uložit - Caritas et Veritas

3
2013
11
Filozof Konstantin a jeho poslání.
Několik poznámek na okraj cyrilometodějské misie
Karel Mácha
„… a tak ti posíláme tohoto ctihodného
a bohabojného muže, velmi učeného filozofa…“
(Z dopisu císaře Michaela III. knížeti Rastislavovi.
Fontes rerum Bohemicarum I, s. 191.)
Už na začátku literarizace evropských Slovanů zaznívá slovo „Filozof“. Není to
bezprostřední vliv tvořící se Evropy, nýbrž invektiva přicházející z opačného konce
pozdně působícího Říma, ne už caesarsko-imperiálního – ale z nevlastní, tedy už
osamostatnělé východní části, s centrem v Konstantinopoli (Cařihradu, Istambulu…)1
A není to přímý dotek antické filozofie, nýbrž zprostředkování věnované Slovanům
byzantskou teologií…
Zájem našich autorů o cyrilo-metodějskou tématiku existuje od pradávna. Odhlédnuto
od kronik počíná vědecky uchopené téma „slovanské misie“ s Josefem Dobrovským.
A brzy už následuje i řada dalších nadšených badatelů.2 – Zůstává nicméně i řada
nedořešených problémů.3
Ke kontextuálnímu seznámení s tímto tématem viz: Pat LAUER: 2.000 Jahre Christentum. Daten, Fakten
und Hintergründe yur Kirchengeschichte, Seehamer Verlag, Wezern 1999, 73 ad.;, I. LENZENWEGER –
P. STOCKMEIER; J. B. BAUER – K. AMMON – R. ZINNHOBLER (Hrsg.): Geschichte der Katholischen Kirche, Styria
1999, 91 ad.;, John Julius NORWICH: Byzanz. (Auf dem Höhepunkt der Macht), 800 – 1070, Bechtermünz Verlag,
Augsburg 2000, 35 ad.; Monumenta Germaniae historica inde ab a. C. 500 usque ad a. 1500, MGSS (Scriptores)“, Berlin
1826 ff; Fontes rerum Germanicarum, I – IV, (Hrsg. v. J.F. Böhmer), Neudruck 1969; Fontes rerum Bohemicarum, I,
(vyd. J. EMLER), Praha 1873.
2
První skutečně kritické zpracování cyrilometodějského tématu, v jeho historickém obrysu, podal už František
PASTRNEK ve své důkladné práci, z níž pak vycházela většina česky píšících autorů. – Viz Dějiny slovanských
apoštolů Cyrila a Metoda, Praha 1902.) Světově nejznámějším autorem z oboru Cyrillo-Methodiana se stal, nejen
u nás, Francis (František) Dvorník, který se mimořádně zasloužil o respekt světových badatelů k řečené
tématice. Brněnský Josef Vašica přispěl svými kritickými edicemi a studiemi k pročištění kritérií vědeckého
zpracování první naší skutečně proslovanské misie. Filolog Miloš Weingart, nadnárodní slavista Roman
Jakobson, archeologové Josef Cibulka, Vilém Hrubý, Josef Poulík – a univerzální myslitel, ukrajinského
původu, Dmytro Čyževskij, zasadili úhelné kameny moderního cyrilometodějského bádání, na němž pak
pokračovala řada dalších autorů – zástupně jmenujme alespoň jména jako R. Večerka, V. V. Mareš, J. M. Veselý,
Vl. Vavřínek, O. Králík – a další, a další, bez nichž by nebylo dobré tradice.
3
Zůstávám přesto jen u klasiky nepřehledné už dnes cyrilometodějské literatury. Přetrvává i můj dojem,
že existuje mnoho z toho, čemu se badatelé vyhnuli (z důvodů konfesionálních, profesionálních atd.,
které nehodlám komentovat), nebo pro co se prostě nikdo necítí kompetentní. Pokouším se číst prameny
cyrilometodějské misie nezaujatýma očima, tak, jako bych o celé tématice ještě nikdy nebyl informován.
A jsem si vědom, že i hledisko zcela abstinentní má své meze. Mým učitelem, nejen v této oblasti, byl můj
nezapomenutelný přítel, Pater Tomáš Špidlík SJ (pozdější kardinál) – kapacita v oboru slavistiky, moudrý a
svatý muž. Jemu vděčím i za to, že jsem se v polovině mého života vrátil, jako „omnium fratrum minimus, solo
nomine christianus…“ („Kristianova legenda“) do světa křesťanství. Prosím o strpení, budou-li následující řádky
komukoli připadat neobvyklé, bizardní, nevhodné… - Pozn. autora. - Konstantin, jehož jméno je v literatuře*
1
12
3
2013
Francká misie (Pravda přinášená učenými vaganty)
„… in confinibus et circa partens regni Boemie, que de eadem lingua et vulgari existunt, sint multi
schicmatici et infideles, qui, cum eis scriptura latine dictur, exponitur vel predicatur, nec intelligere volunt
nec commode ad fidem christianam possunt converti, dictique monachi et fratres vulgare predicatores,
ritum predictum habentes, in dicto regno et ipsius confibus summe necessarii et utiles pro deti laude et
augmentacione christiane fidei noscrantur…“ lze poznamenat, že nešlo o žádné svolení vydané
ad personam4 obou moravských apoštolů, nýbrž o první duchovně-kulturalizační alternativu
křesťanství vůbec.
Že první misie na území východně od Bavorského lesa jsou prováděny německými mnichy,
náhodné: jsou určeny pro tehdy tam žijící germánské kmeny (Markomani5, Gepidové,
Langobardi, Rugierové, Herulové, Kvadové ad.). Kdy tyto misie začínají, není zcela jasné, a
stěží kdy bude: je to však o staletí dříve než misie slovansko-byzantská.6
obvykle vyslovováno – ve svém latinizovaném tvaru (nejčastěji, ne** však vždy) – téměř jedním dechem se jménem
jeho bratra Methodia (ale celkem vzácně ve svém původním, řeckém vydání), je ve skutečnosti individuálně od
svého Alter Ego odlišný, jak jen dva sourozenci mohou být.
* Nemyslím zde jen literaturu odbornou (- větev „Byzanto-Slavica“) ale i ty nejobecněji nejsrozumitelněji orientované
publikace…
Jejich zařazení v římskokatolickém církevním kalendáři je ovšem v týž den – 14. února. (A ne náhodou je onoho
dne uctívána i památka Valentina z Terni a Jana Křtitele. – A řeholníka Marona (především pro okruh syrského
křesťanství , jenž rovněž misionoval v neznámém jazykovém okruhu, a musel pro svou činnost tvořit jazykové
novotvary.-) Viz: Lexikon der Namen und Heiligen, Tyrolia Verlag, Innsbruck-Wien 1988, cit. ze 6. vyd., redigoval a
přepracoval Josef GELNI (Brixen).
** Oba světci uváděni pod společným jménem „Cyrillus u. Methodius“ (s alternativním označením „Kyrillos u. Methodios“),
s. 204. V kalendáři Východořímské církve je jejich památka vzpomenuta 11. května. Metod je v této souvislosti jmenován jako
„Methodios-mnich“, a je i samostatně uctívána jeho památka jako (arci) biskupa, především s ohledem na Metodovo působení
po smrti jeho (mladšího) bratra Kyrilla. Viz Das grosse Heiligenlexikon. Patronate, Gedenktage, Leben und Wirken von mehr als 500
Heiligen, vyd. kolektiv blíže nejmenovaných autorů, Seehamer Verlag GmbH, Weyarn 1999, s. 193.
G. MEDOVY: „Missio Sancti Methodii inter Slavos“, Roma 1955, DHGE XIII 1177 – 1181.
Ježíšova slova, „Přináším pravdu a jsem pravdou“ jsou živoucí etikou obou Misionářů: jejichž identita je měřena
na jejich veřejném působení, a na jejich soukromém životě. Mluvíme zde hlavně o Konstantinovi – ale už dlouhá
léta před Soluňany platila tatáž logika misií (a tatáž etická kritéria kladená na misionáře) i pro všechny předchůdce
řeckých věrozvěstů. Konstantin-Cyril přichází do svého misijního území především jako kněz: jeho úkolem je
pokřtít, tzn. probudit místní slovanské kmeny /vyznávající až dosud slovanský polyteismus), a naplnit tak úkol,
jemuž se zaslíbil. Nelze přitom přehlédnout, že i franští misionáři byli bez výjimky kněží, dokonce řádoví kněží
(to jsou dvě kategorie, o nichž se nemluví: ale dodnes je v Německu zřetelný rozdíl mezi „Ordensgeistliche“ a
„Weltgeistlich“…), a že cítí jako svoji povinnost nejen přinášet spásu, ale i bojovat proti herezím. – A neprůhledné
pozadí byzantského křesťanství je pro ně varováním. – Subjektivní stanovisko franckých misií je bezpochyby
neméně oprávněné jako stanovisko Soluňanů.
5
Snad úplně ze začátku christianizace území na Dolním Dunaji (- na hranici tehdejší Moravy a Dolního Rakouska
je zmiňováno působení misionáře známého v dějinách pode jménem „Severinus“ („Severin von Noricum“),
jemuž dovolil šířit křesťanství už vítěz nad Západořímskou říší, Odoaker. Severin, nejprve mnich v některém
klášteře na Blízkém Východě, začal působit po vyhnání Hunů (- po Attilově smrti, r. 453) mezi germánskými
kmeny usedlými v povodí moravsko-rakousko-panonského Dunaje.
6
Zpráv o tom téměř není. Bývá uváděna kronika, jejímž autorem je Sv. Paulinus, biskup z Noly: poznamenává
ve své kronice, že už královna Markomanů, Fritigildis, (355-431) přijala ve 4. stol. křest od milánského biskupa
Sv. Ambrože (340-397). Rovněž pasovský biskup Pilgrim píše ve své kronice (- pokládané některými za falsum,
ovšem…), že Morava byla pokřtěna ještě v éře Západořímské a byla pak postupně spravována sedmi biskupy.
I v „Legendě Kristiánově“ je o tom poznámka. Dle tradice, Fritigildis byla pokřtěna pasovským misonářem
jménem „Severinus“, pokládaným místními obyvateli za divotvůrce a světce (- a to ve smyslu Augustinově, nikoli
ve smyslu ariánském…). Fritigildis měla snad v úmyslu své přijetí křesťanství přenést i na všechny své poddané.
A v tomto svém rozhodnutí navštívila milánského biskupa Ambrože (když ho však dostihla, byl právě zesnulý…)
Vzhledem k tomu, že Gótové dobyli Říma už jako ariánští křesťané, dosáhl Severin nejprve oddělení křesťanství
od arianismu. Památka Sv. Severina je uctívána kromě diecéze Passau i v diecézních St. Pölten a Vídeň.
Viz: Dictionnaire de théologie catholique (ed. A. VACANT – E. MANGENOT, resp. E. AMANN, WII, Paris 1930 ad.
4
3
2013
13
Z hlediska franckého císaře jde o proces duchovní kultivace vědomí populace žijící na území
„Říše“ (- jejíž hranice však už nikdy nebudou definitivně stabilizovány). Není důvodu
předem pochybovat o opravdovosti práce německých misionářů na Moravě. Pokřesťanštění7
dosavadních neprobuzených, přírodních lidí bylo jejich životním úkolem neméně jako
u mnichů přicházejících z Byzantia.
Škola na Velehradě8 byla řádné založena a schválena i příslušným biskupem9. Přesto zůstává
mnoho nejasného. „Pokřtění“ má v tomto smyslu nejméně dvojí význam: pro franckého
panovníka je to důkaz loyality leníka vzhledem ke králi. Svátostná povaha křtu? Tu
přenechává suverén misionáři, v dobrém přesvědčení, že vše bylo učiněno předepsaným ritem.
– Opakovaný křest (jednou nebo i vícekráte…) není u těchto iliterárních kmenů výjimkou10.
Jde spíše o religiózně-politický akt.
Francký systém má všude a vždy v podstatě tutéž logiku: do nové země přicházejí jako první
misionáři… Ve vědomí, že jdou vstříc jisté smrti (- což se pravidelně naplňuje – opak bývá
výjimkou…) Následuje trestná expedice ozbrojenců, z části motivovaná odmítnutím pokřtění.
Ke křtu (např. Sasů) každý musí „projít pod jhem“ (- akt symbolický, leč nevyhnutelný…)
„Křest“ je často udílen hromadně… ve třetí vlně přicházejí hospodářští organizátoři,
kolonizátoři atd. Ve čtvrté vlně přijdou učitelé… Všechny tyto stupně jsou spojeny společným
cílem, společným jazykem, společným ekonomickým tlakem a nakonec dochází k prolnutí
krevní spřízněnosti nových generací.
Když volá císař Theoderich (ze svého sídla v Ravenně…) všechny germánské kmeny do
rozhodující bitvy proti Alemanům (r. 496), včetně i těch nejvýchodnějších Germánů, sídlících na
hranici jako ochrana proti Hunům (- tj. na západ od údolí Váhu, resp. severozápadně od Malých
Rudolfi Fuldensi Annales, MGSS I, s. 389.
První, tedy latinská škola na Velehradě byla založena ještě německými Benediktiny – dle odhadu znalců
nemohla být úroveň této školy příliš vysoká, a její vliv by stěží šlo srovnávat s osobním vyzařováním Filozofa
Cyrila. Konstantin byl jedním z nejvýznamnějších učenců řecké tradice – a vzhledem k tomu, že už brzy po
svém příchodu na Moravu založil sám svou vlastní školu, v níž se od žáků vyžadovala nejen pasivní akceptace
(tam vyučovaných) fragmentů Svatých Písem, ale navíc bylo studováno a komentováno evangelium.Viz k tomu
i Vladimír VAVŘÍNEK: Církevní misie, Praha 1963, s. 94-95.
9
Tak i v legendách, např. o Sv. Vojtěchovi, je jako by mimochodem naznačováno, že jeho magdeburské pokřtění
nebylo první, a snad ani ne druhé… (Poprvé snad pokřtěn mnichem, který se náhodou zastavil na Libici a ujal
se nemluvněte; podruhé snad řádně, německým mnichem, avšak také ještě pod ochranou Slavníkovců (k nimž
náležel svým původem). Pro magdeburského biskupa to vše ještě nebylo dostatečným důkazem, že křest byl
proveden svátostně… Viděno i z druhé strany: když musel kníže Bořivoj na útěku před svými českými nepřáteli
opustit zemi a odejít „do exilu“ na Velehrad, pod ochranu mocného vládce Svatopluka, byla mu – dle legendy
– večeře „prostřena“ na zemi… Nejsi křesťan, tak jez se psy… Marně se pokoušel dokazovat, že už v Praze
pokřtěn byl (Kým? Jak? Není jasné…) Pro Metoděje to nebylo přesvědčivé… Byl tedy na místě pokřtěn – znovu
– skutečným biskupem: není však známo, podle kterého ritu… (Římského? Nebo byzantského?) Je samozřejmé,
že se to týkalo i jeho manželky Ludmily… A ovšem i celého doprovodu. Nicméně není Bořivojův křest (právě
z nadhozeného hlediska) dostatečně vysvětlen. Viz k tomu poznámku v mé knize Glaube und Vernunft I,
s. 42 – 43, pozn. 46.
10
Dějiny obyvatel České kotliny vyhlížejí ve světle nových výzkumů poněkud jinak, než jak tomu chtěla tehdy nová,
„československá“ archeologie, vznikající v novém státě po r. 1918: především mnohem disparátněji, pokud jde
o etnické složení. Bezpochyby existovaly relativně homogenní osady /sdružené na principu pokrevní spřízněnosti,
společného majetku; až už patriarchálně či matriarchálně hierarchizované: zdá se však, že Slované nepřišli
v 5. stol. v jednolité etnické vlně, ale že se postupem doby vytvářela jakási diaspora germánských, slovanských
(- a patrně i přežívajících keltských, jak naznačeno výše) sídlišť. Nové hypotézy na základě nových archeologických
dokladů počítají spíše s tím, že se převaha slovanského obyvatelstva vytvářela kontinuálně a postupně a původní
předpoklad, totiž že Slované obsadili území „vyklizené“ předchozími populacemi, neplatí jednoznačně.
7
8
14
3
2013
Karpat a severně od Dunaje), je stěží představitelné, že by všichni odešli naráz. Šlo především
o muže boje schopné (resp. s jejich ženami a odrostlejšími chlapci); Ale museli zůstat starší
lidé a malé děti: a rodinní příslušníci, kteří by se o ně postarali. (Podobně to lze předpokládat
o původních, keltských etnikách, které také nemizí naráz.) Trojdílná struktura obyvatel
oblasti nazývané latinskými prameny „Boiohaemum“ a prvními germánskými záznamy jako
„behemeire“ je předzvěstí příští etnologické ambivalence lidského substratu rozloženého na
východ od Bavorského lesa až k Vysočině, a od pohoří na severu až opět k Šumavě.
Dějiny „Říše (nazvané později „Sanctum Imperium Romanum“, s ještě pozdějším dodatkem
„národa německého“) mají mnoho různých aspektů: avšak už Karolingové dají řečenému
spojení christianizace a mocenských zájmů definitivní podobu – trvající pak až do konce
18. století. Různé dynastie následují – systém „suverén – suterén“ trvá. Francký král vládne
nad územím rozděleným na menší, víceméně samostatně spravované celky, ovládané vazaly
krále („Graf“). Důležitou osobností je „Landgraf“, který má za úkol střežit hranice. To vše na
odpovídajícím systému právním, ekonomickém (- daně!), až po rovinu zdánlivě samostatněreligiózní, avšak rovněž analogicky hierarchizovanou. To znamená, že arcibiskup musí
pocházet z vládnoucí rodiny (často bratr vladaře), a celá hierarchická struktura je poplatná
politické struktuře raně středověkého státu: volens nolens. V německy mluvících oblastech to
bude mít, jako průběžný důsledek a nevyhnutelně tak vlastně permanentní konflikt, napjatý
vztah mezi římskou kurií a Říší.
Odhlížím od toho, že zmíněné populacionistické údaje by mohly mít i pro náš dnešek dalekosáhlé
důsledky (- např. v konceptech nového uspořádání Evropy). Zdá se však být pravděpodobné
(- dle trendu archeologického bádání), že germánské kultury na území dnešních Čech nikdy
zcela nevymizely. (Viz k tomu stovky publikací pro i proti, z obou sousedících zemí.)
Tato abeceda politiky nemá jen důsledky triviálně jednoduché, ale zasahuje i do pozadí
misionování, nejen slovanských zemí. (Západní Evropa zakusila řečené procesy už mezi
5. – 7. stoletím.) A nemůžeme pochopit tyto – víceméně nevyslovené, avšak nevyhnutelné
– souvislosti ani tehdy, předpokládáme-li jako příčinu příčin seslání víry pro dosud neprobuzená
etnika, integrovaná na základech polyteismu, animismu etc.11
Misie však musí mít i papežský dispens, a odpovídající souhlas panovníka konkrétní země.
Taková je logika dobové před-evropské společnosti.12
Mohl by vzniknout dojem, že všechna tato preliminaria nemají se slovanskou misií Cyrila
a Metoděje co do činění. Žel, není tomu tak. Velká většina česky psané literatury o moravské
misii pěstuje jakýsi historicky neodůvodněný „Pluralis Maiestatis“, a nebere v úvahu, že celá
Není tak zcela náhodné, že principy křesťanství přinášejí do germánských zemí cizinci: vaganti (nebo uprchlíci)
vyhnaní svými lokálními hierarchy. Není náhoda, že právě v jižním Německu (- Reichenau, oblast Bodamského
jezera, Solnohradsko, území Langobardů, Bavoru, Suebů, Durynků atd. ) působí iroskotská misie: tak o tom
svědčí centra jako Solnohrad, Pasov, Freising, Řezno, Würzburg, Eichstätt. (A už o století před nimi misionují
Gallus, Columban, Koloman (Colman) ad. na území dnešního Švýcarska, Tyrol ad.)
12
A řada dalších – u nás méně známých misionářů: Disibod v údolí řeky Nahe; Marianus a Annim na
Irrschenberg; Eustasius ve Weltburgu; Magnus („St. Mang“) v Allgäu; Alto (v Altomünster); Ferghal (St. Virgil)
v Solnohradsku; atd. Vznikají i spory mezi misiemi navzájem: tak stojí Virgil proti Bonifatiovi, který je jakýmsi
biskupem (s vatikánským svolením) pro misie na německém jihu atd. Zmiňuji namátkou misie, mající (jako
střediska vyzařování víry) možný vztah k našim zemím. Vedle toho existuje ovšem analogický proces v celé
oblasti germánských etnik. Viz k tomu např.: Ingeborg MEYER-SICKENDIEK: Gottes gelehrte Vaganten. Die Iren
im frühen Europa, Droste, VMA-Verlang, Wiesbaden.
11
3
2013
15
moravská historie 9. stol. se směla rozvinout jen proto, že Frankové v té době bojovali mezi
sebou o hegemonii v jejich rozlehlé říši. (- A kromě toho i proti zbytku té „Evropy“, jejíž pojem
je dnes13 spojován už se jménem Karla Velikého.) Třeba si uvědomit, že Frankové ovládají
obrovské území – zemi mezi Pyrenejemi a Karpaty, mezi italsko-francouzskou Rivierou
a Severním mořem… „Velká“ Morava je pro ně jen jeden z menších problémů.
Počínaje Karlem Velikým, který byl císařem dvojnásobným: pro křesťanství „římské“
i „východní“ a papežem byl jmenován „ochráncem křesťanství“, si franští králové osobovali
právo zasahovat i do života církve (resp. do její teritoriálně-politické struktury).14
Není bez užitku mít před očima tyto širší souvislosti. Mnohdy podceňovaná vzdělávací úloha
německých misionářů na Moravě (a ovšem i v Čechách) vycházela z nejen německých klášterů
a neměla druhořadou úroveň: kriteriálním prvkem byl však liturgický jazyk.15 Což zase často
nechápou němečtí autoři…
Kérygma
Řek Konstantin, přinášející pojem „Filosofie“ do prvních dochovaných literárních záznamů na
půdě Moravy, předjímá tedy takové pojetí filozofie, které se shoduje s věroučným porozuměním
umění, učit se moudrosti. (Řečeno dnešním jazykem Německa, jde o „Religonsphilosophie“,
- Což je víceméně možno jen proto, že přichází z oblasti církve Východní…) Christianizace
Moravy je v tomto – hlubším, skrytějším – smyslu i první kontakt slovanského kulturního
okruhu s aurou, vyzařující z Konstantinopole.
Rastislav bude přesto jeho nechtěným (nebyl přímým potomkem…) a předčasným nástupcem:
císař sám tak rozhodne… Rastislav formálně odpřísáhne císaři Ludvíkovi věrnost, avšak
praktikuje v podstatě politiku distance k německo-latinské misii. (A jen díky jeho, od Franku
neodsouhlasené, iniciativě mohou Soluňané začít se svou, od zájmů francké říše odchylnou misií.
Za toto stanovisko končí i však Rastislavův kredit u císaře Franků (což Konstantinův návrat do
Říma jaksi staví do pozadí, a což historici vesměs ponechávají stranou svých základních projektů.
Roku 811 dal Karel území jižně od řeky Drávy, mezi Drávou a Dunajem, salcburské diecézi, kterou při této
příležitosti povýšil na arcibiskupství. Území severně od Dunaje náleželo diecézi Pasov. Díky misionování
bavorskými mnichy (vycházejícími z centra „Kremsmünster“) křtili kněží povolaní Kanlingy na Moravě
přinejmenším sedmdesát let před příchodem byzantsko-slovanské misie. To platí rovněž pro Západní Uhry
(„Slovensko“), podléhající opět středisku v Nitře.
Je ostatně známo i to, že francko-bavorští misionáři používali při své práci textů (a také pomocníků) slovanských
(také např. v Korutanech a vůbec slovanských oblastech.). Přitom byly přeloženy z Althochdeutsch do slovanštiny
nejdůležitější praktikované rituály: tak „Vyznání víry“; „Otčenáš“; křestní formule; poučení o hříších a ctnostech;
formule zpovědní. Přitom však nelze říci, že šlo o celkový a úplný liturgický jazyk. Viz k tomu: Vladimír
VAVŘÍNEK, opus citatum, 94 ad. passim.
14
Viz k tomu myšlenkově inspirativní biografii Karla Velikého: S. FISCHER-FABIAN: Karl der Grosse (747– 814),
Tosa-Verlag, Wien 2004, 9 f. – Zábavné…
15
Nejen misionáři z družiny cyrilo-metodějské, nýbrž i franští řeholníci se pokoušeli (- a to ještě v době před
Cyrilem a Metodem, předkládat moravským katechumenům úryvky ze „Starého“ i z „Nového Zákona“ v jazyce
Slovanů. (- bezpochyby za pomoci místních duchovních…) Svědčí o tom teyty ze začátku 9. stol. („Freisingské
památky“ a „Eulogiím Sinaicum“, v archivech kněžského semináře v bavorském Freisingu.) Viz k tomu více v:
Cyrilo – Methodiana. Zur Frühgeschichte des Christentums bei den Slawen (Hrsg. Im Auftrag der Görres-gesellschaft
von M. HELLMANN - R. OLESCH - B. STASIEWSKI – F. ZAGIBA), Köln 1964; Acta Congressus historie Slavicae
Salisburgensis in memoriam Ss. Cyrilli et Metodi anno 1963 celebrati, Wiesbaden 1963; Karl BOSL: Der Eintritt Böhmens
in den westlichen Kulturkreis im Licht der Missionsgeschichte; vyd. „Collegium Karolinum I.“, Böhmen und Bayern,
München 1957, 43 – 64.
13
16
3
2013
Není pochyb o tom, že kníže Rastislav sledoval svou žádostí poslanou byzantskému císaři
Michaelovi III. konkrétní politické cíle: chtěl mít na Moravě samostatnou diecézi a chtěl, aby
mu císař poslal „jeho“ biskupa, aby ho tím činil nezávislejším od německého císaře, resp.
vyvaroval možného spojení Franků s Bulhary, na účet Velkomoravské říše. Bezpochyby
bylo šíření křesťanství vždy zasazeno do podobných politických konceptů. To samo ještě nic
nevypovídá o smyslu ani o vlivu řečené misie; jde spíše o paralelní působení dvou podstatně
odlišných tendencí, z nichž se nakonec prosadí do dějin ta silnější.16
„Bůh, jenž chce, aby každý člověk dospěl poznání pravdy (1. Tim, 7,4) a usiloval o vyšší úroveň, viděl
tvou víru a zjevil se nyní, v dnešní době, ve vaší řeči, což se jinak dálo jen v dřívějších dobách – aby i vy
jste byli přičteni k velkým národům, jež uctívají Boha ve svém jazyce.“
V uměřené řeči byzantského teologa promlouvá moudrost Východu a sděluje knížeti Moravanů
poselství, které má rozhodujícím způsobem ovlivnit duchovní osud českých zemí. Slovo „filosof“
zde zaznívá vůbec poprvé v písemném dokumentu příslušném našemu kulturnímu světu. Ba,
mohli bychom předpokládat, na Moravu smělo toto slovo dospět dříve než do Čech, vzhledem
k tomu,že němečtí latiníci, misionující v Čechách, trpěli příslovečnou nedůvěrou k filosofii,
pokládajíce ji za nástroj ďáblův. Ostatně, ne docela neprávem (- myslíme-li přitom na bezbarvé
rozplynutí všech velkých filozofií v pozdních ideologiích zanikajícího Velkořímského imperia.
Konstantin přináší na Moravu něco úplně jiného, než co nabízí římský ideový repertoár
(od Plotina a novopythagoriků, novoplatoniků, skeptiků až po epikureismus či ozvuky
stoicismu). Přesto jde ve zmíněném problému ještě o něco jiného.
Zůstaneme-li u pouhého slova „filozofie“, pak zaznívá jeho význam v literárních památkách
Slovanů obývajících moravskou oblast v premiéře. Konstantin však přináší „Radostnou zvěst“
křesťanství jako byzantský teolog. Konstantin17 se na Moravě chová jako „Cyrillus“: do značné
míry i jako vědomý následovatel „Cyrilla Alexandrijského“, „učitele církevního Byzantiu.18
Konstantin je i v tomto smyslu osobností mimořádně vzácnou.19
Protiklad „rozumu“ („filozofie“) a „víry“ („teologie“) není v prvních životopisech Konstantina
/ Cyrila náhodný: a už proto by bylo proti duchu jeho misie spojovat jeho jméno s filozofií,
„otrokyní“ teologie.20 V okřídlené větě, snad původem z byzantského 5. století, v níž je vztah
Vládci Moravy mají ke křesťanské misii odlišný vztah. Ani Mojmír (za jehož panování křesťanství na Moravu
přichází, z Pasova a Řezna) se nehodlá ztotožnit s karolinskou politikou ve své říši, a nad ni: jedná však jako
„Realpolitiker“, a neklade Frankům v podstatě žádný zásadní odpor, vědom si limitu svého postavení.
17
Mnich Konstantin (jak zní jeho křestní jméno) přijímá teprve krátce před svou smrtí, ve svých třiceti pěti letech,
řádové jméno „Cyrill“. Jeho mentor, Theokistos, se postaral o Cyrillův příchod do Fotrova okruhu: Cyrill se pak
stává horlivým Fotiovým spolupracovníkem. Má ostatně už vynikající pověst ze své misie mezi Chazary.
18
Etymologicky zní ve jménu „Cyril“ (podobně jako v „Cyriacus“) význam „Bohu zaslíbený“, tedy „oddaný“,
vzdávající se čehokoli individualistického“. Část křesťanské mše uvozená slovy „kyrie, eleison“, „Kyrie, má svůj
počátek právě zde. Nelze přitom zcela potlačit ani asociaci i s „Cyrillem Jerusalémský“, rovněž svatořečeným
a také řazeným mezi „Učitele církve“. Viz k tomu: O. BARDENHEWER: Geschichte der altkirchlichen Literatur,
I.-V., 5. vyd., Freiburg im Breisgau, 1923, resp. 1924.
19
„Patres scholastici“ žili ovšem v klášterech - až na vzácné výjimky, a přenesli do dějin filozofie tak trochu
i atmosféru kláštera; v oné době ještě neúprosně asketickou.
20
Používáme zde pojmu „řecká“, resp. „řecko-slovanská“ misie, s ohledem na liturgický jazyk, který byl pozadím
a východiskem práce soluňských misionářů. Důležitý je tu zejména rozdíl odlišující Konstantina a Metoda od
německých misionářů, působících v zájmu a ve smyslu liturgie latinské. Nejde zdaleka jen o rozdíly používaných
bohoslužebných jazyků a ani ne jen o dílčí dogmatické rozdíly, ale o celkového ducha soluňské misie; která
přinášela náboženství osobního vztahu k Otci, náboženství lásky k bližnímu, laskavosti, tolerance a vůbec měla
spíše ráz nauky antropologicko-humanistické. Tím vším byla povaze Slovanů bližší, než mohla být kterákoliv
16
3
2013
17
teologie a filosofie přirovnáván ke vztahu „paní a otrokyně“, se objevuje sociální skutečnost
východořímské církve, v níž byly vztahy mezi pány a (domácími) otroky sice naprosto
jednoznačné, nicméně založeny na jakési přirozené laskavosti.21
Nelze přitom zapomínat, že slovo „filozof“ zazní v dopise byzantského nejvyššího církevního
reprezentanta, Fotia. I to má své pozadí.22 Úvahy moravského knížete Rastislava (který
vystupuje ve svém dopise císaři Michaelovi III. v roce 862 jako křesťanský kníže – okolnosti a
datum případného Rastislavova křtu jsou však neznámy) týkající se rozporné činnosti různých
misionářů na jeho území, naznačují jeho pochyby o smyslu takové práce.
Rastislav nechával dosti dlouho působit různé misie, v dobré naději, že „správné“ pojetí
křesťanství se prosadí. Výsledkem práci misií byl zřejmě zklamán. Moravské křesťanství,
navazující snad na ještě starší kořeny, bylo už v době Mojmírově († 846) do té míry rozvinuto,
že můžeme pokládat Mojmírovu dobu za počátek, ba snad za dokončení christianizace. Zda se
dal Mojmír sám pokřtít, není známo.
Historicko-politický kontext Cyrillo–Methodiana je v řeči „dějin diplomacie“ inscenován na
zcela jiné úrovni, než jak je to tradováno v podobě zlomků v „Monumenta etc.“. Dle reálpolitické
verze existuje souvislost s událostmi v hlavním městě Východořímské říše z let 847 až 860,
kdy byzantský patriarcha Methodios umírá, jeho nástupcem se stává Ignatios (eunuch a syn
císaře Michaela I., který musel abdikovat.) V nepřehledném kontextu událostí, intrik a brutální
intervence ruské flotily v přístavu se posléze objevuje na vrcholu hierarchie silná osobnost,
patriarcha Fotios…
Až potud lze cyrilometodějskou legendu zasadit do přijatelného politického rámce. Konflikt
Fotia a papeže Mikuláše I. je součástí událostí této doby. (Třeba podotknout, že byzantské
dějiny oné doby jsou psány a vykládány v podobě spíše proti-vatikánské než objektivně…)
Navíc hrozí nebezpečí aliance bulharsko-francké (- král Ludvík Němec se spojuje s bulharským
chánem Borisem, který mu za franckou podporu jeho mocenských nároků slibuje, že on a
všichni jeho poddaní se dají pokřtít…)
Fakt, že právě za těchto okolností se objevuje v Konstantinopoli poselstvo přinášející dopis
moravského knížete Rastislava, lze snad považovat za historickou náhodu: takových náhod je
v dějinách jen vzácně. Photios dostává šanci, spojením s Rastislavem posílit nejen křesťanstvo,
ale také rozšířit svůj vliv na byzantskou politiku, a také posílit svůj koncept christianizace proti
papeži Mikuláši.
Rastislavova nabídka přichází Photiovi v pravý čas. Protože však „na Moravách“ působí
také franští misionáři, je byzantský problém (dříve než se stane konfliktem) transplantován
(takříkajíc v prenatálním stadiu) do země, která stále ještě uctívá svá praslovanská božstva.
misie západní, přicházející takříkajíc „z druhého břehu“.
21
Viz k tomu klasické historické zpracování rozpadajícího se Říma: Eduard GIBBON: Der Untergang Roms,
(Ungekürzte Textausgabe, vyd. Alexander KLEINE, Emil-Vollmer-Verlag, v německé verzi Phaidon Verlag
GmbH, Essen, (nedatováno), ISBN 3-88851-169-0. Viz též: Jean-Claude FREUDOILLE: Lexikon der römischen Welt,
übersetzt und hrsg. von Robert HILGERS, Nikol Verlagsgesellschaft, Hamburg 2005.
22
Viz k tomu Fontes rerum Bohemicarum (dále jen FRB) I, 43 – 44 („Das Leben des Hl. Metod“), resp. FRB I, 27
(„Das Leben des Hl. Cyrill“). Uvádím starší německý název, fixovaný v Monumenta Germania historica, odkud
bezpochyby pocházejí i první české překlady zmíněných kronik.
18
3
2013
Paralelně k tomu se vyvíjí vojenská situace Byzance ku prospěchu konstantinopole: císařovo
vojsko dosahuje jednoho vítězství za druhým. Císař (nyní už Michael II.) vzkazuje roku 865
papeži Mikuláši, že je připraven dosavadní latentní ideovou válku proměnit ve válku skutečnou
a hrozí tažením svého vojska na Řím. I když je celkem nepravděpodobné, že Byzanc by byla
tuto hrozbu uskutečnila, muselo být ze strany Říma cosi podniknuto. Diplomaci umožnila,
že byli v r. 866 dva biskupové (Pavel z populonie a Formosus z Porta) vysláni ke dvoru
bulharského chána, a že se tento rozhodl uzavřít s Římem konsens: poslal k papeži soupis
106 sporných otázek, na nichž je třeba se dohodnout. Šlo o víceméně pragmatické problémy
nikoli o principiální otázky víry. Boris obdržel z Říma uspokojivou odpověď. (Přibližně asi
tak, že není proti církevnímu duchu, aby jak muži, tak i ženy nosili kalhoty; neméně jako
turban (s výjimkou návštěvy kostela; že zákaz umývat se ve středu a v pátek je nesmysl; že
není důvod, nekonzumovat mléko a sýry v postní době. Na druhé straně, že je nutno trvat na
zákazu bigamie a pověr vůbec…)
Bulharský chán byl s římskou odpovědí spokojen, a slíbil Římu věčnou věrnost. Kromě toho
vypověděl všechny pravoslavné misionáře ze své země. Pavel a Fomosus byli celý následující
rok zaměstnáni kázáními a udílením křtu. (A jim následoval zástup biskupů a kněží, kteří
pokračovali v jejich dobrém díle…)
Tato diplomaticko-vojensko-politická historie není tím nejdůležitějším faktorem v kontextu
událostí, obklopujících cyrilo-metodějskou misii: není však ani něčím, co lze zamlčovat.
Filozof Konstantin ponechává, co je císařovo císaři, a co je Božího Bohu: a spoléhá na nezvratnou
sílu Slova Ježíšova evangelia. Konstantin je misionář, ne politik. Jeho úkolem je misie – a
v její dlouhodobý, ba věčný smysl pevně věří. Tato skálopevná axiomata, v nichž se „filozofe
náboženství“ vždy bude odlišovat od pestrého repertoáru saeculárních filozofických fakult,
jsou Konstantinovým přesvědčením.
Moravský věrozvěst „Cyril“ není přitom ani tak „charismatik“23 jako spíše „kerygmatik“: tedy
ten, který cílevědomě potlačuje svá ryze osobní „pro et contra“ ve prospěch svého svého
nadosobního, věroučného úkolu. Ne-li v čemkoli jiném, tedy už v tomto rozlišení dvou
protořeckých pojmů je i rodíl „filozofie“ a „teologie“.
Podstatou cyrilometodějské misie je její kerygma. Toto těžko přeložitelné slovo křesťanství
naznačuje – na rozdíl od „charismatických osobností“ vnitřní duchovní obsah aktu, „ideu“
nezávislou na jejím vnějším tvaru. Osobnost obou apoštolů Slovanstva prostupovala jejich
učení; a bez tohoto učení by byla ničím: na jeho pozadí narůstali naopak oba věrozvěsti do
nadlidských rozměrů.
„Kerygma“ znamená v této souvislosti rub pojmu „charisma“ (zhruba: poslání), který
naopak charakterizuje misie západoevropské. Akcent je u „kerygmatiků“ přesunut na vnitřní
nadindividuální vědomí; u „charismatika“ naopak je to jeho osobnostní vědomí, které je ultima
23
Ve smyslu Fotiově to bylo jen „charisma Constantini“, charakterizující dokonalého učitele církve, které zde
smělo být vzorem – zde smělo být vzorem – zde rovněž jasně rozlišující linie mezi tímto byzantským pojetím
na straně jedné a v podstatě individualistickým pojmem „charismatika“ u Maxe Webera. „Charisma“ je starý
pojem filozofie (resp. psychologie“), aktualizovaný v éře „charakterologie“ především protestantskými autory.
Do filozofických diskusí jej vnesl ve 20. letech 20. stol. Především Max Weber; a jeho žáci ho vyhranili v jedno
ze zaklínadel neomarxistické „Franckfurter Schule“ (- Th. W. Adorno, Max Horkheimer, Jürgen Habermas ad.)
Viz k tomu: Max WEBER,: Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie, I, 1920, 268 ad.
3
2013
19
ratio jeho jednání. Teprve v linii evropského individualismu se však, mnohem později, vyvinul
ten pojem osobnosti, který je pro 9. století, navíc byzantské, neznám a z hlediska dobového
křesťanství v podstatě nepřijatelný.
„Na počátku bylo Slovo…“
Cyrilo-metodějská misie fascinuje svou opravdivostí… Je to nejen osobní setkání dvou velkých
osobností s přírodním lidem, utýraným až dosud Avary, maďarskými nájezdníky, ozbrojenými
konfrontacemi i s germánskými, vojensky organizovanými sousedy etc. – tu nejhlubší stopu
zanechává osobní vyzařování dvou bratří čistého srdce – z nichž tryská přesvědčující síla
Pravdy. Jejich moravští posluchači smějí tehdy už také srovnávat: a umějí si vybrat, mezi velmi
různými kazateli zdánlivě téhož, shora přicházejícího poselství.
Tento prostý fakt přináší spontánní svobodu volby: a zde jsme u pramene vysvětlení, proč
němečtí, učení latiníci v setkání se Slovany narážejí na nepochopení, lhostejnost, ba jistě
i negativní odpověď: a proč dva řečtí cizinci, nejen z důvodu jazykového spříznění, úspěch mají.
Cyril a Metod stojí na startovní čáře moravské křesťanské tradice. Tradice: toto často používané
slovo znamená nejen časovou posloupnost verbálních obsahů, nýbrž i kontinuitu té poslední,
osobní pravdy.
„Tradice“ znamená ve svém posledním významu totéž, co poslední Pravdu: tu která se posléze
nesmí vyslovovat veřejně, ale jen v rodině, v úzkém kruhu, u krbu a v důvěře, že nikdo ze
zúčastněných nezklame, nezradí…24
Sekulární historici narážejí zde na hranice svých osobních stanovisek ke křesťanství: nezajímají
je obsahy věroučných principů. Namísto toho vyprávějí dějiny dobové politiky – ne vlastně
„Historii“, ale jen „Zeitgeschichte…“
Předvědomá averze domácích historiků vzhledem k Němcům jako takovým; nacionalistické
(v podstatě také předvědomé) předsudky i těch vzdělaných; faktor „akceptace“ tištěného slova
(se všemi důležitými okolnostmi publikační činnosti atd.), to všechno vymodelovalo literaturu
k tématu „Cyrilo-Methodiana“ do celkem jednoznačné podoby. „A kdo se odrodí, čepelem
v tu zrádnou hruď…“
Bezpochyby Svatopluk sám podlehl sebepřeceňování. Byl ovšem vládce nad kmeny, které
byly připraveny, na rozkaz vytvořit celé vojsko. Ale z hlediska „Říše“ to nestačilo: pro francké
úřady nebyl ničím více než „markrabětem“ („Markgraf“), tedy „správce Marky“. A jeho
úkolem bylo, zaručovat „Říši“ ochranu na její hypoteticky nejvýchodnější hranici. Avšak
Svatopluk pochopil svoji roli jako „rovný s rovnými“. O tom nemohlo být v císařské centrále
v Cáchách ani reči. A celou situaci navíc zkomplikovali Maďaři, jejich z vládce na nějakou
takovou politickou krizi už dlouho čekal.
Myslím v této souvislosti na úpadek moravské spontánní primitivní demokracie po Svatoplukově smrti.
Svatopluk začne po určité době, v níž pozoruje praxi Metodějových žáků (- zde je mnoho otazníků…) měnit své
stanovisko k řecké misii v kontrastně averzivním tónu. Na rozdíl od hádankovitého, avšak přece jen tolerantního
Rastislava, je Svatopluk jednoznačný: „misionáři skončili svou práci, nyní už nám nepřinášejí nic nového, a málo
dobrého“ (- proč? – Mnoho otazníků … Nežili snad Metodějovi učedníci v celibátu? Měli rodiny? Diskreditoval
snad způsob jejich života i jejich vlastní poselství? (- Mnoho temné vody k prozkoumání…) Téměř dle pořekadla
„Mouřenín vykonal svůj úkol – mouřenín může jít…“
24
20
3
2013
Historici řecko-slovanské misie se dají ochotně chytit na vějíčku politického konfliktu, a traktuji
Svatopluka nadále jako zachránce moravského křesťanství před Franky, a především před
novými Huny (- což ostatně i souhlasí: ale pro misii to není ta nejdůležitější okolnost.). A jen
ti nejpozornější si všimnou, že v pozadí existuje (jako vlastní problém pozdní Svatoplukovy
Moravy) vládcova rozpínavost směrem na Západ (- Čechy, Praha); směrem na sever (- Lužnice,
Slezsko); a snad i dále…) A pak je quasi-suverén sražen bleskem Perunovým.
A francký císař počká: a ponechá Svatoplukovy dědice jejich osudu… Ostatně v území, které
k „Říši“ ani eminentně nepatřilo (- a pro Franky hrálo vlastně roli jen jako „země nikoho“…
I to patřilo ke karolinským strategiím…), a které pro vlastní existenci franckého impéria nebylo
nejdůležitější…
A o zbytek se postarají Maďaři...
„Na počátku bylo Slovo…“ – na konci, žel ani nic jiného… A slovanskému lidu zbylo zase jen
ta soukromá pravda hovoru před hořícím, teplodárným domácím krbem… Tak se křesťanství
na Moravě udrželo jen díky své tradici. Ale to byla síla nepřekonatelná. Což zase jen zvýšilo
diferenci Moravy vzhledem k Čechám.
Etické prius řecko-slovanské misie splývá v jedno s její jazykovou prioritou: první české písemné
památky jsou napsány ve staroslověnštině. V tomto autentickém důkazu tvůrčích možností
starého slovanského jazyka se současně odráží genialita jeho tvůrce, filosofa Konstantina, který
svou filologickou konstrukcí obohatil liturgické jazyky o důstojný ekvivalent, a to způsobem
tehdy na výsost moderním. Konstantinova staroslověnština je dílem kalokagathie svého
druhu. Slovanský lid propůjčil novému jazyku svou elementární muzikalitu, křesťanství ji
obdařilo svou etickou vznešeností. Tak vznikl literární jazyk Slovanů jako dílo vskutku „krásné
a dobré“, právem inspirující všechny další generace filosofů a teologů, lingvistů a hudebníků.
„Iskonje bje Slovo,“ zní Konstantinův překlad začátku Janova Evangelia, „i Slovo bje u Boga
i Bog je Slovo.“ Filosof zde jako by mimochodem podává autocharakteristiku svého díla
u Slovanů, které vytvořil a zdokonalil v krátké době svého působení mezi Moravany.
Název „filosof“ nedostal Konstantin až na Moravě, ale byl tak zván, bezpochyby kvůli svému
mimořádnému vzdělání, už v byzantském prostředí. Byl však nejen abstraktní učenec, ale
i odvážný misionář; už jeho první misie (851) vede k Saracénům (Arabům), a teprve když
ji přežije, je vysvěcen na kněze.25 Náhodný nález ostatků sv. Klimenta (po jehož stopách
Konstantin s Metodem šli) působí v Římě po jejich návratu senzaci a stává se východiskem
vlivného kultu.
Svatý Klement (známý v prvních českých křesťanských staletích pod jménem „Kliment“— v němž
ještě více zaznívá jižanský charakter soluňské misie) je pro Konstantina symbolickou postavou
pro dominující úlohu teologie nad filosofií. Je to, jak říká onen Klement, který „... se stýkal
s Petrovým úřadem a podřídil řeckou moudrost moudrosti křesťanské, jako služku paní...“ —
25
Konstantinova „filosofie“ byla vnitřně spojena s osobností Sv. Klementa, jehož se Konstantin cítil být žákem a
pokračovatelem. Klement I., časově třetí nástupce Sv. Petra na papežském stolci (- a dle svědectví Tertullianova
ustanoven snad ještě za Petrova života, jim osobně pro tento nejvyšší úřad - tj. římského biskupa - zahynul
mučednickou smrtí na Chersonesu. Obviněn z čarodějnictví, byla mu na šíji hozena kotva a byl hozen do moře...
Není náhodné, že oba bratři se cítili být spojeni s Klementovým odkazem a že Konstantin našel jako místo svého
posmrtného odpočinku chrám San Clemente v Římě... Mimochodem řečeno... ( I to už patří k té velké historii
moravské misie...)
3
2013
21
Klíčová sentence rané scholastiky zde vystupuje v předstihu jako heslo křesťanského misionáře.
Rastislav dostal tedy nejen „biskupa“, jak si přál, ale navíc ještě někoho mnohem významnějšího
(Zda moravští velmoži tuto skutečnost uměli ocenit, toť jiná otázka. Svatoplukův vztah
k Metodějovi je plný protikladů.)
Pro Konstantina byl jeho překlad Nového Zákona do slovanštiny i osobním vítězstvím, jeho
sebepotvrzením. Jak mnoho do tohoto úkolu osobně investoval, o tom mluví jasnou řečí
Konstantinova tiráda na jeho apologii slovanského jazyka na velké disputaci v Benátkách:
„Což nepadá déšť od boha na všechny stejné? Nebo slunce také nesvití na všechny? Nedýcháme na
vzduchu všichni stejné? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní
jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by to nemohl dát,
či závistivého, jako by nechtěl? My přece známe mnoho národů, které mají své knihy a vydávají Bohu
slávu každý svým jazykem.“
Konstantin je osobnost bytostně tvořivá, tryskající zdroj myšlenek, a navíc nesmírně pracovitý
překladatel. Jeho bratr Metoděj je jako překladatel méně známý, ne však méně důležitý. Metod
je intelektuální osobnost rovnomocná svému bratrovi. Je známo, že před započetím misijní
práce byl představeným kláštera Polychrom v bitynijském pohoří Olympu. Samo takové
postavení předpokládalo v byzantské církvi učence první velikosti.
Konstantin se stal ve svém moravském období autorem i prací v užším smyslu literárních.
Svědčí o tom známý „Proglas k evangeliu“, ve skutečnosti slovanská — nerýmovaná — báseň.
Je to i traktát v próze zvaný „Předmluva k evangeliu“, kde Konstantin stanoví své principy
překladu svátých Písem. Konečně je mu připisován i písňový liturgický kánon složený ke cti
sv. Dimitrije Soluňského.
Konstantin přeložil ještě před započetím své moravské misie z řečtiny do slovanštiny
tzv. perikopy; na Moravě svou práci dokončil, a tak vznikl ucelený překlad všech
evangelií. Paralelně s tím byl v moravském prostředí cyrilometodějské misie realizován
i překlad zbývajících částí Nového Zákona. Navíc byly v tomto prostředí přeloženy i žalmy
Starého Zákona.
Konstantin překládal kromě toho i modlitby, homilie atd., tedy v podstatě všechny liturgické
texty používané při bohoslužbách v Byzanci, navíc i modlitby a ustálené texty, které zavedli na
Moravě, resp. v Panonii, jeho misionářští předchůdci, texty svým původem ne byzantské, ale
římské — tzv. Liturgie Petrova - avšak frekventující v řeckých verzích i v Illyriku).
Na Moravě vznikla i tzv. „Chersonská legenda“ jako kombinace tří Konstantinových prací,
týkajících se chersonské misie), patrně dílo některého z Konstantinových žáků.
O rozsahu Konstantinova vzdělání lze mít sice jen obrysovou představu: stačí však
přinejmenším fakt, že byl „chartophylax“ (představený knihovny, a to významné knihovny),
v době teprve se znovu rodící duchovni kultury neobyčejně odpovědná funkce. Znamená
to mimo jiné, že musel být schopen číst všechny texty v knihovně uložené; bezpochyby šlo
o texty kanonické, psané v liturgických jazycích, tedy hebrejsky, řecky a latinsky. Protože šlo
o knihovnu řeckou, je nasnadě, že přicházejí v úvahu i texty syrské a arménské, resp. v dalších
jazycích křesťanského Blízkého Východu. Jinými slovy řečeno, Konstantin byl významný
orientalista své doby a jeho vzdělanostní habilita měla vrcholnou úroveň. Pozorováno z tohoto
22
3
2013
zorného úhlu, možno nazírat jeho vytvoření nového písma jako druh intelektuálního hobby,
zdánlivě na okraji tehdejší kultury; ve skutečnosti s nesmírným dosahem.
Zde je mnoho volného prostoru pro ještě několik generací badatelů v oblasti slovanského jazyka
9. století. Každý, kdo se seznámil se studiem staroslovenštiny, která byla kdysi prubiřským
kamenem slavistiky, hned na konci druhého semestru - kdo ji nezvládl, nemohl jít ve studiích
dále..., každý adept těch nekonečně obtížných orthografií, písem, dokumentů, nahlédne, že
získat kompetenci k odbornému pojednání cyrilo-metodějské misie znamená obětovat nejlepší
léta svého života riskantnímu cíli...
Nahlédl jsem trochu hlouběji než jiní do badatelského režimu Tomáše Špidlíka (- to bylo velké
privilegium...). Laik se může otřást hrůzou, když zjistí, co všechno musí filolog obětovat ze
svého života studiu starých jazyků. Špidlík měl pověst badatele, který čte ve všech (!), i těch
nejnepřístupnějších jazycích „počátku“... Zažil jsem jedno sezeni v malém kruhu, když se ho
kolega z Erlangen zeptal: „... a gruzínsky umíte také číst?“ Špidlík odpověděl, s nepatrným
úsměvem: „Nuž, když už to musí být...“ (Stalo se při Špidlíkově „Atto accademico“, v roce
2004, na „Pontificio istituto orientale“ v Římě, v kardinálově osobním domě, přiděleném mu
Janem Pavlem II. - jubilantovi bylo teprve 85 let...)
Třeba vzít v úvahu, že „moravský“ jazyk vznikl téměř laboratorním způsobem, a to do značné
míry už před započetím misie, sice na okraji slovanské říše, ale v prostředí v podstatě cizím;
ještě v Byzanci. (Nelze dokonce vyloučit, že Konstantin si musel dát svůj jazykový projekt
schválit příslušnými místy své hierarchie...). Konstantinova pastorální i psychologická
zkušenost, získaná misií k Chazarům, mu směla dodávat odvahy k řečenému postupu. On
sám přitom zůstává nadnárodní osobností, spojující se duchovně spíše s principem Sofie
samé, než s kteroukoliv parciální jazykovou strukturou. Na druhé straně použitelnost nového
jazyka byla předem limitována jeho liturgickým účelem a stěží mohla překračovat slovní
zásobu literárního moravského venkovana: bylo by zbytečné ztotožňovat souhrn praktickopastorálních, víceméně jen komunikativních vět, s „literaturou“. Literatura, ano, ta zůstala
v oblasti knihoven a měla čekat na příští generace vzdělanců, tvořících v novém jazyce.
Konstantinova práce na Velké Moravě měla však mnohem prozaičtější ráz.
V osobě Konstantinově přichází někdo, kdo upomíná na legendární vyprávění „Apokryfu“
o oněch „svatých petatřiceti“, které sesílá Nebe na Zemi, aby zachovali život světa. Pro
takové osobnosti není měřítek v životě normální společnosti. - A proto je jen přirozené, že žiji
v klášteře, odděleném od světa krátkodechých populací, vyžívajících se ve svých požitcích,
dětech, zálibách. Pro ty, pro něž celibát není hrůzyplnou zdí dělící je od reality, ale nutnou
existenční podmínkou.
Velkou předností Konstantinova díla byla vysoká přizpůsobivost různým dialektologickým
strukturám, včetně jazyka, kterým se mluvilo na Moravě - v oblasti, z řeckého hlediska,
nedohledně vzdálené. Soluňský či snad jihomakedonský dialekt, jímž mluvili Konstantin
a Metod, byl pro ně autentickým komunikativním prostředkem. Na rozdíl od německých
misionářů ze Salcburku či Řezna, kteří se jistě velmi snažili dohovořit se slovanštinou (která
snad byla i vyučována v řezenském semináři), působili oba řečtí kněží jako rodní bratři
moravských Slovanů.
Byla-li matka obou Soluňanů, Maria, Slovanka (jak se domnívají někteří badatelé), nelze
s jistotou prokázat. Jejich otec, Lev, byl Řek, patřil k administrativní nobilitě Byzance. Není
3
2013
23
vyloučeno, že Konstantin a Metod byli vychováni už ve své rodině bilingvně. Slovanský jazyk
jim byl blízký.
Jazyková konvence nazvaná později „staroslověnština“ (resp. „Altkirchenslawisch“) je
mistrným zobecněním tehdejších živě frekventujících slovanských dialektů v široké oblasti
mezi Moravou a Egejským mořem. Jaký byl geografický rozsah tehdejší „slovanštiny“, nebude
asi už nikdy přesně určeno. Lze předpokládat, že šlo spíše o jazykové ostrovy než o souvislé
slovanské osídlení. Zdá se však být nepochybné, že se oba bratři naučili slovanskému dialektu
živým stykem se slovansky mluvícím obyvatelstvem v okolí Soluně. Zda byl některý z jejich
rodičů či prarodičů slovanského původu, patří do říše dohadů. Spíše se zdá, že jejich jazykové
zaměření (podobně jako např. u sv. Augustina) spontánně tíhlo k bilingvismu či trilingvismu
(že jim tedy takříkajíc jeden jazyk nestačil...).
Nacionalistické nároky některých autorů, konstruujících protiklad panbulharské či
panmakedonské kultury v této oblasti, zavádějí reflexi na scestí. Nejpřirozenějším předpokladem
je, že Konstantin a Metod přicházejí z polykulturně utvářené oblasti, kde se (už z důvodu
obchodních) mluví několika jazyky (podobně jako je tomu např. v Haliči nebo Besarábii).
Překlady svátých Písem vzniklé na Moravě pocházejí především z řeckých originálů. Již
zmíněný Josef Dobrovský, misionář 18. století, jako by si položil úkol analogický Konstantinovi:
probudit dosud spící nadání slovanských národů a vtisknout jim jejich duchovní sebevědomí.
Dobrovský, zakladatel „slavistiky“ ve vědeckém smyslu, se ne náhodou inspiruje Řekem
Konstantinem: ten mu podal důkaz, že vytvořit nový „jazyk“ vědy je možné, a to takříkajíc
jen z čiré spirituality filosofa. Nezdá se být náhodné ani to, že o filosofa Cyrila se zajímá až
zralý vědec Dobrovský a že studií o cyrilometodějské kultuře téměř završuje své životní dílo.
Benátská apologie, z níž je výše citováno, j temperamentní, jazykově složitá, emotivně působivá
řeč, jež byla proslovena v literární latině. Konstantin by byl jistě ještě raději mluvil řecky. Ale
je to playdoyer pro neznámý jazyk, pokládaný Římany za barbarsky vulgární. Konstantin si
tím ovšem vytváří licenci, kterou by bylo možno srovnávat s průnikem, kterého dosáhl apoštol
Pavel: totiž průnik „kat holon kosmon“.
Je to pokračování linie Pavlovy, který rovněž musel prosazovat řečtinu namísto hebrejštiny; je
to pokračováni linie, kterou prosadili v římské liturgii Lactantius a Minutius Felix, když začali
jako první z křesťanských autorů psát ne v řečtině, ale v latině. Bylo k tomu zapotřebí vždy
osobního engagement originální, polyglotní osobnosti.
A toto dědictví přejala, počínaje J. Dobrovským, i „slavistika“ nebo řekli bychom spíše
disciplína, inspirující se byzantsko-slovanským odkazem Konstantinovým. Není snad od věci
podotknout, že také vynikající autor a tvůrce moderní slavistiky vůbec, W. Jagič, pocházel
z polyglotní oblasti, kde se stýkaly slovanské jazyky s maďarštinou, rumunštinou a také
s jidiš, komunikativním jazykem měst tohoto regionu. Řekli bychom, že na slavistovi se tehdy
vyžadovala kongenialita vzhledem ke Konstantinovi. Watroslav Jagič (6. 7. 1838-5. 8. 1923),
profesor na univerzitách v Oděse (1872-1874), Berlíně (1874-1880) a Petrohradě (1880-1886) a
od roku 1886 až do roku 1908 nástupce Franjo Mikrošiče na univerzitě ve Vídni, se rozhodující
měrou zasloužil o vytvoření moderní slavistiky. V bádání o cyrilometodějské misii je důležitý
zejména jeho rozbor dějin staroslověnštiny s ohledem na Konstantinův přínos.
Filozof Konstantin je obnovitelem ducha „Janova evangelia“, začínajícího pravě onou formuli
„Slova na počátku...“ mimochodem řečeno, větou převzatou patrně ze mnohem starších, snad
už starozákonních zdrojů...
24
3
2013
Mnoho naznačuje, že Soluňané přinášejí mnohem starší liturgii než tu, kterou nabízí německá
misie. Především však je to prvek Světla, naznačujícího akcent na Janovo evangelium —
zejména jeden z počátečních veršů (ne náhodou zařazený jako verš sedmý ... toto číslo hraje
pro Soluňany mimořádně velkou roli...), znějící:
„… přišel proto,
aby vydal svědectví o Světle,
aby všichni uvěřili skrze něho... “
naznačuje ontologický základ soluňské misie. Mimochodem řečeno, jeden z nejcharakterističtějších nálezů na Starém Městě - Velehradu, olověný křížek jednoho z mnichů, má na
rubu vyryta písmena: IC XC FOS ZOE NIKA. Tedy, Jesus Christos, světlo života, vítězí...“, ne
náhodou slova formule, kterou předříkává kněz byzantského ritu při udílení eucharistie...
Konstantin jako filosof Světla? — Jak silné spojnice s antickou řeckou moudrostí a jak naléhavé
invektivy k filosofům „Světla“ v novověku. Ani vztah k tradičním slovanským mýtům, u nichž
jsou elementy „světlo“ resp. „oheň“ symboly nejhlubších tajemství, není nedůležitý. „Filosof’
Konstantin je tím vlastním, osobnostním východiskem slovanské křesťanské duchovní kultury.
Filosofie vyžaduje bezprostřední, personální zprostředkování: celé dějiny filosofie nejsou
v podstatě nic jiného, než dějiny vztahu učitele a žáka. - Konstantin je učitelem Slovanů.
Což současně naznačuje, že je to ono nedohledné teritorium slovanského živlu - odhlédnuto od
lokálních, přerůzných jazyků - které dodnes zachovává naději na přetrvání zjevené Pravdy...
Konstantin si je bezpochyby vědom toho, že starořecká antická tradice byla Římským impériem
nenapravitelně zničena ( - s dnešním, poosmanským řeckem to nemá už nic společného...)
Konstantin měl možnost seznámit se i s Germány, sídlícími na konci svého «stěhování národu»
po čelem dnešním jihotureckém, jónském, makedonském, adristickém pobřeží i v oblasti na
sever od Pontu... Misie do těchto cize podivných struktur byly obtížné, a jejich plodem byla
četně hereze...
Ani Konstantin si nemohl neuvědomovat, že křesťanství je smysluplnou odpovědí na
existenciální otázky lidského života u národu přírodních - ne však u kočovných nájezdníků,
kteří se živili nepřetržitou válkou...
Všechna tato «kdyby», «jestliže by» jsou naprosto nevědecká - a přesto jsou vzata z reálného
života člověka. I u velkého Filozofa Konstantina. Tento Konstantinův cílevědomý polyglotismus
je v podstatě velmi moderní odpovědí na prudce se měnící svět: analogie světa rozevírajícího
se před člověkem po pádu římského impéria se vnucuje ke srovnání s Evropou po zániku
impéria stalinistického.
V osobnosti Konstantina — filosofa jakoby podruhé přicházel na svět sv. Augustin, pro něhož
byl také rodný jazyk dost dobrý pro komunikaci v obci a rodině; latina komunikačním jazykem
politika; řečtina však jedině možným jazykem pro „rétoriku“, to jest vrcholnou disciplínu
tehdejších duchověd.
V základě činnosti cyrilometodějské misie je snaha o překlenutí rozdělení Říma na východní a
západní: smyslem řecké misie je postavit Slovo do služeb člověka bez přívlastků. A výsledkem
jejich působení je setba, z níž vzroste pozoruhodná úroda, neboť počínaje Soluňany, byla česká
kultura nasměrována na situaci kulturního zprostředkování mezi Východem a Západem.
3
2013
25
Cyrilo-metodějská misie je dokladem toho, že kultura českých zemí těžila od samého začátku
z alternativních nabídek Východu i Západu a že motivy přicházející z východní strany nelze
podceňovat. České země byly zasazeny na hranici dvou liturgií, dvou hodnotových orientací,
ano i na hranici dvojího typu písemného záznamu. Že se prosadilo písmo latinské a nikoli
řecké, může být pokládáno za historickou náhodu.
Z hlediska církevně-politického lze říci, že prostřednictvím soluňské misie se v českých
zemích poprvé odrazila existence dvojího křesťanství, nebo chceme-li to tak říci, dvojího Říma,
východního a západního. Země, která až do příchodu řecké misie žila ve stavu nenarušeném
politickou reflexí, se dostává jako objekt na šachovnici duchovních dějin. Geografickou
polohou od začátku předurčena pro nerozhodnou partii. Tak je vlastní duchovní obsah misie
brzy přehlušen jejími sekundárně-politickými aspekty.
Nové písmo předchází sice vývoji u východních sousedů Velké Moravy, ale brzy po pokřtění
Rusi se stane integrativním prvkem politických orientaci. Konstantin položil základy
společného kulturního uvědomění všech Slovanů: jeho předpoklady jsou totéž jako úhelné
kameny pro stavbu slovanské vzdělanosti.
Že tato iniciativa k novému liturgickému jazyku přichází z Řecka, to jako by symbolizovalo
dědictví antiky; že přichází ne z Říma západního, ale východního, to jako by spojovalo nové
slovanské křesťanství přímo s jeho kořeny ve Středomoří a na Pontu.
Používáme zde pojmu „řecká“, resp. „řecko-slovanská“ misie, s ohledem na liturgický jazyk,
který byl pozadím a východiskem práce soluňských misionářů. Důležitý je tu zejména rozdíl
odlišující Konstantina a Metoda od německých misionářů, působících v zájmu a ve smyslu
liturgie latinské. Nejde zdaleka jen o rozdíly používaných bohoslužebných jazyků a ani ne jen
o dílčí dogmatické rozdíly, ale o celkového ducha soluňské misie; která přinášela náboženství
osobního vztahu k Otci, náboženství lásky k bližnímu, laskavosti, tolerance a vůbec měla spíše
ráz nauky antropologicko-humanistické. Tím vším byla povaze Slovanů bližší, než mohla být
kterákoliv misie západní, přicházející takříkajíc „z druhého břehu“.
„Filozof” myslí jinak než doboví politici: Konstantinův myšlenkový svět začíná Klementem
Alexandrijským a východními Otci - a jeho druhým limitem je Klementův teologický Alter
Ego: Augustinus z Thagaste.26 Tak jako je Clemens syntetikem Východní teologie raného
křesťanského stadia ( - přesněji řečeno, shrnuje řecky psanou a písemně dochovanou moudrost
Otců - tak je Augustinus integrálním autorem teologie západo-římské. Jen na Klementovi lze
měřit skutečnou velikost Augustinova zásahu do dějin křesťanství. - )
To měl zřejmě na mysli můj učitel a přítel Milan Machovec, a což jsem si od něj odnesl z našich
nekonečných diskusí o vztahu marxismu a křesťanství. Můj diskusní partner se, žel, nikdy
nechtěl rozhodnout, ke kterému z těchto dvou okruhů vlastně patří.27
Patří mezi specifika českého křesťanství - měřeno vztahem k jiným slovanským etnikám že se v něm téměř nevyskytují stopy řeckého vlivu (který je naopak tak charakteristický pro
jižní i východní Slovany.) Latina jako by byla v našem případě prvkem izolujícím českou
ekceptaci křesťanství od skutečných pramenů evropského poznání. Tato okolnost měla
26
27
Rozumí se samo sebou, že všichni jmenovaní budou později blahoslaveni nebo i výše kanonizováni.
Viz: M. MACHOVEC, v díle Augustinus.
26
3
2013
permanentně negativní vliv a zůstala zejména v moderní době ( - přinejmenším od konce 18.
století) osudovým faktorem oddělujícím Čechy od skutečné vzdělanosti.
A tak zažívá právě na samém začátku našich dějin první generace západních Slovanů
(„moravských Čechů“, chceme-li to tak nazvat) nejvyšší dimenzi křesťanské kultury - s níž je
literatura všech příštích staletí stěží srovnatelná. Lze bez nadsázky říci, že tak vysoko zúženě
„česká“ misie už nikdy nedospěla, a že jednostranná převaha latiny ji byla na úkor, jak co
do akceptace u lidu, tak i co do spojení s původním duchem prvních křesťanských věků.28
Snad jedině na Moravě byl kult Svatých Cyrila a Metoda pochopen - všechny ostatní interpretace
trpí logickou chybou, jsou použity ab utili vzhledem k předpokládanému, „praktickému“
interesu z pozadí. Už i první dějepisci hledají v christianizaci zájem vládnoucí mocí
(- nevyjímaje zde ani Karolingy: vzpomeňme jen masové popravy tisíců Sasů po prohrané
bitvě, po níž přesto odmítají přijmout křest...) Tzv. historický materialismus chtěl dokonce
tomu, aby religiozita byla posuzována jako nástroj vykořisťování lidových mas ( - ah!), a i ještě
jeden náš známý autor, píšící knihu o významu Ježíše pro ateisty je zajatcem teorie, nahlížející
na náboženství jako na „opium lidu“... (Zde je nutno se rozhodnout: buď takovou teorii
posuzuji jako marxista, anebo jako křesťan - nějaké „neutrální“ stanovisko je ryze iluzorní.-)
Cyril a Metod jsou tedy vysláni na Moravu Byzancí (a je v tom jistě i kus rivality vzhledem
k dosavadní monopolní christianizací praktikovanou v latině; misionáři z Konstantinopolu
jsou sice tolerováni Římem, mají k tomu takříkajíc papežský dispens - a v pozadí jsou jisté
i ohledy mocensko-politické – ale v podstatě by kterékoli interpretace sociálně-politické
ignorovaly vnitřní obsah cyrilo-metodějské misie...
Avšak zůstali-li bychom přesto v celkem volném aequilibriu motivu povahy náboženské,
zůstává přesto jeden kámen úrazu: zde nejde o „religionistiku“, ale především a dokonce
jedině o pochopení sakrálního29 charakteru řečené misie.
A nebylo jistě pochopitelné, proč se moravské katolictví z éry kardinála Cyrila Stojana (se svou
hymnou „Morava nikdy věřit nepřestaně…“) cítilo být Prahou znevýhodňováno vzhledem
k celostátním zájmům.
Cyrilometodějská misie končí prakticky odchodem Filozofa Konstantina do30 Říma, a brzy
i jeho exitem. Metodějův příběh přináší už jiné akcenty, a nemá s filozofií na moravském území
bezprostřední význam. Fotios byl především realistický stratég byzantského patriarchátu
Viz mou studii „Nova identita“, zařazenou ve sbírce úvah k dějinám české filozofie, vydané v Brně 2006,
péčí Doc. Dr. Jaromíra Kubíčka, CSc. pod názvem „Hledám člověka“, Brno: Moravská zemská knihovna,
ISBN 80-7o51-165-6, s.15 ad.
29
Budiž mi dovolena navíc jedna poznámka „česko-slovenská“: nová republika vznikající po r. 1918 se brzy
ukázala jako prostředí, v němž se idea „národa“ byla nadsazena duchu „křesťanství bez přívlastku“ . „Třistaletá
poroba“ v dosavadním Rakousko-Uhersku byla - jakýmsi logickým zkratem - citována jedním dechem
s kritikou „klerikalismu“, tedy římsko-katolické církvi. Nová, „hradní“ církev Československo-husitská“ přijala
T. G. Masaryka mezi své „náboženské osobnosti“, a takříkajíc dopustila se „hříchu“, udělit žijící osobě svědectví;
idolatrie a aby bylo vše i jednomu každému jasné, zařadila kalendářní den 6. července ( den Husova mučednického
skonu v Kostnici) těsně za 5. červencem, věnovaný tradičně Sv. Cyrilu a Metodovi... Co více mohlo více rozdělit
Čechy ( - každý pátý byl už v roce 1920 „bez vyznání“), Moravany ( s výraznou převahou katolíků) a Slováky
( s téměř 98% římských katolíků...) Provokace tohoto druhu byly také jednou z příčin, proč se Slovensko z r. 1939
okamžité oddělilo od „Protektorátu“ Čech a Moravy...
30
Byzantská misie Soluňanů neměla, sensu stricto, mandat pro zasahování do moravské politiky: naopak lze
předpokládat, že úspěch misie mohl být aspoň z části garantován tím, že misionáři se do místní politiky plést nebudou.
Jmenování Metoděje arcibiskupem však zvrátilo naději na ryze ideové působení misie a nasadilo nová měřítka.
28
3
2013
27
a počítal nejen s krátkodobými faktory, ale především s desítkami let dopředu. Zdravotně
(patrně už v Konstantinopoli) postižený Konstantin se pak stal tou vlastní kontraindikací
Fotiova moravského experimentu.
Rok Konstantinova narození není bezpečně známý: hypotézy sahají zhruba od roku 820 až
po polovinu 20. let 9. století. Naproti tomu datum úmrtí je přesně známo: 14. února 869. Mělo
mu být tehdy asi 43 let. V každém případě smrt předčasná (snad na tuberkulózu plic; přišel-li
s touto diagnózou, celkově vyčerpán, do Říma roku 868, pak teplé a dusné římské ovzduší
jeho chorobu patrně ještě zhoršilo). Konstantin je jedním z těch géniů, umírajících v mladém
věku (z filosofů např. Spinoza, Novalis, Kierkegaard atd.), u nichž se zdá být všechno mnohem
intenzivnější, jako by byli nuceni vyslovit ještě za svého života moudrost, k níž jiní dospívají
až ve stáří.
Metod byl navíc přinucen náhlým úmrtím svého bratra převzít i jeho práci. Aniž uplatňoval
nároky na myšlenkovou originalitu (typickou pro jeho bratra), vykonal tak v dějinách českého
křesťanství ojedinělou práci, zahrnující celek jak praktických, tak i teoretických úkolů misie.
Moravské období je pro Metoděje dobou intenzívní literární práce; jeho metodou bylo
diktování: „Posadiv napřed ze svých učedníků dva kněze, dovedné rychlopisce, přeložil vbrzku všechny
knihy Písma úplně, kromě Machabejských z řeckého jazyka na slovanský, v osmi měsících.“
Nelze opominout, že Metod byl svým vzděláním i intelektuální orientací spíše právník než
filosof a že jeho překladatelská činnost je řízena motivy především prakticko-pastoračními.
Potřeboval tedy působivý a jednotně působící liturgický jazyk pro bohoslužebné účely
především, méně z důvodů literárně-estetických. Kromě toho, že sám přeložil do slovanské
řeči určité části svátých Písem, je Metodějovým dílem překlad souboru právních předpisů
z tzv. Synagogy Jana Scholastika, tzv. Nomokánon. Metod rovněž přeložil z řečtiny
soudní kodex nazvaný „Zákon sudnyj ljudem“ (stručný překlad řeckých právních norem
z tzv. byzantské „Eklogy“). Z latiny byl přeložen bud’ Metodějem nebo některým jiným členem
jeho misie penitenciál pro zpovědníky (tzv. „Ustanovení svatých Otců“).
To vše nasvědčuje mimořádné úrovni řecké misie na Moravě: lidé této úrovně byli ve francké
říši stavěni do čela křížových výprav a obdařováni arcibiskupskými hodnostmi. Už první misie
tehdy asi čtyřicetiletého Konstantina (pod vedením jeho bratra Metoděje), k tzv. Chazarům
(tedy národům sídlícím při Azovském moři) je jakousi generální zkouškou pro příští misii
moravskou. Jakkoli není o chazarské misii mnoho známo, je jasné především jedno rozhodující:
už zde misionáři riskovali mučednickou smrt. A tvrdé podmínky působení v neznámé zemi,
ve styku s lidem neznámého jazyka, profilovaly misionáře do podoby polyglotních interpretů
náročných textů.
Klademe-li si, na závěr, otázku, proč starší misie vzdělaných latinizovaných německých
odborníků neměla na Moravě úspěch - kdežto zdánlivé opožděné působení soluňských
řeků zanechalo trvalou stopu, pak připadá jedno vysvětlení jako na­prosto logické: oba
bratři vyzařují sílu Slova Božího, až do těch posledních důsledků.
(- Bylo by možné mluvit o „antropologickém“ pozadí cyrilo-metodějské misie. Ale pak by jako
prvni protestovali fyzičtí, fosilní antropolozi, s patentem na zkoumání lebek...)
Jak dochází k této, celkem vzato nahodile zprostředkované konfrontaci řeckého filosofa –
světla východořímské kultury, s negramotným lidem divokých mravů? Vztah velké osobnosti
a masy se ani v tomto případě nevymyká zákonitostem sociálního dění. Byl-li by Konstantin
28
3
2013
zůstal ve svém řeckém klášteře, dospěl by možná k ještě vyššímu vzdělání, ale zůstal by pro
dějiny zbytečnou postavou. Teprve jeho misie dává jeho intelektu a jeho citu smysl. Záhodno by
zde bylo doporučení, rozumět pojmům náboženské antropologie v jejich skutečném, reálném
významu, v distanci od nechtěně eklesiastických deformací, jimž musí podléhat každá vědní
disciplína stojící ve službách administrativního aparátu.
Tak se Konstantin vztahuje spíše k Bohu než k panovníkovi, a spíše ke své věřící obci než
k anonymní církvi. Ví však současně i o tom, že jen tehdy může kněz splnit svou úlohu, když
postaví své přesvědčení zcela do služeb Principu, nazývaného úvodem „Janova evangelia“
„LOGOS“. Ba, musí vědět, že jen tehdy může, svobodně, vyjádřit i svou osobní Pravdu.
Tyto základy platí pro 9. století na Moravě neméně jako pro kteroukoli přítomnost.
Mnichov - Vlčkovice,
duben - červen 2013
Filozof Konstantin a jeho poslání.
Několik poznámek na okraj cyrilometodějské misie
Abstrakt: Autor ve svém příspěvku nově promýšlí nejen misii soluňských bratří Konstantina (Cyrila)
a Metoděje na Velké Moravě po roce 863, ale i další soudobé dějinné a filozofické souvislosti.
Paralelami s naší dobou a porovnáním stavu naší a tehdejší společnosti dociluje (potřebné) aktualizace
charakterizovaných dějinných událostí. Svou argumentaci staví tak, aby ji završil stále živým spojením
dvou ryze antropologických hodnot – svobody a služby, a to služby „se všemi důsledky“.
Klíčová slova: Konstantin (Cyril), Metoděj (Metod), Velká Morava, Byzanc, filozofie, kerygma, církev,
Francká říše, misie, služba, svoboda.
The philosopher Konstantin and his mission.
A few notes on the edge of Cyril and Methodius Mission
Abstract: The author of the article tries to re-think not only the Thessalonian mission in 863, but the historical
and philosophical context and background. He compares the past and the recent period and our and
the past society. At the end of his article, the author suggests some comparisions between these two
epochs and still living connection of two anthropological values – Freedom and Duty, namely the Duty
containing all its consequences.
Keywords: Constantin (Cyrill), Methodios (Metod), Great Moravia, Byzantium, Philosophy, Kerygma,
(Catholic) Church, Frankish Empire, Mission, Duty, Freedom.