Jazyk v pojetí F. de Saussure, Ch. Pierce a Ch. W. Morrise

Petra Øíhová
Jazyk v pojetí F. de Saussure, Ch. Pierce a Ch. W. Morrise
Obraz svìta, tak jak ho vnímáme, je souvislým vyprávìním o jeho povaze, vývoji a
èástech. Svìt je jazykem uchopován, interpretován a konstituován. V této souvislosti hovoøíme
o jazykovém obrazu svìta. Jazyk se vždy jeví jako dìdictví období minulého a momentální stav
jazyka je produktem historických faktorù, které vysvìtlují, proè je tento znak nemìnný.
Ferdinand de Saussure v knize Kurs obecné lingvistiky uvádí: "Promìny jazyka nejsou vázány
na sled generací, ale prolínají se, splývají a každá z nich obsahuje jednotlivce každého stáøí".
(KOL - F.de Saussure, Academia 1996, str.102)
Švýcarský lingvistik Ferdinand de Saussure je pokládán za zakladatele strukturalismu,
smìru, který vznikl na poèátku 20. století a znamenal velký obrat v metodologii jazykovìdy.
Tento smìr podmínil zejména šíøení synchronního (nehistorického) pøístupu do øady
humanitních oborù (opakem je diachronní pøístup, který má souvislost s evolucí). Inspirace
synchronními lingvistickými metodami mìla za následek vytyèení nového programu, který se
již nezamìøoval pouze na popis jevù, ale naopak se zaèala studovat struktura a øídící jevové
znaky pomocí analýzy jevù na vyšší úrovni abstraktnosti. Jazyk byl dle tohoto vzorce pojat
jako systém znakù.
Z teze, že jazyk je systém znakù vyplývají pøedevším dva fakty. Za prvé, že znak má
zástupnou funkci. To znamená, že pøi komunikaci hovoøíme o skuteènosti, která je mimo
vlastní jazyk a na kterou zprostøedkovanì odkazujeme. Proto se kus nábytku o desce a ètyøech
nohách mùže nazývat stùl, Tisch, table, mesa atd., pøièemž o povaze pojmenované skuteènosti
žádné z nich svou podobou (formou) nevypovídá nic. Výjimkou jsou zvukomalebná
citoslovce, jejichž forma pojmenovanou skuteènost napodobuje.
Kromì zástupné funkce vyplývá z definice jazyka jako systému znakù i vnitøní
organizovanost. Je tøeba tu odlišit systém od struktury. Systém je definován jako množina
prvkù a vztahù, které jsou definovány na prvcích. Struktura zahrnuje pouze množinu relací,
protože povaha a hodnota prvkù je dána jejich postavením v rámci tìchto vztahù.
Když pøišel Ferdinand de Saussure s pojetím slova jako jazykového znaku,
zdùrazòoval, že mezi jeho nedílnými složkami, formou a významem není pøímého vztahu, že
tento vztah je arbitrární, tj. libovolný, samozøejmì ovšem sdílený uživateli toho kterého jazyka.
Arbitrárnost nazývá dokonce prvním principem. Kdyby jazykové znaky nebyly arbitrární,
1
nejenže by nemohlo vzniknout existující množství jazykù a byl by jazyk jediný, ale byl by to
jazyk i dnešním jazykùm nepodobný. Arbitrárnost také umožòuje øeèi, aby se v komunikaci
odehrávala v lineárním èase.
Øeè (langage) byla pro de Saussura obecnou schopností èlovìka, vlastností lidského
druhu vùbec. Jen lidská øeè má univerzální vlastnost vytváøet v tak vysoké míøe v jazyce systém
znakù, který není dìdièný. A z prostého faktu rùznosti jazykù, kterých existuje na svìtì nìkolik
tisíc, je zøejmé, že každý z nich je nahodilý, a v tomto smyslu arbitrární. Jazyk je tedy
výsledkem složitého a dlouhodobého historického vývoje v èase a prostoru. Ferdinand de
Saussure dále rozlišil dva aspekty jazyka: langue a parole. Langue (jazyk) pøedstavuje systém
abstraktních pravidel, které musíme podvìdomì respektovat, aby naše øeè mìla smysl. A pojem
parole (mluva) znamená mluvenou øeè, vznikající realizací abstraktních pravidel langue v
aktuální promluvì.
Znak podle Ferdinanda de Saussura pøedstavuje dyádu, tvoøenou dvìma složkami:
oznaèovaným (signifié) pojmem (concept), který je èasto spojen s hodnotou, smyslem a
významem a oznaèujícím (signifiant) akustickým obrazem (image acoustique), kam patøí vše,
co slyšíme nebo èteme. Oba prvky jsou úzce spjaty a jeden vyvolává druhý. Pojem "stùl",
vznikající v našem mozku, na sebe bere prostøednictvím hlasového aparátu zvukovou podobu.
Definicí znaku se také zabýval americký lingvista Charles S. Pierce. Pro jeho pojetí znaku se
vžil název relaèní. Piercova definice zní: Znak je smyslovì uchopitelnou entitou (a), zastupující
entitu materiální nebo ideální povahy (b), vzhledem ke spoleèné dispozici (c), sdílené mluvèím
i adresátem. Prvek (a) je vehikulum, prvek (b) pøedstavuje objekt, který je prvkem (a)
zastupován. Tøetím prvkem je dispozice (c) neboli význam, který odráží spoleènou schopnost
mluvèího i adresáta pøiøazovat zastupující vehikulum (a) k zástupnému objektu (b). Díky
kolektivnì sdílené jazykové dispozici (c) jsme schopni odkázat zvukem "stùl" (a) k pøedmìtu
(b) a je nám porozumìno. U Saussera vehikulu (a) odpovídá akustický obraz a prvek (c) je
pojem.
[A]
ò øõ
zastupuje
vzhledem k [C]
ò ÷ö
[B]
2
Charkes S. Pierce vypracoval na základì vztahu vehikula (a) a objektu (b) následující
klasifikaci znakù:
1. Pokud je relace mezi vehikulem a objektem konvenèní, hovoøíme o symbolech.
2. Je-li konvenènost vztahu vehikula a objektu narušena, vehikulum je v urèité
míøe podobné objektu, jedná se o ikóny.
3. Jestliže se vehikulum pøímo vztahuje k objektu a je tímto objektem
modifikováno, mluvíme o indexech.
V tomto tématu nadále pokraèoval americký filosof Charles W.Morris. Ten stanovil
v knize Základy teorie znakù ètyøi složky procesu:
1. Vehikulum, které pùsobí jako znak
2. Designát, nebo-li objekt
3. Interpretans, úèinek na pøíjemce, díky nìmuž se dané vehikulum jeví jako znak
4. Vlastní interpret, pøíjemce znaku
Toto vymezení Ch. W. Morrise dalo vznik novým oborùm v rámci sémiotiky. Vztah
vehikula (znaku) a designátu (objektu) posuzuje sémantika, nauka o významech znakù. Relace
mezi dvìma vehikuly (znaky) studuje syntaktika a na vzájemný vztah vehikula (znaku) k
interpretu (pøíjemci) se zamìøuje pragmatika. Charles William Morris chápe jazyk jako
"intersubjektivní množinu znakových vehikul, jejichž užívání je vymezeno syntaktickými,
sémantickými a pragmatickými pravidly". Sémiotika tedy poskytuje základ pro porozumìní
hlavním formám lidské èinnosti a jejich vzájemným vztahùm, protože všechny tyto èinnosti a
vztahy se odrážejí ve znacích, které tyto èinnosti zprostøedkovávají.
Problém, který se v této souvislosti brzy ukázal, byl, jakým zpùsobem získávají slova
nebo znaky význam. Strukturalisté se to snažili vyøešit novým vymezením vztahù. Struktura
jazyka je dána souborem vztahù, které rozdìlujeme na paradigmatické a syntagmatické.
Paradigmatické vztahy jsou relace mezi jednotkami stejné sémantické nebo syntaktické tøídy,
zvané paradigma, které jsou zamìnitelné v daném kontextu. Pøíkladem je skloòování v
gramatice. Syntagmatické vztahy odpovídají relacím shlukovaných a segmentovaných prvkù v
lineární øadì. V jazyce se jedná o vztahy mezi vìtnými èleny (napø. podstatné a pøídavné
3
jméno). Paradigmatický kontext jazyka se odehrává v naší mysli mimo èas syntagmatického
kontextu. Nejedná se o událost v èase, ale o neèasovou strukturu. Podle strukturalistù
umístìním do syntagmatických a paradigmatických relací slovo získává význam.
Strukturalisté se dále domnívají, že existují obecná, exaktnì zachytitelná pravidla, která
lze aplikovat na všechny jevy. Ferdinand de Saussure použil k objasnìní této problematiky
analogii s hrou v šachy. Partie šachu je jakoby umìlá realizace toho, co nám v pøirozené
podobì pøedvádí jazyk. Tak jako závisí hodnota figurek na jejich postavení na šachovnici, tak i
každý termín má hodnotu v dùsledku svého protikladu vùèi ostatním termínùm. Stav na
šachovnici je momentální, mìní se se zmìnou postavení figurek. K pøechodu z jednoho stavu
rovnováhy do druhého staèí posun jedné figurky. Každý tah v šachu znamená pohyb jedné
figurky, stejnì tak zmìny v jazyce zasahují jen izolované prvky. Pøesto má tento tah odezvu v
celém systému, tah mùže hru revoluènì zmìnit a mít vliv i na figurky, které momentálnì stojí
mimo - jako u jazyka. A v neposlední øadì posun jedné figurky je fakt odlišný od
rovnovážného stavu pøedchozího i následného. Provádìná zmìna tedy nepatøí do žádného z
tìchto stavù, záleží totiž jen na tìchto stavech. Mluva také funguje vždy jen v urèitém
jazykovém stavu a zmìny, ke kterým mezi stavy dochází, v nìm samy nemají místo. Jediný
rozdíl mezi hrou v šachy a jazykem je podle Ferdinanda de Saussura to, že hráè má v úmyslu
udìlat tah, kdežto jazyk nic nezamýšlí, ke zmìnám tu dochází spontánnì a nahodile. Analýza
pravidel šachové hry je synchronní, nehistorická. Nemùžeme urèit jakousi "evoluci šachu",
protože šachy jsou buï konstituovány ve svých souèasných pravidlech, nebo se nejedná o
šachy.
Z toho vyplývá, že nejen oddìlenými znaky, tj. písmeny a èíslicemi, jsme schopni se
vyjadøovat, ale každá novì vytvoøená znaková struktura, napø. nové slovo, nové tvrzení, nebo
nová teorie se stává metodickým nástrojem, jehož prostøednictvím jsme schopni jít ve
vyjadøování svých myšlenek dál. Za znaky je samozøejmì nutno vidìt pojmy, tj. právì jejich
vztahy ke skuteènostem, které oznaèují.
Ve skupinì znakových entit mají pojmy co dìlat s celkovým pojetím a tedy s kontexty,
v nichž jsou užívány. Operování s pojmy je tedy také operováním s kontexty. Rozšiøování
obsahu pojmu, jeho posun, pøenos, transformace na základì rùzných kontextù užití, je jedním
ze základních metodických prostøedkù èi zpùsobù pohybu myšlení, pohybem od otázek k
odpovìdím.
Pojem se vždy váže k nìjakému obsahu a struktuøe døívìjšího vìdìní. Zmìnou
kontextuálních vztahù pojmu se tento obsah a struktura vìdìní mìní, tzn. obsah mùže narùstat,
4
struktura se mùže restrukturalizovat apod. Novými pojmy se dostáváme opìt k novým pojetím,
a tedy k novým pojmùm, a tím se celý obsah vìdìní podstatnì mìní. Nìkteré pojmy jsou
naopak používány jako stereotypy, fráze, jejich "pojetí" èi pozadí se z obecného povìdomí
mùže vytratit. Mizí tedy ta jejich funkce, která je èinila pojmy, a zùstávají pouze jako znaky, s
novì nabytou funkcí stereotypu èi fráze. Toto si myslím hojnì využívá i informaèní vìda k
formulování identifikaèních a obsahových údajù, k ukládání dokumentu, k formulaci pøekladu
informaèního dotazu uživatele na vstupu do informaèního systému, dále pak k vyhledávání a
distribuci. Dále pak jazyk využívá k tvorbì anotací, referátù a zadávání klíèových slov.
Jednoduše zabezpeèení selekèních systémù.
5