Proměny památkové péče

Proměny památkové péče
Changes in heritage conservation
Ing. Ondřej Hnilica, Ing. Martin Klempíř
ABSTRACT:
The perception of historical buildings as monuments, the memory of these objects
are
witnessed,
in
different
historical
phases
are
very
different.
Valuation and ascription a value of these objects should, of course, analogous to
other human vicissitudes of the various steps. For their presentation, but there is risk
of their misuse and falsification of propaganda.
The paper presented the most significant milestones in the gradual development of
heritage conservation at us and abroad.
ABSTRAKT:
Vnímání historických staveb jako památek, kdy paměti těchto objektů jsou
přímými svědky, je v odlišných historických fázích velmi různý.
Ocenění a připsání hodnot těmto objektům mělo samozřejmě analogicky k jiným
lidským krokům různé peripetie. Při jejich prezentaci, však hrozí nebezpečí jejich
falzifikace a zneužití k propagandě.
V příspěvku jsou presentovány nejvýznamnější mezníky postupného vývoje
památkové péče u nás i v zahraničí.
1 Uvedení a vymezení
Památkovou péčí chápeme soubornou strukturu činností a prostředků, jejichž funkcí
je přístup pro zachování kulturních památek a dále jejich následné začlenění do
života dnešních společenství.
Obsahuje v sobě složky nutných premis, které se dále přímo aplikují na péči o
zachování kulturních památek, využití jejich potenciálu pro společnost a konečně
řešení vlastních vnitřních přístupů a teorii památkové péče.
Činnosti nutné k celkovému naplnění jsou zejména tyto :
Odborné a specializované průzkumy a dokumentace objektů, evidence, vyhodnocení
a to jak po stránce určení hodnoty, ale také určení přístupů a metodiky památkové
péče. Ta by měla spočívat v syntéze mezioborových stanovisek památkové péče
opírající se o dějiny umění a urbanisticko - architektonicko - stavební přístup.
Státní správa v oboru památkové péče zpracovává nutně také opory právně legislativní, jako nařízení a normy pro další provoz technický, ekonomický aj.
Odlišné metodické teorie památkové péče z nichž vycházejí jednotlivé přístupy
při ochraně, restaurování, konzervaci či odborné správě, jsou voleny vždy dle
individuálního objektu.
157
Společnost následně těží z potenciálu památek, jež se díky aplikacím těchto
přístupů, může dále rozvíjet jejich uplatněním, aplikací historické, estetické a
v neposlední řadě vlastní užitkové hodnoty. Zejména pro kulturním a výchovném
uplatnění a to prakticky zpřístupněním veřejnosti s průvodcovskou službou nebo
různými instalacemi interiérů, ať původních či moderních dle možností jednotlivých
případů. Obecně příčinnou k zatraktivnění lokalit v rámci cestovního ruchu, ať
domácího či zahraničního.
Neodmyslitelnou součástí aktivit spojených s památkovou péčí jsou
samozřejmě také činnosti propagace- popularizace, edukace veřejnosti a´t laické či
odborné prostřednictvím publikací. Z toho vychází výměny informací a zkušeností
mezi generacemi odborníků, jak v rámci vědeckých pracovišť či škol nebo ve sféře
mezinárodní spolupráce. [6]
2 Výběrové dějiny památkové péče
Při situaci, kdy chceme stručně pojednat o dějinách památkové péče, jest nutné se
zmínit o pojmech, kterými lze tuto situaci charakterizovat. Obecně jde o změnu
chápání člověka o to co má hodnotu (ať se skrývá pod tímto označením větší
množství konotací, jde mi především o hodnotu věci- objektu). Dále chci zmínit pojmy
užívané v historiografii a filozofii dějin a to diskurz a paradigma či lépe důležitost
jejich zlomů. Za pomocí těchto nástrojů se nám ji lépe podaří pochopit .
2.1 Okruh formování
2.1.1 Od papežského ediktu k Osvícenství
Prvním legislativním památkovým textem byl edikt z roku 1462 vztahující se
k antickému dědictví, jež se pokoušel zabránit ničení a rozebírání antických
pozůstatků. Vydal ho papež Pius II. , jehož pontifikát byl v letech 1458 -1464, ovšem
dle jeho pohledu, šlo o zachování památek vztahující se zejména na antické počátky
křesťanství.
Vytvoření instituce, jež by měla dohled nad dodržováním předchozího ediku
Pia II. , ustanovil Pavel III. (1534-1549). Byl ustanoven úřad určitého „konzervátora“,
jenž za antické památky zodpovídal, měl dále rozvíjet jejich studium a prezentaci.
Důležitým mezníkem památkové péče bylo v roce 1738 objevení antického města
Herkulaneum a Pompeje 1748..
Epochou, která zrodila vlastní cit pro vidění hodnoty v památkách je
bezpochyby Osvícenství. Osobnosti a jejich literární práce, jako J.W. von Goethe ve
své stati o štrasburské katedrále z r. 1771. Dále přístupy pojící se v persóně J.J.
Winckelmanna, který jako velký znalec antického umění vydal v roce 1764 Dějiny
umění starověku, kde je psáno o tom, že na počátku evropského umění byla antika.
Tato práce je fundamentem k teorii klasicismu.
Geneze moderní památkové péče je bezprostředně spojena s průběhem
sekularizace v důsledku Francouzské revoluce a formování národních států.
158
V důsledku zabírání církevních majetků a jejich následné dávání k užívání veřejným
institucím docházelo k jeho rozkrádání a ničení. Události byli kauzalitou k
významným přesunům památek a změn vlastníků nemovitostí. V průběhu revoluce
zazněla v konventu řeč abbého Gregorise roku 1794 svou kritiku vandalismu a A.
Lenoire stanovil nové Muzeum francouzských památek v bývalém klášteru malých
augustiniánů v Paříži.
Tento nový postoj k přiznání hodnot památkám a jejich veřejnému chránění
brzy vytvořil zavedení Komise pro veřejnou výchovu. V jazykovém odborném jazyce
začal být také současně s pojmem monument- památka pamětihodnost, také užíváno
slovo parimoine- národní dědictví.
Analogické na našich lokalitách ve spojitosti s reformami Josefa II. Kdy
zejména rušení klášterů, kdy kontemplativní řády jsou označeny za neužitečné a
fungování ponecháno pouze těm, které poskytují vzdělávaní nebo zajišťují péči o
nemocné či žebravé řády. Převážná část majetku předána k dispozici
Náboženskému fondů, který s nim dále má možnost nakládat. Klášterní knihovny se
staly majetkem fondu Památníku národního písemnictví.
Speciálně s mocenskou výsadou se zapsal do dějin, které se pojí
s památkami, také Napoleon Bonaparte. Ten měl při své armádě zvláštní jednotky se
specifickou funkcí, jíž byla zdokumentování historie objektů a jiných památek
v oblastech, kterými procházela jeho vojska. Umělecké sbírky, které byly označeny
jako cenné, pak převážel do Francie (např. expedice do Egypta).
Do prvního okruhu exkurzu do památkové péče je třeba také uvést důležité
archeologické objevy, ke kterým došlo v průběhu 19. století. Ty měly značný vliv na
formování duchovního i hmotného vědomí o návaznosti na dědictví předků. Jakožto
hmotné prameny, dovolují potvrzovat písemné prameny o kontinuitě civilizace. Zde
alespoň jedno jméno známého Heinricha Schilemanna, který původně jako laik
pomohl k odhalení vykopávek v Tróji či Mykénách. [6] [2]
2.1.2 Od prvních institucí k užití odborných zásad
Následující chápání a postupy při formování novodobé památkové péče vychází, jak
bylo výše uvedeno z Osvícenství a následného epistemologického a
metodologického přístupu.
V předchozím bodě bylo uvedeno zakotvení kořenů v prvních přístupech,
které se objevily ve Francii.
S velmi mírným časovým zpožděním se obdobné tendence objevovaly i
Německu. Tady se ve zdejším architektonickém prostředí začal objevovat názor, že
ze starých staveb je možné vyčíst dřívější mravy a utváření ducha národa.
Podle těchto myšlenek se uplatnila první památkově zákonná opatření
v Bádensku (1812) a v Hessen- Darmstadtu (1818). Největší podíl na těchto
stanovách měly architekti, jež si při své praktické činnosti pracovali s historickými
styly, za nejznámějšího z nich snad jen zmínit jméno K. F. von Schinkel.
159
Prvotní snahy architektů a stavitelů ve Francii a Prusku se záhy doplnila o
osobnosti z řad učenců a politiků. Z těchto ukazatelů bylo patrno vidět zájem
intelektuální veřejnosti o ustanovení památkové péče. Pro Francii r. 1830 zřízení
ústavu generálního inspektora a r.1837 ustanovení Komise historických památek.
Která měla za prvního ředitele důležitou osobnost Ludovca Viteta, který hned
v počátku stal proti značnějšímu počtu umělců a architektů zastoupených u
rozhodování o památkách. Vyzdvihoval převážně odborníky specializované v tomto
oboru znajíci památky a jejich historii. Současně svým vlivem působil také i do
počátků rakouské památkové péče. Tzn. v roce 1850 ve Vídni zřízena instituce „K.k.
Centralkomission für Erforschung und Erhaltung von Baudenkmalen“ (tj. „pro
zkoumání a uchování stavebních památek“).
V lokalitě Pruska se r. 1843 se stal zodpovědným úředníkem za umělecké
záležitosti při Ministerstvu kultu, jeden z předních osobností „Berlínské školy umění“
Franz Kugler. Ve stejné době také vznikl institut pro centrálního berlínského
konzervátora.
Po pracovní cestě ve Francii, kde byl centralizovaný systém památkové péče
o něm vydal v Prusku zprávu. V Prusku ovšem byla památková péče organizována
regionálně, její pojetí na ní mělo navazovat a vyrůstat z místních sdružení a spolků.
Prosazoval také v té době nové pojetí „učinit památky srozumitelnými“ a interpretovat
je podle odborného uměnovědného hlediska, tedy oboru, který se v tomto období
formoval. Toto stanovisko bylo v přímé opozici s výklady romantického okouzlení, jež
se tak často užíval i zneužíval při formování národních států po celé Evropě. [1]
2.2 Okruh protikladu okouzlení a odkouzlení
2.2.1 Zření estetické stránky a formy jejího rázu
V 19. století, kdy se formovala, jak památková péče, tak i dějiny umění se vedla velká
diskuse o tom, zdali je, nebo není možné založit tyto obory na estetickém základu či
jen striktně historickém. Toto užití estetiky se pojilo s romantickými představami
mnohých intelektuálů tehdejší doby a otisklo se přístupu estetického vnímání
památek.
Z těchto předpokladů dobového diskurzu, vychází následující. Ve Francii byl r.
1837 novým generálním ředitelem ochrany památek spisovatel P.Mérimée. Zasloužil
se osobně o záchranu řady středověkých památek, jeho snaha a přístup se zakládaly
na myšlence obnovení stylové jednoty památky, kdy je třeba prezentovat památku
v jejím původním vzhledu. V případě restaurování původní chybějící části doplnit
atd. Podle této filozofie je zřejmé proč si velmi rozumně se významným architektem
té doby a restaurátorem středověkých památek E.E. Viollet- le- Ducem. Ten
restauroval mnoho francouzských středověkých památek do té míry, že se
v některých případech jen velmi těžko určuje co je originál a co restaurátorský zásah.
V jeho pojetí se památka a její autenticita nevymezovala na základě hlediska věku,
ale jen obrazu, struktury a materiálu.
160
Tato filozofie se poté rozšířila do celé Evropy – Německo (katedrála v Kolíně
nad Rýnem), Velká Británie. Jakožto příklad jen zmíním z našeho prostředí,
novogotické restaurování pro Brno jméno Augusta Prokopa.
Proti tomuto obnovování památek se striktně vymezovali školy dějin uměníBerlínská a z počátku i Vídeňská. Z britského prostředí kritiky tohoto přístupu je třeba
vyzdvihnout osobnost J. Ruskina. Ten považoval restaurování památky za její
zničení, kdy dle něj hodnota památky nespočívá ve hmotě, ale v jejím věku.
Považoval „lásku k novosti“ za skryté sobectví, povrchnost a sebeklam.
Aplikace jeho určitých myšlenek dále se dále rozšířila a našla odezvu i v
rozličných sociálních hnutích, přesahující obor památkové péče, přes ochranu
venkova vlivem industrializace, zachování krojů, zvyků aj. [1]
2.2.2 Teorie památky z hlediska uměno-historického
Vnímání památek a jejich osudů v komplexnosti jejich dějin a ne v původním úmyslu
těch co je vytvářely. Proto v této oblasti proti sobě stály předchozí třecí plochy
konzervativního přístupu(školení uměnovědci) proti restaurátorskému(architekti).
Ožehavým problémem se také stala otázka, jak se vyrovnat s vrstvami na
památce a s proměnlivostí stylů, které může jeden objekt pojímat. Proti tzv.
puristickému přístupu, kdy tyto vrstvy mají být odstraněny do jednotné podoby
původního stylu, v němž objekt původně vznikl se postavil již jmenovaný F. Kugler.
Ten zastával názor, že památka je objekt historický a má nést všechny stopy dějin,
jimiž prošla. V opačném případě, kdy dojde ke smazání stop a úprav pozdějších dob,
jde o ztrácení kontinuity. Byl pro obnovení objektů, tak aby jen poškozené části byly
opravovány a to tak, aby byly co nejméně rozpoznatelné a zůstávala na nich
zachována proměnlivost stylů.
K dalšímu prohloubení se zapříčinil Hans Tietze, který uvedl do množiny
památek rozšíření a současné umění, samozřejmě se tím rozumí jeho doby. [1]
2.2.3 Teorie vnímání památky
Z dnešního pohledu nejaplikovanějším přístupem obecné koncepce památky je
stanovisko, jež zaujal Alois Riegel. Ve své práci Der moderne Denkmalkultus, sein
Wessen und seine Entstehung z roku 1903. Zakládá svůj přístup na receptivně –
funkční uměleckohistorickou teorii, v jeho době tím vyjadřoval zkoumání uměleckých
děl na základě receptivního vnímání pozorovatelem a následné vyvolání v něm
určitých pocitů či nálad.
Jeho přínos je dále v tom, že se zabýval vyjasněním kultu památky, jakožto
nového umělého konstruktu. Snažil se specifikovat co dělá památku památkou, jaké
jsou charakteristiky, které ji vytváří. Podle Riegra památka nevzniká z přesvědční, že
je památkou ani veřejné potřeby, ale podle jeho vyjádření podle tzv. neohraničeného
hermeneitetického procesu.
Dělí památky v dějinách na chtěné (gewollte) a nechtěné (unwollte). První jsou
nějak spojené s kultem, jejich četnost je relativně malá a jejich ochranou se zabývala
161
určitá vrstva nobility či kněžstva. Druhé jsou funkcí různorodé a to že jsou dnes
pokládány za památky jsou procesem vzniklé, jejich kult je relativně mladý.
Povaha památek je tedy historická a relativní tzn. že jejich oceňování se proměnuje s
časem. Památka nemusí být za památku považována věčně a stejně tak i její
hodnoty.
Klasifikace a určení hodnot :
a) Hodnoty paměťové (Erinnerungswerte)
[1] Historická hodnota (historischer Wert)
[2] Hodnota stáří (Alterwert)
b) Hodnoty přítomnosti (Gegenwartswerte)
1 Užitková hodnota (Gebrauchswert)
2 Umělecká hodnota (Kunstwert) -skládá se ze složek, hodnota novosti
(Neuheitswert), relativní umělecká hodnota (relativer Kunstwert)
Na jednom památkovém objektu se obvykle setkáváme, že všechny aspekty
vedle sebe najednou. Pro stanovení památkou musíme stanovit hodnoty a jejich
vzájemný vztah.
Podle stanovení této hierarchie je také možné stanovit, jak s památkami
zacházet:
A) chtěné památky jsou občas obnovovány a stále restaurovány
B) péče o původně nechtěné památky je rozpolcená na přístup restaurování a
konzervování
C) je-li hodnota stáří na prvním místě, následně nelze do památky zasahovat
Význam Riegra spočívá v tom, že na rozdíl od přístupu 19.století, které památkám
přičítalo především hodnotu pamětní, namísto toho hodnotu stáří. Dále pak také
postřehnutím, že hodnota památky není dána už v době vzniku, ale vzniká v průběhu
recepce. Funkce památky spočívá pak, především ve stimulací pocitů. [1] [3]
Přezkoumáním předchozích přístupů Rieglových se vyslovil ve své přednášce
v roce 1905 G. Dehio, jenž vyzdvihoval u památek materiální „substrát“. Mínil, že
onou hlavní hodnotovou složkou je historická a národní tradice památky. Dle jeho
tezí by se měla zachovávat pamětihodnost ne pro krásu a požitek z ní, ale především
pro její součást bytí, pro pietu což je hodnota, která se nemění. V polemiku s ním
vystoupil opět Riegel s tím, že památka jakožto součást přírody neodmyslitelně také
spěje ke svému zániku a cenit proto nutno zejména stáří. V praktických přístupech se
však nerozcházeli, neboť oba byli příznivci aplikování konzervátorského postupu.
Liberálními přístupy proti nim vystoupil už jmenovaný H. Tietze, jež preferoval
namísto doplnění objektu zavádějící kopii, ale užití k doplnění určité soudobé
výtvarné formy. Odmítal také glorifikovat, jak stáří památek, tak tezi o památce,
jakožto národním dokumentu, ale především jejich vnitřní náboj síly. Jeho slovy:
„památky nás oslovují ne proto,že jsou staré, ale přesto, že jsou staré.“ [1]
162
2.2.4 Pojem památky podle podobnosti s člověkem
M. Dvořák ve svém slavném díle Katechismus památkové péče z roku 1916, zastává
stanovisko antropomorfní analogie památky. Předně dva základní aspekty, jakožto
určité emocionální a to lásku k lokalitě a za druhé zasazení do kontextu (okolí,
souboru, města). Konzervování by mělo zpracovávat také vztahy, původní funkce
vzhledem k původnímu okolí a dnešní formy s uplývajícím časovým spektrem v rámci
jejího vzhledu. [1] [4]
2.3 Přístup restaurátorsko- konzervační
Moderní poměr střední cesty zaujal italský architekt C. Boito, jenž sice primárně
prosazoval konzervátorský, ale nevylučoval příležitostně ani restaurátorský postoj.
(rozlišoval restaurování podle formy architektonické, malířské a archeologické) Podle
něj však zásah restaurátora musí být přímo rozpoznatelný, aby nebylo možné ho
zaměnit za falzum. Je tedy možné dosáhnout estetické jednoty díla nemá však
falšovat jednotu stylovou. Z těchto názorů dále vycházela na přelomu 19. a 20. století
celá generace italské restaurátorské školy.
Dalším Italem o generaci starším byl, C. Brandi, jehož přednášky o ochraně a
ošetřování uměleckých děl se staly stěžejními v přístupu této střední cesty. Zakládá
jeho myšlenky na prvotním rozpoznání a vydělení uměleckého díla od ostatních
předmětů. Prostřednictvím fyzické matérie a její dvojí princip, tedy estetický a
historický. Pokud setřeme otisky historického díla v čase, pak se dopouštíme
falzifikace a padělání. Navrhuje, že musíme kriticky zhodnotit duální složky, které
jsou fyzickým medium neseny:
- památka objekt historicko- estetický
- dvojí čas památky (vznik a realizace v čase a přítomnost objektu)
- dva prostory (současný, a původní s návazností na okolí)
- dva mody bytí materiálu (převážně vzhledem či převážně strukturou)
Při vztahu, který se buduje mezi památkou a jejími ochránci zdůrazňoval
postup tzv.preventivního restaurování tj. zabránění nebezpečí poškození a zajištění
příznivých okolností pro jejich prostředí. Je také jedním z prvních osobností, která
dokázala naplno pracovat s torzem a fragmentem.
Osobnost, jež dále propojovala moderní postoje, konkrétně návaznost na
osvíceneckou historiografii umění a znalosti přírodovědných věd. Byl jím Belgičan P.
Philippont, který se projevil zejména v 60. letech 20. století. Ten celkovým
konceptem navázal na své předchůdce, za zmínění stojí jeho kritika nadměrnosti
konzervování ve formách čištění aj. [1]
163
3. Rámec českého prostředí
Ozvěny myšlenkovým proudům evropským, které ovlivňovali osobnosti v našem
prostředí, ač s drobnými časovými posuny. Ocenění stáří se u nás také projevovalo
v prostředí šlechty zejména ve sběratelství kuriozit či rarit a vzniku na šlechtických
sídlech tzv. kunstkomor.
Kopírování společenských změn po Josefínských reformách, kdy byla
zaveden daň ze střech, docházelo ke stržení střech u objektů hospodářského zázemí
šlechtických sídel. K záchraně majetků po těchto reformách, byla v r. 1796 založena
Společnost vlasteneckých přátel umění, která měla ještě další cíle. A to vystavování
těchto zachráněných a zakoupených obrazů, založení školy reprodukce a
restaurování maleb a v neposlední řadě zpřístupňování památek. Pro zestručnění
celku, ještě uvedu známé aplikace purismu J. Mockerem, G. Merettou či A.
Prokopem. To se týkalo zejména jednotlivých staveb, i když kruciálních. Horší
dopady měly asanace měst kolem r. 1900, kdy např. Brno přišlo asi o osmdesát
procent vnitřního jádra, včetně šlechtických paláců, naštěstí se nedotklo chrámů.
Praha měla větší štěstí, kdy Klub za starou Prahu, ač složený zejména z intelektuálů
z řad spisovatelů, jejich iniciativou se podařilo důležité zachránit. [5] Zejména tolik
dnes ceněné části starého města. Mnoho dalších peripetii mělo svůj podíl na
formování památkové péče u nás až k dnešnímu stavu, přesahuje však zamýšlený
rozsah příspěvku.
4. Závěr
Okolnosti po druhé světové válce, která změnila tvář jader převážně starých
historických měst v Německu, ale i jinde. Byly impulzem pro novou výzvu a tam, kde
zůstali zachovány památky, nové ocenění kontinuity historie a jejich připomínky.
Torza staveb, jako mementa např. kostel Gedenkniskirche v Berlíně a současně
symbol znovuzrození jako Frauenkirche v Drážďanech. Pro vědomí společnosti, a to
nejen určité národnosti jsou nutné k nezapomínání a stále si připomínající, nejen
dějiny slavné, ale i takové na než by mnoho lidí rádo zapomnělo.
Dalším příkladem je ignorování historické paměti a falzifikace časové
kontinuity z různých zejména komerčních nebo důvodů propagačních. Pro ilustrování
i této skutečnosti uvedu jen příklad z Litvy ostrovního hradu Trakai (Trakų pili).
164
obr. 1 – Frauenkirche, Drážďany (po spojeneckém náletu) [7]
LITERATURA:
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
KROUPA, J.: Metody dějin umění – metodologie dějin umění 2, Masarykova
univerzita, 2010, strany 305-322, 978-80-210-5315-1.
HÁJEK, T.: Zánik a vznik památkových péčí, Epocha, 2005, strany 22-23, 8086 328- 71- 6.
RIEGL, A.: Moderní památková péče, Národní památkový ústav,2003 , 173 s .,
80-86234-34-7.
DVOŘÁK, M.: Katechismus památkové péče, Národní památkový ústav, 2004,
195 s ., 80-86234- 55-X.
HLOBIL, I.: Na základech konzervativní teorie české památkové péče, Národní
památkový ústav, 2008, 254 s ., 978- 80- 87104-32-3.
http://www.mmr.cz/CMSPages/GetFile.aspx?guid=8af54a0e-19dc-4d1a-a3ddc55cfc2b84f4 (on-line 13.4.2011).
http://mcandsmac.blogspot.com/2011_01_01_archive.html (on-line 15.4. 2011)
165