SÉMANTICKÉ PARADIGMA V GRAFOANALÝZE

SÉMANTICKÉ PARADIGMA V GRAFOANALÝZE
Semantic paradigma in graphoanalysis
Paradigma semantica en la grafoanalisis
Jiří Kulka
Grafoanalýza je psychologickou disciplínou, která se zabývá rozborem grafických projevů člověka. Jde tedy o teorii a praxi metod, které řadíme do kategorie analýzy produktů
činnosti.
Zatímco P. Říčan – J. Ženatý (1988) v pojednání o projektivních technikách zatřídili
kresbu do výtvarných technik a psaní do technik výrazových, považuji jejich sjednocení
pod jednou egidou za opodstatněné, právě z metodologického hlediska. Dále se totiž pokusím pro zmíněné psychognostické techniky ukázat na možnost rozpracování jednotného paradigmatu na sémiotické bázi. Budu se soustředit hlavně na grafologii, která pro
některé badatele (viz např. Jansen, 1973, Crumbaugh and Stockholm, 1977, Ben-Shakhar
et al., 1986) zatím nepřinesla dostatek přesvědčujících vědeckých argumentů týkajících se
její validity a reliability.
Často diskutovanému barnumskému efektu (Barnum effect - "We have something for
everyone.", Forer, 1949) se můžeme vyhnout pouze tak, že jasně postavíme paradigma
analýzy a interpretace získaných psychografických údajů. Základní sémiotická disciplína –
sémantika – nám k tomu skýtá četné podněty.
***
Fakt, že pohyby člověka nesou v sobě význam a obsah, je v psychologii akceptován určitě více než století. Z roku 1913 (6. vydání 1942) pochází Klagesovy Základy vědy o výrazu, v nichž dokazuje, že pohyby nejen výraz vyjadřují, nýbrž nesou v sobě (Sinn in sich
selbst) takovým způsobem, že je pochopitelný bez ohledu na vnější okolnosti (ohne
Hinblick auf Daten der Außenwelt ihres Trägers). K podobným závěrům došli G. W. Allport
a P. E. Vernon (1933). Do dnešní doby se však z tohoto zjištění mnoho nevyvodilo. Psychologie výrazu je stále v povianu a na grafologii jsou požadovány statisticky podložené
psychometrické studie, které nejsou často realizovatelné díky kvalitativní povaze analyzovaných znaků.
Kvalitativní charakter grafologických parametrů nabízí alternativní řešení jejich zpracování a vyhodnocení pomocí sémiotického aparátu.
W. H. Müller a A. Enskatová (1993) sice upozorňují na to, že se v písmě může z osobnosti pisatele do rukopisu promítnout jen to, co má analogickou souvislost s pohybem, formou, prostorem a časem, avšak i tak máme k dispozici více než dost potřebných informací. Je pouze nutné si uvědomit, jakého původu tyto informace jsou. Použijeme-li jednoduché peirceovské sémantické klasifikace, pak můžeme říci, že znaková povaha písma
je ikonická, indexová a symbolická. Jinými slovy písmo je obrazem osobnosti, jejím
výrazem a také symbolem. Symbolické interpretace jsou v grafoanalýze naprosto shodné
s jinými grafickými technikami, zejména například s kresebným testem stromu (Baumtest).
Pokud jde o obrazný a výrazový aspekt psaného projevu, lze problém jejich vymezení
zredukovat na otázku jejich vztahu, kterou můžeme zase přeformulovat na otázku bezprostřednosti a zprostředkovanosti grafologické informace obsažené v rukopise. Problém
bezprostřednosti a zprostředkovanosti, zobrazení a výrazu anebo na sémantické úrovni ikoničnosti a indexovosti vlastností obsažených v písmě lze také ilustrovat na známém Eysenckově hierarchickém faktorovém modelu osobnosti, jenž má čtyři úrovně. Na nejnižší
úrovni jsou situační specifické odpovědi, získané v určitém testu, jež se shlukují v habituální odpovědi, které již odrážejí opakované reakce v retestové situaci. Na třetí úrovni jde
teprve o rysy osobnosti, které konečně o patro výš konvergují v osobnostní typ. Dané osobnostní vlastnosti mají buď konceptuální charakter, anebo se konkretizují přímo v chování.
Na které úrovni se pohybujeme při grafologickém rozboru písma? Je zřejmé, že na
všech současně a to je právě velmi nebezpečné. Extraverze či introverze jsou osobnostními typy, které jsou popsatelné vymezenými rysy (jako např. směřování duševní
energie, aktivity, zájmu, společenského začlenění atd.), jejichž projevy hodnotíme na
nižších úrovních jako habituální nebo specifické odpovědi. Validita grafologického znaku je
podmíněna právě jeho lokalizací na některé ze zmíněných hierarchických úrovní. Z toho
vyplývá, že validita grafologického rozboru je závislá jednak na vymezení základních
grafologických parametrů a jednak na jejich vztažení k určité osobnostní koncepci. Není
náhodou, že v minulosti se grafologické systémy budovaly v úzké návaznosti na tzv.
charakterologie. Intuitivně tím byly splňovány podmínky, o nichž je řeč. Přirozeně, že se
tak dělo vždy na dosažené úrovni psychologického poznání.
***
Ukažme si konečně, jak se sémantické paradigma konkrétně uplatní v grafoanalýze.
Peircova typologie (1931-64) zde vrhá světlo, jež odhaluje vnitřní mechanismy vzniku grafomotorických korelátů různých vlastností osobnosti (viz také Kulka, 1991, 2001, 2006).
1. Ikonická vazba – obrazový korelát. Tato vazba může být popsána jako přímé zpodobení (Darstellung) a v písmě jí odpovídají takové znaky jako rychlost či pomalost, které
zobrazují tachy- či bradypsychické tendence, hyperkinetičnost, která je obrazem dynamického temperamentu nebo tlak na podložku, jenž je obrazem síly egocentrického sebestvrzení. Takto například bouchnutí rukou do stolu je obrazem agrese, zatímco zčervenání hněvem nebo změna modulace hlasu jsou výrazem agrese.
2. Indexová vazba – výrazový korelát. Pláč není obrazem smutku, nýbrž jeho výrazem (Ausdruck), podobně jako selhání hlasu při silném rozčilení je výrazem hněvu, nikoli
jeho obrazem. Jestliže jsme například pomalé písmo označili za obraz bradypsychismu,
může být z jiného pohledu nahlíženo také jako výraz pasivity nebo zvýšené sebekontroly.
Některé grafologické znaky tedy přímo zobrazují to, co se jimi projevuje, jiné zase odkazují
k tomu, s čím jsou spjaté.
3. Symbolická vazba – symbolický korelát. Ta je zřejmě určena kulturní konvencí (viz
např. symbolické významy nahoře-dole, vlevo-vpravo atp.).
Ikonické a indexové pricipy se při analýze lidského chování běžně zaměňují a ani grafologie je často striktně neodlišuje. Jejich diferenciace je však velmi důležitá, neboť indexovost zavádí do grafoanalýzy dedukce jedněch vlastností z jiných. Konkrétně to znamená, že například podnikavost se v písmě nemůže zobrazit jako "podnikavost", nýbrž
jako komplex takových vlastností, jako jsou vitalita a energičnost, aktivita a iniciativnost,
cílevědomost a vytrvalost, rozhodnost a mnohé jiné.
Soudobá sémiotika nabízí mnohem více, nežli bylo možno naznačit. Sémantické paradigma nejen užitečně strukturuje metodiku grafoanalýzy, nýbrž také ukazuje, PROČ a
JAK je možné z grafických projevů usuzovat na osobnost člověka.
LITERATURA
ALLPORT, G. W. – VERNON, P. E. (1933): Studies in Expressive Movement. Macmillan, New York
BEN-SHAKHAR, G. – BAR-HILLEL, M. – BILU, Y. – BEN-ABBA, E. – FLUG, A. (1986): Can Graphology
Predict Occupational Success? Two Empirical Studies and Some Methodological Ruminations. J. of Appl.
Psychology, 71, 645-53
CRUMBAUGH, J. C. – STOCKHOLM, E. (1977): Validation of Graphoanalysis by "global" or "holistic"
method. Perc. and Motor Skills, 44, 403-10
FORER, B. R. (1949): The Fallacy of Personal Validation: A Classroom Demonstration of Gullibility. J. of
Abn. Psychology, 44, 118-23
JANSEN, A. (1973): Validation of Graphological Judgments: An Experimental Study. Mouton, The Hague
KLAGES, L. (1942): Grundlegung der Wissenschaft vom Ausdruck. J. A. Barth, Leipzig
KULKA, J. (1991): Psychologie umění. SPN, Praha
KULKA, J. (1991): Grafologie. Sv. Mahatma, Brno
KULKA, J. (2001): Grafologie – systém a technické termíny. ARCANA, ECON Publishing, Brno
KULKA, J. (2006): Systémová teorie činností. 2. vyd., ARCANA, Brno
MÜLLER, W. H. – ENSKAT, A. (1993): Graphologische Diagnostik. Ihre Grundlagen, Möglichkeiten und Grenzen. Verlag Hans Huber, Bern
PEIRCE, CH. S. (1931 – 1964): Collected Papers, Vols. 1 - 8, C. Hartshorne, P. Weiss and A. W. Burks
(eds.). Cambridge: Harvard University Press
ŘÍČAN, P. – ŽENATÝ, J. (1988): K teorii a praxi projektivních technik. Psychodiagn. a didakt. testy, Bratislava