Ceska skola lyzovani

MOTTO
"O den který prožiješ na horách - nezestárneš", praví staré finské přísloví.
Něco pravdy na tom bude. Vždyť právě na severu Evropy a Asie, v oblastech
známých dlouhověkostí, lyžování posledních pět tisíc let vznikalo. Na
moderní sportovní formu, přešlo až v průběhu posledních 150ti let. Přesto je
nyní jedním z největších zimních sportů. Není divu. Odbývá se v nejkrásnější
tělocvičně - volné přírodě. Modrá obloha, jiskřící bílý sníh, slunce,
majestátnost a ticho hor jsou balzámem na psychiku každého člověka. Na
horách se formuje povaha a ukáží přátelé. Sjezdové lyžování je dnes krásný
a snadný sport, víme-li jak na ty "kličky" vyzrát.
Vážení sportovní přátelé,
materiál, který se vám dostává do rukou, je doplňkem publikací
vydaných pod názvem Česká škola lyžování. Rozšiřuje úvod k těmto
publikacím a doplňuje uveřejněné texty o souhrn poznatků potřebných pro
školení lyžařských pedagogů. Vybrané části byly převzaty z učebních textů
Svazu lyžařů České republiky, případně jeho historických předchůdců a jsou
v obsahu označeny. Vzhledem k tomu, že jde o rozsáhlé a specializované
texty, použili jsme pouze ty části textů, které jsou z hlediska nynějších
požadavků na školení lyžařských pedagogů nezbytné. Text byl předložen a
připomínkován SL ČR a INTERSKI ČR.
Jaromír Pluskal
1
Seznam externí literatury:
a) Učební texty TŠ ČÚV ČSTV - Lyžování pro cvičitele III. a II. třídy
b) Plán výuky ZL SL ČR - Biomechanika sjezdového lyžování
c) Materiály INTERSKI ČR při schvalování koncepce České školy lyžování
Další použitá literatura:
ČEPELÁK, V.: Lyžování, technika kročních oblouků, Dialog, Most 1968
ČEPELÁK, V.: Základy lyžování. SPN, Praha 1966
KEMMLER, J.: Carving. Kopp, České Budějovice 2001
KULHÁNEK, O. a kol.: Malá encyklopedie lyžování.Olympia, Praha 1987
MARŠÍK, J.: K některým chybám v technice zatáčení na lyžích. Metodický dopis, Praha
1988
6. MARŠÍK, J. - PŘÍBRAMSKÝ, M.: Alpiner ski sport. Sport Verlag, Berlín 1987
7. MARŠÍK, J.-PŘÍBRAMSKÝ, M.: Sjezdové lyžování. Olympia, Praha 1984
8. PŘÍBRAMSKÝ, M.: Lyžování. Grada, Praha 1999
9. SKI magazín - ročníky 1997 až 2002
10. SOUKUP, J.: Lyžování podle alpských lyžařských škol. Olympia, Praha 1991
11. SOSNA, I.:Vykrojený oblouk je zážitek. Fit for fun, 12/2002
12. SOSNA, I.: Carving. SKI magazín Speciál, č. 6/1998
13. ŠTUMBAUER, J.: Soubor cvičení pro nácvik carvingu. Metodický dopis SLČR, 2002
14. MARŠÍK,J.: Carving, Grada 2003
1.
2.
3.
4.
5.
Ilustrace: B. Kračmar
2
OBSAH
1. Úvod - charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje
2. Členění lyžařského výcviku (c)
3. Základy výuky zatáčení
4. Základní oblouk
5. Druhá část etapy základního lyžování
6. Pohybové dovednosti (a)
7. Popis jednotlivých oblouků – samostatný doplněk
8. Lyžařský pedagog
9. Historie lyžování a historie lyžařské výuky
10. Biomechanika sjíždění a zatáčení (a, b)
11. Pedagogické a psychologické aspekty práce cvičitele lyžování (a)
12. Zásady pohybu na lyžích v horách (a)
13. Struktura mezinárodního lyžařského hnutí, lyžařské kvalifikace a jejich školení v ČR
14. Výstroj, výzbroj, mazání - samostatný doplněk
3
1. ÚVOD – charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje
Lyžování je jeden z nerozšířenějších a nejhezčích zimních sportů, protože se odehrává
v krásném zimním prostředí, na horách, na sněhu, mezi přáteli či individuálně, v rozsahu a
době jak kdo chce a může. Charakteristickým znakem lyžování je proměnlivost podmínek,
která z přírodního prostředí vyplývá a na které musí lyžař při sjíždění rychle a správně
reagovat a musí jim také přizpůsobovat svojí jízdu. Dobrý lyžař proto ovládá širokou škálu
pohybů a je tak schopen přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám, zejména sklonu
svahu, členitosti terénu a kvalitě sněhu. Používá různé oblouky s různou technikou
provedení.
Podíváme-li se do historie, zjistíme, že na lyžích se zatáčelo rozličnými způsoby a
přestože některé vypadaly na první pohled snadné, měly vždy různé nevýhody. Lyžaři
proto stále hledali dokonalejší způsoby zatáčení, ale jejich pohybové ideály omezovala
aktuální úroveň poznatků celé společnosti. V počátcích lyžování, kdy výzbroj k zatáčení
moc nepomáhala, používal lyžař např. dlouhou hůl a opíral se o ni. Pro zatáčení na téměř
rovných lyžích využíval aktivní pohyby velkých hmotností - částí trupu atd. Tyto pohyby
však přinášely časté chyby, které byly příčinou pádů a nové techniky je proto postupně
odbourávaly, tak jak to vývoj výzbroje umožňoval. Pozvolný vývoj vyústil v polovině
dvacátého století ve známou francouzskou rotační a rakouskou protirotační techniku, ale
lyžaři stále zahajovali zatáčení na odlehčených lyžích a ve smyku. Na přelomu 50-60 let
přispěl nástup nových materiálů a technologií do výroby lyží, bot a vázání, kvalitní úprava
tratí a další novinky k radikální změně techniky umožňující mnohem snadnější ovládání
lyží. Spočívá v možnosti uvolnit dosavadní "blok trupu" a začít lyžovat pouze "na úrovni
pánve a nohou" - jednoduše a uvolněně. Nová technika, umožňující zahajovat oblouk
přímo na zatížené lyži, se u závodníků prosadila okamžitě, protože zlepšila přesnost
vedení lyží i bezpečnost lyžaře. Vydržela dodnes, tj. skoro půl století, a nyní jí říkáme
CARVING.
Carving v lyžařských školách
S tím, jak se postupně zkvalitňovala výzbroj sportovních a rekreačních lyžařů, objevoval
se nový způsob zahájení oblouku i ve světové komerční lyžařské výuce. Změnit výukové
stereotypy a mnohdy složité národní učební plány nebylo tak snadné, jako změnit
lyžařskou techniku závodníka. Upravit názor a výuku v propojeném kolosu komer čních
lyžařských škol, se zdálo téměř nereálné. Nakonec ani výrobci lyží neměli pádný důvod
pro náročný vývoj komerčních lyží s větším telemarským tvarem, které by závodní
techniku přiblížily rekreačním a sportovním lyžařům. Paradoxně šel proto pokrok v oblasti
komerční výuky rychleji v zemích menších a tedy flexibilnějších. Potom se ale objevil
snowboarding, zasáhl celou populaci a pohyb na sněhu "odlehčil" technicky i psychicky.
Upadnout již nebyla ostuda, vždyť na kopci stejně polehávaly skupinky "rozverných
snowboarďáků" v bizardním oblečení, kteří se "škrobeným" sjezdařům vysmívali. Kdo by
to nechtěl také. Všichni si kupovali „prkno“ a lyže se přestávaly tak dobře prodávat.
Reakce výrobců byla rychlá, lyže se zkrátily a zvětšily telemarský tvar. Reakcí mladých
milců lyží byl potom "fun carving", který využil krátké lyže, závodní techniku a ukázal, že i
na lyžích může být pohoda a pohyb efektní a snadný. Hit je rázem na sv ětě, každý chce
"carvrovat" a lyžařské školy se musí přizpůsobit. Moderní technika se tak oklikou přes
extrémní formu carvingu dostává i k běžnému lyžaři. V České republice zavedl Svaz lyžařů
pod jiným názvem základy carvingu do výuky již v roce 1972. Poněkud nepřipravená
(výzbrojí, úpravou tratí atd.) česká veřejnost tak dostala k dispozici moderní - byť na tu
dobu kontroverzní techniku. Na dlouhých lyžích s malým telemarským tvarem jsme s ní
léta bojovali, snažili se, vítězili i prohrávali, obdivovali a nadávali – prostě získávali
4
zkušenosti. Většina z nás má proto základy carvingu v "repertoáru výuky" již p řes 20 let.
Jen nešel na těch starých „prknech“ učit tak snadno a nevěděli jsme, že se dá tak šikovně
pojmenovat. Dnes, na kratších lyžích s větším telemarským tvarem je to už snadné.
CARVING – co tento pojem na začátku třetího tisíciletí znamená?
Globálně CARVING označuje revoluční změnu v zatáčení na lyžích, spočívající v
zahájení oblouku přímo na zatížené lyži. Tento princip, objevující se u závodníků již v
šedesátých letech, umožní na dnešních lyžích i běžnému lyžaři omezit smýkání lyží v
obloucích na minimum. Carving ve své vrcholné formě je technika, založená na jízdě po
hranách s úplným vyloučením smyku. Lyžař za sebou zanechává na svahu stopu
v podobě dvou plynulých křivek, naprosto přesně vyrýsovaných vedle sebe, bez
sebemenšího kazu, způsobeného smýkáním lyží. Ze "smýkače a brzdiče" se lyžař stává
řidičem svých moderních lyží, které na upravených tratích snadno řídí změnou hranění a
tlaku do vnitřních hran. Carving tedy není pojem pro poloměr oblouků, ale pro techniku,
kterou lyžař k zatáčení používá. To, zda lyže vykrajují oblouky
zavřené, či otevřené, o malém poloměru či velkém není pro
pojem carving důležité. Důležitá je technika lyžařova pohybu
na základě principu
Ø oddělené práce dolních končetin a
Ø diferenciace tlaku do vnitřních hran lyží již v zahájení
oblouku.
Takové technice dnes říkáme carving a má různé formy, od
základní či závodní až po různé formy extrémní. Na druhou
stranu by asi nebylo správné carving považovat za
samospasitelný vždy a všude. Je třeba poznamenat, že
carvingové oblouky můžeme s úspěchem používat hlavně
Obr.1
v optimálních podmínkách kvalitně upravených sjezdových tratí.
S novou technikou přišlo i nové chápání v oblasti didaktiky. Již nevyučujeme podle
starých metodických řad, v nichž bylo dokonalé zvládnutí mnohdy obtížného prvku,
podmínkou pro nácvik prvku dalšího (dokonalý nácvik jednoho prvku - nap ř. pluhu, navíc
fixoval návyky nevhodné pro prvek další). Moderní výzkum naopak definoval, že pro
správné zatáčení na lyžích je potřebné, aby lyžař měl osvojeny jednoduché pohybové
dovednosti (např. přenášení váhy z lyže na lyži, pohyby kolen a pánve mimo lyže a zpět
atd.). Nejde tedy o "cviky", ale o pohybové dovednosti. V obloucích se chyby slu čují,
jedna vyvolává druhou a jejich odstranění je složité. Při moderní výuce lyžování
nacvičujeme jednoduché pohybové dovednosti samostatn ě a po procvičení je postupně
"skládáme dohromady". Již při složení dvou základních pohybových dovedností tj.
složením
- překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže
- vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy,
moderně konstruovaná lyže "sama zatočí".
Procvičováním a skládáním pohybových dovedností prostřednictvím průpravných
cvičení se potom snadno a rychle dostaneme k základnímu oblouku o rovnoběžných
lyžích. Lyžujeme samozřejmě na mírném a upraveném svahu. Pokud nemáme takový
svah k dispozici a přírodní podmínky jsou nepříznivé, nacházíme se v modifikované situaci
a používáme cestu s využitím modifikovaných oblouků v přívratném postavení lyží
(oblouky v pluhu a z přívratu vyšší lyží). Princip nácviku je stejný, dochází pouze k
modifikaci v postavení lyží. Umíme-li základní oblouk, přecházíme na prudší svah.
5
2. ČLENĚNÍ LYŽAŘSKÉHO VÝCVIKU
Abychom mohli popsat oblouky používané na různých svazích a různě zdatnými lyžaři,
je vhodné rozdělit výuku do několika vývojových etap. Racionální lyžařský výcvik totiž
vyžaduje, aby jednotlivé dovednosti a jejich nácvik byly uspo řádány v logickou strukturu. V
České škole lyžování dělíme výuku lyžaře v oblasti sjíždění a zatáčení na dvě vývojové
etapy:
- etapu ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ
- etapu ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO LYŽOVÁNÍ
Pro výuku žáků v etapě základního lyžování i pro školení lyžařských pedagogů,
potřebujeme přehledné „SCHÉMA VÝUKY V ZÁKLADNÍ ETAPĚ LYŽOVÁNÍ“. Toto
schéma musí být jednoduché, přehledné a pochopitelné jak pro žáky, tak pro pedagogy.
Nemůže tedy zahrnovat vše, co se na lyžích dá vyučovat, neboť by se v něm žáci i
pedagogové ztratili. Má obsahovat „racionální výběr toho, co pedagogové v základní
výuce žáků používají“. Takové schéma představuje obr. č.3. Schéma dělí oblouky podle
podmínek. V optimálních podmínkách se oblouky vývojově prolínají, neboť např. přechod
ze základního oblouky k oblouku carvingovému nemá při reálné výuce ostrou hranu. Svah
se postupně zvětšuje, pohyby jsou přesnější smýkání lyží se zmenšuje až k ideálnímu
stavu, kdy vymizí. V místech, kde se elipsami vyznačené bloky oblouků naopak pouze
dotýkají jde o změnu základního principu zatáčení a přechod jednotlivými bloky vyžaduje
náležitou průpravu.
Toto racionální schéma výuky v základní etapě lyžování vychází ze
„SOUHRNÉNHO-RÁMCOVÉHO OBSAHOVÉHO SCHÉMA ČESKÉ ŠKOLY LYŽOVÁNÍ,
schváleného v roce 2004 MŠMT ČR, které je schématem akademickým a každé AZ si je
upravuje podle cílového zaměření a cílových skupin klientů. Dále uvedené „Schéma výuky
v základní etapě“ je racionálním metodickým schématem pro výuku sportovn ě rekreační
veřejnosti a je širší variantou postupů používaných v komerčních lyžařských školách.
Hlavní osou etapy základního lyžování, je moderní způsob otáčení lyží tlakem do
vnitřních
hran
lyží
(s
využitím
telemarského tvaru lyže). Tato technika je
z vnějšího pohledu charakteristická
snižováním těžiště ve fázi zahájení
oblouku (obr.2,4) a má dvě základní formy:
Carving – kde cílem a pohybovým
ideálem je vykrojit oblouk čistě bez smyku.
Aktivní drifting – kde technika je shodná,
ale cílem je regulace rychlosti za pomoci
cíleného driftování (přismýkávání) lyží,
které lyžař vyvolává (i ruší) citlivou
změnou hranění a lyže řídí aktivními
pohyby nohou ve směru zatáčení.
V modifikovaných podmínkách a v
některých modifikovaných obloucích, je
naopak používána klasická smyková
Obr.2
technika se zahájení oblouku na
odlehčených lyžích s využitím rotace či protirotace. Tyto oblouky jsou charakteristické
zvyšováním těžiště ve fázi zahájení oblouku a v horších terénních podmínkách může
právě odlehčení lyží po odrazu z hran usnadnit změny směru. V zahájení a v 1.části
vedení obou zmíněných forem smykových oblouků tedy dochází k smýkání lyží, které v
následující fázi vedení musíme zastavit, což přináší lyžaři mnohdy nemilé komplikace.
6
Etapa
ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO
LYŽOVÁNÍ
STRUKTURA VÝUKY
TECHNIKY SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ
doporučená pro
sportovně - rekreační veřejnost
RACECARVING
FUNCARVING - FREERIDE
Postup výuky
v
ETAPĚ ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ
OBLOUKY:
SNOŽNÉ
V BOULÍCH
V HLUBOKÉM SNĚHU
CARVIMGOVÉ OBLOUKY
ZÁKLADNÍ PARALELNÍ OBLOUK
OBLOUKY:
Z PŘÍVRATU VYŠŠÍ LYŽÍ
V PLUHU
VLNOVKA
Obr.3
SJEZDOVÁ PRŮPRAVA
OPTIMÁLNÍ PODMÍNKY
PROMĚNLIVÉ
PODMÍNKY
modifikované oblouky
Legenda:
Oblouky zahajované tlakem do vnitřních hran lyží jsou ohraničeny plnou čarou.
Základní osa výuky carvingových oblouků je vyznačena modrým podkladem
Optimální podmínky: Pro výuku základních pohybových dovedností, základních oblouků a
carvingových oblouků, jsou v etapě základního lyžování
optimálními objektivními
podmínkami především mírný upravený svah, respektive upravený svah se sklonem, na
kterém žák dokáže sjíždět a zatáčet o rovnoběžných lyžích - technikou zahájení oblouku
tlakem do vnitřních hran lyží.
Proměnlivé-modifikované podmínky: jsou podmínky, které jsou komplikovanější a v některém
parametru nesplňují výše uvedené požadavky. Ve schéma mají oblouky pro tyto podmínky
světle fialový podklad a klasické smykové oblouky zahajované odrazem z hran pak
červený podklad
Metodické připomínky:
§ Z hlediska metodiky je optimální posupovat linií „optimálních podmínek“.
§ Všechny uváděné oblouky pro jsou „rovnocenné“.
§ Základem výuky je individualizace podle subjektivních podmínek žáka, cíle výuky se
proto individuálně liší. K jednomu konkrétnímu cíli vede několik cest – podle objektivních i
subjektivních podmínek.
§ Pro výuku všech oblouků – nácvik i výcvik je vhodné používat rozmanitá průpravná
cvičení a vracet se při nácviku i k sjezdové průpravě. Tato zásada platí zvláště pro
oblasti, které se prolínají minimálně či pouze dotýkají.
§ Více cílů a více cest ke každému z nich = individuální přístup.
7
3. ZÁKLADY VÝUKY ZATÁČENÍ
V jízdě začátečníků, vyspělých lyžařů i závodníků můžeme sledovat shodné pohyby,
které jsou pro správné zatočení nezbytné. Říkáme jim základní pohybové dovednosti. U
jednotlivých skupin lyžařů se liší pouze dokonalostí provedení. Základní pohybové
dovednosti jsou základními stavebními kameny oblouků a jsou obsahem prvního nácviku
techniky zatáčení. V každé další části výuky dosahují vyšší kvalitativní úrovně. V první
části etapy základního lyžování vystačíme se základními pohybovými dovednostmi. V
dalších částech, kde přecházíme na prudší svahy a do komplikovanějšího terénu,
potřebujeme další dovednosti, kterým říkáme rozšiřující pohybové dovednosti. Využíváme
je i ve vyšších etapách, kde k nim přistupují ještě další dovednosti. Podrobný popis
pohybových dovedností uvede kapitola biomechanika, takže zbývá rámcov ě popsat, jak
budeme postupovat v praxi.
Jak jsme si již řekli, procvičujeme základní pohybové dovednosti nejprve samostatně ve
sjezdové průpravě. Používáme jednoduchá průpravná cvičení jejichž „zásobník“ uvede
samostatný metodický dopis. Postupným skládáním základních pohybových dovedností
dojdeme k základnímu oblouku. Při jeho nácviku začínáme vždy otevřenými oblouky - při
spádnici a na mírném sklonu svahu. Později přecházíme na větší sklon a nacvičujeme
vyjíždění zavřených oblouků více k vrstevnici.
Průběh každého oblouku dělíme do tří základních fází:
zahájení - vedení - ukončení (obr. 4,5)
Obr.4
OTEVŘENÉ OBLOUKY
Obr.5 - graf dráhy těžiště v základním oblouku
Při složení prvních čtyř pohybových dovedností začnou moderní lyže
„samy“ zatáčet, aniž byste je k tomu museli sami „nutit“ a vznikne
VLNOVKA. Při nacvičování vlnovky vycházíme ze sjezdu po spádnici v základním
sjezdovém postoji. Ve fázi zahájení sklápíme lyže na hrany pohybem bérců a pánve
směrem dovnitř s mírným kompenzačním odklonem trupu. Ve fázi vedení se nejprve
pokračují bérce a pánev v pohybu do strany a posléze se op ět vracejí nad lyže. Ve fázi
ukončení, lyžař prochází krátce základním postojem. Lyže mírně zatáčejí po hranách na
obě strany a při správném provedení zůstanou ve sněhu „vykrojené dvě stejné koleje“.
Nacvičujeme na mírných sklonech svahu, kde žák bez komplikací dokáže sjížd ět přímo a
které jsou perfektně upravené, bez terénních nerovností a nejlépe s dojezdem do roviny.
Nesnažíme se zatáčet, vlnovka „vzniká sama“.
8
4. ZÁKLADNÍ OBLOUK a první část etapy základního lyžování
Základní oblouk (obr.6) zahajujeme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém
postoji
Zahájení oblouku je charakteristické mírným přenesením váhy těla (cca5-10%) na jednu
lyži (budoucí vnější) a zahájením vklonění bérců a pánve ve směru dovnitř a mírně
dopředu. Tím dojde k dostatečnému zatížení lyží v přední části a k jejich sklopení na
vnitřní hrany. S využitím fyzikálních sil a telemarského tvaru začnou zatížené lyže „samy“
opisovat oblouk.
Vedení oblouku dělíme na dvě části. V prvé jsou lyže vedeny
po vnitřních hranách pokračujícím vkláněním bérců a pánve
dovnitř oblouku, vnitřní lyže se mírně předsouvá (cca o délku
prstů nohou) a s ní se natáčí i osa boků a ramen.Těžiště lyžaře
se dostává dovnitř oblouku, trup je naopak mírně odkloněn a
vnitřní lyže zajišťuje rovnovážné postavení při jízdě (důsledkem
těchto pohybů je relativní snížení těžiště). Ve druhé části
vedení oblouku se pánev i bérce vracejí zpět nad lyže a těžiště
lyžaře se postupně dostává zpět na úroveň základního postoje.
V ukončení oblouku dochází k ukončení pohybu těžiště zpět
do základního postoje, kterým lyžař krátce prochází (kolmo
k podložce). Poté dochází k zapíchnutí hole, po něm následuje
zahájení dalšího oblouku. Nesnažíme se zatáčet, lyže jen
překlápíme a ty zatáčejí „samy“ po hranách střídavě na obě
strany – při ideálním provedení zůstanou ve sněhu „vykrojené
dvě stejné koleje“. Nacvičujeme na středních sklonech dobře
upravených svahů .
Obr.6
K zapíchnutí hole dochází mezi ukončením jednoho a
zahájením druhého oblouku. Hůl zapichujeme ke špičce budoucí vnitřní lyže, šikmo dolů
ze svahu. Píchání holí má rytmizující význam, uvolňuje trup, ale rozhodně nedochází
k opoře o hůl, k otáčení kolem hole, nebo k aktivním pohybům trupu. Po zapíchnutí hole
se budoucí vnitřní bok a rameno posouvá mírně vpřed.
Nejvíce problémů vzniká lyžaři při zahájení oblouku, respektive při přechodu z jednoho
oblouku do oblouku druhého. Zde je třeba provést v krátkém čase a na malém prostoru
několik přesně „nafázovaných“ pohybových činností a to je obtížné. Při nácviku v etapě
základního lyžování proto mezi fázi ukončení jednoho oblouku a zahájením druhého
zařazujeme mnohdy ještě přechodovou fázi, která od sebe jednotlivé činnosti lépe oddělí a
zvětší časový prostor v tomto komplikovaném místě. Probíhá zde výměna boků a kontrola
„správného postoje“ pro zahájení dalšího oblouku.
Při zatáčení využíváme nejen biomechanických principů, ale také přírodních sil.
Z tohoto pohledu je důležité zatížení lyží v jednotlivých fázích oblouku. Představíme-li si
volnou lyži položenou na svahu ve vrstevnici a zatíženou kamenem v přední části, je
zřejmé, že se lyže bude při pohybu otáčet špičkou dolů ze svahu (obr. 24). Naopak,
zatížíme-li ji na patkách, budou paty směřovat dolů a špičky nahoru. Pro lyžaře je tedy
výhodné v zahájení oblouku mít těžiště vpředu, protože se tak „nepere“ s fyzikálními
silami. Logická úvaha říká, že v konci druhé části vedení oblouku je naopak výhodný mírný
posun těžiště vzad. Kamenem úrazu je však zvládnout posun těžiště v ukončení oblouku
zpět dopředu (pro správné zahájení dalšího oblouku). Posun t ěžiště dozadu v druhé části
vedení oblouku zvládají obtížně i vyspělí lyžaři. Používáme jej proto pouze ve vyšších
etapách výuky a i to velmi výjimečně.
Jako u všech carvingových oblouků, snažíme se i u základního oblouku vyloučit
smýkání lyží. Musíme si však uvědomit, že „řezat obouk“ bez smyku vyžaduje přesné
provedení všech pohybů a zkušenost. Při výuce základního oblouku žák prochází všemi
fázemi motorického učení (generalizace, diferenciace…) a přesnost provedení je tedy
9
závislá na postupném osvojování pohybových dovedností, nebo ť jednotlivé fáze
motorického učení nelze přeskočit. Navíc každá lyže má svůj rádius, při kterém „dokáže
oblouk řezat bez smyku“. Zkrátíme-li oblouk pod tento poloměr, jde na mírném svahu jen
obtížně dosáhnout zavření oblouku bez smyku a tak i zkušený lyžař toho dosáhne jen
v omezené míře.
V první části etapy základního lyžování odvozujeme od
základního oblouku oblouky modifikované (oblouk v pluhu
a oblouk z přívratu vyšší lyží), které usnadňují lyžaři pohyb
v obtížnějších terénních podmínkách. Jsou prováděny
stejným pohybovým principem jako základní oblouk, liší se
však přívratným postavením lyží. Natočení budoucí vnější
lyže do směru tvořeného oblouku nám pomůže překonat
kritickou fázi zahájení a driftování lyží v přívratném
postavení usnadní jak první část vedení, tak regulaci
rychlosti. Modifikované oblouky s aktivním driftováním lze
použít i k výuce základního oblouku, nedaří-li se přímá
cesta přes vlnovku a v komerčních lyžařských školách
nahrazuje tato moderní forma kombinace tlaku do vnitřních
hran+aktivního driftování starší formu smyku na
odlehčených lyžích. Přívratné postavení lyží však fixuje nepříjemný návyk antagonního
postavení kolen a tak považujeme za vhodné, co nejrychleji přecházet k paralelnímu
vedení lyží, tedy k formě základního oblouku, využívajícího v zahájení a v 1.části vedení
aktivní driftování lyží v paralelní poloze.
V první části etapy základního lyžování se pohybujemeObr.7
převážně na mírném a
upraveném svahu. Snažíme se aby žák byl "řidičem svých lyží", tak jako zdatný lyžař na
svahu prudším. Pozice "brzdiče" není příjemná, ani zdravotně výhodná.
V základním carvingu je účelné rozdělit váhu mezi lyže tak, že vnější lyže je cca o 510% zatížena více, neboť z obecného pohledu platí, že člověk má lepší stabilitu na
palcové hraně plosky než na malíkové a navíc toto rozdělení váhy zvětší potřebnou
„rezervu“ ve stabilitě (viz biomechanika). Při stejném zatížení obě lyže vykrajují zatáčky o
stejném poloměru. Rozdílným zatížením lyží dokáže lyžař zkrátit poloměr zatáčení či
zvýšit držení a stabilitu na tvrdém povrchu. Při přechodu k FUN Carvigu maopak přichází
ke slovu výrazná jízda po vnitřní lyži a rotace trupu směrem do oblouku se současným
vkloněním trupu. RACE a FUN Carvingové oblouky však již patří do etapy Závodního a
extrémního lyžování.
5. DRUHÁ ČÁST ETAPY ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ
Při přechodu do druhé části etapy základního lyžování, ke carvingovým obloukům
krátkým, středním a dlouhým, se svah a rychlost jízdy zvětšuje a pohybujeme se často na
hůře upraveném terénu nebo dokonce mimo
sjezdové tratě. Principy základního oblouku
platí i pro Carvingové oblouky,jejichž provedení
se liší od základního oblouku, pouze tím, že
všechny pohyby jsou prováděny v dokonalejší
formě, důrazněji a přesněji, zkracuje se přechod
z jednoho oblouku do druhého a modifikuje se
časová i prostorová charakteristika. Zvětšují se
síly působící na lyžaře a k základním
pohybovým dovednostem se
přidávají
rozšiřující pohybové dovednosti.
V této části výuky již používáme také
modifikované oblouky s tradičním zahájením
10
oblouku na odlehčených lyžích stejně tak jako rotaci či protirotaci. Tyto klasické oblouky
jsou charakteristické zahájením na lyžích odlehčených po odrazu z hran + zvyšováním
těžiště ve fázi zahájení oblouku a právě díky tomu klasická technika usnadňuje zatáčení
například v obtížných podmínkách volného terénu, v hlubokém sn ěhu atd.. Přecházet
z jedné techniky do druhé není žádná ostuda, naopak uměni přecházet z jedné techniky
do druhé podle podmínek, je vizitkou dobrého lyžaře.
6. POHYBOVÉ DOVEDNOSTI
Pohybové dovednosti jsou základem elementárních i vrcholových oblouk ů. Dělíme je na
základní a rozšiřující. Základní a rozšiřující pohybové dovednosti na sebe navazují a
umožňují zvládnout lyžování v plné šíři proměnlivých podmínek.
Základní pohybové dovednosti jsou:
• překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže
• překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže do základního
postoje
• přenášení váhy těla z lyže na lyži,
• vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy,
• nezávislé pohyby dolních končetin, kdy každá z nich vykonává poněkud odlišné
pohyby
• pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí
• regulace rychlosti jízdy
Rozšiřující pohybové dovednosti na úrovni druhé části etapy základního lyžování jsou:
odklon a vklonění trupu
teleskopické pohyby dolních končetin,
torze a rotace,
zahranění a odraz z hran,
brzdění zvětšeným smykem,
dynamické pohyby pažemi s pícháním holí,
důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení
změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží
•
•
•
•
•
•
•
•
Obr.9
11
7. POPIS JEDNOTLIVÝCH OBLOUKŮ
Detailní popis jednotlivých oblouků
je uveden v příslušné části České školy
lyžování, která navazuje na plán výuky
INTERSKI ČR, respektive v učebních textech
jednotlivých školících zařízení.
Obr.10
8. LYŽAŘSKÝ PEDAGOG
Lyžování by mělo především přispívat k
upevnění fyzického i psychického zdraví
lyžaře. Při výuce je proto potřebné dbát na
efektivitu pohybů, přizpůsobit se proměnlivým podmínkám a maximálně omezit negativní
vlivy na organismus žáka. Vyjma těchto faktorů však ovlivňuje výuku i vztah žáků k horám
a k lyžování. Cíle žáků jsou různé, od pouhého příjemného pobytu na horách až po
sportovní výkon. Nový model výuky dává lyžařskému pedagogovi do rukou rozmanité
kombinace prostředků k dosažení cílů jeho žáka pro konkrétní přírodní podmínky.
Specifikuje pouze základní principy a konkrétní řešení ponechává na učiteli. Klade tím na
pedagoga mnohem vyšší nároky než v minulosti.
Optimalizace výuky - tedy její co nejdokonalejší přizpůsobení momentální situaci z
hlediska proměnlivosti prostředí, úrovně svěřenců i jejich cílů atd.- je podstatně složitější
než disciplinované použití metodických řad. Jde o individuální přístup k žákům, který
vyžaduje hlubokou znalost a skutečné porozumění principům výukového postupu. Každý
žák je zde individualitou, se kterou samostatně pracujeme.
Zapomínat nesmíme ani na individualizaci na základě technického vybavení. Je
evidentní, že při výuce základních a carvingových oblouků
§ bude muset žák na lyžích delších a s menším telemarským tvarem více rozkládat
váhu mezi lyže a více používat větší vertikální pohyb pro to, aby udělal oblouk o
stejném poloměru, jako žák na lyžích kratších s větším telemarským tvarem,
§ žákovi s kratšími lyžemi (s větším telemarským tvarem) naopak při stejném
rozsahu pohybů lyže zatočí více, vzniknou tak větší odstředivé síly a % podílu
pánve na zatáčení může logicky být větší.
Nový model výuky je mocným a flexibilním nástrojem v rukou pedagoga. Skutečná
úspěšnost je však výrazně závislá na kvalitě vyučujícího.
Základní osa výuky je pro žáka průhledná od vlnovky až po carvingové oblouky. Je
proto nezbytné, aby lyžařský pedagog perfektně ovládal celou požadovanou škálu
oblouků. Jeho případné chyby jsou viditelné i začátečníkovi. Povinností lyžařského
pedagoga je ukázat svěřenci konkrétní prvek v optimální formě, bez individuálních
odchylek. Ty si může dovolit pouze žák, podle své morfologie, pedagog však jen p ři
aplikaci techniky mimo výuku.
To, že výuka proběhla, ještě neznamená, že žákovi byly splněny očekávané cíle.
Ústřední postavou při moderní výuce je lyžařský pedagog, jeho odborná a společenská
úroveň. Právě na jeho práci, příkladu a působení závisí úspěšnost výuky i úspěšnost
pobytu jeho svěřenců v krásném horském prostředí. Na něm záleží, zda pobyt na horách
bude zážitkem, na který budou svěřenci dlouho vzpomínat a budou se k horám a lyžování
stále vracet.
12
9. HISTORIE LYŽOVÁNÍ A HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY
Z historického hlediska můžeme dějiny lyžařství rozdělit do dvou rozdílně dlouhých a
rozdílně zaměřených i různě významných epoch. Je to období zhruba pětitisíciletého
vývoje na severu Evropy a Asie a období přibližně posledních 135 let, během kterých
lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa, všude tam, kde mělo vhodné
geografické a klimatické podmínky. Rozhodným rokem pro d ělení obou epoch je rok 1860,
který je mezníkem mezi užitným lyžařským uměním lovců, sedláků a vojáků a moderním
lyžováním obyvatel měst a venkova - sportovním lyžováním.
Střediskem nového sportovního hnutí se stala Kristianie, dnešní Oslo. Základem
novodobého vývoje - jak odpovídalo terénní konfiguraci okolí Kristianie - byly p ředevším
běh a skok, které jsou dodnes pilíři severského neboli klasického lyžování.
Ani v Norsku však nenalezl tento nový trend spontánní podporu ve řejnosti. Výjimku
tvořila provincie Telemark, kde sedláci používali lyží nejen k dopravě, ale i k zábavě. První
lyžařský závod se uskutečnil v Norsku v roce 1843, Norsko je tedy právem pokládáno za
kolébku lyžařského sportu.
Severská forma sportovního a závodního lyžování, z ůstala po celá desetiletí omezena
na Skandinávii. Zlom přinesla kniha Nansena Na lyžích napříč Grónskem. Německé
vydání v roce 1891 vyvolalo veliké nadšení po celé střední Evropě, doprovázené
hromadným dovozem "zázračných prkének". Na sklonku devatenáctého století se potom v
Čechách, Německu, Rakousku, Švýcarsku a v dalších zemích objevují první lyžařští
učitelé, mladí norští studenti, studující na středoevropkých univerzitách.
Lyžařství v Čechách
Počátky lyžařství v Čechách spadají do druhé poloviny devatenáctého století a čeští
lyžaři patřili k průkopníkům lyžařského sportu ve střední Evropě. Přední místo mezi nimi
zaujímá Josef R. Ořovský, který v listopadu 1886 jako osmnáctiletý všestranný sportovec
napsal různým firmám v Kristianii o nabídku sportovní výzbroje a výstroje. K jeho velkému
překvapení poslala firma Heyde a Gustavson vedle nabídky bruslí také nabídku lyží.
Ořovský, jehož heslem bylo "Pohyb - sport - dobrodružství", ihned objednal dva páry lyží,
které 5. 1. 1887 došly na celnici, kde si s nimi nevěděli rady, a tak je nakonec proclili jako
lodní vesla. Šlo o dva typy, norský - s vázáním z rákosu a finský - s dlouhými řemeny.
Hned druhý den po obdržení je Ořovský vyzkoušel na dvoře v Praze v Jindřišské ulici
(dnešní pasáž kina Praha). Když se setmělo, vyšel se svým bratrem na Václavské náměstí
a sjížděli od rozestavěného Národního muzea na Můstek. Hned další den se vypravili s
dalšími členy Bruslařského klubu na Letnou a o několik dní později na dvoudenní výlet do
Řevnic.
Z iniciativy J. R. Ořovského byl potom v roce 1887 při Bruslařském klubu v Praze
založen první lyžařský spolek ve střední Evropě - lyžařský kroužek. O těžkých začátcích
svědčí i zápisy z průběhu zájezdů. Nebyly volné soboty, a tak se jelo z Prahy rychlíkem v
23.30 do Martinic, kam lyžaři dorazili v 6 hodin ráno. V Jilemnici "U modré hvězdy" snídali
a potom vystupovali do hor. Domů se vraceli pozdě v noci. V roce 1894 se lyžařský
kroužek změnil v "Český ski klub Praha" a během dalších let se mohutně rozvíjel. Jedním
z celé řady důvodů byly i pravidelné lyžařské kurzy, které pořádal po celých Krkonoších a
na Šumavě. Tak se bezplatně naučilo ovládat lyže tisíce lyžařů.
V roce 1894 navázal J. R. Ořovský styk s řídícím učitelem Janem Bucharem z Dolních
Štěpanic, který byl činovníkem českého krkonošského spolku "Ski Jilemnice". V říjnu 1903
byl ve Vysokém nad Jizerou založen "Český ski klub Vysoké nad Jizerou". Třetí klub byl
podmínkou pro vznik české lyžařské organizace, která byla založena již 21. 11. 1903 v
Jablonci nad Jizerou. Byl zde založen první lyžařský svaz na světě - Svaz lyžařů v
Království českém".
13
V roce 1910 byla potom založena Mezinárodní lyžařská komise a na jejím sedmém
kongresu v Praze 1923 Mezinárodní lyžařská federace. Další období lyžování bylo
poznamenáno první a druhou světovou válkou. Vzdor omezeným možnostem dosáhlo i
tehdy naše lyžování cenných úspěchů a naši závodníci se proslavili doma i v cizině.
HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY
Již první pohyby na lyžích (chůze, běh, sjíždění) byly prováděny určitou technikou. Na
vývoj této lyžařské techniky měly rozhodující vliv lyžařské závody (snaha o zdolání určité
vzdálenosti co nejrychleji a nejekonomičtěji). V historii výuky lyžování dochází k
neustálému zdokonalování lyžařské techniky a všeho, co tuto techniku ovlivňuje. Každé
vývojové stadium našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem "lyžařská škola" si
představujeme výklad techniky a její aplikaci ve vyučovacím procesu. Samozřejmě ne
každá lyžařská škola byla přínosem vývoje. Mnohé školy byly vytvářeny uměle, především
z osobní ctižádosti jednotlivých tvůrců nebo z komerčních zájmů určitých skupin. Lyžařské
školy byly typické především pro alpská střediska.
První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál
Werheland první lyžařskou příručku a v roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii
"norskou školu". V alpských zemích má zásluhu na rozvoji lyžování M. Zdarsky, který v
roce 1896 vydává lyžařskou knihu a vytváří tzv. "Alpskou lilienfeldskou školu jízdy na
lyžích". Tato škola byla určena především pro alpské terény. M. Zdarsky zkrátil poměrně
dlouhé norské a finské lyže na délku 190 až 220 cm a zavedl přívrat, což lépe vyhovovalo
právě v alpách. Další vývoj ovlivňuje rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem
nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou.
Jeho škola spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy. Bilgeri převzal z norské školy
jízdu s dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Vylepšil Zdarského
přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant, kristianií a oblouků. Pro zatáčení
lyží se stále vycházelo z rotačního pohybu trupu a pánve.
Po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství "Arlberská škola rakouská". Výuka
zatáčení začínala v přívratném postavení a principem zatáčení lyží
Obr.11
byla stále rotace. Současně s rozvojem "Arlberské školy" vzniká ve
Švýcarsku "Škola J. Dahindena", která obohacuje techniku
zatáčení o odvratnou kristianii, kristianii rychlostní a slalomovou.
Zlepšuje vázání a začíná používat dlouhořemenného vázání, které
později zdokonalují Francouzi. Arlberská přívratná technika byla po
roce 1935 nahrazována novým pojetím jízdy - snožnou kristianií.
Vyvrcholením rotační techniky se stala
"rotační francouzská škola" (E. Allais, P. Gignoux: Ski francais,
Grenoble 1937), která ovládla výuku na
plných dvacet let. Blokování těla přenášelo
rotaci na nohy, postoj byl charakterizován
hlubokým předklonem s náklekem. V této
době již existovaly nerotační techniky, které
byly po 2.světové válce základem pro
vytvoření tzv. "nové rakouské techniky".
Dominantou této techniky z roku 1956 je
protirotace.
14
Obr.12
VÝVOJ TECHNIKY ZATÁČENÍ OD KONCE ŠEDESÁTÝCH LET
Vývoj techniky zatáčení na lyžích v posledních zhruba třiceti letech můžeme
zjednodušeně charakterizovat jako vývoj od techniky rotačního nebo protirotačního "bloku"
k technice "rozdílné práce dolních končetin", tedy od oblouků s využitím zahranění a
odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou polohy lyží a těla. Za vrchol a současně také
konec dalšího rozvoje techniky společných pohybů dolních končetin (techniky "bloků" rotačního a protirotačního) můžeme označit období okolo roku 1960. V tomto období
dochází ke změnám v technice jízdy, jejichž představitelem byl vynikající rakouský
slalomář Josef Stiegler. Ten dospěl k uplatnění nového způsobu napojování oblouků s
využitím nezávislých pohybů nohou, tedy na základě rozdílné práce dolních končetin.
Období okolo roku 1964 bylo charakteristické celkovým snížení postoje, snahou o stálý
styk lyží se sněhem, zvětšením pohybového rozsahu dolních končetin ve směru
předozadním a bočném a v neposlední řadě pak potlačením intenzity zahranění a odrazu
z hran při ukončování oblouků. Za reprezentanta této techniky, z které vyšla technika
vyrovnávacích oblouků a S oblouků můžeme označit francouzského sjezdaře Killyho.
V období okolo roku 1970 dochází ke zvýšení zadní části sjezdových bot, vznikají
"opěrky". Tato změna ve tvaru sjezdových bot se značně podílí na dalším vývoji techniky
zatáčení. Za typického představitele můžeme označit francouzského slalomáře Patricka
Russela. Jeho jízda byla charakteristická aplikací techniky vyrovnávacích oblouk ů
(avalement) do podmínek zavřených slalomových oblouků na plochém terénu (bez
nerovností). Na větších sklonech svahu vznikají vystřelované oblouky. Snahou bylo
urychlit přechod z jednoho oblouku do druhého "jet" pohybem, tj. posunutím dolních
končetin pod tělem směrem dopředu a potom do směru následujícího oblouku. Prakticky
zaniká využití zahranění a odrazu z hran ve svém původním pojetí a je nahrazeno snahou
o stálý kontakt lyží se sněhem. Italského slalomáře Gustavo Thöniho (zhruba okolo roku
1974) můžeme označit jako představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny
dosavadní progresivní prvky (rozdělená práce nohou, pohyby těžiště ve všech směrech
apod.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym
i Russelem. Dochází k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi
ukončení, které vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Za změnu, způsobenou snahou
po zrychlení jízdy, můžeme označit i využití výjezdu na vnitřní lyži.
V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba okolo roku 1977) dochází postupn ě
k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách
slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty, která
vychází ze snahy využít techniku obřího slalomu v podmínkách časově a prostorově
omezenějších. To se již dostáváme do období posledních několika let, kdy lze pozorovat
určité zvýšení postoje (menší předklon trupu) a snahu po co nejplynulejším přechodu z
jednoho oblouku do druhého. Lyžaři minimalizují smýkáním lyží stranou a plynule zatěžují
lyže ve všech fázích oblouků. Dochází k posunu bodu, kdy je těžiště lyžaře nejníže zhruba do poloviny oblouku. Snahou je co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením
jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s
minimální časovou ztrátou.
Charakterizovat současnou techniku není lehké, neboť změny, ke kterým došlo, se
snáze dají posoudit teprve s delším časovým odstupem. Navíc se domníváme, že k
zásadním změnám v poslední době nedochází, jedná se spíše o zvyšování kvality
zúčastněných pohybových dovedností. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve
všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těla sjezdaře, tendence provádět pohyby
nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem, dochází k
optimálnímu využití technické dokonalosti výzbroje a výstroje. Vývoj techniky ovliv ňuje
vývoj vybavení, a ten se podílí na vývoji techniky.
15
10. BIOMECHANIKA SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ
BIOMECHANICKÉ HLEDISKO HISTORICKÉHO VÝVOJE ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH
Z biomechanického hlediska je možné realizovat zatáčení na lyžích pomocí různých
mechanismů - principů, eventuálně jejich kombinací. Zásadní rozdíly mezi jednotlivými
lyžařskými školami spočívají nejčastěji v otázce zahájení oblouku, tj. jakým způsobem jsou
vychýleny lyže z přímočaré jízdy. Z historického pohledu je vývoj zatáčení po druhé
světové válce charakterizován třemi stěžejními principy uvedení lyží do oblouku: rotace,
protirotace a zvýšení tlaku na lyži při jejím současném postavení na hranu.
Při použití prvních dvou principů, zahajuje lyžař otáčení na odlehčených lyžích. Vnějším
pohybovým znakem je zvyšování těžiště ve fázi zahájení. Dolní končetiny se napínají a
lyže proto nemohou být dostatečně na hranách. Interakce lyže-sníh nevytváří potřebný
točivý moment a proto je nutné zapojit do otáčení větší svalové skupiny. Ty musíme před
dalším obloukem brzdit, což je obtížné a může to způsobit komplikace.
Zahajujeme-li otáčení tlakem do vnitřní hrany vnější lyže, není potřeba k zatáčení
používat rotační impuls velkých svalových skupin. Interakcí lyže-sníh vzniká dostatečně
silný moment otáčení. Vnějším pohybovým znakem je snižování těžiště ve fázi zahájení. Z
biomechanického hlediska může lyžař při tomto pohybu vytvořit potřebný točivý moment
pohyby menších a tedy operativnějších svalových skupin.
Na obr. 13 je znázorněn vývoj základních principů zatáčení. Jsou zde také uvedeni
význační představitelé v daném období charakteristického pojetí jízdy. Vidíme, že vývoj
techniky zatáčení neprobíhá skokem, ale dochází k plynulému prolínání jednotlivých
principů. Nositelem pokroku v efektivním zatáčení byli špičkoví závodníci, kteří vždy
předbíhali obecné pojetí oblouku v masovém a sportovním lyžování.
Rotace je prvotním a
historicky
překonaným
principem,
který
v
současném
moderním
pojetí jízdy má uplatnění
v modifikovaných
podmínkách. Daná technika
je
charakterizována
relativně dlouhým časovým
intervalem
od
zahájení
pohybu k jeho přenesení na
lyže a převahou "smýkání"
lyží při jízdě v oblouku
(velká ztráta rychlosti jízdy).
Postoj lyžaře při rotační
technice značně omezuje
Obr.13
jízdu v oblouku po hranách lyží a jejich plynulou změnu.
Klasická protirotace postupně nahrazovala rotaci. Pokrok proti předcházejícímu principu
spočíval ve dvou hlediscích. Za prvé došlo ke zrychlení zahájení oblouku (rovina
rozdělující torzi horní a dolní poloviny těla se nacházela v oblasti kyčelních kloubů). Za
druhé došlo při jízdě v oblouku k vytvoření výhodnější polohy těla, což umožnilo zvýšit
podíl jízdy na hranách lyží a značně omezit smýkání lyží (nastalo zrychlení jízdy). I
protirotace je však vázána na odlehčení lyží (vertikální pohyby těla).
V období po roce 1960 se objevuje další kvalitativní vývoj v zahájení oblouku.
Protirotace se začíná kombinovat s diferenciací tlaku na jednotlivé lyže (nezávislá práce
jednotlivých dolních končetin). Impuls k zatočení lyže vychází stále ještě z protirotace.
16
Proti předcházející vývojové etapě ale dochází ke zefektivnění jízdy - větší diferenciace
tlaků na jednotlivé lyže vede ke zvýšení podílu hranění při jízdě v oblouku. Při projíždění
oblouku ubývá "smýkání", ztráta rychlosti se zmenšuje. Zna čný podíl na dalším vývoji měly
změny v úpravě sjezdových tratí (ledové a tvrdé povrchy), nové typy lyží (v ětší pružnost a
torzní tuhost) a zásadní změny ve vývoji lyžařské obuvi (opěrky).
Ve vývojové etapě od roku 1970 až 1975 se zásadním způsobem mění dominance v
hlavním principu zatáčení. Do popředí se jednoznačně prosazuje princip zatížení lyží s
diferenciací hranění. Proti předcházející vývojové etapě má dvě přednosti - značně
zrychlené zahájení oblouku (akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu) a postoj
lyžaře při jízdě v oblouku, umožňující realizovat širokou škálu hranění lyže. Lyžař má
možnost v každém okamžiku jízdy optimalizovat poměr mezi smýkáním lyže a jízdou po
hranách. Ztráta rychlosti je ve srovnání s p ředchozími způsoby jízdy v oblouku minimální.
Zatížení lyže je do jisté míry kombinováno s kompenzačním protirotačním pohybem
horní části těla. Nejedná se již o protirotaci ve smyslu principu zatáčení, ale využití
biomechanických zákonitostí. Diferenciace hranění lyže je regulována pohybem kolen a
pánve dovnitř oblouku (vnitřní rotace dolní končetiny), což je vyvažováno protipohybem
horní části těla. Tento pohyb má značný význam především při napojování oblouků, kdy
protichůdný torzní pohyb těla vůči lyžím vytváří tzv. anticipaci pohybu (předpětí svalů ve
smyslu zahájení následujícího oblouku), která p řispívá ke zrychlení začátku oblouku.
Z didaktického hlediska má nový princip zahájení oblouku značné přednosti v
konkrétnosti a jednoduchosti klíčové instrukce (postavení lyží na vnitřní hranu a zatížení
přední části lyže). Nedochází k nebezpečnému smýkání lyží a celá činnost splňuje
podmínky "minimální biologické zátěže organismu lyžaře". Na závěr je třeba zopakovat, že
tento revoluční - moderní a snadný způsob otáčení umožnila až změna výzbroje v
poválečném období technické revoluce.
TECHNIKA A BIOMECHANIKA ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH
Technikou rozumíme řešení pohybového úkolu v konkrétní terénní situaci. Obecn ě lze
konstatovat, že řešení pohybových úkolů se uskutečňuje skladbou pohybových prvků. Ta
je variabilní z hlediska různorodosti pohybových úkolů, které sjezdař musí řešit jak v
prostoru (změny úhlů směru pohybu, změny úhlů jednotlivých částí těla, změny v rozsahu
pohybů v rovině vertikální, laterální a předozadní) tak v čase (změny v pracovním rytmu a
frekvencích pohybů). Se změnou pracovního rytmu a frekvencí pohybu dále souvisí
změna intenzity pohybu.
Pro současné pojetí techniky zatáčení jsou charakteristické tzv. pohybové znaky,
společné pro značnou většinu prováděných pohybových úkolů na lyžích. Mezi základní
charakteristické pohybové znaky techniky zatáčení patří rozdílná práce dolních končetin v
průběhu provádění napojovaných oblouků, způsob vedení lyží v oblouku po vnitřních
hranách, odpovídající práce paží pro jednotlivé druhy napojovaných oblouk ů a dokonale
koordinované a rovnovážné postavení celého těla vůči měnícím se podmínkám v průběhu
oblouku. Vedle charakteristických pohybových znaků existují tzv. "základní pohybové
dovednosti pro zatáčení na lyžích", které se prolínají v celé oblasti zatáčení na lyžích - od
základního oblouku až ke krátkému slalomovému oblouku ve všech možných variantách.
Pro diferenciaci základních pohybových dovedností při tvoření oblouků je rozhodující
technická úroveň lyžaře, úroveň jeho tělesné přípravy a vybavení, obtížnost terénu a
morfologické, funkční a psychické předpoklady jedince.
17
Základní pohybové dovednosti
Základní pohybové dovednosti jsou stavebními kameny oblouk ů elementárních i
vrcholových. V základní etapě nacvičujeme tyto základní pohybové dovednosti:
Překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků mimo lyže
a
Překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže.
Jsou to nejdůležitější pohybové dovednosti, nezbytné pro uvedení lyží do
oblouku i pro jeho pro jeho správné ukon čení. Dávají podnět ke změně
polohy lyže z plochy na hranu, a tím k uvedení lyže do oblouku a naopak
k návratu na plochy, tedy k ukončení oblouku.
Na těchto pohybech se výrazně podílí kyčelní a kolenní klouby a
nacvičujeme je především ve vlnovce a
v
základních
obloucích.
V etapě
Obr.14
základního lyžování je důležité aby tyto
pohyby směřovaly nejen do stran a zpět,
ale také dopředu. Pohyb musí být plynulý v celém
oblouku, od zahájení a vedení až k ukončení oblouku.
Ve fázi zahájení oblouku jsou dolní končetiny jen mírně
pokrčeny, při vedení oblouku jsou pokrčeny nejvíce a
bérce a pánev jsou přikloněny dovnitř oblouku. Ve fázi
Obr.15
ukončení oblouku se končetiny opět napínají v
hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu.
Přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži je důležité proto, že nám umožní regulovat
poloměr oblouku a udržovat rovnováhu. Hodně pozornosti věnujeme nácviku této
pohybové dovednosti ve sjezdové průpravě. Přenášení hmotnosti z lyže na lyži je třeba
sledovat i v dalším nácviku, neboť nedostatečné zvládnutí této pohybové dovednosti bývá
hlavní příčinou chyb v technice jízdy i vyspělých lyžařů.
Vedení lyží po jejich vnitřních hranách při vyjíždění oblouků je náročná dovednost,
kterou nacvičujeme v hrubé formě již ve vlnovce. K jejímu postupnému zvládnutí dochází
v průběhu nácviku i výcviku - při opakování za změněných podmínek. Snažíme se vést
lyže v obloucích tak, aby se nesmýkaly stranou a aby se pohybovaly v souladu se sm ěrem
jízdy, po vnitřních hranách. Jedině důkladné zatížení lyží a přiklonění bérců a pánve
dovnitř oblouku zaručuje jízdu po vnitřních hranách bez smýkání stranou.
Rozdílné a na sobě nezávislé pohyby levé a pravé končetiny nejvíce charakterizují
současné pojetí techniky zatáčení. Rozdílné pohyby dolních končetin umožňují lepší
stabilitu, snazší přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži a dostatečný rozsah pohybu
kolenou dopředu a do stran.
Pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí provázejí až nácvik základních oblouků. Ve
vlnovce se paže v podstatě nepohybují, jsou mírně pokrčené v loktech poněkud stranou a
před tělem. Při dynamičtějším pohybu dolních končetin v základních obloucích dochází k
mírnému pohybu paží vpřed, spojenému s náznakem zapíchnutí vnitřní hole (vzhledem k
následujícímu oblouku). Lyžař pohybuje pouze předloktími, rozsáhlejší pohyby v
ramenních kloubech jsou nesprávné a narušují optimální pr ůběh ostatních pohybů.
Píchnutí holí do sněhu stranou vpřed je co nejkratší, předznačuje ukončení jednoho a
zahájení dalšího oblouku. Nejde o oporu o h ůl jako o pomoc pro zahájení oblouku!
Regulace rychlosti jízdy v průběhu oblouků je důležitá dovednost, umožňující
bezpečnou jízdu. Začátečník obvykle zastavuje odšlapováním do vrstevnice a jízdu
zpomaluje vyjížděním oblouků více do vrstevnice. Na úzkých místech, kde nelze jízdu
regulovat tímto způsobem, brzdí pluhem nebo sesouváním.
18
Rozšiřující pohybové dovednosti
Rozšiřující pohybové dovednosti umožní lyžařům jízdu v náročnějších terénních a
sněhových podmínkách. Dovednosti, které zvládli v základní etap ě (a které dále
zdokonalují) rozšiřují následující dovednosti.
Odklon trupu je důležitý při jízdě na svahu s větším sklonem, ve větší rychlosti a v
zavřených obloucích. Pomáhá vyrovnávat vliv odstředivé síly, která vytlačuje lyžaře ven z
oblouku. Lyžař se vyrovnává s působením odstředivé síly v obloucích poněkud jinak než
například cyklista v zatáčkách. Cyklista nakloní kolo i tělo do zatáčky, lyžař sklápí bérce a
boky při vyjíždění oblouku ke svahu a tento pohyb vyrovnává odklonem trupu od svahu,
což umožňuje větší hranění a dobré vedení lyží po vnitřních hranách.
Předpokladem správného odklonu trupu v dostate čném rozsahu je vzpřímené držení
trupu; při předkloněném trupu nelze potřebný odklon provést (předklon trupu omezuje
možnost úklonu). Důležité je vklonění vnitřního boku v oblouku ke svahu a mírně vpřed.
Není správné tlačit vnitřní bok dopředu, důležitý je především pohyb ke svahu.
Odklon trupu je v souladu s pohybem bérů a pánve. V okamžiku, kdy jsou bérce a
pánev přikloněna dovnitř oblouku nejvíce, dochází k největšímu odklonu trupu. Naopak v
ukončení a v zahájení oblouku jsou bérce i trup nad lyžemi.
Teleskopické pohyby dolních končetin jsou důležité při jízdě v boulích. Podstatné je,
aby lyžař udržel lyže pokud možno na sněhu. Toho lze dosáhnout pouze dostatečným
pokrčením nohou při nájezdu na bouli a aktivním natažením nohou po přejetí vrcholu a při
projíždění prohlubně. Při tomto "teleskopickém" pohybu dolních končetin však nesmíme
zapomínat na pohyby bérců do strany, kam chceme zatočit.
Pokrčováním a napínáním nohou se snažíme vyrovnávat nerovnosti terénu tak, aby
dráha těžiště byla co nejplynulejší. Abychom mohli uvedené pohyby provád ět v
dostatečném rozsahu, je třeba držet trup ve vzpřímené poloze. Předklon trupu
znemožňuje potřebné pokrčení nohou a vysoké zvednutí kolen při nájezdu na bouli.
Při vyšší rychlosti nebo při jízdě ve větších boulích je třeba skrčovat nohy dostatečně
rychle a s potřebným pohybovým rozsahem. Stejně důležité je aktivní natažení nohou
ihned po překonání vrcholku, kterým lyžař udrží kontakt se sněhem.
Torze a rotace se v současné technice neprojevují jako rozhodující impulzy pro
zatáčení (jak tomu bylo v rakouské protirotační technice nebo ve francouzské rotační
technice). V české škole lyžování jsou účelově využívány v alternativním postupu výuky.
Torze se výrazně objevuje v obloucích s přibrzděním, kde k ní dochází vlivem pohybu
dolních končetin proti trupu při brzdění zvětšeným smykem. Rotace využíváme
v omezené míře ve snožných obloucích.
Zahranění a odrazu z hran využíváme v obloucích s přeskokem a v obloucích s
přibrzděním. Jde o poměrně jemné pohyby kolen dopředu a hlavně dovnitř (ke svahu),
kterými regulujeme postavení lyží na hranách. Zahran ění provádí lyžař plynulým pohybem
kolen ke svahu; před odrazem dochází ke zrychlení pohybu, který má za následek
zvětšené hranění.
Po zahranění se lyžař odráží z hran dopředu a vzhůru, a to natažením dolních končetin
ve všech kloubech. Předpokladem úspěšného zahranění i odrazu z hran je rovnoměrné
zatížení lyží po celé délce. Zatížením zadní části lyží dochází k podjetí zahraněných lyží
pod tělem směrem ven z oblouku a k záklonu. Při zatížení lyží příliš vpředu dochází k
výraznému smýkání patek lyží stranou.
Zahranění a odraz z hran procvičujeme při sjezdu šikmo svahem v opakovaných
obloucích ke svahu. Po zahranění a odrazu z hran přemisťujeme lyže zpočátku do
původního směru jízdy šikmo, později zkoušíme přeskok přes původní směr jízdy a
později ukončujeme opakovaná cvičení přeskokem přes spádnici a v podstatě již
provádíme oblouk s přeskokem.
Brzdění zvětšeným smykem využíváme v obloucích s přibrzděním. Lyžař na okamžik
přeruší plynulý pohyb kolen dopředu a dovnitř. Vlivem zastavení pohybu nohou dojde ke
19
smýkání lyží stranou vpřed. Brzdění ukončuje lyžař zahraněním a odrazem z hran vzhůru
a vpřed ve směru následujícího oblouku.
Důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení mají význam v krátkých zavřených
obloucích na větším sklonu svahu, popřípadě při jízdě v boulích. K píchnutí holí dochází
před ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku. Je impulsem pro p řenesení
hmotnosti. V dlouhých a otevřených obloucích, či na velmi mírném svahu není třeba holí
používat. Paže se pohybují v nepříliš velkém rozsahu před tělem. Neměly by se dostat do
připažení, lyžař by je neměl nechávat svěšeny ani by je neměl zvedat nad úroveň ramen.
Pohybuje se převážně předloktí a zápěstí. Jakékoli větší pohyby v ramenou narušují
plynulost jízdy. Koordinaci pohybů paží a dolních končetin nacvičíme nejlépe na mírném
svahu v delších otevřených obloucích.
Pomocí hole zahajujeme oblouky s přeskokem, méně již krátké oblouky s přibrzděním a
oblouky pro přejíždění vln. O hůl se příliš neopíráme, zapíchnutí do sněhu je co nejkratší.
Bodec hole zapichujeme do sněhu stranou vpřed (nikoli ke špičkám lyží ani na úroveň
vázání). K vydatnému a delšímu opření o hůl tedy dochází pouze v obloucích s
přeskokem, kde napomáhá odrazu z hran a rotaci.
Změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží jsou pohybové
dovednosti, které mají zásadní význam pro správné provedení modifikovaných oblouk ů
druhé části etapy základního lyžování, které jsou určeny do volného terénu a do obtížných
sněhových i terénních podmínek. Tyto pohybové dovednosti procvi čujeme nejprve na
upraveném svahu odpovídajícího sklonu a za pomoci pr ůpravných cvičení. Teprve poté
přecházíme postupně do obtížnějších podmínek. Při přechodu do volného terénu a
náročnějších podmínek, kde hrozí podstatně více nebezpečí úrazu, důsledně
respektujeme fáze motorického učení – nic neuspěcháváme. Spěch se nám právě zde
může vymstít
ZÁKLADNÍ POJMY Z BIOMECHANIKY LYŽOVÁNÍ
Biomechaniku můžeme při určitém zjednodušení charakterizovat jako vědeckou
disciplínu studující pohybovou činnost člověka v daných fyzikálních podmínkách. Fyzikální
a mechanické zákonitosti ve spojení se znalostmi morfologické a funk ční stránky
pohybového aparátu vytvářejí základnu k formulaci zákonitostí platných pro lyžování. Tyto
zákonitosti přispívají k pochopení vztahů mezi vnější formou pohybu a příčinami, které
ovlivňují průběh pohybu. To vše v jednotném celku vytváří základ pro kvalitnější
didaktickou práci v lyžování.
CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH BIOMECHANICKÝCH POJMŮ SE ZŘETELEM NA
SJEZDOVÉ LYŽOVÁNÍ
Vnitřní a vnější síly
Vnitřní síly jsou síly vznikající uvnitř hybného systému lidského těla. Nejdůležitější jsou
svalové síly (aktivní síly), které pákovými mechanismy ovlivňují pohyby segmentů těla a
působí na vnější prostředí. V lyžování mají také značný význam síly pasivní, především při
tlumení vnějších silových rázů, vznikajících při kontaktu lyžaře s terénem. Pasivní síly jsou
dány odporem šlach, vazů, chrupavek a pružností kostí.
Vnější síly jsou síly působící z vnějšku na pohybový aparát člověka. Nazýváme je silami
fyzikálními a řadíme k nim tíhovou sílu, aerodynamické síly (odpor prost ředí,
aerodynamický vztlak), tření a další síly.
Výsledný pohybový stav je dán vzájemnou interakcí mezi vnitřními a vnějšími silami.
20
Pohybový systém lidského těla
Lidské tělo tvoří velmi složitý
pohybový
systém,
složený
z
jednodušších
podsystémů.
Nejjednodušším hybným elementem
pohybového aparátu je mechanická
triáda, která se skládá ze svalu z
mezilehlých prvků a segmentu (obr.
16).
Obr.16
Obr.17
Těžiště těla a soustavy lyžař - lyže
Z biomechanického hlediska lze
vyčlenit 14 hmotných útvarů, z nichž
sestává pohybový aparát člověka
(obr. 17,18). Váha jednotlivých
elementů těla je závislá na
konkrétních somatických rozměrech
člověka a je u jednotlivých osob
rozdílná. Proporcionální rozložení
váhy jednotlivých segmentů těla je u
Obr.18
všech lidí velmi podobné a lze je
vyjádřit tzv. relativní váhou.
Těžiště těla TT je hmotný bod, v němž působí výslednice součtu všech tíhových sil
jednotlivých hmotných elementů těla.
Při lyžování je lyžař pevně spojen s výzbrojí a výstrojí (lyže, boty, hole, přilba, oděv) a v
mechanických interakcích s vnějším prostředím musí na tyto hmotnosti reagovat
svalovými silami. Hovoříme o soustavě lyžař - lyže (obr. 17 ).
Těžiště soustavy TS lyžař - lyže je hmotný bod, v němž působí výslednice součtu
všech tíhových sil hmotných elementů a také tíhových sil působících na výzbroj a výstroj.
Poloha obou těžišť je rozdílná. Rozdíly v poloze obou těžišť se zvětšují s klesající
váhou těla lyžaře. Poloha těžiště je velmi proměnlivá. Se změnami v poloze jednotlivých
segmentů těla dochází ke změnám v lokalizaci těžiště těla.
21
Na 19 jsou zachyceny různé polohy těla při projíždění oblouku. Kombinací principů
pohybu jednotlivých segmentů je dosaženo velké variability v "odklonu" trupu od dolních
končetin, který je nezbytný při jízdě v oblouku. Odklon trupu je při zatáčení velmi variabilní
a závisí na parametrech jízdy v oblouku (rychlost a poloměr zatáčení).
Obr.19
Vnější síly
Soustava vnějších sil působících v těžišti
TT (obr.20) je při lyžování značně
proměnlivá podle konkrétních podmínek,
neboť při jízdě se mění množství sil i jejich
směr a velikost z následujícího okruhu:
tíhová síla – G, tření – T, aerodynamické
síly R, odpor prostředí W, aerodynamický
vztlak A, reakce opory F rea, odstředivá síla,
setrvačná síla aj.
Obr.20
Rovnováha
Z pohledu praxe lyžař zachovává
"rovnováhu" nebo "stabilitu" tehdy, jestliže
při jízdě udržuje odpovídající postavení těla
a nepřeruší jízdu pádem. V případě pádu se hovoří o porušení rovnováhy. Rovnováhu lze
dělit z hlediska pohybu, polohy a soustavy působících sil.
1. Z hlediska pohybu rozeznáváme rovnováhu v relativním klidu nebo pohybu.
Rovnováha v klidu (statická rovnováha) je ovlivňována pouze tíhovou silou. Při jízdě
na lyžích se s výjimkou statických postojů prakticky nevyskytuje. Všechny další
úvahy vycházejí z rovnováhy za pohybu (dynamická rovnováha), kdy dochází ke
změnám v soustavě působících sil. Do silového působení vstupují kromě vertikálních
sil (tíhová síla) také síly působící ve směru pohybu.
2. Z hlediska polohy označujeme postavení lyžaře jako labilní. Těžiště se nachází nad
plochou opory, která je dána plochou chodidel a částečně také lyží. V případě
vychýlení kolmého průmětu těžiště na podložku z plochy podstavy za kritickou mez
dojde k pádu.
3. Z hlediska soustavy působících sil hovoříme o rovnováze v oporové nebo
bezoporové situaci. Obě kvalitativně odlišné situace mají své specifické zvláštnosti.
22
Rovnováha v oporové situaci
Postihuje převážnou většinu pohybových manévrů lyžaře. Lyžař je v kontaktu s pevným
terénem, převažuje pohyb posuvný. Rovnováha se teoreticky zvyšuje zmenšením
vzdálenosti těžiště těla od podstavy a rozšiřováním plochy podstavy (širší stopa).
Teoretické požadavky na zvýšení rovnováhy jsou v rozporu s biomechanickými hledisky
na funkci pohybového aparátu při vertikálních činnostech. V situaci tlumení rázových sil je
třeba zaujmout naopak vysokou polohu těžiště těla, aby dolní končetiny byly schopny
tlumit vnější silové podněty (dolní končetiny jako "tlumiče" vnějších rázů musí mít rezervu
pro vertikální pohyb těžiště).
Z hlediska šířky stopy dochází opět
k
rozporu
mezi
teoretickým
požadavkem na zvýšení rovnováhy a
praxí.
Šířka
stopy
musí
být
"optimální". Optimální šířka stopy
umožňuje plynulé změny polohy
dolních končetin ve smyslu jejich
opakovných pohybů (flexe - extenze)
v maximálním rozsahu pohybu.
Danému požadavku nejvíce vyhovuje
"přirozená" šířka mezi chodidly, která
odpovídá klidovému postoji člověka.
Pro
zachování
rovnováhy platí
zásada: Výslednice odstředivé síly
FOD a kolmé složky tíhové síly F 2
musí procházet podstavou. Podstava
Obr.21
je dána plochou od vnitřní hrany
vnější lyže k vnější hraně vnitřní lyže
(obr.
21).
Rovnováha
zůstane
teoreticky zachována, jestliže průmět
výsledné síly FAK prochází touto podstavou. Efektivní postavení lyžaře z hlediska
zachování rovnováhy při jízdě v oblouku je potom dáno zejména následujícími hledisky.
Výsledná síla FAK se promítá do blízkosti vnitřní hrany vnější lyže. Čím je blíže, tím
vzniká vyšší tlak na vnitřní hranu, který zajišťuje vznik reakce opory (hrana se zařezává do
pevné podložky). Průmět výsledné síly FAK do vnitřní hrany vnější lyže dále vytváří
"rezervu v rovnovážném postoji". Při podklouznutí lyží a ztrátě opory je vnitřní odkloněná lyže v rezervě a slouží jako přechodná opora, než lyžař získá opět adekvátní
postavení. Daný požadavek je zvláště důležitý při jízdě na zledovatělém povrchu trati,
neboť čím je výsledná síla blíže působišti síly, tím lyže lépe drží.
Rovnováha v bezoporové situaci
Bezoporová situace (tzv. let vzduchem) nastává v okamžiku, kdy lyža ř přeruší kontakt s
podložkou - terénem a končí v okamžiku opětného získání opory. Náhle dochází ke
změnám v soustavě působících sil, přestává působit FREA a T. Pohyb lyžaře v
bezoporové fázi je ovlivňován zákonitostmi volného pádu (tíhová síla G) a
aerodynamickými silami.
23
BIOMECHANICKÉ ZÁKLADY LYŽAŘSKÉHO OBLOUKU
Převážnou většinu jízdy absolvuje sjezdař v plynule napojovaných obloucích. Obloukem
rozumíme prvek, kterým lyžař mění plynule směr jízdy. V průběhu oblouku dochází ke
změně rychlosti jízdy. Ústředním problémem výuky jízdy na lyžích a sportovního tréninku
sjezdaře je způsob provedení oblouku a mechanismy zatáčení, které lyžař používá. Z
historického pohledu vidíme velmi úzkou návaznost mezi provedením oblouku, lyža řskou
výzbrojí (lyže), výstrojí (obuv) a stavbou a úpravou tratí.
V lyžování se setkáváme s velkou škálou nejrůznějších variant zatáčení na lyžích, které
jsou modifikovány řadou nejrůznějších faktorů. V biomechanické interpretaci oblouku se
zaměříme na základní principy, které jsou pro všechny oblouky spole čné. Vycházíme ze
základní zásady - provedení převážné většiny oblouků je determinováno stejnými
biomechanickými principy. Rozdíly v různých variantách oblouků, které na stejných
principech vznikají, determinuje zejména: rychlost jízdy, sklon a členitost terénu, kvalita a
úprava povrchu (sněhu), pohybový úkol jízdy, materiál a konstrukce lyžařské výzbroje a
výstroje, antropometrické, neurofyziologické a pohybové předpoklady lyžaře, klimatické
faktory aj.
OBLOUKY V PARALELNÍM POSTAVENÍ LYŽÍ VE STANDARDNÍCH PODMÍNKÁCH
K pochopení principiální podstaty provedení oblouku vyjdeme z oblouku o st ředním
poloměru a z optimálních podmínek, které se velmi přibližují situaci při výuce zatáčení u
začátečníků (mírný sklon svahu, kvalitně upravený terén). Popisovaný oblouk chápeme
jako cíl pro výcvik začátečníků a zároveň jako principiální východisko pro rozvoj závodních
oblouků a jejich nejrůznějších modifikací (slalom, obří slalom, super obří slalom a sjezd).
Provedení oblouku rozdělujeme do tří fází:
- zahájení oblouku,
- vedení oblouku,
- ukončení oblouku.
Vymezené fáze na sebe plynule navazují. Převážná část jízdy probíhá ve znamení
plynulého napojování oblouků. Při výuce v první části etapy základního lyžování často
vkládáme mezi oblouky ještě fázi přechodu, jak uvádí obr. 32 (mezi body 4 až 5).
Biomechanická interpretace podstaty jízdy v oblouku vychází z místa styku mezi
pohybovým systémem a podložkou. Interakce lyže a podložky je rozhodujícím činitelem,
který ovlivňuje kvalitu zahájení, vedení a ukončení oblouku. Na úrovni kontaktu lyží a
podložky dochází k interakci mezi vnitřními - svalovými a vnějšími - fyzikálními silami.
Pohybové akce lyžaře ovlivňují interakci vnějších a vnitřních sil a výsledkem je konkrétní
provedení lyžařského oblouku.
Zahájení oblouku
Za klíčovou pohybovou fázi je považováno zahájení oblouku. V konfrontaci jednotlivých
učebních postupů jízdy na lyžích (lyžařských škol) se názory na mechanismy uvedení lyží
do oblouku odlišují nejvíce v zahájení. Je zajímavé, že v dalších fázích jízdy v oblouku se
různé lyžařské školy již převážně shodují.
24
Jedním ze zásadních faktorů podílejících se na kvalitě prováděného oblouku jsou lyže,
jejich konstrukce a mechanické vlastnosti (pružnost, tvrdost, tvar). Klasický mechanismus
zatáčení lyže je znázorněn na obr. 22. Při přímé jízdě po spádnici leží výsledná síla třecí T
a síla, kterou působí lyžař na lyži FL v jedné vektorové přímce - v ose lyží (obr. 22a). Lyže
jede přímo ve směru své osy. Při postavení lyží na hrany dojde k vychýlení obou
působících sil z jedné vektorové přímky. Vzniká rameno síly „r“ dané telemarským tvarem
lyží a posunem působiště sil na hranu - lyže se začíná zatáčet. Čím více lyži postavíme na
hranu a zatížíme-prohneme (obr. 22c), zvýrazní se ješt ě více vychýlení obou sil z jedné
přímky, zvětší se rameno síly „r“ a zatáčení lyže je mnohem výraznější. Účinnost zatáčení
je ovlivněna tvarem lyže a její
pružností.
Obr.22
Obr.23
Tvar lyže - rozhodujícím faktorem pro
točivost lyže je její tvar daný nestejnou šířkou
lyže ve špičce, středu a patce. Lyže má tzv.
telemarský tvar (obr. 23a), který je
charakterizován postupným zužováním šířky
lyže od špičky ke středu a opětovným
rozšířením směrem k patce. Čím je větší
rozdíl mezi šířkou lyže ve špičce a patce a středu, tím je lyže "točivější" a naopak. Lyže
pro závodní lyžování se u jednotlivých disciplín liší především rozdílem ve "vykrojení"
střední části lyže. Točivé disciplíny používají větší rozdíl v šířce a lyže pro sjezd mají
diferenci v šířce jednotlivých částí lyže minimální.
Pružnost lyže představuje další zásadní faktor ovlivňující kvalitu zatáčení při jízdě v
oblouku. Na lyži působí lyžař tlakem a při postavení lyže na hranu dojde k jejímu prohnutí.
Lyže "pružná" se prohne více než lyže méně pružná (obr. 23). Styčná část lyže postavené
na hranu a podložky tvoří při zatížení lyže přirozený oblouk, v jehož směru lyže pokračuje
v jízdě.
Z uvedených faktů vyplývá, že poloměr zakřivení oblouku v interakční části (lyže terén) je ovlivněn třemi základními faktory (obr. 23). Prvním je telemarský tvar lyže (zúžení
střední části lyže ve srovnání se šířkou špičky a patky) a její pružnost. Se vzrůstajícím
vykrojením lyže se zmenšuje poloměr oblouku a naopak. Druhým faktorem je úhel
postavení lyže na hranu. Se vzrůstajícím úhlem postavení lyže na hranu se zmenšuje
poloměr oblouku a naopak. Třetí faktor je tlak vyvíjený lyžařem kolmo na plochu lyže. Růst
síly FL způsobuje prohnutí lyže a zvyšuje zakřivení oblouku v interakční části hrana lyže terén.
Vzájemnou kombinací uvedených faktorů je dosaženo stavu, kdy nastane různá úroveň
vychýlení lyže z přímočaré jízdy a začíná jízda v oblouku. Po vychýlení lyží z přímočaré
jízdy je další průběh zakřivování oblouku ovlivňován působícím momentem sil T a F L.
25
Vychýlení lyže z přímočaré jízdy popsaným způsobem způsobem má svoji specifiku při
sjezdu po spádnici a sjezdu šikmo. Při sjezdu po spádnici leží lyže na ploše skluznice.
Postavením lyže na hranu a zatížením nastane požadovaný efekt vychýlení z p římočaré
jízdy a zahájení oblouku, jak bylo popsáno v předchozím textu.
Při sjezdu šikmo jede lyže po hraně (obr. 24). Podle směru zatáčení vznikají dvě
rozdílné situace vychýlení lyží z přímočarého pohybu. Zatáčení ke svahu (k vrstevnici) se
používá k zastavení obloukem nebo jako výchozí podnět k následujícímu oblouku od
svahu (obr. 24A). Zahraněná lyže zmenší úhel hranění, nastane sesouvání. Zatížením
přední části lyže vznikne otáčivý moment, který rotuje lyži ke svahu. Při zatáčení od svahu
(přes spádnici) je třeba zásadně změnit hranění lyže (obr. 24C). Zahraněná lyže přechází
přes plochu skluznice na budoucí vnitřní hranu. Uvedený manévr v kombinaci se
zatížením lyže vytvoří popsaný efekt vychýlení lyže z přímočarého směru a dojde k
zahájení oblouku. Pokud je lyže překlopená pouze na plochu skluznice, je efekt otáčení
menší a zakřivení začínajícího
oblouku
pozvolnější
(obr.
24B).
Obr.24
Mechanismy vychýlení lyží z přímočaré jízdy
Zahájení oblouku vzniká vychýlením lyží z přímočaré dráhy. Existuje několik relativně
rozdílných mechanismů vedoucích k zahájení oblouku. Slůvko "relativně" znamená, že při
daném pohybu lyžaře působí některé principy zatáčení lyží současně (kombinují se nebo
sčítají). Jsou obsaženy v jednom pohybovém aktu a podílejí se spole čně ve fázi zahájení
oblouku. Z didaktického hlediska je velmi důležité vyzvednout do popředí (ve formě
instrukcí) optimální způsob zahájení oblouku pro zadaný pohybový úkol v dané konkrétní
terénní situaci.
Ze základních mechanismů zatáčení lyže lze vymezit: rotaci, protirotaci, zvýšení tlaku
na lyži při současném postavení lyže na hranu, odraz z hran lyží, oporu o h ůl a odklon
trupu. Každý z těchto mechanismů může za určitých specifických okolností uvést lyže do
jízdy v oblouku. Ve většině případů se však jedná o kombinaci několika mechanismů.
Rotace
Překonaný historický způsob zahájení oblouků (do roku 1950), který byl podmíněn
konstrukcí lyží (tvrdé lyže) a jízda v oblouku probíhala p řevážně ve smyku. Zpevněním
celého těla a jeho rotací začínající pohybem ruky a ramene ve směru zatáčení došlo k
vychýlení lyží z přímé jízdy a k zahájení jízdy v oblouku. Podle převahy "smýkání" lyží byl
daný oblouk označován termínem "smyk".
26
Protirotace
Uplatnění protirotačního principu v zahájení oblouku, bylo stejně jako rotace, vázáno na
podmínku odlehčení lyží. Protirotace vzniká na základě principu akce a reakce. Rotace
jedné části těla vyvolá opačný (protichůdný) pohyb druhé části těla - protirotaci. Úhlová
rychlost rotující části těla závisí na hmotnosti této části. To znamená, že hmotnější část
rotuje pomaleji a část s nižší hmotností rotuje rychleji.
Vývoj protirotace jako ústředního principu zatáčení na lyžích probíhal ve dvou etapách.
Starší pojetí protirotace (období 1950 až 1960) vycházelo z rotace trupu jako akce a
protirotace dolních končetin a lyží byla důsledkem pohybu trupu. Hranice oddělující
protirotující části těla se nacházela v oblasti kyčelního kloubu.
Dalším vývojem techniky zatáčení dochází ke kombinaci protirotace s přenášením tlaku
na lyži, což umožňují především nové materiály (kov, laminát), zvyšující pružnost lyží.
Významnou úlohu ve změnách v zahájení oblouku sehrála také nová konstrukce lyžařské
obuvi (boty s opěrkou), která umožnila zvýšení předozadních pohybů těžiště těla. Z
časového hlediska lze danou etapu charakterizovat obdobím 190 až 1975. Podstata
spočívá v tom, že prvotní akční pohyb - rotaci ve smyslu oblouku vykonávají dolní
končetiny. Trup kompenzuje pohyb dolních končetin protipohybem proti směru zatáčení.
Hranice rozdělující opačně rotující části těla se posouvá směrem blíže k lyžím do oblasti
kolenního kloubu. Daným mechanismem se značně zkracuje doba zahájení oblouku, což
vede k výraznému zvyšování efektivity v napojování jednotlivých oblouk ů.
Zvýšení tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu
Dalším zdokonalováním lyží a úpravou sjezdových tratí se stále více prosazuje do
popředí dnešní stěžejní princip, zatáčení zvýšením tlaku na lyži při současném postavení
lyže na hranu. Daný mechanismus je v současné době znakem nejprogresivnější techniky
zatáčení. Podstata uvedení lyže do oblouku tímto mechanismem byla popsána v
předchozích kapitolách. Daný princip uvedení lyže do oblouku se výrazn ěji prosazuje od
roku 1975 a dnes je podstatou carvingu. Jeho realizace spo čívá v relativně jednoduchých
(z hlediska didaktiky lyžování velmi dobře specifikovaných) pohybových manévrech, v
diferenciaci tlaků na podložku u jednotlivých lyží (nezávislá činnost dolních končetin) a ve
změně hranění lyže (vnitřní hrana vnější lyže z hlediska budoucího oblouku).
Odraz z hran lyží
Odraz z hran lyží se používá ve speciálních
sněhových a terénních podmínkách, kdy nelze použít
jiného způsobu zahájení oblouku (hluboký mokrý
sníh). Jedná se o odraz lyžaře ve vertikálním směru,
po němž následuje bezoporová fáze. V bezoporové
situaci se maximálním odlehčením lyží vychýlí lyže z
původního směru mechanismem protirotace nebo
rotace podle konkrétních podmínek. Po dopadu na
sníh začíná působit moment otáčení a začíná oblouk.
Obr.25
Opora o hůl
Je dalším pomocným mechanismem, který uplatňujeme pouze v určitých okamžicích
bezoporové situace. V okamžiku největšího odlehčení lyží má opora o hůl otáčivý účinek.
Stručný přehled různých principů vychýlení lyží z přímé jízdy naznačuje rozmanité
možnosti zahájení oblouku. Z uvedeného přehledu můžeme vyčlenit tři kvalitativně
rozdílné základní principy (rotace, protirotace, zatížení lyže s jejím sou časným postavením
na hranu) a principy pomocné ( opora o h ůl..).
27
Vedení oblouku
Oblouk je charakterizován poloměrem a úhlem oblouku (obr. 26). Poloměr oblouku je
definován jako poloměr kružnice, která je shodná s podstatnou částí oblouku. Se změnou
poloměru oblouku se mění velikost dostředivé a odstředivé síly. Zmenšování poloměru
oblouku zvyšuje nároky na hranění lyže a posun těžiště těla dovnitř oblouku. Úhel oblouku
je dán úhlem mezi vjezdem a výjezdem z oblouku.
Jízdu v oblouku můžeme charakterizovat jako „čistou křivku“, nebo kombinaci bočného
sesouvání a pohybu lyže vpřed. Na obr. 26 a 27 je schematicky znázorněna dráha lyží v
situaci převažujícího bočného sesouvání (obr. 26a) a čistě vyjetého oblouku (obr.27).
Rozdíl mezi oběma způsoby projíždění oblouku se projevuje v bezpečnosti a rychlosti
jízdy a závisí především na úhlu hranění lyže. Nejrychlejší průjezd obloukem je dán
optimálním poměrem mezi bočným sesouváním lyže a jejím hraněním. Hlavním faktorem
ovlivňujícím
optimalizační
proces
je
kombinace mezi tlakem lyžaře na lyži a
úhlem hranění. Platí zásada, že úhel
hranění lyže při průjezdu obloukem musí
být v každém okamžiku optimální.
Obr.26
V průběhu oblouku se optimální míra hranění
plynule mění od nulového hranění (lyže na
Obr.27
ploše) až po největší hranění před ukončením
změny směrového úhlu (obr. 27). Míra hranění
při jízdě v oblouku závisí na "citu" lyžaře pro
nejefektivnější
průjezd
obloukem
o
definovaném poloměru a úhlu oblouku.
Vzhledem k obrovské variabilitě faktorů ovlivňujících provedení oblouku lze tvrdit, že každý
oblouk vyžaduje specifický způsob průjezdu (kombinace zatížení a hranění lyže - lyží).
Mechanismy regulace oblouku
Vedení oblouku lze regulovat s ohledem na poloměr oblouku a úhel oblouku. Konkrétně
to znamená, že lyžař má možnost v každém okamžiku vedení oblouku zasahovat do jeho
průběhu, určovat jeho zakřivení a zvolit nejvhodnější směrový úhel. Schopnost lyžaře
ovlivňovat průběh oblouku má význam nejen z hlediska závodní jízdy, ale je stejně
důležitá pro sportovní a rekreační lyžování z hlediska bezpečnosti jízdy (regulace
rychlosti). Můžeme vyčlenit následující mechanismy regulace oblouku: změna hranění
lyže, diferenciace tlaku na lyži, předozadní posun těžiště těla v průběhu oblouku. Regulace
vedení oblouku je obvykle dána kombinací všech uvedených faktor ů. Vliv hranění lyže a
změny tlaku na lyži v průběhu oblouku byly blíž popsány v předcházejícím textu. Tyto dva
mechanismy lze považovat za základní a rozhodující činitele ovlivňující vedení oblouku.
Jsou uplatňovány ve všech etapách výcviku zatáčení.
28
Pohybově náročným mechanismem regulace oblouku je předozadní změna polohy
těžiště těla. Vyskytuje se téměř výlučně ve vrcholové (závodní) jízdě v oblouku. Posun
těžiště těla směrem vpřed v průběhu oblouku zvětšuje tření v přední části lyže, což vede
ke vzniku většího momentu otáčení lyže - je tedy výhodný v zahájení oblouku. Posun
těžiště směrem vzad odlehčuje zatíženou přední část lyže, snižuje tření (zrychluje jízdu v
přechodové fázi z jednoho do druhého oblouku) a zmenšuje to čivost lyží v oblouku.
Postoj lyžaře při vedení oblouku by měl umožňovat v maximální míře diferenciaci
hranění a tlaku na lyži. Při popisu polohy lyžaře v oblouku vyjdeme z místa interakce mezi
lyží a terénem (obr. 27,28)
Obr.28
Změny hranění
Změnu hranění je možno nejrychleji ovlivnit pohybem dolní končetiny v kolenním
kloubu. Jedná se o různou míru přiklonění kolen dovnitř oblouku. Pohyb kolen a
následující pohyb pánve dovnitř oblouku vyvolá podle velikosti výchylky různou úroveň
zahranění lyže. Pohyb těžiště dovnitř oblouku je kompenzován pohybem trupu v opačném
smyslu. Hovoříme o odklonu trupu, který zvětšuje možnost úhlu hranění.
Lyžař podle potřeby reguluje velikost úhlu hranění jemným nebo výraznějším pohybem
kolena a pánve dovnitř oblouku doprovázeným adekvátní polohou trupu. T ělo lyžaře při
jízdě v oblouku tvoří "pružinu", která podle potřeby umožňuje realizovat menší či větší
úroveň přehranění lyže. Při potřebě nižší úrovně hranění stačí pohyb kolena dovnitř
oblouku (obr. 29, oblast označená 1) a při potřebě větší úrovně hranění dochází k
výraznějšímu pohybu pánve spojenému s odklonem trupu. Hovoříme o pohybu kyčle
dovnitř oblouku (oblast 2 na obr. 29). Při extrémních situacích závodního provedení např.
slalomového oblouku vidíme charakteristické "dvojí zalomení" (koleno, ky čle) sjezdaře,
které
je
vykompenzováno
výrazným
odklonem trupu (obr. 29). Popsaný
mechanismus umožňuje velmi jemnou
diferenciaci hranění lyže ve značném
rozsahu úhlu hranění gama a je základním
nástrojem regulace vedení lyže v oblouku.
Obr.29
29
Změny tlaku na lyži
Změna tlaku na lyži jako druhý základní mechanismus regulace oblouku je ovliv ňována
kombinací pohybových akcí: rozdílným zatěžováním pravé a levé dolní končetiny (od
úplného zatížení až k úplnému odlehčení lyže ve smyslu přechodu z jedné lyže na druhou
lyži) a vertikálních pohybů těžiště těla, které vyvolávají změny ve výsledném tlaku na
podložku.
Diferenciace tlaku na pravou a levou lyži při jízdě v oblouku je ovlivňována vzdáleností
průmětu výsledné síly FL mezi obě lyže. Z biomechanického hlediska se například na
ledovém podkladu jeví jako nejefektivnější situace znázorněná na obr. 30a, kdy výsledná
síla FL se promítá do nejtěsnější blízkosti vnitřní hrany vnější lyže. Vektorový rozklad
ukazuje výraznou diferenci v zatížení jednotlivých lyží. Převažující tlak na vnitřní hranu
vnější lyže má následující účinky. Vytváří vysoký efekt tření ve směru kolmém na osu lyže
a zabraňuje jejímu bočnému sesouvání (má dominantní význam především na tvrdém
ledovém povrchu sjezdové tratě a při jízdě v extrémních situacích lyžařského oblouku).
Dále umožňuje využít efektu prohnutí lyže a značnou diferenciaci úhlu hranění vnější lyže
potřebnou k regulaci jízdy a plynulou
regulaci tlaku pomocí vertikálních pohybů
těžiště těla (diferenciace tlaku je prováděna
jen jednou končetinou).
Jestliže tlak na lyže není diferenciován a
je rozložen rovnoměrně (obr. 30b), dochází
k negaci výše popsaných výhod, nicméně
výhodou je naopak, že obě lyže opisují
stejné křivky a rezervu v rovnováze máme
rozdělenu symetricky na obě strany.
Vertikální pohyby těžiště těla jsou
dalším mechanismem ovlivňujícím tlak na
lyže. Na obr. 31 jsou schematicky
Obr.30
znázorněny fáze odlehčení a zatížení lyží
při vertikálním pohybu těžiště. Z vysokého
postoje ve fázi snižování vzniká odlehčení lyží, které trvá až do okamžiku dosažení
nejvyšší rychlosti pohybu těžiště směrem k lyžím (poloha 0 až 1). V okamžiku zahájení
brzdění pohybu dolů (poloha 1) dochází k zatěžování lyží, které plynule pokračuje při
dalším zvyšování postoje až do polohy 3 (největší rychlost těžiště vzhůru). Od polohy 3 do
polohy 4 se rychlost těžiště snižuje a opět nastane odlehčení. Ze schématu na obr. 20 je
zřejmé, že zatěžování lyží začíná přibližně ve druhé polovině snižování postoje. Fáze
odlehčení se plynule střídá s fází zatížení. V reálné jízdě přistupují k silám vnitřním
(způsobují vertikální pohyb těžiště těla) proměnlivé síly vnější (odstředivá síla, složka
tíhové síly F2, rázové síly), které ovlivňují výsledný tlak lyže na podložku. Porporcionální
rozložení odlehčení a zatížení lyže je přibližně shodné se schématem na obr. 31. Ve druhé
části vedení (přibližně 2/3 až 1/2 oblouku) dochází k maximálnímu zatěžování lyže.
Pohybové řešení vertikálních tlaků na podložku je značně individuální a variabilní v
závislosti na velkém množství dalších faktorů. V adekvátní a optimální diferenciaci tlaku
lyže na podložku je skryto tajemství čistě a rychle vyjetých oblouků.
30
Obr.31
Ukončení a napojování oblouků
O ukončení oblouku má smysl hovořit
pouze v souvislosti s jejich napojováním.
Koncová fáze jednoho oblouku je výchozí
situace pro zahájení druhého. Na obr. 32 je
schematicky znázorněna situace napojování
oblouků. Při zmenšování a ukončení
směrového úhlu (obr. 31, bod 3) dochází k
zmenšení úhlu hranění a k mírnému a
plynulému
odlehčení
vnější
lyže.
Přestoupením na budoucí vnější lyži (bod 5)
a přehraněním se lyžař dostane do bodu 6.
Postupně jsou lyže zatěžovány více a začíná
další oblouk. Celý cyklus se dále opakuje.
Opět je třeba zdůraznit, že popsaný
mechanismus napojování oblouků je typický
pro obecně formulovaný model "středního"
oblouku. Při jízdě dochází k velmi
rozmanitým
modifikacím
popsaného
mechanismu,
ovlivňovaných
velkým
množstvím stále se měnících činitelů.
Obr.32
31
Šířka stopy a její zužování
Definice šířky stopy není v oblouku jednoznačná.
Záleží na tom, zda šířku stopy posuzujeme z hlediska
vzdálenosti os bérců, nebo vzdálenosti stopy na
podložce. Při zahájení nového oblouku překlopením
lyží (obr. 33) na plochy vidíme, že se vzdálenost mezi
bérci ŠB3 zvětšila. U dolních končetin byla porušena
optimální vzdálenost mezi osami bérců. Tuto situaci je
nutno korigovat a tomuto procesu říkáme zužování
stopy.
Obr.33
OBLOUKY V MODIFIKOVANÝCH PODMÍNKÁCH
V předcházejících kapitolách byly rozvedeny nejrůznější biomechanické aspekty
provedení oblouku. Vycházeli jsme z optimálních podmínek a modelu oblouku, který
odpovídá přibližně carvingovému oblouku. V konkrétních podmínkách lyžování, a ť
závodního nebo nezávodního, je provedení oblouku zna čně variabilní a mnohotvárné.
Účelové zvládnutí techniky v modifikovaných či extrémních podmínkách je důvodem
zařazení modifikovaných oblouků a alternativního postupu výuky do České školy lyžování.
Obecně je modifikace oblouku ovlivňována velkou škálou proměnných, z nichž
nejdůležitější jsou: úhel oblouku (malý, střední, velký), poloměr oblouku (malý, střední,
velký), sklon terénu (mírný, střední, strmý), členitost terénu (rovný povrch, malé, střední a
velké terénní nerovnosti), kvalita sněhového povrchu (měkký, tvrdý, ledový), rychlost jízdy
(nízká, střední, vysoká), pohybový úkol (závodní jízda po vytyčené trase, sportovní jízda v
terénu), klimatické poměry (dobrá viditelnost, mlha, sněžení, teplota), kvalita lyžařské
výzbroje a výstroje.
Provedení oblouku modifikují kromě uvedených faktorů činitelé, kteří tvoří podstatu
"vnitřního" vybavení lyžaře. Jedná se o strukturu předpokladů lyžaře z hlediska
motorických, fyziologických a psychologických schopností.
ZÁVĚR
Z didaktického hlediska jsme se zaměřili především na objasnění biomechanických
zákonitostí provedení oblouku moderní a progresivní technikou tlaku do vnit řní hrany
vnější lyže. Popsaný způsob zatáčení je ústředním principem platným pro převážnou
většinu pohybových situací v lyžování. Modifikované oblouky jsou podrobn ěji popsány
v kapitole 7.
32
11.
PEDAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ
CVIČITELE LYŽOVÁNÍ
ASPEKTY
PRÁCE
Lyžování patří mezi sportovní odvětví vysoce náročná na pohybovou koordinaci
člověka. Zvládnutí všech nároků je podmíněno kvalitním výcvikem vedeným kvalitním
cvičitelem.
Aby se z lyžaře stal dobrý cvičitel lyžování, nestačí, aby uměl jen dobře lyžovat. Je
nezbytné, aby byl na výši i po stránce výukové. Každý cvi čitel musí projít předepsanou
přípravou všeobecnou, odbornou a pedagogicko-psychologickou a složit p říslušné
teoretické i praktické zkoušky.
Cvičitel musí splňovat i požadavky kladené společností na osobnost pedagoga obecně.
Člověk bez dobrého vztahu k lidem, kterého nebaví vyučovat druhé, který využívá své
cvičitelské kvalifikace jen k tomu, aby se snadno a levně dostal na hory, nebude nikdy
dobrým cvičitelem!
Pedagogické a psychologické poznatky jsou užitečné a žádoucí. Avšak jejich přínos
dokáže ocenit pouze cvičitel, který se je plánovitě a soustavně pokouší ve své práci
využívat. Je to logické, neboť výuka lyžování má těžiště především v praktické činnosti. A
ověření teoretických (resp. v rámci teoretické přípravy získaných) vědomostí v praxi je
závěrečným a nejdůležitějším cílem přípravy cvičitele.
Naučení a zapamatování si základních poznatků z pedagogiky a psychologie je
nezbytným předpokladem jejich úspěšného použití při cvičitelské činnosti. Budoucí
cvičitelé by však měli znát vedle teorie i řadu konkrétních metod a postupů, které by jim
umožnily efektivně a adekvátně využívat teoretické vědomosti při praktické výcvikové
činnosti. Proto další text zaměříme na stručný výčet některých pedagogických a
psychologických aspektů cvičitelské práce, aplikované pro potřeby praxe.
Cvičitel - žák - výcvik
Vztah mezi cvičitelem a jeho svěřenci lze charakterizovat jako "vzájemné ovlivňování".
Při lyžařském výcviku jde o vztahy cvičitel - žák, přičemž cvičitel (stejně jako učitel ve
škole) zaujímá vedoucí a řídící pozici.
Těžiště činnosti cvičitele spočívá ve výuce teoretických znalostí, v procesu osvojování
motorických dovedností a rozvíjení pohybových schopností sv ěřenců a ve výchovném
působení. Naopak žák svým chováním a reagováním při výcviku (tj. svými pokroky
technickými, teoretickými i sociálními) prakticky ověřuje efektivitu cvičitelova působení, a
tím na základě zpětné vazby ovlivňuje jeho další postupy.
Žák a jeho zájmy
Má-li být činnost cvičitele úspěšná, nestačí pouze jasně formulovat cíl a úkoly. Je nutné
z hlediska těchto úkolů analyzovat osobnost cvičence a jeho připravenost. Jinak řečeno,
musí mít cvičitel v souvislosti s určováním cílů a úkolů výuky jasno i v otázkách, kdo je žák
a co očekává od cvičitele.
Při charakterizování žáků je vhodné přihlížet k následujícím hlediskům:
- věková skupina žáků; zaměření, cíl, metody a prostředky výcviku dětí se liší od
práce s dospívajícími a dospělými, každá věková skupina má svá specifika, která je
třeba při výuce akceptovat;
- úroveň fyzické připravenosti žáků; žáci s dobrou kondicí mohou absolvovat
náročnější způsob výcviku, ten však méně zdatné cvičence může vyčerpat;
33
úroveň lyžařských dovedností žáků; zhruba lze lyžaře rozdělit na začátečníky,
pokročilé, vyspělé a závodníky; cvičitelé se nejčastěji setkávají s prvními dvěma
skupinami; obsah a metody výuky jsou pro každou úrove ň odlišné;
- motorické nadání žáků; hraje důležitou roli při stanovování postupných cílů výcviku;
rychlost a kvalita osvojování pohybových dovedností a vytvá ření návyků je jedním z
rozhodujících faktorů pokroku každého lyžaře; jelikož dosahování stanovených cílů
má silný motivační efekt na další činnost člověka, je nezbytné, aby cvičitel dovedl
svým svěřencům určit adekvátní cíle, kterých jsou tito schopni s odpovídajícím
úsilím dosáhnout; každý splněný cíl posiluje jejich kladný vztah k lyžování, k pobytu
na horách, k sobě samým i ke cvičiteli a ostatním členům družstva;
- zájmy žáků a motivy jejich účasti na výcviku; v této oblasti se žáci nejvíce liší; pro
cvičitele je důležité, pozná-li zájmy a motivy činnosti svých svěřenců, může s nimi
lépe pracovat a může je lépe ovlivňovat; toto využití musí být ovšem nenásilné a
pokud možno nepřímé (značně závisí na dané situaci a zkušenostech cvičitele).
Chceme-li vědět, co žák od výuky očekává, musíme zjistit, jaké jsou jeho představy a cíle.
Rámcově lze tyto cíle rozdělit do čtyř základních oblastí. Zmíněné cíle mají adeptům
cvičitelské práce připomenout, jak výcvik působí na cvičence a co jim může poskytnout.
Cvičitel by si měl podle situace vytvářet takové podmínky, aby výcvik poskytl jeho
svěřencům maximální množství intenzivních kladných citových zážitků a
prožitků. Každý člověk rád vzpomíná na osoby, činnosti, věci, situace atp., se kterými má
spojené příjemné zážitky. A podaří-li se cvičiteli, aby jeho svěřenci vzpomínali na lyžařský
kurz právě z těchto příčin, byla jeho činnost úspěšná.
-
Cvičenec na kurzu hledá
Lyžováním může dosáhnout
1.
zážitky spojené
sportovní činností
se ovládnutí lyží
rychlost
zvládnutí pohybu
překonávání terénu
2. zážitky spojené se zimou zimní příroda
a pobytem na horách
krása hor
sníh, slunce, vzduch
lyžařské terény
sjezdovky místopis,boudy
3. zážitky spojené s činností společné zážitky
ve skupině
společné učení
společné překážky a jejich
překonávání
společnost druhých
kolektivní atmosféra
přátelství, kamarádství
4. zážitky z vlastní zdatnosti prožitek vlastního výkonu
a zotavení
pocit zdatnosti, resp.
zotavení
pocit uvolnění od všech
starostí
sebedůvěra
chuť do života
34
Prostředky, kterými cvičitel
dosažení cílů usnadní
výuka
soutěžení
závody
výlety po okolí
túry na běžkách
sjezdování mimo tratě
skupinová výuka
společné akce
atmosféra výuky v družstvu
podíl cvičenců na výuce
úspěšné výsledky výcviku
volné cvičení a ježdění
povzbuzování cvičenců
individualizovaný přístup
cvičitele
Podmínky efektivního výcviku
Aby byla cvičitelova činnost efektivní, musí splňovat několik předpokladů. Nezajistí ji
pouhé dodržení postupu - vysvětlení, předvedení, procvičení a hodnocení. Schopnost
někoho něco dobře naučit je podmíněna řadou činitelů. Vedle již zmíněné vysoké úrovně
odborné a pedagogicko-psychologické připravenosti je důležitá i struktura vlastností
osobnosti cvičitele a nezastupitelné jsou zde i zkušenosti z výukové praxe.
Právě v praxi existuje řada momentů, umožňujících cvičiteli zvýšit efektivitu výcviku.
Uvedeme a rozebereme několik faktorů, jejichž akceptování umocňuje výsledky cvičitelovy
práce.
Aktivní spolupráce žáků
Má-li člověk možnost zúčastnit se aktivně (myšlením, radou, hlasováním atp.) na
přípravě i průběhu činnosti, vykazuje lepší a kvalitnější výsledky. Tento fakt má svoji
platnost nejen v pracovním procesu ve škole, ale i p ři lyžařském výcviku.
Žáci by proto měli být vedeni k aktivní spolupráci. V zásadě platí, že výcvik, který má
aktivizovat cvičence, musí být připravován a prováděn s ohledem na jejich názory,
hlediska a zájmy. Takový výcvik bude efektivnější, neboť bude odpovídat představám a
očekávání žáků, zajistí lepší spolupráci všech zúčastněných a jeho základem bude
atmosféra partnerství a spolupráce.
Závěrem jedno upozornění - ani participace účastníků (zejména na přípravě výuky) se
nemá přehánět. Hrozí zde totiž reálné nebezpečí, že se žáci nepohodnou a nakonec se
spojí proti cvičiteli, který nechtěl nic jiného než jim vyjít vstříc. Proto je nutné mít situaci
vždy pevně v rukou!
Při této příležitosti je třeba se zmínit ještě o situacích, ve kterých je zmíněný
demokratický způsob rozhodování nežádoucí. Na horách častěji než jinde dochází ke
kritickým okamžikům, ve kterých je ohroženo zdraví a někdy i životy účastníků. V takových
momentech si cvičitel musí zachovat přehled a vystupovat jako autorita. On je zodpov ědný
za svěřence, a proto nesmí připustit diskuse. Musí vést cvičence autokraticky (což ovšem
neznamená, že si nenechá poradit od zkušenějších a hlavně klidnějších lidí, než je sám).
Nezbytným předpokladem správného řešení kritické situace je schopnost cvičitele učinit
rozhodnutí, které odpovídá danému okamžiku, a dále schopnost toto rozhodnutí
realizovat. Cvičitel by neměl zapomínat na možnost využívat kolektivu k působení na
jednotlivce.
Povzbuzování žáků a individualizovaný přístup k nim
Každá činnost člověka je korigována zpětnou vazbou, tj. průběžnou kontrolou
úspěšnosti, která ovlivňuje další jednání. I při lyžařském výcviku je nezbytné, aby cvičitel
pozoroval a zhodnotil snahu a (i dílčí) výsledek svěřence. Posiluje tím jeho další chuť do
výcviku, což má zase vliv na zlepšování výsledků výuky.
Při výuce je účinnější zaměřit se na pozitivní posilování nácviku dovedností (tj.
využívání pochval a odměn) než na posilování negativní (tj. trestání). Na t ěchto principech
jsou postaveny i následující poznatky a doporučení.
Každý pozitivní výsledek cvičence je třeba podchytit a cvičence pochválit (krátce, někdy
stačí pohled nebo povzbudivé či uznalé gesto). Cvičitel má postřehnout i chyby cvičence a
okamžitě je krátce a výstižně opravit (stručně sdělit, jak má pohyb provádět správně).
Když chválit, tak rozhodně, jasně a adresně. Každá pochvala musí mít důvod. Cvičitel by
neměl sledovat a oceňovat pouze lyžařský a technický pokrok cvičence, ale i jeho snahu.
Vyskytnou-li se častěji chyby u více žáků, nebývá to způsobeno jejich neschopností nebo
"nešikovností", ale je třeba, aby cvičitel kriticky zhodnotil dosavadní postup a jeho
35
nedostatky odhalil. Cvičitel by neměl nutit cvičence příliš často a dlouho opakovat ten
prvek jízdy, který se mu nedaří a ve kterém je neúspěšný, mohl by to být začátek
negativního vztahu k lyžování.
Rozebereme-li problematiku povzbuzování žáků při lyžařském výcviku z hlediska jejich
subjektivních pocitů a prožitků, můžeme se pokusit o výčet některých důležitých momentů
správného povzbuzování.
Dodržováním zásad tohoto přehledu bude plněn i důležitý požadavek individuálního
přístupu ke svěřencům. Aby bylo možné činnost cvičitele označit za správnou, měl by
každý z jeho svěřenců mít na konci výcviku pocit, že se cvičitel věnoval především jemu a
že cvičiteli na jeho lyžařských pokrocích záleží.
Nic nenaruší aktivitu a spolupráci žáků tak jako chování cvičitele, ze kterého je patrný
nezájem a osobní nezaangažovanost vzhledem ke každému z nich. Také existují však
určité hranice únosnosti individuálního přístupu. Ani zájem o jedince se nesmí přehánět.
Mohlo by to u ostatních členů družstva vzbudit tzv. žákovskou žárlivost a odmítnutí další
spolupráce. Tento fakt dobře dokumentuje, že postavení cvičitele není jednoduché a že
vedle odborné úrovně musí být na výši i z hlediska sociální taktiky a strategie.
Důležité momenty správného povzbuzování
Žák bude povzbuzován tím, že cvičitel každý jeho dobrý výkon pozitivně ohodnotí,
nebude - přes všechny neúspěchy - příliš zdůrazňována jeho vina, na kurzu bude
příjemná atmosféra, výcvik bude prováděn vždy na jiné sjezdovce nebo svahu (nebo
alespoň na jiných částech sjezdovky), bude se cítit mezi ostatními žáky akceptován, bude
pozorovat pokroky ve svém lyžařském umění, cvičitel ho bude oslovovat jménem, cvičitele
se bude moci dotazovat, a s ním i s ostatními žáci, bude moci diskutovat, cvi čitel bude mít
radost z jeho pokroků, cvičitel ho bude zdravit a přátelsky s ním jednat.
Výcvik podle pokročilosti žáků
Cvičitel musí umět posoudit lyžařské umění svých svěřenců, aby mohl stanovit
adekvátní cíle výuky a zvolit správné prostředky pro jejich dosahování. V úvodu každého
kurzu se konají tzv. rozřazovací jízdy: podle projevené vyspělosti jsou žáci rozčleňováni do
družstev. Zajistí se tím přibližná výkonnostní a technická homogenita jednotlivých
výcvikových skupin.
Při rozřazovacích jízdách se obvykle vyskytne řada sporných případů, neboť většinou
chybí čas na rozježdění. Proto je nezbytné, aby cvičitel byl schopen rozpoznat, co jeho
svěřenci dovedou a jaké mají motorické předpoklady.
Přes velké individuální rozdíly v technice a způsobu jízdy lze rozlišit čtyři základní
úrovně zvládnutí lyžařské techniky, odpovídající kategorii začátečníků, pokročilých,
vyspělých lyžařů a závodníků.
Jednotlivé fáze vývoje lyžařských dovedností korespondují s fázemi motorického u čení.
Tento fakt je pochopitelný (umění lyžovat je výsledkem procesu motorického učení) a
vysvětluje typické projevy a pohyby v jednotlivých úrovních. Zárove ň pomáhá najít správné
zásady a zákonitosti úspěšného působení cvičitele.
36
II. Úroveň zvládání lyžařké techniky z hlediska procesu motorického učení
Zvládání lyžařské techniky
Neznalost
pohybu
začátečníci
generalizace
pokročilí
diferenciace
vyspělí
automatizace
závodníci
tvořivé
uplatnění
Nejvyšší
úroveň
zvládnutí
pohybu
fáze motorického učení
Kategorie začátečníků. Nezbytným předpokladem efektivního učení je shromažďování
informací (četbou, sledováním výkladu, lyžařských filmů, ukázek a popisu konkrétního
prvku). V průběhu shromažďování informací se utvářejí představy o pohybu. Následují
první vlastní pokusy cvičence o provedení prvku. Díky neurofyziologickým zákonitostem
motorického učení jsou pohyby začátečníka neúsporné, nepřehledné, nekoordinované a
generalizované, neboť do činnosti je zapojováno mnohem více svalových skupin, než je
třeba.
Výsledkem je typický obraz jízdy začátečníka. Opakováním a neustálým opravováním
chyb se pohybový projev lyžaře začátečníka stává postupně jistějším, dotyčný zvládá nové
a nové prvky jízdy a zvolna se dostává na vyšší úrove ň.
Kategorie pokročilých. Pro přechod do této skupiny je charakteristický okamžik, ve
kterém lyžař sám pozná, že pohyb v jeho podstatě zvládl a provedl bez větších chyb (tzv.
aha-moment). Motorické projevy jsou přesnější, ekonomičtější a elegantnější. Též nové
prvky jízdy jsou osvojovány snadněji. Celkově působí jízda pokročilého lyžaře dobře,
neboť při ní nedělá žádné podstatné chyby. Je však dosud neotesaná a postrádá eleganci
dokonalého provedení. Chceme-li z pokročilého lyžaře udělat lyžaře vyspělého, musíme
při výcviku respektovat dva požadavky: odstranit všechny zbývající chyby a nedostatky a
trpělivým opakováním vytvořit předpoklady pro zautomatizované provádění pohybů.
Cvičitel musí umět rozeznat všechny chyby v jízdě svěřenců a musí je umět odstranit. V
tom je těžiště jeho práce s pokročilými lyžaři. Je totiž prokázáno, že pokud se v této fázi
motorického učení zafixují některé chyby při provádění pohybů, dají se později jen velmi
obtížně odstranit.
Je-li práce se začátečníky náročná zejména na trpělivost cvičitele, vyžaduje výcvik
pokročilých lyžařů perfektní diagnostické schopnosti k posouzení úrovn ě jízdy a
metodickou vybavenost k nápravě chyb (trpělivost přitom samozřejmě také nesmí chybět).
Kategorie vyspělých lyžařů. Neustálým opakováním a opravováním nedostatků se jízda
zkvalitňuje, pohyby se automatizují. Lyžař nemusí nad správným provedením pohybu
přemýšlet (v tom se nejvíce odlišuje od předchozí úrovně), může se zaměřit více na výběr
nebo volbu způsobu jízdy v závislosti na terénu. Pohyb vyspělého lyžaře je účelný,
úsporný, elegantní a odpovídá nárokům terénu. Tato úroveň tvoří horní hranici pro většinu
lyžařů.
Kategorie závodníků. Zvládnutí pohybu na úrovni tzv. tvořivého uplatnění dosáhnou
pouze ti lyžaři, kteří se díky bohatým zkušenostem a praxi v nejrůznějším terénu dostali z
omezenosti automatismů. Své dovednosti používají tvůrčím způsobem, každou jízdu jsou
schopni dopředu naprogramovat a zejména v kritických úsecích (kde je automatismus
pomalý a nemusí být vždy vhodný) mohou daný program pružn ě přizpůsobit situaci a
vyřešit ji tak optimálně a s nadhledem.
Cvičitel se nejčastěji pracovně setkává se zástupci prvních dvou kategorií. Vyspělí lyžaři
a závodníci jen sporadicky vyhledávají jeho péči v kurzech lyžování. Proto je třeba, aby se
cvičitelé soustředili zejména na výcvik začátečníků (tj. na metodické postupy a výcvik
vlastní trpělivosti) a pokročilých lyžařů (tj. na perfektní znalost techniky a postupů k
odstraňování nedostatků). Proto je důležité, aby cvičitel uměl odhalit chyby, kterých se
37
jeho svěřenci dopouštějí, aby správně analyzoval jejich příčiny a dovedl poradit, jak je
odstranit. Rozeznáváme chyby hlavní, vedlejší a nahodilé.
Hlavní chyby brání zvládnutí potřebných pohybů a zvládnutí techniky (např. chyby v
základních pohybových dovednostech). Vedlejší chyby nebrání zvládnutí pohybového
úkolu, ale ztěžují jeho provedení (neekonomičnost pohybu, provedení bez elegance).
Nahodilé chyby jsou např. náhodná ztráta rovnováhy, momentální indispozice, vada ve
vybavení apod.
Zpočátku vytýkáme pouze chyby hlavní (ne více nežli dvě). Rychlým odstraňováním
hlavních chyb postupujeme rychleji k cíli.
Cvičitel si musí uvědomit, že na věku jeho žáků jsou závislé: zájmy žáků a jejich
motivace, úroveň jejich vědomostí, dovedností a motorických předpokladů, cíle a úkoly
výuky, formy a prostředky výuky, metodický postup cvičitele, jeho slovní projev, chování a
vystupování.
Již bylo řečeno, že nelze používat stejný způsob výuky pro děti i pro dospělé, pro
dospívající nebo starší lidi. Jestliže musí být cvičitel pro děti okolo 8 až 12 let především
autoritou, dospělí vyžadují demokratický a kolegiální přístup. Dospívající vyžadují v
zásadě přístup jako dospělí, přitom však provádějí řadu nepředložeností jako děti. Vyjít s
nimi je mnohdy snadné, ale stačí málo a ochota ke spolupráci se ztratí. Většinou jsou
ochotni uznat autoritu odborníka (který se nad ně ovšem nevyvyšuje) a oceňují poskytnutí
možnosti projevit vlastní názor.
Učení dětí je závislé na charakteristických vlastnostech jejich vnímání, myšlení a
paměti. Pro děti je typická tzv. konkretizace (je jim srozumitelné to, co je konkrétní,
názorné, smysly postižitelné) a prezentování (p řevládá prožívání přítomného dění,
přičemž odhady minulého a zejména budoucího jsou zkreslené a nep řesné). Na této
úrovni je vhodnější používat metody globální, protože děti se snadněji a lépe učí
pohybovým celkům než jednotlivým prvkům (schopnost analyzovat celek na části se
objevuje až v prepubertě).
Dospělí naproti tomu vyžadují při učení rozbor nacvičovaného pohybu, zdůvodňování
postupů, snaží se proniknout do zákonitostí a principů vyučované látky atp. Práce s nimi
vyžaduje, aby cvičitel zapojil do hry jejich myšlení a zejména zkušenosti, které v pr ůběhu
života nasbírali. Je sice pravda, že zvládání nových a neznámých pohybových struktur ve
starším věku je obtížnější než v mládí, ale není pravda, že by se člověk starší 35 let
nemohl naučit lyžovat. Plně zde platí výrok, že "dospělý se učí lépe než dítě, je však třeba
ho učit jinak než dítě".
Sociální role cvičitele
Vedle uvedených činitelů je úspěšnost práce cvičitele závislá i na tom, do jaké míry se
vyrovná on sám s požadavky, které na něj klade jeho pozice. S každou činností člověka
totiž úzce souvisí určitá sociální začleněnost.
Z představ a zkušeností společnosti, spojených s typickými představiteli určité sociální
pozice, vyplývá pojem tzv. sociální role. Jde o řadu požadavků a norem chování, jejichž
splnění společnost očekává od člověka v určitém společenském postavení. Platí to i o
cvičiteli lyžování. Chce-li cvičitel být akceptován svými svěřenci, musí se chovat podle
určitých požadavků a norem - musí hrát svou roli. Jestliže nároky své role nespl ňuje, dává
mu to jeho okolí různými způsoby najevo. Postih je závislý na míře vybočení z role
(počínaje tím, že je považován za špatného cvičitele, a konče tím, že je z řad cvičitelů
vyloučen, resp. - v případě závažné nehody z nedbalosti - i soudně trestán).
Celkově je možno požadavky sociální role cvičitele lyžování rozdělit do tří základních
oblastí:
a) přiměřeně kvalitní zvládnutí jízdy na lyžích (neumí-li cvičitel dobře lyžovat, jeho
svěřenci to brzy poznají a přestanou ho akceptovat),
38
b) teoretické a metodické vědomosti a praktické učitelské doednosti jako nezbytné
předpoklady k úspěšné výukové činnosti cvičitele,
c) žádoucí způsoby chování a jednání (dobrý cvičitel lyžování má většinu z těchto
vlastností: je trpělivý, veselý a příjemný, jde mu o každého člena družstva, je
ochotný poradit a pomoci, nelituje námahy, aby své sv ěřence něco naučil).
Z chování cvičitele musí jeho svěřenci usoudit, že jejich instruktor je kontaktu schopný
člověk, na výcviku osobně zaangažován, má řadu sympatických vlastností, je např.
ochotný pomoci, spolehlivý, má dobrou náladu, je schopný odborník, který lyžováním a
cvičitelskou prací žije.
Řada cvičitelů zůstává ve své práci na úrovni požadavků a) a b), zatímco oblast c)
(vědomě či nevědomě) zanedbávají. Cvičitel musí jít také příkladem, co se týká působení
na osobnost svého žáka, nemá mu jít pouze o to, jak nau čit svěřence lyžovat. Cvičitel by
měl být vždy ochotný pomoci, veselý a trpělivý nejen proto, aby se jeho svěřenci cítili při
výcviku dobře, ale zejména proto, aby se naučili být také jeden k druhému ochotní, milí,
trpěliví apod. To je velmi důležité výchovné hledisko cvičitelovy činnosti, které zůstává
mnohdy opomíjeno.
Optimální by samozřejmě bylo, kdyby cvičitel plnil svou sociální roli ve všech třech
oblastech. K tomuto ideálnímu stavu se v praxi může pouze více či méně přiblížit. Cvičitel
by se neměl bát přijmout oprávněnou kritiku družstva, neboť mu může pomoci ke
zkvalitnění cvičitelské práce.
LYŽAŘSKÝ VÝCVIK Z PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉHO HLEDISKA
Cílem této části je poukázat na některé důležité momenty, které jsou z hlediska
pedagogiky a psychologie nutnými podmínkami úspěšné výuky.
Zákonitosti výcviku
Jde v podstatě o problematiku aplikace didaktických zásad. V odborné pedagogické
literatuře je jich uváděna celá řada. Zde byly některé z nich v aplikované podobě uvedeny.
Např. zásada názornosti (zdůraznění úlohy dobrého předvedení, ukázky, resp. použití
výukových filmů apod.), zásada uvědomělosti a aktivity žáků (požadavek aktivní
spoluúčasti žáků na přípravě a provádění výcviku), zásada přiměřenosti výuky (výuka
podle věkových stupňů) a zásada individuálního přístupu (výcvik podle lyžařské
pokročilosti, resp. problematika povzbuzování žáků).
Kromě zmíněných zásad jsou při lyžařském výcviku důležité ještě dvě zásady: výuka
lyžování má postupovat ve smyslu zásady "od lehčího ke složitějšímu", a vývoj nároků na
cvičence má odpovídat požadavku "od známého k neznámému".
Jízda na lyžích je složitým pohybovým celkem, který se skládá z řady na sebe
navazujících dílčích prvků. Při výcviku je vhodné začínat vždy od prvků jednodušších a
snáze proveditelných a po jejich zvládnutí přejít ke složitějším celkům. Člověku, který stojí
na lyžích poprvé, musíme nejprve pomoci zvyknout si na to, že místo 30 cm dlouhého
chodidla má ovládnout několikanásobně delší lyže. Proto ho nejprve učíme pohybům a
obratům na místě, chůzi, potom pomalejší jízdě atd.
Je známo, že člověk se lépe učí, když nové pohybové celky navazují nebo vycházejí z
pohybů již známých. Jestliže je jízda na lyžích žáku neznámá (tj. sám ji ještě neprováděl),
je třeba při výcviku vycházet z pohybů, které jsou mu známy a které mu žádné potíže
nečiní. A tak se dostáváme k tomu, že např. začátečníka nemůžeme postavit přímo na
sjezdovku a pustit ho dolů, stejně jako pokročilého lyžaře jen obtížně naučíme oblouky na
vnitřní lyži, nezvládl-li odšlapování.
39
Obě zásady jsou důležité zejména pro vznik a existenci metodických postupů při výuce
lyžování. Dodržování metodických postupů znamená, že cvičitel dané zásady akceptuje.
Nestačí však zvolit si některý metodický postup a myslet si, že tím vytváříme předpoklady
pro úspěšný výcvik. Má-li tento postup být efektivní, musí být správný, a má-li být správný,
musí vycházet ze tří základních hledisek: z výchozí úrovně cvičence (z jeho lyžařského
umění a zdatnosti), z daných podmínek výcviku (počasí, sněhu, terénu, počtu žáků, jejich
výstroje atp.) a konečně z cílů, které výcvik sleduje (výcvik dětí, dospělých, jejich zájmy,
motivy účasti atp.).
Průběh výcviku
Ať je cíl výcviku jakýkoli, podmínky dobré nebo méně dobré, úroveň žáků vysoká nebo
nízká, ať jde o děti nebo dospělé, vždy je velmi důležité, aby žáci měli po skončení výcviku
intenzivní příjemný pocit uspokojení. Na vzniku tohoto pocitu se významnou měrou podílí
cvičitel. Jako vedoucí činitel dění na svahu musí vytvářet takové podmínky výcviku, které z
lyžování dělají činnost radostnou a zajímavou.
Z tohoto hlediska by cvičitel měl dbát na to, aby:
- Nepřetěžoval pozornost žáků. Trvá-li jedna činnost příliš dlouho, stává se
jednotvárnou a nudnou; je třeba mít v zásobě dostatečné množství způsobů
nácviku a procvičování jednotlivých prvků jízdy, umět navodit zdravé soupeření v
družstvu, měnit charakter činnosti atp. (Nezapomínejme, že např. šestileté dítě je
schopno věnovat se plně jediné činnosti pouze 10 až 13 minut. Po této době musí
změnit objekt své pozornosti. Je-li nuceno provádět nadále tutéž činnost, stává se
nepozorným a zlobí.)
- Nepřetěžoval cvičence fyzicky. Překonávání fyzické námahy je zdravé, ovšem
nesmí se přehánět, neboť se stoupající únavou se zvyšuje i pravděpodobnost
úrazu; proto je důležité zařazovat při výcviku včas přestávky, vyplněné vhodnou
odpočinkovou činností (opalování, koulování, soutěž o nejhezčího sněhuláka,
sledování přírody, místopis okolí atp.)
- Hledal individuální cesty a způsoby vlivu na jednotlivé cvičence. O této
problematice bylo již řečeno dost, proto zde připomínáme pouze hlavní princip cvičitel má pracovat a chovat se tak, aby měl každý z jeho svěřenců pocit, že
právě na něm a jeho lyžařském pokroku cvičiteli skutečně záleží.
- Poskytl žákům možnost volného ježdění. Každý lyžař si rád vyzkouší nově
naučené prvky sám a v jiných podmínkách, než pod kontrolou cvi čitele a ostatních
členů družstva; musí však vědět, co má zkoušet, popřípadě zlepšovat na své
jízdě; proto by měl cvičitel každého svěřence před volnými jízdami informovat o
tom, na co by se měl soustředit, stejně jako mu dát po jízdách příležitost k
prokonzultování problémů, se kterými se setkal.
- Každý výcvik zakončil v pozitivním smyslu. Ne nadarmo se říká, že "konec dobrý,
všechno dobré"; nejsnazší způsob navození dobrého konce je poskytnout
každému členu družstva, aby si na závěr zajel to, co mu jde a co umí (pocity
uspokojení, které tuto jízdu doprovázejí, mohou kompenzovat i p ředchozí
negativní prožitky z neúspěšného provedení jiných prvků jízdy). Velmi důležité je,
aby cvičitel na závěr zhodnotil a vyzdvihl kladné výsledky jednotlivců i celého
družstva (takové pozitivní uzavření výuky motivuje cvičence k dalšímu úsilí a k
aktivní spolupráci s cvičitelem a upevňuje kladné meziosobní vztahy mezi nimi).
Závěrem je třeba upozornit na to, že tyto skutečnosti, poznatky, doporučení a
požadavky nevyčerpávají úplně problematiku pedagogických a psychologických aspektů
cvičitelovy činnosti. Při výběru učiva byly základním kritériem zkušenosti z výuky cvičitelů,
popřípadě nejčastější pedagogické a psychologické nedostatky, se kterými se můžeme v
práci cvičitelů na horách setkat. Pokud tento text podnítí zájem adept ů cvičitelské práce a
oni se budou snažit poznatky v něm uvedené při své práci respektovat, bude účel splněn.
40
ZVLÁŠTNOSTI LYŽAŘSKÉ VÝUKY DĚTÍ
Ještě donedávna se v lyžařské výuce dětí používalo výcvikových postupů pro dospělé.
Dnes už tato praxe neplatí. Lyžařský výcvik dětí nechápeme jako obměnu výcviku
dospělých, ale jako výcvik zcela svébytný.
Výcvik dětí má specifický charakter vyplývající z fyzických, psychických a mentálních
zvláštností dětí různých věkových stupňů. Představuje v současné době ucelený systém,
který se především vyznačuje věkovým členěním, upraveným výcvikovým prostorem a
didaktickými a metodickými zvláštnostmi.
VĚKOVÉ ČLENĚNÍ
Lyžařskou výuku dětí členíme na tři základní stupně:
stupeň 3- až 5letých - seznamování, navykání
stupeň 6- až 10letých - hra, výcvik hrou
stupeň 11- až 14letých - učení, základní výcvik
Uvedené rozdělení je pouze schematické, mentální úroveň i celkový tělesný rozvoj
mnoha dětí často neodpovídá kalendářnímu věku. Každý stupeň má své zvláštnosti, které
je potřeba při výuce respektovat.
Věkové období 3 až 5 let - seznamování, navykání
U dětí této skupiny končí rozvoj základních pohybových funkcí, začínají se projevovat
individuální rozdíly v pohybové zdatnosti. Děti se projevují přemírou energie, mají radost z
pohybu. Je potřeba jim poskytnout přiměřené pohybové vyžití. Můžeme nacvičovat
koordinačně složitější celky, důraz klademe na obratnost, nezatěžujeme příliš kloubní
pouzdra a vazy.
Při výuce je třeba počítat s tím, že děti předškolního věku nedokáží dokonale regulovat
tělesnou teplotu. Neznamená to však, že nemůžeme děti přiměřeně otužovat. Přísně
organizovaná výuka však není na místě, dítě si má pouze zvykat na zimní prostředí (sníh,
mráz, lyže, hole atd.). Pobyt na sněhu je třeba vést jako pestré zaměstnání s častou
změnou činnosti. Dítě vnímá zatím jen globálně, protože je učíme novým dovednostem
komplexně. Značný význam má při výuce spolupráce dětí navzájem. Vhodným prostředím
pro výuku je dětská lyžařská zahrádka.
Prvořadým úkolem je vytvořit a postupně upevňovat schopnost dynamické rovnováhy.
Setkáváme se s typickými projevy této věkové skupiny:
1. Děti jezdí "šusem" v nízkém postavení nebo v dřepu. Nemají totiž plně rozvinutý cit
pro rovnováhu a nezvyklou situaci kompenzují nízkou polohou t ěla. Necháme je
jezdit v nízkém postavení, častým opakováním sjezdu se tohoto návyku zbaví samy
a "vyjezdí se".
2. Děti rovněž jezdí v široké stopě; široké, otevřené postavení nohou jim dává pocit
jistoty a stabilnějšího postoje. Důsledkem toho je vysazený postoj s relativně
napjatýma nohama a předkloněným trupem. V této extrémní poloze však jezdí
většinou uvolněně. Návyk odstraníme častým opakováním přímého sjezdu v mírně
boulovitém terénu.
3. Děti jezdí v postavení na vnitřních hranách; díky nedokončenému vývoji kloubů mají
nohy více do X než dospělí, a to vede k jízdě po vnitřních hranách lyží.
4. Často se objevuje oboustranný přívrat. Bývá způsoben snahou dítěte brzdit, je však i
neuvědomělý. Odstraní se tím, že necháme děti jezdit "šusem" přes mírné terénní
41
nerovnosti na vyhrazených svazích. Když je na svahu hodn ě lidí, děti z obavy před
kolizí neuvědomovaně pluží, proto jezdíme s dětmi ve skupině.
S dítětem můžeme začít lyžovat asi až od čtvrtého roku. Zvykat je na lyže, na sníh a na
zimu však můžeme od okamžiku, kdy začne chodit. Praxe dokazuje, že se děti v tomto
věku nejlépe seznámí s lyžováním v doprovodu rodi čů. Lyžování je pro děti novou
činností; u některých dětí může vyvolat stresové situace. Rodiče nebo nejbližší jsou pro
dítě jistotou, že se jim nemůže nic stát. Dominantní snahou cvičitele je vytvořit u dětí "pocit
skluzu" a "pocit lyží".
Nejvhodnější organizační formou výuky pro 3- až 5leté děti na stupni seznamování je
týdenní pobyt na horách společně s rodiči. Pozornost věnujeme nácviku nošení lyží, chůzi
sunem, obratu přešlapováním, výstupu stranou, přímému sjezdu, přejíždění terénních
nerovností, odšlapování, mírné vlnovce.
Věkové období 6 až 10 let - hra, výcvik hrou
Věk šesti roků je pro rozvoj motoriky věkem klíčovým. Zjemňuje se koordinace pohybů,
dítě se snadno učí i složitým pohybovým tvarům, roste jeho odvaha a zájem o výsledek.
Velká schopnost napodobovat usnadňuje nácvik nových pohybů, vyžaduje však vzornou
cvičitelovu ukázku. Rozvíjíme obratnost a rychlost.
Lyžařská výuka se i nadále zaměřuje na činnost komplexního charakteru. Cvičení
musejí být dynamická, bez dlouhých odpočinkových fází. S dětmi cvičíme většinou
hromadně v družstvech. Osvědčují se tzv. volné chvilky, při nichž děti mohou lyžovat podle
vlastního přání. Celkově musí mít výuka rychlý spád, dostatečnou intenzitu a musí
respektovat i schopnost krátkodobé koncentrace pozornosti, která je u d ětí tohoto věku
typická. Postavení cvičitele jako řídícího článku je zcela dominantní. Vhodným prostředím
je dětské lyžařské hřiště. Děti prohlubují dovednosti získané v předcházející etapě
seznamování. Děti s lepšími předpoklady fyzickými i mentálními začínají s lyžařskou
výukou. I v této etapě se setkáváme s typickými projevy.
1. Děti např. využívají tzv. přestupování. Protože vrozené reflexní pohyby paží a nohou
jsou samostatně pro každou končetinu, působí dětem značné obtíže nácvik snožné
techniky zatáčení. Při nácviku oblouků respektujeme tuto zvláštnost.
2. Děti využívají rotace. Tuto přirozenou tendenci můžeme při výuce prvních oblouků
vhodně využít. Postavením slalomových branek usměrníme zrak dítěte, tím i pohyb
jeho hlavy a trupu, aby se dostal do rotace. Chápeme ji ale jako jev p řechodný, dítě
se jí časem zbaví.
3.
Děti neodkonale koordinují pohyb. Je to důsledek nedokonalého rozvinutí
nervosvalového systému. Proto v tomto věku nacvičujeme lyžařské pohyby jen v
hrubé formě a tolerujeme koordinační potíže.
Při nácviku se zaměřujeme především na přímý sjezd a obměny sjezdu, základy jízdy
na vleku, odšlapování, bruslení, přejíždění terénních nerovností, mírnou a zvýrazněnou
vlnovku, základní dlouhé a střední oblouky a skoky z malého sněhového můstku.
Věkové období 11 až 14 let - učení, základní výcvik
Tělesný a pohybový vývoj prochází prudkými změnami. Značný tělesný vzrůst mívá za
následek sníženou pohyblivost, špatnou koordinaci a nezřídka špatné držení těla. Rozvoj
pohybových schopností pokračuje, není však harmonický.
Dětí mají získat důležité pohybové dovednosti, návyky a poznatky, na n ěž budou moci v
dalších etapách lyžařské výuky navazovat. Chlapci v tomto věkovém období rádi soutěží,
závodí, dívky naopak dávají přednost estetickému prožitku z pohybu; později se u nich
projevuje nechuť k intenzivnějšímu zatížení (např. nemají rády delší výlety na běžkách).
Chlapci naopak své síly přeceňují. Vzhledem k rozdílným fyzickým předpokladům chlapců
42
a dívek může lyžařská výuka probíhat i odděleně. Pohybové zatížení však stále
sledujeme. Vhodným prostředím jsou cvičné lyžařské svahy a méně obtížné sjezdové
tratě.
Stupeň učení uzavírá systém základní lyžařské výuky dětí a mládeže. Převážná většina
dětí je schopna základní výuku zvládnout, při výuce postupně přecházíme od hrubé formy
pohybu k jemnější technice. Děti už mají vytvořeny senzomotorické spoje pro její
zvládnutí. Pokud se už dříve učili lyžovat, opakováním zdokonalujeme a upevňujeme jejich
základní pohybové dovednosti.
U mládeže tohoto věku dochází k výraznější diferenciaci. Pohybově nadaní jedinci
začínají od deseti let závodit v kategorii mladšího žactva. Pro práci cvi čitelů zbývají v této
věkové kategorii většinou jedinci s průměrnými nebo nízkými pohybovými předpoklady.
Navíc díky předchozím zkušenostem a zájmu o lyžování je úroveň lyžařských dovedností
žáků velice rozdílná. Vyrovnat se s rozdílnou úrovní lyžařských dovedností i pohybových
předpokladů všech žáků vyžaduje od cvičitele zkušenost a cit.
Pokud jsou k tomu podmínky, může výuka žáků na stupni učení probíhat na běžeckých
i sjezdových lyžích. Poskytne jim to širší volbu dalšího zájmového rekrea čního vyžití.
UPRAVENÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR - DĚTSKÉ LYŽAŘSKÉ HŘIŠTĚ
Volbu terénu, tj. výukového prostoru odpovídajícího cílovému zaměření výcviku,
považujeme za výraz pedagogického mistrovství každého cvi čitele lyžování. Úspěšnost
výuky v základní etapě, která při sjíždění a zatáčení vyžaduje rovnoběžné postavení lyží,
je na volbě terénu přímo závislá. Přímo úměrná zvolenému terénu je rychlost jízdy. Z toho
důvodu je důležité začínat na svazích s velmi mírným sklonem a dojezdem do roviny.
Nejvhodnější terén pro lyžařskou výuku dětí lze získat vybudováním dětského
lyžařského hřiště. V mnoha veřejných lyžařských školách se dětská lyžařská hřiště
využívají zejména při výuce 6- až 10letých dětí. Pestrost pomůcek a variabilita výukového
prostředí jim nejvíce vyhovuje. Při výuce dětí 11- až 14letých se mohou využít např. umělé
terénní tvary. Děti 3- až 5leté využívají samostatnou část hřiště - dětskou zahrádku.
Dětská lyžařská hřiště se budují na velice mírných svazích s dojezdem do roviny.
Neznamená to však, že ve zvoleném svahu nemohou být krátké úseky s v ětším sklonem,
větší terénní zlomy apod. Odpovídající členitost svahu umožňuje diferenciaci výuky podle
schopností žáků a momentálních výukových cílů. Důležitou podmínkou je dostatečná
rozlehlost prostoru. Pro dobrý provoz hřiště je nezbytné shromaždiště, chata a dětský
lyžařský vlek.
Shromaždiště je místo, kde začíná i končí lyžařská výuka. Rodiče zde předávají děti
cvičitelům, cvičitelé kontrolují docházku a rozdávají dětem barevné vestičky sloužící k
odlišení žáků lyžařské školy od ostaního lyžařského provozu, děti si zde odkládají věci. Na
informační tabuli můžeme oznámit výsledky výuky, závodů a další plánované akce
lyžařské školy.
Chata na hřišti slouží k odpočinku, děti se v ní mohou najíst a ohřát. Pokud není na
hřišti samostatná chata, je potřeba zajistit odpovídající prostor v podnikové chatě nebo v
chatě tělovýchovné jednoty v bezprostřední blízkosti hřiště.
Dětský lyžařský vlek ovlivňuje efektivnost výuky.
Dětská zahrádka, která slouží k výuce 3- až 5letých dětí, tvoří samostatnou část hřiště.
Bývá umístěna v dojezdové části hřiště. Musí mít pestrý a veselý ráz. Využijeme k tomu
různé vlaječky, figurky, obrázky, pestré míče apod. Součástí dětské zahrádky má být
sněhové iglú, sněhový dům, popřípadě jiná sněhová stavba, která poslouží pro nejrůznější
dětské hry i jako útulek před sněžením a větrem. Rovnou plochu hřiště využijeme pro
různé hry na lyžích i bez lyží. K tomu účelu ji vybavíme barevnými míči, tyčemi pro slalom,
metami pro štafetové závody.
43
Labyrint je několik vzájemně propojených cest, z obou stran vymezených sněhovou
stěnou, kde se děti mohou volně pohybovat a hrát si různé honičky. Jízdní dráhy
vyznačíme na mírném svahu. Vybavíme je podjížděcími brankami, tunely, mírnými vlnami.
Šířka dráhy je asi 3 metry, dráhy vyznačíme nízkou sněhovou zídkou nebo šňůrou s
vlaječkami.
Cvičné zábradlí se využívá pro nácvik skluzu a rovnováhy. Vodorovné tepeln ě
izolované tyče, upevněné na sloupcích, slouží k opoře dětí při nácviku různého klouzání a
poskoků. Výška zábradlí odpovídá velikosti dětí.
Lyžařské klouzadlo je většinou některá dětská hračka (houpací krocani, auto apod.),
která má místo kol nebo houpadel lyže. Dítě se o klouzající hračku opírá a sjíždí na
vlastních lyžích.
Lano na stoupání využíváme v případě, že není k dispozici dětský lyžařský vlek, tzv.
baby-vlek. Děti se rukama přidržují lana a zároveň stoupají oboustranným odvratem.
Výukové pomůcky na dětském lyžařském hřišti dělíme do dvou skupin, zahrnujících
stálé terénní tvary (formy) a přenosné výukové pomůcky. Stálé terénní tvary využíváme
jednotlivě nebo je sestavujeme do terénní lyžařské dráhy. Budujeme je v dostatečném
časovém předstihu ze sněhu a průběžně je proléváme vodou. Příprava je rychlejší, je-li
základ terénních tvarů připraven ze zeminy, drnů, pilin, hranolků apod. Osvědčují se
přenosné terénní vlny, které se na určené místo dávají až při prvním sněžení. Přenosné
terénní vlny se připravují z kovového rámu a ohnutého plechu nebo z odpadových prken.
V lyžařské výuce využíváme nejčastěji těchto terénních tvarů:
Příčné vlny - staví se napříč do směru jízdy. Výška 50 až 80 cm, délka 3 až 6 m (ve
spádnici), šířka 1,5 až 2 m (ve vrstevnici). Počet vln za sebou je určen cílovým zaměřením
výuky, vzdálenost dvou vln za sebou je 5 až 6 m. Využití: k nácviku přejíždění terénních
nerovností, zatáčení, zlepšování předozadní rovnováhy.
Varhany, šlapačka - přesazené příčné vlny. Výška 30 až 40 cm, délka 1 m, šířka 1 až 2
m. Při přejezdu vykonává každá noha opačný pohyb, jedna je na vrcholu, druhá dole. Pro
každou nohu stavíme 4 až 5 vln. Využití: k nácviku rozdílné práce dolních kon četin,
předozadní rovnováhy.
Hřbet, hrana, střecha - podélný terénní tvar položený ve spádnici. Výška 40 až 70 cm,
délka 8 až 12 m (ve spádnici), šířka 1,5 až 2 m (ve vrstevnici). Využití: k nácviku přenášení
hmotnosti z lyže na lyži, rovnováhy, přestupování z lyže na lyži, sesouvání.
Kužel - na vrcholu kovová tyč s lanem (kolotoč - viz dále). Výška 150 cm. Žák se drží
otočného lana a postupně sjíždí z kuželu dolů. Využití: k nácviku sjezdu šikmo, postavení
lyží na hrany a plochy (sesouvání), překonávání odstředivé síly.
Houpačka pro sesouvání - samostatná terénní vlna umístěná na rovině. Výška 1 m,
šířka 1,5 m, délka 3 m. Využití: výstup stranou - sesouvání - zahranění, provádíme
střídavě na obě strany.
Měsíc - podélný hřbet ohnutý do oblouku. Výška 50 cm, poloměr oblouku 2 m. Stavíme
na mírném sklonu svahu několik měsíců za sebou. Využití: k nácviku navazovaných
oblouků. Žák najede na hřbet měsíce v rozšířené stopě a přestoupí na vnější lyži.
Tobogan - mírně vyhloubená trasa ve sněhu, která se plynule zatáčí vpravo a vlevo.
Šířka asi 2 m. Vede lyže žáků do oblouků. Podle úrovně žáků volíme sklon svahu, počet
oblouků a stupeň zavření oblouků. Využití: k nácviku přenášení hmotnosti těla na vnější
lyži v oblouku.
Sněhový můstek - Výška 20 až 30 cm pro menší děti, 40 až 50 cm pro větší děti, šířka
1 až 1,5 m. Využití: k nácviku terénního skoku.
Slalomové tyče - využíváme pro přípravu jedno- a dvoutyčových slalomů, branek v
podobě "stříšky" (písmeno A). Při výuce nejmenších dětí využíváme tyče ke sjíždění;
cvičitel drží tyč uprostřed a u každého konce se drží jedno dítě, nebo cvičitel drží dvě tyče
za sebou a jedno dítě jede za ním.
Barevné míče - využívají se při sjíždění, v průběhu jízdy plní žák různé úkoly (míč
vyhazuje, změní polohu míče atd.). Dále slouží jako mety při hrách, ke zpestření
výukového prostředí, k házení na cíl, přehazování ve dvojicích za jízdy apod.
44
Barevné kostky - barevný polystyrém lze využít jako míč. Výhodné je, že se nekutální
po sněhu, nevýhoda je obtížnější chytání.
Miniboby - využíváme je se staršími dětmi v přestávce nebo jsou součástí programu
výuky dětí 3- až 5letých.
Lyžařské klouzadlo - pro menší děti je připravené z některé dětské hračky (viz popis
dříve).
Házení na cíl - žák za jízdy hází sněhové koule nebo malé míče na pevný cíl (obraz,
stromek) nebo na pohyblivý cíl (lyžař). Určitou modifikací je košíková, při které žák za jízdy
hází míč nebo sněhové koule do koše zavěšeného na sloupku. Hodnotíme přesnost, počet
zásahů.
Dopravní hřiště - vychází z podobných principů jako silniční dopravní hřiště.
Podjížděcí branky - postavíme z lyžařských holí ve tvaru písmene A, H nebo ze dvou
dřevěných tyčí, které mají na jedné straně hřebíčky. Na ně položíme vodorovně
slalomovou tyč. Výšku vodorovné tyče volíme podle výukového záměru.
Slalom - standardní slalomová trať umožňuje prověřovat lyžařské dovednosti žáků po
celou zimní sezónu.
Obrazy, různé figurky - dvoj- nebo trojrozměrné figurky představují známé jevy a
postavy. Slouží k oživení a zpestření prostředí výuky, k vymezení určitého prostoru,
tematickému plnění úkolů (obrázky vyznačují trasu sjezdu a jsou všechny z jednoho
okruhu pohádky nebo vyprávění). Mohou také sloužit k označení jednotlivých stanovišť
dětského lyžařského hřiště.
Kolotoč - kovová trubka zatlučená pevně do země, na které jsou na kroužcích
upevněny popruhy. Žáci se drží popruhu a vyjíždějí po obvodu oblouky o různém
poloměru. Obměnou je jízda několika žáků na jedné dlouhé šňůře.
DIDAKTICKÉ A METODICKÉ ZVLÁŠTNOSTI
Při výuce lyžování musíme brát v úvahu specifi čnost zimního prostředí, a to zejména při
výuce dětí a mládeže. Vyučovací jednotka je základní a nejdůležitější organizační formou.
Musí být pestrá, zajímavá, s častým střídáním činností a množstvím nejrůznějších her.
Trvá 2 až 3 hodiny. V úvodní části zajistíme organizaci a pozornost věnujeme
přiměřenému prohřátí organismu. V hlavní části se fyzicky namáhavé cvičení střídá s
mírnějšími pohybovými činnostmi, aby se žáci příliš nezpotili (nebezpečí prochlazení) a
nedýchali příliš hluboce (nebezpečí onemocnění horních cest dýchacích). V závěrečné
fázi se žáci pomalu uklidňují. Fyziologická náročnost lyžařské vyučovací jednotky je v jejím
delším trvání a díky zimnímu prostředí i ve zvýšených požadavcích na činnost organismu.
Samozřejmou součástí lyžařské výuky dětí jsou krátké zotavovací přestávky, které
využijeme k besedě o mazání, výzbroji, okolní krajině apod.
Do družstva vybíráme žáky přibližně stejné výkonnosti. Na stupni seznamování by
neměl počet žáků v družstvu přesáhnout 6, na stupni hra je optimální počet 6 až 10 dětí, u
mládeže na stupni učení může mít družstvo 10 až 15 členů. U dětí jsou družstva převážné
koedukovaná. Osvědčuje se označit družstva názvem nebo barvou, např. sněhuláci,
zajíčci, modří, zelení. U dětí ve věku od 6 do 10 let (stupeň hra) je kolektiv výcvikového
družstva tím nejpřirozenějším prostředím. U žáků ve věku 11 až 14 let (stupeň učení)
můžeme uplatnit skupinovou formu výuky. Původní 12- až 15členné družstvo rozdělíme do
skupin po 3 až 4 žácích. Podle úrovně původního družstva stanoví cvičitel malým
skupinkám buď podobné výukové cíle, nebo různé výukové cíle. Základem výuky u dětí je
komplexní metoda. Žáci při tomto postupu vidí cíl svého snažení i výsledky práce, cvik se
učí v přirozeném rytmu. Analyticko-syntetický postup, při kterém učíme jednotlivé části
pohybu odděleně, používáme v lyžařské výuce mládeže a dětí zcela výjimečně.
V lyžařské výuce mládeže se nejčastěji uplatňují tyto metody:
45
Metoda slovní instrukce má největší význam v počátečním stadiu nácviku. Výklad musí
být srozumitelný, může obsahovat nejdříve jednu, později nejvíce dvě úplně nové
informace. U dětí do věku 10 let bude výklad obrazný, u mládeže (11 až 14 let) používáme
základní pojmy lyžařského názvosloví. U dětí od 6 do 10 let se osvědčuje jedna krátká
ukázka těsně před výkladem, můžeme se pak na ni odvolávat. Součástí metody slovní
instrukce jsou okamžité informace (hlasové vstupy učitele do průběhu pohybu, které
mohou pohyb aktuálně ovlivnit, např. "pokrč kolena") a akustické signály (krátké zvolání,
kterým cvičitel zdůrazní nebo zmírní rozhodující část pohybu, určí rytmus, např "dolů nahoru", "ááá - teď"). K okamžité informaci patří i krátká pochvala, žák si ještě za jízdy
uvědomí správný průběh cvičení. Součástí metody slovní instrukce je rozbor jízdy, při
němž platí: opravujeme vždy pouze jednu chybu; rozbor chyb za čneme povzbuzením
např. "jel jsi dobře, ale nepředkláněj tolik trup"; u jízdy dětí 6- až 10letých opravujeme
pouze hrubé chyby a nikoliv před celým družstvem; u mládeže 11- až 14leté můžeme
chybu jedince rozebrat společně ve družstvu; za chybně provedený pohyb (i opakovaný)
se na žáka zásadně nezlobíme.
Metoda zrakové instrukce je ukázka nacvičovaného pohybu, prováděná cvičitelem nebo
vybraným žákem. U dětí je ukázka rozhodujícím zdrojem informace, maximálně
využíváme jejich schopnosti napodobovat. Účinnost ukázky zvyšujeme častým
opakováním. Důležitou podmínkou správné ukázky je zachování odpovídajícího časového
a prostorového průběhu pohybu. Nejdůležitější složky pohybu můžeme při ukázce pro děti
mírně přehnat. Žák musí při ukázce získat pocit, že předváděný pohyb zvládne. Proto se
osvědčuje, když ukázku předvádí průměrný žák. Ostatní žáci se s jeho schopnostmi
mohou dobře ztotožnit. Mezi ukázkou a vlastním nácvikem nesmí být velká časová pauza,
představa žáků o ukázce se velice rychle rozplývá. Z toho důvodu také měníme pořadí
žáků ve družstvu.
Při úkolové metodě dáme žákovi úkol, který jej přinutí zvládnout žádoucí pohybový
prvek. Nevysvětlujeme, co musí udělat, děti hledají řešení samostatně. Např. při nácviku
vertikálního pohybu a rovnováhy při sjezdu žákovi určíme: "Při sjezdu si opakovaně sáhni
oběma rukama na sníh a vyhoď jej vždy vysoko do vzduchu" nebo: "Sjížděj a přitom
vícekrát výrazně skrč a napni nohy". Pozornost žáka se soustředí na splnění uloženého
úkolu a výcvikový záměr provede zcela bezděčně. U dětí a mládeže nachází tato metoda
široké uplatnění. Ve spojení s metodou herní tvoří základ výuky 6- až 10letých dětí.
Lyžařská průprava (přímý sjezd, bruslení, odšlapování) a rozvíjení komplexních lyža řských
pocitů (pocit lyží, pocit skluzu, pocit rychlosti) nachází v této metodě široké uplatnění. Při
jejím využívání musí mít cvičitel určité zkušenosti. Musí znát pohybový základ cviku a
podle něj stanovit úkol.
Při problémové metodě rozhoduje žák o způsobu řešení úkolu. Uložíme např.: "Jeď
tento úsek svahu". Největší uplatnění má při opakování zvládnutých prvků. Každá volná
jízda při výuce dětí je vlastně určitý pohybový problém.
Soutěžní metoda nachází největší uplatnění u mládeže 11- až 14leté. Žáci tohoto věku
mají výrazný zájem o svůj výkon, chtějí jej porovnávat s výkony ostatních. Protože se žák
snaží podat co nejlepší výkon, vede soutěž k dalšímu růstu lyžařské úrovně. Zařazujeme i
soutěže družstev, při kterých se v rámci kolektivu družstva prosadí i slabší žáci. Vítězství
svého družstva chápou osobně, mají z něho radost a větší chuť k práci.
Herní metoda pro svůj fantazijní, dobrodružný charakter nachází hlavní uplatn ění u dětí
6- až 10letých. Hra je nezbytnou součástí dětského světa, bez ní se dítě nemůže úspěšně
vyvíjet. Tím, že si žák při hře neuvědomuje skutečný učitelův záměr, že je jeho pozornost
odvedena, podobá se hra pohybovému úkolu. Rozlišujeme malé hry (hrajeme na malém
prostoru, v krátkém časovém úseku, s menším počtem dětí) a velké hry (na větším
prostoru, organizačně náročnější, vhodné pro výuku na běžeckých lyžích, tvoří výbornou
náplň výletu
46
12. ZÁSADY POHYBU NA LYŽÍCH V HORÁCH
ZIMNÍ NEBEZPEČÍ V HORÁCH
Subjektivní nebezpečí
Nejvíce úrazů je způsobeno nebezpečím subjektivním. Tkví ve vlastních chybách a
osobních vlastnostech. Můžeme je výcvikem a školením snížit na nejmenší míru nebo je
zcela odstranit. Subjektivní nebezpečí má tyto příčiny:
1. Podceňování nebezpečí, přeceňování vlastních sil a schopností. Na túru se
nevydáváme nikdy sami, ale nejméně ve třech. Před odchodem oznámíme
směr, cíl cesty a dobu návratu ubytovateli. Na horských chatách a zotavovnách
se zapíšeme do knihy vycházek. Nikdy neměníme svévolně plánovaný směr
túry. V případě, že se rozhodneme, nebo jsme okolnostmi přinuceni změnit
program, podáme o sobě zprávu jak do výchozího, tak i do cílového místa nebo
Horské službě.
2. Neznalost hor, orientace a nedostatek orientačních schopností. Předem si
připravíme cestu podle mapy a informujeme se o ní ještě u chataře nebo členů
Horské služby. Neopouštíme tyčované (značené) cesty. Nejsme-li si jisti
správností cesty, raději se včas vrátíme.
3. Nedostatečné nebo špatné vybavení. Před túrou a lyžařským výcvikem
důkladně zkontrolujeme výzbroj a výstroj.
4. Nedostatečná organizace skupiny na túře. Viz část: Zásady vedení družstva v
horském terénu.
5. Nedostatečná tělesná připravenost a nepříznivý duševní stav. Tělesně slabí a
málo otužilí lyžaři se nemají vydávat na náročné túry. Dojde-li k vyčerpání,
nikdy neodpočíváme tak, že si sedneme nebo odepneme lyže.
6. Nedostatečný lyžařský výcvik. Pouštíme se jen na takové túry, které zvládneme
po technické stránce.
Objektivní nebezpečí
Je nezávislé na našem vlivu, po jeho uvědomění se mu musíme včas vyhnout. Příčiny
nebezpečí jsou různé, souvisejí většinou s počasím a se sněhem:
a) terén (příkré zledovatělé svahy, náhlé zlomy svahů, ostré muldy, balvany,
padlé stromy, nízké větve, změna kvality sněhu);
b) náhlá změna počasí, je spojena zpravidla s vichřicí, vánicí nebo sněhovou
bouří (nebezpečí ztížení pohybu, omrznutí, ztráty viditelnosti a orientace,
zbloudění; účinek mrazu je ovlivněn rychlostí větru);
c) mlha, tma a bouřka (neodchylujeme se nikdy od vyznačených cest);
d) sněhové převisy (větrem naváté masy sněhu na závětrné straně hřebene; pro
velkou hmotnost, uloženou z větší části nad výmolem, jsou velmi labilní);
e) sněhová pole (jsou tvrdá, ale okraje oslabené odtáváním spodních vrstev
sněhu způsobují náhlé propadnutí lyží zvláště tam, kde začíná kamenná suť
nebo v blízkosti skal a balvanů);
f) rozptyl světla - difuze (sluneční paprsky pronikají řídkou mlhou nebo mraky a
lomí se na všechny strany; nejsou patrné stíny, vše splývá, ztrácí se plasticita
terénu, nelze odhadnout sklon ani členitost terénu);
g) zvláštní druhy sněhu:
47
Dutinová jinovatka - je tvořena sekundárními krystalickými formami uvnitř sněhové
pokrývky. Sublimací vznikají vodní páry, které postupují vzhůru sněhovou pokrývkou, opět
mrznou a krystalizují do tvaru dutých šestibokých komolých jehlan ů rozměru od několika
milimetrů až do několika centimetrů. Tyto sekundárně vzniklé krystaly padají na dno dutiny
a vytvářejí naprosto nesoudržnou vrstvu, která na svahu napomáhá ke vzniku laviny. K
lavinovému pohybu sněhu dochází při zatížení takového místa a prolomení sněhové
vrstvy.
Laviny - jsou uvolněné masy sněhu, které plynou, řítí se nebo padají po nakloněném
terénu nebo vzduchem. Zpravidla vznikají na svazích o sklonu 22 a více stup ňů s vrstvou
sněhu 50 cm. Laviny rozeznáváme podle tvaru - plošné a kuželovité. Podle hloubky
dělíme laviny na základní a povrchové, podle druhu a jakosti sn ěhu na prachové, deskové
a firnové. Podle způsobu vzniku dělíme laviny na vznikající samovolně, mechanicky a na
laviny způsobené dutinovou jinovatkou.
Nejlepší ochrana z hlediska prevence je vyhnout se lavinovým polím a dbát pokyn ů
Horské služby. Pokud jsme se do oblasti ohrožené lavinovým nebezpe čím dostali, vždy
vystupujeme nebo sestupujeme po spádnici bez lyží, pro p řechod volíme místo co nejužší
a nejvýše položené, využíváme opěrných bodů a zachováváme bezpečné vzdálenosti.
Postup záchranných prací při lavinovém neštěstí
- pozorovat zasypané od okamžiku stržení lavinou až do jejich zmizení;
- po zastavení laviny přispěchat na pomoc těm, kteří jsou těsně pod povrchem;
- označit místo, kde byl zasypaný naposled spatřen;
- poslat dva členy skupiny pro pomoc, nářadí a deky;
- než přijde pomoc, hledají zbylí účastníci dále sondováním obrácenými holemi na
vzdálenost 25 až 30 cm;
- při vyprošťování nejdříve uvolníme hlavu a hned zahájíme oživování.
Při záchranných pracích nesmíme zapomínat na možnost pádu další laviny.
Přivolání pomoci
- šestkrát za minutu po deseti sekundách
- odpověď je třikrát za minutu ve dvacetisekundových intervalech s minutovými
přestávkami.
ZÁSADY VEDENÍ DRUŽSTVA V HORSKÉM TERÉNU
Příprava cesty
Nejdříve stanovíme délku trasy, bereme zřetel na čas (délku dne), technickou a fyzickou
vyspělost účastníků s ohledem na úroveň nejslabšího, kvalitu a druh lyžařského vybavení,
náročnost terénu, sněhové podmínky, počasí. Zvolíme postupové cíle, kterými budou
výrazné orientační body. Na základě studia map a turistických průvodců zhotovíme plánek
trasy. Doplňkem plánku bude profil trati. Písemné zpracování trasy s poznámkami k
organizaci i taktice pochodu a s předpokládanými časovými údaji se nazývá itinerář.
Musíme pamatovat i nato, že nás nepřízeň počasí nebo jiná nepříznivá situace donutí
změnit předpokládanou trasu, promýšlíme proto už p ředem i možnosti jiných variant.
Po celkové informaci účastníků o předpokládaném průběhu akce rozdělíme úkoly, které
je třeba splnit pro zabezpečení túry. Jde především o přípravu výzbroje a výstroje
jednotlivců i společného vybavení. Stanoví se množství jídla a způsob stravování.
Provedeme i finanční kalkulaci pro zajištění jídla a lanovek. Organizace výletu určí, zda
bude posunut budíček, na kolik hodin je stanoven odchod a nejzazší mez návratu, v jakém
pořadí a odstupu půjdou jednotlivá družstva.
48
Realizace akce
Ráno vyrážíme co nejdříve. Před odchodem zkontrolujeme počet účastníků, jejich
vybavení, namazání lyží a splnění všech úkolů určených přípravou. Při postupu
dodržujeme pořadí družstev i jednotlivců. V čele skupiny jde vedoucí, který určuje směr
postupu i jeho rychlost. Nejslabší lyžaři jdou za vedoucím, aby bylo možno upravovat
tempo podle jejich dispozic. Závěr tvoří účastníci nesoucí zdravotnický materiál a
nejzdatnější lyžař. Je-li nutné prošlapávat stopu, jedou nejslabší jezdci uprost řed skupiny.
Před vedoucím jdou prošlapovači, kteří se na čele skupiny střídají.
Za nepříznivého počasí, kdy je ztížená orientace, je třeba častěji zastavovat a
kontrolovat počet účastníků. V žádném případě nesmí dojít k roztržení skupiny. Lyžaři jdou
těsně za sebou. Při obtížných sjezdech čekáme na dojezd posledního. Zastávky během
túry volíme tak, aby nenarušily rytmus pochodu. První po p ůl hodině jízdy, abychom
zkontrolovali výstroj a výzbroj. Další zastávky zařazujeme asi po dvou hodinách, a to
hlavně tam, kde je možnost občerstvení. Odpočinout si musí i ti, co přijdou poslední. Za
nepříznivého počastí nezastavujeme, ale odpočíváme při zvolnění pochodu, abychom
neprochladli.
PRAVIDLA ÚRAZOVÉ ZÁBRANY PŘI LYŽAŘSKÉ VÝUCE
Úrazy při lyžování představují vážné narušení zdravotního cíle lyžování. Zran ěnému
způsobují bolest a učiteli řadu potíží. Snížit riziko vzniku úrazu může i učitel a to výběrem
učiva a dobrou organizačně metodickou činností. Pro účinnou úrazovou prevenci je
vhodné aby respektovat a dodržovat tyto zásady a pravidla:
1. Vyučovací jednotka má proti běžné hodině tělesné výchovy často vyšší efektivitu a
delší dobu trvání. Na zájezd je vhodné se fyzicky p řipravit a kondici žáků brát v úvahu.
2. Je třeba včas dbát na vhodnou výzbroj a kontrolovat její funkčnost (délka a typ lyží,
bezpečnostní vázání atd.)
3. Riziko úrazů vzniká již při úvodním rozježdění a rozřazení do družš¨stev. Úplné
začátečníky vyčleníme včas do družstev, která zahájí řízenou výuku. Pro ostatní
vybereme takový svah, který zvládnou i slabší lyžaři, nejlépe s bezpečným dojezdem.
4. Slabší lyžaři mají 2x a začáteční 7x vyšší riziko úrazu, proti výborným lyžařům.
Pedagog u družstva slabších lyžařů, by proto měl mít dostatek zkušeností a dobře znát
problematiku základního výcviku.
5. Křivka úrazovosti se v průběhu zájezdu mění. Ve smíšených družstvech mají děvčata
vyšší počet úrazů vzhledem k rozdílné výkonnosti. Počet úrazů v průběhu výcvikového
týdne je nejvyšší u děvčat druhý a u chlapců třetí den plného výcviku. Projevuje se zde
vliv pobytu na horách a nezvyklé fyzické zatížení. Zařazujeme proto aktivní oddechový
půlden. Četnost úrazů v průběhu jednotlivých půldnů je nejvyšší kolem 11 a 16 hodiny,
tj. po 1,5 až 2 hodinách výuky. Přitom důvodem je spíše snížená pozornost žáků, než
jejich větší fyzická únava. Úrazy vznikají i z nedostatečného rozcvičení před výcvikem,
nebo po delším čekání u vleku či po jízdě na sedačce. Hlavním mechanismem vzniku
úrazu je pád. V úvodu výuky je proto vhodné vyzkoušet “bezpe čný lyžařský pád”.
6. Riziko úrazu se zvyšuje na neupraveném svahu a sjezdové trati.
7. Při vzniku úrazu postupujeme s rozvahou podle zásad první pomoci. Spolupracujeme
s Horskou službou a zorganizujeme šetrný převoz zraněného. Nezapomeneme na
splnění všech povinností vyplývajících z předpisů o evidenci úrazů.
49
PRAVIDLA CHOVÁNÍ NA SJEZDOVÝCH A BĚŽECKÝCH LYŽAŘSKÝCH TRATÍCH
Lyžování je spojeno s určitými riziky, z nichž vyplývá nebezpečí úrazů a škod. Lyžař se
proto musí obeznámit s Pravidly chování na sjezdových a běžeckých lyžařských tratích a
musí je dodržovat. Jedná-li v rozporu s těmito pravidly, odpovídá za následky vzniklé jeho
nesprávným chováním.
Pravidla chování na sjezdových a běžeckých lyžařských tratích platí pro oblast
rekreačního a turistického lyžování. Pro závodní lyžování platí specifické p ředpisy Pravidla lyžařských závodů.
Pravidla chování na sjezdových tratích
1.
Brát ohled na ostatní lyžaře a snowboardisty
Každý lyžař a snowboardista se musí chovat tak, aby neohrožoval a nepoškozoval
někoho jiného.
2. Ovládání rychlosti a způsobu jízdy
Každý lyžař a snowboardista musí jet s dostatečnou vzdáleností od ostatních (na
dohled). Musí přizpůsobit svou rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a také
terénu, sněhovým a povětrnostním podmínkám i hustotě provozu.
3. Volba jízdní stopy
Lyžař a snowboardista přijíždějící zezadu musí zvolit svou jízdní stopu tak, aby
neohrožoval lyžaře a snowboardistu, který jede před ním.
4. Předjíždění
Předjíždět se smí ze shora anebo ze zdola, zprava anebo zleva, avšak vždy jen s
takovou vzdáleností, která ponechává předjížděnému lyžaři anebo snowboardistovi
dostatečný prostor pro všechny jeho pohyby.
5. Najíždění na sjezdovku, pokračování v jízdě dolů a po svahu nahoru
Každý lyžař a snowboardista, který chce najet na lyžařskou sjezdovku, který se po
zastavení chce opět rozjet dolů anebo pohybovat svahem nahoru, se musí ve směru
nahoru i dolů ujistit, že to může učinit bez dalšího ohrožení / nebezpečí jak pro sebe,
tak i ostatní.
6. Zastavení
Každý lyžař a snowboardista musí zabránit tomu, aby se v jiných než nouzových
stavech zdržoval na úzkých anebo nepřehledných místech sjezdovky. Lyžař nebo
snowboardista, který upadl, musí takové místo co možná nejrychleji opustit.
7. Výstup a sestup
Lyžař a snowboardista, který vystupuje nahoru anebo který sestupuje dol ů pěšky,
musí používat okraj sjezdovky.
8. Dbát na značky a na znamení
Každý lyžař a snowboardista musí dbát na značení a na signalizaci.
9. Poskytování pomoci
Při nehodách je každý lyžař a snowboardista povinen poskytnout pomoc.
10. Povinnost prokázat se
Každý lyžař a snowboardista, nehledě na to, zda je svědek nebo osoba zúčastněná,
zda je odpovědný či ne, musí uvést v případě nehody své osobní údaje.
50
13. STRUKTURA MEZINÁRODNÍHO LYŽAŘSKÉHO HNUTÍ,
LYŽAŘSKÉ KVALIFIKACE A JEJICH ŠKOLENÍ V ČR
Celosvětové lyžařské hnutí zabývající se problematikou výuky základního lyžování je
sdruženo v mezinárodní organizaci INTERSKI, tvořené národními členskými
organizacemi, které se scházejí na generálním shromážd ění a volí pracovní orgán
(předsednictvo). Kromě národních organizací jsou v INTERSKI sdruženy tři základní
odborné a samostatné svazy:
ISIA - Svaz profesionálních pedagogů
IVSI - Svaz amatérských pedagogů
IVSS - Svaz lyžování na školách
INTERSKI pořádá v pravidelných intervalech mezinárodní kongresy, na kterých
diskutuje odborné otázky. Probíhají zde i praktické ukázky výuky v jednotlivých členských
zemích. Kongresy bývají tematicky zaměřeny a jsou vysoce odbornou a zároveň
společenskou akcí.
Členské země jsou jak v INTERSKI, tak v uvedených odborných svazech zastoupeny
jednou zastřešující národní organizací. Za Českou republiku je členem INTERSKI
celonárodní organizace INTERSKI ČR, v níž je sdružena většina významných lyžařských
subjektů zabývajících se výukou lyžování v ČR. Jejím členem je i Ministerstvo školství
mládeže a tělovýchovy ČR jako příslušný orgán státní správy.
INTERSKI ČR má podobnou organizační strukturu jako mezinárodní organizace, tj. tři
odborné svazy (komise), které jsou doplněny dalšími odbornými komisemi, např.
metodickou, terminologickou aj. Oblast ISIA pokrývá Svaz profesionálních lyžařských
pedagogů ČR, ve kterém dnes působí většina českých lyžařských profesionálů. Oblast
IVSS pokrývá komise školního lyžování pracující pod přímou patronací MŠMT ČR, oblast
amatérů prozatím komise cvičitelská.
Stejně jako ve světě i v ČR se kvalifikace dělí na profesionální a amatérské.
Profesionální kvalifikace jsou dvě: cvičitel a učitel.
Školit tyto profesionální kvalifikace mohou pouze ta vzdělávací zařízení, která jsou
akreditována MŠMT ČR nebo ze zákona. Pro schválení projektu musí všechna školicí
zařízení splnit shodné podmínky (např. minimální délka školení 150 až 200 hodin a stejné
minimální zkouškové požadavky).
Amatérské kvalifikace jsou různé, se stejným názvem instruktor a s případným dalším
upřesněním. V oblasti školství je používána kvalifikace instruktor školního lyžování, která
má přesně kodifikovaný rozsah a školí ji též pouze zařízení akreditovaná MŠMT ČR.
PŘEHLED KVALIFIKACÍ A CHARAKTERISTIKA ČINNOSTI
Instruktor lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn
samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových
kategoriií v různém rozsahu a specializaci, podle typu svého školení a oprávn ění.
Cvičitel lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně
plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategoriií v celé
oblasti základního lyžování. Kvalifikace cvičitele lyžování a předepsaná praxe jsou
základní podmínkou pro přijetí do školení učitele lyžování. Jeho kvalifikace splňuje
podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb.
Učitel lyžování plní stejné úkoly jako cvičitel lyžování. Předává získané vědomosti a
zkušenosti cvičitelům lyžování a je pověřován lektorskou činností při školení a doškolení.
Jeho kvalifikace splňuje podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č.
455/1991 Sb.
51
Diplomovaný učitel lyžování plní stejné úkoly jako učitel lyžování. Označení jako
diplomovaný znamená, že kvalifikace byla získána vysokoškolským studiem. Jeho
kvalifikace splňuje podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb.
Mezinárodní učitel lyžování - přívlastek mezinárodní označuje učitele lyžování, který
složil rošiřující zkoušky podle standardů mezinárodních organizací, jako je např. ISIA či
organizace EU....
52