Caritas 2004/3 - Charita Česká republika

Caritas 2004/3 - Charita Česká republika

Sdružení Česká katolická charita
CENA 10 Kč
Diskotéka
v Rumburku
Rumburku
(9)
Tři ředitelé
o politice (4, 10, 12)
(3)
Komunita –
cesta ven jednou
provždy
(7)
Po potopě
potopa?
Kalendář
Plácek
U náš v Libni pod „koulí“ bylo, ještě „za bolševika“
takové malé dětské hřiště. Oplocené, s pískovištěm,
skluzavkou, houpačkou, kolotočem, tak jak to bývá.
A jak to také bývá, po listopadu se rozpadl plot, na
lavičkách pospávali bezdomovci. Na písku dováděli pejsci. A pak se začalo mezi lidmi povídat, jak to
tak bývá, že plácek se má někomu prodat jako pozemek na stavbu domku. Tak jsem všichni kroutili
hlavami a říkali: no jo, to zas má někdo na radnici
„kamarády“ s dlouhými prsty. Tak jsem taky kroutila hlavou, ale moje dítě už dávno vyšlo školu. Další
podzim tam přibyly hadry, kosti, igelitky, hromádky.
Tak dva roky nebo už tři? nazpět jsem v jednom našem krámku uviděla petiční arch. V textu se psalo
o obnově hřiště a autoři se obraceli na radnici. Myslím, že petici „spunktovaly“ maminky okolo evangelické modlitebny, ta je hned vedle v ulici. Tak, nápad
to byl dobrý, tužku v krámě taky měli… Na jaře
jsem zahlédla po různu přilepené papírky s výzvou
– v sobotu se bude uklízet, vezměte i nářadí. Opravdu jsem chtěla jít, ale činila jsem se jinde, nešlo to.
Pak jsem zahlédla pana faráře a táty v montérkách;
stavěli zídku. Za nějaký den se objevil natřený plot,
vrátka a čisté pískoviště. V létě už se na hřišti děti
houpaly a klouzaly a vešli se tam i kluci s míčem.
Nějak to mají vymyšlené, kdosi se o plácek stará,
v noci bývají vrátka na zámek.
O pár bloků dál, u Rokytky, zkoušeli kamarádi-ekologové obnovit vnitroblokový prostor. Nevábné,
zarostlé plácky oddělené zdmi. To není žádná legrace. Musíte mít projekt, ten předložit majitelům
domů a nájemníkům, svolat, vysvětlit … Lidem
vadí kdeco, děti tu budou křičet, kluci kouřit,
stromy vykácet, stíní… Opravdu mne to zajímá,
„na dvorku“ jsem vyrůstala. Hráli jsme „polívka se
vaří“, oblékaly (my děvčata) panenky, skákali přes
švihadlo, panáka… Kamarádům jsem s projektem
nepomohla, měla jsem prostě jiné aktivity. Ale prý
už začnou cosi budovat.
Plácek, dvorek, je místo setkávání, komunikace.
Když se děti nedomluví, tak si nezahrají. Ale co
když si nejraději hrají samy, třeba u počítače? Měly
by dostat šanci. Když se děti nedomluví, nemohou si
spolu hrát. Říkal tuhle kolega; ve Světicích kdosi odkrojil „ze svého“ malý trojúhelníkový plácek, postavil na něj dvě lavičky a udělal na něm pískoviště…
Bohu díky!
Tak jsem tuhle posadila devítiměsíční
vnučku do pískoviště
u nás, na Palmovce.
Natáhla se po čímsi
kyblíčku, její o málo
starší kolega zpozorněl…
Dagmar Volencová
2
Stalo se...
• Havlíčkův Brod: Humanitární sbírku ošacení, obuvi, sportovních a školních potřeb i dětských kočárků uspořádala na začátku září zdejší oblastní Charita.
• Ostrava: Návštěvníci centra Ostravy si po celý srpnový týden mohli na stánku
Charity Hlučín zakoupit výrobky handikapovaných klientů a vyzkoušet si, jak se
na hrnčířském kruhu dělají.
• Hrubšice: Dětský den pro děti žadatelů o azyl ze střediska v Zastávce uspořádalana konci léta v areálu místního renesančního zámku DCH Brno.
• Kutná Hora: Nové pískoviště vybudovala v létě zdejší Oblastní charita poblíž svého střediska Přístav v bývalém areálu ČSAD v Čáslavské ulici.
• Hradec Králové: Při slavnostech „Hradec Králové v zrcadle staletí anebo Otec
vlasti“ uspořádala v září Oblastní charita Eliščinu sbírku na pomoc obětem domácího násilí.
• Otrokovice: Charita sv. Anežky rozšířila dosavadní služby (ošetřování, charitní
šatník, klub) o pečovatelskou službu. Ta spočívá v pomoci při osobní hygieně, úklidu, praní a žehlení prádla, pedikúře, nákupu, dovozu oběda, doprovodu apod.
• Kroměříž: Společně se Sdružením přátel výtvarného umění připravila Oblastní
charita dražbu uměleckých předmětů ve prospěch nového stacionáře pro seniory.
• Břeclav: První zářijovou sobotu hrály „bigbítové“ kapely z Hodonína na benefičním koncertě pod hlavičkou Oblastní charity Břeclav.
• Kutná Hora: Výlet dětí do Romcentra v Jihlavě zorganizovala v závěru prázdnin
zdejší oblastní Charita; byl součástí programu Příměstského tábora.
• Olomouc: Moravsko-slezská křesťanská akademie, Společnost pro dialog církve
a státu v Olomouci a Cyrilometodějská teologická fakulta UP Olomouc uspořádaly
Moravsko-slezské akademické dny na téma Vztah státu a církve včera a dnes.
• Česká Lípa: Do domu na půl cesty Jonáš v Dubnické ulici se přestěhuje také
poradna pro cizince, která je dosud v Žižkově ulici. Farní charita v domě ještě
ubytovává matky s dětmi a provozuje chráněnou dílnu.
• Brno: Obrázky na téma „Jak si představuji život svých ‚adoptivních‘ rodičů“ a „Můj
život v mé vesnici“ - hračky, fotografie a životní příběhy „adoptivních“ dětí z Ugandy byly v první polovině září k vidění v brněnském Österreich Institutu.
Událost
Brněnský biskup Vojtěch Cikrle navštívil
na konci srpna některá zařízení Oblastní charity Jihlava. Prohlédl si Domov
pokojného stáří v Lukách nad Jihlavou
a v Telči, Romskou klubovnu v Jihlavě,
požehnal novému sídlu Oblastní charity
a zúčastnil se otevření Domova pokojného stáří v Nové Říši. Zařízení s jedenácti
byty vybudovala jihlavská oblastní Charita společně s obcí.
(mn)
Biskup Vojtěch Cikrle vyzkoušel
i sportovní náčiní.
Foto: Martin Herzán
Drogy
Komunita
– cesta ven jednou provždy
Motto: „Pane, kolikrát mám odpustit
svému bližnímu, který se proti mně
provinil? Jedenkrát, třikrát, nebo
snad sedmkrát? A Pán odpověděl:
Ani jedenkrát, ani třikrát, ani sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.“
Na prknech jihlavského divadla Na kopečku
skončila krátká dramatická etuda a herci
usedli na okraj pódia, tváří v tvář publiku.
Patnáct mladých lidí mezi osmnácti a šestadvaceti lety. Na ulici takových denně míjíte
desítky, studují nebo pracují, večer se baví.
Reklama na šťastné mládí. Na první pohled.
Po pár minutách se na pódiu začínají odvíjet příběhy. Krátké, úderné a výstižné, jeden
druhému podobné. „Michal, pětadvacet, tři
roky pervitin, pět let heroin.“ „Simona, devatenáct, dva a půl roku heroin.“ Patnáct tváří,
patnáct příběhů s tvrdou drogou, tu a tam
pokusy o léčbu, pobyt v detoxikačním zařízení. Momentálně všichni odhodlaní skončit se
svou závislostí jednou provždy.
ného mlýna Jan Bartošek. V poslední ze čtyř
fází pobytu v komunitě si mají klienti podle
pravidel sami najít práci. „Je překvapující, že v kraji, kde to se zaměstnaností není
bůhvíjaké, se ještě nestalo, že by práci někdo
nenašel. Jeden klient dokonce získal místo
na nedalekém městském úřadě, kde zpracovával odbornou studii,“ vzpomíná Bartošek.
Na rozdíl od léčby v psychiatrickém zařízení
založené na podávání antidepresiv a odloučení od společnosti či samostatné abstinence
s příležitostnou terapií je podstatou léčby
v komunitě dobrovolný a pozvolný návrat
založený na přijímaní odpovědnosti. Léčba
možná trochu netradiční, přesto léčba. Často
totiž zapomínáme, že závislost je v první řadě nemoc.
Dát šanci a věřit
Nekonečněkrát odpustit a věřit v proměnu
člověka je východiskem křesťanských poskytovatelů protidrogových služeb. Letošní rok
se poprvé potýkají s vážným nedostatkem
financí. Některá zařízení krátí úvazky hrst-
Netradiční léčba
Příprava představení, které sehráli
jako hosté jihlavského týdne proti
drogám Přijďte a pochopíte, je součástí jejich terapie v komunitě Podcestný
mlýn. Zařízení pro dlouhodobou léčbu
osob závislých na nealkoholických
drogách tam v dostatečné vzdálenosti
od města provozuje Sdružení Podané
ruce. Devítiměsíční léčbu je možné nastoupit
pouze po čtrnáctidenní léčbě na detoxikačním oddělení. Nekompromisní režim, jasná
pravidla soužití, skupinová i individuální
psychoterapie a fyzická práce na údržbě venkovského stavení a při péči o domácí zvířata.
Vše v civilním prostředí a v rámci dobrovolného rozhodnutí. Řada klientů využívá během pobytu možnosti účastnit se bohoslužeb
a obrátit se o pomoc k Bohu.
„Naučit se přijímat běžnou odpovědnost
a nároky každodenního života je pro člověka
odhodlaného zbavit se závislosti tím nejobtížnějším. A právě to je smyslem pobytu
v našem společenství,“ říká vedoucí Podcest-
Sdružení Podané ruce provozuje 16 středisek
drogové služby. Z toho 14 v oblasti sekundární a terciální prevence. V roce 2003 pracovalo SPR v rámci programů primární prevence
s 13 775 osobami a v programech sekundární a terciální prevence pracovalo s 4 700
klienty, SANANIM s 4 651 klienty a Diecézní
charita Brno přibližně s 1 735 klienty.
ky svých zaměstnanců, jiná omezují služby.
I přesto, že část služeb poskytují výhradně
a pouze oni – (kontakt uživatelů přímo v terénu, kontrola rizika hepatitidy a AIDS aj.)
V České republice je podle údajů z loňského
roku v provozu 293 zařízení poskytujících
služby v oblasti protidrogové prevence. Osmdesát procent veškeré péče v této sféře zajišťují neziskové organizace. Vedle občanského
sdružení SANANIM a Sdružení Podané ruce
jich nejvíce zastřešují jednotlivé Charity.
Ty provozují centra prevence, která fungují
často v těsné blízkosti nízkoprahových klubů pro děti a mládež, a kontaktní centra,
tzv. „káčka“. Nad jejich existencí však někde
dodnes visí otazníky: Jsou také toto služby,
kterými pomáháme potřebným? Není snad
výměna stříkaček tichou tolerancí a napomáháním jednomu z nejvážnějších sociálně
patologických jevů dnešního světa? Marek
Holemář, vedoucí jihlavského charitního Centra U Větrníku má v této otázce
jasno: „Zapomeňme, že ke zbavení se
závislosti je v prvé řadě potřeba dostat
šanci, a tu člověk díky našim zařízením
dostává. Výměna stříkaček znamená
minimalizaci rizika nákazy žloutenkou
a je nedílnou součástí sociální péče.“
Centrum u Větrníku pracuje v Jihlavě šestým rokem a dnes má v péči sto
dvacet klientů. Slouží především jako
kontaktní centrum vycházející z principu redukce škod. To jest nabízí aktivity podporující snížení zdravotního a psychického postižení, kam patří již zmíněná výměna stříkaček
či monitorování a prevence výskytu infekčních chorob. Součástí je i terénní program,
streetwork. Pracovníci centra vyhledávají klienty na ulici, ale také v hospodách, klubech
či na tanečních party. V nabídce nechybí ani
nabídka psychologické ambulance či možnost
trávit čas v dílnách.
Dlouho plánovaný doléčovací program
však zůstává pro jihlavské kvůli nedostatku financí stále pouhým snem. Jeho potřeba
je podle Holemáře mimo diskuzi - nejbližší
3
>>
Drogy
podobnou službu u nás najdeme až v Praze,
Brně a Olomouci.
Nejstarší zařízení a centra podobná tomu U Větrníku nabízejí téměř celou dekádu
služeb. Jak obstojí před zprávami o alarmujícím nárůstu počtu experimentátorů s drogou
a snižování jejich věkové hranice? Od některých politiků, z řady výzkumů a zkušeností
zaznívá, že podceněna byla zejména represe.
Není dost účinná a je třeba ji posílit. V tomto
duchu se nese především příprava samostatného protidrogového zákona. Ten by měl shrnout do jedné normy oblast prevence, represe
i resocializace a je součástí mohutné „války
drogám“, kterou letos na jaře vyhlásila KDU-ČSL (zákon mimo jiné počítá s vytvořením
Každý pátý ochutnal: zatímco počet experimentálních a rekreačních uživatelů (především konopných látek a extáze) v ČR roste, počet problémových
uživatelů (tedy uživatelů heroinu a pervitinu) se stabilizoval. Zkušenosti s některou z nelegálních drog
má 16 - 20 % dospělé populace (tj. přibližně 1,4
- 1,7 mil. osob). Nejčastěji se jedná o marihuanu
a hašiš (relativní a absolutní čísla celoživotních zkušeností s konopnými látkami jsou prakticky shodná
se zkušeností s nelegálními drogami vůbec), následuje typická taneční droga extáze - 4 % populace
(tj. 350 tis. osob). V posledním roce užilo jakoukoliv
drogu (především opět konopné drogy) přibližně
11 % dospělé populace (tj. přibližně 950 tis. osob),
extázi 2,5 % populace (tj. přibližně 200 tis. osob).
„Senát je
jiná liga!,“
říká Jiří Hořínek
Jiří Hořínek, ředitel DCH ostravsko-opavské a zastupitel
městského obvodu
v Ostravě – Staré Bělé, již kandidoval za KDU-ČSL do obecního i městského zastupitelstva.
Na podzim ho poprvé čekají volby do senátu.
Proč jste vstoupil do politiky?
Nejde o náhlé vzplanutí mysli, ale o postupné
zrání člověka. Pracuji jedenáct let v Charitě,
a Charita je službou pro lidi a s lidmi. Dělat
pro lidi a s lidmi se mi líbí, proto jsem vstoupil
do politiky. Citlivě vnímám, že existuje velká
propast mezi těmi, kteří jsou „na vrchu“,
a těmi, kteří žijí „na zemi“. Práce v Charitě mi
dávala možnost obě strany sbližovat.
Co byste chtěl jako politik nejvíc ovlivňovat?
Především chci ovlivňovat to, co žiji a v čem
žiji – postavení rodiny a občanskou společnost.
4
státních zařízení pro drogově závislé do patnácti let). Poté, co v oficiálním prohlášení
KDU-ČSL v únoru tohoto roku (27. 2. 2004)
označil Jiří Vacek, předseda lidovecké komise pro sociálně patologické jevy, dosavadní
protidrogovou politiku jako málo kompetentní, začalo se zpochybňování dotýkat také
systému financování. Důsledky jsou patrné
již na letošních dotacích. Že by snad někdo
zapomněl, že represe musí být v rovnováze
s prevencí a léčbou?
Jak ze začarovaného kruhu?
Situace však není tak černá, jak ji někteří
malují. Česká republika je v oblasti práce
s problematickými uživateli hodnocena jako
Užívání heroinu, pervitinu, kokainu či LSD je
v české populaci málo frekventované. Zkušenosti s alespoň jednou z nich má cca 2 % osob
(tj. přibližně 170 tis. osob).
Užívání drog v populaci rekreačních uživatelů
drog je frekventovanější - týká se především
konopných drog, extáze, halucinogenů a pervitinu.
Počet problémových uživatelů drog (tj. injekčních uživatelů a/nebo pravidelných či dlouhodobých uživatelů pervitinu či heroinu) je stabilní
a dosahuje 35 - 37 tis. osob, z toho je 30 - 32
tis. injekčních uživatelů.
Z Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v České
republice v roce 2002 (Úřad vlády ČR, 2003).
Vždy jsem kandidoval za stranu KDU-ČSL.
Ta je pro mě, jako člověka věřícího v Boha alternativou, jak se aktivně účastnit politického
života. Čerpá z dobrých pramenů.
Ale také můžete v politické pozici ovlivňovat rozhodování svých kolegů ve prospěch vaší mateřské organizace?
Byla by přetvářka, kdybych řekl, že ne. Pokud
je a bude charita službou bližnímu, tedy pro
naší společnost a lidi v ní, pak nevidím důvod,
proč bych se neměl rvát za lepší budoucnost.
Ale senát je jiná liga. Pro ty, kteří volí, musí
být kandidát přínosem. Volební obvod musí
pocítit, že má svého zástupce, který pro svůj
domov dýchá.
Nevidíte rozpor – stát se součástí veřejné samosprávy, která financuje nestátní
neziskové organizace, tedy i Charitu?
Nevidím, protože nejen z Bible, ale i z praxe
vím, že nelze sloužit dvěma pánům. Budu-li
v senátu, nebudu v Charitě. Budu však stále
mít k neziskovému sektoru velmi blízko a budu podporovat aktivity lidí, kteří v něm pracují
především z přesvědčení, že to, co dělají, slouží
potřebnějším.
jedna ze tří nejúspěšnějších zemí v Evropě. Počet uživatelů se podařil stabilizovat
a u uživatelů tvrdých drog začal dokonce
postupně klesat. Jak potvrzují závěry Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2002, oproti evropským
průměrům se u nás daří nakontaktovat až
šedesát procent problematických uživatelů.
Daří se i preventivní práce v oblasti omezení rizik šíření HIV/AIDS mezi injekčními
uživateli.
„Úspěchem je pro nás leccos,“ vysvětluje Holemář: „Třeba fakt, že klient, kterého
bychom pod nánosem špíny ani nepoznali,
se najednou začne pravidelně mýt a třeba
si díky tomu sežene práci.“ Závislost je začarovaný kruh a podobně - i když opačným
směrem - se člověk dostává i ven. Tolerance společnosti k tomuto procesu je bohužel
spíše malá. Zavřít oči zatím dokážeme spíše
nad panákem vodky, který náš soused výčepní nalévá každou sobotu patnáctiletým.
Letos v srpnu vydaly tři největší organizace poskytující služby protidrogové péče
(SANANIM, Podané ruce a Diecézní charita
Brno) společné prohlášení vyzývající vládu,
parlament a další instituce ke změně postoje
v otázce financování jejich zařízení. K jejich
výzvě se mohou připojit také další neziskové
organizace (více informací na www.prohlaseni.cz).
Lucie Kolářová
Myslíte si, že v politice jde o moc, vliv
a peníze, nebo jde o blaho občanů?
Pro většinu občanů je skutečně politika spojená s pojmy jako moc, sláva a popularita. Je pro
mě výzvou, aby to tak nebylo. Politika má být
službou pro lidi, národ a národy.
Proč by měli lidé volit právě vás?
Snažil jsem se poctivě řídit svým svědomím
a pracovat pro dobro lidí. Každý z nás potřebuje někdy cítit a vidět ruku, která nabízí
pomoc. Mám bohaté zkušenosti z rozličných
oborů. V Charitě potřebujete značnou flexibilitu, počínaje tím, že do praxe uvádíte poslání
Charity - pomáhat lidem, spojenou s organizačními i technickými znalostmi, znalostmi
z veřejné správy.
Je dobré ukázat lidem, co za kandidátem
stojí. Charita v ostravsko-opavské diecézi má
nyní asi sedm set padesát zaměstnanců. Charity provozují osmdesát zařízení, ve kterých se
starají o několik tisíc lidí – od těch nejmenších,
po nejstarší. Není ale moje zásluha, že tyhle
aktivity žijí. Je to díky těm, kteří v zařízeních
pracují. Za ně děkuji a prosím, aby dobře vnímali poslání Charity a hlas doby.
Radek Gális
Aktualita
Fotbal pomohl
překonat rozpaky
Seděli ukázněně a trochu zaraženě na židlích v sídle českobudějovické Diecézní charity. „Péťa je alergický na včelí žihadlo, jí rád
palačinky a dobře hraje fotbal. Saša si potrpí
na pelmeně, má rád motorky a může vám
doma opravit kolo nebo mopeda,“ předčítala
překladatelka z dotazníků sedmi dětí, které
vybrala partnerská Charita z Pinské diecéze
v Bělorusku pro čtrnáctidenní prázdninový
pobyt v rodinách českobudějovických charitních dobrovolníků. Hlavy rodin pozorně
naslouchaly a oprašujíce pozůstatky dávno
zapomenuté školní ruštiny snažily se žertováním překonat prvotní ostych. Tu a tam se
v dětské tváři objevil úsměv, ledy byly prolomeny.
„To Bároš!“
O něco později Saša s Péťou odhodlaně vkročili do bytu přidělené rodiny, statečně snesli
přivítání psa Boba a s vážnou zdvořilostí
hodnou diplomatického protokolu předali
hostitelům doma pečlivě vybrané malé dárky. Tím bylo oficialitám jaksi učiněno zadost
a Péťa vzápětí s pohledem na noviny ležící
na stole nadšeně zvolal: „To Bároš!“ Fotografie vskutku zobrazovala nejlepšího českého
střelce nedávno skončeného mistrovství Evropy ve fotbale a Péťa se znalecky rozhovořil
o celé naší sestavě a průběhu šampionátu.
Když pod svou postelí objevil i fotbalový míč,
hned měli oba kluci jasno, jak vyhnat z těla
únavu po dlouhém cestování. Než nadešel
čas večeře, nebylo po nějakém ostychu ani
stopy, neboť oba kluci se i do přípravy palačinek zapojili svými připomínkami a kuchařka
s údivem zjišťovala, že v Bělorusku se džem
a šlehačka servírují v mističkách, do nichž si
stolovníci palačinky namáčejí.
„Oprášili“ ruštinu
Jak plynul čas, česká ruština se stávala
jistější a srozumívání pokračovalo. Když
kluci právě nebyli na některém z četných
výletů, jež Charita pro děti připravila, vedly se i dlouhé a zasvěcené debaty - o fotbale
a vyhlídkách národních sportovců na nad-
cházejících olympijských hrách zejména.
Na lidovém jarmarku Saša s Péťou vášnivě
smlouvali o cenách přívěsků ve tvaru mečů
a buvolích hlav, po návratu z jízdy na motokárách si doma dlouho porovnávali dosažené
časy a ze softbalového zápasu se vrátili o půl
hodiny později, protože pro nedostatek hráčů
ještě vypomohli v poli. Chodili s Bobem na
procházky, na fotbal a osvěžit se do bazénu
– už po třech dnech pobytu se ve městě pohybovali docela samostatně a do „své“ rodiny zapadli s naprostou samozřejmostí. „Něchočetsa damoj,“ vzdychal Saša po návratu
z posledního nákupu dárků a položertem
smlouval, jestli by si nemohl odvézt i Boba.
Ten ostatně, zdálo se, by ani nebyl proti.
Zase se všichni sešli v sídle Diecézní
charity, ale atmosféra byla úplně jiná než
před čtrnácti dny. Překladatelku potřebovali
už jen kvůli místním novinářům a namísto
ostychu bylo v atmosféře cítit nostalgii loučení. Poslední fotografie a kontrola, jestli jsou
všechny adresy a telefonní čísla v pořádku,
pocuchání střapatých hlav a příkaz: „Pozdravujte doma!“ Pobyt sedmi běloruských dětí
v českých rodinách skončil.
Pinská Charita
Byly to takové normální děti, ne ty, o kterých
mluvily pracovnice Pinské charity při své
předchozí stáži v Českých Budějovicích jako
o svých klientech – děti z rodin alkoholiků,
kterým chybí láska, které neumějí jíst a mýt
se, neumějí poprosit či poděkovat a nesnášejí
slova „musíš, nesmíš“, protože to doma nikdy
neslyší... Tyhle děti neměly šanci se k nám
podívat, protože i když hostitelská Charita
platila cestu, na všechny ostatní nutné poplatky jejich rodiče nemají peníze. Pro ně
pořádá Pinská charita každoročně letní tábor, kde se jim za dva týdny dostane alespoň
ponětí o hygieně, základních požadavcích
slušnosti a řádu a především tolik postrádaná láska. Jaký div, že se pak objevují v kostele, kde se mohou znovu setkat s charitními
dobrovolníky; chodí si tam pro úsměv, pro
pohlazení a co tam získají navíc, to je velké
tajemství.
Pinská katolická diecéze, zahrnující dvě velké
oblasti - Gomelskou a Brestskou – má sídlo
v malé vesnici Novaja Myš u města Baranoviči, protože tam působí i její ředitel - kněz. Stát
ani jeho orgány ji finančně nepodporují jako
u nás, je zcela závislá na sponzorech. Má čtyři
kmenové pracovníky a v pěti jejích oblastních
centrech působí pouze dobrovolníci. Přesto
toho nedělá málo. Vlastní asi tříhektarový pozemek, na kterém její dobrovolníci pěstují zeleninu a brambory, dodávané pak do oblastních
center, kde se potraviny rozdávají bezmocným
starým lidem bez prostředků, dětem z ulice
a dokonce i pacientům v nemocnici, kteří nemají příbuzné. Diecéze provozuje stanici, kde
padesát osamělých lidí starších sedmdesáti let
s malinkou penzí dostanou oběd. Jídelnu pro
chudé, kterou Pinská charita spravovala čtyři
roky, teď musela zavřít – nejsou peníze. Není
jich dost ani na dobudování centra pro ozdravení dětí postižených černobylskou havárií, kde
by mohly na přilehlém pozemku terapeuticky
pracovat. Právě na rekonstrukci této budovy
přispěla českobudějovická Diecézní charita,
ale pořád ještě prý chybí 20 000 euro...
„Mnozí u nás se diví, že katolická Charita
pomáhá i pravoslavným. Je to těžká práce, ale
moc potřebná, aby lidé neztráceli víru a naději,“ řekly pracovnice Pinské charity při své návštěvě u kolegů v Českých Budějovicích. Ani
ony ji neztrácejí – moc se jim líbily projekty
Domů klidného stáří, stacionář pro postižené
děti či pro duševně nemocné a odjížděly domu
s nadějí, že něco podobného třeba uskuteční
i ve své vlasti.
Blanka Pirnosová
5
Léto
Prázdninová
škola tolerance
K oblíbeným letním činnostem patří
i pořádání dětských táborů. Letní akce
jsou vděčné, ale klape to i tehdy, když
se vedle dětí z majoritní společnosti objeví v oddílech táborníci jiných etnik,
jiných zvyků?
Farní charita Hronov je v pořádání prázdninových táborů „mazákem“. Děti z farního
společenství jezdí na tábor od počátku 90.
let. Vedoucí těchto táborů, Alfons Beneš
přiznává, že když v roce 1997 přijali poprvé
děti uprchlíků, nešlo jen o solidaritu s nešťastníky: „Bylo zkrátka málo českých dětí,
tak jsme vzali i je. Při neutěšené demografické situaci republiky musíme s uprchlíky
počítat, jinak vymřeme.“ Z původního pragmatismu se vyklubal dobrý podnik. Na tábor
se však musí děti připravit. „Je prospěšné
s dětmi před táborem mluvit, jinak se u nich
projeví naturální rasismus. Už jsme zažili,
jak dítě křiklo na druhé – Táhni, ty cikáne!“
Uprchlíci jsou každoročně z různých věkových skupin i národností. Obvykle jich bývá
kolem deseti, ale Alfons Beneš už zažil tábor
s osmnácti uprchlíky, které přivezli autobusem ze Zastávky u Brna. Větší počet těchto dětí však přináší problémy: „To se pak
prázdninový tábor stane uprchlickým táborem,“ vysvětluje zkušený vedoucí. Stejný názor má i táborový lékař Libor Zahradníček:
„Myslím, že poměr dva až tři uprchlíci na
desetičlenné družstvo je ideální. K dokonalému promísení nedochází, ve chvílích volna
si děti hrají po svých skupinkách – pakliže
nejsou ve věku dospívání a vzájemně se „nebalí“.
Arméni a Divoké husy
Nálepce integrační tábor se Beneš brání.
Nepořádají prý prezentace jednotlivých etnik ve stylu – dnes vaří Arméni, večer zpívají Gruzínky. Zásadní podmínka úspěchu je,
aby uprchlíci přijali obecné zásady. „Občasné potíže pramení z jiných zvyklostí ohledně
jídla a hygieny, a to se dá řešit,“ říká Beneš.
Za rozhodující považuje charakterové vlastnosti jedince a jeho vztah ke kolektivu a to
platí pro všechny děti.
Čtrnáctidenní tábor stojí zhruba sto
korun na den. Rodiny s více táborníky mají
slevu. Pořadatelům pomáhají uhradit tábor
6
i příspěvky; letos přispělo Soužití 21 z peněz
získaných z Nadace Divoké husy.
Gruzínské stýskání
V roce 1988 se na táboře FCH Hronov v Bohdašíně poprvé objevily dvě sestry z Gruzie,
Káťa a Šorena. „Poslal jsem je tam, protože jsem věděl, že chceme v Čechách zůstat.
A čím dřív se otrkají a naučí česky, tím lépe,“ říká jejich otec. Přijely ještě čtyřikrát.
Dodnes si dopisují s vedoucími a po táboře
s jim stýská. „Přijely bychom zase, ale musíme pomáhat tátovi v obchodě,“ stýskají si.
Mezi černochy, Rusy, Čečence a Ukrajince
se nebojí posílat svoje potomky ani osmačtyřicetiletý Pavel Martin. „Poznávají děti
z odlišných podmínek a s jinou mentalitou,
ale tábor jsem podle toho nevybíral. Hlavním důvodem je pořadatel a slušná cena,“
usmívá se soukromý truhlář. Jeho nejstarší
syn Michal jezdí na tábor už jako vedoucí.
Za ta léta poznal, že děti jsou přizpůsobivé
a navázat kladný kontakt je pro ně jednoduché, stejně tak jako někoho bleskurychle
odsoudit. „Děti na nějaký rasismus kašlou,“ říká Michal. „Ten se částečně projeví,
až když uprchlíci odmítnou spolupracovat.“
I oni mají snahu prosadit se ve skupině, jako
jinde v partě. Důležité je, aby děti věděly, do
jakých podmínek jedou a uměly obstojně česky. „Jinak si tábor neužijou
a děckám ve skupince jsou často na
obtíž,“ říká Michal.
Tábor vznikl původně pro potřeby
přátel a známých a z prvních malých
táborníků jsou dnes vedoucí. Před léty navázali pořadatelé kontakt s pobytovými středisky Zastávka u Brna
a Zbýšov, kam jezdili i během roku.
Na financování tábora se v minulosti
podílely i DCH Brno a Hradec Králové. „Z jedné diecéze uprchlíky bereme
a vozíme je do druhé, kde je tábor,“
s úsměvem prozrazuje svoji finanční
strategii jeden z organizátorů Martin
Mráz.
Novohradské zkušenosti
Obdobný letní tábor dětí ze sociálně
slabých rodin a rodin uprchlíků po-
řádala v minulosti také Oblastní charita
Nové Hrady. „Jezdilo na něj čtyřicet dětí, asi
patnácti z nich jsme pobyt dotovali a děti
uprchlíků jezdily zdarma,“ říká třicetiletý
speciální pedagog a dobrovolný ředitel charity Zdeněk Toušek. „Spolupracovali jsme se
sociálkou a s rodiči,“ dodává. Na tábor vybírali koledníci při Tříkrálové sbírce. Letos se
však tábor neuskutečnil. Nenašli se dobrovolníci, kteří by ho vedli. „Je to škoda, jezdili
s námi děti, které se jinak o prázdninách
nikam nedostaly, takhle mohly o táboře ve
škole mluvit s jinými dětmi. Kdyby nikam
nejely, byly by vyčleněné z kolektivu,“ dodává Toušek.
Víkendovky pro Romy
Zkušenosti z tábora pro romské děti a sociálně potřebné mají pracovníci Oblastní
charity Ústí nad Labem. „Tábory jsme ještě loni organizovali dva, pokaždé pro necelé dvě desítky dětí,“ říká ředitelka Vlasta
Kopsová. „Jeden byl pro děti z Komunitního
centra a druhý pro děti z rodin postižených
povodní.“ S dětmi problémy nebyly. Zato s financováním ano. Z větší části hradil náklady Magistrát Ústí nad Labem, zbylou část
nákladů měli hradit rodiče. Ukázalo se, že
ti ale nebyli ochotni přispívat, byť symbolickou částkou. „Letos jsme tábor nepořádali,
neměli jsme finanční prostředky,“ říká V.
Kopsová. „Jako malou náplast jsme alespoň
zorganizovali dva sportovní víkendy.“
Radek Gális, foto: autor
Přírodní živly
p
ě
o
t
potopa?
o
p
o
P
Povodně se v posledních letech staly téměř neodmyslitelnou součástí
našeho života. Když roku 1997 zachvátil vodní živel Moravu, nadešla
zatěžkávací zkouška také pro Českou katolickou charitu. Charitní
pracovníci se formovali přímo v terénu, kde zajišťovali pomoc šokovaným obyvatelům. Na základě těchto prvních zkušeností pak Charita pomáhala při záplavách i v následujících letech, zvláště pak v roce
2002, ale i letos.
Pustit vodu, zadržet
vodu.. ?
Tornádo, běžný jev
Náhlé lokální přívaly deště či dokonce nedávné řádění tornáda v Litovli však vzbuzují
otázku, zda prožíváme jakési mimořádné období, anebo jde o běžný úkaz. Meteorolog Jan
Šálek o tom říká: „Od roku 1997 přišly velké
povodně skutečně častější než jsme byli zvyklí, ale to není z pohledu meteorologa či hydrologa žádný div, takto se povětrnost a krajina
chovaly i v minulých staletích.“ Podle něj je
zajímavější spíš skutečnost, že téměř 100 let
nebyly v Českých zemích povodně srovnatelné s těmi v letech 1997 a 2002.
Už při povodních na Moravě v roce 1997
překvapila lokální soustředěnost dešťů, které vyvolaly rozsáhlé povodně. Od té doby se
zdá, že lokální povodně jsou téměř na denním
pořádku, dokonce přišlo i tornádo. Tyto úkazy jsou podle meteorologa normálním jevem,
kterému se však dříve nevěnovala taková
pozornost. Se sílící aktivitou sdělovacích prostředků se tyto zprávy objevují častěji a tak
vzniká trochu falešný obrázek o zvyšující se
četnosti lokálních přívalových povodní. „Co
se týče soustředěnosti dešťů v létě 1997, ta
byla vyvolána především nešťastným souběhem několika okolností - vydatných dešťů
nad rozsáhlou oblastí Slezska se značnou
délkou trvání (4 dny) a velkou rychlostí větru, v důsledku čehož došlo k extrémnímu
orografickému zesílení srážek na severních
svazích zejména Beskyd a Jeseníků,“ míní
meteorolog. Podat objektivní vyhodnocení
výskytu těchto případů a předpovídat trend
do budoucnosti si ale netroufá.
„Silným lijákům nezabráníme
a povodně jsou součástí chování
krajiny,“ říká meteorolog.
Stupeň „technické“ ochrany před povodněmi podle něj
závisí na posouzení možných
škod a nákladů na vybudování ochranných
opatření. Teoreticky je možná téměř stoprocentní ochrana některých lokalit, ale za
obrovskou cenu, přičemž je téměř nemožné
stejně kvalitně ochránit všechna místa po
celé délce vodního toku. „Dokonce i slavný
plán náhradního koryta Dunaje kolem Vídně byl pro svoji nákladnost kritizován, ale
při povodních roku 2002 splnil svoji funkci
na výtečnou a Vídeň ochránil,“ zmiňuje se
Jan Šálek. Tyto případy jsou podle něj zatím
spíše výjimkami. Podstatně levnější je ale
přizpůsobit územní plán možnosti zasažení
povodňovou vlnou. Proto je rozumnější strategie stavět domy tam, kde je povodňové nebezpečí co nejmenší. Další možností je zvýšit
schopnost krajiny zadržet vodu, ale tohle je
nesnadný a dlouhodobý úkol a jeho výsledky
nemusejí splnit očekávání.
Po nás potopa
Na toto téma se vedou celostátně široké
diskuse. Hned po povodních na Moravě se
hovořilo o nutnosti zvýšení retenčnosti (tedy schopnost krajiny zadržet vodu) území
kolem řek, o které krajina přišla většinou
během socialistického velkoplošného hospodaření. Dalším navrhovaným opatřením
byla výstavba suchých poldrů, které by při
záplavách pojaly velké množství vody, ale
jinak by se užívaly jako běžné zemědělské
plochy. Povodí Moravy je hodlá vybudovat
u Teplic nad Bečvou, Hranic a Oseku nad
Bečvou. Poldr u Teplic by měl být dokončen
v roce 2009, tedy 12 let po velkých povodních
na Moravě. Uherské Hradiště a Staré Město,
dvě z měst, která před sedmi lety zaplavila
řeka Morava, chtěly stavět společně poldr,
jenž by zachytil až osmnáct miliónů kubíků
vody z rozlité řeky, ale výstavba byla odsunuta na neurčito. Přes miliardové investice
se sedm let po ničivé povodni nepodařilo na
řece Moravě postavit žádnou zásadní stavbu,
která by příští velké vodě zabránila nebo následky povodně alespoň zmírnila. Chráněna
není ani Olomouc a městu nepomohla ani petice občanů kdysi vodou zničeného Černovíra
a Troubek. V samotné Olomouci se od roku
1997 hovoří o úpravě koryta řeky Moravy,
které by znamenalo zásadní změnu v profilu řečiště. Musel by být postaven minimálně
jeden nový most, což by si vyžádalo obrovské
investice. Zatím jsou v Olomouci viditelné
pouze vodočetné latě, které byly v rámci protipovodňových opatření instalovány na jeden
z mostů přes Moravu a zřejmě dostatečně
funguje také zvukový výstražný systém.
Olešnice na Blanensku je snad jedinou obcí,
kterou chrání nový poldr.
Ředitel Povodí Moravy Mojmír Pehák
nás informuje: „Po roce 1997 byl zpracován
generel protipovodňových opatření, z něhož
vyplynuly tři způsoby ochrany: biotechnická,
spočívající v zalesňování a zatravňování, jež
by zvýšilo retenční schopnosti krajiny při
povodni. Další možností bylo ohrazení sídel
a majetku a třetí možností je budování suchých nádrží – tzv. poldrů. Problém je, že to
znamená vyřešit řadu složitých majetkových
a technických problémů. Konkrétně poldr
u Teplic nad Bečvou, který byl v centru zájmu médií, není hlavní prioritou,“ upozornil
ředitel Povodí Moravy.
Udeří kdykoliv
Rychlost budování protipovodňových opatření na místech, postižených v minulých letech
povodněmi (včetně těch v povodí Vltavy), zdá
7
Přírodní živly
se, neodpovídá hrozícímu nebezpečí. Vždyť
povodeň může udeřit náhle - tam, kde dosud
nebyla stejně jako na území, kudy se přehnala před týdnem. A nejen povodeň, třeba
i tornádo. Následky takových přírodních katastrof vyžadují obvykle humanitární zásah.
Při něm je nutné zejména pomoci lidem, kteří si vlastními silami pomoci nemohou.
Charita při katastrofách
Časté řádění živlů je hozenou rukavicí také
pro Charitu. Po zkušenostech z první, téměř
živelné humanitární akce v roce 1997 si
k dnešnímu dni vytvořila kvalifikovaný systém pomoci. Ze všech diecézních Charit má
nejpropracovanější organizaci krizové intervence Plzeňská diecéze. „Při povodních v roce
2002 se vytvořil tým lidí, kteří jsou k tomuto
účelu proškoleni a jejich schopnosti jsou prověřeny přímo v akci,“ vysvětluje ředitel DCH
Plzeň Jiří Lodr, proč skupinu založil. „Bylo
škoda ji rozpustit a při další katastrofě budovat znovu.“ Technickou základnu týmu tvoří
humanitární sklad, průběžně vybavovaný
vším potřebným pro okamžitou pomoc. Nepřetržitá 24hodinová služba na telefonu po
sedm dní v týdnu umožňuje okamžitý zásah.
Tým plzeňské diecéze je napojen na krizový systém kraje, především na Hasičský
záchranný sbor. Když hasiči vyjíždějí k požárům, haváriím či povodním většího charakteru, charitní tým pro ně i pro lidi, které
událost postihla, zajišťuje pitnou vodu, jídlo
a další nutné potřeby. Na místě poskytují
také psychologickou pomoc. Ta je často potřebná i při silničních haváriích, při požárech, pokusech o sebevraždu a dalších
vypjatých událostech. Stranou pomoci nezůstávají ani
rodiny s dětmi, týrané nebo
zneužívané ženy a bezdomovci.
Pomoc všeho druhu
Speciální krizová služba
plzeňské DCH, složená ze
čtyř profesionálů a deseti
vyškolených dobrovolníků,
pomohla za první půlrok
své existence již v padesáti
případech. V případě potřeby doprovázejí postižené
i v dalších dnech: zprostředkují sociální, právní nebo
technické poradenství, pomohou při jednání s úřady,
8
8
naslouchají a poskytují podporu při vyrovnávání se s následky traumatu. Lidé, kteří se
náhle ocitnou bez střechy nad hlavou, mohou
od srpna nouzově bydlet v Centru krizového
bydlení ve Vochově, který spravuje Městská
charita Plzeň. „Několikrát jsme zajistili jídlo
a ošacení větším skupinám běženců, které
zadržela cizinecká policie,“ říká Karel Šimr,
koordinátor krizové služby Diecézní charity
Plzeň a dodal, že štáb by uvítal užší spolupráci s policií. „Policisté se setkávají s lidmi
v krizi asi nejčastěji. Leckdy jde o případy,
v nichž jsou mrtví či vážně zranění. Tady
všude vidíme prostor k uplatnění,“ dodal
koordinátor. Pracovníci krizového týmu také
dosud pomáhají několika rodinám, které se
stále ještě nevzpamatovali z povodní před
dvěma lety.
Když bouchne plyn
Také Charita v Brně je připravena nabídnout komplexní pomoc obětem neštěstí a katastrof - od okamžité krizové intervence ze
strany psychologů a sociálních pracovníků
až po rychlé zajištění nejnutnějších materiálních potřeb či pomoci se stabilizací v posttraumatickém období. Brněnská diecézní
Charita prokázala akceschopnost svého
krizového týmu, když se jako člen Integrovaného záchranného systému Jihomoravského
kraje v létě podílela na odstraňování následků exploze plynu v jednom z brněnských činžovních domů. „Většina lidí se z místa výbuchu dostala jen v lehkém oblečení, proto jsme
okamžitě pozjišťovali jejich potřeby a nakou-
pili potřebné hygienické potřeby a prádlo,“
vysvětluje Oldřich Haičman, ředitel Diecézní
charity Brno.
Také u zrodu této služby stála předloňská povodeň, konkrétně na Blanensku. Od té
doby se Kontaktní informační centrum pro
koordinaci pomoci a Linka důvěry Blansko
postupně rozrůstají a spolu s dalšími Charitami na Brněnsku připravují rozsáhlý projekt Krizového dobrovolného týmu. Ten by
měl v budoucnosti intenzivně spolupracovat
právě se záchranáři, hasiči a policií při jejich
zásazích v celém Jihomoravském kraji.
Řeky tečou přes hranice
Sdružení Česká katolická charita uspořádalo
letos v létě v Praze mezinárodní konferenci
na téma Povodně, jiné katastrofy a občanská
společnost. Zúčastnilo se jí šest desítek lidí
z charitních svazů německých spolkových zemí, zástupci Ekumenické rady církví v ČR,
Diakonie, Adry, státní správy a hasičských
sborů. Součástí konference bylo vyhodnocení
průzkumu, který nechala vypracovat Česká
katolická charita. Čtyři sta devadesát osob
postižených povodněmi v něm odpovídá na
otázky týkající se jejich potřeb, prožívání katastrofy a také dotazy na činnost Charity v té
době. Charita připravuje vydání manuálu, ve
kterém zohlední veškeré poznatky výzkumu,
z konference a z činnosti krizových štábů
v diecézích.
Iva Jeništová
Nákres boční nádrže (suchého poldru)
Událost
Diskotéka
Dis
kotéka
v Rumburku
Severočeský Rumburk, horký prázdninový srpen. Z nenápadné přízemní
budovy v Sukově ulici duní tlumené
tóny v diskotékovém rytmu. Odpolední diskotéku pořádá místní farní
charita v rámci volnočasových aktivit
pro ohroženou mládež každý druhý
pátek. Tedy - pokud byly děti hodné.
Objekt patří městu a kromě farní charity
v něm sdílí úřadovna Městské policie. Jak
vypadá soužití obou institucí? „Policajti nám
občas přijdou vynadat, že máme puštěnou
hudbu moc nahlas,“ říká jedna z charitních
vedoucích. „Nezlobte se, k tomu vám nic neřeknu,“ odpovídá službu konající policista.
K otázce zvýšených decibelů je přeci o málo
sdílnější: „Párkrát jsme přišli, spíš proto,
že si lidé stěžovali na hluk,“ připouští muž
v uniformě.
Je krátce po třinácté hodině a páteční diskotéka pomalu začíná. Děti se trousí
do čtvercové místnosti s barovým pultem
nabízejícím výběr nealkoholických nápojů.
Přicházejí děvčata a kluci, od sotva školou
povinných až po - náctileté. Usedají do kouta
k počítačům, na pohovku pod oknem nebo jen
tak, na židle. Kluci rozehrávají mač ve stolním fotbale. Leona, jedna z vedoucích, zapíše
každého příchozího křestním jménem nebo
přezdívkou do archu a ke každému pozna-
mená výši zaplacené vstupného. Částka je
totiž odstupňovaná od dvou do deseti korun
a to podle zásluh. Zavedený bodovací systém
slouží k motivaci a současně k udržení kázně. Hodnocení je průběžné a neustálé, body
lze získat například za pomoc s úklidem.
Udělené body zanášejí vedoucí volnočasového klubu do paměti počítače a výsledky,
včetně jmen hříšníků, visí všem na očích na
nástěnce u vstupních dveří. Švindlování je
vyloučeno, veřejná kontrola neustálá.
Kromě pochvaly v podobě udělených bodů je však nutné také vynutit si dodržování
pravidel. Těm, kdo je přestoupí, mohou vedoucí uložit trest. To jest vykázat je z klubu,
dokonce i na několik dnů. Za jaké provinění
hrozí? „Když se perou, urážejí vedoucí, nebo
za kouření,“ vypočítává Kateřina Švajgrová,
pracovnice klubu. A samozřejmě je zakázaný
alkohol a drogy.
Jaké to je, když máš zákaz? „Mně je to
docela jedno,“ mávne rukou Roman, který
před prázdninami vyšel základní školu. Ale
pak připouští, že když byla diskotéka a on na
ní nesměl, „docela ho to mrzelo“.
Žijeme spolu
Projekt Poradna pro ohroženou mládež - Žijeme spolu vznikl před pěti lety. Úředním jazykem řečeno jedná se o „klasické nízkoprahové zařízení komunitního typu pro děti
a mládež z ohroženého prostředí. Cílem projektu je spojení kulturních a společenských
zájmů dětí a mladých lidí s činností sociálně
preventivní“.
Zkrátka, zdejší klub nabízí místní omladině, pocházející zejména z romských rodin,
možnost strávit od úterka do pátku příjemně odpoledne. Vedle hry na počítačích se „v
klubu“ čili „na charitě“ dá hrát stolní fotbal,
šipky, i pexeso. V klubu probíhá výuka tance,
dvakrát týdně tady zkouší hudební skupina
Kale apsa (Černé slzy). A navíc, odborníci
z poradny tady mohou pomoci s mnoha problémy, a nejen dětem.
V létě pořádají vedoucí pro děti tábor (letos proběhl začátkem července týdenní pobyt
v Jílovém u Děčína), i pěší výlety do okolí.
Hledání pokladu, tedy krabice s pamlsky,
které proběhlo zrovna včera, však mnoho dětí nepřilákalo - bylo velké horko.
V pondělí bývá zavřeno; den přípravy na zbytek týdne. „Ono se to nezdá, ale být s tolika
dětmi celé odpoledne je ‚na nervy‘. Je tu docela hlahol,“ říká pracovnice projektu Kateřina
Švajgrová a dodává, že denně přijde kolem
třiceti dětí.
„Alespoň po obědě mají kam jít. Dříve děti běhaly venku a dělaly lumpárny. Doma se
často nudí. U nás sice třeba jen sedí, ale jsou
tady. Někdy přijdou na kus řeči i dospělí, kteří sem před několika lety také chodili.“
9
>>
Událost
Co děti nejvíc baví? „Tancování, počítače
a Člověče nezlob se,“ přiznává každodenní
návštěvnice sedmačka Iveta. „Hraju stolní
fotbal, počítače, poslouchám písničky nebo si
maluju,“ říká Helena z 6. třídy. A co by dělala doma? „Dívala se na video, učila se nebo
uklízela.“ Žanetu, také ze 7. třídy, nejvíce baví „tancovat a počítače“.
A kdyby klubovna nebyla? „Nevím, byla
by taková nuda,“ uvažuje Žaneta. A Helena,
učnice, tvrdí: „Šla bych si sednout na lavičku do parku nebo do herny.“ Ale pak začne
provokovat: „Je tady nuda, viďte děcka?“
Opravdu tu nic není dobré, zajímavé? „Ne,“
vyprskne Helena smíchy.
Podporujte svoje aktivity
Projekt by se neobešel ani bez podpory
místních podnikatelů, zejména živnostníků.
„Většinou už chodíme za těmi samými,“ přiznává Kateřina Švajgrová skutečnost, že do
podpory podobných projektů se nikdo příliš
nehrne. Odměna sponzorům – děkování alespoň ve výročních zprávách. A proč sponzoři
podporují právě Charitu? „Dělají spoustu
akcí pro děti. Věnují jim svůj volný čas. Tak
proč je nepodpořit?,“ říká paní Brodinová
z cukrárny Venezia na rumburském náměstí. A aby prý akce měly dobrou úroveň a těm
dětem něco dobrého daly, věnuje občas cukrárna nějaké sladkosti.
Poradna pro ohroženou mládež Rumburk
byla zařazen do projektu Zlepšení dlouhodobých příležitostí pro Romy, podporovaný
Evropskou unií. Projekt vzniká za finanční
podpory MPSV ČR, MV ČR, Města Rumburk,
Úřad práce Děčín, z veřejné sbírky Pomozte
dětem!, a Ústeckého kraje. V průběhu měsíce října probíhá v městském muzeu výstava
černobílých fotografií Petra Šilhánka ze života charitních klubů, věnujících se této problematice, doprovázená kresbami dětí. Patnáctá hodina odbila, děcka posedávají kolem,
na place stále ještě ani noha. „Až v šest hodin
skončíme, budou naštvaní, že už musí domů,“
kroutí hlavou vedoucí Renata Koubková.
Jan Oulík, foto: autor
„Ještě jsem nedokončil
brázdu!“
říká Jiří Lodr
Tvrdí, že je potřeba
bořit komunistické zákony a stereotypy a udělat vše,
aby se nemohlo
nic vrátit z demokracie do totality.
Mohl vstoupit na
dráhu profesionálního politika,
ale nechtěl se prý
odloučit od každodenního prožívání
úkolu, který od Boha dostal – Jiří Lodr,
zastupitel města Plzně a ředitel plzeňské
Diecézní charity.
Proč jste se rozhodl vstoupit do
politiky?
Je důležité pomáhat hledat cesty. Naše
společnost je při vytváření demokracie
křehká. Je zde mnoho problémů. Poznal
jsem, že postoj pouhého nadávání je
prázdný. Pokud se mi něco nelíbí, mám
právo i povinnost, něco na změně své
i společnosti odpracovat. Proto se lopotím, a snažím se prosadit změny v sociální a zdravotní oblasti.
Co chcete především ovlivňovat?
Ani patnáct let po roce 1989 nemáme
v sociální oblasti zákony, které by odrážely změnu společnosti, změnu v přístupu člověka k člověku. Při službě v Charitě vidím dobře „díry“ v legislativě;
vnímám problémy ve zdravotnictví i ve
vztazích mezi lidmi. Cílem mého snažení je prosadit větší prostor pro rozvoj
občanské společnosti. Jsem přesvědčen,
že státní i samosprávné orgány mají
podporovat aktivitu občanů a nikoliv
jim klást překážky. Je třeba udělat vše,
aby se nemohlo nic vrátit z demokracie
do totality. Je zřejmé, že jsme stále ještě
na počátku cesty. Praktiky sobectví, lži,
10
korupce, snaha nevyrovnávat se s minulostí, jsou často velmi patrné.
Kolikrát jste kandidoval a s jakými výsledky?
Kandidoval jsem opakovaně do zastupitelských orgánů všech stupňů. Mám
za to, že mne lidé berou takového, jaký
jsem. Vidí moji práci a podporují mne.
Výsledkem jsou čtyři roky práce zastupitele na obvodním zastupitelstvu
v Plzni - Doubravce a nyní druhé období v Zastupitelstvu města Plzně. Jsem
předsedou klubu zastupitelů KDU-ČSL
a předsedou Sociální komise Rady města Plzně. Nekandiduji však na posty, ale
do týmu. Pokud jsem shledán vhodným
a prospěšným, rád se stávám jeho platným členem.
Jak ovlivnil vaše rozhodnutí fakt,
že jste ředitelem Charity?
Samozřejmě, že jako ředitel DCH jsem
se hodně naučil. Setkal jsem se s problémy řady lidí, naučil se naslouchat potřebným a mnohé chápat. To vše nemůže
nechat člověka v klidu. Politik je také
služebník, zda dobrý, nebo špatný, lidé
poznají a zhodnotí každé čtyři roky.
Proč si myslíte, že je dobré, aby
na politické posty kandidovali lidé
z neziskových organizací?
Přece je důležité, aby ti, kdož poznali
rozmanitost potřeb a požadavků ve společnosti, bořili stereotypy z dob komunismu. Komunismus měl rád šablony
a občana viděl jako objekt svého zájmu nejlépe věděl, co člověk potřebuje. Na nás
pak po listopadu bylo - začít od počátku,
v prostředí, které nebylo vstřícné pro nestátní sociální služby. Od „píky“ začíná
i naše společnost, proto se snažím s Boží
pomocí napomáhat tomuto rozvoji. Mám
se stále co učit, ale současně mám stále co dávat. Není to vůbec jednoduché.
Ale poprat se s problémy jakožto ředitel
nestátní neziskové organizace vyžaduje
stejnou odolnost a houževnatost, které
potřebuji jako politik.
Jste členem samosprávy, která financuje a dotuje i Charitu. Nevidíte
v tom střet zájmů?
Ne, střet zájmů opravdu nevidím. Neovlivním svým postojem kontrolní mechanismus města a snažím se, abych se
nemusel stydět za poskytované služby.
Do zákonů, na kterých pracuji, se snažím vložit, aby příjemcem dávky od státu na péči byl sám uživatel služby. Tak
se stane občan hlavním aktérem péče
o sebe a to je moc dobře. I kvůli možným
spekulacím o střetu zájmů, které jsou liché. Charita pracuje pro všechny občany
veřejně, pod veřejnou kontrolou.
Co soudíte, že přesvědčí vaše voliče, aby vás volili?
Nechci ovlivňovat občany, ale jsem rád,
když sledují moji práci a rozhodnou se,
že se shoduje s jejich zadáním. Pokud
nejsem zvolen nepláču, ale pracuji dál.
Třeba v odborných komisích, grémiích
- v některých jako politik v jiných jako
ředitel Charity, ale pořád v kontinuitě
poznatků, vědomostí a vlastní integritě.
Jsem angažován v sociálních komisích
města, kraje, ve Svazu měst a obcí ČR,
jsem externí spolupracovník na zákoně
o sociálních službách MPSV.
Co si myslíte o politice? O co v ní
jde? O moc, peníze nebo snad o blaho
občanů?
Sám vím, že každý člověk je chybující.
Někdy vidím tolik, že chci skončit, ale
pak se vzchopím a řeknu si - Ještě jsi nedokončil svoji brázdu. Ano, občas se dá
v politice vidět leccos… Snažím se každý
den hodnotit, zda jsem někomu ublížil,
někomu nepomohl, nebo zda mne přemohl vztek. Druhý den mám tu milost začít
znovu. Přál bych si, aby každý politik
a člověk vnímal roli života jako dar, který může ve zlomku vteřiny skončit. A co
potom? Není lépe skutečně prožívat svěřenou důvěru od lidí i Boha jako službu?
Radek Gális
Z domova
Co se děje
v Charitě
„Mateřská školka“
pro seniory
Lidé z Litomyšlska, kteří se dlouhodobě starají o své stárnoucí příbuzné, už brzy nebudou
muset řešit problém, jak to udělat, aby mohli
odjet třeba na dovolenou nebo když sami onemocní. Od října mohou babičku či maminku
na čas svěřit do střediska Respitní péče Jindra
v Litomyšli.
„Služby budou rodiny moci využít po dobu jednoho týdne až do tří měsíců. Seniorům
zajistíme stravu i kompletní sociální servis,
za který zaplatí 270 korun denně,“ vysvětlil
Petr Doseděl, ředitel Farní charity v Litomyšli s tím, že taková služba vzniká na základě
poptávky místních obyvatel. Středisko Jindra
je prvním charitním zařízením svého druhu
v kraji. Nicméně obdobné služby poskytují
i některé domovy důchodců.
(red)
Darují věci Charitě,
ale ne Romům
pomáhají s převzetím, obzvlášť v mimopracovní dobu,“ upozornil Lášek.
(red)
Farní charita v Chodově u Karlových varů má
na zahradě poblíž římskokatolického kostela
svatého Vavřince dva altánky, které slouží jako
příjem darů ahumanitární sklad zároveň. Dary a případně i peníze přijímá každou středu.
Lidé sem nosí přikrývky, oblečení, kuchyňské,
hygienické, ale i školní a sportovní potřeby. Ale
někteří dárci podmiňují své příspěvky tím, že
z nich nesmí mít užitek Romové. „Pokud bude
někdo něco podobného požadovat, dar nepřijmeme,“ uvedl Jiří Lášek, ředitel Farní charity. „Nedělejme si iluze, že jinde jsou potřební
chudí lidé pouze šlechetní, hodní, pracovití či
vděční. Pokud se dokážeme i nad tuto docela
tvrdou realitu povznést, pak náš dar získá
opravdovou hodnotu,“ vysvětlil J. Lášek.
Problémem však nejsou pouze dárci s rasovými předsudky, ale také nepoctivci, kteří
se snaží získat oblečení, jež lidé chtějí charitě
věnovat.
„Kdokoliv přijde s darem, měl by ho předat
pouze našim pracovnicím, nikoliv jiným lidem,
kteří se často okolo sběrny pohybují a ochotně
Charita nabídne azyl
ženám bez domova
Podle šetření olomoucké Charity je jen ve
městě samotném až padesát žen bez domova.
Proto otevřela v září v prostorách nad charitní kavárnou Betánie prozatímní azylový dům
právě pro ně. Náklady byly minimální, protože
se jednalo o drobné úpravy bývalých pokojů
pro hosty.
Za ubytování zaplatí klientky necelých
1800 korun za měsíc, u invalidních důchodkyň bude sazba ještě nižší. „Maximální doba
pobytu bude jeden rok,“ vysvětlila ředitelka
Charity Ludmila Gottwaldová. Původní plány
počítaly s několikanásobnou kapacitou. „Bohužel se nám ale letos nepodařilo získat dotace kraje na rekonstrukci vybraných prostor,“
řekla Gottwaldová. „Potřeba takového zařízení je ovšem veliká. Obracejí se na nás desítky
žen,“ dodala.
(red)
Charita v České Kamenici nemá peníze
Zajímavá zakázka pro handicapované
Nedostatek peněz ohrožuje další provoz charitního Domu Svaté rodiny v České Kamenici, který dosud nabízí azylové ubytování pětadvaceti lidem. Město Česká Kamenice se finančně na chodu zařízení
podílet nemůže; staví polikliniku a městský rozpočet je hodně napjatý kvůli zvýšené daňové sazbě u stavebních prací. Finanční podporu
ve výši padesáti tisíc korun přislíbil Ústecký kraj, ale peníze Charitě
přijdou později. Jednou z nadějných možností, která by mohla při(red)
nést další potřebné finance, je obnovení charitního šatníku.
Klienti Chráněných dílen sv. Josefa dokončují zakázku Magistrátu
města Opavy. K blížícím se oslavám 780. výročí města si zde město objednalo výrobky z keramiky s městským znakem, ručně malované šály
a kravaty z hedvábí a mnoho dalších upomínkových předmětů, které
během oslav věnuje významným hostům města.
V chráněných dílnách, které jsou součástí Charity Opava, pracuje
v současnosti 43 zaměstnanců, především lidí s těžším postižením nebo
(red)
vícečetným zdravotním znevýhodněním.
Vozíčkáři se setkali v Plzni
Jenom nechodíme,
jinak jsme normální
a bereme život s humorem - tak nazvali své
setkání 1. září na náměstí Republiky v Plzni členové organizace
Vozíčkáři
Plzeňska.
„Nechceme v lidech budit soucit, ale naopak
jim pomoci nás pochopit. Stále je ještě hodně
těch, kteří nevědí, jak
se k nám chovat,“ říká
foto: archiv
jejich předsedkyně Eva
Fikrlová. Jedinou organizací, která se zabývá asistenční službou pro handicapované, je Městská charita v Plzni. „Naši asistenti spolupracují s vozíčkáři podle jejich přání. Někdo chce
pomoci s hygienou, druhý žádá pouze společnost, další doprovod na úřady,“ říká ředitel Charity Pavel Janouškovec. Díky dotacím od magistrátu, ministerstva práce a sociální věcí a nově
(red)
i kraje zaplatí vozíčkář za hodinu práce asistenta pět korun.
Kostel opravují
evropští studenti
Velmi potřebnou zahraniční pomoc zprostředkovala opavská Charita. Pět holandských, jedna francouzská a jedna anglická
studentka se podíleli na opravě holčovického kostela. „Ti studenti se opravdu snažili a prakticky za dva dny se jim podařilo
vykopat příkop pro položení nových drenáží. Celková hodnota díla se dá vyčíslit na
sumu okolo sta tisíce korun,“ říká Marcel
Jedelský , zdejší duchovní. Jeho snem je
rekonstrukce fasády, která by zásadním
způsobem zkrášlila tuto místní dominantu.
Brigádníci z evropských zemí pracují zadarmo, farnost jim pouze zajišťuje ubytování
a stravu. „Máme tu skvělou partu a po práci
se dokážeme skvěle pobavit, třeba hrou na
dýdžeridú,“ konstatoval Lukáš Graca, jeden
ze tří opavských studentů, kteří pracují spo(red)
lu s cizinci.
11
Z domova
Charita likviduje ochranné známky
u zabaveného oblečení
Pracovní příležitost
pro bezdomovce
Diecézní charita Plzeň je jednou z neziskových organizací, která zkouší využití zabaveného
oblečení s falešnými výrobními značkami. Ochranné známky z prvních 207 kusů triček,
mikin, kraťasů a čepic odstraňovali v humanitárním skladu charity klienti integračního
programu pro bezdomovce za podpory personálu. „Myslím, že drobné poškození oděvů
po odstraněných známkách se dá zakrýt nášivkami a oblečení může ještě sloužit,“ řekla inspektorka ČOI Miroslava
Kopičková. Po kontrole ČOI nabídne Charita oblečení ve svých
zařízeních pro matky s dětmi,
mužům v azylových zařízeních
či mládeži v domovech napůl
cesty. Jak bude využito a zda
o ně bude zájem, to teprve ukáže zkušenost. Většina charitních
zařízení by velmi přivítala sportovní obuv. Z ní se však ochranné
známky bez trvalého poškození
zboží nedají odstranit, proto se
likviduje.
(kas)
Diecézní charita v Plzni se nově ujala distribuce časopisu Nový prostor, který prodávají
většinou bezdomovci a lidé v sociální nouzi.
Kamelotem se však může stát kdokoli, kdo
se ocitne bez prostředků nebo si potřebuje přivydělat
k nízkému důchodu; musí
si ale časopis
nejdříve za 20
korun koupit.
Prodejní cena
je 30 korun
a polovinu ze
zisku si může
prodejce ponechat.
foto: Irena Kastnerová
„Demokracie
není ideál,“
tvrdí Jiří Stejskal
Třetím Jiřím, který
bojuje na politickém
kolbišti, je ředitel
DCH Hradec Králové Jiří Stejskal.
Čtyři roky působí
v krajském zastupitelstvu, kam letos
znovu za KDU-ČSL
kandiduje. „Pokud
uspěji a naše strana také, budu se opět nějakou formou zabývat zdravotnictvím a sociálními službami,“ slibuje J. Stejskal.
Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?
Protože jsem měl pocit, že po mnoha letech
mám možnost svobodně se vyjadřovat k věcem veřejným. Mám chuť spoluvytvářet život společnosti a její pravidla tak, aby se už
nikdy nemohly opakovat poměry, které jsme
prožívali před rokem 1989. Letos již podruhé kandiduji do krajského zastupitelstva.
S výsledky prvních voleb jsem byl za svou
osobu velmi spokojen, neboť jsem získal
téměř 10% preferenčních hlasů. Nekandidoval jsem na určitý post – byť jsem jasně
definoval své priority – sociální sféra, neziskovky a zdravotnictví. Kandidoval jsem
za KDU-ČSL, jíž jsem členem. O postech se
před volbami mluvit nedá.
Co chcete především ovlivňovat?
Vzhledem k čtyřletému působení v zastupitelstvu královéhradeckého kraje ve funkci
12
předsedy sociálního a zdravotního výboru jsou mé priority jasné. V týmu, který
se mnou v sociální oblasti působí, se bez
ohledu na stranickou příslušnost shodujeme v cílech, jichž se snažíme dosáhnout
– například rovnoprávnost poskytovatelů
sociálních služeb, rozvoj terénních služeb,
právo klienta na výběr - i na cestách, jak
toho dosáhnout.
Ovlivnilo rozhodnutí být politikem,
že jste ředitelem Charity?
Nemyslím, že tato skutečnost měla zásadní
vliv na mé rozhodnutí; členem KDU jsem od
roku 1990. Vliv mělo, že díky funkci ředitele Charity působící na území pěti krajů
jsem musel velmi často jednat s politiky na
různých rovinách – od komunální až po onu
parlamentní a ministerskou – a ne vždy
jsem při těchto jednáních měl dojem, že jim
jde skutečně o dobro věci. Tak jsem si řekl:
Chceš-li kritizovat, zkus to sám.
Proč je dobré, aby se i ředitelé NGO
stávali politiky?
Teď vidím, že spousta lidí, které jsem považoval za „škůdce“, se skutečně snaží dělat
věci dobře. Jsou ale svázáni mnoha předpisy, o nichž jsem „zvenku“ neměl ani potuchy.
Proto si myslím, že to dobré je. Minimálně
pro zkušenost, že ne všichni ve státní správě či samosprávě jsou nepřátelé jen proto,
že neplní naše oprávněné požadavky. A pouze „zevnitř“ lze měnit systém.
Nevidíte střet zájmů v tom, že se stanete součástí veřejné samosprávy, která
financuje a dotuje i vaší Charitu?
Ne. Střet zájmů je vůbec zajímavý pojem. Je
ve střetu zájmů ředitel školy nebo starosta
(kas)
foto: Irena
Kastnerová
obce, který se stal krajským zastupitelem?
Myslím si, že rozhodnutí svých kolegů nemohu ovlivňovat. Ale je pravdou, že mnozí
lépe pochopili úlohu neziskových organizací
v sociální oblasti po diskuzích kolem jednotlivých projektů. To se však týkalo všech neziskových organizací, tedy nejen Charity.
Jaké Vaše zkušenosti mohou ovlivňovat lidi, aby Vás volili?
Jednu z výhod vidím v tom, že díky funkci
ředitele Diecézní charity mám přece jen
širší rozhled. A druhá moje výhoda je, že
všechny projekty, které jsme v Charitě zahájili, jsme také dokončili, byť třeba s velkými potížemi. Což snad ukazuje, že jsem
schopen reálného pohledu na možnosti,
které máme.
V čem vidíte přínos ředitele Charity
pro lokální i státní politiku?
Například v účasti na tvorbě dlouho očekávaného zákona o sociálních službách, na
standartech sociální péče, na pravidlech
zrovnoprávnění poskytovatelů péče…
Jde v politice o moc, vliv a peníze,
nebo snad o blaho občanů?
Nic není jen černé a bílé. Kdybych si myslel, že platí jen první část otázky, do politiky
bych určitě nešel. Tam, kde mám výhrady
proti postupům politiků na úrovni, na níž
to mohu ovlivnit, tam se ozvu. Demokracie
není ideál a zastupitelstvo tvoří pestrá skupina lidí s různými zájmy. Ale celkově bych
řekl, že v politice stále převažuje snaha řešit problémy občanů, nad snahou řešit věci
své.
Radek Gális
Ze zahraničí
Sešity a láhve s vodou
mezi ohořelými zdmi
Charita zřizuje v Beslanu
psychologické centrum
TŘI
OTÁZKY
PRO
Václava Malého
světícího biskupa
Začátek školního roku ve městě Beslan
v Severní Osetii (Ruská federace) poznamenala tragédie. Základní školu obsadilo
1. září ozbrojené komando a víc než tisíc
rodičů a dětí drželo po dva dny jako rukojmí bez jídla pití v místní tělocvičně.
Osvobozovací akce skončila tragédií – přes
tři stovky mrtvých civilistů, z toho polovina dětí. Svět oněměl hrůzou…
Charita zareagovala okamžitě. Již druhý
den doručila místní nemocnici zásilku léků. Další úsilí pak zaměřila na psychologickou pomoc těm, kdo přežili.
„Atmosféra ve škole je velmi pietní
a dramatická. Stovky lidí procházejí mezi
ohořelými trámy a rozbitými okny a zdmi.
Po zemi se válejí sešity prvňáčků, to vše
tam leží poházené v troskách. Všude záplavy květin a plastikových lahví s vodou
na paměť toho, že rukojmí nesměly pít,“
říká generální sekretář Sdružení Česká
katolická charita Jindřich Suchánek. Ten
navštívil Beslan jen několik dnů po tragédii v doprovodu náměstkyně ministra
práce a sociálních věcí Severní Osetie paní
Džany Gazievy, vedoucího Caritas Vladikavkaz a s vedoucím stálé charitní mise na
severním Kavkaze Martinem Zamazalem.
„Prohlídka školy se děje za vzrušeného
ticha, lidé se spolu baví tlumenými hlasy.
Staticky je všechno narušeno, škola může
každou chvíli spadnout. Nikdo ji nehlídá.
Žádný statik ani úřad, vojáci postávají
opodál a nechali tam proudit davy lidí,“
pokračuje Suchánek. Na zdech několik desítek fotografií s texty jako „hledáme svoji
dceru, neviděli jste ji někdo?“ A ve vzduchu
se vznáší otázka: kdo to zavinil? Množí se
dohady nejrůznějšího charakteru - od čečenských vzbouřenců až po profesionálně
připravenou provokaci ruské administrativy.
Podobně vypjatá atmosféra panovala
podle Suchánka na městském hřbitově,
který bylo nutné kvůli vysokému počtu
obětí rozšířit. „Buldozer tu srovnává terén,
pozůstalí pochovávají své blízké do čerstvě
vykopaných hrobů. U hrobů rodiny rozkládají deky a na ně kladou zákusky, pečivo,
kuřata a spousty vody v lahvích. Jedna
rodina nás vybídla, ať si něco zakousneme
a vypijeme na památku jejich chlapce a vylijeme trošku vody na jeho čerstvý hrob.“
Večer se pak pracovníci Charity sešli
s šestnácti psychology, psychiatry a terapeuty, kteří začali s lidmi dobrovolně pracovat od konce tragédie. V nejbližší době
bude zřízeno psychologické centrum Cha-
Škola v Beslanu. Foto: archiv
rity v Beslanu pod hlavičkou Caritas Vladikavkaz a Caritas Internationalis. Jeho
náplní bude psychologická pomoc dětem,
psychologická pomoc dospělým a psychoterapeutické skupiny. „Všechny tři skupiny
se budou se střídat tak, aby mohly v těchto
dnech pracovat jedenáct hodin denně,“ říká Jindřich Suchánek.
Na základní pomůcky pro psychoterapeuty a na hračky již přispělo Sdružení
Česká katolická charita (které působí na
severním Kavkaze v rámci Caritas Internationalis) částkou jeden tisíc amerických
dolarů (asi dvacet šest tisíc Kč).„Byli bychom byli rádi, kdyby centrum pokračovalo minimálně tři měsíce, později s menší
intenzitou možná celý rok.,“ říká J. Suchánek. Podobné dramatické události mají totiž svůj dlouhodobý psychologický dozvuk.
Jako rozpory v rodinách, problémy s dětmi.
Psycholožka z dvanáct kilometrů vzdáleného Vladikavkazu říkala, že jí denně navštěvuje několik klientek - matek, které se
bojí pouštět děti do školy. Těžké psychické
trauma utrpěli prý v Beslanu i lidé, kteří
s tragédií ve škole neměli nic společného.
„Je to prostě celospolečenský problém a my
bychom s ním chtěli z našich skromných
rozpočtů pomoci,“ uvedl Suchánek.
Jan Oulík
Sdružení Česká katolická charita vyhlásilo na pomoc obětem
útoku v Beslanu veřejnou sbírku
na účet 369-369369369/0800 u České spořitelny, variabilní symbol: 1261. (Při platbě složenkou
3690369369369/0800, VS 1261).
Koncem srpna jste spolu s ředitelem
humanitární organizace Člověk v tísni
Tomášem Pojarem navštívil Moldávii
a oblast Podněstří. Cílem vaší cesty bylo
poznat situaci katolické a pravoslavné
církve a občanské společnosti v této zemi bývalého Sovětského svazu a povzbudit obhájce lidských práv a umlčované
novináře v této autortářské zemi. Jaký
mají vaše cesty význam?
Těmi svými cestami chci ukázat jistou občanskou zodpovědnost a podnítit, inspirovat, podpořit ty, kteří si toho všimnou
a chtějí jít dál než jdu já. Dělám jen nesmělé
první krůčky a snad mí pokračovatelé něco
konkrétního rozvinou.
S čím jste se na svých cestách setkal?
V tom dobrém slova smyslu jsem tam potkal
množství lidí, kteří vidí také za hranice
Moldávie a kteří se zajímají také o to, co se
děje za nimi. Mluvil jsem také s biskupem
a s kněžími v několika farnostech.
Když však navštívíte Tiraspol, hlavní
město samozvaného státu Podněstří, jako
byste se ocitli před třiceti lety. Tady ještě
vládne tuhá totalita. To byl dost úděsný zážitek, ale i tam jsme se setkali s lidmi, kteří
jsou čestní a o něco usilují.
Jak hodnotíte pomoc našich humanitárních organizací?
Organizace Člověk v tísni tam zatím hledala cesty, jak podpořit nezávislá hnutí a organizace. Pan Pojar vedl mnohá jednání.
Česká katolická charita tam dělá opravdu pozitivní práci. Navštívil jsem město
Bender v Podněstří, kde Charita organizuje
pomoc několika ženám, které vyšívají a učí
vyšívat i tamnější děti a tím si také vydělávat na živobytí. Ve farnosti Raškov na severu Podněstří česká Charita pomohla koupit
traktor, jímž deset tamních rodin obdělává
své pozemky a zároveň je zase nuceno vyvíjet další iniciativy, aby tento dar byl využit.
Ve Stauceni, poblíž města Kyšiněva, česká
Charita pomohla s projekty na výuku kadeřnic, švadlen a na výrobu oken. Pomáhá
rozvíjet programy tamní katolické charity
aby lidé byli zaměstnáni a vydělávali si na
živobytí. A to myslím je to pravé. Byl bych
rád, kdyby tato pomoc byla ještě větší i když
možnosti Charity jsou omezené. Přimlouval
bych se například za to, aby podobně jako
v Čečensku rozvíjela mateřské školky. Protože, jak se ukazuje v Čečensku, je to velmi
dobrá a blahodárná pomoc.
jou
13
Ze zahraničí
Romské projekty na Ukrajině
Začátkem července jsem jako členka pracovní
skupiny pro otázky Romů při Caritas Europa
navštívila projekt ukrajinské římskokatolické
Charity na Zakarpatí, bývalé Podkarpatské
Rusi. Římští katolíci v této oblasti jsou z 99 %
maďarské národnosti a tak i Romové, které
jsme navštívili, a o které se římskokatolická
Charita stará, hovoří maďarsky. Podle dostupných statistik žije na Zakarpatí většina
ukrajinských Romů, což je údajně asi 30 000.
Skutečnost, s níž jsem se zde setkala, se vymyká tomu, co jsme zvyklí nazývat „projektem“. „Duše“, nikoliv „vedoucí“ tohoto „projektu“, paní Agnes Beresh říká, že to je její
práce (kdybychom obě znaly lépe ukrajinsky,
asi bychom se shodly na slově „poslání“.
Paní Beresh, invalidní důchodkyně s důchodem 80 griven (400 Kč) měsíčně, dojíždí
na kole každý den do vesnice Koncovo, kde
v „cigánském táboře“ o počtu asi 250 hlav
s Romy žije. Cigánský tábor je osada asi 35
domů postavených z „valek“(hliněných cihel)
s plechovými střechami.
Agnes Beresh jako vystudovaná katechetka začala s vyučováním náboženství mezi
malými dětmi. Začínali v domech, kde jim kdo
nabídl přístřeší. Dnes mají v cigánském táboře dům modlitby (zvenku jen o něco lepší
než okolní domy), kde probíhá výuka 1. a 2.
ročníku základní školy, 3x týdně odpoledne
katecheze, každé odpoledne je možnost doučování pro větší děti a každou neděli je zde mše.
V domě modlitby se odehrávají křtiny, svatby.
Je zde i koupelna, kde se děti učí hygieně.
Stejně důležité je dění mimo dům, na ulici nebo v domech jednotlivých Romů - paní
Beresh je od svého příchodu do „cigánského
tábora“ neustále obklopena lidmi, hovoří
s nimi, uděluje jim přísné i láskyplné rady.
Má spoustu plánů do budoucna - mateřskou
školku, hřiště, domácí ošetřovatelskou službu
(téměř v každém z 35 domů je někdo nemocný
tuberkulózou…).
Paní Agnes navštěvuje Romy i v jiných
„táborech“, u jiných vesnic. V současné době
dojíždí do dalších tří táborů, v jednom z nich
se už také hovoří o stavbě domu modlitby,
takže by mohl následovat podobný vývoj jako
v Koncovu.
Květa Princová
Knihy žádejte u svých knihkupců nebo na adrese:
Karmelitánské nakladatelství – zásilková služba,
Kostelní Vydří č. 58, 380 01 Dačice,
tel./fax: 384 420 295, e-mail: [email protected]
KARMELITÁNSKÉ
NAKLADATELSTVÍ
Pat Alexanderová
Józef Augustyn
MALÁ DĚTSKÁ BIBLE
BÝT OTCEM
Dětskému vnímání světa
uzpůsobené příběhy Starého i Nového zákona.
Čtivě podané příběhy
doprovázejí bohaté ilustrace.
Téma otcovství je podle
autorova přesvědčení
důležité i pro ženy. Muž
totiž dokáže být zralým
manželem a otcem právě
díky ženám, které mu
v životě stojí po boku.
Brož., 235 str., 229 Kč
obj. č.: 10 693
Váz., s barev. ilustracemi, 256 str., 199 Kč
obj. č.: 10 980
KARMELITÁNSKÝ
KALENDÁŘ 2005
Nakladatelství Portál
Michal Hrdlička,
Vladimír Komárek (eds.)
Dětský autismus
Publikace shrnuje nové
zahraniční i domácí poznatky o dětském autismu a spektru příbuzných
poruch s důrazem na
výzkumné a klinické zkušenosti autorů.
Zahrnuje i otázky organizace návazné psychosociální péče o děti s těmito poruchami
a o jejich rodiny.
brož., 208 s., 239 Kč
14
Paní Agnes má již dnes několik dalších spolupracovnic - jedna je Romka přímo z tábora,
další je neromka učitelka, další dvě jsou mladé katechetky neromky a další řádová sestra.
Velkou podporou je jí římskokatolický kněz
z Užhorodu. Když jsem se ptala, co se změnilo
od doby před sedmi lety, kdy do Koncova přišla, řekla mi, že velmi mnoho. Děti i dospělí
přestali tolik klít a hádat se mezi sebou. Lidé
se začali lépe o sebe starat – začali chovat dobytek, někteří mají i zahrádky. V „táboře“ začala vyrůstat generace, která bude umět číst
a psát, což je úspěch ve vesnici, kde je střední
a starší generace stoprocentně negramotná.
V domcích mají Romové na oknech záclonky
a v oknech dokonce i muškáty.
Celý „projekt“ vyrostl z neúnavné každodenní pastorační práce paní Agnes Beresh.
Z jejího každodenního dávání vyrůstá požehnané dílo, které dnes zahrnuje celou komunitu a celou komunitu povznáší.
Paní Agnes provádí pastorační práci, ale
naprosto se podřizuje tempu a potřebám romského života.
Věřím spolu s paní Beresh, že změny, kterých se v „táboře“ dosáhlo, jsou trvalé.
Také v příštím roce se
můžete těšit z oblíbeného „čtecího“ kalendáře.
Zajímavé povídky, krátké
čtivé texty Vás povedou
celým rokem 2005.
Brož. 144 str., 49 Kč
obj. č.: 10 985
Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8,
telefon: 283 028 202, fax: 283 028 208
e-mail: [email protected], www.portal.cz
Marie Vágnerová
J. Y. Arrivé
Psychopatologie pro
pomáhající profese
Umění prožívat
emoce
Zevrubný učební text
seznamuje se základními
pojmy psychopatologie,
s příčinami vzniku odchylek, jejich diagnostice a terapii; (s psychologií handicapu);
a podává přehled hlavních typů duševních
onemocnění a poruch chování.
Na základě příkladů nabízí autor techniky a cvičení, které čtenáři pomohou
naučit se lépe prožívat
své emoce, rozpoznat problémy a odstraňovat zábrany a bloky, které
mu brání v jednání. Kniha čtenáře seznamuje se základními druhy emocí.
váz., 872 s., 795 Kč
brož., 200 s., 239 Kč
Aktualita
Poslouchat hlas svědomí
Jan Pavel II.
Generální partner
Sdružení Česká katolická charita
navštívil ve dnech 14. a 15. srpna francouzské poutní místo Lurdy.
Důvodem bylo 150. výročí prohlášení dogmatu o Neposkvrněné Panně
Marii papežem Piem IX. 8. prosince 1854. Čtyři roky poté se dívce
Bernadettě zjevila v Massabielské
jeskyni Panna Maria a představila
se jí jako „Neposkvrněné početí“.
„Jaké je však poselství, které Pán
chtěl sdělit lidstvu prostřednictvím
lurdské Panny?,“ promluvil papež
před odletem. „Ve stručnosti ho
shrnuje známá věta Písma svatého:
,Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby
se obrátil a žil‘. Tím, že se obrátila
na mladou Bernardettu, Maria chce
připomenout toto základní evangelní poselství: modlitba a pokání
jsou cestou, skrze kterou se vítězství Krista může dosvědčit v každé
jednotlivé osobě a ve společnosti...
Ale ke změně vlastního chování
je třeba poslouchat hlas svědomí,
tam kde Bůh položil smysl dobra
a zla. Moderní člověk bohužel někdy ukazuje, že v jistém smyslu
ztratil cit pro hřích. Je třeba pro
něho vyprošovat vnitřní probuzení,
které mu umožní znovu plně objevit
svatost zákona Božího a morální
závazky, které z něho plynou. S těmito úmysly v srdci se vypravím do
Svatyně Nejsvětější Panny Marie
v Lurdech.“ Řekl svatý Otec při
generální audienci 11. 9. v Castel
Gandolfo.
N a p o u ť k Pa n n ě M a r i i s e
Svatým otcem se vydalo více než
300 tisíc věřících. V sobotu papeže
přivítal na letišti v Tarbes-Ossun
Adresy Sdružení
Česká katolická charita
generální sekretář Jindřich Suchánek
prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem.
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1
tel.: 296 243 344, fax: 296 243 333
e-mail: [email protected], internet: www.charita.cz
Diecézní charita Brno
francouzský prezident Jacques
Chirac. Krátce poté se papež odebral k Lurdské jeskyni, kde se 11.
února 1858 poprvé zjevila Panna
Maria Bernardettě a sdělila jí, že
ona je Neposkvrněné Početí. Tradiční večerní průvod pak Svatý
otec zakončil požehnáním z terasy
své rezidence Notre Dame Accueil.
„Papež má svou rezidenci v domě
pro nemocné, protože tato budova
je nejlépe vybavená na to, aby ho
přivítala. On nemusí přebývat v domě pro nemocné, aby tak vyjádřil
svou blízkost těm, kteří trpí. Vždyť
to byl právě on, kdo založil Světový
den nemocných, a za 26 let svého
pontifikátu projevil všemi možnými
prostředky svou solidaritu s těmi,
které postihla nemoc a utrpení,“
řekl biskup Boccardo. Jejím vyvrcholením byla v neděli 15. srpna,
ve svátek Nenebevzetí Panny Marie, na prostranství v okolí lurdské
svatyně mše svatá, které Svatý otec
předsedal. Večer pak skončil svou
104. zahraniční cestu návratem do
Castel Gandolfa.
(red)
ředitel Ing. Bc. Oldřich Haičman, prezident P. Josef Zouhar
Kpt. Jaroše 9, P. O. Box 635, 661 35 Brno
tel.: 545 426 611, fax: 545 426 613
e-mail: [email protected], internet: www.dchbrno.caritas.cz
č. konta 1583741-621/0100 KB Brno-město
Diecézní charita České Budějovice
ředitelka Mgr. Michaela Čermáková
prezident P. Hugo Pitel, OPraem.
Kanovnická 16, 370 01 České Budějovice
tel.: 386 353 120, fax: 386 360 284
e-mail: [email protected], internet: www.charitacb.cz
č. konta 1000039938/5500 Raiffeisenbank ČB
Diecézní charita Hradec Králové
ředitel RNDr. Jiří Stejskal, prezident Mons. Josef Suchár
Velké nám. 37, 500 01 Hradec Králové
tel.: 495 063 135, fax: 495 063 134
e-mail: [email protected], internet: www.hk.caritas.cz
č. konta 1006016622/5500 u Raiffeisenbank Hradec Králové
Diecézní charita Litoměřice
ředitelka Růžena Kavková, prezident Mons. Milan Bezděk
viceprezident P. Józef Szeliga
Dómské nám. 10, 412 01 Litoměřice
tel./fax: 416 731 452, tel.: 416 735 606
e-mail: [email protected], internet: www.dchltm.cz
č. konta: 174441-471/0100 KB Litoměřice
Arcidiecézní charita Olomouc
ředitel Václav Keprt
prezident Mons. Josef Šich
Křížkovského 6, P. O. Box 27, 771 11 Olomouc
tel.: 585 229 380, 585 229 390
fax: 585 229 254 (humanitární sklad)
e-mail: [email protected], internet: www.acho.caritas.cz
č. konta 681448-811/0100 KB Olomouc
Diecézní charita ostravsko–opavská
ředitel Ing. Jiří Hořínek, prezident P. Pavel Forgač
Kratochvílova 3, 702 00 Moravská Ostrava
tel./fax: 596 127 262-4
e-mail: [email protected], internet: www.dchoo.caritas.cz
č. konta 196366370257/0100 KB Ostrava
Diecézní charita Plzeň
ředitel Ing. Jiří Lodr
prezident P. Ludolf Josef Kazda, OPraem.
Sady 5. května 8, 301 12 Plzeň
tel.: 377 221 540, tel./fax: 377 223 861
e-mail: [email protected], www.charita.cz/plzen
č. konta 2648062/0300 ČSOB Plzeň
Arcidiecézní charita Praha
časopis Sdružení Česká katolická charita
číslo 3/2004
cena 10 Kč
Redakce: Dagmar Volencová (vedoucí redaktorka) • Adresa: Časopis Caritas, Vladislavova 12, 110 00
Praha 1, tel./fax: 296 243 341, e-mail [email protected] • Vydává: Sdružení Česká katolická charita,
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 • Redakční rada: Miloslav Fiala, Irena Kastnerová, Lucie Kolářová, Ivana
Jeništová (místopředseda), Jana Karasová, Jan Oulík (předseda), Blanka Pirnosová, Pavel Siuda, Jarmila Sýkorová, Ludmila Tahotná • Typografická úprava, sazba a osvit: Inverze s.r.o., Podvinný mlýn 669, Praha 9 • Tisk:
Reproprint Praha, a. s. • Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM ředitelství v Brně, č.j.
P/2-870/97 ze dne 21. 2. 1997 • Registrace: MK ČR E 7670 • Vychází čtyřikrát ročně • Uzávěrka: 1. 9. 2004, vyšlo
9. 10. 2004 • Uzávěrka příštího čísla: 15. 11. 2004, vyjde 6. 12. 2004.
Na první straně obálky: Kluk z Rumburka – foto: Jan Oulík
ředitel Ing. Jaroslav Němec
prezident P. Mgr. Stanislav Přibyl, CSsR
Londýnská 44, 120 00 Praha 2
tel.: 224 246 519, 224 246 573, fax: 222 522 352
e-mail: [email protected], internet: www.charita-adopce.cz
č. konta 749-011/0100 KB Praha 2
Domovy duchovních a řeholnic
ředitel Ing. Jaroslav Dufek
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1
tel.: 296 243 330, fax: 296 243 339
e-mail: [email protected]
15
Caritas_2004_03.indd 15
8.10.2004 17:54:53
Foto Fiona Callister, ACT/Caritas