Jak využít metodu street law při výuce práva

Jak využít metodu street law při výuce práva

Jak využít metodu street law
při výuce práva
Lucia Madleňáková
Olomouc 2012
Úvodní slovo
Vážení a milí kolegové,
dostává se vám do rukou příručka, jejímž
cílem je usnadnit vám zavádění předmětu
(či výukové metody) Street law do výuky
a zejména vám ulehčit první kroky v předmětu.
Na PF UP v Olomouci probíhá tento
předmět v každém semestru a je rozdělen
do dvou navazujících bloků, kdy v prvním
bloku studenti vyučují na základní škole,
ve druhém bloku na škole střední.
Cíle předmětu je možné rozdělit na cíle znalostní a cíle dovednostní. Znalostním cílem
předmětu je zopakování a aplikace již nabytých znalostí z různých oblastí práva, které mají
studenti možnost pochopit ve vzájemných souvislostech. Tohoto cíle dosáhnou přípravou
a realizací výukového bloku na předem vybraných základních a středních školách. Dovednostními cíli předmětu je rozvinout u studentů prezentační a komunikační dovednosti. Také
se naučí, jak podat mnohdy nesrozumitelný právnický text laikovi tak, aby mu pozoruměl.
Osvojí si dovednosti prezentace a argumentace a komunikační základy pro efektivní sdělování odborných informací. Sociální dimenze, kterou předmět rovněž naplňuje, je vzdělávání
skupiny studentů základní a střední školy tak, aby byli sami schopni řešit základní každodenní
problémy, které jsou právního charakteru.
Koncept street law je celosvětově používaným konceptem. Probíhá od Vietnamu, přes Jižní
Afriku až po USA či Polsko. Nápomocnými Vám v tomto směru jistě mohou být webové stránky Street law: www.streetlaw.org či organizace BABSEA-CLE www.babseacle.org.
Obsahem příručky jsou rady, zejména, jak pomáhat studentům k tomu, aby zdárně naplnili
cíl předmětu. Za pomoci příručky můžete studentům poradit, jak si vytvořit efektivní a zajímavý plán hodiny, k tomu jim jistě pomůže kapitola, jak nastartovat svou kreativitu, pro práci
ve dvojici jim pomůže kapitola o týmové spolupráci a pro zdárné zvládnutí hodiny jim pomohou kapitoly o komunikačních a prezentačních dovednostech. Jelikož street law je založeno
na učení se ze zkušenosti, obsahuje příručka také kapitolu o způsobu a účelu psaní reflektivního deníku. Ten si mohou psát nejen studenti, ale i vy sami. Důležitou součástí výukového
procesu je však i hodnocení, proto se příručka věnuje také podávání zpětné vazby.
Mnoho úspěchů ve výuce přeje
JUDr. Lucia Madleňáková
2
Obsah
Úvodní slovo...........................................................................................................................................................2
1 Jak vybrat instituci..........................................................................................................................................4
2
Co lze naučit?....................................................................................................................................................5
2.1 Kreativita.....................................................................................................................................................5
2.2 Time management, plánování hodiny.......................................................................................... 11
2.3 Týmová spolupráce.............................................................................................................................. 18
2.4 Komunikace, zjednodušování, laický jazyk................................................................................. 23
2.5 Prezentační dovednosti...................................................................................................................... 27
3 Metody výuky................................................................................................................................................ 30
4 Reflexe.............................................................................................................................................................. 39
4.1 Sebereflexe............................................................................................................................................. 39
4.2 Zpětná vazba.......................................................................................................................................... 41
Literatura............................................................................................................................................................... 44
3
1 Jak vybrat instituci
Jedním z primárních účelů street law je učit právo v terénu, učit jej skupiny ve společnosti,
které jej neznají, ale znát by jej měli, resp. neznalost práva v nich. Nemusí jít pouze o skupiny
sociálně vyloučené, ale je neoddiskutovatelné, že tyto osoby zejména potřebují znát svoje
možnosti, aby se z tohoto sociálního vyloučení dokázaly vymanit.
Výběr instituce závisí v mnohém na vašich možnostech. Pokud spolupracujete se středními školami, či jinými institucemi i mimo fakultu, vždy bude jednodušší oslovení takovýchto
institucí než těch, které neznají vás a neznají koncept street law. Proto i my jsme se vydali
cestou našich vyučujících, studentů a jejich rodinných příslušníků, kteří nám otevřeli cestu
k řediteli školy. Takový postup ale není nevyhnutný. Lze oslovit cíleně, například dopisem,
různé instituce, se kterými chcete spolupracovat. Posvěcení od děkana či rektora také otevírá
více možností.
Street law lze, jak bylo řečeno, vyučovat na základních či středních školách, a to jako součást občanské nauky, či jako samostatný volitelný předmět. Výhodou volitelného předmětu
obvykle bývá volnost při stanovení jeho náplně, výhodou zapojení do již fungující výuky pak
jistý příliv studentů a supervize domovského učitele.
Na fakultě máme také zkušenosti se street law pro seniory, zejména obsahově zaměřené
na spotřebitelské právo (prodejní akce, spotřebitelské smlouvy, rozhodčí doložky, reklamace
apod.) Pracovat lze také s nezaměstnanými osobami v rámci rekvalifikačních kurzů.
V zahraničí je velmi oblíbeným street law pořádaným ve věznicích, či v jiných zařízeních
detenčního charakteru (výchovné ústavy pro mladistvé, zařízení pro samotné matky s dětmi,
azylové domy a podobně). V ČR zatím takový projekt rozběhnutý nebyl. Osoby ve výkonu
trestu odnětí svobody jsou, dle zahraničních zkušeností, přitom velmi vděčnými a zapálenými
posluchači.
Pro jakoukoliv instituci se rozhodnete, důležité je zejména přizpůsobit styl jazyka a paraverbální komunikaci cílové skupině. Také je důležité vybrat taková témata, která mohou mít
pro danou cílovou skupinu zásadní praktický dopad do jejich reálného života.
4
2Co lze naučit?
2.1 Kreativita
Kreativitu v učení využijete vy či vaši studenti na prvním místě zejména u přemýšlení nad
plánem hodiny. Ze zkušenosti mohu říct, že většina studentů následuje vzory výuky, které
na ní působí. Na vysoké škole se bohužel jedná většinou pouze o přednášku či seminář, který
obsahuje buď monolog vyučujícího, či řešení příkladů. Na jiné metody se již většinou zapomnělo, pokud jste někdy měli možnost se s nimi setkat.
Druhá velmi zaužívaná věc je postup myšlení od abstraktního ke konkrétnímu, který jistě vychází z kontinentálního právního systému: nejdříve se učíme teorii, pak ji aplikujeme
na konkrétní případ. Pro praxi, a to nejen v podobě učení na školách, je velmi žádoucí naučit
se myslet „opačně“, tedy z konkrétního dokázat abstrahovat. Typickým příkladem může být
přemýšlení nad judikátem, ze kterého je potřebné vyvodit obecné závěry pro budoucí praxi,
obecná pravidla, která se napříště použijí, tedy abstrahovat. Když opustíme prvotní schéma
„od abstraktního ke konkrétnímu“ a zkusíme svoje myšlení otočit, jistě přijdeme na mnohé
nové nápady do výuky. Berme to jako jeden z kroků k tomu, jak být kreativní.
Pro většinu úkolů, které řešíme, nepotřebujeme být bůhvíjak kreativní (čištění zubů). Využíváme své znalosti a dovednosti a tím docilujeme požadovaného výsledku. Avšak pouze se
samotnou rutinou si nevystačíme. V době tvrdé konkurence se můžeme stále méně spoléhat
na standardní řešení. Proto najdeme nové řešení. Takové řešení bude kreativní, pokud je jiné,
ale splňuje požadavky jako rutinní řešení, je tedy funkční a připojitelné na rutinní myšlení
(není osamoceno).
5
Níže uvádím příklad, který odlišuje kreativní řešení od řešení jiných:
Někteří konzumenti vína jsou nespokojeni s velikostí lahve vína, pro některé je moc malá,
pro některé je moc velká.
Konvenční řešení: prodávat různé velikosti lahví s vínem.
Osamocené řešení: víno bude prodáváno v prášku, každý se bude moci rozhodnout kolik
a v jaké koncentraci vypije.
Kreativní řešení: víno bude baleno do měkkých plastových sáčků, ventil zajistí vzduchotěsnost sáčku a pevný obal odolnost sáčku.
Tvořivost se jeví jako schopnost odlišná od inteligence. Výzkumy ukazují, že tvořivost je důležitým činitelem úspěchu bez ohledu na lidskou inteligenci či sociální prostředí, a že tvořivé
myšlení a jednání napomáhá rozvíjení potenciálu jednotlivců.
Jak vypadá kreativní osobnost?
1. Je citlivá k problémům: má schopnost všeobecného rozpoznávání problémů jako takových,
kladení si otázek o obvyklých věcech, prozkoumávání nových možností.
2. Přemýšlí flexibilně: disponuje více styly myšlení, má přehled o různých oblastech, široké
vzdělání, divergentní myšlení, bere v úvahu různé možnosti.
3. Je originální: odhaluje také abnormální aspekty, divergentní myšlení, kombinuje různé nápady.
4. Baví ji její práce: sebemotivuje se.
5. Disponuje znamenitým know-how: má odborné znalosti.
6. Je vytrvalá: tvrdohlavá, má vysokou odolnost vůči frustraci, nadprůměrnou energii, je nespokojená s prvním řešením.
7. Disponuje jistou soudností: umí vyfiltrovat slibné formulace, umí rozpoznávat akceptovatelná řešení, má neovlivnitelný náhled na nedostatky.
Mysl je nástrojem zaměřování pozornosti. Tvořivými se stáváme, když dokážeme obměňovat a rozšiřovat zaměření pozornosti, když dokážeme vnímat možnosti, které přesahují danou
informaci, a přemýšlet o nich. Vynalézáme, hrajeme si s nápady. Máme rozdílné schopnosti
tvořivého myšlení a tyto možnosti můžeme zdokonalovat a procvičovat. Tvořivost je druhem
rozumové schopnosti, kterou lze rozvíjet a cvičit jako kterýkoliv jiný druh myšlení. Není to jen
otázka hravého zacházení s věcmi či otázka náhody, ale v její pravé podobě jde o vážné a vytrvalé myšlenkové úsilí v kterékoliv oblasti poznávání. Následující testy vám mohou pomoci
zjistit, jak kreativní jste, ale také vám pomohou si svoji kreativitu procvičovat.
Příklad testu kreativity
Představte si, že se všichni policisté jmenují Novák. Jaké důsledky to může mít? Máte 3 minuty na zaznamenání si výsledků.
Během 3 minut jmenujte co nejvíce bílých jedlých předmětů.
Míček na stolní tenis se nachází ve spodní části patnácticentimetrové ocelové trubky, která
je zalita v betonovém obrubníku. Jako pomůcky máte 30 metrů prádelní šňůry, misku ovocných vloček, džbán mléka, šroubovák, drátěné ramínko na šaty, kleště a žárovku. Kolik najdete
možností, jak míček vytáhnout bez toho, abyste poškodili trubku, míček nebo obrubník?
6
Zkouška kreslením
Na papír si nakreslete/předtiskněte 4 řady po deseti zcela stejných kroužcích:
Máte 10 minut na to, abyste do těchto kroužků nakreslili co nejvíce zajímavých a neobvyklých věcí. Pod každou kresbu můžete uvést její popisek, aby bylo zřejmé, co jste tam nakreslili.
Nicméně, slovní pojmenování nemá nahrazovat podrobnost a detailnost kresby.
Jak si práci vyhodnotit? Při této zkoušce byste měli odhalit 4 dimenze tvořivého myšlení:
plynulost toku nápadů, pružnost, původnost a propracovanost. Také je vhodné, pokud budete tento test vyplňovat s několika známými či kolegy. Můžete pak porovnávat vaše výtvory.
Hodnocení:
1. plynulost toku nápadů: počet různých nápadů. Změříte ji součtem nakreslených různých
věcí
2. pružnost: počet odlišných kategorií nápadů – opět ji změříte součtem různých kategorií
nápadů (různé tváře jsou pořád jedna kategorie)
3. původnost: odlišnost nápadů od konvenčních a obvyklých voleb. Hodnotíte jednotlivé
kresby 0-1-2 z hlediska její originálnosti. Tu zjistíte porovnáním s ostatními spolužáky. 0
bude přiřazena té kresbě, kterou měli nakreslenou všichni. 1 bude patřit té kresbě, kterou
má několik z vás, ne však všichni. 2 pak patří té kresbě, kterou nikdo jiný nemá. Jednotlivé
body za jednotlivé kresby následně sečtěte.
4. propracovanost: podrobné vyjádření nápadů kresbou. Zjišťujete podrobné zobrazení jednotlivých kreseb. Toto kritérium se hodnotí složitě jednak proto, že je subjektivní, jednak
proto, že může prozrazovat, že nejste spíše zdatný kreslíř, než že byste nebyl kreativní.
Zraková zkouška
Spočívá v tom, že máte v určitém časovém úseku (např. 3 minuty) jmenovat co nejvíce nápadů/představ, které by mohl zobrazovat následující obrázek:
Zkoušku můžete vyhodnotit pomocí kritéria plynulosti toku nápadů, pružnosti a původnosti. Kritérium propracovanosti bude těžce použitelné.
7
Verbální zkouška
Je založena na slovním vyjádření různých nápadů za pomoci otázky: Na co vše lze … po­
užít? Za tři tečky je možno dosadit různé běžně používané věci, u kterých dobře známe jejich
konvenční použití, například deka, míček, čepice apod. Zkoušku můžete vyhodnotit pomocí
kritéria plynulosti toku nápadů, pružnosti a původnosti. Kritérium propracovanosti bude těžce použitelné.
Program CoRT Thinking dle Edwarda de Bono
Edward de Bono ve svém programu tvořivého myšlení stanovil několik nástrojů, které jsou
jednoduchou, ale účinnou strategií, jak důkladněji myslet, jak napomáhat hlubšímu přemýšlení, ale jak se vyhnout impulzivnosti. Jsou systematickým souborem nejpřínosnějších strategií k rozvoji divergentního myšlení.
1. CAF consider all factors (uvaž všechny činitele);
2. FIP first important priorities (co je nejdůležitější);
3. PMI plus, minus, interesting points (výhody, nevýhody, zajímavosti);
4. C&S consequences and sequel (následky a důsledky);
5. AGO aims, goals and objectives (záměry a cíle);
6. APC alternative possible choices (alternativy, možnosti, volby);
7. OPV other points of view (jiná možná hlediska).
CAF consider all factors
Tato technika pomáhá rozšířit obzory myšlení. Zamezuje tvorbě urychlených závěrů bez
toho, abychom nepromysleli a nezohlednili všechny možné činitele. Abychom si tuto techniku zautomatizovali a zafixovali a tak dál jí přemýšleli vždy, je nutno si ji procvičovat. Lze tak činit na základě jednoduchých otázek typu: Co dělá z učitele výborného učitele? Chcete poslat
článek do velice prestižního časopisu, na čem všem závisí toto vaše rozhodnutí? Chcete letní
dovolenou, podle jakých kritérií si ji budete vybírat?
FIP first important priorities
Na promyšlené činitele teď budeme nahlížet prizmatem jejich důležitosti – které z činitelů
jsou pro vás skutečně důležité, které jsou prioritní? Všechny? Takto rozhodneme o důležitosti
některých kritérií pro naše pozdější rozhodování.
PMI plus, minus, interesting points
Pro rozhodnutí v dané situaci také potřebujeme zhodnotit tuto situaci, případně možná řešení podle toho, jaké mají výhody, nevýhody či neutrální informace o nich (zajímavosti). Tato
metoda opět pomáhá při rozhodování se a to tak, že nabádá situaci řádně promyslet.
C&S consequences and sequel
Vždy je velmi důležité promyslet také následky našeho jednání, co my právníci víme velice dobře. Je proto vhodné zamyslet se nad případným vybraným řešením z hlediska jeho
následků: Jakým výsledkem jsme si jisti? Musí to vždy dopadnout takto? Může to dopadnout
jinak? Proč? Jaký je nejpravděpodobnější výsledek? Jaká jsou nebezpečí, co by se mohlo pokazit? Co je to nejhorší, co by se mohlo stát?
I studenty můžeme vést k tomu, aby například přemýšlením o tom, „co se stane dál“ se
naučili promýšlet svá rozhodnutí v souvislosti s budoucími důsledky tohoto jejich jednání.
8
AGO aims, goals and objectives
V této fázi je nutné si uvědomit naše cíle a důvody, pro které uvedenou činnost děláme.
K analýze si můžeme dopomoci otázkami typu: Co se pokoušíme udělat? Čeho chceme dosáhnout? Proč to děláme? Co je účelem? O jaký výsledek se snažíme?
APC alternative possible choices
V životě potřebujeme pružně volit alternativy, možné nové směry postupu a mít odvahu
si vybrat neprobádanou cestu. Pokud se nějaký způsob neosvědčí, hledejte alternativy, a to
i tehdy, pokud se zdá, že existuje jedna jediná cesta. Vždy existuje cest více. Nejobtížnější je
hledat alternativy tam, kde tvrdě zasáhla rutina. Tzn. u činností, které děláme pořád stejným
způsobem či ze stejného důvodu.
OPV other points of view
Nové nápady a pohledy na věc lze provést, pokud se na problém budeme snažit podívat
očima někoho jiného. Tato technika velmi napomáhá empatii, tedy schopnosti vcítit se do pocitů druhého člověka. Pro právníky je tato technika jistě využitelná zejména tehdy, kdy přemýšlíme nad tím, jak se asi zachová protistrana právního problému. Také ji lze využít při práci
se studenty či s žáky na školách, pokud se budeme snažit pochopit jejich chování.
Jak vyprovokovat kreativní myšlení?
Existuje na to několik možností, které níže uvádím:
1. agent provokatér: v diskusi s žáky (se svými kolegy) hrajete dotěrného studenta, který zpochybňuje i ty nejzákladnější mravní či vědecké předpoklady tvrzeními typu: To není pravda; Můžu si dělat, co chci; Nikdo mi nemá co rozkazovat apod. Jeho cílem je vyprovokovat
druhou stranu k argumentaci, pěstovat v ní sebejistotu, pohotovou reakci a nevzdávání se.
2. co kdyby?: touto otázkou lze modifikovat probíraný případ, situaci, je možné navrhovat
nemožné, nepravděpodobné, absurdní situace pro vytvoření jiného pohledu na věc.
3. synektika: jedná se o techniku, která vytváří ze známého nezvyklé, snaží se, abychom pohlédli na známé věci nezvyklým způsobem. Například přímou analogií (V čem je stát stejný
jako obložený chlebíček?), osobní analogií (představte si, že jste stromem v chráněné krajinné oblasti) nebo symbolickou analogií (uveďte příklad tyranské demokracie).
4. asociace: zvolte si kterékoliv slovo, zapište jej a pak napište první slovo, které vás napadlo
a které nějakým způsobem souvisí s prvním slovem. Takto pokračujte dál. Sledujte, dokdy
jste schopni pokračovat. Náročnější verzí je, když se snažíte asociacemi dojít ke slovu, které
je přímým opakem slova prvního.
5. ukončení příběhu: každý problém má několik řešení. Nácvik kreativity ve vytvoření řešení
je pokusit se o dokončení nějakého příběhu. Začněte číst povídku a v polovině skončete
a snažte se vymyslet co nejvíc řešení, jak by mohl příběh skončit. Nebo dokončete povídání: Po poslední atomové válce byla Země mrtvá. Nic nerostlo, nic nežilo. Poslední člověk seděl
sám v místnosti. Vtom někdo zaklepal na dveře…
6. tvoření vět: zvolte si několik písmen. Všechna to budou písmena, jimiž začínají slova. Poskládejte podle těchto písmen větu, která bude dávat smysl.
7. zdokonalení: jak byste zdokonalili věci pro běžné používání (ÚZko, jídlo v menze, zubní
kartáček apod.)
9
Co kreativitu ničí?
1. přemýšlení o jistotě: ztrácíte odvahu.
a. mějte odvahu riskovat!
b. buďte činní v oblastech, ve kterých můžete riskovat bez nebezpečí
2. konkurenční tlak: snad pomáhá k lepším výkonům, ale zabíjí kreativitu. Zabraňuje spolupráci a komunikaci, kdo se zaměřuje na konkurenta, nezaměřuje se na problém.
a. uvolněte klima, ve kterém pracujete
3. předpokládané myšlenky: napadají vás očekávaná řešení (řešení rutinní), tzv. in-box thinking
a. zostřete svou pozornost, soustřeďte se
b. zkuste záležitost posuzovat nezaujatě
c. vyjděte z krabice!
4. odměňování: kdo pracuje jen kvůli odměně, není kreativní
a. postavte do popředí problém, ne odměnu
5. nedůslednost: i kreativní myšlenku nutno podrobně rozpracovat, a to již nijak zábavné není.
Nenechte se proto touto fází odradit a pečlivě ji proveďte
a. pozorně a neochvějně sledujte své cíle
b. energii koncentrujte na jeden návrh a ten rozpracujte. Neskákejte z jednoho na druhý
6. časový tlak: mnoho lidí tvrdí, že pracují nejlépe pod tlakem. V časovém presu se ale zoufalý
člověk chytá první myšlenky, kterou navíc nijak zvlášť nepromyslí.
a. plánujte si práci s dostatečnou časovou rezervou a začněte pracovat na úkolu hned
7. špatné rámcové podmínky: někdy se špatně vytváří kreativní myšlenky na místech, kde obvykle pracujeme nebo v čase, kdy jsme vyčerpaní či je to čas na odpočinek.
a. kreativní přemýšlení pouze oddělte místně a časově od rutinních místností a časů
8. samolibost: hrozí, že se zaseknete na jednom bodě, protože jej vyložíte jako bezchybný
a nehodný žádné změny
a. neusněte na vavřínech
b. sledujte nové trendy – co když je někdo lepší, než vy?
9. lhostejnost, nezájem: nebaví vás vaše práce, pak jistě nebudete kreativní
a. odhalujte zajímavé aspekty vašeho úkolu
b. rozviňte svou hloubavost
10
10.nevhodná struktura: pokud chybí předpoklady k tomu, že vaši kreativní myšlenku někdo
ocení, i ty nejlepší myšlenky zapadnou. Pak budete asi produkovat „kreativní myšlenky“
pouze naoko.
a. řekněte to svému nadřízenému
b. pro nadřízeného: nastavte klima vhodné pro přijetí takových myšlenek
11.nedostatečné sebevědomí: sebepodceňování je skutečný ničitel kreativity, jelikož nevymýšlíte nové myšlenky proto, že se bojíte, že to nezvládnete, nebo že narazíte.
a. berte tento úkol jako výzvu dozvědět se více o svých schopnostech. Jak budete mile
překvapeni, pokud takový úkol zvládnete a ještě přitom úspěšně!
Použitá literatura:
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se: praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Nöllke, Matthias. Naučte se myslet kreativně: kreativní techniky pro váš úspěch v praxi. Praha: Grada publishing,
2006.
2.2 Time management, plánování hodiny
V této kapitole se seznámíme s organizací času – time managementem, neboť je nedílnou
součástí každodenního života. Vysvětlíme si, jak se nás bezprostředně čas dotýká a jak si jej
správně zorganizovat pro nalezení životní harmonie.
Znáte ten pocit, že vám pracovní povinnosti přetékají přes hlavu a vy nevíte, do čeho se pustit dřív? Připadá
vám, že nic nestíháte a přáli byste si, aby měl den alespoň o pár hodin víc? Nedostatek času je pro mnoho lidí
problém, se kterým se nedokáží vypořádat. Přitom stačí dodržovat několik základních pravidel, která spadají
do oblasti time managementu.
Time management je způsob, jak si uspořádat čas a jak
s ním hospodařit. Tou nejzákladnější radou je plánovat
tak, aby byl čas využit co nejefektivněji. Se správným načasováním získáte dvě až tři hodiny navíc každý den.
Vycházejte z toho, že v běžném pracovním dni je pouze
60 % aktivit plánovaných a 40 % připadá na aktivity spontánní a neočekávané.
Mnozí z nás také předpokládají, že zacházení s časem
a rozhodování o prioritách je něco samozřejmého a málokoho napadne, že se jedná o podstatnou věc, která by
měla být součásti základního vzdělání. Těm lidem, kteří
mají větší tendence k chaosu, mnohdy postačí, aby pochopili psychické zákonitosti fungování
své mysli, tak jak to dělají lidé „organizovaní“, a problém řízení času je z poloviny vyřešen.
Abyste mohli efektivně pracovat v jakékoli profesi, musíte umět svou činnost a plnění úkolů, které před vámi stojí, zorganizovat. V profesích právních je organizace času o to důležitější,
že drtivá většina pracovních úkolů je u nich spojena s lhůtou, jejíž nedodržení může mít fatální následky.
Organizaci času nelze vnímat pouze jako řízení pracovního dne, protože problémy s organizací pracovního času často nenápadně přecházejí do času osobního. Hlavním proble11
matickým faktorem organizace času je skutečnost, že je úzce spjatá se sebekontrolou, neboť
ovládnutí času znamená v prvé řadě ovládnutí sebe sama. Aby bylo možné základní principy
efektivní organizace času realizovat, je třeba mít k tomu dostatečně silnou vůli.
Je třeba začít tím, že si rozdělíme své záležitosti, úkoly a priority na ty, které můžeme změnit a na ty, které změnit nemůžeme. Tím odbouráme zbytečnou ztrátu času nad přemýšlením
o nezměnitelných věcech. Velice důležité je dbát na odpočinek a regeneraci. Snažte se vždy
po asi hodině koncentrované práce si dát pěti až desetiminutovou pauzu. Nemusí to znamenat úplnou relaxaci, můžete třeba udělat pořádek v jedné zásuvce nebo odnést nějaké dokumenty. Pokud se koncentrujete déle než hodinu, začíná vaše výkonnost klesat, ale přestávka
tomuto poklesu může předejít.
Time management, neboli řízení času odstraní zbytečný stres stanovením priorit k dosažení cíle. Schopnost stanovit si správné cíle a dosáhnout jich je pravděpodobně nejdůležitější
dovednost, kterou si pro úspěšný život potřebujeme vytvořit.
Když nemáme žádné cíle, nemůžeme si také dělat žádné plány na postup. Největší zážitky
z úspěchu nám zůstanou odepřeny, protože sami nevíme, čeho vlastně chceme dosáhnout
a co tedy pokládáme za úspěch. To vede ke zklamání a ke klesajícímu sebehodnocení. Nakonec přijde ztráta motivace a chuti – bezcílnost.
Bezcílnost
Ochromení
Žádné
plánování
Pocity
méněcennosti
Žádné
zážitky,
úspěch
Cesta je jednoduchá. Začneme-li tím, že si nejprve stanovíme cíle malé, jednoduché, ale
dosažitelné, můžeme také nalézt cestu k úspěchu. Až nakonec cíle dosáhneme, posílí tento
úspěšný zážitek naši sebedůvěru. Začneme se cítit dobře, získáme motivaci i novou energii.
Když dosáhneme vysoce položeného cíle, je to nejen důvod k radosti a hrdosti, ale také nás
to povzbudí k dalším výkonům.
Cíle si stanovte vždy písemně a rozložte si je na určité období – na den dopředu, týden, rok
a celý život. Zamyslete se, co můžete udělat již zítra a co třeba příští týden.
Formulujte své cíle pozitivně (Nechci odevzdávat pozdě příspěvky na konferenci – špatně,
ale Do konce ledna napíšu příspěvek na březnovou konferenci – to už zní lépe). Při stanovení
svých cílů vyberte vždy jedinečnou, správnou formulaci. Vaše formulace musí být měřitelná
a zároveň uskutečnitelná.
12
Stanovení priorit znamená každodenní rozhodnutí o tom, co chcete nebo musíte vyřídit
jako první k dosažení svých cílů. Neznamená to, že budete zanedbávat všechno ostatní. Dojde-li na některém místě k potížím, vzniká akutní potřeba jednání a vy musíte své priority
pozměnit. První zásadou při rozdělení vašich věcí je položit si otázku: Jsou to věci důležité
nebo nutné?
Důležité aktivity jsou zásadní, ty vás posouvají dále k vašim cílům. Nutnosti či nutné aktivity vyžadují vaši pozornost, přitom však nemají bezprostřední vliv na váš cíl. Bohužel většina
lidí má tendenci začít pracovat nejprve na věcech méně podstatných.
Tato jednoduchá praktická pomůcka vám pomůže zejména tehdy, je-li třeba učinit rozhodnutí o tom, které úkoly musíte vykonat dříve. Podle toho, jak vysoká či nízká je naléhavost
úkolu, rozlišíte 4 možnosti hodnocení a následné zpracování úkolu.
Naléhavé
Ano
Ne
A
B
C
D
Důležité
Ano
Priorita A
Vyřídit ihned a osobně
Priorita C
Redukovat, delegovat
Ne
Priorita B
Strategicky naplánovat a určit termín
Priorita D
Odstranit, hodit do koše
tvoří 15 % všech úkolů, k výsledku přispívá 65 %. Tyto úkoly musí být vykonány ihned, jakmile budou
volné kapacity pro jejich zpracování.
tvoří 20 % všech úkolů, k výsledku přispívá 20 %. Tyto úkoly je třeba termínovat. Mohou se stát problematickými ve chvíli, kdy musí být vyřízeny v co nejkratší době.
tvoří 65 % všech úkolů, k výsledku přispívá 15 %. U tohoto typu činností hrozí, že se jimi často necháte
pohltit. V nejlepším případě je převelte na někoho jiného. Jejich řešení nebude patrně příliš náročné.
tyto úkoly jsou obtížným šumem, ale právě ony tvoří podstatnou část mlhy hektické operativní činnosti.
Bývají často plněny jako první, což má za následek vzniku nedostatku času pro plnění úkolů z kategorie
naléhavých!
Existuje bohužel mnoho situací, ve kterých nám ostatní lidé bez závažného důvodu kradou
čas. I vaše ochota má své meze, když vás někdo stále zaměstnává jen pro své cíle nebo když
se samou ochotou nedostanete ke svým vlastním záležitostem. Když řeknete jen ano a nikoli
ne, nenajdete čas, abyste uskutečnili vám svěřené věci nebo vaše vlastní cíle. Slovíčko „ne“ je
proto tím, které nejvíce šetří čas.
Vědomě řekněte ne, když od vás někdo chce něco, co by vás momentálně blokovalo. Pokud to má cenu, domluvte si termín. Předem si však natrénujte, jak říci ne tak, aby to nikoho
nezranilo. Toho dosáhnete nejjednodušším způsobem tak, že svému protějšku naznačíte, že
máte zájem o jeho cíle, ale současně mu vysvětlíte, že vaše momentální činnost nepřipouští,
abyste se zapojili.
13
Čím komplexnější a obsáhlejší je nějaký úkol nebo projekt, tím více času byste měli investovat do plánování. Protože čím lepší je plánování, tím více času pak ušetříte při provedení.
Díky dobrému plánování také často výrazně klesá počet chyb. Proč plánovat písemně? Nic už
nezapomenete. Sami se sebou uzavřete smlouvu a spíše potom potřebné věci uděláte.
Základní pravidla plánování:
• žádné plánování bez termínu.
• hlavním principem plánování je písemný záznam.
• poznamenejte si všechny aktivity, úkoly a termíny ihned do svého diáře nebo na seznamy.
Jen tak si udržíte v každé situaci přehled a můžete se soustředit na to podstatné.
Základním principem jakéhokoliv time managementu je písemnost. Dostat věci z hlavy
– nestresovat se možností zapomínání. Při plánování můžete využít papír, diář, seznamy úkolů, nástěnku, telefon. Zvolte variantu, která je vám nejbližší. Myšlenku zapisujeme nejpozději
v okamžiku, kdy si uvědomíme, že ji nesmíme zapomenout.
Naplánujte jen určitou část své pracovní doby, podle zkušeností cca 60 %. Zbylých 40 %
byste měli nechat volných pro neočekávané události, především vyrušení a zloděje času, aby
zbytek vašeho plánování nepřišel vniveč. Kromě toho se také nedostanete do potíží, když
bude nějaká aktivita trvat déle, než bylo plánováno.
Pracovní doba
Plánováno pro úkoly
Nenaplánováno,
Pro neočekávané události
60 %
40 %
Přes všechna pravidla a dělení plánování nezapomínejte nikdy na čas, který věnujete sami
sobě. Slyšeli jste někdy pojem „tichá hodinka“? Toto označení platí pro čas vyhrazený pro váš
osobní prostor. Možná budete překvapeni, ale tento čas přináší enormní nárůst produktivity.
Dbejte vždy o to, abyste zacházeli šetrně se svými silami a zavčas načerpejte energii. Předejdete tak stavu vyhoření, označovanému často slovním spojením „burn out“. Než se zmíním
krátce o tom, jak může dojít k úplnému vyčerpání, zkuste se na chvíli zamyslet, jak tomu předejít. Patříte k lidem, co jsou rádi k dispozici? Najděte si vždy ve svém čase hodinku denně, kdy
budete pracovat nerušeně a soustředěně např. na úkolu označeném jako priorita B.
Kromě vyhledání klidného prostředí byste se měli naučit své pracovní činnosti kompenzovat. Vedle sportu naleznete jistě jiné aktivity, které obohatí váš duševní horizont. Sympatickým rozptýlením může být tzv. „mozkový jogging“, tedy práce s hlavolamy. Dělejte cokoliv, co
vám pomůže uvolnit se a přispěje k regeneraci!
Četba odborných časopisů, zvládnutí přílivu e-mailů či vedení dlouhých telefonních hovorů. Všechny tyto činnosti jsou každodenním žroutem a zlodějem času. Společně se tedy
zamyslíme nad tím, jak efektivně tyto hříšníky odstranit. Jen proto, že vám někdo nabídne
něco k pročtení, neznamená to, že to hned musíte přečíst. Sestavte si seznam publikací, které
vás zajímají, ostatní podklady předejte ihned dál.
Obdobně budeme postupovat při zpracování mailů. Více než polovina e-mailů je skutečně
jen málo relevantní pro naši práci. Jak si v nich udržet přehled? Založte si složky. Struktura
složek by měla být smysluplná. Vyberte si strukturu, která odpovídá vašim pracovním procesům. Většinou máme tendenci otevírat e-maily ihned a ihned na ně odpovídat. Zamyslete se,
14
zda by nestačilo zpracovávat příchozí e-maily v blocích (ráno, v poledne a večer). Mnoho času
vám ušetří funkce podpisu, kterou lze v e-mailové schránce nastavit.
Na závěr několik rad, jak vést úspěšně telefonické rozhovory. Všechny telefonáty si uspořádejte do bloků a vyřizujte je postupně. Na začátku dlouhých hovorů se zeptejte, zda má
dotyčný dostatek času. První dojem na telefonického partnera by měl být vždy pozitivní. Je
všeobecně známo, že někteří lidé podléhají při telefonické komunikaci zvýšenému stresu.
Proto je vhodné navodit pozitivní dojem a klienta tak uklidnit. Profesionální přístup přináší
výhody na všechny strany – získáte tak důvěru a vytvoříte si tak kladné vztahy s kolegy.
Základní principy time managementu
Principy a techniky správného plánování času nejsou nijak náročné. Jde především o to,
abyste si je dostatečně osvojili a aby se staly nedílnou součástí vašeho života. Jen tak budou
skutečně efektivní.
Vytvořte si seznam priorit
Zastavte se a v klidu se zamyslete, co je pro vás nejdůležitější. Vytvořte si žebříček svých
priorit a snažte se svůj čas plánovat tak, abyste svým hlavním úkolům mohli věnovat tolik
času, kolik si přejete. Nejde jen o to, abyste stihli vše, co potřebujete udělat, ale abyste to navíc zvládli bez stresu a s uspokojením. Můžete k tomu využít tabulku uvedenou výše v textu
s prioritami rozdělenými na A, B, C, D.
Úkoly si napište
Napište si na papír seznam úkolů, které jsou před vámi. Připište k nim vše, co vás k jejich realizaci napadá, a uvažujte, kolik času vám jejich vypracování zabere. Dostanete tak úkoly ven
z hlavy, což vám pomůže zbavit se stresu. Máte-li před sebou nějaký velký úkol, rozložte si ho
na menší části. Ty si časově rozplánujte tak, abyste jej celý bez problémů stihli.
Nepřeceňujte se
Dejte pozor, abyste si na svá bedra nenaložili příliš velký náklad. Buďte nekompromisní
a držte se hesla: Co mohou udělat jiní, ať udělají jiní. Uvažujte o svých schopnostech reálně.
Pokud je úkol nad vaše síly, nebojte se ho odmítnout. Je to jednodušší než později vysvětlovat, že s ním nemůžete hnout. Když se však náročnému úkolu vyhnout nemůžete, nestyďte
se požádat někoho o pomoc.
Naplánujte si den
Večer si napište vše, co musíte následující den splnit a časově si činnosti rozvrhněte. Vypozorujte na sobě, kdy v průběhu dne jste nejaktivnější, kdy vám jde práce nejlépe a snažte se
nejdůležitější úkoly plánovat právě na tuto dobu.
15
Pár rad, které vám ušetří čas
1. Budík je váš přítel
Je to jedna z nejlepších pomůcek pro řízení času. Když vám ráno zazvoní u hlavy, vstaňte.
Budete tak mít dostatek času na přípravu do nového dne a třeba i na dokončení restů ze
dne předešlého.
2. Pořiďte si diář
Je to další skvělá pomůcka pro úspěšné řízení času. Zaznamenejte si do něj, kdy je třeba
něco udělat, zařídit či projednat. Noste jej vždy s sebou, ať máte potřebné informace vždy
po ruce. K tomuto účelu může výborně posloužit mobilní telefon.
3. Využijte čekání produktivně
Člověk stráví velkou část dne čekáním. Mějte s sebou vždy knížku nebo si připravte jinou
činnost, kterou můžete ve volných chvílích provádět. Nedělejte ale důležité věci, na ty potřebujete klid a dostatek času. 4. Mějte pořádek ve svých věcech
Ušetříte spoustu času, když nebudete muset stále hledat, co potřebujete k práci. Udržujte
si věci na svém místě.
5. Nenechte se vyrušovat
Když se potřebujete na něco soustředit, ztlumte si vyzvánění na mobilním telefonu, vypněte facebook, poproste lidi, kteří jsou kolem vás, ať se ztiší a nemluví na vás. Práce vám půjde
lépe.
6. Nezapomeňte si dát přestávku
Když už vám jde práce pomalu a těžko se na ni soustředíte, vypněte na chvíli, odpočiňte si.
Odměňte se
7. Udělejte si radost.
Tím se pozitivně motivujete do další práce. Dohodněte se například se svým kolegou, že až
s přípravou skončíte, půjdete si zahrát squash, sednout si na kávu či dát si punč na vánoční
trhy. Invenci se meze nekladou.
Pro efektivní a účelné rozdělení hodiny je nutné, aby si studenti udělali na každou hodinu
plán výuky. V tomto plánu budou mít zaznamenán průběh hodiny a to co do obsahu i rozsahu jednotlivých aktivit. Aktivity je vhodné rozepsat podrobněji (jak bude probíhat, jaký
materiál k tomu potřebuji, apod.) Každá hodina by měla mít svůj cíl, jehož splnění by studenti
měli ověřit na konci hodiny krátkým hodnocením/shrnutím hodiny. Každá hodina, tak jako jakákoliv práce, by měla mít svojí úvodní část, jádro a pak část závěrečnou, ve které se zopakuje,
co bylo na hodině řečeno, jaké informace či dovednosti byly na hodině získány.
Dobře sestavené plány se vyznačují řadou znaků. Neuvědomované, nestrukturované plány, jaké užíváme v každodenním životě, mohou obsahovat pouze cíl a nějaké obecné představy, jak jej dosáhnout. Zřídkakdy se zapisují, málokdy obsahují konkrétní podrobnosti, jak
postupovat, a druzí lidé se podle nich nemohou řídit. Dobře sestavený plán poskytuje rámec,
který lidem umožňuje promýšlet si svoje budoucí činy. Pomáhá uspořádat a strukturovat myšlení i praktické vykonávání úkolů. Dobrý plán má řadu důležitých znaků:
16
1. zahájení – jak začít? kde začít?
2. praktické konání – co dělat? v jakém pořadí?
3. sledování průběhu – daří se plán? co si potřebujeme zapamatovat?
4. hodnocení výsledků – je úkol dokončen? osvědčil se plán?
Je důležité, aby plány obsahovaly výchozí bod. Jasně vyznačený začátek, čili zahájení ukazuje vykonavateli plánu, co má dělat, jaké kroky jsou náplní jeho konání. Dobrý plán obsahuje
složku praktické činnosti a složku myšlení. Dobré plány také umožňují sledování, což znamená, že obsahují myšlenkové kroky, které lidem umožňují posuzovat, co dělají a co chtějí dělat.
Bez stadií sledování a hodnocení by plán byl jen souborem příkazů pro daný úkol. Dobrý plán
je strategický a zahrnuje dovednosti.
Strategický plán by měl obsahovat vzorec ZKSH (zahaj, konec, sleduj, hodnoť), nemusí
však obsahovat pouze tyto 4 kroky. Některé plány mohou mít mnohem více kroků; třeba dva
týkající se zahájení, tři týkající se konání atd. V některých plánech může mít jeden krok několik funkcí (konání a sledování nebo sledování a hodnocení). Ideální číslo pro konečný počet
kroků je 7 (plus mínus 2).
Dobrý plán může
1. pomoci vám
2. pomoci vaší skupině
3. pomoci jiným
4. ukázat, jak jste to udělal
5. ukázat jiným, jak to dělat
Příklad plánu hodiny přikládám v příloze č. 1.
Použitá literatura:
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se: praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Knoblauch, Jörg, Wöltje, Holger. Time management, Praha: Grada publishing, 2006.
Pacovský, Petr. Člověk a čas: Time management IV. generace. 2. aktualizované vydání. Praha: Grada publishing,
2007.
Rentková, Lucia. Time management. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.). Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
17
2.3 Týmová spolupráce
Pro začátek si uvědomme, že street law je metodou, která učí prostřednictvím učení jiných.
Je dobré si uvědomit, že studenti se učít učením žáků, ale že se také učí vzájemně ve dvojicích,
do kterých jsou u nás rozděleni a ve kterých pracují (učí). Práci ve dvojici by měl charakterizovat následující výrok: „mysli – prober s partnerem – vyslov přede všemi“. Do společné práce
byste měli vstupovat s vlastním vkladem, vlastními myšlenkami a nápady, nebýt pouze pasivní a čekat, co vymyslí spolužák (mysli), svoje nápady byste pak měli prezentovat jako dvojice,
která se na nich shodla, která již provedla vnitřní diskuse a domluvila se na konečném řešení
(prober s partnerem). Dobrá spolupráce proto navenek nevypadá jako monology dvou individualit, ale jako společný prodiskutovaný názor, se kterým se ztotožňují oba ze skupiny (vyslov
před ostatními).
Každý člověk je jiný. Každý z vás (člověk) má vlastní zásobu znalostí, představ a zkušeností,
s jejichž pomocí se orientuje ve světě. Každý z vás má jedinečné schopnosti a svérázný styl
učení. Je potřeba vás proto chápat jako individuality. Avšak pokud jsou všichni individualitami, nemělo by být veškeré učení individualizováno?
Učení může být samostatnou činností. Předloží se vám určitý předpis či soubor pokynů
a můžete reagovat po svém a vychutnávat si situaci individuálního učení. Avšak většina učení
probíhá ve společenském kontextu, lépe materii pochopíte, pokud máte zprostředkující působení druhého člověka – učitele, spolužáka, který vám na věc poskytne jiný pohled, pomůže,
vysvětlí, domyslí myšlenku, kterou vy již domyslet nedokážete.
Mnohé z našeho učení je založeno na úspěchu dosaženém spoluprací. Společně s druhými
toho můžeme dosáhnout více, než samostatně. Příčinou toho, proč je člověk v současnosti
ze všech živočišných druhů nejúspěšnější, je to, že dokážeme spojit pružnost a badatelskou
vynalézavost jednotlivců s tvůrčí silou společného snažení.
Týmová spolupráce je, jak již sám název napovídá, spolupráce lidí různých vlastností,
schopností a znalostí na nějakém projektu. Týmová spolupráce se prosazuje především pro
složitější úkoly, které vyžadují kreativitu a různé pohledy na problém. Pokud týmová spolupráce dobře funguje, přináší lepší výsledky, než kdyby na stejném úkolu pracovali jednotlivci.
Matematicky by se tento efekt dal vyjádřit takto:
18
1+1+1=5
práce jednotlivců + synergický efekt = výsledek týmu
Potenciál skupiny není součtem potenciálu jednotlivců, ale převyšuje ho. Je to dáno vzájemným eliminováním nedostatků jednotlivých lidí a vzájemným podněcováním a inspirací.
Tento efekt se vyskytuje, pokud mají lidé v týmu rozdílné znalosti a zkušenosti, navzájem
se inspirují a přistupují různě k práci, čímž přinášejí nový pohled na daný problém. Také zde
funguje odpovědnost vůči spolupracovníkům, která jedince pohání k vyšším výkonům, a členové si jsou navzájem oporou.
Jaké jsou výhody práce ve skupině?
1. rozvíjení sociálních dovedností: uplatňují se ve vzájemné práci a ve vzájemné komunikaci
2. rozvíjení rozumových dovedností: v důsledku nutnosti vysvětlovat jeden druhému, domlouvat se o významech a řešit vzájemné problémy
3. emoční podpora: prostřednictvím motivačních účinků nadšení skupiny nebo jejích vůdčích
členů
Může však nastat i negativní synergie, pro kterou platí následující rovnice:
1+1+1=1
práce jednotlivců – negativní synergický efekt = výsledek týmu
Negativní synergie nastává, když jedinci v týmu nemají společné cíle, jednotlivci se snaží
o sebeprosazení na úkor týmu a méně průbojní lidé v týmu nemohou nebo nedokážou vyjádřit své názory. Může působit i negativní tlak skupiny, který snižuje výkon schopných jedinců
na průměr tak, aby nevyčnívali. S tím souvisí i obava z odlišnosti, skupinová lenost a špatné
vztahy ve skupině.
Výše jsme si řekli, že je dobré, když jsou v týmu různé osobnosti s různými pohledy na věc.
Pro rozlišení rolí v týmu se nejčastěji používá Belbinův test týmových rolí, který definuje devět
rolí, které jsou v týmu potřeba. Tým nemusí mít devět členů, ideální je, když je v týmu 5–7 lidí,
kteří si mezi sebe rozdělí, podle svých povah a schopností, následující role.
Inovátor
Inovátoři jsou kreativní lidé, kteří se na věci dívají jinak než ostatní. Jsou schopni nacházet
nové a odlišné pohledy na věc. Jsou to nositelé změn, jejich přínos je velký obzvláště v dnešním rychle se měnícím tržním prostředím. Riziko u těchto lidí spočívá v tom, že se mohou
zablokovat pro plnění cílů, které je odlišné od jejich řešení a myšlenek.
Vyhledávač zdrojů
Tito jedinci jsou schopni vyhledat a sehnat cokoliv – lidi, informace, finance nebo zařízení.
Jednají rychle a snadno okouzlí jiné lidi. Slabou stránkou u Vyhledávačů zdrojů může být ztráta motivace, pokud se jednání dlouho vlečou a oni nemohou kreativně jednat.
19
Koordinátor
Tito lidé jsou přirozenými vůdci, jsou odpovědní a zaměřeni na cíle týmu. Mají dostatek
sebedůvěry, ale neprosazují se za každou cenu. Dokážou ocenit ostatní a motivovat je i nehmotnými statky jako jsou pochvala nebo osobní uznání. Problémem Koordinátorů může být
odkládání nepříjemných rázných opatření.
Formovač
Tato role je vedle Koordinátora druhou vedoucí rolí. Formovači ale vedou autoritativně,
direktivně a tvrdě. Mají spoustu energie a nezaleknou se překážek. Jsou pro ně důležité termíny a čas, proto se snaží postupovat rychle a efektivně. Slabou stránkou může být nedostatek
chuti věnovat se analýzám, proto jim mohou uniknout důležité detaily, na základě kterých
mohou chybně rozhodnout.
Vyhodnocovatel
Vyhodnocovatel sleduje aktivity týmu většinou zpovzdálí a hledá na jeho plánech a myšlenkách chyby a možná rizika. Umí vnímat situaci z různých aspektů a dokáže dobře odhadnout slabé stránky řešení. Problémy mohou nastat, pokud svou kritiku prosazuje příliš, to
může vést až k demotivaci ostatních členů týmu.
Týmový pracovník
Týmový pracovníci jsou dobrosrdeční a přátelští lidé, kteří staví nade vše dobré vztahy
mezi lidmi v týmu. Udržují dobrou atmosféru v týmu a pomáhají zmírňovat dopady konfliktů.
Jejich slabou stránkou je neschopnost vyvinout tlak na ostatní a řešit těžké situace. Jejich snaha zachovat dobré vztahy za každou cenu může vést až ke ztrátě respektu u ostatních, kteří
mohou jejich dobroty začít zneužívat.
Realizátor
Realizátoři mají rádi normy, harmonogramy, řád, systém, pravidla a také je pečlivě dodržují
a nemají rádi jejich narušování. Problémy mohou nastat, pokud řád přerůstá v byrokracii a nepružné prostředí, které nebude přinášet nové myšlenky.
Dokončovatel
Tito lidé jsou soustředěni na detaily a snaží se, aby bylo vše dokonalé a perfektní. Dokážou nacházet nedostatky a vylepšovat práci ostatních. Avšak jejich posedlost detaily a strach
z chyb může dojít až ke zbytečnému prodlužování práce a ztrátě času.
Specialista
Tato role není tolik ovlivněna osobností jedince, stojí na vysoké úrovni jeho odborných
znalostí. Jeho přínosem je vysoká specializovanost a profesionalita. Slabší stránkou je časté
používání odborných termínů, kterým ostatní nerozumí. To může vést až k tomu, že ostatní
nebudou dávat najevo, že něco nepochopili, aby nebyli za hlupáky.
20
Schopnost navazovat nové vztahy
Umět navazovat nové vztahy je důležité především pro nové zaměstnance nebo členy týmu, ale také pro povolání, která pracují s lidmi. Toto umění se vyznačuje následujícími
schopnostmi: rychlá orientace v novém prostředí, přátelský způsob jednání s novými lidmi
a schopnost včlenit se mezi stávající kolektiv.
Důvěryhodnost
Důvěra je základem vztahů s druhými lidmi. Člověk může ovládat techniky prezentace
nebo plánování, ale bez důvěry jiných lidí mu to bude k ničemu. Bez důvěry nepřesvědčí žádného posluchače ani nenadchne lidi pro své plány.
Peters-Kühlinger ve své knize definuje tři fáze při budování důvěry:
1. Komunikujte jasně a srozumitelně – komunikujte tak, aby posluchačům bylo jasné, co jim
sdělujete nebo co po nich chcete. Snažte se vyvarovat pro ně nejasným sdělením.
2. Komunikujte otevřeně a transparentně – lidé se většinou cítí ohroženi neznámým, proto je
důležité, abyste pro ně byli čitelní a tím pádem pro ně důvěryhodní.
3. Dávejte víc důvěry, než očekáváte – snažte se ostatním dát více důvěry, než očekáváte pro
sebe. Příkladem může být, že nadřízený dá více důvěry svým podřízeným, kteří si ho za to
budou více vážit a budou se snažit ho nezklamat.
Proč je Schopnost spolupráce s druhými lidmi potřebná pro studenty?
Studium na vysoké škole bylo dříve orientováno spíše jako samostatná práce, ale dnes se
stále více vyskytují snahy zapojit studenty do projektové práce. Studenti tedy musí, v rámci
svých studijních povinností, zvládnout zpracovat seminární práci nebo nějaký menší projekt
společně s dalšími lidmi. Aby taková práce byla efektivní a pro všechny zúčastněné co možná
nejpříjemnější, je dobré rozvíjet právě schopnosti spolupráce s druhými lidmi. Ve firmách se
již dnes řeší spousta úkolů týmovou prací na projektech, proto je dobré aby si studenti tyto
schopnosti osvojili co nejdříve.
Kdy je třeba pracovat týmově? Jaké druhy úkolů si vyžadují sestavení týmů?
Práce více lidí je třeba:
1. úkol by zvládl jedinec, ale je třeba jeho splnění urychlit (odeslání velkého množství pošty,
není třeba žádné spolupráce)
2. úkol by jedinec nezvládl, protože je nad sílu jednoho člověka (zvednout těžké břemeno, je
třeba koordinace)
3. úkol se skládá z mnoha operací, které je třeba vykonat současně nebo koordinovaně (hra
orchestru nebo kvarteta – orchestr vyžaduje dirigenta, kvarteto dokáže udržet koordinaci
samo)
21
Teprve úkoly třetího druhu umožňují týmovou práci. Ale ne každý úkol tohoto druhu je
vhodný pro týmovou práci. Musí splnit ještě další požadavky:
1. Úkol musí lidem dovolit, aby byli v častém kontaktu a měli často příležitost setkávat se tváří
v tvář.
2. Úkol musí dovolit lidem, aby uplatnili to, v čem se od ostatních liší. Úkol, který lze jednoduše rozdělit na několik stejných operací, nelze řešit týmově.
3. Souhrnně řečeno, tým může vzniknout tehdy, když se protnou tři druhy potřeb: potřeba
splnit úkol, potřeby jednotlivce a potřeby skupiny.
4. Úkol: potřeba něčeho dosáhnout – o něčem se mluví, na něčem se pracuje.
5. Jednotlivec: lidé přicházejí do skupin (týmů) se svými potřebami – obživa, jistota, kvalita
vztahů, úcta ostatních, potřeba seberealizace.
6. Skupina: potřeba udržovat se, odlišit se od ostatních atd.
Členy týmu vybíráme podle tří kritérií:
1. odborná nebo profesionální zdatnost
2. schopnost pracovat jako člen týmu
3. žádoucí osobní vlastnosti
Výběr podle odborné zdatnosti:
Nepotřebujete umět všechno, abyste mohli posoudit, je-li někdo jiný v něčem dobrý nebo
ne (dirigent neumí hrát na všechny nástroje). Pokud se jedinci budou navzájem doplňovat,
nemusí být univerzální.
Výběr podle schopnosti pracovat jako člen týmu:
Do psího spřežení se nedostanou dva druhy psů: ti, kteří nespolupracují a ti, kteří spolupráci narušují.
Výběr podle žádoucích osobních vlastností:
Je důležitý především proto, aby tým netrávil většinu času péčí o vztahy, komunikaci a spolupráci, ale aby v tomto směru fungoval automaticky a všichni se mohli věnovat dosahování
cíle. V dobře vybudovaném týmu není třeba marnit čas uhlazováním rozporů. Každý jedinec
zařazený v týmu musí s ostatními sdílet všechny své schopnosti, pro podezíravost, hlídání
vlastního teritoria a žárlivé střežení svého přínosu není prostor. Jedinec musí mít k týmu důvěru.
Metodická poznámka pro učitele
Každý jedinec přistupuje k týmové práci odlišně a je třeba je odlišně motivovat, aby přinášeli co největší přínos:
1. pozitivní – je třeba jej povzbuzovat, aby mohl co nejvíce působit na ostatní členy týmu,
jeho přínosu je dobré využít především při vyhrocené situaci
2. nespolupracující – musíme upozornit na jeho silné stránky, např. využít jeho odbornost
3. upovídaný – je třeba občas slušně přerušit tok jeho řeči, aby nevypotřeboval všechen čas
mluvením, ale je třeba ho poslouchat, abychom neztratili jeho správné myšlenky
4. učitelský – zpravidla člověk zkušený a znalý, což může být přínosem, proto je třeba překonat nechuť být poučován a věnovat mu pozornost
22
5. plachý – vtáhnout ho do dění lze prostřednictvím „bezpečných otázek“, na kterých si ověří,
že může přispět, je třeba každý jeho příspěvek ocenit
6. pochybovačný – i pochybovačných otázek je třeba, především k ověření správnosti přijatých rozhodnutí (promiňte mu, že cílem jeho otázek je především někoho nachytat)
7. hádavý – využijte ho, ale zabraňte mu ovládnout skupinu
8. nezúčastněný – klaďte mu přímé otázky, ptejte se ho na věci, které se týkají jeho nebo jeho
práce.
Použitá literatura:
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se: praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Jarošová, E. a kol. Trénink sociálních a manažerských dovedností. Praha: Management press, 2001.
Malečková, Monika. Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě: schopnosti spolupráce s druhými lidmi.
Dostupné na: http://www.softskills.wz.cz/html/spoluprace.html, cit. 11.11.2012.
2.4 Komunikace, zjednodušování, laický jazyk
Co se vám vybaví pod pojmem komunikace? Je to rozhovor? Slova? Někoho napadne řeč
těla nebo neverbální komunikace. Všichni dennodenně komunikujeme se svým okolím. Kupujete si ráno v trafice noviny? Reklamujete v obchodě nové boty se zlomenou podrážkou?
V tom případě potřebujete nalézt správná slova pro různou příležitost a dodat jim odpovídající váhu. Všimli jste si, že volíte jiná slova v rozhovoru se známými a jiná při styku s osobami
nadřazenými či naopak se studenty? A nejen slova, ale že i vaše řeč těla může vyjadřovat váš
postoj k dané osobě a vyjádření souhlasu či nesouhlasu s jejími myšlenkami?
Pod pojmem komunikace rozumíme zejména přenos a výměnu informací v mluvené, psané, obrazové nebo činnostní formě, která se realizuje mezi lidmi, což se projevuje nějakým
účinkem. Dále je také výměnou významů mezi lidmi použitím běžného systému symbolů, je
výrazem efektivního sebevyjádření.
Komunikátor je osoba, která předává informaci. Komunikant je osoba, která informaci
přijímá. Komuniké je zpráva, kterou komunikátor vysílá komunikantovi. Komunikátor i komunikant jsou rozdílně smýšlející osoby, které do přijímané či vysílané zprávy promítají své
zkušenosti, dovednosti, osobní postoje, momentální stavy nálady. Přiřazují slovům určitý význam. Právě ona rozdílnost mezi osobami způsobuje, že komuniké nemusí být stejně vnímáno osobou, která zprávu vysílá, a osobou, která ji přijímá, může docházet ke komunikačnímu
šumu, k určitému zkreslení původního komuniké. Komunikační jazyk, tedy jazyk, pomocí
kterého komunikujeme a přiřazujeme slovům určitý význam, je specifický pro každou osobu
a právě zde může docházet k nedorozuměním a chybám v komunikaci.
Verbální komunikace tvoří přibližně 50 % našeho sdělení. Zdůraznili jsme si, že při přenosu
zprávy od komunikátora ke komunikantovi může dojít ke zkreslení komuniké vlivem nejrůznějších okolností. Jedním z faktorů, které ovlivňují přenos zprávy je i okolnost, zda umíme
správně naslouchat.
23
Naše uši jsou sice v pořádku, ale to ke skutečnému pochopení obsahu slov nestačí. James
Borg ve své knize Umění přesvědčivé komunikace dokonce uvádí, že za jednu minutu jsme
schopni říct 120–150 slov, ale myslet dokážeme až rychlostí 600–800 slov za minutu. A protože naše schopnost myslet převyšuje naši rychlost mluvení, naše myšlenky během rozhovoru
s jinou osobou začínají „bloudit“ a máme tendence přemýšlet nad něčím docela odlišným
od tématu hovoru. Necháme se vyrušit jakýmkoli vnějším vjemem, věta zmíněná v rozhovoru
v nás můžete spustit nové myšlenkové pochody, které jsou rozhovoru a zprávě, která nám je
sdělována, velice vzdáleny.
Poslouchání je složitější proces, který vyžaduje naše plné soustředění. Ze všech zvuků, které dolehnou k našim uším, si vybereme jen ty podstatné, a následně potřebujeme u informace zachovat pozornost. Se zprávou pak ve své mysli pracujeme, zařazujeme si ji do souvislostí,
uvažujeme, kde jsme informaci již slyšeli. A pak přichází poslední nezbytná fáze – zapamatování si dané informace.
Ještě vhodnější pro komunikaci je aktivní naslouchání. Jedná se o proces, do kterého zapojujeme i své předchozí zkušenosti, svou náladu a přiřazujeme slovům určitý smysl. Při této
činnosti dáváme najevo, že nás osoba zaujala, nasloucháme jí a dokážeme pochopit smysl
toho, co nám chce sdělit, zvažujeme její názory a hodnotíme je, připravujeme si doplňující
otázky, snažíme se kriticky hodnotit obsah zprávy, poskytujeme zpětnou vazbu.
Verbální komunikaci můžeme definovat jako vyjádření myšlenek pomocí slov (a to nejen
mluvenou formou, ale i psanou). Význam slov verbální komunikace je dotvářen pomocí paraverbální a neverbální komunikace, o kterých budeme hovořit v následujících podkapitolách. Slovy označujeme ve verbálním projevu konkrétní i abstraktní předměty a je potřeba
zdůraznit, že právě u abstraktních předmětů může docházet k nepochopení v komunikaci.
Abstraktním slovům mohou různí lidé přikládat odlišné významy závislé na jejich osobních
zkušenostech.
Každý z nás má svůj jazykový styl, který se tvoří během celého našeho života a ovlivněn řadou faktorů. Jedná se jak o výběr slov, tak i jejich spojování do vět, každý máme svůj jazykový
styl, kterým se odlišujeme od ostatních. Tento rozdíl je způsobován mnoha vlivy – prostředím,
ve kterém vyrůstáme, slovy, která slyšíme doma od nejútlejšího dětství, knihami, které čteme,
můžeme přebírat styl mluvy našich přátel.
V právnických profesích je důležité dávat pozor na používání odborných termínů. Není
vhodné užívat odborné názvosloví určitého oboru při komunikaci s laikem. Nejen že nebude
rozumět obsahu našich slov, ale může si dokonce myslet, že jej schválně chceme odborným
slovníkem zmást a dokázat, že jsme „lepší“ než on. Tím může být značně narušena jeho důvěra
v nás a v naši snahu mu pomoci.
24
Již jsme si řekli, že každý máme svůj jazykový styl a volbu slov přizpůsobujeme situacím
a osobám, se kterými hovoříme. Jak ale dosáhnout, co největšího účinku, dopadu slov na naše
posluchače? Vhodný výběr slov může mít obrovský vliv na jednání lidí. Pokud si osvojíme některé základní dovednosti ve výběru jazyka, budeme v našich verbálních projevech úspěšnější a dokážeme i v běžné konverzaci uplatňovat některé zásady verbálního projevu, které jsou
lidmi vítány. Pojďme si tedy konkrétně ukázat, kterým slovům bychom se měli v komunikaci
vyhnout, jaká slova působí na lidi pozitivně a která jsou naopak nežádoucí.
Příklad
Úředník na obecním úřadě: „Pane, Nováku, prostě jsme to nestihli. Vaši žádost tady sice máme, ale je tady dalších
sto. Ale takhle je to všude, já to dobře znám. Chápu, že tím přicházíte o peníze, ale já s tím nic neudělám.“
A jinak:
„Pane Nováku, omlouvám se Vám jménem našeho oddělení, ale vzhledem k prudkému nárůstu žádostí, musíme
postupovat pomaleji. Chápu, že Vám tím způsobujeme problémy a mrzí nás to. Mohu Vám slíbit, že uděláme maximum pro to, aby se o Vaší žádosti rychle začalo jednat. Mohl byste mi zavolat za týden 6. 5.? Pak Vám řeknu
konkrétní informace.“
U každého sdělení bychom se měli pokusit vcítit do druhého člověka. Tato snaha se nám
vyplatí. Ve výše uvedeném prvním případě se nepochybně klient bude cítit odstrčený a nabude pocitu, že na jeho záležitostech nikomu kompetentnímu nezáleží. Pokud ale ukážeme
snahu řešit problém, nabídneme konkrétní termín k dalšímu řešení situace a projevíme zájem
o pocity druhého člověka, pak nám tato osoba bude příznivěji nakloněna a nebude se cítit
odstrčeně a nepochopeně. A nezapomeňte, že vyřčené slovo již nelze vzít zpět, proto je volte
s rozmyslem. Špatně formulovaná věta nebo nevhodně zvolené slovo, může zničit pracně
budovanou důvěru klienta v nás.
Dále bychom se měli vyhýbat výrokům, které mohou zablokovat komunikaci mezi jednotlivci, ať už proto, že svým vyjádřením prakticky nenecháváme prostor k jakékoli diskusi, nebo
proto, že jsou zveličováním skutečných událostí a mohou nastolit nesouhlasnou a nepřátelskou atmosféru v kolektivu, případně jsou takovým imperativem, který automaticky vytvoří
odmítavou, často až opačnou reakci, než které jsme chtěli docílit. Pokud se jim nedokážeme
vyhnout, můžeme alespoň zvolit jemnější formu výrazových prostředků.
Pronášená slova nemusí mít vždy stejný význam – konečné vyznění vašeho sdělení je částečně ovlivněno právě tónem vašeho hlasu, jeho výškou, tempem, kterým své sdělení prezentujete. Těmto neverbálním aspektům jazyka říkáme paralingvistika. Dvě slova mohou mít
stejný význam, ale každé je proneseno s jiným důrazem, jiným tónem, s odlišným zaujetím
přednášejícího a následně pak jejich vyznění mohou být hodně odlišná.
Je nepochybné, že právě paralingvistika dotváří do značné míry náš projev a lidé, kteří
pochopí důležitost těchto aspektů jazyka a uplatní je ve svém projevu, budou bezpochyby
úspěšnějšími řečníky než ti, kteří paraverbální komunikaci pozornost věnovat nebudou. Které
nejdůležitější aspekty verbálního projevu rozlišujeme?
V každém projevu řečníka si určitě všímáme hlasitosti jeho projevu. Samozřejmě v každé
konkrétní situaci může hlasitý či naopak tichý projev znamenat něco jiného. Hlasitý projev
může ukazovat, že se přednášející snaží získat pozornost posluchačů, ale může znamenat třeba jen touhu zviditelnit svou osobu. Dalším aspektem, kterého si hned všimnete je rychlost
řeči, její tempo. Při příliš rychlé mluvě hrozí, že posluchači se budou sice soustředit na obsah
projevu, ale mohou časem ztratit pozornost z důvodu přílišné náročnosti. Stejně tak tempo
pomalé může mít tyto účinky. Doporučuje se tempo řeči střídat. Nepochybně také pomlky v projevu, jsou-li úmyslné a mají-li dodat obsahu projevu patřičnou váhu, mohou být ku
prospěchu věci a zabránit monotónnosti projevu. Mohou být výrazem respektu řečníka vůči
25
posluchači, který může reagovat, nebo mohou znamenat výzvu k vyjádření mínění ostatních
či být impulsem k zamyšlení. I zde ale platí, že jich musíme užívat s rozmyslem, ve správném
okamžiku, ne příliš často. S tím souvisí také důraz, který klademe na slova.
Nesmíme také opomenout typický nešvar našich verbálních projevů, a sice jakési „nadužívání“ jednoho slova, které „parazituje“ v našem projevu a aniž bychom si to sami uvědomovali, používáme toto slovo jako pojítko mezi našimi myšlenkami. Už si jistě uvědomujete, že
slova jako „takže, v podstatě, ty vole, vlastně, prostě“ jsou nadbytečná a náš projev degradují.
Ale ruku na srdce: nemáte také takové slůvko ve své slovní zásobě?
Neverbální komunikace může pokrýt až 60 % našeho sdělení. Může nám prozradit hodně
o lidech, se kterými se dostáváme do kontaktu. Naše gesta, mimika, způsob držení těla, řeč
těla, oční kontakt, prostorové uspořádání, pohledy, neurovegetativní reakce a další neverbální projevy dokáží o každém z nás odhalit mnoho cenných informací. Proto je pro nás důležité
naučit se „číst“ neverbální komunikaci.
Zdůrazněme si hned na začátku okolnost důležitou pro naše pozorování neverbální komunikace. Pokud se verbální a neverbální projevy shodují, můžeme si být jisti tím, že vyjádření
mluvčího jsou opravdová a nesnaží se před námi něco zastřít. V případě, že verbální projev
nesouhlasí s neverbálním, musíme zbystřit pozornost a pozorovat další projevy. Může se stát,
že osoba vysílá ojedinělý signál, který ale neprozrazuje její odlišné myšlení. Musíme tedy neverbální projevy posuzovat v širším kontextu, jako celek.
Pokusíme se nyní nastínit nejdůležitější projevy neverbální komunikace, upozorníme
na největší chyby, kterých se můžete dopustit, a navrhneme způsoby, jak se jim vyhnout.
Gesta – jsou bezprostředním vyjádřením našich myšlenek, jsou to pohyby rukou, nohou
či hlavy. Všimněte si, že někteří lidé používají příliš mnoho teatrálních gest jen proto, aby si
jich ostatní lidé všimli. Někdo je v používání gest umírněný, ale když je použije, bude to vždy
ve správném kontextu a ku prospěchu věci. Typickým gestem, které často používají i politici při veřejných setkáních jsou ruce otočené dlaněmi směrem k posluchačům, což vyjadřuje
určitou otevřenost vůči ostatním a zároveň ukazuje vstřícnou a přístupnou povahu osoby.
Ale pozor, u politiků se často jedná o gesto naučené, má vytvořit příznivou atmosféru. Jiným
příkladem jsou překřížené ruce na prsou, či překřížené nohy při sezení. Překřížené ruce bývají signálem nedůvěry, uzavřenosti a nevstřícnosti, tvoří silnou bariéru mezi komunikantem
a komunikátorem. Proto je v praxi vhodné pokusit se tuto bariéru odstranit například tím, že
osobě se založenýma rukama podáte váš písemný návrh řešení problému nebo se pokusíte
jej zaměstnat jinou činností. Mnoho lidí si při přemýšlení mne špičku nosu, jiní si hrají s vlasy
a vyjadřují tak nezájem o danou problematiku. Pozor, i zde ale nezapomínejte, že ojedinělý
projev neverbální komunikace musí posuzovat ve spojitosti s dalšími gesty, tedy posuzovat
shluky gest i verbální projev.
Mimika – můžeme ji charakterizovat jako svalové pohyby obličeje. Může být prostředkem
vyjádření našich momentálních emocí, nebo také zpětnou vazbou, reakcí na sdělení osoby
a naše vyjádření toho, jak na nás obsah jeho sdělení působí. Mimikou můžeme vyjádřit mnoho emocí: štěstí, radost, překvapení, strach, nespokojenost a pokud bychom je podrobně
rozebrali, dokázali bychom jistě jednotlivým emocím přiřadit jednotlivé typické projevy v mimice obličeje.
Oční kontakt – veledůležitý prvek komunikace. Navázání očního kontaktu je základním
předpokladem úspěšné komunikace. To, že osoba uhýbá pohledem, může mít různé důvody:
snaží se zastřít své pocity, lže vám, je stydlivá. Proto se při jejím posuzování musíte soustře26
dit i na další neverbální projevy. Za nejvhodnější je považováno udržovat stálý oční kontakt
s určitými přestávkami, kdy člověk na okamžik odhlédne do svých poznámek a poté se opět
vrátí k očnímu kontaktu. Upřený pohled popřípadě i bez mrkání může totiž působit agresivně
a osoba, se kterou komunikujete, se začne cítit nepříjemně. Pokud se váš protějšek nevyhýbá
pohledu do očí, je to pro vás pozitivním signálem a určitou zpětnou vazbou, že vaše komunikace má smysl – osoba naslouchá a vy víte, že vám naslouchá a naopak.
Prostorové vnímání (proxemika) – při komunikaci udržujeme mezi sebou určité vzdálenosti. Nelze s určitostí říct, jakou vzdálenost bychom měli udržovat například při pracovním setkání nebo při společenské akci. Každému člověku je příjemná jiná vzdálenost. Lidé
extrovertní a sebevědomé povahy mají tendence udržovat vzdálenosti kratší než lidé odtažití a introvertní. Podle mnoha teorií dělíme své okolí do čtyř zón komunikace, i když jejich
přesné hranice nelze určit. Zde uvádím dělení dle Jamese Borga. Zóna intimní (cca do 50 cm)
je vyhrazena jen blízkým osobám. Zóna osobní (cca 50 – 100 cm), do které náleží komunikace s přáteli, rodinou, diskutujícími osobami. Společenská zóna (cca 1 – 3,5 m) je určena
osobám, ke kterým nemáme blízký vztah – kolegové v práci, náhodní známí. Zóna veřejná
(cca od 3,5 m) nám pak umožňuje komunikovat s neznámými lidmi, třeba posluchači našich
přednášek. Dávejme si proto pozor na situace, při kterých by některým lidem mohla být naše
blízkost nepříjemná. Vždy je lépe, když se k vám někteří lidé zájmem o krok přiblíží, než když
v zápalu urputného vysvětlování svých teorií zaženete introvertní lidi do rohu místnosti.
Použitá literatura:
Borg, J. Umění přesvědčivé komunikace. Praha, Grada Publishing, 2007.
Melotíková, Petra. Prezentační a komunikační dovednosti. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.).
Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
Mikuláštík, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing, 2007.
2.5 Prezentační dovednosti
Jako vyučující musíme počítat s tím, že celý život budeme něco prezentovat. A přestože
možná zažíváme před každým veřejným vystoupením trému, nemůžeme se tomu vyhnout.
Proto si shrneme základní fakta o prezentaci, upozorním na největší úskalí v prezentacích.
Milan Mikuláštík uvádí pět částí přípravy prezentace, které je potřeba zvládnout a které
jsou základním předpokladem úspěchu:
Nejprve se musíme rozhodnout, k jakému účelu prezentace slouží, tedy komu je určena,
zda je to přednáška ojedinělá, zda má detailně rozebrat celou problematiku, nebo se úžeji
zaměřit na specifické téma. Dalším bodem, který je nutné rozhodnout, je předmět prezentace. Není to nepodstatný bod, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ujasnění si tématu je
základním předpokladem úspěchu. Podle rozsahu tématu můžeme nalézat adekvátní zdroje
informací, ujasnit si, co všechno musíme posluchačům sdělit a zabránit možnému roztříštění
tématu – stává se, že prezentátor se zcela odchýlí od tématu přednášky a nakonec do něj zahrne více, nebo naopak méně poznatků, než plánoval. V neposlední řadě musíme také zvažovat,
jak velkou časovou dotaci věnujeme dané problematice a uzpůsobit tomu celou přednášku.
Nemělo by se stát, že nám vyprší stanovený časový limit a my zjistíme, že jsme teprve u čtvrtého bodu ze šesti. Sbírání podkladů je další samozřejmou součástí přípravy na prezentaci.
27
Zde se nám otevírá široká škála možností, jak získat poznatky nutné k prezentaci. Může se
jednat o knihy, časopisy, internetové zdroje, můžeme se pokusit získat informace z vlastní
zkušenosti, uspořádat anketu atp. Dalším dílčím bodem přípravy prezentace je psychologické posouzení posluchačů. Musíme vědět, jakým posluchačům přednášíme – věk, pohlaví,
profesionalita posluchačstva hraje důležitou roli a prezentátor si musí uvědomit, čím může
takové posluchače zaujmout. Bez počátečního zaujetí se totiž vytratí pozornost posluchačů
a je velice obtížné je zaujmout znovu. Jen taková prezentace, která bude odpovídat potřebám
posluchačů, může být prospěšnou a úspěšnou. Když se nám podaří úspěšně zvládnout tyto
zmíněné body, nastává poslední fáze přípravy – nácvik prezentace. Nácvikem můžete zjistit
skutečnou délku své prezentace a máte možnost ji ještě včas upravit. Můžete také zjistit logické nesrovnalosti, které vám při běžné kontrole textu unikly. Základním předpokladem je držet
se osnovy svého projevu, která se má skládat z hlavních myšlenek, které chcete prezentovat.
Pokud máte možnost, požádejte známého, kolegu, ať si váš projev poslechne.
Pokud jste úspěšně zvládli přípravu prezentace, je před
vámi poslední krok – samotná prezentace před skutečným
publikem, posluchačstvem. Můžete se zamyslet nad možností, jak ozvláštnit vaši prezentaci: použijte dataprojektor, tabuli,
rozdejte informativní tiskoviny vztahující se k tématu, cokoli,
co může prezentaci obohatit, nikoli odvést pozornost posluchačů. Neexistuje univerzální recept na správnou prezentaci.
Nezapomeňte, že váš projev musí posluchače hned ze začátku zaujmout. Krátce se představte. Nastiňte problematiku, které se budete věnovat, případně krátce shrňte hlavní body
prezentace. Publikum kladně reaguje na vtipný citát, vaše zdůvodnění, jak jste se k danému
tématu dostal, co vás na něm zaujalo, zkuste jim položit zajímavou otázku, na kterou nebudou znát odpověď, a ubezpečte je, že během přednášky odpověď naleznete – možností, jak
začít váš projev je mnoho a zaleží jen na vás, který způsob vám lépe vyhovuje. Během projevu
se také snažte o neustálý oční kontakt s publikem – jednak tím ukazujete váš zájem (nedíváte
se neustále do svých poznámek) a jednak máte možnost pozorovat reakci publika – z pokývnutí hlavy, souhlasného přitakání, z mimiky obličeje poznáte zaujetí publika a to, zda vašemu
projevu rozumí.
Musíte také neustále sledovat reakce publika na vaši prezentaci. Jasným signálem o neudržení pozornosti je fakt, že se publikum začíná bavit ve skupinkách, dívá se z okna, sleduje hodiny, podupává nohou. Už jsme se naučili „číst“ řeč těla. Proto se v takovém okamžiku pokuste
vrátit pozornost publika zpět k sobě. Mějte například připravenou zajímavou otázku, šokující
informaci, pokuste se změnit tempo řeči (nemluvíte pomalu či příliš rychle?), zesilte či ztište
hlas, zkrátka musíte získat zpět jejich pozornost!
Fakt, který ve vaší prezentaci považujete za důležitý, klidně několikrát zopakujte, nebojte
se shrnutí základních poznatků, aby si posluchači utřídili své myšlenky. Pokud jste nervózní
a nechcete být během prezentace přerušováni, ujasněte si s auditoriem hned na začátku prezentace, že případné dotazy rádi zodpovíte na konci.
U paraverbálních prostředků komunikace si zdůrazněme, že tempo řeči může zásadním
způsobem ovlivnit pozornost posluchačů – příliš rychlá mluva s mnoha informacemi vede
ke ztrátě soustředění a pozornosti. Také hlasitost našeho projevu je zásadní – jen výjimečně
může tichá mluva v kombinaci se závažnými informacemi upoutat pozornost. Zdůrazňovat
hlasem máme ty skutečnosti, které chceme posluchačům vštípit. A důležitá poznámka – nezapomínejte správně artikulovat. Pokud máte tendenci polykat koncovky nebo špatně vyslovujete cizí slova, snažte se o zlepšení svého projevu a posluchači to ocení.
Nejen používaná gesta, mimika či oční kontakt budou mít vliv na posluchače. Příliš teatrální gesta mohou působit v malém prostoru až směšně. Strnulý postoj s rukama podél těla
28
vzbuzuje dojem, že prezentátor nemá příliš sebevědomí. Zkřížení rukou může na posluchače zapůsobit jako signál vašeho nezájmu. Například i držení vašeho těla při chůzi či sezení,
využití prostoru místnosti, kde váš projev probíhá, bude mít vliv na celkové vyznění vašeho
sdělení. A opět upozorňujeme: posluchači nebudou hodnotit ojedinělé gesto, i když je pravděpodobné, že si ho všimnou, ale zhodnotí váš celkový projev. Proto se nenechte znervóznit,
když zjistíte, že jste si během přednášky založili ruce – odstraňte toto gesto a pokračujte dále.
Celkově lze říci, že na vašem projevu by si měli posluchači cenit vašeho sebevědomí, měli
by pochopit, že si stojíte za informacemi, které jste přednesli, že si vážíte jejich zájmu a dáváte
jim najevo, že danou problematiku mohou s vaší pomocí pochopit. Svůj úspěch si můžete
ověřit již během prezentace – všímáte si zaujetí posluchačů, a pokud vás po prezentaci zahrne
obecenstvo fundovanými dotazy, není o vašem úspěchu pochyb. Může nastat i situace opačná, ale i z té si můžete odnést mnoho užitečných poznatků.
Použitá literatura:
Melotíková, Petra. Prezentační a komunikační dovednosti. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.).
Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
Mikuláštík, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada publishing, 2003.
29
3Metody výuky
3. Metody výuky
Jelikož se nepředpokládá, že by studenti práva vystudovali také Pedagogickou fakultu,
Jelikož
se nepředpokládá, že by studenti práva vystudovali také Pedagogickou fakultu, nejnejnáročnější pro studenty bude pravděpodobně začít přemýšlet nad metodami výuky.
náročnější
pro studenty bude pravděpodobně začít přemýšlet nad metodami výuky. Tedy neTedy nejen nad tím, co budou učit, ale jak to budou učit. Ze zkušeností mohu říct, že
jen nad
tím, co budou učit, ale jak to budou učit. Ze zkušeností mohu říct, že mnoho studentů
mnoho studentů si umí představit „konvenční“ metody výuky, s nimiž se denně
si umísetkává
představit
„konvenční“ metody výuky, s nimiž se denně setkává na fakultě – přednáška,
na fakultě – přednáška, seminář, kde se opakuje přednáška, či řeší základní
seminář,
kde se opakuje přednáška, či řeší základní problémy, či příklady. Street law je však
problémy, či příklady. Street law je však zásadně spjato se životem, a tak nejen že ve
zásadně
spjato
se životem, a tak nejen že ve street law se mají žáci naučit takové právo, které
street law se mají žáci naučit takové právo, které využijí v životě, ale také takovým
využijí
v životě, ale také takovým způsobem, jako by to sám život byl. Proto nejen studenti
způsobem, jako by to sám život byl. Proto nejen studenti práv se ve street law učí
práv zkušeností,
se ve street law
učí zkušeností, zážitkem, ale také žáci by se takto měli učit. Zjednodušezážitkem, ale také žáci by se takto měli učit. Zjednodušeně lze říci, že cílem
ně lzestreet
říci, želaw
cílem
street
law je naučit pro život a to tak, že život simulujeme.
je naučit pro život a to tak, že život simulujeme.
Níže proto uvádím několik metod výuky, které jsou zejména zaměřeny na práci ve skupináchNíže
a zejména
žáků, bez
velkého
aktivního
zapojenízaměřeny
učitele. na práci ve
proto na práci
uvádímsamotných
několik metod
výuky,
které
jsou zejména
Dříve,
než se aseznámíme
sepráci
základními
a velmi
dobře
metodami
skupinoskupinách
zejména na
samotných
žáků,
bezvyužitelnými
velkého aktivního
zapojení
učitele.
vé práce, je vhodné zde uvést jak několik způsobů jak studenty rozdělovat do skupinek, tak
Dříve, učebny
než setak,
seznámíme
se základními
a velmi dobře využitelnými metodami
uspořádání
aby vyhovovalo
práci ve skupinkách.
skupinové práce, je vhodné zde uvést jak několik způsobů jak studenty rozdělovat do
skupinek, tak uspořádání učebny tak, aby vyhovovalo práci ve skupinkách.
Jak děti rozdělit do skupin?
Jak děti rozdělit do skupin?
1. Podle 1.
počtu
skupin
(pokud
chcete
mítchcete
6 skupin,
dětinecháte
se rozpočítat
na rozpočítat
jedničky, na
Podle
počtu
skupin
(pokud
mítnecháte
6 skupin,
děti se
dvojky atd.
až šestkydvojky
a pak jeatd.
necháte,
ať si najdou
ostatní skupinové
jedničky
atd.)ostatní
jedničky,
až šestky
a paksvoje
je necháte,
ať si najdou
svoje
2. Podle data
narození/podle
výšky
(žáci
mají
utvořit
řadu
od nejstaršího
po nejmladšího/od
skupinové jedničky atd.)
nejvyššího
po nejnižšího
a učitel je pakvýšky
odpočítá
do skupin.
Hra může
býtod
ztížená
tak, že po
2. Podle
data narození/podle
(žáci
mají utvořit
řadu
nejstaršího
žáci nebudou
moci mluvit a informace
si budou
mociasdělovat
jiným způsobem
než Hra
nejmladšího/od
nejvyššího po
nejnižšího
učitel jepouze
pak odpočítá
do skupin.
mluvením.)
může být ztížená tak, že žáci nebudou moci mluvit a informace si budou moci
3. Podle oblíbeného
hudby/podle
oblíbeného
atp.
sdělovatstylu
pouze
jiným způsobem
nežseriálu
mluvením.)
4. Podle 3.
převládající
barvy
oblečení
Podle oblíbeného stylu hudby/podle oblíbeného seriálu atp.
5. Podle 4.
barevných
lístků/podle barvy
barvy bonbonů/podle
obrázků zvířat atd. (učitel si předem maPodle převládající
oblečení
teriál 5.
připraví
děti nechá
losovat nebo
jimbonbonů/podle
skrytě materiál rozdělí)
Podlea pak
barevných
lístků/podle
barvy
obrázků zvířat atd. (učitel si
předem materiál připraví a pak děti nechá losovat nebo jim skrytě materiál
rozdělí)
Jak připravit prostředí pro výuku?
Jak připravit prostředí pro výuku?
1. Pracovní hnízda – jedná se o uspořádání do malých, neměnných pracovních týmů, nejčas1. Pracovní hnízda – jedná se o uspořádání do malých, neměnných pracovních
těji dvojic. Počet pracovních hnízd je shodný s počtem dvojic. Toto uspořádání je vhodné
týmů, nejčastěji dvojic. Počet pracovních hnízd je shodný s počtem dvojic. Toto
např. pro Sněhovou kouli či Bručící skupiny.
uspořádání je vhodné např. pro Sněhovou kouli či Bručící skupiny.
30
2. 2.
Kruhové
uspořádání
– žáci
sedí
buď
v centrálním,
jednoduchém
kruhu,
který
2. Kruhové
Kruhové
Kruhové
uspořádání
uspořádání
– žáci
sedí
–buď
žáci
buď
sedí
v centrálním,
buď
v jednoduchém
centrálním,
jednoduchém
jednoduchém
kruhu,
který
jekterý
2.
uspořádání
– žáci
sedí
v centrálním,
kruhu, který
je kruhu,
vhodný
proje je
vhodný
pro
diskusi
či
kolečko,
nebo
v
dvojitém
kruhu
vhodném
pro
akvárium.
vhodný
pro diskusi
pro
diskusi
či v dvojitém
kolečko,
či kolečko,
nebo
nebo
dvojitém
v dvojitém
kruhu
vhodném
kruhu vhodném
pro akvárium.
pro akvárium.
diskusi
čivhodný
kolečko,
nebo
kruhuvvhodném
pro akvárium.
3. 3.
Auditorium
a krokev
– jedná
o uspořádání
podobná
klasickému
uspořádání
3. Auditorium
Auditorium
a krokev
a krokev
– jedná
– se
jedná
oseuspořádání
se
o uspořádání
podobná
podobná
klasickému
klasickému
uspořádání
uspořádání
3. Auditorium
a krokev
– jednávýuku.
se o uspořádání
podobná
klasickému uspořádání
učebny pro
učebny
frontální
vhodná
brainstorming
debatu.
učebny
učebny
pro pro
frontální
pro
frontální
výuku.výuku.
JsouJsou
vhodná
Jsou
vhodná
pro pro
brainstorming
pro
brainstorming
nebonebo
debatu.
nebo
debatu.
frontální výuku. Jsou vhodná pro brainstorming nebo debatu.
4. Týmové pracoviště – je vhodné pro práci větších skupin žáků. Žáci pracují ve
4. Týmové
4. Týmové
pracoviště
pracoviště
je vhodné
– je vhodné
pro práci
pro větších
práci větších
skupinskupin
žáků.pracují
Žáci pracují
ve
4.
Týmové
pracoviště
– je –vhodné
pro práci
větších
skupin
žáků.
Žácižáků.
pracujíŽáci
ve skupinách
po 4 ve
skupinách
po
4
–
5
členech.
Je
vhodné
např.
pro
případovou
studii
skupinách
4 –po5 4členech.
5 členech.
Je vhodné
Je vhodné
např. pro
případovou
pro případovou
studii studii
nebonebo
nebo
– skupinách
5 členech.
Jepo
vhodné
např.–pro
případovou
studii
nebonapř.
myšlenkové
mapování.
myšlenkové
mapování.
myšlenkové
myšlenkové
mapování.
mapování.
31
Brainstorming
Tato metoda je časově nenáročná a mohou se jí účastnit naráz i všichni členové třídy. Lze
ji použít prakticky kdykoliv v průběhu hodiny v to vždy k získání množství dat, se kterými se
bude pracovat, anebo se kterými se pracovalo (zopakování). Téma pro brainstorming by mělo
být zvoleno dostatečně úzce, aby se v nesourodých nápadech žáků daly lépe najít spojitosti.
Žáci, ani učitel se na metodu nemusí nijak náročně připravovat, žáci sedí při metodě v lavicích
a učitel potřebuje pouze psací potřebu a místo k psaní (tabule, flipchart a jiné). Učitel může
vybrat z žáků jednoho zapisovatele, nebo může zapisovat nápady sám.
Jak to provést?
1. Učitel napíše na tabuli téma. Všichni žáci na něj musí vidět, musí jim být srozumitelné.
2. Učitel vysvětlí žákům jejich úkol, způsob práce a formu očekávaných vyjádření (na příkladech) a sdělí jim časovou dotaci na aktivitu.
3. Je určen zapisovatel/každý žák si přijde svou myšlenku zapsat sám (časově náročnější)/
učitel zapisuje myšlenky sám.
4. Učitel vyzve žáky, aby volně uváděli svoje názory či postoje, vyjmenovávali informace, navrhovali postupy atd. Žáci pracují samostatně, vyjadřují se postupně tak, jak se jim náměty
vynořují v mysli, neexistuje pořadí žáků. Zapisovatel zaznamenává návrhy žáků tak, jak
byly řečeny, v jazyce žáků. Nijak je předem nehodnotí, pouze může pomoci, pokud žák
neumí přesně formulovat svoji myšlenku.
5. Pokud na tuto metodu žáci nejsou zvyklí, je možné je se začátku povzbuzovat například
také vlastními nápady, verbálně či neverbálně je ponoukat k nápadům. Aby se metoda
zdařila, ve třídě by měla být otevřená atmosféra, ve které se žáci nebojí vyjádřit.
6. Žáci pod vedením učitele stále rozšiřují množství informací, rychlejší tak povzbuzují ty pomalejší a každý by měl možnost se tak vyjádřit. Pokud se bojácnější nevyjádří, učitel by je
měl povzbudit k vyjádření. Žáci budou vědět, že cokoliv řeknou, zapíše se to na tabuli (je
to správně), zvyšuje to tedy jejich sebevědomí.
7. Po ukončení aktivní části se návrhy roztřídí podle učitelem daného kritéria a dále se tyto
informace ve výuce použijí.
8. Na závěr se hodnotí aktivita celé skupiny, počet a výstižnost příspěvků, učitel se přitom
snaží vyzdvihnout příspěvky pomalejších/bojácnějších a usměrnit názory dominantnějších žáků.
Sněhová koule
Jedná se o jednoduchou skupinovou vyučovací metodu, ale nezačíná se skupinou, ale jednotlivcem. Dále se již pokračuje ve skupinové práci, kdy skupiny se postupně zvětšují, nabalují, téma i cíl výuky ale zůstávají stejné. Touto metodou může opět pracovat celá třída, konečné
skupiny by měly tvořit cca 8 žáků, ale lze i více či méně. Metodu lze použít na začátku či v průběhu hodiny. Při používání metody může učitel vycházet z toho, co žáci již znají, nebo jim
může zadat materiály s informacemi, či zadat dopředu domácí úkol nebo budou žáci vycházet z informací, které dostanou v úvodu hodiny. Prostor je nutno si uspořádat podle velikosti
skupin – pokud budou koneční skupiny větší než 4, bude nutno pohybovat s lavicemi (spojit
je). Délka práce je závislá na tématu a velikosti skupin, ale jedná se přibližně o 20–30 minut.
32
Jak to provést?
1.Žáci sedí na svých místech, nebo jsou přemístění podle pokynů učitele.
2.Učitel jim vysvětlí téma, cíl a způsob práce.
3.Učitel zapíše téma na tabuli, aby si žáci mohli vždy zkontrolovat, jestli se neodchylují od tématu.
4.Rozdá jednotlivým žákům podklady (materiál, otázky, atd.)
5.Stanoví potřebný čas na každou fázi výuky (3–5 minut)
6.Žáci zahájí práci, a to každý samostatně.
7.Po uplynutí času na práci pro jednotlivce, učitel spojí jednotlivce do dvojic.
8.Ve dvojicích dále po přidělený čas pracují, informují se o svých závěrech a zjištěných informacích. Stanovený čas bude asi 3–5 minut.
9.Po uplynutí času učitel opět spojí skupinky, tedy dvojice do čtveřic. Stanoví jim čas
5–7 minut.
10.Učitel pak může opět skupiny spojit, tedy vytvořit skupiny po osmi. Je na jeho rozhodnutí,
v souvislosti s jeho učebním záměrem, kolik bude mít výsledná skupina členů. Na tuto
aktivitu může navázat také aktivita jiná, takže je možné, aby nakonec třída byla rozdělena
na dvě poloviny.
11.Po ukončení práce ve skupinách učitel vyzve mluvčí jednotlivých skupin, aby prezentovali
závěry skupiny (na tabuli, na papíře A3, s kresbami, tabulka, atd.)
12.Na závěr učitel shrne závěry jednotlivých skupina případně je doplní o další informace,
názory, studijní zdroje apod.
Bzučící skupiny (Buzz Groups)
Tato metoda je jednoduchá až středně náročná, může být zařazena do kterékoliv části hodiny a může jí pracovat celá třída. Je velmi podobná Sněhové kouli, pouze se liší počáteční
fází, kdy žáci nezačínají pracovat jednotlivě, ale v malých skupinkách. Co se týče časové náročnosti provedení, nutno počítat s cca 20–30 minutami, a to podle řešeného tématu práce.
Jak to provést?
1. Učitel zadá nejmenší skupince úkol (např. čtení textu, provedení poznámek, odpovědi
na zadané otázky, tvorba myšlenkové mapy apod.) V závislosti na zadaném úkolu skupinka
pracuje asi 5–7 minut.
2. Učitel spojí skupinky a žáci dále pracují na zadaném úkolu. Porovnávají svoje výsledky,
odstraňují nedostatky, nepřesnosti, upravují formulace, zpřesňují je apod. Práce trvá asi 5
minut.
3. Učitel dále spojí skupiny do větší skupiny. (Opět je na úvaze učitele, kde se spojováním
skončí. Zda mu budou stačit například dvojice, nebo bude potřebovat skupiny větší.) Žáci
pracují na stejném úkolu, dále porovnávají svoje výsledky ve větší skupině. Učitel zadá role:
zapisovatele, mluvčího, případně vyzvědače, pozorovatele apod. Skupina si připraví prezentaci výsledků, mluvčí ji přednese. Asi 5 minut.
4. Učitel vyzve mluvčí skupiny k prezentaci výsledků. Případní pozorovatelé zhodnotí práci
jednotlivých skupin.
5. Na závěr učitel shrne výsledky jednotlivých skupin, případně je doplní, pochválí práci a případně dále využívá zjištěné poznatky k další výuce.
33
Hraní rolí
Jedná se o metodu jednoduchou na přípravu pro učitele, ale pro žáky je celkem náročná.
Zejména proto, že při ní potřebují zvládnout kromě jiného i profesní dovednosti. Nicméně,
právě k nácviku těchto dovedností je uvedená metoda velmi vhodná. Navíc se žáci budou
muset do zadané role vcítit a co nejvěrněji ji přehrát. Metoda tvoří jádro vyučovací hodiny zejména také proto, že je časově náročnější. Příprava učitele spočívá zejména v přípravě scénáře
a v rozdělení rolí tak, aby jednotlivým žákům vyhovovaly – bojácnějším je lepší rozdělovat
nejdříve podružnější role.
Tuto metodu možná znáte z výuky na právnické fakultě, nicméně, není od věci ji přiblížit
podrobněji. Provedení metody sestává ze tří fází, kdy v první fázi si žáci nastudují svoje role
dle zadaného scénáře, dále rozdělení a přehrání rolí a nakonec zhodnocení průběhu rolí hodnotiteli (učitel, žáci).
Jak to provést?
1. Učitel žáky rozdělí do pracovních skupin.
2. Pokud si žáci připravují scénář, pracují na tomto úkolu společně.
3. Skupiny se seznámí se scénářem, učitel rozdělí role, nebo si je žáci vyberou sami. Učitel
vysvětlí průběh cvičení a stanoví čas pro „hru“.
4. Každý žák se ve skupině seznámí se svou rolí, skupina vymyslí způsob provedení scénky,
prodiskutuje postup, připraví se k aktivitě.
5. Podle pokynu učitele hrají žáci scénku buď přede všemi, nebo samostatně ve svých skupinách, a to současně všichni ve třídě.
6. Po přehrání rolí žáci zdůvodní svůj postup, objasní teoretická východiska, sdělí své pocity
ze své role a z rolí ostatních žáků (spoluhráčů) a nakonec zhodnotí věrnost ztvárnění jednotlivých postav.
7. Nakonec učitel zhodnotí správnost ztvárnění zadaných rolí, shrne příslušnou teorii, kterou
bylo nutno využít, zhodnotí výsledky práce skupin, vysvětlí žákům zařazení některých zadaných situací.
Kolečka
Jedná se o jednu z nejjednodušších metod, může jí pracovat celá třída a slouží k rekapitulaci údajů, faktů, názorů a postojů spojených se zadaným tématem. Lze ji použít kdykoliv
v průběhu hodiny k aktivizaci žáků a zjištění jejich znalostí k tématu. Metoda je obvykle krátká, trvá asi 5–10 minut.
Jak to provést?
1. Učitel zapíše na tabuli vybrané téma.
2. Učitel uspořádá žáky do skupinek – koleček – nebo nechá žáky v řadách. Skupiny pracují
současně, snaží se, aby se vzájemně nerušily.
3. Učitel vyzve žáky, aby postupně odpovídali (mohou si při tom podávat nějaký předmět –
klubíčko, míček atp.). Pokud některý žák nechce odpovídat, učitel ho nenutí, ale pokračují
v odpovídání ostatní. K žákům, kteří neodpovídali, se učitel vrátí na konci (opět nemusí
odpovídat).
4. V průběhu metody učitel/pověřený žák zaznamenává provedené odpovědi.
5. Po proběhlém kolečku učitel odpovědi zrekapituluje, zhodnotí, shrne nebo doplní. Případně znalosti dále využije.
34
Kolotoč
Jedná se o výbornou metodu, ale po všech stránkách nejnáročnější. Vyžaduje velmi pečlivou a promyšlenou přípravu učitele, přesné vymezení organizace a její dodržování přesně dodržování všemi zúčastněnými. Vyžaduje také dostatečnou míru znalostí žáků a jejich určitou
osobní vyspělost. Vhodný počet žáků je asi 20–24. Učitel může vyzvat žáky, aby si na hodinu
připravili všechny jim dostupné informace k zadanému tématu. Potřebujeme volný prostor
se židlemi, kdy židlí bude tolik, kolik žáků provádějících tuto aktivitu. Z židlí vytvoříme dva
soustředné kruhy. Účastníci sedí v kruzích proti sobě, v párech obličeji proti sobě. Takto v průběhu hodiny pracují, pak se dle instrukcí učitele několikrát vymění. Mezi jednotlivými páry
nutno vytvořit dostatečný prostor pro pohyb. Metoda je časově náročná, proto obvykle tvoří
jádro hodiny.
Příprava učitele spočívá v tom, že si připraví různé názory na zadané téma, kdy každý názor se liší v jednom aspektu daného tématu. Názory na sebe ale musí logicky a systematicky
navazovat. Počet připravených názorů musí být shodný s počtem dvojic žáků (pro dvojitý
kolotoč) a vždy je nutné mít sudý počet dvojic.
Učitel si připraví kartičky s názory na zadané téma. Názory by měly být zpracovány podUčitel si připraví
s názory napodobnými
zadané téma.
Názory prostředky
by měly být
zpracovány
le jednotného
schématu,kartičky
jasně formulovány
výrazovými
a měly
by
podle
jednotného
schématu,
jasně rozdělí
formulovány
podobnými
výrazovými
prostředky a
pokrývat
příslušné
výukové
téma. Kartičky
učitel do dvojic
podle
jasně stanovených
měly by pokrývat příslušné výukové téma. Kartičky rozdělí učitel do dvojic podle jasně
pravidel.
stanovených
Na pokyn
učitelepravidel.
se pak vymění o jedno místo doprava a cvičení pokračuje další fází. Fází
je tolik, kolik je párů.
Na pokyn učitele se pak vymění o jedno místo doprava a cvičení pokračuje další fází.
Fází je tolik, kolik je párů.
Jak to provést?
1. Žáci
jsou
Jak
torozděleni
provést?do dvou skupin. První skupina žáků si posedá do vnitřního kruhu tváří
směrem ven, druhá skupina si posedá do vnějšího kruhu tváří směrem dovnitř, ke kole1. Žácisejsou
rozděleni
do se
dvou
skupin.
První
skupina
žákůbudou
si posedá
do vnitřního
gům. Vytvoří
tak dvojice,
které
na sebe
dívají.
V těchto
dvojicích
žáci komunikruhu
tváří
směrem
ven,
druhá
skupina
si
posedá
do
vnějšího
kruhu tváří
kovat.
směrem
ke kartičky
kolegům.
Vytvoří setextem
tak dvojice,
kterézačne
se na
sebe dívají.
2. Učitel žákům
rozdádovnitř,
připravené
s odborným
následovně:
u prvního
V těchto
dvojicích
budou žáci
páru, kartičku
předá
žákovi sedícímu
ve komunikovat.
vnějším kruhu. U druhého páru předá kartičku
2.
Učitel
žákům
rozdá
připravené
kartičky sažodborným
následovně:
začne u
žákovi sedícímu ve vnitřním kruhu a tak pokračuje,
má každý textem
pár jednu
kartičku. Žáci
prvního
páru,
předá učitele.
žákovi sedícímu ve vnějším kruhu. U druhého
zatím kartičky
nečtou,
alekartičku
čekají na pokyn
páru předá kartičku žákovi sedícímu ve vnitřním kruhu a tak pokračuje, až má
každý pár jednu kartičku. Žáci zatím kartičky nečtou, ale čekají na pokyn
učitele.
35
3. Učitel vyzve žáky s kartičkou, aby během následující půl minuty prostudovali
uvedené tvrzení na kartičce a připravili se na komunikaci. Po tomto čase mají
žáci 1,5 minuty na to, aby hovořili ve prospěch tvrzení, které je na jejich kartičce
3. Učitel vyzve žáky s kartičkou, aby během následující půl minuty prostudovali uvedené tvrzení na kartičce a připravili se na komunikaci. Po tomto čase mají žáci 1,5 minuty na to,
aby hovořili ve prospěch tvrzení, které je na jejich kartičce uvedeno. Žáci se snaží s tímto
názorem ztotožnit, pochopit jeho podstatu, najít argumenty pro jeho podporu a předložit
praktické příklady jeho významu, a to i v případě, že s ním nesouhlasí. Druhý žák podrobně
poslouchá, nevstupuje prvnímu do jeho hovoru a připravuje si protiargumenty.
4. Po uplynutí času určenému prvnímu žákovi předá učitel slovo druhému z páru. Ten se
snaží uvádět protiargumenty, tzn. názory nesouhlasící s názory prvního žáka. Má rovněž
1,5 minuty. Uvádí pouze pravdivá tvrzení, nevymýšlí si. Uvádí názory nesouhlasící s názory
prvního hovořícího i tehdy, když s nimi není ztotožněn. První do projevu druhého nijak
nezasahuje. Obě strany si snaží svou argumentaci zapamatovat.
5. Po uplynutí času ten, který držel kartičku, ji položí na židli a všichni se přesunou o jedno
místo doprava. Vzniknou tak nové páry, které pracují zcela stejně, jako v minulém běhu,
pouze budou mít vyměněná místa – ten, co mluvil jako první, bude mluvit jako druhý
a opačně. Časově probíhá aktivita stejně.
6. Tímto způsobem se všichni přemístí, promyslí všechny předložené názory, zváží jejich následky, interpretují je a v daném čase argumentují pro nebo proti danému názoru.
7. Na závěr zhodnotí žáci svoje pocity z aktivity, posoudí svoji schopnost pracovat v malých
skupinkách, posoudí, jaké měli pocity z hájení názoru, se kterým nesouhlasili, na jaké další
názory přišli, jaké názory se jim zdali zajímavé, zda změnili svůj názor po argumentaci protistrany, kdy pocítili, že jejich názor není zcela správný.
8. Na úplný závěr shrne učitel hodnocení žáků, zhodnotí práci celé skupiny, shrne odbornou
část vyučovací hodiny (odborná fakta doplněná o názory žáků).
9. Odbornou část vyučovací hodiny (odborná fakta doplněná o názory žáků).
Návštěvníci
Tato metoda je časové náročná, proto tvoří obvykle jádro hodiny. Učitel si připraví tematický celek, dbá na to, aby bylo přiměřeně široké, správně a srozumitelně formulované. Připraví si
pracovní místa (návštěvní místa), a to podle počtu žáků ve skupině 4–6 míst. V aktivitě budou
zaměstnáni všichni žáci. Na každém stanovišti učitel vyvěsí velký arch papíru, kde napíše problém či oblast vztahující se k vymezenému tématu hodiny. Budete potřebovat nejlépe papíry
z flipchartu a fixy. Dohromady by měly oblasti pokrýt stanovené téma a měly by na sebe navazovat. Žákům může být stanoveno předem za domácí úkol, aby si téma zopakovali. Aktivita
probíhá v místnosti bez nábytku, kde je dostatek místa tak, aby jednotlivá stanoviště mohla
být od sebe dostatečně daleko tak, aby se žáci nerušili.
Jak to provést?
1. Nejdříve učitel rozdělí žáky do skupin podle šíře tématu, počtu žáků ve třídě a vytvořených
návštěvních míst. Ideálně by ve skupině mělo být 4–6 žáků.
2. Na každém návštěvním místě učitel umístí arch s tematickou oblastí a fixy.
3. Učitel přidělí každé skupině návštěvní místo a vysvětlí jim, co od nich očekává (způsob
práce, výsledky, časové trvání aktivity.)
4. Žáci pracují: snaží se odpovědět na zadanou otázku, vyřešit problém, napsat soubor informací. Diskutují, doplňují, učitel sleduje skupinovou práci, usměrňuje ji, radí, povzbuzuje.
5. Po uplynutí vymezeného času učitel vyzve žáky, aby se ve směru hodinových ručiček přesunuli k dalšímu místu, ale na původním místě zůstane jeden ze skupiny jako hostitel. Ten
36
pak příchozí skupině vysvětlí, k čemu dospěla jejich skupina, jaké přístupy zvolila, na základě jakých důvodů atd.
6. Nová skupina doplňuje práci předchozí o nové pohledy.
7. Po uplynutí stanoveného času se opět skupiny vymění. Na původním místě opět zůstane
hostitel, tím je ale jiný žák, než byl původní hostitel. Ten pokračuje s novou skupinou jako
její řádný člen. Cílem je prostřídat jednak skupiny, jednak žáky v rolích hostitele, tedy mluvčího.
8. Takto pracují skupiny až do stavu, kdy jsou opět na svém původním místě, ze kterého začínaly svou práci. Na původním místě si pak každá skupina prostuduje doplněn zápisový
arch, uvědomí si, na co zapomněla, co bylo doplněno. Nově zvolení mluvčí seznámí ostatní
se zápisy na záznamových arších, zhodnotí jejich úplnost a kvalitu.
9. Na závěr žáci zhodnotí svou práci a učitel zhodnotí práci studentů.
Debata
Jde o metodu velmi vhodně využitelnou pro výuku práva. Tato metoda jednak rozvíjí komunikativní dovednosti žáků, navíc svou povahou velmi vhodně přibližuje žákům procesy,
kterými právníci přemýšlí o právu, či řeší právní problémy. Vhodně je proto popisována jako
„hra se slovíčky a argumenty“. Metoda trvá celou vyučovací hodinu. Mělo by se jednat o téma
aktuální a kontroverzní, na které není jednotný názor, jakými tématy právní otázky mnohdy
jsou. Učitel by měl mít připravený scénář, podle kterého bude debatu moderovat a musí zvážit, zda jsou žáci na téma fakticky i argumentačně připraveni a sociálně zralí. Žákům může
být za domácí úkol uloženo, aby si o tematice nastudovali vše potřebné. Pro debatu je nutná
velká místnost tak, aby se tam vešla celá třída. Jako pomůcky budete potřebovat záznamový
arch/tabuli atp. a fotoaparát, či videokameru.
Žáky rozdělím na 3 hlavní mluvčí, kteří s názorem zásadně souhlasí; 3 oponenty, kteří s názorem zásadně nesouhlasí; a auditorium, které sestává ze zůstávajících žáků, kteří budou na konci hlasovat pro jednu ze skupin (mluvčí či oponenty). Moderátorem je učitel, který usměrňuje
debatu, vytváří atraktivní atmosféru, při tom zapisuje průběh debaty a výsledky hlasování,
fotografuje či nahrává debatu na video.
Oponenti a mluvčí sedí naproti sobě ve středu místnosti a auditorium sedí v kruhu kolem
nich tak, aby na aktéry dobře vidělo.
Jak to provést?
1.Každá skupina si během 10 minut připraví svoje argumenty, možné protiargumenty, příklady z praxe, je možno používat sporná tvrzení, osobní výpady, populistická tvrzení, zjednodušující závěry, účelová hesla apod. tak, aby si získali co nejvíce hlasů auditoria.
2.Moderátor na začátku přivítá všechny aktéry, jmenovitě zástupce jednotlivých skupin,
uvede téma, přičemž toto musí být formulováno zásadně kladně (navrhuji zavedení trestu
smrti).
3.Debatéři musí dodržovat stanovený čas, nesmí mluvit, když mluví protistrana, mohou si
však činit poznámky a pak na vyřčené reagovat. V průběhu vystoupení není možné klást
mluvícímu otázky. Auditorium nesmí do debaty zasahovat vůbec, svůj názor může projevit až při konečném hlasování.
4.Debatu zahajuje mluvčí skupiny hlavních mluvčích. Argumentuje pro. Časový limit pro
jeho vystoupení je 2 minuty.
5.Pak mluví 2 minuty oponent, měl by reagovat na výstup mluvčího, předkládat svoje argumenty, je zásadně proti.
37
6.Opět má možnost strana hlavních mluvčích, mluví jiný člen této skupiny a má na to 1 minutu.
7.Opět má možnost strana oponentů, mluví jiný člen této skupiny a má na to 1 minutu.
8.Bod 6 a 7 se ještě jednou zopakují tak, aby dostali možnost vyjádřit se všichni 3 členové
každé skupiny.
9.Závěrečné slovo má první mluvčí skupiny hlavních mluvčích. Má 1 minutu na to, aby shrnul
argumenty a snažil se naklonit si auditorium. Oponent již slovo nedostane.
10.Moderátor na závěr vyzve auditorium k hlasování, spočítá body a vyhlásí vítěze.
11.Zajímavé argumenty, výsledky hlasování apod. mohou být zveřejňovány v průběhu na nástěnce, či být natáčeny na video. Nakonec učitel zhodnotí průběh debaty a nechá se vyjádřit i jednotlivé aktéry.
Uvedené metody samozřejmě nejsou jedinými metodami, které lze využít. Jistě vám v tomto směru dobře poslouží knihovna Pedagogické fakulty, či různé internetové stránky.
Použitá literatura:
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se: praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Johnson, LouAnne. Kick-Start Your Class: Academic Icebreakers to Engage Students. San Francisco: Jossey-Bass,
2012.
Knoblauch, Jörg, Wöltje, Holger. Time management, Praha: Grada publishing, 2006.
Pacovský, Petr. Člověk a čas: Tome management IV. generace. 2. aktualizované vydání. Praha: Grada publishing,
2007.
Rentková, Lucia. Time management. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.). Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
Sitná, Dagmar. Metody aktivního vyučování: spolupráce žáků ve skupinách. Praha: Portál, 2009.
38
4Reflexe
4.1 Sebereflexe
Pro studenty je velmi obohacující, pokud se pokusí hodnotit každou svou provedenou
přípravu, každou svou provedenou výuku. Jednou z možných forem, jak takové hodnocení
provést, je formou reflektivního deníku. Reflektivní deník může ukázat pokroky učiněné studenty nejen jim samotným, ale i vám, tedy učiteli, který bude daný deník pročítat. Rady pro
vedení reflektivního deníku mají studenti ve svojí příručce.
Nicméně, i pro vyučujícího, vedoucího semináře Street law, jako pro jakéhokoliv jiného
učitele, vaše studenty nevyjímajíc, může být vedení reflektivního deníku velmi obohacující.
Může vám pomoci jak být lepším učitelem právě tím, že se budete učit z vlastní zkušenosti
učení. Proto zde uvádím základní zásady, rady a tipy, jak si takový deník vést.
Jinak řečeno, k čemu vám reflexe může být:
1.Zaznamenání zkušenosti.
2.Archivace vašich školních let.
3.Pomoc k lepšímu učení se:
a. zlepšit vlastní proces učení se (zlepšit se v učení se),
b. učit se ze zkušenosti,
c. naučit se hodnotit (věci, situace, sebe, ostatní…),
d. naučit se řešit problémy,
e. zlepšit se v samostatnosti učit se (nebýt závislý na zadání a hodnocení vyučujícími),
f. naučit se kriticky hodnotit, zlepšit se v kladení otázek,
g. naučit se zvládat emoce.
4.Posílit profesionalitu vlastní praxe.
5.Zlepšit sebeuvědomění se, zvýšit sebejistotu, lépe poznat sama sebe.
6.Zlepšit plánování, zvládání času.
7.Pomoc při změně svého chování.
8.Pomoc při vytváření vlastní filozofie své práce (vytvoření si cíle, jaký chci v praxi být).
9.Rozvoj kreativity, různých nových způsobů myšlení.
10.Rozvoj „lehkého“ psaní.
11.Pomoc při budoucím hodnocení ostatních.
Deník byste si měli vést ke každé aktivitě, kterou vykonáte, nejen k problematickým bodům vaší výuky – k nim je však reflexe obzvlášť žádoucí. Vaše zápisky nemusí být nijak dlouhé,
ovšem pokud jste psavci, délce se meze nekladou. Měli byste být ale v zápisku schopni zhodnotit následující:
Fáze sebereflexe
1. popisná fáze, ve které si vybavujeme reflektovanou situaci
a. Co se přihodilo? Jak jsem v dané situaci reagoval? Jaká byla odezva žáků?
2. informující fáze, kde se zaměřujeme na podrobnosti situace
a. V jakém kontextu situace vznikla? Čím bylo moje chování ovlivněno? O jakou třídu šlo?
Kteří žáci se angažovali a jak?
39
3. konfrontační fáze, zaměřená na identifikaci příčin vzniku reflektované situace a použití
toho řešení, které bylo skutečně použito
a. Proč k této situaci došlo? Kdo ji vyvolal? O co jsem se při řešení situace opíral? Jsem k řešení takových situací připraven?
4. fáze rekonstrukce řešení situace se orientuje na hledání účinnějšího řešení než toho, které
bylo reálně použito
a. Jak bych mohl reagovat efektivněji? Jaké možnosti mám? Za jakých podmínek bych
mohl tato možnosti použít? Co k jejich praktické realizaci potřebuji?
Zde přikládám příklady otázek, na které byste si mohli v rámci reflexe odpovědět. Jsou
pouze inspirativní, můžete si odpovědět na další jiné otázky, které vás při přemýšlení nad
výukou napadly.
1.Byla moje příprava na hodinu dostatečná?
2.Vyšla mi výuka časově tak jak jsem si ji naplánoval? Pokud ne proč?
3.Vyšla mi výuka obsahově tak jak jsem si ji naplánoval? Pokud ne proč?
4.Byla má zadání srozumitelná?
5.Jaké byly reakce studentů? Uměl jsem reagovat na nepředvídané situace? Jak?
6.Vyskytla se situace kterou jsem neuměl řešit? Jak jsem se zachoval?
7.Čím pozitivním se mohu napříště inspirovat? Mám příklad dobré praxe kterou budu
i nadále využívat?
8.Čemu negativnímu se mohu napříště vyhnout? Jakým postupem? Co nebudu opakovat?
9.Jaké jsem měl další pocity dojmy z výuky?
10.Co mne překvapilo?
11.Jaké schopnosti jsem u sebe objevil?
Jak jsem již předestřela, některým z vás možná nejde psaní od ruky. Svou zkušenost byste
ale měli alespoň v základech zreflektovat v co možná nejkratší možné době po tom, kdy se
udála, abyste ji měli v živé paměti. Jak se však k psaní donutit? Níže uvádím několik možností,
jak na to:
Tipy pro „váhavé střelce“
1.Najděte si příjemné místo
2.Nečekejte, začněte psát hned
3.Nechte psaní/myšlenky plynout
4.Rozdělte si papír na dvoje: na jedné straně bude popis situace, na druhé její reflexe (hodnocení)
5.Nechte si místo na pozdější hodnocení
6.Používejte vlastní slova, styl psaní, psaní nemusí být nevyhnutně „právnické“; používejte
básně/automatické psaní/různé jiné styly
7.Kdo/co potom?/co teď? – použijte tuto formulku, která by vám mohla urychlit psaní
8.5× se zeptejte „proč?“, donutí vás to zamyslet se nad situací podrobněji
9.Malujte/kreslete, využijte grafy, myšlenkové mapy…
10.Používejte záložky, mějte svůj deníček/diář vždy po ruce
11.Podělte se případně o svoje dojmy s kolegou či kritickým přítelem (kolegou ve dvojici),
abyste se podělili o kritické dojmy z výuky
40
12.Deník řaďte přehledně, abyste se v něm lépe orientovali – nadpisy, zvýrazňovače, velikost
písma…
13.Buďte kreativní v tom, co využijete (fotografie, kresby, nabíraný materiál…)
14.Uvědomte si, že zkoumáte vlastní schopnosti a počínání
V příloze č. 2 můžete najít příklad struktury reflektivního deníku. Opět, příklad je pouze
inspirativní. Vaší osobní kreativitě se meze nekladou. Deník můžete psát elektronicky, nebo
ručně do hezkého sešitu. Může obsahovat obrázky, kresby, grafy, citáty, fotografie… cokoliv,
co při svém přemýšlení využijete.
4.2 Zpětná vazba
K čemu nám je vlastně zpětná vazba? Zpětná vazba, která je účinná, podává jednoznačné
a přímočaré informace. Její základní funkcí je především kontrola realitou. Přitom nejlepší je
zpětná vazba mnohostranná a permanentní.
Jaké jsou základní podmínky pro kvalitní zpětnou vazbu?
1. Informovat o chování: nehodnoťte (ve smyslu dobře/špatně), neinterpretujte. Hodnocení
vyvolává závislost, vysvětlování, obhajování, neodpovídající obranu nebo protiútok.
2. Popisovat chování: nepopisovat hodnoceného jako takového. Cílem není hodnotícího
změnit či převychovat.
3. Poskytnutí specifické informace: nezobecňujte, miřte přímo na konkrétního člověka a jeho
chování. Nutnost přesně, stručně a srozumitelně popsat určité chování.
Co zpětnou vazbou není?
1. Otázky: zamícháním otázek do sdělení zpětné vazby toto sdělení činíme nejednoznačným
a nepřímočarým.
2. Sendvič: jednou z technik zpětné vazby je mnohdy zmiňován tzv. sendvič. To znamená zaobalení negativního sdělení do sdělení pozitivních. Takže nejdříve řeknete něco pozitivního, pak negativního (co má být jádrem zpětné vazby) a pak řeknete něco pozitivního. Tato
metoda, dle některých autorů, deformuje zpětnou vazbu: snižuje váhu čehokoliv pozitivně
vyjádřeného, protože je to jen finta ke sdělení negativní informace; pozitivní informaci je
třeba sdělit ihned a ne si ji schovávat na to, aby ji bylo možno spojit s negativní; umenšuje
význam a váhu negativní informace.
Nemusíme používat sendvič, abychom navodili lepší atmosféru. Efektivnější je po zpětné
vazbě hodnocenému navrhnout řešení situace, resp. svou představu, jak by se měl chovat
příště.
Na některých amerických univerzitách je reflektivní deník jediným podkladem pro hodnocení studentů v předmětech zaměřených na učení se ze zkušenosti. Na vás je, pakliže to považujete za žádoucí, vedení deníku ohodnotit, tedy podat studentům reflexi na jejich reflexi.
Hodnocení reflektivního deníku není jednoduché, zejména proto, že neobsahuje exaktní
data, která by stačilo pouze zkontrolovat. Hodnocení klade na supervizora požadavek podrobného pročtení deníku a hodnocení každého deníku samostatně vzhledem ke zkušenos41
tem, které jednotlivý student reflektuje. Jedním z možných způsobů hodnocení deníku je
využití následujících kritérií:
KRITÉRIA
HODNOCENÍ
Výborně A
Chvalitebně B
Dobře C/D
Dostatečně E
Reflexe:
Schopnost učit
se ze zkušenosti
z reálného světa,
schopnost analyzovat situace kritickým pohledem
Výborná schopnost prokázat
reflexi a hluboké
přemýšlení o nabytých vědomostech a pojmech,
a integrovat je
do různých témat
širokou škálou
pohledů; kreativní
řešení a kritické
myšlení prokázané při psaní
Prokázal uspokojivou schopnost
vztáhnout získané
znalosti na předchozí zkušenost,
prokazuje pokus
analyzovat problémy z mnoha
různých perspektiv
Zahrnuje popis
událostí, a trochu
více uvažování
nad událostí
pomocí poměrně popisného
stylu; žádný důkaz
o používání více
hledisek při analýze problémů
Zahrnuje pouhé
popisy teoretických znalostí,
neprojevuje se
žádná reflexe popsaných událostí
Prezentace:
Vyslovení a organizace myšlenek
a názorů na situa­
ci
Psaní je dobře zaměřeno,
argumenty nebo
názory jsou přesně definovány
a vysvětleny, píše
plynně a prokazuje hluboký vhled
do problematiky
(situace)
Argumenty
a názory jsou
formulovány
jasně, píše plynně,
organizovaně, ale
nedochází k hlubokému vhledu
do situace
Argumenty nebo
názory jsou formulovány vágně,
myšlenky nejsou
organizovány a je
náročné pochopit
jejich návaznost
Neprokazuje
žádné původní
myšlení nebo
názory, chaotický
v prezentaci myšlenek a nápadů
Celistvost:
Návaznost zápisků, ukázka učebního procesu
Jednotlivé zápisky
na sebe navazují,
deník ukazuje jasné kroky ve vývoji
učebního procesu
studenta
Zápisky mají
určitou návaznost,
lze určit, jak se
student vyvíjel
v procesu učení
Slabá návaznost
mezi zápisky, lze
jen těžko rozpoznat vývoj, který
student prodělal
Mezi zápisky není
spojitost, zápisky
jsou pouhým
popisem událostí,
neukazují, jak se
student vyvíjel
v procesu učení
Jistě, že zpětná vazba by neměla probíhat pouze na konci semestru při vyhodnocování
reflektivního deníku, ale měla by být součástí nejlépe každého semináře. Vy sami můžete studentům pomoci při jejich vlastním sebehodnocení. Zejména tím, jak budete hodnotit jejich
vlastní práci.
I když by se mohlo zdát, že studenti vysoké školy již žádnou chválu nepotřebují, protože
již umí zhodnotit sami svůj výkon, není tomu tak. Každý z nás, starý nebo mladý, chce slyšet,
že je úspěšný, že se mu něco podařilo, že je potřebný, že jeho existence má význam. Navíc
k reflektivnímu deníku můžeme používat k hodnocení studentů například také rozhovory
o učení. Dokážeme tak reagovat na situace, se kterými se studenti setkali tak, aby se mohli
pokusit o zlepšení situace hned na další hodině. Nejlepší je provádět zhodnocení hodin (výuky) na každém setkání, pokud tato setkání probíhají mezi jednotlivými výukovými hodinami
studentů. Studenti tak budou hned schopni implementovat nabyté nápady a reflexi do další
výuky. Pro hodnocení lze využít těchto otázek:
42
1.Co jste se naučili?
2.Co jste dokázali?
3.Z čeho máte dobrý pocit? Na co jste hrdý?
4.Co rád děláte?
5.Co umíte dobře (např. jakou metodu, jaký postup…)
6.Co vám jde ztěžka?
7.Co nevíte, čemu nerozumíte?
8.Co chcete dokázat? V čem se chcete zlepšit? Co se chcete naučit?
9.V čem potřebujete pomoct?
10.Za jakého studenta se pokládáte?
Pokud k tomu dojde, je vhodné zaměřit diskusi na problematickou situaci, kterou studenti
zažili a rozvinout ji otázkami typu „PROČ se to stalo…“, „JAK jste postupoval…“ a podobnými
otázkami zaměřenými na podrobnosti situace. Pouze podrobné hodnocení situace, například
i ostatními studenty, umožní jiný vhled studenta do problému, případně nalezení řešení daného problému a budoucího jednoduššího vypořádání se se situací.
Ani u vysokoškolských studentů není dostatek chvály. Chvalte proto svoje studenty, pokud
se jim něco podaří. Hodnocení vyučujícím je doplňkovou aktivitou k hodnocení sebe sama.
Nenechávejte proto vše pouze na studentech, ale diskutujte s nimi o jejich zážitcích, ze kterých se mají něčemu naučit.
Použitá literatura:
Assessment Resources at HKU. Reflective journal. Dostupné na: http://ar.cetl.hku.hk/am_rj.htm#5, cit. 10.11.2012.
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se. Praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Hroník, František. Hodnocení pracovníků. Praha: Grada publishing, 2006.
Švec, Vlastimil. Pedagogické znalosti učitele: teorie a praxe. Praha: ASPI, 2005.
Tomoszek. Maxim. Používání reflektivních metod jako způsobu učení. Výukový materiál PF UP v Olomouci, 2009.
43
Literatura
Assessment Resources at HKU. Reflective journal. Dostupné na: http://ar.cetl.hku.hk/am_rj.htm#5, cit. 10.11.2012.
Borg, J. Umění přesvědčivé komunikace. Praha, Grada Publishing, 2007.
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se. Praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 2011.
Hroník, František. Hodnocení pracovníků. Praha: Grada publishing, 2006.
Jarošová, E. a kol. Trénink sociálních a manažerských dovedností. Praha: Management press, 2001.
Johnson, LouAnne. Kick-Start Your Class: Academic Icebreakers to Engage Students. San Francisco: Jossey-Bass,
2012.
Knoblauch, Jörg, Wöltje, Holger. Time management, Praha: Grada publishing, 2006.
Kuchařová, Lucie. Občanská angažovanost lidí s tělesným postižením. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/180334/
ff_b/obcanska_angazovanost_lidi_s_telesnym_postizenim.pdf, cit. 11.11.2012.
Malečková, Monika. Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě: schopnosti spolupráce s druhými lidmi.
Dostupné na: http://www.softskills.wz.cz/html/spoluprace.html, cit. 11.11.2012.
Melotíková, Petra. Prezentační a komunikační dovednosti. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.).
Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
Mikuláštík, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada publishing, 2003.
Nöllke, Matthias. Naučte se myslet kreativně: kreativní techniky pro váš úspěch v praxi. Praha: Grada publishing,
2006.
Švec, Vlastimil. Pedagogické znalosti učitele: teorie a praxe. Praha: ASPI, 2005.
Pacovský, Petr. Člověk a čas: Tome management IV. generace. 2. aktualizované vydání. Praha: Grada publishing,
2007.
Rentková, Lucia. Time management. In Tomoszek, Maxim, Tomoszková, Veronika (eds.). Kurz právnických dovedností. Olomouc: Iuridica Olomucensis, 2008.
Sitná, Dagmar. Metody aktivního vyučování: spolupráce žáků ve skupinách. Praha: Portál, 2009.
Tomoszek. Maxim. Používání reflektivních metod jako způsobu učení. Výukový materiál PF UP v Olomouci, 2009.
44