snář z továrny - Dream Factory Ostrava

SNÁŘ Z TOVÁRNY
MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2014
P
K6
. ČERVNA
20
4
1
4
Dream Factory
E
ÁT
Patrik Děrgel: Hamlet je mi protivný
Je to Dílo!
Patrik Děrgel je letošním držitelem Ceny Alfréda Radoka jako talent roku.
Je to usměvavý, sympatický kluk, který by každého snadno utáhl na své
charizma a klukovský úsměv. Podle režiséra Daniela Špinara má navíc nejhezčí zadek široko daleko. Ať tak, či tak, je to především znamenitý herec,
což dokazuje ve vynikajícím Hamletovi, který na Dream Factory hostoval
v Divadle loutek za nadšeného přihlížení vyprodaného sálu. Těsně po představení navíc Děrgel vystoupil v přilehlém Cooltouru se svou folk-popovou
kapelou Ema. Hudební vystoupení doplňoval spontánním žertováním se
spoluhráčem Michalem Sedláčkem. Nakonec nám ochotně poskytl rozhovor.
Jenom se pak zalekl: „Mám pocit, že jsem byl nějak moc upřímnej.“. Ale to
mu přece nemůže nikdo mít za zlé.
„Je to dílo!“ zpívali včera v Cooltouru Patrik Děrgel a Michal
Sedláček z kapely Ema. Rozhovor
s Patrikem, představitelem Hamleta a také vycházející hvězdou
českého herectví, si můžete přečíst v dnešním čísle, stejně jako
inspirativní povídání s režisérem
a hercem Braněm Holičkem, který na Dream Factory přivedl svou
originální smutnou komedii o uzavřeném světě internetu #jsi_user.
No, a protože dnes máme na festivalu havlovský den, v jehož rámci
bude přednáška, debata a trojice
havlovských inscenací, přinášíme
také archivní a dosud nepubliko-
Během koncertu mě bavilo, jak se
to postupně rozjíždělo. Z počátečního poklidu a snad i jisté nejistoty se to zvrhlo v neskutečnou
energii, která z vás úplně prýštila.
Jo, já se obecně dost stydím, takže
chvíli trvá, než se uvolním a rozjedu se.
Navíc byl předtím ten Hamlet, což bylo
dost vyčerpávající. Ale řekl jsem si, že je
to jedno a prostě jsem tomu dal volný
vaný rozhovor s Václavem Havlem. A ten doplní zásadní objevy
z werichovské krabice, která naší
redakci inspiruje už několik dní.
Tím dílem z úvodu ale
pěvci dost možná mysleli Dílo,
legendární ostravskou instituci,
dvoupatrový chrám radosti, piva
a nečekaných setkání. Letos už
jsem tam stihl probrat světodějné události se svými redakčními
kolegy Pavelkou a Macháčkem,
vyslechnout si sborový zpěv náhodných fanoušků Dana Landy,
prodiskutovat kulturní politiku
s ředitelem centra UFFO Liborem
Kasíkem nebo třeba potkat legendárního herce Norberta Lichého.
V Díle se toho koneckonců stalo mnoho i v minulých letech.
Popíjení zelených s brněnským
znalcem života, divadla a Bosny Koboxem, vzpamatovávání se
z produkce Divadla loutek nebo
třeba vysedávání s členy redakce
festivalového zpravodaje proslulé
přehlídky Ost-ra-var. Jednou tam
ostatně předmětnou brožuru držel
v ruce bard Národního divadla moravskoslezského Jan Fišar a volal:
„Taková drzost! Kdo to dovolil?“.
Ostrava – to není jen Dílo.
Ale Dílo, to je opravdu dílo.
Vojtěch Varyš,
šéfredaktor
Partneři Dream Factory Ostrava 2014
Státní fond kultury
České republiky
Otázka, která nemůže nepadnout:
ve čtyřiadvaceti obvykle člověk
Hamleta nehraje. Jak jste mu, jako
postavě, rozuměl?
Bylo to těžký. Vlastně mi je dost protivný, čím dál víc mě rozčiluje. Jsou to
opravdu ta slova, slova, slova… On furt
mluví a nedělá nic. Já jsem Ostravák,
já radši jednám. A když už se odhodlá
k činu, udělá to nějak blbě, někoho zabije. Ale něco z něj ve mně asi je, proto
mě to asi taky tak rozčiluje.
A dovedete si představit, že se
k Hamletovi jednou vrátíte, že si ho
zahrajete za těch deset, patnáct let
v jiné konstelaci?
Určitě ano, napadlo mě to. Ale nemůžu o tom přemýšlet teď, v kontextu té
současné inscenace.
průběh a bavil se. Pro nás je důležitý,
že je to naše kapela, nikdo nám neříká,
co máme a nemáme dělat. Máme to
pro radost.
Jste taková divadelní kapela, Vladislav Georgiev z Arény, Michal Sedláček od Bezručů…
Právě.
Jsme na ostravském festivalu, kam
jste přijel s pražským Švandovým divadlem. Ale je to tak trochu i návrat
domů. Vy jste rodák z Bohumína, studoval jste na Janáčkově konzervatoři,
s divadlem jste v Ostravě začínal. Co
byl třeba takový spolek Šílený Pepa?
No, ježiš! To byla taková legrace, s Petrem Sedláčkem jsme napsali hru, jmenovala se Pandora. Sami jsme si ji hráli.
Začínali jsme ve sklepě a hráli to na
konzervatoři, ale pak se toho ujali Bezruči a hráli jsme to normálně v Márnici.
Bylo to skvělé. I rekvizity a kulisy jsme
si vozili na dvoukoláku… V tom mě
hrozně zklamalo, když jsem přišel do
Prahy na DAMU, kde jsem chtěl něco
dělat, spíš než o tom mluvit.
Ale rychle jste se dostal k profesionálnímu divadlu. Pozvali vás do Švandova divadla… Jak to vzniklo?
Bylo to na konci druhého ročníku, už
mě ta škola nebavila. Měl jsem určitou krizi. Můj vedoucí ročníku, ředitel
Švandova divadla Dan Hrbek, to nějak
vycítil a vzal mě tam. A Dodo Gombár,
umělecký šéf, mě hned obsadil do Merlina. Přišel jsem k němu do kanceláře,
dal mi papír a řekl: „Něco mi přečti.“
Já na to: „Ale já jsem dyslektik““ a asi
dvakrát jsem se u toho zakoktal. A on
jenom: „Za týden je první čtená“. Vzal
mě prostě na základě pouhé intuice.
Dodo Gombár je zvláštní divadelní
osobnost. Jaká je vaše spolupráce?
Je to můj divadelní táta, strašně mi vyhovuje.
Líbí se mi vaše inscenace Crash u potoka, která je hrozně silná a plná zvratů
a originálních nápadů. Něco nevídaného. Přitom u diváků moc nezabrala.
Právě. To je skvělá záležitost, která mě
hrozně baví, ale hraje se málo a u publika to nemělo takový ohlas. Někdy je
to složité.
Zato Hamlet je jiný případ… Dnešní
repríza měla velký úspěch.
No vidíte. A já z toho neměl dobrý pocit. Prostředí Divadla loutek je úplně
jiné, byl to velký nezvyk. Navíc jsem byl
dost nervózní z toho, že to je v Ostravě… Tedy doma.
Byla to vaše první spolupráce s Danielem Špinarem?
Ano. Rozuměli jsme si. Nejlepší bylo,
že mi jako první řekl: „Takže se uklidníme…“
Je pravda, že vám dal za úkol zhubnout deset kilo?
Jo, trvalo mi to asi tři čtyři měsíce…
Na konci představení jste nahý, musel
vás k tomu režisér nutit?
Ne, patří to k tomu. Původně tam mělo
být nahých scén mnohem víc, třeba při
souloži s Ofélií nebo při monologu
„Být, či nebýt?“. To, že jsem tam nahý
jen nakonec, zády k publiku, tam myslím dobře funguje a nemám s tím problém.
V té scéně, kde režírujete herce…
Parodoval jste někoho?
Ano, samozřejmě (smích). Neměl jsem to
v úmyslu, ale pak mi došlo, že v něčem
se ten Špinar tak opravdu chová (smích).
Ještě se zeptám na Švandovo divadlo.
Navenek působí trochu nevyrovnaně.
Vedle velkých a výrazných inscenací,
jako je právě Hamlet nebo třeba Merlin a Crash u potoka, se tam sice děje
spousta zajímavých projektů dole ve
sklepě, ale je tu i hodně velký podíl
provozních, spíš průměrných komerčně laděných inscenací…
Je to tak, jak říkáte. A hodně to řešíme u piva na baru, každý den. Problém
je, že když potřebujeme dosáhnout
návštěvnosti, podle které jsme hodnoceni a máme si na sebe vydělat, je to
jedna z cest, jak se s tím vyrovnávat.
Na druhou stranu jsem rád, že vznikají
právě i ty inscenace, které opravdu dělat chceme. A je skvělý, že tam vznikají
i takové žertovné kousky, jako byl třeba
Eskalátor. Úplně spontánní záležitost.
Vojtěch Varyš
Holiček: Internet bude jako lidi, kteří ho vytvářejí
Rozhovor s Braňo Holičkem v příjemném barovém chvění Staré Arény
lemoval poutavý komentář k osudu
držitele prvenství v internetovém,
byť neúmyslném trollingu Michala
Kolesy. Aniž by jakkoli tušil, že o něm
vzniká inscenace, Kolesa zemřel.
Mimo záznam zaznělo z Holičkových
úst: „Naším největším štěstím byla
jeho totální smůla.“
#JSI USER vznikal v rámci vzdělávacího programu. Mohl byste jej nějak
představit?
Tohle představení vzniklo v rámci projektu Seznam se bezpečně, který spoluorganizoval Seznam.cz v rámci širší
snahy o prevenci před kyberšikanou
a rozšíření povědomí o internetové
bezpečnosti. Pomohli nám to také zafinancovat.
V inscenaci citujete nekrolog nebo
spíš vyznání Kamila Fily k působení
Michala Kolesy na internetu. Přípravu
inscenace musel zásadně ovlivnit…
Kamilův text má stejný původ jako
všechno v představení obsažené, to
znamená, že jsme ho taky – obrazně
řečeno – stáhli z internetu. Když jsem
#JSI USER skládal z různých internetových střípků, tak jsem časem na tento
článek narazil. Téměř dokonale shrnuje, co jsme si o Kolesovi říkali i mysleli. Proto jsem se rozhodl, že tak, jak
je dostupný na internetu, by se klidně
mohl stát páteří celé inscenace a po nějakých kouscích pojmenuje věc, co na
jevišti člověk viděl nebo uvidí. V podstatě je to paralelní inspirace. Hledali
jsme způsoby, jak to správně pojmenovat a Kamil volil úsporné, přesto velmi
konkrétní prostředky.
Zlobí vás technika při reprízách?
Tak já to musím zaťukat – tohle je dřevěný stůl. Zatím se nám žádný technický karambol nestal. Snažíme se to hlídat třeba tím, že si na zájezdy vozíme
vlastní wifi router, ze kterého vysíláme
uzavřenou síť, u níž budeme mít jistotu, že se nikdo další nepřipojí a nebude přetížená. Samozřejmě občas dojde
k nějaké drobnosti, ale pořád to nikdy
nebylo tak fatální, aby to narušilo plynulý chod představení.
Havel: Je to takový český příběh
neomarxisty. Že pijí levicovou balenou vodu, jezdí na levicových snowboardech a tak.
Klaus? Poslyšte, rád bych vám o Václavu Klausovi něco řekl. Velmi dlouho
jsem se nechal od toho pána hrubě urážet, ale už toho mám tak akorát. Jistě
víte, že o panu Klausovi delší dobu kolují jisté zkazky.
Bylo to náročné nazkoušet?
Tak je to v podstatě minimalistická
choreografie o rukou a prstech. Herci
se museli unisono naučit text a pak se
zvlášť zkoušela práce s technikou. Než
jsme to sezkoušeli a sladili, trvalo nám
to celkem dlouho.
A jak se hrálo v Ově?
Kluci i Marijánka říkali, že to byly dvě
nejlepší reprízy, co zatím hráli. V Praze samozřejmě jsou dál od publika
a je tam víc diváků. Stará Aréna tomu
dost slušela, protože je kontaktní.
Lidi se nalepili na herce stejně jako na
monitor. Obecně mám pocit, že tady
bylo dost vzdělané publikum, jak studenti dopoledne, tak diváci při druhé
repríze.
Najde internet zase svoji nevinnost?
Myslím si, že ne. Otázka je, jestli byla
nějaká nevinnost možná i před Michalem Kolesou. Došli jsme k tomu opakovaně, že internet bude takový, jako lidi,
kteří ho vytvářejí.
Martin Macháček
Nemyslíte snad… Máte pro to důkazy?!
Ano mám. Několik videokazet, zvukový
záznam a tak dále.
Jak už jsme v minulém čísle avizovali,
přinášíme dosud neznámý, exkluzivní
rozhovor s Václavem Havlem. Interview otiskujeme v den, kdy na Dream
Factory startuje druhá dramaturgická
linka festivalu, věnovaná právě osobnosti a dílu naší první polistopadové
hlavy státu
Dobrý den, pane prezidente, hned
na úvod mi dovolte otázku: Je svět
opravdu takový, jaký je?
Hmm, no, to se asi zeptejte Džampala
Ngawanga, ten se v těchto věcech vyzná lépe. Nedáte si guláš?
Promiňte, jak prosím?
Guláš. Burgundskej. Dle Havla. To vezmete tak čtvrt kila uzeného bůčku, nakrájíte to...
Dovolte, pane prezidente, myslel
jsem to jméno, které jste zmínil.
Aha. Džampal Ngawang Lozang Ješe
Tändzin Gjamccho. Čtrnáctý tibetský
dalajláma. Ten by vám to vysvětlil lépe.
Trochu tedy nemá smysl pro humor.
Jednou jsem mu vyprávěl takový vtip
jak si dalajláma objednává pizzu, a on
se ani trochu nesmál. Ale oni zas možná neznají v Tibetu pizzu. Měl jsem to
jaksi tušit, že. Na to jste se ovšem neptal, omlouvám se. Nechcete pivo?
Pardon, cožeto?
Pivo. Ležák. Teď na mě trochu zíráte jak
Halík na nový vrata. Opravdu si nedáte? Já si dám. Vždycky když si vzpomenu na Halíka, musím se něčeho napít.
Kněz on je dobrý, jen tak zvláštně čpí
sírou… Nebo nechcete jít na houby?
Tady v okolních lesích krásně rostou.
Když tehdy byl průšvih s Černobylem,
nosila Olga hřiby tak velké, že jsem je
používal na terase místo slunečníku. Já
jsem ovšem drobného vzrůstu, že.
Pane prezidente, já se ještě jednou
moc omlouvám, asi jsem to interview
neuchopil z dobrého konce. Zkusme
to znovu. Mluvil jste o lese, přírodě.
Dalo by se říct, že politicky se nyní
cítíte být Zelený?
Ano, dalo by se to říct. Člověk, který
sleduje českou politickou scénu, mi dá
za pravdu, že přítomnost Strany zelených v příštím Parlamentu je v obecném zájmu. Příliš už nevěřím na tradiční pravo-levé dělení. Zelení mají navíc
teď skutečně kvalitní lidi na kandidátce.
Ten mladý, Jezevec, to bere z dobrého
konce.
Myslíte Ondřeje Lišku.
Ano, ten. Přeci jen už tu a tam něco
zapomenu. Ale tušil jsem, že jde o jaksi
psovitou šelmu, že.
Váš nástupce v prezidentském úřadu Václav Klaus označuje Zelené za
Takže vy chcete skutečně říct, že…
Ano, je to tak. Dlouho jsem mlčel, ale
už nemůžu. Člověk musí žít v pravdě.
A lásce. A proto zde otevřeně říkám:
Václav Klaus žere chrousty.
Bože dobrý! Tak je to přeci jen pravda.
Je to tak. Dřív to měl ještě celkem pod
kontrolou. Tu a tam si zobnul, když se
chrousti na jaře vyrojili v zámecké zahradě v Lánech. Ale pak začal být rozežraný. Čeští chrousti mu už byli málo.
Nechával si posílat francouzské, z konzulátu v Paříži, kde se jim přemnožili
ve sklepě. A v poslední době přesedlal
na ruské, prý jsou nejlepší na světě.
Chrousty obstarával Jakl a platilo se to
z tajných fondů Hradní stráže.
Otřesné.
Spíš smutné. Jste premiér, pak prezident, privatizujete, dělíte republiku
a co vám nakonec zbude? Chrousti,
Jakl a ukradená propiska. Vlastně je to
typický český příběh.
Tak po takové bombě trochu nevím,
jak náš rozhovor ukončit…
V pořádku, pane redaktore. Já už toho
stejně o mnoho víc nemám. Teď už si
hlavně hodně sám pro sebe přemýšlím,
občas urovnám nějaké materiály a texty… Ale chtěl bych se ještě podívat Na
zábradlí. Někdy. A potkat se s Magorem. Nějak se poslední dobou míjíme…
Nedal byste si guláš? Burgundský. Můj
recept…
Kryštof Pavelka
Z Werichvých análů: Operace Chorukor
Havel z Hranečníku, Varyš na plný plyn a mladičká básnířka
(Stoletý kurýr 4)
Z našeho rozsáhlého materiálu z werichovské krabice se nám také podařilo
vylovit složku bez výraznějšího označení – pouze s číselným kódem, který
pro ni zřídil badatel, známý záhadalog
Venca Klára. Jeho pátrání ho dovedlo
k projektu, do kterého bylo zapojené
několik organizací včetně speciálně
vyčleněné armádní jednotky nebo vědeckých ústavů. Tajnosti ohledně jeho
objevu potvrzuje eminentní zájem BIS
materiál informačně embargovat.
Složka, kterou máme k dispozici my, naštěstí neprošla radikální cenzurou, a nechybí v ní klíčové informace.
Přesto jsme nabyli pocit, že do složky
někdo zasahoval, už protože na stranu
18 navazuje list 35 a na předsádce je
obloukovitý otisk od kávy. Z poznámek
vyplývá několik zásadních poznatků
o operaci Chorukor, kterou už v roce
2001 nařídila kancelář nadace Vize.
(Kdo občas vyrazí na veřejnou prohlídku Pražským hradem, jistě si uvědomí,
že veřejnosti stále zůstává uzavřeno
třetí patro v jednom z křídel).
V září 2001 nařídila Vize založení projektu s velmi lukrativní oporou
v tajné položce státního rozpočtu. Zlí
jazykové zkrátka mohou říct, že z jejich
peněz vznikala rozvětvená konspirace.
Skupina první vyvíjela aktivity přímo
na Pražském hradě, přičemž šlo pouze
o ekonomické a monitorovací zázemí.
Hlavním centrem operace Chorukor byl
bunkr ve vojenské oblasti Brdy, který střežila speciálně cvičená jednotka
přerovských výsadkářů, patřících v ČR
k nejlepším, doplněná o nadstandartní
vybavení. Oblast patřila k nejdůrazněji
zapečetěným, jak dokládá Venca Klára
několika hydrometeorologickými mapami z několika družic. Nad místem, kde
stál bunkr, je tmavý flek.
Podle záznamů několika dceřiných dopravních společností, které
Venca Klára dokázal získat, do Brdů
přibližně každý druhý měsíc mířil minikonvoj, jenž přepravoval kromě lidí
i části zařízení, které kybernetici brněnské VUT nazvali žertovně jako PUZUK. Komplikovaný počítačový systém
inženýři podle Kláry doplnili o „různorodé technologie“ – detaily byly patrně
na stranách 19–34. Kvůli nenápadnosti
v čerpání prostředků nebylo možné vy-
stopovat původ ani důvod celé operace. Až v prosinci 2011 aktivita zásadně
vzrostla – podle všeho byla použita
i helikoptéra k přesunu těla ve stratosférické rakvi a několik titanových truhel k rychlému přesunu Svatováclavských
klenotů a !Svatovístského kopí!
Zde se dostáváme k pravému
důvodu projektu, který Venca Klára
s pousmáním (zhruba takto ) komentuje jako velké fiasko. Účelem operace Chorukor za zhruba 5 miliard bylo
oživení vědomí Václava Havla a uložení
jeho těla do kybernetického skeletu,
které pro něj mohlo být jak trůnem,
tak tělem, ale bohužel se tam nevlezla
všechna pravda a láska.
Případ byl zaprotokolován,
týmy rozprášeny, bunkr zmizel v propadlišti časoprostorového kontinua,
protože se tam trochu pravdy a lásky
našlo, což způsobilo hyperprostorový
paradox. Brdy jako vojenský újezd letos
končí a – jak správně svou zprávu uzavírá Venca Klára – i tam bude možné
navštívit černou díru.
Martin Macháček
Z redakční pošty
Divadelní festival širokého záběru, jakým ostravská Dream Factory bezesporu je, vyvolává pochopitelně mohutnou
odezvu publika. Redakční pošta přetéká dopisy, na facebooku se množí komentáře, twitterový účet získává followery každou hodinu. Z reakcí vybíráme ty nejzajímavější.
Z východočeského Ransdorfu nám píše Jiří Kajman, včelař a příležitostný divadelní kritik:
Dream Factory je rozhodně můj nejoblíbenější festival. Především dramaturgie směřovala letos k formování programové
báze divadelní aktivity skrze výběr repertoáru a dramaturgicko-režijní přípravu inscenačního ztvárnění. Vztah mezi ikonem
a znakem jsem u všech inscenací vnímal jako mimořádně vyvážený. A teď už musím jí nakrmit včely, řvou mi hlady.
Odezvu máme i ve vodách politických. Jiří Vykadil, bývalý senátor, soudce Nejvyššího správního soudu, a v současné době
hlavní postava facebokové stránky Přátelé Ruska v České republice, nám napsal mail:
Kašpaři vyhaslí, nemluvte za lid. Zase pomlouváte Rusko, nějaká Ruská zavařenina, co to má být? O ruských tancích máte
hrát! Úchylní „umělci“, kteří by bez poťapaných seriálů vybírali popelnice, dnes vyvolávají válku. Na Ukrajině řádí fašismus!
Agresorem je USA – ostatně USA režírovala i naši „sametovou revoluci“. Bildeberg! Židi!
A nakonec facebokový komentář uživatele „Terísek WilunQua Lásková“:
Mocinky se mi včera líbil Páťa Děrgel jako ten Ham Let:DD, jenom bylo fujky, jak na konci umřel, z toho sem byla smutnáááá. :-) MucQ.
Hádejte, který doktor během své životní
pouti ordinoval v Domě kultury Klementa Gottwalda v Ostravě-Zábřehu, v restauraci zátiší na Hulvákách, v Ostravě-Hrabové a vůbec nejdéle v ostravských
Heřmanicích? Ano, je to Václav Havel.
Doktor Václav Havel, z čehož má Dr.
Factory dvojnásobnou radost a zároveň
kapku žárlí. Havel totiž během své kariéry nasbíral na padesát čestných doktorátů z mnoha světových univerzit,
kdežto Dr. Factory má zatím titul pouze
ze soukromé Vyšší školy citronové Jiřího Krejčího. Dnes ovšem v Ostravě ordinují oba dva a společná pouť začala
už ranní havlovskou besedou v deset
hodin dopoledne ve Staré Aréně. Následují dvě podoby Audience a projekt
Velvet Havel. Havel je přitom v Ostravě
skoro doma, neboť ze Slezské Ostravy
pocházel jeho dědeček Hugo Vavrečka,
jenž se narodil v domě č. p. 1 na Hranečníku. Ano, ze stejné Slezské, o které
tak slavně zapěl Petr Bezruč: „Všichni vy
na Slezské, všichni vy, dím,/ nech je vám
Petr neb Pavel.“ Šavel neb Havel, dodává Dr. Factory. Rod Vavrečků se s rodem
Havlů spojil v polovině 30. let, když si
stavební inženýr Václav M. Havel (otec
Václava Havla) vybral za ženu Vavrečkovu dceru Boženu. Nevěsta zámožnou,
neboť Hugo Vavrečka v té době patřil
k ředitelskému sboru Baťových továren.
Václav Havel dědečkovo rodiště
navštívil vícekrát, mimořádná byla třeba
jeho návštěva z 12. června 1969, když
ho odboráři z Nové huti Klementa Gottwalda pozvali na mítink uspořádaný na
protest proto omezování svobody tisku
a zákazu vydávání svobodomyslných časopisů Reportér, Politika a Zítřek. Soudruzi ovšem kulturák na poslední chvíli
uzavřeli. „Organizátoři akce vyjednávali,
aby byl kulturní dům otevřen, a když
neuspěli, odebrali se na dvůr kulturního domu a zde bylo improvizované vystoupení,“ shrnul tehdy událost patřičný
agent StB. Havel promluvil ve dvoře
a později i v hostinci Zátiší na Hulvákách. Odborář, který mu dělal šoféra, se
jmenoval Jiří Varyš, ovšem zda má něco
společného s novinářem a šéfredaktorem bulletinu Snář z továrny, musí z delikátních důvodů zůstat festivalovým ta-
jemstvím. Dle dochovaných dokumentů
StB byl ale Varyš tak dobrým řidičem, že
se mu onoho 12. června 1969 podařilo
několikrát setřást i sledovačku tajných.
Další pobyt Václava Havla v Ostravě byl ještě dramatičtější. „Na Hod
Boží jsem se dost díval na televizi a byl
nucen shlédnout nejapné estrády a vyslechnout spoustu bezduchých písniček,“
napsal Havel své ženě Olze z vězení
v Ostravě-Heřmanicích v roce 1980. Havel si v Heřmanicích odpykával více než
čtyřletý trest za údajné podvracení republiky a zatímco psal z basy listy Olze,
ostravská básnířka Soňa Záchová psala
Dopisy černému městu, jak se jmenovala
její sbírka, kterou v roce 1984 vydalo nakladatelství Krajského národního výboru
Profil. „Tak to je moje město/ když ho
ráno za tmy cítím/ ach to jsem doma/
to jsem doma což mě těší/ to jsem doma
a mně se tady líbí,“ poklonila se Ostravě básnířka, o které byla tehdy napsána
slavná písnička Mladičká básnířka. Havel
v lapáku, básnířka polapená lamačem
srdcí Jaromírem Nohavicou. To jsou paradoxy, pane Vaňku.
Ivan Motýl
Skandál z dějin českého divadla!!!
Z Werichových análů II: Zachraň mi to Národní
Krabice obsahovala také nedokončenou zprávu Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů Jan Wericha, pod níž byl
podepsán npor. Petro Porošenko („vyřizuje Kazdová“). Badatelka Kazdová, kterou později výzkumná sekce Teratologické
laboratoře Divadelního ústavu v Kopřivnici (pobočka Ulan-Ude) ztotožnila jako docentku Kotrlou-Plecitou, byla již před
druhou válkou placenou agentkou fondu Nicholase Wintona, který pod krycím názvem „Slída lidskosti“ za potlesku předních filmových dokumentaristů vyvážel ze země židovské zlato.
Kotrlá-Plecitá řídila také rezidenturu spravovanou včelařem Jiřím Karenem, kterého však musela propustit pro
nečinnost. Situaci zkomplikoval dekonspirovaný agent Kožený-Vališ, který ve zprávě zaměnil osobu včelaře Karena za
Jiřího Včelaře-Kotase, obchodníka s uměním a kandidáta na prezidenta. Pro zájemce o temné části dějin českého divadla
je však podstatnou teprve informace, že Josef Kemr chtěl za každou cenu zachovat v Národním divadle tvrdý socialismus,
o čemž se radil s Janem Werichem. Ten mu doporučil, že když už člověk jednou je, má jít za Jiřinou Švorcovu, a ne za
Světlou Amortovou, jak tomu v mnoha přípasech je. Úderná jednotka Amortová-Václav Sloup však nebyla schopna zabránit nástupu rozkladných živlů, načež musel – jako už mnohkrát v minulosti – nastoupit generál Vacek. Stopy se ztrácejí
ve chvíli, kdy se do případu zapojil národní umělec Vítězslav Vejražka, řečený Slávek.
To zase nemá řešení.
Vojtěch Varyš
odborná spolupráce: Doktor Koterová, Ústav pro studium
DNES / PÁTEK 6. ČERVNA
10.00 Stará Aréna
Havlova esej Moc bezmocných
Daniel Kroupa – přednáška
10.30 Divadlo loutek
Marvin / Divadlo loutek
16.30 Důl Hlubina
V Hlubině těla – v Hlubině prostoru / Miřenka Čechová a Radim
Vizváry, workshop
17.00 Minikino
Olga / film Miroslava Janka
13.00 Stará Aréna
Havel? Havel! / Debata
18.00 Divadlo Petra Bezruče
Kukura / Činoherní klub
15.00 Stará Aréna
Trakl / Divadlo X10
18.30 Komorní scéna Aréna
Hamlet / Komorní scéna Aréna
18.30 Důl Hlubina – Špica
Audience / Divadlo Petra Bezruče
19.00 Minikino
Ivan Havel: Pozdní sběr
dokument
20.30 Důl Hlubina – Špica
Antiwords / Spitfire company
21.30 Důl Hlubina – Vršek
Velvet Havel / Divadlo Na zábradlí
Dvakrát s Miřenkou
Pozor, workshop na Hlubině!
Vliv prostoru na tělo tanečníka. Jak ovlivňuje výška, rozloha, architektura, materiál,
půdorys, členitost, světlo a atmosféra prostoru tanečníka v tvůrčím procesu. Jak se mění
tělo a ve vztahu k dalším tělům v prostoru. Hledání tělesného slovníku a vnitřního příběhu těl ve vztahu ke geniu loci dolu Hlubina.
Zakladatelé souboru Tantehorse Miřenka Čechová a Radim Vizváry se studentkami Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě připravili site-specific projekt
v rámci festivalu Dream Factory. Hlubina. Vysoké pece. Staré koupelny. Místo plné potu
a dřiny, ale také očisty i vykoupení. Vedro, tma, zpěv kanárka a úmorná nikdy nekončící
práce… Veřejná prezentace: pátek 6. 6. od 16:30 hod., Důl Hlubina. Vstup zdarma.
Tak trochu jiná Audience...
ZÍTRA / SOBOTA 7. ČERVNA
11.00 Stará Aréna
Audience
Projekce záznamu inscenace Jiřího
Menzela z Činoherního klubu
13.00 Důl Hlubina – Špica
Mileniny recepty / Studio Hrdinů
15.00 Důl Hlubina – Vršek
Pomocník Walser / Studio Hrdinů
18.00 Divadlo Petra Bezruče
Miláček / Městské divadlo Kladno
18.30 Divadlo Jiřího Myrona
Quo vadis
Národní divadlo moravskoslezské
21.00 Divadlo Petra Bezruče –
Márnice
Dresscode: Amis & Amil
A studio Rubín
Soubor Spitfire Company vytvořil svéráznou pantomimickou verzi Havlovy Audience. Tanečnice a performerky Miřenka Čechová a Jindřiška Křivánková v maskách Pauliny Skavové pijí pivo, navazují na Landovského a vytvářejí úplně nový
interpretační rámec Havlovy hry. A je to proklatě zábavné! Režie Petr Boháč.
Důl Hlubina – Špica od 20.30 hod.
22.00 Divadlo Petra Bezruče –
Klub
Skrat
koncert – kapela Norberta Lichého
Snář z továrny / magazín festivalu Dream Factory Ostrava 2014 / Čtvrté číslo, vychází v pátek 6. června / Šéfredaktor Vojtěch
Varyš. Redakce Kyštof Pavelka, Martin Macháček. Guest star Ivan Motýl. Grafická úprava Lukáš Horký, Fotografie Lukáš
Horký a Ondřej Durczak. Kontakt [email protected]. Zpravodaj vydává festival Dream Factory Ostrava. Festival pořádá
Dream Factory Ostrava. Spolupořadatel Divadelní společnost Petra Bezruče s r. o. Ředitel festivalu Tomáš Suchánek.