že se může stát skutečností, když jen uplatníte všechny své možnosti a v novém revolučním pohnutí přiložíte ruku k dílu. Nadešel totiž čas! Jaká touha se od vás požaduje? Jaká touha osvobozuje tak intenzivně? Je to touha po spáse, touha po skutečném uzdravení. Ten, kdo se chce uzdravit, si musí být vědom toho, že je nemocný, že je od základu zkažený, a že žije ve světě, který neposkytuje žádnou záchranu a vláčí jej v nekonečných otáčkách kola s sebou. Kdo si přeje uzdravení, musí být ochoten odstranit příčinu všeho utrpení, totiž svůj blud, svůj klam, svůj pud já, svůj pud sebezáchovy, zkrátka sebe sama. To je touha po spáse! Kdo se takto touží vymanit z moci klamu, bude veden k jitru dosažení, k novému dni, k nedotknutelnému klidu přicházejícího nového člověka. Bude kráčet vpřed po sedmidílné stezce, jak vám to bylo obšírně popsáno, po stezce dvakrát zrozeného, po stezce transfigurace. Kdo chce ztratit sám sebe, ten tuto stezku objeví a nakonec na sedmém stupni nalezne přístup k nové říši, který se mu otevře. Tento přístup se otevírá, jak jsme již řekli, vývojem nového magnetického okruhu v sympatiku, zrozením druhého hadího ohně, nového já. Tento nový magnetický okruh, toto nové já, vybuduje úplně novou osobnost. Představíte-li si mikrokosmos jako kouli, pak v srdci tohoto mikrokosmu je systematicky bořen starý chrám a stavěn chrám zcela nový. Pokusíme se vám vyložit, jak je to možné. Víte, že nervus sympatikus se skládá ze dvou svazků nervů probíhajících po obou stranách páteře. Na mnoha místech jsou tyto svazky přerušeny nervovými uzly neboli gangliemi. Nervový uzel je šedočervené ploché, kulaté zhuštění látky v nervovém svazku, jež sestává z buněk typické stavby a leží mezi nervy a nebo v nervových vláknech. Z míšního kanálu páteře také vycházejí nervy. Mluví se zde o přední větvi a o zadní větvi těchto míšních nervů. Ganglie sympatiku jsou přímo spojeny s přední větví odpovídajících míšních nervů. Mimoto vycházejí z těchto ganglií četná nervová pletiva, nervová rozvětvení, která probíhají podél tepen, vedou téměř ke všem orgánům a kontrolují pohyby srdce a celého cévního systému. Můžete-li si to nyní představit, budete schopni vyvodit některé závěry, které budou o to přesnější, jestliže znáte anatomii lidského těla. Když žák šestého stupně dosáhne zbožnosti, když tedy v sympatiku začne působit nový magnetický oběh a tento žák vytrvává ve svém sebeumrtvování, pečuje nervové fluidum staré přírody se zadními větvemi míšních nervů o všeobecnou biologickou rovnováhu staré stavby těla. Avšak ty nervové proudy staré přírody, které byly předtím vysílány do celého těla podél předních větví, jsou nyní gangliemi sympatiku odříznuty a jejich úkol přebírá nový nervový proud druhého hadího ohně. Důsledkem je změna krve a nervového fluida. Stejně tak se mění působení všech svatyní a celého systému vnitřní sekrece. Tak se ve vnější, obvyklé postavě osobnosti vytváří zcela 96 jiný systém siločar, který je prozářený a prožhavený totálně odlišnými životními proudy, jež vyvěrají z nového pramene vědomí v sympatiku. Vzniká nový chrám, trojnásobný chrám podle vědomí, oduševnění a těla. Je to látkové tělo, které není hrubým zjevem dialektické přírody, ale zušlechtěnou formou nové přírody. Tato zušlechtěná osobnost nemá stavbu jako entity zrcadlové sféry, které obývají zbytky staré, roztříštěné dialektické osobnosti, jejíž látkové tělo zaniklo. Nikoli, bratr a sestra sedmého stupně vlastní zvelebenou novou celistvou osobnost, včetně látkové postavy. Pro běžného člověka je tato postava viditelná jen tehdy, když se manifestuje v souvislosti se starou přírodou. Jakmile však už není zapotřebí starou přírodní bytost udržovat, odchází nová přírodní bytost z místa svého zrození do sluncem zalité říše věčnosti. Ve třetím díle této knihy vám podrobně popíšeme povahu a vlastnosti této nové přírodní postavy, její osvobození z plen jejího zrození a její zmrtvýchvstání. Bible nám podává zprávu, že ukřižované tělo Ježíše bylo uloženo k odpočinku do hrobky Josefa z Arimatie. Josef z Arimatie je hierofantem nových mystérií a hrobka se rovná hrobce Christiana Rosenkreuze, v níž je objeveno nové nepomíjivé tělo. V našich myšlenkách prosíme, aby všichni, kdo jdou stezkou, dokončili svou zlatou křížovou cestu a znovuzrozeni a silní povstali z hrobu překonání k novému a posvěcenému životu, k posvěcenému životu přicházejícího nového člověka. Nyní víte, jak můžete od bratrské náklonnosti, lásky k bližnímu, jít dál až k povznesení se do té lásky. Je to láska, která se nazývá Bůh, Duch a Světlo. Nyní to budete chápat tak, jak to chápal Pavel: kdybyste měli vše, ale nedostávalo se vám této lásky, tohoto nového stavu bytí, neměli byste nic a nebyli byste ničím. Tato láska, která je Bohem, tento orlí let Ducha, je tím velkým a nádherným konečným cílem pro všechny, kdo jsou na tomto přelomu dob voláni ke světlu. U této lásky tedy nejde o slova nebo něžné smýšlení, nýbrž o vykupující, osvobozující čin lidstva. Tento čin, k němuž je vyvolen dokonce i ten nejslabší mezi námi, nechť je vaším začátkem i vaším koncem, celým vaším životem, až do dne vaší dokonalosti. Vstupte s námi do radosti nového vědomí a oslavte s námi svátek přicházejícího nového člověka. 97 Třetí díl DARY A SCHOPNOSTI NOVÉHO ČLOVĚKA 98 III – 1 AURICKÉ ZNOVUZROZENÍ Nyní nadešel čas představit vám přicházejícího nového člověka. V prvním a druhém díle této knihy jsme vám popsali různé filozofické a vnitřní aspekty vzniku tohoto nového člověka. Avšak doba, která nyní září jasným třpytem ranního úsvitu, ohlašuje začátek nového dne, v němž nový člověk vystoupí a bude jednat. Nepatříte-li k těm, kteří se v pozemských vazbách zaplétají do temného závoje dialektiky, nepochybně dokážete rozpoznat povahu tohoto nového člověka a jeho opětné vystoupení v dějinách světa počínaje rokem 1952. Co bylo v árijském věku před tisíciletími zjevováno prostřednictvím božských bratrstev či spásného díla Achnatona v Egyptě, učením velkých učitelů v Indii, Lao-tse v Číně, Zarathustry v Chaldejské říši, Maniho v místech Středního Východu, působením Platona a Pythagora v Řecku, stejně jako prostřednictvím Druidů a prací Katárů v západní Evropě, to se znovu jasně prokáže v současném temném světovém řádu. Nadešel den nového člověka. Ranní červánky nové doby pravého lidu Božího znovu prolomily krunýř dialektiky. Řetězec sedmi chrámů započal opět mocně, pevně a nepřemožitelně práci, která může být právem označena jako práce dokonalého žákovství. Dílo obnovení bylo zahájeno a stezky Renovy nastoupeny. Jít stezkou, především v onom zvláštním smyslu, který máme na mysli, předpokládá rozloučit se a jít společně s námi. Jsou žáci, kteří s námi chtějí jít z celého srdce a z hloubi svého nitra. Jiní jsou ještě plní pochybností a možná, že existují i tací, kteří, aniž by to plně chápali, reagují odmítavě a kriticky. Snažili jsme se jim pomoci, ale oni nechtěli. Proto nadešla hodina rozloučení. Řekneme jim sbohem. Ranní červánky nového dne září jako koruna nad cestami, které jsme si zvolili. Opouštíme noc a očekává nás nový úkol. Slova, vyřčená nyní a v budoucnosti, platí pouze těm, kteří putují s námi, a jenom v nich také mohou probudit sílu. Jistě si vzpomenete, že síla gnostického obnovení, která může být atomem jiskry Ducha přijata po dlouhé cestě podrobně námi popsané, konečně září z levého svazku sympatiku, směřujícího vzhůru. Projeví-li se tato plnost záření, je to důkaz, že se v srdci mikrokosmu při setkání s tělem přírody smrti vytvořil nový magnetický okruh. Toto zvláštní zrození se týká cirkulace čistých gnostických sil v těle staré přírody, tedy vývoje nového nervového proudu. Následkem toho, jak jsme již řekli, se změní krev a nervové fluidum. Změní se působení svatyní hlavy, srdce a pánve a rovněž systému vnitřní sekrece. Pozvolna se vytváří úplně jiný systém siločar, z vnějšího pohledu v postavě běžné osobnosti, avšak prozářený zcela jinými životními proudy, které vyvěrají z nového pramene vědomí v sympatiku. Vzniká trojnásobný chrám dle vědomí, oduševnění a těla, látkové tělo, ovšem nikoliv jako hrubohmotná postava dialektické přírody, nýbrž jako zušlechtěný zjev zcela nové přírody; zvelebená osobnost, včetně tělesné postavy. S touto novou postavou musí kandidát „vyjít vstříc Pánu v oblacích nebeských“. Cesta, kterou jsme nastoupili, se kromě jiného týká stavby tohoto nového těla, archy, nebeské lodi, kterou k dosažení cíle nezbytně potřebujeme. Je jasné, že nyní budeme muset důkladně probrat a prostudovat, jaký objem musí naše plavidlo mít, z jakého materiálu má být postaveno a jakých nástrojů je při jeho stavbě třeba, abychom uspěli. Každý z účastníků na naší společné cestě ví, že nejprve musí být připravena dílna, pracoviště, kde musí dopadat údery kladiva, kde úhelník a měřidlo mohou být nerušeně používány, kde lodní skluz musí být upraven tak, aby se nebeská loď mohla brzy a bez nehod svěřit novému moři životní plnosti. Co jiného může být tímto pracovištěm, než střed vašeho mikrokosmu, vašeho těla, vaší látkové postavy? Víte, že tato látková postava je nebožská a že vznikla z přírody smrti. Proto musí být především zničeno jádro této postavy, její základní princip. Proto jsme tak důkladně probírali oněch sedm předpokladů pro stezku na základě několika údajů z druhého Petrova dopisu. Teprve když splníte těchto sedm podmínek, je vaše dílna připravena, teprve pak můžete stavět. Nejdříve musí být pomocí sympatiku uskutečněn nový magnetický okruh. Pro entitu s jiskrou Ducha to absolutně neznamená nějaký silácký výkon. Kdo se v dokonalém sebepředání věnuje stezce a přijímá důsledky, připravuje nepochybně svou dílnu pro novou stavbu. Důkaz této „připravenosti“ spočívá 99 v manifestujícím se novém fluidu sympatiku. Toto fluidum je kamenem, se kterým musí být stavěno. Je to svrchovaný spásný prostředek, mýtický elixír života, ono pohádkové „Sezame otevři se“. Toto fluidum je plamenem splněné sedmé podmínky, světlem božské lásky. Pouze s touto láskou může být dílo započato a také dokonáno. Musíte správně pochopit, že nemá smysl a že je dokonce velkou chybou o této božské lásce jímavě hovořit nebo o ní psát verše. Kdo o ní mluví, musí mluvit činy, uskutečňováním konkrétní stavby; to se od něj žádá. To, co Univerzální učení nazývá láskou, je prasubstancí božského plamene, duše světa. Když se světlo tohoto plamene rozhoří v novém magnetickém okruhu, je kandidát dle slov Pavlových schopen „zahrnout touto láskou všechny věci“ a podle slov Petrových „zakryje množství hříchů“. Chceme vám nejdříve vysvětlit, co Pavel a Petr těmito výroky chtěli říct. Pavel říká ve svém slavném prvním dopise Korintským, kapitole 13, že člověk, který dýchá v prasubstanci božského plamene, je na cestě vedoucí k osvobození. Kdo však svou pozornost směruje na vysoce kultivované entity dialektického životního pole a jako ony ovládá perfektně rétoriku, tedy „jazyky řeči“ slovem a písmem, že by se to dalo právem nazvat tím nejvýše dosažitelným, a kdo na magickém a intelektuálním poli rovněž dosahuje nejvyšších vrcholů a ovládá všechny znalosti proroctví, tajných spásných pravd a věd, přece se podobá jen znějícímu zvonu a není naprosto ničím, jestliže v něm nesídlí prasubstance božského plamene. Pavel dále uvádí možnosti, které se každému žáku vyjeví, jakmile má na této nádheře podíl. Říká: „Láska zahrnuje všechny věci a nepřičítá zlé.“ Stejný smysl nacházíme i ve slovech Petrových: „Láska zakrývá také množství hříchů.“ Kdybyste po lidech všeobecně chtěli, aby vám tato slova vysvětlili, pak by poukázali na nové morální a etické chování, které bylo, jak se domnívají, Pavlem a Petrem požadováno. Bezpochyby byste si vyslechli mystické výlevy a všichni by přitom mysleli na nejvyšší normy lásky v našem přírodním řádu, na činy sebeobětování a smířlivosti, na lidi, kteří se v této oblasti obzvláště vyznamenávají. Je vám ale známo, že citovaní apoštolové svými výroky ani v nejmenším nemínili tyto nejvyšší dialektické, lidské citové projevy? Považovali jste stejně jako my tyto obvyklé projevy lásky lidského pokolení za krásné, ušlechtilé a užitečné, za balzám pro rozervanou duši. Avšak 1. dopis Korintským, kap. 13, míní důrazně něco úplně jiného, než se člověk domnívá. Musíte porozumět pravdivé povaze těchto věcí, abyste mohli plně obsáhnout aktuální žákovství jak v myšlenkách, tak i v uskutečňování. Zároveň pak porozumíte tomu, co Pavel míní darem řeči a proroctví i v ostatních částech svého dopisu Korintským. Je vám možná známo, že v tomto světě existuje mnoho takzvaných „letničních hnutí“, svatodušních obcí a apoštolských společenství, která údajně těmito dary jazyků disponují. Je velmi tragické, že očividné hledání desetitisíců lidí uvízlo ve spiritistické, negativně okultní, mediumistické honbě. Příčina tohoto neštěstí tkví v nevědomosti, ve skutečnosti, že se tito lidé stali kořistí bratrstev zrcadlové sféry, které se zjevnými úmysly imitují svatý život. Nemůžete-li tyto úmysly prohlédnout, pak vám budiž řečeno, že všechny tyto schopnosti, o kterých mluví Pavel, jsou v opravdové duchovní škole nanejvýš aktuální. Jsou první signaturou, prvními důkazy vznikajícího nového člověka. Když se tato signatura, tyto důkazy zkreslí a čistě dialekticky negativně imitují, pak se celý proud vážně hledajících lidí doslova ztratí v poušti. Tato intenzivní zrada posledního století se blíží svému odmaskování. Celý svět bude seznámen s pravou podstatou darů a vlastností nového člověka nejen filozoficky, ale také prakticky, a sice tak, že bude naprosto zřejmá nepřekonatelná propast mezi imitací a skutečností. Nesčetní oklamaní lidé se potom obrátí na duchovní školu, aby znovu nalezli ztracenou stopu a šli s námi dál od síly k síle, od nádhery k nádheře. To bude důkazem, že se Gnose skutečně dostavila. Když některý žák splnil sedm podmínek stezky a podílí se na Gnosi v organickém smyslu, to znamená, že nový magnetický kruh sympatiku je činný, pak z něho vycházející nové záření pokrývá a překrývá celou žákovu bytost: jeho osobnost, dechové pole, aurickou bytost i magnetické pole. Tento oblak Pána zahaluje kandidáta a celý jeho mikrokosmos jako plášť, a to s téměř neuvěřitelnými následky. Ze stejného zasvěcujícího Ducha obnovení se v něm probouzí a rozvíjí množství rozmanitých darů a nových vlastností. Všechny magnetické body v aurické bytosti, které byly zcela vyladěny na dialektický život a jeho eony, v plášti božské lásky postupně zhasínají a zažíhají se nová světla. Tak toto vyzařování lásky prakticky a přímo „zakrývá množství hříchů“. Tento proces božské lásky ruší karmu. Nezakrývá ji pouze v negativním smyslu, kdy by přesto zůstala, 100 nýbrž ji dokonale nahrazuje. Setkáváme se zde opět s chybným překladem. Původní slovo „zakrývat“ může být totiž přeloženo také slovem „nahradit“. Původní překladatelé Bible nemohli pochopit, že láska může „nahradit“ hřích, překládali to proto slovem „zakrýt“, neboť tak tomu mohli rozumět. Avšak doufáme, že ve světle předchozího výkladu je nyní božský smysl tohoto slova jasný: magnetický systém aurické bytosti je tímto božským plamenem ovládnut, dialektická obloha uhasíná a vytváří se obloha nová. Pod tímto novým nebem se zjeví, musí se zjevit, nová mikrokosmická země, transfigurovaná osobnost. Jejím prvním znamením je množství nových darů a možností: znamení přicházejícího nového člověka. Nyní to chceme podrobně probrat a radíme vám, abyste si dobře prostudovali kapitoly 12, 13, 14 a 15 prvního dopisu Korintským, neboť tvoří základnu našich dalších výkladů. 101 III – 2 NÁSLEDKY AURICKÉHO ZNOVUZROZENÍ Vysvětlili jsme vám zevrubně, jak božský plamen Gnose zháší v aurické bytosti kandidáta všechny magnetické body dialektické oblohy, a jak se v tomto plameni lásky postupně tvoří nové nebe, aby se konečně uvolnily možnosti pro novou zemi, pro zvelebenou osobnost. Dříve než na této základně budeme pokračovat dalšími výklady, musíte si tuto situaci dobře představit. Dialektická bytost já, hotova se inteligentně a zcela obětovat, umožnila, aby Gnose pomocí praatomu vnikla do osobnosti a obou svazků sympatiku, takže se vytvořil druhý hadí oheň, druhá bytost já, druhé vědomí. Kandidát si je v tomto okamžiku svého dvojího stavu, své dvojí přirozenosti, plně vědom. Potom také podává důkaz pro toto dvojí vědomí, jak se dá odvodit z hlubokého smyslu prologu Janova evangelia. Kandidát, který na své cestě k obnovení dospěl až k tomuto bodu, se rovná Janovi. Stal se zcela zvláštním člověkem, člověkem Bohem uchváceným, ale zcela jistě ještě ne člověkem v Bohu znovuzrozeným. Proto říká: „Já musím zaniknout, a on, ten druhý, nová přirozenost ve mně, musí růst. On, který přichází po mně, byl již přede mnou.“ Když žák, který tohoto stavu bytí dosáhl, skutečně z takto tvořeného Janova principu žije, pak z nového hadího ohně vychází zářící síla, proniká celým jevovým polem, překrývá aurickou oblohu a postupně v ní zháší magnetické body. Naproti tomu jsou probouzena k činnosti jiná, předtím latentní světla, která jsou schopna reagovat na silnější elektromagnetickou sílu. Vyvíjí se tedy přesně to, co označujeme jako aurické znovuzrození, jež je základem každé změny osobnosti. O tomto aurickém znovuzrození je nám podávána zpráva v nespočetných mýtech. Hovoří o něm všechny svaté příběhy; stačí, když vás odkážeme jen na Matouše 24. Kosmická revoluce nemá totiž jen všeobecný aspekt, ale musí být chápána zcela osobně. Chce-li mikrokosmos pokračovat ve své cestě ke znovuzrození bez zábran, pak je právě zmíněná mikrokosmická revoluce nezbytně nutná. Víte, jak velice souvisí vnější život s vnitřním. Jestliže je vnitřní život národů povrchní, materialistický, rozvrácený a démonický, vytvářejí se s tím naprosto shodné vnější předpoklady. Pak se tomu přizpůsobují rovněž všechny přírodní říše, a dokonce i běžná kosmická obloha uplatňuje ten samý vliv. Stará tajná věda to neustále hlásala a moderní přírodní věda může toto staré tajemství dokázat a vysvětlit. Je to otázka elektromagnetických, kolektivně vytvářených podmínek, které musí celý zjevený vesmír následovat jako slepý osud. Pokud to nahlédnete, pak také porozumíte, co může uskutečnit relativně malý počet lidí, roztroušených po celém světě. Když my a další lidé novým životním postojem v Gnosi způsobíme mikrokosmickou revoluci a zcela v ní zanikneme, pak neodolatelně vyvoláme také kosmické magnetické síly, které usmrtí nepřátelské degenerativní záření. Nato naše nová mikrokosmická obloha způsobí všeobecnou, celé lidstvo zachvacující proměnu. Jaké následky bude mít tento proces pro široké masy lidí, je jejich vlastní záležitostí. Proto z úst vidoucích a proroků všech dob zaznívala varovná volání, když se taková krize proměny přiblížila. Lze ji totiž předvídat a časové období, ve kterém se následky projeví, může být stanoveno především podle jejích přírodovědeckých aspektů. Proto může moderní duchovní škola se svým sedmerým rozšířením po celém světě o těchto věcech hovořit s tak pozitivní jistotou. Mluvíme, protože víme. Půjdete-li stezkou, budete rovněž vědět! Předpokládáme, že je vám nyní jasné, co znamená aurické znovuzrození. Nedojde-li k němu, pak váš vývoj nemůže překročit jistou hranici a musí se vrátit dle běhu dialektické přírody opět zpátky do výchozího bodu. Základní magnetické rysy vaší aurické bytosti tvoří společně váš životní plán, vaši životní píseň. Magnetické siločáry, vyzařující z těchto bodů do vaší osobnosti, vás drží v dokonalém sevření. Nemůžete z něj udělat jediný krok. Na vaší aurické obloze promlouvají všichni vaši předkové, všechny předešlé inkarnace vašeho mikrokosmu, tedy celá minulost, celá karma. Proto musíte s minulostí rázně skoncovat! Proto musí být všechny magnetické siločáry, které nyní vycházejí ze zdroje vaší aurické bytosti, rozlomeny, smazány. To je hluboký smysl onoho: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Božský plamen, zářící v druhém hadím ohni, působí 102 rozlamujícím způsobem, ale možnost pro to musí vytvořit sám kandidát. Když jsou pak na aurické obloze zapálena jiná světla a k osobnosti tak vycházejí jiné magnetické siločáry, musí na to osobnost reagovat. Nemůže jinak. Bude takřka hnána tímto jiným směrem, protože vzniká nové elektromagnetické pole napětí, zaznívá nová životní píseň. Když ji zasáhnou paprsky nového úsvitu, nastává nový den, první den velkého procesu proměny. Ve světle tohoto prvního dne se nyní projeví logická řada nových darů a sil, o kterých se zmiňuje první dopis Korintským. Máme v úmyslu všechny tyto dary a schopnosti probrat, avšak s upozorněním, že pořadí, v jakém jsou pojednány, není totožné s pořadím projevů uskutečňujících se v žákovi, který jde stezkou. Nejdříve budeme hovořit o daru uzdravování. Jestliže vůbec kdy něco podněcovalo a dodnes podněcuje fantazii lidstva, tak je to právě tento dar. Každý člověk je v podstatě velmi nemocný. Většina lidí je celoživotně postižena různými nemocemi a smrt nakonec zaviňuje většinou také nějaká nemoc. Je tedy jasné, že se největší zájem soustřeďuje jak na dobrou zdravotní péči, tak na co nejlepší lékaře. Protože výsledky lékařů jsou stále neuspokojivé, neboť stojí před neřešitelným úkolem, je zájem lidstva o nejrůznější mastičkářství a podivné léčebné praktiky mnoha nepovolaných poměrně vysoký. Pokud by někdo věnoval čas a práci sbírání léčebných metod a receptur z minulých století, pak by jistě vznikl nepřeberný literární poklad. Čas od času sáhne nějaký chytrák do staré krabice, odfoukne prach a vybraný obsah vydává v moderní době za něco nového. Tak je to se vším. Existuje něco nového pod sluncem? Všechno tu již v uplynulých staletích bylo. Například Kabirové předali učení o rostlinné léčbě egyptským kněžím. A vy víte, že v dnešní době mají tyto bylinné metody velký úspěch. Lékařská věda měla přirozeně také vždy náboženský charakter. Kněží chtěli být vždy uznáváni a působit jako léčitelé, dříve stejně jako dnes! Četli o vznešených světcích, kteří zázračným způsobem přispěli k uzdravení nemocných lidí. Což nebyl Ježíš také léčitelem? Neléčili snad apoštolové se zázračnou účinností? Jejich pacienti byli dokonce přímo po uzdravení tak silní, že mohli vzít své lože a vše co měli a odejít. Tyto příběhy působí hypnoticky a inspirujícím způsobem na celé náboženské potomstvo. Když pak Pavel mluví o „daru uzdravování“, nedá se tento vliv prostě zadržet. Jako voda valící se z pohoří zaplavují náboženští léčitelé dodnes tento svět. Kdykoliv na sebe upozorní, shromáždí se vždy zájemci a náboženský tisk věnuje této události co největší pozornost. Po přezkoumání vykazuje náboženské léčitelství tři hlediska: hledisko duchovní, morální a tělesné. Především po velkých katastrofách a válkách jsou tyto tři aspekty horlivě pěstovány. Po druhé světové válce se například v Německu začalo čím dál tím více ujímat uzdravování modlitbou, hnutí, které se rozšířilo i do jiných zemí. Toto modlení za účelem uzdravení není v podstatě nic jiného, než náboženské vkládání rukou. Vkládání rukou, o kterém mluví Bible, přirozeně neustále zaměstnává fantazii lidstva. Za našich mladých let jsme měli možnost pozorovat jak léčitele modlitbou, tak i náboženské přikladače rukou, kteří byli často velmi úspěšní. Uzdravování modlitbou vychází z myšlenky, že nemoci jsou následky lidských hříchů, což je ve skutečnosti správné. Zapomíná se však, že hříšná je celá lidská existence. Říká se: „Protože tomu tak je, mohou být tyto nemoci odňaty a neutralizovány pokorou, modlitbou a usmířením.“ To vůbec není tak hloupé. Když si ale uvědomíte, co si lidé modlící se za uzdravení druhých představují pod usmířením, pak objevíte, že sice slyšeli zvony, ale nevědí, odkud znějí. Pak víte, že celá jejich procedura usmíření se odehrává na horizontální úrovni, že jejich pokora se vztahuje pouze na konflikty dialektické osobnosti, způsobené účinkem zákona dvojice dobra a zla. Modlitba má za cíl pouze rozuzlit a zrušit chaos těchto konfliktů. Zbývá otázka: „Jak je možné, že se lidé modlením za uzdravení mohou skutečně uzdravit?“ Ptáme se vás: „Jak je možné, že někomu, kdo trpí bolestí hlavy, pomůže od bolesti tableta aspirinu?“ Je pouze malý rozdíl mezi působením průmyslových léčiv a léčbou modlením nebo přikládáním rukou. Působením léku v krvi je potlačen důsledek magnetické poruchy ve vašem systému a vaše bolest hlavy ustoupí. Pokud však neužíváte jiné prostředky, třeba dietetického či jiného druhu, bolest se opět vrátí. Vlastní příčina nebyla totiž ve skutečnosti odstraněna! Pomyslete ku příkladu na ochrnutou nohu. Ochrnutí vzniklo poruchou části nervového systému, vztahujícího se k noze tak, že v ní magnetické fluidum nemůže již působit. Jestliže se nejedná o zastaralý případ a nervová vlákna nejsou ještě zdegenerována, tedy zvápenatělá, může být modlením nemocnému někdy pomoženo. Je uveden do stavu přírodně náboženské extáze. V tomto stavu je „usmířen“, to znamená spojen s jistou vibrací zrcadlové sféry. Tato vibrace převyšuje vibraci dotyčného pacienta. Osoba 103 modlící se za účelem uzdravení je v tomto případě médiem, které je ve spojení se skupinou v zrcadlové sféře. Takto je – přes médium – ochromená noha elektrizována, magnetizována. Může-li se dotyčný pacient ve svém exaltovaném náboženském, a tudíž zastíněném stavu udržet, chromá noha se částečně nebo úplně uzdraví; takový člověk opět může chodit. Cenou, kterou za to musí zaplatit, je však trvalé spojení s oním světem a jeho takzvanými léčiteli. Stal se obětí přírodních sil dialektiky, a nejdramatičtější na tom je, že takový člověk denně chválí Boha za jeho zázračnou milost, která mu byla prokázána. Může chodit, ale za jakou cenu! Komu se zdá tento postup zvláštní, nechť pomyslí na metody moderních psychiatrů. Ti požadují a navozují také nejdříve vztah důvěry mezi lékařem a pacientem, tedy usmíření. Když se toto usmíření, toto nanejvýš nežádoucí spojení uskuteční, může lékař svého pacienta dirigovat, jak se mu zlíbí. Nyní, jak doufáme, vnitřně nahlédnete skutečnost, že je nemožné spojovat dar uzdravování, o němž hovoří Pavel v 1. dopise Korintským 12, s těmito praktikami. Tento dar, toto nadání, nemá nic společného s přikládáním rukou ani s léčbou modlením. Nemá nic společného s jakýmkoliv psychologickým vlivem experimentujícího lékaře nebo šarlatána. Nemá žádný vztah k náboženskému léčitelství a jeho třem aspektům. Proto se duchovní škola po celá léta vždy distancovala ode všech okultních léčebných praktik, které se opírají o zmíněné magnetické zákony. A bude tak činit i v budoucnu. Co je tedy onen dar uzdravování, o kterém Pavel hovoří? 104 III – 3 DAR UZDRAVOVÁNÍ V prvním dopise Korintským vyjmenovává Pavel řadu schopností, které má nový člověk k dispozici, totiž různé dary milosti, různé služby a různá působení moci jako důsledek doteku Svatého Ducha. V kapitole 12 podává bližší výklad těchto darů milosti, kterými jsou: moudrost, rozum, víra, uzdravování, ovládání sil, proroctví, dar rozlišování duchů, mluvení jinými jazyky a konečně výklad těchto zvláštních jazyků. Nato pak, ve spojení s vývojovými procesy těchto devíti schopností v kandidátovi a s jeho duchovním stavem v těchto procesech, je určeno místo jeho služby ve velkém díle. Pavel vyjmenovává tři služby: za prvé službu apoštolátu, za druhé službu proroka, za třetí službu učitele. Mezi nositele těchto tří služeb jsou rozděleny jednotlivé úkoly: mocné činy, schopnost uzdravování, schopnost pomáhat, schopnost vést, mluvení jazyky. Podle výkladu Pavla tedy existuje devět schopností, tři služby a pět úkolů, které všechny patří k vývoji, k signatuře vzniku nového člověka. Dříve než začneme s výklady tohoto tématu, poznamenáváme, že tyto mají smysl a jsou dokonale neškodné jen tehdy, jestliže vnitřně usilujete jít stezkou a činíte zadost požadavkům stezky podle stupně svého bytí. Skutečnost, že tyto věci musí být nyní zveřejněny, nás na jedné straně činí šťastnými, protože to dokazuje, že skutečně nastal předvečer velkých a nádherných událostí, na druhé straně tyto úvahy kladou na naše bedra velkou zodpovědnost. Proto důrazně opakujeme, že beztrestně můžete všem těmto věcem věnovat pozornost jen za předpokladu, že vaše orientace směřuje k pevnému rozhodnutí – podle vašeho stavu bytí – jít stezkou. Pokud byste se o všechny tyto znaky nového člověka zajímali, aniž byste současně z hloubi nitra hledali a také o ně usilovali, pak byste do svého já přenesli falešné znaky. Kdybyste se zajímali pouze o tyto znaky, ale stezku, která k nim vede, negovali, rozvíjeli byste jen imitaci a šli tedy okultní cestou zcela negativního rázu. Následkem by pak bylo nepochybně silné zastínění zrcadlovou sférou a mimo to by vše vyústilo v mocném přírodně náboženském bludu a jeho útrapách. Především musíte nyní porozumět tomu, že schopnosti, služby a úkoly, které jsou znamením, důkazem vzniku nového člověka, nikdy a v žádném ohledu nemohou být dány do služeb dialektického přírodního řádu a lidstva, které tomuto řádu slouží. To je pochopitelné, protože vývoj těchto znaků nového člověka se zakládá na novém elektromagnetickém záření. Mají-li se nové schopnosti vyvíjet, pak musí být neseny a puzeny silou božské přírody, silou Gnose, tedy silami nedialektického elektromagnetického pole záření. Tyto síly tedy pocházejí z jiné přírody, a protože nemohou využít tuto přírodu, je jasné, že právě tak málo mohou být upotřebeny v tomto světě, když se v žákovi projeví jako nová schopnost. Když Pán Ježíš říká: „Mé království není z tohoto světa“, mohlo by se možná ještě mít za to, že to znamená pouhé odmítnutí, a že kdyby se sestra či bratr Gnose o to snažili, mohli by být tou či onou schopností přece jen na horizontální úrovni užiteční. To je však vyloučené! Slova: „Mé království není z tohoto světa“ neznamenají pouze nechtít, nýbrž představují onu základní a absolutní nemožnost. Proto vám musíme již nyní říci, že dar uzdravování tak, jak jej učí duchovní škola, nemůže sloužit ani jediné dialektické terapii. Musíme k tomu ale dodat, že přesto tento dar může nepochybně prospívat vašemu tělesnému stavu, jestliže se vaše celá osobnost nachází na stezce. Pokud jste svým stupněm bytí na stezce otevřeli svou bytost novému elektromagnetickému záření a pokud se na tomto novém elektromagnetickém zářícím poli podílíte, pak se vás dotknou síly i ve vaší osobnosti, ku prospěchu vašeho látkového těla. Je možné, že se cítíte být právě zmíněnou výhradou zklamáni. Pokud však znaky nového člověka studujete a zvažujete s otevřeným srdcem, budete beze slov vděční a hluboce šťastní. Pak totiž zažijete, že se zde potvrzují Kristova slova: „Půjdete-li se mnou jednu míli, já s vámi půjdu míle dvě.“ Služby, schopnosti a úkoly mají každému žákovi od prvního až do posledního kroku sloužit, pomáhat mu, nést ho a podporovat. Tato v postupu duchovní školy nanejvýš aktuální pomoc je tak absolutní, dynamická a přebohatá, že nikdo nemusí mít ani v nejmenším strach. Jakékoliv hloubání o vašem eventuálním úspěchu na stezce je neužitečné. Kdo u toho zůstane, je bezpochyby ještě egocentrický a dokazuje tím, že lpí na starém životě a nyní je rozladěn, že nový život nemůže uchopit současně s tím starým. Kdo chce nový život, musí se starého života vzdát. Každé pokušení na stezce, ať už je jakéhokoliv druhu, může být překonáno s podivuhodnou pomocí bratrů a sester na stezce. Pomyslete například na 105 známá slova žalmu 91: Nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis nohu o kámen neporanil. Často se má za to, že stezka sebeuskutečnění je nesnadnou cestou osamělosti. To je však rozhodně nesprávné, neboť to je jen jedna stránka této záležitosti. Služebníci, jako Krishnamurti, to tak prohlašovali, protože zjistili, že nesčetní lidé lpí negativním způsobem na autoritách, a to na autoritách horizontální úrovně, které samy nesplňují ani ty nejzákladnější požadavky opravdového života. Tím, že se dokonale nasměrujete na sebeuskutečnění a jdete stezkou spontánně, bez ohledu na výsledek, a nestaráte se o následky a potíže, otevíráte se cele pomoci všech, kteří jsou již přijati do gnostického kruhu. Od nich k vám proudí síly darů, služeb a úkolů. Slova z Kázání na hoře, která jsou vám jistě známá, říkají totéž: „Hledejte především království Boží a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Kdo vydáním se na stezku podává důkaz, že opravdu hledá království Boží, zjistí, že se mu dostává celého svazku světla Gnose s veškerým jeho zářením, nejprve transformovaného jinými, jak ještě vysvětlíme, a pak přímo a dokonale z první ruky. Co je takto přijato, prospívá celému mikrokosmickému systému, tedy také látkovému tělu. Z pohledu této přírody je váš mikrokosmos nemocný, proto musíte jít stezkou zasvěcení. Být zasvěcen znamená být spasen, vyléčen, uzdraven. O tomto zasvěcení, o tomto trvalém uzdravení, chceme hovořit. Kdo jde stezkou, nastupuje křížovou cestu, cestu věčného a absolutního uzdravení. A podle kříže obdrží sílu. 106 III – 4 ÚKOLY: PĚT PROUDŮ UZDRAVENÍ Musíte dobře pochopit, proč o daru uzdravování mluvíme. Existuje sedmeré světové Bratrstvo a také sedmkrát sedmeré pole záření, které se vyvíjí kolem sedmi světových ohnisek. Je napnuta nová nebeská klenba, zformováno úplně nové elektromagnetické pole. Hledajícímu lidstvu se zjevuje nová velkolepá možnost. Zjevuje se Svatý Duch, univerzální Gnose, čímž je umožněno – jak je to nazváno v dopise Římanům 8 – zjevení synů Božích. Je to naplnění toho, co se v Confessio Fraternitatis R.C. říká slovy: „Musíme vám, smrtelníkům, objasnit jedno, totiž, že se Bůh rozhodl vrátit světu před jeho zánikem pravdu, světlo a vznešenost, které nechal s Adamem odejít z ráje, aby zmírnil utrpení lidí.“ Toto pole napětí pravdy, světla a velikosti se rozprostírá nad našimi zeměmi, ale bohužel ne každý smrtelník se na něm automaticky podílí. To je vyloučeno, protože mikrokosmický systém dialektického lidstva odpovídá zcela jinému magnetickému poli napětí. Proto je nutné, aby člověk nastoupil jinou životní cestu a učinil vše potřebné pro to, aby se celý jeho mikrokosmický systém otevřel doteku pole sedmerého Svatého Ducha. Komu se to podaří, stává se zcela zvláštním člověkem, protože od této chvíle v něm promlouvají dvě přírody: běžná, dialektická příroda, a něco z nové přírody, která se v něm začíná projevovat, a to s enormními následky. Pokud jste ještě plně ze staré přírody, zeje mezi vámi a polem napětí Svatého Ducha obrovská propast. Když však někteří lidé vstoupí do stavu, kdy v nich hovoří obě přírody, je tím jakoby postaven most. Potom se prostřednictvím jednotlivců, kteří tento most společně tvoří, může Svaté duchovní pole spojit zcela zvláštním způsobem, i když ještě ne bezprostředně, se všemi ostatními. Jakmile dary milosti Svatého Ducha proudí do člověka, protože svou bytost, svou svatyni srdce otevřel Gnosi, nastává v tomto člověku jisté působení nových sil. Jsou to „rozdílná působení sil“, jak to nazývá Pavel v 1. dopise Korintským 12. Takovýto člověk je pak okamžitě způsobilý k různým službám. Může pak působit silami, které nejsou vysvětlitelné z této přírody. Proč to může činit? Protože z nové přírody nepochází ještě cele, nýbrž jen částí své bytosti. Jestliže by někdo z nás byl dokonale z nové přírody, ztratili bychom s ním velmi brzy kontakt, neboť oba tyto světy, obě přírody, se nemohou vzájemně prostupovat. Nemohou působit společně, protože jedna z nich, královská říše, není z této přírody. Je-li však člověk ve své bytosti zasažen silou univerzální říše, vzniká, byť jen prozatímně, stav dvou přírod. Tímto zcela zvláštním stavem se dotyčný člověk, který funguje jako most, může dovědět něco o svaté serenitě původního života. Jednou částí své bytosti je takový člověk z nové přírody, druhou částí je z naší přírody. Může říci, co se jej vnitřně dotklo, a poněkud se nám s tím, co přijal, přiblížit. Ačkoliv světlo, které je mu takto darováno, nemůže být nikterak srovnáváno se skutečností samotnou, je to přesto světlo v temnotě jeho života. Za předpokladu, že opravdu hledáte a toužíte po záchraně z dialektického utrpení, pak je jisté, že vám může být tímto s ničím nesrovnatelným, skrze lidské hlavy, lidská srdce a lidské ruce zářícím světlem poněkud pomoženo. A k tomu se mimo jiné vztahuje dar uzdravování. Žák, který se dostal do spojení s Gnosí, vstupuje do vývojového stavu, v němž se rozvíjejí určité síly. Tím může být konkrétně pomoženo entitám, jež dosud bloudí v temnotě, ale touží po světle. Těmito schopnostmi se do člověka v zásadě nemocného vlévá síla, která má neobyčejný, spásný význam; tato pomoc zasahuje všechny aspekty mikrokosmu, takže se dá právem hovořit o daru uzdravování. Tento dar má ale ještě jiné hledisko. Když jej bude mít stále více lidí a tito nastoupí v oněch třech službách, totiž v apoštolátu, proroctví a učitelství, pak se bude uvolňovat stále více gnostické síly, která se bude moci uplatnit v dialektickém poli. Pomyslete v této souvislosti na ohnisko čočky. Když budete v temnotě svého bytí vybrušovat čočku a s její pomocí zachycovat a soustřeďovat paprsky Gnose, pak můžete zapálit oheň. Je tedy značný rozdíl v tom, zda dary rozvíjí a uplatňuje jen jeden člověk, anebo například stovky lidí. O to se nyní snaží duchovní škola, totiž vytvořit skupinu z lidí, kteří jsou skutečně obnovou uchváceni, a spontánně, aniž by si něco namlouvali nebo se chvástali, vyvinou a vyzáří ze své, Gnosí zasažené bytosti tak mocné síly, že docílí neuvěřitelných výsledků. 107 Pavel to nazývá ve svém dopise Římanům „zjevení Božích synů,“ které, jak říká: „celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů, neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti.“ Tvor je chycen v této přírodě a nyní celé stvoření čeká na zjevení dětí Božích, aby zdola, zde v tomto bezútěšném bytí v této přírodě, mohl vzplanout Svatý Duch. Z takové skupiny služebníků a služebnic, kteří se stali lidem Božím, září transformovaný Svatý Duch v pěti zřetelně vnímatelných proudech. Je to oněch pět úkolů, o nichž jsme se již zmínili a které jsou jmenovány v 1. dopise Korintským 12, totiž projevování sil, schopnost uzdravovat, schopnost pomáhat, schopnost vést a dar hovořit jazyky. Když se člověk prostřednictvím Gnose osvobodí, vychází z něj síla. Když je totiž atom jiskry Ducha, drahocenný klenot na hrotu pravé srdeční komory, zasažen paprskem gnostického slunce, odráží toto záření zpět. Tento proces reflexe nazývá Pavel „projevováním sil“. Jakmile člověk zmíněný dotek Gnose zažije, od tohoto okamžiku z něj vyzařuje spontánně, nezávisle na jeho vůli a jakoby sama od sebe síla. Není to jeho vlastní síla, nýbrž působení božského slunce odráženého atomem srdce. To je to projevování sil: bezděčný proces zrcadlení praatomu. Později, když tento proces v žákovi pokračuje a je zasažena rovněž svatyně hlavy, takže začne zářit diadém za čelní kostí, o čemž svědčí oči, a ještě později, když se projeví nový magnetický okruh, druhá hadí síla, jsou tato silová záření stále silnější a mocnější. Pokud je v duchovní škole určitý počet takovýchto bratrů a sester, potom skupina opravdu hledajících lidí, kteří přijdou na nějaké setkání do školy, pak na informační kurz nebo později navštíví jeden z chrámů, zažije síly, které z dotyčných žáků vyzařují. Potom jsou přijati do této „léčivé vody ze Siloah“ a musí na ni reagovat. Sestává-li tato skupina z opravdových hledajících, kteří dychtí po Duchu, pak toto působení síly pocítí. Dá se říci, že začnou poprvé dýchat a dají to najevo tím, že například řeknou: „Jak je zde krásně, co je zde tak zvláštního, čím to je?“ Shledávají v duchovní škole vše neobvyklé a nesrovnatelné. Jsou jako okouzleni. To je počáteční zkušenost všech žáků školy a mnozí to neuměli ani dost dobře vyjádřit a mezi sebou o tom hovořit. Při této zkušenosti se nacházeli pod účinkem těchto sil. Když tedy pacienti (tento výraz je naprosto správný, protože všichni lidé jsou jako mikrokosmy poškozeni) opravdu touží po Duchu Svatém tak, že se na ně mohou vztahovat krásná slova žalmisty: „Jako jelen volá po čerstvé vodě, tak duše má volá k Tobě, ó Bože“ pak se projev sil stává voláním po uzdravení. Potom se síla, která transformována,září ze svatyně srdce jednotlivců, dotkne také atomu srdce, růže v hledajících lidech. Tento zpočátku ještě málo koncentrovaný dotek sil nabývá v duchovní škole velmi brzy na hustotě, přičemž se oblak světelné síly, ve kterém se žák zdržuje, nejdříve zhustí v ohnisko a poté vytvoří světelný paprsek. Tento paprsek, tento žár, tento oheň je namířen na růži, na atom srdce, na matematický střed mikrokosmu. Je-li růže ve svatyni srdce pro tento paprsek přístupná a může-li se růžové poupě začít v záři této síly rozvíjet, je zahájen proces uzdravování. V tom okamžiku totiž, kdy se růžové poupě ve vás ukáže být přístupné síle, je zde důkaz, že asimilujete, že se jen mysticky „nesluníte“ v projevu sil a nespokojujete se jen s jejich vdechováním a slovy: „Ó jak nádherné je to v chrámu Růžového Kříže.“ Potom síla proniká dovnitř, růže se otvírá a posiluje. A od této hodiny se ve vás rozvíjí proces, proces uzdravování, který je zatím ještě z druhé ruky, totiž pod vlivem působení sil, jež byly transformovány jinými. Dar uzdravování se vás dotkl, započal u vás proces uzdravování, přípravný proces, který později převezme sama Gnose. Samozřejmě, že v tomto stavu vzniklo zcela zvláštní spojení mezi školou a žákem. Pak je fáze „Ó jak nádherné“ za vámi, neboť tento uzdravující proces, tento vnitřní dotek, způsobuje často bolest. Je to oheň, který vás často spálí. Avšak díky uzdravujícímu doteku kráčíte na stezce kupředu. Proto může být přijat třetí úkol – třetí úkol k užitku kandidáta. Žákovi je darována pravá pomoc, odpovídající plně jeho osobní magnetické situaci. Schopnost pomáhat se pak u kandidáta prokáže jako skutečnost. Ačkoliv, všeobecně řečeno, cesty žáků směřují ke stejnému cíli, přece jsou jejich zkušenosti velmi rozdílné. Situace, potíže a konflikty jsou pro každého jiné. Nyní se vám dostává pomoci. Bratrstvo jde s vámi cestou, která plně navazuje na vaši vlastní situaci. Proto jsou zážitky žáků mnohdy naprosto rozdílné. Dostává se vám pomoci dle vašich zvláštních elektromagnetických podmínek. Není snad mikrokosmické nebe v aurické bytosti u každého rozdílné? Nezpívají snad paprsky aurické bytosti, magnetické oblohy, u každého jeho vlastní životní píseň? Nuže, Bratrstvo na to bere ohled, a tak přijímáte ve své zvláštní situaci právě tu pomoc, kterou potřebujete. Byla-li vám tato pomoc darována, pak jste vedeni – čtvrtý úkol. V tomto okamžiku již neexistuje žádná 108 svoboda. Říkáte sice: „Chci být svobodný“, protože jste to slyšeli z pradávné minulosti a zaznívá vám to z opravdu osvobozeného života vstříc, ale v tomto bodě vaší stezky nemůže být ještě řeč o svobodě. Neboť co víte o stezce? Na kterou stranu se musíte vydat? Víte to? Co znamenají všechny ty zkušenosti na stezce, víte o tom něco? Nevíte o tom nic! Pouze spekulujete! Proto jestliže chcete zcela vážně jít stezkou a svým vytrváním ve zmíněném vývojovém procesu to prokážete, přijde ve vašem životě okamžik, kdy jste doslova skutečně vedeni. Vaše bytost já, vaše běžné přirozené vědomí, nemůže tento proces pochopit, nemůže stát u kormidla, toto já musí zmizet. A jestliže své já odsunete do pozadí, není tu hned nové vědomí, které by mohlo převzít vedení vašeho systému. Proto Bratrstvo svou schopností vést zasahuje a volá na kandidáta: „Nyní ti pomůžeme, jen jdi a procházej naprosto vším až k cíli, neboť si to zasloužíš, neboť nyní ti může být pomoženo.“ Vztah, který tím vůči Bratrstvu vzniká, je vyjádřen v žalmu 139. Duše, která je vedena, tam říká: Pane, zkoumáš mě a znáš mě a všechny moje cesty jsou Ti známy. Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, Tvoje ruka mě tam doprovodí. Tato slova se vztahují na čtvrtý úkol, na schopnost vést, a v žalmu 91 je to řečeno takto: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Když jdete stezkou, tak to totiž absolutně není tak, že byste byli se svou bytostí já konfrontováni s tím nejhorším a nejďábelštějším. Jestliže své já odsunete do pozadí a svěříte se celou svou bytostí vedení Bratrstva, vzejde nad vámi čtvrté slunce a bude vás provázet nejtemnějšími údolími, jako kdybyste kráčeli po urovnané cestě. Je-li tento čtvrtý úkol uskutečněn a kandidát pokročil až k jistému bodu, zakouší, za páté, dar mluvení jazyky. Pak je mu předáváno Univerzální učení. Ve změněné svatyni hlavy pak k němu hovoří univerzální tajemství a padají mu šupiny z očí. V tomto stavu kandidát poprvé ve svém životě vidí jedinečnou stezku tváří v tvář. Bezprostředně na něj sestoupí Svatý Duch, růže ve svatyni srdce rozkvétá a otvírá se zcela božskému slunečnímu světlu. Co kandidát až dosud slyšel nebo četl o Univerzálním učení, bylo jen vnějším obrazem mystérií. Tento obraz, přestože mu prokázal tak bohaté služby, nyní vybledne. Kandidát teď vstoupil do kruhu pomocníků, je přijat do řad Božích dětí. Podílí se na nové rase. 109 III – 5 SCHOPNOSTI (I) Hovořili jsme o tom, jak se hledající člověk stane žákem a jak prostřednictvím pěti úkolů neboli proudů, které se v duchovní škole projevují, růže rozkvétá. Zkoumejme nyní, jakým způsobem se vyvíjejí nové schopnosti poté, co růže rozkvetla, tedy jak je daru uzdravování skutečně dosaženo a jak mohou bratři a sestry, kteří jsou přijati mezi Boží lid, tímto darem působit. Nejdříve chceme ještě jednou zopakovat, že uzdravení ve smyslu Gnose znamená uzdravení poškozeného mikrokosmu, obnovení původního stavu. Teprve když poškozený mikrokosmos opět získal zpátky svůj původní lesk, pak se může mluvit o skutečném uzdravení. Uzdravení je tedy zasvěcením a dar uzdravování je schopností, uvést tento proces u jednotlivých lidí do chodu. Jak jsme již řekli, tento dar spočívá v transformované síle Svatého Ducha, v radiační síle Gnose, která září transformována z bytosti toho, kdo uzdravuje, a projevuje se v pěti zřetelně vnímatelných proudech. Je to pět magnetických proudů nového životního pole. Kromě toho musíme ještě jednou zdůraznit, že uplatňovaná síla, která je v daru uzdravování uvolňována, byla sice přijata od Gnose, ale nemůže být jen tak beze všeho označena jako „Svatý Duch“. Jedná se totiž o transformované magnetické fluidum, tedy zrcadlící se gnostickou sílu, sílu, která je zrcadlícím systémem přirozeně oslabená a dosti změněná. Tím je pak také řečeno, že dar uzdravování nemůže být nikdy dokonalý, v každém případě až do té doby, kdy mikrokosmos vzejde v dokonalosti, v absolutnu. Dar uzdravování dostačuje tedy vždy jen k určité hranici, na které učitel žáka opouští a předává jej Gnosi samotné. Učitel tedy zažívá a přiznává spontánně svou slabost, své omezení, a nachází svou sílu ve spolupráci se všemi bratry a sestrami. Když se totiž určitý počet pracovníků, kteří darem uzdravování disponují, spojí v živé vibrující společenství, tak se tím tato omezená síla samozřejmě zmnohonásobí. Kdyby však tuto novou schopnost uplatnilo velké množství lidí společně, mohli byste v těchto temných oblastech zapálit nádhernou sílu, obzvláště mocné světlo. Skuteční pracovníci nikdy nehledají svou sílu v izolaci. Vždy své síly spojují dohromady. Nepřejí si žádné nadřazené místo. Vědí, že vše, co z gnostických hodnot zpětně vyzařují, zůstává uchováno v silovém poli a prospívá všem, kteří to potřebují. Jak víte, v prvním dopise Korintským je jmenováno devět schopností nového člověka. Patří k nim též dar uzdravování. Mohla by vyvstat otázka, zda se nyní – po rozkvětu růže – v žákovi projeví všechny tyto schopnosti současně. K tomu nedochází. Schopnosti se vyvíjejí a projevují v určitém pořadí, které vám chceme uvést. První schopnost nazývá Pavel schopností víry nebo schopností víru přenášet. Je to schopnost odrážet záření gnostické víry přijaté v bytosti učitele, promítat je do praatomu hledajícího člověka a přimět je k působení. Pokud může být tato schopnost uplatněna, hledajícímu člověku se od této chvíle dostává určité míry víry. Zpočátku to bude víra v dotyčného učitele, víra v to, o čem učitel mluví. Tato počínající víra má potom přirozeně všechny základní prvky pro další vývoj. Ale hledající člověk, který je takto veden k víře, ještě sám schopnost víry nemá, nemůže tedy ještě víru přenášet na druhé. Víra souvisí vždy s určitým zářením praatomu a je tedy něčím úplně jiným, než co si pod tím představuje přírodně náboženský člověk. Takový člověk věří autoritám a je ve většině případů dirigován jako automat. Avšak víra ve smyslu duchovní školy je vždy důsledkem působení atomu jiskry Ducha. Praatom má, jak víte, přitahující a vyzařující schopnost. Víra, první schopnost žáka, který se stává učitelem, je stav, v němž praatom asimiluje a vyzařuje bezprostředně z Gnose a probouzí působení v praatomu hledajícího člověka. Můžete to srovnat s paprskem světla. Představte si silné světlo, které září nad chrámem, ale dopad světla je zadržen střechou. Jen učitel stojící na pódiu na velmi příznivém místě je schopen něco z tohoto světla zachytit a přenést na shromážděné účastníky v chrámu, tedy na ně světlo odrážet. Přibližně takto musíte vidět působení první schopnosti. Hledající člověk na základě tohoto reflexního působení věří učiteli, věří tomu, co k němu učitel vyzařuje, neboť to zažívá. Proto to, co vychází od učitele, není autoritou. Učitel nezastává vůči žákovi žádné určité stanovisko, nestaví se nad něho. Víra v učitele náleží k procesu, do kterého jsou přijati oba, učitel i žák. Tak jako zažívá působení světla učitel, zažívá ho také žák, pociťuje ho ve svatyni srdce. Nemůže-li k tomuto působení dojít, ukáže se, že dotyčný člověk nevlastní praatom, nebo že je velmi 110 uzavřený, příliš zaměřený na horizontální úroveň bytí, takže zamýšlené působení víry nemá prozatím úspěch. I když hledající člověk věří tomu, co k němu učitel vyzařuje a slovy vysvětluje, přesto nemá tento stav žáka ještě svou základnu v Gnosi. K tomuto prvnímu stupni je stále ještě zapotřebí jistého druhu prostředníka, zrcadlícího aparátu. Jde-li věřící člověk skutečně stezkou, jeho víra neustále sílí, až nakonec dojde k uskutečnění z první ruky. K tomuto stavu je veden prostřednictvím pěti proudů, pěti úkolů, které vycházejí z duchovní školy. Nejde-li žák, který zpočátku nalezl víru, stezkou, pak se vytvořené spojení brzy vyčerpá nebo se promění v jistou zahořklost, nevoli, ba dokonce se může zvrhnout v odpor a nepřátelství. Můžeme tedy konstatovat, že víra jako schopnost představuje první dar a vztahuje se na magické, tvořivé působení praatomu ve svatyni srdce. Nyní nastávající učitel postupuje dále ke druhé schopnosti, ke schopnosti moudrosti. Ta vyvolá působení ohnivého kruhu kundalini, obklopujícího pinealis ve svatyni hlavy. Tímto působením je uvedena pravá polovina mozku kandidáta do nového stavu. Ve struktuře, v rozličných závitech mozkové hmoty, se nacházejí stovky magnetických bodů, které jsou spojeny s odpovídajícími magnetickými body v aurické bytosti. Siločáry tedy spojují magnetické body v aurické bytosti s oběma mozkovými hemisférami. Druhá schopnost vyvolá novou činností pinealis odpojení pravé poloviny mozku s jejími magnetickými body od příslušných spojení s aurickou bytostí. Jsou jakoby odstřiženy, a na jejich místo nastupují jiné vazby. Tím gnostická síla, která zasáhla praatom a činností brzlíku a krevního oběhu dosáhla svatyně hlavy, nabývá, nezávisle na mnoha dialektických omezeních kandidáta, určité míry svobody. Druhá schopnost v kandidátovi je tak uvolněna. S její pomocí může učitel v reakci na touhu intuitivně uchopit obraz skutečnosti a promítnout jej do vědomí žáka, který v něho nebo v učení věří. Druhá schopnost tedy daruje schopnost obrazotvornosti. Je to něco z přicházejícího jupiterského vědomí, o kterém mluvil již Max Heindel. Pokud mezi učitelem a žákem spojení víry neexistuje nebo pokud je toto spojení zatím ještě slabé, projekce obrazu se nepodaří. Žák nic z toho nepochopí, nebo bude mít o promítaném obrazu zcela nesprávnou představu. Tím může práce se žákem v určitém okamžiku uváznout. Žák pak nežije ve víře, spojení víry je oslabeno, a když má být nyní pomocí druhé schopnosti promítnut do žáka určitý obraz, nezdaří se to. Je-li cílem projekce například žákovi něco dobře vysvětlit, protože k tomu nadešel čas, takže by tím mohl být nadšen a potěšen, zůstane k tomu dotyčný žák v tomto okamžiku naprosto lhostejný. Nic z toho, co je mu předáváno, v něm nevyvolá pohnutí. Avšak v pozitivním případě, když žák bezprostředně reaguje, se ukáže, že přijatý obraz v něm způsobil takřka vichřici. Vyvstávají nesčíslné otázky a problémy, kterými učitele zahrne. Učitel proto musí v tomto okamžiku vlastnit třetí schopnost, kterou Pavel nazývá „schopností rozumu“. S její pomocí dokáže obraz intuice analyzovat a vzniklé problémy řešit. Může tedy touto schopností výsledek analýzy vtisknout žákovi jakožto pojem. Třetí schopnost má své sídlo v čelních lalocích mozkové hmoty. Jak již bylo řečeno, působením ohnivého okruhu kundalini se změní nejprve pravá polovina mozku, čímž vzniká druhá schopnost. Nato je zahájen proces změny u čelních laloků mozkové hmoty, a tou se pak prokáže třetí schopnost. Touto třetí schopností, jež vychází ze sídla rozumu ležícího za čelní kostí, může být učitel, jak bude zřejmé, žákovi velmi užitečný, neboť ta mu dovoluje předávat konkrétní upozornění a pokyny, na jejichž nutnost a užitečnost může v každém ohledu poukázat jako na samozřejmost. Je-li tato činnost úspěšná, pak má žák pocit, jako by všechny věci byly samozřejmé. Potom říká s vnitřním přesvědčením: „Ano, to nemůže být jinak“ nebo: „Nemohu to dokonale pochopit, ale vím, že je to pravda a že se na tom podílí celá moje bytost.“ To je výsledek třetí schopnosti. Učitel tedy nyní disponuje třemi schopnostmi: za prvé schopností probudit víru v člověku, který je k tomu způsobilý; za druhé schopností obrazové projekce a za třetí schopností předat duchovní rozbor obrazu coby náhled a pochopení do vědomí žáka. Pak se vyvíjí čtvrtá schopnost, kterou Pavel nazývá „ovládání sil“. Tato schopnost přináší prozatímní dokončení procesů ve svatyni hlavy. Daruje učiteli novou vůli. V tomto okamžiku se učitel stává zároveň knězem. Nová schopnost vůle se vyvíjí na základě změněného stavu v levé polovině mozku, čímž je učiteli umožněno dokonale ovládat a řídit všechny síly, které se v něm doposud skrze Gnosi projevily, a, Viz Jan van Rijckenborgh, Dei Gloria Intacta, Rozekruis Pers, Haarlem, 1991, kapitola 6-III. 111 což je nejdůležitější, používat je ke spáse žáků. V práci školy tak neexistují žádné zvyklosti ani šablony ani jakákoliv jednotvárnost, ale podle přítomného stavu světa, lidstva nebo školy je uplatněna vždy ta síla, která je žádoucí, a jsou také volena tomu odpovídající slova. V žácích to vyvolává živé pohnutí, jsou probouzeni a udržováni v bdělosti. Možná jste si všimli, že tyto výklady mají velkou podobnost s okultně vědeckým rozvojem. Z toho můžete poznat, jak velice se okultní věda snaží o imitaci vývojového procesu, který má sloužit k osvobození lidstva z jeho padlého stavu. Imitace spočívá v tom, že tyto procesy uvádí do pohybu prostřednictvím já. Lze se o to přirozeně pokoušet, ale výsledkem je jen karikatura. Vývoj, který s vámi ve jménu duchovní školy probíráme, je veden a zrozen ze síly Gnose, ze síly Svatého Ducha, ze stavu, v němž člověk říká jako Jan: „Ne já, ale on, ten druhý musí růst.“ Je-li toto ovládání sil k dispozici, pak se jako syntéza předchozích čtyř může projevit schopnost pátá. Je to dar uzdravování. Je to syntéza předchozích schopností v malém mozku s prodlouženou míchou jako centra. Touto schopností se učitel stává mágem, knězem a králem lidu Božího. V tomto okamžiku vstupuje učitel právem do služeb Bratrstva, do služeb Gnose. 112 III – 6 SCHOPNOSTI (II) Poznali jsme, že první schopnost nového člověka se vztahuje na dar víry, která vzplanula v člověku k tomu způsobilému. Za druhé se vyvíjí schopnost zobrazovací síly, za třetí schopnost vtisknout rozumovou analýzu těchto obrazů do žákova vědomí, za čtvrté schopnost ovládání sil, která se tedy týká nové vůle, za páté syntéza těchto čtyř schopností v daru uzdravování. Teprve touto pátou schopností se učitel stává skutečným mágem ve smyslu Gnose. Hned zjistíme proč. Vylíčili jsme vám, že učitel je sám v přímém spojení s Gnosí a odráží gnostickou sílu do systému hledajícího člověka. Touto schopností reflexe a projekce může vskutku vykonat velká díla. V hledajícím člověku probudí víru a má zobrazovací schopnost promítat něco ze slávy a majestátu skutečnosti. Má rozumovou schopnost, aby to, co přenáší, analyzoval, a disponuje v jisté míře ovládáním sil a může proto správným způsobem zasáhnout. Při vykonávání této čtveré práce nemůže učitel ale ještě v systému, v mikrokosmu žáka, uplatnit skutečnou, zásadní změnu. Žák školy Růžového Kříže je zprvu skutečně naplněn novým zájmem, je velmi oddaný a přiklání se nepochybně k novému životnímu postoji. Je to také člověk s vysokou morálkou a může být označen za velmi váženého. Ale ještě nic nepoukazuje na změnu typu člověka, a právě jen ta by prokázala vlastnictví jiného vědomí. Kdyby lidé zůstali podobní běžnému typu a jeden druhému by se např. na dobu deseti let ztratili z očí, a pak se na své životní cestě opět setkali, mohli by jeden druhému říci: „Zestárl jsi, zešedivěl, ale zůstal jsi naprosto stejný jako dřív.“ To si mohou říct staří přátelé, kteří se po léta neviděli, čímž je zároveň řečeno, že u nich nenastala jediná vnitřní změna. Když je však člověk v duchovní škole zasažen Gnosí, dochází ihned ke změně typu, a pak by se mu mohlo při setkání říci: „Jaká obrovská změna se s tebou stala!“ Tato změna se týká především charakteru, neboť ten je syntézou celého magnetického systému člověka. Dokud nenastane změna v magnetickém systému a v charakteru, v základních charakterových vlastnostech, nevstoupil člověk ještě opravdově do procesu uzdravování. Může pak bezpochyby prokazovat čistý životní postoj, etickou změnu, být morálně na výši, ale skutečná zásadní změna, to znovu opakujeme, u něj dosud ještě nenastala. Nanejvýš se dá říci, že se tento žák pod vedením učitele učí poznávat a chápat filozoficky a hypoteticky nové lidské bytí, ale nejedná se ještě o biologickou, strukturální zkušenost nového života, a tudíž ani o uzdravení. Učitel až do tohoto okamžiku dar uzdravování ještě nevlastní, nebo v případě, že jej vlastní, nemůže jej použít, protože dotyčný žák pro něj není ještě způsobilý nebo otevřený. Konstatovali jsme, že uzdravení znamená zasvěcení. Pokud je člověk do takového procesu přijat, pak se to dá bezprostředně vypozorovat, a sice na velmi pozoruhodných změnách, ke kterým dochází v mikrokosmu. Ty pak opět souvisí, jak bylo již řečeno, se změnou charakteru, tedy základního magnetického systému. Aby byl žák v uzdravující síle přijat nestačí, že učitel použije svou transformující schopnost. Kdyby to bylo totiž možné, dalo by se hovořit o jistém druhu magnetické léčebné metody. K přenosu sil by pak docházelo, jak by si to v některých kruzích přáli, například přikládáním rukou nebo žehnajícími gesty, magnetickými tahy nad tělem či vyslovováním manter. Zda je žák pro přijetí do zasvěcovacího procesu způsobilý, určuje v prvé řadě jeho stav bytí. Musí být skutečně tak daleko. Musí prokázat dokonalou připravenost a očekává se od něj, že vytrvá, ať se stane cokoli. Učitel, který vlastní pátou schopnost, nedělá pro takového žáka vlastně nic. Není učiněn jediný posuněk, vyslovena jediná modlitební formule. Co se však děje ve skutečnosti, to vám chceme nyní přiblížit. Představte si, že je žák k uzdravování způsobilý, že se tedy podílí na zasvěcovacím procesu. To znamená, že je bezprostředně, bez jakéhokoliv prostředníka, a tedy také bez učitele coby prostředníka, přímo spojen se silou Gnose. Pod vedením učitele prošel přípravným procesem, který započal vstupem do duchovní školy, a nyní dospěl k uzdravování, k bezprostřednímu spojení s Gnosí. Toto se v Bibli nazývá „vylévání Svatého Ducha“, které je tak usilovně hledáno v kostelech. Aby mohlo k takovému spojení dojít, je nutné takzvané zapálení. „Být zapálen Božím Duchem“, jak to nazývali staří Rosikruciáni, je skutečně zapálením. Toto zapálení, toto uskutečnění kontaktu, se děje prostřednictvím učitele, který vlastní pátou schopnost. Pomyslete jen, pro jednoduchou ilustraci, na elektrické vedení. Bylo položeno elektrické vedení, až do nejmenších podrobností je o vše postaráno, lampy jsou rozmístěny, zbývá jen provést ještě napojení na hlavní kabel. V okamžiku, kdy se tak stane, 113 proudí do vedení energie a lampy se mohou rozsvítit. V případě žáka v našem příkladu přitom vzniká základní problém, velmi rušivý rozdíl ve vibracích, rozdíl potencí. Celý mikrokosmický systém žáka má mnohem nižší vibraci než má životní pole Gnose. Násilné vniknutí Gnose do systému kandidáta by způsobilo jeho těžké rozvrácení, což by dokonce mohlo mít za následek popáleniny a různé zánětlivé nemoci. Proto učitel vystupuje jako velmi dočasný a neosobní prostředník. Staví se mentálně mezi Gnosi a žáka, vyvolává pro něj síly Gnose, zeslabuje po nějaký čas její vibraci, aby tak pro něj zachytil první náraz, a poté, když ke kontaktu došlo, aby se bezprostředně stáhl zpátky. Učitel je v tomto případě tedy jen pracovníkem, který správným způsobem provádí spojení mezi hlavním kabelem a novým vedením. Toto dílo se může podařit pouze tehdy, když to žák v daném psychologickém okamžiku ani v nejmenším neočekává. Může se to odehrát v okamžiku, kdy je zaměstnán všední prací, například mytím nádobí. Učitel přitom tedy není přítomen, takže je naprosto vyloučena jakákoliv exaltace či dialektická demonstrace a vychloubání se. Tento proces nemá naprosto žádný osobní charakter. Když k tomuto zapálení došlo, pak je dotyčný žák bratrem nebo sestrou Apoštolského kruhu. V duchovní škole známe tři fáze instrukce, činnosti a růstu: za prvé orientační a úvodní školu, nazývanou též dvorana: školu Růžového Kříže; za druhé školu Vyššího vědomí, ve které přípravný proces dále pokračuje; a za třetí Apoštolský kruh, ve kterém je žák bezprostředně spojen se silou Gnose. Být povolán do Apoštolského kruhu tedy současně znamená změnu. Volání a změna následují neosobně, aniž by u toho byl přítomen učitel, bez rituálu, služby, mantramu, vkládání rukou, žehnajícího gesta či něčeho podobného. Nyní může být položena otázka: „Cožpak dar uzdravování nemá nic společného s tělesným uzdravováním, například tehdy, když tělo trpí tak, že vznikají duchovní poruchy nebo je dílu bráněno?“ Na tuto otázku musí být odpovězeno následovně: Je-li žák přímo spojen s Gnosí, pak celý jeho život spočívá v rukou Bratrstva. Je pak spojen se sedmi ohnisky, se sedmi školami, se sedmkrát sedmi silami. Znalcům Univerzálního učení je známo, že číslo sedm, neboli zákon sedmi, zaujímá při působení všech magnetických vibrací Univerzálního bratrstva důležité postavení. Existuje zákon sedmidílného naplnění. Když žák svým vstupem do Apoštolského kruhu tento zákon spontánně a samozřejmě pro sebe sama vyvolá, pak nepochybně v této božské harmonii přijme také všechny síly, které potřebuje ke splnění svého úkolu. Jeho tělesný stav bude přitom, dokud to bude nutné a užitečné – i když by jeho zdraví mělo být velmi chatrné – udržován v rovnováze. Možná nyní také pochopíte, proč nazýváme vlastníka této páté schopnosti mágem, mágem z Boží milosti. Takový mág z Boží milosti je neosobním rozněcovatelem Boží spásy ve službě Univerzálního bratrstva. Je jasné, že učitel – má-li být dílo prováděno správným způsobem – musí disponovat ještě šestou schopností, totiž schopností rozlišovat duchy, jak to nazývá Pavel. Existují zákony rozlišování, jež musí magický služebník znát. Ty určují, komu se v určitých fázích dostane pomoci. Nerozhoduje přitom sympatie nebo antipatie, protože těmi se učitel nenechává vést. I kdyby shledal kandidáta velmi nesympatickým, platí: „Je-li žák připraven, pak je mistr nablízku.“ Proto klademe důraz na neosobní charakter díla. I kdybyste byli shledáni velmi sympatickými a učitel s vámi byl spojen v opravdovém přátelství, vy však byste nedosáhli určitého vývojového stupně pro poskytnutí pomoci, pak by vám tato pomoc nemohla být poskytnuta. Existují vznešené zákony, které určují a regulují, kdo je způsobilý pro určitou vývojovou fázi. Jistě chápete, že znalost působení a metod této schopnosti nemůže být rozšiřována mimo duchovní školu. 114 III – 7 115 SMRT JE POHLCENA VÍTĚZSTVÍM Nyní bychom rádi zaměřili vaši pozornost na poslední část 1. dopisu Korintským, kapitola 15: „Chci říci to, bratři, že maso a krev nemohou zdědit Království Boží; ani pomíjivé nemůže zdědit nepomíjivé. Hle, řeknu vám tajemství. Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, a to naráz, v jediném okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjivému životu. A my budeme proměněni, neboť toto pomíjivé tělo musí obléci nepomíjivost a smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A když toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím. Kde je, smrti, osten tvůj? Ostnem smrti je hřích. Silou hříchu je však zákon. Chvála buď Bohu, který nám udělil vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Proto, moji milovaní bratři, ukažte se pevní, nedejte se zviklat a buďte stále horlivější v díle Páně. Vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ Toto místo v Bibli jste přirozeně již mnohokrát četli, slyšeli z něj citace a možná je znáte zpaměti. Jsme však toho mínění, že vás musíme na tuto část Bible ještě jednou co nejdůrazněji upozornit. V této kapitole je totiž každému, kdo mu jen chce porozumět, přinášeno doslovně totéž poselství, které hlásá i moderní duchovní škola. Duchovní škola hovoří s důrazem o stejných věcech, protože se týkají klasického poselství o konci každé dialektické periody, kdy do času proudí v daném okamžiku radiace nového života, aby uchopily všechny, kterým může být pomoženo. Pavel říká: „Hle, řeknu vám tajemství.“ Tato slova nepoukazují na mystérium, jež musí být v každém případě uchováno v tajnosti, ale jedná se o skutečnosti, fakta, jež zůstanou skryta a zahalena těm, kteří jsou ukotveni v přírodě. Pro ně zůstává tajemství absolutním tajemstvím, byť by bylo učiněno vše pro to, aby se jim zcela otevřeně vyložilo. Nemohli by je pochopit. Nemohli by tuto záhadu rozluštit, a tak by se znovu potvrdila slova: „Co jsi moudrým a chytrým tohoto světa utajil, zjevil jsi dětem Božím.“ Tajemství je odhalováno těm, kteří mohou pochopit, že tělo a krev nemohou zdědit Království Boží a že pomíjivé nemůže zdědit nepomíjivé. Měli byste se jednou zeptat sami sebe, zda to chápete. Mnozí na tomto světě, například většina přírodně náboženských a okultně orientovaných lidí, vychází z předpokladu, že vztah mezi dialektikou a původním životem lze srovnávat s nízkým a vysokým. Domnívají se, že se člověk může cestou zasvěcení vyvíjet a proniknout od nižšího stupně vědomí k vyššímu; že tedy z této přírody a při zachování této přírody, při zachování tohoto vědomí se může vyvinout a zasvětit do původního života. To je to, co Pavel míní pod pojmem „zdědit“ – vstoupit do původního života. Argumentují tedy: „V dědictví je přece již obsaženo, že já jako dědic to či ono obdržím; tak také směřuji k tomuto dědictví; rostu, vyvíjím se k němu.“ Vy ale musíte pochopit, že tělo a krev nemohou zdědit Království Boží, že to, co je pomíjivé, dialektické, tedy příroda smrti, nemůže zdědit nepomíjivost. Dialektika nemůže přejít nebo vystoupit do původního stavu. Když toto nyní jasně poznáte, když nahlédnete podstatu dialektiky a svou strukturální svázanost s ní, když víte o Neměnném království, pak chápete, že vše, co je z této přírody, musí být opuštěno. Když v takovémto poznání vroucně doufáte a očekáváte osvobození, s vědomím, že pomíjivé nemůže zdědit nepomíjivé, můžete také vy říci: „Já to sice nemohu plně chápat, ale vím, že cesta, kterou duchovní škola ukazuje, je správná a pravá; už nemohu zpátky, chci jít touto cestou.“ Když o sobě víte, že se nacházíte na tomto stupni bytí, pak závoj tajemství padá a všechno se vám dokonale objasňuje. Když se nějaký zájemce dostane do kontaktu se školou, začíná studovat literaturu a navštěvuje kurz, je jedním z prvních úkolů vedoucího kurzu, aby takovému zájemci přiblížil podstatu dvou přírodních řádů: podstatu přírody smrti, z níž člověk pochází, a podstatu Neměnného království, z něhož nepochází. Jakmile pochopíte vztah mezi těmito dvěma přírodními řády a rozpoznáte širokou propast, která je odděluje, jste již zralí na to, abyste pochopili tajemství spásy, na které poukazuje Pavel v 1. dopise Korintským 15. Když už se nesnažíte vyvíjet v tomto světě, když už se nepokoušíte dosáhnout osvobození v této přírodě, pak budete silou Gnose přijati do procesu proměny, jak je psáno: „naráz, v jediném okamžiku, až se naposled ozve polnice“. Znamená to, že v jasně poznatelném okamžiku zazní zvuk poslední polnice. Dobře naladěná polnice má podivuhodný a neobyčejně pronikavý zvuk. Dobrý pozounista dokáže hluboce pohnout myslí posluchačů. Tento zvuk polnice je používán jako symbol pro zcela zvláštní 116 vibraci, která nad světem a lidstvem získává velkou moc: vibraci nového magnetického pole, šířícím se prostřednictvím sedmi škol po celém světě. Vibrace této polnice je převzatá od apoštolů, proroků a učitelů, kteří tyto tři úřady zastávají, a pomocí schopností, o kterých jsme hovořili tak obšírně, jak jen bylo možné, je vysílaná nejrůznějšími způsoby pro všechny, kdo chtějí podle přirozenosti já zaniknout. Když už tedy od tohoto světa nic neočekáváte, a sice ne jako dogma, nýbrž z vnitřního poznání, a jste dokonale nasměrováni na to Druhé, dotkne se vás vibrace nové říše: pak pro vás zazní zvuk polnice. Pak proniká tato síla do praatomu, do vás, a započne proces ve vašem systému. V tomto všeobsáhlém proudu síly budou všichni, kdo jsou do tohoto procesu přijati, proměněni, doslova tělesně změněni. „Jak a v jakém ohledu?“ zeptáte se. Právě jste to slyšeli ve slovech Pavlových: to, co je pomíjivé, smrtelné, dočasné, co náleží této přírodě smrti, oblékne nepomíjivost. Pomíjivé sice nemůže zdědit nepomíjivost, ale může ji obléci, to znamená, že s ní bude konfrontováno s jasně poznatelnými důsledky, neboť vše, co je v našem mikrokosmu pomíjivé, musí být napadeno a zničeno, musí totálně zaniknout. Mikrokosmos musí být od toho očištěn. Mnozí, jak říká Pavel, ještě během tohoto procesu zemřou, ztratí své tělo obvyklou smrtí. Půjdou však, oproštěni od veškeré přírody, do vakua, které označujeme jako vakuum Šambaly. Budou volní. Kdo vstoupil do tohoto procesu, je chráněn před celou zrcadlovou sférou. Kdyby vás tedy náhodou postihla smrt, obvyklá smrt podle přírody v době, kdy už byste byli přijati do procesu proměny, co by to znamenalo? Takzvaní mrtví tam budou vzkříšeni, říká Pavel, a takzvaní živí zde budou proměněni. V tomto vzkříšení shora a v této proměně zdola rostou obě skupiny téměř společně. V daném okamžiku pak všechna oddělení padnou. Závoje budou strženy a všichni budou svobodní a svorní. Pak se stanou skutečností slova: „Smrt je pohlcena vítězstvím. Kde je, smrti, osten tvůj? Ostnem smrti je hřích. Silou hříchu je však zákon. Chvála buď Bohu, který nám udělil vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Ten, kdo se nachází v tomto procesu, může jásavě zvolat: „Mně smrt už strach nenahání!“ Nacházíte-li se v mnohonásobném zvuku volání polnice, můžete-li vnímat něco z tohoto podivuhodného koncertu, co vám pak může smrt vzít? Máte v takovém stavu bytí strach ze smrti? Není to nesmysl, mít z ní ještě strach? Neutěšujeme se navzájem, jak to činí většina lidí přírodního náboženství slovy: „Však se brzy uvidíme v nebi.“ Nikoliv, my si říkáme navzájem: „Setkáme se v novém životním poli.“ Z pomíjivosti, ze sinalých mlh noci, budeme obnoveni stoupat vzhůru do ranního světla. To je naše jistota. Proto jsme hovořili o schopnostech nového člověka. Proto jsme na tyto schopnosti obraceli vaši pozornost, abyste věděli, že nadchází doba, kdy zazní polnice a vy řeknete: „Vnímám její zvuk.“ A ve svém srdci zažijete tuto pozitivní jistotu, jistotu vědění. Proto: „Buďte pevní, nedejte se zviklat a buďte stále horlivější v díle Páně. Vždyť víte, že vaše práce není marná.“ Začalo vzkříšení a velká proměna. Brzy budou roztrženy závoje a my budeme se všemi ostatními, se všemi osvobozenými, společně v novém životním poli. Bratři a sestry, noc brzy pomine! 117 III – 8 NOVÉ ŽIVOTNÍ POLE Nová nebeská klenba je rozprostřena! Anebo jinak řečeno, vytvořilo se nové elektromagnetické pole, nové životní pole. Toto nové magnetické pole se nedá vysvětlit obyčejnou dialektickou přírodou. Nevzniklo prostřednictvím této přírody a nemá s ní sebemenší harmonický kontakt. Toto nové životní pole obklopuje celou Zemi a ve svém rozpětí nemá jedinou skulinku či přerušení. Dá se říci, že svět a lidstvo je v tomto novém životním poli zapouzdřeno. Manifestace tohoto nového pole je v Bibli označena jako „navracející se Kristus“. Můžete je srovnat s rovnoměrnou atmosférickou vrstvou. Tak jako se při deštivém počasí těžká mračna vybíjejí formou deště, stejně tak se v novém životním poli nahromaděná napětí vybíjejí v sedmi ohniscích. Těchto sedm ohnisek tvoří sedm škol. Prostřednictvím těchto sedmi škol se vyvíjí horizontální záření. V širokých kruzích z nich vychází vibrace, která prostupuje dialektické pole bytí. Toto horizontální záření musíte chápat jako volání, jako přitahování, probouzení a dotýkání. Spatřujeme-li paprsky nového životního pole jako vertikální linii, pak tato spolu s horizontální působností sedmi škol jakoby tvoří kříž. Tak objevíme, že je do Země silou, jíž nelze odolat, zasazen kříž. Toto nové magnetické pole nesmíte vidět jako nějaký náhle vzniklý, zvláštní jev. Není tomu tak, že by toto pole před padesáti či sto lety ještě neexistovalo a že by se náhle manifestovalo v posledních letech. Na tuto nádhernou manifestaci neustále poukazovala proroctví všech dob. Ohlašovala ji jako Kristův návrat v nebeských oblacích, jako zjevení Božích synů. Hovořila o novém dni sklizně, o nové nebeské klenbě, která musí být rozprostřena, o ustupující noci před novým ránem. Na tento Kristův návrat poukazuje množství dalších obrazů a podobenství. Tuto ideu můžete objevit všude, dokonce i v zažloutlých foliantech antiky. Musíte však správně poznat, že všichni tito proroci nemluvili na základě snových přeludů nebo vnuknutí přijatých od někoho, koho si spojovali s Bohem. Právě tak nepoužívali okultní metody, neboť tento druh proroctví se opírá o věštecká nadání dialektického světa. Ty jsou náhražkou, napodobením a nemohou se nikdy uchránit před spekulativními prvky, které mohou, jak nás učí minulost, přivodit velká neštěstí. Nikoli, proroci, o kterých jsme mluvili, kteří svědčili o přicházejícím zjevení nového magnetického životního pole, věděli, co dialektické lidstvo vědět nemohlo. Viděli, co běžné oko lidstva nevidělo. Tito proroci hleděli na mohutné stavební dílo, které bylo započato. Věděli o procesu naplnění. Znali povahu a cíl tohoto procesu, tohoto díla. Mohli tedy s velkou určitostí říci: „Jednou bude tato stavba dokončena, pak se ukáží důsledky a to Nové se naplní.“ Takovéto proroctví proto postrádá jakýkoli spekulativní prvek. Představte si, že sledujete, jak se z neviditelné substance staví dům, že víte, k jakému účelu je stavěn, kdo budou jeho obyvatelé, zatímco pro nás – v důsledku našeho stupně bytí – jsou všechny tyto skutečnosti neznámé. Vyprávíte nám o nich, zatím co my o nich existenciálně nemůžeme nic vědět, vidět ani slyšet. Pak bychom vás mohli považovat za blázny nebo fantasty, nebo, kdybychom si vás vážili, mohli bychom vás nazvat proroky dialektického formátu. Avšak to, co nám oznamujete, by nebylo žádné dialekticky spekulativní proroctví, protože byste mluvili a svědčili o skutečnosti. Jak vy tyto věci vidíte ze své skutečnosti, tak je my z naší skutečnosti nevidíme. Z naší skutečnosti je nemožné, abychom viděli to, co vnímáte vy. Prorok, jak ho zde líčíme, nespekuluje o budoucnosti, ale je svědkem skutečnosti. Jakou skutečnost zde míníme? Jde o následující skutečnost: nové magnetické pole, o kterém zde s takovým důrazem hovoříme, bylo kdysi po celá tisíciletí budováno a musí se během eonů, pokaždé když se přiblíží doba sklizně, vždy znovu oživit, jeho práce musí být vykonána, a pak, když je sklizeň skončena, je opět jakoby vytaženo vzhůru. Každá duchovní škola, která v tomto čase vystoupí, připravuje svou prací, vlastním nasazením a vlastní obětí část tohoto magnetického pole, takže toto je stále mocnější, velkolepější a dynamičtější. První bratrstvo to mělo v tomto Dni zjevení nejtěžší, protože muselo vykonat skutečně pionýrskou práci. K dokonání tohoto díla bylo vytvořeno bratrstvo z velkého počtu vyslanců, kteří již předtím dosáhli osvobození. Je to skupina, kterou nazýváme Bratrstvo Šambaly. Druhé bratrstvo to mělo již mnohem lehčí, neboť mohlo stavět na základně vytvořené prvním bratrstvem a kromě toho též mohlo počítat s pomocí tohoto prvního, pionýrského bratrstva. Tak práce pokračovala dál až do této nové doby, v níž 118 vystoupila bratrstva egyptská, indická a čínská, Essenští, Manichejští a další gnostikové. Konečně následovali Druidové, Katáři, klasičtí Rosikruciáni sedmnáctého století a Rosikruciáni moderní doby. Každá z těchto skupin přispěla svou prací k velkému dílu. Každá z nich tkala část bezešvého roucha Ježíše Krista. Každá skupina připravovala a spolupracovala na velkém magnetickém poli. Pokud něco z této skutečnosti vidíte a začnete o tom vyprávět, jste potom médiem či astrologem? Vsugerovali vám to takzvaní zasvěcenci? Jste pak prorokem v negativním smyslu? Anebo svědčíte ze své vlastní vědecké jistoty? Když vidíte, že je tkáno bezešvé roucho, když vnímáte, jak poznenáhlu nová magnetická čistota vyzařuje stále víc svůj lesk po celém světě a její dynamická schopnost neustále roste, je to pak negativní proroctví, když říkáte: „Přijde den, kdy se následky projeví a podají důkaz“? „Kdy tento den a hodina nadejde, nikdo neví“, tak to stojí psáno v Bibli, neboť vždy existují faktory, které se ještě musí zrodit. Avšak vidoucí, prorok, má tuto jistotu: slavný den přichází! Dokážete-li tedy vyvodit tyto závěry, stavíte se na půdu vědecké skutečnosti. Proto není prorockou spekulací, když Confessio Fraternitatis R.C. na počátku sedmnáctého století říká: „Jednu věc musíme, ó smrtelníci, vysvětlit, totiž, že se Bůh rozhodl vrátit světu, který nedlouho nato zanikne, pravdu, světlo a lesk, které nechal s Adamem z ráje odejít, aby zmírnil bídu člověka.“ A když Karl von Eckartshausen na počátku devatenáctého století mluví o „znovuvystavění stavebního díla“, pak mluví z velmi hlubokého vnitřního vědění. Byl svědkem zjevení Božích synů a zjevení Svatého Ducha. Viděl magnetické pole, které se vyvíjelo, a věděl, že se ho toto pole dotklo, že k němu náleží. Mluvíme o těchto věcech, protože každý může dojít k témuž vědění. Pole záření, o kterém mluvili staří proroci, nás všechny obklopuje jako „bezešvé roucho“. Nyní je tak mocné, planutí nové éry tak intenzivní, že tuto zářící sílu bezprostředně zažijete, pokud jen svůj mikrokosmos tomuto doteku otevřete. Od této chvíle pak vstoupíte do bytí obou přirozeností. Od této chvíle je pak pro vás psán začátek svatého Evangelia o poměru Jana k Ježíši: „Připravte cesty Páně. Já nejsem Kristus, nýbrž ten je to, který přijde po mně. Já nejsem hoden rozvázat řemínky jeho střevíců. On, který přijde po mně, je větší než já.“ Pokud otevřete svoji bytost, svůj mikrokosmos, tomuto nádhernému novému životnímu poli, pak se jeho zářící síla dotkne vašeho atomu v srdci, rozžhaví celou vaši bytost a uvede vás do nového procesu, procesu transmutace a transfigurace. Řekli jsme, že od té chvíle se pak nacházíte v bytí obou přirozeností: jedné, která s Janem Křtitelem zaniká, a té druhé přirozenosti, která roste, přirozenosti nového člověka. Když vstoupíte do tohoto procesu obou přirozeností, vznikne ve vás bezprostředně „rozmanitost působení“, jak to nazývá Pavel v prvním dopise Korintským, totiž působení nové síly, která rozvíjí nové schopnosti: nové schopnosti v dialektickém člověku, který zaniká, a nové schopnosti v člověku, který se rodí. Proto se kandidát od této chvíle podílí také na řadě služeb, na nové řadě činností. Když se ho dotkne nová síla a započne v něm proces, pak se jeho účinky projeví v jeho jednání. Těmito novými aktivitami se bezešvé roucho stává nezničitelným. Budete sklízet novou úrodu. Představte si, že se nové magnetické pole pozitivně dotkne skupiny lidí, působení a činnosti se v nich tedy vyvíjejí a jsou navenek patrné. V témže okamžiku tvoří jakousi gigantickou transformační stanici pro nové magnetické síly. Kristova síla se bude skrze ně projevovat, zářit do dáli a kroužit kolem Země. Taková skupina přitáhne mnoho hledajících lidí a může jim pomoci. Bude sklízet novou úrodu a vnese ji do nového životního pole. Pavel jmenuje devět různých činností neboli služeb, z nichž jsme již šest prohovořili. Každá služba, každá činnost, je současně spoluprací na stavbě nového Božího domu, na novém magnetickém poli. Opakujeme to ještě jednou, abyste to již nikdy nezapomněli: když se vás dotkne síla nového magnetického pole, projeví se skrze vás různé aktivity. Tyto aktivity si tedy nelze vysvětlit působením nějaké dialektické síly, nedají se naučit na univerzitě, výukou, četbou či studiem. Nikoli. Když se projeví, přicházejí přímo z interkosmického, všezahrnujícího nového magnetického pole. Pak je to Bratrstvo Krista, které svědčí skrze vás. Jakmile se tedy skrze vás prokáže jen jedna z oněch devíti činností, pak jste se stali v exkluzivním smyslu Božími spolupracovníky. Pak smíte spolupracovat na velké Boží stavbě, na novém magnetickém poli. Staří Rosikruciáni to ve Fama Fraternitatis R.C. nazývali „stavbou nového domu Sancti Spiritus“. Když Christian Rosenkreuz všechny své dary, vše, co vlastnil, spontánně nabídl moudrým a učeným Evropy a oni ho potupně odmítli, přestože rozpoznali vzácnou nabídku, avšak současně zjistili, že kdyby chtěli sloužit Kristovu Bratrstvu, museli by sestoupit ze svých vysokých trůnů, Christian Rosenkreuz se stáhl do pozadí – tak to uvádí Fama – a stavěl dům Sancti Spiritus s těmi Svými: zanikl v nové 119 svobodozednářské práci. Tato práce je podílnictvím na prolévání krve Krista, na jeho umírání a na jeho vzkříšení. Člověk, který žije, pracuje a jedná, spotřebovává sílu, sílu krve. Každý člověk takto denně prolévá svou krev pro sebe sama, pro svou rodinu nebo pro druhé. Dokud se tento proces odehrává v této přírodě a vychází plně z ní, nemá takovéto prolévání krve, takovéto umírání, přirozeně nikdy osvobozující účinek. Jakmile však člověk vstoupí do bytí dvou přírod a podílí se na druhém magnetickém poli, na Kristově Bratrstvu, má jeho činnost zcela jiné účinky. Protože jeho práce vychází z nové přírody, prolévá takový pracovník také svou krev úplně jiným způsobem. Prolévání krve staré přírody udržuje kolo dialektiky v pohybu, je to nepřetržitá smrt. Avšak prolévání krve nové přírody přináší osvobození. Vše, co konáte z nové přírody, i kdyby to byl sebemenší čin, má přímý osvobozující účinek. Pět minut služby pro Univerzální bratrstvo, v jeho síle a s jeho silou, má již cenu zlata a znamená mnohem více než dlouholeté dialektické úsilí. Prolévání krve staré přírody pohání otáčky kola, avšak prolévání krve nové přírody daruje osvobození. Prolévání krve staré přírody udržuje také ostatní připoutané ke koloběhu, udržuje je v zajetí přírody smrti. Naproti tomu prolévání krve v nové přírodě pudí ostatní k osvobození, protože taková, z nové přírody vycházející práce vždy spoluvytváří nové životní pole, nový Dům Sancti Spiritus. Tento Dům bude jednou tak mocný a volání z něj vycházející bude tak neodolatelné, že to ostatní téměř donutí jít s sebou a pozvednout se z přírody smrti. Proto se prolití krve z nové přírody uskuteční z pohledu jednotlivce fakticky pouze jednou. Kdo je uchopen touto silou a dokonale se jí předá, vkročí do svobody. 120 III – 9 SCHOPNOST PROROCTVÍ Z právě prohovořeného vyplývá úplně nový význam pojmu „služebník“ či „služebník slova“, lépe řečeno, tento pojem dostává opět svůj původní význam. Služebník nebo služebnice není v tomto smyslu člověk, který zastává mystický úřad anebo vykonává práci v nějaké duchovní škole. Není to člověk, který se intelektuálně, mysticky či odborně připravuje na praktické dílo ve službě lidstvu nebo je vykonává. Služebník či služebnice v prohovořeném smyslu je pouze člověkem, který se spojil s elektromagnetickým polem záření Kristova Bratrstva, je přijat do procesu velké mikrokosmické proměny, zažívá tedy rozmanitost působení a tím tyto vlastnosti spontánně a samozřejmě dokazuje. Tedy teprve tehdy, když jste spojeni s polem záření Bratrstva a zakoušíte jeho působení ve svém systému, jste opravdovými služebníky ve smyslu Bible. Potom se rozvíjejí rozmanité dary, neustále rostoucí počet různých vlastností v praktické službě světu a lidstvu. Známé kapitoly prvního listu Korintským 12, 13 a 14 byly zfalšovány. Je to líčeno tak, jako by jeden člověk obdržel dar uzdravování, druhý dar učitelství, třetí by se mohl nazývat apoštolem a čtvrtý prorokem. Devět vlastností, které Pavel vyjmenovává, je tak od sebe takřka odtrženo, aby nemohly působit. Gnostický význam ovšem je, že se všechny tyto vlastnosti neustále pozvolna v kandidátovi projevují, až v určitém okamžiku z něho vyzařují jako dokonalost. Přitom samozřejmě není důležité, co člověk na dialektické úrovni znamená společensky, ekonomicky či jinak; zda je teologem jako Johann Valentin Andreae, nebo ševcem jako Jakob Böhme. Prvním darem je schopnost roznítit víru v člověku, který je k tomu způsobilý. Praatom ve služebníku přitom bezprostředně asimiluje světelnou sílu Gnose a svým vyzařováním probouzí působnost v praatomu hledajícího člověka, tedy jako zrcadlo, které odráží sluneční světlo. Toto sluneční světlo je pak dokonce i v nejtemnějších koutech zřetelně vnímatelné. První schopnost působí tedy tak, že služebník svým přímým spojením s Gnosí odráží gnostické záření a může pak v temnotě lidského srdce zapálit světlo, pokud se v tomto lidském srdci nachází praatom. Druhý dar se vztahuje na projekci obrazu. Hledající člověk může zakusit světlo, světlo Ducha může být odráženo do jeho temné duše. Jaké je to světlo, odkud přichází? Druhý dar umožňuje služebníkovi, aby zde pomohl, a sice tvořivou zobrazovací schopností, kterou vlastní. S její pomocí učitel uchopí nějaký obraz ze skutečnosti a promítne jej do vědomí věřícího žáka. Následkem toho se v žákovi vynoří mnoho otázek: „Proč je toto tak a ono jinak? A jak mám s tím či oním nakládat?“ Kdyby nyní mezi učitelem a žákem neexistovalo spojení vírou, musela by se obrazová projekce, druhá schopnost, zcela minout účinkem a žák by vyvozoval chybné a spekulativní závěry. Proto existuje ještě třetí dar, totiž schopnost přenést do vědomí žáka srozumitelnou analýzu promítaného obrazu; po jejím uplatnění žák počne rozumět a chápat. Čtvrtým darem je ovládání sil, které se vztahuje na vůli. Tímto darem se z vlastníka stává mág, nikoliv okultním vývojem, nýbrž Boží milostí. Okultní schopnost se vyvíjí vždy z přírodní síly, zatímco tato schopnost je výsledkem postupného dotýkání Duchem Svatým. Syntézou těchto čtyř schopností se nyní u žáka projeví dar pátý, totiž dar uzdravování. Teprve tento dar dosadí služebníka do prastarého královsko-kněžského úřadu. Člověk je nemocný, velmi nemocný, a jeho uzdravení je posvěcením. Proto uzdravování znamená vést člověka zpět do jeho původní vlasti. Dar páté schopnosti umožní vstup samotné Gnose do mikrokosmického systému žáka. Až doposud bylo světlo promítáno do žáka prostřednictvím učitele, nyní však musí být žák sám spojen se světlem. Učitel, služebník páté schopnosti, zapálením uvede tento proces přímého spojení nyní do chodu. Tímto plamenem je tedy dotyčný žák přímo spojen s Gnosí. Pátý dar je opět spojen se šestou schopností, schopností rozlišovat duchy. Existují zákony rozlišování, které magický služebník zná a musí s nimi umět zacházet. Tyto zákony nesmí překročit. S jejich pomocí může předejít tomu, aby jeho dary byly použity zbytečně nebo nesprávně. Teprve když je žák připraven, může se vyvíjet nová možnost. Pokud ještě není tak daleko, pak musí čekat, protože tento proces nemůže urychlit. V bonafidní duchovní škole proto nedochází k plýtvání energií, neboť je uplatňována šestá schopnost. Obraťme nyní pozornost na schopnost jazyků a proroctví. Pokusili jsme se vám již filozoficky vysvětlit, 121 že u prorokování ve smyslu Univerzálního učení jsou vyloučeny spekulace, mediumita, výsledky okultní vědy či fantazie, neboť prorok mluví a svědčí z jemu zjevné skutečnosti, ze skutečnosti nového životního pole. Ne každý vidoucí, který mluví o životním poli z vlastní přímé zkušenosti, může být nazýván prorokem. Prorokem je pouze ten, kdo stojí ve vzájemném působení obou přírod, je tedy spojen také s novým životním polem, v aktuálním okamžiku je vidí a z lásky ke Gnosi a lidstvu o něm svědčí a varuje: „Nastal čas!“ a své posluchače a přívržence nabádá k sebeosvobozující činnosti. To je prorok. Řekli jsme, že takovým prorokem byl Jan Křtitel. O něm se praví ve chvalozpěvu Zachariáše: „Budeš nazýván prorokem Nejvyššího, půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu.“ Nyní možná řeknete: „To vše může být správné, ale jak se rozpozná pravé proroctví od falešného? Na světě je plno proroků. Svědčí z tolika různých sfér vlivu s takovou přesvědčivostí a namáhají se tak, že se jim skoro musí věřit. Proto je velmi těžké dojít ke správnému závěru. Jak můžeme vědět, pokud se nějaký prorok objeví, zda mají být jeho věštby přijaty nebo odmítnuty? Jaká jsou měřítka pro posouzení?“ Na tyto otázky vám musíme odpovědět, že pravého proroka poznáte vždy podle toho, že se jeho schopnost proroctví opírá o šest ostatních schopností, o kterých jsme již hovořili. V bonafidní duchovní škole nemůže být nikdo pouze prorokem a z nového životního pole jen svědčit a mluvit. Když skutečný prorok pozvedne svůj hlas, je nesen všemi silami zmíněných šesti schopností. Jaký smysl by mělo proroctví, kdyby těm, kteří je slyší a kterým je určeno, nebyla dána příležitost jít cestou, kterou prorok ukazuje? Jinou otázkou by mohlo být, zda má dar proroctví, když tedy musí být spatřován ve spojitosti se šesti ostatními schopnostmi, praktický užitek. V předchozích šesti darech spočívá, dalo by se říci, již tolik nesmírných možností, že mnohá spojení mezi žákem a Bratrstvem byla již dosažena. Jaký praktický užitek má potom prorokování? Může být krásné slyšet hovořit o všech těch skvělých vyhlídkách a o nádherném novém životním poli, ale je v tom všem obsažen alespoň jediný praktický prvek? Cožpak není žák, díky působení těch ostatních darů, již na nové životní pole nasměrován a na nejlepší cestě se k němu blížit? Jestliže se u vás tyto otázky vynoří, pak si povšimněte cíle proroctví a úkolu proroka. Cílem je oznámit novou etapu vývoje událostí či určitých aspektů. Avšak kromě toho, a na to zejména obracíme vaši pozornost, má schopnost prorokování v souvislosti s pátou schopností současně podněcující, dynamizující, oživující a magický účinek. Co promítla a vyložila zobrazující a vysvětlující schopnost, to sedmá schopnost, prorokování, uvádí do chodu. Proroci proto vyvolávají působení Gnose v čase. Nesvědčí tedy jen: „To nebo ono jsem viděl“, aby tím skončili, ale když prorokují, způsobují současně spuštění, dynamizaci procesu, který zvěstují. Dalo by se to srovnat se zapálením již položeného doutnáku. Doutnák je položen a nyní musí přijít plamen, který jej roznítí, aby mohlo dojít k explozi. Jiný příklad: Je zde proud vody, který je nějakou překážkou, nějakou bariérou zadržen. Nyní prorok prohlásí: „Nová voda je zde a je jí dostatek pro všechny.“ A pak se pustí se sekyrou v ruce do bariéry a překážku rozbije a odstraní, takže proud může téci. Prorok tedy neříká pouze: „Nastal čas, nyní se to stane“, ale současně se stará o to, aby všechny záměry a pokyny Bratrstva byly splněny tak, že se to skutečně stane. Proroci jsou tedy stavitelé, zednáři, kteří nejen hovoří slovy, ale také je uskutečňují. Uskutečňují je revolucí bez boje a násilí. Tak „hora est“, jež je v těchto letech vyslovováno, znamená intenzivní přípravu a dynamizaci zcela nové možnosti v naší době. A záměrem je učinit pokud možno také vás – řečeno slovy z 2. listu Efezským – obyvateli Božího domova, spoluobčany nového životního pole. Posuzujte tedy tuto možnost jako něco, co je vám velmi blízké. Nejedná se zde o proces, který je uskutečňován božskými silami, nebeskými entitami. Nikoli. Nebeskými silami, původními silami jsou darovány možnosti, ale tyto musí být vámi využity: vy je musíte uskutečnit, vy musíte stavební látku použít. Vy sami se k tomu musíte odhodlat. Jste povolanými obyvateli Domu Gnose. Budete přijati do nového domu a můžete v něm bydlet za předpokladu, že se budete na jeho stavbě sami podílet. Jak velmi tím budete zajedno s novým domovem, je z 2. listu Efezským rovněž jasné: budete v něm pak jako živé stavební kameny postaveni na základ, základ apoštolů a proroků, se samotným Ježíšem Kristem jako úhelným kamenem. Pochopte tato slova! Prorok ve službách Univerzálního bratrstva nikdy nepoužije svou schopnost prorokovat neinteligentně, například hnán emocemi nebo entuziasmem nebo pod tlakem osobních zájmů 122 či humanistického smýšlení. Nikoliv, on pouze staví, smí a je schopen stavět pouze na úhelném kameni magnetického pole Krista. V této síle smí stavět, ale jen pokud tato ospravedlňuje použití schopnosti prorokování. Jedná se zde proto o mocnou schopnost, jejíž hranice lze sotva tušit. Je tak dalekosáhlá a přináší s sebou tak nesmírnou zodpovědnost, že je třeba s ní související problémy důkladně prohovořit. 123 III – 10 SCHOPNOST „JAZYKŮ“ Kapitola 14 v 1. dopise Korintským začíná slovy: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.“ Jak jsme viděli, dar proroctví je ve vývoji přicházejících věcí tím nejužitečnějším a nejnutnějším, neboť proroci ve smyslu Gnose jsou stavitelé a uskutečňovatelé, kteří ono „hora est“ nejen zvěstují, ale také naplňují. Tato schopnost vyplývá přímo z podstaty dvou přírod. Příslušní pracovníci se po velmi dlouhou dobu podílejí na dvou zcela odlišných magnetických polích. Svým zrozením mají účast na magnetickém poli dialektiky, zatímco silou doteku Gnose se stále více podílejí na elektromagnetickém poli obnovení, na novém životním poli. Ve svém mikrokosmu tedy zpřítomňují dva různé magnetické systémy a tím také dva různé magnetické vlivy. Když si nyní uvědomíte, že tito lidé vlastní oněch šest prohovořených schopností, pravděpodobně budete moci v určité míře posoudit výsledek jejich počínání. Podstatu nového snažení nemohou přirozeně ve staré přírodě uskutečnit. To je vyloučené. Magnetické siločáry nového životního pole nemohou ve starém životním poli dosáhnout žádného tvořivého účinku, neboť staré životní pole má úplně jinou magnetickou strukturu a podléhá neplodnosti. Prorok však dokáže magnetické póly starého životního pole narušit. Pokud jste se někdy zabývali přírodní vědou, pak možná víte, že magnetické póly určitého životního pole mohou být narušovány vlivy jiných magnetických polí. Vzniká pak nepřetržitý vzruch. Když tedy mikrokosmos, který v sobě zahrnuje dva magnetické systémy, vystoupí v tomto světě, pak nevyhnutelně naruší jeho magnetické póly. Jakmile se to stane, projeví se něco z Božích synů. Magnetické rušení je projevem, objevením se Božích synů. Prorok je tedy již svou přítomností s to zadržet tragický chod dialektického světa. Jestliže entita s praatomem se ve svém bludu žene ještě vší silou za věcmi této přírody, protože od nich ještě něco očekává, její záměry se vystupováním proroka rozptýlí jako pára. Rozplynou se jí takřka pod rukama a ona bude velkou silou přitahována k návratu do svého původního domova. Proto ve škole Zlatého Růžového Kříže s určitostí víme, že se blíží den, kdy do silového pole školy bude vstupovat stále větší zástup hledajících lidí. Čím více pracovníků pronikne stupni líčeného vývoje ke schopnosti prorokování, tím více se příchod tohoto dne uspíší. Proto říká Bible o dokonání věcí: „Nevíte dne ani hodiny.“ Jedná se zde o živé faktory, které se musí ještě zrodit, které se musí ještě uskutečnit. A každý živý faktor spočívá v žácích: děti Boží se musí projevit. Toto projevení potenciálního Božího dětství ve vás je ve vašich rukou. Musíte se sami vlastním svobodným zednářstvím připojit k řadám dětí Božích. Jestliže se vás bolestně dotýká osud světa a lidstva, jestliže vidíte, že nesčíslné množství lidí jde ve své nevědomosti cestou záhuby, jestliže objevujete, jak se mnoho milionů lidí svým osobním a společenským chováním připoutává ke kolu zrození a smrti, a vy byste těm nespočetným lidem, kteří k tomu mají možnost, tak rádi pomohli a chtěli byste je zachránit před jistou záhubou v tomto Dni zjevení, pak pomyslete na to, že všechny prostředky, které používá přírodní náboženství a humanita této přírody, jsou negativní. Celé dialektické stvoření podléhá neplodnosti. Zároveň pochopíte, že zástup stočtyřicetičtyř proroků, kteří vlastní ony uvedené schopnosti, by dokázal ve čtrnácti dnech vykonat nekonečně více, než je celé lidstvo schopno vykonat v jednom století. Tak jako člověk, který vlastní první schopnost, může svým darem zpětného odrážení víry praatomem zažehnout víru v jiném člověku, tak zástup proroků zastaví celý hříšný dialektický život, a to bez jakéhokoliv boje, pouze svou přítomností a tím, že svůj zájem namíří na nejvitálnější a nejslabší místa. Co nezmůže nejhumánnější okultismus, podaří se magii transfigurismu. Okultní vývoj, ať už v jakékoliv formě, zůstává stále uvnitř struktur magnetických siločar dialektiky, tohoto světového řádu. Okultní magie je tak vždy v harmonii s přírodou smrti. Transfiguristická magie však bezprostředně ruší magnetickou životní základnu dialektiky. Když to uznáte, pochopíte také, proč byly a jsou transfiguristické školy v tomto světě vždy potírány a proč například mohl jeden farář napsat o „nejvíce hanobené sektě Rosikruciánů“. Tak jako jediná jiskřička světla dokáže zapudit temnotu, tak ochromuje transfiguristický pracovník magii dialektiky. Proto vše, co je transfigurismem, je v tomto světě nenáviděno, obáváno a přirozeně také potíráno. Naplňuje nás proto zadostiučiněním, že jsme označováni jako „nejvíce hanobená sekta Rosikruciánů“. Kdyby práce Rosikruciánů v tomto světě byla ceněna a kdyby nám bylo podkuřováno, jen by to dosvědčovalo, že Rosikruciáni zcela sešli z pravé cesty. 124 O mocné schopnosti prorockého poslání se na veřejnosti ještě nikdy hovořilo. Nyní však byla pečeť mlčenlivosti rozlomena, protože nadešel čas. A všem, kteří mohou rozumět, je s velkým důrazem řečeno: „Usilujte o lásku. Usilujte horlivě o duchovní dary, nejvíce však o dar proroctví.“ Protože sedm ohnisek Univerzálního bratrstva pracuje nyní ve světě, musí být až na hranici Země všichni, kteří v sobě nosí možnost vykoupení, svedeni dohromady a nasměrováni na stezku zasvěcení. K tomu je zapotřebí, aby pole přírody smrti bylo magneticky rušeno. Lidé jsou k této přírodě vázáni nesčetnými pouty. Znamenití lidé jdou přímo před našima očima vstříc záhubě. Proto se musí zakročit, a to pouze tím způsobem, že je magnetické pole této přírody rušeno, tedy že chod věcí je jaksi zpomalován, ochromován. Tak dostávají všechny entity, z bludu poutané k této přírodě, možnost svobodné volby. Tím se ukazuje, že duchovní škola je zároveň školou prorockou. Řekli jsme již, že schopnost proroctví znamená pro toho, kdo ji uplatňuje, obrovskou zodpovědnost. Když ale poznáte, jak schopnost proroctví vzniká, pochopíte, proč tato zodpovědnost může být beze strachu převzata. Dar proroctví musíte totiž vidět v souvislosti s dvěma dary jazyků, o kterých jsme ještě nehovořili. Abychom vám vyložili, co je těmito dvěma vlastnostmi míněno, směrujeme vaši pozornost nejdříve na skutečnost, že v Bibli se slovo „jazyky“ používá ve dvojím významu: za prvé jako označení orgánu, jehož pomocí může člověk mluvit, např. v dopise Jakuba: „Jazyk je zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu“; a za druhé ve smyslu „jazyků z ohně“. O tyto „jazyky z ohně“ nyní jde, o ohnivé jazyky, o nový magnetický systém v mikrokosmu. Jsou to nové jazyky, o kterých hovoří Marek v kapitole 16. Pán Ježíš, který vstal z mrtvých, se zjevuje svým učedníkům a praví jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude blahoslavený.“ Zvěstujte evangelium nového životního pole všemu stvoření; nejen slovy, nýbrž především novou, zářící schopností, která promítá sama sebe a kterou musí vlastnit každý služebník, aby nová magnetická síla mohla vproudit do tohoto světa. Kdo tomu věří, kdo se v ní nechá pokřtít, kdo se s ní spojí, bude blahoslavený. A toho, kdo je takto blahoslavený, kdo takto naváže spojení s novým životním polem, budou provázet tato znamení: „Ve jménu mém“ – tedy novou magnetickou substancí – „budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky.“ Pomyslete také na vylévání Svatého Ducha o svatodušních svátcích. Tehdy byly ohnivé jazyky viděny nad hlavami učedníků, takže začali mluvit „jazyky“. To mělo takový účinek, že se každý člověk cítil být osloven jako ve své vlastní řečí. Toto je ryzí charakteristika obou schopností mluvení jazyky. Představte si osobnost člověka. Je obklopena polem zjevení, jež je uzavřeno sedmidílnou aurickou bytostí jako životní skutečností. Tato aurická bytost vlastní magnetický systém, magnetický firmament čili oblohu. Když večer vzhlédnete k bezmračné obloze, spatříte bezpočet hvězd. Nebe je poseto svítícími body. Kdybyste nyní byli schopni pozorovat svou vlastní osobnost, svůj vlastní mikrokosmický firmament zevnitř, vnímali byste rovněž množství svítících magnetických bodů – vaši soukromou hvězdnou oblohu. Je jasné, že se tímto magnetickým firmamentem tvoří vně aurické bytosti magnetické pole. Všemi těmito svítícími magnetickými body v aurické bytosti jsou přitahovány síly, které jsou zcela v souladu s druhem dotyčné oblohy. To je vnější pohled. Vnitřní pohled je ten, že magnetická obloha, která je nabita určitým množstvím sil, předává tyto síly dál osobnosti, obzvláště svatyni hlavy. Magnetický systém firmamentu je u každého člověka zcela jiný, má individuální charakter. Tuto sedmidílnou aurickou bytost s celým systémem sil magnetické oblohy musíte skutečně vidět jako bytost, jako životní skutečnost. V literatuře je také označována jako vyšší já. Jak vyplývá z esoterické literatury, mnoho lidí se před svým vyšším já sklání v úctě, protože se domnívají, že vyšší já ví všechno, že je naším Bohem a hraje v životě nesmírnou roli. Mluví-li pak transfigurista o nové nebeské bytosti, která se musí opět zjevit, mnozí si myslí, jak jsme často zjistili, že onou nebeskou bytostí je vyšší já. O tom však nemůže být řeč. Vyšší já, aurická bytost, nemá s vyšší bytostnou skutečností nic společného. Mnohé senzitivní osoby přijímají od vyššího já rozličné vjemy. Jsou si toho vědomy a domnívají se, že k nim mluví nebeské Já. Když jsme hovořili o nové bytosti, přišel k nám nejeden žák se sdělením: „Ano, to znám, často jsem již novou bytost viděl a jdu svou cestu pod vedením vyššího Já.“ Ubohý bloud, neboť toto vyšší já se v Bibli nazývá satanem, to znamená odpůrcem. Vyšší já této přírody je doslova naším zosobněným protivníkem. Vysvětlíme vám to. Vyšší já zahrnuje, jak jsme již popsali, systém magnetických sil, které se osobnosti sdělují tím, že se promítají do svatyně hlavy, takže se celý firmament, celý systém magnetických bodů aurické bytosti, nachází ve zmenšené a koncentrované formě také ve svatyni hlavy. Vyšší já se tedy zrcadlí ve svatyni hlavy, v takzvaném nižším já. Vyšší já vás řídí, neboť výše jmenovanou vazbou se vyvíjí například vaše 125 vědomí, vaše myšlení, vaše chtění, váš charakter a váš typ. Vše, čím jste, váš charakter, vědomí, vlohy, nadání, rozum a volní činnost, vlastníte z moci svého vyššího já. Od vyššího já vybíhají jakoby magnetické siločáry ke shodným bodům ve svatyni hlavy a v souladu s nimi myslíte, jednáte a žijete vy. Jinými slovy řečeno: visíte v loutkové hře vyššího já jako loutky na nitích, a když principál, vyšší já, za tyto niti zatahá, jste prostřednictvím své osobnosti uvedeni do pohybu a poháněni k jednání. Jste tedy takoví, jací jste, díky kvalitě a povaze vašeho vyššího já. Chápete nyní, že se v témže okamžiku, jakmile chcete jít stezkou a uniknout tak přírodě smrti, dostáváte do sporu se svým vyšším já? Pak už magnetický systém nefunguje! Váš charakter, vaše vědomí, pochází dle přírody z bytosti vyššího já. Když se tedy této přírodě postavíte na odpor a chcete nastoupit stezku Kristových hierofantů, dostanete se ihned do rozporu se svým vyšším já. Toto se pak stává vaším protivníkem, vaším odpůrcem, vaším satanem. Proto musí Pán Ježíš, dříve než započne svou cestu, zúčtovat nejprve s tímto satanem, který k němu přichází jako pokušitel v poušti. Doufáme, že nahlížíte logiku těchto přírodních zákonitostí. Nyní bedlivě sledujte, co z toho vyplývá: jmenované siločáry se sbíhají ve svatyni hlavy. Souhrn těchto magnetických sil určuje celý váš stav bytí, váš typ, váš charakter, veškeré vaše jednání. Bez vašeho vyššího já nejste ničím a nic nezmůžete. Siločáry vycházející z oblohy aurické bytosti vytvářejí nepřetržité, živé a vibrující proudění sil, které též září. Proto je naše hlava obklopena ohnivými siločarami. Jsou to ohnivé jazyky, které svítí viditelně kolem hlavy každého člověka. Pán Ježíš tedy říká svým učedníkům a duchovní škola svým žákům: „Nyní budete mluvit novými jazyky“, to znamená, že se ve vás musí vyvinout nový magnetický systém a vyzařovat z vás. „Jak se to stane?“ se možná zeptáte. „Jak na tom mohu začít pracovat, když přece celou moji osobnost, moje vědomí, můj charakter, můj typ ovládá vyšší já? Jak to mohu změnit? To se nikdy nepodaří! Vždyť jakmile něco chci a nebo se rozhodnu něco udělat, děje se tak na základě sugesce mého vyššího já. Jsem obětí, zajatcem, otrokem svého vyššího já. Jak mohu tento stav změnit?“ Dokážete to, pokud se díky vašemu totálně změněnému životnímu postoji světlo dotkne vašeho atomu jiskry Ducha, praatomu ležícího na hrotu pravé srdeční komory. Pak Gnose prorazí ke středu vašeho mikrokosmu průlom. Jakmile tento prapůvodní božský princip, růže srdce, ve vás počne zářit, připjali jste růži na kříž. Pak jste se stali Rosikruciány. Od tohoto okamžiku je přiložena sekyra ke kořenům stromu. Co se totiž stane? Když se tato růže vlivem světla Gnose rozevře, počne do vás proudit síla, která není z této přírody vysvětlitelná, která se neshoduje se stávajícím magnetickým systémem mikrokosmu a která se vůči všem vlivům z aurické bytosti, jež vás ovládají a řídí, chová naprosto disharmonicky. Proces rozlomení toho starého, proces účinného odporu, tedy začíná zdola nahoru, z růže srdce. Jakmile tato růže začne zářit, pokusí se vyšší já, váš satan, váš odpůrce, to nové, co se v mikrokosmu počíná zjevovat, neutralizovat, zničit. Tedy ve vás nastává boj. Nyní můžete odpovědět: „Ano, k tomu mohu též něco říci. Můj život je ustavičným bojem. Prožívám ho již od mládí.“ Myslíte tím však boj, který je vlastní dialektice. Člověk žije v přírodním řádu vyznačujícím se bojem, ale tento boj přírody nesmíte zaměňovat s bojem, jenž ve vás vzplane Gnosí. Jakmile začne růže zářit, jakmile do vás může proniknout gnostický proud, vznikne ve vás úplně jiný a velmi osobní boj. A o tento boj jde, neboť ten narušuje stávající magnetický systém a jeho primárním cílem je celý tento systém, který z firmamentu kontroluje svatyni hlavy, rozlomit a změnit; musí tedy vzniknout nový firmament, nová obloha. Jakmile tato nová obloha existuje a do svatyně hlavy tak začínají z aurické bytosti proudit úplně nové magnetické síly, zjeví se rovněž nové vědomí, nový charakter, nový typ člověka, úplně nová osobnost. To vše je pak logicky vysvětlitelným důsledkem boje, rozpoutaného vprouděním gnostických sil. Jakmile se nový magnetický systém zjeví kolem svatyně hlavy, jsou tu nové ohnivé siločáry, nové jazyky. A žák, u kterého je tento nový ohnivý sloup viditelný, okamžitě počne „mluvit jinými jazyky.“ 126 III – 11 SCHOPNOST VÝKLADU ŘEČÍ Jak jsme již vyložili, každému člověku jsou vlastní ohnivé jazyky. Jsou obzvláště viditelné kolem svatyně hlavy a sestávají z magnetických siločar, které tvoří spojení mezi centrálním magnetickým systémem aurické bytosti a centrálním magnetickým systémem osobnosti. Centrální magnetický systém aurické bytosti je nazýván vyšším já a centrální magnetický systém ve svatyni hlavy je označován jako nižší já. Člověk tak žije a existuje ze sil, které dosáhnou nižší čili běžné já. Z těchto sil je vysvětlitelné jeho vědomí, jeho charakter, celý jeho typ. Takto jsou všichni lidé řízeni svým vyšším já. Těmito ohnivými jazyky mluví každý člověk vlastní, individuální řečí. Já, nižší já, není tedy autonomní bytostí, nýbrž jen odrazem vyššího já. Tento odraz čas od času umírá a musí být opět nahrazen. Pouze vyšší já, centrální magnetický systém aurické bytosti, zůstává a přetrvává smrt a hrob; jen se v něm periodicky koná atmosférická změna. Na obloze vyššího já se všechno podrobuje výsledkům nižšího já. Vysvětlili jsme, jak může být toto přírodní aurické spojení zásadním životním obratem přerušeno a jak následkem toho počnou z žáka vyzařovat nové jazyky. Jimi musí nyní žák hovořit; ony za něj musí vydat svědectví. To znamená likvidaci obou starých magnetických systémů, jak aurické bytosti, tak také svatyně hlavy. Potom vzniknou dvě nová magnetická centra a žák se musí naučit být s nimi v souladu. Jeho život se musí stát takovým, že se již nedá mluvit o vyšším a nižším já, o vyšším já, které diriguje a ovládá nižší já, ale že mezi těmito dvěma nastane dokonalá harmonie, dvojjednota. Žák musí tedy vlastnit dva nové dary. Jednak nový dvojí systém jazyků, nový dvojí magnetický systém, a dále schopnost z tohoto nového systému jednat. Musí jej tedy prakticky používat. Nyní musí být položena otázka, jakým způsobem je možno tyto dary nabýt. Tuto otázku si kladli v průběhu staletí nespočetní lidé, a ona to byla, co vyvolala proud mediumity, proud zastínění ze zrcadlové sféry. Pokud jste se někdy seznámili s takzvaným letničním hnutím, pak víte, co tím míníme. Shromáždění takových lidí nese známky negativního okultismu. Všichni, kteří se tam setkávají, jsou velmi exaltovaní. V každém případě to jsou lidé, kteří se dopouštějí velkého omylu, neboť svůj dialektický stav bytí vidí jako dostačující základ pro dotek Svatým Duchem. Jsou bez výjimky oběťmi doslovného výkladu Bible. Počet těch, kteří jsou takovým výkladem Bible vedeni na bludné cesty a tím po mnoho inkarnací vyloučeni z možnosti jít osvobozující cestu, se nedá odhadnout. Při takovém shromáždění se nevyhnutelně vyvíjí spiritistický experiment. Společným zpěvem, rituály a hudbou přivádí shromáždění samo sebe do stavu extáze; a již tím, že jsou lidé v určitém naladění pohromadě, vzniká magnetický kruh. V daném okamžiku počnou média nesrozumitelně drmolit. Někteří z nich vstávají a všelijak se kroutí. Hadím ohněm proběhne chvění, obličeje se jim hrůzně zkřiví. A pak najednou začnou mluvit. To musí přirozeně zcela odpovídat stylu. Proto hovoří v cizích jazycích. To, co říkají, se podobá latině, v každém případě nějaké staré řeči – to záleží na charakteru divadelní scény, která se zde uvádí. Obsah řečeného poskytuje obvyklý banální obraz spiritistických seancí, je seskupením planého tlachání zrcadlové sféry, prošpikovaného biblickými texty a svatými jmény letní země, která má být nebem, apod. Pak jsou zde většinou přítomní také ti, kteří ihned po skončení projevů médií demonstrují dar vykládání řečí a vysvětlují, co bylo v cizím jazyce řečeno. To funguje stejným mediumistickým způsobem. Jistě chápete, jak je to všechno skličující a neužitečné, jak hluboce smutné a překroucené. Pokud můžete dary jazyků tak, jak jsme je vysvětlili, poněkud pochopit v jejich pravé povaze a významu, pak poznáte břídilství této imitace, abnormalitu a úskok temnoty v ní působící. I kdybyste všemi, ba i starými, již nepoužívanými jazyky světa říkali ty nejvznešenější věci a neměli byste v sobě nový magnetický systém, uskutečnění Ježíše a nic z nového člověka, pak byste byli buď oklamanými nebo klamajícími, i kdybyste tato slova nabízeli jako výsledek darů jazyků. A za všech okolností byste byli zastíněni zrcadlovou sférou. Chtěli bychom ještě jednou důrazně ujistit, že žák duchovní školy se musí již na začátku své stezky rozloučit se všemi vlivy onoho světa, a to se všemi důsledky s tím spojenými. Kdybyste ku příkladu dnes smrtí ztratili svého nejmilejšího člena rodiny, svého nejmilejšího přítele, měli byste ho jako žáci duchovní školy ihned zcela uvolnit. Mezi vámi a tímto tak milovaným člověkem nesmí být už ani jediný kontakt na 127 horizontální úrovni. Nejste-li k tomu ještě ochotní nebo toho schopní, obracíte-li své ucho přece ještě směrem k onomu světu, abyste uslyšeli, pak tím přetrháváte své žákovství. Pak se jako žák nemůžete udržet. Proto je v Bibli tak důrazně řečeno: „Nedotazujte se mrtvých.“ Mluvím zde z vlastní zkušenosti. Mnozí vědí, že jsem před několika lety ztratil svého bratra, který stál ve velkém díle vedle mne. Od okamžiku, kdy nás smrt rozdělila, nebyl mezi námi učiněn sebemenší kontakt spiritistického druhu, ačkoliv byla z mnoha stran zřejmá snaha takového kontaktu docílit. Kolik poselství jsem prostřednictvím druhých obdržel údajně od svého bratra, se nedá říci. Všechny bez výjimky putovaly do koše, a ani jednou jsem je nebral na vědomí. A všem, kteří mi taková poselství předávali, jsem říkal: „Jestli mi můj bratr musí něco sdělit, zná prostředky, jak mi to může předat jiným způsobem.“ Vezměte si tuto radu k srdci a neudržujte za žádných okolností jakýkoli kontakt s entitami ze zrcadlové sféry. I kdyby se vám zjevil sám náš takzvaný Milý Pán, obraťte se a jděte svými cestami. Neučiníte-li tak, brzy zjistíte, že jste cestu osvobození opustili. Kdo udržuje svou vnímavost pro vlivy zrcadlové sféry, blokuje potenciálnost pro nové životní pole, pro otevření brány života. Senzitivní lidé to mají mnohem lehčí než ostatní, protože zrcadlovou sféru přímo rozpoznají a mohou proto bez potíží demaskovat její sugesce. Přesto právě senzitivní lidé jí padnou často za oběť. Jak k tomu dochází, se lze snadno domyslet. Senzitivní člověk si o sobě příliš brzy myslí, že se již nachází v novém životním poli. A když si to o sobě někdo tak příliš brzy myslí, potom je obětován. Když však na absolutně žádný dotek tohoto druhu nepřistoupí, potom musí jakékoliv ovlivňování ze zrcadlové sféry rychle ustat. Když tyto věci dokonale negujete, přestože budete vábeni tím nejkrásnějším, co může tento svět nabídnout, pak přijde okamžik, kdy bude zrcadlová sféra nucena nechat vás na pokoji. Mějte se proto na pozoru. Brána života je symbolickým označením pro průchod mezi naším dialektickým magnetickým polem a novým životním polem. Touto branou pronikne v nepříliš vzdálené době proud světla a sjednotí bratry a sestry, kteří se ještě nacházejí v tomto poli, s těmi, kteří stojí v novém životním poli. Kdyby to však někdo chápal spiritisticky a pokusil by se takový kontakt vytvořit mediální cestou, vznikla by ta největší nebezpečí. Položme nyní otázku: Jak dosáhne člověk obou darů jazyků? Hleďme, jakou odpověď na ni dává Univerzální učení. Proces začíná zasažením atomu jiskry Ducha, růžového poupěte ve svatyni srdce. Přes tento atom pronikne Gnose do srdce přírody smrti. Karl von Eckartshausen píše, že Ježíš Kristus pronikl „do srdce tohoto světa“. Také Jakob Böhme popisuje, jak Duch Pána, Kristův Duch, proniká do srdce přírody smrti. „Bůh zasáhl srdce této přírody,“ jak říká. Když se váš atom jiskry Ducha, růžové poupě ve vašem srdci, stane vnímavým pro dotek Gnose, pak byl váš mikrokosmos zasažen Pánem Ježíšem až do srdce. Takto Gnose vstupuje do srdce mikrokosmu. Jakmile je tato cesta otevřena, započne se již zmíněný proces, přičemž gnostický dotek proniká také do svatyně hlavy. Srdce a hlava jsou tedy tímto dotekem zasaženy jako první. Jestliže žák na tomto procesu spolupracuje a pln víry a odevzdanosti se v něm rozvíjí, vzniká působením této víry v uvedeném dvojím systému intenzivní magnetické rušení. Výsledkem je vypuzení všech Gnosi odporujících sil do okrajových částí mikrokosmu. Vše, co se pak v osobnosti bouří a naléhá, aby vás připoutalo k Zemi, je skutečně vyhnáno až k nejvzdálenějšímu okraji mikrokosmu. Všechny tyto síly se shromažďují v aurickém firmamentu, v magnetickém systému aurické bytosti, a tím se vyšší já bezprostředně stává ve více než jednom smyslu skutečným odpůrcem. Toto dění můžete srovnat se zažehnutím lampy ve tmě. Zář světla dosahuje určité vzdálenosti tvořící kruh; mimo tento kruh vládne tma. Lampa je zažehnuta, tma je z určitého prostoru vyhnána a stěsnává se vně kruhu. Když vás Pán Ježíš, když vás Bratrstvo, magnetické pole záření Kristových hierofantů, zasáhne v atomu srdce a tím z něj temnotu vyžene, potom se tato shromáždí v aurické bytosti, ve vyšším já. V tomto okamžiku se stává kruh temnoty skutečně vaším odpůrcem. Stává se vám satanem. Pokračuje-li tento proces dál, pak v prvních létech dochází k jisté rovnováze. Světelné vakuum v osobnosti, ve středu mikrokosmu a kruh temnoty se udržují navzájem v rovnováze. Hoří-li lampa dále, je-li v ní dost oleje, jak to vyjadřuje Evangelium, pak zůstává světlo v sobě stejné, ale kruh temnoty také. Nižší já, osobnost, je pak ovládáno novými magnetickými silami, které vnikají dovnitř proraženými průlomy, a velká část jevového pole aurické bytosti je ovládána vyšším já. Žák je doslova obklíčen svým odpůrcem, který mu přirozeně klade rozličné léčky a pasti. 128 Především si nesmíte tuto situaci romantizovat, nesmíte nad ní prolévat slzy nebo o ní psát básně. Pokud si ji romantizujete a přitom myslíte například na duchy vázané k Zemi a na krajně zlé síly, pak se mýlíte. Musíte spíše střízlivě uznat, že vyšší já, aurická magnetická centrála, musí jednat zcela podle své podstaty. Tento magnetický systém je zajedno s dialektickou přírodou. Je-li část mikrokosmického srdce zasažena novým magnetickým polem, vznikne samo od sebe štěpení a odpor. Na tom není nic romantického. Aurické já musí jednat dle toho, jaké je. Mýty o satanovi, kult satana, víra v ďábla a podobně, to vše je romantika vynalezená církví. Aurická bytost, odpůrce, satan, je zajisté přítomna v každém člověku, který se chce osvobodit od dialektiky. Na základě svého přirozeného stavu je v tomto případě aurická bytost vaším odpůrcem. Proto říká Bible, že Pán Ježíš potkává v poušti satana. Na cestě pouští života, vstříc velkému cíli, potkává sám sebou svého odpůrce. Totéž se říká o Buddhovi. Evangelium Buddhy rovněž líčí, že Buddha potkal svého odpůrce, satana, tam nazývaného Mára: hořkost. Když se však žák ve světle lampy, tedy v síle Gnose, dokáže udržet a když upraví stezky Pána se všemi s tím spojenými konsekvencemi, pak v daném okamžiku nastává nová fáze. Sevření ze strany jeho odpůrce je pak prolomeno. Vzniknou trhliny a je možné rozpoznat, že různé magnetické body, které předtím vysílaly k osobnosti intenzivní světlo, začínají pohasínat. Tyto „hvězdy“ padají z nebe a jsou zažehnuta nová světla: tvoří se nová obloha, nový firmament. Vzniká, jak to Bible často vyjadřuje, nové nebe a ... nová země. Když totiž může být svatyní hlavy přijímáno nové magnetické záření, musí se změnit i osobnost, neboť ta je v souladu s magnetickým systémem. Když se tedy změní magnetický systém, pak se musí změnit také osobnost. Tato změna začíná ve vědomí. Tak začíná transfigurace. Jedná se tedy o vznik nového vyššího já a nového nižšího já. Konečně vznikne u žáka nové nebe a nová země: „Hleďte, vše staré pominulo.“ Od okamžiku, kdy je starý magnetický systém prolomen a poznenáhlu se projevuje nový magnetický systém, začíná se také manifestovat první dar jazyků. Začínají zářit nové jazyky. Je to příliv jiných magnetických sil, které již nelze vysvětlit z pole dialektiky, nýbrž z nového životního pole. Tyto nové síly hledají body doteku ve svatyni hlavy, která je pak prostoupena úplně novým systémem magnetických bodů. V souladu s tím se počíná měnit šedá kůra mozková. Vytvářejí se jiné mozkové závity a poznenáhlu se začíná projevovat něco z úplně nového vědomí, z úplně nového já. Na začátku se toto já ještě nachází v embryonálním stadiu. Nemůže ještě jednat, je ještě jako stín, jako úsvit, jenž předchází novému dni. Dokud se žák ještě nachází v tomto stadiu svítání, rozbřesku dne, musí staré já, které přirozeně ještě vlastní úplné vědomí, i nadále spolupomáhat. Pak zde existuje rozpolcení, současný výskyt dvou přirozeností. Avšak staré vědomí se podřizuje – jako Jan rostoucímu Ježíši – zcela tomu druhému, tomu přicházejícímu, tomu rostoucímu. Staré vědomí v žáku se podřizuje novému vědomí, které v něm roste. To je stav, ve kterém žák vidí nový život, reaguje na něj stále silněji a stále více se do něj vžívá. V tomto okamžiku se dostává mladému bratru či mladé sestře daru jazyků. Nové jazyky začínají působit, přinášejí určité výsledky v systému, v osobnosti mikrokosmu, který je podroben transfiguraci. To je dar řečí, který se začíná manifestovat. Protože se však nové já zatím nachází v embryonálním stavu a ještě nedosáhlo plného vzrůstu, nemůže dosud plně převzít vedení nového života. Ještě nemůže vystupovat s hojností nového života. Mladý bratr či mladá sestra sice již může prorokovat, vystupovat jako prorok, ale úplný apoštolát takový žák ještě nevlastní. Když je však nové vědomí dokonale vytvořeno, když je nové já zrozeno jako vědomí a nové nižší já je s to jako takové vystupovat, pak si v určitém okamžiku, jako při zaznění posledního pozounu, jako oheň, proráží dráhu dar vykládání řečí. Pak si proráží cestu schopnost uplatnění nových sil, síla uplatnění ohnivých jazyků. Prorok se v tomto okamžiku zároveň stal apoštolem Ježíše Krista. To je tedy schéma devateré magie transfigurismu. Tak jako jsou všichni, kteří mají uši, aby slyšeli, voláni k prorockému poslání, tak jsou také voláni k apoštolátu. A jednou budou moci vyjít do tohoto světa s příkazem poslání, vtesaného do jejich srdcí: „Hlásejte Evangelium osvobození celému stvoření.“ Všichni, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou dětmi Boha. Jsou osvobozeni z kola zrození a smrti. 129 Životopis Jan van Rijckenborgh, vlastním jménem Jan Leene, byl moderním rosikruciánem a hermetickým gnostikem. Obě tato označení jsou příznačná pro celý jeho život. Narodil se roku 1896 v Haarlemu (Nizozemsko) v křesťansky orientované rodině. Již od mládí se hluboce zajímal o vše, co souviselo s náboženstvím. Hledal především dokonalé uplatnění víry v denním životě. Proto se distancoval od povrchního křesťanství a mentální teologie bez skutečné hloubky. Ve svém silně vyhraněném citu pro spravedlnost se nadchl pro nově vznikající dělnické hnutí, které se v době jeho mládí silně profilovalo. Byla to pohnutá doba, v níž prof. dr. A.H. de Hartog (1869-1938) naplňoval svou Realistickou teologií kostely. Také Jan Leene mu rád naslouchal. Od něj se naučil rozumět významu slov z Listu Římanům 12.1: „Svá těla darujte jako oběť živou, svatou, Bohu libou“. Jan Leene a jeho bratr Zwier Willem, oba zapálení hledající, si pozvolna uvědomovali směr, jímž se musí vydat, aby mohli utišit svůj hlad po té jediné, pravé skutečnosti. 24. srpna 1924 položili první skrovné základy skutečného duchovního domu osvobození pro novou dobu – Dům Sancti Spiritus. V první fázi založili – inspirováni manifesty klasických rosikruciánů – Školu mystérií Růžového Kříže. Jan Leene navštívil Britskou knihovnu v Londýně, aby si zjednal přístup k originálům spisů, „které se nacházely v této knihovně již několik století, takže se o ně již nikdo nezajímal“. V lednu 1937 vyšly jeho nizozemské překlady děl Fama Fraternitatis R.C., Confesio R.C. a Alchymická svatba Christiana Rosencreutze Anno 1459 v jednom svazku s titulem Het Geestelik Testament der Orde van het Rozekruis (Duchovní odkaz Řádu Růžového Kříže). Tímto způsobem chtěl vyjevit „cíl, podstatu a povolanost západní školy mysterií“, jak ohlašoval titulní list prvního vydání. Šlo mu tedy o přesun těžiště života na vývoj duše tak, aby znovuzrozením získala schopnost setkat se s Duchem Božím. Aby tak nesmírně složitý rosikruciánský ideál co nejlépe osvětlil, využíval mimo to spisů německého filozofa Jakoba Böhmeho, čínského mudrce Lao-tse a slezského básníka Johannesa Schefflera (1624-1677), jenž byl znám jako Angelus Silesius. Především několik veršů posledně jmenovaného, které často citoval také prof. dr. A.H. Hartog, tvořily bázi vývoje totálně nového gnosticko-transfiguristického učení pro moderní dobu. Jan Leene psal před druhou světovou válkou ještě pod jménem John Twine. Později zvolil pseudonym Jan van Rijckenborgh jako symbol gnostického bohatství, které svým žákům a posluchačům předával. Ve všech svých dílech navazoval na gnostické aspekty ve světové literatuře. Tak poukázal na mnohé styčné body v hermetismu, v Bibli a především v manifestech klasických rosikruciánů. Mimo to objasňoval názory a myšlenky Paracelsa, Komenského a Fludda. Ačkoliv odmítl historického Krista církve, jeho škola byla a je čistě kristocentrická, to znamená, že se plně zakládá na univerzální síle Krista a její všepronikající působnosti. Jan van Rijckenborgh po sobě zanechal tisíce přednášek, jejichž ústředním bodem je gnostické učení o vykoupení člověka. V letech 1935-36 vydával týdeník Aquarius, v němž bořil mnohé „svatostánky“ a líčil nastávající události. V esoterickém měsíčníku De Hoekssteen (Úhelný kámen) objasňoval bázi, na které musí být založeno dílo obnovující ducha, duši a tělo. Po jeho smrti v roce 1968 ohlašovalo jméno časopisu De Topsteen (Svorník) (1969-1987) období sklizně. Mnohé z jeho výkladů a proslovů bylo pojato do cca 40 knih, jež byly vydány nákladem Rozekruis Pers v Haarlemu. Škola mystérií Růžového Kříže se vyvinula v Mezinárodní duchovní školu Zlatého Růžového Kříže, působící nyní ve všech světadílech; v 36 zemích má již 175 poboček. Jan van Rijckenborgh, který ve svém oprávněném optimismu hleděl stále vpřed, v roce 1968, na konci svého života, řekl: „Doufám, že můj život směl svým jedním úderem kladiva přispět věčnosti.“ 130 Výklad pojmů. Bratrstvo, univerzální: Božská hierarchie Nehybného království, která tvoří univerzální tělo Pána a je označována také mnoha jinými jmény, jako: Neviditelná církev Kristova, univerzální gnostický řetězec, Kristova hierarchie, Gnose. Ve svém působení k užitku padlého lidstva vystupuje mimo jiné jako Trojsvazek světla, jako Bratrstvo Šambaly, Škola mystérií Kristových hierofantů nebo hierofantní duchovní škola a nabývá podoby v mladém gnostickém Bratrstvu Zlatého Růžového Kříže. Dechové pole: Dechové pole či aurická sféra nebo tělo žádosti je silové pole, v němž se uskutečňuje trojí dialektické projevení člověka. Toto pole září a vibruje. Má individuální strukturu siločar a center síly, která vykazují velmi dynamický pohyb. Všechny síly a látky, které pronikají z vnějšku do dechového pole, jsou podle stavu dechového pole (kvality, vibrace, schopností) buď přijaty nebo odmítnuty, jejich působení je zabraňováno nebo zesilováno. Dechové pole patří k trojímu dialektickému systému člověka a je s ním zcela zajedno. Dialektika: Dnešní životní pole lidstva, v němž se vše projevuje v protikladných párech: den a noc, světlo a tma, dobro a zlo, život a smrt, a proto se nazývá „dialektické“. Tyto protiklady jsou spolu nerozlučně spojeny, stále následují jeden po druhém sledují, jeden se rodí z druhého. Díky tomuto základnímu zákonu podléhá vše v lidském životním poli ustavičné změně a rozpadu, „vzniku, rozkvětu a zániku“; je oblastí konečnosti, bolesti, nemocí a smrti. Avšak ve svém původním stavu mělo dialektické životní pole za úkol přírodními zákonitostmi a harmonickým rozpouštěním jevů a formy člověku zabránit, aby v této doméně zkrystalizoval a poutal se na formu, a tak mu mohlo stále znovu poskytovat možnost nového projevení. Tímto způsobem měl člověk stále znovu dostávat příležitost poznat cíl svého bytí a jít stezkou návratu skrze transfiguraci. Dialektická životní sféra tedy byla a je myšlena pouze jako dočasné místo pobytu, jako nouzový řád. Proto v ní rozpoznáváme dva typy vývoje, jeden regenerativní a jeden degenerativní. Ty nakonec způsobí rozdělení lidstva, které toto životní pole obývá. Člověk může v dialektickém řádu buď regenerovat, tedy stoupat k vyšším hodnotám, do vyššího životního pole – v Bibli označovaného jako „nebeská říše“ – nebo degenerovat, to znamená zapadnout do hříchu, klesnout do nižšího životního pole, které se v Bibli nazývá „nejtemnější temnotou“. Žádná cesta mezi těmito dvěma neexistuje. Efezský: Hledající člověk, který ve své touze po opravdovém povznesení a očistě života jde na této úrovni bytí cestou dobra. Dříve nebo později objeví, že tato cesta má určitý vrchol, hranici, kterou člověk tohoto světa nemůže překročit. Hledající, který pronikl až k této hraniční oblasti, je v Bibli nazýván Efezským. Takový člověk stojí před volbou, buď se zásadním životním obratem od omezení dialektiky osvobodit, nebo zůstat přikován k otáčejícímu se kolu a snášet bolest nevyhnutelného, zákonitého konce. Eklézie, nová: Una Sancta, nový lid Boží jako úd neviditelné církve Kristovy. Endura: Stezka zániku já, stezka poslední, zlaté smrti dokonalým sebepředáním já tomu druhému, pravému nesmrtelnému člověku, Kristu v člověku. Je to stezka člověka-Jana, který „upravuje stezky pro svého Boha“. Je to v praxi uplatňované „On, ten nebeský Druhý musí růst, a já se musím zmenšovat, musím zaniknout, aby ten nebeský Druhý mohl ve mně žít.“ Stezka endury je klasickou cestou všech dob, na níž musí do temnoty, utrpení a smrti padlý člověk očistným ohněm totálního životního obratu zaniknout ve své pravé nesmrtelné bytosti a vrátit se zpět k Otci. Životní cesta člověka světem dialektiky směřuje ke smrti. Endura je dobrovolné umírání pro získání skutečného života. Je to životní cesta člověka opravdu hledajícího Boha, na které tento dobrovolně umírá své bytosti já, aby žil nepomíjivě v tom Druhém: „Kdo svůj život ztratí pro mne, ten jej nalezne.“ 131 Eony: a) Monstrózní formace nesvatých přírodních sil, které byly v průběhu dob vyvolány životem lidí, odvráceným od Boha (myšlením, chtěním, cítěním a žádostivostí). Dělí se na dvanáct hlavních skupin. Vytvořeny lidstvem, avšak zcela mimo jeho kontrolu, drží lidi ve svém sevření. Jsou to sebezáchovné mocnosti, jež neodolatelnou silou nutí lidstvo pokračovat dál v jeho nesvaté cestě, kterou si samo razilo. Tak zesilují připoutanost lidí na neustále se otáčející kolo dialektiky. – b) Pod jménem „eony“ se také rozumí hierarchická vládnoucí skupina časoprostoru, označovaná také jako „dialektická hierarchie“ nebo „nejvyšší tohoto světa“. Skládá se z nejvyšších metafyzických mocenských formací, vzešlých z padlého lidstva a je bytostně zajedno s přírodními eony, popsanými pod bodem a). Z této luciferské převahy padlého světa zneužívá všech sil přírody a lidstva ke svým temným cílům. Tyto bytosti dosáhly za cenu hrozných útrap lidstva osvobození od kola dialektiky. Tuto svobodu si mohou ve svém sebeprosazování zachovat jen tím, že udržují v chodu bezmezné utrpení světa a nechávají je ještě narůstat. (V této souvislosti viz díl I, kapitolu 10.) Pro úplnost budiž ještě poznamenáno, že veškeré působení myšlenek, citů, přání a žádostí padlých lidí, a to i takzvaně dobrých, tvoří eony, které člověka ovládají a drží ho v zajetí přírody smrti. – c) Kromě těchto nesvatých přírodních působení existují přírodní síly božského, sedmerého pozemského kosmu, které jsou vůči člověku nepřátelské, protože svým padlým stavem porušuje harmonii pozemského kosmu a neustále překračuje jeho přírodní zákony. Gnose: a) Dech Boží, Logos, pramen všech věcí, projevující se jako Duch, Láska, Světlo, Síla a univerzální Moudrost. – b) Univerzální bratrstvo jako nositel a projev Kristova pole záření. – c) Živé poznání Boha, dané těm, kteří se znovuzrozením duše zrodili v Božím světle (pymandrický stav vědomí). Hadí oheň: Hadí oheň nebo systém hadího ohně, sídlo ohně duše či vědomí je tvořivá síla vůle biologického vědomí. Je to síla, která cirkuluje míšním systémem a prostřednictvím nervů tohoto systému kontroluje veškerou dialektickou manifestaci. Kolo zrození a smrti: nazývané též „kolo dialektiky“: Dle zákona dialektiky stále se opakující proces zrození, života a smrti osobnosti, kterým je mikrokosmos opět oživen novou osobností, jdoucí toutéž cestou smrti. Kosmické srdce Krista: Elektromagnetické pole záření univerzálního Bratrstva Kristova, jehož bytostné jádro se nachází v srdci sedmeré planety Země. Krevní oběh, malý: Jak známo, v látkovém smyslu se tím rozumí cirkulace krevního proudu z pravé srdeční komory přes plicní tepnu k plicím (kde dochází k výměně kysličníku uhličitého za kyslík) a odtud přes plicní žílu do levé srdeční komory. V duchovním smyslu se však pod pojmem „malý krevní oběh“ rozumí dráha světelné síly, vyvolaná růží srdce a jako blesk dosahující přes sternum (prsní kost) svatyně hlavy. Tento duchovní „krevní oběh“, který přímou cestou spojuje srdce s hlavou, se označuje také jako „Jordán“, protože se Ježíš křtem v tomto proudu stal Kristem. Když totiž monadický Duch Krista vnikne do mozkové části pinealis, setká se tam – v tomto světelném proudu duše sjednocujícím srdce a hlavu – s duševní bytostí, která mu přichází vstříc, na niž se snáší „holubice“ Svatého Ducha. Tento „malý krevní oběh“ je tedy ve srovnání s celkovým rozšířením duchovní krve, jež ovládne a naplní celou bytost, v duchovním smyslu tím nejkratším. Kristovi hierofanti: viz Bratrstvo, univerzální. Kundalini: Kruh při pinealis (šišince mozkové), skládající se z nesčíslných, hrášku podobných nepatrných bodů. Když se nový elektromagnetický proud přes atom jiskry Ducha, brzlík a krev dotkne svatyně hlavy, počnou tyto body, z nichž každý má svůj vlastní úkol, vlastní schopnost a vlastní působení, vyzařovat mnohobarevné světlo, ohnivý kruh kundalini. V té míře, v jaké se pinealis otevírá přímému proudění světla Gnose, neustále také roste intenzita a nádhera zářící síly a působnosti kundalini. 132 Lipika: Aurická bytost neboli lipika představuje úhrn sil, hodnot a vazeb jako výsledek životů všech osobností, které se kdy v poli jevů zjevily. Všechny tyto síly tvoří dohromady světla, hvězdy mikrokosmického nebe. Jsou to magnetická ohniska, jež podle své povahy určují stav magnetického duchovního pole, tedy charakter sil a látek, které jsou přitahovány z atmosféry a přijaty v mikrokosmickém systému, tedy také v osobnosti. Povaha těchto světel tedy odpovídá osobnosti. Zásadní změna osobnosti musí proto vycházet ze zásadní změny firmamentu, a to je možné jedině sebeobětováním bytosti já, totálním zničením já. Lítost-pokora: Lítost je stav vědomí, ve kterém žák s rostoucím sebepoznáním poznává a zažívá, jak velice klesl, že v Božích očích není ničím, že nyní neví, neumí ani nevlastní nic, co by mělo před Bohem aspoň nějakou cenu. Proto jde pevně rozhodnut stezkou usmrcení já jako jedině možnou cestou k usmíření. Pokora je z tohoto stavu vědomí a z tohoto rozhodnutí vycházející vnitřní postoj vůči bližním, jejichž stav v zármutku a temnotě je poznáván a chápán jako vlastní. S vědomím vlastní viny tak žák poznává a zažívá jejich osvobození a své vlastní jako nerozlučně spjaté. Lucifer: Nesvatý duševní oheň, nebožský plyn vodíku, který hoří jak v nižším já jako dialektická duše v jevovém poli, tak i ve vyšším já, v aurickém ohnivém Bohu, který tento nesvatý oheň vždy znovu vyzáří jako duši do nové smrtelné osobnosti. Mantra: Zde skupina slov, která když je vyslovována nebo zpívána v určitém stavu vědomí a v určitém zaměření vědomí, uvolňuje velké síly. Mantry mají osvobozující účinek pouze tehdy, jsou-li používány ve službě velkého díla člověkem, který je spojen s Gnosí. Každým jiným použitím se vyvolají pouze přírodní síly a vytváří se karma, a tím se jen zesiluje připoutání ke kolu dialektiky. Mentální obraz nesmrtelného: Mentální činnost, kterou tento obraz vzniká v dechovém poli. Nejedná se o činnost běžné schopnosti myšlení, nýbrž o takzvané Jupiterské vědomí, vědomí pravého člověka. Tato činnost je uvolňována a živena v té míře, v jaké žák se stále rostoucím poznáním a pochopením připravuje stezky svému vnitřnímu Pánu, to znamená, v jaké jde stezkou umrtvování svého já. Je to nepřetržité pokračování na cestě zásadní životní proměny, naplňování nového vnitřního životního požadavku, jež oživuje mentální obraz nesmrtelného člověka a nechává ho v čistotě růst. Měsíční vědomí mozku: Primitivní vědomí, umístěné v solárním plexu, jež se opírá jen o několik center svatyně hlavy, řízených Měsícem. Toto vědomí bylo vlastní atlantskému lidstvu až do poloviny atlantského věku. Vyznačovalo se primitivní vychytralostí, která se ještě i dnes vyskytuje u mnoha lidí. Mikrokosmos: Člověk jako minutus mundus, jako malý svět, tvoří složitý životní systém tvaru koule, v němž lze z vnitřku směrem ven rozpoznat: osobnost, jevové pole, aurickou bytost a sedmeré magnetické duchovní pole. Skutečný člověk je mikrokosmem. Co se pod pojmem „člověk“ rozumí v tomto světě, je jen zmrzačená osobnost degenerovaného mikrokosmu. Dnešní vědomí je jen vědomím osobnosti, a proto si uvědomuje pouze pole bytí, ke kterému náleží. Mozkové hemisféry: Mikrokosmologicky viděno, skládá se svatyně hlavy ze dvou hemisfér čili dvou polokoulí. Pravá polovina mozku je nejvýznamnějším ohniskem schopnosti myšlení, levá polovina mozku je nejvýznamnějším ohniskem vůle. Negace: Pavel to nazývá „denním umíráním“. Znamená to odvracet svůj zájem ode všeho, co je z tohoto světa, včetně vlastní bytosti já. Je to neustálé popírání přírodních pudů v krvi činem. Takový životní postoj má smysl pouze tehdy, je-li logickým následkem probuzeného poznání (pravého sebepoznání) co se týče skutečné povahy a skutečného stavu dnešního bytí člověka v tomto přírodním řádu. Vědomým a přesvědčivým „každodenním umíráním“ se v člověku uvolňuje 133 cesta pro dvojí činnost osvobozujícího světla Gnose, která pak rozlomí, co on vnitřně odmítá, a buduje to, co nové zjevení člověka umožňuje. Tak starý člověk doslova umírá v rozlamující síle Krista, veškerý starý přírodní pud umlká a může se projevit nová přirozenost, nový člověk. Nejvyšší tohoto světa: viz Eony. Pinealis: Šišinka mozková. Společně s kundalini, která reaguje pouze na pravé duchovní světlo, tvoří pinealis, je-li zapálená ve světle Gnose přes atom jiskry Ducha, brzlík a Kristův hormon, sídlo Kristova paprsku, vnitřního osvícení. Je otevřenou branou, kterou se člověku bezprostředně sděluje Boží moudrost. Podlidské přírodní říše: Říše zvířat vznikla ze sil, které vycházejí od lidí, vyvolány nízkým životem jejich žádostivostí. Tak ku příkladu zpěvné ptactvo vzniklo z touhy po zažívání vyšší krásy. Rostlinná říše ztělesňuje například ve stromech touhu po osvobození, v květinách často touhu po čistotě a světle. Říše hmyzu a mikrobů ztělesňuje zlé pudové a citové působení člověka: nenávist, žárlivost, zlost apod. Minerální říše vznikla z pocitů nesmírného osamění, kterým se vyznačuje vnitřní bytost odloučeného člověka tohoto světa. Říše elementálů vznikla jako následek bezuzdného myšlenkového života lidí. Jakožto výsledky sebeprosazující existence člověka s vědomím já, nesou všechny podlidské říše tutéž signaturu: každá forma a každý životní pud je zaměřený na sebeobranu a sebezáchovu, všechno žije na úkor druhých. Pokora: viz Lítost. Sangha: Stezka posvěcení (slovo užívané Buddhou) Sympatikus: Část nervového systému, která u dialektického člověka není pod kontrolou vůle, ale funguje automaticky; zvláště to jsou dva svazky nervů nalevo a napravo od míšního kanálu. Tyto dva svazky nervů se sbíhají dohromady na horním konci míchy, u pinealis. Šambala; vakuum Šambaly: Oblast ležící mimo látkovou a zrcadlovou sféru. Je připravena Bratrstvem Šambaly (určitý náhled univerzálního Bratrstva) ku prospěchu žáků, kteří s vážností, oddaností a vytrvalostí usilovali o stezku k návratu, avšak ještě nemohli vejít do nového životního pole. Takoví žáci, pokud je u nich vytvořena alespoň minimální pracovní základna, jsou pak v tomto poli speciálně pro ně připraveném s to v harmonických podmínkách, bez námahy, překážek, nebezpečí a potíží dialektické přírody pokračovat v započatém díle, dokončit své osvobození od kola a podílet se pak na novém životě. Una Sancta: viz Eklézie. Zrcadlová a látková sféra: Dvě poloviny bytí dialektického přírodního řádu. Látková sféra je oblastí, v níž žije člověk ve své látkové podobě. Zrcadlová sféra je oblastí, v níž se mimo jiné odehrává proces mezi smrtí staré osobnosti a reinkarnací, zrozením nové osobnosti. Skládá se kromě pekelné sféry a takzvaného očistce (očišťující sféry) též ze sféry, která se v přírodním náboženstvím a okultismu označuje jako „nebe“ a „věčný život“. Tyto nebeské sféry a život v nich podléhají, stejně jako je tomu v látkové sféře, konečnosti a časovosti. Zrcadlová sféra je tedy místem dočasného pobytu mrtvých, což neznamená, že zemřelá osobnost získá nový život, neboť osobnost nemá žádné trvání. Pouze nejhlubší jádro vědomí, záblesk Ducha neboli dialektická jiskra, je dočasně vzato zpět do aurické bytosti a tvoří základnu vědomí pro novou osobnost, jež je budována aurickou bytostí ve spolupráci se silami působícími v matce. 134 * Viz Výklad pojmů Toto volní rozhodnutí vychází z nového Marsu, v Bohu obnovené schopnosti vůle. Viz: Jan van Rijckenborgh, Dei Gloria Intacta, kapitola „Mars - zasvěcení prvního sedmikruhu.“ Rozekruis Pers, Haarlem 1991. Viz Výklad pojmů 135
