21. ledna 2013 - Ježíšův křest

21. ledna 2013 - Ježíšův křest
Ježíšovo veřejné vystoupení začáná křtem v Jordánu, přijatým od Jana Křtitele. Zatímco Matouš tuto
událost datuje jen formálně, slovy „za těch dnů“ , zasazuje ji Lukáš zcela vědomě do široké dějinné souvislosti,
která umožňuje velmi přesnou dataci. I Matouš nicméně nabízí jistý druh datace – v úvodu představuje Ježíšův
rodokmen, vystavěný jako genealogie Abrahámova a Davidova rodu – to zcela odpovídalo jeho židokřestanským
adresátům Matoušova evangelia. Je to rodokmen židovských dějin spásy, který se na světové dejiny ohlíží jen
velmi nepřímo. I konkrétní datace tak zůstává vágní, protože počítání generací je rovněž určováno spíše trojím
krokem příslibu – od Abraháma – po Davida – exil – Ježíš Kristus, než o dějinnou strukturou a o precizní časové
údaje se v něm neusiluje.
K tomu hned poznamenejme, že Lukáš nestaví Ježíšův rodokmen na začátek evangelia, ale připojuje ho
k události křtu jako její závěr. Říká nám, že Ježíšovi tehdy bylo asi třicet let, že tedy dosáhl věku, který ho
opravňoval k veřejnému vystoupení. Lukáš na rozdíl od Matouše míří až k Adamovi, a k němu připojeje prostý
dovětek, že byl od Boha.
Tím Lukáš podtrhuje Ježíšovo univerzální poslání: Ježíš je synem Adama, synem člověka. Skrze jeho lidství
k němu patříme my všichni a on k nám, v něm lidstvo nově začíná i dospívá k svému cíli.
Zpět k příběhu Jana Křtitele. Už ve vyprávěni o dětství Ježíše Krista nám Lukáš poskytl dva důležité údaje. O
začátku života Jana Křtitele říká, že to bylo za „dnů judského krále Heroda“ Časový údaj, týkající se Jana
Křtitele, tedy zůstává uvnitř židovských dějin. Naproti tomu vyprávění Ježíšova dětství začíná slovy :
…“ V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta..“ Pozadí tedy tvoří veliké světové dějiny, ztělesněné římskou
říší.
V úvodu příběhu Jana Křtitele, tj, na začátku Ježíšova veřejného působšní navazuje Lukáš opět na tuto
nit. Nyní říká slavnostně a přesně :
…“ V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným
knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji, za velekněží Kaifáše a Annáše…“
Ježíšovo místo v chronologii světových dějin se opět udává jmenováním římského císaře : Ježíšovo působení
nelze nahlížet jako nějaké mýtické kdysi, které může znamenat stále a zároveň nikdy, ale je přesně datovatelnou
historickou událostí s celou váhou opravdu uskutečněných lidských dějin – s jejich jedinečností a s tím, že jejich
současnost se všemi dobami je jiného druhu bež bezčasí mýtu.
Ale nejde jen o dataci : císař a Ježíš ztělesňujín dva různé řády skutečnosti, které se vůbec nemusí
vylučovat, ale které jakožto naprosté protipoly obsahují roznětku konfliktu, směřujícího k základním otázkám
lidstva a lidské existence.
„Co je císařovo, dávejte císaři,a co je Boží, Bohu..“ řekne Ježíš později, čímž vyjádří principiální snášenlivost
těchto dvou sfér. Ale když se císařství samo interpretuje jako božské, tak tomu je v sebeprezentaci Augusta coby
dárce světového míru a zachránce lidstva, pak musí křesťan ..“ více poslouchat Boha než lidi..“ Sk 5,29, pak
se křesťané stávají mučedníky – svědky Krista, který sám za Poncia Piláta zemřel na kříži jako věrný svědek.
Uvedením Pilátova jména se už na počátek Ježíšova působení snáší stín kříže. Kříž se ohlašuje i ve jménech
Herodes, Annáš a Kaifáš.
Ale ve výčtu, v němž jsou vedle sebe zmínění císař i knížata, mezi něž je rozdělena Svatá země, se ukazuje ještě
něco jiného : všechna tato knížectví jsou závislá na pohanském Římu. Davidovo království je zničeno, jeho
příbytek je rozpadlý, potomek, který je Ježíšovým zákonitým otcem, je řemeslník v provincii Galilea, plné
pohanského obyvatelstva. Izrael zas jednou žije v Boží temnotě, zdá se že přísliby Abrahámovi a Davidovy se
rozplynuly v Božím mlčení. Opět platí: nemáme už proroky, zdá se, že Bůh svůj národ opustil. Ale právě proto
byla země plná neklidu.
Náboženské a politické klima určovala protikladná hnutí, naděje a očekávání. Přibližně v době Kristova narození
vyvolal Juda Galilejský povstání, které Římané krvavě potlačili. Jeho strana, zélóti, existovala dál, připravená užít
pro obnovu sovobody Izraele násilí a teror. Možná že někdo z dvanácti Ježíšových apoštolů – Simon Zélóta a
Jidáš Iškariotský – byli původně takto orientovaní. Farizeové, se kterými se v evangeliích často setkáváme, se
snažili maximálně žít podle Tory a vyhnout se ústupkům helénisticko-římské kultuře. Saduceové, většinou
příslušníci aristokracie a kněžské třídy, usilovali o osvícené židovství, přiměřené duchovními standartu doby, a
snažili se srovnat i s římskou nadvládou. Další hnutí, o němž víme mnoho až po náhodných archeologických
1
nálezech v Kumránu u Mrtvého moře, byli esejci – společenství z Kumránu. Byla to skupina, která se odvrátila od
Herodovského chrámu a v Judské poušti založila klášterní společenství, ale i nábožensky fundovanou pospolitost
rodin, a vytvořila bohatství spisů jakož i vlastní rituály s liturgickými koupelemi a společnými modlitbami.
Opravdovost víry v těchto spisech se nás dotýká, zdá se, že Jan Křtitel, ale možná i Ježíš a jeho rodina měli
k tomuto společenství blízko. Každopádně je ve spisech z Kumránu mnoho styčných bodů s křesťanským
poselstvím. Nelze vyloučit, že Jan Křtitel v tomto společenství nějakou dobu žil a že jeho religiozita byla zčásti
formovaná zde.
Vystoupení Jana Křtitele bylo přesto něčím naprosto novým. Křest, k němuž vyzývá, se liší od obvyklých
náboženských koupelí. Není opakovatelný a má být konkrétní realizací obratu, určujícího celý život provždy
nově. Je spojen s plamenným voláním po novém způsobu myšlení a konání, spojen především s ohlašováním
Božího soudu a se zvěstováním kohosi většího, kdo přijde po Janovi.
Čtvrté – Janovo evangelium nám říká, že Jan Křtitel o tomto větším, jemuž chtěl připravit cestu, „ nevěděl kdo je..“
Jan, 1,30 Ale věděl, že je zde, aby tomuto tajuplnému druhému připravil cestu, že k němu míří celým svým
posláním.
Ve všech čtyřech evangeliích se toto poslání popisuje následujícím místech z Isaiáše : „Hlas volajícího: Přípravte
na poušti cestu Hospodinu..“ Lukáš k tomu dodává…: „já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu
před tebou.“
Ve všech těchto starozákonních textech jde o záchranný zásah Boha, jenž vykročí ze své skrytosti, aby napravil
a zachránil, jemu se mají otvírat dveře, připravovat cesta. Kázáním Jana Křtitele se tato stará slova naděje
stávala přítomností : ohlašovalo se něco velikého.
Dokážeme si představit mimořádný dojem, jaký musel ve vypjaté atmosféře oné historické hodiny
Jeruzaléma vyvolat postava a poselství Jana Křtitele. Konečně tu byl zase prorok, jehož potvrzoval i jeho život.
Konečně se zase ohlašovalo Boží jednání v dějinách. Jan křtí vodou, ale ten větší, který bude křtít Duchem
svatým o ohněm, už stojí přede dveřmi. Proto na nás vůbec nemusí působit jako nadsázka tento údaj z Markova
evangelia:
„ Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé,dávali se od něho křtít v řece Jrodánu a přitom
vyznávali své hříchy. (1,5)
K Janovu křtu patřila zpověď – vyznání hříchů, židovství oné doby znalo spíše vyznání hříchů v obených
formulích, ale existovalo i zcela osobní vyznání při němž se uváděli jednotlivé hříšné skutky. Šlo skutečně o
překonání dosavadní hříšné existence, o start k novému, proměněnému životu.
Názorně to vyjadřuje proces křtu – je zde jednak symbolika smrti – ponoření které odkazuje ke zničující potopě.
Ale zároveň řeka jakožto proud je především symbolem života – Nil, Eufrat, Tigris, ale i Jordán jsou pro přilehlé
kraje dodnes pramenem života.
Ve křtu tedy jde o to, očistit se, oprostit od špíny minulosti, která tíží a deformuje život., a o nový začátek - tedy o
smrt a vzkříšení, o to, začít život znovu nově, od začátku, dá se říct že jde o znovuzrození. To vše teprve rozvine
křesťanské chápání křtu, ale je to obsaženo už v sestoupení do Jordánu a vystoupení z něj
Slyšeli jsme právě, jak celé Judsko a Jeruzalém putují za křtem. Ale teď se přidává něco nového:
„ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít..“ Mk 1,9
O poutnících z Galileje dosud nebyla řeč, zdálo se, že vše se vztahuje pouze na území Judska. Ovšem skutečně
nové není to, že Ježíš přichází v jiné oblastí, zdaleka. Skutečně nové je to, že on – Ježíš – se dává pokřtít, že
vstupuje do šedé masy hříšníků čekajících tam u břehů Jordánu. Ke křtu patří vyznání hříchů a snaha odložit
starý život a příjmout nový. Mohl to Ježíš učinit ? Jak mohl vyznávat hříchy ? Jak se měl obrátit od strého života
k novému ? takto se křesťané museli ptát.
Rozhovor Jana Křtitele s Ježíšem, o němž se píše u Matouše, ostatně vyjadřuje i jejich vlastní otázku Ježíšovi .
„ Já bych měl být pokřten k tebe a ty přicházíš ke mně? “ Mt 3,14
Matouš nám k tomu zaznamenává : „Ježíš mu odpověděl : Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom naplnili
všechnu spravedlnost. A tak mu Jan vyhověl “ 3,15
Papež Benedikt k tomu říká, že není snadné rozluštit smysl této záhadně znějící odpovědi. V řeckém
slově arti – nyní, pro teď – je každopádně jakási podmíněnost: v určité předběžné situaci platí určitý způsob
jednání. Rozhodující pro výklad Ježíšovy odpovědi je ale smysl slova „spravedlnost“ – celá spravedlinost se
2
musí naplnit. Spravedlnost je ve světě, v němž se Ježíš nacházel je odpovědí člověka na Tóru, přijetí celé Boží
vůle, „nesení jha Božího království“ jak to bylo formulováno. Tóra nepočítá s Janovým křtem, ale Ježíš jej svými
slovy uznává jako výraz neomezeného „ ano “ Boží vůli, jako poslušné přijetí jha.
Protože sestup k tomuto křtu v sobě zahrnuje vyznání víry a prosbu o odpuštění pro nový
začátek, obsahuje toto „ano“ celé Boží vůli ve světě poznamenaném hříchem i výraz solidarity s lidmi, kterří se
provinili, ale kteří touží po spravedlnosti. Teprve skrze kříž a zmrtvýchvstání se nám vyjevil plný význam tohoto
procesu.Křtěnci se vstupem do vody hlásí ke svým hříchům a touží se zbavit tíže propadu do hříšnosti. Co tam
dělal Ježíš?
Lukáš, který v celém svém evangelium zaznamenává Ježíšovy modlitby a který ho opakovaně představuje jako
modlícího se – hovořícího s Otcem – nám říká, že Ježíš přijal křest a modlil se 3,21
Skrze kříž a zmrtvýchvstání křesťané pochopili, co se událo : Ježíš na sebe vzal břemeno viny celého lidstva:
snesl ji do Jordánu. Své působení zahajuje tím, že zaujímá místo hříšníků. Zahajuje je anticipací kříže. Je
takříkajíc pravým Jonášem, který řekl lodníkům : „Vezměte mé a uvrhněte do moře…“ Jon 1,12
Plný význam Ježíšova křtu, jeho nesení „veškeré spravedlnosti“, se vyjevuje až skrze kříž : kříž vyjadřuje přijetí
smrti za hříchy lidstva a hlas při křtu : „toto je můj milovaný Syn…“ předjímá vzkříšení. Tak je také zřejmé, že
v Ježíšových promluvách vyjadřuje slovo „křest“ jeho smrt…Mk 10,38, Lk 12,50
Jen odtud lze porozumět křesťanskému křtu. Z anticipace smrti na kříži, k níž došlo v Ježíšově křtu, a
z anticipace vzkříšení, která zazněla v hlase z nebe, se stala skutečnost. Janův křest vodou se tak naplnil
Ježíšovým křtem života a smrti. Následovat pozvání ke křtu pak znamená vstoupit na místo Ježíšova křtu
s v Ježíšově ztotožnění s námi přijmout naše ztotožnění s ním.
Moment jeho anticipace smrti se pro nás stal momentem naší anticipace vzkříšení s ním : tuto vnitřní
souvislost rozvinul ve své teologii křtu Pavel Rím 6, aniž ovšem mluvil výslovně o Ježíšově křtu v Jordánu
Ježíšův křest je tedy vykládán jako repetice celých dějin, v níž se uchopuje minulé a předjímá budoucí : vstup do
hříchů jiných je sestupem do „inferna –pekla“ – nejen jako u Danta, sestupem přihlížejícím, ale spolu-trpícím,
skrze utrpení proměňujícím a a proměňujícím vůbec, rozrážejícím dveře hlubin a vtrhujícím do nich. Křest je
sestoupením do domu zla, bojem se Silným, jenž drží člověka v zajetí mocností, které s námi bezejmenně
manipulují.
Tento Silný - dábel, pouhými vlastními vlastními silami světových dějin neporazitelný, je přemožen a spoután
Silnějším, který jako rovný Bohu na sebe dokáže vzít všechnu vinu světa a protrpět ji – sestupuje ve ztotožnění
se s padlým a nic přitom nevynechává. Tento zápas je „obrácením“ bytí, vymáhá si novou strukturu bytí,
připravuje nové nebe a novou zemi. Svátost křtu se tak jeví jako udělení účasti na Ježíšově zápase,
proměňujícím svět skrze obrat života, který se udál jeho sestupem a vzestupem.
Papež se dále ptá : nevzdálili jsme se tímto církevním výkladem a interpretací událostí Ježíšova křtu příliš od
Bible ? A hned dodává, že není na škodu, poslechnout si v této souvislosti Janovo evangelium, podle nějž Jan
Křtitel spatřil Ježíše a řekl . „ Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa ! “
Kolem této věty, která se v římské liturgii pronáší před přijímáním, se už mnoho naspekulovalo.
Co znamená „beránek boží“ ?
Jak to, že je Ježíš nazývaný beránkem, a jak to, že tento beránek snímá hříchy světa, přemáhá je až do
bezpodstatnosti a neskutečnosti. Zásadní pomoc k tomu, abychom této větě dokázali správně porozumět a mohli
ji – i historicky – brát jako skutečná slova Jana Křtitele, nabídl Joachim Jeremias. Nejprve je zde třeba poznat
dvě narážky na Starý Zákon. Píseň o Hospodinově služebníku (Iz 53,7) přirovnává trpícího služebníka
k beránku, vedeném na porážku:
..“jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel..“
Ještě důležitější je, že Ježíš byl ukřižován na svátek Pascha, a musel se proto jevit jako skutečný velikonoční
beránek, v němž se naplnilo to, co bylo významem velikonočního beránka při odchodu z Egypta: osvobození
z egyptské nadvlády smrti a propuštění k exodu, k putování za svobodou zaslíbení. Skrze Velikonoce se
symbolika beránka stala zásadní pro porozumění Kristu, nalézáme ji u Pavla, u Jana i Petra a ve Zjevení
Jeremias nadto upozorňuje, že hebrejské slovo ..“talia“ znamená jak beránek tak chlapec tak služebník.
Tak mohla Křtitelova věta ukazovat jednak na Božího služebníka, který svým zástupným pokáním „nese“
hříchy celého světa, ale současně jej poznávat jako i pravého velikonočního beránka, který utrpením usmiřuje a
3
smazává hříchy světa. „Pokorný jako obětní beránek podstoupil Spasitel, umírající na kříži, zástupně smrt,
smírnou silou své nevinné smrti vymazal vinu celého lidstva…“
Zatímco v bídě egyptského zajetí nabyla krev velikonočního beránka zásadního významu pro
osvobození Izraele, On Syn, jený se stal služebníkem – pastýř, který se stal beránkem – nezastupuje pouze
Izrael, ale osvobození „světa“, lidstva vůbec.
Tím se dostáváme k velkému tématu univerzálnosti Ježíšova poslání. Izrael tu není sám za sebe,, nýbrž jeho
vyvolení je cesta, po níž chce Bůh přicházet ke všem : s tématem univerzálnosti se se potkáváme znovu a znovu
v evangelích, ale větou o beránku Božím, který snímá hříchy celého světa, se ve čtvrtém evangeliu toto téma
objevuje hned na za začátku Ježíšovy cesty..
Všechny čtyři evangelia nás různým způsobem zpravují o tom, že když Ježíš vystupoval z vody, „ nebe
se otevřelo, a že duch se na něj snesl jako holubice a že přitom z nebe zazněl hlas, který Ježíše podle Marka a
Lukáše oslovil: Ty jsi…..anebo podle Matouše pravil…“ to je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení…“ 3,17
Výjev s holubicí možná připomíná pasáž o stvoření, v níž se nad vodami vznášel Duch. Na tatéž slova
z nebes jako zde najdeme u Ježíšova proměnění, kde se ječtě připojí výzva : „toho poslouchejte.“
Celý význam křtu Krista papež shrnuje do třech aspektů :
1. jednak obraz otevřených nebes – nad Ním je nebe otevřené. Společenství vůle s Otcem, všechna
spravedlnost kterou On naplňuje, otevírá nebe, jehož podstatou je právě to, že v něm je Boží vůle cele naplněná
2….k tomu pak přistupuje vyhlášení Ježišova poslání, přicházející od Boha, od Otce, které ovšem nevysvětluje
Ježíšovo konání, nývrž jeho bytí : On je milovaný Syn, na něj spočívá Boží zalíbění
3…… zároveň se Synem nás tady potkává i Otec i Duch svatý – ukazuje na Boží Trojici, i když hloubka
trinitárního Boha se ukáže až v celku Ježíšovy cesty – je tu jistá spojnici mezi tímto křtem a slovy jež bude jako
Zmrtvýchvstalý opakovat apoštolům..“jděte ke všem národům a…křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého
Křest, který od té doby apoštolové udílejí, je vstupem do Ježíšova křtu – do skutečnosti kterou jím anticipoval.
Tak se stáváme křesťany.
Ježíšův křest jako prožitek povolání ..?
Papež Benedikt zdůrazňuje, že at´ je toto pojetí – totiž křest v Jordánu jen jako jeho osobní povolání prezentováno jakkoli učeně, stejně patří spíš k románům, než ke skutečnému výkladů textů Písma. Ty nám
nedávají nahlížet do Ježíšova nitra – Ježíš je nad našimi psychologiemi (Romano Guardini), ale dávají nám
poznat jak Ježíš souvisí s Mojžíšem a proroky, dávají nám poznat vnitřní jednotu jeho cesty od prvního
okamžiku života až ke kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš se nejeví jako geniální člověk se svými otřesy, nezdary a
zdary – tak by mezi námi a ním jako jednotlivcem z velmi vzdálené doby, ležel nepřekonatelný odstup.
Stojí před námi jako „ milovaný Syn ..“ který je na jedné straně ten zcela jiný, ale právě proto může být i nám
všem současný, protože je „ každému z nás bližší než mé vlastní nitro..“ jak už od 4.století tvrdí sv. Augustin
Zpracováno podle knihy Josepha Ratzingera, Gesú da Nazareth, 1. díl, Cittá del Vaticano 2007 .
4