Eliška Sikorová

Eliška Sikorová, 8. B
ZŠ a MŠ Borovského, Karviná
Z říše hlubin
Pod zemí ve starých dolech žijí permoníci. Jsou to malí skřítci, kteří si budují podzemní chodbičky a
tunely a jen málokdy vylézají ven na světlo.
Jedna skupinka permoníků se rozhodla usadit pod velkým lesem, kde si hned začali budovat nový
domov. Jeden malý skřítek kopal bokem od ostatních spojovací chodbu, ale najednou se všechno otřáslo a
začalo se na něj sypat kamení. Zůstal tam uvězněný. Když to ustalo, zkoušel odhrnout kamení po stranách, ale
nešlo to. Tak ho nenapadlo nic lepšího, než se prokopat nahoru a potom najít místo, kde poprvé vešli pod
zem. Nakonec vylezl až nahoru, ale zůstal sedět úplně vyčerpaný uprostřed lesa a ještě k tomu ve sněhové
vánici. Byl totiž prosinec. Asi by tam zmrznul, kdyby ho nenašla Bára, která bydlela s rodiči kousek od lesa.
Šla na dřevo, a když skřítka uviděla, bylo jí ho líto a vzala ho s sebou domů. Když se u Báry trochu
zabydlel a přestal se bát, začal s ní mluvit, hrál si s ní a pomáhal ji s drobnými pracemi. Stali se z nich opravdoví
přátelé. Ale po nějaké době se skřítkovi začalo stýskat po ostatních permonících.
Často utíkal do lesa a hledal svoje kamarády, ale nikdy je nenašel a nenašel ani otvor v zemi, kterým by
se za nimi dostal. Byl smutný, trápil se a skoro přestal mluvit. Bára to věděla a bylo jí ho líto. „Tobě se stýská
po domově, viď?“ skřítek přikývl. „Tak víš co?“ řekla Bára, „Půjdeme se podívat na šachtu, táta tam pracuje a
říkal, že tam nedávno viděli permoníky.“
A tak teda šli. Už z dálky permoníka přitahovalo místo, kde se už netěžilo, ale zbyla tam ještě
nezasypaná díra. Rozběhl se a skočil do ní. Bára utíkala za ním a volala: „Počkej na mě, nemůžeš mi jen tak
utéct!“ Ale to už zmizel pod zemí a Barča bez rozmyslu hupla za ním.
Když dopadla, byla všude tma. Až po chvíli uviděla v dálce malá světýlka. Když k nim doklopýtala, spatřila
zmatené hemžení permoníků, a dokonce i toho svého permoníčka. Díky Báře, která ho doma koupala, nebyl
totiž tak špinavý, jako ostatní, kteří jsou celý život mezi uhlím a špínou a skoro nikdy se nemyjí.
Permoníci se očividně dobře bavili. Byli samý vtípek a hi, hi, hi, a dokonce i Bářin společník se s nimi začal bavit
a smát. Najednou si ale vzpomněl na Báru a zastyděl se. Přišel k ní a řekl: „Promiň, že jsem ti takhle zmizel a
nevšímal si tě. Ty ses o mě starala a já jsem ti za to moc vděčný. Ale kdybych se nemohl vrátit mezi své lidi, asi
bych zešílel.“ Pak ji zavedl mezi ostatní a skřítci jí vyprávěli o tom, jak žijí, jak musí pracovat a ukázali jí tanec,
který tančí, aby se vydováděli a odpočinuli si od věčného kopání. Bylo to pěkné, ale Bára si vzpomněla, že už
musí jít, protože má být doma na oběd. Zeptala se: „Nevíte, jak se dostanu zpátky nahoru? Ta díra, kterou
jsem sem spadla, je moc hluboká, tou nevylezu.“ Permoníci jí ukázali chodbičku, kterou se dostane ven, a řekli,
že za nimi může kdykoli přijít.
Jenže když vylezla, neviděla nic z toho, co tam ještě před chvílí bylo.
Bylo to tím, že čas pod zemí ubíhá úplně jinak, než na zemi. Bára byla s permoníky jen chvilku, ale na
zemi mezitím uběhlo dvě stě let. Teď byla, jako v jiném světě. Dům jejích rodičů byl pryč, kostel byl pryč, pole
taky zmizela, místo pěšiny vedla obrovská cesta, po které jezdila auta, všude byl hluk, lidé vypadali jinak,
nikoho neznala, holky nosily místo sukní kalhoty a nikomu to nebylo divné, každý druhý měl v ruce mobilní
telefon a všichni na Báru koukali jako na zjevení. Chudák Bára byla pochopitelně vyděšená k smrti. Běhala sem
a tam a hledala něco, co by jí připomnělo domov. Přála si, aby to byl jen zlý sen, ale věděla, že sny nebývají tak
skutečné a tak příšerné. Nakonec skončila v lese, kde předtím našla svého malého kamaráda. Sedla si na zem a
brečela. Nikdo ji nepomůže a ona tam zůstane, jako malý skřítek, který se ztratil svým druhům a nemá kam jít.
Byla unavená a pomalu začala dřímat, ale ještě než tvrdě usnula, cítila, že se propadá pod zem.