Od Francie po Mongolsko

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
331
V PRODEJI OD 15. ČERVNA 2009
generální partner
oficiální partner
hlavní partner
hlavní partner
hlavní
mediální partner
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Paneláky vnímáme stále jako relikt socialismu, v tom případě jsou ovšem reliktem velmi
životaschopným, který nás jen tak neopustí.
Možná bychom za ně dokonce měli začít být
vděční, vždyť v nich bydlí dvě třetiny obyvatel
republiky a zvláště ve srovnání se současnou
výstavbou příměstských satelitů vynikají jejich
přednosti. Otázka čím nahradit panelová sídliště vzbuzuje značné rozpaky, jisto je jen to, že
ona „sídliště naležato“, ve kterých bude každý
mít svůj domeček se zahrádkou, použitelnou
alternativou nejsou.
Už v době svého vzniku byla panelová sídliště vnímána jako dočasné provizorium, které
bude nahrazeno něčím lepším, až se společnost
dostatečně vzmůže. S dočasností máme v našich
krajích ovšem své zkušenosti, takže není divu,
že paneláky jsou tu stále, navzdory tomu, že
jejich plánovaná životnost dávno uplynula.
Panely se trochu drolí, ale kupodivu stále
drží, stejně jako ceny bytů v nich, navzdory
chmurným předpovědím realitních makléřů.
Jejich obyvatelé k nim přilnuli a své domovy
jsou připraveni hájit proti všem škarohlídům.
Poučná je historka o tom, jak čerstvě zvolený
prezident Václav Havel poprvé navštívil Jižní
Město. Soucitně politoval obyvatele, o jejich
domovech se vyjádřil jako o „králíkárnách“
a ujistil je, že i to nová doba brzy změní k lepšímu. Navzdory revoluční euforii a nekritickému
okouzlení panem prezidentem se posluchači
proti takovému shazování svých domovů velmi
rázně ohradili.
Lidé zkrátka ke svým „králíkárnám“ přilnuli,
zasklívají lodžie, budují zděná jádra a obkládají
obýváky dřevem. Zpočátku nehostinná prostranství mezi domy zarostla zelení, zlepšila se
občanská vybavenost i dopravní spojení. Mnoho
obyvatel oceňuje, že nemusí ztrácet čas údržbou vlastního domu. Za připomínku také stojí,
že v době svého vzniku představoval panelák
nedostižný komfort bydlení, vždyť v běžných
činžácích se ještě tahalo ze sklepa uhlí a koupelna zdaleka nebyla samozřejmost.
Nehaňme tedy sídliště, kdo ví, jak dlouho je
ještě budeme potřebovat a co přijde po nich!
OBSAH
fejeton:
NESPLNĚNÁ
OČEKÁVÁNÍ
PANELY POD
KŮŽÍ
SLADKÝ ŽIVOT NA
JIŽÁKU
/Stern/
PANELY POD
KŮŽÍ
NERATOVICE
/Toy_Box/
/Havlín/
PANELY POD
KŮŽÍ
OD FRANCIE PO
MONGOLSKO
/Křížková/
Pošli to dál
4–5
dějiny
přítomnosti:
KŘEČ STŘEDOŠKOLSKÉHO
DĚJEPISU
6–7
reportáž:
ROZBAHNĚNÁ
JAMAJKA POD
TOČNÍKEM
8–9
referát:
ANOREXIE: NEMOC SILNÝCH
10 – 11
rozhovor:
MILAN ŠTEFANEC
/Procházka/
/Danelová/
/Kuřík/
/Budka/
12 – 13
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
14 – 15
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
16 – 17
18 – 21
kultura:
LITERATURA
kultura:
HUDBA
/Marečková/
/Veselý/
/Ptáček/
křížovka
22
23
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Harasimowicz/
/Kolář/
24
uličníci, SMS
a E-maily:
25
světozor:
SAD FOR THE
NETHERLANDS
/Stam/
26
27
28 – 29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: David Böhm
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Být oblečen je nejen společenská
nutnost, ale v našich šířkách i otázka
přežití. Módě tedy není úniku, každý
je podle nějaké oblečen, někdo podle
té zítřejší, někdo předvčerejší. K čemu
nám móda je a co se za ní skrývá se
dozvíte za čtrnáct dní.
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
NESPLNĚNÁ OČEKÁVÁNÍ
Drazí,
musím se vám svěřit. Mám takový malý problém
s navazováním kontaktů s opačným pohlavím.
Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný
pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. Přesněji
vyštrachal. Ze stohu vědeckých časopisů,
odborných publikací a slovníků na mne náhle
vypadla brožurka nazvaná Leo Čtení 1/1994,
o níž jsem si ihned uvědomil, že byla formující
silou mé imaginace v raném mládí a přehodila
výhybku na slepou kolej, když jsem zde představené erotické povídky poněkud nešťastně
přijal jakožto návody.
V povídce Servírka s vášnivým klínem seděl
kupříkladu mladý muž mého věku na baru. Prohodil pár vět se servírkou a ta: „Jen mu mrkla
mezi nohy a bylo jí to jasné,“ píše se v povídce.
Pak servírka rychle odlifrovala ostatní hosty,
zavřela lokál, muž mého věku ji pohladil po
dvou „hebkých kopečcích ňader“, načež ona,
cituji: „Mlčky se usmála a začala se svlékat.“
Ani nechtějte vědět, jak to dopadlo, když jsem
se pokusil tohoto receptu využít já. Číšnice
v pizzerii u nás na sídlišti na můj pokus o neformální hovor kupodivu reagovala odseknutím,
že musí pracovat. Nejenže se vůbec nepodívala
mezi mé nohy (pravda, nebylo na co) a nic jí
nebylo jasné, ale dokonce to došlo tak daleko,
že aniž bych se vůbec propracoval ke kopečkům
hebkých ňader, přišel jakýsi hejsek umatlaný
od mouky a pravil: „Hele frajere, vyhvízdni.“
Číšnice se pak sice mlčky usmála, ale nezačala
se svlékat ani v náznacích.
Nebo třeba povídka Nadržené stopařky. Ta popisuje hezký zážitek dvou hochů, které si stoply
kousek před San Marinem cestovatelky Carmela
a Laura, z nichž ta druhá měla „otevírající se
blůzičku, ve které její prsy bez podprsenky byly
jako ve výkladní skříni“. Když děvčata nastoupila, otevřel Paolo šampaňské, načež druhý
z mužů v povídce dosvědčil: „Ve zpětném zrcátku
jsem viděl, že Laura odložila láhev, zapálila si
a položila svou ruku na Paolovy slabiny.“
Tak nevím, možná to tak chodí v Itálii, ale kousek
za Benešovem jsem s touhle strategií zcela pohořel. Přemluvil jsem sice kolegu Tomáše, který nás
vezl na jakýsi seminář, aby zastavil stopující
dívce, ale drobné odchylky od nastudovaného
scénáře začaly hned po nastoupení krasavice do
našeho udržovaného žigulíka. Především tedy se
dívence neotevírala blůzička, ale krosna, z níž
vonělo týdenní prádlo. O výkladní skříni jsme
si rovněž mohli nechat jen zdát, neboť ňadra
této dívky byla pevně zafixována v zelené army
košili s nášivkou britských výsadkářů a po vzoru
4
ostrých hochů dívenka bojový oděv v podpaží
ozdobila mapami. Pak zradil Tomáš, který
sebou v lékárničce kupodivu nevezl šampaňské.
Naštěstí se křehotinka osvěžila sama lahváčem, jímž disponovala. Slabiny byly ve hře jen
díky Tomášovým problémům s prostatou, jinak
výsadkářka celou cestu prospala a po pohledu
na její vyhazovák za pasem jsme se s Tomášem
neodvážili na ni podívat ani ve zpětném zrcátku.
Vystoupila u Třeboně a rozloučila se pozdravem
„čau prdi“. Můj mírně hysterický a dobrodružství
nenakloněný přítel mě pak ještě ke všemu seřval,
že mám blbé nápady a že můžem bejt rádi, že
nás nepodřízla a neokradla. Marně jsem mu
šermoval před očima ohmataným Leo Čtením,
které slibovalo úplně jiný průběh událostí.
Nejvíc mě ale zklamal scénář, který se ve zmíněné
brožurce nacházel pod názvem Rozkoš v lázni.
V povídce tohoto jména si jistý muž vyvrtnul
kotník před krásnou vilkou, z níž vyšla „dívka ve
věku mezi osmnácti a pětadvaceti, jíž dlouhé vlnité
vlasy lemovaly usměvavý obličej, kterému do dokonalosti skoro nic nechybělo“. Dívka muže pozvala
do vilky, v níž dlela sama, a zde ho ošetřila. Ba
co víc, nabídla mu koupel v koupelně s vířivkou.
Pak ji dotyčný zavolal, jestli by mu nepodala mycí
houbu. Ona přišla jen v dlouhém trikotu, pod nímž
neměla kalhotky, a než mu houbu podala, otřela si
s ní rodidla a se slovy „Musím se vždy opláchnout,
abych se cítila příjemně“ mu ji svůdně podala.
Co bylo dál, si jistě domyslíte, a stejně tak
si asi domyslíte, jaké jemné detaily odlišovaly můj nedávný zážitek ve vilové čtvrti
v Břevnově. Nevyvrtnul jsem si kotník, jen
jsem zabloudil a potřeboval poradit. Ledva
jsem se dotkl zvonku vilky jako vystřižené ze
zmíněné povídky, nevyřítily se na mě vlnité
vlasy, ale černé chlupy poněkud frustrovaného
dobrmana, který evidentně špatně nesl, že
musí trávit svůj život stísněn na zahradě vily
a nikoli v prostorném koncentračním táboře,
kde se jistě vyznamenali jeho předci. Dívka,
která vzápětí vykoukla ze dveří vilky, sice byla
ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti, ale psíka
napomenula slovy „drž hubu“ a mě oslovila
slovy sice mírnějšími z hlediska obsahu, nikoli
však z hlediska intonace: „Co chceš?“ Vyložil
jsem svou prosbu, načež si dívka vyndala
sluchátka z uší a oznámila mi, že mě neslyšela, a tak jsem svou prosbu opakoval. Nato
ona odvětila, že neví, kde je mnou hledaná
ulice, švihla psa vodítkem, vydala mu pokyn
„zalez“ a se mnou se rozloučila jen zdánlivě
nepodobným slůvkem „sbohem“. Jediné, co
souhlasilo s dějem povídky bylo, že dotyčná
neměla kalhotky, což prozradily její bokovky,
jež jí sahaly jen asi do půli hýždí.
Poučení na závěr: Pornografie může vážně
poškodit vaše vnímání reality.
Ale proto ji asi máme, že.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
SOUKROMÍ ZA PÁR KORUN
Pro ochránce soukromí a donkichotské
bojovníky proti stékání osobních dat
do kdovíkým spravovaných databází to
rozhodně nebyl povzbudivý den. Deníky
otiskly minulý týden zprávu, podle které
je většina mladých lidí ochotná vzdát se
soukromí za babku. V šesti evropských
zemích na to přišli badatelé, kteří nepoložili respondentům klasickou otázku „Sledovat soukromí, ano nebo ne?“, ale vnesli
do problému kus obchodnického ducha:
„Kolik chcete za to, abychom mohli sledovat
váš pohyb, mobil, e-maily a ICQ?“
Pozitivní je, že v době, kdy se informace
vyvažují zlatem, vnímá většina lidí své
soukromé údaje jako kapitál. Jen deset
procent respondentů bylo ochotno položit
oběť na oltář vědy a odejít s prázdnou.
Zbytek je ale svolný zbavovat se soukromých
údajů pod cenou. Mladí Belgičané by se například nechali sledovat čtyřiadvacet hodin denně po dobu jednoho měsíce za zhruba dvanáct
stovek, Češi za polovic. Měsíc bez soukromí
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
= láhev skotské, kartón startek nebo lístek
na autobus do Košic.
Poněkud výše nasadili „obchodníci“ laťku,
když výzkumníci fingovali, že chtějí data pro
komerční f irmy nebo pro úřady. V takovém
případě cenu ztrojnásobili. Když došlo
na stát, část z nich dala od kšef tu ruce
pryč úplně.
Je otázka, proč se velká část mladých Evropanů ráda vzdá soukromí za pár korun. V situaci,
kdy veřejně známí lidé obnažují těla i duši
nejen na stránkách bulváru, mají možná
pocit, že zas tak není co nabídnout. Jen se
pojďte podívat, jak si kupuji rohlíky.
Výsledky výzkumu lze ale také otočit a nechápat je jako odpověď na otázku: „Nakolik si
ceníte své soukromí?“, ale „Nakolik si myslíte,
že soukromí máte (vlastníte)?“ Společnost,
ve které klesne směnná hodnota osobní dat
na nulu, nemusí být společností, kde si lidé
soukromí neváží, ale kde ho nemají. Pokud
si tentokrát respondenti řekli jen o málo,
mohli tak činit s vědomím, že jejich pohyb po
síti už beztak sleduje Google a hovory skladuje
mobilní operátor. A ten, kdo jim za data ještě
nabízí peníze, je asi pěkný marnivec.
Tomáš Havlín
SCHOVEJTE SE, ČESKÁ TELEVIZE JDE
V květnu přišel panu Kaovi ze západních Čech
dopis od právníka zastupujícího Českou televizi.
Oznámil mu v něm, že má patnáct dnů na zaplacení
televizních poplatků i s přirážkou za nepřihlášení
televizního přijímače. Což dohromady dělá přes
deset tisíc korun. Pan Kao nerozumí příliš česky
a nemá ani televizi. Zato má, podobně jako mnoho jeho krajanů původem z Vietnamu, večerku
s potravinami. V ní instaloval kvůli množícím se
krádežím kamerový systém, díky němuž může přes
monitor nad pokladnou vidět na zákazníky.
Čtyři roky starý zákon o rozhlasových a televizních poplatcích de facto říká, že cokoliv,
co lze technicky použít k sledování televize,
a to bez ohledu na to, jestli to tak v realitě je
či není, podléhá výběru. Výslovně jsou osvobozeni pouze slepí a hluší, velmi chudí, Rada
pro televizní a rozhlasové vysílání. Z techniky pak muzeální kousky, přístroje v opravně
a kamerový okruh, který je využíván pro účely
soudního jednání.
Zákon je velmi striktní a Česká televize, pro
niž jsou poplatky hlavní a do budoucna zřejmě
i jediný zdroj příjmů, umí svá práva obhájit
tvrdě. Ukázalo se tak loni v létě při kauzách
kolem vymahačské firmy královéhradeckého
advokáta Dalibora Kalcsa, jehož kancelář si
najala a který podepsal i dopis panu Kaovi.
Přesto může být výklad tohoto zákona sporný
a lze očekávat, že proti takto formulovanému
a hlavně takto přísně vykládanému nařízení
se někdo dříve nebo později ozve. Časté výzvy
k zaplacení adresované vietnamským zelinářům
naznačují, že Česká televize spoléhá na to, že
právě oni to nebudou. Čeští protějškové s notebookem a kamerou se proti podobným dopisům
totiž většinou ozvou.
Martina Křížková
SANITKA PRO PĚSTĚNÉ
Už si pomalu zvykáme, že zdravotní péče u nás
není pro každého. Že občas zemře bez pomoci
nějaký bezdomovec nedisponující zdravotním pojištěním, může zarazit už jen od reality
odtržené humanisty, kteří nechtějí pochopit,
jak se svět točí.
Nedávná tragédie v Brně však posunula hranice nemožného zase o kousek dál. Na banální
zánět středního ucha tam zemřel mladý, zde
usazený Němec, který pracoval a platil si pojištění. Naneštěstí měl ovšem dready a bydlel
v Kamenné kolonii, svérázné čtvrti starých
dělnických domečků, proslulé svým bohémským
obyvatelstvem. Do takových míst a pro takové
lidi se zřejmě nevyplatí posílat sanitky, takže
operátor sousedům místo toho doporučil, ať
pacientovi dají Paralen nebo ho pošlou na
pohotovost. Ten už se však tou dobou nemohl
hýbat a blouznil ve vysokých horečkách. Když
k tomu další den ještě opuchnul, sousedé se
opět začali dožadovat příjezdu záchranné služby. A ani tentokrát nepochodili. Auto nakonec
přijelo; obyčejné, určené k převozu pacientů
a hodinu poté, co Stefan Schoedel zemřel.
Lékařka, která dorazila s policií, před sousedy prohlásila, že to byl jen „nějaký feťák“.
A záchranka nepochybila, horečka prý není
důvod k výjezdu.
Vskutku názorný příklad stejné dostupnosti
poskytovaných služeb pro všechny pojištěnce,
jednoho ze základních zákonných principů
zdravotní péče u nás.
Vzkaz pojištěncům je tedy jasný. Kdo chce
být napříště ošetřen, nesmí se pokoušet přivolat sanitku v pochybné čtvrti, navíc ještě
pomocí souseda s ukrajinským přízvukem.
Velmi se doporučuje pěstěný vzhled, účes
a přiměřeně drahý oblek, aby bylo zřejmé, že
jste platnými členy společnosti a zasluhujete
léčbu.
Alexandr Budka
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
SLADKÝ ŽIVOT NA JIŽÁKU
V NEOFICIÁLNÍ HYMNĚ JIŽNÍHO MĚSTA OD SKUPINY MANŽELÉ SE ZPÍVÁ: „MY TU ŽIJEM NA JIŽÁKU, KLUCI,
CO SPOLU DRŽEJ PÁKU…“ VĚTŠINA LIDÍ SICE UŽ ZJISTILA, ŽE PANELÁK NENÍ DOČASNÝ AZYL, ALE OSUD,
PŘESTO NENÍ JISTÉ, ŽE TENTO VERŠ PLATÍ. JAK SE ŽIJE NA NEJVĚTŠÍM ČESKÉM SÍDLIŠTI? KAŽDÝ SÁM,
FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ
NEBO VŠICHNI SPOLU?
Je deštivý páteční podvečer, ale v Central
parku mezi zastávkami metra Háje a Opatov
se přesto něco děje. Mezi zatravněnými haldami
hlíny, hned naproti vyhořelé poště, vyrostla
dvacetimetrová bublina z průhledného plastu.
Uvnitř sedí na dřevěných lavicích u guláše asi
čtyřicet lidí. Slam-poeta Jakub Foll za doprovodu klavíru, s maňáskem v jedné a mikrofonem
v druhé ruce, vymýšlí vtipné i méně vtipné
slovní hříčky. Teplé jídlo, družná atmosféra,
formanovský „přijďte pobejt“ styl.
„Na Jižním Městě je směstnaná spousta lidí na
malém prostoru, ale anonymita je všudypřítomná,“ říká David Kašpar, programový ředitel
festivalu Street for Art, v jehož rámci bublina
na sídliště doputovala. „Snažíme se to změnit.
Doslova stavíme lidem do cesty překážky, aby se
museli zastavit a přemýšlet. Aby si vybudovali
vztah k místu i sobě navzájem. Sousedská večeře
je toho součástí,“ pokračuje.
Do bubliny by se vešlo až sto padesát hostů, ale
přišla jich tak třetina. A o jejich původu by se
dalo pochybovat. „Jé, ty jsi z Jižáku? Tak to jsi
tady asi jedinej,“ vítá mě kamarádka, kterou
potkávám hned za vchodem. Skoro to tak vypadá. „Je pravda, že účast byla i přes velkolepou
propagaci malá. Dost nás to překvapilo, ale na
druhou stranu je důležité, aby se takové věci děly.
Lidé prostě nejsou zvyklí,“ vysvětluje Kašpar
malý zájem místních.
BÝT Z JIŽNÍHO BRONXU
Jižní Město se zrodilo z bytové krize. První
těžké stroje dorazily do oblasti dnešního
sídliště v roce 1970. O šest let později se do
narychlo postavených paneláků přistěhovaly
první rodiny. Zejména pro mladé páry s dětmi
znamenalo Jižní Město od počátku šanci na
bydlení ve svém. „S manželem a dvěma malými
dětmi jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě čtvrté
kategorie v centru Prahy. Koupelna tam nebyla,
záchod na chodbě, všude auta a hluk. Když se
po roce naskytla možnost vyměnit to za byt na
sídlišti, byli jsme rádi,“ vzpomíná Naďa Šetková,
která se přistěhovala hned v první vlně.
V té době bylo podstatné, že rodiny mají kde
bydlet a otázka jak žijí se dostala na druhou
6
kolej. Pamětníci vzpomínají, jak kvůli neexistujícím chodníkům překonávali rozbahněné
louže po improvizovaných prknech nebo jak
stáli fronty na jedinou telefonní budku v okolí.
„Největší problém bylo nakupování. Pro potraviny
se dalo chodit do dvou obchodů – do „malého“
a do „velkého“. Pro ostatní věci se muselo jezdit
do centra,“ vypráví Šetková.
V té době vzniká cejch, který Jižák nese dodnes.
Režisérka Věra Chytilová ho v Panelstory (1979)
líčí jako oblast, které by se měl člověk raději
vyhnout. Dokonce se stává místem, ze kterého
je člověka potřeba zachránit, například když
závozník, ztělesněný ve filmu Vesničko má
středisková (1985) Mariánem Labudou, vyráží
na spanilou jízdu z jižních Čech, aby přivedl
zpět do vesnické idyly mentálně zaostalého
Otíka, ztraceného ve špalíru lidí na dnes už
neexistující lávce u tehdejší stanice metra
Kosmonautů (policie pod ní – tolik dětská
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
přistěhovala k příteli Robertovi. „Odjakživa
jsme odsud odjížděli pryč,“ dodává její partner,
jenž na sídlišti vyrostl.
Nejde přitom jen o to, že lidé nemají kde konzumovat zábavu, ani o všudypřítomý pocit, že vše
zajímavé se děje někde jinde. Hlavní je, že při
absenci záchytných bodů ve veřejném prostoru
nezbývá nic, co by rozlomilo železnou trajektorii metro-obchod-byt, jež se léty neměnného
užívání zapsala do genotypu každého sídlišťana.
Pokud se do sebe zrovna nezamotají nákupními
košíky v supermarketu, obyvatelé Jižního Města
se tváří v tvář příliš nesetkávají.
Zaniká tak šance na vytvoření skutečných
sousedských vztahů, což se promítá do nejběžnějších životních situací. „Opět to musím
srovnat se Žižkovem. Když jsem tam šla venčit
psa, tak na mě sousedky počkaly a povídala jsem
si i s neznámými lidmi. Ale tady vídám některé
sousedy na ulici už déle než rok, ale přesto se
třeba ani nepozdravíme,“ vysvětluje Erika.
legenda – kdysi našla zavražděnou ženu).
Mýtus o špatném životě na sídlišti žije i přes
změněné podmínky dál svým vlastním životem.
Občas ho někdo přiživí, jako v 90. letech Václav
Havel, který prohlásil sídliště za komunistické
králíkárny. Mnozí z těch, kteří žijí v paneláku,
což v Česku znamená třetina populace, mu to
dodnes nemohou zapomenout.
A tak mohla ještě o mnoho let později, když
jsme se školou navštívili výstavu v Domě u Černé Matky Boží, sprásknout postarší uvaděčka
rukama a s výkřikem „Cože, vy jste z Jižního
Bronxu?“ se běžet skrýt do bezpečí Gutfreundových plastik.
BYDLENÍ V PARKU
ODJAKŽIVA JSME ODJÍŽDĚLI PRYČ
OBRANNÁ SPOLEČENSTVÍ
A KULTURNÍ KOMUNITA
V důsledku vzájemné izolace se obyvatelé sídliště
jen sporadicky projevují jako komunita. Zdá se,
že když už k tomu přeci jen dojde, nejčastějším
impulsem je nespokojenost. Občanské sdružení
Hezké Jižní Město tak například protestovalo
proti zahušťování sídliště na úkor Milíčovského
lesa, pod peticí proti výstavbě Komunitního centra Matky Terezy na Hájích se sešly stovky podpisů, a když se nedávno mělo azylové centrum pro
matky s dětmi přestěhovat z Donovalské ulice
do nového objektu ve Stachově, zdvihla se mezi
místními vlna odporu. Obávali se, že jim kvůli
novým sousedům klesne cena nemovitostí.
Existují ovšem i ostrůvky pozitivní deviace.
Největším z nich je Kulturní centrum Zahrada,
po uzavření legendárního KD Opatov jediný „kulturák“ na Jižáku. Před rokem a půl sem přišlo
nové vedení a s ním i čerstvý vítr. Tradiční kurzy
osvěžily lekce beatboxu nebo graffiti, zvlášť
FOTO: TOMÁŠ VODŇANSKÝ
Je třeba říct, že hodnocení samotných obyvatel
Jižního Města zdaleka nikdy nebylo tak příkré.
Většina z nich je ráda tam, kde je, a negativní
obraz o životě na sídlišti je jim vnucován zvenku. „Jsem tu celkově spokojená. Na metro je to
pět minut a stejně tak do Hostivařského lesoparku
nebo Milíčovského lesa,“ bilancuje Šetková.
K tomu je potřeba uvážit, že kdo by viděl
pražské sídliště před třiceti lety a dnes by si
pravděpodobně připadal jako na jiné planetě.
Rekvizity dětských her už netvoří betonové
skruže a obří dřevěné cívky s navinutým kabelem, ale moderní hřiště s ještě modernějšími
prolézačkami. Předpoklad, že paneláky do
třiceti let spadnou, se nevyplnil. Naopak,
velká část z nich se dnes honosí barevnými
fasádami a podle expertů lze životnost domů
dále prodlužovat.
Také vize, podle které se Jižák časem promění
v chudinské ghetto ovládané zločinnými gangy,
se ukázala jako lichá. Soužití různých příjmových skupin se podařilo udržet, a tak vedle sebe
před paneláky stále svorně parkují (služební)
mercedesy a prorezivělé favority. Když připočteme všudypřítomnou zeleň – největší devizu
sídliště – před očima nám vyvstane něco, co má
výrazně blíž k bydlení v parku než k vyloučeným
předměstím západoevropských měst.
Tím, že se nevyplnily pesimistické předpovědi,
se do popředí dostaly nové otázky. Nejde jen
o to, někde žít, ale také dobře žít. Jinými slovy,
hlavní výzvou pro Jižní Město dnes není přežití,
ale kvalita života.
oblíbená je škola nového cirkusu nebo street
dance. Program se ale najde i pro seniory, chodit
se sem dá na divadlo a koncerty. „Nepřišli jsme
dělat umění, aniž bychom komunikovali s místními. Naopak, naším cílem je vytvořit podmínky
pro to, aby se mohli aktivně účastnit a vznikala
komunita,“ říká člen vedení Jiří Sulženko.
Začátky byly krušné, okolí je nechtělo přijmout.
„Předcházela nás negativní kampaň. První tři měsíce jsme nedostali jedinou pozitivní reakci na cokoli,
co jsme udělali.“ Někdejší studenti divadelních
škol se proto rozhodli, že nejlepší obrana je útok.
„Uvědomili jsme si, že nemůžeme čekat, že sem
lidé začnou chodit jen na základě letáků a plakátů.
Museli jsme ven z domu, urvat lidi přímo z ulice
a přivést je sem,“ říká Sulženko. Odtud se zrodila
tradice festivalů jako je zmíněný Street for Art
nebo Hudba mezi bloky. Díky nim se nabalili na
Zahradu noví lidé, jimi centrum o sobě dává vědět
mimo svůj rádius. Sídlí totiž na Chodově a to je pro
lidi, kteří žijí na druhé straně dálnice, rozdělující
Jižní Město napůl, jako by byla v Kobylisích.
Podle Jiřího Sulženka je výhodou center
podobného typu to, že za nimi postupně
vzniká aktivní sousedská komunita, která se
identifikuje s místem, kde žije, a záleží jí na
jeho podobě. Negativem Zahrady ovšem je, že je
na Jižním Městě zatím jediná, což by produkční
tým by to do budoucna rád změnil. V plánu má
zřízení mobilního kulturního centra, které by
měnilo polohu co čtrnáct dní. V rovině snů
je zatím také získání nové budovy na druhé
straně Jižáku. „Líbila by se nám stará budova
pošty mezi Hájemi a Opatovem. Je nevyužívaná,
jsme v kontaktu s majitelem i městskou částí,
ale obávám se, že je to neuskutečnitelné. Leží
na lukrativních pozemcích a to je vnadné sousto
pro developery,“ přemýšlí Sulženko. Jisté je,
že dokud nepřibudou kulturní centra typu
Zahrady, ale i další místa ve veřejném prostoru,
kde se mohou lidé setkávat a trávit spolu čas,
tak Jižní Město rozhodný krok od přežívání
k sídlištnímu dolce vita neudělá.
A to je také největší problém. Radnice
městské části Praha 11 sama přiznává, že
„občanská vybavenost“ je v dost zoufalém
stavu a zlepšovat se ji daří jen pomalu. Chybí
restaurace, vinárny, místa, kde pobýt s přáteli.
Osmdesátitisícový Jižák nemá například ani
samostatné divadlo a již dvacet let se čeká
na plavecký bazén. „Přistěhovat se sem byl
pro mě šok. Pocházím ze Žižkova, kde to hrozně
žije, ale tady je to mrtvé. Prakticky nikam sem
nechodíme a za zábavou jezdíme do centra,“
říká mladá grafička Erika, která se na Jižák
7
NERATOVICE
8
Ilustrace, příběh: TOY_BOX
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
9
Lze česká sídliště považovat za typ
krajiny?
Pokud metaforicky označíme za krajinu cokoli,
stejně jako Charles Baudelaire, který mluvil ve
svých kritikách o městské krajině jako první
hluboko v devatenáctém století, pak sídliště
pochopitelně krajinou je.
Jakou?
Krajinou metaforickou, je to něco, co se nachází
mezi městem a přírodou a kde město stále ještě
převládá.
OD FRANCIE PO MONGOLSKO
NA ČESKÝCH SÍDLIŠTÍCH ŽIJE SKORO TŘETINA POPULACE. GEOLOG, KLIMATOLOG A SPISOVATEL VÁCLAV CÍLEK SE VĚNUJE CHARAKTERU JEDNOTLIVÝCH MÍST KRAJINY A UTVÁŘENÍ LIDÍ, KTEŘÍ V NICH
ŽIJÍ. O KRAJINĚ SÍDLIŠTĚ, ANONYMITĚ TAMNÍHO PROSTŘEDÍ A NEFUNGUJÍCÍCH PŘEDMĚSTÍCH JE
NÁSLEDUJÍCÍ ROZHOVOR.
Jaký druh přírody je pro sídliště typický?
Celý život žiji na okraji proseckého sídliště,
kde převládají trávy, nějaký rybníček, tu a tam
přelétající kachna a nějaká zeleň, podle toho, co
tam kdo zasadil. Cíleně byly zasazené lípy, aleje
či větší stromy a neplánovaně si lidi zasadili
zejména smrčky.
Má takováto zeleň z hlediska krajiny
nějakou hodnotu?
Z hlediska lidí to má obrovskou hodnotu.
Smrčky volně odkazují na monokulturu
sídlišť, jak takové prostředí lidi formuje?
Nemyslím si, že sídliště je monokulturní, naopak
je polykulturní, například z hlediska dřevin.
Řada sídlišť byla ještě do začátku šedesátých let
stavěná z cihel a i ty ostatní se od sebe liší podle
jednotlivých fází výstavby. Žije na nich naprosto
nehomogenní skupina lidí, od nedávno ještě
10
prezidenta republiky po posledního dlaždiče.
Co vám na tom přijde monokulturní? Že jsou
domy stejně velké? To ve středověkém městě
byly také.
Když přijdete do bytů na sídlišti na
návštěvu, tak víte například předem, kde
bude postavený gauč a kde televize.
To je pravda, ale to na venkovské chalupě víte
též. Sídliště je ale zajímavé jako určitý výraz
kultury v prostoru mezi Francií a Mongolskem.
Co tím myslíte?
Stejný typ nebo podobný typ domů třeba ze
sedmdesátých let se neliší na francouzském
předměstí a na předměstí Ulanbátaru.
TOVÁRNY NA BYDLENÍ
Měla jsem pocit, že na východě se
prosazuje technicistní směr při výstavbě
sídlišť a na západě se naopak bere větší
ohled i na duchovní potřeby člověka.
Ve všech případech to bylo ale myšleno jako
továrna na bydlení a lišila se jenom míra lidskosti a míra stavebního umu. Dokladem toho
je fakt, jak snadno Francouzi nebo východní
Němci sídliště opouštějí.
Proč Češi sídliště neopouštějí?
Francouzi měli delší období prosperity než
my, takže si mohli dovolit nastavět všelijaké
suburbie a část se přestěhovala do vlastního. Ono i v Čechách mají sen žít ve vlastním
více než dvě třetiny populace. Znamená to,
že kdyby u nás trvalo delší dobu období
ekonomického rozvoje, tak by i zde došlo
k opouštění sídlišť. Ve východním Německu
probíhá ten samý proces nyní a došlo k tomu,
že některá města ubourala až třetinu svého
bytového fondu.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
Na sídlišti chybí komunita ve smyslu lidí, kteří se
nějak koordinují a baví se spolu. Vše je záležitost
maximálně jednoho domu. Existují společenství
například kolem kulturních klubů, ale to je něco
jiného. Na začátku devadesátých let vznikla
řada malých obchůdků, které postupně zase
zanikly. Na Proseku, který znám, je velice málo
restaurací na velké množství lidí, ale když do
nich přijdete, tak jsou prázdné. Lidi nejsou
zvyklí od sídliště očekávat něco více.
Proč se vlastně z českých sídlišť nestala
ghetta, jak mnozí předpovídali na
začátku devadesátých let?
Některá z nich k tomu mohou směřovat. Do
budoucna se sídliště rozdělí na ty, která si
zachovají svoji kvalitu a úroveň, a ty, jejichž
3 X FOTO: MARTINA KŘÍŽKOVÁ
Většina lidí je na českém sídlišti prostě spokojená, a také je to trochu z nouze ctnost. Vezměte
si, že v Praze, ale i ve většině jiných měst, bydlí
lidé na úplně jiném konci města, než pracují. My
pořád máme velmi slušný sytém veřejné dopravy a pro většinu z nás je pak stále jednodušší
dojíždět ze sídliště do práce metrem, než si brát
auto a hledat místo, kde zaparkujeme.
Může v rozhodnutí setrvat na sídlišti hrát svoji roli i tradiční český
konzervatizmus?
Lidé se neradi stěhují a navíc, kam chcete jít?
Zaco to chcete vyměnit? Za byt na jiném sídlišti?
Navíc je opravdu velký rozdíl mezi sídlišti ze
šedesátých a sedmdesátých let.
Na českých sídlištích mi vadí, že lidé
nevyžadují, aby tam vznikla zařízení jako
jsou divadla, sportoviště, restaurace
a podobně. Nemají potřebu žádat více než
samoobsluhu. Přitom ve svém životě za
posledních dvacet let už chtějí spoustu
věcí jinak. Proč to neuplatňují i v něčem
tak osobním, jako je jejich vlastní životní
prostor?
kvalita bude upadat. Na českých sídlištích
zatím žijí různí lidé z různých skupin, zvykli
si tam a nestěhují se jinam, takže de facto
jde o průměrnou populaci, to znamená ne
špatnou. Jsou to v podstatě slušní lidé, kteří
si udržují slušné a bezpečné prostředí kolem
sebe. Ale kdyby doba blahobytu trvala déle
nebo byla větší móda stěhovat se do vlastních
předměstských domečků, tak by pochopitelně
došlo k selekci.
Anonymita je do určité míry pohodlná, nestaráte se o nikoho. Z různých historických důvodů,
sestěhováním lidí z různých částí Prahy nebo
z venkova, vznikla na sídlištích roztříštěná
situace. Ukázalo se, že je na jednu stranu
nepřirozená a na druhou stranu svým způsobem
komfortní. V tom stádiu to zamrzlo a zůstalo.
Po několika letech jsem navštívila
Jižní Město. Jsou tam vzrostlé stromy,
barevné domy, objekty, které tam dříve
nebyly – kostel, lavičky, sochy, nová
hřiště. Říkáte, že kdyby byl delší dobu
blahobyt, tak by se lidi odstěhovali. Není
na to, aby se ze sídliště stalo pozitivnější
místo, také třeba delšího času?
V okamžiku, kdy máte zamrzlé vztahy, s tím
jakýkoli čas nic neudělá. Jakmile je společnost
alespoň trošku nastartovaná, tak se něco začne
dít. Dobrým příkladem toho jsou malá sídliště.
Nedávno jsem byl na předměstí Plzně, dělají
tam sochařská sympózia, je tam nový rybníček
a najednou vidíte, že celé sídliště začíná žít
pospolitějším životem. Základ mnohých českých sídlišť je ale zdravý. Má to alespoň nějaký
urbanismus. Většinou je na sídlišti středisko,
zubař, nemocnice, samoobsluha, restaurace,
základní škola, i když typizovaná, mateřská
školka, dneska třeba zrušená, ale původně tam
byla a někde na kraji je gymnázium, takže to
skutečně funguje jako satelitní město, zatímco
například nová předměstí nefungují, tam už se
nic dalšího nevejde.
Která by nutně musela probíhat tak, že
se tam nastěhují ti méně slušní?
Bohatší se postupně odpoutávají a směřují
někam jinam a zůstávají ti chudší lidé, kteří jsou
více nezaměstnaní, udržují větší nepořádek,
kriminalitu, zkrátka všechny jevy, které jsou
známé právě třeba z francouzských ghett.
Tomu se ale dá přeci zabránit, ne? Při
troše dobré vůle nemusí dojít až k tomu,
že sídliště zpustnou a stanou se odkladištěm pro chudé.
Záleží právě na úspěšné existenci různých
kulturních klubů, škol umění, keramických
dílen a dalších. Mělo by to částečně vzejít i od
těch lidí, kteří tam žijí, ale máte pravdu, tento
požadavek tam moc není.
NOVÝ RYBNÍČEK
Jaký vztah k místu může mít a jaký vztah
má vůbec k širšímu společenství člověk,
FOTO: BOTANY.CZ
Dneska je ale většina bytů na sídlištích
ve vlastnictví jejich obyvatel a ceny
panelových bytů šly dolů až v poslední
době. Přesto si většina lidí nepořídila
nějaký domeček v polích za městem,
jak to?
který dlouhodobě žije s tím, že vše kolem
něj se ho vlastně netýká?
RNDr. Václav Cílek, CSc.
Narozen 1955, Brno – Židenice. V letech 1980
až 1990 pracoval v Hornickém ústavu Akademie
věd ČR. Od roku 1990 pracoval v Geologickém
ústavu Akademie věd ČR a v letech 1994 až 2001
pak na částečný úvazek v Centru teoretických
studií. Od roku 2004 je ředitelem Geologického
ústavu Akademie věd ČR. Václav Cílek spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu
Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda
za rok 2004 (cena za literární eseje). V červnu
2007 získal Cenu ministra životního prostředí
„za výrazný přínos k popularizaci české vědy,
zejména geologie a klimatologie“.
11
Objevení Ameriky v idealizované a realistické podobě.
KŘEČ STŘEDOŠKOLSKÉHO DĚJEPISU
„JAK SE JMENOVALY MANŽELKY KARLA IV.? KDY PROBĚHLA BITVA U THERMOPYL A CO ZNAMENALA PRO
POZDĚJŠÍ VÝVOJ EVROPSKÉ CIVILIZACE? KDO JE OTCEM A PATRONEM ČESKÉ STÁTNOSTI? KDO OBJEVIL AMERIKU A CO ZNAMENALY ZÁMOŘSKÉ PLAVBY PRO EVROPSKÉ STÁTY? – NEVÍTE? NEPŘIPRAVENI! ZA PĚT!“
Další špatný den – ve škole za pět a po škole
místo čutání mičudy (na počítači) čeká hříšníky
nekonečné „biflování a šrocení“ dat nazpaměť,
drzejší z nich pak stejně vyčerpávající příprava
taháků posetých jedním letopočtem za druhým.
Není důležité tomu rozumět, hlavně si to nějak
zapamatovat. Vítejte ve světě středoškolského
dějepisu.
Jaký obraz minulosti střední škola předává?
V rozporu s progresivními trendy v historii
jakožto vědě se soustředí na „velké“ osobnosti (povětšinou bílí muži), „velké“ události
(oblíbené jsou zejména bitvy), dějiny z pohledu
Evropy a Česka a také na představy o vývoji
kupředu (i když marxisticky znějící pojem
„pokrok“ vystřídalo slovo „modernizace“).
Stačí si otevřít učebnice. Ať již ty oficiální či
„doplňkové“ jako Dějepis v kostce pro střední
školy či Odmaturuj z dějepisu, které stejně
mnohdy plní roli hlavních učebnic.
JEDINÁ PRAVDA JE TA NAŠE
Obraz dějin, který se v učebnicích předává,
odpovídá historické vědě 19. století. Vyznačuje
se tzv. pozitivistickým přístupem k dějinám
a důrazem na politické (ve smyslu na stát
zaměřené) dějiny velkých událostí a osobností
12
(panovníků, vojevůdců, církevních osob, ale
i předních filozofů či umělců). Podivné slovo
pozitivismus či přídavné jméno pozitivistický
nemá být hodnocením – neznamená tedy něco
jako kladný, pozitivní či optimistický vztah
k dějinám, které se nám líbí. Byl to spíše vědecký náhled na dějiny, který mj. zdůrazňoval, že
existuje jedna realita – jediný výklad dějin,
v kterém se vyskytují jednoznačná a poznatelná
fakta. Co je faktem sice určoval historik, přesto
si pozitivisté mysleli, že vědec je ve vztahu ke
svému předmětu zkoumání (historii) neutrální.
Nepsaným předpokladem se stala skutečnost,
že výklad dějin vycházel z evropského pohledu,
důrazu na stát a tzv. „národního ducha“.
Jestliže materiály o výuce dějepisu hovoří
o důrazu na kritické myšlení a chápání dějinných
souvislostí, v učebnicích se ony souvislosti často
omezují na přeceňování významu jednotlivých
událostí. Za základní a přirozené formy společnosti jsou v učebnicích považovány stát (i přesto,
že na světě existovala a existuje řada nestátních
společností), národ (i přesto, že třeba moderní
český národ je konstruktem vytvořeným skupinou
intelektuálů v 19. století během tzv. národního
obrození) a civilizace. Tomu odpovídá i běžné
dělení dějin na národní, evropské a světové. Vazba
národ-stát spolu s představou o jejich přirozenosti (ve smyslu odvěké a věčné existence) se
v učebnicích uplatňuje na skoro celé dějiny.
I samotný termín národní obrození v sobě
nese předpoklad, že český národ je věčný,
jen jaksi usnul v „době temna“ a obrozenci jej
pouze probudili. Český národ je popsán již v 10.
století u sv. Václava – patrona české státnosti
a v českém státě přemyslovském. V učebnici České
dějiny I. se píše: „…vlastní ‚české dějiny‘ pro nás
začínají až raným středověkem, zejména vznikem
českého státu.“ Historici přitom vedou řadu
let spor, zda ve středověku lze vůbec hovořit
o státu. Pokud ano, pak rozhodně ve zcela
odlišném smyslu, než jaký známe dnes: byl by
to „stát“ bez suverenity (koncept z 16. století),
hranic v dnešním slova smyslu, monopolu násilí,
občanství… Autoři učebnic navíc stále operují
s mnohokrát vyvráceným předpokladem, že
národ je rozšířením příbuzenských a kmenových struktur na širší jednotku – společnost.
Tato logika je v učebnicích zachována, a proto
my všichni jsme potomci kmene Čechů a praotce
Čecha, což nás navíc spoutává „typickými vlastnostmi Čechů“, společným „češstvím“.
Čekáme-li od učebnic to, že podají relativně
pravdivý obraz dějin blízkého okolí i světa, aby
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Bob Kuřík
Pečeť Karlovy University.
se sám žák rozhodl, jak se k nim postaví a co
si z nich odnese, znamená to, že nechápeme
jejich roli. Hlavní funkcí výuky dějepisu je totiž
státem garantované vštěpování hodnot. Výuka dějepisu vždy podléhá politickému režimu,
v kterém je vedena, je tendenční a cílem je mimo
jiné představit současný režim jako historickou
nutnost. Podle dokumentů ministerstva školství
a podle učebnic je, respektive má být, cílem
výuky dějepisu probouzet v žácích „historické
vědomí, [které] je jedním ze zdrojů citových pout
k domovu, vlasti, národu“ a nalézat „křehké rovnováhy mezi fenoménem vlastenectví a moderního
občanství“. Důraz se klade na vybavení žáka pro
občanský život a nabytí „postojů a hodnot, které
jsou důležité mj. pro aktivní zapojení jedince do
společnosti“. Kromě češství – národního ducha
– je cílem vzbudit v žácích rovněž evropanství
západního střihu, ke kterému prý češství
historicky náleží. Aby bylo dosaženo cíle, je
„obsah předmětu koncipován a stratifikován tak,
aby vynikly dominantní komponenty vývoje naší
civilizace“ a v učebnici Dějiny pravěku a starověku
z roku 1997 se dodává „…aby byly patrné kořeny
novověké evropské civilizace“.
KDO „VPADL“, KDO „OBJEVOVAL“
V rámci světových dějin jsou hlavní osou dějiny
Evropy – a to zejména dějiny antiky, křesťanství a západní Evropy, kterým je v učebnicích
poskytováno nejvíce prostoru. Dějiny Evropy
jsou líčeny velmi nekriticky. Když už se dočteme
o nějakých záporech, pak jen na konci celých
kapitol, na několika řádcích a v závorkách.
Věnují-li se učebnice alespoň okrajově dějinám mimoevropských oblastí, většinou je to
ve vztahu k Evropě. Často jako kdyby se jich
autoři ptali: „Co jste dali Evropě?“
Jasně to je vidět na tzv. „zámořských objevech“. Na těch několika stránkách, které jim
jsou věnovány, se na většině prostoru učebnice
věnují detailnímu popisu objevitelských cest
(včetně údajů jako názvy Kolumbových lodí,
počet pasažérů...) a významu objevů pro Evropu. Jestliže se historici kolonialismu a sociální
antropologové již minimálně šedesát let shodují
na tom, že kolonizace a kolonialismus měly
mnoho záporů, středoškolákům se to podává
jinak. Důsledky vyznívají pozitivně. Nezbývá
než se ptát, proč v učebnicích není téměř žádná
zmínka o dopadech na „objevený“ svět? Na konci pasáží v učebnicích si v závorce v jedné větě
můžeme přečíst o „fyzické likvidaci indiánského
obyvatelstva“ či o „pánovitosti a krutosti bělochů
vůči indiánům“. Proč se v učebnicích dějepisu pořádně nepíše o jednoznačně největším
masakru v dějinách lidstva, jehož počty mrtvých
několikanásobně převyšují počet zavražděných
Židů a Romů během druhé světové války (podle
francouzkého intelektuála bulharského původu
Tzvetana Todorova zahynulo v Americe během
prvních desetiletí kolonizace na sedmdesát
miliónů domorodců)? Proč se nepíše o kolonizačních systémech porobení, skrze které evropské
mocnosti vládly několik staletí světu, a na místo
toho se mluví o „kontaktu Evropy s odlišnými
civilizacemi a kulturami“ a o „prolínání prvků
evropských a kultury domorodců?“
Je dobytí, ovládnutí a vnucení nového uspořádání vojenskou silou a misionářskými aktivitami
opravdu oním vzájemně obohacujícím kontaktem civilizací? Nebo jím je snad dovoz indiánů
coby exotů do Evropy, kde byli vystavováni
na panských dvorech v klecích pro potěšení
mocných? Proč se hovoří o vpádech Hunů, Avarů, Turků či Mongolů do Evropy, ale o vpádu
Evropanů do Ameriky se píše jako o objevech?
Učebnice dějepisu jsou navíc ovládány představou jednoho historického vývoje, kterému jsou
všechny regiony v čase a prostoru podřízeny
a který se odvozuje od Západu. Kritériem pro
popis vývoje je představa hospodářské modernizace, pokroku, rozvoje a civilizovanosti, která
je vyjadřována protiklady moderní – tradiční,
pokrok – zaostalost, rozvinutý – rozvojový
a civilizovaný – barbarský. Pro tzv. „méně
vyvinuté“ země jsou používány historická
přirovnání typu „civilizace Mayů byla na úrovni
doby kamenné“. Doba kamenná vyvolá představu putujících primitivních kmenů – jenže
zde je spíše problém s existencí jediného
měřítka. Mayové sice neobjevili železo, aby
se v představě českých tvůrců učebnic dostali
„do dalšího levelu“, ale jejich stavby, kultura či
astronomické objevy vyvolávají dodnes obdiv
a údiv. Pozitivistická představa jediného
vývoje, jehož fázemi si musejí projít všechny
země světa, byla rovněž podrobena zdrcující
kritice v historických a společenských vědách
již několik desítek let nazpět. I v tomto ohledu
učebnice dějepisu zaostávají.
„Ideje a ideály“ či „Expanze, kolonizace
a dekolonizace“. To by mohlo dějepis alespoň
částečně přivést k novějším přístupům, jakým
je např. historická antropologie. Ta se snaží
v dějinách vidět běžného člověka coby aktéra
dějin a rekonstruovat jeho svět. Možná, že
každodenní život např. sedláka v 14. století
nám o době prozradí mnohem více než jména
manželek Karla IV. Namísto důrazu na krátkodobé události a přeceňování jejich významu by
mohla být výuka obohacena i o všední dějiny
a dlouhodobější historické procesy. Na každou
skutečnost se historičtí aktéři – různí lidé různých kultur, společenských postavení a dispozic
– dívali vlastníma a tedy rozdílnýma očima.
Proč tedy dávat žákům jediné evropské brýle
úhlu pohledu? Stejně tak je třeba odpoutat se
od představy jediného vývoje dějin s určujícím
kritériem hospodářské vyspělosti, protože společnosti se různí, hospodářské kritérium je
omezující a vychvalovaná modernizace je často
spíše destruktivním procesem než kýženým
pokrokem. Je také třeba vidět zápory, které
Evropa přinesla světu.
Roubovat zuby nehty národní rastr na dějiny a pídit se po jakémsi kýženém češství je
v dnešním světě krajně nešťastné. Druhou
stranou mince nacionalizace dějin je vyloučení a opomíjení všech (kulturních i sociálních)
menšin v dějinách. Kromě Židů se o menšinách
v dějepise vůbec neučí. Abychom si mohli
přečíst několik odstavců o Židech, muselo
jich umřít několik miliónů v koncentračních
táborech. Abychom si mohli přečíst několik
řádků o Romech, muselo jich v koncentračních
táborech zahynout několik set tisíc. Uvědomování mladých Čechů a Češek o jejich „národní
identitě“ sebou nese i efekt vymezování se vůči
všem Nečechům – cizincům. Řešením ale není
ani pokus vytvořit paralelní dějiny jednotlivých
menšin, protože národní rastr by nezmizel.
Namísto toho je třeba vrátit se zpět na zem
– k člověku – a odvíjet výklad dějin od něho.
Člověk, i ten neprivilegovaný a bez modré krve,
byl totiž aktérem a tvůrcem dějin, stejně jako
jím jsme dnes my.
Autor je studentem sociální a historické
antropologie na FHS UK.
PROBLEMATIZOVAT DĚJINY
Odpověď na některé problémy stávající výuky je
obsažena v Alternativní verzi vzdělávacího oboru
dějepis, o níž se v současné době diskutuje.
Kromě starého známého tématu „Státy a vlády“ nabízí nová témata jako „Konflikty a jejich
řešení“, „Rovnost a nerovnost ve společnosti
(chudoba a bohatství)“, „Migrace – prolínání
a střety kultur“, „Práce a každodennost“,
Z domorodých kultur mnoho nezbylo.
13
King Kalabash byl jedním z vrcholů festivalu.
ROZBAHNĚNÁ JAMAJKA POD TOČNÍKEM
ČESKO JE FESTIVALOVOU VELMOCÍ, OD KVĚTNA DO ZÁŘÍ SE VÍKEND CO VÍKEND ODEHRÁVÁ LECKDY I NĚKOLIK AKCÍ NAJEDNOU. MNOHÉ JSOU SI PODOBNÉ JAKO VEJCE VEJCI, ALE REGGAEMEETING SI ZARUČENĚ
S ŽÁDNOU JINOU NESPLETETE A BUDETE SE BAVIT, I KDYŽ JSTE MILOVNÍKY JINÝCH ŽÁNRŮ.
Dready nemám a za rastamana jsem se nepovažoval ani v nejdivočejších pubertálních
zmatcích. Přesto na Reggaemeeting jezdím
od samého začátku a žádný z devíti ročníků
jsem nevynechal. Dokonce ani ten letošní,
který proběhl na už tradiční louce pod hradem Točník 29. a 30. května navzdory velmi
nepříznivým podmínkám. Už od čtvrtka totiž
intenzivně lilo a déšť neustal až do neděle,
takže jsem jistě nebyl sám, kdo váhal s účastí,
zvláště při vidině dvou psů, dvou dětí a auta
trčícího v blátě. Nakonec nad pohodlností
zvítězila zvědavost a my se vydali ověřit, zda
vyhlášená atmosféra akce vydrží nepřízeň
počasí a bahno nepohltí pozitivní vibrace.
BLÁTO A PILINY
Každý promotér potvrdí, že počasí je klíčový
faktor, který dokáže pohřbít i sebelépe připravenou akci, a to mnohdy jednou provždy.
Se ztrátami způsobenými nízkou návštěvností
a povětrností zničenou technikou je těžké
připravovat další ročník a několik tradičních
festivalů tak už zaniklo.
V případě Reggaemeetingu se tak naštěstí nestalo
a nás na místě čekalo příjemné překvapení, takže
jsme cesty rozhodně nelitovali. Areál byl sice notně rozbahněný, řady účastníků trochu prořídlé
a na leckom byly vidět následky deštivé noci, ale
atmosféra byla výborná, až se vkrádalo klišovité
srovnání s Woodstockem. Takové bahenní orgie se
ale přeci jen nekonaly, organizátoři byli připraveni
a největší louže objížděli terénními čtyřkolkami
a zasypávali pilinami, takže i před hlavním podiem
bylo možno tančit. Přesto situace chvílemi připomínala první ročníky u Proboštských jezer, kde
se pořádaly žertovné bahenní zápasy.
Ve chvílích nejprudšího deště se zábava přesouvala na dub scénu ukrytou v cirkusovém
Děti čvachtání v loužích milují, takže s počasím neměly problém.
14
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
Po dlouhých peripetiích s hledáním místa konání se zdá louka pod Točníkem ideální.
šapitó, které už tradičně vládnou Němci.
Zejména Esperanza soundsystem, kombinující
reggae s balkánskými dechovkami a romskou
hudbou, to vše doplněné živým zpěvem, patří
k vyhledávaným stálicím.
ŽÁDNÝ PLOT A ŽÁDNÁ LOGA
Na návštěvnosti se sice podmínky podepsaly,
ale nikoli dramaticky. Akce už má zkrátka svou
tradici, funguje jako otevřený prostor setkávání
lidí a to zdaleka nejen těch „ze scény“. Tradičně
vysoká je účast rodin s dětmi, které si mohou
užívat festivalu bez obvyklých nástrah v podobě opilců, tlačenic a rozbitého skla. Atmosféra
freefestu, kde je vstupné dobrovolné, přitahuje
všechny, kterým se protiví komerční festivaly
a to bez ohledu na preferovaný žánr hudby.
Každý si tak může vychutnat „velký“ festival
s veškerým potřebným zázemím, ovšem bez plotů,
reklamních akcí korporačních sponzorů, ochranky
a osobních prohlídek, při kterých vám zabaví láhev
vody, abyste si ji museli za mnohonásobek koupit
v areálu. Nikdo zde nezakazuje vstup se psy, ani
vás nedrží stranou VIP zón pro vyvolené. Účastníci
nejsou rozděleni na platící dav a profesionály,
kteří ho baví. Organizátoři, účinkující a návštěvníci se volně prolínají a mají k sobě blízko,
leckdo si během akce vyzkouší všechny tyto role,
v čele s hlavním hybatelem Lukášem Kolíbalem,
který zároveň účinkuje hned v několika formacích
a vystupuje pod uměleckým jménem Admirál
Kolíbal. Atmosféra přímo vybízí k pokračování
hudební produkce mimo pódium a tak nejsou přes
den výjimkou spontánní jam sessions a kroužky
bubeníků, které leckdy převezmou roli hlavního
pódia. Mezi vystupujícími se tak najdou kapely,
které přímo na některém z minulých ročníků vznikly. Jako doprovodný program Reggaemeetingu
také původně vznikla oblíbená soutěž o nejlepší
tanečnici Dancehall queen, která už si nyní v Praze
žije samostatným životem.
HVĚZDY I ZAČÁTEČNÍCI POSPOLU
Inspirativní prostředí láká mnohé muzikanty,
takže lze říci, že zahrát si na Reggaemeetingu
se stalo prestižní záležitostí. Že je akce zdarma
tedy rozhodně neznamená, že by byl program
nekvalitní. Samozřejmostí jsou tři scény, z nichž
taneční dává prostor i z reggae vzešlým elektronickým stylům jako je jungle. Živé kapely jsou sice
převážně tuzemské, ale rozhodně ne nezajímavé
a i když se nejedná o špičkovou přehlídku, ty
nezavedené vždy doplňuje některá z naší „první
ligy“. Občas zavítá i zahraniční hvězda, zvyklá na
vystoupení na stadionech a letištních plochách.
Pod Točníkem musí sice stačit jen malá louka,
přesto se ale nejedná o nevýznamný regionální
festiválek. Věrní návstěvníci už přijíždějí i z okolních zemí, zvlášť silná je účast z Německa a Polska, jejichž scény tu naši kvalitativně i početně
dalece přesahují. Lítost vzbudila letošní neúčast
Hypnotix, jedné z mála našich kapel, které se
podařilo dosáhnout mezinárodní proslulosti,
ale například Yellow sisters a hvězda z Martiniku
King Kalabash je zdatně zastoupili.
Akce by se neobešla bez zástupu ochotných dobrovolníků. Například závěrečný úklid areálu, letos
zpestřený o vyprošťování zapadlých dodávek pomocí traktorů, je zcela v režii samotných účastníků.
Festival tak mnohdy v minulosti spontánně přešel
v několikadenní „afterparty“. Nezbývá než doufat,
že i napřesrok se sjede hodně příznivců zábavy ve
stylu „do it yourself“ a že instantní rastafariáni
s čepicemi z umělých dreadů dají jako obvykle
přednost jiným akcím a vyjde i počasí.
Akce je kromě jiného přehlídkou nejroztodivnějších obytných a dodávkových vozů postmoderních travellers.
FOTO: JIŘÍ NOVOTNÝ
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
ANOREXIE: NEMOC SILNÝCH
EPIDEMIE POSTIHUJÍ PŘEDEVŠÍM CHUDÉ. MENTÁLNÍ ANOREXIE SE NAOPAK TÝKÁ BOHATÝCH, SILNÝCH A ÚSPĚŠNÝCH. V ČESKU JÍ TRPÍ ASI 1-6 % ŽEN A DÍVEK. NĚKOLIK Z NICH NA SVOU NEMOC
KAŽDÝ ROK ZEMŘE. ZA POSLEDNÍCH DVACET LET SE POČET NEMOCNÝCH ZTROJNÁSOBIL. TOUŽÍME
BÝT ČÍM DÁL DOKONALEJŠÍ?
Sprchuji se. Z kuchyně ke mně doléhá veselá
debata spolubydlících. Jejich hurónský smích
přehluší i starou karmu. Náhle, bez zaklepání,
se otevírají posuvné dveře. Na kraj vany si se
sklenkou vína v ruce sedá Markéta. „Promiň, že
ti sem lezu,“ omlouvá se. „Přišla jsem za tebou,
když jsi nahá, protože já budu taky strašně nahá,
až ti tohle řeknu. Studuješ to a vím, že jsi s tím
sama měla problémy.“ Chvíle ticha. Jen karma
přede klidně dál. „Mám už čtyři roky bulimii,“
vypadne z Markéty. Díky své anorektické minulosti si Markétiny pocity dokážu snadno představit. Přesto v tu chvíli netuším, jak se mám
zachovat a co pro ni mohu udělat… S odstupem
času vím, že jsem měla jako kamarádka kromě
nasměrování na odbornou pomoc ještě jednu
možnost. Být tam a dávat Markétě najevo, že
ji mám ráda takovou, jaká je.
NOVINKA NA TRHU S NEMOCEMI
ANEB PŘÍPAD SLEČNY DUKOVÉ
Často slýchám, že anorexie je nová a „módní“.
Poruchy příjmu potravy, mezi které spolu
s bulimií a přejídáním patří, se do mezinárodní klasifikace nemocí opravdu zapsaly teprve
v sedmdesátých letech minulého století. První
dobře popsaný případ mentální anorexie však
pochází už ze 17. století, nemluvě o postících
se světicích, které církev pro jejich „výdrž“
dokonce blahořečila.
Anorexie jako nemoc tedy „nová“ je. Není to
ale tím, že by kdysi neexistovala. Jen jí kolem
nebylo tolik a my jsme o ní raději nemluvili.
Při pohledu zvenku je totiž těžko pochopitelná
a tak trochu záhadná. Mlhu je ale čas od času
dobré rozehnat.
16
MUDr. Lubomír Hadaš ve své disertační práci
o anorexii zmiňuje případ britského lékaře R.
Mortona, který v knize Phisiologie popsal už
roku 1689 případ nervových úbytí tzn. nervového opotřebení u dcery jakéhosi pana Duka.
Doktor Morton konstatoval devastaci organismu, ale nenašel pro ni žádnou tělesnou příčinu.
Slečna Duková hladověla, odmítala odbornou
péči a nakonec zemřela. Její nemoc bychom
dnes nazvali mentální anorexií.
Diagnostických kritérií pro „úmyslné snižování hmotnosti, které si sami způsobujeme“, je
celkem pět. Prvním z nich je udržování tělesné
hmotnosti 15 % pod předpokládanou hranicí.
Téměř každý dnes ze „zdravých časopisů“ zná
Queteletův Body Mass Index vyjadřující poměr
mezi výškou a váhou. Pomáhá nám rozpoznat,
zda jsme obézní. Ale také, kdy jsme již štíhlí
až příliš. Druhým kritériem diagnostikujícím
anorexii je vyhýbání se jídlu, používání projímadel a nadměrné cvičení, třetím pak strach
z tloušťky a zkreslená představa o vlastním
těle. Čtvrtým kritériem je rozsáhlá endokrinní porucha. Posledním, pátým kritériem je
opoždění či úplné zastavení projevů puberty:
růstu prsou, genitálií, či například ochlupení.
Některé teorie tvrdí, že toto kritérium může
být zároveň příčinou vzniku anorexie. Nemoc
podle nich slouží jako obrana dívkám, které se
bojí dospět. Díky hladovění tělo přestane růst
a ony mohou „navěky“ zůstat dětmi.
KRITÉRIUM ČÍSLO ČTYŘI
Nervová úbytí doktora Mortona vypadala asi
takto: Pacientka nechtěla jíst, byla vyhublá,
podchlazená, po nějakou dobu nemenstruovala, byla přecitlivělá a dostavovaly se u ní
záchvaty mdloby. Důsledkem odmítání jídla
a zároveň způsobem rozpoznání patologie jsou
všechny příznaky z výčtu. Právě tak se anorexie
podepisuje na těle: selháním endokrinních, ale
i jiných regulačních mechanismů.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Ester Danelová
Když nedáme tělu najíst, nejdříve ze všeho
začne být unavené. Dostaví se spavost či
mdloby. Nestíháme se ani pořádné zahřívat
a naše teplota dlouhodobě poklesne. Tělo
vzápětí přestane dělat vše, co není nevyhnutelné k přežití, „nestará“ se o naše vlasy, nehty,
kůži ani smysly. A naše trávení? Tělo přestane
pořádně spalovat a cokoli sníme, ukládá na
horší časy. Obranyschopnost organismu upadá
a nenápadně selhává také hormonální soustava. Zvýší se hladina růstového, ale například
i stresového hormonu, díky čemuž jsme často
podráždění a přecitlivělí. Velmi špatně jsou na
tom především hormony, které se rozpouštějí
v tucích. Patří mezi ně také látky řídící ženský
menstruační cyklus: dívky přestanou dříve či
později v důsledku hladovění menstruovat
a ztratí chuť na sex. V nejhorším možném scénáři nebudou nikdy schopny počít dítě. Pomalá
sebevražda? Jistěže ano. Ale proč?
speciální klekačku. Ve stoje totiž spálíte o 12
kalorií za hodinu více než v sedě.
Zatímco Sissi lidé její „vychrtlost“ vyčítali,
ve 20. století začala být podváha žádoucí.
Perokresbu v módních magazínech vystřídala
fotografie a spolu s ní přišel do časopisů styl
Flapper – rovné šaty se sníženým pasem. Ženy
se najednou nemusely pouze hezky oblékat:
i jejich těla měla odpovídat fotografiím těl
jiných reálných žen. A ve Flapperu nejlépe
vynikla štíhlá postava s útlými boky a plochou hrudí. V šedesátých letech, po nejisté
poválečné éře vlády Marilyn, se štíhlost do
módy vrátila. Twiggy nosila velikost 34 a se
svými 43 kilogramy působila křehce a dětsky.
Obdobně rachitické byly idoly devadesátých
let v čele s Kate Moss. Vysloužily si výstižnou
přezdívku „heroinové modelky“. Jejich váhy
totiž nebylo možné docílit jinak než pomocí
stimulujících drog.
BÝT ČI MÍT, ANEB KDE TO ŽIJEME
ŽIJTE ZDRAVĚ – UMŘETE HEZCÍ
Zatímco v Africe se korpulentní dámy stále těší
obdivu, Americe a Evropě vládne kult štíhlého
mládí. Nejde přitom jen o vkus. Vyšší hmotnost
v Africe ztělesňuje bohatství, odolnost i schopnost zplodit potomstvo. Euroamerická štíhlost
je zase nositelem elegance, věčné mladosti, ale
i pevné vůle a sebekontroly – výsad mužského
světa orientovaného na výkon. Emancipované
Evropanky touží dokázat světu, že jsou stejně
dobré jako jejich mužské protějšky.
Kognitivní směry v psychologii zaměřené
na lidské myšlení zdůrazňují mezi možnými
příčinami vzniku anorexie právě souboj mezi
mladými muži a ženami na profesionálním
poli. Tvrdí, že „úspěšná“ žena současnosti je
silná, maskulinní a sebekontrolující. Dokáže
ledacos zvládnout a ledacos si odřekne. A to
včetně jídla. Zatímco prosperující společnost
tloustne, ideál krásy hubne. Rovnost pohlaví
přitom nespočívá ve stejnosti. Ženské tělo
má od přírody méně svalů, zato o 30 % více
tuku. Důkazy naší schopnosti sebekontroly
se pak obrací proti nám, protože se snažíme
dosahovat neadekvátních cílů. „Radši budu za
rok mrtvá, než abych dneska přibrala,“ píše na
svém blogu dívka s anorexií. Anorexie je nemoc
vůle. Vzniká v okamžiku, kdy se z odhodlání
stane posedlost.
Jak dokážeme potlačit svůj pud sebezáchovy
a přestat jíst? Jakákoli nemoc vyžaduje minimálně tři předpoklady: živnou půdu, vhodnou
oběť a správnou situaci.
Součástí živné půdy je bezpochyby naše společnost. Televize, časopisy, ale i kamarádi, kteří
nám neustále radí, jak bychom měli vypadat
a žít. Pakliže je jejich hlas silný, může být po
čase těžké jim odporovat.
Oběti anorexie často jako oběti nevypadají.
Jedná se typicky o ženy a muže s velmi silnou
vůlí, schopné zařídit si život do posledního
detailu, o lidi, kterým jejich schopnosti leckdo
závidí. I ty se však mohou obrátit proti nim.
Spouštěcí událostí může být smrt někoho blízkého, ale také nevinné konstatování mámy či
spolužáka: „Dělej něco s tím zadkem, nebo se
nám za chvíli nevejdeš do dveří.“ Často přitom
nezáleží, zda byla věta pronesena s láskou nebo
s odporem. Člověk, pro kterého je jeho vzhled
zásadním tématem, nemusí rozdíl poznat.
CÍSAŘOVNA ŠTÍHLÝCH
A HOLKY Z HLEDÁČKU
Nejznámějším historickým případem anorexie
byla císařovna Sissi. Stojím před vitrínou ve
vídeňském Hofburgu a zatajuji dech při pohledu
na její šaty. Císařovna prý ani v těhotenství
neměla víc než 55 kilogramů. Jedla pouze
ovoce, pila šťávu ze syrového masa a stahovala se v pase. Nevadilo jí, že si tím vytlačuje
vnitřnosti z dutiny břišní do hrudního koše.
Sissi stála na váze třikrát denně. Údajně si
také nikdy nesedla. I na hostinách používala
přestaneme usilovat. Když své nerealistické
cíle upravíme, rozdíl mezi „jsem“ a „chci být“
najednou přestane být tolik děsivý a ostatní
přijde „samo“. Důležitou podmínkou je ale
mít se rád: mít rád to jaký jsem a nechtít se
stále jen měnit. Hlad po změně totiž nemusí
být nasycen nikdy.
Povídaly jsme si se známou o ženském tělu,
dietách a štíhlosti, když zmínila svůj rozhovor
s manželem. „Stála jsem před zrcadlem a říkám:
Láďo, já nevím, co pořád chceš. Myslím, že na
svých padesát jsem dost štíhlá a pořád ještě hezká.“ Láďa s očima plnýma překvapení pronesl:
„Ale vždyť já jsem nikdy neřekl, že nejsi. Líbíš
se mi. Moc.“ „A proč jsi mi to prosím tebe nikdy
neřekl?“ Láďa se zamyslel. „To se přece neříká,“
pronesl. V našich vztazích není důležité jen
to, co si říkáme. Naopak, je toho hodně, co si
neřekneme. A má to mnohdy ještě větší sílu,
než to vyřčené. Proto: pokud si něco myslíte,
řekněte to. Ať už „se to říká“ nebo ne. A pokud si
něco nemyslíte, řekněte to raději taky.
Autorka studuje psychologii
a psychoterapeutická studia na FSS MU.
JAK SE MÁME RÁDI
Západní kultura je poznamenaná descartovským
nadřazením mysli nad tělem. My, lidé Západu,
tělo vlastníme. Nevnímáme jej jako součást
sebe sama (jsem tělo), nýbrž jako nástroj: přemisťujeme se díky němu z postele do koupelny,
okopáváme s ním záhony (mám tělo). A čím
dál víc je tělo také dekorací: proměňujeme ho,
abychom jej ukázali světu. Americký průzkum
Davida Garnera pro časopis Psychology Today
ukázal, že na sebepojetí nemá takový vliv
vzhled tváře, jako vypracované břicho. Dnes
už můžeme změnit obojí: cvičením, plastikou,
líčením, krémy… a přinejhorším korekcí ve
PhotoShopu.
Lecjaká příručka vám ráda prozradí, co udělat, aby vás měli druzí rádi. Myslím, že v tom
tajemství úspěchu netkví. Paradoxní teorie
změny říká, že se změníme, teprve když o to
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
ČESKO VYVÁŽÍ SMRT
S Milanem Štefancem o obchodu se zbraněmi
FOTO: FRANTIŠEK VLČEK
NAD ZPRÁVAMI O VÁLKÁCH NA
DRUHÉM KONCI SVĚTA ČASTO JEN POKRČÍME RAMENY
– NETÝKAJÍ SE NÁS. JAK ALE
UKAZUJE AKTIVISTA NEZÁVISLÉHO SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉHO
HNUTÍ (NESEHNUTÍ), VE SKUTEČNOSTI SE TĚCHTO MASAKRŮ ÚČASTNÍME. PROVÁDĚJÍ SE
TOTIŽ NAŠIMI ZBRANĚMI.
Nedávno eskalovalo násilí na Srí Lance
a zabíjely tam i české zbraně. Jak se tam
vůbec dostaly?
Obecná představa je, že když nějaké zbraně
skončí v zemi, kde probíhá občanská válka nebo
vládne diktatura, tak se tam dostaly ilegálně.
Jenže pokud jsme mohli vidět české zbraně,
jak masakrují civilisty v Gruzii nebo jak se
s nimi obchoduje na černém trhu v Bagdádu
či jak s nimi útočí srílanská armáda, tak se
tam vždycky dostaly legálně, se souhlasem
českých ministerstev. Od konce devadesátých
let patří ČR mezi významné vyzbrojovatele Srí
Lanky, vyvážíme tam tanky, raketomety, munici
apod. Ještě v roce 2007 jsme tam vyvezli zbraně
za zhruba 630 000 eur. Šlo o legální, státem
posvěcené vývozy.
Česká republika tím podkopávala i mezinárodní
úsilí. Například roku 2001 vrcholilo snažení
norské vlády o zprostředkování mírových
rozhovorů na Srí Lance. Právě tehdy tam ČR
vyvezla raketomety a tanky za 2,5 milionů dolarů, a přispěla tak částečně k tomu, že konflikt
nadále eskaloval.
Po roce 1989 se přitom hodně mluvilo
o tom, že bývalá zbrojní velmoc Československo svůj vývoz zbraní z morálních
důvodů omezila…
Československo bylo druhým největším výrobcem zbraní ze států Varšavské smlouvy, což bylo
po změně režimu kritizováno. Existoval dokonce vládní plán na konverzi zbrojního průmyslu,
18
Demonstrace NESEHNUTÍ před ministerstvem průmyslu a
obchodu v roce 2003 upozorňující na problematické vývozy
zbraní z ČR nastupujícího ministra.
který počítal až s devadesátiprocentním útlumem. Měnit se to začalo se vznikem samostatné
České republiky a v souvislosti se vstupem do
NATO v roce 1999, kdy bylo nutné nahradit staré
zbraně moderními systémy. V podobné situaci
byly i další země východního bloku, takže se
na světovém trhu objevilo obrovské množství
zastaralé munice a vojenské techniky.
ZN.: DARUJI TRÓJSKÉHO KONĚ
Kdo se obchodu se zastaralými zbraněmi
chopil? Stát nebo soukromé firmy?
Obojí. V ČR obchod se zbraněmi probíhá tak,
že ministerstvo průmyslu a obchodu dává
základní licence a souhlasy k vývozu zbraní
i souhlasy k tomu, aby daná f irma mohla
obchodovat se zbraněmi. Vývozy zbraní
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Andrea Novotná
nostním silám Iráku, které se dopouštějí
mučení a prodávají část zbraní na černý trh.
Bohužel, všechna varování se beze zbytku
naplnila.
jsou kontrolovány ministerstvem zahraničí,
ministerstvem vnitra a v některých případech
i ministerstvem obrany. U státem dohodnutých zakázek to bývá tak, že vláda České
republiky se dohodne například s vládou
Gruzie, Afghánistánu nebo Iráku, že jim daruje
zbraně, a tyto zbraně jsou potom vyvezeny
přes soukromé, někdy i zahraniční subjekty.
Ty transakce se realizovaly zadarmo?
FOTO: ARCHIV NESEHNUTÍ
Částečně zadarmo. Například vývoz munice do
Afghánistánu šel přes americkou firmu, která
se samy mnohdy dopouštějí brutálního porušování lidských práv či vojenské agrese. Je
hezké, že dodáváme zbraně jen legální vládě,
jenže co když je tou vládou například rasistický diktátor Zimbabwe nebo středoasijský
diktátor Karimov v Uzbekistánu či vojenská
junta v Rovníkové Guineji? Těm všem jsme
dodávali zbraně.
Milan Štefanec (*1973) žije v Brně.
Od počátku let devadesátých byl aktivní
v Hnutí Duha. V roce 1997 spoluzakládal
NESEHNUTÍ, kde v dnešní době koordinuje
činnost skupiny Zbraně, nebo lidská práva?
a program Zaostřeno na hypermarkety.
Podílí se také na vydávání časopisu Přes
zabývajícího se otázkami práv uprchlíků.
Je též členem Amnesty International a jako
zahraniční pozorovatel se účastní voleb
v postsovětských zemích.
Pokud zůstaneme u zmíněných zemí, dodávky
se zčásti realizovaly zadarmo přes americké
firmy.
V případě těchto zemí se to zdůvodňovalo ideologicky, spojenectvím?
Ideologicky i ekonomicky. Například u vývozu do Gruzie nebo do Afghánistánu tehdejší
ministr obrany Kühnl řekl, že „jsme ušetřili
a navíc pomohli ke stabilizaci regionu“. Pokud
bychom ty staré zbraně a munice nevyvezli,
museli bychom je ekologicky zlikvidovat.
Například rozřezání jednoho tanku stojí okolo
čtvrt milionu korun, takže darovat jej vychází
levněji. Pak to bylo zdůvodněno politicky,
tedy povinností podporovat vojenské síly
Afghánistánu a novou vládu Iráku a tvrzením,
že bychom měli podporovat i prozápadní vládu
v Gruzii. Přitom už tehdy zahraniční odborné
organizace i české nevládky upozorňovaly
na to, že například zásilky zbraní do Gruzie
mohou být použity k agresi proti tamním
separatistickým regionům, že afghánská vláda
nemá svoje ozbrojené složky pod kontrolou,
a že tedy ty zbraně mohou skončit v rukou
povstalců nebo Tálibanu. Mluvilo se i o tom,
že je problematické dodávat zbraně bezpeč-
NESEHNUTÍ protestuje proti konání
veletrhu zbraní IDET v Brně.
platila dopravu a ČR je dala, chtělo by se skoro
říci ironicky, v rámci humanitární pomoci.
ČR často dává peníze na rozvojovou pomoc tam,
kam zároveň vozí zbraně. Konkrétně Afghánistán, Gruzie, Angola… Kam pošleme peníze na
novou školu, tam dodáme zbraně, které ji pak
mohou zničit. Někde, třeba v Afghánistánu
nebo v Iráku, platíme vojenské mise, které se
musejí bránit proti zbraním z Česka, jež používají povstalci...
LETOUNY PRO UZBEKISTÁN,
TANKY PRO KONGO
Tam tedy zbraně přešly z rukou vlád, kterým byly dodány, do rukou povstalců?
Jsou prokázány případy, kdy byla v Afghánistánu objevena česká munice u zajatých nebo
zastřelených vojáků Tálibanu. I na Srí Lance
české zbraně používaly obě bojující strany,
existují zprávy prestižní organizace Oxfam,
že se české zbraně a česká munice prodávají
na černém trhu v Bagdádu.
Nejčastěji se tvrdí, že Česká republika dodává zbraně pouze uznávaným vládám, že tedy
nevyzbrojujeme povstalecké nebo teroristické
skupiny. Jenže v řadě příkladů neumí vlády
zajistit, aby se zbraně nedostaly dál, navíc
Opravdu?
Ano, píše se o tom v oficiálních zprávách
příslušných ministerstev. České zbraně někdy
také obcházejí mezinárodní embargo. To byl
případ Zimbabwe, kam jsme dodávali zbraně,
které prokazatelně proudily dál do válkou
zmítané Demokratické republiky Kongo, na
niž je vyhlášeno zbrojní embargo.
Bojovými letouny jsme vyzbrojovali Islama
Karimova, diktátora Uzbekistánu, který tehdy
patřil k západním spojencům, ale také likvidoval opozici a mučil své odpůrce. Krátce poté,
co jsme mu dodali zbraně, došlo k obrovskému
masakru ve východouzbeckém městě Andižan.
Bezpečnostní složky tehdy postřílely několik
stovek, podle některých odhadů až několik
tisíc, demonstrantů a na Uzbekistán bylo
vyhlášeno zbrojní embargo.
Do Rovníkové Guineje jsme vyvezli bojová vozidla pěchoty před dvěma lety. Přitom tam vládne
vojenská junta, režim bývá svou brutalitou
srovnáván se Severní Koreou či Súdánem…
Tyhle vývozy ale dělají soukromé firmy…
Takřka všechny zbrojní obchody realizují soukromé firmy, které ovšem žádají stát o souhlas.
Český systém na první pohled vypadá
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Maďarsko, skandinávské země nebo Holandsko.
Tam funguje např. parlamentní kontrola. Zástupci
parlamentu se o některých obchodech dozvídají
ještě před jejich realizací, zprávy o vývozu zbraní nejsou publikovány, jako v České republice,
jednou za rok, kdy už jsou zastaralé, ale třeba
jednou za čtvrt roku. Existuje tam přímá trestní
zodpovědnost, za porušení exportních pravidel
můžete jít sedět až několik let natvrdo.
Nejenže jsou tam zbraně propagovány, ale
dochází tam k prezentaci firem a vládních
delegací, o kterých jsme tady mluvili. Takže
třeba v roce 2001 se veletrhu IDET zúčastnila
vojenská delegace Srí Lanky, stejně tak tam
byli zástupci režimů, které zneužívají dětské
vojáky. Na veletrhu IDET se také vystavovaly
miny, které jsou zakázány mezinárodními
konvencemi.
FOTO: MILAN ŠTEFANEC
jako velice bezpečný, zbrojaři říkají příliš komplikovaný a přísný. Na jeho kontrole se podílejí
vedle tajných služeb tři až čtyři ministerstva.
Jenže tohle rozdělení znamená, že neexistuje
nikdo pořádně zodpovědný. Ministerstva se
vymlouvají jedno na druhé a neexistuje způsob
jak dohnat státní orgány k zodpovědnosti.
Když se zjistilo, že ministerstvo zahraničí dalo
souhlas k vývozu zbraní do Konga, na které
bylo uvaleno zbrojní embargo, nechali jsme si
zpracovat analýzu, jak by šlo právně popohnat
ministerstvo k zodpovědnosti. Zjistili jsme, že
nijak. Velká část informací o tom, kdo povolil
obchod se zbraněmi, kam ho povolil a co se
s těmi zbraněmi stalo, spadá buď pod utajované
skutečnosti, nebo pod obchodní tajemství.
V Česku neexistuje možnost veřejné, byť i jen
parlamentní kontroly, která by fungovala
aktuálně, aby se to neřešilo až jako v případě
Srí Lanky, když zjistíme, že zbraně, které tam
dodáváme už od konce devadesátých let, tam
nyní masakrují civilisty.
JINDE PADNE VLÁDA
Teď se mají kontrolní mechanismy
měnit. V čem spočívá novela, která nyní
prošla poslaneckou sněmovnou?
O změnu podmínek vývozu zbraní se už dlouho
snaží jak nevládní organizace jako Amnesty
International, Transparency International
a NESEHNUTÍ, tak zbrojaři. Přestože ten schválený zákon má v sobě některá drobná zlepšení,
obsahuje jednu velice nebezpečnou věc, která
obchod zjednoduší a ještě více ztíží jeho kontrolu. Umožňuje totiž, aby zbrojní obchody
domlouvali a zprostředkovávali i lidé a firmy
bez souhlasu a licence. Bude tedy stačit, aby
kdokoli, i když třeba dříve o licenci přišel kvůli
porušení zákona, tyhle obchody zprostředkoval
a pouze si na jejich faktickou realizaci domluvil firmu s licencí. To znamená, že možnost
státních orgánů, i kdyby měly zájem, jako že
mnohdy nemají, postihovat takové obchodníky
se zbraněmi, bude daleko menší, řekl bych, že
skoro nulová.
Naštěstí celosvětově je spíš trend obchodování se zbraněmi omezovat. Velice důležitá je
tzv. Arms Trade Treaty smlouva, tedy smlouva
o obchodu se zbraněmi, kterou v OSN podporuje 147 zemí. Proti se postavil pouze tehdejší
americký prezident Bush a zimbabwský diktátor
Mugabe. Cílem smlouvy, která je výsledkem
celosvětové kampaně nevládních organizací,
je regulovat obchod se zbraněmi v souvislosti
s lidskými právy. K výraznému posunu došlo i na
úrovni Evropské unie, jenže česká legislativa
jde zatím opačným směrem.
Právě. Nezůstanou tyhle mezinárodní
deklarace jenom na papíře, když je praxe
národních států protikladná?
To je samozřejmě pravda, zejména u České republiky. Jiné státy už přijaly přísnou legislativu, např.
20
Závěr protestu NESEHNUTÍ proti nekontrolovaným
výprodejům zbraní a munice ze skladů české armády.
Přestože ty mezinárodní dohody mají spoustu
děr a je spousta států jako naše země, které se
je snaží obcházet, už to, že existují, že je možné
na ně odkazovat a je možné vytvářet tlak na to,
aby se dodržovaly, přináší posuny. Bohužel je
potřeba přiznat, že v České republice posuny
jen minimální.
Na začátku devadesátých let byl obchod
se zbraněmi tématem. Koho zajímá
dneska?
V Česku neexistuje velký zájem veřejnosti tenhle
problém řešit. Když se podíváme do zemí západní Evropy, zejména do Skandinávie, tak třeba
když ve Finsku zjistili, že jejich munici používá
tehdejší indonéský diktátor Suharto k potlačování nenásilných demonstrací a k zabíjení lidí
na Východním Timoru, tak to vyvolalo masové
hnutí, padla vláda a měnila se legislativa. Když
se v Česku i přes určitá informační embarga daří
publikovat zprávy o tom, jak jsou české zbraně
zneužívány v konfliktech v Africe, Asii nebo na
Kavkaze, tak to zajímá jen několik málo novinářů
a lidí z nevládek. Ani politici tak necítí žádný
tlak na to, aby měnili legislativu a chovali se
zodpovědněji. Větší váhu pak má tlak zbrojařů,
kteří argumentují ekonomickými zájmy.
Výstavní skříní jejich tlaku je veletrh zbraní
IDET, který se koná každé dva roky v Brně
pod záštitou českých státních představitelů.
Obraceli jste se ve své protizbrojařské
aktivitě jen na stát, nebo jste se pokoušeli oslovit i samotné zbrojařské firmy?
Převážně na stát a na veřejnost. Zbrojařské firmy
vlastně jen využívají prostor, který jim tu poskytují státní orgány. Systémová zodpovědnost za
to, že české zbraně vraždí lidi v Gruzii nebo na
Srí Lance, leží na státních představitelích.
ZBROJAŘ JE VÍC
Zkoušeli jste někdy zastavit konkrétní
obchod, který byl v běhu?
O většině obchodů se dozvíme až se zpožděním.
Pamatuju si pouze jeden případ, kdy se novinářům a nevládním organizacím povedlo zabránit
vývozu zbraní do Konga. Informace, že v ČR
je konžský nákupčí a že si tady vybírá zbraně,
prosákla na veřejnost ještě dříve, než se obchod
realizoval. Sice už měl souhlasná stanoviska
jednotlivých ministerstev, ale díky medializaci
nakonec ministerstvo průmyslu ten obchod
zastavilo. Jinak se jednomu našemu kolegovi
podařilo zjistit, že mezi zbraněmi, které nabízí
ministerstvo obrany v rámci pravidelných výprodejů nepotřebných zásob, je jeden druh raket,
který se Česká republika zavázala zlikvidovat.
Ministerstvo obrany ho po medializaci z prodeje
stáhlo. Ve většině případů je to ale spíš tak, že se
někam plánuje vývoz a my neúspěšně upozorníme
na hrozby a zkušenosti z minula. Za tři, čtyři roky
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
zjistíme, že se naše předpovědi naplnily nebo že
to dopadlo ještě hůř, než jsme se obávali.
Jde ve vývozu českých zbraní vždy jen
o kšeft, nebo se zde v případech, jako
je dovoz do Gruzie, projevuje i státní
zájem?
lidských práv, do které se snaží stylizovat, by
byla daleko věrohodnější, dnes působí velice
pokrytecky.
Hlavní rozdíl mezi dobou, kdy se po
pádu minulého režimu omezily vývozy
zbraní, a současností je úpadek aktivního občanství. Lidé se buď vrátili do
soukromé sféry, nebo svou aktivitu
FOTO: ARCHIV NESEHNUTÍ
FOTO: MILAN ŠTEFANEC
Měnila se situace během období od roku
1999? Člověk by čekal posun s nástupem Jana Kavana s jeho pacifistickou
minulostí a rétorikou nebo s nástupem
Topolánkovy vlády s vazbou na moralismus Václava Havla…
tým letům dnes už bezpečně a stoprocentně
víme, kam se ty zbraně vyvážejí, často i víme,
co tam způsobují, zatímco dříve jsme to mohli
jen odhadovat, ale nikdo s tím nic nedělá.
Happening NESEHNUTÍ „Den otevřených
zbrojních skladů ministerstva obrany“.
Ke změnám došlo i nedošlo. Pokud jde o Kavana,
ten je podepsán pod většinou problematických
vývozů do Konga, Zimbabwe a do dalších afrických zemí. Patřil mezi výrazné propagátory
českého zbrojního průmyslu. Známá je jeho
schůzka pár dní po teroristickém útoku 11. září,
kdy se velice vážně mluvilo o tom, že Jemen je
jedním z vyzbrojovatelů Al-Káidy a dodavatel
zbraní do Súdánu. Jan Kavan tehdy jednal
s jemenským ministrem zahraničí o českých
dodávkách zbraní. Jinak ale z hlediska povolování vývozu zbraní do nedemokratických
režimů nebo konfliktních regionů bylo celkem
jedno, kdo byl v tu dobu na ministerstvech,
ať už to byli sociální demokrati, lidovci, Unie
svobody, ODS či Zelení, a to platí i o minulé
Topolánkově vládě.
Přesto nelze říct, že by nedošlo vůbec k žádným
změnám. NESEHNUTÍ se tímto tématem zabývá
od roku 1997 a tehdy bylo nemožné získat informace třeba o tom, jaké firmy u nás mají licenci
na obchod se zbraněmi nebo kam a kolik zbraní
bylo vyvezeno. S většinou ministerstev jsme se
o tyto informace dlouze soudili a uspěli jsme jen
někdy. Od té doby se podařilo docílit toho, že
nyní si můžete zjistit, kterých sto padesát firem
má v ČR licenci, můžete si přečíst pravidelné
zprávy, jaké množství zbraní se vyváží a kam.
Takže se podařilo zvýšit informovanost, ale
nenásledovalo nic dalšího. Oproti devadesá-
Nenásilná blokáda českého ministerstva
obrany na protest proti dalším výprodejům
starých zbraní z armádních skladů.
Gruzie je jedna z mála situací, kdy se dostává do
konfliktu česká proexportně zbrojařská politika
se zájmy exportérů zbraní. Podobná situace
nastala s plánovaným vývozem radiolokátoru
Věra do Číny. Zatímco zbrojní firmy mají zájem
exportovat zbraně kdykoli, kamkoli a komukoli, český stát sleduje vedle ekonomických
zájmů i zájmy politické. Konkrétně za vývoz
radiolokátoru Věra do Číny čeští zbrojaři velice
lobbovali, ale USA tomu skrze tlak na český stát
zabránily. Podobná situace je nyní i s Gruzií, kdy
čeští zbrojaři řeší nepříjemnou věc, protože
velice čile obchodovali jak se zbrojními firmami v Rusku, tak se zbrojními firmami v Gruzii.
Jenže teď ruský prezident řekl, že státy a firmy,
které budou dovážet zbraně do Gruzie, budou
podléhat sankcím.
Opět: zatímco zbrojaři sledují čistě ekonomické
zájmy, státy sledují i politické zájmy. Proto si
myslím, že daleko podstatnější je vytvářet
veřejný tlak na změnu chování těch státních
struktur. Zbrojařské firmy, kromě toho, že nejsou
volené, a není tedy možné na ně vyvinout tlak
např. prostřednictvím voleb, přicházejí regulací
zbrojních obchodů o zisk, a jsou tedy apriori
proti. Oproti tomu Česká republika by si tím,
že by přestala vyvážet zbraně do konfliktních
regionů, což jí škodí u řady mezinárodních institucí a porušuje tím řadu mezinárodních dohod,
výrazně polepšila. Například její role ochránce
zprofesionalizovali v rámci nevládek,
kterým nyní často docházejí granty…
Kde vidíte perspektivu pro další aktivitu
proti vývozům zbraní a obecně pro aktivní občanství?
Pokud bych to zúžil jen na aktivity proti
militarismu, tak pro mě velkým a příjemným
překvapením bylo hnutí proti výstavbě amerického radaru. Nevázalo se na žádnou velkou
nevládku, nebylo financováno z grantů a muselo
čelit obrovské vládní kampani. Přesto vydrželo,
podařilo se mu udělat z radaru zásadní téma
a přimět ke změně postojů i zavedené politické
strany. Ale abychom si zase nelhali do kapsy, je
třeba říci, že to souvisí s nechutí mít na českém
území jakákoli cizí vojska. Naopak téma vývozu
zbraní vyžaduje, aby občanům začalo vadit i to,
co naše zbraně způsobují za utrpení někde na
druhém konci planety, ačkoli z nich my můžeme
mít zisk. To vyžaduje daleko větší zodpovědnost.
Opravdu nevím, kdy se tohle změní. Myslím, že
impulzů, kdy se to mohlo stát, už bylo několik,
prokázalo se, co ty zbraně způsobují, byly jasné
důkazy, fotografie a přesto to nevedlo k žádnému masovému hnutí, které by řeklo: „Tak dost,
přestaneme s vyvážením zbraní.“ Ty organizace,
skoro bych řekl pár jednotlivců, kteří se tím
zabývají dnes, mohou vlastně jen shromažďovat
informace, dostávat je do veřejného prostoru
a ptát se politiků. A to je hodně málo.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Dokončení citátu Elberta Hubbarda „Největší chyba, kterou v životě ...“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 330: „Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ve skutečnosti žít déle, jen vám to tak bude připadat.“
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Marianna Fendrychová (Dolní Chrášťany), Lukáš Chaloš (Brno), Tereza Růžičková (Praha)
Soutěží se o: 3x CD Karla Čapka – Válka s mloky.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
NEDOKONČENÝ FILM PERFORMERA HAVLÍKA
OLOMOUCKÝ PERFORMER VLADIMÍR HAVLÍK VYTÁHL Z ARCHIVU SVÉ FILMOVÉ POKUSY A VYSTAVIL
JE V PRAZE.
Havlíkovu výstavu Yesterday lze v červnové
Praze snadno přehlédnout. Bezkonkurenčně
největší letní šarádou je zde Prague Biennale
4 s více než dvěma sty vystavujících. Rudolfinum prezentuje Martina Edera, Josefa Bolfa,
Jiřího Straku a Jonathana Messeho a o patro
níž legendami opředeného maskota britského
umění Damiena Hirsta. Centrum pro současné
umění DOX zas Douglase Gorgona a tranzitdisplay Haruna Farockiho. Langhans Galerie Praha
chystá přehlídku fotografa Olafa Breuninga.
Zvučnými jmény jsou nabity kolektivní Konečné
možnosti ve Futuře a Městská knihovna byla
vybrána za místo vyvrcholení projektu Monument transformace zkoumajícího uplynulých
dvacet let společenských proměn „v napětí
mezi různými metodami společenských věd
a umělecké praxe“.
Když je někdo performerem z Olomouce a vystaví tři staré filmy v malé galerii ve Vysočanech, je
za těchto okolností v nevýhodě. Bez ohledu na
to Vladimír Havlík a kurátoři Barbora Klímová
a Filip Cenek (dva renomovaní mladí umělci)
vytvořili ojedinělou výstavu. Společně vytáhli z Havlíkova archivu vzácný doklad spojení
mezi bezprostředností, ambicemi, životem
a uměním.
ODLOŽENÉ FILMY
Tři kotouče 8mm filmu pořídil Vladimír Havlík
v letech 1981 a 1983. Bylo mu tehdy dvaadvacet
a čtyřiadvacet let, studoval vysokou, vegetoval
v hanáckém undergroundu, na protest proti
zřízení si nechal růst dlouhé vlasy a už několik
let se věnoval akčnímu umění. Před kamerou
ale začínal.
Nejstarší film Fragmenty je snůškou různých
skečů a dovádění. Klímová s Cenkem do nich
nezasahovali a přenesli je na DVD tak, jak
se před lety řadily záběr po záběru. Totéž
(ne)udělali i s mladšími snímky Ostříhal a Jestrd-
ej, v nichž si Havlík předsevzal vytvořit materiál
pro hraný moralistní film o utrpení „neoficiála“ v normalizační společnosti. Zůstalo jen
u několika záběrů.
Havlík filmy nedokončil a odložil do archivu.
Teprve nedávno na ně přišla konceptuální
umělkyně Barbora Klímová, která s Havlíkem
už pět let vede umělecký dialog, a požádala
o jejich zapůjčení. Všimla si totiž, že se odlišují
od obrazu, který Vladimír Havlík o své osobě
vytvořil.
Znalec Vladimíra Havlíka spatří ve filmech
mnoho typických znaků jeho tvorby: akčnost,
lyrickou imaginaci, sebeironickou klauniádu,
případně i vlezlou žoviálnost. Působivost tří
objevených filmů ale spočívá v jejich nedefinitivnosti. Co jsou vlastně zač? Křížením mezi
uměleckým záměrem a spontánní činností,
dováděním před a s kamerou, pokusy o závažná
sdělení politického a existenciálního rázu,
poťouchlostmi… vším pospolu. Jak Havlík říká,
tvořil tehdy „mimoběžně“. Snad právě kvůli
tomu jsou filmy víc ukotveny v každodenních
situacích a roztěkané Havlíkově osobnosti než
v určitých uměleckých souvislostech.
PROČ VYSTAVIT NEDODĚLKY?
Někdy je dobré vytáhnout ze skříně kostlivce.
Vladimír Havlík byl na žádost Barbory Klímové ochotný překročit dosavadní hranici
mezi soukromým a veřejným, mezi žádoucím
obrazem seriózního akčního umělce a vzpomínkou na mladíka snícího triviální námět
k undergroundovému velkof ilmu. Zároveň
nám ale umožnil zahlédnout odlesk vitality,
která v dávné tvorbě tvořila tkanivo jeho
motivací a prožitků. A právě v tom Yesteday
přesahuje rovinu doznání ke hříchům mládí.
Potřeba svobodně se vyjádřit, třeštit, blbnout a bezhlavě se vrhat do dobrodružství,
kterážto v akademických sbornících často
ustupuje do pozadí, se zde ukazuje být důležitou pohnutkou k vytváření umění. Stejnou,
jakou má mnoho umělců dnes. Díky tomu
není Yesterday nostalgickým ohlédnutím ke
včerejšku, ale živým dialogem s dnešními
diváky.
Vladimír Havlík: Yesterday. Galerie Parallel,
Vysočanské nám. 1, Praha 9 (www.parallel.cz).
Výstava potrvá do 28. června.
DOMINIK LANG
TEIGE A BALADRÁN
Kdo uvidí v Atriu Pražákova paláce pouze lešení a už ne sochu, nepochopí Dominika Langa.
Instalace z prefabrikovaných dílců rámového lešení vyplňuje celý sál až ke stropnímu světlíku
a návštěvník k němu může vystoupat po schodišti a vyhlédnout z něj ven. Lang poutá pozornost k specifikům architektur, zejména galerijních, protože i ony určují, jak budeme smýšlet
o umění v nich vystaveném, nebo jakou podobu bude vůbec mít. A to je případ Langova lešení.
Byla by to obyčejná výstava neobyčejných typografií avantgardního doyena Karla Teigeho, kdyby ji neobyčejně nepojednal
Zbyněk Baladrán. Z písma a vizuální prvků na Teigeho knižních
přebalech odvodil souvislosti a galerii pomaloval větvemi
diagramů, jež nás mezi díly vedou namísto běžných výkladů.
Dominik Lang. Atrium Pražákova paláce, Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno
(www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 23. srpna.
Karel Teige, Zbyněk Baladrán: Asymetrická harmonie.
Muzeum moderního umění, Olomouc. Výstava potrvá do 21. června.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
POKUS O SVĚDECTVÍ
„JAK VLASTNĚ POPISOVAT ŽIVOT, KTERÝ JE VZNÁŠENÍM SE V PROSTORU. PAMĚŤ SELHÁVÁ, JEN PRÁCI LZE
OČIMA OHMATAT. TÍM, ŽE VŠE POPISUJI, SI K POPISOVANÉMU ZAHRAZUJI CESTU. DĚJE VSOUVÁM DO
DÁVNO UŠITÝCH KABÁTŮ SLOV. NOTNĚ PROŠOUPANÝCH. KAŽDÝ LIDSKÝ ŽIVOT BY SI PŘITOM ZASLOUŽIL
VLASTNÍ SLOVNÍK. LÉBLŮV ŽIVOT KAŽDOPÁDNĚ. LÉBL. JMÉNO ODKAZUJÍCÍ K NEOHROŽENÉMU LVOVI
(LÖWE), KRÁLI ZVÍŘAT. RABÍNSKÁ MOUDROST…“
PROSTOUPEN NÁDHERNOU NEMOCÍ
Petr Lébl (16.5.1965 – 12.12.1999) vzal divadelnímu světu dech nejprve svou tvorbou a zanedlouho pak svou smrtí. Groteska v Doprapo, pak
Racek, Ivanov, Strýček Váňa v Divadle Na zábradlí. Nová a nezkrotná vizualita, nepochopitelná
svoboda a umanutost asociací, divadlo barev
a hádanek. Vedle toho egomanství a narcismus
hypnotického Adonise. Spousta mýtů, uctívání
legendy a milosrdná zkreslení. Posedlost.
Pečlivě opečovaná a graficky vyšlechtěná kniha klade mnoho překážek. Těžká se zdá být ve
všech významech tohoto slova. První klopýtnutí – je to bulvární blud. Druhé klopýtnutí – je
to dojmologický kýčovitý slepenec. Poslední
fáze – nic z toho není pravda, je to neobvyklý
a poctivý pokus o zachycení nezachytitelného.
Pro vyprávění o jedinečném člověku Petru Léblovi si autorka potupně a nejednoduše vynajde
svébytný a poměrně provokující tvar. Vypráví
překotně a nenechavě. Věty úsečné, příkré, bez
zatáček a výmluv. Jde rovnou k věci, protože
v každém případě je čeho se obávat. Tak jako
se člověk nesmí dlouho dívat na hvězdy, aby
v nich neutopil svůj rozum, tak je nebezpečné
pronikat do labyrintu překrásné choré mysli.
Fotky, vtahující pasáže deníků, vypovídající
a působivě ustrojené diáře a režijní knihy.
Lákající propast. Vzniká pokus o „nezatížený
tvůrčí text přizpůsobený Léblovi bez ohledu na
literární kánony“.
DENÍKOVÁ DÁVKA
Stránky vedle hlavního hrdiny tedy nutně
v rámci takového záměru zabydluje ještě
samotná Radka Denemarková. Svědčí. Předkládá důležitou paralelní knihu, průzory do
vlastního bytí, do vlastních deníků, které
zachycují zápas psaní. Pomalu si čtenář začíná připadat jako postava scénáře Charlieho
Kaufmanna k filmu Synekdocha New York.
Samotný text je rozdělen do čtyřiatřiceti
kapitol – připomíná tak věk P.L. v době dobrovolného skonu. Od počátku je prostoupen
koncem, což se dá snést právě jen pokud čtenář
přijme autorčinu pozici. Radka Denemarková
byla Léblem požádána o napsání monografie,
vlastně nepřímo o zpracování pozůstalosti.
Objednavatel jí sedí za krkem a žádá si svoje.
Ona mu musí odolávat a psát po svém. Je to
těžké. Bohužel ale stále přítomné napětí (které
by panovalo i tak, protože se smrtí P.L. jsme
obeznámeni) působí jednostrunně a bere knize vývoj, který by si jistě zasloužila. Oprátka
přerostla vše. Každou chvíli v každé kapitole
jsme vystaveni magickému deníku sebevraha
z jeho posledních dní. Jeho bolestné volání
čtené znovu a znovu, doprovází každý nádech.
Až za polovinou pětisetstránkového opusu
jako by se autorka teprve protla s vlastním
záměrem a věci do sebe začaly zapadat. Průnik
do světa maniodepresivního tvůrce, průnik
do hájemství jeho hydry – divadla, vhled do
autorčiny dílny.
Tolik rozporuplných ohlasů nasbírala málokterá
monografie. Je to kniha na pomezí románu
a faktografie, není to odborné pojednání ani
soubor analýz ústící do hodnocení s odstupem.
Je to bolestné svědectví bližního, za které
autorka ručí celou bytostí. Ví, že jde s kůží na
trh – soudí postavy Léblova příběhu, dává jim
nelichotivé přívlastky, pokud k nim dospěje.
Snaží se poctivě pojmenovat obraz, který se
jí před očima složil během osmileté práce
na knize. O pochybnostech ví a nezastírá je.
Nebudeš se báti…
Radka Denemarková
Smrt nebudeš se báti
aneb Příběh Petra Lébla
Host
2009
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Wojciech Kuczok, Smrad
Překlad – Barbora Gregorová, Havran, 2009
Jan Pelc, Kauai
Maťa, 2009
Autobiograficky laděný román Smrad je sžíravým vyprávěním o naší společnosti z pohledu
dítěte. Příběh jedné typické slezské rodiny je
psychologickou sondou do nitra středoevropských zvyklostí, tradic a kořenů.
Kniha nejen o cestě na Havaj. Autor doplnil cestopis vzpomínkami na svou životní cestu. Vrací se k prvnímu setkání s alkoholem,
undergroundem, emigrací, panem Tigridem… Havají projíždí
jako poutník po zemi zaslíbené, beznadějně se do ní zamiluje
a rozhodne se zůstat a znovu prožít začátky v cizí zemi.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
DOBŘE ZUŽITKOVANÝ VALENTÝNSKÝ DÁREK
NA ZAČÁTKU KARIÉRY PASSION PIT BYLO ŠESTIPÍSŇOVÉ EP CHUNK OF CHANGE, KTERÉ NATOČIL
MICHAEL ANGELAKOS JAKO VALENTÝNSKÝ DÁREK SVÉ PŘÍTELKYNI. JAKO VYZNÁNÍ LÁSKY PŘÍLIŠ
NEFUNGOVALO, DOTYČNÁ SE S NÍM BRZY NA TO ROZEŠLA. NICMÉNĚ EP SE DOSTALO KE SPRÁVNÝM
LIDEM. POINTOU PŘÍBĚHU JE DLOUHOHRAJÍCÍ DESKA MANNERS SERVÍRUJÍCÍ PROPRACOVANÝ
POP BUDOUCNOSTI.
ŠANCE CHYCENÁ ZA PAČESY
Passion Pit jsou skvělým příkladem, jak se
v současnosti může neznámá kapela dostat do
obecného povědomí. Že Angelakos natočil své
EP doma v obýváku na nepříliš kvalitním nahrávacím zařízení vůbec nevadí. Chunk Of Change
si získalo pozornost nezávislých hudebních
médií mezi nimiž nechyběl ani klíčový udavatel
trendů - internetový magazín Pitchfork. Křehkou skladbu Sleepyhead si na jejich MySpace
profilu poslechly tři miliony posluchačů a klip
na YouTube shlédlo přes milion lidí. A v prosinci
je porota odborníků BBC zařadila do seznamu
desítky největších budoucích objevů. Album
Manners natočené už v pětičlenné sestavě vyšlo
na začátku června v Evropě na velkém labelu,
který se může postarat o řádnou distribuci
i reklamu. Deska ale naštěstí žádné nafouknuté
PR nepotřebuje.
Kolik zásadních interpretů historie populární
hudby natočilo dokonalý debut? Nejspíše
bychom jich našli sotva pár. Nahrávací firmy
měly donedávna zvyk angažovat neznámou
kapelu a dát ji čas tři nebo čtyři alba na propracování svého stylu. To však s nástupem krize
hudebního průmyslu vzalo za své. Pro začínající
muzikanty je to maximálně kruté. První deska
natočená v profesionálním studiu je dnes klíčovým testem, při kterém jde o všechno. Když
se to nepodaří, žádnou další šanci už nejspíše
nedostanou. Passion Pit to naštěstí ustáli,
jejich albový debut zní jako práce dospělé
kapely, která má dostatek sebevědomí na to,
aby světu předvedla svoji hudební vizi, která
je postavená na postupech alternativní hudby
(laptopy, chybové lupance) a přitom se neštítí
chytlavých popových refrénů, které Angelakos
podává svým nezaměnitelným falsetem.
OSPÁNKOVO OBŽERSTVÍ
Ještě v jednom jsou Passion Pit typickou
kapelou naší doby. Jsou totiž odkojeni érou,
v níž je kompletní historie popu dosažitelná
jedním kliknutím myši na internetu. Dříve šlo
kapely popisovat podle prosté návaznosti na
předchozí styly a vlny, které je mohly časově či
geograficky ovlivnit. Historie popu už ale není
přímka zaznamenávající časovou posloupnost,
vhodnější je metafora obřího dortu, ze kterého
si každý může vyzobává co se zamane. Passion Pit se rovnou oddali obžerství hudebních
rozinek minulosti.
Znamená přehršel odkazů, že Passion Pit jsou
jen „kousky lidí, které máme rádi“ ( jak to
ironicky v názvu své poslední desky poznamenali newyorští The Rapture)? Ne tak úplně.
Popové trendy se dnes mění tak rychle, že pro
běžné posluchače, kteří nestíhají sledovat
internetové blogy publicistů či podcasty, se
mění v pouhou šmouhu na obzoru. Passion Pit
jako kdyby všechny trendy v rámci indie scény
vstřebali do sebe a na jedenácti skladbách
svého debutu vytvořili vlastní optimistický
amalgám. Je to moderní taneční pop poučený
historií a zároveň znějící svěže, podobný tomu,
který vloni předvedli například jejich kolegové
MGMT na Spectacular Oracular.
Za zmínku stojí euforický synth-pop ve Fold In
Your Hands, dětské sbory v The Reeling, zvonivé
kytary v Let Your Love Grow Tall nebo kouzelná
melancholie Seaweed Song. Nejlepší skladbou
kapely ale i nadále zůstává křehký optimistický avant-pop Sleepyhead, jediný pozůstatek
z jejich debutového EP, který si našel cestu i na
dlouhohrající album. Skladba postavená na
zvuku zvonečků, výrazném houseovém rytmu
a modulované syntetické lince zní jako manifest
budoucího chytrého popu, který zužitkoval
chaos posledních desíti let (měřeno od nástup
pirátské sítě Napster).
Passion Pit - Manners, (Sony BMG, 2009)
ARIEL PINK – FOLKOVÝ SURREALISMUS
Ariel Pink se nedá popsat několika větami. Můžeme ho považovat za svérázný exemplář hudebního art brut, za geniálního
performera a nebo nejtypičtějšího představitele hnutí „weird folk“. Když jeho podomácku nahrané kazety vydali členové
Animal Collective na svém labelu Paw Tracks, začalo jméno Ariel Pink‘s Haunted Graffiti okamžitě vzbuzovat silné emoce.
Jeho neučesané zvukové koláže prozrazující zvrhlou lásku k Michaelu Jacksonovi a jsou pro někoho příliš silné kafe. „Lidi
na mě obyčejně na koncertech nespokojeně bučí. Vypadá to, že návštěvníci koncertů úplně ze všeho nejvíce nenávidí,
když netuší, co se to na pódiu děje,“ říká Ariel Pink. „A ještě naštvanější jsou, když to neví ani muzikanti.“ Co na to Praha?
Ariel Pink´s Haunted Graffitti (USA), 19. 6. 2009, 007 Strahov, Praha.
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Marta Harasimowicz
LÍBÁNÍ MINULOSTI
DIVADELNÍ PROJEKT POLÍBILA DUBČEKA – 1968 ČAS UTOPIE MĚL AMBICE HODNOTIT UDÁLOSTI STARÉ
ČTYŘICET LET A PŘITOM NABÍDNOUT IRONICKÝ POHLED. USPĚL V TOM OVŠEM JEN ČÁSTEČNĚ.
Přestavení Divadelního studia Továrna je
jednou z kulturních akcí, které doprovázely
loňské výročí Pražského jara. Skládá se ze tří
částí – samostatných her, z nichž první dvě
(Ať hoří Paříž a titulní Políbila Dubčeka) napsal Karel Steigerwald a poslední – Zrychlené
srdce – španělský dramatik Francisco Nieva.
Cílem bylo vypořádání se s nejvýraznějšími
fenomény spojenými s rokem 1968 – jednak
s československým pokusem o socialismus
s lidskou tváří, jednak s ideovým kvasem na
Západě.
UPÉCT DĚJINY
Jádrem projektu je nejdelší z her, Steigerwaldova Políbila Dubčeka. Osou příběhu jsou osudy
pražské studentky (a následně dělnice) Jaruny,
která má dvakrát smůlu ocitnout se v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Kvůli tomu,
že během majáles roku 1965 políbila básníka
Allena Ginsberga, bude vyhozena z univerzity.
Tří roky později políbí Alexandra Dubčeka, což
se také vzápětí stane skvrnou na jejím životopise. Zároveň se v představení díváme (a to
doslova) do kuchyně velkých dějin: pozorujeme
Dubčeka, jak spolu s Biľakem a Černíkem peče
experimentální koláč, vidíme dohadování
Biľaka s maršálem Grečkem či jednání mezi
československými politiky a Brežněvem. Na
jevišti se objeví i zmíněný Ginsberg, jehož
básně mají snad posloužit jako jakýsi morální
komentář doby.
Představení – patrně zásluhou režisérky Viktorie Čermákové – zaujme originalitou (vaření
jakožto metafora politiky, Biľakův dopis Grečkovi v podobě vyšívačky) a neprovařenými
choreografickými nápady. Zajímavá je také
volba žánru – záměrem tvůrců nebylo totiž
ztvárnění událostí Pražského jara v rámci vážného díla, nýbrž svérázná, groteskní interpretace. Ovšem právě tato koncepce často kulhá.
Nepřesvědčuje postava Dubčeka, který je zde
ukázán jako infantilní blázen (navíc komičnost
hrdiny je z velké části postavená na nepříliš
sofistikované legraci ze Slováků a slovenštiny),
nepřesvědčuje ani Jaruna jakožto ztělesnění
osudu své generace – a to i přes vynikající
roli Evy Salzmannové. Rovněž sovětští vůdcové jsou vykreslení způsobem, který jenom
opakuje profláklý stereotyp Rusa – hloupého
a agresivního sprosťáka (v Políbila Dubčeka
doplněného i o svou ženskou obdobu v postavě Brežněvovy ženy, která navíc – ráda bych
doufala, že ne cíleně – vzhledem připomíná
Raisu Gorbačovovou). Hlavní myšlenkou hry se
zdá být, že rok 1968 byl neúspěšným pokusem
hloupých soudruhů, což ovšem občanům bylo
vlastně jedno, protože hlavně (jak říká Jaruna)
„nenáviděli komunisty“.
PRÁZDNOTA HESEL
Pokud Políbila Dubčeka může ještě upoutat
pozornost jakožto neotřelým způsobem vyjádřený a místy i (přeci jen) zábavný komentář
Karel Steigerwald a Francisco Nieva: Políbila
Dubčeka – 1968 čas utopie
Divadelní studio Továrna – La fabrika Praha
TÝDEN ČESKÉ SEZÓNY
LA PUTYKA
Experimentální cirkusová inscenace La
Putyka: Na lodi tajemství se snaží vycházet
z typických hospodských realií a účinkující
nejen tančí a hrají, ale i točí pivo.
La fabrika Praha, Komunardů 30,
170 00 Praha 7
29. a 30. 6.
26
k československým dějinám, zbylé dvě části triptychu působí jako zcela chybný nápad. Ať hoří
Paříž je svou formou doslovnější vzpomínkou na
pařížské studentské bouře. Vidíme tak atributy
francouzského roku 1968: barikády, revoluční
projevy a vlající (bůhví proč obrácenou) státní
vlajku. Celkově se ovšem inscenace zdá být
příliš chaotickou a o samotných protestech
(navzdory množství citovaných sloganů) moc
neříká. Zrychlené srdce, závěrečná jednoaktovka
Francisca Nievy z roku 1979, má asi přibližovat
ideovou a kulturní atmosféru doby. I ta ovšem
svým přehnaným, vyumělkovaným stylem spíš
unavuje a nudí. V důsledku má divák skoro chuť
souhlasit se slovy, která říká Jaruna na závěr
Políbila Dubčeka: že rok 1968 (ve smyslu jakéhosi roku zlomu) vlastně nikdy nebyl. Není to
ale spíš tak, že se tomuto divadelnímu projektu
nepodařilo onen rok nalézt?
Od 15. do 18. června Divadlo Komedie
nabídne možnost spatřit všechny
inscenace, které vznikly v sezóně
2008/2009. Po představeních hudebně-taneční večery.
Divadlo Komedie, Jungmannova 1,
110 00 Praha 1
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kolář
KOMEDIE POHYBŮ
KDYŽ V TITULKOVÉ SEKVENCI POSLEDNÍHO LEIGHOVA FILMU VJEDE NA SCÉNU POPPY NA MODRÉ SKLÁDAČCE, PŘIPOMÍNÁ (I DÍKY HUDBĚ GARYHO YERSHONA) ZAMILOVANOU BERNADETTU Z TRUFFAUTOVÝCH
ULIČNÍKŮ ČI PAULA NEWMANA BEZSTAROSTNĚ SE PROHÁNĚJÍCÍHO ZA ŘIDÍTKY VELOCIPÉDU VE WESTERNU
GEORGE ROY HILLA.
Zatímco však pro Bernadettu a Butche Cassidyho konec cyklistických projížděk předznamenává konec mládí či dokonce života, prožívá Poppy
úvodní krádež svého vlastního kola mnohem
méně dramaticky a bez velkých gest přesedlá
na jiný dopravní prostředek.
Absence velkých zvratů, které si vyžadují
pevnou narativní strukturu, je pro film Mika
Leigha zásadní. Autoři mnoha recenzí se pozastavovali nad tím, jak výrazně se tento barvami
a ženským smíchem prozářený snímek odlišuje
od režisérových předchozích temných dramat.
To, že je film Happy-Go-Lucky řazen mezi komedie, je skutečně pozoruhodné; avšak nikoli pro
výjimečné postavení, jež zaujímá v režisérově
portfoliu, ale kvůli tomu, nakolik se rozchází
s pravidly komediálního žánru.
POMALU A LÍNĚ
V Leighově filmu o mladé, věčně optimistické
učitelce, která se zapíše do soukromé autoškoly, navštíví pár lekcí flamenca a nakonec
se (v úplně jiné, s předchozími příhodami
nesouvisející situaci) šťastně zamiluje, většina komediálních aspektů chybí. Místo ostře
vykroužené dramatické linie je tu jen sled nahodile se prostupujících epizod, místo ironického
odstupu přímočaré odkrývání soukromí, místo
vtipů a vypointovaných gagů jen úsměvy volně
rozprostřené v čase. Díky žánrovému kontextu,
v němž se Happy-Go-Lucky ocitá, vystupují na
povrch daleko zřetelněji charakteristické znaky
Leighovy na improvizaci založené tvorby. Filmy,
jejichž scénář vzniká postupně během série
hereckých zkoušek, ze své podstaty směřují
pouze k lehce načrtnuté narativní lince, jež se
jen letmo proplétá mezi pečlivě propracovaný-
mi charaktery. Kombinace vágně rozvinutého,
jakoby stále otálejícího děje a mnohovrstevnatých postav, jejichž chování nelze nikdy
s jistotou odhadnout, však nutí diváky těchto
snímků zaujmout zcela nezvyklý postoj – místo,
aby sledovali děj a porovnávali svá očekávání
s reakcemi figur redukovaných na karikatury
sebe sama (jen předvídatelní lidé mohou jednat
nečekaně), jsou nuceni sdílet vyhrazený (a bezcílně plynoucí) čas s nečitelnými bytostmi ve
světě, který je stejně komplikovaný jako ten
skutečný.
CO JE TU K SMÍCHU?
Poppy jako zvěstovatelka štěstí je charakterizována především nezměrnou empatií, která nesouvisí
se schopností porozumět problémům těch druhých, ale ochotou sdílet s nimi těžké okamžiky.
Není náhoda, že ve všech klíčových rozhovorech,
do kterých se Poppy pustí (se svou spolubydlící čí
s nerudným a zoufalým instruktorem autoškoly,
s násilnickým žáčkem, který šikanuje děti v její
třídě, či s mužem, do kterého se zamiluje) nehraje
hlavní roli sdělovaná informace, ale zpěvné trylky
vyslovovaných slov, jejichž melodii Poppy – pohyby, líčením i stylem oblékání v průběhu celého
filmu připodobňovaná k pestrému, poletujícímu
ptáku – naslouchá a pak je v bublavých variacích
vrací zpět bez ambic rozebrat či odsouhlasit jejich
obsah, ale se snahou utěšit jejich ozvěnou ty,
kteří se v nich poznávají.
Jestliže jsou filmové komedie definovány
jako soubory obrazů, jež nás svým sledem
neustále vrhají proti plotům a hranicím,
které ve svém životě nevědomky přijímáme,
pak mezi ně patří i Leighova londýnská historka o usměvavé dívce. Když pro nic jiného,
pak proto, jak nebývale intenzivně nás nutí
uvědomovat si vlastní cynismus, který nám ji
zpočátku brání přijmout. To, že jej svou vlastní
rozverností posléze rozpustí, jen svědčí o její
výlučnosti.
MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL V KARLOVÝCH VARECH 3.-11. 7.
Festival ve svých tradičních sekcích znovu nabídne průřez světovou filmovou tvorbou minulého roku.V soutěži se například
objeví nový snímek Nejsem tvůj přítel maďarského režiséra György Pálfiho, od něhož byla uvedena v kinech slavná Taxidermie
nebo snímek Bez konce neméně známého chorvatského režiséra Vinka Brešana (Duch maršála Tita, Jak začala válka na mém
ostrově). V dalších sekcích budou k vidění vítězové z festivalů v Locarnu, Berlíně a Benátkách – mexický snímek Parque via,
vítěz Zlatého lva Wrestler Darrena Aronofského s Mickeym Rourkem v hlavní roli tak, jak jste ho ještě neviděli nebo vynikající
iránský snímek O Elly, jeden z filmů, o němž se na festivale v Berlíně mluvilo nejvíce. S největší pravděpodobností bude
uveden i kontroverzní film Larse von Triera Antikrist, oceněný čerstvě v Cannes cenou za nejlepší ženský herecký výkon. Více
informací na www.iffkv.cz
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
SMS A E-MAILY
Dobrý den, normálně časopisy a noviny nekupuji, protože mi to přijde
jako vyhazování peněz, když si je můžu přečíst v knihovně. Dnes jsem
udělala vyjímku a koupila si Nový Prostor jako pomoc prodejci, který dle
mého není moc dobrým kamelotem, ale byl velice slušný. Časopis jsem
přečetla skoro celý a vítám zase jiný pohled na celou problematiku, než
na jaký jsem zvyklá. V souvislosti s krizí mě nadzvedávají články o chudácích, kteří najednou mají místo čtyř tisíc měsíčně na jídlo jen 1200,
což je také náš rozpočet přestože práci máme a mé děti také nechodí ve
škole na obědy, protože já uvařím levněji, ale z Vašeho článku o rodině
Gabčových jsem pochopila, že vyjít z jejich penězi je opravdu umění. Ráda
bych pomohla, ale: nechci posílat peníze jen někam na účet a nevědět
o konkrétním využití a ráda bych pomohla hlavně dětem. I když v případě
nejstaršího syna se už o dítěti moc mluvit nedá, jednoho takového mám
doma. Byla bych ochotná přispět na některé výdaje související se získáním
vzdělání pro tyto konkrétní děti, např. přispět na uveřejnění inzerátu ve
Vašem časopisu, který by pomohl získat více dárců, či inzeroval konkrétní
materiální potřeby (učební pomůcky, pracovní nářadí atd.) nebo pomohla
tyto konkrétní věci získat. Pokud tyto děti a hlavně rodiče opravdu zájem
o získání vzdělání mají, ráda bych jim nějak pomohla. Šlo by to nějakým
způsobem přes Váš časopis, či terénního pracovníka, kterého ve Vašem
článku zmiňujete?
Děkuji, Věra
Vazena pani, vazeny pane,
v cisle 329 casopisu Novy prostor jsem cetl clanek „Jak se mate, Gabcovi?“
od Tomase Havlina. V clanku se pise, ze starsi syn pani Gabcove se nemuze
vyucit zednikem, protoze mu chybi 3000 Kc na naradi. Pokud by mu dar
3000 Kc umoznil vyuceni, daruji mu tuto castku. Napiste mi cislo uctu
a variabilni symbol, kam mam penize poslat.
S pozdravem
Petr Formanek
Vážená redakce,
reaguji na váš článek o asexualitě,za který vám moc děkuji.Konečně se
o tomto tématu začíná na veřejnosti mluvit.
Ve svých 33 letech jsem stále ještě panna a nevidím na tom nic
nenormálního,či snad dokonce chorobného. Když jsem četla ten článek,byl
večer,pokoj ozařovaly svíčky,v hrnku voněl čaj,z kazetáku hrála romantická hudba,a já seděla na posteli,a k pohodové náladě jsem vůbec
nepotřebovala,aby se na mě sápalo něčí tělo,hekalo,zatlačovalo mě do
matrace a snažilo se ten svůj neforemný slizký výrůstek vrazit do mých
vnitřností.Mě se zvedá žaludek i při gynekologické prohlídce.
Až budu chtít ukojit mateřské pudy,tak si s nějakým asexuálním mužem
děti adoptuji.Vždyt opuštěných sirotečků je na světě tolik!
Přeji vám všem plno lásky,která nemusí být jen fyzická.
S pozdravem Věra Provazníková z Prahy.
Dobry den,chtela bych reagovat na clanek p. Budky z c.330. Vcelku
uceleny, stylisticky kvalitni a vyvazeny clanek o koureni cigaret autor
zakoncil bohuzel vyjadrenim „nostalgie po starem svete prosycenem
modrym dymem.“ Dale vzpomina na podle jeho slov krasne casy, kdy
bylo tabakove vyrobky mozne koupit od 16let a neexistovala povinnost
kontrolovat vek nakupujiciho (kde je ochrana mladeze pred vznikem
zavislosti?! jelikoz v rodinych kuraku jiste neprobiha). Sam se vyjadril
s jistou nadsazkou jako „asocial“ (viz vyjadreni jisteho Ira). Autor
neuvedl normu, podle ktere je doporuceno neprijmout do zamestnani
uchazece-kuraka. Ovsem, sikana neni resenim zadneho, ani tak zavazneho spolecenskeho problemu jakym je koureni, na druhou stranu ale
nevim, jakou souvislost maji zminene obavy britskych kuraku s ceskou
situaci, kde se vsichni kuraci stale jeste nenaucili dodrzovat spise
ridka ale platna pravidla (napr. zakaz koureni na zastavkach MHD).
Zatim jsou nekuraci naopak ohrozovani chovanim zavislych jedincu
na vetsine verejnych mist. Pobyt v restauraci se tak pro nekuraka
obvykle stava nocni murou, permanentnim dychanim koure v yfukovaneho treba i nekolika malo pritomnych kuraku v mistnosti (zde
usiluji o zakaz koureni i nekteri kuraci!). Omezeni ve vlacich (ackoli
je opet porusovano - kourenim na toaletach) tedy povazuji za pouhe
lehke vykroceni vstric tem, kdo v negativnim vztahu k tabaku dbaji
sveho zdravi i zdravi jinych (nezapominejme na zakladni pravo na
zdravi!, ustanovene zakladnimi lidskopravnimi dokumenty, ktere
jsou zavazne i pro ČR) a jak spravne autor uvedl, nezatezuji verejne
rozpocty (do kterych prispivame vsichni!) obrovskymi naklady na
sve leceni. Poznamka o omezovani osobnich prav mi pak v takove
souvislosti pripomina pseudoliberalni nazory reprezentovane bohuzel
i prezidentem ČR a svedci spise o vytvorene zavislosti na tabaku
u autora (v rozporu s jeho vyjadrenim).
Lucie Schofferova
Odpověď:
Máte naprostou pravdu, že u nás je situace stále ještě velmi nevyvážená
v neprospěch nekuřáků. Moje námitky se proto týkají spíše budoucího
možného vývoje, směřujícího k jakési hyperkorektnosti. Jako náctiletému
mi samozřejmě liberální přístup vyhovoval a dnes už se na problém dívám
poněkud jinak, což se týká i estetizace kouření v médiích a popkultuře.
Troufám si tvrdit, že ze mě nemluví závislost, ale prostá náklonnost
k tabáku, kterou ověřuji každoročním čtyřicetidenním půstem.
Vážená redakce, již řadu let si kupuji Nový Prostor (původně se jmenoval
jinak) a měl jsemtedy možnost sledovat jeho vývoj. Redakce se několikrát
měnila a zřejměvám šlo o náplň časopisu, který byl původně zaměřen
na širší lidové vrstvy. Líbily se mi vtipné a pěkně napsané články Jana
Jiráka, zatímco čeština jiných příspěvků byla postižena slangem, polámanou angličtinou i jinými jazykovými nedostatky, takže jsem si moc
v nich nepočetl. V oněch dobách působili v redakci také lidé s podivnými
pseudonymy jako Skaribiku, Stichspeare či Yellen. Později se to nějak
vytříbilo a od minulého roku jsem v pokušení si aspoň některá čísla
uschovat. Jako příklad uvedu čísla 301 (s články o Rusku), 328 (o dětech)
a 329 (o chudých). Časopis je nyní, pravda, zaměřen více na intelektuální
vrstvy (asi jako Respekt či Týden). Nevím, jak se to projevilo na klientele,
to je vždycky problém. Je ostatně také umění dobrou věc prodat. Přál
Se zármutkem Vám oznamujeme, že 4.6.2009 náhle zemřel
pan František, dlouholetý pražský prodejce časopisu Nový
Prostor. Mohli jste ho potkávat ve vestibulu stanice metra
Opatov. Inzerát připravený do tohoto čísla, kterým sháněl
pro sebe a svého čtyřnohého kamaráda chatu se zahrádkou,
už jsme otisknout nestačili. Vzpomínají pracovníci pražského Denního centra, redakce a kolegové-prodejci.
28
5.6. v Brně tragicky zemřel prodejce pan
Jaroslav Burda, kterého jste od prosince
mohli potkávat u zastávky Purkyňova.
Cizí zavinění jeho smrti je předmětem
vyšetřování Policie ČR. Na svého citlivého a oblíbeného kamaráda vzpomínají
prodejci a pracovníci brněnské výdejny.
novinář by možná ocenil reakce čtenářů. Děkuji Vám - celé redakci, milým,
usměvavým prodejcům a přeji více a více nadšených čtenářů.
S pozdravem
Lenka Střižíková
studentka FF UK
Pan Jaromír nám poslal fotografii své oblíbené prodej
kyně
z Brna Králova Pole, ulice Palackého.
bych vám však na každý pád, aby se vám dařilo.
S pozdravem,
RNDr Karel Micka, Praha
Dobrý den,
ráda bych pochválila Vašeho prodejce časopisu Nový prostor, jedná se
o paní Majku (č.730), je vždy milá a vstřícná, kupuji od ní Nový prostor
vždy na Masarykově nádraží v Praze…
Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci a paní Majku tímto prostřednictvím
zdravím.
Hezký zbytek dne,
s pozdravem, Hana Vovsová, manager zážitků
Vážené dámy a pánové z redakce Nového prostoru,
musím vám vyslovit pochvalu a obdiv za to, jak jste dokázali z původně
obsahově poněkud rozháraného časopisu vytvořit něco, co předčí i tak
zvané renomované časopisy. Je také skvělé, že pravidelně uveřejňujete
recenze na knihy, hudbu, divadlo, atd., přičemž postřehy mladých autorů
jsou vesměs zajímavé a stojí za zamyšlení. Kupuji si tedy NP nejen proto,
že to pomáhá prodejcům, ale taky pro potěšení, že se něco nového dozvím.
Přeji všem elán do další práce.
P.S. A pan Stern se nemusí bát, že by ho čtenářky neměly v oblibě, právě
naopak, i my se rády smějeme.
Magda Dědková, Brno
Vážená paní Křížková,
reaguji na Váš článek „Sarajevský meeting point“ v Novém prostoru 329
Váš článek na mne velmi zapůsobil. Zajímám se o současné dění v Bosně
a Hercegovině a také mne zajímá její nedaleká minulost a to zejména z toho
titulu, že jsem po mnoha letech našla svého otce, který žije v Zvorniku
v Bosně. V blízké době bych ho měla jet navštívit, ale mám poněkud strach
z této země. Snažila jsem se na internetu dozvědět více o mentalitě lidí,
způsobu života, ale marně. Chtěla bych Vás tím to požádat jestli by jste
byla tak laskavá a mohla mě odkázat na nějaké stránky či publikace kde
bych mohla dostat aktuální informace o této zemi.
Velmi Vám děkuji za jakoukoliv odpověď.
A přeji mnoho úspěchů v psaní dalších článků.
S pozdravem
Dvořáková Lucie
Odpověď: Váš dotaz jsme předali, za sebe mohu doporučit skvělou knihu
Tráva a sloni od Raymonda Rehnicera, uprchlíka ze Sarajeva, který žil
v Praze a skvěle vystihl bosenskou mentalitu i podstatu konfliktu.
Vážená redakce,
chtěla bych Vám tímto vyjádřit díky a obdiv za skvělou myšlenku a kvalitu,
jež každých čtrnáct dní přináší časopis Nový prostor. Jsem poměrně
čerstvou čtenářkou, ale za to nadšenou. Nadchla jsem se natolik, že jsem
se rozhodla reagovat na fejeton pana Jana Sterna. Říkala jsem si, že každý
Vážený pane Sterne,
tímto bych Vám chtěla za ženské pohlaví vyjádřit poděkování a zároveň
zklamání za Vaše úvodní fejetony v Novém prostoru.
Patřím mezi nově, hojně rostoucí houští nezávislých žen. Nejsem však
nijak přespříliš radikální (což je způsobeno nejspíše aktuálním neutrálním vztahem k mužskému pohlaví) a nemám potřebu odkládat líčidla,
žiletky nebo tak účinné tílka s výstřihem. Proto jsem také byla zklamána
po zakoupení aktuálního čísla Nového prostoru. Okamžitě jsem totiž
nalistovala Váš fejeton a těšila se na další lekci seznamování pro muže
- spršku jednoznačně účinných rad.
Místo toho jste se nám, ženám omluvil a kajícně přiložil rady také pro
nás. Že bych je nepotřebovala, to nemohu říci. Je proto od Vás pěkné, že
jste nám ukázal pravý význam a smysl inzerátů – on hledá ji. (Ještě bych
k tomu přidala, že veškeré přiložené fotky zaručeně lžou. Buď jsou totiž
z mladých let, kdy každý vypadá roztomile, nebo jsou na fotce muži, kteří
s pravým pisatelem mají společný nanejvýš odstín vlasů.)
Musíte ale uznat, že v aktuálním čísle jste nešetřil ani ženy. Pokud bych si
tedy chtěla v budoucnu podat inzerát, na který bych očekávala odpověď,
výrazně ušetřím. Po redukci Vámi vysvětlených slov, jsem totiž zjistila, že
bych mohla uvést pouze to, že hledám muže, abych nevypadala zoufale,
hystericky nebo snad chorobně žárlivě.
Vím, co si asi teď říkáte. Napadá mě známý výrok z Babičky:
,, Není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem.“
Prostě ženské jsou věčně nespokojené, nevděčné a nepochopitelné.
Je to ale mylná interpretace mého dopisu. V žádném případě si nechci
stěžovat, jen se pouze neobratně snažím vyjádřit mé zklamání z absence
další originální lekce pro osamělé muže, kterou jste také naznačoval
v předešlém čísle.
Víte, díky Vám jsem i já mohla proniknout do pro mě naprosto nepochopitelné mužské logiky a s pobavením si uvědomila kolik triček, jež byly
vyprány Vámi uvedeným postupem, jsem potkala na poměrně nezdařených
schůzkách.
Vaše rady mě upřímně bavily a všelico vysvětlily. Nyní se tedy dostávám
k podstatě mého sdělení a prosby: raďte mužům, pokračujte v lekcích,
protože takto radíte, objasňujete a pomáháte i nám, ženám. (A my to
nemusíme přiznat.)
Těším se na další číslo Nového prostoru a těším se na Váš další fejeton.
Ať bude o čemkoli, vím, že mě zaručeně rozesměje, až mi to bude v metru
poněkud trapné.
Vaše nadšená (v žádném případě dotčená, zaujatá či feministicky laděná)
čtenářka
Lenka Střižíková
Dobrý den, dočítám NP 329 a rozesmál mě dopis od e-bota Adrianny i vaše
odpověď na něj. Zdravím „svého“ prodejce pana Pánku z Brna!
Vaše věrná čtenářka Helena
Dobrý den, dnes jsem si koupila NP od prodejce Vladimíra u městské
knihovny. Čtu si se zájmem, to musím přiznat a pan Vladimír byl moc milý,
bylo mi potěšením se s ním zastavit, díky! Petra
Dobrý den, děkujeme za NP. Většinou se příliš neztotožňujeme s hlavním
tématem, ale o to více oceňujeme ostatní rubriky. Chceme pozdravit pana
prodejce z metra Opatov.
Mirek&Dani
Odpověď: Děkujeme za pochvalu a moc nás mrzí, že jsme už nestihli
zesnulému panu Františkovi předat pozdrav.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Straatnieuws, the Netherlands
Jeroen Stam
SAD FOR THE NETHERLANDS
QUIETLY HIDDEN AMONGST THE MIDNIGHT CALM OF THE LEKSTRAAT TRAIN DEPOT, MANY OF THE
NETHERLANDS HOMELESS HAVE NO CHOICE BUT TO PASS THE BITINGLY COLD NIGHT OUTSIDE THE
SANCTUARY OF THE CITIES HOSTELS. “PEOPLE OFTEN THINK THAT’S IT’S NOT THAT BAD AT ALL,
OR THAT IT’S A CHOICE HOMELESS PEOPLE MAKE. THEY HAVE NO IDEA HOW HARD THE LIFE OF THE
FOTO: HÅKAN DAHLSTRÖM
HOMELESS IS” SAYS FORMER ROUGH SLEEPER STEEF STAPPENDEL.
It’s almost midnight, we’re near the Lekstraat:
the train depot of the Dutch railway company. Trains are passing slowly while scatttered around us are plastic bags, cans, and
newspapers.
Steef Stappendel (61) points at three neatly
placed supermarket bags. “Those belong to
someone”, he whispers. Steef is our guide
tonight. He was homeless once for 6 months
and spent time on the street and in shelters.
“People often think that’s it’s not that bad
at all, or that it’s a choice homeless people
make”. They have no idea how hard the life of
the homeless is”, he says.
We are standing under the arch of a motorway
and we can’t see much in the dark. In the corner of the arch we can make out a small pile.
It moves. It’s a person under blankets. “I’m
sleeping man, leave me alone”. The man gestures us to go away, but then sits up. In exchange
for three cigarettes he shakes our hand. His
name is Mohammed. He has been homeless
since September and has been sleeping under
the motorway arch for the last two weeks.
The corner he is staying in keeps him out of
freezing wind. He’ll survive the cold this night
as under his blankets are newspapers and card-
30
board to ward off the chill. But why doesn’t he
go to any of the shelters in the city?
“I’ve been jail for four years, in Tangiers,
Morocco. I’ve been abused, gone through
a lot of things, you know. I can’t be around
other people anymore. I go crazy in shelters.
Everyone should do his own thing, you know?
I can’t stand the rules. Here I’ve got my joint,
my beer, this is my place.”
Steef promises Mohammed to bring some
more blankets tomorrow and urges him to go
to the Central Help Centre to arrange a place in one of the shelters. “This isn’t good,
mate, you really have to get of the cold.”
BLACK EYE
The Central Station lounge is completely
empty at 1:00 am. Railway service and security
employees are talking in the hall. They tell that
the station will close soon. Everyone has to go
outside. Behind their backs a man, unsteady on
his legs, manages to get back in. When one of
the railway employees turns around and sees
him, he is promptly sent away.
He’s not allowed to stay in the station overnight
and the homeless people who stay around the
station know this. “When it’s really cold, we
keep an eye closed. Then they get coffee or
they can stay in the station’s main square or
hall. It’s a little bit warmer there and there’s
no wind. They don’t bother us much. Except
the Polish homeless people. There are many
around that really cause trouble. The other day
I let two stay in the station, ten minutes later
there was a huge fight going on. The Turkish,
Morroccans and Dutch don’t cause any trouble.
But the Polish are hard to handle, especially
when they’re drunk.
A group of Polish men sits in front of the station
hall. Five men, ranging from twenty to fortyfive years old, huddle together in the cold. Two
have a black eyes, three miss several teeth and
one has a broken nose. In poor English they
tell us that they will stay here tonight. They
occasionally have temporary jobs. When they’ve
got work, the job agency arranges a place for
them to stay.
They work in construction, the green houses,
the flower exchange or as cleaners. They ask us
for some money so they can buy a phone card.
Steef gives them some Euro coins. “I really feel
sorry for these guys”, he says. “It’s so cold and
they can’t stay in any shelter. The shelters in
The Hague tend to refuse East-Europeans,
because they could be potential economic
migrants. They could use the shelters to get
a meal and place to sleep for a few Euros. Most
of them work during the day and go home after
couple of months with their money. When I was
sleeping rough in the Zuiderpark last summer,
there was a big Polish group staying. They drank
and they fought. It was terrible. I think a lot
of people don’t know what’s happening in the
city they live in.”
Slovníček
Neatly – úhledně, elegantně
Sanctuary – svatyně, útočiště
Scatttered – roztroušený
Abused – zneužívaný
Occasionally- příležitostně
Nový Prostor o.s. hledá kandidáta/tku na pozici
Junior pracovní asistent Denního centra v Praze
Práce na 0.5 úvazku, později možno rozšíř it
Náplň práce:
• spoluúčast na chodu denního centra
• výdej časopisů, poradenství a podpora prodejcům časopisu NP
• aktivní vyhledávání a nábor nových prodejců
• monitoring, podpora a motivace prodejců na jejich pracovních místech
• administrativní a organizační podpora výkonné ředitelce sdružení
Požadujeme:
• komunikační a organizační schopnosti
• práce na PC, znalost MS Office
• pečlivost
• schopnost týmové spolupráce i samostatnost
• ochotu učit se novým věcem
• základy účetnictví pro neziskové org.
a v oboru sociální práce výhodou
Nabízíme:
• zajímavou a rozmanitou práci
• příjemný a malý kolektiv
• dobré platové ohodnocení
• možnost dalšího vzdělávání a růstu
Nástup možný od 1.7.2009
Strukturovaný životopis zasílejte na: [email protected]
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500